Vladimír Iljič Lenin



IV. Vývoz kapitálu


Pro starý kapitalismus, kdy neomezeně vládla volná konkurence, byl typický vývoz zboží. Pro novodobý kapitalismus, kdy vládnou monopoly, se stal typickým vývoz kapitálu.

Kapitalismus je zbožní výroba na nejvyšším stupni svého vývoje, kdy se i pracovní síla stává zbožím. Růst směny jak uvnitř země, tak zejména mezinárodní směny je charakteristickým rysem kapitalismu. Jednotlivé podniky, jednotlivá průmyslová odvětví a jednotlivé země se za kapitalismu nevyhnutelně vyvíjejí nerovnoměrně a ve skocích. Anglie se stala kapitalistickou zemí dříve než jiné země a přibližně v druhé polovině 19. století, po zavedení volného obchodu, si činila nárok na to, aby se stala „dílnou celého světa“, dodavatelkou výrobků do všech zemí, které jí výměnou za to měly dodávat suroviny. Avšak tento monopol Anglie byl už v poslední čtvrtině 19. století podlomen, neboť řada jiných zemí vyspěla za hradbou „ochranných“ cel v samostatné kapitalistické státy. Na počátku 20. století vidíme, že se tvoří monopoly jiného druhu: za prvé monopolistické svazy kapitalistů ve všech vyspělých kapitalistických zemích; za druhé monopolní postavení několika málo nejbohatších zemí, v nichž akumulace kapitálu dosáhla obrovských rozměrů. Ve vyspělých zemích vznikl nesmírný „nadbytek kapitálu“.

Kdyby byl kapitalismus schopeň povznést zemědělství, které se v současné době všude ve svém vývoji za průmyslem nesmírně opozdilo, kdyby byl schopen zvýšit životní úroveň mas obyvatelstva, které všude přes závratný pokrok techniky napolo hladoví a živoří v bídě, pak by pochopitelně nemohla být o nadbytku kapitálu ani řeč. Právě tímto „argumentem“ většinou operují maloburžoazní kritikové kapitalismu. Ale to by kapitalismus přestal být kapitalismem, neboť jak nerovnoměrnost vývoje, tak polohladová životní úroveň mas jsou stěžejní, nezbytné podmínky a předpoklady tohoto výrobního způsobu. Dokud kapitalismus zůstává kapitalismem, nevyužívá se nadbytku kapitálu ke zvýšení životní úrovně mas v dané zemi, neboť to by vedlo k snížení zisků kapitalistů, ale používá se ho ke zvýšení zisků vývozem kapitálu do zahraničí, do zaostalých zemí. V těchto zaostalých zemích se obyčejně dosahuje velkých zisků, neboť kapitálu je tam málo, půda poměrně levná, mzdy nízké a suroviny levné. Vývoz kapitálu je možný proto, že řada zaostalých zemí byla již vtažena do koloběhu světového kapitalismu, že byly vybudovány nebo se začaly budovat hlavní železniční tratě, že jsou zajištěny základní předpoklady pro rozvoj průmyslu atd. Vývoz kapitálu se stává nutným, protože v několika málo zemích kapitalismus „přezrál“ a kapitál nemá (jestliže zemědělství je málo vyvinuté a masy bídně živoří) dostatečné pole působnosti pro „ziskové“ umístění.

O velikosti kapitálu, který tři hlavní země umístily, v zahraničí, můžeme uvést tyto přibližné údaje.[a]

Kapitál umístěný v zahraničí
(v miliardách franků)
Rok
Anglií
Francií
Německem
1862
3,6
1872
15    
10 (1869)
1882
22    
15 (1880)
?
1893
42    
20 (1890)
?
1902
62    
27 - 37    
12,5
1914
75 - 100
60            
44   

Z toho je zřejmé, že vývoz kapitálu nabyl nesmírného rozsahu teprve na počátku 20. století. Kapitál tří hlavních zemí umístěný v zahraničí činil před válkou 175—200 miliard franků. Výnos z této částky, počítáme-li pouhých 5 %, činí ročně 8-10 miliard franků. Opravdu solidní základ pro imperialistický útisk a vykořisťování většiny národů a zemí na světě, pro kapitalistický parazitismus hrstky nejbohatších států!

