Vladimír Iljič Lenin

Výklad zákona o pokutách ukládaných dělníkům v továrnách a závodech


VII
VZTAHUJI SE ZÁKONY O POKUTÁCH
NA VŠECHNY DĚLNÍKY?

Zákony o pokutách, právě tak jako většina ostatních ruských zákonů, se nevztahují na všechny továrny a závody, na všechny dělníky. Kdykoli ruská vláda vydává zákon, vždycky se bojí, aby neurazila pány továrníky a majitele závodů, bojí se, že důmyslná síť byrokratických předpisů, úřednických práv a povinností narazí na nějaké jiné byrokiatické předpisy (a těch je u nás bezpočet), na práva a povinnosti nějakých jiných úředníků, kteří by se smrtelně urazili, kdyby do jejich pole působnosti zasáhl nový úředník, a vypotřebovali by spoustu erárního inkoustu a haldy papíru na korespondenci o „vymezení kompetence“. A proto jen zřídkakdy se u nás vydává zákon platný pro celé Rusko, bez výjimek, bez zbabělých odkladů a bez práva ministrů a jiných úředníků povolovat odchylky od zákona.

Jak jsme viděli, zvlášť jasně se to projevilo v zákoně o pokutách, který vyvolal velkou nespokojenost pánů kapitalistů a byl prosazen jen pod tlakem bouřlivých dělnických povstání.

Za prvé se zákon o pokutách vztahuje jen na malou část Ruska.[a] Jak jsme už řekli, byl tento zákon vydán 3. června 1886 a nabyl účinnosti dnem 1. října 1886 pouze ve třech guberniích: Petrohradské, Moskevské a Vladimirské. Po pěti letech byl zákon rozšířen na gubernii Varšavskou a Piotrkówskou (11. června 1891). Po dalších třech letech byl podle zákona z 14. března 1894 rozšířen ještě na třináct gubernií (z centrálních gubernií na Tverskou, Kostromskou, Jaroslavskou, Nižněnovgorodskou a Rjazaňskou; pobaltských gubernií na Estonskou a Lotyšskou; ze západních na Grodenskou a Kyjevskou; z jižních na Volyňskou, Podolskou, Charkovskou a Chersonskou gubernii). Působnost předpisů o pokutách se v roce 1892 rozšířila na soukromé důlní závody a podniky.

Rychlý rozvoj kapitalismu v jižním Rusku a ohromný růst důlního průmyslu soustřeďuje do těchto míst velké množství dělníků a nutí vládu jednat co nejrychleji.

Je vidět, že vláda se zříká starých továrních pořádků velmi pomalu. Přitom je nutno poznamenat, že se jich zříká jenom pod nátlakem dělníků: v Polsku si vzrůstající dělnické hnutí a stávky vynutily rozšíření zákona na Varšavskou a Piotrkówskou gubernii (k Piotrkówské gubernii patří město Lodž). Obrovská stávka v Chludovově manufaktuře v jegorjevském újezdě Rjazaňské gubernie si ihned vynutila rozšíření zákona na Rjazaňskou gubernii.[26] Vláda se zřejmě také „necítí oprávněna“ vzít pánům kapitalistům právo nekontrolovaného (svévolného) pokutování, dokud se sami dělníci neozvou.

Za druhé se zákon o pokutách, jako všechna nařízení o dozoru nad továrnami a závody, nevztahuje na podniky, které patří státu a vládním institucím. Státní závody mají svou vlastní správu „pečující“ o dělníky, kterou nechce zákon obtěžovat předpisy o pokutách. Proč ostatně dozírat na státní závody, když tento závod vlastně vede státní úředník? Dělníci si na něj mohou stěžovat přímo jemu. Není tedy divu, že státní závody vedou i takoví darebáci, jako je např. velitel petrohradského přístavu pan Verchovskij.

Za třetí se předpisy o pokutových fondech, určených na potřeby dělníků, nevztahují na dělníky v železničních dílnách s penzijním pojištěním nebo s podpůrnou pokladnou. Peníze z pokut plynou do těchto pokladen.

Těchto výjimek patrně není ještě dost. Zákon stanoví, že ministři (financí a vnitra) mají na jedné straně právo v „případě skutečné potřeby vyjmout z pravomoci“ těchto předpisů „menší továrny a závody“, ale na straně druhé mohou tyto předpisy rozšířit na „větší“ řemeslnické podniky.

A tak zákon nejenže uložil ministrům vypracovat předpisy o pokutových fondech, ale dal jim ještě právo zprostit některé továrníky povinnosti řídit se zákony! Vida, jak blahovolně zachází náš zákon s pány továrníky! V jednom výkladů ministra se praví, že ministr zprostí této povinnosti jen ty továrníky, kteří továrnímu úřadu „dávají záruku, že majitel podniku nebude porušovat zájmy dělníků“. Továrníci a tovární inspektoři jsou tak blízcí a důvěrní přátelé, že jeden druhému věří na slovo. Nač obtěžovat továrníka předpisy, když „dává záruku“, že nebude porušovat zájmy dělníků? Co kdyby si tak dělník dovolil požádat inspektora nebo ministra, aby se nemusel řídit předpisy, a přitom ‚.je ubezpečoval“, že neporuší zájmy továrníka? Takový dělník by asi byl považován za blázna.

Tomu se říká „rovnoprávnost“ dělníků s továrníky. Pokud jde o to, rozšířit předpisy o pokutách na větší řemeslnické podniky, byly dosud, jak známo, tyto předpisy rozšířeny (v roce 1893) jenom na rozdělovny, které vydávají tkalcům pracujícím doma osnovu. Ministři s rozšířením platnosti předpisů o pokutách otálejí. Na postavení dělníků, kteří pracují pro podnikatele, velké obchody apod. doma, se nic nemění, jsou vystaveni naprosté panské zvůli jako dříve. Pro tyto dělníky je těžší se spojit, dohodnout se na svých požadavcích, zorganizovat společný boj proti útlaku podnikatelů — proto se o ně nikdo nezajímá.




__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Tento zákon tvoří část tzv. „zvláštních předpisů o vzájemných vztazích mezi továrníky a dělníky“. Tyto „zvláštní předpisy“ se vztahují jenom na „oblasti s vyspělým továrním průmyslem“, o kterých se ještě zmíníme.

26 K stávce v Chludovově manufaktuře (přádelna bavlny bratří Chludovových) v jegorjevském újezdu Rjazaňské gubernie došlo ve dnech 25. května — 7. června (6.—19. června) 1893. Příčinou stávky byla nesnesitelná zvůle vedení továrny, nízké mzdy, vysoké pokuty a zavedení práce v noci ve dnech před svátky. Dělníkům došla trpělivost, vyrabovali tovární obchod a kancelář, rozbili okna v továrních budovách a poškodili stroje. Po slibu vedení, že jednotlivé požadavky splní, obnovili 8. (20.) června práci v továrně. Avšak v říjnu se stávka opakovala, protože velká část požadavků dělníků splněna nebyla. Stávky se zúčastnilo 5000 lidí.