Karel Marx
Kapitál, II. dílKapitola devatenáctá[35]
Dřívější pojetí předmětu
I. Fysiokraté
Quesnay ukazuje v „Tableau économique“ [„Ekonomické tabulce“] v hrubých rysech, jak se roční produkt národní výroby určité hodnoty rozděluje oběhem tak, aby za jinak stejných podmínek mohlo docházet k jeho prosté reprodukci, t.j. k reprodukci v témž měřítku. Výchozím bodem výrobního období je v podstatě sklizeň posledního roku. Nesčetné individuální akty oběhu se hned od počátku spojují v charakteristicky společenský masový pohyb — v oběh mezi velkými funkčně určenými ekonomickými třídami společnosti. Nás zde zajímá toto: část celkového produktu — která je jako každá jiná jeho část jakožto užitný předmět novým výsledkem práce uplynulého roku — je zároveň jen nositelem staré kapitálové hodnoty, která se znovu objevuje v téže naturální formě. Neobíhá, ale zůstává v rukou svých výrobců, třídy pachtýřů, aby tam začala znovu sloužit jako kapitál. Do této části ročního produktu, která představuje konstantní kapitál, zahrnuje Quesnay i prvky, které tam nepatří, nicméně vystihuje podstatu věci. Je to zásluhou jeho omezeného obzoru, podle něhož je zemědělství jedinou sférou vynakládání lidské práce, v níž se vyrábí nadhodnota, tedy s kapitalistického hlediska jedinou skutečně produktivní sférou práce. Ekonomický proces reprodukce, ať je jeho specificky společenský charakter jakýkoli, proplétá se v této oblasti (zemědělství) stále s přírodním procesem reprodukce. Naprosto jasné podmínky tohoto přírodního procesu reprodukce vrhají světlo i na podmínky ekonomického procesu reprodukce a chrání před omyly, k nimž svádějí přeludy oběhu.
Nálepka soustavy se liší od nálepky jiných zboží mimo jiné tím, že napaluje nejen kupce, ale často i prodavače. Sám Quesnay a jeho nejbližší žáci věřili ve svou feudální firmu tak, jako v ni dosud věří naši školometi. Ve skutečnosti je však fysiokratická soustava první systematickou koncepcí kapitalistické výroby. Představitel průmyslového kapitálu — třída pachtýřů — je vedoucím činitelem celého ekonomického pohybu. Zemědělství se provozuje kapitalisticky, t.j. jako velkopodnik kapitalistického pachtýře; bezprostředním obdělavatelem půdy je námezdní dělník. Výroba vytváří nejen užitné předměty, ale i jejich hodnotu; jejím hnacím motivem je však získání nadhodnoty, jejímž rodištěm je sféra výroby, a ne sféra oběhu. Ve třech třídách, které figurují jako nositelé společenského reprodukčního procesu zprostředkovávaného oběhem, liší se bezprostřední vykořisťovatel „produktivní“ práce, výrobce nadhodnoty, kapitalistický pachtýř, od těch, kdo si ji pouze přivlastňují.
Kapitalistický charakter fysiokratické soustavy vyvolal už v době jejího rozkvětu oposici, na jedné straně Lingueta a Mablyho, na druhé straně obhájce svobodného drobného pozemkového vlastnictví.
*
Krok nazpět, který učinil A. Smith při rozboru procesu reprodukce[36], je tím nápadnější, že jinak nejen dále rozpracovává správný Quesnayův rozbor, na př. zevšeobecňuje jeho „avances primitives“ [„původní zálohy“] a „avances annuelles“ [„roční zálohy“] v pojmy „fixní“ a „oběžný“ kapitál[37], ale místy plně propadá fysiokratickým omylům. Aby na příklad dokázal, že pachtýř vyrábí větší hodnotu než kterýkoli jiný druh kapitalistů, praví: „Žádný stejně veliký kapitál neuvádí do pohybu větší množství produktivní práce než kapitál pachtýře. Neboť nejen jeho pracující čeleď, ale i jeho tažný dobytek jsou produktivními dělníky.“ (Příjemná poklona pro čeleď!) „V zemědělství pracuje vedle člověka i příroda; a třebaže její práce nevyžaduje náklady, má její produkt svou hodnotu, stejně jako produkt nejdražších dělníků. Nejdůležitější zemědělské práce nemají ani tak za cíl zvýšit přirozenou plodnost přírody — třebaže dělají i to — jako zaměřit ji k výrobě rostlin, které jsou pro člověka nejužitečnější. Na poli zarostlém trním a hložím vyroste často stejně rostlin jako na nejlépe obdělávané vinici nebo obilném poli. Osévání a obdělávání ani tak nepovzbuzuje, jako spíše reguluje činnou plodnost přírody; a když je zemědělec se vší prací hotov, zbývá přírodě ještě pořádný kus práce. Dělníci a tažný dobytek (!)‚jichž se používá v zemědělství, tedy nejen reprodukují hodnotu, která se rovná hodnotě jejich vlastní spotřeby nebo hodnotě kapitálu, který je zaměstnává, i se ziskem kapitalisty, jak jsme to viděli u dělníků v manufakturách, ale reprodukují daleko větší hodnotu. Mimo kapitál pachtýře a všechen jeho zisk reprodukují ještě pravidelně rentu pozemkového vlastníka. Tuto rentu lze považovat za produkt přírodních sil, jejichž užívání propůjčuje vlastník půdy pachtýřovi. Je větší nebo menší, podle předpokládané velikosti těchto sil, jinými slovy podle předpokládané přirozené nebo uměle vytvořené plodnosti půdy. Je dílem přírody, které zbude po odečtení a nahrazení toho, co lze považovat za dílo lidských rukou. Je zřídka kdy menší než čtvrtina a často větší než třetina celkového produktu. Stejně veliké množství produktivní práce vynaložené v manufaktuře nemůže nikdy způsobit tak velkou reprodukci. V manufaktuře nedělá příroda nic, člověk všechno; a vzniklý výrobek musí být vždy úměrný síle činitelů, kteří jej vytvářejí. Proto kapitál vložený do zemědělství nejen uvádí do pohybu větší množství produktivní práce než kterýkoli stejně veliký kapitál vložený do manufaktury, nýbrž přidává také, úměrně množství produktivní práce, kterou zaměstnává, k ročnímu produktu půdy a práce země, ke skutečnému bohatství a důchodu jejích obyvatel, daleko větší hodnotu.“ (Kn. II, kap. 5, str. 242.)
A. Smith praví v knize II, v kapitole 1: „Rovněž celá hodnota osiva je vlastně fixní kapitál.“ Zde tedy kapitál = kapitálové hodnotě; kapitálová hodnota existuje ve „fixní“ formě. „Ačkoli osivo putuje neustále z pole do stodoly a naopak, přesto nikdy nemění majitele, a tedy ve vlastním slova smyslu neobíhá. Pachtýř nedosahuje zisku prodejem osiva, nýbrž jeho přírůstkem.“ (Str. 186.) Omezenost se tu projevuje v tom, že Smith nevidí, jak už to viděl Quesnay, že hodnota konstantního kapitálu se znovu objevuje v obnovené formě, tedy nevidí důležitý moment reprodukčního procesu, nýbrž vidí jen další ilustraci, a ještě k tomu falešnou, pro svůj rozdíl mezi oběžným a fixním kapitálem. Překládá-li Smith pojmy „avances primitives“ a „avances annuelles“ výrazy „fixed capital“ a „circulating capital“, dělá krok kupředu tím, že užívá slova „kapitál“; tento pojem se zevšeobecňuje a už se ho nepoužívá jen speciálně o „zemědělství“, jak je to typické pro fysiokraty. Krokem nazpět je to, že rozdíl mezi „fixním“ a „oběžným“ kapitálem se považuje za rozhodující a že se udržuje.
II. Adam Smith
1. Smithova všeobecná hlediska
A. Smith praví v knize I, v kapitole 6, str. 42: „V každé společnosti se cena každého zboží nakonec redukuje na jednu z těchto tří částí (mzdu, zisk, pozemkovou rentu) nebo na všechny tři, a v každé pokročilé společnosti vcházejí všechny tyto tři součásti více nebo méně do ceny převážné většiny zboží,“[38] nebo, jak se praví dále (str. 63): „Mzda, zisk a pozemková renta jsou tři prazdroje všeho důchodu i veškeré směnné hodnoty.“ Později toto učení A. Smitha o „součástech ceny zboží“ resp. o „veškeré směnné hodnotě“ prozkoumáme podrobněji. — Dále se praví: „Poněvadž to platí o každém jednotlivém zboží zvlášť, musí to platit o veškerém zboží jako celku, které tvoří celý roční produkt půdy a práce každé země. Celková cena čili směnná hodnota tohoto ročního produktu se musí rozpadat na tytéž tři části rozdělovat mezi různé obyvatele země buď jako mzda za jejich práci, nebo jako zisk z jejich kapitálu, nebo jako renta z jejich pozemkového majetku.“ (Kn. II, kap. 2, str. 190.)
Když si A. Smith takto rozložil cenu všech zboží vzatých jednotlivě i „celou cenu čili směnnou hodnotu… ročního produktu půdy a práce každé země“ na tři zdroje důchodů: pro námezdního dělníka, kapitalistu a pro pozemkového vlastníka, na mzdu, zisk a pozemkovou rentu, musí přece jen oklikou vpašovat čtvrtý prvek, totiž prvek kapitálu. Činí to rozlišováním na hrubý a čistý důchod: „Hrubý důchod všech obyvatel velké země tvoří celý roční produkt jejich půdy a jejich práce; čistý důchod tvoří ta část, která jim zbude po odečtení nákladů na udržování předně jejich fixního a za druhé jejich oběžného kapitálu; čili jinými slovy všechno to, co mohou, aniž sáhnou na svůj kapitál, zahrnout do zásoby určené k bezprostřední spotřebě čili vydat na svou obživu, pohodlí a zábavu. Stejně tak jejich skutečné bohatství není úměrné jejich hrubému důchodu, nýbrž jejich čistému důchodu.“ (Tamtéž, str. 190.)
K tomu poznamenáváme:
1) A. Smith tu pojednává výslovně jen o prosté reprodukci, a ne o reprodukci v rozšířeném měřítku čili akumulaci; mluví jen o výdajích na udržování („maintaining“) fungujícího kapitálu. „Čistý“ důchod se rovná té části ročního produktu — ať společnosti či individuálního kapitalisty — která může vejít do „spotřebního fondu“, ale tento fond nesmí nabýt takového rozsahu, aby zasáhl fungující kapitál (encroach upon capital). Část hodnoty jak individuálního, tak i společenského produktu netvoří tedy ani mzdu, ani zisk, ani pozemkovou rentu, ale kapitál.
