Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Pan Vogt



IX. Agentura


"So muosens alle strîten.
in vil angestlîchen zîten
wart gescheiden doch her dan
...der Vogt da von Bërne." ("Klage")
{„Tak všichni teď bít se musí.
V té době plné hrůzy
Odejet musel odsud pryč
...on, bernský fojt." ("Nářek")

Naproti tomu Hartmann ve skladbě o Iweinovi vkládá fojtovi, narážeje přitom asi na jeho rozepři s bernskými hňupy, do úst tato slova:

"von Bêrn mac wol heizen ich,
wand ich dà nîht ze schaffen hân."
["Já bernským sic se mohu zvát,
ač nemám tam co pohledávat."][523]

Ale nepleťme si tohoto Hartmanna s Vogtovým přítelem, s lyricko-parlamentárním měkkýšem stejného jména. (Marxova poznámka.)}

V programu, který Daʼda Vogt ohromně rozverně datuje prvního apríle, totiž 1. dubna 1859, vyzval demokraty rozličných odstínů ke spolupráci na novinách, které měly vycházet v Ženevě a měly propagovat bonapartisticko-ruské názory z jeho "Studii". I když je program sestaven opatrně, jak to ovšem bylo nutné, přece jen tu a tam zpod obálky z pijavého papíru čouhá čertovo kopýtko. Ale nezdržujme se s tím.

V závěru programu žádá Vogt adresáty, aby mu oznámili jména "stejně smýšlejících", kteří "by byli ochotni působit ve stejném smyslu v novinách a časopisech, kam mají přístup". Na ústřední slavnosti v Lausanne prohlašuje, že prý sestavil program s pozváním

"těm, kteří by se jím chtěli řídit, aby za přiměřený honorář působili v tiskových orgánech, které mají k dispozici". ("Ústřední slavnost atd.", str. 17.)

Konečně v dopise dr. Loeningovi se praví:

"Pomohl bys mi navázat styk s lidmi, kteří mohou z Frankfurtu zpracovávat noviny a časopisy v tomto smyslu? Za práce, které mi v jednom otisku pošlou, jsem jim ochoten poskytnout slušný honorář." ("Hlavní kniha", dokumenty, str. 36.)

Ze "stejně smýšlejících" v programu se stávají na ústřední slavnosti v Lausanne "ti kteří", a "ti kteří" se v dopise dr. Loeningovi proměňují v "lidi", v lidi sans phrase {bez příkras, jako takové (Pozn. red.)}. Vogtovi, generálnímu pokladníkovi a generálnímu revizorovi německého tisku, byly "dány k dispozici fondy" (tamtéž, str. 36), aby z nich honoroval nejen články "v novinách a časopisech", ale i "brožury" (tamtéž). Chápeme, že agentura takovéto úrovně vyžaduje velmi značné "fondy".

" - er sante nach allen den hêrren
die in diusken rîchen wâren;
er klagete in allen sîn nôt,
unde bôt in ouch sîn golt rôt." ("Kaiserchronik")
{" - on pánům listy rozeslal
 všem po Německu v šíř i v dál;
 žaloval všem o nouzi své,
 sliboval dary, zlato zářivé."
("Císařská kronika")[524] (Pozn. red.)
}

Ale za jakým účelem měli "ti kteří" "zpracovávat" noviny, časopisy, brožury, proč je měli "zasílat" Vogtovi a proč je měl Vogt "slušně" honorovat? "Jde o Itálii", o nic jiného; neboť aby odvrátil nebezpečí na Rýně, "zdá se" panu Vogtovi "prospěšné působit k tomu, aby Ludvík Bonaparte vykrvácel v Itálii". (Tamtéž, str. 34, program.) Nikoli, "nejde o Itálii". (Dopis dr. Loeningovi, tamtéž, str. 36.) "Jde o Uhry." (Dopis panu H. v N., tamtéž.) Nikoli, nejde o Uhry. "Jde o… věci, které nemohu sdělit." (Tamtéž, dokumenty, str. 36.)

Stejně rozporuplný jako věc, o kterou jde, je i zdroj, z něhož plynou slušné "fondy". Je to "vzdálený kout francouzského Švýcarska". ("Hlavní kniha", str. 210.) Nikoli, "jsou to maďarské dámy ze Západu". (Dopis Karlu Blindovi, příloha k 44. číslu "Allgemeine Zeitung" ze 13. února 1860.) Naopak, jsou to masculini {bytosti mužského rodu (Pozn. red.)} "v dosahu německé a zejména rakouské policie". ("Ústřední slavnost", str. 17.) Přinejmenším stejně chameleonská jako účel a zdroj je i kvantita jeho fondů. Je to "několik franků". ("Hlavní kniha", str. 210.) Jsou to "malé fondy". ("Ústřední slavnost", str. 17.) Jsou to postačující fondy, aby byli slušně honorováni všichni lidé, kteří mohou vogtovsky působit v německém tisku a brožurách. Nakonec ještě navíc i způsob, jak byly tyto fondy vytvořeny, je dvojího druhu. Vogt je "namáhavě a svízelně nashromáždil". ("Hlavní kniha", str. 210.) Nikoli, "jsou mu dány k dispozici". (Tamtéž, dokumenty, str. 36.)

"Nemýlím-li se," praví "zaoblená povaha", pak "podplácet znamená tolik co přimět někoho penězi nebo jinými výhodami k činům a projevům, které se příčí jeho přesvědčení." (Tamtéž, str. 217.)

