Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Róza Luxemburgová
Masová stávka, politická strana a odbory
Kapitola čtvrtá
Vzájemné působení politického a ekonomického boje
Na předchozích stránkách jsme se pokusili načrtnout několika tahy historii masové stávky v Rusku. Již zběžný pohled na tuto historii nám ukazuje obraz, který se ani vláskem nepodobá obrazu, jaký si člověk o masové stávce obvykle udělá při diskusích v Německu. Místo strnulého a prázdného schématu suchopárné politické „akce“, plánovitě a prozíravě provedené z rozhodnutí nejvyšších instancí, vidíme kus živoucího života z masa a krve, který nelze vůbec vyříznout z velkého rámce revoluce, který je spjat tisíci cévami se vším, co souvisí s revolucí.
Masová stávka, jak nám ji ukazuje ruská revoluce, je tak proměnlivý zjev, že v sobě zrcadlí všechny fáze politického a hospodářského boje, všechna stadia a momenty revoluce. Její upotřebitelnost, její účinnost, momenty jejího vzniku se ustavičně mění. Otevírá revoluci náhle nové, daleké perspektivy, kde se již zdánlivě dostala do úzkých, a selže, kde se domníváme, že s ní můžeme s plnou jistotou počítat. Valí se hned jako široká mořská vlna celou říší, hned se rozděluje v obrovskou síť slabých proudů; hned tryská z podzemí jako svěží pramen, hned se docela vsákne do země. Politické a hospodářské stávky, masové stávky a dílčí stávky, stávky demonstrační a bojové, generální stávky jednotlivých odvětví a generální stávky jednotlivých měst, klidné mzdové boje a pouliční bitvy, boje na barikádách — to vše se proplétá, probíhá vedle sebe, kříží se, zaplavuje se navzájem; to je věčně pohyblivé, proměnlivé moře jevů. A zákon pohybu těchto jevů se stává jasným: nespočívá v masové stávce samé, v jejích technických zvláštnostech, nýbrž v poměru politických a sociálních sil revoluce. Masová stávka je pouze formou revolučního boje a každý přesun v poměru bojujících sil, ve vývoji stran a v třídní diferenciaci, v posici kontrarevoluce, to vše ovlivňuje ihned tisíci neviditelnými, sotva kontrolovatelnými cestami stávkovou akci. Přitom však stávková akce sama neustává téměř ani na okamžik. Mění pouze formy, rozsah, účinek. Je živým tepem revoluce a současně jejím nejsilnějším hnacím kolem. Zkrátka: masová stávka, jak nám ji ukazuje ruská revoluce, není chytrácký prostředek, vymudrovaný pro silnější účinnost proletářského boje, nýbrž je to způsob pohybu proletářské masy, forma projevu proletářského boje v revoluci.
Z toho lze odvodit několik obecných hledisek pro posuzování problému masové stávky.
1. Je zcela mylné představovat si masovou stávku jako jeden akt, jednotlivé jednání. Masová stávka je spíše označení, souhrnný pojem celého dlouholetého, snad desítky let trvajícího období třídního boje. Z nesčíslných nejrůznějších masových stávek, k nimž došlo v Rusku za poslední čtyři léta, hodí se schéma masové stávky jako ryze politického, plánovitě a záměrně vyvolaného a uzavřeného, krátkého jednotlivého aktu pouze na jednu, a to podřadnou odrůdu: na ryze demonstrační stávku. V celém průběhu pětiletého období vidíme v Rusku pouze několik demonstračních stávek, které se nadto obyčejně omezují jen na jednotlivá města. Tak každoroční generální stávka při oslavě 1. máje ve Varšavě a v Lodži — ve vlastním Rusku se 1. máj dosud neslavil pracovním klidem v rozsahu, který by stál za zmínku; masová stávka ve Varšavě 11. září 1905 jako smuteční slavnost k poctě popraveného Martina Kasprzaka, v listopadu 1905 v Petrohradě jako projev protestu proti vyhlášení stavu obležení v Polsku a Livonsku, 22. ledna 1906 ve Varšavě, Lodži, Čenstochové a v dombrovské uhelné pánvi a částečně i v několika ruských městech jako výročí památného dne petrohradské krvavé neděle; dále v červenci 1906 generální stávka v Tiflisu jako projev sympatie s vojáky odsouzenými válečným soudem pro vojenskou vzpouru, konečně z téhož podnětu v září tohoto roku během přelíčení u válečného soudu v Tallinnu. Všechny ostatní velké a dílčí masové a generální stávky nebyly stávkami demonstračními, nýbrž bojovými stávkami, a jako takové vznikaly většinou živelně, vždycky ze specifických místních náhodných podnětů, bez plánů a záměru, a rozrůstaly se elementární silou ve velká hnutí, při čemž nenastupovaly „spořádaný ústup“, nýbrž měnily se hned v hospodářský boj, hned v pouliční boj, hned se samy sebou hroutily.
