Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917


17. „Dubnové dni‟

Třiadvacátého března vstoupily Spojené státy do války. Toho dne Petrohrad pochovával oběti Únorové revoluce. Smuteční manifestace, svým rázem však slavnostní a napojená radostí ze života, byla mocným závěrečným akordem symfonie pěti dnů. Na pohřeb přišli všichni: ti, kteří se bili bok po boku s těmi, kteří padli, i ti, kteří zrazovali od boje, a pravděpodobně i ti, kteří je zavraždili, a nejvíce těch, kteří se boji vyhnuli. Vedle dělníků, vojáků, drobného městského lidu stáli tu studenti, ministři, vyslanci, solidní měšťáci, žurnalisté, řečníci, vůdci všech stran. Rudé rakve na rukou dělníků a vojáků se nesly ze čtvrtí na Martovo pole. Když se začaly rakve spouštět do hrobu, zahřměla z Petropavlovské pevnosti první smuteční salva, která zachvěla nesčíslnými masami lidu. Děla duněla poznovu: naše děla a naše salva. Vyborská čtvrt nesla jedenapadesát rudých rakví. To byla jen část obětí, na něž byla čtvrt hrdá. V průvodě vyborských, jenž byl nejmohutnější, bylo vidět mnoho bolševických praporů. Ale kolébaly se pokojně vedle jiných. Na samém Martově poli zůstali jen členové vlády, sovětu a - nebožky státní dumy, úporně se bránící vlastnímu pohřbu. Před hroby prošlo toho dne ne méně než 800.000 osob s prapory a hudbami. A třebaže podle předcházejících odhadů nejvyšších vojenských autorit takováto lidská masa nikterak nemohla ve stanovené době přejíti, aby nenastal největší zmatek a hrozne vzrušení - manifestace uplynula přec v úplném pořádku, příznačném pro revoluční průvody, naplněné uspokojivým vědomím prvně vykonaných velikých věcí, spolu s nadějí, že nadále půjde všechno k lepšímu. Právě jenom toto vědomí udržovalo pořádek, neboť organisace byla ještě slabá, nezkušená a nejistá.

Sám pohřeb, jak by se zdálo, dostatečně vyvracel legendu o nekrvavé revoluci. A přec jenom právě to smýšlení, které bylo o pohřbu, způsobilo ono ovzduší prvních dnů, z něhož se tato legenda rodila.

Za pětadvacet dnů za tu dobu nabyly sověty mnohé zkušenosti a jistoty - slavil se svátek Prvního máje podle západního kalendáře (18. dubna podle starého stylu). Všechna města země byla zaplavena schůzemi a demonstracemi. Nejen průmyslové podniky, nýbrž ani státní, městské a zemské úřady nepracovaly. V Mohylevě, kde sídlil hlavní stan, kráčely v čele demonstrace rytíři řádu Jiřího. Oddíl štábu, jenž dosud nevyměnil carské generály, nesl v průvodě svou májovou standartu. Svátek proletářského protimilitarismu splýval s revolučně přibarvenou manifestací patriotismu. Různé vrstvy obyvatelstva vnášely do svátku svůj ráz, ale všechno dohromady splývalo ještě v jakýsi svrchovaně rozplizlý, zčásti nepravdivý, ale přece jen majestátní celek.

V obou hlavních městech a v průmyslových střediscích převládali na demonstracích dělníci, a v jejich mase bylo poznat již zřetelně - podle praporů, standart, řečí a výkřiků - pevná jádra bolševictví. Přes ohromnou fasádu Marijinského paláce, útočiště to Zatímní vlády, natažen vyzývavý rudý pruh s nápisem: "Ať žije Třetí Internacionála!" Úřady, které se ještě nezhostily správního ostychu, neodvážily se strhnouti tento nepříjemný a znepokojující plakát. Svátek, zdálo se, slavili všichni. Slavila jej, jak bylo lze, armáda na frontě. Přicházely zprávy o schůzích, řečech, praporech a revolučních písních v zákopech. Ohlas byl i na německé straně.

Válka se ještě nekončila, naopak, teprve rozšiřovala své kruhy. Cely svět vstoupil nedávno, právě v den pohřbívání obětí, do války, aby jí dal nový rozmach. Zatím se ve všech částech Ruska spolu s vojáky účastnili manifestačních projevů i zajatci pod společnými prapory, mnohdy i se stejnou písní zpívanou na různých jazycích. V této nepřehledné slavnosti, podobající se povodni, smazávající hranice tříd, stran a ideí, byla společná demonstrace ruských vojáků s rakousko-uherskými zajatci výraznou, naděje budící skutečností, která opravňovala k myšlence, že revoluce ať tak či onak nese v sobě jakýsi lepší svět.

Tak jako březnový pohřeb i májový svátek minul zcela spořádaně, bez srážek a obětí, jako "všenárodní" slavnost. Avšak vnímavému sluchu netěžko již bylo zachytit v řadách dělníků a vojáků netrpělivé, ba hrozivé tony. Život je stále horší. A skutečně: ceny hrozivě stoupaly, dělníci žádali mzdové minimum, podnikatelé se vzpírali, spory v závodech se neustále množily. Zhoršovalo se zásobování, zmenšoval příděl chleba, zavedeny lístky i na kroupy. Vzrůstala nespokojenost i v posádce. Štáb okruhu, připravuje zkrocení vojáků, překládal z Petrohradu nejrevolučnější oddíly. Na schůzi posádky 17. dubna vojáci, tušící nepřátelské úmysly, přišli s požadavkem, aby se překládání oddílů zastavilo: tento požadavek se napříště zvedá stále rázněji za každé nové krise revoluce. Avšak kořen všech běd je válka, jejíhož konce nevidět. Kdyže revoluce přinese mír? Nač čeká Kerenskij a Ceretelli? Masy poslouchaly stále pozorněji, co říkají bolševici, patříce na ně úkosem, vyčkávavě, jedni zpola nepřátelsky, druzí již důvěřivě. Pod slavnostní ukázněností svátku by]a nálada napiatá; v masách vřelo.

Avšak nikdo, ani původci plakátu na Marijinském paláci nepředpokládali, že už příští dva nebo tři dni nemilosrdně rozevrou slupku národní jednoty revoluce. Hrůzné události, jejichž nezbytnost předvídali mnozí, ale kterých tak brzy neočekával nikdo, se náhle přivalily jako hustý mrak. Popud k nim dala zahraniční politika Zatímní vlády, to jest problém války. Nebyl to nikdo jiný než Miljukov, kdo podstrčil sirku pod doutnák.