Ten, jehož přesvědčení se to tedy nepříčí, nechá-li se koupit, nemůže být podplacen, a ten, jehož přesvědčení se to příčí, také nemůže být podplacen. Když sekce pařížského ministerstva pro zahraniční tisk nabízí např. švýcarským listům pařížskou "Lithographierte Correspondenz", která stojí 250 franků a vychází denně, za polovinu ceny, za čtvrtinu, ba zadarmo a upozorňuje "příznivě smýšlející redakce", že mohou počítat ještě s hotově vypláceným měsíčním přídavkem 50, 100 i 150 franků, který se zvýší "vždy podle úspěchů", pak to přece není ani v nejmenším podplácení. Redakce, jejichž přesvědčení se příčí denní "Correspondenz" a měsíční přídavek, nikdo nenutí, aby odbíraly a pobíraly jedno i druhé. A je snad "podplacen" Granier de Cassagnac, nebo Laguéronnière, anebo About, nebo Grandguillot, nebo Bullier, anebo Jourdan ze "Sièclu"[525], nebo Martin a Boniface z "Constitutionnelu"[526], anebo Rochaid Daʼda Albert? Cožpak se kdy stalo, aby se solventní čin nebo výrok dostal do konfliktu s přesvědčením těchto pánů? Anebo podplatil snad Vogt např. agenta jistého dříve mu nepřátelského švýcarského listu, když dal zdarma k dispozici několik set výtisků svých "Studií"? Rozhodně je to podivné pozvání, toto Vogtovo pozvání publicistům, aby ve smyslu svého vlastního přesvědčení působili v orgánech, kam mají přístup, a aby za toto působení přijímali honoráře prostřednictvím orgánu pana Karla Vogta v Ženevě. Že Vogt hází na jednu hromadu honorář, který určité noviny platí svým vlastním spolupracovníkům, s tajnými podporami, které nějaký třetí chlapík nabízí z anonymní pokladny dopisovatelům novin, které jsou mu dočista cizí, ba dokonce tisku celé země — toto quid pro quo {matení, zaměňováni pojmů (Pozn. red.)} dokazuje, nakolik se už německý Daʼda "zapracoval" do morálky 2. prosince.

"U pramene jinoch seděl." {První verš Schillerovy básně "Jinoch u potoka". (Pozn. red.)} Ale u kterého pramene?

Místo týdeníku "Die neue Schweiz", plánovaného Vogtem, začala později v Ženevě vycházet "Neue Schweizer Zeitung", založená dlouholetým přítelem našeho Daʼdy, panem A. Brassem. Jednoho chladného listopadového rána prohlásil pak pan Brass k úžasu celé Ženevy, že prý

"v dopise Vogtovi odmítl francouzské koryto, které mu chtěl Vogt přistrčit".

Zároveň prohlásil, že je ochoten obhájit své udáni před soudem ("Neue Schweizer Zeitung" z 12. listopadu 1859). A kohout, nebo spíše kapoun, který do té chvíle tak vesele kokrhal, zmlkl, jakmile byl pocuchán na vlastním hnojišti. "Novopečený Švýcar, občan bernského kantonu a člen ženevské Stavovské rady" byl teď přímo v Ženevě veřejně obviněn svým "notorickým" přítelem z pokusu podplácet francouzskými penězi. A ženevská Stavovská rada mlčela.

Ať si čtenář nemyslí, že snad mohl Vogt vznešeně ignorovat "Neue Schweizer Zeitung". Udání proti němu, jak bylo řečeno, vyšlo v čísle z 12. listopadu 1859. Brzy nato přinesl týž list pikantní charakteristiku Plon-Plona, a "Revue de Genève"[527], orgán ženevského diktátora Jamese Fazyho, ihned protestovala v úvodníku na čtyři sloupce. ("Revue de Genève" ze 6. prosince 1859.) Protestovala "au nom du radicalisme genèvois", jménem ženevského radikalismu. Takovou závažnost přikládal dokonce i James Fazy listu "Neue Schweizer Zeitung". Na čtyřsloupcovém úvodníku v "Revue de Genève" je neomylně znát, že tu pomáhala i Vogtova ruka. Brass sám je tu do jisté míry omlouván. Není prý původcem útoku na Plon-Plona, byl prý jen uveden v omyl. Corpus delicti se tu ryze vogtovským způsobem připisuje na vrub témuž L. Häfnerovi, kterého Vogt i v "Hlavní knize" (na str. 188) podezírá, že prý píše "odporné osobní skandální historky o císaři a o princi Napoleonovi", a zrovna tak tu nechybí ani narážka, u Vogta nevyhnutelná, na "pověstného bývalého bádenského poručíka Clossmanna" jakožto bernského dopisovatele "Allgemeine Zeitung". (Srov. "Hlavní knihu", str. 198.) Zastavme se na chvíli u protestu, který pán a sluha, James Fazy a Karl Vogt, uveřejnili 6. prosince 1859 v "Revue de Genève" "jménem ženevského radikalismu" a na záchranu Plon-Plonovy cti.

Brass je obviňován, že prý se snaží "utvrdit se ve svém německém mínění o Francii urážkou prince z rodu Bonapartů". Plon-Plon, jak prý se v Ženevě už dávno ví, je liberál nejryzejšího zrna, který v době svého vyhnanství hrdě odmítl "hrát nějakou úlohu u dvora ve Stuttgartu nebo snad dokonce v Petrohradě". Bylo by prý neskonale směšné připisovat mu, že pomýšlí na vytvoření nějakého malého mocnářství, jako třeba etruského království, jak to dělá urážlivý článek "Neue Schweizer Zeitung".

"Princ Napoleon, jehož síla tkví v osobním pocitu jeho génia a jeho vloh, cení si sám sebe příliš vysoko, než aby pomýšlel na tyto ubohé malé trůny."

Ve Francii naopak, v "centru vyspělé civilizace a všeobecné iniciativy", hraje raději úlohu markýze Pozy u svého urozeného bratrance "jako princ-občan" (prince-citoyen). "Jeho bratranec si ho váží a má ho rád, ať se už o tom říká cokoli." Princ je nejen Bonapartův markýz Poza. Je to "nezištný přítel" Itálie, Švýcarska, zkrátka národností.

