Vladimír Iljič Lenin

Výklad zákona o pokutách ukládaných dělníkům v továrnách a závodech


VIII
Závěr

Teď jsme se seznámili s našimi zákony a předpisy o pokutách, s celým tím neobyčejně složitým systémem, který svou strohostí a suchopárným kancelářským jazykem dělníka odpuzuje.

Nyní se zase můžeme vrátit k otázce, kterou jsme si položili na začátku — pokuty vznikly zároveň s kapitalismem, tj. takovým společenským řádem, v němž se lidé dělí na dvě třídy, na vlastníky půdy, strojů, továren, závodů, surovin a zásob — a na ty, kteří nemají žádný majetek a kteří se proto musí prodávat kapitalistům a pracovat na ně.

Museli dělníci pracující na zaměstnavatele vždycky platit pokutu za každou nedbalost?

V malých podnicích např. městští řemeslníci nebo dělníci pokuty neplatí. Tam mezi dělníkem a zaměstnavatelem neexistuje úplné odcizení, oba žijí a pracují společně. Zaměstnavatele ani nenapadne zavádět pokuty, protože sám na práci dohlíží a vždycky může přinutit dělníka, aby to, co se mu nelíbí, napravil.

Ale takové malé podniky a výrobny postupně mizí. Domáčtí výrobci a řemeslníci, stejně jako drobní rolníci, nemohou obstát v konkurenci velkých továren, závodů a velkopodnikatelů, kteří mají lepší nářadí a stroje a u nichž pracuje společně velké množství dělníků. Proto vidíme, že domáčtí výrobci, řemeslníci a rolníci stále víc a víc chudnou, odcházejí pracovat do továren a závodů jako dělníci, opouštějí vesnice a utíkají do měst.

Ve velkých továrnách a závodech už jsou vztahy mezi zaměstnavatelem a dělníky jiné než v malých dílnách. Svým bohatstvím a společenským postavením stojí zaměstnavatel tak vysoko nad dělníkem, že je mezi nimi úplná propast, často se dokonce navzájem ani neznají a nic je nespojuje. Dělník nemá žádnou možnost dostat se mezi pány: je odsouzen zůstat stále nemajetným a pracovat na boháče, které nezná. Dva tři dělníci, kteří pracovali u drobného podnikatele, byli nahrazeni velkým počtem dělníků, kteří přicházejí z různých končin a neustále se střídají. Jednotlivá nařízení zaměstnavatelů byla nahrazena všeobecnými předpisy, závaznými pro všechny dělníky. Dřívější stálost vztahů mezi zaměstnavatelem a dělníkem mizí: zaměstnavatel si dělníka vůbec neváží, protože vždy lehko najde mezi spoustou nezaměstnaných jiné, ochotné dát se najmout kýmkoli. Zaměstnavatelova moc nad dělníky vzrůstá a on jí využívá a zatlačuje dělníky do přísného rámce tovární práce pokutami. Dělník se novému omezení svých práv a výdělků musí podrobit, protože je nyní proti zaměstnavateli bezmocný.

Pokuty tedy spatřily světlo světa teprve nedávno — zároveň s velkými továrnami a závody, zároveň s velkokapitalismem, když došlo k rozdělení na bohaté zaměstnavatele a chudé dělníky. Pokuty jsou výsledek úplného rozvoje kapitalismu a úplného zotročení dělníka.

Ale tento rozvoj velkých továren a zesílení tlaku ze strany zaměstnavatelů měly ještě další důsledky. Dělníci, se stali zcela bezmocnými vůči továrníkům, začali chápat, že pokud se nesjednotí, čeká je naprostý úpadek a zbídačení. Začali chápat, že k záchraně před smrtí hladem a degenerací, která jim hrozí za kapitalismu, mají jen jeden prostředek — spojit se k boji proti továrníkům za vyšší mzdy a lepší existenční podmínky.

Viděli jsme, jak neslýchaně utlačovali dělníky naši továrníci v 80. letech: nestačilo jim snižování sazeb, dokonce i z pokut učinili prostředek k snižování dělnických mezd. Útlak dělníků ze strany kapitalistů dosáhl svého nejvyššího stupně.

Tento útlak však přiměl dělníky k odporu. Povstali proti utlačovatelům a zvítězili. Postrašená vláda před jejich požadavky ustoupila a urychleně vydala zákon o zrušení pokut.

Byl to ústupek dělníkům. Vláda se domnívala, že když vydá zákony a předpisy o pokutách a zavede podpory z pokutového fondu, okamžitě dělníky uspokojí a přiměje je, aby zapomněli na svou společnou dělnickou věc, na boj s továrníky.

Ale naděje vlády, která ze sebe dělá ochránce dělníků, se nesplní. Viděli jsme, jak je nový zákon k dělníkům nespravedlivý, jak malé jsou ústupky dělníkům i ve srovnání s požadavky morozovských stávkujících. Viděli jsme, jak továrníci, kteří chtějí porušovat zákon, měli všude ponechána zadní vrátka, jak v jejich zájmu byly vypracovány předpisy o vyplácení podpor, a tím byla svévole pánů znásobena svévolí úředníků.

Až tento zákon, tyto předpisy se budou uplatňovat a dělníci se s nimi seznámí, začnou již při svých potyčkách s představiteli moci poznávat, jak je zákon utlačuje, a budou si postupně uvědomovat své závislé postavení. Pochopí, že jen bída je přinutila pracovat na bohaté a za těžkou práci brát zavděk almužnami. Pochopí, že vláda a její úředníci stojí na straně továrníků a že se zákony sestavují tak, aby zaměstnavatel mohl dělníka lépe utiskovat.

Dělníci nakonec poznají, že zákon pro zlepšení jejich postavení neudělá nic tak dlouho, dokud budou dělníci závislí na kapitalistech, protože zákon bude vždy stranit kapitalistům — továrníkům, kteří vždy dokáží úskočně zákon obejít.

Až to dělníci pochopí, poznají, že jim zbývá jen jeden prostředek k obraně — spojit se k boji proti továrníkům a nespravedlivým poměrům stanoveným zákonem.