Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917


6. Kerenskij a Kornilov
(Prvky bonapartismu v ruské revoluci.)

Nemálo se už toho napsalo o tom, že všemu neštěstí, které následovalo, počítajíc v to příchod bolševiků, bylo se lze vyhnout, kdyby byl místo Kerenského v čele moci muž jasné myšlenky a pevného charakteru. Není pochyby, že Kerenskému se nedostávalo ani toho, ani onoho. Ale proč jenom byly určité společenské třídy nuceny vyzdvihnout na svých bedrech právě Kerenského?

Španělské události, jakoby na osvěžení naší dějinné paměti, ukazuji nám znovu, jak revoluce, střásajíc obvyklé politické rozhraničení, zabaluje v prvním svém období kde co růžovou mlhovinou. I její nepřátelé se snaží v tomto období zbarvit její barvou: v této připodobivosti se vyjadřuje zpola instinktivní úsilí konservativních tříd přizpůsobit se hrozivým změnám, aby újma z nich vzniklá byla co nejmenší. Při jednotnosti národa, zakládající se na sypkých frázích, stává se kompromisnictví nezbytným politickým úkonem. Maloměšťáčtí idealisté nedbající tříd, myslící v hotových frázích, nevědoucí, co chtějí a přející všem všechno nejlepší, jsou v tomto období jedině myslitelnými vůdci většiny. Kdyby byl mel Kerenskij jasnou myšlenku a pevnou vůli, byl by se ukázal zcela nevhodný pro svou dějinnou úlohu. To není ocenění retrospektivní. Tak se na věc dívali bolševici i v ohni událostí. "Obhájce v politických věcech, sociální revolucionář, který byl v čele trudoviků, radikál bez jakékoliv socialistické průpravy, byl Kerenskij nejdokonalejším vyjádřením prvního období revoluce, její ‚národní' netvárnosti, plamenného idealismu jejích nadějí a očekávání," tak psal autor těchto řádků v žaláři Kerenského po červencových dnech. "Kerenskij mluvil o půdě a svobodě, o pořádku, o míru národů, o obraně vlasti, o hrdinství Liebknechtově, o tom, že ruská revoluce musí vzbuditi obdiv světa svou šlechetností a při tom mával kolem sebe svým hedvábným červeným šátkem. Zpola procitlý šosák poslouchal tyto řeči nadšeně: zdálo se mu, že to on sám mluví s tribuny. Armáda přivítala Kerenského jako svého osvoboditele od Gučkova. Rolníci o něm slyšeli, že je to trudovik, mužícký poslanec. A liberálové byli podmaňováni neobyčejnou umírněností myšlenek, skrytou pod překotným radikalismem hesel.

Avšak období obecného objímání netrvá dlouho. Boj tříd odumírá na začátku revoluce jen proto, aby pak ožil ve formě občanské války. V pohádkovém rozmachu kompromisnictví se předem zakládá jeho nezbytný pád. Rychlou ztrátu oblíbenosti Kerenského vysvětloval oficiosní Francouzský novinář Claude Anet tím, že nedostatek taktu nutkal socialistického politika k činům, jsoucím "v maléru souzvuku" s jeho úlohou. "Sedá v imperátorských lóžích. Bydlí v Zimním paláci anebo v paláci Carského Sela. Spí v posteli ruských imperátorů. Trochu mnoho slávychtivosti a při tom příliš zřejmé; to uráží v zemi na světě nejprostší." Takt v malém, stejně jako ve velkém, předpokládá pochopiti stav věcí a své místo v něm. Po tom nebylo u Kerenského ani stopy. Důvěřivě vyzdvižený masami, byl jim úplně cizí, nerozuměl jim a ani dost málo se nezajímal o to, jak ony chápou revoluci a jaké z ní činí závěry. Masy čekaly od něho smělé činy, a on žádal od mas, aby nebránily jeho šlechetnosti a krasořečnictví. Zatím co Kerenskij konal teatrální návštěvu uvězněné rodině carově, říkali vojáci, střežící palác, veliteli "My tady spíme na pryčnách, mináž je špatná a u Nikolášky, třeba je uvězněn, hází se maso do kbelíku. Byla to slova "nešlechetná", ale vyjadřovala to, co cítili vojáci.

Vyrvav se ze staletých pout, překračoval lid na každém kroku mez, kterou mu ukazovali vzdělaní vůdcové. Kerenskij si na to naříkal koncem dubna: "Cožpak je ruský svobodný stát státem vzbouřilých otroků?… Lituji, že jsem nezemřel před dvěma měsíci: byl bych zemřel s velikým snem" atd. Touto špatnou rétorikou doufal zapůsobit na dělníky, vojáky, námořníky a rolníky. Admirál Kolčak vypravoval později před sovětským tribunálem, jak radikální ministr vojenství objížděl v květnu lodi černomořské flotily, aby smířil námořníky s důstojníky. Řečníkovi se po každé řeči zdálo, že cíle dosáhl. "Nuže, vidíte, admirále, všechno je v pořádku…" Ale nic nebylo v pořádku: rozpad loďstva se teprve začínal.

Čím dále, tím prudčeji Kerenskij rozhořčoval masy svým fintěním, vypínáním a naparováním. Když objížděl frontu, vykřikoval podrážděné ve voze k svému pobočníkovi, snad aby ho slyšeli generálové: "Prožeňte ty proklaté výbory do pekel!" Přibyv k baltskému loďstvu, rozkázal Kerenskij ústřednímu výboru námořníků, aby k němu výbor přišel na admirálskou loď. "Centrobalt" jakožto sovětský orgán nebyl podřízen ministrovi a pokládal rozkaz za urážlivý. Předseda výboru, námořník Dybenko, odpověděl: "Přeje-li si Kerenskij mluvit s Centrobaltem, ať přijde k nám!" Nebyla to nesnesitelná drzost? Na lodích, kde se Kerenskij dal s námořníky do politických hovorů, nebylo lépe, zvláště na lodi "Respublika" ‚ smýšlející bolševicky, kde se pěkně po pořádku dotazovali ministra: Proč v státní dumě hlasoval pro válku? Proč podepsal imperialistickou notu Miljukovovu z 21. dubna? Proč stanovil carským senátorům 6000 rublů roční pense? Kerenskij odepřel odpovídat na tyto úkladné otázky, dávané mu "nikoli přáteli". Mužstvo suše prohlásilo vysvětlení ministrovo za "neuspokojivé… Za hrobového mlčení námořníků Kerenskij opustil loď. "Povstalí otroci!" říkal radikální advokát, skřípěje zuby. A námořníky hřál pocit hrdosti: "Ano, byli jsme otroky, ale povstali jsme!"

