Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Róza Luxemburgová

Masová stávka, politická strana a odbory


Kapitola třetí

Rozvoj hnutí masových stávek v Rusku

Masová stávka, jak je většinou chápána v nynějších diskusích v Německu, je velmi jasně a prostě myšlený, ostře ohraničený ojedinělý jev. Mluví se výhradně o politické masové stávce. Myslí se přitom na jednorázovou, mohutnou stávku průmyslového proletariátu, která je zahájena z nějakého politického podnětu velkého dosahu, a to na základě včasné vzájemné dohody orgánů strany a odborů, provede se potom pěkně uspořádaně v duchu kázně a ještě spořádaněji se ukončí na výzvu řídících instancí, danou v pravý čas, při čemž úprava podpor, výloh, obětí, zkrátka celá materiální bilance masové stávky bude předem přesně určena.

Srovnáme-li nyní toto teoretické schéma se skutečnou masovou stávkou, jak se objevuje po pět let v Rusku, musíme říci, že téměř ani jediná z mnoha masových stávek, které se konaly, neodpovídá představě, kolem níž se točí německá diskuse, a že na druhé straně vykazují masové stávky v Rusku takovou rozmanitost nejrůznějších odstínů, že je zcela nemožné mluvit o masové stávce „jako takové“, o nějaké abstraktní schematické masové stávce.Všechny momenty masové stávky i její ráz jsou rozdílné nejen v různých městech a krajích říše, nýbrž především se jejich všeobecný ráz v průběhu revoluce mnohokrát měnil. Masové stávky prošly v Rusku určitým vývojem a ještě v něm dále pokračují. Kdo tedy mluví o masové stávce v Rusku, musí mít především na zřeteli její dějiny.

Nynější tak říkajíc oficiální období ruské revoluce se plným právem datuje od pozdvižení petrohradského proletariátu 22. ledna 1905, od onoho pochodu 200.000 dělníků před carský palác, který skončil strašným krveprolitím. Krvavý masakr v Petrohradě byl, jak známo, signálem k výbuchu první obrovské vlny masových stávek, které se během několika dní převalily přes celé Rusko a zanesly volání revoluce k útoku z Petrohradu do všech koutů říše a do nejširších vrstev proletariátu. Petrohradské pozdvižení 22. ledna bylo však také jen nejkrajnějším momentem masové stávky, která předtím zachvátila proletariát carského hlavního města v lednu 1905. Tato lednová masová stávka v Petrohradě se pak nepochybně rozvíjela pod přímým dojmem oné obrovské generální stávky, která vypukla krátce předtím v prosinci 1904 na Kavkaze v Baku a po nějakou dobu udržovala v napětí celé Rusko. Ale prosincové události v Baku byly samy o sobě jen posledním a silným výhonkem mohutných masových stávek, které jako periodická zemětřesení otřásaly v letech 1903 a 1904 celým jižním Ruskem a jejichž předehrou byla masová stávka v Batumi (na Kavkaze) v březnu 1902. Mezi tímto prvním hnutím masových stávek v nepřetržitém řetězu nynějších revolučních výbuchů a velkou generální stávkou petrohradských textilních dělníků v letech 1896 a 1897 je konec konců odstup jen čtyř nebo pěti let, a třebas se navenek zdá, že toto hnutí je od dnešní revoluce odděleno několika lety zdánlivé nečinnosti a strnulé reakce, přece bude každý, kdo zná vnitřní politický vývoj ruského proletariátu až k dnešnímu stupni jeho třídního uvědomění a jeho revoluční energii, začínat dějiny nynějšího období masových bojů oněmi petrohradskými generálními stávkami. Pro problém masové stávky jsou již proto důležité, že obsahují v zárodku již všechny hlavní momenty pozdějších masových stávek.

Petrohradská generální stávka roku 1896 se zprvu jeví jako ryze hospodářský dílčí mzdový boj. Její příčinou byly nesnesitelné pracovní podmínky petrohradských přadláků a tkalců: třináctihodinová, čtrnáctihodinová až patnáctihodinová pracovní doba, bídné úkolové mzdy a celá spousta nejničemnějších podnikatelských šikan. Textilní dělníci přesto dlouho trpělivě snášeli tuto situaci, až zdánlivě nepatrnou okolností míra překypěla. V roce 1896 v květnu se totiž konala korunovace dnešního cara Mikuláše II., odkládaná po dva roky ze strachu před revolucionáři, a to podnítilo petrohradské podnikatele, aby osvědčili svou vlasteneckou horlivost tím, že uložili svým dělníkům tři dny nuceného prázdna, při čemž však ku podivu nechtěli za tyto dny vyplatit mzdy. Textilní dělníci, které to popudilo, se dostali do pohybu. Po poradě asi tří set nejuvědomělejších dělníků v Jekatěringofském sadu bylo rozhodnuto vstoupit do stávky a byly vytyčeny tyto požadavky: 1. Vyplatit mzdy za dny korunovace; 2. pracovní doba deset a půl hodiny; 3. zvýšit úkolové mzdy. To se stalo 24. května. Po týdnu zastavily práci všechny tkalcovny a prádelny a 40.000 dělníků bylo v generální stávce. Dnes, ve srovnání s mohutnými masovými stávkami revoluce, může se tato událost zdát maličkostí. V politické ledové strnulosti tehdejšího Ruska byla generální stávka něčím neslýchaným, byla to vlastně úplná revoluce v malém. Začalo samozřejmě nesmírně brutální pronásledování, asi tisíc dělníků bylo zatčeno a posláno postrkem domů a generální stávka byla potlačena.

Již tady vidíme všechny základní rysy pozdějších masových stávek. Bezprostřední podnět hnutí byl zcela náhodný, ba podřadný, jeho výbuch byl živelný; ale v uskutečnění hnutí se ukázaly plody několikaleté agitace sociální demokracie, a během generální stávky stáli sociálně demokratičtí agitátoři v čele hnutí, vedli je a [r] využívali ho k čilé revoluční agitaci. Dále: Navenek byla stávka pouhým hospodářským mzdovým bojem, jenže postoj vlády i agitace sociální demokracie z ní udělaly prvořadý politický jev. A konečně: Stávka byla potlačena, dělníci utrpěli „porážku“. Ale již v lednu následujícího roku, 1897, opakovali petrohradští textilní dělníci znovu generální stávku a dobyli tentokrát vynikajícího úspěchu: zákonitého zavedení jedenáctiapůlhodinového pracovního dne v celém Rusku. Co však bylo mnohem důležitějším výsledkem: Touto první generální stávkou v roce 1896, v níž nebylo ani potuchy po organizaci a stávkových pokladnách, začíná ve vlastním Rusku intensivní odborářský boj, který se brzy rozšiřuje z Petrohradu do celé země a otvírá sociálně demokratické agitaci a organizaci zcela nové vyhlídky, tím však ve zdánlivém hřbitovním klidu následujícího období připravuje neviditelnou podryvnou činností proletářskou revoluci.

