Karel Marx
Kapitál, II. dílKapitola dvanáctá
Pracovní období
Vezměme dvě odvětví výroby, v nichž je stanoven stejně dlouhý pracovní den, řekněme desetihodinový pracovní proces, na př. přádelnictví bavlny a stavbu lokomotiv. V jednom odvětví se dodává denně, týdně určité množství hotového výrobku, bavlněné příze; ve druhém odvětví se pracovní proces musí opakovat třeba tři měsíce, aby se zhotovil jeden hotový výrobek, jedna lokomotiva. V prvním případě je výrobek dělitelný a jedna a táž práce se obnovuje denně nebo týdně znovu. V druhém případě je pracovní proces nepřetržitý, zahrnuje větší počet denních pracovních procesů, které svým spojením v řadu nepřetržitých operací dodávají hotový výrobek až po delší době. Ačkoli tu denní pracovní proces trvá stejnou dobu, je velmi podstatný rozdíl v tom, jak dlouho trvá výrobní akt, t. j. v tom, jak dlouho trvají opakované pracovní procesy, jichž je zapotřebí k tomu, aby byl vytvořen hotový výrobek, poslán jako zboží na trh, a tedy přeměněn z produktivního kapitálu ve zbožní kapitál. Rozdíl mezi fixním a oběžným kapitálem nemá s tím tedy co činit. Uvedený rozdíl by tu byl i v tom případě, kdyby se v obou odvětvích výroby užívalo fixního a oběžného kapitálu v přesně týchž proporcích.
Tyto rozdíly v trvání výrobního aktu se vyskytují nejen mezi různými výrobními sférami, nýbrž i uvnitř téže výrobní sféry podle rozměrů výrobku, který má být zhotoven. Obyčejný obytný dům se vystaví v kratší době než větší továrna a vyžaduje tudíž menšího počtu nepřetržitých pracovních procesů. Vyžaduje-li stavba lokomotivy tři měsíce, trvá stavba obrněné lodi rok i více let. K produkci obilí je třeba skoro celého roku, k produkci hovězího dobytka několika let, vypěstování lesa trvá 12 až 100 let; silnice se dá vystavět třeba za několik měsíců, stavba železnice vyžaduje mnoha let; obyčejný koberec se dá vyrobit třeba za týden, gobeliny se vyrábějí léta atd. Rozdíly v trvání výrobního aktu jsou tedy nekonečně rozmanité.
Rozdíl v trvání výrobního aktu musí mít při stejně velikém vynaložení kapitálu zřejmě za následek rozdíl v rychlosti obratu kapitálu, t. j. rozdíl v obdobích, na něž je daný kapitál zálohován. Dejme tomu, že strojová přádelna a továrna na lokomotivy užívají stejně velikého kapitálu, že dělení kapitálu na konstantní a variabilní a rovněž na fixní a oběžné součásti je v obou případech stejné, konečně že pracovní den je stejně dlouhý a že se dělí ve stejném poměru na nutnou práci a nadpráci. Abychom dále odstranili všechny okolnosti, které vyplývají z procesu oběhu a netýkají se daného případu, dejme tomu, že příze i lokomotiva se vyrábějí na objednávku a platí se při dodání hotového výrobku. Koncem týdne, při dodání hotové příze, dostane přádelník nazpět (k nadhodnotě tu nepřihlížíme) vynaložený oběžný kapitál i s opotřebovanou částí fixního kapitálu, která vešla do hodnoty příze. Může tedy s týmž kapitálem opakovat znovu týž koloběh. Kapitál dokončil svůj obrat. Naproti tomu výrobce lokomotiv musí po tři měsíce týden co týden vynakládat stále nový kapitál na mzdu a suroviny, a teprve po třech měsících, teprve po dodání lokomotivy, nabude oběžný kapitál, který byl po tuto dobu postupně vynaložen na jeden a týž výrobní akt, na zhotovení jednoho a téhož zboží, zase formy, v níž může začít znovu svůj, koloběh; stejně tak se mu teprve nyní nahrazuje opotřebování strojů za tyto tři měsíce. První činí výdaj na týden, výdaj druhého se rovná týdennímu výdaji násobenému dvanácti. Předpokládá-li se, že všechny ostatní okolnosti jsou stejné, musí mít druhý k disposici dvanáctkrát větší oběžný kapitál než první.