Svým drsným chováním k demokratickému veřejnému mínění podněcoval Kerenskij poloviční srážky se sovětskými vůdci, kteří šli stejnou cestou jako on, ale s větším zřetelem k mase. Již 8. března Výkonný výbor, postrašený protesty zdola, prohlásil Kerenskému, že je nepřípustné propouštět z vězení policisty. Za několik dnů musili kompromisníci protestovat proti úmyslu ministra spravedlnosti, odvézti carskou rodinu do Anglie. Ještě po dvou, třech nedělích vytkl Výkonný výbor povšechně otázku, jak "upravit poměr" ke Kerenskému. Ale tento poměr nebyl a nemohl být upraven. Právě tak nepříznivé to bylo s Kerenským v poměru k vlastní straně. Na eserském sjezdu začátkem června Kerenskij při volbě do výkonného výboru propadl, dostav 135 hlasů z 270. Jak se tehdy vůdcové kroutili, vysvětlujíce napravo i nalevo, že "pro soudruha Kerenského nehlasovali mnozí delegáti proto, že je přetížen prací". Ve skutečnosti to bylo tak, že zbožňovali-li Kerenského jako zdroj blaha eseři štábní a departementní, eseři staří, s masami spjati, chovali se k němu nedůvěřivě a bez vážnosti. Ale bez Kerenského se ani Výkonný výbor, ani strana eserů obejít nemohla: byl nezbytný jako spojující článek koalice.

V sovětském skupenství vedoucí úloha náležela menševikům: oni vynalézali řešení, to jest způsoby, jak se vyhnouti činům. Ale v státním ústrojí měli národnici nad menševiky zřejmou převahu, která se nejnázorněji jevila v převládajícím postavení Kerenského. Poloviční kadet poloviční eser Kerenskij byl ve vládě nikoli zástupcem sovětu jako Ceretelí nebo Černov, nýbrž živým svazkem mezi měšťáctvem a demokracií. Cereteli-Černov byli jednou ze stran koalice. Kerenskij byl osobním ztělesněním koalice samé. Cereteli si stěžoval, že u Kerenského převládají "osobní momenty", nechápaje, že je nelze odděliti od jeho politického úkonu. Sám Cereteli jakožto ministr vnitra vydal oběžník o tom, jakým má byt gubernský komisař, jenž se má opírat o všechny místní "živé síly"‚ to jest o měšťáctvo i o sověty a vykonávat politiku Zatímní vlády a nepoddávat se při tom "stranickým vlivům". Tento ideální komisař, povznášející se nad nepřátelskými třídami a stranami, aby sám v sobě a v oběžníku načerpal síly k svému úkonu - vždyť to právě byl Kerenskij v měřítku gubernském nebo újezdním. Na ověnčení řádu bylo třeba nezávislého všeruského komisaře v Zimním paláci. Bez Kerenského by bylo kompromisnictví totéž, co chrámová kopule bez kříže.

Historie vzestupu Kerenského je velmi poučná. Ministrem spravedlnosti se stal únorovým povstáním, jehož se bál. Dubnová demonstrace "povstalých otroků" udělala jej ministrem vojenství a námořnictví. Červencové boje, způsobené "německými agenty", daly jej v čelo vlády. Začátkem srpna udělá hnutí mas z vůdce vlády ještě nejvyššího velitele. Dialektika kompromisnického řádu a zároveň s tím i jeho zlá ironie záležely v tom, že svým nátlakem musily masy vyzdvihnout Kerenského na nejvyšší místo, než ho svrhly.

Pohrdavě se odvraceje od lidu, který mu dal moc, pídil se Kerenskij tím žádostivěji po znamení souhlasu vzdělané společnosti. Už v první dny revoluce vypravoval vůdce moskevských kadetů dr. Kiškin, když se vrátil z Petrohradu: "Kdyby nebylo Kerenského, neměli bychom to, co máme. Zlatými písmeny bude jeho jméno psáno na mezníku dějin." Liberální pochvaly se staly jedním z nejvážnějších politických kriterií Kerenského. Avšak Kerenskij nemohl a také ani nechtěl složit prostě svou populárnost u nohou měšťáctva. Naopak, nalézal stále více zalíbení v tom, uvidět všechny třídy u nohou svých. "Myšlenka postavit proti sobě a učinit rovnými mezi sebou zastupitelstva měšťáctva a demokracie," dosvědčuje Miljukov, "nebyla Kerenskému cizí od samého počátku revoluce." Tento kurs přirozeně vyplýval z celé jeho životní cesty, která procházela mezi liberální advokaturou a podzemními kroužky. Uctivě ujišťuje Buchanana, že "sovět zemře přirozenou smrtí", strašil Kerenskij na každém kroku své měšťácké kolegy hněvem sovětu. A tehdy, což bylo dosti často, když se vůdci Výkonného výboru rozcházeli s Kerenským, strašil zase je pohromou ze všech pohrom nejstrašnější: demisí liberálů.

Když Kerenskij opakoval, že nechce být Maratem ruské revoluce, znamenalo to, že odmítá užít krutého opatření proti reakci, ale naprosto že ho neodmítá užít proti "anarchii". Taková je ostatně vůbec morálka odpůrců násilí v politice: odmítají je, pokud jde o změnu toho, co jest; ale pro ochranu pořádku se nezastavují před zúčtováním nejnemilosrdně jším.

V době příprav ofensivy na frontě se Kerenskij stal zvláště oblíbenou postavou majetných tříd. Tereščenko vypravoval napravo i nalevo o tom, jak velmi naši spojenci oceňují "práci Kerenského"; kadetská Rěč, ke kompromisníkům odměřená, stále zdůrazňovala svou přízeň k ministrovi vojenství; sám Rodzjanko uznával, že "tento mlady muž… denně ‚voskresajet' (vstává z mrtvých) pro blaho vlasti a tvůrčí práci". Takovýmito posudky chtěli liberálové polichotit Kerenskému. Ale i v podstatě nemohli nevidět, že pracuje pro ně. "… Uvažte jen," tázal se Lenin, "co by bylo, kdyby Gučkov začal vydávat příkazy k ofensivě, rozpouštět pluky, zavírat vojáky, zakazovat sjezdy, řvát na vojáky a tykat jim, nazývat je ‚zbabělci' atd.? Ale Kerenskij si tuto ‚radost' může ještě dovolit - pokud neutratil důvěru, závratně rychle ovšem tající, kterou mu lid poskytl úvěrem…"