"Princ Napoleon, stejně jako císař, je veliký ekonom… Je jisté, že zvítězí-li jednou ve Francii dobré zásady politické ekonomie, bude to jistě z velké části zásluhou prince Napoleona."

Byl a je "stoupencem nejneomezenější svobody tisku", odpůrcem všech policejních preventivních opatření, nositelem "myšlenek svobody v nejširším smyslu toho slova, a to v teorii i při jejich aplikaci". Shledá-li, že císařovy uši jsou pod vlivem zlého okolí hluché k jeho věšteckému Egeriinu hlasu, ustoupí důstojně do pozadí, ale "nemračí se". Jedině "jeho zásluhy ho vydaly napospas pomluvám Evropy".

"Nepřátelé Francie se ho bojí, protože se opírá o revoluční podporu evropských národů, aby jim vrátil jejich národnost a jejich svobodu."

Tedy zneuznaný génius, markýz Poza, Egeria, ekonom, záštita ujařmených národností, demokrat nejryzejšího zrna — a — možno-li tomu uvěřit? — Plon-Plon je "habile comme général et brave comme tout officier français" ("obratný jako generál a statečný jako každý francouzský důstojník").

"Dokázal to ve východním tažení za bitvy na Almě a po ní." A v italském tažení "dobře zorganizoval svůj armádní sbor v počtu 50 000 mužů" (známý corps de touristes {turistický sbor (Pozn. red.)}, málem bych byl řekl corps de ballet {baletní sbor (Pozn. red.)}) "a za krátkou dobu vykonal těžký pochod hornatou krajinou, aniž mělo jeho vojsko v čemkoli nedostatek".

Jak známo, francouzští vojáci na Krymu si pro strach před bitvou vymysleli výraz la maladie Plon-Plonienne {Plon-Plonova nemoc (Pozn. red.)}, a Plon-Plon ustoupil z poloostrova pravděpodobně jen proto, že začal vzrůstat nedostatek potravin.[528]

"Ukázali jsme ho," končí vítězně "Revue de Gcnèvc", "ukázali jsme ho" — totiž Plon-Plona — "takového, jaký je."

Sláva generálu Plon-Plonovi!

Není tedy divu, říká-li Vogt, že svou válečnou pokladnu přijal z "demokratických rukou". Plon-Plon, prince rouge {rudý princ (Pozn. red.)}, je Vogtův i Fazyho ideál, je to vlastně jakýsi zakletý princ evropské demokracie. Vogt nemohl své peníze dostat z čistších demokratických rukou než z rukou Plon-Plonových. Dokonce i kdyby se část peněz, které Plon-Plonův urozený bratranec odevzdal přímo panu Kossuthovi, byla tajně dostala z maďarských rukou do rukou pana Vogta, pak by byl stále jejich "původ hrozný", ale z Plon-Plonových rukou! Dokonce i peníze, které Vogt v době neuchâtelského konfliktu přijal od hraběnky C. {tj. od hraběnky Károlyiové (Pozn. red.)}, Klapkovy přítelkyně, pocházely snad z rukou jemnějších, ale rozhodně ne z rukou čistších a demokratičtějších. Plon-Plon est voluptueux comme Héliogabale, lâche comme Ivan III et faux comme un vrai Bonaparte, {Plon-Plon je chlípný jako Heliogabatus, zbabělý jako Ivan III. a věrolomný jako pravý Bonaparte. (Pozn. red.)} říká známý francouzský spisovatel. To nejhorší, co Plon-Plon natropil, byla jeho snaha udělat ze svého bratrance homme sérieux {člověka, kterého je třeba brát vážně (Pozn. red.)}. Victor Hugo mohl ještě říci o Ludvíku Bonapartovi: nʼest pas monstre qui veut {není netvorem každý, komu se zachce. (Victor Hugo, "Napoléon le petit", závěr, 1. část, 1. kapitola.) (Pozn. red.)}, ale od té doby, co Ludvík Bonaparte vynalezl Plon-Plona, soustředila se na muže v Tuileriích obchodní strana a na muže v Palais-Royal groteskní strana císařské Janusovy hlavy. Nepravý Bonaparte, který je synovcem svého strýce, aniž by byl synem svého otce[529], vypadal vůči tomuto pravému Bonapartovi jako pravý; takže Francouzi stále ještě říkají: lʼautre est plus sûr {ten druhý je jistější (Pozn. red.)}. Plon-PIon je zároveň Don Quijote i Hudibras této Bas-Empire[443]. Hamlet shledal, že je na pováženou, že Alexandrův prach je možná určen k tomu, aby byl zátkou v nějaké kádi. {Viz Shakespeare, "Hamlet", 5. jednání, 1. scéna. (Pozn. red.)} Co by Hamlet asi řekl, kdyby spatřil zetlelou Napoleonovu hlavu na Plon-Plonových ramenou! {"Vogt vypráví, že prý se měl už roku 1852 vydat na výzkumnou cestu (na nějakou bakchickou výpravu?) s Plon-Plonem, kterému ho prý s nadšením doporučil jeden "proudhonovec" pro jeho "mais do que promettia a força humana" ["nad lidskou míru" - Camoes, "Lusovci", zpěv první, stance první] ("úžasné přírodovědecké výzkumy"). ("Hlavní kniha", dokumenty, str. 24. (Marxova poznámka.) (Pozn. red.)}

Ačkoli Vogt měl základní kapitál ve své válečné pokladně "z francouzského koryta", uspořádal, ovšem asi jen tak mimochodem, aby to koryto zamaskoval, ostentativní sbírky "několika franků" mezi víceméně demokratickými přáteli. Takové je jednoduché řešení jeho rozporů, pokud jde o pramen, kvantitu a způsob utváření jeho fondů.

