Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Konečně se bojuje!


Parník „City of Washington“, který vyplul 25. m. m. z Liverpoolu a minulý čtvrtek večer obeplul mys Race, přiváží z válčiště zajímavější zprávy než obvykle. Rakušané bezpochyby začali ustupovat a spojenci postupovat, aby znovu obsadili Lomellinu, i když, jak je vidět, nepostupují nijak zvlášť rychle, neboť rakouský hlavní stan, který byl 19. května přemístěn do Garlaska, jednoho statku nedaleko Ticina na cestě z Vigevana do Gropella, tam byl ještě 24. května. Avšak jižně od Pádu, u Montebella, městečka na silnici ze Stradelly do Voghery, došlo mezi oddílem Stadionova sboru a předvojem Baraguaye dʼHilliers k utkání, v němž byli spojenci, jak sami uvádějí, rozhodně ve výhodě. Naše zprávy o této události jsou dosud nutně velmi kusé. Francouzi tvrdí, že Foreyova divize v počtu 6000 až 7000 mužů (v plné síle má 10 000) společně s plukem piemontského jezdectva vstoupila do boje s rakouskými silami v počtu 15 000 mužů, což je polovina celého Stadionova sboru, že po čtyřhodinovém urputném boji byli Rakušané odraženi a ztratili 1500 až 2000 mrtvých a raněných a 200 zajatců, z nichž někteří už přibyli do Marseille, a že spojenci ztratili pouze 600 až 700 mužů. Porážka Rakušanů však nebyla natolik rozhodná, aby spojenci mohli pronásledovat ustupujícího nepřítele. Podle rakouské verze poslal Stadion jeden útvar na druhou stranu Pádu, aby tam provedl průzkum. Tento útvar postupoval směrem na Vogheru až k Montebellu, kde narazil na přesilu Francouzů; po lítém boji se naprosto spořádaně zase stáhl za Pád. Takové nesrovnalosti ve zprávách nejsou neobvyklé, uvážíme-li, že za podobných okolností se vždycky přehání, když neexistují pozitivní oficiální údaje. Abychom mohli posoudit význam a skutečný charakter tohoto boje, musíme počkat na přesnější zprávy. Ale ať už je tomu jakkoli, byla to pouhá srážka předních stráží a žádná velká bitva, která je skutečnou zkouškou sil bojujících armád i schopnosti jejich generálů.

Zatímco takto slibně začalo druhé dějství dramatu, doplnily se materiály pro kritické zhodnocení operací z prvního dějství velmi cennými dopisy zpravodajů londýnských „Timcs“ a augsburské „Allgemeine Zeitung“ z rakouského hlavního stanu. Kdybychorn tyto zprávy neměli, museli bychom manévry Rakušanů posuzovat podle piemontských bulletinů, jejichž úkolem samozřejmě není oznámjt celou pravdu o dané otázce, a podle rakouských bulletinů, které o tom neříkají skoro nic. K vyplnění četných mezer jsme zpočátku neměli nic kromě vzájemně si odporujících pověstí a dohadů kolujících mezi důstojníky a zpravodaji novin, kteří jsoi nyní v Piemontu, pověstí pochopitelně velmi málo důvěryhodných. A protože Rakušané se chopili iniciativy v tažení a udrželi ji, dokud se nestáhli od Vercelli, kdežto spojenci byli poměrně pasívní, zajímala nás hlavně ta armáda, o níž jsme neměli vůbec žádné zprávy nebo v nejlepším případě jen zprávy negativní. Nelze se proto divit, že pokud jde o podrobnosti, dospěli jsme k závěrům, které fakta nyní nepotvrzují. Udivuje naopak spíš to, že se nám podařilo vcelku správně odhadnout hlavní rysy tažení. Jen vjcdnom důležitém bodě jsme se odchýlili od toho, co, jak se nyní tvrdí, bylo původním plánem Rakušanů; jenže je ještě otázka, zda tento plán byl hned od počátku jasně sledován, jak se teď říká, nebo zda nynější „původní plán“ byl vymyšlen dodatečně.