Historie sirky a doutnáku je tato. V den vstupu Ameriky do války rozvinul zahraniční ministr Zatímní vlády, jenž nabyl odvahy, před žurnalisty svůj program: zabrat Cařihrad, zabrat severní Persii a k tomu ovšem právo národů na sebeurčení. "Ve všech svých projevech", vysvětluje historik-Miljukov Miljukova-ministra, "zdůrazňoval rázně mírumilovné cíle osvobozenské války, ale vždycky je uvedl do těsného spojení s národními úkoly a zájmy Ruska." Interview vzrušil kompromisníky. "Kdy se zahraniční politika Zatímní vlády očistí od klamu?" rozhořčoval se list menševiků. "Proč Zatímní vláda nežádá od spojeneckých vlád přímé a rázné zřeknutí anexí?" Za klam tito lidé pokládali nepokrytou mluvu lupiče. V pacifistickém zakrývání chutí byli ochotni spatřovat osvobození od klamu. Rozčilením demokracie postrašený Kerenskij si pospíšil skrze tiskovou kancelář prohlásit: program Miljukovův je jeho osobní mínění. Že autor osobního mínění je ministrem zahraničních věcí, pokládalo se zřejmě za pouhou náhodu.

Ceretelli, jenž dovedl každou otázku převésti na něco obecného, naléhal, že vláda musí vydat prohlášení, že válka je pro Rusko pouze válkou obrannou. Odpor Miljukovův a zčásti Gučkovův byl zdolán a 27. března porodila vláda prohlášení, osnované na thema, že "cílem svobodného Ruska je nikoliv ovládnouti jiné národy, nikoliv odníti jim národní majetek, nikoli násilně uchvátiti cizí území", avšak "zároveň nutno úplně dbáti závazků vzhledem k našim spojencům . Takto caři a proroci dvojvládí vyhlašovali svůj úmysl, vejíti do království nebeského ve spolku s otcovrahy a cizoložníky. Tito páni kromě všeho jiného pozbyli i pocitu směšnosti.

Prohlášení ze dne 27. března bylo uvítáno nejen vším kompromisnickým tiskem, nýbrž i Pravdou Kameněvovou-Stalinovou, která čtyři dni před příjezdem Leninovým napsala v úvodníku: "Jasně a určitě Zatímní vláda… prohlásila všemu lidu, že cílem svobodného Ruska je nikoli panství nad jinými národy" atd. Anglický tisk hned a s uspokojením vyložil zřeknutí anexí Ruskem jako zřeknutí Cařihradu, nikterak ovšem nezamýšleje rozšířit formuli zdrženlivosti i na sebe. Ruský vyslanec v Londýně udeřil na poplach a žádal od Petrohradu vysvětlení v ten smysl, že zásada "míru bez anexí se Ruskem přijímá nikoli bez podmínek, nýbrž pokud neodporuje našim životním zájmům." Ale vždyť to právě také byla formule Miljukovova: slib neloupit, čeho nám není třeba. Paříž, naopak než Londýn, nejenom Miljukova podporovala, nýbrž i ponoukala, našeptávajíc mu skrze Paléologua nezbytnost ráznější politiky k sovětu.

Tehdejší premier Ribot, který nad žalostným šlendriánem v Petrohradě byl jako bez smyslů, otázal se v Londýně a v Římě, "nepokládají-li za nutné, vyzvat Zatímní vládu, aby učinila konec veškeré obojakosti (équivoque)". Londýn odvětil, že je rozumnější "ponechat francouzským a anglickým socialistům poslaným do Ruska, aby přímo působili na své soudruhy".

Vyslání dohodových socialistů do Ruska bylo podniknuto na podnět ruského hlavního stanu, to jest staré carské generality. "Spoléhali jsme," psal Ribot o Albertu Thomasu, "že se rozhodnutím Zatímní vlády dostane trochu tvrdosti." Miljukov si však stěžoval, že Thomas se drží příliš blízko vůdcům sovětu. Ribot na to odpovídal, že Thomas "se snaží upřímně" podporovati stanovisko Miljukovovo, přes to však sliboval, že svého vyslance povzbudí k podpoře ještě činnější.

Veskrze prázdné prohlášení ze dne 27. března přece jen znepokojilo spojence, již v něm spatřovali ústupek sovětu. Z Londýna hrozili, že pozbudou víry "v bojovnou moc Ruska". Paléologue si stěžoval na "plachost a neurčitost" prohlášení. To právě Miljukov potřeboval. Doufaje v pomoc spojenců, dal se do veliké hry, jež byla daleko nad jeho sily. Základní jeho myšlenka byla - namířit válku proti revoluci, nejbližší úkol na této cestě - demoralisovat demokracii. Ale kompromisníci právě v dubnu začali projevovat ve věcech zahraniční politiky stále větší nervosu a nepokoj, neboť se na ně neustále naléhalo zespod. Vláda potřebovala půjčky. Avšak masy při vší své ochotě brániti vlasti byly ochotny podporovat půjčku mírovou, ne však válečnou. Bylo třeba poodhalit před nimi alespoň zdání vyhlídky na mír.

Ceretelli, pokračuje v spásné politice obecných pravd, navrhl, aby se od Zatímní vlády žádalo podání noty spojencům, podobné domácímu prohlášení ze dne 27. března. Zato se Výkonný výbor zavazovat, že v sovětě provede hlasování pro "půjčku svobody". Miljukov s tímto obchodem souhlasil: půjčku za notu - ale rozhodl se využít ujednání dvojnásobně. Nota, upravená jako výklad k prohlášení, prohlášení desavouvala. Žádala, aby mírumilovné fráze nové moci nedávaly "ani nejmenší záminky k myšlence, že by provedený převrat měl v zápětí oslabení úlohy Ruska ve společném boji spojenců. Zcela naopak - všenárodní úsilí přivésti světovou válku k rozhodnému vítezství se jenom zesílilo… Nota vyslovovala dále přesvědčení, že vítězové "naleznou způsob, jak dosíci těch g a r a n c i í  a  s a n k c í, jež jsou nezbytné k tomu, abychom se v budoucnu vyvarovali nových krvavých srážek". Slova o "garanciích" a "sankcích" vložená na naléhání Thomase neznamenala v zlodějské řeči diplomacie, zvláště diplomacie francouzské, nic jiného, než anexe a kontribuce. V den svátku Prvního máje podal Miljukov notu, napsanou pod diktátem spojeneckých diplomatů, telegraficky vládám Dohody a teprve pak byla poslána do Výkonného výboru a zároveň do novin. Koaliční komisi se vláda vyhnula a vůdci Výkonného výboru postaveni do situace obyčejných občanů. I když kompromisníci v notě nenalezli nic, co by už dříve nebyli od Miljukova slyšeli, musili v ní přece vidět uvážený a nepřátelský čin. Nota je odzbrojovala před masami a žádala od nich, aby přímo vybrali mezi bolševictvím a imperialismem. A nebyl právě to cíl Miljukovův? Všechno nabádá k myšlence, že nejenom to právě byl jeho cíl, ale že Miljukovův úmysl šel ještě dále.

