Karel Marx
Kapitál, III. díl

Kapitola dvacátá čtvrtá

Zvnějšování kapitalistického vztahu
ve formě úrokového kapitálu

V úrokovém kapitálu dosahuje kapitalistický vztah své nejvnějšnější a nejfetištičtější formy. Máme tu P — P', peníze, které plodí více peněz, hodnotu, která se sama zhodnocuje, bez procesu zprostředkujícího oba krajní články. V obchodním kapitálu, P — Z — P', je tu alespoň všeobecná forma pohybu kapitálu, ačkoli tento pohyb zůstává ve sféře oběhu, a zisk se tudíž jeví jako pouhý zisk ze zcizení; přesto se však jeví jako produkt společenského vztahu, nikoli jako produkt pouhé věci. Forma obchodního kapitálu stále ještě představuje proces, jednotu proükladných fází, pohyb rozpadající se na dva protikladné akty, na koupi a prodej zboží. V P — P', ve formě úrokového kapitálu, je to setřeno. Např. půjčí-li kapitalista 1000 liber št. a činí-li úroková sazba 5% je hodnota 1000 liber št. jako kapitálu za 1 rok = K + Ku', kde K znamená kapitál a u' úrokovou sazbu, tedy zde 5% = 5/100 = 1/20, 1000 + 1000 x 1/20 = 1050 liber št. Hodnota 1000 liber št. jako kapitálu je = 1050 liber št., tj. kapitál není jednoduchá veličina. Je to poměr veličin, jeho poměr jako základní sumy, jako dané hodnoty, k sobě samému jako zhodnocující se hodnotě, jako základní sumě, která vyrobila nadhodnotu. A jak jsme viděli, jeví se kapitál jako takový, jako takováto bezprostředně se zhodnocující hodnota všem aktivním kapitalistům, ať fungují s vlastním nebo vypůjčeným kapitálem.

P — P': máme tu původní výchozí bod kapitálu, peníze ve vzorci P — Z — P‘, redukované na dva krajní body P—P', kde P' = P + ΔP, peníze, které vytvářejí více peněz. Je to původní a všeobecný vzorec kapitálu, zkrácený na nesmyslné resumé, je to hotový kapitál, jednota výrobního procesu a procesu oběhu, a tudíž kapitál vynášející za určitou dobu určitou nadhodnotu. Ve formě úrokového kapitálu se to jeví jako něco bezprostředního, nezprostředkovaného výrobním procesem a procesem oběhu. Kapitál se jeví jako tajemný a divoplodný zdroj úroku, svého vlastního zvětšování. Věc (peníze, zboží, hodnota) je pak už jako pouhá věc kapitálem, a kapitál se jeví jako pouhá věc; výsledek celkového reprodukčního procesu se jeví jako vlastnost, kterou má věc sama od sebe; závisí na majiteli peněz, tj. zboží ve formě, v níž je lze kdykoli směnit, zda je vydá jako peníze nebo půjčí jako kapitál. V úrokovém kapitálu tudíž tento automatický fetiš, hodnota, která se sama zhodnocuje, peníze plodící peníze, má ryzí podobu a v této formě už nenese žádné stopy svého původu. Společenský vztah se dovršil jako vztah věci, peněz, k sobě samé. Místo skutečné přeměny peněz v kapitál je tu jen její bezobsažná forma. Jako u pracovní síly stává se tu užitnou hodnotou peněz jejich schopnost vytvářet hodnotu, větší hodnotu, než jakou mají samy. Peníze jako takové jsou už potenciálně zhodnocující se hodnotou a jako taková se půjčují, což je formou prodeje tohoto zvláštního zboží. Vlastností peněz se stává vytvářet hodnotu, nést úroky, tak jako je vlastností hrušně dávat hrušky. A jako takovou věc, která nese úroky, prodává půjčovatel své peníze. Ale nejen to. I skutečně fungující kapitál, jak jsme viděli, se jeví tak, že nevynáší úrok jako fungující kapitál, nýbrž jako kapitál o sobě, jako peněžní kapitál.