Vogtova agentura se neomezovala na "Studie", "Program" a náborovou kancelář. Na "ústřední slavnosti" v Lausanne zvěstoval německým dělníkům ve Švýcarsku poslání L. Bonaparta osvobozovat národnosti, ovšem z radikálnějšího hlediska než ve "Studiích", určených pro německého liberálního šosáka. V těchto "Studiích" dospěl hlubokým proniknutím do vztahu mezi "látkou a sílou"[391] k přesvědčení, že nelze pomýšlet "na otřesení a rozklad nynějších vlády Německu" ("Studie", str. VII, předmluva), a zejména vyzýval "německého buržou" (tamtéž, str. 128), "aby si vzal k srdci", že bonapartístické "osvobození" Itálie znamená ochranu "před revolucí" v Německu, kdežto německé dělníky naopak poučuje, že "Rakousko je jediný opěrný bod pro další trvání jejich existence" (totiž existence německých vladařů). ("Ústřední slavnost atd.", str. 11.)

"Právě jsem vám řekl," říká, "že ve vztahu k cizině žádné Německo neexistuje, že musí být teprve vytvořeno a že může být podle mého přesvědčení vytvořeno jen v podobě spolku republik, podobného spolku švýcarského spříseženstva." (Tamtéž, str. 10.)

Toto řekl 26. června (1859), kdežto ještě 6. června, v doslovu k druhému vydání "Studií", úpěnlivě žádá pruského prince regenta {tj. Viléma. (Pozn. red.)}, aby silou zbraní a dynastickou občanskou válkou podrobil Německo rodu Hohenzollernů. Monarchická centralizace silou zbraní je ovšem nejkratší cesta k federativní republice "podobné spolku švýcarského spříseženstva". Rozvíjí dále teorii o "zahraničním nepříteli" — Francii —‚ k němuž se prý Německo musí přidat proti "vnitřnímu nepříteli" — Rakousku.

"Mám-li," vykřikuje, "na vybranou mezi ďáblem (Habsburkem) a jeho babičkou (Ludvíkem Bonapartem), pak si vyberu tu druhou; vždyť je to stará bába a umře."

Tato přímá výzva Německu, aby pod záminkou nenávisti k Rakousku padlo do náručí prosincové Francii, mu připadala přece jen příliš kompromitující pro čtenářské obecenstvo, a proto ji v tištěném projevu přeměnil takto:

"A jde-li o to, zaujmout stanovisko ve sporu mezi ďáblem a jeho babičkou, pak pokládáme za nejlepší, když se oba navzájem pobijí a sežerou, neboť to nám ušetří námahu." ("Ústřední slavnost atd.", str. 13.)

Zatímco konečně ve "Studiích" zvedá Ludvíka Bonaparta na štít jako císaře rolníků a vojáků, prohlašuje tentokrát, před dělnickým posluchačstvem, že prý

"v nynější chvíli byli zejména dělníci v Paříži z velké většiny získáni pro Ludvíka Bonaparta".

Podle mínění francouzských dělníků "Ludvik Bonaparte dělá všechno, co měla udělat republika, neboť dává práci proletářům, přivádí měšťáky na mizinu atd." ("Ústřední slavnost atd.", str. 9.)

Ludvík Bonaparte je tedy dělnický diktátor, a jako dělnického diktátora ho německým dělníkům ve Francii velebí týž Vogt, který v "Hlavní knize" při pouhém slově "dělnická diktatura" nadskakuje v měšťáckém rozhořčení!

Pařížský program, který agentům prosincové říše ve Švýcarsku předpisoval jejich operační plán pokud jde o anexi Savojska, měl tři body: 1. Co nejdéle úplně ignorovat pověsti o hrozícím nebezpečí a v případě nutnosti je odbýt jako rakouský výmysl; 2. v pokročilejším stadiu šířit názor, že Ludvík Bonaparte chce přičlenit neutralizované území ke Švýcarsku; a konečně 3., až bude provedena anexe, používat jí jako záminky pro alianci Švýcarska s Francií, tj. pro její dobrovolné podrobení bonapartistickému protektorátu. Uvidíme, jak přesně se pán a sluha, James Fazy a Karl Vogt, ženevský diktátor a jeho kreatura - člen ženevské Stavovské rady, řídili tímto programem.

Víme už, že Vogt se ve "Studiích" vyhýbal i nejvzdálenější narážce na ideu, pro kterou jeho osudový člověk vytáhl do války. Totéž mlčení na ústřední slavnosti v Lausanne, v Národní radě[517], při oslavách Friedricha Schillera a Roberta Bluma, v bielském "Commis voyageur", konečně v "Hlavní knize". A přesto tato "idea" pocházela dokonce z dřívější doby než spiknutí v Plombières.[511] Už v prosinci 1851, několik dní po státním převratu napsal "Patriote savoisien":

"V antišámbrech elysejského paláce si už rozdělují úřednická místa v Savojsku. Jeho noviny z toho mají dokonce velmi příjemnou zábavu." {"On se partage déjà les places… de la Savoie dans les antichambres de lʼElysée. Ses journaux plaisantent même assez agréablement là-dessus." (Marxova poznámka.)}

Už 6. prosince 1851 prorokoval pan Fazy, že Ženeva upadne do područí prosincové říše. {"Peut-être le citoyen Thurgovien que nous avons si bien défendu contre les menaces de Louis-Philippe, nous fera-t-il la grâce de vouloir bien se constituer comme médiateur, et reprendre de nous Genève." ["Snad nám občan kantonu Thurgau, kterého jsme tak dobře hájili proti hrozbám Ludvíka Filipa, prokáže milost, že se laskavě uvolí k úloze prostředníka a vezme nám zase Ženevu."] ("Revue de Genève" ze 6. prosince 1851.) (Marxova poznámka.)}

