Karel Marx
Ke kritice politické ekonomie
3. Peníze
Peníze na rozdíl od mince, výsledek procesu oběhu ve formě Z — P — Z, tvoří výchozí bod procesu oběhu ve formě P — Z — P, to jest směna peněz za zboží za tím účelem, aby bylo zboží směněno za peníze. Ve formě Z — P — Z tvoří výchozí a konečný bod pohybu zboží, ve formě P — Z — P peníze. V první formě zprostředkovávají peníze směnu zboží, v druhé formě zprostředkovává zboží přeměnu peněz v peníze. Peníze, které se v první formě jevily pouhým prostředkem oběhu, jeví se v druhé formě jeho konečným účelem; kdežto zboží, které se v první formě jevilo konečným účelem, jeví se v druhé formě pouhým prostředkem. Protože peníze samy jsou již výsledkem oběhu Z — P — Z, jeví se ve formě P — Z — P výsledek oběhu zároveň jako jeho východisko. Zatím co v Z — P — Z je skutečným obsahem procesu výměna látek, tvoří skutečný obsah druhého procesu P — Z — P samo bytí formy zboží, vyplývající z tohoto prvního procesu.
Ve formě Z — P — Z jsou oba krajní členy zboží o stejné velikosti hodnoty, ale zároveň kvalitativně rozdílné užitné hodnoty. Jejich směna Z — Z je skutečná výměna látek. Ve formě P — Z — P jsou naproti tomu oba krajní členy zlato, a to zlato o stejné velikosti hodnoty. Směňovat zlato za zboží, aby bylo směněno zboží za zlato, nebo pozorujeme-li výsledek P — P, směňovat zlato za zlato, vypadá hloupě. Převedeme-li však P -— Z — P do formule: kupovat, aby se prodalo, což neznamená nic jiného než směňovat pomocí zprostředkujícího pohybu zlato za zlato, poznáváme okamžitě vládnoucí formu buržoasní výroby. Avšak v praxi se nekupuje proto, aby se prodávalo, nýbrž kupuje se levně, aby se prodalo dráže. Peníze jsou směňovány za zboží za tím účelem, aby totéž zboží bylo opět směněno za větší množství peněz, takže krajní členy P P se liší, ne-li kvalitativně, tedy kvantitativně. Takový kvantitativní rozdíl předpokládá směnu neekvivalentů, kdežto zboží a peníze jako takové jsou jen protikladné formy zboží samého, tedy různé způsoby existence téže velikosti hodnoty. Koloběh P — Z — P tedy skrývá pod formami peněz a zboží vyvinutější výrobní vztahy a je uvnitř jednoduchého oběhu jen reflexem složitějšího pohybu. Musíme tedy rozvinout peníze na rozdíl od oběživa z bezprostřední formy oběhu zboží Z — P — Z.
Zlato, to jest specifické zboží, které slouží jako míra hodnot a jako oběživo, stává se bez dalšího přičinění společnosti penězi. V Anglii, kde stříbro není ani mírou hodnot, ani převládajícím oběživem, se nestává penězi právě tak jako v Holandsku přestalo být zlato penězi, jakmile bylo sesazeno jako míra hodnoty. Zboží se tedy nejprve stává penězi jako jednota míry hodnoty a oběživa, čili jednota míry hodnoty a oběživa jsou peníze. Jako takováto jednota má však zlato opět samostatnou existenci, rozdílnou od svého bytí v obou těchto funkcích. Jakožto míra hodnot je jen ideálními penězi a ideálním zlatem; jakožto pouhé oběživo je symbolickými penězi a symbolickým zlatem; ale ve své jednoduché kovové tělesnosti je zlato penězi, čili peníze skutečným zlatem.