2) Smith utíká od své vlastní theorie slovní hříčkou, rozlišováním gross a net revenue, hrubého a čistého důchodu. Individuální kapitalista i celá třída kapitalistů, čili tak zvaný národ, dostává za kapitál spotřebovaný ve výrobě zbožní výrobek. Jeho hodnota — kterou lze vyjádřit v poměrných částech tohoto výrobku samého — na jedné straně nahrazuje vynaloženou kapitálovou hodnotu, tvoří tedy důchod, doslova revenue (revenue příčestí od revenir, vracet se), nota bene [k tomu] však tvoří Kapitalrevenue čili důchod z kapitálu. Na druhé straně tvoří součásti hodnoty, které „se rozdělují mezi různé obyvatele země buď jako mzda za jejich práci, nebo jako zisk z jejich kapitálu, nebo jako renta z jejich pozemkového majetku“, to, čemu se i v obyčejném životě říká důchod. Hodnota celého produktu představuje tedy, ať jde o individuálního kapitalistu nebo o celou zemi, něčí důchod; avšak jednak důchod z kapitálu, jednak od něho odlišnou formu „revenue“. Co tedy bylo odstraněno při rozložení hodnoty zboží na její součásti, zavádí se dvojznačným slovem „revenue“ zadními vrátky znovu. Ale „přivlastnit si jako důchod“ je možno jen ty součásti hodnoty výrobku, které v něm už existují. Má-li kapitál tvořit důchod jako „revenue“, musel být dříve vydán.
A. Smith praví dále: „Nejnižší obvyklá míra zisku musí být vždy o něco větší než to, co stačí ke krytí příležitostných ztrát, k nimž může dojít při každém použití kapitálu. Jedině tento přebytek představuje čistý zisk.“ {A kterýpak kapitalista rozumí ziskem nutné vynaložení kapitálu?} „Tak zvaný hrubý zisk obsahuje často nejen tento přebytek, nýbrž i sumu, kterou si kapitalista ponechává na takovéto mimořádné ztráty.“ (Kn. I, kap. 9, str. 72.) To však znamená jen to, že část nadhodnoty, zkoumáme-li ji jako část hrubého zisku, musí tvořit pojišťovací fond výroby. Tento pojišťovací fond je vytvářen částí nadpráce, která potud přímo vyrábí kapitál, t.j. fond určený pro reprodukci. Pokud jde o vydání na „udržování“ fixního kapitálu atd. (viz dříve citovaná místa), není nahrazení spotřebovaného fixního kapitálu novým kapitálem žádným novým vynaložením kapitálu, nýbrž jen obnovením staré kapitálové hodnoty v nové formě. Pokud však jde o náklady na opravu fixního kapitálu, které A. Smith počítá rovněž k udržovacím nákladům, patří k ceně zálohovaného kapitálu. To, že kapitalista není nucen vkládat tuto část kapitálu najednou, že ji vkládá postupně, podle potřeby teprve během fungování kapitálu a může ji vkládat ze zisku, který už má v kapse, nemění nic na zdroji tohoto zisku. Součást hodnoty, z níž tento zisk vyvěrá, dokazuje jen, že dělník dodává nadpráci jak pro pojišťovací fond, tak pro fond určený na opravy.
A. Smith nám dále vypráví, že z čistého důchodu, t.j. z důchodu ve specifickém smyslu, je nutno vyloučit celý fixní kapitál, ale také celou tu část oběžného kapitálu, jíž je zapotřebí k udržování a provádění oprav fixního kapitálu a stejně tak i k jeho obnovování, t.j. ve skutečnosti všechen kapitál, který není v naturální formě, v níž je určen pro spotřební fond.
„Je zřejmé, že všechny výdaje na udržování fixního kapitálu musí být vyloučeny z čistého důchodu společnosti. Za žádných okolností jej nemohou tvořit ani suroviny, nutné k opravování užitečných strojů a pracovních nástrojů... ani produkt práce nutné k tomu, aby tyto suroviny byly přeměněny v žádoucí podobu. Cena této práce může ovšem tvořit část onoho důchodu, neboť dělníci tím zaměstnaní mohou celou hodnotu své mzdy přeměňovat ve svou zásobu, určenou k bezprostřední spotřebě. Ale u prací jiného druhu vchází jak „cena“ {t. j. mzda zaplacená za tuto práci}, „tak výrobek“ {v němž je tato práce ztělesněna} „do této spotřební zásoby; cena vchází do spotřebního fondu dělníků, výrobek do spotřebního fondu jiných lidí, jejichž existenční podmínky, pohodlí a požitky se prací těchto dělníků zvyšují.“ (Kn. II, kap. 2, str. 190, 191.)
A. Smith tu naráží na velmi důležitý rozdíl mezi dělníky, kteří jsou zaměstnáni ve výrobě výrobních prostředků, a dělníky, kteří jsou zaměstnáni v bezprostřední výrobě spotřebních předmětů. Hodnota zbožního výrobku dělníků první kategorie obsahuje součást, která se rovná sumě mezd, t.j. hodnotě části kapitálu vynaložené na nákup pracovní síly; tato část hodnoty existuje fysicky jako určitá část výrobních prostředků, které tito dělníci vyrobili. Peníze, které dostanou jako mzdu, představují pro ně důchod, ale jejich práce nezhotovila ani pro ně samy, ani pro jiné výrobky, které by se hodily ke spotřebě. Tyto výrobky samy netvoří tudíž prvek té části ročního produktu, která je určena k tomu, aby dodala společenský spotřební fond, v němž jedině se může „čistý důchod“ realisovat. A. Smith tu zapomíná dodat, že to, co bylo řečeno o mzdě, platí právě tak i o součásti hodnoty výrobních prostředků, která jako nadhodnota tvoří pod kategoriemi zisku a renty důchod (především) průmyslových kapitalistů. Také tyto součásti hodnoty existují ve formě výrobních prostředků, ve formě předmětů, které se nehodí ke spotřebě; teprve když se přemění v peníze, mohou vyzvednout množství spotřebních předmětů, odpovídající jejich ceně, které bylo vyrobeno druhou kategorií dělníků, a přenést je do individuálního spotřebního fondu majitelů těchto výrobních prostředků. Tím spíše by však měl A. Smith vidět, že část hodnoty ročně vyrobených výrobních prostředků, která se rovná hodnotě výrobních prostředků fungujících v této výrobní sféře — t.j. hodnotě výrobních prostředků, jimiž se dělají výrobní prostředky — tedy část hodnoty rovnající se hodnotě konstantního kapitálu zde použitého, absolutně nemůže být součástí hodnoty vytvářející důchod, a to nejen pro svou naturální formu, nýbrž i pro svou funkci kapitálu.
Pokud se týká druhé kategorie dělníků, t.j. těch, kteří bezprostředně vyrábějí spotřební předměty, nejsou Smithova určení zcela přesná. Praví totiž, že v takovýchto odvětvích práce vchází (go to) do bezprostředního spotřebního fondu cena práce i výrobek; „cena (t. j. peníze získané jako mzda) do spotřebního fondu dělníků, výrobek do spotřebního fondu jiných lidí (that of other people), jejichž existenční podmínky, pohodlí a požitky se prací těchto dělníků zvyšují“. Ale dělník nemůže být živ z „ceny“ své práce, z peněz, v nichž je mu vyplácena mzda; realisuje tyto peníze tím, že si za ně kupuje spotřební předměty; zčásti to může být zboží těch druhů, které sám vyrobil. Na druhé straně však jeho vlastní výrobek může být takovým výrobkem, který vchází pouze do spotřeby vykořisťovatelů práce.
Když A. Smith takto úplně vyloučil fixní kapitál z „netto revenue“ [„čistého důchodu“] země, pokračuje:
„Je-li takto nutno vyloučit z čistého důchodu společnosti veškeré výdaje na udržování fixního kapitálu, není tomu tak s výdaji na udržování oběžného kapitálu. Ze čtyř částí, z nichž se tento kapitál skládá, totiž peněz, životních prostředků, surovin a hotových výrobků, se poslední tři části, jak už jsme ukázali, pravidelně z něho odnímají a vkládají buď do fixního kapitálu společnosti, nebo do zásoby určené pro bezprostřední spotřebu. Celá ta část předmětů, jdoucích na spotřebu, jíž se neužívá k nahrazování onoho“ {fixního kapitálu} „vchází úplně do této“ {zásoby určené pro bezprostřední spotřebu} „a tvoří část čistého důchodu společnosti. Udržování těchto tří částí oběžného kapitálu neodnímá tedy z čistého důchodu společnosti žádnou jinou část ročního produktu kromě té, jíž je za potřebí k doplňování a nahrazování fixního kapitálu.“ (Kn. II, kap. 2, str. 192.)
Říci, že část oběžného kapitálu, která neslouží k výrobě výrobních prostředků, vchází do výroby spotřebních předmětů, t.j. do té části ročního produktu, která je určena k tomu, aby tvořila spotřební fond společnosti, je pouhá tautologie. Ale důležité je to, co následuje hned za tím:
„Oběžný kapitál společnosti se po této stránce liší od oběžného kapitálu jednotlivce. Oběžný kapitál jednotlivce je zcela vyloučen z jeho čistého důchodu a nemůže nikdy tvořit část tohoto důchodu; čistým důchodem jednotlivce může být výhradně jen jeho zisk. Ale i když oběžný kapitál každého jednotlivce tvoří část oběžného kapitálu společnosti, k níž tento jednotlivec patří, není tím nikterak vyloučena možnost, aby tvořil také část čistého důchodu společnosti. Třebaže veškeré zboží v krámu maloobchodníka nelze nikterak zařadit do zásoby určené pro jeho bezprostřední spotřebu, může přece patřit do spotřebního fondu jiných lidí, kteří mu z důchodu získaného z jiných fondů mohou pravidelně nahrazovat hodnotu jeho zboží i se ziskem, aniž tím způsobují jakékoli zmenšení jeho kapitálu nebo svých vlastních kapitálů.“ (Tamtéž).
Dovídáme se tu tedy:
1) Stejně jako fixní kapitál a oběžný kapitál nutný k jeho reprodukci (na fungování zapomíná) a udržování je i oběžný kapitál každého individuálního kapitalisty, fungující ve výrobě spotřebních předmětů, úplně vyloučen z jeho čistého důchodu, který mohou tvořit jen jeho zisky. Část jeho zbožního výrobku, která nahrazuje jeho kapitál, nedá se tedy rozložit na součásti hodnoty, které jsou pro něj důchodem.
2) Oběžný kapitál každého individuálního kapitalisty tvoří část oběžného kapitálu společnosti stejně jako každý individuální fixní kapitál.
