Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917

Dějinné objasnění k otázce teorie "permanentní revoluce"

V příloze k prvnímu dílu "Dějin" jsme uvedli obšírný výběr z řady článků, které autor této práce napsal v březnu 1917 v New Yorku a z jeho pozdějších polemických statí proti profesoru Pokrovskému. V obou případech se jedná o analýzu hybných sil ruské a částečně i mezinárodní revoluce. Sítem této otázky se v ruském revolučním táboře počátkem století třídily základní principiální uskupení. Podle míry vzrůstajícího revolučního příboje stále více nabývaly programově-strategický a posléze i bezprostředně taktický charakter. Roky 1903 - 1906 jsou obdobím intenzivního utváření politických směrů v tehdejší ruské sociální demokracii. K tomuto období patří i naše práce "Výsledky a perspektivy". Je psaná po částech a z různých důvodů. Věznění od prosince 1905 umožnilo autorovi s větší systematičností vyložit své názory na charakter ruské revoluce a její perspektivy. V knižním vydání se tato souborná práce objevila v ruštině v roce 1906. Aby dále uváděné výňatky z ní zaujali ve vědomí čtenáře odpovídající místo připomeneme ještě jednou, že v létech 1904 - 1905 žádný ruský marxista nehájil a neprosazoval myšlenky o možnosti výstavby socialistické společnosti v jednotlivé zemi obecně a v Rusku zvláště. Tato koncepce byla v tisku zveřejněna až po dvaceti letech, na podzim roku 1924. [Pokus zpětně objevit ve dvou řádcích Leninova článku z roku 1915 potvrzující odpověď k otázce "socializmu v jediné zemi" je jednou z nejneuvěřitelnějších kuriozit v historii lidských omylů kuriozit plné. Mluvíme o tom v naší kritice programu Kominterny (Die Internationale Revolution und die Kommunistische Internationale).] V období první revoluce, jakož i v období mezi dvěma revolucemi, se vedli spory kolem buržoazní revoluce a ne kolem vyhlídek a možnosti revoluce socialistické. Všichni dnešní stoupenci teorie socializmu v jediné zemi, úplně bez výjimky, ohraničovali v tomto období perspektivu ruské revoluce buržoazně-demokratickou republikou a do dubna 1917 považovali za nemožné nejen vybudování národního socializmu ale i dobytí moci proletariátem Ruska dřív, než bude nastolena diktatura v rozvinutějších zemích.

Pod "trockizmem" rozuměli v období 1905 - 1917 tu revoluční koncepci, podle které buržoazní revoluce v Rusku nemůže vyřešit své úkoly jinak, než uvedením proletariátu k moci. Až na podzim roku 1924 začali pod "trockizmem" chápat koncepci, podle které ruský proletariát uchopivší moc, nebude moci pouze svými silami vybudovat národní socialistickou společnost.

Pro čtenářův komfort znázorníme spory schematicky, kde písmeno T označuje představitele "trockistické" koncepce a písmeno S jednoho z těch ruských "praktiků", kteří jsou nyní v čele sovětské byrokracie.

1905 - 1917

T. Ruská revoluce nemůže vyřešit své demokratické úkoly, především agrární otázku, aniž by k moci neuvedla dělnickou třídu.

S.. Ale neznamená to diktaturu proletariátu?

T. Nepochybně.

S. V zaostalém Rusku? Dříve než v rozvinutých kapitalistických zemích?

T. Přesně tak.

S. Ale vy ignorujete ruskou vesnici, tj. zaostalé rolnictvo vězící v polovičním nevolnictví.

T. Naopak: pouze hloubka agrární otázky odhaluje bezprostřední perspektivu diktatury proletariátu v Rusku.

S. Tudíž vy zavrhujete buržoazní revoluci?

T. Ne, pouze se pokouším dokázat, že její dynamika vede k diktatuře proletariátu.

S. To tedy znamená, že Rusko dozrálo pro výstavbu socializmu.

T. Ne, neznamená. Historický rozvoj nemá natolik plánovitý a harmonický charakter. Dobytí moci proletariátem v zaostalém Rusku nevyhnutně vyplývá ze vzájemného vztahu sil v buržoazní revoluci. Jaké další ekonomické perspektivy odhalí diktatura proletariátu, to závisí od vnitřních a světových podmínek, za kterých se prosadí. Je jasné, že Rusko samostatně nemůže dojít k socializmu. No po zahájení éry socialistických přeměn může dát impulz k socialistickému rozvoji Evropy a tím přejít k socializmu ve vleku rozvinutých zemí.

