V. I. Lenin: Proletářská revoluce a renegát Kautský
říjen – listopad 1918

CO JE INTERNACIONALISMUS?

   Kautský je co nejpevněji přesvědčen a tvrdí o sobě, že je internacionalista. O Scheidemannech prohlašuje, že jsou „vládními socialisty“. Tím, že hájí menševiky (Kautský neříká přímo, že s nimi souhlasí, ale plně sdílí jejich názory), neobyčejně názorně prokázal, jakého druhu je jeho „internacionalismus“. A protože Kautský není ojedinělým zjevem, ale představitelem směru, který nezbytně vyrostl v prostředí II. Internacionály (Longuet ve Francii, Turati v Itaii, Nobs a Grimm, Graber a Naine ve Švýcarsku Ramsay Macdonald v Anglii atp.), bude poučné prozkoumat „internacionalismus“ Kautského.
   Kautský zdůrazňuje, že menševici také byli v Zimmerwaldu[21] (diplom, nesporně, ale… diplom hodně ztrouchnivělý) a líčí názory menševiků, s kterými souhlasí, takto:
   „Menševici chtěli všeobecný mír. Přáli si, aby všichni válčící přijali heslo: bez anexí a válečných náhrad. Dokud toho nebude dosaženo, měla ruská armáda stát s puškou u nohy v pohotovosti. Bolševici pak požadovali okamžitý mír stůj co stůj, byli ochotni, bude-li toho nutně třeba, uzavřít mír separátní a snažili se jej vynutit silou, zesilujíce i beztoho již velkou desorganisaci armády“ (str. 27).
   Podle názoru Kautského neměli bolševici přejímat moc a měli se spokojit s Ústavodárným shromážděním.
   Tedy, internacionalismus Kautského a menševiků vypadá takto: požadovat od imperialistické buržoasní vlády reformy, avšak nadále tuto vládu podporovat, nadále podporovat válku, kterou tato vláda vede, dokud všichni válčící nepřijmou heslo: bez anexí a válečných náhrad. Takový názor vyslovoval nejednou i Turati i kautskyánci (Haase a jiní) i Longuet a spol., prohlašujíce, že prý jsou pro „obranu vlasti“.
   Theoreticky je to úplná neschopnost oddělit se od sociálšovinistů a úplná šmodrchanice v otázce obrany vlasti. Politicky je to podvržení internacionalismu maloměšťáckým nacionalismem a přechod na stranu reformismu, zřeknutí se revoluce.
   Uznání „obrany vlasti“ znamená s hlediska proletariátu ospravedlňování nynější války, uznání její oprávněnosti. A jelikož válka zůstává imperialistickou (jak za monarchie, tak za republiky) — bez ohledu na to, kde stojí v daném okamžiku nepřátelská vojska, zda v mé nebo v cizí zemi — uznání obrany vlasti znamená ve skutečnosti podporu imperialistické, loupeživé buržoasie, úplnou zradu socialismu. V Rusku zůstávala válka i za Kerenského, v buržoasně demokratické republice, nadále válkou imperialistickou, neboť ji vedla buržoasie jako panující třída (a válka je „pokračováním politiky“); zvlášť názorným výrazem imperialistického rázu války byly tajné smlouvy o rozdělení světa a o vyplenění cizích zemí, které sjednal bývalý car s anglickými a francouzskými kapitalisty.
   Menševici hnusně klamali lid, když nazývali takovou válku obrannou nebo revoluční, a Kautský, tím, že schvaluje politiku menševiků, schvaluje i klamání lidu, souhlasí s tím, aby maloměšťáci sloužili kapitálu napalováním dělníků a zapřahováním jich do káry imperialistů. Kautský dělá typicky maloměšťáckou, šosáckou politiku, neboť líčí věc tak (a vštěpuje masám tuto nesmyslnou myšlenku), jako by vytyčení hesla něco na věci měnilo. Celé dějiny buržoasní demokracie odhalují tuto ilusi: k oklamání lidu vždy vyhlašovali a vždy vyhlašují buržoasní demokraté jakákoliv „hesla“. Záleží na tom, aby upřímnost těchto hesel byla ověřena, aby slova byla porovnána s činy, abychom se nespokojovali s idealistickými nebo šarlatánskými frázemi, nýbrž pátrali po třídní realitě. Imperialistická válka nepřestává být válkou imperialistickou, když šarlatáni, frázisté, či šosáčtí maloměšťáci razí líbivé „heslo“ — nýbrž teprve tehdy, když třída vedoucí imperialistickou válku a připoutaná k ní miliony ekonomických nitek (a někdy i provazů) je opravdu svržena a když je u moci vystřídána třídou opravdu revoluční, proletariátem. Jinak je nemožné vyprostit se z imperialistické války — jakož i z imperialistického, lupičského míru.
