Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Lev Trockij
Co je permanentní revoluce?

Předmluva k českému vydání

Někteří čeští stoupenci obrátili se před dvěma měsíci na mne s naléhavou žádostí, abych vydal pro české čtenáře výklad teorie permanentní revoluce a to nejen jak vznikla v minulosti (r. 1905[?][a]), ale i jak se jeví dnes s hlediska velikých událostí posledního čtvrtstoletí.

Vyšel jsem tím ochotněji vstříc této iniciativě, jelikož jsem podobnou brožuru v hlavních rysech napsal již za svého vyhnanství v Alma-Ata a pak ležela v mé aktovce, čekajíc, až na ni dojde. Přidal jsem k ní obsáhlý úvod a dvě závěrečné hlavy, abych uvedl v těsnější souvislost různosti názorů z minulé doby s ústředními problémy dneška. Tak se stalo, že k vydání knížky v nynější její podobě došlo z iniciativy skupiny českých komunistů.

Otázka permanentní revoluce hrála od roku 1924 v české komunistické straně, jako v celé Internacionále, výjimečnou úlohu. Lze bez přehánění říci, že právě tato otázka byla v rukou ruských epigonů (Zinověva, Stalina, Bucharina), pákou, pomocí níž byla hlavní osa komunistické Internacionály posunuta daleko na pravo. Všechny prvky stalinské "teorie" i praxe byly vytvořeny za vedení Zinověvova a Bucharinova roku 1923-24, tj. v prvém období boje proti permanentní revoluci.

Neznaje českého jazyka, nemohl jsem přímo sledovati, jak tyto otázky pronikaly do české literatury. Vezmeme-li však v úvahu byrokraticky raz vedeni Internacionály a vlastnosti jejich pražských důvěrníků, kteří nikdy netrpěli nadbytkem samostatnosti, můžeme býti jisti, že vůdcové české strany nevnesli do těchto problémů nic specielně "národního"; opakovali jen argumenty moskevských epigonů. Některé příklady českých diskusí, které jsem mohl seznati, zvláště řeči Šmeralovy, Kreibichovy, Jílkovy a jiných, pronášené v Moskvě na poradách Kominterny, vedou mne k názoru, že češti zinověvovci, stalinci, a bucharinci nejen že opakovali moskevské argumenty, ale i značně je zjednodušovali. A jak by to mohlo býti jine? Bez podobné operace nebyli by mohli vyvozovati ze svých, v podstatě sociálně-demokratických arsenalů nezbytné argumenty proti "trockismu".

Mimochodem nemohu se nezmíniti, že v Československu hrubé nepravdy komplikovaly boj proti "trockismu". Nejdříve zinověvovci a pak stalinci připisovali mně v Československu takové "stoupence", s nimiž jsem vůbec nemohl mít nic společného. Nebudu jmenovat těchto domnělých "trockistů", poněvadž sotva zaslouží zmínky. Soustava falsifikaci - "hrubá a neloyální", podle známého vyjádření Leninova - stává se nezbytnou časti soustavy epigonského vedeni Kominterny.

V československé straně vystupovali Šmeralové, Kreibichové i jiní podobní na obranu leninismu proti kontrarevolučnímu "trockismu". Tito pánové totiž obviňuji mne a mé přátele, že nechceme hájit Říjnové revoluce proti imperialismu. Někdy člověk ani nevěří vlastním očím a uším, když pozoruje takovou maškarádu. Dlužno však říci, že podobné tropeni si šašků z dělníků úřadujícími činovníky Kominterny, je neobyčejně usnadňováno nedostatečnou teoretickou úrovní československé komunistické strany.

Není těžké pochopiti příčiny tohoto zjevu. Komunistická strana Československa vznikla většinou z české sociální demokracie. Ideový život české sociální demokracie nebyl ani bohatý, ani samostatný. Tato strana se rozvíjela v oposici proti německému austromarxismu, současně však byla pod jeho rozhodným vlivem. Mladý, chápavý, činný česky proletariát svými bojovnými vlastnostmi stal před válkou nepoměrně výše, než jeho sociálnědemokratické vedení. To nejednou dokázal v politických bojích, které vytrvale hasila rakouská sociální demokracie, která spatřovala hlavní své poslání v brzdění revolučního zapasu mas, čímž usnadňovala přípravu velkého imperialistického vražděni. Nestalo se náhodou, že signál k tomu vraždění vyšel z Vídně.

Česká komunistická strana nepřinesla si tudíž z minulosti vážných teoretických tradici. To by se v jistém smyslu mohlo jeviti jako přednost, kdyby byla česká strana ihned otevřela novou, opravdově revoluční stránku své teoretické výchovy, to jest, kdyby se byla neprodleně a opravdově přihlásila ke skutečnému marxismu, zbavenému ve výhni Říjnové revoluce revisionistické škváry. Na neštěstí česká komunistická strana přetrhla svou sociálně-demokratickou pupeční šňůru teprve v době, kdy Kominterna za vedení epigonů začala vytrhávati kořeny samostatného ideového života ve všech svých národních sekcích a "teorii" změnila v pokornou služebnici byrokracie. Vytvořily se kádry nových "vůdců", kteří se domnívají, že podstatou komunismu jsou organisační kombinace, kdežto teorie že jest jen podřadná příprava.

