Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Buržoasie a kontrarevoluce
I Kolín 9. prosince. Nikdy jsme se tím netajili. Nestojíme na půdě práva, stojíme na půdě revoluce. I vláda se nyní vzdala pokrytectví právní půdy. Postavila se na revoluční půdu, neboť i kontrarevoluční půda je revoluční.
V § 6 zákona ze 6. dubna 1848 se stanoví:
„Budoucím zástupcům lidu buď jak buď přísluší právo schvalovat všechny zákony, jakož i státní rozpočet a právo povolovat daně.“
V § 13 zákona z 8. dubna 1848 se praví:
„Shromáždění svolané na základě tohoto zákona je povoláno k tomu, aby v dohodě s korunou určilo budoucí ústavu státu a vykonávalo po dobu svého trvání dosavadní práva říšských stavů, zejména pokud jde o povolování daní.“
Vláda teď posílá dohodovací shromáždění[102] ke všem čertům, diktuje zemi svévolně soi-disant[a] ústavu[103] a sama si povoluje daně, které jí zástupci lidu odepřeli.
Pruská vláda učinila camphausiádě, svého druhu to okázalé právní Jobsiádě [Rechts-Jobsiade][104] výmluvný konec. Aby se pomstil, sedí vynálezce této epopeje, velký Camphausen, klidně dál ve Frankfurtu jako vyslanec téže pruské vlády a ve službách téže pruské vlády dál intrikuje s Bassermanny. Týž Camphausen, který vynalezl teorii dohody, aby zachránil právní půdu, tj. aby především ošidil revoluci o pocty, které jí náležejí, vynalezl současně i miny, které později vyhodily právní půdu i s teorií dohody do povětří.
Tento muž nás obdařil nepřímými volbami, z nichž vzešlo shromáždění, na které mohla vláda ve chvíli nenadálého pozdvižení zahřmět: Trop tard![b] Povolal nazpět prince Pruského, hlavu kontrarevoluce, a neštítě se lži vydával jeho útěk oficiálně za studijní cestu.[105] Ponechal v platnosti staré pruské zákonodárství o politických zločinech a staré soudy. Stará byrokracie a stará armáda za něho získaly zase čas, aby se vzpamatovaly ze svého leknutí a postavily se zase na nohy. Všichni vůdcové starého režimu zůstali nedotčeni na svých místech. Za Camphausena vedla kamarila válku v Poznaňsku, zatímco on sám vedl válku v Dánsku. Dánská válka měla být ventilem pro „přebytek vlasteneckého zápalu“[106] německé mládeže, která byla nadto po svém návratu jak náleží policejně usměrněna, měla propůjčit generálu Wrangelovi a jeho pověstným gardovým plukům určitou popularitu a vůbec rehabilitovat pruskou soldatesku. Jakmile splnila svůj účel, musela být tato válka naoko za každou cenu udušena hanebným příměřím, které opět dohodl týž Camphausen ve Frankfurtu nad Mohanem s německým Národním shromážděním. Výsledkem dánské války bylo jmenování „vrchního velitele obou marek“[107] a návrat v březnu vyhnaných gardových pluků do Berlína.
A což válka, kterou vedla postupimská kamarila pod Camphausenovou záštitou v Poznaňsku!
Válka v Poznaňsku byla víc než válka proti pruské revoluci. Byl to pád Vídně, pád Itálie, porážka červnových hrdinů. Bylo to první rozhodující vítězství ruského cara nad evropskou revolucí. A to všechno pod záštitou velikého Camphausena, hloubavého přítele dějin[108], rytíře velké debaty, hrdiny zprostředkování.
Tak se za Camphausena a skrze něj kontrarevoluce zmocnila všech rozhodujících posic, a zatímco dohodovací shromáždění debatovalo, připravila si svou údernou armádu. Za ministra činu Hansemanna-Pinta[109] dostala stará policie nové uniformy a vedla se stejně rozhořčená jako malicherná válka buržoasie proti lidu. Za Brandenburga byl z těchto premis vyvozen závěr. K tomu bylo třeba už jenom — knírů a šavle místo hlavy.
Když Camphausen odstupoval, řekli jsme o něm:
„Zasel reakci buržoasního ražení a sklidí reakci aristokracie a absolutismu.“[110]
Nepochybujeme o tom, že se jeho excelence pruský vyslanec Camphausen v tomto okamžiku sám počítá k feudálním pánům a že se se svým „nedorozuměním“ asi co nejpokojněji smířil.
Než nemylme se; nepřipisujme nějakému Camphausenovi, nějakému Hansemannovi, těmto mužům podřadné velikosti, žádnou světodějnou iniciativu. Byli pouhým orgánem třídy. Jejich řeč, jejich skutky byly jen oficiální ozvěnou třídy, která je vynesla do popředí. Byli jen velkou buržoasií — v popředí.
Představitelé této třídy tvořili liberální oposici v nebožtíkovi Spojeném zemském sněmu, který Camphausen na okamžik vzkřísil.[111]
Pánům z této liberální oposice se vytýkalo, že se po březnové revoluci zpronevěřili svým zásadám. To je omyl.
Velkým pozemkovým vlastníkům a kapitalistům, kteří jediní byli zastoupeni ve Spojeném zemském sněmu, slovem měšcům, přibylo peněz a vzdělání. S vývojem buržoasní společnosti v Prusku, tj. s vývojem průmyslu, obchodu a zemědělství, ztratily na jedné straně staré stavovské rozdíly svůj materiální základ.
Sama šlechta značně zburžoasněla. Místo s věrností, láskou a vírou obchodovala teď hlavně s krmnou řepou, kořalkou a vlnou. Jejím hlavním kolbištěm se stal trh na vlnu. Na druhé straně se absolutistický stát, jemuž postupem doby zmizela pod nohama stará společenská základna, stal poutem, svírajícím novou buržoasní společnost s jejím změněným způsobem výroby a s jejími změněnými potřebami. Buržoasie se musela domáhat účasti na politické moci už pro své hmotné zájmy. Jen ona sama byla s to uzákonit své obchodní a průmyslové potřeby. Musela vzít přežilé, stejně nevědomé jako nafoukané byrokracii správu těchto svých „nejsvětějších zájmů“ z rukou. Musela vystoupit s nárokem na kontrolu státního majetku, za jehož tvůrce se pokládala. Když odňala byrokracii monopol takzvaného vzdělání a uvědomila si, že ji ve skutečné znalosti potřeb buržoasní společnosti daleko předčí, zatoužila také po politickém postavení, které by odpovídalo jejímu společenskému postavení. Aby dosáhla svého cíle, musela mít možnost svobodně diskutovat o svých vlastních zájmech, názorech a činech vlády. Tomu říkala „právo svobody tisku“. Musela mít možnost volného spolčování. Tomu říkala „právo svobody spolčování“. Musela požadovat rovněž náboženskou svobodu apod. jako nutný důsledek svobodné konkurence. A pruská buržoasie byla v předvečer března 1848 na nejlepší cestě k uskutečnění všech svých přání.
Pruský stát byl ve finanční tísni. Jeho úvěr byl vyčerpán. To bylo tajemství svolání „Spojeného zemského sněmu“. Vláda se sice vzpírala svému osudu, rozpustila v nemilosti „Spojený sněm“, ale nedostatek peněz a úvěru by ji byl nepochybně vrhl ponenáhlu do náručí buržoasie. Tak jako feudální baroni, i králové z boží milosti vyměňovali odjakživa svá privilegia za hotové. Osvobození nevolníků bylo prvním, konstituční monarchie druhým velkým činem tohoto světodějného čachru ve všech křesťansko-germánských státech. „Lʼargent nʼa pas de maître“[3], ale maîtres přestávají být maîtres, jakmile jsou démonétisés (bez peněz).
Liberální oposice ve Spojeném sněmu byla jen oposicí buržoasie proti vládní formě, která již neodpovídala jejím zájmům a potřebám. Aby mohla dělat oposici dvoru, musela se dvořit lidu.
Snad si skutečně namlouvala, že dělá oposici pro lid.