   Tím, že Kautský schvaluje zahraniční politiku menševiků a označuje ji za internacionalistickou a zimmerwaldskou, dokazuje za prvé veškerou prohnilost zimmerwaldské, oportunistické vět3iny (nadarmo jsme se my, zimmerwaldská levice[22], ihned neohraničili od této většiny!) a za druhé — a to je hlavní — přechází se stanoviska proletariátu na stanovisko maloburžoasních vrstev, se stanoviska revolučního na stanovisko reformistické.
   Proletariát bojuje za revoluční svržení imperialistické buržoasie, maloburžoasní vrstvy za reformistické „zdokonalení“ imperialismu, za to, aby se mu proletariát přizpůsobil a podřídil. Dokud byl Kautský marxista, na př. r. 1909, kdy psal „Cestu k moci“, hájil právě myšlenku nevyhnutelnosti revoluce ve spojení s válkou, mluvil o tom, že se blíží éra revolucí. Basilejský manifest z roku 1912 přímo a určitě mluví o proletářské revoluci ve spojení s touž imperialistickou válkou mezi německou a anglickou skupinou mocností, která také roku 1914 vzplála. A když roku 1918, v spojení s válkou, revoluce vzplály, Kautský, místo aby vysvětloval, že jsou nevyhnutelné, místo aby přemýšlel a do všech důsledků promýšlel revoluční taktiku, způsoby a metody příprav k revoluci, počal nazývat reformistickou taktiku menševiků internacionalismem. Není to renegátství?
   Kautský chválí menševiky, že trvali na tom, aby byla udržena bojeschopnost armády. Kárá bolševiky, že zesilovali již beztoho velikou „desorganisaci armády“. To znamená vychvalovat reformismus a podřízení se imperialistické buržoasii, zatracovat revoluci a zříkat se jí. Neboť udržení bojeschopnosti armády znamenalo a za Kerenského skutečně bylo udržením armády pod buržoasním velením (byť republikánským). Je všeobecně známo — a průbě událostí to názorně potvrdil — že tato republikánská armád si podržela kornilovského ducha, o což se přičinilo kornilovské důstojnictvo. Buržoasní důstojnictvo nemohlo nebýt kornilovské, nemohlo je to netáhnout k imperialismu, k násilnému potlačení proletariátu. Nechat nedotčeny všechny základy imperialistické války, všechny základy buržoasní diktatury, zlepšovat maličkosti poopravovat bezvýznamnosti (,‚reformy“) — v tom ve skutečnosti tkvěla menševická taktika.
   A naopak. Bez „desorganisace“ armády se neobešla a nemůže obejít žádná velká revoluce. Neboť armáda je nejstabilnějším nástrojem k podepření starého řádu, nejnezdolnější oporou buržoasní kázně a panství kapitálu, oporou k udržení a vypěstování otrocké pokory a nutí pracující masy, aby se podřídily kapitálu. Kontrarevoluce nikdy nestrpěla a nemohla strpět ozbrojené dělníky vedle armády. Ve Francii — psal Engels — bývali dělníci po každé revoluci ozbrojeni; „proto první starostí buržoasie, držící v rukou státní kormidlo, bylo vždy dělníky odzbrojit“. Ozbrojení dělníci byli zárodkem nové armády, organisační buňky nového společenského řádu. Rozdrtit tuto buňku, nedopustit, aby vyrostla, bylo první starostí buržoasie. První starostí každé vítězné revoluce — Marx a Engels to velmi často zdůrazňovali — bylo: rozbít starou armádu, rozpustit ji a nahradit armádou novou, kdykoliv se nová společenská třída ujímala panství, nikdy nemohla a ani nyní nemůže tohoto panství dosáhnout a upevnit je jinak, než že úplně rozloží starou armádu (,‚desorganisace“ — ječí při této příležitosti reakční nebo prostě zbabělí maloměšťáci), než že projde velmi těžkým a nanejvýš strastiplným obdobím bez jakékoliv armády (tímto strastiplným obdobím prošla také veliká revoluce francouzská), než že v těžké občanské válce postupně vytvoří novou armádu, novou kázeň, novou vojenskou organisaci nové třídy. Dříve to historik Kautský chápal. Renegát Kautský na to zapomněl.
