Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917


Dodatek druhý: ke kapitole „Přezbrojení strany“

V novoyorském deníku Nový Svět (Novyj Mir), určeném ruským dělníkům v Americe, pokusil se autor této knihy podati rozbor i předpověď vývoje revoluce podle kusé informace amerického tisku. "Vnitřní historie rozvíjejících se událostí", napsal 6. března (podle starého kalendáře), "je nám známa jen z úlomků a příznaků, které proklouznou v úředních telegramech. Řada statí věnovaných revoluci začíná se 27. února a končí, pro odjezd autorův z Nového Yorku, 14. března. Uvedeme zde z této řady v chronologickém pořádku výňatky, které mohou dáti přibližný obraz názoru na revoluci, s nimiž autor přibyl 4. května do Ruska.

27. února:

"Desorganisovaná, zostuzená a rozháraná vláda nahoře, dokonale rozklížená armáda, nespokojenost, nejistota a strach v majetných třídách, veliké roztrpčení v lidových masách, početně vzrostlý proletariát, zocelený v ohni událostí - všechno to nás opravňuje říci, že jsme svědky počátku druhé ruské revoluce. Doufejme, ze mnozí nás budou jejími účastníky."

3. března

"Brzy začali Rodzjankové a Miljukovové mluviti o pořádku a nebude to už zítra, kdy nastane pokoj na zjitřené Rusi. Plást za plástem bude se země napříště pozdvihovat - všichni uhnětení, bezprávní, oloupení carismem a vládnoucími třídami - na celém nesmírném prostranství všeruského žaláře národů. Petrohradské události jsou jenom začátek. V čele lidových mas Ruska vykoná revoluční proletariát svou dějinnou práci: vyžene monarchickou a šlechtickou reakci ze všech jejich úkrytů a podá svou ruku proletariátu Německa a celé Evropy. Neboť třeba smésti nejen carismus, ale také válku."

"Již druhá vlna revoluce se převalí přes Rodzjanky a Miljukovy, starající se jen o to, jak obnoviti pořádek a dohodnouti se s monarchií. Z vlastního lůna vynese revoluce svou moc - revoluční orgán lidu, kráčejícího k vítězství. A hlavní bitvy a hlavní oběti ještě přijdou. A teprve po nich přijde úplné a skutečné vítezství.

4. března:

"Dlouho zdržovaná nespokojenost mas propukla tak pozdě, ve dvaatřicátém měsíci války, ne proto, že před masami stála policejní hráz, nýbrž proto, že všechny liberální orgány a instituce až do posledních svých vlasteneckých odnoží politicky mocně naléhaly na nejméně uvědomělé dělnické vrstvy, namlouvajíce jim nezbytnost ‚vlastenecké kázně a pořádku'."

"Teď právě (po vítězném povstání) došlo na dumu. Car se pokusil v poslední minutu ji rozehnat. A byla by se pokorně rozešla ‚po příkladu minulých let', kdyby se jen byla mohla rozejít. Ale v hlavních městech již vládl revoluční lid, týž, jenž proti vůli liberálního měšťáctva vyšel do ulic. S lidem byla armáda. A kdyby se nepokusilo měšťáctvo organisovati svou moc, byla by revoluční vláda vyšla ze středu povstalých dělnických mas. Duma z 3. června nikdy by se nebyla odvážila vyrvati moc carismu. Ale nemohla nevyužít vzniklého mezivládí: monarchie už zmizela s povrchu země a revoluční moc se ještě neustavila."

6. března:

"Přímá srážka mezi silami revoluce, v jejichž čele je městský proletariát a mezi protirevolučním liberálním měšťáctvem, jež se právě chopilo moci, je docela nezbytná. Ovšem, je možné - a o to se budou horlivě starat liberální měšťáci a také-socialisté měšťanského typu - je možné nakupit mnoho dojemných slov o veliké přednosti všenárodní jednoty před třídním rozkolem. Ale nikdy ještě se nikomu nepodařilo takovýmto zapřísaháním odkliditi sociální rozpory a zastaviti přirozený vývoj revolučního boje."

"Již teď, neprodleně, bude musiti revoluční proletariát postavit své revoluční orgány, sověty dělnických, vojenských a rolnických zástupců proti výkonným orgánům Zatímní vlády. V tomto boji musí proletariát, sjednocuje kolem sebe budící se lidové masy, vytknout si za svůj přímý cíl: dobýti moci. Jenom revoluční dělnická vláda bude míti vůli a schopnost, aby již za přípravy Ústavodárného shromáždění vykonala v zemi radikální demokratickou očistu, přebudovala shora dolů armádu, proměnila ji v revoluční milici a dokázala činem rolnickým masám, že jejich záchrana je jenom v podpoře revolučního dělnického řádu."