Pozorujme nyní na okamžik nehybné zboží zlato, které je penězi, v poměru k ostatním zbožím. Všechna zboží představují ve svých cenách určitou sumu zlata, jsou tedy jen představovaným zlatem, čili představovanými penězi, představiteli zlata, jako naopak ve známce hodnoty se peníze jevily jako pouhý představitel cen zboží.[a] Protože všechna zboží jsou tak jen představovanými penězi, jsou peníze jediným skutečným zbožím. V protikladu ke zbožím, která jen představují samostatné bytí směnné hodnoty, všeobecné společenské práce, abstraktního bohatství, je zlato materiálním bytím abstraktního bohatství. Po stránce užitné hodnoty vyjadřuje každé zboží svým vztahem ke zvláštní potřebě jen jeden moment hmotného bohatství, jen ojedinělou stránku bohatství. Peníze však uspokojují každou potřebu, pokud jsou bezprostředně přeměnitelné v předmět každé potřeby. Jejich vlastní užitná hodnota je realisována v nekonečné řadě užitných hodnot, které tvoří jejich ekvivalent. Ve své ryzí kovovosti obsahují zahaleně všechno hmotné bohatství, jež je rozvinuto ve světě zboží. Jestliže tedy zboží představují ve svých cenách všeobecný ekvivalent čili abstraktní bohatství, zlato, představuje zlato ve své užitné hodnotě užitné hodnoty všech zboží. Zlato je tedy materiální představitel hmotného bohatství. Je to „précis de toutes les choses“[b] (Boisguillebert), kompendium společenského bohatství. Je zároveň podle formy bezprostředním vtělením všeobecné práce a podle obsahu souhrnem všech reálných prací. Je to všeobecné bohatství jakožto individuum.[c] V podobě zprostředkovatele oběhu utrpělo lecjaké příkoří bylo ořezáno a dokonce zploštěno až na pouhý symbolický cár papíru. Ve formě peněz je mu vrácena jeho zlatá nádhera. Ze sluhy se stává pánem.[d] Z pouhého podavače se stává bohem zboží.[e]
a) Tvorba pokladu
Zlato se zprvu vyloučilo z procesu oběhu jako peníze tím, že zboží přerušilo proces své metamorfosy a setrvalo ve svém zlatém zakukleni. To se stává vždy, když se prodej nezvrátí v koupi. Osamostatnění zlata jakožto peněz je tedy především jasným výrazem rozpadu procesu oběhu čili metamorfosy zboží na dva oddělené akty, existující lhostejně vedle sebe. Sama mince se stává penězi, jakmile byl přerušen její běh. V rukou prodávajícího, který ji dostává za své zboží, je penězi, a ne mincí; jakmile opouští jeho ruce, stává se opět mincí. Každý je prodavačem jednostranného zboží, které vyrábí, ale kupujícím všech ostatních zboží která potřebuje ke své společenské existenci. Zatím co jeho vystoupení jako prodavače je závislé na pracovní době, nutné k výrobě jeho zboží, je jeho vystoupení jako kupujícího podmíněno neustálým obnovováním jeho životních potřeb. Aby mohl kupovat, aniž prodává, musel prodat, aniž koupil. Ve skutečnosti je oběh Z — P — Z jednotou procesu prodeje a koupě jen potud, pokud je zároveň ustavičným procesem jejich rozlučování. Aby peníze ustavičně plynuly jako mince, musí se mince ustavičně usazovat v peníze. Ustavičný oběh mince je podmíněn jejím ustavičným váznutím ve větších nebo menších částkách, v reservních fondech mince, které jednak všude uvnitř oběhu vznikají, jednak jej podmiňují; tvorba těchto fondů, jejich rozdělení, mizeni a opětovné tvoření se neustále mění, jejich existence ustavičně mizí a jejich mizení tu ustavičně je. Adam Smith vyjádřil tuto nepřetržitou přeměnu mince v peníze a peněz v minci tak, že každý majitel zboží musí vedle zvláštního zboží, které prodává, mít vždy v zásobě jistou sumu všeobecného zboží, kterým kupuje. Viděli jsme, že v oběhu Z — P — Z se druhý člen P — Z štěpí v řadu koupí, které se neuskutečňují najednou, nýbrž postupně v čase, takže jedna částka P obíhá jako mince, zatím co jiná odpočívá jako peníze. Peníze jsou zde v podstatě jen odložená mince a jednotlivé součástky obíhající masy mincí se objevují vždy střídavě, tu v jedné, tu v druhé formě. Tato první přeměna oběživa v peníze představuje tedy jen technický moment peněžního oběhu samého.[f]
První přirozeně vzniklou formou bohatství je forma přebytku nebo nadbytku, část výrobků, která není bezprostředně nutná jako užitná hodnota, nebo také vlastnictví takových výrobků, jejichž užitná hodnota nespadá do okruhu nevyhnutelných potřeb. Při zkoumání přechodu zboží v peníze jsme viděli, že právě tento přebytek nebo nadbytek výrobků tvoří na nevyvinutém stupni výroby sféru směny zboží. Přebytečné výrobky se stávají směnitelnými výrobky neboli zbožím. Adekvátní formou existence tohoto přebytku je zlato a stříbro, první forma, v níž se bohatství zachycuje jakožto abstraktně společenské bohatství. Zboží lze uchovat nejen ve formě zlata nebo stříbra, to jest v peněžním materiálu, nýbrž zlato a stříbro je bohatství v uchovatelné formě. Každá užitná hodnota jako taková slouží tím, že se spotřebovává, to jest ničí. Užitná hodnota zlata jako peněz tkví však v tom, že je nositelem směnné hodnoty, že je jako surovina bez formy materialisací všeobecné pracovní doby Jakožto kov bez formy má směnná hodnota nepomíjivou formu. Zlato nebo stříbro takto jako peníze znehybnělé jsou poklad. U národů s čistě kovovým oběhem, např. u starověkých národů, je tvorba pokladu všestranný proces, který provádí jak jednotlivec, tak stát, chránící svůj státní poklad. Ve starších dobách, v Asii a Egyptě, jeví se tyto poklady, střežené králi a kněžími, spíše svědectvím jejich moci. V Řecku a v Římě je tvorba státních pokladů jakožto vždy zajištěné a vždy pohotové formy přebytku politickým úkolem. Rychlé převádění takových pokladů dobyvateli z jedné země do druhé a jejich vylévání do oběhu, zčásti náhlé, je zvláštností antické ekonomiky.