   Jakým právem nazývá Kautský Scheidemanny „vládními socialisty“, schvaluje-li taktiku menševiků v ruské revoluci? Menševici, když podporovali Kerenského a vstupovali do jeho vlády, byli zrovna tak vládními socialisty. Z tohoto závěru se Kautský nikterak nevyvleče, jakmile zkusí položit otázku, která panující třída vede imperialistickou válku. Avšak Kautský se vystříhá položit otázku, která třída je u moci, otázku, kterou si musí položit každý marxista, neboť pouhé vytyčení této otázky by již odhalilo renegáta.
   Kautskyánci v Německu, longuetisté ve Francii, turatiovcj a spol. v Italii usuzují takto: socialismus předpokládá rovnost a svobodu národů a jejich sebeurčení; proto, je-li naše země přepadena, nebo vtrhnou-li nepřátelská vojska do naší země, je nejen právem, nýbrž i povinností socialistů bránit vlast. Ale taková argumentace znamená theoreticky buď úplné zesměšnění socialismu, nebo darebáckou vytáčku a s hlediska praktické politiky se pak shoduje s argumentací naprosto zaostalého mužika, který nemá ponětí o sociálním, třídním rázu války a o úkolech revoluční strany za reakční války.
   Socialismus je proti násilí vůči národům. To je nesporné. Ale socialismus je vůbec proti násilí vůči lidem. Kromě křesťanských anarchistů a tolstojovců z toho však dosud nikdo nevyvozoval, že socialismus je proti revolučnímu násilí. Mluvit tedy o „násilí“ vůbec a neanalysovat podmínky, kterými se liší reakční násilí od násilí revolučního, znamená být šosákem, zříkajícím se revoluce, nebo prostě klamat sebe i jiné sofistikou.
   Totéž platí také o násilí vůči národům. Každá válka je násilím vůči národům, to však nebrání socialistům, aby byli pro revoluční válku, Třídní ráz války je základní otázkou, kterou je povinen rozřešit socialista (není-li renegátem). Imperialistická válka let 1914—1918 je válkou mezi dvěma skupinami imperialistické buržoasie za rozdělení světa, za rozdělení kořisti, za vyplenění a zdeptání malých a slabých národů. Tak hodnotil válku basilejský manifest r. 1912 a správnost tohoto zhodnocení byla potvrena fakty. Kdo upouští od tohoto názoru na válku, není socialista.
   Jestliže Němec za Viléma nebo Francouz za Clémenceaua pravíš; já, jako socialista, mám právo a povinnost bránit vlast, když nepřítel vtrhl do mé země, není to argumentace socialisty ani internacionalisty, ani revolučního proletáře, nýbrž nacionalistického maloměšťáka. Neboť při takové argumentaci mizí třídní revoluční boj dělníka proti kapitálu, mizí hodnocení celé války s hlediska světové buržoasie a světového proletariátu, tj. mizí internacionalismus a zbývá ubohý, tupý nacionalismus. Mé zemi je ubližováno, ostatní se mne netýká — v tom tkví podstata takové argumentace, v tom záleží její maloměšťácko-nacionalistická omezenost. Je to totéž, jako kdyby někdo uvažoval o individuálním násilí vůči jednotlivci takto: socialismus je proti násilí, proto se raději stanu zrádcem, než abych seděl ve vězení.
   Francouz, Němec nebo Ital, jenž praví: „Socialismus je proti násilí vůči národům, a proto se bráním, když nepřítel vtrhl do mé země“, zrazuje socialismus a internacionalismus. Neboť takový člověk vidí jen svou „zemi“, staví nade vše „svou“... „buržoasii“ a nepřemýšlí o mezinárodních souvislostech, které činí z války válku imperialistickou a z  j e h o  buržoasie článek v řetězu imperialistické loupeže.
   Všichni maloměšťáci a všichni otupělí a zaostalí mužici uvažuji právě tak, jako uvažují renegáti kautskyánci, longuetisté, Turati a spol.: v mé zemi stojí nepřítel, a ostatní se mne netýká[23].
