Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Vladimír Iljič Lenin



Strana proletariátu ve volbách do obvodních dum


Naše strana jde do voleb s vlastními samostatnými kandidátkami. Podle předběžných informací, které dostal sebetanát ústředního výboru, byly tyto kandidátky ve čtyřech z dvanácti obvodů (moskevský, rožděstvenský, kolpinský a porochovský) sestaveny bez jakýchkoli bloků. Ve všech ostatních obvodech vytváříme blok pouze s internacionalisty, a to v šesti obvodech (v 2. městském, v narvském, na Petrohradské straně,[a] v moskevském, v 1. městském a v obvodu Vasiljevskij ostrov) s „mezirajonovci“[40] (kteří,jak známo, naprosto rezolutně odsoudili vstup narodniků a menševiků do vlády kapitalistů); dále ve čtyřech obvodech (vyborském, něvském, 1. městském a v obvodu Vasiljevskij ostrov) s menševiky-internacionalisty[41], odpůrci „socialistického“ ministerialismu[42], a v jednom obvodu (něvském) rovněž s internacionalisty ze strany socialistů-revolucionářů, kteří odsuzují „ministerialismus“ své strany.

Toto spojení s internacionalisty z jiných stran je v plném souladu jak s usneseními našich konferencí (petrohradské[43] i celoruské), tak se zásadní linií proletářské strany zaměřenou proti maloburžoaznímu obranářství a ministerialismu menševiků a narodniků.

Propagování „levicového bloku“, které provádí mimo jiné i list Novaja žizň, nemohlo samozřejmě zpochybnit usnesení naší strany. Nesprávný, zásadně nesprávný je názor, že municipální volby „nemají tak vyhraněně politický charakter“ (jako volby do Ústavodárného shromáždění). Stejně nesprávné je, že „municipální programy jednotlivých socialistických (??) stran se navzájem liší jen nepatrně“. Opakovat tyto podivné řeči a neodpovědět věcně na argumenty Pravdy znamená vyhýbat se rozboru nejzávažnější otázky nebo před ní přímo kapitulovat.

Zužovat volby v hlavním městě v době revoluce na čistě (nebo aspoň převážně) „municipální“ program je prostě něco zcela absurdního. Je to výsměch zkušenostem všech revolucí. Je to urážka zdravého rozumu dělníků, kteří velmi dobře vědí, že Petrohrad má vedoucí a někdy i rozhodující úlohu.

Kadeti sjednocují celou pravici, všechny kontrarevolucionáře, všechny statkáře a kapitalisty. Jsou pro vládu, chtějí přidělit revolučnímu Petrohradu úlohu přisluhovače vlády kapitalistů, kteří mají deset ministrů oproti šesti narodnikům a menševikům.

Proti kadetům, šovinistům a stoupencům války za mořské úžiny jedná strana proletariátu, která je rozhodným odpůrcem imperialismu a jediná je schopna skoncovat se zájmy kapitálu, uskutečnit závažná revoluční opatření, bez nichž nelze pomoci masám pracujících ve chvíli blížící se a již velmi blízké obrovské katastrofy. Bez revolučních opatření není záchrany. Bez dělnické milice jako stupně k okamžitému vytvoření celonárodní milice nelze ani při nejlepší vůli uskutečnit tato opatření, nelze se vyhnout zejména stání ve frontách a nepořádkům v zásobování.

Avšak „střední cesta“, cesta maloburžoazie, menševiků a narodniků, kteří mají plná ústa zbožných přání, oslabují se kompromisními dohodami s kapitalisty a podřizují se kapitalistům (šest ministrů proti deseti!!) ‚ to je cesta, která nikam nevede. Masy se o tom brzy přesvědčí z vlastní zkušenosti, i kdyby na nějaký čas v „kompromisní dohodu“ s kapitalisty uvěřily.

Kdo je pro opravdové uskutečňování zájmů pracujících mas, kdo je pro zrušení policie, pro to, aby policie byla nahrazena všelidovou milicí, kdo je pro skutečná revoluční opatření, která by zemi vyvedla ze strašlivé krize, ze strašlivého hospodářského rozvratu, musí hlasovat pro kandidáty proletářské strany, pro Sociálně demokratickou dělnickou stranu Ruska (bolševiků).