V tomto všeobecném obraze mají ryze politické demonstrační stávky zcela podřadnou úlohu — úlohu jednotlivých malých bodů uprostřed nesmírné plochy. Přitom, časově vzato, lze pozorovat tento rys: demonstrační stávky, které na rozdíl od bojových stávek vykazují nejvyšší stupeň stranické discipliny, uvědomělého vedení a politické myšlenky, musely by se tedy podle schématu jevit jako nejvyšší a nejzralejší forma masové stávky, hrají ve skutečnosti největší úlohu v počátcích hnutí. Tak na příklad naprostý pracovní klid 1. máje 1905 ve Varšavě, jako první případ tak podivuhodně provedeného usnesení sociální demokracie, byl pro proletářské hnutí v Polsku událostí velikého dosahu. Právě tak udělala veliký dojem stávka ze sympatie v listopadu téhož roku v Petrohradě jako první zkouška uvědomělé plánovité masové akce v Rusku. Právě tak i „zkušební masová stávka“ hamburských soudruhů ze 17. ledna 1906[ [65]] bude hrát vynikající úlohu v dějinách budoucích německých masových stávek jako první svěží pokus s tak spornou zbraní, a to jako pokus velice zdařilý, který tak přesvědčivě dokazuje bojovou náladu a bojovnost hamburského dělnictva. A právě tak jistě povede období masových stávek v Německu, když už jednou vážně začne, samo sebou ke skutečnému všeobecnému pracovnímu klidu na 1. máje. Májovým oslavám se musí přirozeně dostat cti jako první velké demonstraci ve znamení masových bojů. „Chromá herka“, jak byly nazvány májové oslavy na kolínském sjezdu odborů, má v tomto smyslu před sebou ještě velkou budoucnost a důležitou úlohu v proletářském třídním boji v Německu Jenže s vývojem vážných revolučních bojů rychle klesá význam takových demonstrací. Právě tytéž momenty, které objektivně umožňují uskutečnění demonstračních stávek podle předem stanoveného plánu a na výzvu strany, vzrůst politického uvědomění a školení proletariátu, znemožňují tento druh masové stávky; dnes proletariát v Rusku, a to právě nejschopnější předvoj masy, nechce o demonstrační stávce nic vědět; dělníci nechtějí už rozumět žertu a myslí teď už pouze na vážný boj se všemi jeho důsledky. A jestliže v první velké masové stávce v lednu 1905 měl ještě demonstrativní prvek, ne sice záměrně, nýbrž spíše instinktivně, živelně velkou úlohu, pak naopak pokus ústředního výboru ruské sociální demokracie vyvolat v srpnu masovou stávku jako manifestaci pro rozpuštěnou dumu ztroskotal mimo jiné na rozhodném odporu školeného proletariátu k slabošským polovičatým akcím a k pouhým demonstracím.
