Vladimír Iljič Lenin



III. Finanční kapitál a finanční oligarchie


Hilferding napsal: „Stále vzrůstající část kapitálu v průmyslu nepatří průmyslníkům, kteří jej používají. Nabývají moci disponovat kapitálem jen prostřednictvím banky, která vůči nim zastupuje vlastníka tohoto kapitálu. Na druhé straně musí mít banka stále vzrůstající část svých kapitálů trvale umístěnu v průmyslu. Tím se stává stále více. průmyslovým kapitalistou. Bankovní kapitál, tedy kapitál. v peněžní formě, který se takto ve skutečnosti přeměnil v průmyslový kapitál, nazývám finančním kapitálem.“ „Finanční kapitál je kapitál, jímž disponují banky a jehož používají průmyslníci.“[a]

Tato definice je neúplná potud, pokud se v ní nemluví o jedné z nejdůležitějších okolností, a to o vzrůstající koncentraci výroby a kapitálu v takovém rozsahu, kdy koncentrace vede a dovedla až k monopolu. Avšak Hilferding v celém výkladu, zejména ve dvou kapitolách před tou, z níž byla převzata tato definice, zdůrazňuje úlohu kapitalistických monopolů.

Koncentrace výroby, monopoly z ní vyrůstající a splývání či srůstání bank s průmyslem — to je historie vzniku finančního kapitálu a obsah tohoto pojmu.

Nyní musíme popsat, jak se z „hospodaření“ kapitalistických monopolů za takových podmínek zbožní výroby a soukromého vlastnictví neodvratně stává nadvláda finanční oligarchie. Připomeňme si, že představitelé německé — a nejenom německé buržoazní vědy, jako Riesser, Schulze-Gaevernitz, Liefmann a jiní, jsou vesměs obhájci imperialismu a finančního kapitálu. Neodhalují, ale zastírají a přikrášlují „mechanismus“ vzniku oligarchie, její metody, rozsah jejích příjmů „poctivě i nepoctivě nabytých“, její spojení s parlamenty apod. atd. „Zapeklité otázky“ obcházejí nabubřelými, nejasnými frázemi, apelováním na „smysl pro odpovědnost“ ředitelů bank, velebením „smyslu pro povinnost“ pruských úředníků, seriózní analýzou bezvýznamných podrobností zcela nepodstatných návrhů zákonů o „dozoru“ a „reglementaci“, teoretickým hnidopišstvím takového druhu, jako je například „vědecká“ definice, k níž dospěl profesor Liefmann: „...Obchod je výdělečná činnost provozovaná za účelem shromažďování statků, jejich skladování a jejich dalšího poskytování“[b] (kurzíva a polotučné písmo ve spisu pana profesora)... Podle toho se obchod vyskytoval už v dobách prvobytného člověka, který směnu ještě neznal, a bude existovat také v socialistické společnosti!

Avšak obludná fakta týkající se obludné nadvlády finanční oligarchie jsou tak očividná, že ve všech kapitalistických zemích, v Americe, ve Francii i v Německu vznikla literatura, která vychází z buržoazního stanoviska, přesto však poměrně pravdivě zobrazuje finanční oligarchii a kritizuje ji, i když samozřejmě z maloburžoazních pozic.

Hlavní důraz je nutné položit na „systém účastí“, o němž jsme se již zmínili. Německý národohospodář Heymann, jenž věnoval pozornost tomuto systému zřejmě jako první, píše o jeho podstatě toto:

„Vedení kontroluje základní společnost (doslova ‚mateřskou společnost‘), ta opět společnosti na ní závislé (,dceřiné společnosti‘), ty zas ‚vnukovské společnosti‘ atd. To umožňuje i s nepříliš velkým kapitálem ovládat obrovské oblasti výroby. Vždyť postačuje-li vždycky ke kontrole akciové společnosti vlastnictví 50 % kapitálu, stačí vedení pouhý 1 milión, aby mohlo kontrolovat 8 miliónů kapitálu ‚vnukovských společností‘. A pokračuje-li toto ‚propletení‘ ještě dále, může 1 miliónem kontrolovat 16 miliónů, 32 miliónů atd.“[c]

