Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917

10. Měšťáctví měří síly s demokracií

Osmadvacátého srpna, kdy Zimním palácem třásla zimnice strachu, oznamoval velitel divoké divise kníže Bagration telefonicky Kornilovovi, že "tuzemci vykonají povinnost k vlasti a na rozkaz svého nejvyššího hrdiny… dají poslední kapku krve". Už za několik hodin se pohyb divise zastavil a 31. srpna zvláštní poselství v čele s týmž Bagrationem ujišťovalo Kerenského, že se divise úplně podrobuje Zatímní vládě. Všechno to se stalo nejenom bez boje, ale i bez jediného výstřelu. Věc nedošla nejen na poslední, ale ani na první kapku krve. Vojáci Kornilovovi se ani nepokusili užít zbraní, aby si proklestili cestu k Petrohradu. Velitelé se jim to ani neodvážili rozkázat. Vládní vojsko nemusilo nikde sáhnout k násilí, aby zastavilo pochod kornilovských oddílů. Spiknutí se rozložilo, rozsypalo, vypařilo.

Abychom si toto spiknutí objasnili, třeba přihlédnout k silám, jež vstoupily do boje. Především musíme zjistit - a tento objev nebude pro nás neočekávaným - že štáb spiklenců byl týmž carským štábem, kanceláří bezhlavých lidí, neschopných promyslit dva, tři kroky předem ve velké hře, kterou začali. Ačkoliv Kornilov několik neděl napřed stanovil den převratu, nebylo nic předem uváženo a jak náleží připraveno. Čistě vojenská příprava povstání byla vykonána nedovedně, nedbale a lehkomyslně. Složité změny v organisaci a velitelském sboru učiněny byly před samou akcí, už v proudu věci. "Divoká" divise, jež měla zasaditi revoluci první uder, měla dohromady 1350 mužů, ale zároveň se jim nedostávalo 600 pušek, 1000 kopí a 500 šavlí. Pět dní před přímou bojovnou akcí vydal Kornilov rozkaz přetvořiti divisi v armádní sbor. Takovéto opatření, jaké už školní učebnice zavrhují, se zřejmě pokládalo za nezbytné proto, aby důstojnictvu se dodalo nadšení zvýšením platu. "Telegram, že nedostávající se zbraně budou vydány v Pskově," píše Martynov, "dostal Bagration až 31. srpna, až po konečném zhroucení celého podniku."

Návrhem, zavolat instruktory z fronty a poslat je do Petrohradu, se hlavní stan zabýval také až v poslední minutu. Důstojníci, kteří dostali tento rozkaz, byli velmi štědře vybaveni penězi a zvláštními vozy ve vlaku. Avšak vlastenečtí hrdinové, jak se zdá, nespěchali příliš zachraňovat vlast. Za dva dny bylo železniční spojení mezi hlavním stanem a hlavním městem přerušeno a většina velitelů se vůbec nedostala na místo předpokládaných činů.

V hlavním městě však byla zvláštní organisace kornilovců, mající na dva tisíce členů. Spiklenci byli rozděleni na skupinky pro zvláštní úkoly: zabrat pancéřové automobily, zatknout a pobít nejčelnější členy sovětu, zatknout Zatímní vládu a obsadit nejdůležitější úřady. Podle slov známého nám již Vinberga, předsedy svazu vojenské povinnosti, "měly být do příchodu vojsk Krymovových hlavní síly revoluce už zlomeny, zničeny nebo zneškodněny, takže Krymovovi by jen bylo zbývalo zavésti v městě pořádek". Pravda, v Mohylevě pokládali tento program akce za přemrštěný a hlavní úkol skládali na Krymova. Avšak i stan čekal od oddílů "Republikánského ústředí" velmi vážnou pomoc. Zatím však petrohradští spiklenci se nijak neprojevili, nebylo je ani slyšet, nehnuli prstem, jako by jich vůbec na světě nebylo. Vinberg vysvětluje tuto záhadu dosti prostě. Ukazuje se, že ředitel protivýzvědné služby plukovník Gejman ztrávil nejrozhodnější chvíle v restauraci za městem, a že plukovník Sidorin, spojující na přímý rozkaz Kornilovův činnost všech vlasteneckých společností hlavního města, i plukovník Djusimeter, velící vojenskému oddílu, "zmizeli beze stopy a nikde je nebylo možné najít". KozáckÝ plukovník Dutov, jenž se měl pustit do akce "jako by to byli bolševici ‚ stěžoval si později: "Běhal jsem... a vyzýval, aby se vyšlo na ulice, ale nikdo za mnou nešel." Peníze, určené na organisaci věci, přisvojili si, jak praví Vinberg, vysocí účastníci nebo je prohýřili. Plukovník Sidorin, podle tvrzení Denikinova, "se skryl ve Finsku, sebrav s sebou poslední zůstatek organisačních peněz, asi půl druhého sta tisíce rublů". Lvov, jehož jsme naposled viděli zatčeného v Zimním paláci, vypravoval později o jednom zákulisním mecenáši, jenž měl doručit důstojníkům značnou sumu peněz, ale když přijel na naznačené místo, zastihl spiklence tak opilé, že se jim peníze neodvážil odevzdat. Sám Vinberg má za to, že kdyby nebylo těchto dojista mrzutých "náhod", byl by se mohl úmysl skončit úspěšně. Ale zbývá otázka: proč byli kolem vlasteneckého podniku seskupeni hlavně mazavkové, defraudanti a zrádci? Nebylo to snad proto, že každý dějinný úkol mobilisuje kádry sobě rovné?

S osobním složením spiklenců to bylo špatné, počínajíc samými špičkami. "Generál Kornilov", podle slov pravého kadeta Izgojeva, "byl nejvěhlasnější generál… mezi pokojným obyvatelstvem, nikoli však mezi vojskem, alespoň ne mezi týlovým, které jsem pozoroval." Pokojným obyvatelstvem rozumí Izgojev obecenstvo Něvského prospektu. Lidovým masám na frontě a v týlu byl Kornilov cizí, nepřátelský, a byl jimi nenáviděn.

Generál Krasnov, jmenovaný velitelem 3. jízdního sboru, monarchista, jenž se brzy pokusil usadit se jako vasal u Viléma II., podivoval se tomu, že "si Kornilov usmyslil tak velikou věc a sám zůstal v Mohylevě, v paláci obklíčeném turkmeny a úderníky, jako by sám nevěřil v úspěch". Na otázku francouzského novináře Claude Aneta: proč v rozhodnou chvíli nešel Kornilov na Petrohrad sám? - odpověděl náčelník spiknutí: "Byl jsem nemocen, měl jsem silný malarický záchvat a nedostávalo se mi obvyklé energie."

Příliš, mnoho nešťastných náhod: tak to bývá vždy, když je věc předem odsouzena k zániku. V svých náladách se spiklenci potáceli mezi zpilou nadutostí, které moře sahá po kolena, a mezi úplnou skleslostí před první opravdovou překážkou. Nešlo o Kornilovovu malárii, ale o nemoc mnohem důsažnější, osudnější a nevyléčitelnější, která ochromovala vůli majetných tříd.

