Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917

20. Umění povstati

Lidé nedělají revoluci rádi, právě tak jako neradi bojují ve válce. Rozdíl je však ten, že ve válce má rozhodující úlohu přinucení; kdežto v revoluci nucení není, nepokládáme-li za ně okolnosti. Revoluce se děje tehdy, až už nic jiného nezbývá. Povstání, vypínající se nad revolucí jako nejvyšší vrchol v horském pásmu jejích událostí, může býti způsobeno právě tak málo z libovůle jako revoluce vůbec. Masy několikráte nastupují a ustupují, než se rozhodnou k poslednímu útoku.

Obyčejně se dělá rozdíl mezi spiknutím a mezi povstáním jako mezi záměrným podnikem menšiny a mezi živelným hnutím většiny. A opravdu: vítězně povstání, jež může být jen a jen dílem třídy, povolané v čelo národa, je svým historickým významem a metodami odděleno celou propasti od převratu spiklenců, jednajících za zády mas.

V podstatě je v každé třídní společnosti rozporů dost, aby bylo lze v jejich skulinách sestrojit spiknutí. Dějinná zkušenost však svědčí o tom, že přece jenom je potřeba jisté míry společenské nemoci - jako to bylo ve Španělsku, Portugalsku, Jižní Americe - aby se politice spiknutí dostávalo stále živné půdy. Samotné spiknutí, i když se mu podaří zvítězit, může přinésti jenom to, že se vystřídají u vlády jednotlivé kliky téže vládnoucí třídy, anebo ještě méně: že se vystřídají vládní figury. Vítězství jednoho sociálního řádu nad druhým bylo v dějinách způsobeno vždy jen hromadným povstáním. Zatím co periodická spiknutí bývají nejčastěji výrazem nehybnosti a zahnívání společnosti, povstání lidové vzniká naopak zpravidla jako následek předcházejícího rychlého vývoje, jenž ruší dřívější rovnováhu národa. Chronické "revoluce" jihoamerických republik nemají nic společného s permanentní revolucí, naopak jsou v jednom smyslu její protivou.

To, co jsme řekli, však nikterak neznamená, že by se lidové povstání se spiknutím vzájemně vylučovaly vždy. Prvek spiknutí, ať v rozměru tom nebo onom, je skoro vždy složkou povstání. Hromadné povstání, jsouc dějinně podmíněnou etapou revoluce, nikdy nebývá jenom živelné. Třebas propuklo neočekávaně pro většinu vlastních účastníku, je přece oplodňováno těmi idejemi, v nichž povstalci spatřují východisko z tíhy života. Avšak hromadné povstání se může také předvídat a připravit. Může býti organisovano předem. Tehdy je spiknuti podřízeno povstání, slouží mu, usnadňuje jeho postup a urychluje jeho vítězství. Čím vyšší je politická úroveň revolučního hnutí, čím vážnější jeho vedení, tím více místa zaujímá spiknutí v lidovém povstání.

Pochopit správně vzájemný poměr mezi povstáním a spiknutím jak v jejich protivách, tak i v jejich vzájemných doplňcích, je potřeba tím více, že samo slovo "spiknutí" má dokonce i v marxistické literatuře ráz svým vnějškem protimluvný podle toho, je-li řeč o samostatném podniku podnětné menšiny anebo o přípravě povstání většiny menšinou.

Dějiny, pravda, svědčí o tom, že lidové povstání může za určitých okolností zvítězit i bez spiknutí. Povstání, vzniknuvší "živelně" z obecného rozhořčení, z jednotlivých protestních hnutí, demonstrací, stávek a uličních srážek, může strhnout část armády, může ochromiti síly nepřítele a svrhnout starou moc. Tak se jakousi měrou stalo v únoru 1917 v Rusku. Přibližně týž obraz se jevil ve vývoji německé a rakousko-uherské revoluce na podzim 1918. Pokud tam i onde nebylo v čele povstalců strany, proniknuté skrz naskrz zájmy a cíli povstání, potud musilo vítězství nezbytně postoupiti moc těm stranám, které se do poslední chvíle proti povstání stavěly.

Svrhnout starou moc je jedna věc. Chopiti se moci je věc jiná. Měšťáctvo v revoluci muže se chopit moci nikoli proto, že by bylo revoluční, nýbrž proto, že je měšťácké: v jeho rukou jsou majetky, výchova, tisk, síť opěrných míst a soustava institucí. Jinak proletariát: nemajíc sociálních výhod, které by mu vně síly vlastní byly po ruce, může povstání proletářské spoléhat jen na svou početnost, na svou semknutost, na svá jádra a na své vedení.

Tak jako kovář nemůže holou rukou brát rozpálené železo, tak ani proletariát nemůže holýma rukama chápat se moci: třeba mu organisace, přizpůsobené tomuto úkolu. Spojovat hromadné povstání se spiknutím, podřídit spiknutí povstání, organisovat povstání skrze spiknutí, toť onen složitý a odpovědný úsek revoluční politiky, jejž Marx a Engels nazývali "uměním povstati". Předpokládá obecné správné vedení mas, pružnou orientaci v měnících se okolnostech, promyšlený záměr útoku, opatrnost v technické přípravě a smělost při první ráně.

Živelným povstáním nazývají dějepisci a politikové obyčejně takové hnutí mas, jež, jsouc spiato nepřátelstvím k starému řádu, nemá ani jasných cílů, ani vypracovaných způsobů boje, ani vedení, jež vědomě vede k vítězství. Živelné povstání se těší příznivému uznání oficiálních dějepisců, alespoň demokratických, jakožto neodvratná kletba, za niž odpovědnost padá na starý řád. Skutečná příčina shovívavosti je ta, že "živelná" povstání nemohou překročit meze měšťáckého řádu.

Stejnou cestou jde také sociální demokracie. Nepopírá revoluce vůbec, nepopírá jí jako sociální katastrofy, tak jako nepopírá zemětřesení, sopečných výbuchů, zatmění slunce a morové nákazy. To, co popírá jakožto "blanquismus", anebo ještě hůře bolševictví, je vědomá příprava k převratu, záměr, spiknutí. Jinými slovy, sociální demokracie je hotova schválit, ovšem až dodatečně, ony převraty, jež postupují moc měšťáctvu, ale zároveň nesmiřitelně odsuzuje metody, jež jediné mohou postoupiti moc proletariátu. Pod domnělou objektivitou se tu tají politika ochrany kapitalistické společnosti.

August Blanqui vytkl z pozorování a úvah o neúspěších mnohých povstání, jichž byl účastníkem anebo svědkem, několik taktických pravidel, jichž třeba dbát, nemá-li povstání vítězit neobyčejně svízelně, ne-li vzít za své. Blanqui žádal, aby se včas ustavily řádné revoluční oddíly, velení nad nimi se soustředilo, aby byly správně zásobovány, barikády postaveny na nejdůležitější místa, vybudovány podle určitého vzoru a hájeny soustavně a ne náhodně. Všechna tato pravidla, plynoucí z vojenských úkolů povstání, musí se ovšem ihned změnit, jakmile se mění sociální okolnosti a vojenská technika; avšak sama o sobě tato pravidla naprosto nejsou "blanquismem" v tom smysle, v němž se tento pojem blíží německému "pučismu" anebo revolučnímu dobrodružství.

Povstání je umění a jako každé umění má i ono své zákony. Pravidla Blanquiho byla požadavkem vojensko-revolučního realismu. Omyl Blanquiho nebyl v jeho přímé poučce, nýbrž v jejím zvratu. Z toho, že bezradnost v taktice odsuzovala povstání k porážce, činil Blanqui závěr, že bude-li se dbát pravidel povstalecké taktiky, může již to samo o sobě zajistiti vítězství. Teprve tu se začíná přirozená protiva mezi blanquismem marxismem. Spiknutí nenahradí povstání. Činná menšina proletariátu, ať je jakkoliv dobře organisována, nemůže uchvátiti moc nezávisle na obecné situaci země: tu je blanquismus odsouzen dějinami. Ale jenom tu. Přímá poučka si uchovává veškerou svou platnost. Aby se proletariát chopil moci, na to nestačí živelné povstání. Třeba náležité organisace, třeba záměru a třeba spiknutí. To je leninské vytčení věci.