Ofensiva, která povznesla vážnost Kerenského mezi měšťáctvem, podlomila úplně jeho populárnost v lidu. Ztroskotání ofensivy bylo v podstatě ztroskotáním Kerenského v obou táborech. Ale co překvapuje: "nenahraditelným" jej od této chvíle dělalo právě jeho oboustranné zostuzení. O úloze Kerenského při ustavování druhé koalice se Miljukov vyjadřuje takto: "… jediný muž, který byl možný," - avšak žel! - "nikoli ten, kterého bylo potřeba…" Vedoucí liberální politikové se ostatně nedívali na Kerenského příliš vážně. A velké vrstvy měšťáctva svalovaly na něj stále více odpovědnost za všechny rány osudu. "Netrpělivost skupin vlastenecky smýšlejících" nutkala podle svědectví Miljukovova k tomu, aby se hledal silný muž. Jednu dobu kandidoval na tuto úlohu admirál Kolčak. Posaditi silného muže ke kormidlu "zamýšlelo se jinak než cestou vyjednávání a kompromisu. Věřit tomu není nesnadné. "Naděje v demokratismus, ve vůli lidu a v Ústavodárné shromáždění," píše Stankěvič o kadetské straně, "byly již odhozeny: vždyť volby do obcí v celém Rusku přinesly převážnou vetšinu socialistům… I začíná se zimničně hledat moc, která by mohla nikoli přesvědčovat, ale prostě přikazovat." Přesněji by se mělo říci: moc, která by mohla popadnout revoluci pod krk.

V životě Kornilovově a ve vlastnostech jeho osobnosti je těžko najíti rysy, které by ospravedlňovaly jeho kandidaturu na místo záchrance. Generál Martynov, jenž byl před válkou Kornilovovým představeným a za války se s ním sdílel o osud zajatce v jednom rakouském zámku, charakterisuje Kornilova takto: "Vynikaje neobyčejnou pílí a velkou jistotou, byl svými schopnostmi docela obyčejným a průměrným člověkem bez velikého rozhledu." Martynov přičítá Kornilovovi k dobru dva rysy: osobní statečnost a nezištnost. V prostředí, kde se lidé starali především o osobní bezpečí a kde se nemilosrdně kradlo, bily tyto vlastnosti do očí. Po schopnostech strategických, především po schopnosti oceniti situaci vůbec jakož i její složky hmotné a mravní, nebylo u Kornilova ani stopy. "K tomu pak ještě se mu nedostávalo organisačního talentu," praví Martynov, "a vznětlivostí a nevyvážeností svého charakteru byl vůbec málo schopen záměrné akce." Brusilov, který pozoroval veškeru válečnou činnost svého podřízeného za světové války, mluvil o něm úplně pohrdavě: "Je to náčelník odvážného partyzánského oddílu - víc nic…" Oficiální legenda, která se vytvořila kolem kornilovské divise, byla diktována potřebou vlasteneckého veřejného mínění nacházeti světlé skvrny na chmurném pozadí. "48. divise, píše Martynov, "zahynula jenom pro úžasné velení. . . samého Kornilova, jenž... nedovedl zorganisovat ústup, a hlavně proto, ze nejednou měnil své rozhodnuti a ztrácel čas . . ." V poslední chvíli ponechal Kornilov divisi, již zavedl do pasti, na pospas osudu, aby se sám zachránil od zajetí. Ale po čtyřech dnech bloudění se mrzutý generál vzdal Rakušanům a teprve později uprchl ze zajetí. "Po návratu do Ruska Kornilov v rozhovorech s různými dopisovateli listů přibarvil historii svého útěku výraznými fantastickými barvami." Nad prosaickými opravami, které v legendě provádějí svědci, dobře do věci zasvěcení, nemáme proč se pozastavovat. Zřejmě se od této chvíle objevuje u Kornilova záliba pro novinářskou reklamu.

Do revoluce byl Kornilov monarchista černosotěnského zabarvení. V zajetí při četbě novin nejednou říkával, že by "s radostí pověsil všechny ty Gučkovy a Miljukovy". Ale politické myšlenky jej zajímaly, jako vůbec lidi podobného založení, jenom potud, pokud se týkaly přímo jeho samého. Po únorovém převratě se Kornilov velmi snadno prohlásil za republikána. "Vyznal se velmi špatně," praví týž Martynov, "v křížících se zájmech různých vrstev ruské společnosti, neznaje ani stranického seskupení, ani jednotlivých veřejných činitelů." Menševici, eseři a bolševici splývali mu v jedinou nepřátelskou masu, která brání velitelům velet, statkářům užívat statků, továrníkům spravovat výrobu a obchodníkům obchodovat.

Výbor státní dumy se již 2. března chytil generála Kornilova a v listě, podepsaném Rodzjankem, naléhal na hlavní stan, aby "skvělý, v celém Rusku proslulý hrdina" byl jmenován hlavním velitelem vojsk petrohradského vojenského okruhu. Na telegram Rodzjankův napsal car, jenž už přestal být carem: "Vykonat." Takto dostalo revoluční hlavní město svého prvního rudého generála. V protokolech Výkonného výboru z 10. března je zaznamenána o Kornilovovi věta: "Generál starého kvasu, který chce skončit revoluci." V první dny se ostatně generál postaral, aby se ukázal příznivé stránky a dosti hlučně vykonal obřadné zatčení carevny: to se mu připočetlo jako plus. Ze vzpomínek velitele Carského Sela plukovníka Kobylinského, jmenovaného Kornilovem, se však ukazuje, že Kornilov hrál na dvě strany. Když se představil carevně, vypravuje zdrželivě Kobylinskij, "řekl mi Kornilov: ‚Plukovníku, nechejte nás samy. Vyjděte a postavte se za dveřmi.' Vyšel jsem. Po pěti minutách mě Kornilov zavolal. Vešel jsem. Carevna mi podala ruku… Je jasné: Kornilov doporučil plukovníka jako přítele. Dále se z vyprávění dovídáme o scénách, jak se objímal car se svým "klíčníkem" Kobylinským. Jako vysoký správce ukázal se Kornilov na svém novém místě venkoncem neschopný. "Jeho nejbližší spolupracovníci v Petrohradě," píše Stankěvič, "si neustále stěžovali na jeho neschopnost pracovat a věci řídit." V hlavním městě však Kornilov dlouho nepobyl. V dubnových dnech se pokusil, nikoli bez podnětu Miljukovova, po prvé pustit revoluci žilou, ale narazil na odpor Výkonného výboru, podal demisi, dostal pod své velení armádu a později jihozápadní frontu. Nečekav na zákonné ustanovení trestu smrti, vydal rozkaz střílet zběhy a vystavovat jejich těla s výstražnými nápisy na cestách, hrozil krutými tresty rolníkům za porušení práva statkářského vlastnictví, utvořil úderné prapory a při každé vhodné příležitosti hrozil pěstí Petrohradu. To naráz obklopilo jeho jméno svatozáří mezi důstojnictvem a majetnými třídami. Ale i mnozí komisaři Kerenského si říkali: není jiné naděje než Kornilov. Za několik neděl se armádní generál se smutnou zkušeností velitele divise stal nejvyšším velitelem rozpadající se mnohamilionové armády, kterou Dohoda chtěla přinutit bojovat až do úplného vítězství.