Vypuknutí kavkazské stávky v březnu roku 1902 bylo zdánlivě právě tak náhodné a právě tak produktem ryze hospodářských, dílčích, i když zcela jiných momentů, jako stávka roku 1896. Souvisí s těžkou průmyslovou a obchodní krizí, která byla v Rusku předchůdcem rusko-japonské války a spolu s ní byla nejmocnějším činitelem počínajícího revolučního vření. Krize vyvolala ohromnou nezaměstnanost, která napomáhala agitaci v proletářských masách; proto vláda, aby uklidnila dělnickou třídu, začala odsunovat „přebytečné ruce“ do míst jejich domovské příslušnosti. Právě takové opatření, které mělo postihnout asi 400 petrolejářských dělníků, vyvolalo v Batumi masový protest, který vedl k demonstracím, zatýkání, krveprolití a konečně k politickému procesu, v němž se náhle ryze hospodářská, dílčí záležitost stala politickou a revoluční událostí. Ohlasem zcela „bezvýsledné“ a poražené stávky v Batumi byla řada revolučních masových demonstrací dělníků v Nižním Novgorodě, v Saratově, v jiných městech, tedy silný nástup k všeobecné vlně revolučního hnutí.

Již v listopadu 1902 následuje první opravdu revoluční ohlas v podobě generální stávky v Rostově na Donu. Popudem k tomuto hnutí byly mzdové spory v dílnách vladikavkazské dráhy. Správa chtěla snížit mzdy, nato vydal donský výbor sociální demokracie provolání s výzvou ke stávce za tyto požadavky: devítihodinový pracovní den, zlepšení mezd, odstranění pokut, propuštění neoblíbených inženýrů atd. Všechny železniční dílny vstoupily do stávky. K nim se ihned připojila všechna ostatní povolání a náhle zavládl v Roštově nikdy nebývalý stav: všechna práce v průmyslu a v dílnách stojí, zato se konají den co den pod širým nebem obrovské tábory lidu za účasti 15.000 až 20.000 dělníků, mnohdy obklopené kordonem kozáků. Na těchto táborech po prvé otevřeně vystupují sociálně demokratičtí lidoví řečníci, jsou pronášeny plamenné řeči o socialismu a politické svobodě, přijímané s nesmírným nadšením, jsou rozšiřována revoluční provolání v desetitisících exemplářů. Uprostřed strnulého absolutistického Ruska si rostovský proletariát po prvé útokem dobývá shromažďovacího práva, svobody slova. Ovšem ani zde se to neobejde bez krveprolití. Mzdové spory vladikavkazských železničních dílen se v několika dnech rozrostly v politickou generální stávku a v revoluční pouliční bitvu. Jako dozvuk následovala ihned ještě generální stávka ve stanici Tichoreckaja na téže železniční trati. Také zde došlo ke krveprolití, potom k procesu, a také Tichoreckaja se jako episoda rovněž zařadila do nedílného řetězu revolučních momentů.

Na jaře 1903 přichází odpověď na poražené stávky v Roštově a v Tichorecké: v květnu, červnu a červenci je celý jih Ruska v plamenech. Baku, Tiflis, Baium, Jelizavetgrad, Oděsa, Kyjev, Nikolajev, Jekatěrinoslav jsou doslovně v generální stávce. Ale ani zde nevzniká hnutí podle nějakého předem vypracovaného plánu nějakého ústředí, stéká se z jednotlivých bodů, v každém z jiných podnětů, v jiných formách. Začíná Baku, kde dílčí mzdové boje jednotlivých továren a odvětví vyúsťují nakonec v generální stávku. V Tiflisu začíná stávku 2000 obchodních zaměstnanců, kteří měli pracovní dobu od 6 hodin ráno do 11 večer; 4. července opouštějí všichni v 8 hodin večer obchody a táhnou v průvodu městem, vyzývajíce majitele obchodů, aby zavřeli krámy. Vítězství je úplné: obchodní zaměstnanci si dobývají pracovní doby od osmi do osmi a k nim se ihned připojují všechny továrny, dílny, kanceláře. Noviny nevycházejí, provoz pouličních drah může být udržován jen pod ochranou vojska. — V Jelizavetgradu začíná 10. července ve všech továrnách stávka s ryze hospodářskými požadavky. Většinou je jim vyhověno a 14. července stávka ustává. Ale dva týdny nato vypuká opět: tentokrát ji zahajují pekaři, po nich kameníci, truhláři, barvíři, dělníci v mlýnech a nakonec zase všichni tovární dělníci. — V Oděse začíná hnutí mzdovým bojem, který se vyvinul z činnosti „legálního“ dělnického spolku, založeného vládními agenty podle programu známého četníka Zubatova. [6] Dialektika dějin opět využila příležitosti, aby provedla jeden ze svých pěkných zlomyslných kousků: Hospodářské boje dřívějšího období — mezi nimi i velká petrohradská generální stávka roku 1896 — svedly ruskou sociální demokracii k přehánění tak zvaného „ekonomismu“, čímž připravily mezi dělnictvem půdu pro demagogické rejdy Zubatovovy. Za chvíli však velký revoluční proud obrátil lodičku s nepravou vlajkou a donutil ji, aby plula právě v čele revoluční proletářské flotily. Od Zubatovových spolků vyšlo na jaře 1904 heslo k velké generální stávce v Oděse, tak jako v lednu 1905 ke generální stávce v Petrohradě. Dělníci v Oděse, kteří byli ukolébáváni domněnkou, že vládaje upřímně nakloněna dělníkům a že souhlasí s ryze hospodářským bojem, chtěli to najednou prakticky vyzkoušet a donutili zubatovský „dělnický spolek“, aby vyhlásil v jedné továrně stávku za nejskromnější požadavky. Nato je podnikatel prostě vyhodil na dlažbu, a když potom žádali od vedoucího svého spolku slibovanou ochranu vrchnosti, pán zmizel a zanechal dělníky do krajnosti rozjitřené. Sociální demokraté se ihned postavili do čela a stávkové hnutí přeskočilo na druhé továrny. 1. července stávkuje 2500 železničních dělníků, 4. července vstupují do stávky přístavní dělníci za zvýšení mezd z 80 kopějek na 2 rubly a za zkrácení pracovní doby o půl hodiny. 6. července se k hnutí připojují námořníci. 13. července začíná stávka zaměstnanců pouličních drah. Nyní se koná shromáždění všech stávkujících, 7000 až 8000 lidí; tvoří se průvod, který jde od továrny k továrně, lavinovitě vzrůstá a již jako zástup 40.000 až 50.000 lidí se dává k přístavu, kde vyvolává zastavení veškeré práce. Brzy ovládá celé město generální stávka. — V Kyjevě začíná 21. července stávka železničních dílen. Také zde jsou prvním podnětem bídné pracovní podmínky a jsou vytyčeny mzdové požadavky. Druhý den vstupují do stávky po příkladu železničářů také slévárny. 23. července pak dochází k události, která je signálem ke generální stávce. V noci byli zatčeni dva delegáti železničních dělníků; stávkující ihned žádají jejich propuštění, a když se tak nestane, usnášejí se, že nepustí vlaky z města. Na nádraží usedají na trať všichni stávkující se ženami a dětmi — moře lidských hlav. Vyhrožují jim střelbou z pušek. Na to dělníci odhalují prsa a volají: „Střílejte!“ Na bezbranný sedící dav je vypálena salva a 30 až 40 mrtvých, mezi nimi ženy a děti, zůstává na místě ležet. Na tuto zprávu povstává téhož dne celý Kyjev ke stávce. Zástup zvedá mrtvoly zavražděných a neseje po městě v masovém průvodu. Schůze, projevy, zatýkání, jednotlivé pouliční boje — Kyjev se ocitá v revoluci. Hnutí brzy končí; knihtiskaři však při tom dosáhli zkrácení pracovní doby o jednu hodinu a zvýšení mezd o jeden rubl; v jedné drožďárně byl zaveden osmihodinový pracovní den; železniční dílny byly z rozhodnutí ministerstva uzavřeny; ostatní odvětví vedla dále dílčí stávky za své požadavky. — V Nikolajevě propuká generální stávka pod přímým dojmem zpráv z Oděsy, Baku, Batumi a Tiflisu, přes odpor sociálně demokratického výboru, který chtěl odložit výbuch hnutí na dobu, kdy vojsko mělo odtáhnout z města na manévry. Masa se nedala zadržet; jedna továrna začala, stávkující šli od dílny k dílně, odpor vojska jen přiléval oleje do ohně. Brzy se tvořily masové průvody s revolučním zpěvem, které strhly všechny dělníky, zaměstnance, zřízence pouličních drah, muže a ženy. Pracovní klid byl úplný. — V Jekatěrinoslavi začínají 5. srpna stávku pekaři, 7. srpna dělníci z železničních dílen, potom všechny ostatní továrny; 8. srpna se zastavuje provoz pouličních drah, noviny nevycházejí. — Tak došlo k velkolepé generální stávce jižního Ruska v létě 1903. Z mnoha malých přítoků dílčích hospodářských bojů a malých „náhodných“ případů se stávka rychle slévala v mohutné moře a proměnila celý jih carské říše na několik týdnů v bizarní, revoluční dělnickou republiku. „Bratrská objetí, volání, zanícení a nadšení, písně svobody, radostný smích, veselí a radost jsme slyšeli v tisícovém zástupu, který od rána do večera proudil městem. Nálada byla povznesená; téměř bylo možno věřit, že na zemi začíná nový, lepší život. Hluboce vážný a současně idylický, dojemný obraz ...“ Tak psal tehdy dopisovatel liberálního listu „Osvobožděnije“ pana Petra Struva. [7]