Praxe ve skutečnosti dokazuje, že vlastnictví 40 % akcií postačuje k ovládání akciové společnosti,[d] neboť určitá část roztříštěných, drobných akcionářů nemá prakticky vůbec možnost účastnit se valných hromad atd. „Demokratizace“ vlastnictví akcií, která má podle názoru (nebo předstírání) buržoazních sofistů a oportunistických „taky-sociálních demokratů“ způsobit „demokratizaci kapitálu“, zvýšit úlohu a význam malovýroby apod., ve skutečnosti napomáhá k posílení moci finanční oligarchie.[147] Proto také zákonodárství ve vyspělých nebo „zkušenějších“ kapitalistických zemích s delší tradicí dovoluje vydávat akcie menší hodnoty. V Německu zákon nepřipouští, aby byly vydávány akcie v hodnotě menší než 1000 marek, a němečtí finanční magnáti se závistivě dívají na Anglii, kde zákon dovoluje vydávat akcie i v hodnotě 1 libry šterlinků (= 20 marek, přibližně 10 rublů). Siemens, jeden z největších německých průmyslníků a „finančních králů“, prohlásil v Říšském sněmu dne 7. června 1900, že „jednolibrová akcie je základem britského imperialismu“[e]. Je vidět, že tento obchodník chápe podstatu imperialismu lépe a „marxističtěji“ než jistý pochybný publicista, jenž se pokládá za zakladatele ruského marxismu[148], a domnívá se, že imperialismus je špatnou vlastností jednoho národa...

„Systém účastí“ však přispívá nejenom k nesmírnému růstu moci monopolistů, ale kromě toho také umožňuje beztrestné provádění nejrůznějších podezřelých a špinavých machinací a okrádání veřejnosti, neboť ředitelé „mateřské společnosti“ formálně, podle zákona, neodpovídají za „dceřinou společnost“, která je pokládána za „samostatnou“ a jejímž prostřednictvím se dá všechno „zařídit“. Uvedeme příklad, který jsme převzali z květnového vydání německého časopisu Die Bank z roku 1914:

„Akciovou společnost na výrobu pružinové oceli v Kasselu, která byla před několika lety jedním z nejvýnosnějších podniků v Německu, zruinovalo špatné řízení natolik, že dividendy klesly z 15 % na 0 %. Vyšlo najevo, že vedení zapůjčilo bez vědomí akcionářů 6 miliónů marek jedné ze svých ‚dceřiných společností‘, společnosti Hassia, jejíž nominální kapitál činil jen několik set tisíc marek. O této půjčce, která byla téměř třikrát větší než akciový kapitál ‚mateřské společnosti‘, nebyla v jejích bilancích žádná zmínka; toto zatajení bylo zcela v souladu se zákonem a mohlo trvat celé dva roky, neboť tím nebyl porušen ani jeden paragraf obchodního zákoníku. Předseda dozorčí rady, který jako odpovědná osoba podpisoval falešné bilance, byl a dále zůstává předsedou obchodní komory v Kasselu. Akcionáři se dověděli o této půjčce společnosti Hassia teprve dlouho poté, kdy se ukázalo, že to byla chyba...“ (toto slovo by měl autor dát do uvozovek) „a kdy kurs akcií ‚pružinové oceli‘ poklesl asi o 100 %‘ protože zasvěcenci se jich začali zbavovat...“

Tento typický případ bilanční ekvilibristiky zcela obvyklé u akciových společností nám vysvětluje, proč se vedení akciových společností pouští do riskantních podniků s mnohem lehčím srdcem než soukromí podnikatelé. Novodobá technika sestavování bilancí nejen umožňuje zatajovat průměrnému akcionáři riskantní podniky, nýbrž dovoluje i nejvíce zainteresovaným osobám vyhnout se odpovědnosti za nezdařený experiment včasným prodejem akcií, kdežto soukromý podnikatel při všem, co dělá, riskuje vlastní kůží...

Bilance četných akciových společností se podobají známým středověkým palimpsestům“ (palimpsesty jsou pergameny, na nichž byl původní rukopis smazán a přes něj napsán nový), „z nichž bylo nutné nejdřív smazat to, co bylo napsáno, aby mohlo být objeveno původní písmo a rozluštěn skutečný obsah rukopisu.“

„Nejjednodušším, a proto nejčastěji používaným prostředkem, jak učinit bilanci nerozluštitelnou, je rozdělení jednotného podniku na několik částí vytvořením nebo připojením ‚dceřiných společností‘. Tento systém má z hlediska nejrůznějších cílů, zákonných i nezákonných, tak zřejmé přednosti, že velké společnosti, které jej neuplatnily, jsou dnes již výjimkou.“[f]