Kornilovovi se zatočila hlava. Politická nevědomost a obmezenost rozhledu dělala ho snadnou kořistí hledačů dobrodružství. Umíněně háje svých osobních výsad, poddával se snadno tento "muž se srdcem lvím a hlavou beraní", jak Kornilova charakterisoval generál Aleksějev a po něm Verchovskij, cizím vlivům, byly-li jen v shodě s hlasem jeho ctižádostivosti. Ke Kornilovu přátelský Miljukov zaznamenává z jeho charakteru "dětskou důvěřivost klidem, kteří mu dovedou polichotit". Nejbližším podněcovatelem nejvyššího velitele byl, se skromným titulem pobočníka, nějaký Zavojko, temná to postava někdejšího statkáře, spekulanta s naftou a dobrodruha, který zvlášť imponoval Kornilovovi svým perem; Zavojko měl opravdu nevázaný styl světoběžníka, který se nezastaví před ničím. Pobočník byl režisérem reklamy, autorem "lidového" životopisu Kornilovova, sestavovatelem generálových referátů, ultimat a vůbec dokumentů, jimž, podle výrazu generálova, bylo třeba "silného, uměleckého stylu". K Zavojkovi se družil jiný hledač dobrodružství, Aladin, bývalý poslanec první dumy, jenž ztrávil několik let v emigraci a jenž nevyndával anglickou lulku z úst, pročež se pokládal za odborníka v mezinárodních otázkách. Tito dva stáli po pravici Kornilovově a spojovali jej s ohnisky protirevoluce. Levou jeho stranu kryl Savinkov a Filoněnko: všemožně podporujíce přepiaté mínění generálovo o sobě samém, starali se o to, aby se předčasně neznemožnil u demokracie. "Piali se k němu lidé poctiví i nepoctiví, upřímní i pleticháři, i političtí činitelé, válečníci i dobrodruzi," píše patheticky generál Denikin, "a všichni říkali jedním hlasem: Zachraň!" Jaká byla míra lidí poctivých a nepoctivých, nesnadno stanovit. Ať tak či onak, Kornilov se vážně pokládal za povolaného "zachraňovat" a proto byl přímým konkurentem Kerenského.

Soupeři se opravdu navzájem nenáviděli. "Kerenskij", jak praví Martynov, "si osvojil vysokomyslný tón v chování k starým generálům. Skromný pracovník Aleksějev a diplomatický Brusilov nechali se peskovat, ale takovéto taktiky nebylo lze užít vůči samolibému a urážlivému Kornilovovi, jenž… zase patřil s vysoka na advokáta Kerenského." Slabší z těch dvou byl hotov k ústupkům a navrhoval poskytnout předem vážnou zálohu. Alespoň Kornilov řekl koncem července Denikinovi, že z vládních vrstev se mu navrhuje, aby vstoupil do vlády. "To ne! Tito páni jsou příliš spjati se sověty… Říkám jim: dejte mi moc a potom povedu rozhodný boj."

Pod nohama Kerenského se půda houpala jako na rašelinovém močálu. Východ hledal jako vždy v slovní improvisaci: semknout, vyhlásit, prohlásit. Osobní úspěch 21. července, kdy se pozdvihl nad nepřátelské tábory demokracie a měšťáctva jakožto muž nenahraditelný, vnukl mu myšlenku, svolat Státní poradu do Moskvy. To, co se dálo v zavřené síni Zimního paláce, mělo být přeneseno na otevřené jeviště. Nechť země spatří vlastníma očima, že všechno všudy se rozleze v každém stehu, nevezme-li Kerenskij uzdu a bič do svých rukou!


*   *   *

Do Státní porady pozváni byli, jak pravil oficiální seznam, "zástupci politických, veřejných, demokratických, národnostních, obchodně-průmyslových a družstevních organisací, vůdcové orgánů demokracie, vyšší zástupci armády, vědeckých institucí, universit a členové čtyř státních dum". Myslilo se asi na 1500 účastníků, shromáždilo se jich však asi 2500, při čemž zastupitelstvo se rozšiřovalo úplně na prospěch pravého křídla. Moskevský list eserů napsal vyčítavě své vládě: "Proti 150 zástupcům práce je tu 120 zástupců obchodně-průmyslové třídy. Proti 100 zástupců rolnických je tu přihlášeno 100 zástupců statkářských. Proti 100 zástupců sovětu je tu 300 členů státní dumy."… List strany Kerenského vyslovoval pochyby, že by takováto Porada dala vládě "tu oporu, kterou ona hledá".

Kompromisníci jeli na poradu tetelíce se v srdci: třeba udělat, tvrdili si navzájem, vážný pokus o domluvu. Ale co s bolševiky? Bylo nezbytné, aby se jim stůj co stůj zabránilo vplést se do dialogu demokracie s majetnými třídami. Zvláštním usnesením Výkonného výboru zbaveny byly stranické skupiny práva mluvit bez souhlasu předsednictva Výkonného výboru. Bolševici se rozhodli, že za stranu přečtou své prohlášení a z Porady odejdou. Předsednictvo, střehoucí bedlivě každé jejich hnutí, žádalo, aby se svého zločinného úmyslu zřekli. Tu bolševici bez váhání vrátili své legitimace na Poradu. Připravovali jinou, důraznější odpověď: slovo dostane proletářská Moskva.