Kritika Engelsova, namířená proti fetišismu barikád, se opírá o vývoj techniky vůbec a techniky vojenské zvláště. Povstalecká taktika blanquistická byla ve shodě s rázem staré Paříže, proletariátu zpola řemeslnického, úzkých ulic a vojenské soustavy Luis Filippovy. Zásadní omyl blanquismu byl ten, že ztotožňoval revoluci se vzbouřením. Technický omyl blanquismu byl ten, že vzbouření ztotožňoval s barikádami. Marxistická kritika mířila proti oběma omylům. Engels, maje za to právě tak jako blanquismus, že povstání jest umění, odhaloval nejenom to, že povstání má v revoluci místo podřadné, nýbrž ukazoval i na klesající úlohu barikád v povstání. Kritika Engelsova neměla nic společného se snahou zříci se revolučních metod ve prospěch čistého parlamentarismu, jak se to kdysi pokoušeli vylíčit mistři německé sociální demokracie s pomocí hohenzollerské censury. Engelsovi zůstávala otázka barikád otázkou jedné z technických složek převratu. Kdežto reformisté se snažili z toho, že Engels popíral rozhodný význam barikád, učinit závěr, že je třeba zříci se revolučního násilí vůbec. To je téměř totéž, jako kdyby se z úvah o pravděpodobném zmenšení důležitosti zákopů v příští válce dělal závěr, že se zhroutil militarismus.

Organisace, s jejíž pomocí může proletariát nejen svrhnouti starou moc, nýbrž ji také nahradit, jsou sověty. To, co se později stalo věcí dějinné zkušenosti, bylo před Říjnovým převratem teoretickou předpovědí, jež se ovšem opírala o předcházející zkušenost roku 1905. Sověty jsou orgány příprav mas na povstání, orgány povstání, a po vítězství jsou orgány vládními.

Avšak sověty samy o sobě ještě věc nerozhodují. Podle toho, jaký je program a jaké vedení, mohou sloužit různým cílům. Program dává sovětům strana. Jestliže sověty za okolností revolučních - a mimo revoluci jsou vůbec nemožné - zachvacují celou třídu až na vrstvy úplně zaostalé, pasivní nebo mravně rozvrácené, tu revoluční strana je hlavou tříd. Úkol uchvátit moc může se rozhodnout jenom určitým spětím strany se sověty anebo s jinými masovými organisacemi, více méně rovnocennými sovětům.

Sovět, v jehož čele je revoluční strana, snaží se vědomě a včas uchvátit moc. Podle toho, jaké nastaly změny v politické situaci a v smýšlení mas, připravuje oporná místa povstání, spojuje úderné oddíly jednotným záměrem, propracovává předem postup nástupu a konečného útoku: to právě znamená učinit organisované spiknutí činitelem v povstání mas.

Bolševici nejednou, a to již dlouho před říjnovým převratem, musili vyvracet obvinění, namířené proti nim jejich odpůrci, obvinění ze spiklenectví a blanquismu. Nikdo také nebojoval tak nesmiřitelně proti soustavě čistého spiknutí jako Lenin. Oportunisté mezinárodní sociální demokracie nejednou brali pod svou ochranu starou eserskou taktiku individuálního teroru, páchaného proti agentům carismu, před neúprosnou kritikou bolševiků, kteří proti individuálnímu dobrodružství inteligence kladli úsilí, vedoucí k povstání mas. Avšak odmítaje všechny podoby blanquismu a anarchismu, neskláněl se Lenin ani na chvíli před "posvátnou" živelností mas. Lenin promyslil dříve a pronikavěji než kdo jiný poměr mezi objektivními a subjektivními činiteli revoluce, mezi živelným hnutím a politikou strany, mezi lidovými masami a pokročilou třídou, mezi proletariátem a jeho předvojem, mezi sověty a stranou, mezi povstáním a spiknutím.

Avšak je-li správné tvrzení, že nelze způsobiti povstání, jak by se chtělo, a že pro vítězství je třeba zároveň organisovat toto vítězství včas, tu tím revolučnímu vedení vzniká úkol nalézt správnou diagnosu: třeba vyrůstající povstání podchytit včas a spiknutím dovést je k vrcholu. Často se k srovnání vědomého zásahu do živelného děje užívá velmi výrazného obrazu lékařského zásahu při porodu, ač se ho také velmi často zneužívá. Hercen obviňoval kdysi svého přítele Bakunina, že při všech svých revolučních činech pokládal vždy druhý měsíc těhotenství za devátý. Hercen však sám byl spíše náchylen těhotenství popírati v devátém měsíci. V únoru 1917 skoro ani takové otázky - určit čas porodu - vůbec nebylo, neboť povstání vypuklo "neočekávaně", bez soustředěného vedení. Avšak právě proto se moci nedostalo těm, kteří povstání dělali, nýbrž těm, kteří je brzdili. Docela jinak to bylo s povstáním novým: to se vědomě připravovalo bolševickou stranou. Úkol: správně určit chvíli, v níž třeba dát znamení k útoku, se tím ovšem ukládal bolševickému štábu.

"Chvílí" netřeba rozumět doslova určitý den nebo hodinu: i porodům nechala příroda značný prostor pro kolísání, o jehož meze se zajímá nejen umění porodnické, nýbrž i kasuistika dědického práva. Mezi onou chvílí, kdy pokus způsobit povstání by se musil ukázat ještě předčasným a kdy by musil mít za následek revoluční potrat, a mezi chvílí, kdy třeba už příznivou situaci pokládat za beznadějně propasenou, je určité období revoluce - může trvat neděle a někdy i několik měsíců - kdy povstání s větší nebo menší vyhlídkou na úspěch lze uskutečnit. Toto poměrně krátké období rozpoznat a pak si zvolit jistou chvíli - tentokráte již v přesném smyslu dne i hodiny- k poslední ráně, je nejodpovědnější úkol revolučního vedení. Tento úkol lze plným právem nazvat úhelným problémem, neboť revoluční politiku spojuje s technikou povstání: snad ani není třeba připomínat, že povstání stejně jako válka je prodloužení politiky, jenomže politiky dělané jinými pákami.

Intuice a zkušenosti je revolučnímu vedení třeba právě tak, jako je jich třeba ve všech jiných tvůrčích oblastech. Ale to samo ještě nestačí. Vždyť konečně i kouzelnictví se může úspěšně opírat o intuici a zkušenost. Kouzelnictví politické stačí jenom pro období anebo časové úseky, jejichž hlavním znakem je rutina. Období velikých dějinných obratů se nesnáší s kouzelnictvím. Ani zkušenost, která byla oduševněna intuicí, pro ně nestačí. Třeba syntetické doktriny, zahrnující v sobě vzájemné působení nejdůležitějších dějinných sil. Třeba materialistické metody, která činí možným, odhalovat za čínskými stíny programů a hesel skutečný pohyb sociálních těles.

Základní předpoklad revoluce je ten, že existující společenský pořádek není schopen řešit denní úkoly vývoje národa; Revoluce však se stává možná jenom tehdy, je-li ve společnosti nová třída, schopná dát se v čelo národa, aby rozřešila úkoly vytčené dějinami. Příprava revoluce záleží v tom, že objektivní úkoly, obsažené v rozporech hospodářství a tříd, si razí cestu do vědomí živých lidských mas, mění je - a že dávají vznik novému poměru politických sil.

Vládnoucí třídy následkem skutečně odhalené neschopnosti vyvésti zemi ze slepé uličky, ztrácejí víru v sebe, staré strany se rozpadávají, propuká rozhořčený boj skupin a klik, naděje se upínají k nějakému zázraku anebo zázračnému muži. Všechno to je součást politických předpokladů převratu, součást neobyčejně důležitá, třebas i pasivní.

Vášnivé nepřátelství k trvajícímu pořádku a ochota k nejhrdinnějšímu úsilí i obětem, aby se země přivedla k novému rozmachu - toť nové politické přesvědčení revoluční třídy, přesvědčení, jež je nejdůležitějším činným předpokladem převratu.

Dva hlavní tábory - velicí vlastníci a proletariát - nejsou však všecko, co je v národě. Mezi nimi jsou navrstveny silné plásty drobného měšťáctva, jež svítí jako duha všemi barvami hospodářských a politických zájmů. Nespokojenost středních vrstev, jejich zklamání politikou vládnoucí třídy, jejich netrpělivost a rozhořčení, jejich ochota podporovat smělý revoluční podnět proletariátu, je třetí politická podmínka převratu, z části trpná, pokud činí neutrálními špičky drobného měšťáctva, z části činná, pokud žene jeho spodní vrstvy do přímého boje bok po boku s dělníky.

Vzájemná podmíněnost těchto předpokladu je zřejmá: čím rázněji a jistěji jedná proletariát, tím více má možnosti strhnout za sebou střední vrstvy, tím osamocenější je vládnoucí třída, tím větší je její demoralisace. A proti tomu zase: rozklad vrstev vládnoucích žene vodu na mlýn revoluční třídy.

Jistotou o svých silách, jež pro převrat je nezbytná, se může proletariát proniknout jen tenkráte, ukazuje-li se před ním jasná vyhlídka, může-li činně vyzkoušet poměr sil měnící se v jeho prospěch a cítí-li nad sebou obezřetné, pevné a jisté vedeni. Takto dospíváme k poslední - podle výčtu, ne však podle významu - podmínce uchvácení moci: k revoluční straně jako předvoji třídy těsně semknutému a zocelenému.