V zápase skupin a klik v československé straně "vůdcové" a kandidáti na vůdce snažili se především o to, aby měli zavčas vidovány své pasy v těch institucích, které bojovaly proti "trockismu". To nebylo složité a současně slibovalo jistý úspěch. Stíhala-li Šmeraly a Jílky porážka za porážkou, při čemž se vždy a všude projevovala naprostá neschopnost těchto lidi, vystupovali tím horlivěji proti teorii permanentní revoluce, o niž jak nutno říci, neměli ani ponětí.

Nynější domněle leví vůdci československé strany, neliší se příliš v zásadních teoretických a strategických otázkách od Šmeralů, Kreibichů, Jílků a jich druhů. Společně s těmito pokračovali v provádění nejhrubších chyb V. Kongresu, který znamená oficielní zahájení epochy úpadku komunistické Internacionály. Tito domněle leví stalinovci jsou plně odpovědni za rozvraceni čínské revoluce, stejně jako za upevnění politiky britské trade-unionistické a labouristické byrokracie. Oni prosazovali blok s Purcelem i Cookem, s Čan-Kaj-Šim i Van-Tin-Vejem, s Řadičem i La-Follettem. Podporovali a podporuji maškarádní fikce "Rolnické Internacionály" a "Antiimperialistické ligy". Za vedení Bucharinova poslušně prodělali VI. kongres, který v novem stadiu vývoje spojil, podobně jako V. kongres, oportunistické předpoklady s domněle revolučními vývody. Hájíce "jednotnost" strany metodami byrokratického násilí, přivedli domněle leví spolu s pravými stranu až tam, že jest rozdrobena v řadu skupin a klik. Zakázavše na papíře frakce, přivedli k rozkolu nejen stranu, ale i odborové svazy. Dnes již netřeba dokazovat, že strana je krajně oslabena. Avšak nejhorší a nejstrašnější je to, že strana je nyní také zbavena možnosti otevřeně a v cele šíři rozvinout otázku o příčinách svých porážek a svého ustavičného oslabování. Toho pravě využívají reformistické živly. Dávno již známo, že všechna ideová neurčitost, všechen teoreticky zmatek, všechna nečistokrevnost v programové oblasti jde k duhu oportunistům. Vidíme, jak se před našimi zraky zesiluje česká sociální demokracie a jak pravé křídlo komunistické strany se seskupuje v samostatnou organisaci, přitahujíc do svých řad takové proletářské živly, s nimiž by, jak by se zdálo, nemohlo počítat.

To, čeho nyní především potřebují uvědomělí čeští dělnici, je teoretická jasnost, jež jest předpokladem správné politiky. Tato práce se vůbec nedotýká vnitřních otázek Československé republiky. Přes to však myslím, že má jistý nárok na pozornost uvědomělých dělníků Československa. Politické metody komunismu, jsou v samé své podstatě mezinárodní. Nelze provádět správné politiky v Československu, nemáme-li jasného marxistického názoru na příčiny rozvratu čínské revoluce, či velkých stávek ve Velké Británii a jestliže jsme si nevytvořili správného názoru o centristické politice Stalinově v obou jejich stadiích, to jest v roce 1925-28, kdy z oportunistických předpokladů, vlastních všem epigonům, vytvářel neuvěřitelně oportunistické vývody a v roce 1928-29, kdy zaleknuv se následků teto své politiky pod údery naši kritiky, zahájil éru "levého" kursu?, nepromyšleného, obsahujícího rozpory, prožraného avanturismem a současně otevírajícího cestu novému obratu napravo.

O otázkách teorie a strategie Komunistické Internacionály v epoše epigonů jsem pojednal ve své "Kritice programu Kominterny"[*]. Práce, kterou nyní vydávám, je věnována jedné ze sporných otázek a to teorii permanentní revoluce. Avšak tato otázka úsilím mých odpůrců a částečně logikou samého vývoje rozrostla tak, že zahrnuje teoretické předpoklady téměř všech ostatních sporných otázek. Jen proto tedy bez pochopení vzniku a významu teorie permanentní revoluce nemůže si žádný dělník učinit správnou představu o tom nejhlubším odklonu, který provedli epigoni od marxismu k oportunismu.

Vše to mne opravňuje k naději, že tato knížka najde v Československu své čtenáře.

L. TROCKIJ.

V Cařihradě , 17. prosince 1929.

__________________________________

Poznámky:

* Protože tato i některé další poznámky pod čarou nejsou v originálu, který mám k dispozici uvedené, ponechávám je pouze označené hvězdičkou bez dalšího vysvětlení. (kb)

a V originálu je rok "190$". Na všech dalších místech textu, kde se tato chyba vyskytuje uvádím značku [?]. (kb)