Rok 1904 přinesl hned na začátku válku a na chvíli přestávku v hnutí masových stávek. Nejprve se zemí přelila kalná vlna „vlasteneckých“ demonstrací, uspořádaných policií. „Liberální“ měšťácká společnost byla prozatím úplně sražena k zemi oficiálním carským šovinismem. Sociální demokracie však přesto brzy opět vstupuje na bojiště; proti policejním demonstracím vlasteneckého lumpenproletariátu se stavějí revoluční dělnické demonstrace. Konečně probouzejí potupné porážky carské armády z omámení i liberální společnost; začíná éra liberálních a demokratických kongresů, banketů, projevů, adres a manifestů. Absolutismus, deprimovaný dočasně potupou války, ponechává ve své rozervanosti pánům liberálům volnost, a ti si myslí, že už má liberalismus vyhráno. Na půl roku vstupuje měšťácký liberalismus do popředí na politické scéně, proletariát ustupuje do stínu. Jenže po delší depresi se absolutismus opět vzchopí, kamarila sbírá síly, a stačí jediné silné dupnutí kozácké boty, aby v prosinci vzala celá liberální akce do zaječích. Bankety, řeči a kongresy jsou bez okolků zakázány jako „drzá zpupnost“, a liberalismus je náhle v koncích a neví kudy kam. Ale přesně tam, kde liberalismu došel dech, začíná akce proletariátu. V prosinci 1904 propuká na podkladě nezaměstnanosti velkolepá generální stávka v Baku: dělnická třída je opět na bojišti. Když bylo zakázáno řečnit a ustaly projevy, začalo se zase jednat. V Baku ovládla situaci během několika týdnů generální stávky sociální demokracie jako neomezená vládkyně, a svérázné prosincové události na Kavkaze by byly vzbudily ohromný rozruch, kdyby nebyly tak rychle předstiženy stoupající vlnou revoluce, kterou samy podnítily. Ještě se nedostaly fantastické, nejasné zprávy o generální stávce v Baku do všech konců carské říše, když v lednu 1905 vypukla masová stávka v Petrohradě.

Také zde byl podnět, jak známo, nepatrný. Dva dělníci putilovských závodů byli propuštěni pro svou příslušnost k legálnímu zubatovskému spolku. Toto opatření vyvolalo 16. ledna solidární stávku všech 12.000 dělníků těchto závodů. Sociální demokraté započali při příležitosti stávky čilou agitaci za rozšíření požadavků a prosadili požadavek osmihodinového pracovního dne, spolčovacího práva, svobody slova a tisku atd. Rozjitření putilovských dělníků přešlo rychle na ostatní proletariát a v několika dnech bylo ve stávce 140.000 dělníků. Společné porady a bouřlivé diskuse vedly k vypracování oné proletářské charty občanských svobod v čele s osmi hodinovým pracovním dnem, se kterou 22. ledna táhlo 200.000 dělníků, vedených popem Gaponem [8], před carský palác. Případ dvou persekvovaných putilovských dělníků se během týdne proměnil v předehru nejmohutnější revoluce nové doby.