Jako zpředmětněná pracovní doba ručí zlato za svou vlastní velikost hodnoty, a ježto je materialisací všeobecné pracovní doby, zaručuje mu proces oběhu jeho neustálé působení jakožto směnné hodnoty. Tou prostou skutečností, že majitel zboží může podržet zboží v jeho podobě směnné hodnoty anebo směnnou hodnotu samu jako zboží, stává se směna zboží za tím účelem, aby je bylo lze obdržet zpět v přeměněné podobě zlata, vlastním motivem oběhu. K metamorfose zboží Z — P dochází jen pro jeho metamorfosu samu, proto, aby bylo přeměněno ze zvláštního přírodního bohatství ve všeobecné společenské bohatství. Místo výměny látek se stává samoúčelem změna forem. Z pouhé formy se směnná hodnota převrací v obsah pohybu. Zboží se udržuje jakožto bohatství, jakožto zboží jen potud, pokud se udržuje uvnitř sféry oběhu, a v tomto plynulém stavu se udržuje jen potud, pokud kostnatí ve stříbro a zlato. Zůstává v toku jako krystal procesu oběhu. Avšak zlato a stříbro se samy fixují jako peníze jen potud, pokud nejsou oběživem. Jakožto neoběživo se stávají penězi. Stažení zboží z oběhu ve formě zlata je tedy jediný prostředek, jak neustále udržet zboží uvnitř oběhu.
Majitel zboží může z oběhu dostat jako peníze jen to, co sám dává oběhu jako zboží. Ustavičné prodávání, ustavičné vrháni zboží do oběhu je proto první podmínkou tvorby pokladů s hlediska oběhu zboží. Na druhé straně peníze jako oběživo ustavičně mizejí v procesu oběhu samém tím, že se ustavičně uskutečňují v užitných hodnotách a rozplývají se v pomíjivých požitcích. Musejí tedy být vyrvány stravujícímu proudu oběhu, čili zboží musí být zadrženo ve své první metamorfose, a tak zabrání penězům, aby splnily svou funkci kupního prostředku Majitel zboží, který se nyní stal tvůrcem pokladu, musí co nejvíce prodávat a co nejméně kupovat, jak učil již starý Cato: Patrem familias vendacem, non emacem esse[31]. Jako je pracovitost kladnou, tak je šetrnost zápornou podmínkou tvorby pokladu. Čím méně je ekvivalent zboží stahován z oběhu ve zvláštních zbožích čili užitných hodnotách, tím více je ho stahováno ve formě peněz čili směnné hodnoty.[g] Přivlastňování bohatství v jeho všeobecné formě podmiňuje odřeknutí se bohatství v jeho hmotné reálnosti. Živým podnětem tvorby pokladů je proto lakota, pro kterou není potřebou zboží jako užitná hodnota nýbrž směnná hodnota jako zboží. Aby bylo možno zmocnit se přebytku v jeho všeobecné formě, musí být se zvláštními potřebami jednáno jako s přepychem a nemírností. Tak v roce 1593 předložily kortesy [sněm] Filipu Il. rozklad, v němž se mimo jiné praví:
„Valladolidské kortesy prosily roku 1586 Vaše Veličenstvo, aby nadále nedovolovalo do království dovoz svíček, skleněného zboží, klenotnických výrobků, nožů a podobných věcí, které přicházejí z ciziny, aby tyto věci, tak neužitečné lidskému životu, byly směňovány za zlato, jako kdyby Španělé byli Indiáni.“[32]
Tvůrce pokladů pohrdá světskými, dočasnými a pomíjivými požitky a honí se za věčným pokladem, který nesežerou ani moli, ani rez a který je zcela nebeský a zcela pozemský.
„Všeobecná konečná příčina našeho nedostatku zlata,“ praví Misselden v uvedeném spise, „je velká výstřednost tohoto království ve spotřebě zboží cizích zemí, která pro nás nejsou commodities [užitečná zboží], nýbrž discomodities [zbytečně haraburdí], neboť nás zbavují právě tak velkých pokladů, které by jinak byly dováženy místo těchto tretek (toys). Spotřebováváme příliš velký přebytek vín ze Španělska, Francie, Porýní a Levanty; hrozinky ze Španělska, levantské korintky, lawns [druh jemného plátna] a batisty z Hainautu, hedvábné výrobky z Italie, cukr a tabák ze Západní Indie, koření z Východní Indie, to všechno není pro nás absolutní potřebou a přesto se tyto věci kupují za zvonivé zlato.“[h]
Jak zlato a stříbro je bohatství nepomíjivé jednak proto, že směnná hodnota existuje v nezničitelném kovu, jednak zejména proto, že zlatu a stříbru je zabraňováno, aby se jako oběživo staly jen mizející peněžní formou zboží. Pomíjivý obsah je tak obětován nepomíjivé formě.