Jako velkou monopolistickou společnost, která tohoto systému co nejvíce používá, uvádí autor dobře známou Všeobecnou elektrotechnickou společnost (AEG, o níž se ještě zmíníme). Roku 1912 se odhadovalo, že se tato společnost účastní ve 175 — 200 společnostech, které samozřejmě ovládá, a že takto celkem disponuje kapitálem asi 1,5 miliardy marek.[g]

Žádné předpisy o kontrole, o uveřejňování bilancí a jejich sestavování podle určitého schématu, o zřizování dozorčích orgánů apod., jimiž odpoutávají pozornost veřejnosti profesoři a úředníci, kteří jsou plni dobrých úmyslů — tj. dobrých úmyslů hájit a přikrášlovat kapitalismus —‚ na věci nemohou nic změnit. Vždyť soukromé vlastnictví je posvátné a nikomu nelze zakázat, aby kupoval, prodával a vyměňoval akcie, dával je do zástavy atd.

Nakolik se rozmohl „systém účastí“ u ruských velkých bank, se dá soudit podle údajů E. Agahda, který byl 15 let úředníkem Rusko-čínské banky a v květnu 1914 vydal spis pod ne zcela přesným názvem Velké banky a světový trh.[h] Autor dělí ruské velké banky na dvě základní skupiny: a) na banky, v nichž je uplatňován „systém účastí“, b) na banky „nezávislé“, přičemž však „nezávislost“ chápe svérázně jako nezávislost na zahraničních bankách; první skupinu autor dělí na tři podskupiny: 1. s účastí německou, 2. s účastí anglickou a 3. s účastí francouzskou, přičemž má na mysli „účast“ a nadvládu největších zahraničních bank příslušné národnosti. Kapitály bank dělí autor na kapitály umisťované „produktivně“ (do obchodu a průmyslu) a „spekulačně“ (do burzovních a finančních operací), neboť se ze svého maloburžoazně reformistického hlediska domnívá, že je možné při zachování kapitalismu oddělit „produktivní“ formu investic kapitálu od „spekulační“ a „spekulační“ odstranit.

Autor uvádí tyto údaje:

Bankovní aktiva
(podle uzávěrek za říjen—listopad 1913)
v miliónech rublů
Skupiny ruských bank
Kapitály umísťované
produktivně
spekulačně
celkem
a) 1. 4 banky:
Sibiřská obchodní banka, Ruská banka, Mezinárodní banka, Diskontní banka



413,7



859,1



1272,8 
a) 2. 2 banky:
Ruská obchodní a průmyslová
banka, Rusko-anglická banka


239,3


169,1


408,4
a) 3. 5 bank:
Rusko-asijská banka,
Petrohradská soukromá banka,
Azovsko-donská banka,
Moskevská banka Union,
Rusko-francouzská obchodní banka





711,8





661,2





1373,0 
—————————————————————————————————————————————————
  (11 bank) Úhrnem a) =
1364,8  
1689,4  
3054,2  
b) 8 bank:
Banka moskevských obchodníků,
Volžsko-kamská banka,
Junker a spo1., Petrohradská
obchodní banka
(dříve Wawelbergova),
Moskevská banka
(dříve Rjabušinského),
Moskevská diskontní banka,
Moskevská obchodní banka
a Moskevská soukromá banka










504,2










391,1










895,3
—————————————————————————————————————————————————
  (19 bank) Celkem
1869,0  
2080,5  
3949,5  

Z téměř čtyř miliard rublů, tvořících „činný“ kapitál velkých bank, připadají podle těchto údajů více než tři čtvrtiny, přes tři miliardy, na banky, které jsou v podstatě „dceřinými společnostmi“ zahraničních bank, především bank pařížských (proslulé bankovní trio: Banque de lʼUnion Parisienne; Banque de Paris et des Pays-Bas; Société Générale) a berlínských (zejména Německá banka a Diskontní společnost). Dvě největší banky v Rusku, „Ruská“ (Ruská banka pro zahraniční obchod) a „Mezi- národní“ (Petrohradská mezinárodní obchodní banka), „operující ze tří čtvrtin s německým kapitálem“, zvýšily od roku 1906 do roku 1912 své kapitály ze 44 na 98 miliónů rublů a rezervní fondy z 15 na 39 miliónů. První banka patří ke „koncernu“ berlínské Německé banky, druhá ke „koncernu“ berlínské Diskontní společnosti. Dobrák Agahd se velmi pohoršuje nad tím, že berlínské banky vlastní většinu akcií a že ruští akcionáři jsou proto bezmocní. Je pochopitelné, že země vyvážející kapitál sbírá smetanu: když např. berlínská Německá banka uvedla na berlínskou burzu akcie Sibiřské obchodní banky, nechala je rok ležet v pokladně a potom je prodala za kurs 193 (při nominálu 100), tj. téměř za dvojnásobnou cenu, čímž „vydělala“ asi 6 miliónů rublů, které Hilferding nazval „zakladatelským ziskem“.