Na otázku, jak je kapitál umístěný v zahraničí rozdělen podle zemí, v nichž je investován, lze dát jenom přibližnou odpověď, která však může objasnit některé obecné vzájemné vztahy a souvislosti soudobého imperialismu.

Světadíly, mezi něž je rozdělen (přibližně)
zahraniční kapitál (kolem roku 1910)

(v miliardách marek)
 
Anglie
Francie
Německo
Celkem
Evropa
  4
23
18
45
Amerika
37
  4
10
51
Asie, Afrika a Austrálie
29
  8
  7
44
_____________________________________________________
Celkem
70
35
35
140  

Pro Anglii mají prvořadý význam její neobyčejně rozsáhlé koloniální državy, které jsou i v Americe (např. Kanada), o Asii apod. ani nemluvě. Obrovský vývoz kapitáluje zde velmi úzce spjat s rozlehlými koloniemi, o jejichž významu pro imperialismus budeme ještě mluvit. Jinak je tomu ve Francii. Její kapitál plynoucí do zahraničí je umístěn hlavně v Evropě, především v Rusku (nejméně 10 miliard franků); přitom tu jde hlavně o zápůjční kapitál, o státní půjčky, a nikoli o kapitál investovaný do průmyslových podniků. Na rozdíl od anglického koloniálního imperialismu lze francouzský imperialismus nazvat imperialismem lichvářským. V Německu nacházíme třetí formu: německé kolonie nejsou velké a kapitál, který Německo umisťuje v zahraničí, je rozdělen mezi Evropu a Ameriku nejrovnoměrněji.

Vývoz kapitálu ovlivňuje a neobyčejně urychluje rozvoj kapitalismu v zemích, do kterých plyne. Může-li tedy tento vývoz do určité míry způsobit jistou stagnaci vývoje v zemích vyvážejících, rozšiřuje pak na druhé straně a zintenzívňuje další rozvoj kapitalismu na celém světě.

Země vyvážející kapitál mají téměř vždy možnost získat jisté „výhody“, jejichž charakter objasňuje specifičnost epochy finančního kapitálu a monopolů. Berlínský časopis Die Bank v říjnu 1913 např. napsal:

„Na mezinárodním kapitálovém trhu se začala nedávno odehrávat komedie hodná Aristofanova pera. Četné cizí státy, od Španělska až po Balkán, od Ruska až po Argentinu, Brazílii a Čínu, se snaží otevřeně nebo potají, někdy velmi důrazně, opatřit si na velkých peněžních trzích půjčky. Situace na peněžních trzích není nyní zvlášť skvělá a ani politické perspektivy nejsou nijak růžové. Přesto se žádný z peněžních trhů neodvažuje odmítnout půjčku z obavy, že by jej soused předešel, půjčku poskytl a zajistil si tak jisté protislužby. Věřitel při takových mezinárodních transakcích téměř vždy něco získá: buď ústupek v obchodní smlouvě, nebo uhelnou stanici, stavbu přístavu, tučnou koncesi či objednávku zbraní.“[b]

Finanční kapitál vytvořil epochu monopolů. A monopoly všude přinášejí monopolistické zásady: místo konkurence na otevřeném trhu nastupuje využívání „styků“ za účelem výhodné transakce. Zcela běžně se půjčka uzavírá pod podmínkou, že za její část budou nakoupeny výrobky věřitelské země, zejména vojenská výzbroj, lodi atd. Francie se v posledních dvou desetiletích (1890—1910) k tomuto prostředku velmi často uchylovala. Vývoz kapitálu do zahraničí se stává prostředkem podporujícím vývoz zboží do zahraničí. Mezi zvlášť velkými podniky bývají přitom uzavírány transakce, které, jak se „šetrně“ vyjádřil Schilder[c], „hraničí s korupcí“. Krupp v Německu, Schneider ve Francii, Armstrong v Anglii jsou příklady takových firem těsně spjatých s obrovskými bankami a s vládou, jež nelze jen tak snadno při uzavírání půjčky „obejít“.