„Budou-li peníze daněmi odebrány tomu, kdo je projí a propije; a dány tomu, kdo jich použije k zlepšení půdy, na rybolov, dolování, na manufakturu nebo i na oděv, vždy z toho plyne výhoda pro společnost, neboť ani šaty nejsou tak pomíjivé jako jídlo a pití. Bude-li jich použito na domácí nábytek, pak je výhoda tím větší, při stavbě domů ještě větší atd., největší ze všeho tehdy, jestliže je přivezeno do země zlato a stříbro, protože jedině tyto věci jsou nepomíjivé a jsou za všech dob a na všech místech ceněny jako bohatství; všechno ostatní je jen bohatství pro hic et nunc [pro toto místo a pro tento okamžik (Pozn. red.)].“[i]
Vyrvání peněz z proudu oběhu a jejich uchránění před společenskou výměnou látek se také projevuje navenek v zakopávání, takže společenské bohatství je jako podzemní nepomíjivý poklad uváděno do zcela tajného soukromého poměru k majiteli zboží. Doktor Bernier, který strávil jistou dobu v Delhi u dvora Aurangzíbova, vypravuje, jak kupci tajně a hluboko zakopávají své peníze, zejména nemohamedánští pohané, kteří mají v rukou téměř všechen obchod a všechny peníze, neboť
„jsou v zajetí víry, že zlato a stříbro, které schovají za svého života, jim bude sloužit po smrti na onom světě“.[j]
Tvůrce pokladů je ostatně, pokud je jeho asketismus spojen s usilovnou pracovitostí, svým náboženstvím v podstatě protestant a ještě spíše puritán.
„Nelze popřít, že kupování a prodávání je nutná věc, bez níž se nelze obejít; lze kupovat křesťansky, zejména věci, které slouží potřebám a cti, neboť takto prodávali a kupovali i patriarchové dobytek, vlnu, obilí, máslo, mléko a jiné statky. To jsou boží dary, které bere ze země a rozděluje lidem. Ale cizozemský obchod, který přiváží z Kalkuty a Indie a podobně zboží, takové skvostné hedvábí a věci ze zlata a koření, které jsou jen k nádheře a ne k užitku a vyssávají ze země a lidí peníze, neměl by být připuštěn, kdybychom měli vládu knížat. Než o tom nechci nyní psát; neboť mám za to, že bude muset být posléze od tohoto obchodu upuštěno, až už nebudeme mít peníze, jako od nádher a obžerství: jinak nepomůže žádné psaní a poučování, dokud nás nepřinutí nouze a bída.“[k]
V dobách, kdy je společenská výměna látek otřesena, vyskytuje se zakopávání peněz jako pokladu dokonce i v rozvinuté buržoasní společnosti. Společenská souvislost ve své kompaktní formě — pro majitele zboží tkví tato souvislost ve zboží, a adekvátním bytím zboží jsou peníze — je uchraňována před společenským pohybem. Společenský nervus rerum [nerv věcí (Pozn. red.)] je pohřben vedle těla, jehož nervem je.
Poklad by byl jen neužitečným kovem, jeho peněžní duše by z něho unikla a zbyl by tu jako vyhaslý popel oběhu, jako jeho caput mortuum [mrtvý odpad, doslova: mrtvá hlava (Pozn. red.)], kdyby ustavičně neusiloval dostat se do oběhu. Peníze čili osamostatněná směnná hodnota jsou podle své kvality bytím abstraktního bohatství, ale na druhé straně je každá daná peněžní suma kvantitativně ohraničena velikostí hodnoty. Kvantitativní hranice směnné hodnoty odporuje její kvalitativní všeobecnosti a tvůrce pokladu tuto hranici pociťuje jako mez, která se ve skutečnosti zároveň přeměňuje v kvalitativní mez, čili činí z pokladu jen omezeného představitele hmotného bohatství. Peníze jako všeobecný ekvivalent se zračí, jak jsme viděli, bezprostředně v rovnici, ve které samy tvoří jednu stranu, kdežto nekonečná řada zboží druhou stranu. Záleží na velikosti směnné hodnoty, nakolik se peníze při své realisaci přibližují takové nekonečné řadě, to jest nakolik odpovídají svému pojmu směnné hodnoty. Pohyb směnné hodnoty jako směnné hodnoty, jako automatu, může vůbec být jen takový, že překračuje své kvantitativní hranice. Avšak tím, že je překročena jedna kvantitativní hranice pokladu, vytváří se nová hranice, která opět musí být překonána. Mezí pokladu se nejeví nějaká určitá hranice, nýbrž každá jeho hranice. Tvorba pokladu nemá tedy žádnou imanentní hranici, žádnou míru v sobě, nýbrž je nekonečným procesem, jenž v každém svém výsledku nalézá motiv svého počátku. Je-li poklad rozmnožován tím, že je uchováván, je také uchováván jen tím, že je rozmnožován.