Kadeti odmítali zcela opravdově protirevoluční úmysly Kornilovovy, spatřujíce v nich obnovu romanovské monarchie. Jako by snad bylo o to běželo! "Republikánství" Kornilovovo nikterak nebránilo monarchistovi Lukomskému jíti s ním bok po boku, stejně jako nebránilo předsedovi Svazu ruského lidu Rimskému-Korsakovovi, aby netelegrafoval Kornilovovi v den povstání: "Vroucně vzývám Boha, aby vám pomohl zachrániti Rusko; dávám se vám úplně k disposici." Černosotěnští stoupenci carismu se nezastavovali před laciným republikánským praporkem. Chápali, že program Kornilovův byl v něm samém, v jeho minulosti, v jeho kozáckých lampasech, v jeho stycích a finančních zdrojích a hlavně v jeho nedostižné ochotě přeříznout revoluci chřtán.

Kornilov, jenž sebe ve výzvách nazýval "rolnickým synem", stavěl myšlenku převratu úplně na kozáctvu a horalech. Ve vojsku, vrženém na Petrohrad, nebylo jediného pěšího oddílu. K mužíkovi generál cest neměl a ani si je nesnažil razit. Při hlavním stanu se pravda našel v jednom "profesorovi agrární reformátor, ochotný slibovat každému vojákovi fantastické množství desjatin půdy. Ale provolání, připravené o té věci, nebylo ani vydáno: od pozemkové generálské demagogie zdržela generály obava docela odůvodněná, aby se nepolekali a neodrazili statkáři.

Mohylevský rolník Tadeuš, pozorující zblízka okolí hlavního stanu v ty dny, vypravuje, že mezi vojáky a ve vesnicích provoláním generálovým nikdo nevěřil: "chce moc a o půdě ani slova a o ukončení války ani slova. V nejživotnějších věcech se masy naučily znát za šest měsíců revoluce. Kornilov nesl lidu válku, ochranu generálských výsad a statkářského vlastnictví. Víc nic jim dát nemohl a nic jiného ony od něho neočekávaly. Právě tato nemožnost opřít se o rolnickou pěchotu, nemluvíc už ani o dělnících, nemožnost, předem zřejmá spiklencům samým, byla výrazem sociální reakce kornilovske kliky.

Obraz politických sil, který nakreslil diplomat hlavního stanu kníže Trubeckoj, byl v mnohé věci správný, ale v jedné mylný: oné lhostejnosti, jež je ochotna "podrobit se každému úderu jezdeckého biče," nebylo v lidu ani trošku; naopak, masy jako by jenom čekaly na pohrůžku bičem, aby ukázaly, jaké zdroje energie a obětavosti se skrývají v jejich hlubinách. Chyba v hodnocení nálady mas obracela v prach všechny úvahy jiné.

Spiknutí bylo vedeno těmi vrstvami, které nedovedou nic udělat bez vrstev spodních, bez lidí práce, bez masa pro kanony, bez důstojnických sluhu, bez posluhů, písařů, šoféru, nosičů, kuchařek, pradlen, výhybkářů, telegrafistů, čeledínů a izvozčíků. Zatím však všechny tyto malinké lidské šroubky, nepatrně, nesčíslné, ale nezbytné, byly pro sověty a proti Kornilovovi. Revoluce byla všudypřítomná. Pronikala všude, zahalovala jako mlhovina spiknutí. Měla všude své oči, své uši, své ruce.

Ideál vojenské výchovy zaleží v tom, aby voják jednal za zády vrchnosti právě tak jako před jejíma očima. Kdežto ruští vojáci a námořníci z roku 1917, kteří nekonali oficiální rozkazy ani před očima velitelů, chápali se dychtivě a spěšně rozkazů revoluce a ještě častěji je vykonávali z vlastního podnětu dřív, než se jim jich dostalo. Nesčetní služebníci revoluce, její agenti, vyzvědači a bojovníci nepotřebovali ani ponoukání, ani dozoru.

Formálně bylo v rukou vlády, jak skoncovat spiknutí. Výkonný výbor pomáhal. Ve skutečnosti však šel boj zcela jinými řečišti. Zatím co Kerenskij, ohýbaje se pod tíží "nadlidské odpovědnosti", měřil svými kroky sám a sám parkety Zimního paláce, Výbor obrany, jenž se také nazýval Vojenským revolučním výborem, rozvíjel rozsáhlou práci. Zrána byly rozeslány telegrafické pokyny železničním, poštovním a telegrafickým zaměstnancům a vojákům. "Všechny pohyby vojsk", jak pravil týž den v své zprávě Dan, "dějí se na rozkaz Zatímní vlády a musí být potvrzeny ještě Výborem lidové obrany." Zbavíme-li větu konvenčnosti, znamenalo to: Výbor obrany disponuje vojsky pod firmou Zatímní vlády. Zároveň se začalo ničení kornilovských hnízd v samém Petrohradě, vykonány prohlídky a zatčení ve vojenských učilištích a důstojnických organisacích. Ruka Výboru se cítila všude. O generálního gubernátora se málokdo zajímal.

Nižší sovětské organisace zase nečekaly ani na výzvu shora. Hlavni práce se soustřeďovala v obvodech. V hodiny největšího kolísání vlády a únavného vyjednávání Výkonného výboru s Kerenským se obvodní výbory těsně semkly navzájem a usnesly se: porada obvodů bude zasedat nepřetržitě; vyslat do vedení ustaveného Výkonným výborem své zástupce jako řádné členy; ustavit dělnickou milici; zřídit nad vládními komisaři dozor obvodních sovětů; organisovat létající oddíly, aby zadržely protirevoluční agitátory. V svém souhrnu znamenala tato opatření přisvojení nejenom značných úkonů vládních, ale i úkonů petrohradského Sovětu. Logikou situace musily se vyšší sovětské orgány silně omezit, aby daly místo nižším vrstvám. Vystoupeni petrohradských obvodů do arény boje změnilo naráz jeho směr a rozmach. Znovu se v nové zkoušce projevila nevyčerpatelná životnost sovětské organisace: ochromována shora vedením kompromisníků, obrozovala se v kritickou chvíli zespod tlakem mas.

Bolševikům, kteří inspirovali obvody, nebylo povstání Kornilovovo vůbec překvapením. Předvídali, varovali a první ze všech byli na místě. Už na společném zasedání výkonných výborů 27. srpna prohlásil Sokolnikov, že bolševická strana učinila veškerá opatření jí dostupná, aby uvědomila lid o nebezpečí a připravila obranu; bolševici prohlásili, že jsou ochotni svou bojovnou práci uvést v soulad s organy Výkonného výboru. V nočním zasedání Vojenské organisace bolševiků za účasti zástupců velmi početných vojenských oddílů bylo usneseno žádat, aby byli zatčeni spiklenci, ozbrojeni dělníci, dáni jim vojenští instruktoři, zajištěna obrana hlavního města zespod a zároveň připraveno ustavení revoluční moci dělníků a vojáků. Vojenská organisace konala schůze v celé posádce. Vojáci byli vyzváni, aby byli ve zbrani, aby mohli vystoupit na první znamení.

"Ačkoliv byli v menšině," píše Suchanov, "bylo docela jasné: ve Vojensko-revolučním výboru náležela hegemonie bolševikům. Suchanov vysvětluje, jaké byly toho příčiny: "chtěl-li Výbor jednat vážně, musil jednat revolučně" a na revoluční akce "měli jenom bolševici reálné prostředky ‚ neboť masy šly za nimi. Bojovné napětí vyzdvihovalo všude nejaktivnější a nejodvážnější živly. Tento samočinný výběr nezbytně pozdvihoval bolševiky, upevňoval jejich vliv, soustřeďoval v jejich rukou podnět, a tím jim postupoval skutečné vedení i v těch organisacích, kde byli v menšině. Čím blíže k obvodu, závodu, kasárně, tím nespornější a úplnější vláda bolševiků. Všechny buňky strany byly zburcovány. V jednotlivých odděleních velikých závodů organisovány permanentní stráže bolševiků. V obvodním výboru strany jsou na stráži delegáti z malých závodů. Spojení se táhne zespod, z dílny přes obvody do ústředního výboru strany.