Převrací se i toto: zatím co úrok je jen částí zisku, tj. nadhodnoty, kterou fungující kapitalista ždímá z dělníka, jeví se nyní naopak jako vlastní plod kapitálu, jako něco původního, a zisk, přeměněný nyní ve formu podnikatelského zisku, jako pouhé akcesoríum [přídavek] a vedlejší produkt, přibývající v reprodukčním procesu. Zde je fetišistická podoba kapitálu a představa o fetiši kapitálu dovršena. V P — P' máme před sebou irracionální formu kapitálu, převrácení a zvěcnění výrobních vztahů v nejvyšším stupni: podobu, nesoucí úroky, jednoduchou podobu kapitálu, v níž je kapitál předpokladem svého vlastního reprodukčního procesu; máme před sebou schopnost peněz, resp. zboží, zhodnocovat svou vlastní hodnotu nezávisle na reprodukci — nejkřiklavější formu kapitálové mystifikace.

Vulgární ekonomii, která se snaží vylíčit kapitál jako samostatný zdroj hodnoty, tvorby hodnoty, přichází ovšem tato forma velmi vhod jako forma, v níž se zdroj zisku už nedá poznat a v níž výsledek kapitalistického výrobního procesu — odloučen od procesu samého — nabývá samostatné existence.

Teprve v peněžním kapitálu se kapitál stává zbožím, jehož vlastnost samo sebe zhodnocovat má pevnou cenu, která je v každém konkretním případě zachycena v úrokové sazbě.

Jako úrokový kapitál, a to ve své bezprostřední formě úrokového peněžního kapitálu (ostatní formy úrokového kapitálu, které nás tu nezajímají, jsou z této formy odvozeny a předpokládají ji), nabývá kapitál své čistě fetišistické formy P — P' jako subjekt, jako věc na prodej. Za prvé tím, že neustále existuje jako peníze, což je forma, v níž jsou setřeny všechny jeho specifické rysy a v níž není vidět jeho reálné prvky. Vždyť peníze jsou právě formou, v níž je setřen rozdíl mezi zbožími jako užitnými hodnotami, tudíž i rozdíl mezi průmyslovými kapitály skládajícími se z těchto zboží a jejich výrobních podmínek; je to forma, v níž hodnota — a zde kapitál — existuje jako samostatná směnná hodnota. V reprodukčním procesu kapitálu je peněžní forma pomíjivou formou, pouhým průchozím momentem. Naproti tornu na peněžním trhu existuje kapitál vždy v této formě. — Za druhé, nadhodnota vyrobená kapitálem, zde opět ve formě peněz, se jeví jako něco, co přísluší kapitálu jako takovému. Jako je vrozenou vlastností stromů, že rostou, tak se zdá vrozenou vlastností kapitálu v této formě peněžního kapitálu, že plodí peníze (τόχος).

V úrokovém kapitálu je pohyb kapitálu zkrácen; zprostředkující proces je vypuštěn, a tak je kapitál = 1000 fixován jako věc, která je o sobě = 1000 a v určitém období se mění v 1100, tak jako víno uložené ve sklepě po jisté době také zlepšuje svou užitnou hodnotu. Kapitál je nyní věcí, ale jako věc je kapitálem. Peníze jsou nyní „samodruhé“. Jakmile jsou půjčeny nebo vloženy do reprodukčního procesu (pokud nesou fungujícímu kapitalistovi jako svému majiteli úrok, odděleně od podnikatelského zisku), přirůstá k nim dnem i nocí úrok, ať spí nebo bdí, ať jsou doma nebo na cestách. Tak je v úrokovém peněžním kapitálu (a každý kapitál je co do svého hodnotového výrazu peněžním kapitálem čili platí nyní jako výraz peněžního kapitálu) splněno zbožné přání shromažďovatele pokladu.