1. července měl Stämpfli, tehdejší spolkový president, rozhovor s kapitánem Harrisem, anglickým chargé dʼaffaires v Bernu. Opakoval svou obavu, že v případě, že se rozšíří panství Sardinie v Itálii, bude Francie anektovat Savojsko, a zdůraznil, že anexe, jmenovitě anexe severního Savojska, úplně obnažuje jeden bok Švýcarska a brzy prý přivodí ztrátu Ženevy (viz první Modrou knihu, "On the proposed annexation of Savoy and Nice", čís. I). Harris podal zprávu Malmesburymu, který zase pověřil lorda Cowleyho v Paříži, aby od Walewského požadoval objasnění císařových záměrů. Walewski nijak nepopíral, že

"otázka anexe byla mezi Francií a Sardinii nejednou projednána, a že se císař domnívá, že v případě, že se Sardinie rozroste na italské království, není nerozumné očekávat, že na druhé straně učiní Francii územní ústupky". (Tamtéž, čís. IV.)

Walewského odpověď je datována 4. července 1859, byla tedy odeslána dříve, než byl uzavřen villafrancký mír. V srpnu 1859 vyšel v Paříži Petétinův pamflet, v němž byla Evropa připravována na anexi Savojska.[530] Ještě v srpnu, po letním zasedání švýcarského Národního shromáždění, se Vogt odplížil do Paříže, aby si tam od Plon-Plona vyzvedl pokyny. Chtěl zahladit stopy, a tak prostřednictvím svých kumpánů, Ranickela a spol., dal v Ženevě rozšířit pověst, že odjel do lázní u Vierwaldstättského jezera.

"ze Pâris lëbt er mangen tac,
vil kleiner wîsheit er enpflac,
sîn zerung was unmâzen gróz;
ist ër ein esel und ein gouch,
das sëlb ist ër zuo Pârîs ouch."
{"V Paříži drahně času žil,
ani zbla zmoudřet netoužil,
břich cpal si vždycky o sto šest...
Jestli byl nemehlo a troup,
v Paříži leda ještě zhloup."[428]). (Pozn. red.)
}

V září 1859 viděla švýcarská spolková rada, že nebezpečí anexe je ještě blíž (tamtéž, čís. VI), 12. listopadu se usnesla, že pošle v tomto smyslu memorandum velmocím, a 18. listopadu odevzdali president Stämpfli a kancléř Schiess oficiální nótu anglickému chargé dʼaffaires v Bernu (tamtéž, čís. IX). James Fazy, který se v říjnu vrátil ze své nezdařené cesty do Toskánska, kde se marně zasazoval o Plon-Plonovo etruské království, postavil se nyní svým obvyklým afektovaně zlostným, hašteřivě hlučným způsobem proti pověstem o anexi: Ve Francii ani v Sardinii se prý nikomu ani nezdá o anexi. Čím víc se nebezpečí blížilo, tím víc vzrůstala důvěra "Revue de Genève", jejíž kult rodu Napoleonova se korybantsky[531] rozběsnil v listopadu a prosinci roku 1859 (viz např. výše citovaný Plon-Plonův článek).

S rokem 1860 vstupujeme do druhé fáze handrkování o anexi.

Teď už nebylo v zájmu představitelů prosincové říše ignorovat a zapírat. Nyní bylo naopak třeba navnadit Švýcarsko pro anexi a úskočně je vehnat do nesprávného postoje. Bylo třeba provést druhý bod programu Tuilerií, vyrukovat tedy co nejhalasněji s heslem zamýšleného darování neutrálního území Švýcarsku. Švýcarští přívrženci prosincové říše byli při tomto jednání samozřejmě podporováni současnými manévry v Paříži. Tak například Baroche, ministr vnitra, prohlásil začátkem ledna 1860 švýcarskému vyslanci dr. Kernovi, že

"kdyby došlo ke změně držitele Savojska, má být zároveň Švýcarsku podle smluv z roku 1815 postoupena dobrá obranná linie". (Viz citovanou Modrou knihu, čís. XIII.)

Ještě 2. února 1860, v týž den, kdy Thouvenel označil anglickému vyslanci lordu Cowleymu anexi Savojska a Nizzy "jako možnost", prohlásil mu zároveň, že prý

"francouzská vláda považuje za samozřejmé, že za takových okolností budou okresy Chablais a Faucigny navždy přivtěleny ke Švýcarsku". (Tamtéž, čís. XXVII.)

Šíření této iluze mělo nejen navnadit Švýcarsko pro anexi Savojska k prosincové říši, ale zároveň ulomit hrot jeho pozdějšímu protestu proti této anexi a kompromitovat je před Evropou jako spoluviníka, třebas napáleného spoluviníka prosincové říše. Frey-Hérosé, od roku 1860 spolkový president, nepadl do této léčky, prohlásil naopak kapitánu Harrisovi, že má pochybnosti o údajných výhodách přivtělení neutralizovaného území ke Švýcarsku. Harris za svou osobu varoval spolkovou vládu před bonapartistickou intrikou, aby

"nevznikl dojem, že i Švýcarsko je mocnost, která si dělá zálusk na anexi a usiluje o rozšíření svého území ". (Tamtéž, čís. XV.)

Naproti tomu sir James Hudson, anglický vyslanec v Turínu, píše po delší rozmluvě s Cavourem lordu Johnu Russellovi:

"Domnivám se nikoli bezdůvodně, že i Švýcarsko lačně usiluje o anexi části savojského území. Nelze si tedy vůbec dělat iluze, že vytýkají-li se Francii její anekční choutky, není snad Švýcarsko méně vinno… Protože tento dvojí útok tak komplikuje tuto otázku, je spíš možno omluvit postoj Sardinie." (Tamtéž, čís. XXXIV.)