Celkovou „sílu“ největších petrohradských bank odhaduje autor na 8235 miliónů rublů, téměř na 81/4 miliardy, přičemž „účast“ či lépe řečeno mocenskou pozici zahraničních bank rozděluje takto: francouzské banky 55 %, anglické 10 %, německé 35 %. Z této částky 8235 miliónů činného kapitálu připadá podle autorova výpočtu 3687 miliónů, tj. přes 40 %, na syndikáty Produgol, Prodamet,[i] dále na syndikáty v ropném, hutním a cementářském průmyslu. Splývání bankovního a průmyslového kapitálu v souvislosti se vznikem kapitalistických monopolů tedy nesmírně pokročilo i v Rusku.[149]

Finanční kapitál, který je soustředěn v několika málo rukách a má ve skutečnosti monopolní postavení, shrabuje ze zakladatelské činnosti, z emise cenných papírů, ze státních půjček atd. nesmírné a stále vzrůstající zisky, upevňuje mocenské pozice finanční oligarchie a ukládá celé společnosti daň ve prospěch monopolistů. Vezměme jeden z mnoha příkladů „hospodaření“ amerických trastů, který uvádí Hilferding. Roku 1887 založil Havemeyer cukrovarnický trast sloučením 15 malých společností, jejichž celkový kapitál činil 6,5 miliónu dolarů. Kapitál trastu však byl, řečeno po americku, „rozředěn“ na 50 miliónů dolarů. „Překapitalizování“ počítalo s budoucími monopolními zisky, stejně jako ocelářský trast, také americký, počítá s budoucími monopolními zisky, když skupovává stále více ložisek železné rudy. A opravdu, cukrovarnický trast stanovil monopolní ceny a dosáhl takových příjmů, že mohl platit desetiprocentní dividendu z kapitálu, který byl sedminásobně „rozředěn“, tj. vyplácel téměř 70 % z kapitálu, který byl do podniku při založení trastu skutečně vložen! Roku 1909 činil kapitál trastu 90 miliónů dolarů. Za dvaadvacet let se tedy víc než zdesateronásobil.

Ve Francii nabyly mocenské pozice „finanční oligarchie“ (Proti finanční oligarchii ve Francii je název známé Lysisovy knihy, která vyšla roku 1908 v pátém vydání) jen poněkud odlišných forem. Čtyři největší banky získaly nejen relativní, nýbrž „absolutní monopol“ v emisi cenných papírů. Fakticky je to „trast velkých bank“. A monopol jim zajišťuje monopolní zisky z emisí. Země, která dostává půjčku, obdrží obyčejně maximálně 90 % celkové částky; 10 % si ponechávají banky a jiní zprostředkovatelé. Z rusko-čínské půjčky ve výši 400 miliónů franků banky vytěžily 8 % zisku, z ruské půjčky (1904) ve výši 800 miliónů 10% zisku, z marocké půjčky (1904) ve výši 62,5 miliónu 183/4 %. Kapitalismus začal svůj vývoj jako malý lichvářský kapitál a dovršuje ho jako lichvářský kapitál obrovských rozměrů. „Francouzi jsou lichváři Evropy,“ píše Lysis. Všechny podmínky hospodářského života se touto přeměnou kapitalismu pronikavě mění. Při stagnaci počtu obyvatelstva, průmyslu, obchodu a námořní dopravy může „země“ bohatnout lichvou. „Padesát lidí, reprezentujících kapitál 8 miliónů franků, může disponovat dvěma miliardami ve čtyřech bankách.“ Systém „účastí“, který již známe, má tytéž důsledky: jedna z největších bank, Všeobecná společnost (Société Générale), emituje 64 000 obligací „dceřiné společnosti“, Egyptských rafinérií cukru. Emisní kurs je 150 %‘ tj. banka vydělává 50 %. Pak se ukázalo, že dividendy této společnosti byly fiktivní a „veřejnost“ přišla o 90 až 100 miliónů franků; „jeden z ředitelů Všeobecné společnosti byl členem správní rady rafinérií“ Není divu, že autor je nucen vyvodit závěr: „Francouzská republika je finanční monarchie; úplně tam vládne finanční oligarchie; ovládá tisk i vládu.“[j]