Francie poskytla půjčky Rusku, ale přitom je „přitiskla ke zdi“ v obchodní smlouvě z 16. září 1905 tím, že si vymínila jisté ústupky platné až do roku 1917; totéž učinila při sjednání obchodní smlouvy s Japonskem z 19. srpna 1911. Celní válka mezi Rakouskem a Srbskem, která trvala se sedmiměsíční přestávkou od roku 1906 do roku 1911, byla zčásti vyvolána konkurencí mezi Rakouskem a Francií při dodávkách vojenské výzbroje Srbsku. Paul Deschanel prohlásil v lednu 1912 ve sněmovně, že francouzské firmy dodaly Srbsku v letech 1908 až 1911 vojenský materiál za 45 miliónů franků.

Rakousko-uherský konzul v brazilském Sao Paulu ve své zprávě uvádí: „Brazilské železnice se budují většinou za pomoci francouzského, belgického, britského a německého kapitálu; tyto země si při finančních operacích spojených se stavbou železnic vyhrazují i dodávky železničního stavebního materiálu.“

Finanční kapitál tedy v pravém slova smyslu rozprostírá své sítě do všech zemí světa. Velkou úlohu přitom hrají banky zřizované v koloniích a jejich filiálky. Němečtí imperialisté hledí závistivě na „staré“ koloniální země, které se po této stránce o sebe postaraly zvlášť „dobře“: V roce 1904 měla Anglie 50 koloniálních bank s 2279 filiálkami (roku 1910 72 koloniálních bank s 5449 filiálkami), Francie 20 koloniálních bank se 136 filiálkami, Holandsko 16 koloniálních bank s 68 filiálkami, kdežto Německo „celkem pouze“ 13 koloniálních bank se 70 filiálkami.[d] Američtí kapitalisté zase závidí anglickým a německým kapitalistům: Roku 1915 si stěžovali, že „v Jižní Americe má 5 německých bank 40 filiálek a 5 anglických bank 70 filiálek... Anglie a Německo umístily za posledních 25 let v Argentině, Brazílii a Uruguayi přibližně 4 miliardy dolarů, a proto se podílejí 46 % na celkovém obchodu těchto tří zemí.“[e]

Země vyvážející kapitál si mezi sebou rozdělily svět v přeneseném smyslu slova. Avšak finanční kapitál vedl také k přímému rozdělení světa.




__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Hobson, Imperialism, London 1902, p. 58; Riesser, cit, dílo, s. 395 a 404; P. Arndt in: Weltwirtschaftliches Archiv, Bd. 7, 1916, S. 35; Neymarck in: Bulletin; Hilferding, Das Finanzkapital, s. 492; Lloyd George, řeč v Dolní sněmovně 4. května 1915, Daily Telegraph z 5. května 1915; B. Harms, Probleme der Weltwirtschaft, Jena 1912, S. 235 aj.; Dr. Siegmund Schilder, Entwicklungstendenzen der Weltwirtschaft, Berlin 1912, Bd. 1, s. 150; George Paish, Great Britainʼs Capital Investments etc. In: Journal of the Royal Statistical Society, vol. LXXIV, 1910—1911, s. 167n.; Georges Diouritch, LʼExpansion des banques allemandes à lʼétranger, ses rapports avec le développement économique de lʼAllemagne, Paris 1909, s. 84.

b Die Bank, 1913, 2, s. 1024—1025.

c Schilder, cit. dílo, s. 346, 350, 371.

d Riesser, cit, dílo, 4. vyd., s. 375 a Diouritch, s. 283.

e The Annals of the American Academy of Political and Social Science, vol. LIX, May 1915, p. 301. Tamtéž na s. 331 čteme, že známý statistik Paish v posledním sešitě finančního časopisu The Statist odhadoval úhrn kapitálu vyvezeného Anglií, Německem, Francií, Belgií a Holandskem na 40 miliard dolarů, tj. 200 miliard franků.