Události, které hned nato následovaly, jsou známy: petrohradská krvavá lázeň vyvolala v lednu a v únoru ve všech průmyslových střediscích, a městech Ruska, Polska, Litvy, baltických provincií, Kavkazu, Sibiře, od severu k jihu, od západu k východu obrovské masové a generální stávky. Jenže při bližším pozorování vystupují nyní masové stávky v jiných formách než v dosavadním období. Tentokrát předcházela všude provolání sociálně demokratických organizací; všude byla jako důvod a účel generální stávky výslovně uváděna revoluční solidarita s petrohradským proletariátem; všude docházelo zároveň k demonstracím, k projevům, k bojům s vojskem. Přesto však také zde nebylo ani řeči o nějakém předem připraveném plánu, o nějaké organisované akci, neboť provolání strany sotva stačila udržet krok s živelným pozdvižením masy; vedoucí měli sotva čas formulovat hesla pro proletářskou masu, která již byla v útoku. Dále: dřívější masové a generální stávky vznikaly z jednotlivých slévajících se mzdových bojů, z nichž se ve všeobecné náladě revoluční situace a pod dojmem sociálně demokratické agitace velmi rychle stávaly politické manifestace; hospodářský moment a odborová roztříštěnost byly východiskem, a konečným výsledkem byly souhrnné třídní akce a politické vedení. Nyní je pohyb opačný. Lednové a únorové generální stávky propukaly nejdříve jako jednotná revoluční akce pod vedením sociální demokracie; jenže tato akce se brzy rozpadla v nekonečnou řadu místních, dílčích, hospodářských stávek v jednotlivých krajích, městech, odvětvích, továrnách. Po celé jaro roku 1905 až doprostřed léta kvasil v celé obrovské říši neúnavný hospodářský boj téměř všeho proletariátu proti kapitálu, boj, který zachvacuje směrem nahoru všechna maloměšťácká a liberální povolání: obchodní zaměstnance, bankovní úředníky, techniky, herce, umělecká povolání, směrem dolů proniká až k domácímu služebnictvu, mezi podřízené úřednictvo policie, ba až do vrstvy lumpenproletariátu, a současně proudí z města do širých rovin a dokonce buší na železné brány vojenských kasáren.

Je to obrovský pestrý obraz všeobecného střetnutí práce s kapitálem, který zrcadlí celou rozmanitost sociálního rozčlenění a politického vědomí všech vrstev a všech koutů a probíhá celou stupnicí od řádného odborového boje osvědčeného velkoprůmyslového vybraného oddílu proletariátu až k beztvarému výbuchu protestu houfu vesnických proletářů a k prvnímu temnému hnutí rozčilené vojenské posádky, od způsobné elegantní revolty v manžetách a stojatých límcích v kanceláři bankovního domu až k zmatenému, bázlivě opovážlivému reptání nemotorného shromáždění nespokojených policistů v zakouřené, tmavé a špinavé policejní strážnici.

Podle teorie milovníků „spořádaných a ukázněných“ bojů, podle plánu a schématu, zvláště těch, kteří vždycky prý daleko lépe vědí, „jak se to mělo udělat“, bylo rozpadnutí velké politické akce generální stávky z ledna 1905 na nesčíslné hospodářské boje pravděpodobně „velkou chybou“, která tuto akci „ochromila“ a proměnila ji v „pouhý hořící věchet slámy“. Také sociální demokracie v Rusku, která sice revoluci prodělává, ale „nedělá“ a která se sama musí učit zákonům revoluce teprve z jejího průběhu, byla v prvním okamžiku na chvíli přivedena trochu z míry zdánlivě bezvýsledným odlivem prvního bouřlivého příboje generální stávky. Jenže dějiny, které se dopustily této „velké chyby“, vykonaly tím, nestarajíce se o mudrování svých nepovolaných učitelů, právě tak nezbytnou, jako ve svých následcích nevypočitatelnou, obrovskou práci revoluce.

Náhlé všeobecné pozdvižení proletariátu v lednu pod mohutným nárazem petrohradských událostí bylo navenek politickým aktem revolučního vyhlášení války absolutismu. Ale tato první všeobecná přímá třídní akce působila zpětně právě jako taková o to silněji dovnitř tím, že po prvé jakoby elektrickým úderem probudila třídní cit a třídní uvědomění mnoha milionů. A toto probuzení třídního citu se ihned projevilo v tom, že milionová proletářská masa si z čista jasna ostře a pronikavě uvědomila nesnesitelnost sociální a hospodářské existence, kterou po desítky let trpělivě snášela v okovech kapitalismu. Odtud se na všech stranách živelně začíná lomcovat a cloumat těmito okovy. Všechna tisíceronásobná utrpení novodobého proletariátu mu připomínají staré krvácející rány. Zde se bojuje za osmihodinový pracovní den, tam proti úkolové práci, zde „vyvážejí“ brutální mistry v pytli na káře, jinde se bojuje proti hanebným soustavám pokut, všude za lepší mzdy, tu a tam za odstranění domácké práce. Zaostalá, degradovaná povolání ve velkých městech, malá provinciální města, která dosud dřímala v idylickém spánku, vesnice se svým dědictvím z dob nevolnictví — to všechno, probuzeno lednovým bleskem, se náhle rozpomíná na svá práva a snaží se nyní horečně dohnat to, co bylo zameškáno. Hospodářský boj zde tedy ve skutečnosti nebyl rozpadnutím, roztříštěním akce, nýbrž pouze změnou fronty, náhlým a přirozeným zvratem první generální bitvy s absolutismem v generální zúčtování s kapitálem, které, jak to odpovídá jeho charakteru, nabylo formy jednotlivých roztříštěných mzdových bojů. Tím, že se v lednu generální stávka rozpadla na stávky hospodářské, nebyla politická třídní akce zlomena, nýbrž naopak: když byl vyčerpán obsah politické akce, možný v dané situaci a na daném stupni revoluce, rozpadla se nebo se spíše obrátila v hospodářskou akci.

Vskutku, čeho ještě mohla generální stávka v lednu dosáhnout? Jenom naprostá bezmyšlenkovitost by mohla očekávat, že absolutismus bude zničen naráz jednou jedinou „vytrvalou“ generální stávkou podle anarchistického schématu. Absolutismus musí být v Rusku svržen proletariátem. Ale proletariát k tomu potřebuje vysoký stupeň politické průpravy, třídního uvědomění a organizace. Všechny tyto předpoklady si může osvojit ne z brožur a letáků, nýbrž pouze v živé politické škole, z boje a v boji, v pokračujícím průběhu revoluce. Dále nemůže být absolutismus svržen v jakémkoli libovolném okamžiku, kdyby k tomu bylo zapotřebí pouze „úsilí“ a „vytrvalosti“. Zánik absolutismu je jen vnějším výrazem vnitřního sociálního a třídního vývoje ruské společnosti. Dříve než bude moci být svržen absolutismus a aby mohl být svržen, musí se v jeho nitru vytvořit a zformovat budoucí buržoasní Rusko ve svém novodobém třídním rozvrstvení. K tomu je třeba, aby byly rozhraničeny různé sociální vrstvy a zájmy, aby se kromě proletářské, revoluční strany vytvořily stejně i strany liberální, radikální, maloburžoasní, konservativní a reakční, k tomu je třeba sebevědomí, sebepoznání a třídního uvědomění nejen lidových vrstev, nýbrž i vrstev buržoasních. Ale ani ty se nemohou tvořit a dozrávat jinak než v boji, přímo v procesu revoluce, živou školou událostí, v střetnutí s proletariátem stejně jako navzájem proti sobě, v neustálých vzájemných konfliktech. Toto štěpení a zrání tříd měšťácké společnosti i její akci v boji proti absolutismu jednak znemožňuje a ztěžuje, jednak podněcuje a urychluje osobitá vedoucí úloha proletariátu a jeho třídní akce. Různé spodní proudy sociálního procesu revoluce se navzájem kříží, vzájemně se brzdí, stupňují vnitřní rozpory revoluce, v konečném výsledku však tím jen urychlují a umocňují její mohutné výbuchy.