Téměř od prvních dnů revoluce ukazovali stoupenci pořádku při každé vhodné příležitosti na klidnou "zemi" proti nezkrotnému Petrohradu. Svolat Ústavodárné shromáždění do Moskvy bylo jedním z hesel měšťáctva. Nacionálně liberální "marxista" Potresov sesílal prokletí na Petrohrad, jenž si myslí, ze je "novou Paříží" . Jako by žirondisté nebyli hrozili blesky staré Paříži a nevnukali jí, aby svou úlohu zúžila na jednu třiaosmdesátinu! Menševik z venkova mluvil v červnu na sjezdu sovětů: "Takový Novočerkask je odrazem životních poměrů celého Ruska daleko věrnějším než Petrohrad." V podstatě kompromisníci, tak jako měšťáctvo, hledali opory nikoli v opravdovém smýšlení "země‚ nýbrž v utěšující ilusi, kterou si sami vytvářeli. A tu, když se měl vyzkoušet politický puls Moskvy, čekalo strůjce Porady kruté zklamání.

Protirevoluční porady, střídající se v prvních dnech srpna, počínajíc sjezdem velkých majetníků půdy a končíc církevním koncilem, nejenom mobilisovaly majetné vrstvy moskevské, ale zburcovaly i dělníky a vojáky. Hrozby Rjabušinského, provolání Rodzjankova, sbratřování kadetů s kozáckými generály - všechno to se dálo před očima moskevských dolních vrstev, na všechno to bolševičtí agitátoři ukazovali ze žhavých stop novinářských zpráv. Nebezpečí protirevoluce nabylo tentokráte makavých, ba osobních forem. Továrnami a závody proběhla vlna rozhořčení. "Jsou-li sověty bezmocné," psal moskevský list bolševiků, "musí se proletariát semknout kolem svých organisací, schopných života." Především se ukazovalo na odborové organisace, které většinou už byly pod bolševickým vedením. Smýšlení v závodech bylo tak nepřátelské Státní poradě, že myšlenka obecné stávky, vytčená zdola, byla přijata téměř bez odporu na schůzi zástupců všech buněk moskevské organisace bolševiků. Odborové organisace se chopily podnětu. Moskevský sovět většinou 364 hlasů proti 304 hlasům se vyslovil proti stávce. Ale protože na skupinovém zasedání menševičtí a eserští dělníci hlasovali pro stávku a stranické kázni se jenom podřídili, mohlo rozhodnutí, vynesené sovětem, do něhož se již dávno nekonaly volby, a k tomu ještě vynesené proti vůli opravdové jeho většiny, nejméně už zastavit moskevské dělníky. Schůze představenstev 41 odborových svazů se usnesla, vyzvat dělníky k jednodenní protestní stávce. Obvodní sověty byly většinou na straně strany a odborových svazů. Závody rovněž vytkly požadavek nových voleb do moskevského sovětu, který nejenom zůstal za masami, ale dostal se i do prudkého rozporu s nimi. V zamoskvorěckém obvodním sovětu na společné schůzi se závodními výbory dostalo se požadavku vyměnit zástupce, kteří jednali "proti vůli dělnické třídy", 175 hlasů proti 4 (19 se zdrželo hlasování).

Ale noc před stávkou byla přece jenom pro moskevské bolševiky nocí nepokojnou. Země šla za Petrohradem, ale zpožďovala se za ním. Červencová demonstrace minula v Moskvě neúspěšně: většina nejen posádky, ale ani dělníků se neodvážila vyjíti na ulice proti hlasu sovětu. Jak bude tentokráte? Jitro přineslo odpověď. Snahy kompromisníků odvrátit stávku nezabránily, aby se stávka nestala mohutnou demonstrací proti koalici a vládě. Dva dni tomu, co list moskevských průmyslníků napsal jist svou věcí: "Nechť jenom rychle petrohradská vláda zajede do Moskvy, nechť se vposlouchá do hlasu svatyň, do hlasu zvonů posvátných věží Kremlu…" Dnes se hlas svatyň ukázal němým - tichem před bouří.

Člen moskevského bolševického výboru Pjatnickij napsal později: "Stávka… se povedla velkolepě. Nebylo světla, tramvaje nejezdily, nepracovaly továrny, závody, železniční dílny a skladiště, ba i číšníci stávkovali." Miljukov vnesl do tohoto obrazu výraznou črtu: "Delegáti, kteří se sjeli na Poradu… nemohli jet tramvají a snídat v restaurantu;" a tak mohli, jak liberální dějepisec uznává, ocenit tím lépe sílu bolševiků nepřipuštěných na Poradu. Izvěstija moskevského sovětu vystihly dokonale význam manifestace 12. srpna: "Přes usnesení sovětů… šly masy za bolševiky." 400.000 dělníků stávkovalo v Moskvě a v okolí na výzvu strany, která pět neděl nevycházela z ran a jejíž vůdci se stále ještě ukrývali v podzemí anebo seděli ve vězeních. Nový petrohradský list strany Proletář (Proletarij), ještě než byl zastaven, dal kompromisníkům otázku: "Z Petrohradu do Moskvy a z Moskvy - kam?"

Sami hospodáři si musili dát tuto otázku. V Kijevě, Kostromi a Caricyně provedeny byly jednodenní protestní stávky obecné nebo částečné. Agitace zachvátila celou zemi. Všude, i v nejzapadlejších koutech, upozorňovali bolševici předem, že Státní porada má "jasně vypálený ráz protirevolučního spiknutí": ke konci srpna se obsah této formulky plně projevil před celým národem.

Delegáti Porady, tak jako měšťácká Moskva, očekávali akci mas se zbraněmi, srážkami a bojem, čekali "srpnové dny". Ale vyjíti na ulice znamenalo, že by se byli dělníci vydali ranám georgijevských rytířů, důstojnických oddílů, junkerů a jednotlivých jezdeckých oddílů, hořících touhou po odvetě za stávku. Vyzvat na ulice posádku bylo by znamenalo způsobit v ní rozkol a usnadnit dílo protirevoluce, která stála s nataženým kohoutkem. Strana do ulic nevyzývala a sami dělníci, vedeni správným citem, se přímé srážce vyhnuli. Jednodenní stávka byla nejlépe v shodě se situací: ji nebylo možné zastrčit pod zelené sukno, jak to udělali na Poradě s prohlášením bolševiků. Když se město pohroužilo do tmy, celé Rusko spatřilo na vypinači bolševickou ruku. Ne, Petrohrad není osamocen! ,,V Moskvě, v jejíž patriarchálnost a smírnost doufali mnozí lidé, dělnické obvody neočekávaně vycenily zuby, - takto ocenil význam tohoto dne Suchanov. Za nepřítomnosti bolševiků, ale pod znamením vyceněných zubů proletářské revoluce musila zasedat koaliční Porada.

