Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Úkoly proletariátu v naší revoluci
Doslov
V důsledku hospodářského rozvratu a pracovní neschopnosti petrohradských tiskáren moje brožura zastarala. Napsal jsem ji 10. dubna 1917, dnes je 28. května, a brožura stále ještě nevyšla!
Brožuru jsem napsal jako návrh platformy, jež měla propagovat mé názory před celoruskou konferencí naší strany, Sociálně demokratické dělnické strany bolševiků Ruska. Byla přepsána na stroji a v několika exemplářích rozdána před konferencí a na konferenci členům strany, a tak splnila aspoň částečně své poslání. Teď už je však po konferenci konala se 24.—29. dubna 1917 a její rezoluce byly už dávno uveřejněny (viz přílohy k 13. číslu listu Soldatskaja pravda[110]); pozorný čtenář snadno postřehne, že moje brožura je dost často původním návrhem těchto rezolucí.
Nezbývá mi než vyslovit naději, že brožura bude mít v souvislosti s těmito rezolucemi a pro jejich objasnění přece jen nějaký užitek, a zastavit se ještě u dvou bodů.
Na straně 27 navrhuji, abychom zůstali v Zimmerwaldu jedině kvůli informovanosti.[a] Konference se mnou v tomto bodě nesouhlasila, a tak jsem byl nucen hlasovat proti rezoluci o internacionále. Už teď začíná být zřejmé, že konference udělala chybu a že vývoj událostí tuto chybu rychle napraví. Zůstáváme-li v Zimmerwaldu, pomáháme (i když proti své vůli) odkládat založení III. internacionály; tím, že jsme zatíženi mrtvým balastem ideově politicky už mrtvého Zimmerwaldu, nepřímo brzdíme její založení.
Vzhledem ke všem dělnickým stranám na celém světě je teď postavení naší strany takové, že jsme povinni neprodleně založit III. internacionálu. Dnes to kromě nás nemá kdo udělat a odkládat to by bylo jen škodlivé. Kdybychom zůstali v Zimmerwaldu jedině kvůli informovanosti, okamžitě bychom si uvolnili ruce k založení internacionály (a zároveň bychom mohli Zimmerwald využít, kdyby to okolnosti dovolily).
Teď musíme kvůli chybě, kterou udělala konference, pasívně čekat nejméně do 5. července 1917 (to je termín svolání zimmerwaldské konference; jen aby ji znovu neodložili! Už jednou byla odložena...)[111]
Usnesení schválené jednomyslně ústředním výborem naší strany po konferenci a uveřejněné v 55. čísle Pravdy z 12. května však tuto chybu částečně napravilo: bylo usneseno, že z Zimmerwaldu odejdeme, jestliže konference přistoupí na porady s ministry[b]. Dovolím si vyslovit naději, že druhá část chyby bude napravena brzy poté, jakmile svoláme první mezinárodní poradu „levice“ („třetího směru“, „skutečných internacionalistů“, viz výše, s. 23—25[c]).
Druhý bod, u kterého se musím zastavit, je vytvoření „koaliční vlády“[112] 6. května 1917. Zdálo by se, že v tomto bodě brožura obzvláší zastarala.
Ve skutečnosti právě v tomto bodě vůbec nezastarala. Zakládá všechno na třídním rozboru, a toho se bojí jako ohně menševici a narodnici, kteří dali deseti kapitalistickým ministrům šest ministrů jako rukojmí. A právě proto, že brožura zakládá všechno na třídním rozboru, nezastarala, protože vstup Cereteliho, Černova a spol. do vlády nepatrně změnil jen formu dohody petrohradského sovětu s kapitalistickou vládou, a já jsem na 8. straně brožury záměrně zdůraznil, že „nemám na mysli formální dohodu, ale spíš faktickou podporu“[d].
Den ze dne je jasnější, že Cereteli, Černov a spol. jsou jenom rukojmí kapitalistů a že „obnovená“ vláda ani v zahraničí, ani ve vnitřní politice nechce a nemůže splnit ze svých velkolepých slibů vůbec nic. Černov, Cereteli a spol. se politicky zničili, stali se pomahači kapitalistů, potlačujícími ve skutečnosti revoluci, a Kerenskij zašel až k použití násilí proti masám (srov. brožura, s. 9: „Gučkov jen vyhrožuje, že použije proti masám násilí“,[e] kdežto Kerenskij tyto výhrůžky už splnil...)[113]. Černov, Cereteli a spol. vyřídili politicky sebe i své strany, menševiky a socialisty-revolucionáře. To všechno bude lidu den ze dne jasnější.