Nakonec, jakmile Ludvík Bonaparte odhodil masku, prozradil i Thouvenel docela neomaleně tajemství hesla o švýcarské anexi neutrálního území. V depeši francouzskému diplomatickému zástupci v Bernu otevřeně zesměšňuje protest Švýcarska proti anexi Savojska k Francii, a čím? "Plánem na rozdělení Savojska", naoktrojovaným Švýcarsku z Paříže. (Viz Thouvenelovu depeši ze 17. března 1860.)

A jak mezitím švýcarští agenti prosincové říše pomáhali snovat předivo lží? James Fazy je první, kdo v lednu 1860 líčí anglickému chargé dʼaffaires v Bernu anexi Chablais a Faucigny ke Švýcarsku ne jako slib Ludvíka Bonaparta, nýbrž jako přání Švýcarska a obyvatel neutralizovaných okresů. (Tamtéž, čís. XXIII.) Vogt, který dosud neměl tušení o možnosti anexe Savojska k Francii, je zčistajasna naplněn duchem prorockým, a "Times", které od svého založení nikdy neuvedly Vogtovo jméno, oznamují zčistajasna ve zprávě datované 30. ledna:

"Švýcarský profesor Vogt tvrdí, že ví, že Francie chce Švýcarsku opatřit Faucigny, Chablais a Genevois, neutrální území Savojska, jestliže spolková rada povolí Francouzské republice volné používání Simplonu." ("Times", 3. února 1860.)

Ale nejen to! Koncem ledna 1860 ujišťuje James Fazy anglického chargé dʼaffaires v Bernu, že Cavour, s nímž měl ani ne před dvěma měsíci dlouhou rozmluvu v Ženevě, je zarytý odpůrce jakýchkoli územních ústupků Francii. (Viz citovanou Modrou knihu, čís. XXXIII.) Zatímco se Fazy takto zaručuje Anglii za Cavoura, omlouvá se Cavour Anglii anekčními choutkami právě tohoto Fazyho. (Tamtéž, čís. XXXIII.) A konečně Tourte, švýcarský vyslanec v Turínu, utíká ještě 9. února 1860 k anglickému vyslanci Hudsonovi jen proto, aby ho ujistil, že

"neexistuje žádná dohoda mezi Sardinií a Francií o odstoupení Savojska Francii, a že Sardinie není ani dost málo ochotna vyměnit s Francií Savojsko nebo jí je odstoupit". (Tamtéž.)

Chvíle rozhodnutí se blížila. Pařížská "Patrie"[532] z 25. ledna 1860 připravovala veřejnost na anexi Savojska článkem nadepsaným "Les voeux de la Savoie" ["Tužby Savojska"]. V jiném článku z 27. ledna, "Le comté de Nice" ["Hrabství Nizza"], předcházel v tomto listu anexi Nizzy už předem decembristicky laděný stín. 2. února 1860 ohlásil Thouvenel anglickému vyslanci Cowleymu, že anexe Savojska a Nizzy je "možnost" dohodnutá už před válkou mezi Francií a Sardinií. Oficiální nóta o skutečném rozhodnutí Francie, že zabere Savojsko a Nizzu, byla však sdělena lordu Cowleymu teprve 5. února (viz řeč lorda Cowleyho v Horní sněmovně 23. dubna 1860) a dr. Kernovi teprve 6. února — oběma, anglickému i švýcarskému vyslanci, s výslovným prohlášením, že neutralizované území má být připojeno ke Švýcarsku. Před těmito oficiálními prohlášeními byl James Fazy informován z Tuilerií, že prý Sardinie odstoupila Francii tajnou smlouvou Savojsko a Nizzu a že smlouva neobsahuje žádnou doložku ve prospěch Švýcarska. Před Thouvenelovými oficiálními prohlášeními lordu Cowleymu a dr. Kernovi měl Fazy podat a ocukrovat svým ženevským poddaným císařskou pilulku. 3. února dal proto prostřednictvím svého slepě oddaného nástroje Johna Perriera uspořádat v místnosti Lidového klubu v Ženevě lidové shromáždění, na které se zdánlivě náhodou dostavil pod záminkou, že prý

"zrovna slyšel (je viens dʼentendre), že se hovoří o smlouvách, které prý uzavřely Francie a Sardinie o odstoupení Savojska. Pohříchu prý už byla taková smlouva podepsána sardinskou vládou 27. ledna; ale z tohoto pozitivního faktu prý ještě nesmíme usuzovat, že je naše bezpečnost skutečně ohrožena... Smlouva sice neobsahuje žádnou písemně formulovanou výhradu ve prospěch našich práv na neutralizované sardinské území; ale nevíme, nemají.li nějakou výhradu v tomto smyslu smluvní strany na mysli... Byla možná chápána jako samozřejmost (sous-estendu comme allant de soi)… Jenom nesmíme předčasně projevit ducha nedůvěry… Musíme se dovolávat sympatií" (s císařstvím státního převratu) "…a zdržet se jakéhokoli nevraživého výroku". (Viz Fazyho "důvěryplnou" řeč, svým způsobem mistrný kousek demagogie, v "Revue de Genève" z 3. února 1860.)

Anglickému chargé d'affaires v Bernu připadaly Fazyho prorocké vědomosti natolik nápadné, že o tom uvědomil lorda Johna Russella zvláštní depeší.