Moskvané vtipkovali, že Kerenskij k nim přijel "ke korunovaci". Ale druhého dne přijel z hlavního stanu za stejným cílem Kornilov, přivítán mnohatisícími delegacemi, mezi nimi i delegaci církevního koncilu. Na peron vyskočili z dojíždějícího vlaku těkinci. V jasně červených chalátech s tasenými zakřivenými šavlemi a udělali špalír. Nadšené dámy zasypaly květy hrdinu, jenž obešel čestnou stráž a deputace. Kadet Rodičev zakončil pozdravnou řeč zvoláním: "Zachraňte Rusko a vděčný národ vás ověnčí." Začalo se vlastenecky vzlykat. Milionářka obchodnice Morozová klesla na kolena. Důstojníci na rukou vynesli Kornilova k lidu. Tu dobu, kdy nejvyšší velitel obcházel georgijevské rytíře, junkery, školu praporčíků a setninu kozáků, seřaděné na náměstí před nádražím, Kerenskij, jakožto vojenský ministr a soupeř, konal slavnostní přehlídku vojsk moskevské posádky. Z nádraží se Kornilov vydal po stopách carů k Iverské ikoně, kde se konala bohoslužba za účasti eskorty musulmanských těkinců v obrovských plstěných beranicích. "Tato okolnost," píše o bohoslužbě kozácký důstojník Grekov, "ještě více připoutala ke Kornilovovi všechnu věřící Moskvu." Protirevoluce se zatím starala, jak získati ulici. S automobilů se štědře rozhazoval životopis Kornilovův s jeho obrazem. Zdi byly polepeny provoláními, vyzývajícími národ na pomoc hrdinovi. Jako vladař přijímal Kornilov v svém vagoně politiky, průmyslníky, finančníky. Zástupci bank mu podali ústně zprávu o finančním stavu říše. "Ze všech členů dumy," píše významně okťabrista Šidlovskij, "zajel ke Kornilovovi do jeho vlaku jediný Miljukov, a měl s ním rozmluvu, jejíž obsah mi není znám." O této rozmluvě se dovíme později od Miljukova jen to, co sám pokládal za potřebné o ní říci.

Vojenský převrat se zatím už připravoval plnou parou. Několik dnů před zahájením Porady přikázal Kornilov pod pláštíkem vojenské pomoci Rize, připravit k pochodu na Petrohrad čtyři jízdní divise. Orenburský kozácký pluk byl hlavním stanem poslán do Moskvy "na zachování pořádku", ale na rozkaz Kerenského by] na cestě zadržen. V své pozdější výpovědi před vyšetřující komisí ve věci Kornilovově Kerenskij pravil: "Dostali jsme zprávu, že v době moskevské Porady bude vyhlášena diktatura." Takto tedy v slavnostních dnech národní jednoty se ministr vojenství a nejvyšší velitel zabývali strategickými přesuny vojsk proti sobě navzájem. Ale dekorum, pokud bylo možné, se zachovávalo. Poměr dvou táborů se kolísal mezi oficiálně přátelským ujišťováním a občanskou válkou.

V Petrohradě, ač masy byly zdrželivé - červencová zkušenost nebyla nadarmo - šířily se shora ze štábů a redakcí s divou úporností pověsti o chystaném povstání bolševiků. Petrohradské organisace strany veřejným provoláním upozornily masy na možnost provokační výzvy nepřátel. Moskevský sovět zatím učinil vlastní opatření. Ustaven byl tajný revoluční výbor z šesti osob, po dvou zástupcích za každou sovětskou stranu, i za bolševiky. Tajným rozkazem se zakázalo stavět špalíry z georgijevských rytířů, důstojníků a junkerů na cestě, kudy jede Kornilov. Bolševikům, jimž od červencových dnů nebyl oficiálně dovolen přístup do kasáren, vydávaly se tentokráte legitimace zcela ochotně: bez bolševiků nebylo možno disponovat vojáky. Zatím co na otevřeném jevišti menševici a eseři jednali s měšťáctvem o ustavení silné moci proti masám, vedeným bolševiky, za kulisami tíž menševici a eseři společně s bolševiky, které nepřipustili na Poradu, připravovali masy na boj proti spiknutí měšťáctva. Kompromisníci, včera ještě se vzpírající demonstrativní stávce, vyzývali dnes dělníky a vojáky, aby se chystali k boji. Pohrdavé rozhořčení nebránilo masám reagovat na výzvu k boji s pohotovostí, která kompromisníky víc lekala než těšila. Křiklavá kompromisnická obojakost, jež nabyla rázu téměř nepokryté věrolomnosti na obě strany, byla by nepochopitelná, kdyby jen kompromisníci byli svou politiku dělali vědomě; ve skutečnosti jenom zakoušeli její následky.

Veliké události zjevně visely ve vzduchu. Ale ve dnech Porady úkol převratu zřejmě nikým vytčen nebyl. Potvrzení pověstí, jichž se později dovolával Kerenskij, nenajde se v žádném případě ani v dokladech, ani v kompromisnické literatuře, ani v pamětech pravého křídla z té doby. Zatím šlo jenom o přípravu. Podle Miljukova - a jeho svědectví se shoduje s dalším vývojem událostí - sám Kornilov stanovil den své akce již před Poradou: na 27. srpen. O tomto datu vědělo ovšem jen málo lidí. Polozasvěcenci pak, jak bývá vždycky v takových případech, uspišovali den veliké události a předbíhající pověsti dospívaly se všech stran k sluchu orgánů moci: zdálo se, že rána má dopadnout každou hodinu.

Avšak právě rozčilená nálada měšťáckých a důstojnických vrstev mohla vésti v Moskvě ne-li k pokusu o převrat, alespoň k protirevoluční manifestaci s cílem změřit síly. Ještě pravděpodobnější bylo, že jde o pokus, aby se z Porady vylouplo na záchranu vlasti nějaké středisko, konkurující sovětům: o tom mluvil pravý tisk nepokrytě. Ale ani na to nedošlo: bránily tomu masy. I když leckomu tanula na mysli myšlenka uspíšit hodinu rozhodné akce, musil si pod úderem stávky říci: nepodaří se překvapit revoluci nepřipravenu, dělníci a vojáci jsou na stráži, třeba věc odložit. Dokonce byl odložen i všenárodní průvod k Iverské ikoně, chystaný popy a liberály za souhlasu Kornilovova.