7. března:

"Pokud byla u moci klika Mikuláše II., měly v zahraniční politice převahu zájmy dynastické a reakčně-šlechtické. Právě proto doufali vždy v Berlíně a ve Vídni, že ujednají zvláštní mír s Ruskem. Nyní však jsou na vládnoucím praporu napsány zájmy ryzího imperialismu. ‚Carské vlády již není - říkají národu Gučkovové a Miljukovové nyní musíte prolévat krev za všenárodní zájmy . A národními zájmy ruští imperialisté rozumějí: vrátit Polsko, dobýti Haliče, Cařihradu, Arménska a Persie. Jinými slovy, Rusko se nyní staví do obecné imperialistické fronty s jinými evropskými státy a především se svými spojenci, Anglii a Francii.

"Přechod od dynasticko-šlechtického imperialismu k imperialismu čistě měšťáckému nemůže nikterak smířiti proletariát Ruska s válkou. Mezinárodní boj proti světovému zabíjemí a imperialismu je nyní naším úkolem víc než kdy jindy."

"Imperialistické chvastounství Miljukovovo, že rozmetá Německo, Rakousko-Uhersko a Turecko je teď Hohenzollerovi a Habsburkovi po chuti jako málo co. Miljukov bude mít napříště pro ně význam strašáka na vrabce. Dříve ještě, než se nová liberálně-imperialistická vláda dala do reforem v armádě, pomáhá Hohenzollerovi pozdvihnout vlasteneckého ducha a obnovit ‚národní jednotu' německého národa, praskající ve všech stezích Kdyby byl německý proletariát oprávněn si myslit, ze za novou měšťáckou vládou Ruska stoji všechen národ a také hlavní síla revoluce, ruský proletariát - byla by to strašná rána našim stejně smýšlejícím druhům, revolučním socialistům Německa."

"Přímá povinnost revolučního proletariátu Ruska jest ukázat, že za imperialistickou zlovůlí liberálního měšťáctva není síly, neboť nemá podpory dělnických mas. Ruská revoluce musí odhaliti před celým světem svou skutečnou tvář, to jest své nesmiřitelně nepřátelství nejen k dynasticko-šlechtické reakci, nýbrž i k liberálnímu imperialismu."

8.března:

"Pod praporem ‚záchrany země' liberální měšťáci se snaží udržeti vedení nad revolučním národem a proto vlekou za sebou nejen vlasteneckého trudovika Kerenského, nýbrž zřejmě i Čchejdzeho, zástupce oportunistických živlů sociální demokracie."

"Agrární věc vráží mezi nynější šlechticko-měšťácko-sociálně-patriotické souručenství veliký klín. Kerenští budou musit voliti mezi ‚liberálními' trade-unionisty[a], kteří chtějí pro kapitalistické cíle okrást celou revoluci, a mezi revolučním proletariátem, jenž rozvine v celé šíři program agrární revoluce, to jest program zabrati carskou, statkářskou, knížecí, klášterní a církevní půdu ve prospěch národa. Jak si Kerenskij osobně vybere, není důležité… Jinak rolnické masy, vesnická chudina. Aby je proletariát získal - toť neprodlený a nejpalčivější úkol."

"Bylo by zločinem rozřešiti tento úkol (získat rolnictvo) přizpůsobením naší národně-patriotické politiky omezenosti vesnice: ruský dělník by páchal sebevraždu, kdyby za svazek s rolníkem platil rozkolem svazku s evropským proletariátem. Ale to také není vůbec politicky třeba. Máme silnější zbraň: zatím co se nynější Zatímní vláda i vláda Lvova-Gučkova-Miljukova-Kerenského[b] musí - aby uchovala svou jednotu - agrární věci vyhýbat, můžeme my a musíme rozvinouti agrární problém úplně před rolnickými masami Ruska.

- Není-li agrární reforma možná, jsme pro imperialistickou válku! - řeklo ruské měšťáctvo po zkušenosti let 1905-1907.

- Otočte se k imperialistické válce zády a čelte jí agrární revolucí! - řekneme my rolnickým masám, dovolávajíce se zkušenosti let 1914-1917.

A táž pozemková věc bude mít ohromnou důležitost pro sjednocení proletářských kádrů armády s její rolnickou masou. ‚Statkářskou půdu a ne Cařihrad!' řekne voják-proletář vojáku-rolníkovi, aby mu vysvětlil, komu a jak slouží imperialistická válka. A na úspěchu naší agitace a boje proti válce - především mezi dělníky a potom v rolnických a vojenských masách - bude záviset, jak brzy bude lze liberálně-imperialistickou vládu zaměnit revoluční dělnickou vládou, opírající se přímo o proletariát a vesnickou chudinu k němu se pojící.

"Rodzjankové, Gučkovové, Miljukovové napnou všechny síly, aby ustavili Ústavodárné shromáždění podle svého obrazu a podoby. Nejsilnějším palcátem je jim heslo všenárodní války proti vnějšímu nepříteli. Tu budou arci mluviti o nezbytnosti chránit ‚vymožeností revoluce' od zničení, jež hrozí od Hohenzollera. A sociální patrioté budou jim přízvukovat."