Již od března se Miljukov snažil ze všech sil obroditi neblahý projekt, jak uchvátit Dardanely vystoupením ruských vojsk z lodí a vedl mnohokráte porady s generálem Aleksějevem, přemlouvaje ho, aby rázně provedl operaci, která po jeho mínění měla demokracii, protestující proti anexím, postavit před hotovou věc. Nota ze dne 18. dubna byla pobočným vystoupením sil z lodi na špatně chráněné pobřeží demokracie. Dvě akce - vojenská a politická - doplňovaly se navzájem a kdyby měly úspěch, navzájem by se ospravedlnily. Vítězové vůbec nebývají souzeni. Ale Miljukovovi nebylo souzeno státi se vítězem. Aby se dostala vojska z lodí na břeh, na to bylo třeba 200.000-300.000 vojáků. Věc se však ztroskotala o maličkost: vojáci odepřeli. Brániti revoluce ano, ne však sami útočit. Dardanelské pokušení Miljukovovo utrpělo neúspěch. A to podervalo všechny jeho další záměry. A třeba uznat, že špatně vypočítány nebyly… kdyby jen byl zvítězil.

17. dubna konala se v Petrohradě kormutlivá manifestace invalidů: ohromné množství raněných z lazaretů hlavního města, beznohých, bezrukých a obvázaných bralo se k Taurickému paláci. Kteří jít nemohli, byli vezeni na nákladních automobilech. Na praporech bylo napsáno: "Válku do konce!" Byla to manifestace zoufalství lidských třísek imperialistické války, které chtěly, aby revoluce neuznala, že oběti jimi přinesené byly nesmyslné. Avšak za manifestanty stála kadetská strana, lépe řečeno Miljukov, připravující na zítřek velký úder.

Ve zvláštním zasedání v noci 19. dubna radil se Výkonný výbor o notě, zaslané den předtím spojeneckým vládám. "Po prvním přečtení", vypravuje Stankěvič, "uznali všichni jednomyslně a beze sporu, že to nikterak není to, co očekával výbor." Ale za notu odpovídala vláda celá, i s Kerenským. Proto bylo třeba zachraňovat především vládu. Ceretelli začal "šifrovat" nešifrovanou notu a objevoval v ní stále víc a více hodnot. Skobelev hloubavě dokazoval, že nelze vůbec žádat "úplné shody" v úsilí demokracie a vlády. Mudrci se trápili do úsvitu, ale rozhodnutí nenalezli. K ránu se rozešli s tím, že se za několik hodin sejdou znovu. Spoléhali zřejmě na vlastnost času, který hojí všecky rány.

Ráno se nota objevila ve všech novinách. Řeč ji komentovala v duchu zrale uvážené provokace. Socialistický tisk se vyslovoval nadmíru pohoršeně. Menševická Rabočaja gazeta (Dělnický list), která ještě nestačila jako Ceretelli a Skobelev zbavit se výparů nočního rozhořčení, napsala, že Zatímní vláda otiskla "akt, jenž je výsměchem úsilí demokracie" a žádala sovět, "aby odvrátil jeho úžasné následky". Rostoucí nápor bolševictví se pociťoval v těchto větách velmi zřetelně.

Výkonný výbor začal znovu schůzi, ale jen proto, aby se znovu přesvědčil o své neschopnosti dospěti jakéhokoliv rozhodnutí. Usnesli se, že svolají mimořádné plénum sovětu "pro informaci" - ve skutečnosti, aby vyzkoušeli míru nespokojenosti v masách a nabyli času pro vlastní kolísání. Než se plénum sejde, měla se konati různá koaliční zasedání, která měla věc přivésti v niveč.

Ale do těchto obřadných opletaček dvojvládí se neočekávaně vmísila třetí sila. Do ulic vyšly masy se zbraněmi. Mezi bodáky vojáků se mihala písmena plakátů: "Pryč s Miljukovem!" Na jiných plakátech paradoval i Gučkov. V rozhořčených zástupech bylo těžko poznati demonstranty z 1. května.

Dějepisci nazývají toto hnutí "živelným" v tom podmíněném smysle, že ani jedna strana se nechopila podnětu akce. Přímá výzva vyjiti do ulic vyšla od muže jménem Linde, který tím také vepsal své jméno do dějin revoluce. "Vědec, matematik, filosof" Linde nebyl příslušníkem strany, ale celou duší byl na straně revoluce a vřele si přál, aby plnila, co slibuje. Nota Miljukovova a komentář Řeči jej rozhořčily. "S nikým se neporadiv…" vypravuje jeho životopisec "pustil se naráz do díla… Šel k finskému pluku, svolal výbor a navrhl, aby celý pluk ihned vyšel k Marijinskému paláci... Návrh Lindeho byl přijat a o 3. hodině odpoledne Ministr války a námořníctva F. Kerenskijse již ulicemi Petrohradu brala imposantní demonstrace s vyzývavými plakáty." Hned za finským plukem vyšli vojáci 180. záložního pluku, pluku moskevského, pavlovského, kexholmskěho, námořníci 2. baltského lodního sboru, všeho 25.000 až 30.000, všichni se zbraněmi. Dělnickými čtvrtmi prošlo vzrušení, práce byla přerušena a celé závody vycházely do ulic, přidávajíce se k plukům. "Většina vojáků nevěděla, proč přišli", ujišťuje Miljukov, jako by byl měl kdy, vyptati se jich na to. "Kromě vojska účastnili se demonstrace dělničtí výrostci, hlasitě (!) prohlašující, že dostali za to zaplaceno po 10 až 15 rublech." Pramen výplaty je jasný: "Úkol povaliti oba ministry (Miljukova a Gučkova) byl přímo vytčen z Německa." Miljukov podal toto důstojně vysvětlení nikoli v ohni dubnového boje, nýbrž tři roky po říjnových událostech, které s dostatek jasně ukázaly, že nikomu nebylo třeba platiti velkou denní mzdu za nenávist lidových mas k Miljukovovi.

Náhlou prudkost dubnové demonstrace lze vysvětliti přímým odporem mas k podvodu shora. "Pokud vláda nedosáhne míru, třeba se bránit." Říkalo se to nikoli nadšeně, ale přesvědčivě. Předpokládalo se, že nahoře dělají vše, aby dosáhli míru. Pravda, bolševici ujišťovali, že vláda chce vésti válku dál, aby mohla urvat kořist. Je však možně? Což Kerenskij? - Známe sovětské vůdce z února, přišli k nám první do kasáren, jsou pro mír. K tomu ještě Lenin přijel z Berlína, kdežto Ceretelli byl na nucených pracích. Třeba mít strpení… Zároveň vsak pokročilé závody a pluky se chápaly stále pevněji bolševických hesel politiky míru: uveřejniti tajné smlouvy a odmítnouti dobyvatelské záměry Dohody přímou nabídkou míru všem válčícím zemím. Do těchto spletených a kolísajících se nálad padla nota ze dne 18. dubna. Jak to? Nahoře tedy nejsou pro mír, nýbrž pro staré válečné cíle? Tedy nadarmo čekáme a trpíme? Pryč!… Ale s kým pryč? Nemají snad pravdu bolševici? Není možné. Ale což nota? Zdá se, že přece jen kdosi prodává naši kůži carským spojencům? Už prostě z toho, jak se kadetský tisk utkal s kompromisnickým, vyplývalo, že Miljukov, oklamav obecnou důvěru, zamýšlí vésti politiku spolu s Lloyd Georgem a Ribotem. Vždyť i Kerenskij prohlásil, že útok na Cařihrad je "osobní mínění" Miljukovovo. Tak vzplanulo toto hnutí.