Práv a svobody, kterých se domáhala pro sebe, mohla se tudíž dožadovat u vlády přirozeně jen pod firmou práv a svobod pro lid.
Jak řečeno, byla tato oposice na nejlepší cestě, když vypukla únorová bouře.
II Kolín 11. prosince. Když se přehnala březnová potopa — potopa v miniatuře — nezanechala na zemském povrchu Berlína žádné obry, žádné revoluční kolosy, nýbrž tvory starého typu, měšťácky zakrslé postavy — liberály „Spojeného zemského sněmu“, zástupce uvědomělé pruské buržoasie. Hlavní kontingent pro nové ministerské kabinety dodaly provincie, které mají nejvyvinutější buržoasii, Porýní a Slezsko. A za nimi — celý chvost porýnských juristů. Tou měrou, jak feudálové postupně zatlačovali do pozadí buržoasii, ustupovaly v kabinetech Porýní a Slezsko původním pruským provinciím. Brandenburgův kabinet souvisí s Porýnskou provincií už jen prostřednictvím jednoho elberfeldského torye. Hansemann a von der Heydt! Obě tato jména představují pro pruskou buržoasii celý rozdíl mezi březnem a prosincem 1848!
Pruská buržoasie byla vynesena na vrchol státní moci, ne však pokojným ujednáním s korunou, jak si přála, nýbrž revolucí. Protože jí razilo cestu lidové hnutí, měla hájit nikoli své vlastní zájmy, nýbrž zájmy lidu proti koruně, tj. proti sobě samé. Koruna byla však v jejích očích jen rouškou z boží milosti, za kterou se měly schovat její vlastní světské zájmy. Nedotknutelnost jejích vlastních zájmů a těmto zájmům odpovídajících politických forem, přeložena do ústavní řeči, měla znít: nedotknutelnost koruny. Proto německá a zvláště pruská buržoasie tak horuje pro konstituční monarchii. Ačkoli tedy byla únorová revoluce se svými dozvuky v Německu pruské buržoasii vítána, protože jí vtiskla do ruky kormidlo státu, udělala jí zároveň čáru přes rozpočet, protože tím bylo její panství vázáno na podmínky, které nechtěla a ani nemohla splnit.
Buržoasie nehnula ani prstem. Dovolila lidu, aby se za ni bil. Vláda, která jí byla odevzdána, nebyla proto vládou vojevůdce, který porazil svého protivníka, nýbrž vládou bezpečnostního výboru, kterému vítězný lid svěřil hájení svých vlastních zájmů.
Camphausen ještě plně pociťoval nepříjemnost tohoto postavení a celá slabost jeho ministerského kabinetu vyplývá z tohoto pocitu a z okolností, které jej vyvolaly. Proto také nejnestoudnější činy jeho vlády ozařuje cosi jako ruměnec studu. Otevřená nestoudnost a drzost byly privilegiem Hansemannovým. Ruměný nádech tvoří jediný rozdíl mezi těmito dvěma malíři.
Pruskou březnovou revoluci nesmíme zaměňovat ani s anglickou revolucí z roku 1648, ani s francouzskou z roku 1789.
Roku 1648 se buržoasie spojila s novou šlechtou proti monarchii, feudální šlechtě a proti vládnoucí církvi.
Roku 1789 se buržoasie spojila s lidem proti monarchii, šlechtě a vládnoucí církvi.
Revoluce roku 1789 měla za vzor (alespoň v Evropě) jen revoluci z roku 1648, revoluce z roku 1648 jen nizozemské povstání proti Španělsku. Obě revoluce předstihly své vzory o sto let, a to nejen časově, nýbrž i svou náplní.
V obou revolucích byla buržoasie třídou, která skutečně stála v čele hnutí. Proletariát a vrstvy městského obyvatelstva nepatřící k buržoasii buďto ještě neměly zájmy odlišné od buržoasie, anebo ještě netvořily samostatně vyvinuté třídy nebo části tříd. Kde tedy vystupují proti buržoasii, jako např. roku 1793 až 1794 ve Francii, bojují jen za prosazení zájmů buržoasie, i když ne buržoasním způsobem. Celý francouzský terorismus byl jen plebejský způsob, jak se vypořádat s nepřáteli buržoasie, s absolutismem, feudalismem a šosáctvím.
Revoluce roku 1648 a roku 1789, to nebyly revoluce anglická a francouzská, byly to revoluce evropského měřítka. Nebylo to vítězství určité třídy společnosti nad starým politickým řádem; bylo to vyhlášení politického řádu pro novou evropskou společnost. Zvítězila v nich buržoasie, ale vítězství buržoasie bylo tehdy vítězstvím nového společenské/zo řádu, vítězstvím buržoasního vlastnictví nad feudálním, národní jednoty nad provincionalismem, konkurence nad cechem, dělení majetku nad majorátem, podrobení půdy vlastníku nad podrobením vlastníka půdě, osvícenství nad pověrou, rodiny nad rodovým jménem, přičinlivosti nad heroickou leností, buržoasního práva nad středověkými výsadami. Revoluce z roku 1648 byla vítězstvím[d] 17. století nad 16. stoletím, revoluce z roku 1789 byla vítězstvím 18. století nad 17. stoletím. Tyto revoluce vyjadřovaly spíše potřeby tehdejšího světa než potřeby těch částí světa, kde k nim došlo, tj. Anglie a Francie.
U pruské březnové revoluce se s ničím podobným nesetkáváme.
Únorová revoluce odstranila konstituční monarchii ve skutečnosti a panství buržoasie v oblasti idejí. Pruská březnová revoluce měla ustavit konstituční monarchii v oblasti idejí a vládu buržoasie ve skutečnosti. Nebyla zdaleka evropskou revolucí, byla naopak žalostným dozvukem evropské revoluce v zaostalé zemi. Místo aby své století předběhla, opozdila se za ním o víc než půl století. Byla od počátku sekundárním zjevem, ale je známo, že sekundární nemoci se hůře léčí a přitom tělo více zpustoší než primární. Nešlo o to, vytvořit novou společnost, nýbrž o to, vzkřísit v Berlíně tu společnost, která dokonala v Paříži. Pruská březnová revoluce nebyla ani národní, německá, byla od počátku provinčně pruská. Vídeňská, kaselská, mnichovská a ostatní provinční vzpoury všeho druhu probíhaly současně s ní a závodily s ní o prvenství.
Zatímco revoluce roku 1648 a roku 1789 byly naplněny nesmírným sebevědomím, že stojí v čele lidstva, ctižádost Berlíňanů roku 1848 se spokojila tím, že představují anachronismus. Jejich světlo se podobalo svitu hvězd, který k nám pozemšťanům dorazí, teprve když tělesa, která jej vyzařují, jsou už sto tisíc let vyhaslá. Pruská březnová revoluce byla v malém — byla totiž všechno jen v malém — takovou hvězdou pro Evropu. Její světlo bylo světlem dávno mrtvé a zetlelé společnosti.
