Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
Závěr
Ve vývoji ruské revoluce, právě, proto, že je to revoluce opravdu národní, jez přivedla do pohybu desítky milionů lidí, vidíme pozoruhodně posloupná období. Události se střídají za událostmi tak, jako by byly poslušny zákonu tíže. Poměr sil se měří v každém období dvojmo: nejprve se ukazuje mohutná síla nátlaku mas; a pak třídy majetné, snažíce se o odvetu, odhaluji tím výrazněji svou osamocenost.
V únoru se petrohradští dělníci a vojáci zdvihli k povstání - nejen proti vlastenecké vůli všech vzdělaných tříd, nýbrž i proti úvahám revolučních organisací. Masy ukázaly, že jsou nezdolné. Kdyby si to byly samy uvědomily, byly by se bývaly zdvihly k moci. Avšak neměly ještě ve svém čele silné a autoritativní revoluční strany. Moci se dostalo demokracii drobných měšťáků, přibarvené tónem socialistické ochranné barvy. Menševici a eseři nebyli schopni užíti důvěry mas jinak, než že povolali ke kormidlu liberální měšťáctvo, které zase nemohlo moc, kterou mu podstrčili kompromisníci, nedat do služeb zájmů dohodových.
Ve dnech dubnových vycházejí rozhořčené pluky a závody - opět bez vyzvání kterékoliv strany - na petrohradské ulice, aby projevily odpor proti imperialistické politice vlády, vnucené jim kompromisníky. Ozbrojená demonstrace dospívá zdánlivě k úspěchu. Miljukov, hlava ruského imperialismu, je od vlády odsunut. Kompromisníci jdou do vlády jako - povrchně pozorováno - zmocněnci lidu, ve skutečnosti však jako pomocnici měšťáctva.
Koaliční vláda, nerozřešivši ani jediného úkolu, daného revolucí, ruší v červnu, vrhnuvší vojska do ofensivy, přiměří, které již ve skutečnosti vzniklo na frontě. Tímto činem si únorový řád, jenž se už stejně vyznačuje úbytkem důvěry mas ke kompromisníkům, dává osudnou ránu. Začíná se období přímé přípravy druhé revoluce.
Začátkem července vláda, majíc za sebou všechny třídy, stíhala každý revoluční projev jako vlastizradu a pomáhání nepříteli. Oficiální masové organisace - sověty, sociálně patriotické strany - se bily proti davové akci do posledních sil. Bolševici z úvah taktických zdržovali dělníky a vojáky od pochodu na ulice. Ale davy přece jen vyšly. Hnutí bylo nezadržitelné a obecné. Po vládě nebylo potuchy. Kompromisníci se poschovávali. Dělníci a vojáci byli v hlavním městě pány situace. Nástup se však ztroskotal pro nedostatečnou přípravu venkova a fronty.
Koncem srpna byly všechny orgány a organisace majetných tříd pro protirevoluční převrat: dohodová diplomacie, banky, svaz pozemkových majetníků a průmyslníků, kadetská strana, štáby, důstojnictvo i velký tisk. Organisátorem převratu nebyl nikdo jiný než nejvyšší hlavní velitel, opírající se o velitelské ústrojí mnohamilionové armády. Vojenské oddíly, zvláště vybrané na všech frontách, se po tajné dohodě s hlavou vlády posouvaly k Petrohradu pod záminkou, že jde o strategické opatření.
Zdálo se, že v hlavním městě je všechno připraveno, aby podnik měl úspěch: dělníci byli úřady odzbrojeni s pomocí kompromisníků; na bolševiky se sype rána za ranou; nejrevolučnější pluky odvedeny z města; stovky důstojníků, zvláště vybraných, semknuty v pádnou pěst: spolu s junkerskými učilištěmi a kozáckými oddíly mají být velmi vážnou silou. A co se nestalo? Spiknuti, jemuž, jak se zdálo, sami bozi přáli, rozsypalo se rázem v prach, sotva se střetlo s revolučním lidem.