A právě tím, že úrok srůstá s peněžním kapitálem jakoby v jednu věc (tak se tu jeví tvorba nadhodnoty kapitálem), je tak zaujat Luther ve svém naivním hřímání proti lichvě. Když vyložil, že úrok by mohl být požadován v případě, kdyby věřiteli, který sám také musí platit, vznikla škoda z toho, že mu dluh nebyl splacen ve stanovené lhůtě, nebo kdyby mu tím ušel zisk, jehož by byl mohl dosáhnout např. koupí zahrady, pokračuje: „Tím, že jsem ti je (100 zlatých) zapůjčil, děláš mi dvojí škodu: zde nemohu zaplatit, tam nemohu koupit, a trpím proto v obou případech škodu, kteréžto se říká duplex interesse, damni emergentis et lucri cessantis [dvojí škoda, ze vzniklé ztráty a z ušlého ziskuj]... Uslyševše, že Honza, půjčiv 100 zlatých, utrpěl škodu a žádá spravedlivou náhradu této škody, hned se toho chápou a ke každému 100 zlatých přirážejí takové dvě škody, totiž z neprovedeného zaplacení a ušlé koupě zahrady, zrovna jako by k onomu stu zlatých byly takové dvě škody přirozeně přirostlé, takže majíce sto zlatých, zapůjčí je a připočítávají k nim takové dvě škody, kteréžto však neutrpěli... Proto lichvář jsi, kdo penězi svého bližního nahrazuješ svou vymyšlenou škodu, kterou ti nikdo nezpůsobil a kterou také nemůžeš ani prokázat, ani vypočítat. Takovou škodu nazývají právníci non verum, sed phantasticum interesse. Škoda, kterou si každý sám vybájí... Nemá se tedy říkat, že by se mohly stát škody, že bych nemohl ani zaplatit, ani koupit. To by znamenalo ex contingente necessarium, z toho, co není, dělat něco, co se musí stát, z toho, co je nejisté, dělat jistojistou věc. Nepohltila-liž by taková lichva zakrátko celý svět?... Vypůjčovateli se náhodou, bez jeho vůle, přihodí neštěstí, z něhož by se měl vzpamatovat, ale v obchodování je to obráceně a děje se pravý opak; a tu hledají a vymýšlejí škodu proti bližnímu v tísni, chtějí se tím vzmoci a zbohatnout, lenošíce a zahálejíce žít rozmařile a nezřízeně z práce jiných lidí, bez starosti, nebezpečí a škody; sedět za pecí a nechat svých sto zlatých venku vydělávati za mne, a přesto býti si jist, protože to jsou zapůjčené peníze, že mi zůstanou v měšci, bez všeho nebezpečí a starosti, můj milý, kdo by toho nechtěl?“ (M. Luther: „An die Pfarrherrn wider den Wucher zu predigen etc.“. Wittenberg 1540.)

Představa o kapitálu jako hodnotě, která se sama reprodukuje a v reprodukci rozmnožuje, hodnotě, která působením své vrozené vlastnosti věčně trvá a roste — tj. působením skryté vlastnosti, o níž mluví scholastikové — vedla k fantastickým nápadům dra Price, které daleko předčí fantasie alchymistů; k nápadům, kterým vážně věřil Pitt a z kterých ve svých zákonech o sinking fund [fond k umořování státního dluhu] udělal sloupy svého finančního hospodářství.

„Peníze, které nesou úroky z úroků, rostou z počátku pomalu; protože se však tempo růstu neustále zrychluje, dosáhne po nějaké době takové rychlosti, že se to vymyká všem představám. Pence, půjčená při narození našeho vykupitele na pětiprocentní úroky z úroků, vzrostla by dnes už na větší sumu, než by obsahovalo 150 milionů zeměkoulí, udělaných z ryzího zlata. Půjčena na jednoduchý úrok, vzrostla by však za tutéž dobu jen na 7 šilinků 41/2 pence. Až dosud zlepšovala naše vláda své finance raději tímto druhým způsobem, než aby použila prvního.“[81]

Ještě výše se vznáší ve svých „Observations on Reversionary Payments etc.“. Londýn 1782: „1 šilink půjčený při narození našeho spasitele“ (tedy patrně v chrámě jeruzalémském) „na 6% úroky z úroků by byl vzrostl na větší částku ve zlatě, než by mohla obsáhnout celá sluneční soustava, kdyby se z ní udělala koule o průměru rovnajícím se dráze Saturnově.“ — „Proto nemusí být stát nikdy v nesnázích, neboť velmi malými úsporami může splatit sebevětší dluh v tak krátké době, jak to vyžaduje jeho zájem.“ (Str. XIII, XIV.) Jak pěkný theoretický úvod k anglickému státnímu dluhu!