Pravda, č. 56
26. (13.) kvitna 1917
  Podle textu Pravdy



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — nejstarší část Petrohradu. Čes. red.


40 Mezirajonovci — členové mezírajonní organizace sjednocených sociálních demokratů, která vznikla v Petrohradu na podzim roku 1913 v rámci úsilí o jednotu SDDSR. Mezirajonovci se pod heslem jednoty snažiti sjednotit bolševickou a menševickou organizaci v Petrohradu, přičemž vytvořili další, vlastní frakční organizaci. Patřila k ní část bývalých bolševiků smířlivecky naladěných vůči oportunistům a menševici-trockisté.

Za první světové války zastávali mezirajonovci centristické stanovisko, uznávali válku za imperialistickou, byli proti sociálšovinismu, ale nesouhlasili s naprostou roztržkou s menševiky.

V roce 1917 prohlásila mezirajonní organizace, jejímiž členy byli V. Volodarskij, A. Joffe, A. Lunačarskij, D. Manuilskij, L. Trockij, M. Urickij, I. Jureněv aj., že souhlasí s linií bolševické strany. Proto ve volbách do petrohradských obvodních dum v květnu až červnu 1917 bolševici vystupovali v bloku s mezirajonovci. Na VI. sjezdu SDDSR(b) byla mezirajonní organizace (asi 4000 členů), která se rozešla s menševiky-obranáři, přijata do bolševické strany. Další události ukázaly, že někteří mezirajonovci (Lunačarskij, Manuilskij, Volodarskij, Urickij aj.) skutečně skoncovali se svou centristickou minulostí, ale Trockij s malou skupinkou svých nejbližších stoupenců přerušil boj proti bolševismu jen dočasně a „do strany vstoupil proto, aby v ní mohl bojovat proti leninismu a vnutit jí svou oportunistickou, protistranickou politiku“ (Dějiny KSSS, Praha 1973, s. 221).

Mezirajonovci vydávali svůj tiskový orgán — časopis Vperjod (v roce 1915 vyšlo jedno číslo vydané ilegálně). Vydávání časopisu bylo obnoveno v roce 1917; od června do srpna vycházel legálně jako orgán petrohradského mezinárodního výboru sjednocených sociálních demokratů (internacionalistů); vyšlo osm čísel. Po VI. sjezdu strany se složení redakce změnilo a 9. číslo časopisu vyšlo jako orgán ÚV SDDSR(b). V září bylo z usneseni UV vydávání časopisu zastaveno.

41 Menševici-internacionalisté — nepočetné křídlo menševické strany, zastávající za první světové války nedůsledně internacionalistické stanovisko. Nejvýznačnějšími představiteli byli L. Martov, J. Larin, A. Martynov a další. Od dubna do června 1917 vydávali menševici-internacionalisté měsíčník Internacional.

Menševici-internacionalisté zastávali centristické pozice. Ruské šovinisty sice kritizovali, ale báli se od nich organizačně odtrhnout a odmítali základní teze leninské taktiky bolševické strany v otázkách války, míru a revoluce.

Bolševici se několikrát pokusili spojit s internacionalisty ke společným akcím proti sociálšovinistům. V únoru 1915 předložil Lenin v odpovědi redakci listu Naše slovo návrh prohlášení o shromažďování sil internacionalistů a o rozchodu se sociálšovinisty (Viz Spisy 21, Praha 1957, s. 121—124), ale menševici-internacionalisté se k ráznému rozchodu s nimi neodhodlali. Otázka sjednocení s internacionalisty byla projednávána na petrohradské městské konferenci a na VII. (dubnové) celoruské konferenci SDDSR(b) a rovněž na VI. sjezdu strany. Proti oportunistickému heslu jednoty se sociálšovinisty vytyčil VI. sjezd „třídní revoluční heslo — jednotu všech internacionalistů, kteří se skutečně rozešli s menševiky-imperialisty“, a vyzval všechny revoluční síly v sociální demokracii, aby „přerušili organizační spojení s obranáři a aby se sjednotili kolem SDDSR“ (srov. KSSS v rezolucích a usneseních sjezdů, konferencí a plenárních zasedání ÚV, díl I, Praha 1954, s. 335). Vůdcové menševiků-internacionalistů Martov a Astrov, kteří si kladli řadu nepřijatelných podmínek, zavinili, že ke sjednocení nedošlo. Někteří menševici-internacionalisté (J. Larin) však vstoupili do bolševické strany.