V čele ruského proletariátu se příznivou shodou dějinných okolností, a to jak vnitřních, tak i mezinárodních, octla strana politicky neobyčejně ujasněná a revolučně nesmírně zocelená: a jenom takto právě mohla mladá a málo početná třída vykonat dějinný úkol, jehož rozmach byl nesmírný. Dějiny - a to jak dějiny pařížské komuny, tak dějiny německé a rakouské revoluce 1918, tak sovětského Maďarska a Bavorska, revoluce italské roku 1919, německé krise roku 1923, čínské revoluce z let 1925 až 1927 i španělské revoluce roku 1931 - svědčí o tom, že až dosud byl vždy článek stranický nejslabším článkem v řetěze podmínek revolučního vítězství: úkol pro dělnickou třídu ze všech nejnesnadnější jest vytvořit revoluční organisaci, jež by byla na rovni jejích dějinných úkolů. V nejstarších a nejcivilisovanějších zemích jsou v činnosti ohromné síly, které zeslabují a rozkládají revoluční předvoj. Důležitou součástkou takovéto práce je i boj sociální demokracie proti "blanquismu", jímž se rozumí revoluční podstata marxismu.

Ačkoliv velkých sociálních a politických krisí bylo již mnoho, přece jen shoda všech podmínek, potřebných pro vítězný a pevný proletářský převrat, projevila se až dosud v dějinách jen jedenkráte: v říjnu 1917 v Rusku. Revoluční situace netrvá věčně. Nejnepevnějším předpokladem převratu je smýšlení drobného měšťáctva. Za národní krise jde drobné měšťáctvo za tou třídou, která mu nejen slovem, ale i skutkem vnuká k sobě důvěru. Drobné měšťáctvo, schopné impulsivního vzmachu, ba i revolučního rozvášnivění, není vytrvalé, snadno v neúspěchu pozbývá ducha, a od plamenných nadějí dospívá k zklamání. Prudké a rychlé střídání jeho smýšlení je příčinou stejně nepevnosti každé revoluční situace. Není-li proletářská strana dost rozhodná, aby včas proměnila očekávání a naděje lidových mas v revoluční skutky, je příliv rychle vystřídán odlivem: střední vrstvy se odvracejí od revoluce a hledají záchrance v protivném táboru. Tak jako za přílivu proletariát strhuje k sobě drobné měšťáctvo, tak i za odlivu strhuje drobné měšťáctvo k sobě značně velké vrstvy proletariátu. Taková je dialektika komunistických a fašistických vln v politické evoluci Evropy po válce.

Menševici, snažíce se opřít o zjištění Marxovo, že žádný řád neodchází se scény, dokud nevyčerpal všech svých možností, tvrdili, že je nepřípustné bojovat za diktaturu proletariátu v zaostalém Rusku, kde se kapitalismus daleko ještě nevyčerpal. Tato úvaha byla dvojnásobně mylná a dvojnásobně osudná. Kapitalismus není soustava národní, nýbrž světová, imperialistická válka a její následky ukázaly, že soustava kapitalismu se vyčerpala v rozsahu světovém. Revoluce v Rusku byla prasknutím nejslabšího článku světové kapitalistické soustavy.

Avšak nesprávnost menševického pojetí se ukazuje i se stanoviska národního. Se stanoviska hospodářské abstrakce lze snad tvrdit, že kapitalismus v Rusku nevyčerpal svých možností. Ale hospodářské děje se nedějí v éteru, nýbrž v konkretním dějinném ovzduší. Kapitalismus není abstrakce: je to živá soustava třídních poměrů, jimž je především třeba státní moci. A že monarchie, pod jejíž ochranou se zformoval ruský kapitalismus, vyčerpala opravdu své možnosti, to nepopírali ani menševici. Únorová revoluce se pokusila zřídit náhradní řád státní. Jeho dějiny jsme sledovali: v osmi měsících vyčerpal se úplně. A jaký ještě státní pořádek mohl za těchto okolností zajistiti další vývoj ruskému kapitalismu?

"Měšťácká republika, hájená jenom socialisty umírněných proudů, jimž se už nedostávalo opory v masách… se nemohla udržet. Veškerá její podstata zvětrala, zbývala jen vnější slupka." Tuto trefnou charakteristiku napsal Miljukov. Osud zvětralé soustavy musil být podle jeho slov stejný, jako osud carské monarchie: "ta i ona připravily půdu pro revoluci a v den revoluce ani ta ani ona nenašla jediného obránce".

Už od července a srpna charakterisoval Miljukov stav věcí alternativou dvou jmen: buď Kornilov nebo Lenin. Ale Kornilov již učinil svou zkušenost, jež se skončila žalostným ztroskotáním. A pro řád Kerenského, ať tak či onak, už místa nezbylo. Při vší rozdílnosti nálad, praví v svém svědectví Suchanov, "všichni stejně nenáviděli kerenštinu". Tak jako carská monarchie se nakonec znemožnila mezi špičkami šlechty, ba i velkoknížat, tak i vláda Kerenského byla konečně nenáviděna i přímými oduševňovateli řádu, "velkoknížaty" ze špiček kompromisníků. V této obecné nespokojenosti, v tomto prudkém politickém churavění všech tříd je jeden nejdůležitějších příznaků zralosti revoluční situace. Tak jako každý sval, nerv a žilka organismu bývají nesnesitelně napiaty, než se provalí velký vřed.

Resoluce červencového sjezdu bolševiků, jež varovala dělníky od předčasné srážky, ukazovala zároveň na to, že bude třeba se dát do boje hned, "jakmile krise celého národa a veliký masový vzmach způsobí příznivé podmínky pro příliv chudiny měst i venkova k dělníkům". Tato chvíle nastala v září a v říjnu.

Povstání mohlo této chvíle právem spoléhat na úspěch, neboť se mohlo opírat o skutečnou většinu lidu. Tomu ovšem netřeba rozumět formálně. Kdyby se bylo provedlo napřed o povstání lidové hlasování, byly by se jeho výsledky ukázaly neobyčejně protimluvnými a vratkými. Vnitřní ochota podporovat převrat není nikterak totožná se schopností ujasnit si předem, že převrat je nezbytný. K tomu pak ještě by odpovědi ohromnou měrou závisely na tom, jak byla otázka dána, na orgánu, jenž hlasování řídí, zkrátka na třídě, která je u moci.

Metody demokracie mají své meze. Lze se dotázat všech cestujících, jaký typ vozu je jim nejvhodnější, avšak nelze se jich dotázat na to, má-li se vlak, jemuž hrozí pohroma, zabrzdit v plném chodu čili nic. Kdežto vykoná-li se záchranná operace obratně a včas, je souhlas cestujících zajištěn předem.

Parlamentní lidové konsultace mají vždy jen jediné datum; ale za revoluce dospívají různé lidové vrstvy k jedinému závěru s nezbytným, mnohdy třeba nikterak velkým pokulháváním. Zatím co přední oddíl už plane revoluční nedočkavostí, zaostalé vrstvy se teprve začínaly hýbat. V Petrohradě a Moskvě byly organisace mas vedeny bolševiky; v tambovské gubernii, jež má přes tři miliony obyvatel, to jest o málo méně než obě hlavní města dohromady, se bolševická skupina po prve objevila v sovětě teprve nedlouho před říjnovým převratem.

Syllogismy objektivního vývoje se nikterak nekryjí - na den a hodinu - se syllogismy myšlení mas. A když se veliké praktické řešení stává postupem věcí neodkladným, je tu lidové hlasování na místě ze všeho nejméně. Rozdíly v úrovni a smýšlení různých vrstev lidových se překonávají činem: pokročilé vrstvy strhují k sobě vrstvy kolísající a osamocují vrstvy, jež se vzpírají. Většina se nespočítává, nýbrž získává bojem. Povstání vyrůstá právě tehdy, když je východ z rozporů možný jenom skrze přímé činy.

Rolnictvo, nejsouc s to učinit ze své války proti statkářům potřebné politické závěry, přidávalo se však už samým agrárním povstáním k povstání měst, budilo je a žádalo si ho. Vyjádřilo svou vůli ne bílým hlasovacím lístkem, nýbrž červeným kohoutem: to je hlasování povážlivější. Pokud rolnické podpory bylo třeba na zřízení sovětské diktatury, byla podpora tu. "Tato diktatura", tvrdil Lenin pochybovačům, "by dala rolníkům půdu a rolnickým výborům v jednotlivých místech veškerou moc: jak je možné při dobrých smyslech pochybovat o tom, že rolníci budou podporovat tuto diktaturu?" Aby vojáci, rolníci, uhnětené národnosti, bloudící v metelici hlasovacích lístků, poznali bolševiky ve skutečnosti, bylo třeba, aby se bolševici chopili vlády.