   Socialista, revoluční proletář, internacionalista uvažuje jinak: ráz války (zda je to válka reakční nebo revoluční) nezávisí na tom, kdo zahájil útok a v čí zemi stojí „nepřítel“, nýbrž na tom, která třída vede válku a v jaké politice se pokračuje touto válkou. Je-li. daná válka reakční imperialistickou válkou, tj. je-li vedena dvěma světovými skupinami imperialistické, násilnické, loupeživé reakční buržoasie, pak se každá buržoasie (i buržoasie malé země) stává spolupachatelkou loupeže, a mým úkolem, úkolem zástupce revolučního proletariátu, je připravovat světovou proletářskou revoluci jako  j e d i n o u  záchranu před hrůzami světové války. Nesmím uvažovat s hlediska „své“ země (neboť tak uvažuje ubohý tupohlavec, nacionalistický maloměšťák, jenž nechápe, že je loutkou v rukou imperialistické buržoasie), nýbrž s hlediska své účasti v přípravě, propagandě a uspíšení světové proletářské revoluce.
   To je internacionalismus, takový je úkol internacionalisty, revolučního dělníka, skutečného socialisty. Na tuto abecedu „zapomněl“ renegát Kautský. A jeho renegátství se stává ještě jasnějším, když od schvalování taktiky maloburžoasních nacionalistů (menševiků v Rusku, longuetistů ve Francii, Turatiů v Italu, Haaseů a spol. v Německu) přechází ke kritice bolševické taktiky. Píše:

   „Bolševická revoluce byla založena na předpokladu, že bude východištěm pro všeobecnou evropskou revoluci, že smělá iniciativa Ruska vzburcuje proletáře celé Evropy k povstání.
   Za tohoto předpokladu bylo samozřejmě jedno, jakých forem nabude ruský separátní mír, jaká břemena a územní ztráty (doslova: ochromení nebo zmrzačení, Verstümmelungen) uvalí na ruský lid, jak vyloží sebeurčení národů. Pak bylo také jedno, zda je Rusko schopno obrany nebo ne. Evropská revoluce byla podle tohoto názoru nejlepší záštitou ruské revoluce, měla přinést všem národům na bývalém ruském území úplné a skutečné sebeurčení.
   Revoluce v Evropě, která by tam zanesla a upevnila socialismus, měla se stát také prostředkem k odstranění překážek, které se v Rusku stavěly proti uskutečnění socialistické výroby pro hospodářskou zaostalost země.
   To vše bylo velmi logicky a dobře odůvodněno, připustíme-li hlavní předpoklad: že ruská revoluce musí nezbytně rozpoutat revoluci evropskou. Ale co pak, když se tak nestane?
   Dosud se tento předpoklad neuskutečnil. A nyní jsou evropští proletáři obviňováni, že ruskou revoluci nechali na holičkách a zradili ji. To je obžaloba proti neznámému, neboť kdo může být činěn odpovědným za chování evropského proletariátu?“ (str. 28).

   A Kautský potom rozvláčně vykládá, že Marx, Engels i Bebel se nejednou mýlili, pokud jde o příchod jimi očekávané revoluce, že však nikdy nezakládali svou taktiku na očekávání revoluce v „určité lhůtě“ (str. 29), kdežto bolševici prý „vsadili všechno na jednu kartu všeobecné evropské revoluce“.
   Úmyslně jsme uvedli tak dlouhý citát, abychom čtenáři názorně předvedli, jak „obratně“ Kautský falšuje marxismus a podstrkuje místo něho banální a reakční maloburžoasní názor.
   Metodou nepříliš chytrých lidí je především vkládat odpůrci do úst zřejmou hloupost a potom ji vyvracet. Kdyby bolševici založili svou taktiku na očekávání revoluce v jiných zemích v určité lhůtě, byla by to nesporně hloupost. Ale bolševická strana se této hlouposti nedopustila: ve svém dopise americkým dělníkům (20. srpna 1918[24]) se přímo ohrazuji proti této hlouposti a prohlašuji, že počítáme s americkou revolucí, ale ne v určité době. Ve své polemice proti levým eserům a „levým komunistům“ (leden- březen 1918) jsem nejednou rozvíjel tutéž myšlenku. Kautský maličko... docela maličko zafixloval a na tom založil svou kritiku bolševismu. Kautský smíchal v jedno taktiku počítající s evropskou revolucí ve více méně brzké, ne však určité době a taktiku počítající s evropskou revolucí v určité lhůtě. Malinký podvůdek zcela malinký!