Price prostě oslnila obrovská číslice, která vychází z geometrické řady. Protože se díval na kapitál — aniž přihlížel k podmínkám reprodukce a pracovním podmínkám — jako na samočinný automat, jako na pouhou číslici, která se sama rozmnožuje (tak jako se Malthus dívá ve své geometrické řadě na člověka), domníval se, že objevil zákon růstu kapitálu ve vzorci s = c(1 + u)n, kde s = sumě kapitálu + úroky z úroků, c = zálohovanému kapitálu, u = úrokové sazbě (vyjádřené v alikvotních částech 100) a n znamená řadu let, v nichž proces probíhá.

Pitt bere tuto mystifikaci dra Price naprosto vážně. V roce 1786 se dolní sněmovna usnesla, aby se vybral na daních 1 milion liber št. pro veřejný užitek. Podle Price, na kterého Pitt věřil, nebylo ovšem nic lepšího než zdanit národ, takto vybrané peníze „akumulovat“, a tak odčarovat státní dluh mysteriem úroků z úroků. Po onom usnesení dolní sněmovny následoval brzy na Pittův popud zákon, který nařizoval akumulovat 250.000 liber št. tak dlouho, „až tento fond i s propadlými životními rentami vzroste na 4,000.000 liber št. ročně.“ (Zákon 26 Jiřího III., kap. 31.) Ve své řeči z roku 1792, v níž navrhoval zvýšit částku věnovanou na umořovací fond, uvedl Pitt mezi příčinami obchodní převahy Anglie stroje a úvěr atd., ale jako „nejrozšířenější a nejtrvalejší příčinu akumulaci. Tento princip je dokonale rozveden a dostatečně vyložen v díle Smithově, tohoto genia... tato akumulace kapitálů by se dala uskutečnit tím, že by se alespoň část ročního zisku dala stranou, aby se zvýšila základní částka, jíž by se mělo v příštím roce použít týmž způsobem, takže by neustále dávala zisk.“ Tak Pitt s pomocí dra Price přeměňuje Smithovu theorii akumulace v theorii obohacování národa akumulací dluhů a dostává se do příjemné, do nekonečna rostoucí řady půjček, půjček uzavíraných proto, aby se mohly splatit půjčky.

Již u Josiase Childa, otce moderního bankéřství, najdeme, že „100 liber št. na 10% by za 70 let s úroky z úroků vyneslo 102.400 liber št.“ („Traité sur le commerce etc. par J. Child, traduit etc.“ Amsterodam a Berlín, 1754, str. 115. Napsáno roku 1669.)

Jak názor dra Price bezděčně proniká do moderní ekonomie, ukazuje toto místo v časopisu „Economist“: „Kapitál s úroky z úroků (compound interest) z každé části uspořeného kapitálu pohlcuje všechno kolem sebe tak, že všechno bohatství světa, z něhož pochází příjem, se už dávno stalo úrokem z kapitálu... Každá renta je nyní placením úroků z kapitálu, který byl kdysi vložen do půdy.“ („Economist“, 19. července 1859.) Kapitálu v jeho vlastnosti úrokového kapitálu patří všechno bohatství, které může být vůbec kdy vytvořeno, a všechno, co dosud dostal, je jen splátka jeho apetitu, který pohlcuje všechno kolem sebe. Podle jeho vrozených zákonů mu patří všechna nadpráce, kterou kdy může lidstvo vykonat. Moloch.