Německá buržoasie se vyvíjela tak liknavě, zbaběle a pomalu, že v okamžiku, kdy se hrozivě postavila proti feudalismu a absolutismu, shledala, že proti ní samé hrozivě stojí proletariát a všechny vrstvy městského obyvatelstva, jejichž zájmy a ideje jsou příbuzné proletariátu. A viděla stát jako nepřítele nejen jednu třídu za sebou, nýbrž celou Evropu před sebou. Pruská buržoasie nebyla — na rozdíl od francouzské buržoasie z roku 1789 — třídou representující celou moderní společnost proti představitelům staré společnosti, monarchii a šlechtě. Klesla na úroveň jakéhosi stavu, vyhraněná jak vůči koruně, tak vůči lidu, ochotná oponovat oběma, nerozhodná vůči každému ze svých odpůrců zvlášť, protože vždycky viděla buď oba za sebou, nebo oba před sebou; byla beze všeho ochotna ke zradě lidu a ke kompromisu s korunovaným představitelem staré společnosti, protože sama už patřila ke staré společnosti; zastupovala nikoli zájmy nové společnosti proti staré, nýbrž obnovené zájmy uvnitř zestárlé společnosti; chápala se kormidla revoluce nikoli proto, že lid stál za ní, nýbrž proto, že ji lid před sebou tlačil; stála v čele nikoli proto, že představovala iniciativu nové společenské epochy, nýbrž proto, že představovala záludnost staré společenské epochy, představovala vrstvu starého státu, která sama neprorazila, ale byla zemětřesením vyvržena na povrch nového státu; bez víry v sebe, bez víry v lid, reptajíc proti těm, kdo stáli nad ní, a třesouc se před těmi, kdo stáli pod ní, egoistická vůči oběma, vědoma si svého egoismu, revoluční vůči konservativcům a konservativní vůči revolucionářům; nedůvěřujíc vlastním heslům, s frázemi místo idejí, zastrašená světovou bouří a zároveň jí využívajíc; bez jakékoli energie, ve všech směrech plagiát, vulgární, protože nepůvodní, původní jen ve své vulgárnosti; kramařící s vlastními přáními, bez iniciativy, bez víry v sebe, bez víry v lid, bez světodějného poslání — jako prokletý stařec, odsouzený k tomu, aby hatil první mladické vzněty lidu plného života a zneužíval jich pro své stařecké zájmy — bezoký, bezuchý, bezzubý, úplná troska — tak se octla pruská buržoasie po březnové revoluci u kormidla pruského státu.
III Kolín 15. prosince. Teorie dohody, kterou buržoasie, jež se Camphausenovým kabinetem dostala k vládě, vyhlásila ihned za „nejširší“ základnu pruského contrat social[e], nebyla vůbec pouhou teorií; vyrostla naopak na stromu „zlatého“ života.
Březnová revoluce nepodřídila vůbec suveréna z boží milosti suverenitě lidu. Donutila jen korunu, absolutistický stát, aby se dorozuměla s buržoasií, aby se dohodla se svým starým rivalem.
Koruna obětuje buržoasii šlechtu, buržoasie obětuje koruně lid. Tak se monarchie stane buržoasní a buržoasie monarchistickou.
Po březnu existují už jenom tyto dvě moci. Slouží si navzájem jako hromosvod revoluce. A to všechno přirozeně na „nejširší demokratické základně“.
To bylo tajemství teorie dohody.
Obchodníkům s olejem a vlnou,[112] kteří utvořili první vládu po březnové revoluci, se zamlouvalo, že mají přikrýt obnaženou korunu svými plebejskými šosy. Rozplývali se blahem při pomyšlení, že jsou připuštěni ke dvoru a že tím, že ač neradi, z čiré velkomyslnosti upustili od svého drsného římanství — římanství Spojeného sněmu — mohou překlenout mrtvolou své bývalé popularity propast, jež hrozila pohltit korunu. Jak se ministr Camphausen vypínal v roli porodní báby konstitučního trůnu! Tento dobrý muž byl zřejmě dojat sám sebou, svou vlastní velkomyslností. Koruna se svou družinou trpěla jen nerada toto ponižující protektorství, dělala bonne mine à mauvais jeu[f] a čekala na lepší časy.
Zpola rozložená armáda, byrokracie třesoucí se o svá místa a příjmy, pokořený feudální stav, jehož vůdce se vydal na konstituční studijní cestu, snadno obalamutily několika sladkými slovy a komplimenty bourgeois gentilhomme[g].
Pruská buržoasie byla nominálním držitelem moci a nepochybovala ani na okamžik, že se síly starého státu daly upřímně do jejích služeb a proměnily se v devotní odnože její vlastní všemoci.
Touto vidinou se buržoasie opájela nejen ve vládě, ale v celé monarchii.
Což jediné hrdinské činy pruské buržoasie po březnu, zákroky občanské gardy, nezřídka krvavé, proti neozbrojenému proletariátu, nenašly ochotné a oddané pomahače v armádě, v byrokracii a dokonce i ve feudálních pánech? Což jediné úsilí, na něž se zmohli místní zástupci buržoasie, obecní rady — jejichž vtíravě servilní sprosťáctví odměnili později Windischgrätz, Jelačič a Welden po zásluze kopanci — jediné hrdinské činy těchto obecních rad po březnové revoluci, jejich patriarchálně přísné výstrahy lidu, neohromily oněmělé presidenty krajské správy a zkrotlé divisní generály? Mohla potom pruská buržoasie ještě pochybovat, že stará zášť armády, byrokracie, feudálů se rozplynula v úctyplné oddanosti k velkomyslnému vítězi, buržoasii, držící na uzdě samu sebe i anarchii?
Bylo to jasné. Pruská buržoasie měla už jen jeden úkol: zařídit si své panství pohodlně, odstranit překážející anarchisty, obnovit opět „klid a pořádek“ a vybrat opět daně, které za březnové bouře vzaly za své. Šlo už jen o to, omezit na minimum výrobní náklady jejího panství a březnové revoluce, která byla podmínkou tohoto panství. Zbraně, které pruská buržoasie ve svém boji proti feudální společnosti a její koruně musela požadovat jménem lidu, právo spolčovací, tisková svoboda atd., tyto zbraně, které byly v rukou oklamaného lidu, bylo nutno zneškodnit, neboť jich už nepotřeboval k boji za buržoasii a projevoval povážlivé choutky použít jich proti ní.
Buržoasie byla přesvědčena, že její dohodě s korunou, jejímu čachru se starým státem, odevzdaným svému osudu, stojí v cestě zřejmě už jen jedna překážka, jedna jediná překážka, lid — puer robustus sed malitiosus, jak praví Hobbes[113]. Lid a revoluce!
Revoluce byla právním titulem lidu; na revoluci stavěl lid své nehorázné nároky. Revoluce byla směnkou, kterou vystavil na buržoasii. Revolucí se buržoasie dostala k moci. Den jejího příchodu k moci byl zároveň dnem splatnosti této směnky. Buržoasie musela proti směnce protestovat.
Revoluce — to v řeči lidu znamenalo: vy, buržoové, jste Comité de salut public, výbor veřejného blaha, vám jsme dali moc do rukou ne proto, abyste se dohodli s korunou o svých zájmech, nýbrž abyste prosadili naše zájmy, zájmy lidu proti koruně.
Revoluce byla protestem lidu proti dohodě buržoasie s korunou. Buržoasie, která se domlouvala s korunou, musela tedy protestovat proti — revoluci.
A to se stalo za velkého Camphausena. Březnová revoluce nebyla uznána. Tím, že zamítlo návrh na uznání březnové revoluce, ustavilo se berlínské národní zastupitelstvo jako zastupitelstvo pruské buržoasie, jako dohodovací shromáždění.
Co se stalo, odestalo. Prohlásilo veřejně před pruským lidem, že se lid nespojil s buržoasií proto, aby provedl revoluci proti koruně, nýbrž že provedl revoluci proto, aby se koruna spojila s buržoasií proti němu! Tak byl likvidován právní titul revolučního lidu a získána právní půda konservativní buržoasie.
Právní půda!
Brüggemann a skrze něj „Kölnische Zeitung“ toho o „právní půdě“ tolik nažvanili, nabájili a nakňourali, tolikrát „právní půdu“ ztratili, opět našli, potrhali, zalátali, přehazovali z Berlína do Frankfurtu a z Frankfurtu do Berlína, zužovali, roztahovali, a obyčejnou půdu proměňovali v parketovou podlahu, parketovou podlahu v dvojité dno[h] — což je, jak známo, hlavní rekvisita kouzelnických produkcí — dvojité dno v bezedné propadliště, že se právní půda pro naše čtenáře nakonec právem proměnila v půdu „Kölnische Zeitung“, že si mohou poplést zaklinadlo pruské buržoasie s osobním zaklinadlem pana Josefa Dumonta, nutnou ideu pruských světových dějin se svévolným vrtochem „Kölnische Zeitung“ a v právní půdě vidět už jen půdu, z níž vyrůstá „Kölnische Zeitung“.
Právní půda, a to pruská právní půda!