   Tato druhá taktika je hloupost. První je závazná pro marxistr pro každého revolučního proletáře a internacionalistu; je závazná neboť jedině tato taktika správně marxisticky hodnotí objektivní situaci vytvořenou ve všech evropských zemích válkou, neboť jedině tato taktika odpovídá internacionálním úkolům proletariátu.
   Místo důležité otázky základů revoluční taktiky vůbec podstrčil Kautský málo významnou otázku chyby, které by se mohli revolucionáři-bolševici dopustit, které se však nedopustili, a tak se šťastně zřekl revoluční taktiky vůbec!
   Jsa renegátem v politice, nedovede v theorii ani položit otázku objektivních předpokladů revoluční taktiky.
   A tím jsme se přiblížili k druhému bodu.
   Za druhé. Je povinností marxisty počítat s evropskou revolucí, je-li revoluční situace. Základní pravdou marxismu je, že taktika socialistického proletariátu nemůže být stejná v době, kdy je revoluční situace, a v době, kdy není.
   Kdyby Kautský položil tuto otázku, závaznou pro marxistu, uviděl by, že odpověď na ni míří bezpodmínečně proti němu. Dávno před válkou všichni marxisté, všichni socialisté byli za jedno v tom, že evropská válka vytvoří revoluční situaci. Dokud Kautský ještě nebyl renegátem, říkával to jasně a určitě — jak roku 1902 (,‚Sociální revoluce“), tak roku 1909 (,‚Cesta k moci“). Basilejský manifest to uznal jménem celé II. Internacionály: nadarmo se sociálšovinisté a kautskyánci všech zemí (,‚centristé“, lidé kteří kolísají mezi revolucionáři a oportunisty) nebojí příslušných míst basilejského manifestu jako ohně!
   Z toho vyplývá, že očekávání revoluční situace v Evropě nebylo fantasií bolševiků, ale všeobecným míněním všech marxistů. Přenáší-li se Kautský přes tuto nezvratnou pravdu takovými frázemi, že prý bolševici „vždy věřili ve všemohoucnost násilí a vůle“, je to boucharonská fráze, která má zastřít útěk, a to hanebný útěk Kautského od otázky revoluční situace. Dále. Nastala opravdu revoluční situace nebo ne? Ani tuto otázku Kautský nedovedl položit. Na ni odpovídají hospodářské skutečnosti: hlad a zbídačení, které všude válka vyvolala, znamenají revoluční situaci. Na tuto otázku odpovídají také politické skutečnosti: již od r. 1915 se ve všech zemích jasně projevil proces štěpení starých, prohnilých socialistických stran, proces odcházení mas proletariátu od sociálšovinistických vůdců doleva, k revolučním ideám a náladám, k revolučním vůdcům.
   5. srpna 1918, kdy Kautský psal svou brožuru, mohl si těchto skutečností nepovšimnout jedině člověk, který se bál revoluce a zrazoval ji. Nyní však, koncem října 1918, roste revoluce v řadě evropských zemí před zraky všech, a to velmi rychle. Ukázalo se, že „revolucionář“ Kautský, jenž chce, aby byl jako dříve pokládán za marxistu, je krátkozraký šosák, jenž — tak jako šosáci r. 1847, jimž se Marx vysmíval — neviděl blížící se revoluci!!
   Za třetí. Jaké jsou zvláštní stránky revoluční taktiky, je-li v Evropě revoluční situace? Kautský, který se stal renegátem, se bál vytyčit tuto otázku, závaznou pro každého marxistu. Kautský uvažuje jako typický maloměšťácký šosák nebo zaostalý rolník: nastala „všeobecná evropská revoluce“ nebo ne? Jestliže ano, je také Kautský ochoten stát se revolucionářem! Potom se však — poznamenejme — kdejaká sebranka (jako ničemové, kteří se nyní někdy lepí k vítězným bolševikům) začne vydávat za revolucionáře!
   Jestliže nikoli, obrací se Kautský k revoluci zády! Kautský nerozumí ani zbla pravdě, že revolucionář-marxista se liší od šosáka a maloměšťáka tím, že dovede zaostalým masám propagovat nutnost zrající revoluce, dokazovat její nevyhnutelnost, vysvětlovat její užitečnost pro lid, připravovat na ni proletariát a všechny pracující a vykořisťované masy.