Ale nebylo stejnorodé. Některé rozníceně živly z řad revolucionářů přeceňovaly rozsah a politickou zralost jeho, a to tím více, čím pronikavěji a náhleji se hnutí prodralo napovrch. Bolševici rozvinuli ve vojenských oddílech a na závodech ráznou práci. Požadavek "sesadit Miljukova", jenž byl jakýmsi minimálním programem hnutí, doplňovali plakáty proti celé Zatímní vládě, při čemž různí živlové rozuměli věci různě: jedni ji chápali jako heslo propagandy, druzí jako nejbližší úkol. Heslo "Pryč se Zatímní vládou", vynesené do ulic ozbrojenými vojáky a námořníky, musilo nezbytně proměnit demonstrace v proud ozbrojeného povstání. Značné skupiny dělníků a vojáků nebyly neochotny povaliti Zatímní vládu hned. Z nich vzešly pokusy vniknouti do Marijinského paláce, obsaditi východy a zatknouti ministry. Na jejich záchranu vyslán byl Skobelev, jenž své poslání vykonal tím úspěšněji, že Marijinský palác byl prázdný.

Pro nemoc Gučkovovu zasedala tentokráte vláda v jeho bytě. Nikoliv však tato náhoda uchránila ministry od zatčení, které jim po pravdě ani nehrozilo. Armáda o 25.000 až 30.000 vojáků, vyšlá do ulic k boji proti prodlužovatelům války, stačila úplně, aby se dovedla na lecco dotázat ještě pevnější vlády, než byla ta, v jejímž čele byl kníže Lvov. Ale demonstranti si nevytkli toho úkolu. V podstatě chtěli jen pohroziti do oken pěstí, aby vysocí páni přestali točit zuby po Cařihradě a chopili se jak náleží věci míru. Vojáci mínili tím pomoci Kerenskému a Ceretellimu proti Miljukovovi.

Na zasedání vlády přibyl generál Kornilov, podal zprávu o ozbrojených demonstracích, které se právě dály, a prohlásil, že jako velitel vojsk petrohradského vojenského okruhu má s dostatek sil, aby vzpouru ozbrojenou rukou potlačil: záleží jen na příkaze. Kolčak, náhodou přítomný zasedání vlády, vypravoval později za procesu, v němž byl odsouzen na smrt zastřelením, že kníže Lvov a Kerenskij byli proti pokusu vojensky potřít demonstranty. Miljukov se přímo nevyslovil, ale jeho resumé o stavu věcí vyznělo tak, že páni ministři mohou ovšem uvažovati jakkoliv, ale jejich přesídlení do žaláře to nezabrání. Nemohlo být pochyb, že Kornilov jednal v dohodě s kadetským ústředím.

Kompromisním vůdcům se podařilo bez námahy přiměti demonstrující vojáky k rozchodu z náměstí před Marijinským palácem, ba i k návratu do kasáren. Ale vzrušení, které se v městě zdvihlo, neopadalo. Davy se shlukovaly, konaly se schůze, na nárožích se vedly spory, v tramvajích se lidé dělili na stoupence a odpůrce Miljukovovy. Na Něvském a v přilehlých ulicích agitovali měšťáčtí řečníci proti Leninovi, poslanému z Německa, aby strhl velkého vlastence Miljukova. V předměstích, v dělnických čtvrtích bolševici usilovali o to, aby rozhořčení proti notě a jejímu autorovi rozšířili na celou vládu.

V 7 hodin večer sešlo se plénum sovětu. Vůdci nevěděli, co by řekli posluchačstvu chvějícímu se vášnivým napětím. Čchejdze obšírně referoval, že po zasedání bude schůzka se Zatímní vládou. Černov strašil blížící se občanskou válkou. Fedorov, kovodělník, člen ústředního výboru bolševiků, namítal, že občanskou válku už máme a že sovětům nezbývá než se o ni opřít a ujmout se moci. "Byla to nová a velmi hrozná slova," píše Suchanov. "Uhodila do jádra a naráz se setkala s takovou odezvou, jaké se nikdy dřív, ani dlouho potom bolševikům v sovětě nedostalo."

Vrcholem zasedání však byla nikým neočekávaná řeč pravé ruky Kerenského, liberálního socialisty Stankěviče: "Nač, soudruzi, máme ‚vytáhnout do ulic'?" tázal se shromáždění. "Proti komu máme použít síly? Vždyť veškerá síla jste vy sami a masy, které stojí za vámi… Hle, podívejte se, teď je bez pěti minut sedm. (Stankěvič napřahuje ruku k nástěnným hodinám, celý sál se tam otáčí.) Usneste se, aby Zatímní vlády nebylo, aby odstoupila. My jí o tom zatelefonujeme a do pěti minut vydá své moci. Nač tu násilí, akce, občanská válka?" V sále bouřlivý potlesk, nadšené výkřiky. Řečník chtěl postrašit sovět nejhroznějším následkem vzniklé situace, ale postrašil účinkem své řeči sebe. Nenadálá pravda slov o moci sovětu pozvedla schůzi nad žalostnou motanici předáků, kteří se ze všeho nejvíce starali o to, aby sovět neučinil jakéhokoliv rozhodnutí. "Kdo vystřídá vládu?" namítl jako odpověď jeden řečník. "My? Ale nám se ruce třesou…" Byla to neobyčejně zdařilá charakteristika kompromisníků, nadutých vůdců s třesoucíma se rukama.

Ministerský předseda Lvov druhého dne prohlásil, jako by chtěl doplniti Stankěviče: "Až dosud se Zatímní vláda setkávala se stálou podporou vůdčích orgánů sovětu. Poslední dva týdny… je vláda podezřívána. Za takovýchto okolností… nejlépe, aby Zatímní vláda odešla." Opět vidíme, jaká byla skutečná ústava Únorové revoluce!

V Marijinském paláci se konala schůzka Výkonného výboru se Zatímní vládou. Kníže Lvov si v úvodní řeči stěžoval na pochod, podniknutý socialistickými skupinami proti vládě a zpola dotčeně, zpola hrozivě mluvil o demisi. Ministři jeden po druhém líčili nesnáze, jejichž nahromadění všemi silami napomáhali. Miljukov, obrátiv se ke koaliční záplavě slov zády, mluvil s balkonu ke kadetské demonstraci. "Patře na tyto plakáty s nápisy ‚Pryč s Miljukovem…', nebál jsem se o Miljukova. Bál jsem se o Rusko!" Takto dějepisec Miljukov zaznamenává slova, která Miljukov-ministr promlouval k davu shromážděnému na náměstí. Ceretelli žádal od vlády novou notu. Černov našel geniální východisko, navrhnuv Miljukovovi, aby přešel do ministerstva osvěty: Cařihrad jako předmět zeměpisný byl v každém případě méně nebezpečný než jako předmět diplomacie. Miljukov však rázně odmítl vrátiti se k vědám rovněž odmítl i psát novou notu. Vůdcové sovětu se dlouho prosit nedali a souhlasili s tím, že stará nota se "vysvětlí". Zbývalo najíti několik frází, jejichž lživost by byla s dostatek demokraticky uhlazena - a situaci by bylo možno pokládat za zachráněnou a zároveň s tím i křeslo Miljukovovo.