Na přímý tlak bolševiků a organisací jimi vedených uznal Výbor obrany, že je potřeba ozbrojit jednotlivé skupiny dělníků na ochranu dělnických čtvrtí, továren a závodů. Tohoto schválení bylo právě masám třeba. V obvodech, podle slov dělnického tisku, vznikly naráz "celé fronty lidí čekajících, aby byli vzati do Rudě gardy". Začal se výcvik ve zbrani a střelbě. Za instruktory se brali zkušení vojáci. Již 29. srpna vznikly družiny skoro ve všech obvodech. Rudá garda prohlásila, že je hotova postavit ihned oddíl o 40.000 puškách. Neozbrojení dělníci ustavovali družiny na kopání zákopů, zřizování úkrytů a drátěných překážek. Nový generální gubernátor Palčinskij, jenž vystřídal Savinkova - Kerenskému se nepodařilo udržet svého spojence déle než tři dny - nemohl neuznat ve zvláštní vyhlášce, že, jakmile vznikla potřeba zákopnických prací na obranu hlavního města, "vykonaly tisíce dělníků… v několika hodinách bezplatně ohromnou práci, jež by bez jejich pomoci byla vyžadovala několika dnů." To nebránilo Palčinskému podle příkladu Savinkovova zastavit bolševický list, jediný to list, jejž dělníci pokládali za svůj.

Putilovský gigant se stává středem odporu v petěrhofském obvodu. Spěšně se ustavují bojové družiny. Práce na závodě jde dnem a nocí: montují se nová děla pro vznikající proletářské dělostřelecké divise. Dělník Miničev vypravuje: "V ty dny se pracovalo po 16 hodinách den ne... Bylo smontováno asi 100 děl.

Nedávno ustavený Vikžel musil naráz přijmout bojovný křest. Železničáři se zvláště měli proč obávat vítězství Kornilovova, jenž napsal do svého programu požadavek zmilitarisování železnic. Nižší vrstvy i tu daleko předbíhaly své špičky Železničáři rozebírali koleje a hromadili na ně překážky, aby zadrželi kornilovska vojska: vojenská zkušenost přišla vhod. Rovněž učinili opatření, aby isolovali ohniště spiknutí, Mohylev, tím, že zastavili dopravu jak do hlavního stanu, tak z něho. Poštovní a telegrafní zaměstnanci zadržovali telegramy a rozkazy z hlavního stanu a posílali je, anebo jejich kopie, Výboru. Generálové si uvykli za dobu války pokládat dopravu a zpravodajskou službu za věc techniky. Tu se přesvědčili, že je to věc politiky.

Odborové organisace, ze všeho nejméně náchylné k politické neutralitě, nečekaly na zvláštní pozvání, aby zaujaly bojovné posice. Svaz železničních dělníků ozbrojoval své členy, rozesílal je po trati, aby dohlíželi nebo rozebírali koleje, chránili mosty a podobně; svou zaníceností a rozhodností popoháněli dělníci vpřed Vikžel, jenž měl ráz více úřednický a umírněný. Svaz kovodělníků dal k disposici Výboru obrany spoustu svých zaměstnanců a vydal velikou sumu peněz na jeho potřeby. Svaz automobilových dopravců dal k disposici Výboru své dopravní a technické prostředky. Svaz tiskárenských dělníků v několika hodinách zařídil, aby noviny vyšly v pondělí, aby obyvatelstvo bylo zpraveno o událostech a vykonal zároveň dozor nad tiskem ze všech dozorů nejopravdovější. Vzbouřilý generál dupl nohou - a ze země vyrostly voje: ale byly to voje nepřátelské.

Kolem Petrohradu, v sousedních posádkách, na velkých stanicích i v námořnictvu se pracovalo dnem a nocí: zkoušely se vlastní řady, ozbrojovali se dělníci, vybíraly oddíly na ochranné stráže podél cesty, zřizovalo spojení se sousedními místy a se Smolným. Výbor obrany musil ani ne tak pobádat a vyzývat, jako spíš registrovat a určovat. Jeho záměry se vždycky ukázaly překonanými. Odpor proti generálské vzpouře se měnil v lidovou lavinu, řítící se na spiklence.

V Helsinkách plenární schůze všech sovětských organisací ustavila Revoluční výbor, jenž vyslal své komisaře do generálního gubernátorstva, na velitelství, do protivýzvědné služby a jiných nejdůležitějších úřadů. Od této chvíle je bez jejich podpisu každý rozkaz neplatný. Telegraf a telefon je dán pod dozor. Oficiální zástupci kozáckého pluku, ubytovaného v Helsinkách, většinou to důstojnici, snaží se prohlásit neutrálními: jsou to zakrytí kornilovci. Druhého dne přicházejí do Výboru řadoví kozáci s prohlášením, že celý pluk je proti Kornilovovi. Kozáčtí zástupci jsou po prve přijati do sovětu. Tak jako v podobných případech, tak i v tomto lomcuje prudká srážka tříd důstojníky doprava a prostými vojáky doleva.

Kronštadtský sovět, jenž se už docela vyléčil z červencových ran, poslal telegrafické prohlášení, že "kronštadtská posádka jako jeden muž je hotova na první výzvu Výkonného výboru vyjít na obranu revoluce". Kronštadtci ještě v ty dny nevěděli, jak velice obrana revoluce znamenala obranu jich samých od vyhubení: mohli se toho jenom dohadovat.

Už brzy po červencových dnech bylo v Zatímní vládě rozhodnuto zrušit kronštadtskou pevnost jakožto bolševické hnízdo. Toto opatření po dohodě s Kornilovem se oficiálně vysvětlovalo "strategickou nutností". Pocítivše v tom cosi nedobrého, námořníci se vzepřeli. "Báchorka o zradě v hlavním stanu", napsal Kerenskij, když již sám byl obvinil Kornilova ze zrady, "zapustila v Kronštadtě tak silné kořeny, že každý pokus vyvésti odtud dělostřelectvo budil přímo rozlícenost davu." Najít způsob, jak Kronštadt likvidovat, bylo vládou vloženo na Kornilova. Kornilov tento způsob našel: ihned, jakmile rozdrtí hlavní město, měl Krymov vyslat brigádu s dělostřelectvem na Oranienbaum a pod hrozbou pobřežních děl požádat kronštadtskou posádku, aby pevnost vydala zbraně a vojsko vyšlo na pevninu, kde měli být námořníci hromadně masakrováni. Ale v tu dobu, kdy se Krymov pouštěl do výkonu vládního rozkazu, vláda byla nucena žádat kronštadtce, aby zachránili ji od Krymova.

