Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx


Hirschova dobrovolná přiznání

Hirschova „dobrovolná přiznání“[55] mají, jak se zdá, cenu jen potud, pokud je potvrzují jiné skutečnosti. Už proto, že si navzájem odporují. Když se Hirsch po skončení své mise vrátil z Kolína, prohlásil na veřejném dělnickém shromáždění, že Willich je jeho spojenec. Nikdo se samozřejmě nestaral o to, aby toto jeho údajné doznání zaprotokoloval. Různé osoby mi naznačovaly — nevím, zda z Hirschova pověření či bez něho — ‚ že by Hirsch byl ochoten plně se mi přiznat. Odmítl jsem to. Později jsem se dověděl, že žije v krajní bídě. Nepochybuji o tom, že jeho „nejposlednější“ doznání byla napsána v zájmu strany, která jej právě platí. Je to podivné, že někteří lidé považují za potřebné utíkat se pod ochranu takového Hirsche.

Omezím se prozatím na několik poznámek. Existuje už několik dobrovolných přiznání špiónů — Vidocqa, Chenua, de la Hodda[56] atd. Jedno mají všichni společné: žádný z nich není obyčejný špión, jsou to špióni vyššího typu, všichni jdou ve šlépějích „cooperovských vyzvědačů“[57]. Jejich vlastní doznání jsou proto také nevyhnutelně vlastní apologetikou.

Tak se Hirsch např. snaží naznačit, že datum schůzek členů naší strany nevyzradil Greifovi a prostřednictvím Greifa Fleurymu on, nýbrž plukovník Bangya. Několik schůzí, na nichž byl přítomen Hirsch, se konalo ve čtvrtek, ale od jeho vyloučení jsme se scházeli ve středu. Podvržené zápisy ze schůzí[58] z doby Hirschovy účasti i z pozdější doby jsou datovány ve čtvrtek. Kdo kromě Hirsche by se byl mohl dopustit takového „omylu“!

V jiné věci měl Hirsch víc štěstí. Tvrdil, že Bangya podával informace o mé korespondenci s Německem. Protože všechny příslušné údaje obsažené v aktech kolínského procesu jsou falešné, lze ovšem těžko říci, kdo si je vybájil. A nyní k Bangyovi.

Ať už Bangya je špión nebo není, nemohl mně ani ostatním soudruhům z naší strany být nikdy nebezpečný, protože jsem s ním o svých stranických záležitostech nikdy nemluvil a Bangya sám — jak mi připomíná ve svých omluvných dopisech — se nikdy nesnažil zavést na tyto záležitosti řeč. Ať tedy je špión nebo není, nemohl nic prozradit, protože nic nevěděl. Kolínské soudní spisy to potvrdily. Potvrdily, že pruská policie o straně, k níž náležím, nevěděla nic kromě toho, co se dověděla z doznání učiněných v Německu a z dokumentů zabavených v Německu, a byla proto nucena předkládat nejpošetilejší báchorky.

Ale Bangya přece prodal policii Marxovu brožurku „o emigrantech“[59]?

Bangya se ode mne v přítomnosti jiných osob dověděl, že spolu s Ernstem Dronkem a Bedřichem Engelsem připravujeme publikaci o německé emigraci v Londýně, která by měla vyjít na pokračování v sešitech. Ujistil nás, že nám najde nakladatele v Berlíně. Vyzval jsem jej, aby se po něm hned poohlédl. Osm či deset dní nato nám oznámil, že jistý berlínský nakladatel, jménem Eisermann, by byl ochoten ujmout se vydání prvního sešitu s tou výhradou, že autoři nebudou uvedeni, neboť jinak by se musel obávat konfiskace. Přistoupil jsem na to, ale sám jsem si vyhradil, že honorář bude vyplacen ihned po dodání rukopisu — nechtěl jsem totiž, aby se opakovala zkušenost s „Revue der Neuen Rheinischen Zeitung“[60] — a že rukopis bude vytištěn ihned, jakmile bude dodán. Odjel jsem k Engelsovi do Manchesteru a tam jsme brožuru napsali. Mezitím přinesl Bangya mé ženě dopis z Berlína, v němž Eisermann mé podmínky přijal s výhradou, že vydání druhého sešitu bude záviset na tom, jaký bude odbyt prvního. Když jsem se vrátil, dostal Bangya rukopis a já honorář.