   Kautský vložil do úst bolševikům nesmysl tím, že řekl, že vsadili všechno na jednu kartu v domnění, že evropská revoluce vzplane v určité lhůtě. Tento nesmysl se obrátil proti Kautskému, neboť dospěl k závěru: taktika bolševiků by byla správná, kdyby evropská revoluce vzplála 5. srpna 1918! Právě toto datum uvádí Kautský jako dobu, kdy napsal svou brožuru. A když za několik týdnů po tomto 5. srpnu vyšlo najevo, že v řadě evropských zemí se revoluce blíží, projevilo se v celé své kráse veškeré renegátství Kautského, veškeré jeho falšování marxismu, celá jeho neschopnost myslit revolučně, ba stavět revolučně otázky!
   Jsou-li ze zrady viněni evropští proletáři — píše Kautský — je prý to obžaloba proti neznámým.
   Mýlíte se, pane Kautský! Podívejte se do zrcadla a spatříte „neznámé“, proti kterým je tato obžaloba namířena. Kautský se tváří naivní, dělá, jako kdyby nerozuměl, kdo tuto obžalobu vznesl a jaký má smysl. Ve skutečnosti Kautský velmi dobře ví, že tuto obžalobu vznesli a vznášejí němečtí „leví“, spartakovci, Liebknecht a jeho přátelé. Tato obžaloba vyjadřuje jasné vědomí, že německý proletariát zrazoval ruskou (a mezinárodní) revoluci, když rdousil Finsko, Ukrajinu, Lotyšsko a Estonsko. Tato obžaloba směřuje především a nejvíce nikoli proti masám, které vždy jsou zakřiknuté, nýbrž proti vůdcům, kteří, jako Scheidemannové a Kautští, neplnili své povinnosti revoluční agitace, revoluční propagandy revoluční práce v masách proti jejich netečnosti, kteří ve skutečnosti jednali proti revolučním instinktům a snahám, které vždy dřímají v nejširších masách utiskované třídy. Scheidemannové přímo, neomaleně, cynicky a většinou ze zištnosti zrazovali proletariát a přecházeli na stranu buržoasie, kautskyánci a longuetisté dělali totéž, váhajíce, kolísajíce a zbaběle se ohlížejíce na ty, kdož v daném okamžiku byli silní, Kautský za války všemi svými publikacemi ubíjel revolučního ducha, místo aby jej povzbuzoval a rozvíjel.
   Zůstane také jistě historickým dokladem maloměšťácké tuposti „centristického“ vůdce německé oficiální sociální demokracie, že Kautský dokonce ani nechápe, jaký ohromný theoretický význam a jaký ještě větší význam agitační a propagační má „obžaloba‘‘ vznesená proti evropským proletářům, že zradili ruskou revoluci! Kautský nechápe, že za censurních poměrů v německé „říši“ je tato „obžaloba“ málem jedinou formou, kterou němečtí socialisté, Liebknecht a jeho přátelé, kteří nezradili socialismus, mohou pronášet svou výzvu k německým dělníkům, aby svrhli Scheidemanny a Kautské, vyhnali takové „vůdce“ a osvobodili se od jejich ohlupující a zpitomující propagandy, aby proti jejich vůli, bez nich a přes jejich hlavy šli k revoluci, do revoluce!
   To Kautský nechápe. Jak má potom pochopit taktiku bolševiků? Je možno očekávat od člověka, jenž se vůbec zříká revoluce, že zváží a zhodnotí podmínky rozvoje revoluce v jednom z „nejobtížnějších“ případů?