Ale nepokojný třetí živel se nechtěl uklidnit. 21. duben přinesl novou vlnu hnutí, mohutnější než byla včerejší. Dnes již vyzýval k demonstraci petrohradský výbor bolševiků. Ačkoliv menševici a eseři podnikli proti ní agitaci, ohromné masy dělníků s vyborské strany se daly na pochod do středu města a za nimi i masy z jiných čtvrtí. Výkonný výbor poslal demonstraci vstříc autoritativní hasiče s Čchejdzem v čele. Ale dělníci se tvrdě domáhali slova a také měli co říci. Známý liberální žurnalista vylíčil v "Reči" manifestaci dělníků na Něvském: "Vpředu asi sto ozbrojených mužů; za nimi spořádané řady neozbrojených mužů a žen-tisíce lidí. Živé řetězy po obou stranách. Zpěv. Jejich tváře mě zarazily. Tyto tisíce mají jedinou tvář, posedlou, mnišskou tvář z prvních století křesťanství, nesmiřitelnou, nemilosrdně hotovou k vraždám, inkvisici a smrti." Liberální žurnalista pohlédl dělnické revoluci do očí a pocítil okamžitě její soustředěnou rozhodnost. Jak málo se tito dělníci podobají miljukovským výrostkům, najatým Ludendorffem za 15 rublů na den!"

Jako včera ani dnes demonstranti nešli vládu svrhnout, ač většina snad se již vážně zamýšlela nad tímto úkolem; část jich také dnes byla hotova strhnout demonstraci daleko za meze nálady většiny. Čchejdze navrhl manifestaci, aby se vrátila do svých čtvrtí. Ale její vůdci odpověděli rázně, že dělníci sami vědí, co dělat. Byla to nová nota a Čchejdze si jí musil v příští týdny uvykat.

Zatím co kompromisníci přemlouvali a hasili, kadeti podněcovali a rozplameňovali. Kornilov, ačkoliv se mu včera nedostalo schválení užíti zbrani, se nejen svého záměru nevzdal, nýbrž právě dnes už od rána činil opatření, aby proti demonstrantům vyslal jízdu a dělostřelectvo. Kadeti, spoléhajíce pevně na rutinu generálovu, vyzývali zvláštním letákem své stoupence do ulic, snažíce se zřejmě přivésti věci k rozhodne srážce. Miljukov, ač nepochodil s návrhem dostati vojsko z lodí na Dardanelské pobřeží, nepřestával rozvíjet svou ofensivu, a to s Kornilovem jako předvojem a s Dohodou jako těžkou zálohou. Nota odeslaná za zády sovětu úvodník Rěči měly mít týž význam jako emžsá depeše liberálního kancléře Únorové revoluce. "Všichni, kdož jsou s Ruskem a s jeho svobodou, musí se semknout kolem Zatímní vlády a podporovati ji" - tak hlásalo provolání kadetského ústředního výboru, zvoucí všechny dobré občany do ulic k boji proti přívržencům rychlého míru.

Něvský prospekt, hlavní tepna měšťáctva, proměnil se v mohutný kadetský tábor. Značně velká demonstrace s členy kadetského ústředního výboru v čele ubírala se k Marijinskému paláci. Všude bylo vidět čerstvé plakáty, zrovna přinesené z dílny: "Úplnou důvěru Zatímní vládě", "Ať žije Miljukov!" Ministři vypadali jako oslavenci, světící své jmeniny: ukázalo se, že mají svůj "lid", a ukázalo se to tím okatěji, že emisaři sovětu vyčerpávali síly, rozpouštějíce revoluční schůze, odvádějíce dělnické a vojenské demonstrace ze středu do předmostí, zdržujíce kasárny a závody od akce.

Pod štítem obrany vlády dála se první přímá a rozsáhlá mobilisace protirevolučních sil. Ve středu města se objevily nákladní automobily s ozbrojenými důstojníky, junkery a studenty. Vystoupili rytíři řádu Jiřího. Zlatá mládež organisovala na Něvském soud, jenž se na místě vypořádával s leninci a "německými zvědy" . Došlo už na srážky i oběti. První krvavou srážku, jak se pravilo, podnítil pokus důstojníků vzíti dělníkům prapor s heslem proti Zatímní vládě. Srážky se stávaly stále urputnější, začala se přestřelka, jež po poledni trvala téměř neustále. Nikdo přesně nevěděl, kdo střílí a proč. Ale již byly oběti této divoké, dílem zlovolné, dílem panické střelby. Ovzduší se rozžhavovalo.

Ne, tento den se nijak nepodobal manifestaci národní jednoty. Dva světy stály tváří v tvář. Vlastenecké kolony, vyzvané do ulic kadetskou stranou proti dělníkům a vojákům, skládaly se jenom z měšťáckých vrstev obyvatelstva, důstojnictva, úřednictva a inteligence. Dva lidské potoky, jeden pro Cařihrad, druhý pro mír, vytékaly z různých částí města, jsouce různého sociálního složení, nepodobajíce se už zevnějškem ani v nejmenším a majíce nepřátelská hesla na standartách; a když se srazily, spouštěly v činnost pěsti, hole, ba i střelnou zbraň.

Do Výkonného výboru přišla neočekávaná zvěst, že Kornilov vytahuje děla na Dvorcové náměstí. Je to podnět samého velitele okruhu? Nikoli, povaha i další kariéra Kornilovova svědčí o tom, že tohoto chrabrého generála vždycky někdo vodil za nos - tentokráte to dělali kadetští vůdci. Jenom z výpočtu na zásah Kornilovův a z výpočtu, jak tento zásah učinit nezbytným, vyzvali své masy do ulic. Mladý jeden historik správně zaznamenává, že pokus Kornilovův, soustřediti chovance vojenských učilišť na Dvorcové náměstí, stal se nikoli ve chvíli skutečné či domnělé nezbytnosti obrany Marijinského paláce proti nepřátelskému davu, nýbrž ve chvíli největšího rozmachu kadetské manifestace.