Jak jenom vysvitlo, že přímého nebezpečí není, pospíšili si menševici a eseři tvářit se tak, jako by se nic zvláštního nestalo. Odmítli dokonce obnoviti bolševikům legitimace k vstupu do kasáren, ačkoliv tam důrazně žádali bolševické řečníky. "Mouřenín vykonal své dílo", říkali si patrně lišácky Cereteli s Danem a Chinčukem, tehdejším předsedou moskevského sovětu. Ale bolševici se naprosto nechystali k úloze mouřenínově. Své dílo se teprve hotovili vykonat.


*   *   *

Každá třídní společnost vyžaduje vládní jednoty. Dvojvládí je v své podstatě řáděm sociální krise: vyjadřujíc největší rozeklanost národa, zahrnuje v sobě potenciální anebo přímou občanskou válku. Nikdo již nechtěl dvojvládí. Naopak, všichni toužili po silné, jednomyslné, "železné" moci. Červencová vláda Kerenského byla vybavena neobmezenou plnou mocí. Byl úmysl, postavit nad demokracii i nad měšťáctvo, vzájemně se ochromující, s obapolným souhlasem "opravdovou" moc. Myšlenka dovršitele osudů povznášejícího se nad třídami není nic jiného než myšlenka bonapartismu.

Zabodneme-li souměrně dvě vidličky do zátky, udrží se zátka při značném kolísání na tu i onu stranu dokonce i na špendlíkové hlavičce: to právě je mechanický vzor bonapartistického svrchovaného rozhodčího. Mira solidnosti takovéto moci, nepřihlížíme-li k mezinárodním okolnostem, určuje se pevností rovnováhy antagonistických tříd uvnitř země. V prostřed května označil Trockij Kerenského v zasedání petrohradského sovětu za "matematický bod ruského bonapartismu". Netělesnost charakteristiky ukazuje na to, že šlo nikoli o osobnost, nýbrž o úkon. Začátkem července, jak si pamatujeme, podali všichni ministři z příkazu svých stran demisi, ponechavše Kerenskému, aby utvořil vládu. 21. července se tato zkušenost opakovala ve formě demonstrativnější. Obě soupeřící strany volaly ke Kerenskému, každá v něm spatřovala část sebe samé, obě se mu zapřisahávaly věrností. Trockij psal z vězení: "Sovět, veden politiky, kteří se bojí kdečeho, nesměl se chopit moci. Kadetská strana, zastupitelka všech klik vlastnictví, nemohla se ještě moci chopit. Nezbývalo, než hledat velikého smírce, prostředníka, smírčího soudce."

V manifestu k národu, vydaném jménem Kerenského, se oznamovalo: "Jako vůdce vlády… necítím se práv, zastavit se před tím, že změny (při tvoření vlády)… zvětšují mou odpovědnost ve věcech nejvyšší správy." To je nezkalená fraseologie bonapartismu. A přece jenom, ač tu byla podpora zprava i zleva, nedošlo se stejně dál než k fraseologii. V čem že je příčina?

Aby se malinký Korsičan mohl pozdvihnout nad mladý buržoasní národ, bylo třeba, aby revoluce napřed rozřešila svůj základní úkol: podělit rolníky půdou, a aby na nové základně vznikla vítězná armáda. Dále revoluce v XVIII. století neměla kam spěti: mohla se jenom kutáleti zpět. Při tomto couvání však se ocítaly pod ranami její základní vymoženosti. Jich bylo třeba chránit stůj co stůj. Prohloubený, ale ještě velmi nevyzrálý antagonismus mezi měšťáctvem a proletariátem, držel národ otřesený do základů, ve velkém napětí. Národní "sudí" byl za těchto okolností nezbytný. Napoleon zajišťoval velkým buržoům možnost se obohacovat, rolníkům jejich role, rolnickým synům a bosákům možnost loupit na vojně. Sudí držel v rukou meč a sám také konal povinnost soudního vykonavatele. Bonapartismus prvního Bonaparta byl řádně podložen.

Převrat roku 1848 nedal a nemohl dát rolníkům půdu: nebyla to veliká revoluce, zaměňující jeden sociální řád druhým, ale politické promíchání na základech téhož sociálního řádu. Napoleon III. neměl za sebou vítězné armády. Dvou hlavních složek typického bonapartismu tu zřejmě nebylo. Ale byly tu jiné příznivé okolnosti, neméně opravdové. Proletariát zesílivší za půl století ukázal v červnu svou hroznou sílu; avšak chopit se moci byl ještě neschopen. Měšťáctvo se bálo proletariátu a bálo se i svého krvavého vítězství nad ním. Rolnický vlastník se polekal červnového povstání a chtěl, aby ho stát chránil od těch, kteří se chtěli dělit. Konečně mohutný průmyslový rozmach, trvající s nevelkými odlivečky dvě desetiletí, otvíral měšťáctvu nebývalé zdroje obohacení. Tyto okolnosti stačily epigonskému bonapartismu.

V politice Bismarcka, povznášejícího se rovněž "nad třídami‚ byly, jak se na to nejednou ukazovalo, nepochybné bonapartské rysy, třebas pod pláštíkem legitimismu. Pevnost bismarckovského řádu se zajišťovala tím, že tento řád, vzniknuv po plané revoluci, přinesl rozřešení anebo aspoň poloviční rozřešení takového velikého národnostního úkolu, jako byla německá jednota, přinesl vítezství v třech válkách, válečnou náhradu a mohutný kapitalistický rozkvět. To stačilo na desetiletí.

Ubohost ruských kandidátů na úlohu Bonaparta naprosto nebyla v tom, že se nepodobali prvnímu Napoleonovi, ba ani Bismarckovi: dějiny dovedou užít i náhražek. Ale měli proti sobě velikou revoluci, která ještě nerozřešila svých úkolů a která ještě nevyčerpala svých sil. Rolníka, který ještě nedostal půdu, nutilo měšťáctvo bojovat za půdu statkářskou. Válka přinášela jenom porážky. O průmyslovém rozmachu nebylo ani řeči: naopak rozklad působil novou a novou spoušť. Jestliže proletariát ustoupil, stalo se tak jenom proto, aby ještě pevněji semkl řady. Rolnictvo se teprve rozhoupávalo k poslednímu útoku na pány. Uhnětené národnosti se sbíraly k ofensivě proti porušťujícímu despotismu. V snaze o mír se armáda stále těsněji přimykala k dělníkům a jejich stranám. Spodní vrstvy se srážely k jednotě, horní slábly. Rovnováhy nebylo. Revoluce zůstávala plnokrevná. Ký div, ukázal-li se nedokrevným bonapartismus.