Právní půda, na níž se po březnu pohybují rytíř velké debaty Camphausen, znovuvzkříšené strašidlo Spojeného sněmu a dohodovací shromáždění, je to konstituční zákon z roku 1815, nebo zákon o zemských sněmech z roku 1820, nebo patent z roku 1847, nebo volební a dohodovací zákon z 8. dubna 1848?[114]
Nic takového.
„Právní půda“ znamenala prostě, že revoluce svou půdu nezískala a stará společnost svou půdu neztratila, že březnová revoluce je jenom „událostí“, která dala „popud“ k „dorozumění“ mezi trůnem a buržoasií, uvnitř starého pruského státu dávno připravovanému, o jehož potřebnosti se koruna vyslovila už v dřívějších nejvyšších výnosech a které před březnem jen nepovažovala za „naléhavé“. Zkrátka „právní půda“ znamenala, že buržoasie chce po březnu jednat s korunou na stejné základně jako před březnem, jako by vůbec nebylo revoluce a jako by Spojený sněm dosáhl svého cíle bez revoluce. „Právní půda“ znamenala, že právní titul lidu, revoluce, v contrat social[i] mezi vládou a buržoasií neexistuje. Buržoasie vyvozovala své nároky ze staropruského zákonodárství, aby lid nemohl vyvodit žádné nároky z novopruské revoluce!
Je samozřejmé, že ideologičtí kreténi buržoasie, její novináři a pod., museli vydávat toto opentlení buržoasních zájmů za skutečný zájem buržoasie a ujišťovat o tom sebe i jiné. V hlavě takového Brüggemanna se fráze o právní půdě proměnila ve skutečnou substanci.
Vláda Camphausenova splnila svůj úkol, úkol zprostředkování a přechodu. Byla totiž zprostředkovatelem mezi buržoasií, která byla vynesena na ramenou lidu, a buržoasií, která již ramena lidu nepotřebovala; mezi buržoasií, která zdánlivě zastupovala lid proti koruně, a buržoasií, která fakticky zastupovala korunu proti lidu: mezi buržoasií, která se odloupla od revoluce, a buržoasií, která se vyloupla jako jádro kontrarevoluce.
Jak to odpovídalo její úloze, omezila se vláda Camphausenova ve své panenské stydlivosti na pasivní odpor proti revoluci.
V teorii sice revoluci zavrhovala, ale v praxi se pouze vzpírala jejím požadavkům a pouze trpěla obnovování starých státních mocenských institucí.
Buržoasie se zatím domnívala, že dospěla k bodu, kdy musí přejít od pasivního odporu k aktivnímu útoku. Vláda Camphausenova odstoupila ne proto, že se dopustila toho či onoho přehmatu, nýbrž prostě proto, že byla první vládou po březnové revoluci, že byla vládou březnové revoluce a vzhledem k svému původu musela svou pravou tvář representanta buržoasie skrývat pod maskou diktátora lidu. Tento její dvojaký původ a obojetný charakter jí ještě ukládal jakési konvenience, zdrženlivost a ohledy vůči svrchovanému lidu, které už byly buržoasii obtížné a kterých druhá vláda, vzešlá přímo z dohodovacího shromáždění, nemusela již dbát.
Odstoupení Camphausenovy vlády bylo proto pro hospodské politiky hádankou. Vystřídala ji vláda činu, vláda Hansemannova, protože buržoasie zamýšlela přejít z období pasivního zrazování lidu koruně do období aktivního podrobení lidu svému panství, dohodnutému s korunou.[115] Vláda činu byla druhou vládou po březnové revoluci. To bylo celé její tajemství.
IV „Pánové! V peněžních záležitostech přestávají žerty!“[116]
Do těchto několika slov shrnul Hansemann celý liberalismus Spojeného zemského sněmu. Právě tento muž musel být nevyhnutelně šéfem vlády vzešlé přímo z dohodovacího shromáždění, vlády, která měla změnit pasivní odpor proti lidu v aktivní útok na lid, vlády činu.
V žádné pruské vládě nebylo tolik měšťáckých jmen! Hansemann, Milde, Märker, Kühlwetter, Gierke! Dokonce i von Auerswald, dvorní etiketa této vlády, patřil k liberální, tj. buržoasii holdující šlechtě královecké oposice. Jediný Roth von Schreckentein representoval mezi touto sebrankou starou zbyrokratisovanou pruskou feudální Šlechtu. Roth von Schreckenstein! Živý pozůstatek názvu zapadlého loupežnického a rytířského románu nebožtíka Hildebrandta![117] Ale Roth von Schreckenstein byl jen feudální okrasou měšťáckého klenotu. Roth von Schreckenstein v měšťácké vládě ohlašuje obrovskými písmeny: Pruská feudalita, armáda a byrokracie jdou za vycházející hvězdou pruského měšťáctva. Jí se dali tito mocní k disposici a měšťáctvo je staví před svůj trůn, jako se na starých heraldických symbolech umisťovali před vládce medvědi. Roth von Schreckenstein má být jen medvědem měšťácké vlády.
26. června se Hansemannova vláda představila Národnímu shromáždění. Teprve od července lze mluvit o její skutečné existenci. Červnová revoluce byla pozadím vlády činu, tak jako únorová revoluce byla pozadím vlády zprostředkování.
Pruská buržoasie využila krvavého vítězství pařížské buržoasie nad pařížským proletariátem proti lidu, tak jako pruská koruna využila krvavého vítězství Chorvatů ve Vídni proti buržoasii. Bolesti pruské buržoasie po rakouském listopadu jsou účtem za bolesti pruského lidu po francouzském červnu. Ve své krátkozraké omezenosti se němečtí šosáci rovnali k francouzské buržoasii. Nesvrhli trůn, neodstranili feudální společnost a tím méně její poslední zbytky, nemuseli ani hájit společnost, kterou sami vytvořili. Domnívali se, že po červnu, stejně jako po únoru, stejně jako od počátku 16. století a stejně jako v 18. století při své vrozené mazanosti shrábnou tři čtvrtiny zisku z cizí práce. Netušili, že za francouzským červnem číhá rakouský listopad a za rakouským listopadem pruský prosinec. Netušili, že zatímco francouzská buržoasie bořící trůny viděla před sebou už jen jediného nepřítele — proletariát, měla pruská buržoasie zápolící s korunou už jen jediného spojence — lid. Ne že by neměly protichůdné zájmy, ale přece je k sobě ještě poutal společný zájem proti třetí moci, která je oba stejně utlačovala.
Hansemannova vláda se pokládala za vládu červnové revoluce. A v každém pruském městě se šosáci na rozdíl od „rudých loupežníků“ proměnili v „slušné republikány“, při čemž nepřestali být čestnými royalisty a náhodou přehlédli, že jejich „rudí“ — nosí černobílé[118] kokardy.
Ve své trůnní řeči z 26. června udělal Hansemann krátký proces s Camphausenovou tajuplně mlhavou „monarchií na nejširší demokratické základně“.
„Konstituční monarchie na základně dvoukomorového systému a společné vykonávání zákonodárné moci oběma komorami a korunou“ — na tuto suchou formuli převedl Hansemann tajuplný výrok svého zaníceného předchůdce.
„Změna nejnutnějších, s novou státní ústavou neslučitelných poměrů, osvobození vlastnictví z okovů, které ochromují ve velké části monarchie jeho výhodné použití, reorganisace soudnictví, reforma daňového zákonodárství, zejména zrušení osvobození od daní atd.“ a především „posílení státní moci, nutné k ochraně získaných“ (měšťany) „svobod proti reakci“ (proti využití svobody v zájmu feudálů) „a proti anarchii“ (proti využití svobody v zájmu lidu) „a k obnovení narušené důvěry“ —
to byl vládní program, to byl program pruské buržoasie, která se dostala k veslu a jejímž klasickým představitelem byl Hansemann.