3) Oběžný kapitál společnosti, ačkoli je jen sumou individuálních oběžných kapitálů, má charakteristickou zvláštnost, kterou se liší od oběžného kapitálu každého individuálního kapitalisty. Oběžný kapitál individuálního kapitalisty nemůže nikdy tvořit část jeho důchodu; naproti tomu část oběžného kapitálu společnosti (totiž část, kterou tvoří spotřební předměty) může tvořit zároveň i část důchodu společnosti, čili, jak řekl A. Smith dříve, tato část nemusí nezbytně zmenšovat čistý důchod společnosti o část ročního produktu. To, co zde A. Smith nazývá oběžným kapitálem, je ve skutečnosti ročně vyráběným zbožním kapitálem, který vrhají ročně do oběhu kapitalisté vyrábějící spotřební předměty. Celý tento jejich roční zbožní produkt se skládá z předmětů vhodných pro spotřebu, a tvoří tudíž fond, v němž se realisují čili za který se vydávají čisté důchody společnosti (i se mzdami). A. Smith neměl volit za příklad zboží v krámě maloobchodníka, nýbrž masy výrobků ležící ve skladištích průmyslových kapitalistů.
Kdyby byl A. Smith shrnul rozmanité nápady, které se mu vnucovaly dříve při zkoumání reprodukce toho kapitálu, jejž nazývá fixním kapitálem, nyní při zkoumání reprodukce toho kapitálu, který nazývá oběžným kapitálem, byl by dospěl k tomuto závěru:
I. Společenský roční výrobek se skládá ze dvou skupin; první skupina zahrnuje výrobní prostředky, druhá spotřební předměty; každou z nich je nutno zkoumat odděleně.
II. Celková hodnota části ročního produktu, která se skládá z výrobních prostředků, se dělí takto: část hodnoty představuje jen hodnotu výrobních prostředků, které byly spotřebovány na zhotovení těchto výrobních prostředků, tedy kapitálovou hodnotu, která se znovu objevuje v obnovené formě, druhá část se rovná hodnotě kapitálu vynaloženého na pracovní sílu, čili rovná se sumě mezd, které vyplatili kapitalisté této výrobní sféry. Konečně třetí část hodnoty tvoří zdroj zisků — včetně pozemkové renty — průmyslových kapitalistů této kategorie.
První součást, podle A. Smitha reprodukovaná část fixního kapitálu všech individuálních kapitálů činných v této první skupině, je „zřejmě vyloučena a nemůže nikdy tvořit část čistého důchodu“, ať už individuálních kapitalistů nebo společnosti. Funguje vždy jako kapitál, nikdy jako důchod. Potud se „fixní kapitál“ každého individuálního kapitalisty nijak neliší od fixního kapitálu společnosti. Ale ostatní části hodnoty ročního produktu společnosti, který se skládá z výrobních prostředků — části hodnoty, které tedy také existují v alikvotních částech této celkové masy výrobních prostředků — tvoří sice zároveň důchody všech agentů zúčastněných v této výrobě: mzdy dělníků, zisky a renty kapitalistů. Ale pro společnost nejsou důchodem, nýbrž kapitálem, třebaže roční produkt společnosti je jen sumou produktů individuálních kapitalistů, kteří k ní náleží. Mohou většinou už podle své povahy fungovat jen jako výrobní prostředky, a dokonce i ty, které by v případě nutnosti mohly fungovat jako spotřební předměty, jsou určeny k tomu, aby sloužily jako suroviny a pomocné látky pro novou výrobu. Fungují jako takové — tedy jako kapitál — ne však v rukou svých výrobců, nýbrž v rukou těch, kdo jich používají, totiž:
III. v rukou kapitalistů druhé skupiny, bezprostředních výrobců spotřebních předmětů. Tyto výrobní prostředky jim nahrazují kapitál spotřebovaný při výrobě spotřebních předmětů (pokud se tento kapitál nepřeměnil v pracovní sílu, t.j. pokud není sumou mezd dělníků této druhé skupiny). Ale tento spotřebovaný kapitál, který je nyní ve formě spotřebních předmětů v rukou kapitalistů, kteří je vyrábějí, tvoří zase se společenského hlediska spotřební fond, v němž kapitalisté a dělníci první skupiny realisují svůj důchod.
Kdyby byl A. Smith šel v rozboru tak daleko, byl by už téměř dospěl k rozřešení celého problému. Přišel už téměř věci na kloub, neboť už vypozoroval, že určité části hodnoty jednoho druhu (výrobní prostředky) zbožního kapitálu, z nichž se skládá celkový roční produkt společnosti, tvoří sice důchod individuálních dělníků a kapitalistů zaměstnaných jejich výrobou, nejsou však součástí důchodu společnosti, zatím co část hodnoty druhého druhu (spotřební předměty) tvoří sice kapitálovou hodnotu pro své individuální majitele, pro kapitalisty činné v této sféře, ale přesto je jen částí společenského důchodu.
Avšak z toho, co už bylo řečeno, vyplývá:
Předně: ačkoli se společenský kapitál rovná jen sumě individuálních kapitálů, a tedy i roční zbožní produkt (čili zbožní kapitál) společnosti se rovná sumě zbožních produktů těchto individuálních kapitálů; ačkoli z toho vyplývá, že rozložení zbožní hodnoty na její součásti, které platí pro každý individuální zbožní kapitál, musí platit <a nakonec skutečně platí> i pro kapitál celé společnosti, liší se přesto jevová forma, v níž tyto součásti vystupují s hlediska individuálního kapitalisty, od jevové formy, v níž vystupují v celkovém společenském reprodukčním procesu.
Za druhé: i při prosté reprodukci dochází nejen k výrobě mzdy (variabilního kapitálu) a nadhodnoty, nýbrž i k přímé výrobě nové konstantní kapitálové hodnoty, ačkoli se pracovní den skládá jen ze dvou částí: z jedné části, v níž dělník nahrazuje variabilní kapitál, ve skutečnosti vyrábí ekvivalent nutný na nákup jeho pracovní síly, a z druhé části, v níž vyrábí nadhodnotu (zisk, rentu atd.). — Právě ta denní práce, která se vynakládá na reprodukci výrobních prostředků — a jejíž hodnota se rozpadá na mzdu a nadhodnotu — se realisuje v nových výrobních prostředcích, které nahrazují konstantní část kapitálu vynaloženou na výrobu spotřebních předmětů.
Hlavní obtíže, jejichž převážnou část jsme už v dosavadním výkladu vyřešili, se nevyskytují při zkoumání akumulace, nýbrž prosté reprodukce. Proto když šlo o pohyb ročního produktu společnosti a o jeho reprodukci zprostředkovanou oběhem, vycházel jak A. Smith (kn. II), tak i dříve Quesnay („Tableau économique“) z prosté reprodukce.
2. Rozložení směnné hodnoty u Smitha na v + m
Podle dogmatu A. Smitha se cena čili směnná hodnota (exchangeable value) každého jednotlivého zboží, a tedy i všech zboží dohromady, která tvoří roční produkt společnosti (právem předpokládá všude kapitalistickou výrobu), skládá ze tří složek (component parts) čili rozkládá se na (resolves itself into) mzdu, zisk a rentu. Toto dogma lze redukovat na to, že hodnota zboží = v + m, t. j. rovná se hodnotě zálohovaného variabilního kapitálu plus nadhodnotě. Toto převedení zisku a renty na společnou jednotku, kterou nazýváme
m, můžeme provést s výslovným svolením A. Smitha; je to vidět z citátů, které uvedeme a v nichž si zatím nebudeme všímat všech vedlejších okolností, t.j. zejména veškerých zdánlivých nebo skutečných odchylek od dogmatu, že hodnotu zboží tvoří výhradně prvky, které označujeme v + m. V manufaktuře se „hodnota, kterou dělníci přidávají k hodnotě materiálu, rozkládá...na dvě části, z nichž jedna jde na zaplacení jejich mzdy, druhá na zaplacení zisku jejich zaměstnavatele z celého kapitálu, který zálohoval na materiál a mzdu“. (Kniha I. kap. 6, str. 41.) — „Ačkoli zaměstnavatel zálohuje manufakturnímu dělníkovi jeho mzdu, nestojí ho tato mzda ve skutečnosti nic, protože její hodnota se mu zpravidla vrací spolu se ziskem ve zvětšené hodnotě předmětu, k němuž byla přidána práce dělníka.“ (Kniha II, kap. 3, str. 221.) Část kapitálu (stock), která se vynakládá na „udržování produktivní práce...poté, když pro něho“ {kapitalistu} „splnila svou funkci kapitálu, tvoří důchod pro ně“ {dělníky}. (Kn. II, kap. 3, str. 223.)
A. Smith říká v právě citované kapitole výslovně: „Celý roční produkt půdy a práce každé země… se štěpí samočinně (naturally) na dvě části. Jedna z nich, a často největší, je určena především k tomu, aby nahrazovala kapitál a aby obnovovala životní prostředky, suroviny a hotové výrobky, které byly vzaty z kapitálu; druhá část je určena k tomu, aby tvořila důchod, ať už pro vlastníka tohoto kapitálu jako zisk z jeho kapitálu, nebo pro někoho jiného jako renta z jeho pozemkového majetku.“ (Str. 222.) Jen část kapitálu, jak jsme už dříve slyšeli od A. Smitha, tvoří zároveň pro někoho důchod, a to ta část, která byla vynaložena na nákup produktivní práce. Tato část — variabilní kapitál — nejprve „funguje jako kapitál“ v rukou zaměstnavatele a pro něho, a poté „tvoří důchod“ produktivních dělníků samých. Kapitalista přeměňuje část své kapitálové hodnoty v pracovní sílu a právě tím ji přeměňuje ve variabilní kapitál; jen díky této přeměně funguje nejen tato část kapitálu, nýbrž celý jeho kapitál jako průmyslový kapitál. Dělník — prodavač pracovní síly — dostává její hodnotu ve formě mzdy. V jeho rukou je pracovní síla jen zboží vhodné k prodeji, zboží, z jehož prodeje žije, které tedy je jediným zdrojem jeho důchodu; jako variabilní kapitál funguje pracovní síla jen v rukou toho, kdo ji kupuje, kapitalisty, a její kupní cenu samu zálohuje kapitalista jen zdánlivě, poněvadž mu její hodnotu dělníci už dříve dodali.
Když nám tak A. Smith ukázal, že hodnota manufakturního výrobku = v + m (kde m = zisku kapitalisty), praví, že v zemědělství dělníci „kromě reprodukce hodnoty, která se rovná jejich vlastní spotřebě a kapitálu, který je zaměstnává“ {variabilnímu kapitálu} „i se ziskem kapitalisty“ — také „kromě kapitálu pachtýře a veškerého jeho zisku pravidelně ještě reprodukují rentu pozemkového vlastníka“. (Kn. II, kap. 5, str. 243.) To, že renta jde do rukou pozemkového vlastníka, je pro otázku, kterou zde zkoumáme, úplně lhostejné. Dříve než se dostane do jeho rukou, musí být v rukou pachtýře, t.j. v rukou průmyslového kapitalisty. Dříve než se stane někoho důchodem, musí tvořit součást hodnoty výrobku. Renta i zisk jsou tedy u A. Smitha jen součástmi nadhodnoty, které produktivní dělník ustavičně reprodukuje zároveň se svou vlastní mzdou, t. j. s hodnotou variabilního kapitálu. Renta i zisk jsou tedy částmi nadhodnoty m, a tak se u A. Smitha cena všeho zboží rozkládá na v + m.