Peníze nejsou jen jedním z předmětů touhy po obohacení, jsou jeho jediným předmětem. Tato touha je v podstatě auri sacra fames [proklatá touha po zlatě - Vergilius, „Aeneis“ (Pozn. red.)]. Touha po obohacení na rozdíl od touhy po zvláštním přirozeném bohatství nebo užitných hodnotách, jako šatech, ozdobách, stádech atd., je možná teprve tehdy, když je všeobecné bohatství jako takové individualisováno v nějaké zvláštní věci a může tudíž být podrženo jako jednotlivé zboží. Peníze se tedy jeví právě tak předmětem jako zdrojem touhy po obohacení.[l] Ve skutečnosti je základem to, že směnná hodnota jako taková, a tím i její rozmnožování se stává účelem. Lakota drží pevně poklad tím, že nedovoluje penězům, aby se staly oběživem, ale chtivost zlata udržuje peněžní duši pokladu, ustavičné úsilí dostat se do oběhu.
Činnost, kterou je poklad tvořen, je s jedné strany stahování peněz z oběhu ustavičně opakovaným prodejem, s druhé strany prostým schraňováním, akumulováním. K akumulaci bohatství jako takové dochází ve skutečnosti jen ve sféře jednoduchého oběhu, a to ve formě tvoření pokladu, kdežto, jak později uvidíme, ostatní tak zvané formy akumulace jsou považovány za akumulaci jen zcela neoprávněně, jen proto, že připomínají prostou akumulaci peněz. Všechna ostatní zboží jsou nahromaděna bud jako užitné hodnoty, a pak je způsob jejich hromadění určen zvláštností jejich užitné hodnoty. Hromadění obilí na příklad vyžaduje zvláštní zařízení. Hromadění ovcí ze mne dělá pastevce, hromadění otroků a půdy si vynucuje vztahy nadvlády a poroby atd. Tvorba zásob zvláštního bohatství vyžaduje zvláštní procesy, odlišné od jednoduchého aktu hromadění samého, a rozvíjí zvláštní stránky individuality. Anebo je bohatství ve formě zboží hromaděno jako směnná hodnota, a pak se toto hromadění jeví jako obchodnická či specificky ekonomická operace. Subjekt této operace se stává obchodníkem s obilím, s dobytkem atd. Zlato a stříbro jsou penězi nikoli v důsledku nějaké činnosti individua, které je hromadí, nýbrž jako krystaly procesu oběhu, který probíhá bez jeho přičinění. Nepotřebuje dělat nic jiného než ukládat zlato a stříbro a hromadit částku k částce, zcela bezobsažnou činnost, která použita u všech ostatních zboží by je znehodnotila.[m]
Náš tvůrce pokladů vypadá jako mučedník směnné hodnoty, svatý asketa na vrcholu kovového sloupu. Má co dělat jen s bohatstvím v jeho společenské formě, a proto je zakopává před společností. Požaduje zboží ve formě vždy schopné oběhu, a proto je stahuje z oběhu. Horuje pro směnnou hodnotu, a proto nesměňuje. Plynulá forma bohatství a jeho zkamenělina, elixír života a kámen mudrců se jako v alchymii zběsile mezi sebou potýkají. Ve své domýšlivé neomezené touze po požitcích se zříká veškerého požitku. Poněvadž chce uspokojit všechny společenské potřeby, uspokojuje stěží své naléhavé přirozené potřeby. Tím, že zadržuje bohatství v jeho kovové tělesnosti, vypařuje je v pouhý přízrak. Ve skutečnosti je však hromadění peněz pro peníze barbarskou formou výroby pro výrobu, to jest rozvoj výrobních sil společenské práce za hranice obvyklých potřeb. Čím nevyvinutější je výroba zboží, tím důležitější je první osamostatnění směnné hodnoty jako peněz, tvorba pokladu, která proto hraje velkou úlohu u starých národů, v Asii až po dnešek, a u novodobých zemědělských národů, kde směnná hodnota dosud nezasáhla všechny výrobní vztahy. Specificky ekonomickou funkci tvorby pokladu uvnitř kovového oběhu samého ihned prozkoumáme, ale napřed se zmíníme ještě o jiné formě tvorby pokladu.