Výkonný výbor poslal telefonický rozkaz do Kronštadtu a Vyborgu, aby do Petrohradu bylo vysláno velmi mnoho vojenských oddílů. Od rána 29. srpna začala vojska přicházet. Byly to hlavně bolševické oddíly: aby výzva Výkonného výboru byla co platná, bylo třeba potvrzení ústředního výboru bolševiků. O něco dříve, s poledne 28. srpna, ujali se na Kerenského rozkaz, jenž se velmi podobal ponížené prosbě, ochrany Zimního paláce námořníci z křižníku Aurory, jejíž část mužstva stále ještě seděla v Krestech za účast v červencové demonstraci. Ve volných chvílích, kdy neměli stráž, přicházeli námořníci do žaláře navštěvovat zavřeně tady kronštadtce, Trockého, Raskolnikova a jiné. "Není už čas zatknout Zatímní vládu?" dotazovali se návštěvníci. "Ne, není ještě čas," slyší jako odpověď: "Opřete pušku o rameno Kerenského a střílejte po Kornilovovi. Potom súčtujeme s Kerenským." V červnu a v červenci nebyli tito námořníci příliš nakloněni chápat důvody revoluční strategie. Za tyto dva necelé měsíce se naučili mnohým věcem. Otázku, zda zatknout Zatímní vládu, dávají spíš, aby vyzkoušeli sebe a měli čisté svědomí. Chápou sami neodvratnou důslednost událostí. V první polovici července - rozbiti, odsouzení a pomluvení, koncem srpna - nejspolehlivější stráž Zimního paláce proti kornilovcům, budou koncem října střílet na Zimní palác z děl Aurory.

Ale jsou-li námořníci ještě jakž takž ochotni na nějakou dobu odložit generální súčtování s únorovým řádem, nechtějí ani na jediný den strpět nad svými hlavami kornilovské důstojníky. Vrchnost, jež jim byla vnucena vládou po červencových dnech, ukázala se téměř všude na straně spiklenců. Kronštadtský sovět ihned vypudil vládního velitele a určil velitele svého. Tu už kompromisníci nekřičeli, že se kronštadtská republika odštěpuje. Avšak věci se na mnoha jiných místech nezastavily u vystrnadění: na několika místech došlo na krvavý soud.

"Ve Vyborgu to začalo tím," vypravuje Suchanov, "že tlupy námořníků a vojáků, rozdivočelé a zachvácené panikou, bily generály a důstojníky." Ne, to nebyly rozdivočelé tlupy a sotva lze v tomto případě mluvit o panice. 29. srpna ráno doručen od ústředního výboru loďstva veliteli Vyborgu generálu Oranovskému telegram o vzpouře hlavního stanu, aby jej oznámil posádce. Velitel telegram celý den taji] a na otázky, co se děje, odpověděl, že zprávu žádnou nedostal. Při prohlídce, vykonané námořníky, se telegram našel. Přistižen i s důkazem, prohlásil se generál stoupencem Kornilovovým. Námořníci velitele zastřelili a s ním i jiné důstojníky, kteří prohlásili, že smýšlejí stejně jako generál. Důstojníkům baltského pluku dávali námořníci podpisovat, že jsou věrni revoluci, a když čtyři důstojníci bojové lodi Petropavlovska podpis odepřeli, prohlásivše se za kornilovce, zastřelili je rovněž z rozhodnutí mužstva.

Nad vojáky a námořníky se vznášelo nebezpečí smrti. Krvavé čištění čekalo nejenom Petrohrad a Kronštadt, ale všechny posádky země. Podle chování svých důstojníků, kteří zase nabyli odvahy, podle jejich tónu a podle jejich kosých pohledů, mohli vojáci a námořníci soudit předem a nepochybně o svém osudu, zvítězí-li hlavní stan. Občanská válka, jak známo, má své zákony a ty se ještě nikdy neshodly se zákony humanity.

Čchejdze ihned poslal do Vyborgu a Helsink telegram, v němž se odsuzují svévolné soudy jakožto "smrtící rána revoluci". Kerenskij zase telegrafoval do Helsink: "Žádám, aby se ihned skončilo odporné násilí." Pátráme-li po politické odpovědnosti za jednotlivě svévolné souzení, padá v tomto případě odpovědnost úplně na vládu a kompromisníky, kteří se ve chvíli nebezpečí utíkali k revolučním masám a potom je znovu vydávali protirevolučnímu důstojnictvu.

Tak jako za státní Porady v Moskvě, kdy se hodinu co hodinu čekal převrat, tak i tentokráte po roztržce s hlavním stanem se Kerenskij obrátil k bolševikům s žádostí "působit na vojáky, aby se postavili na obranu revoluce". Vyzvav bolševické námořníky k obraně Zimního paláce, nepropouštěl však Kerenskij své červencové zajatce ze žaláře. Suchanov o tom píše: "Situace, ve které se Aleksějev sšuškává s Kerenským, a Trockij sedí v žaláři, je zcela nesnesitelná." Není nesnadné si představit rozhořčení, které bylo v přeplněných vězeních. "Vřel v nás vztek ‚ vypravuje námořní kadet Raskolnikov, "proti Zatímní vládě, jež v takovéto rozčilené dny… nepřestávala jítřit v Krestech takové revolucionáře jako Trockého... ‚Jací zbabělci, jací to zbabělci,' říkal na procházce Trockij, chodě s námi po kruhu, ‚Kornilova mají hned postavit mimo zákon, aby každý revoluci oddaný voják cítil právo s ním se vypořádat.'"

Vstup Kornilovových vojsk do Petrohradu znamenal by především vyvraždit uvězněné bolševiky. V rozkaze generálovi Bagrationovi, jenž měl s předvojem vstoupit do hlavního města, nezapomněl Krymov zvláště přikázat: "zřídit ochranu žalářů a vězení, ale osoby, které tam teď jsou, nevypouštět v žádném případě." To byl přesně program inspirovaný Miljukovem od dubnových dnů: "nevypouštět v žádném případě." V ty dny nebylo v Petrohradě jediného meetingu, kde by se nebyl přijal požadavek propustit vězně z července. Delegace za delegací přicházela do Výkonného výboru, jenž zase vysílal své vůdce vyjednávat do Zimního paláce. Marně! Neústupnost Kerenského v této věci je tím hodnější pozoru, že prvního půl druhého dne pokládal situaci vlády za beznadějnou a tak se odsuzoval sám k úloze hlavního dozorce vězňů, ochraňujícího bolševiky pro generálskou šibenici.

Ký div, že masy vedené bolševiky bojujíce proti Kornilovovi nevěřily ani za mák Kerenskému. Šlo jim nikoli o obranu vlády, nýbrž o obranu revoluce. Tím rozhodnější a obětavější byl jejich boj. Odpor proti vzpouře vyrůstal z kolejnic, z kamenů, ze vzduchu. Železničáři na stanici Luky, kam přijel Krymov, neústupně odpírali vézt vojenské vlaky dál, vymlouvajíce se, že nemají lokomotivy. Kozácké vlaky ‚byly ihned obklíčeny ozbrojenými vojáky z dvacetitisícové lužské posádky. Vojenské srážky nebylo, ale bylo něco mnohem nebezpečnějšího: dotyk vojsk, spojení a vzájemné proniknutí. Lužský sovět rychle vytiskl vládní vyhlášku o sesazení Kornilova a tento leták se teď houfně rozšiřuje ve vlacích. Důstojnici přemlouvali vojáky, aby nevěřili agitátorům. Ale už to, že bylo třeba přemlouvat, byl zlověstný úkaz.