2. Máme-li však na zřeteli místo podřadné odrůdy demonstrační stávky stávku bojovou, která je v dnešním Rusku vlastním nositelem proletářské akce, všimneme si dále, že v ní není možno navzájem oddělovat hospodářský a politický moment. Také zde se odchyluje skutečnost daleko od teoretického schématu a zkušenost ruské revoluce od základu vyvrátila pedantskou představu, podle níž se ryze politická masová stávka logicky odvozuje, ale zároveň jasně odlišuje od odborové generální stávky jako nejzralejší a nejvyšší stupeň. To se projevuje nejen historicky v tom, že masové stávky, od prvního velkého mzdového boje petrohradských textilních dělníků v roce 1896—1897 až k poslední velké masové stávce v prosinci 1905, úplně nepozorovaně přecházejí z hospodářských stávek ve stávky politické, takže je téměř nemožné stanovit mezi nimi hranici. Také každá z velkých masových stávek takřka opakuje v malém všeobecnou historii ruských masových stávek a začíná ryze hospodářským nebo rozhodně dílčím odborovým konfliktem, a pak probíhá celou stupnicí až k politické manifestaci. Velká bouře masových stávek na jihu Ruska v letech 1902 a 1903 vznikla, jak jsme viděli, v Baku z konfliktu vyvolaného opatřeními proti nezaměstnaným, v Roštově ze mzdových sporů v železničních dílnách, v Tiflisu z boje obchodních zaměstnanců za zkrácení pracovní doby, v Oděse ze mzdového boje v jediné malé továrně. Lednová masová stávka r. 1905 vzniká z interního konfliktu v Putilovových závodech, říjnová stávka z boje železničářů o pensijní pokladnu, prosincová stávka konečně z boje poštovních a telegrafních zaměstnanců o spolčovací právo. Postup hnutí vcelku se neprojevuje v tom, že počáteční hospodářské stadium odpadá, nýbrž spíše v tom, jakou rychlostí probíhá hnutí celou stupnicí až k politické manifestaci a k jakému až nejzazšímu bodu dospívá masová stávka.
Jenže hnutí vcelku se nepohybuje pouze směrem od hospodářského boje k boji politickému, nýbrž i obráceně. Každá z velkých politických masových akcí, když dosáhla svého politického vrcholu, zvrací se v celou spoustu hospodářských stávek. A to se opět týká nejen každé z velkých masových stávek jednotlivě, nýbrž také revoluce vcelku. Rozšiřováním, vyjasňováním a umocňováním politického boje hospodářský boj nejen neustupuje, nýbrž sám se rozšiřuje, organizuje a umocňuje, nezůstávaje pozadu. Oba se navzájem plně ovlivňují.
Každý nový rozběh a nové vítězství politického boje se mění v mocný popud pro hospodářský boj tím, že zároveň rozšiřuje jeho vnější možnosti a stupňuje vnitřní potřebu dělníků zlepšit svoji situaci, zvyšuje jejich bojovnost. Po každé zpěněné vlně politické akce zůstává zúrodňující nános, z něhož ihned vyráží na tisíce výhonků hospodářského boje. A naopak. Neustálý hospodářský válečný stav mezi dělníky a kapitálem udržuje bojovou energii v pohotovosti za všech politických přestávek, tvoří tak říkajíc stálou svěží zásobárnu proletářské třídní síly, z níž politický boj vždy znovu čerpá svoji moc, a zároveň vede neúnavná podryvná hospodářská činnost proletariátu každým okamžikem hned tu, hned tam k jednotlivým ostrým konfliktům, z nichž náhle vybuchují politické konflikty ve velkém měřítku.
Zkrátka: hospodářský boj je spojka mezi jednotlivými politickými křižovatkami, politický boj je periodické zúrodňování půdy pro boj hospodářský. Příčina a účinek si tu každým okamžikem mění místa, a tak politický a hospodářský moment, aniž se nějak vzájemně přesně oddělují nebo dokonce vylučují, jak by se to hodilo pedantskému schématu, tvoří v období masové stávky spíše jen dvě vzájemně se prolínající stránky proletářského třídního boje v Rusku. A jejich jednotou je právě masová stávka. Jestliže se mudrující teorie, aby došla k „ryzí politické masové stávce“, pouští do umělé logické pitvy masové stávky, pak při tomto pitvání, jako při každém jiném pitvání, není jev poznáván ve své živé podstatě, nýbrž pouze umrtven.