Jaký musí být poměr sil, aby se mohl proletariát chopit moci? "V rozhodnou chvíli a na rozhodném místě míti velkou převahu sil," psal Lenin později, dělaje výklad Říjnového převratu, "tento zákon vojenských úspěchů je rovněž zákonem úspěchu politického, zvláště v oné rozhořčené a rušné válce třídní, jež se nazývá revoluce. Hlavní města anebo vůbec veliká místa obchodně-průmyslová... značnou měrou rozhodují politický osud lidu - ovšem jsou-li náležitě podporována místními silami na venkově, třebas jejich podpora nepřijde ihned." V tomto dynamickém smysle mluvil Lenin o většině lidu. A to byl jediný reálný smysl pojetí většiny.

Demokratičtí odpůrcově se utěšovali tím, že lid, který jde za bolševiky, je jenom surovina, je jenom dějinná hlína; hrnčíři však jsou stejně jen demokraté v pracovním společenství se vzdělanými měšťáky. "Cožpak nevidí tito lidé," tázal se list menševiků, "že ještě nikdy petrohradský proletariát a posádka nebyla tak osamocena od všech jiných společenských vrstev?" Neštěstím proletariátu a posádky bylo prý to, že byli "osamoceni" od těch tříd, jimž se chystali odejmout moc!

Bylo lze opravdu spoléhat vážně na přízeň a podporu zatemnělých mas venkova a fronty? Jejich bolševictví, psal pohrdavě Suchanov, "nebylo nic jiného než nenávist ke koalici a touha po půdě a míru". Jako by to bylo málo! Nenávist ke koalici znamenala úsilí odejmout moc měšťáctvu. Touha po půdě a míru byl ohromný program, který se rolníci a vojáci chystali uskutečnit pod vedením dělníků. Nicotnost demokratů i nejlevějších vyplývala z nedůvěry "vzdělaných" pochybovačů k zatemnělým masám, které pojímají jevy v souhrnu, nepoddávajíce se drobnostem a odstínům. Inteligentský, lžiaristokratický a pohrdavý poměr k lidu byl bolševictví cizí, byl v nepřátelském rozporu se samou povahou jeho. Bolševici nebyli běloručky, nebyli salonními přáteli lidu, nebyli pedanty. Nelekali se těch zaostalých vrstev, jež se po prvé zdvíhaly se samého dna. Bolševici pojímali lid tak, jakým jej učinily předcházející dějiny a jaký byl povolán vykonat revoluci. Své poslání viděli bolševici v tom, aby se dali do čela tohoto lidu. Proti povstání byli "všichni", kromě bolševiků. Ale bolševici - to byl lid sám.

Hlavni politickou silou Říjnového převratu byl proletariát a v něm první místo zaujímali dělníci petrohradští. V předvoji hlavního města byl zase vyborský obvod. Plán povstání zvolil tento hlavní proletářský obvod za základnu k rozvinutí útoku.

Kompromisníci všech barev, počínajíc Martovem, se snažili (už po převrat ) vylíčit bolševictví jako vojácký proud. Evropská sociální demokracie se radostně chytila této teorie. Přitom se schválně zapomínalo na hlavní dějinné skutečnosti: že proletariát se první přidal k bolševikům; že petrohradští dělníci ukazovali cestu dělníkům celé země; že posádky a fronta zůstávaly mnohem déle oporou kompromisníků; že eseři a menševici vytvářeli v sovětské soustavě výsady všeho druhu pro vojáky na újmu dělníků; že bojovali proti tomu, aby se dělníci ozbrojili a poštvívali proti nim vojáky; že jenom vlivem dělníků nastal přelom ve vojsku; že vedení nad vojáky se v rozhodnou chvíli octlo u dělníků; konečně, že za rok na to se sociální demokracie v Německu podle příkladu svých ruských přívrženců opírala o vojáky v boji proti dělníkům.

K podzimu praví kompromisníci ztratili již úplně možnost mluvit v závodech a kasárnách. Ale leví kompromisníci se ještě snažili přesvědčit masy o nesmyslnosti povstání. Martov, jenž v boji s protirevolucí, útočící v červenci, nalezl cestičku do myslí mas, dělal tentokráte zas už jenom dílo marné. "Nemůžeme spoléhat," uznával sám 14. října na zasedání Výkonného výboru, "že bolševici nás poslechnou." Ale přece jenom spatřoval svou povinnost v tom, aby "varoval masy". Avšak masy si žádaly činu a ne mravokárných naučení. Dokonce i tehdy, kdy celkem dosti trpělivě poslouchaly známého varovného kazatele, smýšlely dále, jak říká Mstislavskij, "tak jako dříve. Suchanov vypravuje, jak pod deštivým nebem přesvědčoval putilovce, že věc lze spravit bez povstání. Byl přerušován netrpělivým voláním, dvě, tři minuty ho poslouchali a pak opět přerušovali. "Po několika pokusech jsem toho nechal. Výsledek žádný… a pršelo pořád víc. Pod nevlídným nebem říjnovým vypadají ubozí leví demokraté i ve vlastním vylíčení jako zmoklé slípky.

Oblíbenou politickou námitkou "levých" odpůrců převratu, a to i mezi bolševiky, bylo, že ukazovali na to, že v spodních vrstvách není silné touhy po boji. "Nálada pracujících mas a mas vojenských ‚ psal Zinověv a Kameněv 11. října, "nepřipomíná docela ničím ani tu náladu, která byla před 3. červencem. Tvrzení nebylo bezpodstatné: v petrohradském proletariátě byla jakási stísněnost jako následek příliš dlouhého čekání. Začínalo zklamání, i pokud šlo o bolševiky: snad nás i ti podvedou? 16. října pravil na zasedání ústředního výboru Rachija, jeden z petrohradských bolševiků - bojovníků, původem Fin "Naše heslo už zřejmě kulhá, neboť je pochybné, budeme-li dělat to, k čemu vyzýváme." Avšak únava z čekání, jež vypadala jako ochablost, trvala jenom do prvního bojovného znamení.

Prvním úkolem každého povstání je strhnouti k sobě vojsko. Na to právě a na to hlavně je obecná stávka, hromadné průvody, uliční srážky a barikádové boje. Neobyčejnou zvláštností Říjnového převratu, jež tak završeně se nepozorovala nikde a nikdy, je to, že se proletářskému předvoji šťastnou shodou okolností podařilo strhnout k sobě posádku hlavního města ještě před začátkem přímého povstání; a nejenom strhnout, nýbrž i svůj úspěch organisačně zajistit skrze Posádkovou radu. Nepochopili bychom mechaniku Říjnového převratu, kdybychom si úplně neujasnili, že nejdůležitější úkol povstání, jejž uvážit předem je ze všeho nejnesnadnější, byl v jádře rozřešen v Petrohradě ještě dřív, než se ozbrojený boj začal.

To však neznamená, že by se bylo povstání stalo zbytečným. Při dělnících ovšem byla převážná většina posádky; ale menšina byla proti dělníkům, proti převratu, proti bolševikům. Tato nevelká menšina se skládala z nejzdatnějších živlů armády: důstojnictva, junkerů, úderníků a snad I kozáků. Politicky získati tyto živly nebylo možné: bylo třeba je potřít. Poslední část převratného úkolu, jež také vešla do dějin pod názvem říjnového převratu, měla tím ráz čistě vojenský. Rozhodovat musily v poslední etapě pušky, bodáky, kulomety a snad i děla. Na tu cestu vedla lid bolševická strana.

Jaké byly vojenské síly budoucí srážky? Boris Sokolov, jenž řídil vojenskou práci eserské strany, vypravuje, že v období před převratem "se v plucích všechny stranické organisace kromě bolševických rozpadly a okolnosti nebyly naprosto příznivé ustavení organisací nových. Vojáci v svých náladách byli dost vyhraněně pobolševičtěni, ale jejich bolševictví bylo trpné a neprojevovala se v nich tendence k činné ozbrojené akci". Sokolov neopomíjí dodat: "Dva, tři pluky, úplně odevzdané a boje schopné, byly by stačily, aby udržely v poslušnosti celou posádku." Jistojistě, všichni, od monarchistických generálů po socialistické inteligenty, pohřešovali proti proletářské revoluci "jeden nebo dva pluky. Ale pravda je, že posádka, v ohromné mase neobyčejně nepřátelská vládě, nebyla schopná boje ani při bolševicích. Příčinou toho byl nepřátelský rozkol mezi starou vojenskou strukturou oddílů a jejich novou strukturou politickou. Páteř oddílu schopného boje je velitelský sbor. Ten byl proti bolševikům. Politickou páteří oddílu byli bolševici. Avšak ti nejenže neuměli velet, ale většinou také špatně uměli zacházet se zbraní. Vojácká masa byla nestejnorodá. Činné, bojovné živly byly jako vždy v menšině. Většina vojáků přála bolševikům, hlasovala pro ně, volila je, ale od nich také čekala rozhodnutí. Živly bolševikům nepřátelské byly v oddílech příliš nicotné, aby se odvážily jakéhokoliv podnětu. Politický stav věcí v posádce byl takto neobyčejně přízniv povstání. Avšak bojovná váha posádky nebyla velká, to bylo jasné předem.