Když jsme dostali první zprávy o tom, že Rakušané vtrhli do Piemontu, domnívali jsme se, že mají stále ještě v úmyslu — jak to zřejmě po celou dobu zamýšleli — napadnout rychlým pochodem piemontskou armádu a francouzský předvoj, dříve než stačí dorazit hlavní síly Francouzů. Nyní se dovídáme, že Rakušané od této myšlenky už předem upustili. Zřejmě měli dojem, že Francouzi začali vstupovat na piemontské území 24. dubna, a ačkoli ani jeden francouzský pluk nestanul na piemontské půdě dřív než 26. dubna, přiměla je snad tato falešná zpráva skutečně k tomu, že se vzdali všech pokusů o coup de main[a] proti jakýmkoli vojskům, která by měli před sebou. Následkem toho ztratil tento vpád onu prudkost, kterou by byl měl, kdyby byl sledoval větší cíl. Bylo to pouhé zahájení nepřátelských akcí, nařízené císařem, a nemělo jiný cíl než obsadit část nepřátelského území, získat jeho zdroje pro dobyvatele a znemožnit bránící se armádě, aby jich používala. Jestliže celá akce měla jen tento účel, pakje zcela jasné, že se vpád muset zastavit na Sesii a Pádu, u Vercelli a Valenzy. V takovém případě nebylo proč spěchat. Rakouská armáda metodicky, pomalu a s jistotou vpochodovala na piemontské území. A ještě jeden moment značně ovlivnil tento průběh akcí. Rakušané se pohybovali po dvou hlavních silnicích, jež vedou od východu k západu přes Lomellinu, a to jedna z Pavie do Valenzy, druhá z Abbiategrassa do Vigevana a Casale. Severní silnice spojující Boffaloru s Vercelli nepoužili vůbec. Obě tyto silnice přetínají četné řeky tekoucí od severozápadu k jihovýchodu, z nichž dvě, Terdoppio a Agogna, mají určitý význam. Protože mosty byly zničeny, silnice na mnoha místech přerušeny a nížina po obou stranách silnic byla buď zaplavena, nebo prosáklá vodou, postup se značně zdržoval, a tak celá armáda, 150 000 — 180 000 mužů, musela postupovat jen po těchto dvou silnicích. Proto nás teď nijak nepřekvapuje, když se dovídáme, že poslední sbor rakouské armády nepřekročil Ticino dříve než 1. května, neboť sbor o 30 000— 35 000 mužích s materiálem a trénem, postupující po jediné silnici, zabírá přinejmenším 12—15 mil, čili vzdálenost jednoho denního pochodu; a protože po silnici z Pavie do Casale pochodovaly sbory tři, je nasnadě, že třetí z těchto sborů překročil Ticino u Pavie o dva dny později než první.