Ve „Spojeném zemském sněmu“ byl Hansemann nejvášnivějším a nejcyničtějším odpůrcem důvěry, neboť — „Pánové! V peněžnich záležitostech přestávají žerty!“ Ve vládě prohlásil Hansemann za nejnaléhavější úkol „obnovení narušené důvěry“, neboť — tentokrát se obracel k lidu, kdežto tehdy k trůnu — neboť: „Pánové! V peněžních záležitostech přestávají žerty!“ Tehdy šlo o důvěru, která peníze dává, tentokrát o důvěru, která peníze dělá; tam šlo o feudální důvěru, věrnou a oddanou důvěru v boha, krále a vlast, zde o měšťáckou důvěru, důvěru v obchod a podnikání, v úroky z kapitálu, v solventnost obchodních partnerů, o důvěru obchodní; nikoli o víru, lásku a naději, nýbrž o úvěr.
„Obnovení narušené důvěry!“ Těmito slovy vyjádřil Hansemann fixní ideu pruské buržoasie.
Úvěr se opírá o jistotu, že vykořisťování námezdní práce kapitálem, proletariátu buržoasií, maloburžoasie velkoburžoasií půjde v obvyklých kolejích. Každé politické hnutí proletariátu, ať už jakékoli, třeba i bezprostředně řízené buržoasií, narušuje tedy důvěru, úvěr. „Obnovení narušené důvěry!“ znamená tedy v Hansemannových ústech:
Potlačení jakéhokoli politického hnutí u proletariátu a ve všech společenských vrstvách, jejichž zájmy se přímo nekryjí se zájmem třídy, která se domnívá, že drží v rukou kormidlo státu.
Proto hned vedle „obnovení narušené důvěry“ postavil Hansemann „posílení státní moci“. Mýlil se jen v povaze této „státní moci“. Domníval se, že posiluje státní moc, která slouží úvěru, buržoasní důvěře, a posiloval jen státní moc, která důvěru vyžaduje a v případě potřeby vymáhá kartáči proto, že žádný úvěr nemá. Chtěl uskrblit na výrobních nákladech měšťáckého panství a zatížil buržoasii závratnými miliony, které stála restaurace pruského feudálního panství.
Vůči dělníkům se Hansemann vyslovil velmi lakonicky: Má pro ně v kapse všelék. Ale než jej vytáhne, musí být především obnovena „narušená důvěra“. Aby mohla být důvěra obnovena, musí dělnická třída zanechat politisování a vměšování do státních záležitostí a vrátit se k starému způsobu života. Uposlechne-li jeho rady a důvěra bude obnovena, bude tajemný všelék určitě působit už proto, že už nebude ani nutný, ani vhodný, neboť pak bude odstraněna sama nemoc, narušení měšťáckého pořádku. A nač léky tam, kde není nemoci? Postaví-li si však lid hlavu — dobrá, pak tedy Hansemann „posílí státní moc“, policii, armádu, soudy, byrokracii, poštve na něj své medvědy, neboť „důvěra“ se stala „peněžní záležitostí“, a:
„Pánové! V peněžních záležitostech přestávají žerty!“
Třebaže se tomu pan Hansemann usmívá, jeho program byl poctivý program, dobře míněný program.
Chtěl posílit státní moc nejen proti anarchii, tj. proti lidu, chtěl ji posílit také proti reakci, tj. proti koruně a feudálním zájmům, kdyby se snad pokusily prosadit se proti měšcům a „nejnutnějším“, tj. nejskromnějším politickým nárokům buržoasie. Vláda činu byla už celým svým složením protestem proti této „reakci“.
Od všech dřívějších pruských vlád se totiž lišila tím, že jejím skutečným ministerským předsedou byl ministr financí. Pruský stát po staletí co nejpečlivěji zatajoval, že válka a vnitro a zahraniční záležitosti a církevní a školské záležitosti a dokonce ministerstvo královského domu a víra, láska a naděje jsou podřízeny profánnním financím. Vláda činu si postavila tuto protivnou měšťáckou pravdu do čela tím, že si postavila do čela pana Hansemanna — muže, jehož vládní program, stejně jako jeho oposiční program, vyjadřoval výrok:
„Pánové! V peněžních záležitostech přestávají žerty!“
Monarchie se stala v Prusku „peněžní záležitostí“!
Přejděme nyní od programu vlády činu k jejím činům.
Hrozba, že bude „posílena státní moc“ proti „anarchii“, tj. proti dělnické třídě a všem buržoasním frakcím, kterým nestačil program pana Hansemanna, byla uvedena ve skutek. Lze dokonce říci, že kromě zvýšení daně z řepného cukru a kořalky byla tato reakce proti takzvané anarchii, tj. proti revolučnímu hnutí jediným opravdovým činem vlády činu.
Množství tiskových procesů na základě pruského zákoníku[119] nebo, z nouze, Codu pénal, početná zatčení na témž „dostatečném podkladě“ (Auerswaldova formule) ‚ zavedení instituce konstáblů[120] v Berlíně, přičemž na dva domy připadal vždy jeden konstábl, policejní zásahy do svobody spolčování, pouštění soldatesky na zpupné občany, pouštění občanské gardy na zpupné proletáře, stav obležení jako odstrašující příklad, všechny tyto činy Hansemannovy olympiády máme ještě v živé paměti. Podrobnosti jsou zbytečné.
Kühlwetter shrnul tuto stránku činnosti vlády činu výrokem:
„Stát, který chce být opravdu svobodný, musí mít jako výkonnou moc hodně velký policejní aparát“,
k čemuž sám Hansemann zabručel svou obvyklou poznámku:
„To také podstatně přispěje k obnovení důvěry, k oživení upadajícího obchodu.“
Za vlády činu byla tedy „posílena“ staropruská policie, prokuratura, byrokracie, armáda — v žoldu, a tedy i ve „službách“ buržoasie, jak se domníval Hansemann. Zkrátka, byly „posíleny“.
Nálada proletariátu a buržoasní demokracie je naproti tomu charakterisována jedním faktem. Protože několik reakcionářů ztlouklo v Charlottenburgu několik demokratů, podnikl lid útok na residenci předsedy vlády v Berlíně. Tak populární se stala vláda činu. Druhého dne navrhl Hansemann zákon proti srocování a veřejným shromážděním. Tak mazaně intrikoval proti reakci.
Skutečná, hmatatelná, všeobecně známá činnost vlády činu byla tedy čistě policejní. Tato vláda a dohodovací shromáždění, jehož většina byla zastoupena ve vládě, a pruská buržoasie, jejíž většina tvořila většinu v dohodovacím shromáždění, nepředstavovaly v očích proletariátu a městské demokracie nic jiného než starý, s novými silami nastupující policejní a úřednický stát. K tomu se přidružilo ještě roztrpčení proti buržoasii, neboť buržoasie byla u vlády a prostřednictvím občanské gardy se stala nedílnou součástí policie.
To byly „březnové vymoženosti“ v očích lidu; spočívaly v tom, že i liberální páni buržoové — přejímali policejní funkce. Tedy dvojnásobná policie!
Ne z činů vlády činu, nýbrž teprve z jejích návrhů organických zákonů je vidět, že policii, tento vrcholný výraz starého státu, „posilovala“ a pobízela k činům jen v zájmu buržoasie.
V návrzích obecního řádu, porotních soudů a zákona o občanské gardě, které předložila Hansemannova vláda, je vlastnictví v té či oné formě vždy hranicí mezi oblastí zákonnosti a nezákonnosti. Ve všech těchto návrzích zákonů se sice dělají královské moci nejservilnější ústupky, neboť buržoasní vláda se domnívala, že v tomto směru má už neškodného spojence, zato však panství kapitálu nad prací vystupuje tím bezohledněji.
Zákon o občanské gardě, schválený dohodovacím shromážděním, se obrátil proti samé buržoasii a byl zákonnou záminkou k jejímu odzbrojení. Buržoasie si to ovšem představovala tak, že zákon vstoupí v platnost teprve po vydání obecního řádu a po vyhlášení ústavy, tj. po upevnění jejího panství. Snad zkušenosti se zákonem o občanské gardě pruskou buržoasii osvítí; snad pochopí, že dosud všechno, co domněle dělá proti lidu, dělá jen sama proti sobě.