Oficiální smlouva o odstoupení Savojska a Nizzy Francii měla být uzavřena 24. března 1860. Nebylo tedy možné ztrácet čas. Bylo nutné oficiálně konstatovat švýcarské vlastenectví ženevských stoupenců prosincové říše, ještě než bude oficiálně vyhlášena anexe Savojska. Signor Vogt proto počátkem března odjel spolu s generálem Klapkou, který snad byl de bonne foi {byl dobré víry, nic netušil (Pozn. red.)}, do Paříže, aby uplatnil svůj vliv na Egerii v Palais-Royal, na zneuznaného génia Plon-Plona a aby před očima celého Švýcarska celou svou osobní vahou vystoupil ve prospěch anexe neutralizovaného území ke Švýcarsku. Od Plon-Plonovy lukulské tabule — v gastronomii, jak známo, soupeří Plon-Plon s Lukulem a Cambacérèsem, takže i sám Brillat-Savarin, kdyby vstal z mrtvých, by užasl nad Plon-Plonovým géniem, ekonomií, liberálními myšlenkami, vojevůdcovským talentem a osobní udatností na tomto poli — od Plon-Plonovy lukulské tabule, u níž se udatně cpal jako "příjemný společník", vyzval pak Falstaff-Vogt Švýcary k udatnosti. (Viz jeho pařížský list v bielském "Commis voyageur" z 8. března 1860, příloha.) Švýcarsko prý má ukázat, že

"jeho milice tu také nejsou jen pro parádu a aby si hrály na vojáky'. "Odstoupení neutralizovaného území Švýcarsku" je prý iluze. "Postoupení Chablais a Faucigny Francii je první krok, po kterém budou následovat další." "Na dvou chůdách, národnosti a přirozených hranicích, je možné se dostat od Ženevského jezera k Aaře a nakonec až k Bodamskému jezeru a k Rýnu — jsou-li nohy dost silné."

Ale — a v tom je pointa — Falstaff-Vogt stále ještě nevěří, co už měsíc předtím prozradil sám francouzský ministr Thouvenel, co teď věděla celá Evropa — že odstoupení Savojska a Nizzy bylo vymíněno už v srpnu 1858 v Plombières jako cena za francouzskou intervenci proti Rakousku. Jeho "osudového člověka" naopak zrovna teď zahnali páteři proti jeho vůli do náručí šovinismu a násilím ho přiměli ke konfiskaci neutralizovaného území.

"Zřejmě," koktá rozpačitý apologet, "zřejmě byla ve vedoucích kruzích hledána protiváha proti stále rostoucímu klerikálnímu hnutí a došlo se k názoru, že nyní je tato protiváha nalezena v takzvaném šovinismu - v onom nejomezenějším nacionalismu, který nezná nic než získání kousíčku(!) země."

Poté, co Vogt, opojen výpary plon-plonovské kuchyně, tak udatně řádil v bielském "Commis voyageur", bájil krátce po svém návratu z Paříže skrze touž hlásnou troubu o naprosto přátelském smýšlení obyvatel Nizzy vůči Francouzům a dostal se tak do nepříjemného konfliktu s Vegezzi-Ruscallou, jedním z hlavních vůdců italského Národního spolku a autorem brožury "La Nazionalità di Nizza". A když týž hrdina, který si od Plon-Plonovy tabule zahrál na Winkelrieda, se pak v Národní radě v Bernu chopil slova, proměnilo se troubení na válečnou polnici v pískání na diplomatickou flétnu, které doporučovalo klidně pokračovat ve vyjednávání s císařem odjakživa nakloněným Švýcarsku a obzvlášť důrazně varovalo před spojenectvím s Východem. Frey-Hérosé, spolkový president, prohodil několik podivných narážek na Vogta, pro nějž bylo naopak zadostiučiněním, když viděl, že jeho řeč pochválil "Nouvelliste Vaudois"[533] . "Nouvelliste Vaudois" je orgán pánů Blanchenaye, Delarageaze a ostatních waadtských státních velmožů, krátce řečeno: Švýcarské západní dráhy, docela stejně jako je "Neue Zürcher Zeitung"[534] orgánem curyšského bonapartismu a Severovýchodní dráhy. K charakteristice patronů, o které se opírá "Nouvelliste Vaudois", postačí podotknout, že při příležitosti známého sporu o Oronskou dráhu bylo pět waadtských vládních radů několikrát a beztrestně obviněno v tisku jejich odpůrců, že každý z nich dostal od pařížské Crédit mobilier[535] - hlavního akcionáře Švýcarské západní dráhy - darem 10 000 franků v akciích (20 kusů).

Několik dní poté, co Vogt doprovázen Klapkou odcestoval k Egerii v Palais-Royal, odcestoval James Fazy doprovázen Johnem Perrierem k sfinze v Tuileriích. Ludvík Bonaparte si jak známo libuje v úloze sfingy a vydržuje si vlastní Oidipy, tak jako si dřívější francouzští králové vydržovali vlastní dvorní šašky! Fazy se v Tuileriích vrhl mezi Švýcarsko a sfingu. John Perrier, jak bylo řečeno, ho doprovázel na cestě. Tento John je stínem svého Jamese, dělá všechno, co James chce, nedělá nic, co James nechce, žije jím a pro něj, jeho prostřednictvím se stal členem ženevské Velké rady, připravuje pro něho všechny slavnosti a přípitky, je jeho Leporellem a jeho Fialinem. Oba se vrátili do Ženevy s nepořízenou, pokud šlo o ohrožené postavení Švýcarska, a s překvapivým úspěchem, pokud šlo o ohrožené postavení Fazyho. Fary veřejně hromoval, že mu teď spadlo bělmo z očí a že prý bude napříště nenávidět Ludvíka Bonaparta stejně, jak ho dosud miloval. Podivná láska, tahle devítiletá láska republikána Fazyho k vrahovi dvou republik! Fary si hrál na zklamaného vlastence tak virtuózně, že se celá Ženeva rozplývala nadšením pro Fazyho a ztráta Fazyho iluzí se pociťovala skoro ještě bolestněji než ztráta neutralizovaných provincií. Dokonce i Theodore de Saussure, jeho dlouholetý odpůrce, vůdce aristokratické opoziční strany, doznal, že je nemožné nadále pochybovat o švýcarském vlastenectví Jamese Fazyho.