   Taktika bolševiků byla správná, byla to taktika jedině internacionalistická, neboť se nezakládala na zbabělém strachu před světovou revolucí, na maloměšťácké „nevíře“ v tuto revoluci, na omezeně nacionalistické snaze ubránit „svou“ vlast (vlast své buržoasie) a na všecko ostatní „nakašlat‘‘ — nýbrž na správném zhodnoceni evropské revoluční situace (všeobecně uznaném před válkou, před renegátstvím sociálšovinistů a sociálpacifistů). Jedině tato taktika byla internacionalistická, neboť vykonala pokud možno nejvíc z toho, co je možné udělat v jedné zemi  p r o  rozvíjení, podporu a rozpoutání revoluce ve všech zemích. Správnost této taktiky byla dokázána nesmírným úspěchem, neboť bolševismus (naprosto ne pro zásluhy ruských bolševiků, ale pro nejhlubší všeobecné sympatie mas pro opravdu revoluční taktiku) se stal bolševismem světovým, přinesl ideu, theorii, program a taktiku, která se konkretně a prakticky liší od sociálšovinismu a sociálpacifismu. Bolševismus dorazil starou, shnilou Internacionálu Scheidemannů a Kautských, Renaudelů a Longuetů, Hendersonů a Macdonaldů, kteří se nyní budou plést jeden druhému pod nohy, sníce o „jednotě“ a křísíce mrtvolu. Bolševismus vytvořil ideové a taktické základy III. Internacionály, Internacionály skutečně proletářské a komunistické, přihlížející jak k vymoženostem pokojné epochy, tak i ke zkušenostem epochy revolucí, která začala.
   Bolševismus popularisoval v celém světě ideu „diktatury proletariátu“, přeložil tato slova z latiny nejprve do ruštiny a pak do všech jazyků světa a ukázal na příkladu sovětské moci, že dělníci a chudí rolníci i tak zaostalé země, i ti nejméně zkušení, nejméně vzdělaní a organisačně nejméně zběhlí byli s to v průběhu celého roku za obrovských obtíží, v boji proti vykořisťovatelům (které podporovala buržoasie celého světa) udržet moc pracujícího lidu, vytvořit demokracii nepoměrně vyšší a širší než všechny dřívější demokracie světa a zahájit tvůrčí práci desetimilionů dělníků a rolníků, směřující k praktickému uskutečnění socialismu.
   Bolševismus pomohl skutky rozvoji proletářské revoluce v Evropě a v Americe tak mocně, jak se to dosud nepodařilo žádné straně v žádné zemi. Zatím co je dělníkům na celém světě každého dne jasnější, že taktika Scheidemannů a Kautských nevedla k osvobození od imperialistické války a od námezdního otročení ve službách imperialistické buržoasie, že tato taktika se nehodí za vzor pro všechny země, je proletářským masám všech zemí den ze dne jasnější, že bolševismus ukázal správnou cestu k vysvobození z hrůz války a imperialismu, že bolševismus je vzor taktiky pro všechny.
   Proletářská revoluce nejen v celé Evropě, nýbrž na celém světě zraje před zraky všech, a této revoluci pomohlo, ji uspíšilo a podepřelo vítězství proletariátu v Rusku. Nepostačuje to všecko k úplnému vítězství socialismu? Ovšem že ne. Jedna země není s to více udělat. Ale tato jedna země vykonala zásluhou sovětské moci přece jen tolik, že i kdyby ruskou sovětskou moc zítra rozdrtil světový imperialismus, dejme tomu na základě dohody mezi německým imperialismem a imperialismem anglo-francouzským, i v tomto nejhorším případě by se ukázalo, že bolševická taktika nesmírně prospěla socialismu a napomohla růstu nepřemožitelné světové revoluce.

__________________________________

Poznámky:

[21] Zde je míněna mezinárodní konference internacionalistů, která se konala za první světové války, v září 1915 v Zimmerwaldu. (Pozn. překl. čes. originálu)

[22] Jde o levou skupinu, kterou ustavil Lenin na zimmerwaldské konferenci. V této skupině se sdružily revoluční živly mezinárodního socialistického hnutí (Pozn. překl. čes. originálu)

[23] Sociálšovinisté (Scheidemannové, Renaudelové, Hendersonové, Gompersové a spol.) nechtějí za války vůbec mluvit o „Internacionále“. Pokládají za „zrádce“…, socialismu nepřátele své buržoasie. Jsou pro dobyvačnou politiku své buržoasie. Sociálpacifisté (tj. socialisté slovy, maloměšťáčtí pacifisté skutky) projevují všelijaké „internacionalistické“ city, stavějí se proti anexím apod., ale ve skutečnosti nepřestávají podporovat svou imperialistickou buržoasii. Rozdíl mezi oběma typy není valný, je to asi takový rozdíl, jako mezi kapitalistou, který mluví hrubě, a kapitalistou, který mluví sladce. (Pozn. Leninova)

[24] V. I. Lenin, Spisy, rusky, sv. XXIII. str. 176—189. (Pozn. red. čes. originálu)