"To by bylo co chránit! - řekneme my. Nejprve třeba zajistiti revoluci od vnitřního nepřítele. Nečekajíc na Ústavodárné shromáždění, třeba vymetat monarchický a poddanský plevel ze všech koutů. Třeba naučiti ruského rolníka nevěřiti slibům Rodzjankovým vlasteneckým lžím Miljukovovým. Třeba semknouti rolnické miliony proti liberálním imperialistům pod praporem agrární revoluce republiky. Vykonati tuto práci v úplném rozsahu může jen revoluční vláda, opírající se o proletariát, jež vyžene Gučkovy a Miljukovy od moci. Tato dělnická vláda uvede v chod všechny prostředky státní moci, aby pozdvihla, uvědomila a semkla nejzaostalejší a v temnotě žijící masy měst a vesnic."

"-A nezdvihne-li se německý proletariát? Co budeme dělat pak?"

"-To jest, domníváte se, že ruská revoluce může přejíti, aniž zanechala stop v Německu - a to i tenkráte, dá-Ii revoluce u nás moc dělnické vládě? Ale vždyť to je docela pravdě nepodobné."

- Ale když přece?…

"-... Kdyby se stalo, co je pravdě nepodobné, kdyby konservativní sociálně patriotická organisace zabránila, německé dělnické třidě v příštím období pozdvihnouti se proti svým vládnoucím třídám - tehdy ovšem by ruská dělnická třída bránila revoluce zbraněmi. Revoluční dělnická vláda vedla by válku proti Hohenzollerovi, vyzývajíc bratrský německý proletariát, aby se zdvihl proti společnému nepříteli. Právě tak jako kdyby se německý proletariát octl v příštím období u moci, tu by měl nejenom ‚právo', ale i povinnost vésti válku proti Gučkovu-Miljukovu, aby pomohl ruským dělníkům se vypořádati se svým imperialistickým nepřítelem. Tu i onde byla by válka, vedená proletářskou vládou, jenom ozbrojenou revolucí. Šlo by nikoliv o ‚obranu vlasti', nýbrž o obranu revoluce a její přeneseni na jiné země.

Sotva je třeba dokazovat, že v uvedených obšírných výňatcích z populárních statí, určených dělníkům, rozvinut je týž názor na vývoj revoluce, který byl vyjádřen v thesích Leninových ze dne 4. dubna.


*   *   *

V spojitosti s krisí, již prožívala bolševická strana první dva měsíce Únorové revoluce, nebude zbytečné, uvedeme-li tu citát ze stati, napsané autorem této knihy roku 1909 do polského žurnálu Růženy Luxemburgové.

"Jestliže menševici, vycházejíce z abstrakce: ‚naše revoluce je měšťácká', dospívají k myšlence přizpůsobiti všechnu taktiku proletariátu postupu liberálního měšťáctva, počítajíc v to dobytí státní moci měšťáctvem, bolševici vycházejíce z abstrakce: ‚demokratická a nikoli socialistická diktatura', přicházejí k myšlence, aby se proletariát, v jehož rukou je státní moc, spokojil s měšťácko-demokratickými úkoly. Pravda, rozdíl je mezi nimi v této věci značný: zatím co protirevoluční rysy menševictví se ukazují ve vší síle už teď, protirevoluční rysy bolševictví hrozí jako ohromné nebezpečí teprve za revolučního vítezství.

Těchto slov roku 1923 rozsáhle využili epigoni v boji proti ‚trockismu'. Zatím však - ač byla napsána osm let před událostmi - charakterisují zcela přesně jednání nynějších epigonů ‚za revolučního vítězství'.

Strana vyšla z dubnové krise čestně, vypořádavši se s ‚protirevolučními rysy' své vládnoucí vrstvy. Právě proto připojil autor roku 1922 k uvedenému místu poznámku:

"To, jak známo, se nestalo, neboť pod vedením Leninovým bolševictví provedlo (nikoli bez vnitřního boje) své ideové přezbrojení, a to na jaře roku 1917, to jest dřív, než se chopilo moci."

Lenin v boji proti oportunistickým tendencím vedoucí vrstvy bolševiků napsal v dubnu 1917:

"Bolševická hesla a ideje se o b e c n ě úplně potvrdily, ale k o n k r e t n ě se věci utvořily jinak, než se mohlo (ať už jde o kohokoliv) očekávat, totiž originálněji, svérázněji. Ignorovat, zapomínat toho, znamenalo by napodobovati ty ‚staré bolševiky', kteří už nejednou měli smutný význam v dějinách naší strany, že bezmyšlenkovitě opakovali n a u č e n o u formuli, místo aby se u č i l i svéráznosti nového, živého skutečna. Kdo mluví n y n í jenom o ‚revolučně-demokratické diktatuře proletariátu a rolnictva', zpozdil se za životem, p ř e š e l tím doopravdy k maloměšťáctvu proti proletářskému třídnímu boji, a třeba ho založit do archivu ‚bolševických' předrevolučních rarit (lze to nazvat: archiv ‚starých bolševiků')".



__________________________________

Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.

a To jest členy dumy, která vzešla ze státního převratu 3. června 1907.

b Zatímní vládou rozuměl americký tisk Zatímní výbor dumy.