1917 - 1923

S. Trocký "ještě před revolucí v roce 1905 předložil svéráznou a zvláště významnou teorii permanentní revoluce když tvrdil, že buržoazní revoluce roku 1905 bezprostředně přejde v socialistickou, která bude první z řady národních revolucí" (z poznámky k Leninovým "Spisům", které vyšli ještě za jeho života).

1924 - 1932

S. Takže vy odmítáte, že naše revoluce může vést k socializmu?

T. Já se, tak jako dřív, domnívám, že naše revoluce může a musí vést k socializmu nabytím mezinárodního charakteru.

S. Vy tedy nevěříte ve vnitřní síly ruské revoluce?

T. To mi nebránilo předvídat a hlásat diktaturu proletariátu když vy jste ji odmítali jako utopii.

S. Ale vy přesto popíráte socialistickou revoluci v Rusku?

T. Do dubna 1917 jste mně obviňovali, že odmítám buržoazní revoluci. Tajemství našich teoretických protiřečení je v tom, že jste příliš dlouho zaostávali za revolučním procesem a nyní se ho pokoušíte předehnat. V tom je, po pravdě řečeno, i tajemství vašich ekonomických chyb.

Čtenář musí mít stále před sebou tyto tři historické etapy v rozvoji revolučních koncepcí v Rusku, aby mohl správně zhodnotit skutečný obsah současného boje frakcí a uskupení v ruském komunizmu.

Citáty z práce "Výsledky a perspektivy" z roku 1905

4. Revoluce a proletariát

Proletariát mohutní a sílí společně s růstem kapitalizmu. V tomto smyslu je rozvoj kapitalizmu rozvojem proletariátu k diktatuře. Ale den a hodina, kdy přejde moc do rukou dělnické třídy, nezávisí bezprostředně od úrovně výrobních sil, ale od poměrů třídního boje, od mezinárodní situace a konečně od řady subjektivních momentů: tradicí, iniciativy, bojové připravenosti…

V zemi, ekonomicky zaostalejší, se proletariát může octnout u moci dříve, než v zemi kapitalisticky rozvinuté…

Představa, o jakési automatické závislosti proletářské diktatury na technických silách a prostředcích země, je předsudek do krajnosti zjednodušeného "ekonomického" materializmu. S marxizmem nemá tento názor nic společného.

Dle našeho názoru vytvoří ruská revoluce takové podmínky, za nichž moc může (a při vítězství revoluce musí) přejít do rukou proletariátu dřív, než politici buržoazního liberalizmu získají možnost v plné míře rozvinout svoji státnickou genialitu.

Marxizmus je především metoda analýzy - ne analýzy textů, ale analýzy sociálních vztahů. Je při aplikaci na Rusko pravda, že slabost buržoazního liberalizmu bezpodmínečně znamená slabost dělnického hnutí?

Početnost průmyslového proletariátu, jeho koncentrovanost, jeho kulturnost, jeho politický význam nepochybně závisí od stupně rozvoje kapitalistické industrie. Mezi výrobními silami země a politickými silami její tříd se v každém daném momentě protínají různé sociálně-politické faktory nacionálního a internacionálního charakteru a tyto vychylují, ba dokonce diametrálně modifikují politické vyjádření ekonomických vztahů. Bez ohledu na to, že výrobní síly industrie Spojených států jsou desetkrát větší než naše, je politická úloha ruského proletariátu, jeho vliv na politiku nesrovnatelně větší než je úloha a význam amerického proletariátu.