Dogma, že cena všeho zboží (tedy i cena ročního zbožního produktu) se rozkládá na mzdu plus zisk plus pozemkovou rentu, nabývá v esoterické části Smithova díla, místy se vyskytující, i té formy, že hodnota každého zboží, tedy i ročního zbožního produktu společnosti = v + m = kapitálové hodnotě vynaložené na pracovní sílu a neustále reprodukované dělníky plus nadhodnotě, kterou přidávají dělníci svou prací.
Tento konečný závěr A. Smitha nám zároveň ukazuje — viz dále — zdroj jeho jednostranného rozboru součástí, na něž se dá hodnota zboží rozložit. To, že tyto součásti tvoří zároveň různé zdroje důchodu pro různé třídy fungující ve výrobě, nemá však nic společného ani s určováním velikosti každé této jednotlivé součásti, ani s velikostí sumy jejich hodnot.
Praví-li A. Smith: „Mzda, zisk a pozemková renta jsou tři prazdroje všeho důchodu, jakož i veškeré směnné hodnoty, každý jiný důchod je konec konců odvozen od některého z těchto prazdrojů“ (kn. I, kap. 6, str. 48), jsou tu naházeny na jednu hromadu nejrozmanitější quid pro quo [záměny].
1) Všichni členové společnosti, kteří se neúčastní přímo reprodukce, ať už prací nebo bez ní, mohou svůj podíl na ročním zbožním produktu, t.j. své spotřební předměty, dostávat především jen od těch tříd, jimž především připadá výrobek — od produktivních dělníků, průmyslových kapitalistů a pozemkových vlastníků. Potud jsou jejich důchody hmotně [materialiter] odvozeny od mzdy (produktivních dělníků), zisku a pozemkové renty a jeví se tedy vzhledem k těmto původním důchodům jako odvozené důchody. Na druhé straně však příjemci těchto — v tomto smyslu odvozených — důchodů dostávají tyto důchody v důsledku svých společenských funkcí, jako králové, páteři, profesoři, děvky, žoldáci atd., a mohou tedy v těchto svých funkcích vidět původní zdroje svých důchodů.
2) A zde dosahuje směšný omyl A. Smitha svého vrcholu: začal tím, že správně určil součásti hodnoty zboží a sumu nově vytvořených hodnot, které jsou v nich ztělesněny, a poté dokázal, jak tyto součásti tvoří právě tolik různých zdrojů důchodu[39]; když takto odvodil důchody z hodnoty, počíná si pak — a to zůstává ti něho převládající představou — opačně a dělá z důchodů místo „součástí“ (component parts) „prazdroje veškeré směnné hodnoty“; tím otevírá dokořán brány vulgární ekonomii. (Viz našeho Roschera.)
3. Konstantní část kapitálu
Podívejme se nyní, jakými kouzelnickými kousky se A. Smith snaží vyhnat z hodnoty zboží konstantní část hodnoty kapitálu.
„V ceně obilí jde na př. část na zaplacení renty pozemkového vlastníka.“ Původ této součásti hodnoty nijak nesouvisí s tím, že se platí pozemkovému vlastníku a že ve formě renty tvoří jeho důchod; stejně tak původ ostatních součástí hodnoty nijak nesouvisí s tím, že tyto součásti tvoří jako zisk a mzda zdroje důchodu.
„Druhou částí se hradí mzda a výživa dělníků“ {a tažného dobytka! dodává}, „zaměstnaných při jeho výrobě, a třetí část představuje zisk pachtýře. Zdá se“(seems—vskutku se to zdá) „že tyto tři části bezprostředně nebo konec konců tvoří celou cenu obilí.“ [40] Tato celá cena, t.j. její velikost, naprosto nezávisí na tom, jak je rozdělena mezi tři kategorie osob. „Může se ukázat, že je nutná ještě čtvrtá část k nahrazení kapitálu pachtýře, t.j. k nahrazení opotřebování jeho tažného dobytka a ostatního zemědělského nářadí. Ale musíme mít na zřeteli, že cena kteréhokoli zemědělského nářadí, na př. tažného koně, se zase skládá z týchž tří částí: z renty z pozemku, na němž byl odchován, z práce vynaložené na jeho odchov a ze zisku pachtýře, který zálohoval jak rentu z tohoto pozemku, tak i mzdu za tuto práci. A proto i když je nutno, aby v ceně obilí byla započítána cena koně i náklady na jeho udržování, přesto se celá cena rozkládá bezprostředně nebo konec konců na tytéž tři části: pozemkovou rentu, práci“ (míní mzdu) „a zisk“. (Kn. I, kap. 6, str. 42.)
To je doslova všechno, co A. Smith uvádí, aby odůvodnil svou úžasnou doktrinu. Jeho důkaz spočívá prostě v tom, že opakuje totéž tvrzení. Připouští jako příklad, že cena obilí se skládá nejen z v + m, nýbrž také z ceny výrobních prostředků spotřebovaných na výrobu obilí, tedy z kapitálové hodnoty, kterou pachtýř nevynaložil na pracovní sílu. Ale, praví, ceny všech těchto výrobních prostředků se zase rozpadají, tak jako cena obilí, na v + m; A. Smith zapomíná jen dodat: kromě toho na cenu výrobních prostředků spotřebovaných na jejich vlastní výrobu. Odkazuje nás tak od jednoho výrobního odvětví ke druhému a od druhého zase ke třetímu. Tvrzení, že se celá cena zboží „bezprostředně“ nebo „konec konců“ (ultimately) rozkládá na v + m, by nebylo prázdnou vytáčkou jen tehdy, kdyby bylo bývalo dokázáno, že zbožní výrobky, jejichž cena se rozkládá bezprostředně na c (cenu spotřebovaných výrobních prostředků) + v + m, se konec konců kompensují zbožními výrobky, které tyto „spotřebované výrobní prostředky“ nahrazují v celém jejich rozsahu, které však na rozdíl od prvních zbožních výrobků byly vyrobeny pouhým vynaložením variabilního kapitálu, t.j. kapitálu vydaného výhradně na pracovní sílu. Cena těchto zbožních výrobků by pak byla bezprostředně = v + m. Tedy i cena prvních zbožních výrobků c + v + m, kde c figuruje jako konstantní část kapitálu, je konec konců redukovatelná na v + m. A. Smith se sám nedomníval, že podává takovýto důkaz, když uváděl příklad se sběrači scotch pebbles [oblázků], kteří ostatně podle něho 1) nedodávají žádnou nadhodnotu, nýbrž vyrábějí jen vlastní mzdu; 2) neužívají žádných výrobních prostředků (avšak i oni užívají výrobních prostředků, a to košů, pytlů a jiných pomůcek k odnášení oblázků).
Viděli jsme už dříve, že A. Smith později staví svou vlastní theorii na hlavu, aniž si však je vědom svých rozporů. Ale jejich zdroj je nutno hledat právě v jeho vědeckých východiscích. Kapitál směněný za práci vyrábí větší hodnotu, než je jeho vlastní hodnota. Jak? Proto, praví A. Smith, že dělníci během výrobního procesu propůjčují věcem, které zpracovávají, hodnotu, která kromě ekvivalentu jejich vlastní kupní ceny tvoří nadhodnotu (zisk a rentu), jež nepřipadá jim, nýbrž těm, kdo jejich práce používají. Ale to je také všechno, co dělají a mohou dělat. Co platí o průmyslové práci za jeden den, to platí i o práci, kterou uvádí celá kapitalistická třída do pohybu během roku. Celkovou masu roční hodnoty nově vytvořené společností lze tedy rozložit jen na v + m, na ekvivalent, jímž dělníci nahrazují kapitálovou hodnotu, která byla vynaložena jako jejich vlastní kupní cena, a na dodatečnou hodnotu, kterou musí mimo to dodat svému zaměstnavateli. Ale oba tyto prvky hodnoty zboží tvoří zároveň zdroje důchodů pro různé třídy, které se účastní reprodukce: první mzdu, důchod dělníků; druhý nadhodnotu, z níž si průmyslový kapitalista ponechává část ve formě zisku pro sebe, druhou postupuje jako rentu, důchod pozemkového vlastníka. Odkudpak by se tedy mohla vzít další součást hodnoty, když hodnota nově vytvořená za rok neobsahuje jiné prvky kromě v + m? Jsme tu na půdě prosté reprodukce. Jestliže se celá roční suma práce rozkládá na práci nutnou k reprodukci kapitálové hodnoty vynaložené na pracovní sílu a na práci nutnou k vytvoření nadhodnoty, odkud by se tu vůbec ještě mohla vzít práce k výrobě kapitálové hodnoty, která nebyla vynaložena na pracovní sílu?
Věc se má takto:
1) A. Smith určuje hodnotu zboží množstvím práce, kterou námezdní dělník přidává (adds) k pracovnímu předmětu. Říká doslova: „materiálům“, poněvadž má na mysli manufakturu, která sama už zpracovává produkty práce; to však na věci nic nemění. Hodnota, kterou dělník k předmětu přidává (a toto „adds“ je Adamův výraz), naprosto nezávisí na tom, zda tento předmět, k němuž se hodnota přidává, už měl sám předtím hodnotu nebo ne. Tak dělník vytváří novou hodnotu ve zbožní formě. Část této nově vytvořené hodnoty je podle A. Smitha ekvivalentem jeho mzdy; tato část se tedy určuje velikosti hodnoty jeho mzdy; podle toho, jak velká je jeho mzda, musí přidat větší či menší množství práce, aby vyrobil nebo reprodukoval hodnotu, která se rovná jeho mzdě. Na druhé straně však dělník mimo to přidává nad takto stanovenou hranici další práci, jež tvoří nadhodnotu pro kapitalistu, který jej zaměstnává. Zůstane-li tato nadhodnota celá v rukou kapitalisty nebo musí-li její část postoupit třetím osobám, to naprosto nic nemění ani na kvalitativním (že to vůbec je nadhodnota), ani na kvantitativním (pokud jde o velikost) charakteru nadhodnoty, kterou námezdní dělník přidává. Je to hodnota jako každá jiná část hodnoty výrobku, liší se však tím, že za ni dělník nedostal a ani později nedostane žádný ekvivalent; kapitalista si ji naopak přivlastňuje bez ekvivalentu. Celková hodnota zboží se určuje množstvím práce, kterou dělník vynaložil na jeho výrobu; část této celkové hodnoty se určuje tím, že se rovná hodnotě mzdy, t.j. je ekvivalentem mzdy. Druhá část, nadhodnota, se tudíž nutně určuje stejně: rovná se celkové hodnotě výrobku minus část jeho hodnoty, která je ekvivalentem mzdy; rovná se tedy přebytku nové hodnoty, vytvořené při výrobě zboží, nad tou částí hodnoty, obsažené ve výrobku, která se rovná ekvivalentu mzdy.