Když dostal Krymov Kornilovův rozkaz jíti vpřed, žádal, vyhrožuje bodáky, aby nejpozději za půl hodiny byly lokomotivy připraveny. Hrozba, zdálo se, měla účinek: lokomotivy, třebas s novými průtahy, byly připraveny; ale jet se přece jenom nemohlo, neboť trať byla vpředu rozbita a zatarasena na dobrý jeden den. Zachraňuje se od rozkladné propagandy, odvedl Krymov večer 28. srpna své vojsko několik verst od Luk. Ale agitátoři ihned pronikli i do vesnic: byli to vojáci, dělníci a železničáři - od nich nebylo záchrany, pronikali všude. Kozáci se začali dokonce scházet na schůze. Zahrnut útokem propagandy a proklínaje svou bezmocnost, čekal Krymov marně na Bagrationa: železničáři zadržovali vlaky divoké divise, jimž bylo rovněž souzeno podrobit se v příští hodiny nebezpečnému mravnímu útoku.

Jakkoliv sama o sobě byla kompromisnická demokracie bez vůle, ba zbabělá, přece jen ony masové síly, o něž se znova napolo opřela v boji proti Kornilovovi, otvíraly před ní nevyčerpatelné zdroje činu a bojovnosti. Eseři a menševici nespatřovali svůj úkol v tom, aby zvítězili nad vojsky Kornilovovými v přímém boji, nýbrž v tom, aby je získali na svou stranu. To bylo správné. Proti "smířlivectví" tohoto druhu neměli nic ovšem ani bolševici: naopak, to právě byla jejich základní metoda; bolševici jenom žádali, aby za agitátory a parlamentáři stáli připraveni ozbrojení dělníci a vojáci. Pro morální působení na kornilovské oddíly byl tu naráz neobmezený výběr prostředků a cest. Tak na příklad se poslala vstříc divoké divisi moslemínská delegace, do níž byly ihned zařaděny tuzemské autority, jež se tu nalezly, počínajíc vnukem proslulého Šamila, hrdinného obránce Kavkazu proti carismu. Horalé svým důstojníkům nedovolili zatknout tuto delegaci: to prý odporuje staletým obyčejům pohostinosti. Vyjednávání se začalo a hned bylo začátkem konce. Kornilovští velitelé, aby vysvětlili, oč běží, dovolávali se spiknutí německých agentů, které se začalo v Petrohradě. Avšak delegáti, kteří přijížděli přímo z hlavního města, nejenom vyvraceli, že by tam bylo spiknuti, ale také dokazovali s doklady v rukou, že Krymov je povstalec a že vede vojska proti vládě. Co mohli na to namítat důstojníci Kornilovovi?

Na voze, v němž jel štáb divoké divise, vztyčili vojáci rudý prapor s nápisem: "Půdu a svobodu!" Velitel štábu rozkázal prapor sejmout "jen proto, aby se nestalo nedorozumění s železničním signálem", jak vysvětloval pan podplukovník. Mužstvo štábu se nespokojilo zbabělým vysvětlením a podplukovníka zatklo. Nemýlili se v hlavním stanu, když říkali, že horalům je jedno, koho řežou?

Druhého rána přijel za Krymovem plukovník od Kornilova s rozkazem: sbor soustředit, rychle vyrazit na Petrohrad a "neočekávaně" jej obsadit. V hlavním stanu se zřejmě ještě snažili zavřít před skutečností oči. Krymov odpověděl, že oddíly sboru jsou rozptýleny na různých železničních tratích a tu a onde po oddílech vystupují z vlaků; že má k disposici zatím jen osm kozáckých setnin; že železniční trati jsou poškozeny, zataraseny, zabarikádovány a jíti dále že lze jenom pěšky; konečně, že nemůže být ani řeči o tom, aby se Petrohrad neočekávaně obsadil teď, kdy dělníci a vojáci byli vyzbrojeni v hlavním městě i v okolí. Věc se ještě více ztížila tím, že se definitivně ztratila možnost vykonati operaci a to "neočekávaně" pro vojska samého Krymova: vojska, vycítivše, že jde o cosi nedobrého, žádala vysvětlení. Bylo třeba je zasvěcovat do sporu mezi Kornilovem a Kerenským, to jest oficiálně připustit schůzování.

Rozkaz, vydaný tu chvíli Krymovem, pravil: "Dnes v noci jsem dostal z hlavního stanu a z Petrohradu zprávu o tom, že se v Petrohradě začalo Spiknutí…" Tímto podvodem se měl ospravedlniti pochod proti vládě, již úplně odhalený. Rozkaz Kornilova samého z 29. srpna pravil: "Protivýzvědná služba oznamuje z Holandska: a) na příští dny je stanoven současný útok na všech frontách s cílem rozmetat naši narušenou armádu a přiměti ji k útěku; b) připraveno povstání ve Finsku; c) mají se vyhazovat mosty na Dněpru a Volze; d) organisuje se povstání bolševiků v Petrohradě." To je táž "zpráva", jíž se Savinkov dovolával už 23. srpna: o Holandsku byla zmínka, aby se odvrátila pozornost od toho, že dokument, podle všeho svědectví, byl vyroben ve francouzské vojenské missi anebo s její účastí.

Kerenskij telegrafoval týž den Krymovovi: "V Petrohradě je úplný klid. Žádná akce se neočekává. Vašeho sboru potřeba není." Akce měla být podnícena dekrety samého Kerenského, vyhlašujícími náhlé právo. Ale protože se vládní provokace musila odvolat, měl Kerenskij zcela odůvodněně za to, že "žádná akce se neočekává".

Nevida východiska, udělal Krymov nejapný pokus táhnout na Petrohrad se svými osmi setninami. Bylo to spíše gesto na očistu svědomí, a rozumí se, že z něho nic nebylo. Naraziv několik verst od Luk na ochranné stráže, Krymov se otočil, nepokusiv se ani svésti boj. O této jediné a úplně fiktivní "operaci" napsal později Krasnov, velitel třetího jízdního sboru: "Bylo třeba udeřit na Petrohrad 86 škadronami a setninami, ale zatím udeřili jedinou brigádou o osmi slabých setninách, zpola bez velitelů. Místo aby udeřili pěstí, klepli prstem; dopadlo to tak, že prst z toho bolel a ten, jehož klepli, nic necítil." V podstatě to nebylo ani klepnutí prstem. Bolest nepocítil nikdo.

Železničáři zatím dělali své dílo. Tajemným způsobem se vlaky šinuly po tratích, po kterých neměly jet. Pluky nepřijížděly k svým divisím, dělostřelectvo se dostalo do slepé uličky, štáby ztráceli spojení se svými oddíly. Na všech velikých stanicích byly místní Sověty, železniční a vojenské výbory. Telegrafisté je zpravovali o všech událostech, o každém pohybu, o každé změně. Tíž telegrafisté zadržovali rozkazy Kornilovovy.. Zprávy kornilovcum nepříznivé se ihned rozmnožovaly, rozšiřovaly, vylepovaly a šly z úst do úst. Strojvůdce, výhybkář a mazač strojů se stávali agitátory. V tomto ovzduší se kornilovské vlaky šinuly vpřed, anebo, co je ještě horší, stály na místě. Velitelský sbor, jenž brzy vycítil marnost situace, zřejmě nepospíchal vpřed a svou nečinností usnadňoval práci železničářů, bojujících proti spiknutí. Oddíly armády Krymovovy byly tak rozprášeny do různých stanic, železničních uzlů a do konečných stanic osmi železničních tratí. Sledujeme-li na mapě osud kornilovských vlaků, máme ten výsledný dojem, jako by si byli spiklenci na železniční síti hráli na schovávanou.