Ta okolnost, že týdně zálohované kapitály jsou stejné, nemá zde žádný význam. Ať je zálohovaný kapitál jakkoli veliký, je v jednom případě zálohován jen na týden, ve druhém případě na dvanáct týdnů, a teprve potom s ním lze operovat znovu, opakovat tutéž operaci nebo začít nějakou jinou.
Rozdíl v rychlosti obratu či délce doby, na kterou musí být jednotlivý kapitál zálohován, dříve než může táž kapitálová hodnota opět sloužit v novém pracovním nebo zhodnocovacím procesu, tu vyvěrá z tohoto:
Dejme tomu, že stavba lokomotivy nebo nějakého jiného stroje stojí 100 pracovních dnů. Vzhledem k dělníkům zaměstnaným v přádelnictví i v strojírenském průmyslu tvoří těchto 100 pracovních dnů přetržitou (diskretní) veličinu, která se podle předpokladu skládá ze 100 jednotlivých desetihodinových pracovních procesů, následujících po sobě. Ale vzhledem k výrobku — stroji — tvoří těchto 100 pracovních dnů nepřetržitou veličinu, pracovní den o 1000 pracovních hodinách, jediný souvislý výrobní akt. Takový pracovní den, který je utvořen z většího či menšího počtu po sobě jdoucích a navzájem souvisících pracovních dnů, nazývám pracovní období. Mluvíme-li o pracovním dnu, myslíme tím délku pracovní doby, po kterou musí dělník denně vynakládat svou pracovní sílu, denně pracovat. Mluvíme-li naproti tomu o pracovním období, znamená to určitý počet spolu souvisících pracovních dnů, jichž je v určitém odvětví výroby zapotřebí, aby byl dodán hotový výrobek. Výrobek každého pracovního dne je tu jen dílčím výrobkem, který se den ze dne dále dohotovuje a který teprve na konci delšího nebo kratšího období pracovní doby nabývá hotové podoby, stává se hotovou užitnou hodnotou.
Přerušení, poruchy společenského výrobního procesu, vyvolané na př. krisemi, mají tedy velmi rozdílný vliv na výrobky práce, které jsou svou povahou dělitelné, a na ty výrobky, které potřebují ke své výrobě delší či kratší souvislé pracovní období. Po dnešní výrobě určitého množství příze, uhlí a pod. nenásleduje v daném případě zítra žádná nová výroba příze, uhlí atd. Jinak tomu však je u lodí, budov, železnic atd. Tu se přerušuje nejen práce, nýbrž přerušuje se i souvislý výrobní akt. Nepokračuje-li se ve stavbě, jsou výrobní prostředky i práce, spotřebované při jejich výrobě, vynaloženy bez užitku. I když se pak začne pracovat znovu, dojde v tomto mezidobí vždy k jistému poškození.
Po celé pracovní období hromadí se jakoby po vrstvách část hodnoty, kterou fixní kapitál každodenně odevzdává výrobku až do jeho úplné zralosti. A tu se zároveň ukazuje praktický význam rozdílu mezi fixním a oběžným kapitálem. Fixní kapitál se zálohuje do výrobního procesu na delší dobu, není ho třeba obnovovat před uplynutím tohoto období, třeba i několikaletého. Přenáší-li parní stroj denně po částech svou hodnotu na přízi, výrobek přetržitého pracovního procesu, nebo ji po tři měsíce přenáší na lokomotivu, výrobek nepřetržitého výrobního aktu, nemění to naprosto nic na vynaložení kapitálu, jehož je zapotřebí ke koupi parního stroje. V jednom případě proudí jeho hodnota zpět v malých dávkách, na př. týdně, v druhém případě ve větších množstvích, na př. vždy za tři měsíce. Ale v obou případech dochází k obnovení parního stroje třeba až za dvacet let. Pokud je každé jednotlivé období, během něhož se hodnota parního stroje vrací po částech prodejem výrobku, kratší než období trvání parního stroje, funguje parní stroj ve výrobním procesu dále po několik pracovních období.