Ve vývoji a upevňování finanční oligarchie má velmi důležitou úlohu mimořádně vysoká míra zisku, již přináší emise cenných papírů jako jedna z hlavních operací finančního kapitálu. „V domácím podnikání neexistuje žádný obchod, který by přinášel alespoň přibližně tak velký zisk jako zprostředkování při emisi zahraničních půjček,“ píše německý časopis Die Bank.[k]

„Žádná bankovní operace nepřináší tak velké zisky jako emise akcií.“ Průměrný roční zisk z emise cenných papírů průmyslových podniků podle údajů časopisu Der deutsche Ůkonomist činil:

1895 — 38,6 %    1898 — 67,7 %
1896 — 36,1 %    1899 — 66,9 %
1897 — 66,7 %    1900 — 55,2 %

„V desetiletí 1891—1900 ‚se vydělalo‘ na emisi německých průmyslových cenných papírů přes 1 miliardu.“[l]

Dosahují-li v době průmyslového vzestupu nesmírného rozsahu zisky finančního kapitálu, pak v době poklesu malé a slabé podniky krachují a velké banky „se zúčastňují“ na jejich skupování za babku nebo na ziskových „sanacích“ a „reorganizacích“. Při „sanacích“ ztrátových podniků se „akciový kapitál snižuje, to znamená, že se pak výnos rozvrhuje na snížený kapitál a dále bývá vypočítáván z něho. Nebo jestliže výnosnost poklesla na nulu, je přibírán nový kapitál, který spolu se starým, méně výnosným kapitálem pak již přinese dostatečný výnos. Mimochodem,“ dodává Hilferding, „všechny tyto sanace a reorganizace mají pro banky dvojí význam: předně jsou výnosnou transakcí a za druhé vhodnou příležitostí učinit společnosti, které se octly v nesnázích, na nich závislými.“[m]

Uvedeme příklad: důlní akciová společnost Union v Dortmundu byla založena roku 1872. Akciový kapitál byl emitován ve výši téměř 40 miliónů marek; a když byla v prvním roce vyplácena dvanáctiprocentní dividenda, stoupl kurs na 170 %. Finanční kapitál sebral smetanu a vydělal maličkost — přibližně 28 miliónů. Při založení této společnosti hrála hlavní úlohu Diskontní společnost, ona německá velká banka, která tak úspěšně dosáhla kapitálu 300 miliónů marek. Poté klesají dividendy Unionu na nulu. Akcionáři jsou nuceni svolit k „odepsání“ kapitálu, tj. ke ztrátě jeho části, aby neztratili všechno. A po několika „sanacích“ mizí během 30 let z knih společnosti Union přes 73 miliónů marek. „Zakládající akcionáři této společnosti mají dnes už jen 5 % nominální hodnoty svých akci“[n], ale na každé „sanaci“ banky vždycky „vydělaly“.

Mimořádně ziskovou operací finančního kapitálu je také spekulace s pozemky v blízkém okolí rychle rostoucích velkoměst. Monopol bank zde splývá s monopolem pozemkové renty a s monopolem dopravních prostředků, neboť vzestup cen pozemků, možnost výhodně je prodat na parcely atd. závisí především na dobrém dopravním spojení se středem města, a městskou dopravu ovládají velké společnosti spjaté s týmiž bankami systémem účastí a rozdělením ředitelských míst. Nastává situace, kterou německý publicista L. Eschwege, spolupracovník časopisu Die Bank, jenž podrobně prostudoval obchody s parcelami a hypotekární operace s nimi atd., označil slovem „bahno“. Neuvěřitelně se spekuluje s předměstskými pozemky, zkrachovaly už stavební firmy jako např. berlínská firma Boswau a Knauer, která si dokázala opatřit na 100 miliónů marek, a to prostřednictvím „velmi solidní a velmi vážené“ Německé banky (Deutsche Bank), jež pochopitelně působila na základě systému „účastí“, tj. potají, v zákulisí, a dostala se z toho se ztrátou „pouhých“ 12 miliónů marek; dále přicházejí na mizinu drobní podnikatelé a dělníci, kteří nedostávají zaplaceno od fiktivních stavebních firem, jsou uzavírány šejdířské úmluvy s berlínskou „poctivou“ policií a magistrátem s cílem získat informace o parcelách a dosáhnout stavebních povolení u městské správy apod. atd.[o]

„Americké mravy“, nad nimiž tak pokrytecky spínají ruce evropští profesoři a spořádaní měšťáci, zdomácněly v období finančního kapitálu doslova v každém velkoměstě kterékoli země.