Avšak záměr Miljukovův-Kornilovův se ztroskotal a to velmi hanebně. Jakkoli prostoduší byli vůdci Výkonného výboru, nemohli přec jen nepochopiti, že jde o jejich hlavy. Ještě před prvními zprávami o krvavých srážkách na Něvském rozeslal Výkonný výbor do všech vojenských oddílů Pítěru i do okolí telegrafický příkaz: ani jediný oddíl nesmí vyjíti do ulic města, nebude-li vyzván sovětem. Tu, když úmysly Kornilovovy vyšly najevo, sovět přes všechna svá slavnostní prohlášení vložil ruce na kormidlo a žádal nejen velitele, aby ihned odvolal vojska, nýbrž také pověřil Skobeleva a Filippovského, aby na výzvu sovětu vrátili vojska, jež vyšla. "Bez výzvy Výkonného výboru nevycházejte v tyto vzrušené dny na ulici se zbraní. J e n o m  V ý k o n n é m u  v ý b o r u  n á l e ž í  p r á v o  d á v a t  v á m  r o z k a z y." Od této chvíle každý příkaz vyvésti vojska, kromě obvyklých stráží, musí býti podán na úřední listině sovětu a potvrzen podpisy nejméně dvou osob k tomu zmocněných. Zdálo se, že sovět takto vyloži1 bez dvojznačnosti postup Kornilovův jako pokus protirevoluce způsobiti občanskou válku. Avšak ačkoliv Výkonný výbor svým příkazem ochromil velení okruhu úplně, ani ho nenapadlo, aby sesadil samého Kornilova: což lze sahat na přednostní práva moci? "Ruce se třesou." Mladý řád byl obklopen smyšlenkami, jako je nemocný obložen poduškami a obvazy. S hlediska poměru sil je však nejpoučnější to, že nejen vojenské oddíly, nýbrž i důstojnická učiliště, ještě než příkaz Čchejdzeho přišel, odmítly vyrukovat bez souhlasu Sovětu. Nepříjemnosti kadety nepředvídané sypaly se jedna za druhou a byly nezbytným následkem toho, že se ruské měšťáctvo v době národní revoluce ukázalo třídou protinárodní; nakrátko dalo se to zakrýt dvojvládím, ale napravit se to nedalo.

Zdálo se, že dubnová krise mine bez účinku. Výkonnému výboru se podařilo udržet masy na prahu dvojvládí. Vděčná vláda zase vysvětlila, že slovy "garancie" a "sankce" třeba rozuměti mezinárodní soudní dvory, omezení zbrojení a podobné znamenitosti. Výkonný výbor si pospíšil chytit se těchto t e r m i n o l o g i c k ý ch ústupků a usnesl se 34 hlasy proti 19, že věc je vyřízena. Aby své vzrušené šiky uklidnila, usnesla se většina ještě na tomto zesílit dozor nad činnosti Zatímní vlády, aniž bude dříve Výkonný výbor uvědomen, nesmí se vydati ani jediný závažnější politický akt; složení diplomatického zastupitelstva musí se radikálně změnit. Skutečné dvojvládí bylo přeloženo do právnického jazyka ústavy. Ale na povaze věcí se při tom nic nezměnilo. Levému křídlu se nepodařilo dosíci od kompromisní většiny ani odstoupení Miljukovova. Vše mělo zůstat jak bylo. Nad Zatímní vládou se zvedal daleko opravdovější dozor Dohody, a na ten sáhnout Výkonnému výboru ani nevstoupilo na mysl.

Večer 21. dubna Petrohradský sovět shrnul výsledky. Ceretelli podal zprávu o novém vítězství moudrých vůdců, které dělá konec všem klamným výkladům noty ze dne 27. března. Kameněv za bolševiky navrhl ustaviti čistě sovětskou vládu. Kollontajová, populární revolucionářka, která přešla za války od menševiků k bolševikům, navrhla uspořádat lidové hlasování pro tu či onu Zatímní vládu ve čtvrtích Petrohradu a okolí. Ale tyto návrhy přešly, jak by je ani sovět neslyšel; věc se zdála vyřízena. Ohromnou většinou proti 13 hlasům přijata byla utěšující resoluce Výkonného výboru. Pravda, většina bolševických zástupců byla ještě u svých dělníků v závodech, na ulicích a v demonstracích. Ale přece jen není pochyby, že hlavní masa sovětu se nepřiklonila na stranu bolševiků.

Sovět nařídil zdržeti se po dva dny jakýchkoliv pouličních demonstrací. Usnesení o tom bylo jednomyslné. Nikdo neměl ani nejmenší pochyby, že se všichni usnesení podrobí. A opravdu: dělníci, vojáci, buržoasní mládež, vyborská strana i Něvský prospekt, nikdo se neodvážil porušiti sovětského příkazu. Uklidnění se dosáhlo bez jakýchkoliv donucovacích opatření. Sovětu se zdálo, že je pánem situace, a opravdu jím také byl.

Do redakcí levých listů přicházelo zatím mnoho resolucí ze závodů a od pluků s požadavkem, aby Miljukov a namnoze i celá vláda ihned odstoupili. Nezačal se hýbat jenom Petrohrad. V Moskvě dělníci opouštěli práci, vojáci vycházeli z kasáren a plnili ulice bouřlivě protestujíce. Do Výkonného výboru přicházely příštích dnů telegramy od mnoha místních sovětů, protestující proti politice Miljukovově a přislibující úplnou podporu sovětu. Takové hlasy přicházely i z fronty. Ale vše mělo zůstat jak bylo.

"V den 21. dubna", ujišťoval později Miljukov, "převládala na ulicích nálada vládě příznivá." Zřejmě má na mysli ulice, které pozoroval s balkonu poté, když se většina dělníků a vojáků vrátila domů. Ve skutečnosti se ukázalo, že vláda je úplně bez opory. Vážné síly za ní nebylo. Slyšeli jsme již, co o tom říkal Stankěvič, i sám kníže Lvov. Co však znamenalo ujišťováni Kornilovovo, že má s dostatek sil, aby se vypořádal se vzbouřenci? Nic než svrchovanou lehkomyslnost ctihodného generála. (Vrcholu dosáhla tato lehkomyslnost v srpnu, kdy Kornilov-spiklenec vyslal proti Petrohradu jakási pomyslná vojska.) Vše záleží v tom, že Kornilov stále ještě chtěl soudit o vojenských oddílech podle zdání, buzeného velitelským sborem. Důstojnictvo nepochybně většinou bylo s ním, to jest, bylo hotovo pod zdáním obrany Zatímní vlády zlámat žebra sovětu. Vojáci byli pro sovět a smýšleli ještě mnohem levěji než sovět. Ale protože sám sovět byl pro Zatímní vládu, obrátila se věc tak, že Kornilov mohl na obranu Zatímní vlády vyvésti z kasáren sovětské vojáky s reakčními důstojníky v čele. Řád dvojvládí způsobil, že si druh s druhem hráli na slepou bábu. Sotva však vůdci sovětu přikázali vojsku neopouštět kasárny, octl se Kornilov i s celou vládou v povětří.

A přece jen vláda nepadla. Masy, jež vedly útok, naprosto nebyly hotovy vésti jej do konce. Kompromisní vůdci se proto mohli ještě pokusit přivésti únorový řád zpět do jeho původní situace. Izvěstija (Zprávy) sovětu, zapomenuvše či přejíce si, aby jiní zapomněli, že Výkonný výbor musil přímo a proti "zákonné" moci vztáhnout ruku na armádu, si stěžovaly: "Sověty neusilovaly o to, aby se chopily moci. Zatím však na mnohých praporech přívrženců sovětu byly nápisy, žádající, aby se vláda svrhla a veškeré moci aby se chopil sovět…" Není to snad opravdu pobuřující, že dělníci a vojáci chtěli kompromisníky znemravnit mocí, to jest, že tyto pány vážně pokládali za způsobilé, ze užijí moci k revoluci?