Zcela nezávisle na svých estetických vlastnostech jsou stříbrná a zlatá zboží, pokud materiál, z něhož jsou, je peněžní materiál, přeměnitelná v peníze právě tak, jako jsou zlaté peníze nebo pruty zlata přeměnitelné v tato zboží. Protože zlato a stříbro jsou materiálem abstraktního bohatství, je nejrozšířenějším způsobem vystavování bohatství na odiv jejich užití jako konkretních užitných hodnot, a jestliže majitel zboží na jistých stupních výroby svůj poklad ukrývá, žene ho to všude, kde se to může s jistotou stát, k tomu, aby se ostatním majitelům zboží jevil jako rico hombre [bohatý člověk (Pozn. red.)]. Pozlacuje sebe a svůj dům.[n] V Asii, zejména v lndii, kde se tvorba pokladu neprojevuje tak, jako v buržoasní ekonomii, jako podřadná funkce mechanismu celkové výroby, nýbrž kde se bohatství v této formě udržuje jako poslední účel, jsou zlatá a stříbrná zboží vlastně jen estetickou formou pokladu. Ve středověké Anglii byla zlatá a stříbrná zboží podle zákona pokládána za pouhou formu pokladu, protože jejich hodnota byla jen málo zvětšena přidanou hrubou prací. Jejich účelem bylo, aby byla opět vržena do oběhu a jejich ryzost byla tudíž předepsána právě tak, jako ryzost mince. Rostoucí používání zlata a stříbra jako přepychových předmětů s rostoucím bohatstvím je věcí tak jednoduchou, že byla starým národům úplně jasná,[o] zatím co novodobí ekonomové razili nesprávnou thesi, že používání stříbrných a zlatých zboží nevzrůstá úměrně s růstem bohatství, nýbrž jen úměrně k poklesu hodnoty vzácných kovů. Jejich jinak přesné údaje o upotřebení kalifornského a australského zlata vykazují proto stále schodek, protože vzestup spotřeby zlata jako surového materiálu není v jejich falešné představě oprávněn příslušným poklesem jeho hodnoty. Od roku 1810 do roku 1830 klesla průměrná roční výroba vzácných kovů o více než polovinu v důsledku boje amerických kolonií se Španělskem[33] a v důsledku přerušení důlních prací revolucemi. Úbytek mincí obíhajících v Evropě činil roku 1829 téměř 1/6 ve srovnání s rokem 1809. Přestože tedy rozsah výroby poklesl a výrobní náklady stouply, jestliže se vůbec změnily, stoupla nicméně mimořádně spotřeba vzácných kovů jako přepychových předmětů v Anglii již za války, na pevnině po uzavření pařížského míru [25]. Stoupla se vzrůstem všeobecného bohatství.[p] Lze vyslovit jako všeobecný zákon, že přeměna zlatých a stříbrných peněz v přepychové předměty převládá v době míru, kdežto jejich zpětná přeměna v pruty nebo také v mince převládá v bouřlivých dobách.[q] Jak významný je poměr zlatého a stříbrného pokladu, existujícího ve formě přepychového zboží, ke vzácnému kovu, sloužícímu jako peníze, je vidět z toho, že tento poměr podle Jacoba byl roku 1829 v Anglii 2 : 1, ale v celé Evropě a Americe existovalo o 1/4 více vzácného kovu v přepychových předmětech než v penězích.
Viděli jsme, že oběh peněz je pouze jevem metamorfosy zboží čili změny forem, v níž se uskutečňuje společenská výměna látek. S měnící se sumou cen obíhajících zboží čili s objemem jejich současných metamorfos na jedné straně, při dané rychlosti změny jejich forem na druhé straně, muselo se proto úhrnné množství obíhajících peněz ustavičně rozpínat nebo smršťovat; to je možné jen pod podmínkou, že úhrnné množství peněz, které v dané zemi jsou, je v neustále se měnícím poměru k množství peněz, které jsou v oběhu. Tato podmínka je splňována tvorbou pokladů. Klesají-li ceny nebo stoupá-li rychlost oběhu, vstřebávají reservoáry pokladů část peněz vylučovanou z oběhu; stoupají-li ceny nebo klesá-li rychlost oběhu, otevírají se poklady a vracejí se zčásti do oběhu. Toto tuhnutí obíhajících peněz v poklady nebo vylévání pokladů do oběhu je ustavičně střídavým kmitavým pohybem, v němž převládání jednoho nebo druhého směru je určováno výhradně kolísáním oběhu zboží. Tak se poklady jeví jako přívodní a odvodní kanály obíhajících peněz, takže jako mince obíhá vždy jen množství peněz, podmíněné bezprostředními potřebami oběhu samého. Jestliže se objem celkového oběhu náhle rozšíří a převládá-Ii plynulá jednota prodejů a koupí, ale tak, že úhrnná suma cen, které mají být realisovány, roste ještě rychleji než rychlost oběhu peněz, poklady se vůčihledě vyprazdňují; jakmile celkový pohyb neobvykle vázne nebo se upevňuje odloučeni prodeje a koupě, oběživo v nápadných rozměrech tuhne v peníze a reservoáry pokladů se naplňují daleko nad průměrnou hladinu. V zemích čistě kovového oběhu nebo s nevyvinutým stupněm výroby jsou poklady nekonečně roztříštěny a rozptýleny po celém povrchu země, kdežto ve vyvinutých buržoasních zemích jsou soustřeďovány v bankovních reservoárech. Poklad nesmí být zaměňován s reservou mincí, která sama tvoří součást úhrnného množství peněz, které je neustále v oběhu, kdežto aktivní poměr mezi pokladem a oběživem předpokládá klesání nebo stoupání onoho celkového množství. Zlatá a stříbrná zboží tvoří, jak jsme viděli, rovněž jak odvodní kanál vzácných kovů, tak skrytý zdroj přívodu. V obvyklých dobách je pro ekonomii kovového oběhu důležitá jen jejich první funkce.[r]
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a „Nejenže jsou vzácné kovy známkami věcí...; nýbrž i naopak věci... jsou známkami zlata a stříbra.“ (A. Genovesi: „Lezioni di Economia Civile“ [1765], str. 281 V Custodiho sbírce, Parte Moderna, sv. VIII.)