Koaliční vláda tvoří jen přechodné období ve vývoji hlavních třídních rozporů naší revoluce, které jsem ve své brožuře stručně rozebral. Takhle to nemůže dlouho trvat. Buď musíme zpátky — ke kontrarevoluci na celé čáře, anebo kupředu — k přechodu moci do rukou jiných tříd.. V revoluční době, za světové imperialistické války, nemůžeme přešlapovat na místě.
Petrohrad 28. května 1917.
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b Viz Spisy 24, Praha 1956, s. 386. Red.
110 Soldatskaja Pravda — bolševický deník. Začal vycházet v Petrohradě 15. (28.) dubna 1917 jako orgán vojenské organizace při petrohradském výboru SDDSR(b); od 26. čísla z 19. května (1. června) 1917 byl orgánem vojenské organizace při ÚV SDDSR(b). Vycházel v nákladu 50—75 tisíc výtisků; polovina nákladu byla posílána na frontu. V roce 1917 v redakci pracovali A. F. Iljin-Ženevskij, V. I. Něvskij, N. I. Podvojskij a další. V listě bylo otištěno přes šedesát Leninových článků, z nichž některé byly určeny speciálně pro tento list. V příloze ke 13. číslu z 3. (16.) května byly uveřejněny rezoluce VII. (dubnové) celoruské konference SDDSR(b) s Leninovým Úvodem. Do listu Soldatskaja pravda přispívali F. E. Dzeržinskij, M. I. Kalinin, N. K. Krupská, N. V. Krylenko, D. Z. Manuilskij, V. R. Menžinskij, N. M. Volodarskij a jiní činitelé bolševické strany. List byl velmi populární mezi vojáky. Po červencových událostech v roce 1917 jej prozatímní vláda zastavila. Od července do října 1917 vycházel pod názvy Rabočij i soldat a Soldat. 27. října (9. listopadu) 1917 začal vycházet pod původním názvem. V březnu 1918 bylo jeho vydávání zastaveno na základě usnesení ÚV KSR(b) o nahrazení listů Děrevenskaja bědnota, Děrevenskaja pravda a Soldatskaja pravda listem Bědnota.
111 Svolání III. zimmerwaldské konference do Stockholmu plánovala mezinárodní socialistická komise na 31. května 1917, ale pak ji několikrát odložila. Lenin se domníval, že se bolševici musí rozejít s zimmerwaldským sdružením, v němž se centristé definitivně rozhodli vyklidit všechny pozice sociálšovinismu, a že musí okamžitě začít vytvářet III. internacionálu. Účast na III. zimmerwaldské konferenci považoval za možnou jen pro informaci. VII. (dubnová) celoruská konference přijala na základě referátu G. J. Zinovjeva většinou hlasů usnesení o účasti zástupců bolševiků na konferenci.
Konference se konala 5.—12. září 1917. Byly na ní zastoupeny levicové živly socialistických stran (švédská levice, americká Liga socialistické propagandy, polští sociální demokraté sjednocení „zemským vedením“, rakouská levice /„opozice“/, spartakovci a dánský svaz sociálně demokratické mládeže), centristé (němečtí „nezávislí“, Švýcarská sociálně demokratická strana, Sociálně demokratická strana Finska, rumunská strana, menševici-internacionalisté a bulharské „nezávislé odbory“) a sociálšovinisté (ruští menševici v čele s P. B. Axelrodem). Za bolševiky se konference zúčastnili N. A. Semaško (Alexandrov) a V. V. Vorovskij (Orlovskij). Konference probíhala za přísné konspirace a zprávy o jejím jednání se do tisku takřka nedostaly.
Konference měla na programu tyto otázky: 1. zprávu mezinárodní socialistické komise, 2. incident s Grimmem, 3. stanovisko k stockholmské mírové konferenci a 4. boj za mír a zimmerwaldské hnutí v různých zemích. Konference projednala případ R. Grimma, který byl v Rusku odhalen jako emisar švýcarského ministra Hoffmanna, jenž sondoval půdu pro separátní mír v zájmu německého imperialismu. Grimm byl tehdy zbaven funkce předsedy mezinárodní socialistické komise; konference považovala jeho chování za nepřípustné a schválila jeho vyloučení z mezinárodní socialistické komise.
V diskusi o stanovisku socialistů II. internacionály k stockholmské mírové konferenci se část delegátů vyslovila pro účast na této konferenci a ruští menševici dokonce dostali imperativní mandát zůstat na zimmerwaldské konferenci jen tehdy, budou-li s účastí na stockholmské konferenci souhlasit všichni delegáti. V. V. Vorovskij jménem ÚV, zahraničního byra ÚV SDDSR(b) a polské sociální demokracie menševiky a jejich stoupence na konferenci ostře odsoudil. Žádal, aby konference zaujala stanovisko k ruským menševikům, kteří jakožto členové zimmerwaldského sdružení vyslali coby svého zástupce do vlády ruského Cavaignaka—Kerenského a jsou plně odpovědni za zavedení trestu smrti v armádě, za červnovou ofenzívu, za likvidaci bolševického tisku, za střílení do červencové demonstrace, za zatýkání funkcionářů bolševické strany atd. Řada delegátů na konferenci podporovala bolševiky, avšak většina v čele s Haasem odmítla o této otázce rozhodnout.