Tato dvě hnutí, počátkem července a koncem srpna, měla se k sobě navzájem jako klad přímý a protiklad. Červencově dni ukázaly sílu svévolného hnutí mas. Srpnové dni odhalily úplnou bezmocnost vládnoucích vrstev. Tento poměr věštil nezbytnost nového utkání. Venkov a fronta se zatím těsněji přimkly k hlavnímu městu. To určovalo předem říjnové vítězství.
"Snadnost, s jakou se Leninovi a Trockému podařilo svrhnout poslední koaliční vládu Kerenského," napsal kadet Nabokov, "odhalila její vnitřní bezmocnost. Míra této bezmocnosti omráčila tehdy i lidi velmi dobře zpravené." Nabokov sám jako by se nevtípil, že šlo o bezmocnost také jeho, o bezmocnost jeho třídy, jeho společenského ústrojí.
Tak jako od červencové ozbrojené demonstrace stoupá křivka k říjnovému převratu, tak se i hnutí Kornilovovo zdá zkouškou k protirevolučnímu pochodu, jejž Kerenskij podnikl v poslední dny říjnové. Jedinou vojenskou silou, kterou demokratický nejvyšší velitel, prchající pod ochranou americké vlajky, našel na frontě proti bolševikům, byl týž třetí jízdní sbor, jenž dva měsíce před tím byl Kornilovem určen, aby svrhl samého Kerenského. V čele sboru byl stále týž kozácký generál Krasnov, bojovný monarchista, daný na toto místo Kornilovem: vhodnějšího vojenského velitele na obranu demokracie už nenašli.
Ze sboru ostatně nezbylo už nic než jméno: zbylo z něho všeho jen několik kozáckých setnin, které se po několika nepodařených pokusech o ofensivu proti rudým u Petrohradu sbratřily s revolučními námořníky a Krasnova vydali bolševikům. Kerenskij musil utíkat před kozáky i námořníky. Takto za osm měsíců po svržení monarchie se dali v čelo země dělníci. A učinili to pevně.
"Jak možno věřit, psal o tom rozhořčené jeden rusky generál, Zalesskij, "že by se vrátný anebo hlídač soudní budovy mohl stát pojednou předsedou soudní komory? Anebo nemocniční zaměstnanec - ředitelem nemocnice; holič - vysokým úředníkem; praporčík - nejvyšším velitelem; lokaj nebo nádeník - městským hejtmanem; mazač železničních vozů - přednostou dráhy nebo stanice; zámečník - dílenským správcem?
"Jak možno věřit?" Musilo se uvěřit. Nebylo lze nevěřit, když praporčíci rozdrtili generály; když městský hejtman z řad nádeníků zkrotil odpor včerejších pánů; když mazači železničních vozů spořádali dopravu; když zámečníci jako ředitelé roztočili kola průmyslu.
Nejdůležitější úkol politického režimu je podle proslulého anglického aforismu ten, aby se vhodní lidé dali na vhodná místa. Jak vypadá zkušenost z roku 1917 s tohoto stanoviska? První dva měsíce toho roku vládl ještě Rusku právem dědičné monarchie člověk přírodou ošizený, který věřil v zázračné tretky a podřizoval se Rasputinovi. V dalších měsících se liberálové a demokraté snažili se svých vládních výšin dokázat lidu, že se revoluce děje proto, aby všechno zůstalo jak bylo. Ký div, že se tito lide mihli nad zemí jako mlhavé stíny beze stop. Od 25. října byl v čele Ruska Lenin, největší to osobnost politických dějin ruských. Jej obklopoval štáb spolupracovníků, kteří, jak to i nejhorší nepřátelé uznali, věděli, co chtějí, a uměli se bít za své cíle. Která z těchto tří soustav byla za jistých konkretních okolností schopna dát vhodné lidi na vhodná místa?