Pro lid tedy Hansemannova vláda znamenala prakticky jen staropruskou policajtštinu, teoreticky jen urážlivé rozlišování mezi buržoy a neburžoy podle belgického vzoru[121].
Přejděme nyní k druhé části vládního programu, k boji proti reakci.
V tomto směru může vláda vykázat více zbožných přání než činů.
Ke zbožným přáním buržoasie patří: rozparcelování a rozprodej domén soukromým vlastníkům, podřízení bankovních ústavů svobodné konkurenci, přeměna Seehandlungl[122] v soukromou instituci atd.
Neštěstím vlády činu bylo, že se její ekonomické zásahy proti feudální straně prováděly pod egidou nucené půjčky a její pokusy o reformu se vůbec lidu jevily jako pouhá nouzová finanční opatření, aby se naplnila pokladna posílené „státní moci“. Hansemann tedy sklízel nenávist jedné strany, aniž získal uznání druhé. A nelze popřít, že se odvážil vážnějšího útoku na feudální výsady jen tehdy, když si to vynucovaly „peněžní záležitosti“ ministru financí nejbližší, peněžní záležitosti ve smyslu ministerstva financí. V tomto omezeném smyslu prohlašoval na adresu feudálů:
„Pánové! V peněžních záležitostech přestávají žerty!“ Tak měly i jeho positivně buržoasní snahy proti feudálům totéž policejní zabarvení jako jeho negativní opatření k „oživení obchodu“. Policie se totiž nazývá v politické ekonomii fiskus. Zvýšení daně z řepného cukru a kořalky, které Hansemann prosadil v Národním shromáždění a uzákonil, pobouřilo peněžní měšce „s Bohem za krále a vlast“ ve Slezsku, v markách, v Sasku, ve Východním a v Západním Prusku atd. Toto opatření vyvolalo nejen hněv ve staropruských provinciích u pozemkových vlastníků spjatých s průmyslem, ale vzbudilo nemenší nelibost i u měšťáckých vinopalníků v Porýnské provincii; ti se tím octli v ještě horších konkurenčních podmínkách vůči staropruským provinciím. A aby byla míra dovršena, roztrpčilo toto opatření i dělnickou třídu starých provincií, pro niž neznamenalo a nemohlo znamenat nic jiného než zdražení nezbytného životního prostředku. Jediným výsledkem tohoto opatření tedy bylo naplnění pokladny „posílené státní moci“! A tento příklad stačí, neboť — je to jediný čin vlády činu proti feudálům, který se vskutku stal skutkem, jediný návrh zákona v tomto směru, který se vskutku stal zákonem.
Hansemannovy „návrhy“, aby byla zrušena osvobození od odstupňované a pozemkové daně,[123] vyvolaly, právě tak jako jeho návrh důchodové daně, mezi statkářskými horovateli pro „boha, krále a vlast“ záchvat zuřivosti. Vykřičeli ho jako — komunistu, a ještě dnes se pruská „rytířka kříže“ třikrát pokřižuje, když slyší jméno Hansemann. Zní v jejích uších jako Fra Diavolo[124]. Zrušení osvobození od pozemkové daně, jediné významné opatření, které předložil pruský ministr za slavných časů dohodovacího shromáždění, ztroskotalo na zásadní omezenosti levice. A vinou samého Hansemanna to byla omezenost oprávněná. Měla snad levice otevřít vládě „posílené státní moci“ nové pomocné finanční zdroje dříve, než byla vypracována ústava a než se na ni přísahalo?
Tak nešťastná byla tato buržoasní vláda par excellence[j], že její nejradikálnější opatření paralysovali právě radikální členové dohodovacího shromáždění. Byla tak ubohá, že celé její křižácké tažení proti feudalismu uvázlo u zvýšení daní, stejně nenáviděného všemi třídami, a že celý její finanční ostrovtip se zmohl jen na nucenou půjčku. Dvě opatření, která nakonec pouze zjednávala subsidie k tažení kontrarevoluce proti samé buržoasii. Feudálové se však přesvědčili o „zlovolných“ záměrech buržoasní vlády. A tak i finanční boj pruské buržoasie proti feudalismu potvrdil, že ve své nepopulárnosti a nemohoucnosti dokázala sehnat i peníze jen proti sobě samé a — Pánové! V peněžních záležitostech přestávají žerty!
Tak jako se buržoasní vládě podařilo popudit si proti sobě bez rozdílu městský proletariát, buržoasní demokracii i feudály, dovedla si odcizit a znepřátelit i feudalismem ujařmenou rolnickou třídu, přičemž ji co nejhorlivěji podporovalo dohodovací shromáždění. Vůbec nezapomínejme, že po celou polovinu svého života mělo toto shromáždění v Hansemannově vládě svého přiměřeného představitele a že buržoasní mučedníci dneška byli včera Hansemannovými pážaty.
Patowův návrh na osvobození od feudálních břemen, předložený za Hansemannovy vlády (viz o tom naši dřívější kritiku[125]) byl nejžalostnějším plodem bezmocné měšťácké touhy zrušit feudální výsady, tyto „poměry neslučitelné s novou státní ústavou“, a měšťáckého strachu sáhnout revolučně na jakýkoli druh vlastnictví. Žalostný, bázlivý, úzkoprsý egoismus zaslepil pruskou buržoasii do té míry, že si od sebe odpudila svého nezbytného spojence — rolnickou třídu.
3. června předložil poslanec Hanow návrh,
„aby všechna probíhající jednání o urovnání poměrů mezi statkáři a rolníky a o výkupu z feudálních služeb byla až do doby, než o tom bude vydán nový zákon, založený na spravedlivých zásadách, na návrh jedné ze stran okamžitě zastavena“.
A teprve koncem září, tedy po čtyřech měsících, za vlády Pfuelovy, přijalo dohodovací shromáždění návrh zákona o zastavení probíhajících jednání mezi statkáři a rolníky, když předtím zamítlo všechny liberální pozměňovací návrhy a spokojilo se tím, že „bude ponecháno v platnosti prozatímní stanovení běžných povinností“, jakož i „vymáhání sporných dávek a nedoplatků“.
V srpnu, nemýlíme-li se, uznalo dohodovací shromáždění Nenstielův návrh na „okamžité zrušení robotních služeb za nikoli naléhavý“ — a rolníci měli uznat za naléhavé, aby se bili za totéž dohodovací shromáždění, které je ve srovnání s faktickým postavením, jež si vydobyli po březnu, vrhlo zpět?
Francouzská buržoasie začala osvobozením rolníků. S rolníky dobyla Evropu. Pruská buržoasie byla natolik v zajetí svých uzoučkých, nejbližších zájmů, že se připravila i o tohoto spojence a udělala z něho nástroj v rukou feudální kontrarevoluce.
Oficiální historie pádu buržoasní vlády je známa.
Pod jejími ochrannými křídly byla „státní moc“ natolik „posílena“ a energie lidu tak potlačena, že dioskurové Kühlwetter a Hansemann museli již 15. června vydat výstrahu všem presidentům krajských správ v monarchii proti reakčnímu řádění správních úředníků, zejména zemských radů, že vedle dohodovacího shromáždění zasedalo později v Berlíně „shromáždění šlechty a velkostatkářů na ochranu“ jejich privilegií[126] a že konečně byl jako protiváha takzvaného berlínského Národního shromáždění svolán do Horní Lužice na 4. září „sněm obcí na obranu ohrožených vlastnických práv majitelů půdy“, zděděný ještě ze středověku.
Energie, s níž vláda a takzvané Národní shromáždění čelily těmto stále hrozivějším kontrarevolučním symptomům, našla svůj přiměřený výraz v papírových výstrahách. Bodáky, kulky, vězení a biřice měla buržoasní vláda jen pro lid „k obnovení narušené důvěry a k oživení obchodu“.