Ne, moci eseři a menševici nechtěli. Bolševická resoluce, aby se sověty chopily moci, soustředila v Petrohradském sovětě, jak jsme viděli, nepatrně hlasů. V Moskvě resoluce nedůvěry Zatímní vládě, navržená bolševiky dne 22. dubna, soustředila z několika set jen 74 hlasů. Pravda, helsinforský sovět, ač v něm převládali eseři a menševici, usnesl se téhož dne na resoluci, na tu dobu neobyčejně smělé, nabídnuv petrohradskému sovětu ozbrojenou moc helsinforských, aby byla svržena "imperialistická Zatímní vláda". Avšak tato resoluce, přijatá pod přímým tlakem námořníků, byla výjimkou. Převážnou svou většinou sovětské zastupitelstvo mas, včera tak blízkých povstání proti Zatímní vládě, setrvalo úplně na půdě dvojvládí. Co to znamená?

V oči bijící rozpor mezi rozhodností masového nástupu a mezi polovičatostí jeho politického odrazu není náhodný. Uhnětené masy v revolučním období snáze a rychleji se svádějí do přímé akce, než se učí dávat svým přáním a svému chtění tvárný výraz ve vlastním zastupitelstvu. Čím abstraktnější je soustava zastupitelstva, tím více zastupitelstvo pokulhává za rytmem událostí. Sovětské zastupitelstvo, ze všech nejméně abstraktní, má za revolučních podmínek nesmírné výhody: stačí, připomeneme-li, že demokratické dumy, zvolené podle směrnic ze dne 17. dubna, ničím a nikým neomezené, byly naprosto bezmocné v soutěži se sověty. Ale při všech výhodách svého organického spětí se závody a pluky, to jest s činnými masami, jsou sověty přec jen zastupitelstvo a tudíž nejsou prosty zvyklostí a kazů parlamentarismu. Protimluvnost zastupitelstva i sovětského záleží v tom, že jednak je nezbytné pro akci mas, jednak se zase snáze stává její konservativní překážkou. Praktické východisko z protimluvnosti záleží po každé v nové volbě zastupitelstva. Ale tato operace, nikterak tak jednoduchá, zvláště za revoluce, je důsledek přímé akce a proto se za ní zpožďuje. Buď jak buď, druhého dne po dubnovém pouličním povstání, lépe řečeno po čtvrtinkovém povstání - na poloviční povstání došlo až v červenci - zasedali v sovětě ještě tíž zástupci, kteří tu byli i před ním, a dostavše se opět do obvyklé situace, hlasovali pro návrhy obvyklých předáků.

To však nikterak neznamená, že dubnová bouře přešla, aniž v sovětě zanechala stopy, aniž je zanechala v únorové soustavě a tím spíše v masách samých. Mohutný zásah dělníků a vojáků do politických událostí, třebas také nedovedený do konce, mění politickou situaci, dává popud k obecnému pohybu revoluce, uspišuje nezbytné přeskupení a nutí salonní a zákulisní politiky, aby zapomněli na včerejší své náměty a přizpůsobili své činy nové situaci.

Poté, když kompromisníci uhasili vzplanutí občanské války, a domnívali se, že se všechno vrací ke starému, se vládní krise teprve začala. Liberálové nechtěli už vládnouti bez přímé účasti socialistů ve vládě. Socialisté, nuceni logikou dvojvládí vyjíti této podmínce vstříc, žádali zase demonstrativní odvolání dardanelského programu, což neodvratně vedlo k tomu, aby byl svržen Miljukov. 2. května musil Miljukov vládní řady opustit. Heslo demonstrace 20. dubna se takto uskutečnilo s dvanáctidenním zpožděním i proti vůli sovětských vůdců.

Ale všechny odklady a průtahy jenom jasněji zdůrazňovaly bezmocnost vládnoucích vrstev. Miljukov, chystající se provésti s pomocí svého generála prudký obrat v poměru sil, vyletěl z vlády, bouchnuv jako zátka láhve. Katanský generál musil odejít. Ministři se už nikterak nepodobali oslavencům o svých jmeninách. Vláda přemlouvala sovět k vstupu do koalice. A to všechno proto, že masy přitlačily na dlouhý konec páky.

Ale to neznamená, že by se kompromisní strany byly přiblížily dělníkům a vojákům. Naopak, dubnové události, které ukázaly, jaká překvapení se tají v masách, postrčili demokratické vůdce ještě více doprava, na stranu těsnějšího sblížení s měšťáctvem. Od této chvíle konečně nabývá vlastenecký směr vrchu. Většina Výkonného výboru se stává semknutější. Beztvární radikálové jako Suchanov, Stěklov a j., ještě nedávno oduševňující sovětskou politiku a pokoušející se jakž takž hájiti tradicí socialismu, jsou odstrčeni stranou. Ceretelli ustavuje pevný konservativní patriotický kurs, znamenající přizpůsobení miljukovské politiky zastupitelstvu mas.

Postup bolševické strany v dubnové dny nebyl jednotný. Události stranu překvapily. Vnitřní krise se teprve dovršovala, horlivě se připravovala konference strany. Pod dojmem silného vzrušení v petrohradských čtvrtích se někteří bolševici vyslovovali pro svržení Zatímní vlády. Petrohradský výbor, který se ještě 5. března usnesl na resoluci podmínečné důvěry Zatímní vládě, se kolísal. Rozhodnuto bylo uspořádati 21. dubna demonstraci, ale její cíl nebyl s dostatek jasně určen. Část petrohradského výboru vyváděla dělníky a vojáky do ulic, zamýšlejíc, pravda, ne příliš ujasněně pokusiti se jakoby mimochodem povalit Zatímní vládu. Stejným směrem působily některé levé živly, stojící mimo stranu. Zasahovali zřejmě i anarchisté, početně nikoliv významní, ale čilí. K vojenským oddílům přicházely mnohé osoby, žádajíce obrněná auta či vůbec posily, ať už na zatčení Zatímní vlády, či na pouliční boj s nepřáteli. Bolševikům blízká pancéřová divise však prohlásila, že vozy nedá nikomu, leč na příkaz Výkonného výboru.

Kadeti se všemožně snažili obviňovat z těchto krvavých srážek bolševiky. Ale zvláštní komise sovětu nepopiratelně zjistila, že se střelba začala nikoli na ulici, nýbrž z vrat a z oken. V novinách bylo otištěno oznámení prokurátora: "Střelbu inscenovala spodina společnosti s úmyslem způsobiti nepořádky a zmatek, z něhož darebáci vždy tezi.