Zdánlivě tak prostý a nezahalený, ryze mechanický problém svržení absolutismu vyžaduje tedy celý dlouhý sociální proces, je třeba úplně podrýt půdu společnosti, obrátit nahoru to, co je dole, a to, co je nahoře, obrátit dospod, zdánlivý „řád“ musí být přeměněn v chaos a ze zdánlivého „anarchického“ chaosu musí být vytvořen nový řád. A v tomto procesu sociálního přeskupení Ruska měl pak nenahraditelnou úlohu nejen lednový blesk první generální stávky, nýbrž ještě více následující velká jarní a letní bouře hospodářských stávek. Rozhořčené všeobecné střetnutí námezdní práce a kapitálu přispělo stejnou měrou k rozhraničení různých lidových vrstev i vrstev buržoasních, k třídnímu uvědomění revolučního proletariátu i liberální a konservativní buržoasie. Ale tak jako mzdové boje ve městech přispěly k vytvoření silné monarchistické moskevské strany průmyslníků, tak vedl požár mohutného pozdvižení venkova v Livonsku k rychlé likvidaci proslulého šlechticko-agrárního liberalismu zemstev.

Současně však období hospodářských bojů na jaře a v létě roku 1905 dalo městskému proletariátu možnost osvojit si dodatečně z čilé agitace a pod vedením sociálních demokratů celý souhrn poučení z lednového prologu, ujasnit si další úkoly revoluce. S tím však souvisí ještě jiný výsledek trvalého sociálního charakteru: všeobecné povznesení životní úrovně proletariátu, úrovně hospodářské, sociální a intelektuální. Jarní stávky roku 1905 proběhly skoro vesměs vítězně. Z ohromného a většinou ještě nepřehledného faktického materiálu zde uveďme jen některé údaje o několika nejdůležitějších stávkách pouze ve Varšavě, jež vedla sociální demokracie Polska a Litvy. V největších továrnách kovoprůmyslu ve Varšavě: Akciová společnost Lilpop, Rau & Löwenstein, Rudzki & spol., Bormann, Schwede & spol., Handtke, Gerlach & Pulst, Bratří Geislerové, Eberhard, Wolski & spol., Akciová společnost Konrad & Jarmuszkiewicz, Weber & Daehn, Gwizdzinski & spol., Drátovna Wolanowski, Akciová společnost Gostynski & spol., K. Brun a syn, Fraget, Norblin, Werner, Buch, Bratří Kennebergové, Labor, Továrna na lampy Dittmar, Serkowski, Weszyzki, celkem ve 22 továrnách si dělníci vydobyli vesměs po čtyřtýdenní až pětitýdenní stávce (od 25. a 26. ledna) devítihodinový pracovní den, zvýšení mezd o 15 až 25 procent a různé drobnější požadavky. V největších dílnách dřevařského odvětví, totiž u Karmanského, Damieckého, Gromela, Szerbinského, Treuerowského, Horna, Bevenseea, Tworkowského, Daaba a Martense, celkem v desíti dílnách, si stávkující vydobyli již 23. února devítihodinový pracovní den; nespokojili se tím však a trvali na osmihodinovém pracovním dni, který také po dalším týdnu prosadili, zároveň se zvýšením mezd. Celé stavební odvětví začalo stávku 27. února, požadovalo podle hesla sociální demokracie osmihodinový pracovní den a dosáhlo 11. března devítihodinového pracovního dne, zvýšení mezd pro všechny kategorie, pravidelné týdenní výplaty mezd atd. atd. Natěrači, koláři, sedláři a kováři si vydobyli společně osmihodinový pracovní den bez zkrácení mezd. Telefonní dílny stávkovaly deset dní a dosáhly osmihodinového pracovního dne a zvýšení mezd o deset až patnáct procent. Velká tkalcovna lnu Hielle a Dietrich (10.000 dělníků) si vydobyla po devíti týdnech stávky zkrácení pracovní doby o jednu hodinu a zlepšení mezd o pět až deset procent. A v nekonečných obměnách vidíme týž výsledek ve všech ostatních oborech ve Varšavě, v Lodži, v Sosnovcích.

Ve vlastním Rusku byl vybojován osmihodinový pracovní den: v prosinci 1904 jej vybojovaly některé kategorie petrolejářských dělníků v Baku, v květnu 1905 cukrovarničtí dělníci kyjevského okruhu, v lednu 1905 ve všech knihtiskárnách města Samary (kde bylo zároveň prosazeno zvýšení úkolových mezd a odstranění pokut), v únoru v továrně na vojenské lékařské nástroje, v jednom nábytkovém truhlářství a v petrohradské továrně na náboje, dále byla zavedena osmihodinová směna v dolech ve Vladivostoku, v březnu ve státní mechanické dílně státních papírů, v dubnu u kovářů města Bobrujsku, v květnu u zaměstnanců městské elektrické dráhy v Tiflisu, rovněž v květnu byl zaveden osmiapůlhodinový pracovní den v obrovské Morozovově tkalcovně bavlny (zde byla zároveň odstraněna noční práce a zvýšeny mzdy o osm procent), v červnu osmihodinový pracovní den v některých olejnách v Petrohradě a v Moskvě, v červenci osm a půl hodiny u kovářů petrohradského přístavu, v listopadu ve všech soukromých tiskárnách města Orel (zde byly zároveň zvýšeny časové mzdy o dvacet procent a úkolové mzdy o sto procent a zřízen paritní smírčí úřad).

Devítihodinový pracovní den ve všech železničních dílnách (v únoru), v mnoha státních vojenských a námořních dílnách, ve většině továren města Berdansku, ve všech tiskárnách města Poltavy i města Minsku; devět a půl hodiny v loděnicích, v mechanických dílnách a slévárnách města Nikolajeva, v červnu po všeobecné stávce varšavských číšníků v mnoha restauracích a kavárnách (zde byly zároveň zvýšeny mzdy o 20 až 40 procent a zavedena čtrnáctidenní dovolená jednou za rok).