Avšak odhazovat posádku s vážek boje úplně, nebylo na místě. Tisíce vojáků, hotových bít se na straně revoluce, bylo rozeseto v mase trpnější, a právě proto ji také, tu víc a tu méně, táhly za sebou. Jednotlivé části lépe složené uchovávaly kázeň a schopnost boje. Sem tam byla pevná revoluční jádra i v plucích rozháraných. Z pěti rot 6. záložního praporu, jenž měl asi 10.000 vojáků, vynikala stále rota první, proslulá téměř už od počátku revoluce jako bolševická a ukázala se opravdu v dnech říjnových na výši úkolu. Většina pluků posádky už ovšem pluky nebyla, jejich správní mechanismus byl rozrušen, nebyly schopny delšího vojenského úkonu; ale přece jenom to byly shluky ozbrojených lidí, z nichž většina už byla v ohni. Všechny oddíly byly spjaty jedinou náladou: co nejdříve svrhnout Kerenského, rozejít se do domovů a udělat nový pořádek s půdou. Takto tedy bylo souzeno posádce úplně rozrušené, aby se ještě jednou v říjnových dnech semkla a účinně zatřásla zbraněmi, než se rozpadne docela.

Jakou silou byli se stanoviska vojenského petrohradští dělníci? Toť otázka Rudé gardy. Nastala chvíle pohovořit o ní podrobněji: v příštích dnech jí bude souzeno vstoupit do velké dějinné arény.

Dělnická garda, sahajíc svými tradicemi do roku 1905, zrodila se znovu s Únorovou revolucí a sdílela se s ni pak o změny jejího osudu. Kornilov, tehdejší vrchní velitel petrohradského vojenského okruhu, tvrdil, že z dělostřeleckých skladišť se rozebralo ve dnech pádu monarchie 30.000 revolverů a 40.000 pušek. Značně mnoho zbraní se mimoto ještě dostalo lidu, když se odzbrojovala policie, a skrze spřátelené pluky. Na výzvu, aby se zbraně vrátily, se nikdo neozval. Revoluce učí vážit si pušky. Organisovaným dělníkům se však dostalo jenom neveliké části tohoto statku.

První čtyři měsíce se nedávala otázka povstání dělníkům vůbec. Demokratický řád dvojvládí odkrýval bolševikům možnost dobýt se v sovětech většiny. Ozbrojené družiny dělníků byly součástí demokratické milice. Ale to byla stále víc jenom forma než podstata. Puška v rukou dělníkových znamenala docela jinou dějinnou zásadu, než táž puška v rukou studentových.

Zbraně mezi dělníky znepokojovaly majetné třídy od samého počátku, neboť tím se příkře měnil poměr sil v závodech. V Petrohradě, kde státní ústrojí podporované Výkonným výborem bylo zprvu nepochybnou silou, nebylo ještě slyšet o dělnické milici řeči tak hrozivé. Kdežto v průmyslových obvodech na venkově znamenalo upevnění dělnické gardy převrat všech poměrů nejenom v podnicích, ale i daleko kolem nich. Ozbrojení dělníci měnili mistry, inženýry, ba je i zavírali. Z usnesení dílenských schůzí se rudogardějcům nezřídka vydávala mzda ze závodní pokladny. Na Urále s jeho bohatými tradicemi partyzánského boje z roku 1905 zaváděly družiny pořádek pod vedením starých bojovníků. Ozbrojení dělníci takřka nepozorovaně rozpouštěli oficiální moc, nahrazujíce ji orgány sovětů. Sabotáž vlastníků a správců ukládala dělníkům úkol ochrany podniků: strojů, skladišť, zásob uhlí a surovin. Úlohy se změnily. Dělník pevně svíral pušku, bráně závod, v němž spatřoval zdroj své síly. Takto se složky dělnické diktatury v podnicích a obvodech formovaly ještě dřív, než se proletariát vůbec chopil vlády ve státě.

Kompromisníci, v nichž se jako vždy odrážel strach vlastníků, čelili ze všech sil ozbrojování dělníků hlavního města, omezujíce je na míru nejmenší. Podle slov Miničevových skládala se veškerá výzbroj narvského obvodu "z půl druhé desítky pušek a několika revolverů". V městě se zatím množily loupeže a násilí. Se všech konců se sbíhaly znepokojivé pověsti, věštící nové otřesy. V předvečer červencové demonstrace se čekalo, že obvod bude zapálen. Dělníci hledali zbraně, derouce se do kdejakých dveří a mnohdy je i vylamujíce.

S demonstrace 3. července přitáhli putilovští trofej: kulomet s pěti bednami nábojů. "Těšili jsme se jako děti," vypravuje Miničev. Byly jednotlivé závody, jež byly ozbrojeny lépe. Podle slov Ličkovových měli dělníci jeho závodu 80 pušek a 20 velkých revolverů. To už bylo bohatství! Skrze štáb Rudé gardy dostali dva kulomety; jeden postavili v jídelně, druhý - ve vikýři. "Naším náčelníkem", vypravuje Ličkov, "byl Kočerovskij a jeho nejbližšími pomocníky Tomčak, jejž bělogardějci zabili v říjnových dnech u Carského Sela, a Jefimov, zastřelený bílými tlupami u Jamburgu." Skrze tyto skoupé řádky můžeme nahlédnout do závodní laboratoře, kde se formovaly kádry Říjnového převratu a budoucí Rudé armády, kde se dál výběr, kde se přiučovali velet, kde se zocelovali Tomčaci, Jefimové a statisíce bezejmenných dělníků, kteří se dobyli moci, kteří jí odevzdaně hájili od nepřátel a kladli životy na všech polích boje.

Červencové události naráz mění situaci Rudé gardy. Dělníci jsou již odzbrojováni docela zpříma, ne přemlouváním, ale násilím. Dělníci však místo zbrani odevzdávají jen staré haraburdí. Všechno nejcennější se pečlivě schovává. Pušky se rozdávají spolehlivým členům strany. Namaštěné kulomety se zahrabávají do země. Oddíly gardy ustupují a mizejí v podzemí, přimykajíce se pevněji k bolševikům.

Ozbrojování dělníků se nejprve soustřeďovalo v závodních výborech a obvodních výborech strany. Vojenská organisace bolševiků, jež se vzpamatovala po červencovém rozmetání a jež dříve konala práci jenom v posádce a na frontě, dala se po prvé do budování Rudé gardy, posílajíc dělníkům vojenské instruktory a někdy i zbraně. Vyhlídka ozbrojeného povstání, vytčená stranou, připravovala znenáhla pokročilé dělníky na nový úkon Rudé gardy. To už není milice závodů a dělnických čtvrtí, nýbrž kádry budoucí armády povstání.

V srpnu se rozmnožily požáry v závodech a továrnách. Každou postupnou krisi předchází křeč kolektivního vědomí, která se ohlašuje vlnou nepokoje. Závodní výbory vyvíjejí usilovnou práci na ochranu podniků od útoků. Poschovávané pušky se objevují na světle. Kornilovské povstání úplně legalisuje Rudou gardu. Do družin se hlásí asi 25.000 dělníků, jež se ovšem daří vyzbrojiti puškami a částečně i kulomety daleko ne úplně. Z šlisselburského závodu na střelný prach posílají dělníci po Něvě člun s granáty a výbušnými látkami: proti Kornilovovi! Kompromisnický Výkonný výbor se zříká danajského daru. Rudogardějci vyborské strany rozvezli v noci nebezpečné dárky do obvodů.

"Výcvik ve zbrani, jenž se dříve děl v bytech a komůrkách," vypravuje dělník Skorinko, "se přenesl na světlo a do volného prostoru, do sadů a na bulváry." "Dílna se proměnila v tábor," vzpomíná dělník Rakitov. "...za soustruhy stojí soustružníci, přes prsa pás s náboji, pušku u soustruhu". Brzy se v dílně výbušných látek přihlásili do gardy všichni mimo staré esery a menševiky. Když zahučela tovární píšťala, chystají se všichni na dvoře k výcviku. "Vousatý dělník stojí v řadě vedle učně a oba pozorně poslouchají instruktora…" Zatím co se staré carské vojsko úplně rozpadalo, kladly se na závodech základy příští Rudé armády.