Nepřátelství vládnoucích sovětských stran k bolševikům daleko ještě nedosáhlo toho napětí, které za dva měsíce, v červenci, už dokonale zatemňovalo rozum i svědomí lidí. Soudy, třeba se také jejich složení nijak nezměnilo, hudly tváří v tvář revoluci opatrně s sebou a v dubnu si ještě nedovolily užívat proti krajní levici metod carské Ochranky. Útok Miljukovův byl také po té stránce snadno odražen.

Ústřední výbor usadil levé křídlo bolševiků a prohlásil 21. dubna, že sovětský zákaz demonstrací pokládá za úplně správný a že je třeba jej bez podmínky zachovat. "Heslo Pryč se Zatímní vládou je nyní proto nesprávné," pravila resoluce ústředního výboru, "že bez pevné (to jest uvědomělé a organisované) většiny lidu na straně revolučního proletariátu je takovéto heslo buď fráze nebo vede k pokusům dobrodružné povahy." Za naléhavý úkol vytkla resoluce kritiku, propagandu a dobytí většiny v sovětech jakožto předpoklad dobytí moci. V tomto prohlášení spatřovali odpůrci jednak ústup přestrašených vůdců, jednak chytrý manévr. Ale my již víme, jaká byla základní posice Leninova k moci; teď právě Lenin učí stranu, jak užíti "dubnových thesí" v praxi.

Tři neděle před tím prohlásil Kameněv, že je "šťasten", může-li hlasovat s menševiky a esery pro jednotnou resoluci o Zatímní vládě, a Stalin rozvíjel teorii dělby práce mezi kadety a bolševiky. Jak daleko do minulosti zapadly ony dni a ony teorie? Po ponaučení dubnových dnů vystoupil Stalin konečně po prvé proti teorii blahovolného "dozoru" nad Zatímní vládou a opatrně ustupoval od vlastního včerejšku. Ale tento manévr zapadl nepovšimnut.

V čem záležel prvek dobrodružství v politice některých částí strany? - tázal se Lenin na konferenci, počaté hned po hrozných dnech. Záležel pokusech užíti násilí tam, kde revoluční násilí není ještě na místě či není už na místě. "Svrhnouti lze toho, o němž lid ví, že je to násilník. Nyní však násilníků není, děla a zbraně mají vojáci, ne však kapitalisté; kapitalisté neberou nyní násilím, nýbrž podvodem, a křičet nyní o násilí nelze: je to nesmysl… Vydali jsme heslo pokojných demonstrací. Přáli jsme si jen provésti pokojné přezkoumání sil nepřítele, avšak nedopustiti srážek. Ale petrohradský výbor zabral o chlup doleva… Zároveň se správným heslem: ‚Ať žiji sověty', vydáno heslo nesprávné: ‚Pryč se Zatímní vládou!' Ve chvíli akce zabrat ‚o chlup doleva' bylo neblahá věc. Posuzujeme to jako velký zločin, jako desorganisaci."

Co je podkladem dramatických událostí revoluce? Přesuny v poměru sil. Čím jsou působeny? Hlavně kolísáním středních tříd, rolnictva, drobného měšťáctva a armády. Jeto obrovský rozkyv kolísání - mezi kadetským imperialismem a bolševictvím. Toto kolísání se děje současně dvěma protilehlými směry. Politické zastupitelstvo drobného měšťáctva, jeho špičky a kompromisní vůdci tíhnou stále vice doprava, k měšťáctvu. Uhnětené masy naopak se budou po každé stále prudčeji a směleji rozkývávat doleva. Lenin, mluvě proti dobrodružnosti projevené předáky petrohradské organisace, uvádí výhradu: kdyby se střední masy vážně, pronikavě a vytrvale rozkývaly k nám - nepřemýšleli bychom ani chvili, jak vystěhovat vládu z Marijinského paláce. Ale to tu dosud není. Dubnová krise, která se projevila na ulicích, "není první ani poslední kolísání maloměšťácké a poloproletářské masy". Naším úkolem zatím ještě je: "trpělivě vysvětlovat", připravovat příští přesun mas na naši stranu, přesun důkladnější a vědomější.

Co se týče proletariátu nabyl v dubnu jeho obrat na stranu bolševiků veliké výraznosti. Dělníci přicházeli do výborů strany a tázali se, jak mají přestoupiti z menševické strany do bolševické. V závodech se naléhavě počali vyptávat svých zástupců na zahraniční politiku, válku, dvojvládí a zásobování, a vlivem takovýchto dotazů byli zástupci menševičtí a eserští stále více nahrazováni bolševickými. Prudký obrat se začal obvodními sověty jakožto závodům bližšími. V sovětech vyborské čtvrti, Vasiljevského ostrova a narvského obvodu dostali bolševici koncem dubna jako naráz a neočekávaně většinu. To byla věc veliké důležitosti, ale vůdci Výkonného výboru, zabraní vysokou politikou, chovali se k bolševické motanici v dělnických čtvrtích povznešeně. Avšak obvody začínali stále silněji naléhat na ústředí. V závodech, aniž se o to, petrohradský výbor přičinil, začala se rázná a úspěšná kampaň pro nové volby do městského sovětu dělnických zástupců. Suchanov má za to, že počátkem května šla za bolševiky třetina petrohradského proletariátu. Jistě však ne méně než třetina a k tomu nejčinnější třetina. Březnová beztvárnost mizela, politická hlediska nabývala obrysů, "fantastické" these Leninovy v obvodech Petrohradu se naplňovaly krví a morkem.

Každý krok revoluce vpřed je působen či vynucován přímým zásahem mas, který většinou sovětské strany naprosto nečekaly. Po dubnovém převratě, kdy dělníci a vojáci povalili monarchii neptajíce se nikoho, pokládali vůdcové Výkonného výboru úlohu mas za vykonanou. Ale osudně se zmýlili. Masy nikterak nemínily odejíti s jeviště. Už počátkem března za kampaně pro osm hodin práce denně vyrvali dělníci na kapitálu ústupky, ačkoliv jim na bedrech viseli menševici a eseři. Sovět musil zaznamenat vítězství, jehož se dosáhlo bez něho a proti němu. Dubnová demonstrace byla druhou opravou téhož typu. Každá masová akce, nezávisle na svém přímém cíli, je výstrahou vedení. Výstraha je nejprve mírná, ale pak se stává stále rozhodnější. V červenci se obrací v hrozbu. V říjnu nastává rozuzlení.

Ve všechny kritické chvíle zasahují masy "živelně", jinými slovy zasahují ve shodě s vlastními závěry, učiněnými po politické zkušenosti, i ve shodě se svými vůdci, obecně dosud neuznanými. Vstřebávajíce ty ony prvky agitace, masy proměňují samočinně v čin to, co z nich vyplývá.

Bolševici jako strana nevedli ještě kampaně za osm hodin práce denně. Bolševici nevyzývali masy ani na dubnovou manifestaci. Bolševici nevyzvou ozbrojené masy do ulic ani počátkem července. Teprve v říjnu si strana pospíší vyrovnat konečně svůj krok a jíti v čele masy, a to ne již k demonstraci, nýbrž k převratu.