Desetihodinový pracovní den v téměř všech továrnách města Lodže, Sosnovce, Rigy, Kovna, Tallinna, Jurjeva, Minsku, Charkova, u pekařů v Oděse, v řemeslnických dílnách v Kišiněvě, v některých továrnách na klobouky v Petrohradě, v továrně na zápalky v Kovnu (zde byly zároveň zvýšeny mzdy o deset procent), ve všech státních námořních dílnách a u všech přístavních dělníků.

Zvýšení mezd je všeobecně menší než zkrácení pracovní doby, přece však významné; tak ve Varšavě v polovině března 1905 konstatoval městský tovární úřad všeobecné zvýšení mezd o 15 procent; v centru textilního průmyslu, v Ivanovu-Vozněsensku, dosáhlo zvýšení mezd 7 až 15 procent; v Kovnu se zvýšení mezd týkalo 73 procent celkového počtu dělníků. Pevná minimální mzda byla zavedena: v části pekáren v Oděse, v něvské loděnici v Petrohradě atd.

Ústupky byly ovšem znova a znova hned tu, hned tam zase rušeny. Toto je však jen podnětem k novým, ještě rozhořčenějším odvetným bojům, a tak se stávkové období z jara 1905 samo sebou stalo předehrou nekonečné řady stále dále se šířících a proplétajících hospodářských bojů, které trvají dodnes. V obdobích, kdy se navenek revoluce zastavuje, kdy telegramy neroznášejí do světa sensační zprávy o ruském bojišti a kdy západoevropský čtenář zklamán odkládá své ranní noviny s poznámkou, že v Rusku se „nic nepřihodilo“, pokračuje ve skutečnosti v hloubi celé říše velká podryvná práce revoluce bez oddechu den za dnem a hodinu za hodinou. Neustálý intensivní hospodářský boj prosazuje rychlými zkrácenými metodami převedení kapitalismu ze stadia primitivní akumulace, patriarchálního drancování, do zcela novodobého, civilizovaného stadia. Dnes předčí skutečná pracovní doba v ruském průmyslu nejen ruské tovární zákonodárství, t. j. zákonný jedenáctiapůlhodinový pracovní den, nýbrž dokonce i skutečné poměry v Německu. Ve většině odvětví ruského velkého průmyslu převládá dnes desetihodinový pracovní den, který si v Německu sociální zákonodárství klade za nedosažitelný cíl. Ba ještě více; onen vytoužený „průmyslový konstitucionalismus“, pro který se v Německu horuje a kvůli němuž by stoupenci oportunistické taktiky chtěli uchránit stojaté vody samospasitelného parlamentarismu před jakýmkoli silnějším závanem, rodí se v Rusku právě uprostřed revoluční bouře, z revoluce, spolu s politickým „konstitucionalismem“! Skutečně došlo nejen k všeobecnému zvýšení životní či spíše kulturní úrovně dělnictva. Materiální životní úroveň jako trvalý stupeň blahobytu nemá v revoluci místa. Plna rozporů a kontrastů, přináší překvapující hospodářská vítězství a zároveň i nejbrutálnější odvetná opatření kapitálu: dnes osmihodinový pracovní den, zítra hromadné výluky a naprostý hlad pro statisíce. To, co je při tomto prudkém stoupání a klesání revoluční vlny nejcennější, protože trvalé, je jeho duchovní přínos: překotný intelektuální, kulturní růst proletariátu, který je nezlomnou zárukou jeho dalšího nezadržitelného postupu v hospodářském i politickém boji. Ale nejen to. Změnil se i sám poměr dělníka k podnikateli: lednovou generální stávkou a dalšími stávkami, které po ní následovaly v roce 1905, byl de facto odstraněn princip kapitalisty jako „pána domu“. V největších továrnách všech nejdůležitějších průmyslových středisek se jako samo sebou vytvořila instituce dělnických výborů, s nimiž jedině vyjednává podnikatel, které rozhodují o všech sporech. A konečně ještě více: zdánlivě chaotické stávky a „dezorganizovaná“ revoluční akce po lednové generální stávce se stávají východiskem horečné organizační práce. Na šablonovité byrokraty, zuřivě střežící brány štěstí německých odborů, dělají dějiny se smíchem už z daleka dlouhý nos. Pevné organizace, které jako nezbytný předpoklad pro eventuální pokus o eventuální německou masovou stávku mají být předem obehnány hradbami jako nedobytná pevnost, tyto organizace se v Rusku právě naopak rodí z masové stávky! A zatím co se strážci německých odborů ze všeho nejvíce obávají, aby se organizace jako vzácný porcelán neroztříštily v revolučním víru, ukazuje nám ruská revoluce přímo opačný obraz: z víru a bouře, z ohně a žáru masových stávek, pouličních bojů vystupují jako Venuše z mořské pěny: svěží, mladé, silné a plné života... odbory.

Zde opět jen malý příklad, který je však typický pro celou říši. Na druhé konferenci odborů Ruska, která se konala koncem února 1906 v Petrohradě, řekl zástupce petrohradských odborů ve své zprávě o vývoji odborových organizací carského hlavního města:

„22. leden 1905, který smetl Gaponův spolek, byl bodem obratu. Řadoví dělníci se naučili přímo z událostí oceňovat význam organizace a pochopili, že jen oni sami mohou tyto organizace vytvořit. — V přímé souvislosti s lednovým hnutím vzniká v Petrohradě první odborová organizace: organizace knihtiskařů. Komise zvolená k vypracování tarifu vypracovala stanovy a 19. června začaly odbory existovat. Přibližně v téže době byla uvedena v život odborová organizace písařů a účetních. Mimo tyto organizace, které existují téměř veřejně (legálně), vznikly v lednu až říjnu 1905 polozákonné a nezákonné odborové organizace. K prvním náleží na příklad organizace lékárnických příručí a obchodních zaměstnanců. Mezi nezákonnými odbory musíme zdůraznit spolek hodinářů, jehož první tajné zasedání se konalo 24. dubna. Všechny pokusy svolat všeobecnou veřejnou schůzi ztroskotaly na tvrdošíjném odporu policie a podnikatelů sdružených v průmyslové komoře. Tento neúspěch nezabránil existenci odborové organizace. Konala tajné členské schůze 9. června a 14. srpna, nehledě k zasedáním představenstva organizace. Odborová organizace krejčí a švadlen byla založena na jaře roku 1905 na schůzi v lese, kde bylo přítomno 70 krejčí. Když byla projednána otázka založení, byla zvolena komise, která byla pověřena vypracováním stanov. Všechny pokusy komise vymoci odborové organizaci zákonnou existenci zůstaly bezvýsledné. Její činnost se omezuje na agitaci a získávání členů v jednotlivých dílnách. Podobný osud postihl odborovou organizaci obuvníků. V červenci byla svolána tajná schůze v noci v lese za městem. Sešlo se více než 100 obuvníků; byl přednesen referát o významu odborů, o jejich dějinách v západní Evropě a o jejich úkolech v Rusku. Nato bylo usneseno založit odborovou organizaci; byla zvolena dvanáctičlenná komise, která měla vypracovat stanovy a svolat všeobecnou schůzi obuvníků. Stanovy byly vypracovány, zatím však se nepodařilo ani je vytisknout, ani svolat všeobecnou schůzi.“