5. Proletariát u moci a rolnictvo

V případě rozhodného vítězství revoluce, přechází moc do rukou třídy, která hraje v boji vedoucí úlohu - jinými slovy , do rukou proletariátu. Hned zde řekneme, že to vůbec nevylučuje, aby do vlády vstoupili revoluční představitelé neproletářských společenských skupin… Celá věc je v tom, kdo určí obsah vládní politiky, kdo v ní stmelí homogenní většinu? Jedna věc je, když ve vládě, která je podle složení své většiny dělnickou, participují představitelé demokratických vrstev lidu, - druhá věc je, když jsou v určité buržoazně-demokratické vládě, v úloze více méně čestných rukojmích, představitelé proletariátu.

Proletariát nemůže upevnit svoji moc bez rozšíření základen revoluce. Hojné vrstvy pracující masy zejména na vesnici, budou poprvé zataženy do revoluce a získají politickou organizaci až poté, co si předvoj revoluce, městský proletariát, stoupne ke státnímu kormidlu.

…Charakter našich sociálně-historických vztahů, který veškerou tíhu buržoazní revoluce nakládá na ramena proletariátu, vytvoří pro dělnickou vládu obrovské problémy, ale, v krajním případě v prvním období její existence, jí poskytne také neocenitelné výhody. To se projeví ve vztazích proletariátu a rolnictva.

Ruská revoluce neumožňuje a ještě dlouho neumožní vznik jakéhokoliv buržoazně-konstitučního řádu, který by mohl vyřešit nejjednodušší úkoly demokracie… V důsledku toho osud nejelementárnějších revolučních zájmů rolnictví - dokonce všeho rolnictví jako stavu - se spojuje s osudem celé revoluce tj. s osudem proletariátu. Proletariát u moci předstoupí před rolnictvím jako třída-osvoboditel.

A nemůže se stát, že samo rolnictvo odstrčí proletariát a zaujme jeho místo? To není možní. Celá historická zkušenost protestuje proti takovému předpokladu. Ukazuje, že rolnictvo je zcela nezpůsobilé k samostatné politické úloze.

Ruská buržoazie vydá proletariátu všechny revoluční pozice. Bude muset odevzdat i politickou hegemonii nad rolnictvem. V situaci, která se vytvoří přechodem moci proletariátu, rolnictvu nezůstane nic jiného jen se připojit režimu dělnické demokracie. I když to udělá ne příliš uvědoměle, protože obvykle se přidává k buržoaznímu režimu. Ale tehdy, kdy každá buržoazní strana pospíchá po získání hlasů rolnictva využít moci k tomu, aby rolnictvo okradla a podvedla ho v jeho očekáváních a svých příslibech a poté, v případě pro sebe horším, přenechala místo jiné kapitalistické straně, - proletariát opírající se o rolnictvo, uvede do pohybu všechny síly pro zvýšení kulturní úrovně vesnice a rozvoje politického uvědomění v rolnictvu.

6. Proletářský režim

Proletariát může dosáhnout moci, pouze když se bude opírat o národní probuzení, o celonárodní nadšení. Proletariát vstoupí do vlády jako revoluční představitel národa, jako uznávaný národní vůdce v boji s absolutismem a nevolnickým barbarstvím. Ale když se proletariát dostane k moci, otevře novou epochu - epochu revolučního zákonodárství, pozitivní politiky - a tady není zachování jeho úlohy uznávaného představitele národa vůbec zaručeno.

Každý nový den bude prohlubovat politiku proletariátu u moci a stále více a více určovat její třídní charakter. A společně s tím se bude narušovat revoluční svazek mezi proletariátem a národem, třídní rozvrstvení rolnictva se projeví v politické podobě, antagonizmus mezi jednotlivými složkami bude narůstat do té míry, do jaké se bude formovat vlastní politika dělnické vlády a měnit se z všeobecně demokratické v třídní.