V Berlíně se na počátku roku 1914 mluvilo o tom, že bude založen „dopravní trast“, tj. „zájmové společenství“ tří berlínských dopravních podniků: městské nadzemní elektrické dráhy, tramvajové dopravy a omnibusové společnosti. „O tomto záměru jsme věděli,“ psal časopis Die Bank, „už ode dne, kdy se proslechlo, že většina akcií omnibusové společnosti přešla do rukou ostatních dvou dopravních společností... Je možné docela věřit, že lidé prosazující tyto plány chtějí jednotným řízením dopravy dosáhnout takových úspor, z nichž by mohla mít koneckonců částečný užitek i veřejnost. Celá záležitost je však složitější, neboť za tímto zakládajícím se dopravním trastem stojí banky, které mohou, kdykoli budou chtít, podřídit jimi monopolizované dopravní spoje zájmům svého obchodu s pozemky. Stačí si připomenout, jak už při založení společnosti městské elektrické dráhy hrály jistou úlohu zájmy velké banky, která tuto věc podporovala, a uvidíme, že tento dohad je oprávněný. Zájmy tohoto dopravního podniku se totiž prolínaly se zájmy obchodu s pozemky... Východní trať této dráhy měla totiž zpřístupnit pozemky, které tato banka hned poté, kdy bylo již jisté, že ke stavbě dráhy dojde, prodala s velkým ziskem pro sebe a pro několik členů...“[p]

Jakmile se monopol jednou utvořil a vládne miliardami, proniká zcela nevyhnutelně do všech oblastí veřejného života bez ohledu na politické zřízení a bez ohledu na všechny ostatní „detaily“. V německé ekonomické literatuře se obyčejně lokajsky vychvaluje poctivost pruského úřednictva a ukazuje se prstem na francouzskou Panamu[150] nebo na americkou politickou korupci. Ale ve skutečnosti dokonce i buržoazní literatura, která se zabývá bankovnictvím v Německu, je nucena ustavičně psát o věcech daleko přesahujících rámec ryze bankovních operací, například o „atraktivnosti bank“ vzhledem ke stále častějším případům, kdy státní úředníci přecházejí do služeb bank: „Jak to vypadá s nepodplatitelností státního úředníka, jehož tajným přáním je teplé místečko na Behrenstrasse?“[q], což je ulice v Berlíně, kde je sídlo Německé banky. Alfred Lansburgh, vydavatel časopisu Die Bank, napsal roku 1909 článek Ekonomický význam byzantinismu, v němž mimo jiné píše o cestě Viléma II. do Palestiny a o „bezprostředním důsledku této cesty, o stavbě Bagdádské dráhy, tomto osudném ‚veledíle německé podnikavosti‘, které má větší vinu na ‚obklíčení‘ než všechny naše politické chyby dohromady“[r] (obklíčením se rozumí politika Eduarda VII., který se snažil izolovat Německo a sevřít je kruhem imperialistického protiněmeckého spolku). Už zmíněný spolupracovník tohoto listu Eschwege napsal roku 1911 článek Plutokracie a úřednictvo, v němž např. odhaluje případ německého vládního rady Völkera, který jako člen komise pro zkoumání činnosti kartelů projevil značnou energii a za nějaký čas se octl na skvěle placeném místě v největším kartelu, v ocelářském syndikátu. Podobné případy, které nejsou nijak náhodné, přiměly téhož buržoazního publicistu k doznání, že „hospodářská svoboda zaručená německou ústavou se stala v mnoha oblastech hospodářského života pustou frází“ a že za nynější vlády plutokracie „nás nemůže ani nejširší politická svoboda zachránit před tím, abychom se nestali národem nesvobodných lidí“.[s]

Pokud jde o Rusko, omezíme se na jeden příklad. Před několika lety přinesly všechny listy zprávu, že ředitel úvěrní kanceláře Davydov přechází ze státní služby do jisté velké banky s platem, který měl podle smlouvy dosáhnout za několik let přes 1 milión rublů. Úvěrní kancelář je instituce, která má „sjednocovat činnost všech úvěrních ústavů státu“ a která poskytuje bankám sídelních měst subvence v částce 800 až 1000 miliónů rublů[t].