b — „souhrn všech věcí“. (Pozn. red.)
c Petty: Zlato a stříbro je „universal wealth“ [všeobecné bohatství]. „Political Arithmetic“, tamtéž, str. 242.
d E. Misselden: „Free Trade or the Means to make Trade florish etc.“, Londýn 1622. „Přirozeným předmětem obchodu je merchandize [obchodní zboží], which merchants from the end of trade have stiled commodities [to, co kupci z obchodních domů nazvali spotřební zboží]. Umělým předmětem obchodu jsou peníze, které obdržely titul of sinewes of warre and of state [nerv války a státu]. Peníze, ačkoli podle povahy a co do času přicházejí až po zboží (merchandize), yet for as much as it is flow in use has become the chiefe [jsou přece, pokud se jich nyní užívá, hlavní věcí].“ (Str. 7.) Přirovnává zboží a peníze k „oběma synům starého Jakuba, který vložil svou pravici na mladšího a levici na staršího“. (Tamtéž.)
Boisguillebert: „Dissertation sur la nature des richesses etc.“ tamtéž:... „Zde se tedy otrok obchodu stal jeho pánem... Bída národů pochází jen z toho, že se stal pánem, či spíše tyranem ten, jenž byl otrokem.“ (Str. 399 395.)
e Boisguillebert: „Dissertation sur la nature des richesses etc.“ „Z těchto kovů (zlata a stříbra) byla učiněna modla, a když se upustilo od účelu a záměru, pro něž byly přibrány do obchodu, aby v něm totiž byly zálohou při směně a vzájemném postupováni věcí, byly takřka zbaveny této služby, aby z nich byla utvořena božstva, jimž bylo obětováno a stále se obětuje více statků a důležitých potřeb a dokonce lidí, než kolik jich kdy obětoval slepý starověk svým falešným bohům atd.“ (Tamtéž str. 395.)
f Boisguillebert větři okamžitě v prvním znehybněni peněz, perpetua mobile, to jest v popřeni jejich funkčního bytí jakožto oběživa, jejich osamostatnění vůči zbožím. Peníze, praví, mají být „v ustavičném pohybu, což může být jen tehdy, pokud jsou pohyblivé, ale jakmile se stanou nepohyblivými, je všechno ztraceno“. („Le détail de la France“, str. 213.) Přehlíží, že tato nečinnost je podmínkou jejich pohybu. Chce vlastně, aby se hodnotová forma zboží jevila jako pouze pomíjivá forma jejich výměny látek, ale nikdy se neupevnila jako samoúčel.
g „Čím více roste zásoba ve zboží, tím více ubývá té, která existuje v podobě pokladu (in treasure). E. Misselden: „Free Trade or the Means to make Trade florish etc.“, str. 23.
h E. Misselden: „Free Trade etc.“, str. 11 – 13 porůznu.
i Petty: „Political Arithmetic“, tamtéž, str. 196.
j François Bernier: „Voyages contenant la description des états du Grand Mogol“ Pařížské vydáni 1830, sv. 1, srov. str. 312— 314.
k Doktor Martin Luther, „Bücher Vom Kaufhandel und Wucher“, 1524. Na tomtéž místě Luther praví: „Bůh nás Němce uvrhl do toho, že musíme své zlato a stříbro odevzdávat do cizích zemí, celý svět obohacovat a sami zůstat žebráky. Anglie by měla méně zlata, kdyby ji Německo ponechalo její sukno a král portugalský by měl také méně, kdybychom mu ponechali jeho koření. Spočítej si, kolik jeden trh ve Frankfurtu vyveze z německých zemí bez potřeby a příčiny: pak se budeš divit, jak to přijde, že je v německých zemích ještě nějaký haléř. Frankfurt je díra pro stříbro a zlato, kudy z německé země odtéká všechno, co u nás prýští a roste, mincuje se nebo razí: kdyby tato díra byla ucpána, nemohli bychom teď slyšet nářek, jak je všude všechno samý dluh a žádné peníze, že všechny země a města jsou zničena lichvou. Ale ať všechno jde jak chce: my Němci musíme zůstat Němci! My nepovolíme, my musíme.“
Misselden chce ve shora uvedeném spise udržet zlato a stříbro alespoň v okruhu křesťanstva: „Peněz ubývá obchodem s nekřesťanskými zeměmi, s Tureckem, Persií a Východní Indií. Tento obchod se největší části vede za hotové peníze, avšak úplně jinak než obchod mezi křesťanstvem. Neboť ačkoli je obchod mezi křesťanstvem provozován za hotové peníze, jsou přece jen peníze trvale uzavřeny ve svých hranicích. Je tu ve skutečnosti prouděni sem a tam, přílivy a odlivy peněz v obchodě, vedeném mezi křesťanstvem, neboť namnoze se hojněji vyskytují v jedné části a spořeji v některé jiné, podle toho, jak má některá země nedostatek a jiná nadbytek: peníze přicházejí, odcházejí a obíhají v kruhu křesťanstva, ale zůstávají stále obklopeny jeho obvodem. Ale peníze, jež obchodem přicházejí mimo křesťanstvo do svrchu uvedených zemi, jsou vydány natrvalo a nevracejí se nikdy zpět.