Zničení stavovského nevolnictví se setká s podporou celého rolnictvím, jako tažného stavu… Ale zákonodárná opatření na ochranu zemědělského proletariátu nejenže se nesetkají s tak aktivním porozuměním většiny, ale narazí na aktivní odpor menšiny. Proletariát bude donucen vtáhnout třídní boj na vesnici a tím pádem narušit onu jednotu zájmů, která bezesporu existuje v celém rolnictvu, ale v relativně úzkých mezích. Proletariát bude muset v prvních chvílích svého vládnutí hledat oporu v postavení vesnické chudiny proti vesnickým boháčům, zemědělského proletariátu proti rolnické buržoazii.

Když už se moc nachází v rukou revoluční vlády se socialistickou většinou, v tu chvíli ztrácí rozdíl mezi minimálním a maximálním programem principiální i bezprostředně praktický význam. Proletářská vláda se žádným způsobem nedokáže udržet v rámci tohoto vymezení.

Vstupem do vlády, a to ne jako bezmocní rukojmí, ale jako vedoucí síla, současně představitelé proletariátu boří hranici mezi minimálním a maximálním programem, tj. staví na pořad dne kolektivizmus. V jakém bodě v tomto směru bude proletariát zastaven, závisí od vzájemného poměru sil ale rozhodně ne od počátečních záměrů proletariátu.

Proto nemůže být ani řeči o jakési zvláštní formě proletářské diktatury v buržoazní revoluci, zejména ne o demokratické diktatuře proletariátu (či proletariátu a rolnictví). Dělnická třída nemůže zajistit demokratický charakter své diktatury bez překročení hranic svého demokratického programu. Jakékoliv iluze v tomto směru by byly zcela zničující.

Když už se strana proletariátu chopí moci, bude se za ní bít až do konce. Jestliže jedním z prostředků tohoto boje za udržení a upevnění moci bude agitace a propaganda, zvláště na vesnici, pak druhým prostředkem bude kolektivistická politika. Kolektivizace se stane nejenom nevyhnutným důsledkem postavení strany, ale i prostředkem k zachování tohoto postavení v závislosti na proletariátu.

Když byla v socialistickém tisku formulovaná idea permanentní revoluce, spojující likvidaci absolutizmu a občanského nevolnictví se socialistickým převratem tvořeným řadou stupňujících se sociálních srážek, povstáním nových vrstev mas a soustavných útoků proletariátu na politické a ekonomické privilegia vládnoucích tříd, tehdy náš "pokrokový" tisk zvedl jednomyslný rozhořčený nářek.

Radikálnější představitelé té samé demokracie… nejenže považují za fantastickou samotnou ideu dělnické vlády v Rusku, ale také zavrhují možnost socialistické revoluce v Evropě v nejbližším historickém období. Ještě neexistují nezbytné "předpoklady". Je tomu tak? Nejde o to určit termín socialistické revoluce ale stanovit ho v reálné historické perspektivě…

(Dále následuje analýza všeobecných předpokladů socialistického hospodářství a důkazy, že v současné době - počátek XX. století - tyto předpoklady, se zřetelem k evropskému a světovému měřítku, již existují.)

…Socialistické hospodářství se nemůže vejít do uzavřených hranic jednotlivých zemí - jak z ekonomických tak i politických důvodů.

7. Dělnická vláda v Rusku a socializmus

Výše jsme ukázali, že objektivní předpoklady socialistické revoluce jsou ekonomickým rozvojem rozvinutých kapitalistických zemí již vytvořeny. Ale co se dá v tomto směru říct o Rusku? Dá se očekávat, že přechod moci do rukou ruského proletariátu bude počátkem transformace našeho národního hospodářství na socialistických principech?

Jak říkal Marx, pařížští dělníci nevyžadovali od Komuny zázraků. Od diktatury proletariátu nelze očekávat okamžité zázraky ani nyní. Státní moc není všemohoucí. Bylo by hloupé myslet si, že stačí, aby proletariát získal moc - a on prostřednictvím několika dekretů nahradí kapitalizmus socializmem. Ekonomický řád není produktem činnosti státu. Proletariát může pouze energicky využívat státní moc k tomu, aby ulehčil a zkrátil cestu hospodářské evoluci směrem ke kolektivizmu.