Kapitalismus se vůbec vyznačuje tím, že vlastnictví kapitálu je odděleno od jeho použití ve výrobě, že peněžní kapitál je oddělen od kapitálu průmyslového čili produktivního, že rentiér, který žije pouze z důchodu plynoucího z peněžního kapitálu, je oddělen od podnikatele a od všech osob, které kapitálem bezprostředně disponují. Imperialismus čili vláda finančního kapitálu je onen nejvyšší stupeň kapitalismu, kdy toto oddělení nabývá ohromných rozměrů. Převaha finančního kapitálu nad všemi ostatními formami kapitálu znamená, že rentiér a finanční oligarchie mají vládnoucí postavení, znamená, že ze všech ostatních států se vyčleňuje několik málo finančních „velmocí“. Rozsah tohoto procesu je možné posoudit podle údajů statistiky emisí, tj. vydávání cenných papírů všeho druhu.

V bulletinu mezinárodního statistického ústavu uveřejnil A. Neymarck[u] velmi obšírné, úplné a přehledné údaje o emisích na celém světě. Tyto údaje byly potom častokrát ve výňatcích citovány v ekonomické literatuře[151]. Uvádíme úhrnné údaje za čtyři desetiletí:

Celková hodnota emisí cenných papírů v miliardách franků za desetiletí
1871—1880      76,1
1881—1890      64,5
1891—1900    100,4
1901—1910    197,8

V sedmdesátých letech vzrostla celková hodnota emisí na celém světě zejména vlivem půjček uzavřených ve spojitosti s francouzsko-pruskou válkou a po ní následujícím údobím zakladatelské horečky v Německu. Celkové zvýšení ve třech posledních desetiletích 19. století bylo poměrně pomalé, až teprve v prvním desetiletí 20. století je patrný velký vzestup, během deseti let téměř zdvojnásobení. Začátek 20. století je tedy epochou přelomu, nejenom pokud jde o růst monopolů (kartelů, syndikátů a trastů), o čemž jsme již mluvili, nýbrž i pokud jde o růst finančního kapitálu.

Celkovou hodnotu cenných papírů na světě roku 1910 odhaduje Neymarck přibližně na 815 miliard franků. Po odpočtu duplicitních položek snižuje tuto částku na 575 až 600 miliard. Na jednotlivé země připadají (počítáme-li úhrnnou částku 600 miliard) tyto částky:

Celková hodnota cenných papírů v roce 1910
(v miliardách franků)
Anglie
Spojené státy
Francie
Německo
Rusko
Rakousko-Uhersko
Itálie
Japonsko
142
132
110
95
31
24
14
12

479
Holandsko
Belgie
Španělsko
Švýcarsko
Dánsko
Švédsko, Norsko,
Rumunsko a ostatní
——————————
Úhrnem
12,5  
7,5  
7,5  
6,25
3,75

2,5  
———
600     

Z těchto údajů je už na první pohled vidět, jak nápadně se vyčleňují z ostatních zemí čtyři nejbohatší kapitalistické země, z nichž každá vlastní cenné papíry přibližně za 100—150 miliard franků. Z těchto čtyř zemí jsou dvě — Anglie a Francie — kapitalistické země s nejdelší tradicí a, jak uvidíme, s největším počtem kolonií; druhé dvě — Spojené státy a Německo — jsou nejvyspělejší kapitalistické země, pokud jde o rychlost vývoje i stupeň rozšíření kapitalistických monopolů ve výrobě. Finanční kapitál těchto čtyř zemí činí úhrnem 479 miliard franků, tj. téměř 80 % světového finančního kapitálu. Téměř celý ostatní svět je tak či onak dlužníkem a poplatníkem těchto zemí — mezinárodních bankéřů, těchto čtyř „pilířů“ světového finančního kapitálu.

Zvlášť podrobně je třeba se zabývat úlohou vývozu kapitálu při vytváření mezinárodní sítě závislosti a spojení finančního kapitálu.