Předvoj překročil řeku u Pavie 29. dubna; byla to brigáda 5. sboru a velel jí generál Festetics. Za ní následoval celý 3. sbor (Schwarzenbergův), který postupoval na Gropello. Téhož dne přešel řeku severněji u Bereguarda jiný sbor, 7. (generála Zobela), a dal se směrem na Gambolo. 30. dubna následoval 8. sbor (Benedekův) za 3. sborem u Pavie a 5. sbor (Stadionův) následoval za 7. sborem u Bereguarda. Dne 1. května překročil 2. sbor (Liechtensteinův) řeku u Pavie. V této formaci se 7. sborem na krajním pravém křídle, s 5., 3. a 2. sborem ve středu a s 8. sborem na krajním levém křídle překročila armáda napřed Terdoppio, pak Agognu a nakonec, navečer 2. května, se objevila u Pádu a Sesie. Z toho vidíme, že piemontské zprávy o velkých útvarech procházejících u Boffalory a Arony byly naprosto mylné (fakt, že Garibaldi při svém postupu na Gravellonu, u Lago Maggiore, nenarazil na žádný odpor, to plně potvrzuje), právě tak jako byl mylný jejich předpoklad, že generál Benedek vytáhl s 8. sborem z Piacenzy a jako osamocená kolona pochodoval po jižním břehu Pádu. Rakušané naopak pochodovali na tak úzké frontě (12 mil), jak jen vůbec může stopadesátitisícová armáda pochodovat. Drželi se pohromadě tak těsně a metodicky, jak to jen bylo možné, a měli jen několik pohyblivých kolon na obou bocích u Novary, Arony a jižně od Pádu. Tento neobyčejně metodický pochod je —jak se zdá — důkazem, že se Rakušané přece jen úplně nevzdali myšlenky zaútočit na Piemonťany. Protože se o nepříteli vědělo, že není schopen klást nějaký větší odpor, dokud nedosáhne své obranné linie, znamenalo by to jinak, že Rakušané vystavují svá vojska zbytečné námaze a útrapám, když je omezují na tak úzký prostor. Silnice na Novaru by se bylo dalo použít bez jakékoli újmy a s obrovskými výhodami, protože Vercelli je za všech okolností jedním z nezbytných objektů i při pouhé okupaci Lomelliny a Novarese. To, že Rakušané tuto výhodu nevyužili, nám připadá jako zjevný důkaz, že v rakouském hlavním stanu se ještě nevzdali naděje na možnost napadnout přesilou a za příznivých okolností nepřátelské síly u Casale a Alessandrie. Zdá se, že se určitě uvažovalo o coup de main na Novi (železniční uzel mezi Janovem, Alessandrií a Stradellou). Aby bylo možno tento plán realizovat, byl v noci na 3. května zřízen u Cornale most přes Pád a generál Benedek po něm se svým 8. sborem přešel řeku. Počínal si velmi aktivně; ani ne za 12 hodin obsadil Vogheru, Castelnuovo na Scrivii a Tortonu, zničil železniční mosty a velmi pravděpodobně by se byl odvážil až k Novi, kdyby jej deště a náhlé stoupání Pádu, které zčásti pobořilo jeho most, nepřinutily se stáhnout, aby si udržel spojení s hlavní armádou. Most byl opraven a všechny rakouské síly se znovu soustředily na severním břehu Pádu. Protože počasí znemožnilo armádě zůstat v zatopené Pádské nížině, zaujala postavení severněji, mezi Garlaskem, Mortarou a Vercelli; Rakušané využili toho, že hlavní síly jsou blízko Sesie, a prováděli průzkum a pícování v oblasti západně od této řeky. To se jim podařilo, aniž narazili na odpor, který by stál za řeč; 9. května opustili západní břeh Sesie, kromě Vercelli, a svůj hlavní stan přemístili do Mortary, kde, jak jsme uvedli, zůstali do 19. května. Když byli u Mortary, postavili poblíž ústí Ticina most přes Pád, a jeden sbor — není známo, jak početný a v jakém složení zaujal postavení u Stradelly a pícoval v oblasti jižního Piemontu v sousedství parmského vévodství. Soudíme, že to byl týž sbor, se kterým Forey svedl bitvu u Montebella. Ale o tom nám dosud chybějí věrohodnější zprávy. Vypadá to, že Sardiňané budou mít co nejdříve příležitost okusit všechny slastí spojenectví s Francouzi. Jejich armáda má být rozkouskována; místo aby vytvořila samostatný sbor a vydobyla si sama svou slávu, má se každá z jejích pěti divizí stát přívěskem jednoho z pěti francouzských armádních sborů, s nimiž přirozeně zcela splyne, takže celé velení a všechna sláva připadne výhradně Francouzům. Janov s pevnůstkami a se vším všudy už mají Francouzi zcela ve svých rukou; a nyní přestane existovat i sardinská armáda, ledaže bude jen přívěskem armády francouzské. Napoleonské osvobození Itálie se vskutku už začíná projevovat! I když na tom, že Sardiňané obviňují Rakušany z násilností a plenění v Lomellině, není nic překvapujícího ani nepravděpodobného, je jistě jen spravedlivé konstatovat, že zprávy londýnských „Times“ a augsburské „Allgemeine Zeitung“ z rakouského hlavního stanu to líčí v jiném světle. Podle těchto pramenů je nenávist lomellinských právě tak jako lombardských rolníků vůči pozemkovým vlastníkům daleko větší než jejich odpor k cizím utlačovatelům. Pokud jde o pozemkové vlastníky v Lomellině (bývalé rakouské provincii), jsou to převážně sudditi misti[b], tj. poddaní jak Rakouska, tak Piemontu. V Lomellině mají rozsáhlé statky všichni příslušníci vysoké milánské šlechty. Jsou to Piemonťané a z hloubi duše nenávidí Rakušany, kdežto rolníci v této provincii jsou naopak Rakousku spíš nakloněni. Důkazem toho je i srdečné přijetí, jehož se Rakušanům v Lomellině dostalo, a zdá se, že jejich rekvizice a vymáhání dávck se omezily pokud možno na majetek šlechty a měst, která jsou centry italského patriotismu, zatímco rolníci zůstali co možná ušetřeni. Tato politika je pro Rakousko typická a byla taková už od roku 1846.[216] Tím je plně vysvětlen rozruch, který dělá piemontský tisk kolem rekvizic, jež konec konců nepřesahují mez běžnou v moderní válce a nedosahují ani té míry, jakou obvykle vymáhá francouzské vojsko.




Napsal B. Engels kolem 24. května 1859
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5655 ze 6. června 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a náhlý úder, přepad. (Pozn. red.)

b — osoby s dvojím poddanstvím. (Pozn. red.)


216 Míní se tím politika rakouských vládnoucích kruhů za velkého rolnického povstání v Haliči v únoru až březnu 1846. Toto povstání probíhalo současně s národně osvobozeneckým povstáním v Krakově (viz poznámku [157]). Rakouské úřady obratně využily třídních a národnostních rozporů k vyvolávání srážek mezi povstavšími haličskými rolníky a polskou šlechtou, která se snažila podporovat Krakov. Při rolnickém povstání, které začalo tím, že rolníci odzbrojili vzbouřené šlechtické oddíly, byly hromadně ničeny statkářské usedlosti. Rakouská vláda se vypořádala s povstáním šlechty a pak potlačila i rolnické povstání v Haliči.