Jinak tomu však je s oběžnými součástmi zálohovaného kapitálu. Pracovní síla koupená na tento týden je vynaložena během tohoto týdne a zpředmětnila se ve výrobku. Musí být zaplacena na konci tohoto týdne. A toto vynakládání kapitálu na pracovní sílu se opakuje týdně po tři měsíce, takže vydání této části kapitálu v jednom týdnu nezbavuje kapitalistu nutnosti nakupovat práci v příštím týdnu znovu. Na placení pracovní síly se musí týdně vynakládat nový dodatečný kapitál, a ponecháme-li stranou všechny úvěrové poměry, musí být kapitalista s to vyplatit mzdu za tři měsíce, třebaže ji vyplácí jen v týdenních dávkách. Stejně tak je tomu i s ostatní částí oběžného kapitálu, se surovinami a pomocnými látkami. Na výrobku se ukládá vrstva práce za vrstvou. Na výrobek se během pracovního procesu ustavičně přenáší nejen hodnota vynaložené pracovní síly, nýbrž i nadhodnota, přenáší se však na výrobek nehotový, který ještě nemá formu hotového zboží a není tedy ještě schopen oběhu. Totéž platí i o kapitálové hodnotě, která se jakoby po vrstvách přenáší na výrobek ze surovin a pomocných látek.
Podle delšího nebo kratšího trvání pracovního období, jež je určováno specifickou povahou zhotovovaného výrobku nebo užitečného efektu, jenž se sleduje při jeho zhotovování, je zapotřebí neustálého dodatečného vydávání oběžného kapitálu (mzdy, surovin a pomocných látek), při čemž ani jedna jeho část není ve formě schopné oběhu, a nemůže proto sloužit k obnovení téže operace; naopak každá část se postupně stále pevněji usazuje ve sféře výroby jakožto součást vznikajícího výrobku, váže se ve formě produktivního kapitálu. Doba obratu se však rovná součtu výrobní doby a doby oběhu kapitálu. Prodlužování výrobní doby zmenšuje tedy rychlost obratu kapitálu právě tak jako prodlužování doby oběhu. V daném případě si však musíme povšimnout dvou okolností:
Za prvé: delší setrvávání ve sféře výroby. Na př. kapitál zálohovaný v prvním týdnu na práci, suroviny atd. i části hodnoty fixního kapitálu přenesené na výrobek zůstávají po celé tříměsíční období upoutány ve sféře výroby, a protože jsou přivtěleny k výrobku, který teprve vzniká, není ještě hotov, nemohou vstoupit jako zboží do procesu oběhu.
Za druhé: protože pracovní období nutné pro výrobní akt trvá tři měsíce a tvoří ve skutečnosti jen jeden souvislý pracovní proces, musí se každý týden neustále přidávat nová dávka oběžného kapitálu k předchozím. Masa postupně zálohovaného dodatečného kapitálu roste tedy s délkou pracovního období.
Předpokládali jsme, že kapitály vložené do přádelny a strojírenského závodu jsou stejně veliké, že se ve stejné proporci dělí na konstantní a variabilní kapitál, jakož i na fixní a oběžný kapitál, že pracovní dny jsou stejně dlouhé, zkrátka že všechny podmínky kromě délky pracovního období jsou stejné. V prvním týdnu je vydání v obou případech stejně velké, ale výrobek přádelníka je možno prodat a za výtěžek lze koupit novou pracovní sílu, nové suroviny atd., zkrátka lze pokračovat ve výrobě v témž měřítku. Naproti tomu továrník vyrábějící stroje může přeměnit oběžný kapitál vydaný v prvním týdnu opět v peníze a začít s ním nové operace až za tři měsíce, až když je jeho výrobek úplně hotov. Je tedy předně rozdíl v návratu téhož množství vynaloženého kapitálu. Za druhé, během tří měsíců se v přádelně i ve strojírně sice používalo stejně velkého produktivního kapitálu, ale velikost kapitálového výdaje je u přádelníka a u výrobce strojů naprosto různá, protože se v jednom případě týž kapitál obnovuje rychle a může tedy opakovat tutéž operaci; ve druhém případě se obnovuje jen poměrně zvolna, a je tedy až do doby jeho obnovení třeba neustále přidávat ke starým množstvím kapitálu nová množství. Jsou tedy různá jak období, během nichž se určité části kapitálu obnovují, čili období, na něž se kapitál zálohuje, tak i masy kapitálu (třebaže se denně i týdně používá téhož kapitálu), které je podle délky pracovního procesu nutno zálohovat. Této okolnosti je nutno si povšimnout proto, že v některých případech, jako na př. v případech, které prozkoumáme v příští kapitole, může se prodlužovat doba, na kterou se kapitál zálohuje, aniž přitom ve stejném poměru vzrůstá masa zálohovaného kapitálu. Kapitál musí být zálohován na delší dobu a ve formě produktivního kapitálu je vázáno větší množství kapitálu.