Nakonec ještě tento galimatyáš „romantického“ Müllera: „Má-li Priceovo obrovské narůstání úroků z úroků, čili růst lidských sil, které se samy zrychlují, mít tyto nesmírné účinky, předpokládá, že se ho používá nedílně a bez přerušení po několik století. Jakmile se kapitál rozdělí, rozřeže na mnoho odnoží, které zase samy dále rostou, začíná celý zde popsaný proces akumulace sil znovu. Příroda sama rozvrhla narůstání síly na období asi 20 až 25 let, které jsou průměrně popřány každému jednotlivému dělníkovi. (!) Po uplynutí této doby opouští dělník svou dráhu a musí kapitál nabytý úroky z úroků práce předat novému dělníkovi, většinou rozdělit mezi několik dělníků nebo dětí. Ti musí kapitál, který dostali, napřed oživit a naučit se ho užívat, než z něho mohou pobírat vlastní úroky z úroků. Dále, ohromné množství kapitálu, jehož nabývá občanská společnost i v nejneklidnějším společenském celku, se dlouhá léta ponenáhlu hromadí a nepoužívá se ho k bezprostřednímu rozšiřování práce, naopak, jakmile se nashromáždí značnější částka, postupuje se pod názvem zápůjčky jinému jedinci, dělníkovi, bance, státu. Příjemce, který uvádí kapitál do skutečného pohybu, pak z něho pobírá úroky z úroků a snadno může na sebe vzít závazek platit půjčovateli jednoduché úroky. Proti obrovské geometrické řadě, jakou by se mohly rozmnožovat lidské síly a jejich produkt, kdyby platil jedině zákon výroby nebo spořivosti, působí konečně zákon spotřeby, žádostivosti či rozmařilosti, stejně hluboce zakořeněný v lidské povaze.“ (A. Müller: „Elemente der Staatskunst“, 1809, část III, str. 147—149.)

Není možné nažvanit na několika řádcích víc nehoráznějších nesmyslů. Nemluvě ani o povedené záměně dělníka s kapitalistou, hodnoty pracovní síly s úrokem z kapitálu atd., má být pobírání úroků z úroků vysvětleno tím, že se kapitál vypůjčuje, aby nesl úroky z úroků. Postup našeho Müllera je charakteristický pro romantiku ve všech oborech. Její obsah tvoří běžné předsudky, nasbírané z nejpovrchnějšího zdání věcí. Tento falešný a banální obsah má pak být „povýšen“ a poetisován mystifikující manýrou vyjadřování.

Akumulační proces kapitálu může být chápán jako akumulace úroků z úroků asi tak, jak může být ta část zisku (nadhodnoty), která se zpětně přeměňuje v kapitál, tj. slouží k vssávání nové nadpráce, nazývána úrok. Ale:

1) Nehledě na všechny náhodné poruchy, velká část existujícího kapitálu se v průběhu reprodukčního procesu ustavičně více nebo méně znehodnocuje proto, že hodnota zboží není určena pracovní dobou, kterou původně stojí jeho výroba, nýbrž pracovní dobou, kterou stojí jeho reprodukce, a tato pracovní doba se v důsledku rozvoje společenské produktivní síly práce neustále zmenšuje. Proto se na vyšším stupni vývoje společenské produktivity všechen existující kapitál jeví nikoli jako výsledek dlouhého procesu střádání kapitálu, nýbrž jako výsledek poměrně velmi krátkého období reprodukce.[82]

2) Jak bylo dokázáno v III. oddílu této knihy, klesá míra zisku úměrně vzrůstu akumulace kapitálu a tomu odpovídajícímu vzestupu produktivní síly společenské práce, který se projevuje právě v rostoucím relativním zmenšování variabilní části kapitálu ve srovnání s konstantní. Aby se dosáhlo téže míry zisku, zdesateronásobí-li se konstantní kapitál uváděný do pohybu jedním dělníkem, musela by se zdesateronásobit doba nadpráce, a brzy by nestačila celá pracovní doba, ba ani celých 24 hodin, které má den, i kdyby si je kapitál přivlastňoval celé. Na představě, že se míra zisku nezmenšuje, je však založena Priceova vzestupná řada a vůbec „kapitál s úroky z úroků, který pohlcuje všechno kolem sebe“.[83]

Totožnost nadhodnoty s nadprací klade akumulaci kapitálu kvalitativní hranici: celkový pracovní den, daný rozvoj výrobních sil a obyvatelstva, který omezuje počet pracovních dnů, jež je možno současně vykořisťovat. Chápe-li se však nadhodnota v irracionální formě úroku, je hranice jen kvantitativní a překonává nejbujnější fantasii.