Události ve Svídnici,[127] kde soldateska zákeřně vraždila přímo buržoasii v občanské gardě, vyburcovaly konečně Národní shromáždění z jeho apatie. 9. srpna se vzchopilo k hrdinskému činu, k armádnímu rozkazu Steina a Schulze, v němž se použilo krajního donucovacího prostředku, apelu na jemnocit pruského důstojnictva.[128] Jaký to donucovací prostředek! Což nezakazovala důstojníkům royalistická čest, aby dbali měšťácké cti?
7. září, měsíc poté, co přijalo Steinův—Schulzův armádní rozkaz, se dohodovací shromáždění znovu usneslo, že jeho usnesení je skutečné usnesení a ministři je musí provést. Hansemann se zdráhal a 11. září se poděkoval, když se předtím sám jmenoval ředitelem banky s ročním platem 6000 tolarů, neboť — pánové, v peněžních záležitostech přestávají žerty! A konečně 25. září dohodovací shromáždění s povděkem přijalo z Pfuelových úst nanejvýš zmírněnou uznávací formuli Steinova—Schulzova armádního rozkazu, z něhož se mezitím stal už jenom špatný vtip, neboť Wrangel vydal paralelní armádní rozkaz a kolem Berlína byla soustředěna vojska.
Stačí se jen letmo podívat na právě uvedená data a historii Steinova—Schulzova armádního rozkazu, a každému je jasné, že tento armádní rozkaz nebyl skutečným důvodem Hansemannovy demise. Což by se Hansemann, který necouvl před uznáním revoluce, zhrozil této papírové proklamace? Hansemann vždycky zase zvedl portfej‚ kdykoli mu vyklouzl z ruky — což by jej tentokrát z šosácké nedůtklivosti nechal ležet na ministerské lavici k volnému vydražení? Nikoli, náš Hansemann není blouznivec! Hansemann byl prostě napálen, jako vůbec buržoasie, jejímž byl představitelem. Udržovali ho v domnění, že ho koruna nenechá za žádných okolností padnout. Postarali se o to, aby ztratil poslední špetku popularity, a nakonec ho obětovali nenávisti krautjunkerů a zbavili se tak měšťáckého poručníkování. Kromě toho vyžadovalo polní tažení, smluvené s Ruskem a Rakouskem, aby v čele kabinetu stál generál, jmenovaný kamarilou mimo dohodovací shromáždění. Za buržoasní vlády stará „státní moc“ dostatečně „zesílila“, aby se mohla odvážit tohoto coup[k].
Pfuel zklamal očekávání. Vítězství Chorvatů ve Vídni učinilo přijatelný nástroj i z takového Brandenburga.
Za Brandenburgovy vlády bylo dohodovací shromáždění potupně rozehnáno, vydáno na posměch, ponižováno a pronásledováno, a lid zůstal v rozhodném okamžiku lhostejný. Porážka shromáždění byla porážkou pruské buržoasie, konstitucionalistů, a tedy vítězstvím demokratické strany, i když draze zaplaceným.
Ale oktrojovaná ústava?
Kdysi bylo řečeno, že mezi králem a jeho lidem nebude nikdy stát „kus papíru“.[129] Teď se říká: Mezi králem a jeho lidem může stát jen kus papíru. Skutečná ústava Pruska je — stav obležení. Oktrojovaná francouzská ústava obsahovala jen jeden čtrnáctý paragraf, který ji rušil.[130] Každý paragraf oktrojované pruské ústavy je takovým čtrnáctým paragrafem.
Koruna oktrojuje touto ústavou nová privilegia — totiž sama sobě.
Dává sama sobě právo rozpouštět sněmovny in indeflnitum[l]. Dává ministrům právo vydávat v mezidobí libovolné zákony (také o vlastnictví apod.). Dává poslancům právo obžalovat ministry pro tuto činnost, ovšem s risikem, že se pak jako „vnitřní nepřátelé“ octnou ve stavu obležení. Dává konečně sama sobě právo, aby na jaře, stoupnou-li akcie kontrarevoluce, nahradila tento ve vzduchu visící „kus papíru“ křesfansko-německou Magnou chartou[131], organicky vzešlou ze středověkých stavovských rozdílů, nebo hry na ústavu vůbec zanechala. Konservativní část buržoasie by dokonce i v tomto druhém případě sepjala ruce a modlila se:
„Bůh dal, bůh vzal, jméno boží budiž pochváleno!“
Dějiny pruské buržoasie, tak jako vůbec německé buržoasie od března do prosince dokazují, že v Německu není možná čistě buržoasní revoluce a nastolení buržoasního panství ve formě konstituční monarchie, že je možná pouze feudální absolutistická kontrarevoluce, nebo sociálně republikánská revoluce.
Ale i životaschopná část buržoasie se jistě zase probere ze své apatie — zárukou toho je především ohromný účet, kterým ji kontrarevoluce překvapí na jaře a — jak duchaplně říká náš Hansemann:
Pánové! V peněžních záležitostech přestávají žerty!</p>
Napsal K. Marx 9., 11., 15. a 29. října 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 165, 169, 170 a 183
z 10., 15., 16. a 31. prosince 1848Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — takzvanou. (Pozn. red.)
b Příliš pozdě! (Pozn. red.)
c „Peníze nemají pána“. (Pozn. red.)
d V textu novin je zřejmý omyl — „revolucí“ místo „vítězstvím“. (Pozn. red.)
e — společenské smlouvy. (Pozn. red.)
f — tj. nedala na sobě znát svou nelibost. (Pozn. red.)
g — urozeného pana měšťáka. (Pozn. red.)
h Slovní hříčka se slovem „Boden“, které znamená „půda“, „podlaha“ i „dno“. (Pozn. čes. red.)
i — společenské smlouvě. (Pozn. red.)
j — povýtce, v pravém smyslu slova. (Pozn. red.)
k — úderu, činu. (Pozn. red.)
l — na neurčito. (Pozn. red.)
102 „Dohodovací shromáždění“ („Vereinbarungsversammlung“) nazývali Marx a Engels pruské Národní shromáždění, které bylo svoláno do Berlína v květnu 1848, aby „v dohodě s korunou“ vypracovalo ústavu. Tím, že shromáždění přijalo tuto zásadu jako základ pro svou činnost, zřeklo se zásady svrchovanosti lidu.
103 Zároveň s rozpuštěním pruského Národního shromáždění 5. prosince 1848 byla zveřejněna oktrojovaná ústava. Podle této ústavy se zaváděl dvoukomorový systém, přičemž první sněmovna se stala zavedením věkového a majetkového censu privilegovanou „panskou sněmovnou“; ke dvoustupňovým volbám do druhé sněmovny byli podle volebního zákona z 6. prosince 1848 připuštěni pouze takzvaní „samostatní Prusové“. Ústava propůjčovala královské moci rozsáhlou pravomoc a výslovně připouštěla možnost revise článků ústavy, což usnadňovalo další nástup kontrarevoluce.
104 Jobsiáda — viz poznámku [88] zde.
105 Princ Pruský, jeden z nejvíce lidem nenáviděných předáků reakční dvorní kamarily, uprchl za březnové revoluce 1848 do Anglie, ale už 4. června 1848 se vrátil za podpory Camphausenovy vlády do Berlína. 6. června se Camphausen na zasedání pruského Národního shromáždění pokoušel vylíčit tento zbabělý útěk jako studijní cestu.
106 Z Heinovy básně „Ponocného příchod do Paříže“.
107 Marx má na mysli to, že generál Wrangel, který byl blízký dvorské kamarile, byl 15. září 1848 jmenován vrchním velitelem braniborského vojenského okruhu, do něhož patřil Berlín. Markrabství braniborské, které bylo původně jádrem Pruska, se ve středověku skládalo ze dvou částí, Kurmark a Neumark; odtud i jeho název Marky (Marken).
108 Takto nazývali Marxa Engels zde i v jiných článcích ironicky Camphausena narážejíce na podtitul tehdy velmi známé knihy Karla Rottecka „Allgemeine Geschichte vom Anfang der historischen Kenntniss bis auf unsere Zeiten; für denkende Geschichtsfreunde“ [„Všeobecné dějiny od počátku historických znalostí až po naši dobu; pro hloubavé přátele dějin“], Freiburg a Kostnice 1813—1818.