2) To, co platí o zboží, vyrobeném v jednotlivém průmyslovém podniku každým jednotlivým dělníkem, platí i o ročním produktu všech výrobních odvětví vcelku. To, co platí o denní práci individuálního produktivního dělníka, platí i o celoroční práci uvedené do pohybu celou produktivní dělnickou třídou. „Fixuje“ (Smithův výraz) v ročním produktu celkovou hodnotu, určenou množstvím práce vynaložené za rok, a tato celková hodnota se dělí na dvě části: jedna část se určuje množstvím roční práce, jímž dělnická třída tvoří ekvivalent své roční mzdy, ve skutečnosti tuto mzdu samu; druhá část se určuje dodatečnou roční prací, jíž dělník tvoří nadhodnotu pro třídu kapitalistů. V ročním výrobku obsažená za rok nově vytvořená hodnota se tedy skládá jen ze dvou prvků: z ekvivalentu celoroční mzdy, kterou dostala dělnická třída, a z nadhodnoty dodané za rok třídě kapitalistů. Ale roční mzda tvoří důchod dělnické třídy, roční suma nadhodnoty důchod třídy kapitalistů; obě části hodnoty tedy představují (a toto hledisko je správné, jde-li o prostou reprodukci) relativní podíly na ročním spotřebním fondu a realisují se v něm. A tak nikde nezbývá místo pro konstantní kapitálovou hodnotu, pro reprodukci kapitálu, který funguje ve formě výrobních prostředků. Ale v úvodu ke svému dílu říká A. Smith přímo, že se všechny části zbožní hodnoty, které fungují jako důchod, kryjí s ročním produktem práce určeným pro společenský spotřební fond: „Úkolem těchto prvních čtyř knih tedy je...vysvětlit, co tvořilo důchod národa, čili jaké povahy byl fond, který v různých dobách a u různých národů tvořil jejich roční spotřebu.“ (Str. 12.) A hned v první větě úvodu se praví: „Celoroční práce každého národa je původním fondem, který jej zásobuje všemi životními prostředky, jež během roku spotřebuje a jež jsou vždy buď bezprostředními produkty této práce, nebo předměty, které se získají směnou za tyto produkty od jiných národů.“ (Str. 11.)
První chyba A. Smitha je v tom, že ztotožňuje hodnotu ročního výrobku s hodnotou nově vytvořenou za rok. Nově vytvořená hodnota je jen produktem práce uplynulého roku; hodnota ročního produktu obsahuje kromě toho všechny hodnotové prvky, které byly spotřebovány při výrobě ročního produktu, byly však vyrobeny v předcházejícím roce a zčásti i v letech ještě dřívějších: výrobní prostředky, jejichž hodnota se jen znovu objevuje a které, pokud jde o jejich hodnotu, nebyly ani vyrobeny, ani reprodukovány prací vynaloženou během posledního roku. Takovýmto zaměňováním dvou různých věcí odstraňuje A. Smith konstantní část hodnoty ročního produktu. Toto zaměňování je důsledkem jiného omylu v jeho základním pojetí: nerozeznává dvojaký charakter práce samé: práce, pokud jako vynakládání pracovní síly tvoří hodnotu a pokud jakožto konkretní užitečná práce vytváří užitné předměty (užitnou hodnotu). Celková suma zboží vyrobených za rok, t.j. celý roční produkt, je produkt užitečné práce, která působila v uplynulém roce; všechna tato zboží jsou tu jen proto, že společensky použitá práce byla vynaložena ve všestranně rozvětvené soustavě různých druhů užitečné práce; jen proto se v jejich celkové hodnotě uchovala hodnota výrobních prostředků spotřebovaných při jejich výrobě, objevujíc se v nové naturální formě. Celkový roční produkt je tedy výsledkem užitečné práce vynaložené během roku; ale během roku se nově vytváří jen část hodnoty ročního produktu; tato část je hodnota nově vytvořená za rok [Wertprodukt], v níž se zračí suma práce uvedené do pohybu během daného roku.
Praví-li tedy A. Smith na právě citovaném místě: „Celoroční práce každého národa je původním fondem, který jej zásobuje všemi životními prostředky, jež během roku spotřebuje“ atd., staví se jednostranně na stanovisko pouze užitečné práce, která ovšem dodala všem těmto životním prostředkům formu vhodnou ke spotřebě. Přitom však zapomíná, že to nebylo možné bez součinnosti pracovních prostředků a pracovních předmětů převzatých z dřívějších let, že tedy „celoroční práce“, pokud tvořila hodnotu, v žádném případě nevytvořila celou hodnotu výrobku, který zhotovila; zapomíná, že nově vyrobená hodnota je menší než hodnota výrobku.
Jestliže A. Smithovi nelze vytýkat, že v tomto rozboru šel jen tak daleko jako všichni jeho následovníci (ačkoli náběh ke správnému řešení se vyskytl už u fysiokratů), zabředá naopak později do chaosu, a to hlavně proto, že jeho „esoterické“ pojetí zbožní hodnoty se neustále kříží s exoterickým, které u něho většinou převládá, i když jeho vědecký instinkt dává občas zakmitnout esoterickému stanovisku.
4. Kapitál a důchod u A. Smitha
Část hodnoty každého zboží (a tedy i ročního produktu), která tvoří jen ekvivalent mzdy, rovná se kapitálu, který kapitalista zálohoval na mzdu, t.j. rovná se variabilní součásti celkového kapitálu, který zálohoval. Tuto součást zálohované kapitálové hodnoty dostane kapitalista nazpět v nově vyrobené součásti hodnoty zboží, které dodají námezdní dělníci. Ať se variabilní kapitál zálohuje v tom smyslu, že kapitalista platí v penězích podíl dělníka na výrobku, který ještě není hotov k prodeji nebo který sice hotov je, ale kapitalista jej ještě neprodal, či ať platí dělníkovi penězi, které už dostal, tím že prodal zboží vyrobené dělníkem, nebo ať pomocí úvěru anticipuje příjem těchto peněz — ve všech těchto případech vydává kapitalista variabilní kapitál, který připlývá k dělníkům v penězích, a na druhé straně má ve všech těchto případech ekvivalent této kapitálové hodnoty v té části hodnoty svých zboží, v níž dělník znovu vyrobil část celkové hodnoty, která na něho připadá, jinak řečeno, v níž vyrobil hodnotu své vlastní mzdy. Místo aby kapitalista dával dělníkovi tuto část hodnoty v naturální formě jeho vlastního výrobku, vyplácí mu ji v penězích. Pro kapitalistu má tedy nyní variabilní součást kapitálové hodnoty, kterou zálohoval, formu zboží, kdežto dělník dostal ekvivalent za svou prodanou pracovní sílu ve formě peněz.
Zatím co tedy část kapitálu zálohovaného kapitalistou, která se přeměňuje nákupem pracovní síly ve variabilní kapitál, funguje ve výrobním procesu jako uplatňující se pracovní síla, zatím co se vynakládáním této síly variabilní část zálohovaného kapitálu nově vyrábí ve zbožní formě jako nová hodnota, t.j. reprodukuje se — tedy probíhá reprodukce, t. j. nová výroba zálohované kapitálové hodnoty! — vydává dělník hodnotu resp. cenu pracovní síly, kterou prodal, na životní prostředky, na prostředky reprodukce své pracovní síly. Peněžní suma rovná variabilnímu kapitálu tvoří jeho příjem, tedy jeho důchod (revenue), který trvá jen tak dlouho, dokud dělník může prodávat kapitalistovi svou pracovní sílu.
Zboží námezdního dělníka — jeho pracovní síla — funguje jako zboží jen potud, pokud je včleněno do kapitálu kapitalisty; naproti tomu kapitalistův kapitál, vydávaný jako peněžní kapitál na nákup pracovní síly, funguje jako důchod v rukou prodavače pracovní síly, námezdního dělníka.
Proplétají se tu různé oběžní a výrobní procesy, jejichž hranice A. Smith nevymezuje.
Za prvé. Akty náležející do procesu oběhu: dělník prodává své zboží — pracovní sílu — kapitalistovi; peníze, za které ji kapitalista kupuje, jsou pro kapitalistu penězi použitými za účelem zhodnocení, t.j. peněžním kapitálem; tento kapitál není vydán, ale zálohován. (To je skutečný smysl „zálohování“ — avance fysiokratů — úplně nezávisle na tom, odkud kapitalista peníze vezme. Zálohována je pro kapitalistu každá hodnota, kterou vydává pro potřeby výrobního procesu, ať to činí předem nebo post festum [dodatečně]; zálohuje se do výrobního procesu samého.) Zde dochází jen k tomu, k čemu dochází při každém prodeji zboží: prodavač dává užitnou hodnotu (zde pracovní sílu) a dostává její hodnotu (realisuje její cenu) v penězích; kupec dává své peníze a dostává za ně zboží — zde pracovní sílu.
Za druhé. Ve výrobním procesu tvoří nyní koupená pracovní síla část fungujícího kapitálu, a dělník sám tu funguje jen jako zvláštní naturální forma tohoto kapitálu, odlišná od jeho prvků, které existují v naturální formě výrobních prostředků. Během procesu přidává dělník, tím že vynakládá svou pracovní sílu, k výrobním prostředkům, které přeměňuje ve výrobek, hodnotu, jež se rovná hodnotě jeho pracovní síly (ponecháváme stranou nadhodnotu); reprodukuje tedy pro kapitalistu ve zbožní formě tu část kapitálu, kterou mu kapitalista zálohoval nebo má zálohovat ve mzdě; dělník vyrábí pro kapitalistu ekvivalent této mzdy; vyrábí tedy pro kapitalistu kapitál, jejž kapitalista může znovu „zálohovat“ na nákup pracovní síly.
Za třetí. Při prodeji zboží nahrazuje tedy část jeho prodejní ceny kapitalistovi variabilní kapitál, který zálohoval, a tím umožňuje kapitalistovi znovu kupovat pracovní sílu a dělníkovi znovu ji prodávat.