V úrokovém kapitálu je však dovršena představa o fetiši kapitálu, představa, která nahromaděnému produktu práce, a k tomu ještě fixovanému v penězích, připisuje sílu vyrábět z vrozené tajemné vlastnosti, čistě automaticky, geometricky rostoucí řadou nadhodnotu, takže tento nahromaděný produkt práce, jak soudí „Economist“, už dávno diskontoval všechno bohatství světa na všechny časy jako něco, co mu po právu patří a přísluší. Produkt minulé práce, minulá práce sama je zde sama o sobě obtěžkána kusem přítomné nebo budoucí živé nadpráce. Víme však, že ve skutečnosti je uchovávání, a potud i reprodukce hodnoty produktů minulé práce jen výsledkem jejího kontaktu s živou prací; a za druhé, že velení produktů minulé práce nad živou nadprací trvá právě jen tak dlouho, dokud trvá kapitalistický vztah — onen určitý sociální vztah, kdy minulá práce stojí samostatně proti živé práci a podřizuje si ji.

__________________________________

Poznámky:

81 Richard Price: „An Appeal to the Public on the subject of the National Debt“, 2. vyd., Londýn 1774 [str. 18 a násl.]. Dělá naivní vtip: „Peníze je nutno si vypůjčit na jednoduché úroky, aby se mohly rozmnožit tím, že se půjčí na úroky z úroků.“ (Viz R. Hamilton: „An Inquiry into the Risc and Progress of the National Debt of Great Britain“, 2. vyd., Edinburgh 1814, str. 133.) Podle toho by bylo vypůjčování vůbec nejjistějším prostředkem k obohacování i pro soukromníky. Ale vypůjčím-li si např. 100 liber št. na 5% ročně, musím na konci roku zaplatit 5 liber št., a předpokládáme-li, že by tato půjčka byla uzavřena na 100 milionů let, mohu po tuto dobu každý rok půjčit vždy jen 100 liber št. a každý rok také musím zaplatit 5 liber št. Takhle nikdy nebudu moci půjčit 105 liber št., když jsem si vypůjčil 100 liber št. A z čeho mám těch 5% platit? Z toho, že si znovu vypůjčím, nebo jsem-li stát, z daní. Vypůjčí-li si však peníze průmyslový kapitalista, musí při zisku řekněme 15% zaplatit 5% jako úrok, 5% může spotřebovat (ačkoli s jeho příjmem roste jeho chuť) a 5% kapitalisovat. Předpokládá se tedy už 15% zisku, aby se mohlo stále platit 5% jako úrok. Je-li tento proces trvalý, klesá míra zisku z důvodů, které jsme už vyložili, z 15% řekněme na 10%. Price však dočista zapomíná, že 5% úrok předpokládá 15% míru zisku, a předpokládá, že tato míra trvá i při akumulaci kapitálu. Nevšímá si skutečného akumulačního procesu, jeho starostí je jen půjčovat peníze, aby se vracely s úroky z úroků. Jak to mají peníze dělat, je mu úplně lhostejné, vždyť je to přece vrozenou vlastností úrokového kapitálu.

82 Viz Milla a Careye a Roscherův komentář k tomu, založený na nepochopení.

83 „Je jasné, že žádná práce, žádná produktivní síla, žádné nadáni a žádné umění nemůže uspokojit všepohlcující požadavky úroků z úroků. Ale všechno, co se nastřádá, pochází z důchodu kapitalisty, a proto se tyto požadavky skutečně stále kladou a produktivní síla práce je nikdy neuspokojuje. Proto se jakás takás rovnováha neustále porušuje.“ (Labour defended against the Claims of Capital“ [Londýn 1825], str. 23. — Hodgskin.)