3. Konečně nám ukazují události v Rusku, že masovou stávku nelze oddělovat od revoluce. Historie ruských masových stávek, to jsou dějiny ruské revoluce. Ovšem slyší-li zastánci našeho německého oportunismu o „revoluci“, myslí hned na krveprolití, na pouliční bitvy, na prach a olovo, a logickým závěrem je: masová stávka vede nevyhnutelně k revoluci, ergo ji nesmíme dělat. Vskutku vidíme v Rusku, že téměř každá masová stávka vyústí nakonec ve srážku s ozbrojenými strážci carského pořádku; v tom se tak zvané politické stávky úplně rovnají větším hospodářským bojům. Jenže revoluce je něco jiného a něco víc než krveprolití. Na rozdíl od policejního pojetí, které se dívá na revoluci výhradně se stanoviska pouličních nepokojů a výtržností, to jest se stanoviska „nepořádku“, spatřuje pojetí vědeckého socialismu v revoluci především hluboký vnitřní převrat v sociálních třídních vztazích. A s tohoto stanoviska je mezi revolucí a masovou stávkou v Rusku také ještě docela jiná souvislost než souvislost konstatovaná povrchním postřehem, že masová stávka obyčejně končí krveprolitím.
Viděli jsme předtím vnitřní mechanismus ruských masových stávek, spočívající v neustálém vzájemném působení politického a hospodářského boje. Ale právě toto vzájemné působení je podmíněno revolučním obdobím. Jenom v bouřlivém ovzduší revolučního období se totiž každý dílčí malý konflikt práce a kapitálu může rozrůst ve všeobecný výbuch. V Německu dochází rok co rok a den co den k velmi prudkým, brutálním srážkám dělníků s podnikateli, aniž tento boj překročí meze dotyčného jednotlivého odvětví či jednotlivého města, ba továrny. Represálie proti organisovaným dělníkům jako v Petrohradě, nezaměstnanost jako v Baku, mzdové spory jako v Oděse, boje o spolčovací právo jako v Moskvě jsou v Německu na denním pořádku. Ani jediný z těchto případů se však nemění ve společnou třídní akci. A i když se rozrostou v jednotlivé masové stávky s nesporně politickým zabarvením, nerozpoutají ještě ani potom všeobecnou bouři. Generální stávka holandských železničářů, která přes nejvřelejší sympatie vykrvácela za naprosté nehybnosti proletariátu v zemi, podává o tom pádný důkaz.
A naopak, jen v revolučním období, kdy sociální základy a zdi třídní společnosti jsou uvolněny a stále se posouvají, dokáže jakákoli politická třídní akce proletariátu v několika hodinách vytrhnout z nehybnosti celé dosud nedotčené vrstvy dělnictva, což se ihned přirozeně projeví bouřlivým hospodářským bojem. Dělník náhle vyburcovaný elektrizujícím úderem určité politické akce sáhne v příštím okamžiku především po tom, co je nejblíže: k obraně proti svému otrockému hospodářskému poměru; bouřlivé gesto politického boje mu náhle dává pocítit s netušenou intensitou tíží a tlak jeho hospodářských okovů. A zatím co na příklad nejprudší politický boj v Německu: volební boj nebo parlamentní boj o celní tarif sotva nějak zjevně přímo ovlivňuje průběh a intensitu mzdových bojů, souběžně v Německu vedených, projevuje se každá politická akce proletariátu v Rusku ihned rozšířením a prohloubením plochy hospodářského boje.
Tak tedy vytváří revoluce nejprve sociální podmínky umožňující onen bezprostřední zvrat hospodářského boje v boj politický a politického boje v boj hospodářský, a výrazem toho zvratu je masová stávka. A jestliže vulgární schéma vidí souvislost masové stávky s revolucí jen v krvavých pouličních srážkách, kterými se masové stávky končí, pak poněkud hlubší pohled na ruské události nám ukazuje souvislost zcela opačnou: ve skutečnosti neprodukuje masová stávka revoluci, nýbrž revoluce produkuje masovou stávku.