Zespolečenštění výroby začne v těch odvětvích, kde to půjde s nejmenšími obtížemi. V prvním období bude zespolečenštěná výroba tvořit ostrůvky spojené se soukromými hospodářskými podniky zákony zbožního oběhu. Čím rozsáhlejší bude pole již obsazené zespolečenštěným hospodářstvím, tím očividnější budou jeho výhody, tím pevnějším se bude cítit nový politický režim a tím smělejší budou další hospodářské opatření proletariátu. V těchto opatřeních se může a bude spoléhat nejenom na národní výrobní síly, ale i na internacionální techniku, stejně jak ve své revoluční politice spoléhá nejenom na zkušenost z národních třídních vztahů ale i na celou historickou zkušenost mezinárodního proletariátu. Proletariát se hned v prvních chvílích bude muset dát do řešení agrární otázky, s kterou je spojena otázka osudu obrovských mas obyvatel Ruska. Při řešení této otázky, jakož i všech ostatních, bude proletariát vycházet ze základního směru své ekonomické politiky: ovládnout co možná největší prostor pro organizování socialistického hospodářství. Při tom formy a tempa této politiky v agrární otázce musí být určovány jak materiálními zdroji, kterými může proletariát disponovat, tak i nezbytností rozmísťovat své aktivity tak, aby neodháněli možné spojence do řad kontrarevoluce.

Ale jak daleko může zajít socialistická politika dělnické třídy v hospodářských podmínkách Ruska. Jedno lze říci s jistotou: narazí na politické překážky podstatně dřív, než se srazí s technickou zaostalostí země. Bez přímé státní podpory evropského proletariátu se dělnická třída Ruska nedokáže udržet u moci a změnit svou dočasnou moc na dlouhodobou socialistickou diktaturu…

Politický "optimizmus" může být dvojího druhu. Lze přeceňovat své síly a výhody revoluční situace a ukládat si úkoly, jejichž řešení není za dané konstelace sil možné. Ale je možno i obráceně optimisticky omezovat své revoluční úkoly mezí, za kterou nás nevyhnutně přesune logika našeho položení.

Lze omezovat rámec všech požadavků revoluce tvrzením, že naše revoluce je buržoazní svými objektivními cíli, to znamená i svými nevyhnutnými výsledky, a při tom je možné zavírat oči před faktem, že hlavním činitelem této buržoazní revoluce je proletariát, který celým průběhem revoluce usiluje o moc…

Možno se uklidňovat, že sociální podmínky Ruska ještě nedozrály pro socialistické hospodářství - a je možné nezamýšlet se při tom nad tím, že po dosažení moci proletariát nevyhnutně, vší logikou své situace, bude usilovat o převedení hospodářství pod řízení státu.

Obecně sociologický termín - buržoazní revoluce - vůbec neřeší ty politicko-taktické úkoly, protiřečení a obtíže, které vznikají z mechaniky dané buržoazní revoluce.

V rámci buržoazní revoluce z konce XVII. století, která měla za svoji objektivní úlohu panství kapitálu, se objevila možnost vlády sansculotů. V revoluci z počátku XX. století, která je podle svých bezprostředních objektivních cílů také buržoazní, rýsuje se v nejbližší budoucnosti nevyhnutelnost, nebo třeba jen pravděpodobnost, politické moci proletariátu. Aby se tato moc neukázala být pouhou prchavou "epizodou", jak doufají někteří realističtí filistři, o to se postará samotný proletariát. Ale již teď si lze dát otázku: musí se nutně diktatura proletariátu rozbít o meze buržoazní revoluce, nebo, při daných světových historických základech, může rozbitím těchto ohraničujících mezí objevit před sebou perspektivu vítězství?

(Dále následuje rozvinutí myšlenky, že ruská revoluce může rozpoutat, a pravděpodobně rozpoutá, proletářskou revoluci na Západě, což ve svém důsledku zaručí socialistický vývoj Ruska.

Zbývá ještě dodat, že v prvních létech Komunistické internacionály vyšla citovaná práce v cizích jazycích jako teoretický výklad Říjnové revoluce.)