Ale vydání se protahovalo pod různými dosti pravděpodobnými záminkami. Začalo mi to být podezřelé. Neobával jsem se, že by můj rukopis byl snad odevzdán policii, aby jej otiskla. Jsem ochoten odevzdat své rukopisy ještě dnes třeba ruskému carovi, bude-li ochoten je hned zítra otisknout. Obával jsem se, že rukopis bude zašantročen.

Byli tam napadení různí mluvkové, ovšem ne jako protistátní revolucionáři, nýbrž jako kontrarevoluční plevy.

Ukázalo se, že mé podezření bylo oprávněné. Georg Weerth, jehož jsem požádal, aby v Berlíně něco o Eisermannovi vypátral, napsal, že se mu nepodařilo nějakého Eisermanna nalézt. Zašel jsem s Dronkem k Bangyovi. Z Eisermanna se vyklubal pouhý obchodvedoucí u Jacoba Kollmanna. Protože mi záleželo na tom, abych měl Bangyovy výroky písemně, trval jsem na tom, aby o tom za mé přítomnosti napsal dopis Engelsovi do Manchesteru a aby v něm uvedl Kollmannovu adresu. Zároveň jsem napsal pár řádek Bruno Bauerovi s prosbou, aby se informoval, kdo bydlí v domě, který mi Bangya udal jako Kollmannovu adresu. Odpověď jsem však nedostal. Údajný nakladatel odpověděl na mé upomínky, že smluvně nebyl termín vydání dojednán; ví prý sám nejlépe, která doba bude vhodná. V pozdějším dopise si hrál na uraženého. Konečně mi Bangya sdělil, že se nakladatel zdráhá rukopis vydat a že jej vrátí. Bangya sám zmizel do Paříže.

Korespondenci s Berlínem a s Bangyou, která obsahuje záznam o celém jednání i Bangyovy pokusy o ospravedlnění, mám u sebe.

Ale proč mě neodradila podezření německých emigrantů vůči Bangyovi? Právě proto, že jsem znal „předhistorii“ těchto podezření. Tuto předhistorii ponechám prozatím v přítmí, kam patří.

Protože jsem věděl, že Bangya se podobnými záležitostmi zabýval jako revoluční důstojník za maďarské války. Protože si dopisoval se Szemerem, jehož si vážím, a byl přítelem generála Perczela. Protože jsem na vlastní oči viděl diplom, jímž ho Kossuth jmenoval svým policejním presidentem in partibus[a], a tento diplom byl podepsán hrabětem Szirmayem, Kossuthovým důvěrníkem, který bydlel v témž domě jako Bangya. Toto jeho postavení u Kossutha vysvětlovalo též, proč se musí stýkat s policisty. Nemýlím-li se, je Bangya dosud Kossuthovým agentem v Paříži.

Maďarští předáci rozhodně svého člověka znají. Co jsem riskoval já ve srovnání s nimi? Nic kromě zašantročení kopie rukopisu, jehož originál jsem si ponechal.

Později jsem se dotázal nakladatele Liziuse ve Frankfurtu nad Mohanem a jiných německých nakladatelů, zda by mohli rukopis vydat. Prohlásili, že za nynějších poměrů je to nemožné. V poslední době se zdá, že přece jen bude možné vydat jej v některé zemi mimo Německo.

Po těchto vysvětleních, která ovšem nejsou určena panu Hirschovi, nýbrž mým krajanům v Americe, zůstává „otevřená otázka“: Jaký zájem měla pruská policie na tom, aby zašantročila pamflet proti Kinkelovi, Willichovi a ostatním „velikánům emigrace“?

Snad Oerindur mi vysvětlí,
v čem tato obojakost tkví.[b]

Londýn 9. dubna 1853



Napsal K. Marx 9. dubna 1853
Otištěno v „Belletristisches Journal und New-Yorker Criminal-Zeitung“
z 5. května 1853
Podpis: K a r e l  M a r x
  Podle textu časopisu
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — in partibus infidelium — v zahraničí (doslova: „v zemi nevěřících“ — doložka k titulu katolických biskupů, jmenovaných na pouze nominální biskupský úřad v nekřesťanských zemích). (Pozn. red.)

b Z Müllnerova dramatu „Vina“, 2. jednání, 5. scéna. (Pozn. red.)