4. K vysvětlení otázky uvědomělého vedení a iniciativy v masové stávce postačí, shrneme-li to, co bylo dosud řečeno. Není-li masová stávka ojedinělým aktem, nýbrž celým obdobím třídního boje, a je-li toto období totožné s revolučním obdobím, pak je jasné, že masovou stávku nelze vyvolat jen tak z ničeho nic, i když třeba rozhodnutí o tom vyjde od nejvyšší instance nejsilnější sociálně demokratické strany. Dokud není v moci sociální demokracie inscenovat a odvolávat revoluce podle vlastního uvážení, nepostačí ani největší nadšení a netrpělivost sociálně demokratických oddílů k tomu, aby bylo uvedeno v život skutečné období masových stávek jako živé, silné lidové hnutí. Na základě odhodlanosti určitého stranického vedení a na základě stranické kázně sociálně demokratického dělnictva lze ovšem uspořádat jednorázovou krátkou demonstraci, jako byla švédská masová stávka nebo nedávné rakouské masové stávky nebo i hamburská masová stávka ze 17. ledna. Tyto demonstrace se však od skutečného období revolučních masových stávek liší právě tak, jako se liší známé demonstrace válečného loďstva v cizích přístavech při napjatých diplomatických vztazích od námořní války. Masová stávka zrozená z pouhé kázně a nadšení bude mít v nejlepším případě úlohu episody, příznaku bojové nálady dělnictva, načež se však poměry zase vrátí do klidné každodennosti. Jistěže ani za revoluce nepadají masové stávky tak docela s nebe. Musí je tak nebo jinak dělat dělníci. Odhodlání a rozhodnutí dělnictva má i při tom určitou úlohu, a to tak, že iniciativa i další vedení přirozeně připadne organisovanému a nejuvědomělejšímu sociálně demokratickému jádru proletariátu. Jenže tato iniciativa a toto vedení mají volné pole činnosti většinou jen tehdy, uplatní-li se v jednotlivých aktech, v jednotlivých stávkách, když už tu je revoluční období, a to většinou v hranicích jednoho jednotlivého města. Tak na příklad, jak jsme viděli, vydala sociální demokracie několikrát s úspěchem přímo heslo k masové stávce v Baku, ve Varšavě, v Lodži, v Petrohradě. Daří se to již mnohem méně při aplikaci ve všeobecných hnutích veškerého proletariátu. Dále jsou přitom iniciativě a uvědomělému vedení dány zcela určité meze. Právě v průběhu revoluce je pro jakýkoli vedoucí orgán proletářského hnutí svrchovaně těžké předvídat a propočítat, který podnět a které momenty mohou vést k výbuchům a které ne. Také zde nespočívá iniciativa a vedení v nařizování z vlastní vůle, nýbrž v co nejdovednějším přizpůsobení situaci a v co nejužším kontaktu s náladami masy. Prvek živelnosti, jak jsme viděli, má ve všech ruských masových stávkách bez výjimky velkou úlohu, ať už jako prvek pohánějící nebo brzdící. To však nevyplývá z toho, že v Rusku je sociální demokracie ještě mladá nebo slabá, nýbrž z toho, že při každém jednotlivém aktu boje spolupůsobí tolik nedohledných hospodářských, politických a sociálních, všeobecných a lokálních, materiálních a psychických momentů, že ani jediný akt nelze určit a vyřešit jako početní příklad. Revoluce, i když v ní proletariát se sociální demokracií v čele zaujímá vedoucí úlohu, není bojovým cvičením proletariátu ve volném poli, nýbrž bojem za neustálého praskání, drobení, posouvání všech sociálních základů. Zkrátka, v masových stávkách v Rusku má prvek živelnosti tak převládající úlohu ne proto, že ruský proletariát je „neskolený“, nýbrž proto, že revolucím nelze poručníkovat.