Jakmile jen kornilovské nebezpečí minulo, začali kompromisníci brzdit výkon svých povinností: na 30.000 putilovců vydáno bylo dohromady 300 pušek. Brzo se vydávání zbraní vůbec zastavilo: nebezpečí se tentokráte blížilo ne zprava, nýbrž zleva: ochrany bylo třeba hledat ne už u proletářů, nýbrž u junkerů.

To, že nebylo přímého praktického cíle a že nebylo dost zbraní, působilo odliv dělníků od Rudé gardy. Ale to byla jen krátká přestávka. Hlavní kádry se již zatím semkly v každém podniku. Mezi jednotlivými družinami vzniká pevné spojení. Kádry vědí ze zkušeností, že mají veliké zálohy, jež mohou být ve chvíli nebezpečí zburcovány.

Postoupeni Sovětu bolševikům mění radikálně situaci Rudé gardy. Z gardy, hnané k čertům anebo jen trpěné, se garda stává oficiálním orgánem Sovětu, jež už vztahuje ruku po vládě. Dělnici často sami nacházejí cestu k zbraním a žádají od Sovětu jenom schválení. Od konce září, a zvláště od 10. října, byla příprava povstání přímo dána na denní pořádek. Měsíc před převratem se v několika desítkách závodů a továren petrohradských rušně cvičí ve zbrani, hlavně v střelbě. V polovici října vzrůstá znovu mocně zájem o zbraně. V některých podnicích se přihlašují do oddílů téměř všichni šmahem.

Dělníci stále netrpělivěji žádají zbraně od Sovětu, ale pušek je daleko méně než rukou po nich vzpřažených. "Přijížděl jsem do Smolného denně," vypravuje inženýr Kozmin, "pozoruje, jak před zasedáním Sovětu i po něm Přicházeli k Trockému dělníci a námořníci, nabízejíce zbraně nebo žádajíce zbraně na ozbrojení dělníků, podávajíce zprávy o tom, jak kde jsou tyto zbraně rozděleny a tážíce se: ‚Kdy už se to začne?' Netrpělivost byla veliká…"

Formálně zůstává Rudá garda organisací mimo strany. Ale čím více se blíží rozhodnutí, tím více se dostávají do popředí bolševici: jsou jádrem každé družiny, v jejich rukou je velení a spojení s jinými podniky a obvody. Bezpartijní dělníci a leví eseři jdou za bolševiky.

Avšak i teď v předvečer povstání nejsou řady gardy ještě příliš početné. 16. října odhadoval Urickij, člen bolševického ústředního výboru, dělnické vojsko Petrohradu na 40.000 bodáků. Číslice asi zveličená. Pomocné zdroje zbraní byly stále ještě velmi omezené: při vší bezmocnosti vlády nebylo lze se zmocniti zbrojnic jinak než přímým povstáním.

22. října se konala městská konference Rudé gardy: sta delegátů zastupovala asi 20.000 bojovníků. Číslici netřeba pojímat příliš doslovně. Nebyli činní všichni, kdož se do gardy přihlásili; zato však ve chvíle nepokoje proudili do oddílů dobrovolníci velkým proudem. Ústava, přijatá druhého dne konferencí, praví, že Rudá garda je "organisací ozbrojených sil proletariátu k boji s protirevolucí a na obranu revolučních vymožeností". Všimněme si: den před povstáním se vyznačuje úkol termíny obrany a nikoli útoku.

Základní bojová jednotka je desítka; čtyři desítky je četa; tři čety družina; tři družiny prapor. Dohromady s velením a zvláštními mužstvy má prapor přes 500 mužů. Z praporů jednoho obvodu se skládá oddíl. Ve velkých závodech jako je Putilovský se ustavují oddíly vlastní. Zvláštní technická mužstva - vrhači min, cyklisté, telegrafisté, kulometčíci, dělostřelci - se verbují v podnicích toho druhu a jsou přiřaďována k střeleckým oddílům anebo operují samostatně, podle toho, jaký je úkol. Veškerý velitelský sbor je volen. To není nebezpečné: tu jsou samí dobrovolníci a všichni se dobře znají navzájem.

Dělnice zřizují sanitní oddíly. Při závodě léčiv pro vojáky se pořádá kurs ošetřovatelek raněných. "Už skoro ve všech závodech", píše Taťana Grafová, "konají službu dělnice jakožto ošetřovatelky a mají k disposici potřebné obvazové pomůcky. Organisace má neobyčejně málo peněz a technických pomůcek. Teprve postupně posílají závodní výbory sanitním odbočkám a létajícím oddílům materiál. Ve chvíli převratu se slabé buňky rychle rozvíjejí: naráz se jim dostalo k disposici značně mnoho technických pomůcek. 24. října přikáže vyborský obvodní sovět: "Ihned zabavit všechny automobily… udělat podrobný seznam všech ambulančních pomůcek a zřídit v ambulancích službu.

Stále více přibývalo bezpartijních dělníků, kteří chodili se cvičit v střelbě na manévry. Přibývalo i těch, kteří chodili na stráže. V závodech stály stráže dnem i nocí. Štáby Rudé gardy se stěhovaly do prostornějších místností. V továrně na potrubí se 23. října dělaly zkoušky rudogardějců. Pokus jednoho menševika promluvit proti akci, zaniká v bouři odporu: dost, rozprava je skončena! Hnutí je nezkrotné, zachvacuje i menševiky. I menševici "se hlásí do Rudé gardy", vypravuje Taťana Grafová, "účastní se všech stanovených úkonů a dokonce dávají podněty". Skorinko líčí, jak se 23. října sbratřovali v oddíle s bolševiky eseři a menševici, mladí i staří, a jak sám Skorinko se radostí objímal se svým otcem, pracujícím v témž závodě. Dělník Pěskovoj vypravuje: v ozbrojeném oddíle "byli mladí dělníci ani ne šestnáctiletí, i staří, padesátníci". Rozdíl věku působil v oddílech "k bodrosti a bojovnému duchu".

Vyborská strana se zvláště zimničně chystala k bojům. Dělníci se zmocnili klíčů od spouštěcích mostů, zdvižených na vyborskou stranu, prozkoumaná bolavá místa obvodu, zvolen místní vojenský revoluční výbor, závodní výbory postavily stálé stráže. S hrdostí oprávněnou píše Kajurov o vyborských: "První vyšli do boje se samoděržavím, první zavedli v svém obvodě osm hodin práce denně, první vyšli ozbrojeni, protestujíce proti deseti kapitalistickým ministrům, první ohlásili protest 7. července proti štvanicím na naši stranu a ani v rozhodný den 25. října nebyli poslední." Všechno jen co je pravda!

Historie Rudé gardy je značnou měrou historií dvojvládí: svými vnitřními rozpory a potyčkami usnadnilo dělníkům, aby ještě před povstáním vytvořili ozbrojenou sílu hodnou úcty. Zjistiti, jaká byla síla dělnických oddílů v celé zemi ve chvíli před povstáním, je úkol sotva možný, alespoň v tento čas. Ale ať tak či onak, byly to desítky a desítky tisíců ozbrojených dělníků, z nichž se skládaly kádry povstání. Zálohy byly téměř nevyčerpatelné.

Organisace Rudé gardy byla ovšem daleka dokonalosti. Všechno se dělalo nakvap, zhruba, ne vždy chytře. Rudogardějci byli většinou málo vycvičeni, spojení bylo chatrné, zásobování a sanita kulhaly. Ale Rudá garda, vyrovnaná nejoddanějšími dělníky, hořela touhou, boj tentokráte dokončit. To také rozhodlo.

Rozdíl mezi dělnickými oddíly a rolnickými pluky se neurčoval jenom rozdílností sociálního složení. Mnozí z těchto nemotorných vojáků se po návratu do své vesnice a po rozdělení statkářské půdy budou vášnivě bít proti bělogardějcům, nejprve v oddílech partyzánských, potom v Rudé armádě. Mimo rozdíl sociální je tu ještě jiný a přímější rozdíl: zatím co posádka byla nuceným nahromaděním starých vojáků, z vojny se vykrucujících, byly oddíly Rudé gardy zbudovány nově osobním výběrem, na nové základně a za novými cíli.

Vojenský revoluční výbor má k disposici ještě třetí druh ozbrojené síly: námořníky Baltského loďstva. Sociálním složením jsou námořníci mnohem blíže dělníkům než pěchota. Mezi nimi je nemálo petrohradských dělníků. Politická úroveň je mnohem vyšší než úroveň vojáků. V opak málo bojovným záložníkům, kteří už skoro zapomněli, jak puška vypadá, byli námořníci ve službě bez přestání.