Na méně vyvinutých stupních kapitalistické výroby se díla, jež vyžadují dlouhé pracovní období, tedy velké výdaje kapitálu na dlouhou dobu —zejména dají-li se provést jen ve velikém měřítku— buď vůbec neprovádějí po kapitalisticku, ale na náklad obce nebo státu, jako je tomu na př. při stavbě silnic, průplavů a pod. (pokud jde o pracovní sílu, prováděly se v dřívějších dobách ponejvíce nucenou prací). Anebo jdou náklady na takové výrobky, jejichž provedení vyžaduje delší pracovní období, jen z nepatrné části z jmění kapitalisty. Na př. při stavbě domu platí soukromník, pro něhož se dům staví, podnikateli stavby zálohy po částech. Platí tedy ve skutečnosti dům po částech, tak jak pokračuje jeho výrobní proces. Naproti tomu v epoše rozvinutého kapitalismu, kdy na jedné straně jsou značné masy kapitálů soustředěny v rukou jednotlivců, na druhé straně pak vystupuje vedle jednotlivého kapitalisty sdružený kapitalista (akciová společnost) a současně se rozvíjí úvěrnictví, staví kapitalistický stavební podnikatel na objednávku pro jednotlivé soukromníky už jen výjimečně. Podniká tak, že staví celé řady domů, celé městské čtvrti pro trh, podobně jako jednotliví kapitalisté podnikají tak, že stavějí dráhy na smlouvu.
Jaký převrat způsobila kapitalistická výroba ve stavbě domů v Londýně, poznáváme z výpovědi jednoho stavebního podnikatele před bankovním výborem roku 1857. Podle jeho slov se v době, kdy byl mlád, stavěly domy ponejvíce na objednávku a náklady se podnikateli platily po částech podle toho, jak se dokončovala jednotlivá stadia stavby. Pro spekulaci se stavělo jen málo; do té se podnikatelé pouštěli hlavně jen proto, aby svým dělníkům poskytli pravidelné zaměstnání a udrželi si je tak pohromadě. Za posledních 40 let se to všechno změnilo. Na objednávku se staví už jen velmi málo. Kdo potřebuje nový dům, vybere si jej z domů, které byly vystavěny nebo se ještě stavějí na spekulaci. Podnikatel už nepracuje pro zákazníka, nýbrž pro trh; zcela tak jako každý jiný průmyslník musí mít na trhu hotová zboží. Zatím co dříve měl podnikatel najednou rozestavěny na spekulaci tak tři nebo čtyři domy, musí nyní zakoupit (t. j. užijeme-li kontinentálního způsobu vyjadřování, najmout obvykle na 99 let) rozsáhlý pozemek, vystavět na něm 100 až 200 domů a pustit se tak do podniku, který přesahuje dvacetinásobně až padesátinásobně jeho jmění. Prostředky se opatřují hypotékami a podnikatel dostává peníze k disposici podle toho, jak pokračuje stavba jednotlivých domů. Nastane-li krise, která zarazí vyplácení záloh, celý podnik obvykle ztroskotá; v nejlepším případě zůstanou domy nedostavěny, dokud nenastanou lepší časy, v nejhorším případě přijdou do dražby a prodají se za poloviční cenu. Bez spekulačních staveb, a to ve velkých rozměrech, se dnes neobejde žádný podnikatel. Zisk ze staveb samých je zcela nepatrný; jeho hlavní výdělek záleží ve zvýšení pozemkové renty a v obratném výběru a využití stavebního místa. Takovouto spekulací, která předem počítá s poptávkou po domech, byla vystavěna skoro celá Belgravia a Tyburnia a mnoho tisíc vil v okolí Londýna. (Zkráceno z „Report from the Select Committee on Bank Acts“, část I, 1857. Evidence, otázky 5413—5418, 5435—5436.)
Provádění děl, která mají značně dlouhé pracovní období a provádějí se ve velkém rozsahu, připadá úplně kapitalistické výrobě teprve tehdy, když je koncentrace kapitálu už velmi značná a když na druhé straně rozvoj úvěrové soustavy dává kapitalistovi pohodlné východisko, aby místo vlastního kapitálu zálohoval, a tedy i riskoval cizí kapitál. Je ovšem samozřejmé, že okolnost, patří-li či nepatří-li kapitál zálohovaný na výrobu tomu, kdo ho používá, nemá vliv na rychlost obratu a dobu obratu.