V důsledku různorodého složení konference byly její rezoluce a manifest nedůsledné, ba kompromisní.
Manifest konference vyzýval ke všeobecné mezinárodní stávce proti válce a na obranu ruské revoluce; připojili se k němu zástupci některých stran, které se konference nezúčastnily. Kromě manifestu byly schváleny rezoluce vyjadřující sympatie Friedrichu Adlerovi a ruským bolševikům vězněným v Kerenského žalářích (A. M. Kollontajové a dalším).
III. zimmmerwaldská konference plně potvrdila Leninův závěr, že zimmerwaldské sdružení definitivně zkrachovalo a že je třeba okamžitě se s ním rozejít a založit III., Komunistickou internacionálu. Rezoluce konference Lenin zhodnotil v nedokončeném článku Úkoly naší strany v internacionále (viz Spisy 26, Praha 1956, s. 210—212).
112 Koaliční prozatímní vláda byla vytvořena v důsledku krize vyvolané nótou, kterou zaslal ministr zahraničních věcí P. N. Miljukov 18. dubna (1. května) 1917 spojeneckým vládám a v níž se potvrzovalo, že prozatímní vláda bude plnit všechny smlouvy, jež uzavřela carská vláda se spojeneckými mocnostmi — Anglií a Francií. Protože došlo k živelným protestním demonstracím, jež vyústily 20. a 21. dubna (3. a 4. května) v mohutné hnutí dělníků a vojáků, chtěla prozatímní vláda vytvořit zdání, že v politice nastal obrat, a proto odvolala ministra zahraničních věcí P. N. Miljukova a ministra vojenství A. I. Gučkova a navrhla petrohradskému sovětu, aby dal souhlas k vytvoření koaliční vlády.
Ačkoli existovalo usnesení z 1. (14.) března, že zástupci sovětu do prozatímní vlády nevstoupí, výkonný výbor na mimořádném zasedání večer a v noci 1. (14.) května vyslovil s návrhem prozatímní vlády souhlas. Na předběžných poradách frakcí se proti vstupu do vlády vyslovila jen frakce bolševiků. Při konečném hlasování bylo většinou 44 hlasů proti 19 při dvou abstencích usneseno vyslat zástupce sovětu do vlády. K jednání o podmínkách ustavení koaliční vlády byla zvolena komise v tomto složení: N. S. Čcheidze, I. G. Cereteli, F. I. Dan a B. O. Bogdanov (menševici), V. B. Stankevič a L. M. Bramson (trudovici), A. R. Goc a V. M. Černov (eseři), L. B. Kameněv (bolševik), K. K. Jureněv (mezirajonovec) a N. N. Suchanov (sociální demokrat nepatřící k žádné frakci). 2. (15.) května večer se konalo mimořádné zasedání petrohradského sovětu, na němž byl postup výkonného výboru většinou hlasů schválen. Po jednáních bylo 5. (18.) května dosaženo dohody o rozdělení křesel v nové vládě; jejími členy se mělo stát 5 ministrů, příslušníků socialistických stran: A. F. Kerenskij jako ministr vojenství a námořnictva, M. I. Skobelev jako ministr práce, V. M. Černov jako ministr zemědělství, A. V. Pešechonov jako ministr zásobování a I. G. Cereteli jako ministr pošt a telegrafů. 5. (18.) května večer vyslechl petrohradský sovět zprávu M. I. Skobeleva o výsledcích jednání s prozatímní vládou, usnesl se vyslat do vlády své zástupce pod podmínkou, že budou odpovědni sovětu a budou mu podávat zprávy o své činnosti, a vyslovil nové vládě plnou důvěru.
Lenin později napsal, že jakmile vstoupili menševici a eseři do buržoazní vlády, „zachránili ji před zhroucením a... nechali ze sebe udělat její sluhy a obránce“ (Spisy 25, Praha 1956, s. 243).
113 Lenin má na mysli rozkaz ministra vojenství A. F. Kerenského z 11. (24.) května 1917, obsahující Deklaraci práv vojáka, v níž byl bod o tom, že za bojové situace použije velitel vůči podřízeným, kteří nesplní rozkaz, vojenskou sílu. Tento bod byl zaměřen proti vojákům a důstojníkům, kteří by odmítli jít do útoku. Zároveň s uveřejněním tohoto rozkazu začal Kerenskij rozpouštět pluky a předávat soudu důstojníky a vojáky, kteří „podněcovali k odepření poslušnosti“ velitelům.