To byly první těžké začátky. Pak přišly říjnové dny, druhá všeobecná generální stávka, carský manifest z 30. října [9] a krátké „ústavní období“. S nadšením se dělníci vrhají do vln politické svobody, využívajíce jí ihned k organizační práci. Vedle každodenních politických schůzí, diskusí, zakládání spolků bylo ihned započato s budováním odborů. V říjnu a v listopadu vzniká v Petrohradě čtyřicet nových odborových organizaci. Ihned je založena „ústřední kancelář“, to jest odborové sdružení, vycházejí různé odborářské listy a od listopadu také ústřední orgán: „Odbory“. To, co jsme zde uvedli o Petrohradě, vztahuje se vcelku také na Moskvu a Oděsu, Kyjev a Nikolajev, Saratov a Voroněž, Samaru a Nižní Novgorod, na všechna větší města v Rusku a ještě větší měrou na Polsko. Odbory jednotlivých měst hledají vzájemný styk, konají se konference. Konec „ústavního období“ a obrat k reakci v prosinci 1905 zakončuje také dočasně veřejnou, širokou činnost odborů, ne však jejich život. Působí dále tajně jako organizace a vedou zároveň úplně otevřeně mzdové boje. Vytváří se zvláštní směsice zákonné a nezákonné existence odborového života, jak to odpovídá revoluční situaci, plné rozporů. Ale uprostřed boje se dále pracuje na organizační výstavbě se vší až pedantskou důkladností. Na příklad odbory Sociální demokracie Polska a Litvy, které byly na posledním sjezdu strany (v červenci 1906) zastoupeny pěti delegáty na 10.000 platících členů, mají řádné stanovy, tištěné členské legitimace, příspěvkové známky atd. A tíž varšavští a lodžští pekaři a obuvníci, kovodělníci a knihtiskaři, kteří v červnu 1905 stáli na barikádách a v prosinci čekali jen na výzvu z Petrohradu k pouličním bojům, nacházejí mezi dvěma masovými stávkami, mezi vězením a výlukou, za stavu obležení čas a hlubokou opravdovost k tomu, aby zevrubně a pozorně prodiskutovávali stanovy odborů. Ano, tito včerejší a zítřejší bojovníci barikád vzali na schůzích své vedoucí nejednou nemilosrdně do prádla a hrozili vystoupením ze strany, protože nešťastné odborářské členské legitimace nemohly být vytištěny dost rychle — v tajných tiskárnách za neustálé policejní štvanice. Tato horlivost a tato opravdovost trvají dodnes. V první polovině července 1906 vzniklo na příklad v Jekatěrinoslavi 15 nových odborových organizací, v Kostromi 6 odborových organizací, další v Kyjevě, Poltavě, Smolensku, Čerkasech, Proskurově — až do nejmenších venkovských městeček. Na zasedání moskevského odborového sdružení 4. června tohoto roku bylo po vyslechnutí zpráv jednotlivých odborových delegátů usneseno, že „odbory mají ukáznit své členy a zdržet je od pouličních výtržností, protože daný okamžik je pro masovou stávku považován za nevhodný. Vůči možným provokacím vlády mají dbát, aby masy nevyrazily do ulic. Konečně se sdružení usneslo, aby v době, kdy jedna odborová organizace vede stávku, ostatní upustily od mzdových hnutí.“ Většinu hospodářských bojů řídí nyní odbory. [10]

Tak velký hospodářský boj, vycházející z lednové generální stávky, který od té doby trvá až dodnes, vytvořil široké pozadí revoluce, na němž vystupují za neustálého vzájemného působení politické agitace a vnějších událostí revoluce vždy znovu tu místní ojedinělé výbuchy, tu zase všeobecné, velké hlavní akce proletariátu. Tak postupně vzplanou na tomto pozadí: 1. května 1905 při májové oslavě bezpříkladná naprostá generální stávka ve Varšavě s úplně pokojnou masovou demonstrací, která končí krvavou srážkou bezbranného zástupu s vojskem. V červnu hromadný výlet v Lodži, rozehnaný vojáky, vede k demonstraci 100.000 dělníků na pohřbu několika obětí soldatesky, k opětné srážce s vojskem a nakonec ke generální stávce, která 23., 24. a 25. června přechází v první boj na barikádách v carské říši. V červnu také propuká v oděském přístavu z malé příhody na palubě křižníku „Potěmkin“ první velká vzpoura námořníků černomořského loďstva, která ihned jako reakci vyvolává v Oděse a Nikolajevu mohutnou masovou stávku. Dalším ohlasem jsou: masová stávka a vzpoura námořníků v Kronštadtu, Libavě, Vladivostoku.

V říjnu dochází k velkolepému petrohradskému pokusu zavést osmihodinový pracovní den. Sovět dělnických delegátů se usnáší prosadit v Petrohradě revoluční cestou osmihodinový pracovní den. To znamená: v určitý den prohlásí všichni petrohradští dělníci podnikatelům, že nejsou ochotni pracovat déle než osm hodin denně a v danou hodinu opustí pracovní místnosti. Myšlenka dává podnět k čilé agitaci, proletariát ji s nadšením přijímá a nelituje sebevětších obětí, aby ji uskutečnil. Tak na příklad pro textilní dělníky, kteří dosud pracovali jedenáct hodin, a to při úkolových mzdách, znamená osmihodinový pracovní den ohromnou ztrátu mzdy, s níž však ochotně souhlasil. Během týdne zavládne ve všech petrohradských továrnách a dílnách osmihodinový pracovní den, a jásot dělnictva nezná mezí. Avšak podnikatelé, z počátku ohromení, se brzy hotoví k obraně: všude hrozí uzavřením továren. Část dělníků se dá do vyjednávání a dosahuje někde desetihodinového, někde devítihodinového pracovního dne. Avšak výkvět petrohradského proletariátu, dělníci velkého státního kovozávodu, zůstávají neoblomní, a dochází k výluce, která na měsíc vysazuje 45.000 až 50.000 mužů na dlažbu. Tímto závěrem ovlivňuje hnutí za osmihodinový pracovní den všeobecnou prosincovou masovou stávku, kterou velká výluka značnou měrou ztížila.