110 Viz článek „Pád Camphausenovy vlády“ (Marx—Engels, Spisy 5, zde).
111 Druhý Spojený zemský sněm byl svolán 2. dubna 1848 za Camphausenovy vlády. Tento stavovský orgán svolaný proto, aby byla zachována „právní kontinuita“, schválil zákon o volbách do pruského Národního shromáždění a dal souhlas k půjčce, kterou Spojený zemský sněm z roku 1847 vládě nepovolil. Nato byl sněm 10. dubna 1848 rozpuštěn.
112 Narážka na Camphausena, který v mládí obchodoval s obilím a tuky, a na Hansemanna, který začínal jako obchodník s vlnou.
113 Puer robustus sed malitiosus — silný, ale zlovolný hoch. Viz Hobbesovu předmluvu k jeho knize „De Cive“ [„O občanu“], jejíž první vydání vyšlo anonymně v Paříži roku 1642.
114 Marx se zde odvolává na několikeré lživé sliby pruských králů, že zavedou v zemi ústavu a zastupitelské instituce. Výnos z 22. května 1815 sliboval, že budou vytvořeny „lidové zastupitelské orgány, tj. že v Prusku budou ustavena provinční stavovská shromáždění, že bude svolán celopruský zastupitelský orgán a vyhlášena ústava“. Podle zákona o státním dluhu ze 17. ledna 1820 se směly uzavírat státní půjčky jen se souhlasem stavovského zastupitelstva (zemských sněmů). Avšak všechny tyto sliby, učiněné pod nátlakem buržoasně oposičního hnutí, zůstaly na papíře. Zůstalo jen při tom, že podle zákona z 5. června 1823 byla utvořena provinční stavovská shromáždění (zemské sněmy) s omezenými poradními funkcemi. Nicméně finanční nesnáze přiměly Bedřicha Viléma IV., aby vydal 3. února 1847 patent o svolání Spojeného zemského sněmu — stavovského orgánu, skládajícího se ze zástupců všech pruských provinčních sněmů. Když Spojený sněm odmítl schválit vládě půjčku, byl zakrátko rozpuštěn. Volební zákon z 8. dubna 1848, vydaný v důsledku březnové revoluce v Prusku, stanovil, aby bylo svoláno shromáždění, které „v dohodě s korunou“ vypracuje ústavu. Systém dvoustupňových voleb, stanovený tímto zákonem, zaručoval většinu ve shromáždění zástupcům buržoasie a pruského úřednictva.
115 Camphausenovu vládu vystřídala v Prusku vláda Auerswaldova a Hansemannova, takzvaná „vláda činu“, která se udržela od 26. června do 21. září 1848. Předsedou této vlády byl Auerswald; Hansemann, který byl ve skutečnosti hlavou této vlády, zůstal i nadále jako za Camphausena ministrem financí, protože tak měl jako zástupce velké buržoasie v rukou důležitou klíčovou posici, která mu umožňovala prosazovat ve vládě a v Národním shromáždění zákony a opatření v zájmu této třídy.
116 Z Hansemannova projevu na zasedání prvního Spojeného zemského sněmu 8. června 1847. Viz „Preussens Erster Reichstag“ [„První pruský říšský sněm“], díl 7, Berlín 1847, str. 55.
117 Jde o román C. Hildebrandta „Kuno von Schreckenstein aneb Prorocká vidina“, vydaný roku 1821 v Quedlinburgu.
118 Černá a bílá — barvy pruské státní vlajky.
119 Jde o „Všeobecný zákoník pro pruské státy“ („Das Allgemeine Landrecht für die Preussischen Staaten“) z roku 1794. Byla to sbírka občanského práva, obchodního, směnečného, námořního a pojišťovacího práva, dále trestního, církevního, státního a správního práva. Uzákoňoval zaostalost feudálního Pruska v oboru soudnictví a v podstatě platil až do zavedení Občanského zákoníku v roce 1900.
120 O konstáblech viz poznámku [40] zde.
121 Buržoasně aristokratická belgická ústava z roku 1831, schválená po vítězstvt buržoasní revoluce 1830, ukládala pro voliče vysoký majetkový census, čímž zbavovala nejširší lidové masy volebního práva.
122 Seehandlung [Námořní obchod] — „Preussische Seehandlungsgesellschaft“ byla obchodní a úvěrová společnost založená roku 1772 v Prusku; obdržela od státu řadu důležitých výsad; poskytovala vládě velké půjčky a hrála tak vlastně úlohu jejího bankéře a makléře. Roku 1904 byla tato společnost oficiálně přeměněna v pruskou státní banku.
123 Návrh zákona, jímž mělo být zrušeno osvobození šlechticů, důstojníků, duchovenstva a učitelů od placení odstupňované daně, předložil Hansemann pruskému Národnímu shromáždění 12. července 1848; návrh zákona, kterým mělo být zrušeno osvobození od placení pozemkové daně, byl předložen 21. července 1848.
124 Fra Diavolo [Bratr Ďábel] — přezdívka známého italského loupežníka z konce 18. a počátku 19. století, Micchele Pezzy; postava ze stejnojmenné opery Daniela F. Aubera.
125 Viz články „Patowův pamětní spis o výkupu“ (zde), „Návrh zákona o zrušení feudálních břemen“ (zde) a „Debata o dosavadním zákonodárství o výkupu“ (zde). (Marx—Engels, Spisy 5).
126 Marx má na mysli sjezd junkerů, svolaný vedoucími činiteli „Spolku na ochranu vlastnictví a na podporu blahobytu všech tříd“; byl zahájen 18. srpna 1848 v Berlíně. Spolek byl na sjezdu přejmenován na „Spolek na ochranu zájmů vlastníků půdy“; tomuto sjezdu byl dán název „junkerský parlament“.
127 31. července 1848 byla v nevelkém slezském městečku Svídnici střelbou rozehnána demonstrace uspořádaná na protest proti omezování občanské gardy kontrarevolučním důstojnictvem. Události ve Svídnici vyvolaly rozruch v celém Německu.
128 9. srpna 1848 schválilo pruské Národní shromáždění návrh poslance Steina s opravami poslance Schulze, podle něhož měl ministr války vydat rozkaz, aby důstojníci, kteří nesouhlasí s konstitučními institucemi, „splnili svou čestnou povinnost“ a sami odešli do výslužby. Ministr války Schreckenstein usnesení Národního shromáždění nerespektoval a tento rozkaz nevydal. Proto podal Stein svůj návrh znovu na zasedání Národního shromáždění 7. září; výsledek hlasování o tomto návrhu donutil Auerswaldovu a Hansemannovu vládu, aby podala demisi; za Pfuelovy vlády, která ji vystřídala, byl nakonec rozkaz v mnohem mírnější formě vydán, ale zůstal jen na papíře. 17. září 1848 vydal generáľ Wrangel armádní rozkaz, který svědčil o úmyslu pruských vojenských pánů přejít do otevřeného útoku proti vymoženostem revoluce. Rozkaz nařizoval zajistit „veřejný klid“, vyhrožoval „živlům vystupujícím proti zákonnosti“ a vyzýval vojáky, aby se semkli kolem důstojníků a krále.
129 Výrok z trůnní řeči pruského krále Bedřicha Viléma IV. při zahájení Spojeného zemského sněmu 11. dubna 1847. V této řeči král prohlásil, že nikdy nebude souhlasit se zavedením konstituce, kterou nazval „popsaným listem papíru“.
130 Ústavní listina Ludvíka XVIII., „darovaná“ roku 1814, obsahovala paragraf 14, který zněl: „Král je nejvyšší hlavou státu.“
131 Magna charta libertatum [Velká listina svobod] — listina, kterou předložili anglickému králi Janu Bezzemkovi vzbouření feudální pánové, podporovaní rytíři a měšťany. Charta, podepsaná 15. června 1215, omezovala králova práva hlavně ve prospěch velkých feudálů a obsahovala některé ústupky rytířům a městům; základní mase obyvatelstva, nevolným rolníkům, nepřiznala však tato středověká stavovská charta žádná práva.