Pro aktivní operace bylo lze pevně spoléhat na ozbrojené komunisty, na oddíly Rudé gardy, na pokročilou část námořníků a na pluky nejvíce uchované. Složky této spojené armády se navzájem doplňovaly. Velmi početné posádce se nedostávalo vůle k boji. Oddílům námořnickým se nedostávalo početnosti. Rudé gardě se nedostávalo cviku. Dělníci společně s námořníky přinášeli sem ráznost, odvahu a rozmach. Pluky posádky byly zálohou málo hybnou, ale úctyhodnou množstvím, ba drtivou v své mase.

Bolševici, jsouce den co den spojeni s dělníky, vojáky a námořníky, si jasně uvědomovali veliké rozdíly jakosti mezi základními částmi armády, kterou měli vést k boji. S uvážením těchto rozdílů se značnou měrou strojil sám záměr povstání.

Sociální silou táboru druhého byly majetné třídy. To znamená, že ony také byly jeho vojenskou slabinou. Solidní lidé kapitálu, tisku, kathedry - kdepak by se ti kdy s někým bili? O výsledcích bojů, jež určovaly jejich osud, byli zvyklí se dovídat telefonem nebo telegrafem. A pokolení mladší, synové, studenti? Byli téměř všichni nepřátelští Říjnovému převratu. Ale většina jich zároveň s otci vyčkávala v ústraní výsledku bojů. Část se jich později přidala k důstojníkům a junkerům, kteří se i dříve značnou měrou verbovali ze studentstva. Lidu za vlastníky nebylo. Dělníci, vojáci a rolníci se obrátili proti nim. Zhroucení kompromisnických stran znamenalo, že majetné třídy byly bez armády.

Právě tak jako železniční trati mají v životě soudobých států velkou důležitost, tak i železniční zaměstnanci v politických výpočtech obou táborů měli stejnou důležitost. Hierarchické složení zaměstnanectva bylo příčinou neobyčejné politické pestrosti a z toho plynuly i příznivé okolnosti pro diplomaty kompromisnictva. Vikžel (odborové ústředí železničních zaměstnanců), jenž vznikl dosti pozdě, uchovával si mezi zaměstnanci a dokonce i mezi dělníky kořeny značně pevnější než na příklad armádní výbory na frontě. Za bolševiky šla na železnicích jenom menšina, hlavně dělníci skladišť a dílen. Podle zprávy Šmidtovy, jednoho z bolševických předáků odborového hnutí, se nejblíže k straně přimykali železniční zaměstnanci uzlu petrohradského a moskevského.

Avšak i v kompromisnické mase zaměstnanců a dělníků nastal prudký přelom doleva od té chvíle, kdy se koncem září začala železniční stávka. Nespokojenost s Vikželem, jenž se zostudil nerozhodností, rostla zespod stále rázněji. Lenin poznamenal: "Armáda zaměstnanců železnic a pošt je stále v prudkém sporu s vládou." Se stanoviska přímých úkolů povstání to skoro stačilo.

Méně příznivé to bylo u pošt a telegrafu. Podle slov bolševika Bokija, "sedí u telegrafních přístrojů ponejvíce kadeti". Avšak nižší zaměstnanectvo se i tu stavělo nepřátelsky proti špičkám. Mezi listonoši byla skupina hotová zmocnit se v horké chvíli poštovního úřadu.

Přesvědčit všechny železniční a poštovní zaměstnance slovy, bylo, ať tak či onak, marné. Kdyby byli bolševici bývali nerozhodní, byla by převaha zůstala při kadetských a kompromisnických špičkách. Při rozhodnosti revolučního vedení musily spodní vrstvy nezbytně strhnout k sobě vrstvy střední a isolovat špičky Vikželu. Při revolučních úvahách je sama statistika málo: je třeba koeficientu živého činu.

Odpůrci povstání v řadách samé bolševické strany viděli pořád ještě dost důvodů pro pesimistické závěry. Zinověv a Kameněv varovali, aby se nepodceňovaly síly odpůrcovy. "Rozhoduje Petrohrad, a v Petrohradě mají nepřátelé… značně velké síly: 5000 junkerů velmi dobře vyzbrojených, kteří se umějí bít, potom štáb, potom úderníci, potom kozáci, potom značná část posádky, potom značně veliké dělostřelectvo vějířovitě rozložené kolem Pítěru. A potom, odpůrci se s pomocí výkonného výboru docela jistě pokusí přivézti vojska s fronty…" Vylíčení vypadá úctyhodně, ale je to jenom vylíčení. Je-li armáda vůbec kopií společnosti, tu při jejím přímém rozštěpení jsou obě její části kopiemi bojujících táborů. Armáda majetných vrstev nesla v sobě červotoče osamocenosti a rozkladu.

Důstojnictvo, jímž byly přecpány hotely, restauranty a krčmy, chovalo se po roztržce Kerenského s Kornilovem k vládě nepřátelsky. Mnohem prudší však byla jeho nenávist k bolševikům. Největší aktivnost na straně vlády projevovali zpravidla důstojníci monarchističtí. "Drahý Kornilove Krymove, co se nepodařilo vám, to, Bůh buď milostiv, se snad podaří nám..." taková byla modlitba důstojníka Siněguba, jednoho z nejneohroženějších obránců Zimního paláce v den převratu. Avšak opravdovou hotovost k boji, třebaže důstojnictva byla spousta, projevovali přec jenom jedinci. Už kornilovské spiknutí ukázalo, že úplně rozvrácené důstojnictvo není bojovou silou.

Sociální složení junkerů není stejnorodé, jednomyslnosti mezi nimi není. Vedle rodilých vojáků, synů a vnuků důstojnických, je tu nemálo živlů nahodilých, sesbíraných pod tlakem válečné potřeby ještě za monarchie. Náčelník vojenské školy inženýrské mluví k důstojníku: "Já i ty musíme zahynout… jsme přece šlechtici a jinak uvažovat nemůžeme." O demokratických junkeřích mluví toto chvástavě panstvo, jež se úspěšně vyhnulo šlechtické smrti, jako o chámech, mužících "hrubé, hloupé tváře". Dělení na bílou a černou kost proniká hluboko do junkerských učilišť, při čemž i tu se nejhorlivěji derou k obraně republikánské moci právě ti, kteří nejvíce truchlí po monarchii. Demokratičtí junkeři prohlašují, že nejsou pro Kerenského, nýbrž pro Ústřední výkonný výbor. Revoluce po prvé otevřela dveře junkerských škol Židům. Nechtějíce se zahanbit před výsadnickými špičkami, snaží se synci židovské buržoasie ukázat neobyčejnou bojovnost proti bolševikům, Žel však, to všecko je málo nejenom na záchranu řádu, ale i na obranu Zimního paláce. Různorodé složení vojenských škol a úplné odtržení jich od armády vedly k tomu, že v kritické chvíle začali i junkeři schůzovat: jak se budou chovat kozáci? Půjde ještě někdo mimo nás? A stojí vůbec za to bít se pro Zatímní vládu?

Podle zprávy Podvojského bylo počátkem října v petrohradských vojenských učilištích asi 120 junkerů socialistů, z nichž 42-43 bolševiků. "Junkeři říkají, že veškerý velitelský sbor učilišť smýšlí protirevolučně. Junkery zcela určitě připravují pro akci na potlačení povstání…" Socialistů a zvláště bolševiků, jak vidíme, je neobyčejně málo. Avšak skrze ně se Smolný dovídá o všech podstatných věcech, jež se dějí mezi junkery. Na dovršení všeho je umístění vojenských učilišť neobyčejně nepříznivé: junkeři, vtěsnáni mezi kasárny, ačkoliv se pohrdavě vyslovují o vojácích, ohlížejí se po nich přece velmi ustrašeně.

Důvodů pro obavy je dost; Ze sousedních kasáren a dělnických čtvrtí pozoruje junkery tisíce nepřátelských očí. Sleduji je tím opravdověji, že v každé škole je vždy jedno mužstvo vojáků, jež v slovech zachovává nestrannost, a ve skutečnosti tíhne k povstalcům. Skladiště učilišť mají v moci pomocná mužstva. "Tito darebáci", píše důstojník školy inženýrů, "nejenže ztratili klíče od skladiště, takže jsem musil dát rozkaz, aby se vylomily dveře, ale ještě k tomu posbírali zámky s kulometů a někam poschovávali." Za tohoto stavu bylo těžko čekat od junkerů hrdinných zázraků.