"Skoro všude", líčí generál Krasnov své pozorování v noci na 30. srpen, "jsme viděli stejný obraz. Tu na kolejích, tu ve voze, tu zase na zemi na sedlech u svých vraníků a hnědáků, sklánějících k nim své hlavy, seděli nebo stáli dragouni a mezi nimi hbité postavičky ve vojenských pláštích." "Hbitých postaviček" byla brzy celá legie. Od Petrohradu přicházely stále četné delegace od pluků, postavených proti kornilovcům: dřív než se seperou, chtěli si všichni povědít, co a jak. Revoluční vojska měla pevnou naději, že věc se obejde bez pračky. To se potvrdilo: kozáci vycházeli ochotně vstříc. Zpravodajské mužstvo sboru, zabravši lokomotivu, vyslalo delegáty po celé trati. Každému vlaku se vysvětlovalo, jaká nastala situace. Konaly se schůze bez ustání, na nichž vzrůstalo volání: oklamali nás!

"Nejenom velitelé divisí," píše týž Krasnov, "ale ani velitelé pluků nevěděli přesně, kde jsou jejich škadrony a setniny… A že nebylo jídla ani krmiva, rozhořčovalo ovšem lidi ještě více. Lidé… viděli všechen tento zmatek, jenž rostl kolem, a začali zatýkat důstojníky a velitele." Delegace sovětu, která zorganisovala vlastní velení, oznamovala: "Stále a stále pokračuje sbratřování… Jsme zcela přesvědčeni, že konflikt lze pokládat za skončený. Se všech stran přicházejí delegace. . ." Řídit oddíly na místě velitelů začaly výbory. Velmi brzy byla ustavena rada zástupců sboru a z té byla určena delegace 40 osob, aby jednala se Zatímní vládou. Kozáci začali prohlašovat hlasitě, že čekají jenom na rozkaz z Petrohradu, aby zatkli Krymova a jiné důstojníky.

Stankěvič líčí obraz, který spatřil na cestě, když vyjel 30. srpna spolu s Vojtinským k Pskovu. V Petrohradě se domnívali, že Carské Selo je obsazeno kornilovci - tam však nikdo nebyl. "V Gatčině - nikdo... Na cestě do Luk - nikdo. V Lukách - ticho a klid… Došli jsme do vesnice, kde měl být štáb sboru. Prázdno… Ukázalo se, že brzo ráno kozáci vyklidili místo a odjeli pryč, na opačnou stranu od Petrohradu." Povstání se drolilo, sesouvalo a zapadalo do země.

Ale v Zimním paláci se stále ještě trochu obávali protivníka. Kerenskij se pokusil jednat s velitelským sborem vzbouřenců: tato cesta se mu zdála slibnější než "anarchistický" podnět nižších vrstev. Vyslal ke Krymovovi delegáty a "pro záchranu Ruska" ho prosil, aby přijel do Petrohradu, zaručiv mu čestným slovem bezpečnost. Tísněný se všech stran a úplně zmatený generál pospíšil si ovšem pozvání přijmout. V patách za Krymovem vyjela do Petrohradu deputace kozáků.

Fronty nepodporovaly hlavní stan. Vážnější pokus o to udělala jenom jihozápadní fronta. Štáb Denikinův podnikl přípravné opatření včas. Nespolehlivé stráže při štábu byly zaměněny kozáky. V noci 27. srpna obsazena byla tiskárna. Štáb se pokusil o úlohu pána situace, svou věcí jistého, a dokonce zakázal výboru fronty užívat telegrafu. Ale iluse se neudržely ani několik hodin. Delegáti různých oddílů začali přicházet do výboru s návrhem, že jej budou podporovat. Objevily se obrněné automobily, kulomety a děla. Výbor ihned podřídil svému dozoru činnost štábu, jemuž byla ponechaná iniciativa jenom pokud půjde o operace. K 3. hodině 28. srpna byla moc na jihozápadní frontě soustředěna úplně v rukou výboru. "Ještě nikdy ‚ naříkal Denikin, "nevypadala budoucnost země tak temná a naše bezmocnost nás ještě nikdy tak neurážela a nehnětla."

Na jiných frontách minuly věci ještě méně dramaticky: hlavní velitelé se potřebovali jen kolem sebe ohlédnout, aby hned v sobe pocítili přiliv přátelských citů ke komisařům Zatímní vlády. K ránu 29. srpna byly už v Zimním paláci telegramy s ujištěním věrnosti od generála Ščerbakova z rumunské fronty, Volujeva ze západní a Prževalského z kavkazské fronty. Na severní frontě, kde byl hlavním velitelem nepokrytý kornilovec Klembovskij, jmenoval Stankěvič jakéhosi Savického svým náměstkem. "Savickij, až dosud málo komu známý, jmenovaný telegraficky ve chvíli konfliktu," píše Stankěvič, "mohl se najisto obrátit ke kterémukoliv hloučku vojáků, ať pěších, ať kozáků, řadových nebo dokonce junkerů s jakýmkoliv rozkazem, i kdyby šlo o zatčení hlavního velitele - a rozkaz by byl neprodleně vykonán…" Bez nejmenších obtíží byl Klembovskij zaměněn generálem Bonč-Brujevičem, jenž skrze svého bratra, známého bolševika, byl jako jeden z prvních vzat později do služby bolševické vlády.

Ne o mnoho lépe se dařilo u jižní opory vojenské strany, u atamana donského vojska Kaledina. V Petrohradě se říkalo, že Kaledin mobilisuje kozácká vojska a že k němu na Don jedou vlaky z fronty. Zatím však ataman, podle slov jednoho svého životopisce, "jezdil z jedné kozácké stanice do druhé, daleko od železniční trati… a pokojně besedoval s kozáckým obyvatelstvem." Kaledin opravdu jednal mnohem opatrněji, než se soudilo mezi revolučními vrstvami. Vybral si chvíli přímého povstání, o níž byl zpraven předem, k tomu, že "pokojně" objížděl kozácké stanice, aby v kritické dny by] mimo telegrafní i jinou kontrolu a zároveň aby omakal náladu kozáctva. 27. srpna telegrafoval s cesty svému zástupci Bogajevskěmu: "Třeba podporovat Kornilova všemi prostředky a silami." Avšak rozmluvy s obyvatelstvem kozáckých stanic ukázaly, že vlastně není prostředků a sil: kozáci-rolníci ani nepomýšleli na to, aby se stavěli na obranu Kornilova. Když začínal být neúspěch povstání jasným, usnesla se tak zvaná "Vojenská vláda" donská zdržet se svého mínění "dokud se nevyjasní skutečný poměr sil . Takovýmto manévrováním se podařilo špičkám donského kozáctva uskočit včas stranou.

V Petrohradě, v Moskvě, na Donu, na frontě, na cestě, kudy jely vlaky, všude měl Kornilov spojence, stoupence a přátele. Zdála se jich ohromná spousta, soudilo-li se podle telegramů, adres na uvítanou a novinářských článků. Ale podivná věc: když přišla hodina, aby se ukázali, zmizeli. Mnohdy ani zdaleka nebyla toho příčinou osobní zbabělost. Mezi kornilovskými důstojníky bylo nemálo statečných lidí. Ale pro jejich statečnost tu nebylo opěrného bodu. Od chvíle, kdy do hnutí přišly masy, neměli jednotlivci vlivu na události. Nejenom těžcí průmyslníci, bankéři, profesoři, inženýři, ale i studenti, ba i bojovní důstojnici byli od věci odstrčeni, zatlačeni, odvrženi. Pozorovali události, rozvíjející se před nimi, doslova jako s balkonu. Spolu s generálem Deníkinem nezbývalo jim nic, než proklínat svou bezmocnost, jež urážela a hnětla.