Marx a Engels srovnávali úlohu bonapartského řádu v boji mezi měšťáctvem a proletariátem s úlohou staré absolutistické monarchie v boji mezi feudály a měšťáctvem. Rysy podobnosti jsou nepochybné, ale přestávají tam, kde se začíná projevovat sociální obsah moci. Úkol smírčího soudce mezi živly staré a nové společnosti bylo lze v určitém období uskutečniti, pokud bylo oběma vykořisťovatelským řádům třeba ochrany od vykořisťovaných. Ale již mezi feudály a poddanskými rolníky nemohlo být "nestranného" prostřednictví. Smiřujíc vzájemně prospěchy statkářského pozemkového majetku a mladého kapitalismu, jednala carská vláda vzhledem k rolníkům nikoli jako prostředník, ale jako zmocněnec vykořisťovatelských tříd.

Ani bonapartismus nebyl smírčím soudcem mezi proletariátem a měšťáctvem: byl ve skutečnosti nejsoustředěnější mocí měšťáctva nad proletariátem. Vystoupí-li v holinkách na šíji národa, nemůže ten nebo onen Bonapart neprováděti politiku ochrany vlastnictví, renty, zisku. Zvláštnosti řádu jsou jenom různý způsob ochrany, jehož ten či onen řád užívá. Hlídač nestojí u vrat, nýbrž sedí na střeše domu; ale jeho úkon je stejný. Nezávislost bonapartismu je do ohromné míry jenom vnější, ukázková, dekorativní: jejím symbolem je imperátorský plášť.

Bismarck, dovedně využívaje strachu buržoy z dělníka, zůstával neustále ve všech svých politických a sociálních reformách zmocněncem majetných tříd, jež nikdy nezradil. Zato rostoucí nátlak proletariátu nepochybně působil, že se mohl jako závažný byrokratický rozhodčí povznášeti nad junkerstvem i nad kapitalisty: v tom také záležel jeho úkon.

Sovětský řád připouští velmi značnou nezávislost vzhledem k proletariátu a rolnictvu a tedy i "prostřednictví" mezi nimi, pokud však jejich zájmy, třebas působí třenice a spory, nejsou v podstatě nesmiřitelně. Ale těžko by bylo najíti "nestranného" rozhodčího soudce mezi sovětským státem a státem měšťáckým, alespoň v oblasti základních zájmů obou stran. Připojiti se k Společnosti národů brání sovětskému Svazu na mezinárodním jevišti tytéž sociální příčiny, které v národním rozměru znemožňují opravdovou a nikoli ukázkovou "nestrannost" moci v boji mezi měšťáctvem a proletariátem.

Nemajíc sil bonapartismu, měla kerenština všechny jeho vady. Pozdvihovala se nad národ jen proto, aby jej rozložila vlastní slabostí. Jestliže vůdcové měšťáctva a demokracie slibovali slovy "poslouchat" Kerenského, ve skutečnosti všemocný rozhodčí poslouchal Miljukova a zvláště Buchanana. Kerenskij vedl imperialistickou válku chráně statkářského vlastnictví od útoků a odkládaje sociální reformy na lepší časy. Byla-li jeho vláda slabá, bylo to z též příčiny, pro kterou měšťáctvo naprosto nemohlo postavit k moci své lidi. Avšak při nicotě "spasitelné vlády" vzrůstal zřejmě její konservativně-kapitalisticky raz zároveň s její "nezávislostí".

Pochopiti to, že řád Kerenského je pro určité období nezbytná forma měšťáckého panování, nebránilo měšťáckým politikům, aby nebyli velmi nespokojeni s Kerenským, a aby se nepřipravovali na to, jak sé ho co nejrychleji zbavit. Mezi majetnými vrstvami nebylo rozporů o tom, že proti národnímu rozhodčímu, vyzdviženému maloměšťáckou demokracií, třeba postavit osobu z vlastního prostředí. Ale proč právě Kornilova? Kandidát na místo Bonaparta musil být v shodě s povahou ruského měšťáctva, opozdilého, odervaného od lidu, úpadkového a nenadaného. V armádě, uvyklé téměř jenom potupným porážkám, nebylo snadné najíti populárního generála. Kornilov byl vyzdvižen postupným vyloučením ostatních kandidátů, ještě méně vhodných.

Tak se tedy kompromisníci nemohli shodnout s liberály, ani pokud šlo o vážné sjednocení v koalici, ani pokud šlo o kandidáta spásy: bránily jim v tom nerozřešené úkoly revoluce. Liberálové nedůvěřovali demokratům. Demokraté nedůvěřovali liberálům Kerenskij, pravda, rozevřel široko náruč měšťáctva; ale Kornilov dával jednoznačně na srozuměnou, že při první možnosti zakroutí demokracii krkem. Srážka Kornilova s Kerenským, plynoucí nezbytně z předcházejícího vývoje, byla přeložením rozporů dvojvládí do výbušné řeči osobních ctižádostí.

Tak jako v petrohradském proletariátě a v posádce vzniklo počátkem července netrpělivé křídlo, nespokojené s příliš opatrnou politikou bolševiků, tak i v majetných třídách se nahromadila počátkem srpna netrpělivost k vyčkávací politice kadetského vedení. Tato nálada se projevovala na příklad na kadetském sjezdu, kde se silně mluvilo o požadavku svrhnout Kerenského. Ještě prudčeji se politická netrpělivost projevovala mimo stranu kadetů, ve vojenských štábech, kde se žilo v neustálém strachu vojáků, v bankách, kde tonuli ve vlnách inflace, i na statcích, kde se nad šlechtickými hlavami chytaly krovy. "Ať žije Kornilov!" stalo se heslem naděje, zoufání a pomstychtivosti.

Jsa v úplné shodě s programem Kornilovovým, přel se Kerenskij jen o čas: "Nelze všechno naráz." Uznávaje, že je nezbytné odloučit se od Kerenského, namítal Miljukov netrpělivcům: "Teď je ještě trochu brzo." Tak jako z nátlaku petrohradských mas vyrostlo poloviční povstání v červenci, tak i z netrpělivosti majetných vrstev vyrostlo kornilovské povstání v srpnu. A tak jako se bolševici musili postavit na půdu ozbrojené demonstrace, aby zajistili pokud možno její úspěch, anebo buď jak buď jí uchránili od rozmetání, tak musili i kadeti s týmiž cíli se postavit na půdu povstání kornilovského. Až sem lze tu pozorovati podivuhodnou souměrnost. Ale v této souměrnosti je pravý opak cílů, metod a - výsledků. A tento protiklad se před námi plně rozvine postupem událostí.