Podmínky, které zvětšují výrobek každého jednotlivého pracovního dne, jako kooperace, dělba práce a používání strojů, zkracují zároveň pracovní období při navzájem souvisících výrobních aktech. Tak stroje zkracují období stavby domů, mostů a pod.; žací stroje, mlátičky a pod. zkracují pracovní období, potřebné k tomu, aby se uzrálé obilí přeměnilo v hotové zboží. Zdokonalení stavby lodí zvětšuje rychlost lodí, a tím zkracuje dobu obratu kapitálu vynaloženého na plavbu. Toto zdokonalování, které zkracuje pracovní období a s tím dobu, na kterou musí být oběžný kapitál zálohován, je však obvykle spojeno se zvýšeným vydáváním fixního kapitálu. Na druhé straně lze v určitých odvětvích pracovní období zkrátit pouhým rozšířením kooperace; na př. stavba dráhy se urychlí tím, že se postaví velké armády dělníků, které se pustí do díla s mnoha míst současně. Doba obratu se zde zkrátí tím, že vzroste zálohovaný kapitál. Pod kapitalistovým velením musí být spojeno více výrobních prostředků a více pracovní síly.
Zkrácení pracovního období je tedy většinou spojeno se zvětšením kapitálu, zálohovaného na kratší lhůtu, takže tou měrou, jak se zkracuje lhůta, na kterou se kapitál zálohuje, roste masa zálohovaného kapitálu. Vzhledem k tomu je nutno připomenout, že nehledě na to, jaká je masa společenského kapitálu, záleží všechno na tom, v jakém stupni jsou výrobní a životní prostředky, resp. disponování jimi, rozptýleny či soustředěny v rukou jednotlivých kapitalistů, tedy jakého rozsahu už dosáhla koncentrace kapitálu. Pokud úvěr zprostředkuje koncentraci kapitálu v jedněch rukou, urychluje a zvyšuje ji, potud přispívá ke zkrácení pracovního období, a tím i doby obratu.
Ve výrobních odvětvích, kde je pracovní období, ať už je souvislé nebo přerušované, dáno určitými přírodními podmínkami, nemohou je uvedené prostředky zkrátit. „Výrazu rychlejší obrat se nedá použít o sklizni obilí, protože je tu možný jen jeden obrat za rok. Pokud jde o chov dobytka, tu bychom se rádi zeptali: Jak se dá zrychlit obrat dvouletých a tříletých ovcí a čtyřletých a pětiletých volů ?“ (W. Walter Good: „Political, Agricultural and Commercial Fallacies“. Londýn 1866, str. 325.)
Nutnost mít peníze volné co nejdříve (na př. na pevné platby, jako jsou daně, pozemková renta a pod.) vede k tomu, že se tato otázka řeší tak, že se na př. dobytek — k velké škodě pro zemědělství — prodává a poráží dříve, než dosáhne hospodářsky normálního věku; to také nakonec způsobuje vzestup cen masa. „Lidé, kteří dříve hlavně chovali dobytek a zásobovali jím v létě pastviny v Midlandcounties a v zimě stáje východních hrabství... byli kolísáním a poklesem obilních cen tak ožebračeni, že jsou rádi, mohou-li vydělat na vysokých cenách másla a sýra; máslo nosí každý týden na trh, aby kryli běžná vydání; na sýr si berou zálohy od překupníka, který jej odváží, jakmile je sýr schopný dopravy, a samozřejmě si určuje cenu sám. Z tohoto důvodu a protože zemědělství podléhá zákonům politické ekonomie, jsou nyní na jatkách v Birminghamu, Manchesteru, Liverpoolu a v jiných sousedních velkoměstech hromadně vybíjena telata — často teprv osm nebo deset dní stará — která se dříve posílala z mlékařských krajů na jih na odchov. Naproti tomu, kdyby nebyl býval zdaněn slad, byli by dosáhli větších zisků nejen pachtýři, kteří by si tak mohli mladý dobytek ponechat, až bude starší a těžší, nýbrž i lidé, kteří nemají krávy, byli by mohli používat k odchovu telat místo mléka sladu, a nynějšímu hroznému nedostatku mladého dobytka by se bylo z valné míry odpomohlo. Když se teď těmto drobným hospodářům doporučuje, aby odchovávali telata, říkají: ‚Víme velmi dobře, že by se vyplatilo krmit je mlékem, ale za prvé bychom museli vydávat hotové peníze, a to nemůžeme, a za druhé bychom se dlouho načekali, než bychom dostali své peníze nazpět, kdežto při mléčném hospodářství je dostaneme hned.‘“ (Tamtéž, str. 12, 13.)