30. srpna rozeslal Výkonný výbor všem sovětům radostnou zvěst o tom, že "ve vojsku Kornilovově je úplný rozklad". Pojednou se zapomnělo, že Kornilov vybral pro svůj podnik oddíly nejvlastenečtější, boje nejschopnější a nejvíce chráněné od vlivu bolševiků. Rozkladný proces záležel v tom, že vojáci úplně přestali věřit důstojníkům, objevujíce v nich nepřátele. Boj za revoluci proti Kornilovovi znamenal prohloubení rozkladu armády, to jest právě to, co se dávalo za vinu bolševikům.

Pánům generálům se konečně dostalo možnosti, vyzkoušet sílu odporu revoluce, která se jim zdála tak sypkou, bezmocnou a tak náhodně vítěznou nad starým řádem. Od únorových dnů se při každé pohnutce opakovalo heslo vojáckého chvastounství: dejte mi spolehlivý oddíl a já jim ukážu. Zkušenost generála Chabalova a generála Ivanova koncern února ničemu nenaučila vojevůdce z rodu těch, kteří mávají pěstí až je po pračce. Jejich hlasem zpívávali často i civilní strategové. Okťabrista Šidlovskij ujišťoval, že kdyby se byly v únoru v hlavním městě objevily "nepříliš veliké vojenské oddíly, spjaté kázní a vojenským duchem, byla by Únorová revoluce v několika dnech zaškrcena". Smutně proslulý železniční činitel Bublikov napsal: "… stačila jedna ukázněná divise z fronty, aby povstání bylo potlačeno v kořenech." Několik důstojníků, účastníků povstání, ujišťovalo Denikina, že "jediný rázný prapor v čele s velitelem, který ví, co chce, mohl celou situaci obrátit vzhůru nohama". Když byl Gučkov ministrem vojenství, přijel k němu z fronty generál Krymov a navrhoval "očistit Petrohrad jedinou divisí - ovšem ne bez krveprolití". Nestalo se to jenom proto, že "Gučkov nesouhlasil". Konečně Savinkov, připravuje příštímu direktoriu jeho "27. srpen" ‚ ujišťoval, že dva pluky úplně stačí, aby se bolševici obrátili v prach a popel. A tu osud dal všem těmto pánům v osobě "veselého, z života se radujícího generála úplnou možnost, vyzkoušet důvodnost jejich hrdinných úvah. Bez jediného úderu, s hlavou skloněnou, pošramocený a ponížený přibyl Krymov do Zimního paláce. Kerenskij si neodpustil sehrát s ním patetickou scénu, v níž bylo o laciné efekty předem postaráno. Vrátiv se od ministerského předsedy do ministerstva vojenství, skončil Krymov svůj život výstřelem z revolveru. Tak se skončil pokus potříti revoluci "ne bez krveprolití".

V Zimním paláci vydechli volně, když viděli, že věc, skrývající v sobě takové obtíže, se skončila příznivě a spěchali co možná nejdřív přejít k dennímu pořádku, to jest pokračovati tam, kde byli přerušeni. Nejvyšším velitelem jmenoval Kerenskij sám sebe: aby zachránil politický svazek se starou generalitou, bylo mu opravdu těžko najíti postavu vhodnější. Za náčelníka štábu hlavního stanu vybral Aleksějeva, jenž taktak že se před dvěma dny nestal ministerským předsedou Po váhání a poradách přijal generál jmenování ne bez pohrdavé grimasy: učinil tak proto, jak vysvětlova1 svým druhům, aby smírně spor skončil. Bývalý náčelník štábu nejvyššího velitele Mikuláše Romanova octl se v stejné hodnosti za Kerenského. Bylo se čemu divit! "Jediný Aleksějev pro svůj blízký vztah k hlavnímu stanu a ohromnému svému vlivu ve vyšších vojenských vrstvách", tak se snažil později vysvětlit Kerenskij přepodivné své jmenování, "mohl úspěšně vykonati úkol bezbolestného postoupení velení z rukou Kornilovových do rukou jiných." A právě naopak! Jmenování Aleksějevovo, to jest jednoho ze sobě rovných, mohlo jenom podnítit spiklence k dalšímu odporu, kdyby jim k tomu byla zbyla jen nejmenší možnost. Ve skutečnosti byl Aleksějev Kerenským, když povstání skoncováno, vyzdvižen jenom z té příčiny, pro níž byl Savinkov povolán na začátku povstání: bylo třeba stůj co stůj chránit mosty napravo. Obnovit přátelství s generály pokládal tentokráte nový nejvyšší velitel za věc zvláště nezbytnou: vždyť po otřesu se musí zavést rázný pořádek a proto je potřeba moci dvojnásobně silné.

V hlavním stanu nezbylo už nic z toho optimismu, který tam byl před dvěma dny. Spiklenci hledali cesty ústupu. Telegram, zaslaný Kerenskému, pravil, že Kornilov "práv strategické situaci" je ochoten klidně se vzdát velení, bude-li vyhlášeno, že se "ustaví silná vláda". Za tímto velikým ultimatem kapitulanta následovalo ultimatum malé: on, Kornilov, pokládá "vůbec za nepřípustné zatýkat generály a jiné osoby, jichž je třeba především armádě". Potěšený Kerenskij udělal hned krok odpůrci vstříc, vyhlásiv radiem, že operační rozkazy Kornilovovy jsou závazné pro všechny. Sám Kornilov psal o tom Krymovovi ještě týž den: "Vznikla episoda - jedinečná v dějinách světa: nejvyšší velitel, obviněný z vlastizrady a odevzdaný za to soudu, dostal rozkaz, aby velel armádám dále…" Nový projev hadrářství Kerenského ihned dodal zmužilosti spiklencům, kteří se stále ještě obávali, aby svou kůži nedali lacino. Ačkoliv teprve před několika hodinami zaslal telegram, podle něhož vnitřní boj "v tuto úžasnou chvíli" je nepřípustný, vysílá teď Kornilov, jemuž polovice vrácena zase jeho práva, dva muže ke Kaledinovi s žádostí, aby Kaledin "přitlačil" a zároveň navrhl Krymovovi: "Připustí-li to situace, jednejte samostatně ve smyslu směrnic, které jsem vám dal." Smysl směrnic znamenal: svrhnout vládu a pověsit členy Sovětu.

Generál Aleksějev, nový náčelník štábu, se vydal, aby obsadil hlavní stan. V Zimním paláci stále ještě pokládali tuto operaci za důležitou věc. Ve skutečnosti měl Kornilov právě po ruce jen georgijevský prapor, "kornilovský" pěší pluk a těkinsky jízdní pluk. Prapor georgijevců se postavil od samého začátku na stranu vlády. Kornilovský a těkinský pluk se pokládaly za věrné pluky; ale i od nich se část vojska odštěpila. Dělostřelectva hlavní stan po ruce vůbec neměl. Za takových okolností nemohlo být o odporu ani řeči. Aleksějev začal své poslání tím, že vykonal u Kornilova a Lukomského obřadnou návštěvu, za níž, jak si lze myslit, obě strany stejně užívaly vojenského názvosloví vzhledem ke Kerenskému, novému nejvyššímu veliteli. Pro Kornilova i pro Aleksějeva bylo jasné, že záchranu země bude třeba v každém případě na nějaký čas odložit.