Při všech koupích a prodejích zboží — pokud jde jen o tyto transakce samy — je úplně lhostejné, co učiní prodavač s penězi, které utržil za své zboží, a co učiní kupec s užitným předmětem, který koupil. Pokud tedy jde o pouhý proces oběhu, je úplně lhostejné, že pracovní síla, kterou kapitalista koupil, mu reprodukuje kapitálovou hodnotu a že na druhé straně peníze, které dělník utržil prodejem pracovní síly, jsou pro něho důchodem. Velikost hodnoty předmětu, s nímž obchoduje dělník, jeho pracovní síly, nijak nezávisí na tom, že tvoří jeho „důchod“, ani na tom, že používání jeho zboží kupcem tomuto kupci reprodukuje kapitálovou hodnotu.
Důchodem, z něhož dělník musí žít, stává se mzda proto, že hodnota pracovní síly — t.j. přiměřená prodejní cena tohoto zboží — se určuje množstvím práce nutným k její reprodukci, ale toto množství práce samo je tu určeno množstvím práce, jehož je zapotřebí k výrobě nutných životních prostředků dělníka, t.j. množstvím práce nutným k udržování jeho života.
Je zcela nesprávné, když A. Smith tvrdí (str. 223): „Část kapitálu vynaložená na udržování produktivní práce...když pro něho“ {kapitalistu} „splnila funkci kapitálu...tvoří důchod pro ně“ {dělníky}. Peníze, jimiž kapitalista platí koupenou pracovní sílu, „slouží mu ve funkci kapitálu“, pokud jejich prostřednictvím připojuje pracovní sílu k věcným součástem svého kapitálu, a jen to vůbec umožňuje, aby jeho kapitál fungoval jako produktivní kapitál. Musíme rozlišovat: pracovní síla je pro dělníka zbožím, a ne kapitálem; vytváří pro něho důchod, pokud může její prodej stále opakovat; jako kapitál funguje po prodeji, v rukou kapitalisty, za výrobního procesu samého. Pracovní síla tu koná dvojí službu: pro dělníka jako zboží, které se prodává za svou hodnotu; pro kapitalistu, který ji koupil, jako síla vyrábějící hodnotu a užitnou hodnotu. Ale peníze, které dělník dostane od kapitalisty, dostane teprve tehdy, když dá svou pracovní sílu do užívání kapitalisty, teprve tehdy, když už je jeho pracovní síla realisována v hodnotě produktu práce. Kapitalista má tuto hodnotu ve svých rukou dříve, než za ni zaplatí. Peníze tedy nefungují dvakrát: nejdříve jako peněžní forma variabilního kapitálu a potom jako mzda. Dvakrát funguje pracovní síla: za prvé jako zboží při prodeji pracovní síly (při určování velikosti mzdy, která se má platit, působí peníze pouze jako ideální míra hodnoty, a nemusí být přitom ještě vůbec v rukou kapitalisty); za druhé ve výrobním procesu, kde funguje v rukou kapitalisty jako kapitál, t.j. jako prvek vytvářející užitnou hodnotu a hodnotu. Ekvivalent, který má být zaplacen dělníkovi, už dodala ve zbožní formě, dodala jej dříve, než jej kapitalista zaplatí dělníkovi ve formě peněz. Dělník tedy tvoří sám platební fond, z něhož ho kapitalista platí. Ale to není všechno.
Peníze, které dělník dostává, vydává, aby uchoval svou pracovní sílu, tedy — díváme-li se na třídu kapitalistů a třídu dělníků v jejich souhrnu — vydává tyto peníze, aby kapitalistovi uchoval nástroj, jedině jehož pomocí může kapitalista zůstat kapitalistou.
Ustavičná koupě a prodej pracovní síly zvěčňuje tedy na jedné straně pracovní sílu jako prvek kapitálu; činí tím z něho tvůrce zboží, spotřebních předmětů, jež mají hodnotu; z téhož důvodu se dále ta část kapitálu, za niž se kupuje pracovní síla, neustále obnovuje z vlastního výrobku pracovní síly, a dělník si tedy sám neustále vytváří kapitálový fond, z něhož je placen. Na druhé straně se ustavičný prodej pracovní síly stává stále se obnovujícím zdrojem udržování dělníkova života, a jeho pracovní síla se tedy jeví jako jmění, jehož pomocí dostává důchod, z něhož žije. Důchodem se tu nemyslí nic jiného než přivlastňování hodnot, tím že se ustavičně opakuje prodej zboží (pracovní síly), při čemž samy tyto hodnoty slouží jen k ustavičné reprodukci zboží, které se prodává. A potud má A. Smith pravdu, říká-li, že zdrojem důchodu pro dělníka se stává ta část hodnoty výrobku vytvořeného dělníkem, za kterou mu kapitalista platí ekvivalent ve formě mzdy. To však nemění nic na povaze ani na velikosti této části hodnoty zboží, stejně jako nemění nic na hodnotě výrobních prostředků to, že fungují jako kapitálové hodnoty, nebo jako se nemění vlastnosti a velikost přímky podle toho, zda je základnou trojúhelníku nebo osou elipsy. Hodnota pracovní síly se určuje právě tak nezávisle na uvedených okolnostech jako hodnota oněch výrobních prostředků. Tuto část hodnoty zboží ani netvoří důchod jako jeden ze samostatných činitelů, které ji vytvářejí, ani se neredukuje na důchod. Třebaže tato nová, dělníkem ustavičně reprodukovaná hodnota tvoří pro něho zdroj důchodu, netvoří proto naopak důchod dělníka součást nové hodnoty, kterou vyrobil. Výše zaplaceného mu podílu na nové hodnotě, kterou vytvořil, určuje velikost hodnoty jeho důchodu, a ne naopak. To, že tato část nově vytvořené hodnoty tvoří pro něho důchod, ukazuje pouze, co se s ní děje, charakter jejího použití, ale nemá nic společného s jejím tvořením stejně tak jako s tvořením jakékoli jiné hodnoty. Dostávám-li každý týden deset tolarů, pak fakt, že každý týden dostávám tento důchod, nemění nic ani na povaze hodnoty těchto deseti tolarů, ani na velikosti jejich hodnoty. Jako hodnota každého jiného zboží určuje se i hodnota pracovní síly množstvím práce nutným k její reprodukci; zvláštní u tohoto zboží (pracovní síly) je to, že toto množství práce se určuje hodnotou nutných životních prostředků dělníka, t.j. rovná se práci nutné k reprodukci samých podmínek jeho života. Ale to není o nic zvláštnější než to, že hodnota tažného dobytka se určuje hodnotou životních prostředků nutných k jeho udržení, t.j. masou lidské práce nutné k výrobě těchto prostředků.
Příčinou všech běd, které tu stíhají A. Smitha, je však kategorie „revenue“ [„důchod“]. Různé druhy důchodů tvoří u něho „component parts“, součásti každoročně vyráběné, nově vytvářené zbožní hodnoty, zatím co dvě části, na něž se rozpadá tato zbožní hodnota pro kapitalistu — ekvivalent jeho variabilního kapitálu zálohovaného v peněžní formě při nákupu práce a druhá část hodnoty, která mu také patří, třebaže ho nic nestála, nadhodnota — tvoří naopak zdroje důchodu. Ekvivalent variabilního kapitálu se znovu zálohuje na pracovní sílu a tvoří potud důchod pro dělníka ve formě jeho mzdy; druhá část — nadhodnota neslouží kapitalistovi k nahrazování nějaké části zálohovaného kapitálu, a proto ji může vydávat na spotřební předměty (nutné a přepychové), může ji spotřebovat jako důchod, místo aby ji přeměňoval v kapitálovou hodnotu toho či onoho druhu. Předpokladem tohoto důchodu je zbožní hodnota sama, a její součásti se pro kapitalistu od sebe liší jen potud, pokud tvoří buď ekvivalent za zálohovanou variabilní kapitálovou hodnotu, nebo přebytek nad ní. Obě části nejsou nic jiného než pracovní síla vynaložená během výroby zboží, která se rozpustila v práci. Představují výdaj, nikoli důchod neboli revenue — výdaj práce.
Podle tohoto quid pro quo [záměny], při němž se důchod stává zdrojem zbožní hodnoty, a ne zbožní hodnota zdrojem důchodu, je zbožní hodnota „složena“ z různých druhů důchodů; ty jsou určovány nezávisle na sobě a celková hodnota zboží se určuje sečtením velikosti hodnoty těchto důchodů. Ale nyní je otázka, jak se určuje hodnota každého z těchto důchodů, z nichž prý má zbožní hodnota vzejít? Pokud jde o mzdu, je ji možno určit, poněvadž je to hodnota příslušného zboží, pracovní síly, a tato hodnota se určuje (jako hodnota každého jiného zboží) prací nutnou k reprodukci tohoto zboží. Ale jak je možno určit nadhodnotu, či spíše podle A. Smitha obě její formy, zisk a pozemkovou rentu? Tady se zůstává u pouhého tlachání. A Smith hned líčí mzdu a nadhodnotu (resp. mzdu a zisk) jako součásti, z nichž se zbožní hodnota, resp. cena skládá, hned, a často téměř jedním dechem, jako části, na něž se cena zboží „rozkládá“ (resolves itself); a to naopak znamená, že zbožní hodnota je předem dána a že různé části této dané hodnoty připadají ve formě různých důchodů různým osobám zúčastněným ve výrobním procesu. To není naprosto totožné s tím, že hodnota se skládá z těchto tří „součástí“. Určím-li samostatně velikost tří různých přímek a vytvořím-li pak z těchto přímek jakožto „součástí“ čtvrtou přímku, která se co do velikosti rovná jejich součtu, není to naprosto totéž, jako když mám před sebou danou přímku a rozdělím ji z nějakého důvodu na tři různé části, jaksi ji „rozložím“. V prvním případě se velikost přímky nutně mění se změnou velikosti tří přímek, jejichž součet tvoří; v druhém případě je velikost tří částí přímky předem omezena tím, že tvoří části přímky dané velikosti.