Po vítězství Říjnové revoluce část menševiků-internacionalistů emigrovala a stali se z nich nepřátelé sovětské moci; jednotliví představitelé této skupiny vstoupili do bolševické strany a pracovali v sovětských institucích.

42 „Socialistický“ ministerialismus — millerandismus — oportunistická taktika účasti socialistů v buržoazních reakčních vládách. Označení pochází z roku 1899, když francouzský socialista Millerand vstoupil do buržoazní vlády Valdeka-Rousseaua.

Otázka millerandismu se projednávala v roce 1900 na pařížském kongresu II. internacionály. Kongres schválil smířliveckou rezoluci předloženou K. Kautským, která odsuzovala účast socialistů v buržoazní vládě, ale připouštěla ji jako možnost v „mimořádných“ případech. Této výhrady využili francouzští a jiní socialisté, aby ospravedlnili svůj vstup do vlády imperialistické buržoazie za první světové války. Lenin označoval ministerialismus za revizionismus a renegátství a upozorňoval, že sociálreformisté se vstupem do buržoazní vlády pokaždé stali pro kapitalisty loutkami, nástrojem vlády k balamucení mas.

43 Jde o rezoluci petrohradské městské konference o vztahu ke stranám socialistů-revolucionářů, sociálních demokratů (menševiků), ke straně tzv. „nefrakčních“ sociálních demokratů a k podobným politickým proudům a rezoluci VII. (dubnové) celoruské konference O spojení internacionalistů proti maloburžoaznímu obranářskému bloku. Autorem obou rezoluci byl Lenin (viz Sedmá /dubnová/ celoruská konference SDDSR(b). Petrohradská městská konference SDDSR(b). Duben 1917. Protokoly, 1958,s. 50—51; KSSS v rezolucích a usneseních sjezdů, konferencí a plenárních zasedání ÚV, díl I, Praha 1954, s. 299 a Sebrané spisy 31, zde a zde).

Petrohradská městská konference SDDSR(b) byla svolána na základě usnesení petrohradského výboru ze 6. (19.) dubna a konala se 14.—22. dubna (27. dubna—5. května) 1917. Volby probíhaly podle klíče jeden delegát na 200 členů strany. Konference se zúčastnilo 57 delegátů, mezi nimiž byli zástupci finské, estonské, lotyšské, polské a litevské organizace, zástupci vojenské organizace a rovněž dva zástupci mezirajonovců.

Na programu konference byly tyto otázky: současná situace a naše úkoly; stanovisko k sovětu dělnických a vojenských zástupců a jeho reorganizace; výstavba stranické organizace; postoj k sociální demokracii jiných směrů; městské volby; štvaní proti Pravdě.

Lenin byl zvolen čestným předsedou konference, přednesl hlavní politický referát o současné situaci, byl členem návrhové komise pro vypracování rezolucí o stanovisku k prozatimní vládě a o válce, předložil rezoluci o obecních volbách aj. Odhalil také Kameněvův pokus v jeho projevu a v pozměňovacích návrzích k Leninově rezoluci o stanovisku k prozatímní vládě prosadit požadavek kontroly nad ní jako pokus kompromisnický, jako politiku Čcheidzeho a Stěklova.

Konference schválila drtivou většinou hlasů Leninovu rezoluci o stanovisku k prozatímní vládě.

Usnesení petrohradské městské konference svědčila o tom, že se petrohradští bolševici semkli kolem Leninových Dubnových tezí; Leninovu taktiku schválila velká stranická organizace hlavního města. Rezoluce petrohradské konference se ze značné části staly základem rezolucí VII. (dubnové) celoruské konference SDDSR(b).