Ale v touž dobu, kdy v hlavním staně tak šťastně ladili mír bez vítězů a poražených, v Petrohradě se ovzduší neobyčejně rozžhavovalo a v Zimním paláci netrpělivě čekali uklidňujících zpráv z Mohyleva, aby je oznámili lidu. Aleksjeva neustále mořili dotazy. Plukovník Baranovskij, důvěrník Kerenského, si stěžoval telegraficky: "Sověty harcují, napětí lze uvolnit jen tak, když se ukáže síla a zatkne Kornilov a jiní..." To nikterak nebylo v shodě s úmysly Aleksejevovymi. "Na veliké politování vidím, namítá generál, "že mé obavy, že jsme se v tuto dobu úplně octli v ostrých drápech sovětů, jsou nesporná skutečnost." Familiárním zájmenem "my" se rozumí skupina Kerenského, v níž se Aleksějev, aby zmírnil úkol, podmínečně včleňuje. Plukovník Baranovskij mu odpovídá v stejném tónu: "Bůh dá, že z ostrých drápů Sovětu, do nichž jsme se dostali, unikneme." Sotva masy zachránily Kerenského z drápů Kornilovových, vůdce demokracie už pospíchá se dohodnout s Aleksějevem proti masám: "z ostrých drápů Sovětu unikneme". Ale Aleksějev se přece jen musil podrobit nezbytnosti a musil obřadně zatknout hlavní spiklence. Kornilov si bez odporu sedl do domácího vězení čtyři dny poté, kdy prohlásil k národu: "raději smrt, než bych ustoupil od hodnosti nejvyššího velitele". Mimořádná vyšetřující komise, jež přijela do Mohyleva, zatkla pak náměstka ministra dopravy, několik důstojníků generálního štábu, nevykřesaného diplomata Aladina a rovněž všechny členy Hlavního výboru svazu důstojníků.

V první hodiny po vítězství kompromisníci silně gestikulovali. Dokonce i Avksentěv metal blesky. Tři dny nechali vzbouřenci fronty bez jakýchkoliv rozkazů! "Smrt zrádcům !" volali členové Výkonného výboru. Avksentěv šel těmto hlasům vstříc: ano, trest smrti byl zaveden na žádost Kornilovovu a jeho blízkých druhů, "tím rázněji ho bude užito na ně samé". Bouřlivý a dlouhotrvající potlesk.

Moskevský církevní koncil, jenž se před dvěma nedělemi poklonil Kornilovovi jakožto obnoviteli trestu smrti, zapřísahával tentokráte vládu telegraficky "pro lásku Boží a lásku Kristovu k bližnímu", aby byl zachráněn život přepočítavšímu se generálovi. Nasadily se i jiné paky. Ale vláda vůbec ani na krvavé účtování nemyslila. Když se delegace divoké divise představila Kerenskému v Zimním paláci a jeden z jejích vojáků jako odpověď na obecné fráze nového nejvyššího velitele řekl, že "zrádné velitele musí stihnout nemilosrdný trest", Kerenskij jej přerušil slovy: "Vaše věc teď je, abyste poslouchali svého velení, a všechno, čeho je třeba, uděláme my sami." Tento člověk opravdu myslil, že masy se mají objevit na scéně, když dupne levou nohou, a zmizet, když dupne pravou!

"Všechno, čeho je třeba, uděláme my sami." Ale všechno, co oni dělali, zdálo se masám nepotřebným, ne-li podezřelým a záhubným. Masy se nemýlily: nahoře ze všeho nejvíce se snažili obnovit ten stav věcí, z něhož vyrostl kornilovský pochod. "Hned po prvních výsleších, vykonaných členy vyšetřující komise," vypravuje Lukomskij, "se ukázalo, že všichni členové se k nám chovají neobyčejně příznivě." Byli to v podstatě spoluúčastníci a zatutlavači. Vojenský státní zástupce Sablovskij dával obviněným rady, jak oklamat spravedlnost. Organisace na frontě zasílaly protesty. "Generálové a jejich spoluúčastníci nejsou drženi jako zločinci před státem a národem… Povstalci mají úplnou volnost styků s ostatním světem." Lukomskij potvrzuje: "štáb nejvyššího velitele nás zpravoval o všech věcech, které nás zajímaly". Rozhořčení vojáci se nejednou drali soudit generály vlastním soudem a uvězněné zachraňovala od zlého soudu jenom protirevoluční polská divise, ubytovaná ve Vychově, místě, kde byli obžalovaní uvězněni.

12. září napsal generál Aleks jev Miljukovovi z hlavního stanu dopis, jenž byl výrazem spravedlivého rozhořčení spiklenců nad chováním velikého měšťáctva, jež je nejprve popíchlo, ale po porážce je nechalo vlastnímu osudu. "Vy do jisté míry víte," psal generál nikoli bez jedovatosti, "že některé vrstvy vaší společnosti nejenom o všem věděly, nejenom sympatisovaly ideově, ale také jak mohly Kornilovovi pomáhaly"... Za Svaz důstojníků žádal Aleksějev od Vyšněgradského, Putilova a jiných velikých kapitalistů, kteří se obrátili k poraženým zády, aby ihned sebrali 300.000 rublů ve prospěch "hladovějících rodin těch, s nimiž byli spjati společenstvím ideí a přípravy"… Dopis se končil přímou hrozbou: "Nezačne-li poctivý tisk ihned rázně vysvětlovat věc... generál Kornilov bude musit obšírně před soudem vylíčit veškeru přípravu, veškeré jednání s osobami a vrstvami, jejich účastenství" a pod. O praktických výsledcích tohoto plačtivého ultimata oznamuje Denikin: "Teprve koncem září přivezli Kornilovovi z Moskvy asi 40.000 rublů." Miljukov tu dobu vůbec nebyl na politickém jevišti: podle oficiální kadetské verse odjel si "odpočinout na Krym". Po všech zlobách a protivenstvích liberální vůdce opravdu odpočinku potřeboval.

Komedie s vyšetřováním se vlekla až do bolševického převratu, načež Kornilov a jeho spoluúčastníci byli nejen propuštěni na svobodu, ale i opatřeni hlavním stanem Kerenského všemi nezbytnými dokumenty. Tito uprchlí generálové také dali podnět k občanské válce. Pro sváté cíle, jež spojovaly Kornilova s liberálním Miljukovem a černosotěncem Rimským-Korsakovem, padly hlavy statisíců lidí, vyloupen a zpustošen jih i východ Ruska, úplně rozvikláno hospodářství země, revoluci vnucen rudý teror. Kornilov, šťastně uniklý spravedlnosti Kerenského, padl brzy na frontě občanské války, zasažen bolševickým šrapnelem. Osud Kaledinův dopadl ne o mnoho jinak. Donská "Vojenská vláda" žádala nejen aby byl zrušen zatykač na Kaledina, ale i vrácena mu hodnost atamana. Kerenskij si ani tu neodpustil, aby se nedal na ústup. Skobelev přibyl do Novočerkasku, aby se vojenské radě omluvíl. Demokratický ministr byl podroben ostrému výsměchu, který řídil sám Kaledin. Vítězství kozáckého generála bylo vsak pomíjivé. Tísněn se všech stran bolševickou revolucí, skončil Kaledin za několik měsíců sebevraždou. Prapor Kornilovův přešel pak do rukou generála Denikina a admirála Kolčaka, s jejichž jmény je spjato hlavní období občanské války. Ale všechno to se již týká roku 1918 a let následujících.