l „V penězích je původ lakoty... z ní ponenáhlu vzplanulo jakési běsněni, ne již lakota, nýbrž chtivost zlata.“ (Plinius: „Historia naturalis“, kniha XXXIII, kap. III, odd. 14.)
m Horatius tedy nechápe nic z filosofie tvorby pokladů, praví-li: („Satiry“ kn. II,satira III,[verš 104—110]):
Jestli kdo kupuje loutny a na hromadu je skládá,
na loutnu hru však nepěstuje ní nijakou hudbu,
nebo knejpy a kopyta, ševcem nejsa, a plachty
lodní, ač k obchodu záliby nemá, ten právem je všude
ztřeštěným zván a pomateným. Než čím od nich se ten
liší, kdo zlato a peníze schovává, užít však nezná
snesených statků a tknout se jich bojí jak posvátných věci?[Český překlad od Otakara Jiráni; vyd. Alois Srdce, Praha 1929.]
Pan Senior rozumí věcí lépe: „Peníze, zdá se, jsou jedinou věcí, po níž se všeobecně touží, a také je tomu tak proto, že peníze jsou abstraktní bohatství a protože mají-li je lidé, mohou uspokojit všechny své potřeby jakéhokoli druhu“ („Principes fondamentaux de l'économie politique, traduit par le Comte Jean Arrivabene“, Pařiž 1836, str. 221.) Nebo Storch: „Protože peníze představuji všechna ostatní bohatství, je třeba jen je nahromadit, abychom si mohli opatřit všechny druhy bohatství, jež ve světě existují.“ („Cours d'économie politique etc.“, tamtéž, sv. 2, str. 135.)
n Nakolik nezměněn zůstává inner man [vnitřní člověk] zbožního individua i tam, kde je civilisováno a vyvinulo se v kapitalistu, dokazuje na př. londýnský representant jedné mezinárodní bankovní firmy, který si jako přiléhavý rodinný erb dal za rámeček zasklít 100.000 librovou bankovku. Pointou je zde ta okolnost, že bankovka se s posměšnou povýšenosti divá svrchu na oběh.
o Viz dále citované místo z Xenofonta.
p Jacob: „An Historical Inquiry into the Production and Consumption of the Precious Metals“, sv. 2, kap. 25 a 26.
q „V dobách velkého neklidu a nejistoty, zvláště během vnitřních povstání nebo nepřátelských vpádů zlaté a stříbrné předměty jsou rychle přeměňovány v peníze; naproti tomu v obdobích klidu a blahobytu jsou peníze přeměňovány ve stříbrné nádobí a v klenoty (Tamtéž, sv. 2, str. 357.)
r Na tomto místě rozviji Xenofón peníze v jejich specifické formové určitosti jakožto peníze a poklad: „V tomto jediném oboru, pokud vím nevzbuzuje nikdo závist u těch, kdo jsou u něho již zaměstnáni. Čím více stříbrné rudy se objeví a čím více stříbra se těží, tím více lidí se hrne k této práci; neboť nakoupí-li někdo s dostatek domácího nářadí pro hospodářství, pak už ho mnoho nepřikupuje; ale stříbra nemá nikdo tolik, aby ho nechtěl mít ještě vice, a jestliže se ho u někoho nahromadí hojnost, zakopává přebytek a těší se z něho nejinak, než jako by ho užíval. A když města vzkvétají, tu lidé velmi potřebují stříbro. Neboť muži chtějí nakoupit vedle krásných zbraní i dobré koně, nádherné domy, zařízeni; ženy zas touží po krásných šatech a zlatých ozdobách, Ale když města trpí nouzi vlivem neúrody nebo války, pak — protože půda je neobdělána, potřebují peníze na nákup potravin a na získáni pomocných vojsk.“ (Xenofon: „De Vectígalibus“, kap. IV.) Aristoteles rozviji v kap. 9, kn. I. „Republiky“ oba pohyby oběhu Z — P — Z a P — Z — P v jejich protikladu pod názvem „ekonomika“ a „chrematistika“. Obě formy jsou řeckými tragédy, zejména Euripidem, proti sobě stavěny jako δίκη [právo] a κέρσοζ [zisk].
31 Patrem familias vendacem, non emacem esse (otec rodiny má prodávat, a ne kupovat) — výrok Katona Staršího v jeho díle „De re rustica“ [„O rolnictví“].
32 Sempéré, „Considérations sur les causes de la grandeur et de la décadence de la Monarchie Espagnole“ [„Úvahy o příčinách slávy a úpadku španělského království“], sv. I, str. 275, 276.
33 Jde o osvobozenecké boje španělských kolonií v Americe v letech 1810—1826. V těchto bojích se většina zemí Latinské Ameriky osvobodila od španělské nadvlády.