* * *
Dějinný vzestup lidstva, díváme-li se na něj souhrnně, lze pojímat jako řadu vítězství uvědomělosti nad slepými silami - v přírodě, ve společnosti i v člověku samém. Až dosud to bylo tak, že kritické a tvůrčí myšlení se mohlo pyšnit největšími úspěchy v boji s přírodou. Fysikálně-chemické vědy se již přiblížily po tu mez, kdy se člověk zřejmě chystá stát se vládcem hmoty. Avšak vztahy společenské se vytvářejí tak jako dříve, asi tak, jako korálové ostrovy. Parlamentarismus osvítil jenom povrch společnosti, a také i to světlem dost jen umělým. Proti monarchii a jiným dědictvím antropofagie a divošství je arci demokracie úspěch veliký. Avšak demokracie nechává nedotčeno slepé působení sil v sociálních vztazích lidstva. Právě nad touto nejhlubší oblastí nevědomí zdvihl ruku po prvé říjnový převrat. Sovětská soustava chce vnésti cíl a záměrnost v samu základnu společnosti, kde až dosud vládli jen nahromaděné následky.
Odpůrcově se škodolibě radují z toho, že sovětská země půl druhého desetiletí po převratu se ještě velmi málo podoba říši obecného blaha. Takto by se mohl důvodně dívat na věc jenom ten, kdo by se příliš mnoho skláněl před magickou silou socialistických metod, kdyby to ve skutečnosti nebylo zaslepené nepřátelství, jež podněcuje "takovéto důvody". Kapitalismu bylo třeba století, aby, dosáhnuv velkých úspěchů v technice a ve vědě, vrhl lidstvo do pekla války a krise. Socialismu povolují odpůrcově jenom půl druhého desítiletí, aby vybudoval a zařídil pozemský ráj. Takovýchto závazků jsme na sebe nevzali. Takovéto lhůty jsme si nikdy nestanovili. Děje velkých přerodů třeba měřiti mírou jim úměrnou.
Avšak nač potom ty útrapy, jež se sesuly na živoucí lidi? Nač ohně a potoky krve občanské války? Ospravedlňují-li vůbec následky revoluce ty oběti, které ona způsobila? To je otázka jen teleologická a proto neplodná. Stejně oprávněně lze se tázat tváří v tvář svízelům a hoři lidského bytí: stojí vůbec za to se narodit? Melancholické meditace však dosud ještě nebránily lidem rodit se a rodit. Dokonce i v období nynějších nesnesitelných strastí se k sebevraždě utíká jen neveliká částečka obyvatelstva naší planety. Národové pak hledají východiska z nesmírného soužení v revoluci.
Není-li podivná, že o obětech sociálních převratů nejrozhořčeněji a nejčastěji mluvívají právě ti, kteří, nebyli-li právě přímými viníky obětí světové války, přece jen tyto oběti připravovali a opěvovali, anebo se alespoň s nimi smiřovali. My, my se tážeme: zač stála válka? Co přinesla? Čemu naučila?
Sotva teď stojí za to se pozastavovati nad tvrzením dotčených ruských vlastníků, kteří říkají, že prý revoluce veda ke kulturnímu úpadku země. Šlechtická kultura, svržená říjnovým převratem, byla konec konců jen povrchní napodobeninou západních vzorů vyšší úrovně. Jsouc ruskému lidu nedostupnou, nepřinesla nic podstatného v hodnoty lidstva.
Říjnová revoluce dala základy nové kultuře, která dbá všech, a právě proto nabyla hned mezinárodní důležitosti. A kdyby se i dokonce stalo, že by nepříznivými okolnostmi a nepřátelskými údery - připusťme to na chvíli - byl sovětský řád načas svržen, nesmazatelná pečeť říjnového převratu by stejně zůstala na všem dalším vývoji lidském.
V jazyku civilisovaných národů se výrazně projevilo dvojí období ruského vývoje. Jestliže šlechtická kultura vnesla do řeči světa takové barbarismy jako slova c a r, p o g r o m a n a g a j k a, zmezinárodnil Říjen slova taková jako b o l š e v i c i, s o v ě t y a p ě t i 1 e t k a. Už to samo ospravedlňuje proletářskou revoluci, je-li jí vůbec ospravedlnění třeba.