Nehrozila petrohradskému povstání rána z venku, od sousedních posádek? V poslední dny svého bytí nepřestávala monarchie doufat v malý vojenský řetěz, obkličující hlavní město. Monarchie se zmýlila. Ale jak bude tentokráte? Zajistit si takové okolnosti, jež by znemožňovaly každé nebezpečí, znamenalo by učinit samo povstání nepotřebným: jeho cíl je právě v tom, aby zlomilo překážky, jez nelze politicky rozmělnit. Všechno předem nelze uvážit, ale všechno, co uvážit lze, bylo uváženo.

Začátkem října se konala v Kronštadtě konference sovětů petrohradské gubernie. Delegáti z posádek periferie hlavního města - Gatčiny, Carského a Krasného Sela, Oranienbaumu a samého Kronštadtu - nasadili nejvyšší tón podle komorního tónu baltských námořníků. K jejich resoluci se přidal sovět rolnických zástupců petrohradské gubernie: mužíci skrze levé esery prudce obraceli k bolševikům.

Na poradě ústředního výboru 16. října líčil gubernský pracovník Štěpanov dosti pestrý obraz stavu sil gubernie, v němž jevily převahu bolševické tóny. V Sestrorecku a Kolpinu se dělníci ozbrojují, smýšlení je bojovné. V Novém Petěrhofu se v pluku přestalo cvičit, pluk je desorganisován. V Krasném Sele je 176. pluk bolševický (je to týž pluk, jenž dělal stráž u Taurického paláce 4. července); 172. pluk je při bolševicích; "ale mimo to je tam jízda". V Lukách je posádka o 30.000 mužích, jež se obrátila k bolševictví; část je nerozhodná; sovět je pořád ještě obranářský. Pluk v Gdovu je bolševický. V Kronštadtě smýšlení pokleslo; posádka byla přetavena v předešlé měsíce, nejlepší část námořníků je v činném loďstvu. V Šlisselburgu, 60 verst od Petrohradu, se sovět již dávno stal jedinou mocí; dělníci továrny na střelný prach jsou hotovi podepřít hlavní město kdykoliv.

V spojitosti s výsledky kronštadtské konference sovětů lze údaje o zálohách první výzvy pokládat za dobré. Paprsky únorového povstání stačily, aby rozrušily kázeň daleko kolem. Tím spolehlivěji lze doufat v posádky hlavnímu městu nejbližší teď, kdy se předem náležitě ví, jak vypadají.

K zálohám dalším náleží vojska ve Finsku a na severní frontě. Tu je to ještě příznivější. Práce Smílgova, Antonovova a Dybenkova přinesla neocenitelné výsledky. Společně s posádkou helsinskou se proměnilo loďstvo na území finském v svrchovanou moc. Vláda již tam neměla sil. Dvě kozácké divise, přivezené do Helsink - Kornilov je určil k útoku na Petrohrad - se zatím těsně sblížily s námořníky a podporovaly bolševiky anebo levé esery, kteří se v Baltském loďstvu lišili od bolševiků stále méně a méně.

Helsinky podaly ruku námořníkům revalské základny, smýšlejícím do té doby neurčitě. Oblastní sjezd severních sovětů, kde bylo zřejmě podnětníkem rovněž Baltské loďstvo, sjednotil sověty posádek kolem Petrohradu v tak velkém rozměru, že zabral na jedné straně i Moskvu a na druhé Archandělsk. "Takto", píše Antonov, "se uskutečňovala myšlenka, zajistit hlavní město revoluce od možného útoku Kerenského vojska." Smilga se se sjezdu vrátil do Helsink, aby tam připravil zvláštní oddíl námořníků, pěšáků a dělostřelců pro odjezd do Petrohradu, jakmile přijde první znamení. Finské křídlo petrohradského povstání bylo zajištěno co nejlépe: Odtud se nemusila čekat rána, nýbrž silná pomoc.

Ale i na jiných úsecích fronty byla věc úplně příznivá a, ať tak či onak, mnohem příznivější, než si v ty dny myslili nejoptimističtějsí bolševici. V říjnu se armádách konaly nové volby výborů a všude se projevil rázný přesun k bolševikům. Ve sboru, ležícím u Dvinska, propadli ve volbách plukovních a rotných výborů všichni "staří a rozumní vojáci"; jejich místo zaujala "zamračená, šedá individua… zlobných, pronikavých očí a vlčích tlam". Na jiných úsecích se dělo totéž. "Všude jsou nové volby výborů a všude jsou voleni jen bolševici a poraženci." Vládní komisaři se začali vyhýbat cestám a oddílům: "teď jejich situace není lepší než naše". Citujeme tu barona Budberga. Dva jízdní pluky jeho sboru, pluk husarský kozácký pluk urálský, které ze všech nejdéle byly v moci velitelů a nevzpíraly se potlačovat vzpoury v jednotlivých oddílech, se naráz zapotácely a žádaly, "aby byly zbaveny výkonu úlohy potlačovatelů a četníků". Hrozivý smysl této výstrahy byl baronu jasnější než komukoli jinému. "Nelze udržet v poslušnosti shluk hyen, šakalů a beranů - hrou na housle," psal Budberg, "… záchrana je jenom v tom, bude-li se moci užíti hromadně kaleného železa." A hned tragické vyznání: "jehož není a také není kde vzít".

Nezaznamenáváme-li podobných svědectví o jiných sborech a divisích, je to jen proto, že jejich náčelníci nebyli takovými pozorovateli jako Budberg, anebo že si nepsali deníky, anebo že tyto deníky nebyly dosud vytištěny. Ale sbor, položený u Dvinska, se ničím podstatným, až na výrazný styl svého velitele, neodlišoval od jiných sborů 5. armády, jež zase byla jen nepatrně v popředí armád jiných.

Kompromisnický výbor 5. armády, jenž už dávno visel v povětří, posílal stále do Petrohradu telegrafické hrozby, že zřídí v týlu pořádek bajonety. "Všechno to je jenom chvastounství a prázdná slova," píše Budberg. Výbor opravdu prožíval své poslední dny. 23. října byly nové volby. Předsedou nového, bolševického výboru se stal dr. Skljanskij, skvělý mladý organisátor, jenž brzy potom obsáhle rozvinul své nadání v budování Rudé armády a jehož později stihla náhodná smrt při projížďce na americkém jezeru.

Zástupce vládního komisaře severní fronty oznamoval 22. října ministru vojenství, že myšlenky bolševické se těší v armádě stále většímu úspěchu, že masa chce mír a že dokonce i dělostřelectvo, jež se až do poslední chvíle drželo, se stalo "vnímavým k poraženecké propagandě". To byl rovněž příznak nemálo důležitý. "Zatímní vláda se vážnosti netěší," takovouto zprávu podává vládě její přímý agent v armádě tři dny před převratem.

Pravda, Vojenský revoluční výbor tenkrát nevěděl o všech těchto dokladech. Ale i to, co věděl, úplně stačilo. 23. října defilovali zástupci různých oddílů z fronty před petrohradským Sovětem a žádali mír; jinak že se vojska vrhnou do zápolí a "zničí všecky příživníky, kteří se chystají bojovat ještě deset let". Chopte se vlády, říkali vojáci z fronty Sovětu: "zákopy vás podepřou".

Na frontách vzdálenějších a zaostalejších, jihozápadní a rumunské, byli bolševici stále ještě řídkým zjevem, vzácností. Ale smýšlení vojáků bylo i tam stejné. Evženie Bošová vypravuje, že v druhém gvardějském sboru, položeném u Žmerynky, byl z 60.000 vojáků jediný mladý komunista a dva příznivci; to nebylo sboru překážkou, aby v říjnových dnech vyrukoval podepřít povstání.

V kozáctvo skládaly vládní vrstvy naděje až do poslední chvíle. Avšak méně zaslepení politikové pravého táboru chápali, že i tu je to skrz naskrz špatné. Kozáčtí důstojníci byli téměř samí kornilovci. Řadoví kozáci tíhli stále více doleva. Ve vládě toho dlouho nechápali, domnívajíce se, že chlad kozáckých pluků k Zimnímu paláci je působen jejich nevolí pro Kaledina. Ale konec konců se stalo i ministru spravedlnosti Maljantoviči jasným, že za Kaledinem bylo "jen kozácké důstojnictvo, kdežto řadoví kozáci, tak jako všichni vojáci, prostě tíhli k bolševictví".

Z té fronty, která v první dny březnové celovala ruce i nohy liberálnímu popovi, jež nosila na ramenou kadetské ministry, opíjela se řečmi Kerenského a věřila, že bolševici jsou němečtí agenti, nezůstalo nic Růžové iluse byly vešlapány ve špínu zákopů, kterou se vojáci již zpěčovali dále šlapat děravými botami. "Rozuzlení se blíží", psal v sám den petrohradského povstání Budberg, "a o jeho výsledku nemůže být pochyb; na naší frontě není už jediného oddílu…, jenž by nebyl v moci bolševiků."