Má-li prodloužení obratu takové následky už pro menší anglické pachtýře, lze si snadno představit, jaké potíže musí působit drobným rolníkům na kontinentě.
Podle délky pracovního období, tedy i období nutného ke zhotovení zboží schopného oběhu, hromadí se část hodnoty, která se z fixního kapitálu přenáší jakoby po vrstvách na výrobek, a návrat této části hodnoty se zdržuje. Ale toto zdržení nevyvolává nové vynaložení fixního kapitálu. Stroj působí ve výrobním procesu dále, nezávisle na tom, zda náhrada za jeho opotřebování připlývá nazpět v peněžní formě pomaleji nebo rychleji. Jinak je tomu s oběžným kapitálem. Vložený kapitál musí být nejenom delší dobu — podle délky pracovního období — vázán, nýbrž je také nutno neustále zálohovat nový kapitál na mzdu, suroviny a pomocné látky. Zpomalení zpětného připlývání má tedy na oba kapitály různý vliv. Fixní kapitál působí dále, ať je zpětné připlývání pomalejší nebo rychlejší. Naproti tomu oběžný kapitál, je-li upoután ve formě neprodaného nebo nehotového, ještě neprodejného výrobku, a není-li po ruce další kapitál, aby byl obnoven in natura, ztrácí při zpomalení zpětného připlývání schopnost dále fungovat. — „Zatím co rolník zmírá hlady, jeho dobytek prospívá. Pršelo a bylo hojně zeleného krmiva. Indický rolník zemře hlady vedle tučného vola. Příkazy pověry jsou kruté vůči jednotlivci, ale směřují k zachování společnosti jako celku. Zachování tažného dobytka zajišťuje řádný chod zemědělství a tím i zdroje budoucí výživy a budoucího bohatství. V Indii se dá snáze nahradit člověk než vůl — zní to snad tvrdě a smutně, ale je tomu tak.“ (Return, East India, Madras and Orissa Famine, č. 4, str. 44.) Srovnejte s tím výrok z Manava-Dharma-Sastry, kap. X, § 62: „Nezištné obětování života na záchranu života kněze nebo krávy... může zajistit blaženství těchto plemen nízkého rodu.“
Dodat na trh pětileté zvíře dříve, než je mu pět let, není ovšem možné. V určitých mezích je však možné připravit dobytek pro jeho určení za kratší dobu tím, že změníme způsob chovu dobytka, jak to provedl Bakewell. Dříve nebylo možné anglické ovce, stejně tak jako francouzské ovce ještě roku 1855, porážet před čtvrtým nebo pátým rokem. Podle Bakewellova systému lze ovci vykrmit už za rok a tak či onak pak do dvou let úplně doroste. Pečlivým výběrem omezil Bakewell, farmář z Dishley Grange, kostru ovcí na minimum, nutné k jejich existenci. Jeho ovce dostaly název newleicesterské. „Chovatel může nyní dodat na trh za tutéž dobu, za kterou dříve odchoval jednu ovci, tři ovce, a nejsou-li větší, jsou zato tlustší, plnější a mají vyvinutější ty části, které dávají nejvíce masa, ale kostí mají jen právě tolik, kolik je nutno k tomu, aby se udržely na nohou. Skoro celou jejich váhu tvoří pouze maso.“ (Lavergne: „The Rural Economy of England etc.“, 1855, str. 20.)
Metod, které zkracují pracovní období, lze používat v různých průmyslových odvětvích jen velmi nestejně a nelze jimi nikterak vyrovnávat rozdíly v délce různých pracovních období. Tak na příklad v našem případě se použitím nových pracovních strojů může pracovní období potřebné k zhotovení jedné lokomotivy absolutně zkrátit. Zvětšuje-li se však zároveň zdokonalením procesu předení ještě rychleji množství hotového výrobku, dodávaného denně nebo týdně, pak se přesto pracovní období ve výrobě strojů ve srovnání s přádelnictvím relativně prodlouží.