55 Marx má na mysli Hirschův článek „Oběti špionáže“, uveřejněný v „Belletristisches Journal und New-Yorker Criminal-Zeitung“, čísla z 1., 8., 15. a 22. dubna 1853.

„Belletristisches Journal and New-Yorker Criminal-Zeitung“ [„Beletristický časopis a newyorské noviny pro otázky kriminalistiky“] — týdeník, který založili v New Yorku roku 1852 němečtí maloburžoazní emigranti. Vycházel pod tímto názvem od 18. března 1853 do 10. března 1854.

56 Vidocq, „Mémoires“ [„Paměti]“, sv. I—IV, Paříž 1828—1829. Vidocqovo autorství je sporné.

André Chenu, ex-capitaine des gardes du citoyen Caussidière, „Les conspirateurs. Les sociétés secrètes; la préfecture de police sous Caussidière; les corps francs“ (André Chenu, bývalý kapitán gardy občana Caussidièra, „Spiklenci. Tajné společnosti; policejní prefektura za Caussidièra; dobrovolnické sbory“), Paříž 1850.

Lucien de la Hodde, „La naissance de la République en février 1848“ [„Zrození republiky v únoru 1848“], Paříž 1850.

Kritickému rozboru obou knih, Chenuovy a de la Hoddovy, je věnována jedna z Marxových a Engelsových recenzí ve 4. čísle časopisu „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“, 1850 (viz Marx-Engels, Spisy 7, zde).

57 Hlavní postava románu Jamese Fenimora Coopera „Vyzvědač“ („The Spy“), Harvey Birch, plnil špionážní příkazy z ideových, vlasteneckých pohnutek.

58 O podvržené knize zápisů ze schůzí ústředního výboru Svazu komunistů, kterou padělali Hirsch a jiní policejní agenti na příkaz pruské policie a jíž pak policie využila jako usvědčujícího materiálu v kolínském procesu, se podrobně pojednává v Marxově díle „Odhalení o kolínském procesu proti komunistům“ (viz Marx-Engels, Spisy 8, zde).

59 Jde o Marxův a Engelsův pamflet „Velikáni emigrace“ (viz Marx-Engels, Spisy 8, zde). Za Marxova a Engelsova života nebyl pamflet uveřejněna poprvé jej vydal roku 1930 rusky Institut marxismu-leninismu podle rukopisu, který se dochoval v literární pozůstalosti zakladatelů marxismu.

60 „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“ [„Nové porýnské noviny. Politicko-ekonomická revue“] — časopis, který Marx a Engels založili v prosinci 1849 a vydávali do listopadu roku 1850. Časopis byl teoretickým a politickým orgánem Svazu komunistů, pokračováním „Neue Rheinische Zeitung“ [„Nových porýnských novin“], které Marx a Engels vydávali za revoluce v letech 1848—1849. Od března do listopadu 1850 vyšlo celkem šest čísel časopisu včetně jednoho dvojčísla (5—6). časopis byl redigován v Londýně a vycházel v Hamburku. Na obálce byl uveden také New York, protože Marx a Engels počítali s tím, že časopis bude rozšiřován i mezi německými emigranty v Americe. Převážná většina materiálu (články, přehledy, recenze) pocházela od Marxe a Engelse. Spolupracovníky časopisu byli také Wilhelm Wolff, Joseph Weydemeyer a Georg Eccarius. Z Marxových a Engelsových prací tu byly otištěny Marxovy „Třídní boje ve Francii“, Engelsova „Německá kampaň za říšskou ústavu“ a „Německá selská válka“ a další drobnější práce. Ve většině těchto prací hodnotí autoři výsledky revoluce z let 1848 až 1849 a rozpracovávají v nich teorii a taktiku revoluční proletářské strany. — Časopis přestal vycházet, protože byl v Německu neustále šikanován policií a také pro nedostatek finančních prostředků.