Mezitím však následuje v říjnu jako odpověď na Bulyginův [11] projekt dumy druhá nejmohutnější všeobecná masová stávka v celé říši, k níž je signálem stávka železničářů. Tato druhá hlavní revoluční akce proletariátu má již podstatně jiný ráz než první akce v lednu. Prvek politického uvědomění má již mnohem větší úlohu. Ovšem i zde byl první podnět k vypuknutí masové stávky podřadný a zdánlivě náhodný: spor železničářů se správou kvůli pensijní pokladně. Jenže všeobecné pozdvižení průmyslového proletariátu, k němuž nato došlo, je neseno jasnou politickou myšlenkou. Předehrou lednové stávky bylo prosebné procesí k carovi o politickou svobodu, heslem říjnové stávky bylo: pryč s carskou konstituční komedií! A díky okamžitému výsledku generální stávky, carskému manifestu z 30. října, neproudí hnutí zpátky dovnitř jako v lednu, aby teprve dohánělo začátky hospodářského třídního boje, nýbrž rozlévá se ven v horlivou činnost právě dobyté politické svobody. Demonstrace, schůze, mladý tisk, veřejné diskuse a krvavé masakry jako konec písničky, nato nové masové stávky a demonstrace — to je bouřlivý obraz listopadových a prosincových dnů. V listopadu je na výzvu sociální demokracie v Petrohradě uspořádána první demonstrativní masová stávka jako manifestace protestu proti krvavým činům a proti vyhlášení stavu obležení v Livonsku a Polsku. Vření po krátkém snu o ústavě a po krutém probuzení vede konečně v prosinci k vypuknutí třetí všeobecné masové stávky v celé carské říši. Tentokrát stávka probíhá a vyúsťuje opět docela jinak než v obou dřívějších případech. Politická akce se již nezvrací v akci hospodářskou jako v lednu, nedobývá však už také rychlého vítězství jako v říjnu. Carská kamarila už nedělá pokusy se skutečnou politickou svobodou a revoluční akce naráží tak po prvé v celé své šíři na neústupnou hradbu materiální [12] moci absolutismu. Logickým vnitřním vývojem pokračujících událostí se tentokrát masová stávka obrací v otevřené povstání, v ozbrojený boj na barikádách a v ulicích Moskvy. Prosincové dny v Moskvě jako vrchol vzestupné linie politické akce a hnutí masové stávky uzavírají první rok revoluce nabitý činností.

Moskevské události vyznačují zároveň v malé ukázce logický vývoj a budoucnost revolučního hnutí v celku: jeho nevyhnutelné zakončení všeobecným otevřeným povstáním, jež se však samo nemůže zase uskutečnit jinak než školou řady přípravných dílčích povstání, která právě proto prozatím končí dílčími vnějšími „porážkami“, a uvažuje-li se o každém z nich jednotlivě, mohou se jevit jako „předčasná“.

Rok 1906 přináší volby do dumy a episodu dumy. Proletariát, veden silným revolučním instinktem a jasným poznáním situace, bojkotuje celou carskou konstituční frašku, a do popředí politické scény se opět na několik měsíců dostává liberalismus. Situace z roku 1904 se zdánlivě vrací: období řečnění nastupuje místo jednání a proletariát ustupuje na čas do stínu, aby se tím pilněji věnoval odborovému boji a organizační práci. Masové stávky umlkají, zatím co jsou dennodenně vystřelovány třaskavé rakety liberální rétoriky. Konečně železná opona náhle s rachotem padá, herci jsou rozehnáni, z liberálních raket zbývá jen dým a zápach. Pokus ústředního výboru ruské sociální demokracie vyvolat čtvrtou masovou stávku v celém Rusku jako demonstraci pro dumu a za opětné zahájení období liberálního řečnění se zhatil. Úloha politické masové stávky samé je vyčerpána, přechod masové stávky ve všeobecné lidové povstání a pouliční boj však ještě nedozrál. Liberální episoda minula, proletářská ještě znovu nezačala. Jeviště zůstává prozatím prázdné.

__________________________________

Poznámky:

6. Četnický plukovník Zubatov začal roku 1901 zakládat falešné dělnické organizace, které byly pod poručnictvím četnictva a policie. Tyto organizace jsou též nazývány organizacemi „policejního socialismu“.

7. „Osvobožděnije“ (Osvobození) – ilegální orgán liberálně monarchistické buržoasie; byl vydáván ve Stuttgartu v letech 1902-1905 za redakce P. B. Struva. „Osvobožděnci“ později vytvořili jádro hlavní buržoazní strany v Rusku – strany kadetů.

8. Pop Gapon, člen zubatovské organizace. Šel v čele dělnického průvody, který žádal od cara Mikuláše II. sociální reformy.

9. Carský manifest, ve kterém byl Mikuláš II. nucen slíbit demokratické svobody a ústavodárnou dumu.

10. Jen v prvních dvou týdnech června 1906 byly vedeny tyto mzdové boje: knihtiskaři v Petrohrade, Moskvě, Oděse, Minsku, Vilné, Saratově, Mogilevu, Tambově za osmihodinový pracovní den a nedělní klid; generální stávka námořníků v Oděse, Nikolajevě, Kerči, Krymu, na Kavkaze, ve volžském loďstvu, v Kronštadtě, ve Varšavě a Plocku za uznání odborů a za propuštění zatčených dělnických delegátů; přístavní dělníci v Saratové, Nikolajevu, Carycinu, Archangelsku, Nižním Novgorodě, Rybinsku. Pekaři stávkovali v Kyjevě, Archangelsku, Bialystoku, ve Vilně, v Oděse, Charkově, Brest-Litevsku, v Radami, Tiflisu; zemědělští dělníci v obvodech Vrchně-dněprovsk, Borisovsk, Simferopol, v gubernii Podolské, Tulské, Kurské, v obvodech Kozlov, Lipovec, ve Finsku, v gubernii Kyjevské, v Jelizavet-gradském obvodě. V mnoha městech stávkovala v tomto období současné téměř všechna průmyslová odvětvi, jako v Saratově, Archangelsku, Kerči, Kremenčuku. V Bachmutu byla generální stávka havířů celého revíru. V jiných městech zachvátilo mzdové hnutí během zmíněných dvou týdnů postupně všechna průmyslová odvětví: tak v Kyjevě, Petrohradě, Varšavě, Moskvě, v celém ivanovo-vozněsenském okrsku. Účelem stávky bylo všude: zkrácení pracovní doby, nedělní klid, mzdové požadavky. Většina stávek byla vítězná. Lokální zprávy zdůrazňují, že zčásti šlo o dělnické vrstvy, které se po prvé zúčastnily nějakého mzdového hnutí.

11. Bulygin, Alexandr Grigorjevič (1851-1919), ruský politik; v roce 1905 ministr vnitra. Autor prvního projektu ruské státní dumy (tzv. Bulyginova duma). Projekt nebyl realizován.

12. Pro 2. vydání nahradila R. L. slovo „materiální“ slovem „fysické“. (Pozn. něm. red.)