Ale budeme-li se držet toho, co je ve výkladu A. Smitha správné, totiž: že se hodnota nově vytvořená celoroční prací obsažená v ročním zbožním produktu společnosti (jakož i hodnota obsažená v každém jednotlivém zboží nebo v denním, týdenním atd. produktu) rovná hodnotě zálohovaného variabilního kapitálu (t.j. části hodnoty znovu určené k nákupu pracovní síly) plus nadhodnotě, kterou kapitalista může realisovat — při prosté reprodukci a za jinak stejných podmínek — v předmětech své individuální spotřeby; připomeneme-li si dále, že A. Smith hází do jednoho pytle práci, pokud tvoří hodnotu, pokud je vynakládáním pracovní síly — a práci, pokud tvoří užitnou hodnotu, t.j. vynakládá se v užitečné, účelné formě, lze všechny představy A. Smitha shrnout takto: hodnota každého zboží je produkt práce; je jím tedy i hodnota produktu roční práce čili hodnota ročního společenského zbožního produktu. Ale každá práce se rozkládá na 1) nutnou pracovní dobu, v níž dělník pouze reprodukuje ekvivalent kapitálu zálohovaného na nákup jeho pracovní síly, a 2) nadpráci, jíž dodává kapitalistovi hodnotu, za kterou mu kapitalista neplatí ekvivalent, t.j. dodává kapitalistovi nadhodnotu; tak se může každá zbožní hodnota rozložit jen na tyto dvě různé součásti a tvoří tedy konec konců jako mzda důchod dělnické třídy a jako nadhodnota důchod třídy kapitalistů. Pokud však jde o konstantní kapitálovou hodnotu, t.j. o hodnotu výrobních prostředků spotřebovaných při výrobě ročního produktu, nelze sice říci (až na frázi, že ji kapitalista připočítává kupci při prodeji svého zboží), jak tato hodnota vchází do hodnoty nového výrobku, ale protože výrobní prostředky samy jsou produktem práce, může se tato část hodnoty konec konců — ultimately — skládat zase jen z ekvivalentu variabilního kapitálu a z nadhodnoty; z produktu nutné práce a nadpráce. Fungují-li hodnoty těchto výrobních prostředků v rukou těch, kdo jich používají, jako kapitálové hodnoty, nepřekáží to tomu, že se „původně“, a jdeme-li na kořen věci, v jiných rukou — byť i dříve — rozpadaly na tytéž dvě části hodnoty, tedy na dva různé zdroje důchodu.
Správné na tom všem je to, že v pohybu společenského kapitálu — t.j. v souhrnu individuálních kapitálů — se věc jeví jinak než pro každý individuální kapitál vzatý o sobě, t.j. s hlediska každého jednotlivého kapitalisty. Pro toho se zbožní hodnota rozkládá 1) na konstantní prvek (čtvrtý, jak říká Smith) a 2) na součet mzdy a nadhodnoty, resp. mzdy, zisku a pozemkové renty. Se společenského hlediska naproti tomu Smithův čtvrtý prvek, konstantní kapitálová hodnota, mizí.
5. Závěry
Nejapná formule, podle níž tři druhy důchodu, mzda, zisk a renta, tvoří tři „součásti“ zbožní hodnoty, vyplývá u A. Smitha z přijatelnější formule, podle níž se zbožní hodnota rozkládá (resolves itself) na tyto tři součásti. I to je však nesprávné, i kdybychom předpokládali, že zbožní hodnota se dá rozdělit na ekvivalent spotřebované pracovní síly a na nadhodnotu, kterou tato pracovní síla vytvořila. Ale i tento omyl zase spočívá na hlubším, správném základě. Kapitalistická výroba je založena na tom, že produktivní dělník prodává kapitalistovi svou vlastní pracovní sílu jako své zboží a že pak v rukou kapitalisty tato pracovní síla funguje pouze jako prvek jeho produktivního kapitálu. Tato transakce, která patří do oběhu — prodej a koupě pracovní síly — je nejen úvodem k výrobnímu procesu, nýbrž i implicite [již tím] určuje jeho specifický charakter. Výroba užitné hodnoty, ba i výroba zboží (neboť ji mohou uskutečňovat i nezávislí produktivní dělníci) je tu jen prostředkem k výrobě absolutní a relativní nadhodnoty pro kapitalistu. Proto jsme při rozboru výrobního procesu viděli, jak výroba absolutní a relativní nadhodnoty určuje 1) délku denního pracovního procesu, 2) celou společenskou a technickou strukturu kapitalistického výrobního procesu. V něm samém se uskutečňuje rozdíl mezi prostým uchováním hodnoty (konstantní kapitálové hodnoty), skutečnou reprodukcí zálohované hodnoty (ekvivalentu pracovní síly) a výrobou nadhodnoty, t.j. hodnoty, za niž kapitalista žádný ekvivalent nezálohoval a nezálohuje ani post festum [dodatečně].
Třebaže přivlastňování nadhodnoty — hodnoty, která je přebytkem nad ekvivalentem hodnoty zálohované kapitalistou — je už připravováno koupí a prodejem pracovní síly, je toto přivlastňování aktem, který se uskutečňuje ve výrobním procesu samém a tvoří podstatný moment tohoto procesu.
Úvodní akt, který tvoří akt oběhu: koupě a prodej pracovní síly, se opět zakládá na rozdělování prvků výroby, které předchází rozdělování společenských výrobků a je jeho předpokladem, totiž na oddělení pracovní síly jako zboží dělníka od výrobních prostředků jako vlastnictví nedělníků.
Zároveň však toto přivlastňování nadhodnoty čili toto rozdělení výroby hodnoty na reprodukci zálohované hodnoty a výrobu nové hodnoty (nadhodnoty), která nenahrazuje žádný ekvivalent, nemění naprosto nic na substanci hodnoty samé a na povaze její výroby. Substancí hodnoty je vždy jen vynaložená pracovní síla — práce, nezávisle na zvláštním užitečném charakteru této práce — a výroba hodnoty není nic jiného než proces tohoto vynakládání pracovní síly. Tak nevolník vydává po šest dnů pracovní sílu, pracuje po šest dnů, a pokud jde o sám fakt tohoto vynakládání pracovní síly, je úplně jedno, že na př. po tři z těchto pracovních dnů pracuje pro sebe na vlastním poli a zbývající tři dny pro statkáře na jeho poli. Jak dobrovolná práce pro sebe, tak robota pro pána je práce; pokud budeme nevolníkovu šestidenní práci zkoumat vzhledem k hodnotám nebo užitečným výrobkům, které vytvořila, neshledáme v této práci rozdíl. Rozdíl záleží jen v různých poměrech, jimiž je způsobeno vynakládání jeho pracovní síly ve dvou polovinách šestidenní pracovní doby. Stejně je tomu s nutnou prací a nadprací námezdního dělníka.
Výrobní proces uhasíná ve zboží. To, že na výrobu zboží byla vynaložena pracovní síla, jeví se nyní jako věcná vlastnost zboží — jako vlastnost zboží mít hodnotu; velikost této hodnoty se měří velikostí vynaložené práce; na nic jiného se zbožní hodnota nerozkládá a z ničeho jiného se neskládá. Narýsuji-li přímku určité velikosti, „vyrobím“ především přímku (pravda, jen symbolicky, což předem vím) za pomoci rýsování, které se děje podle určitých, na mně nezávislých pravidel (zákonů). Rozdělím-li tuto čáru na tři úsečky (které mohou opět odpovídat určitému problému), zůstane každá z těchto úseček nadále přímkou, a celá čára, jejímiž částmi jsou, se tímto dělením nemění v něco odlišného od přímky, na př. v nějakou křivku. Rovněž tak nemohu rozdělit čáru dané délky tak, aby součet těchto částí byl větší než tato čára sama před rozdělením; velikost celé čáry se tedy také nedá určit libovolně určenými velikostmi jejích částí. Naopak relativní velikosti částí jsou předem omezeny krajními body přímky, jejímiž částmi jsou.
Po této stránce se zboží vyrobené kapitalistou ničím neliší od zboží vyrobených samostatným dělníkem nebo pospolitostmi dělníků [Arbeitergemeinden] nebo otroky. Ale v našem případě patří celý produkt práce i celá jeho hodnota kapitalistovi. Jako každý jiný výrobce musí kapitalista nejprve přeměnit zboží prodejem v peníze, aby mohl dále manipulovat; musí zboží přeměnit ve formu všeobecného ekvivalentu. —
Prozkoumejme zbožní výrobek, dříve než se přemění v peníze. Patří zcela kapitalistovi. Na druhé straně jako užitečný výrobek práce, jako užitná hodnota, je úplně výrobkem minulého pracovního procesu; to se nedá říci o jeho hodnotě. Část této hodnoty je jen hodnotou výrobních prostředků vynaložených při výrobě zboží, která se opět objevuje v nové formě; tato hodnota nebyla vyrobena během výrobního procesu tohoto zboží; neboť tuto hodnotu měly výrobní prostředky již před výrobním procesem, nezávisle na něm; vešly do tohoto procesu jako její nositelé; obnovila a změnila se jen její jevová forma. Tato část zbožní hodnoty tvoří pro kapitalistu ekvivalent té části jeho zálohované konstantní kapitálové hodnoty, která byla spotřebována během výroby zboží. Dříve existovala ve formě výrobních prostředků; nyní existuje jako součást hodnoty nově vyrobeného zboží. Jakmile se zboží přemění v peníze, musí být tato hodnota existující nyní v penězích znovu přeměněna ve výrobní prostředky, ve svou původní formu, která je určena výrobním procesem a její funkcí v něm. Tím, že tato hodnota funguje jako kapitál, se na charakteru hodnoty zboží nic nemění.
Druhá část hodnoty zboží je hodnota pracovní síly, kterou námezdní dělník prodává kapitalistovi. Určuje se jako hodnota výrobních prostředků nezávisle na výrobním procesu, do něhož má pracovní síla vejít, a fixuje se v aktu oběhu, v koupi a prodeji pracovní síly, dříve než pracovní síla vejde do výrobního procesu. Svým fungováním — vynakládáním své pracovní síly — vyrábí námezdní dělník zbožní hodnotu rovnou hodnotě, kterou mu má kapitalista zaplatit za užití jeho pracovní síly. Dává kapitalistovi tuto hodnotu ve zboží, ten mu za ni platí v penězích. To, že tato část zbožní hodnoty je pro kapitalistu jen ekvivalentem variabilního kapitálu, který musí zálohovat na mzdu, nemění naprosto nic na faktu, že daná hodnota je zbožní hodnotou nově vytvořenou během výrobního procesu, která v podstatě není nic jiného než to, co je i nadhodnota — totiž minulé vynaložení pracovní síly. Na tento fakt nemá rovněž vliv to, že hodnota pracovní síly, kterou platí kapitalista dělníkovi ve formě mzdy, nabývá pro dělníka formy důchodu a že se tak neustále reprodukuje nejen pracovní síla, nýbrž i třída námezdních dělníků jako taková, a tím i základ celé kapitalistické výroby.
Ale suma těchto dvou částí hodnoty netvoří ještě celou zbožní hodnotu. Zbývá ještě přebytek nad oběma částmi: nadhodnota. Nadhodnota, stejně jako část hodnoty, která nahrazuje variabilní kapitál zálohovaný na mzdu, je hodnota nově vytvořená dělníkem během výrobního procesu — ssedlá práce. Jenže vlastníka celého produktu, kapitalistu, nic nestojí. To pak kapitalistovi skutečně dovoluje, aby ji spotřeboval celou jako důchod, jestliže ovšem nemusí část z ní postoupit jiným podílníkům — jako na př. pozemkovou rentu pozemkovým vlastníkům; v tomto případě pak tyto části tvoří důchod takových třetích osob. A to právě byl hnací motiv, proč se náš kapitalista vůbec pustil do výroby zboží. Ale ani jeho původní dobrý úmysl získat nadhodnotu, ani to, že ji potom vydává sám nebo že ji vydávají jiní jako důchod, nemá vliv na nadhodnotu jako takovou. Tím vším se nemění nic na tom, že je ssedlou neplacenou prací, a rovněž se tím nijak nemění její velikost, kterou určují docela jiné podmínky.