Ale na druhé straně vidíme v Rusku, že táž revoluce, která sociální demokracii tak velice ztěžuje velení nad masovou stávkou a každým okamžikem jí jakoby žertem vyráží z ruky taktovku nebo jí tuto zase tiskne do ruky, řeší zato sama právě všechny ty těžkosti masových stávek, o kterých se v teoretickém schématu německých diskusí mluví jako o hlavních starostech „vedení“: otázku „zásobování“, „krytí výloh“ a „obětí“. Neřeší je ovšem vůbec v tom smyslu, jak se upravují s tužkou v ruce na klidné, důvěrné konferenci mezi vedoucími vrchními instancemi dělnického hnutí. „Úprava“ všech těchto otázek tkví v tom, že revoluce přivádí právě na scénu tak obrovské lidové masy, že každý propočet a úprava nákladů jejich hnutí, jako se předem zaznamenávají výlohy civilního procesu, je docela beznadějným počínáním. Také vedoucí organizace v Rusku se ovšem snaží podpořit podle svých sil přímé oběti boje. Tak byly na příklad po týdny podporovány statečné oběti obrovské výluky v Petrohradě v důsledku kampaně za osmihodinový pracovní den. Jenže všechna tato opatření jsou v obrovské bilanci revoluce jako kapka v moři. Tím okamžikem, kdy začíná skutečné vážné období masové stávky, mění se všechny „propočty nákladů“ v předsevzetí vyčerpat moře malou sklenkou. Každou revoluci vykupuje totiž proletářská masa spoustou strašného odříkání a utrpení. A vyřešení těchto zdánlivě nepřekonatelných těžkostí, dané revolučním obdobím, tkví v tom, že toto revoluční období uvolňuje zároveň tak ohromnou spoustu masového idealismu, při němž se masa stává necitelnou i vůči největšímu utrpení. S psychologií odboráře, který se nepřipojí k zastavení práce při májové oslavě, dokud mu není předem zaručena přesně stanovená podpora pro případ potrestání, nelze dělat ani revoluci, ani masovou stávku. Ale právě v bouři revolučního období se mění proletář ze starostlivého otce rodiny, který se dožaduje podpory, v „revolučního romantika“, pro nějž dokonce i největší statek, totiž život, nemluvě ani o hmotném blahobytu, má ve srovnání s bojovými ideály pramalou hodnotu.
Je-li však vedení masových stávek ve smyslu povelu k jejich zahájení a ve smyslu propočtu a krytí jejich nákladů jedině věcí revolučního období samého, připadá zato sociální demokracii a jejím vedoucím orgánům vedení při masových stávkách v docela jiném smyslu. Místo aby si lámala hlavu technickou stránkou, mechanismem masových stávek, je sociální demokracie povolána převzít politické vedení i uprostřed revolučního období. Dát boji heslo, směr, zaměřit taktiku politického boje tak, aby se v každé fázi a v každém okamžiku boje uplatňoval celý součet síly proletariátu, která tu je a která již byla rozpoutána, která se již projevila, a aby byla tato síla vyjádřena bojovým postojem strany, aby taktika sociální demokracie nebyla odhodlaností a pronikavostí nikdy pod úrovní skutečného poměru sil, nýbrž aby spíše tento poměr předbíhala, toť nejdůležitější úkol „vedení“ v období masových stávek. A toto vedení se jaksi samo sebou obrací ve vedení technické. Důsledná, odvážná, progresivní taktika sociální demokracie vyvolává v mase pocit jistoty, sebedůvěry a bojovnosti; kolísavá, slabošská taktika, založená na podceňování proletariátu, masu ochromuje a mate. V prvém případě propukají masové stávky „samy od sebe“ a vždy „v pravý čas“, v druhém případě zůstávají někdy přímé výzvy vedení k masové stávce bezvýsledné. A pro oba případy poskytuje ruská revoluce výmluvné příklady.