__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a R. Hilferding, Finanční kapitál, Praha 1961, s. 284, 285.

b R. Liefmann, cit. dílo, s.476.,

c Hans Gideon Heymann, Die gemischten Werke im deutschen Grosseisengewerbe, Stuttgart 1904, s. 268—269.

d Liefmann, Beteiligungsges. etc., 1. vyd., s. 258.

e Schulze-Gaevernitz v Grundriss der Sozialökonomik, V, 2, s. 110.

f L. Eschwege, Tochtergesellschaften, Die Bank, 1914, 1, s. 545.

g Kurt Heinig, Der Weg des Elektrotrusts, Die Neue Zeit, 1912, 30. Jahrg., 2, s. 484.

h E. Agahd, Grossbanken und Weltmarkt. Die wirtschaftliche und politische Bedeutung der Grossbanken im Weltmarkt unter Berücksichtigung ihres Einflusses auf Russlands Volkswirtschaft und die deutsch-russischen Beziehungen, Berlin 1914.

i Produgol — Ruská společnost obchodující s minerálními palivy. Prodamet — Společnost pro prodej výrobků ruských hutí. Čes. red.

j Lysis, Contre lʼoligarchie financière en France, 5. éd., Paris 1908, pp. 11, 12, 26, 39, 40, 48.

k Die Bank, 1913, č. 7, s. 630.

l Stillich, cit, dílo, s. 143; W. Sombart, Die deutsche Volkswirtschaft im 19. Jahrhundert, 2. Aufl, 1909, s. 526, Anlage 8.

m Srov. R. Hilferding, Finanční kapitál, Praha 1961, s. 163.

n Stillich, cit. dílo, s. 138 a Liefmann, s. 51.

o Die Bank, 1913, s. 952; L. Eschwege, Der Sumpf, tamtéž, 1912, 1, s. 223n.

p Verkehrstrust, Die Bank, 1914, 1, s. 89.

q Der Zug zur Bank, Die Bank, 1909, 1, s. 79.

r Tamtéž, 1, s. 301.

s Tamtéž, 1911, 2, s. 825; 1913,2, s. 962.

t E. Agahd, s. 202.

u Bulletin de lʼInstitut international de Statistique, t. XIX, livr. II, La Haye 1912. Údaje o malých státech, druhý sloupec, byly vypočteny přibližně podle čísel z roku 1902 zvýšených o 20%.


147 Fakta ze současnosti zcela potvrzují správnost Leninovy kritiky buržoazně reformistických teorií o „demokratizaci kapitálu“, majících za účel přikrášlovat kapitalismus a zastírat nadvládu monopolů. Emise drobných akcií využívají kapitalističtí magnáti jen k ještě většímu vykořisťování a klamání lidu. Drobné „lidové“ akcie nejsou mezi lidem tak hromadně rozšířeny, jak hlásá buržoazní propaganda, ve skutečnosti je mohou získat jen někteří kvalifikovaní dělníci, představitelé takzvané dělnické aristokracie. Apologetické teorie o přeměně dělníků ve vlastníky (spoluvlastníky) podniků a o „vyrovnávání“ dělnických příjmů s příjmy kapitalistů jsou zcela nereálné. Pro soudobý kapitalismus je naopak typické prohlubování propasti mezi prací a kapitálem, mezi lidem a monopoly.

148 Lenin má na mysli G. V. Plechanova. Plechanovovy výroky o imperialismu jsou obsaženy ve sborníku jeho článků O válce, který vyšel v Petrohradě za první světové války.

149 Lenin byl nucen ve své knize Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu, která měla vyjít v Rusku legálně, omezit analýzu ruského imperialismu jen na stručné zmínky a závěry. V Sešitech o imperialismu využívá Lenin kromě německy psané knihy E. Agahda Velké banky a světový trh. Hospodářský a politický význam velkých bank na světovém trhu se zřetelem k jejich vlivu na ruské národní hospodářství a na německo-ruské vztahy (Berlín 1914) také údaje z prací A. N. Zaka Němci a německý kapitál v ruském průmyslu a B. Ischchaniana Zahraniční prvky v ruském národním hospodářství.

150 Francouzská Panama — narážka na velký skandál, který vypukl koncem 80. let v souvislosti s krachem francouzské akciové společnosti pro stavbu Panamského průplavu. Jak vyšlo najevo, v podvodných machinacích bylo zapleteno mnoho politiků, byly odhaleny miliónové zpronevěry a podplácení významných úředních osob. Výraz Panama se stal synonymem velkých politických a finančních afér.

151 Údaje o emisích cenných papírů na celém světě a jejich rozdělení podle jednotlivých zemí, jež uvádí Alfred Neymarck v Bulletin de lʼinstitut international de statistique, vol. XIX, 2e libraison, La Haye, 1912 [bulletin mezinárodního statistického úřadu, sv. XIX, 2. kniha, Haag 1912], Lenin porovnává a ověřuje s údaji obsaženými v práci Waltera Zollingera Die Bilanz der internationalen Wertübertragungen [Bilance mezinárodních převodů cenných papírů], Jena 1914, a připojuje k nim vlastní výpočty.