Ale kdyby se byl A. Smith rozhodl, jak to teď činí, zabývat se zkoumáním úlohy různých částí zbožní hodnoty v celém reprodukčním procesu, už když zkoumal zbožní hodnotu, bylo by mu jasné, že fungují-li určité části hodnoty jako důchod, fungují jiné stejně stále jako kapitál, a proto by podle jeho logiky musely být označeny za části, které tvoří zbožní hodnotu, čili za části, v něž se tato hodnota rozkládá.
A. Smith ztotožňuje zbožní výrobu vůbec s kapitalistickou zbožní výrobou; výrobní prostředky jsou hned od počátku „kapitálem“, práce hned od počátku námezdní prací, a proto je „počet užitečných a produktivních dělníků všude... úměrný velikosti kapitálu použitého k jejich zaměstnání“ („to the quantity of capital stock which is employed in setting them to work“. Introduction, str. 12). Zkrátka, různí činitelé pracovního procesu — věcní i osobní — vystupují hned od počátku v charakterových maskách kapitalistického výrobního období. A proto se i rozbor zbožní hodnoty bezprostředně kryje s objasněním toho, nakolik je tato hodnota na jedné straně pouhým ekvivalentem vynaloženého kapitálu a nakolik na druhé straně tvoří „volnou“ hodnotu, která nenahrazuje zálohovanou kapitálovou hodnotu, t.j. tvoří nadhodnotu. Porovnávají-li se části zbožní hodnoty navzájem s tohoto hlediska, přeměňují se tedy nepozorovaně v její samostatné „součásti“ a nakonec ve „zdroje veškeré hodnoty“. Dále se dochází k závěru, že zbožní hodnota se skládá z různých druhů důchodů, čili že „se rozkládá“ na různé druhy důchodů, takže důchody se neskládají ze zbožní hodnoty, ale zbožní hodnota z „důchodů“. Ale tak jako na povaze zbožní hodnoty jako zbožní hodnoty nebo peněz jako peněz nemění nic to, že fungují jako kapitálová hodnota, nemění povahu zbožní hodnoty to, že funguje později jako něčí důchod. Zboží, s nímž má co činit A. Smith, je hned od počátku zbožním kapitálem (který kromě kapitálové hodnoty spotřebované při výrobě zboží zahrnuje i nadhodnotu), tedy kapitalisticky vyráběným zbožím, výsledkem kapitalistického výrobního procesu. Proto by bylo třeba provést dříve rozbor tohoto procesu a zároveň s ním i rozbor v něm obsaženého zhodnocovacího a hodnototvorného procesu. Protože však předpokladem kapitalistického výrobního procesu je zase oběh zboží, vyžaduje jeho vylíčení, aby byl napřed a nezávisle na něm proveden rozbor zboží. I když A. Smith „esotericky“ jde občas správnou cestou, všímá si vždy výroby hodnoty jen tehdy, když provádí rozbor zboží, t.j. rozbor zbožního kapitálu.
III. Pozdější ekonomové[41]
Ricardo téměř doslova reprodukuje theorii A. Smitha: „Musíme být zajedno v tom, že všechny produkty země se spotřebovávají, ale je neskonale velký rozdíl v tom, spotřebovávají-li je ti, kdo znovu reprodukují jejich hodnotu, nebo ti, kdo to nečiní. Říkáme-li, že se důchod spoří a přidává ke kapitálu, míníme tím, že tu část důchodu, o níž se říká, že se přidává ke kapitálu, spotřebují produktivní dělníci místo neproduktivních.“ („Principles“, str. 163.)
Vskutku, Ricardo úplně převzal theorii A. Smitha o rozložení ceny zboží na mzdu a nadhodnotu (čili variabilní kapitál a nadhodnotu). Polemisuje s ním 1) o součástech nadhodnoty; z jejích nutných prvků vylučuje pozemkovou rentu; 2) Ricardo štěpí cenu zboží na tyto součásti. Velikost hodnoty je tedy pro něho prius [prvotní]. Ricardo předpokládá, že suma součástí je daná veličina, vychází z ní, na rozdíl od A. Smitha, který často v rozporu se svým vlastním hlubším pohledem vyvozuje velikost hodnoty zboží post festum sečtením součástí.
Ramsay vznáší proti Ricardovi námitku: „Ricardo zapomíná, že se celý výrobek dělí nejen na mzdu a zisk, nýbrž že část je ho třeba k nahrazení fixního kapitálu.“ („An Essay on the Distribution of Wealth“. Edinburgh 1836, str. 174.) Ramsay rozumí fixním kapitálem totéž, co já rozumím konstantním: „fixní kapitál existuje ve formě, v níž sice přispívá k výrobě zboží, které je v práci, nikoli však k obživě dělníků“. (Str. 59.)
A. Smith se vzpíral nutnému závěru, vyplývajícímu z jeho tvrzení, že zbožní hodnota, a tedy i hodnota společenského ročního výrobku, se rozkládá na mzdu a nadhodnotu, tedy na pouhé důchody — závěru, že by tedy celý roční produkt mohl být spotřebován. Originální myslitelé nedělají nikdy absurdní závěry. Přenechávají to Sayům a MacCullochům.
Vskutku, Say se s touto věcí vypořádává dost snadno. To, co je pro jednoho zálohováním kapitálu, je pro druhého důchodem, čistým produktem, nebo jím bylo; rozdíl mezi hrubým a čistým produktem je ryze subjektivní, a „tak se celková hodnota všech výrobků rozdělila ve společnosti jako důchod“. (Say: „Traité d'Econ. Pol.“, 1817, II, str. 64.) „Celková hodnota každého výrobku se skládá ze zisků pozemkových vlastníků, kapitalistů a lidí pracujících v průmyslu“ {mzda tu figuruje jako profits des industrieux!},“ kteří přispěli k jeho výrobě. To způsobuje, že důchod společnosti se rovná vyrobené hrubé hodnotě, a ne jen čistému produktu půdy, jak se domnívala sekta ekonomů“ {fysiokraté}. (Str. 63.)
Tento Sayův objev si mimo jiné přivlastnil i Proudhon.
Storch, který rovněž v zásadě přijímá doktrinu A. Smitha, dospívá však k názoru, že to, jak Say tohoto učení použil, nesnese kritiku. „Připustíme-li, že důchod národa se rovná jeho hrubému produktu bez jakékoli srážky kapitálu“ {má být: konstantního kapitálu}, „musíme také připustit, že tento národ může neproduktivně spotřebovat celou hodnotu svého ročního produktu, aniž sebeméně poškodí svůj budoucí důchod... Výrobky, které tvoří“ {konstantní} „kapitál národa, se nemohou spotřebovat“. (Storch: „Considérations sur la nature du revenu national“. Paříž 1824, str. 147, 150.)
Storch však zapomněl říci, jak existence této konstantní části kapitálu souhlasí se Smithovým rozborem ceny, který převzal a podle něhož zbožní hodnota obsahuje jen mzdu a nadhodnotu, ale neobsahuje žádnou část konstantního kapitálu. Je mu jen díky Sayovi jasné, že tento rozbor ceny vede k absurdním závěrům, a jeho poslední slovo o tom zní: „není možné rozložit nutnou cenu na její nejjednodušší prvky“. („Cours d'Econ. Pol.“. Petrohrad 1815, II, str. 141.)
Sismondi, který se moří zvláště s otázkou poměru kapitálu a důchodu a dělá fakticky ze zvláštní formulace tohoto poměru differentia specifica svých „Nouveaux Principes“, nevyřkl ani jediné vědecké slovo, nepřispěl ani atomem k objasnění problému.
Barton, Ramsay a Cherbuliez činí pokusy povznést se nad Smithovo pojetí. Ztroskotávají však, poněvadž od počátku stavějí problém jednostranně, poněvadž nevymezují jasný rozdíl mezi konstantní a variabilní kapitálovou hodnotou a rozdílem mezi fixním a oběžným kapitálem.
Doktrinu, kterou po A. Smithovi podědili jeho stoupenci, reprodukuje s obvyklým naparováním i John Stuart Mill.
Závěr: pojmový zmatek, který natropil Smith, trvá až do přítomné doby a jeho dogma je orthodoxním článkem víry politické ekonomie.
__________________________________
Poznámky:
35 Zde začíná rukopis VIII.
36 „Kapitál“, díl I, 2. vyd., str. 612, pozn. 32. [K. Marx: „Kapitál“, díl 1, pozn. 32.]
37 Také v tom mu připravili cestu někteří fysiokraté, především Turgot. Turgot užívá už častěji než Quesnay a ostatní fysiokraté slova „kapitál“ místo „avances“ [„zálohy“] a ztotožňuje ještě více „avances“ neboli „capitaux“ majitelů manufaktur s „avances“ neboli „capitaux“ pachtýřů. Na př.: „Podobně jako tito majitelé manufaktur, musí i oni (les fermiers, t.j. kapitalističtí pachtýři) dostávat kromě vracejících se kapitálů atd.“ (Turgot: „Oeuvres“, vyd. Daire. Paříž 1844, sv. I, str. 40.)
38 Aby čtenář nebyl uveden v omyl výrazem: „cena převážné většiny zboží“, uvádíme následující výňatek, z něhož je vidět, jak tento výraz vysvětluje sám A. Smith. Na př. do ceny mořské ryby nevchází renta, nýbrž jen mzda a zisk; do ceny skotských oblázků (scotch pebbles) vchází jen mzda: „V některých částech Skotska zaměstnává se chudina tím, že sbírá na mořském břehu pestré kamínky, které jsou známy pod jménem skotské oblázky. Cenu, kterou jim kameníci za ně platí, tvoří jen jejich mzda, poněvadž ani pozemková renta, ani zisk netvoří její sebemenší část.“
39 Reprodukuji tuto větu doslova, jak je v rukopise, třebaže se zdá, že je v dané souvislosti v rozporu jak s tím, co předchází, tak i s tím, co bezprostředně následuje. Tento zdánlivý rozpor mizí dále v čís. 4: „Kapitál a důchodu A. Smitha“. — B. E.
40 Nemluvíme tu vůbec o tom, že Adam měl se svým příkladem zvláštní smůlu. Hodnota obilí se rozkládá na mzdu, zisk a rentu jen proto, že se krmivo, které spotřebuje tažný dobytek, chápe jako mzda tažného dobytka, a tažný dobytek jako námezdní dělník, a tedy také námezdní dělník jako tažný dobytek. (Dodatek z rukopisu II.)
41 Odtud až do konce kapitoly dodatek z rukopisu II.