Když přijal tak zasloužené ovace lidu, pospíchal ženevský tyran k Národní radě do Bernu. Krátce po jeho odjezdu podnikl jeho věrný stoupenec, jeho společník z pařížské cesty, zkrátka jeho vlastní John Perrier argonautskou plavbu zcela zvláštního druhu. Tlupa ženevských ožralů (tak je aspoň nazvaly londýnské "Times"), vybraná ze společnosti "fruitiers" {"salašníků" (Pozn. red.)}, Fazyho demokratické tělesné gardy, odplula pod Perrierovým vedením beze zbraní do Thononu, aby na tomto místě neutralizovaného území provedla protifrancouzskou demonstraci. V čem záležela nebo měla záležet tato demonstrace, zda chtěli argonauti dobýt zlaté rouno nebo nasadit svou vlastní kůži, to se až dodnes nikdo nedověděl, protože Perrierovu argonautskou plavbu nedoprovázel žádný Orfeus a neopěvoval ji žádný Apollónios. Jde patrně o jakousi symbolickou okupaci neutralizovaného území Švýcarskem, reprezentovaným Johnem Perrierem a jeho tlupou. Skutečnému Švýcarsku z toho ovšem vzešla ohromná spousta práce s diplomacií omluv a s prohlašováním loajality a s projevy rozhořčení nad Perrierovou symbolickou okupací Thononu, takže Ludvík Bonaparte vypadal vlastně ještě velkomyslně, když se spokojil se skutečným obsazením Thononu a ostatního neutralizovaného území.

John Perrier, v jehož kapsách se našlo asi 1000 franků, byl v Ženevě zatčen. Státní vicekancléř a redaktor "Revue de Genève", pan Ducommun, mladý muž bez soukromého jmění a v obou předtím jmenovaných postaveních závislý na předsedovi státní rady a majiteli revue Jamesu Fazym, byl na základě Perrierovy výpovědi rovněž zatčen. Doznal, že dal Perrierovi peníze, které vzal z pokladny zřízené na vytvoření dobrovolnického sboru — z pokladny, o jejíž existenci nebylo do té doby ženevským radikálům nic známo. Soudní vyšetřování skončilo tím, že byl nejprve propuštěn Ducommun, potom Perrier.

Dne 24. března odstoupil Viktor Emanuel Bonapartovi oficiálně Nizzu a Savojsko i s neutralizovaným územím. Ve dnech 29. až 30. března podnikl John Perrier, který se vrátil s Fazym z Paříže do Ženevy, svou argonautskou plavbu, burleskní demonstraci, která právě v rozhodné chvíli zmařila jakoukoli opravdovou demonstraci. James Fazy v Bernu ujišťoval, že prý "o té události vůbec nic neví" {Vědomí, že po anexi severního Savojska se Ženeva stala francouzskou enklávou, stejně jako francouzské opevnění thononského přístavu, vyhrotily jak známo v poslední době značně protibonapartistickou náladu staré republiky. Opravdové výbuchy této lidové nálady jsou však provázeny výbuchy falešnými, které jsou prováděny na objednávku z Paříže a zčásti je dokonce provádějí zaměstnanci francouzské policie. Tak čteme např. v "Saturday Review"[536] z 22. záři 1860: "Skupina takzvaných Švýcarů se v Thononu dopustila hrubých urážek císařství, když jakýsi nešika četník v přemíře úřední horlivosti zadržel takzvané Švýcary a trval na tom, že mu musí předložit své pasy. Ukázalo se, že tito Švýcaři jsou Francouzi a že mají papíry naprosto v pořádku… Nejpovážlivějším faktem pokud jde o tyto uměle vyvolávané srážky je to, že do jedné z prvních a nejhorších byl nápadně zapleten jeden blízký stoupenec Fazyho" (přítel Perrier). ("The gravest fact relating to these artifical collisions is, that in one of the earliest and the worst of them a close adherent of Mr. Fazy was prominently implicated.") (Marxova poznámka.)}. V bývalém neutrálním území se holedbal Laity, že kdyby tam bývali Švýcaři skutečně rázně zasáhli, byl by jeho císař ihned poslal tři divize, aby vtáhly do Ženevy. Konečně Vogt nebyl do tajemství plavby argonautů sebeméně zasvěcen, neboť několik dní předtím, než se konala, udal ženevské policii profylakticky, že prý se ze Ženevy chystá nějaká srážka na savojské hranici — jenže ji svedl na falešnou stopu. Mám o této věci po ruce dopis jednoho emigranta žijícího v Ženevě, spřáteleného dříve s Vogtem, jinému emigrantovi žijícímu v Londýně. Říká se vněm mimo jiné:

"Vogt o mně šířil pověsti, že prý se ustavičně potloukám mezi západním Švýcarskem a Savojskem, abych podnítil revoluci v neprospěch Švýcarska a ve prospěch mocností nepřátelských Švýcarsku. To bylo jen několik dní před Perrierovým podnikem, o kterém Vogt určitě věděl, já však stejně málo jako Vy. Zřejmě se snažil svést podezření na mne a zničit mě. Naštěstí mě udal i policejnímu řediteli Duymu, který mě dal zavolat a byl nemálo překvapen, když jsem ho hned při prvním dotazu se smíchem přerušil: ‚Aha! Známé Vogtovy intriky!' Požádal mě pak, abych mu sdělil bližší podrobnosti o svém vztahu k Vogtovi. Má výpověď byla zároveň podepřena jedním vládním tajemníkem, členem spolku Helvetia[537] , který příštího dne odjel do Bernu na schůzi ústředí a zde řekl Vogtovu bratrovi, že se mu nelíbí Karlovo chování, načež Gustav lakonicky odpověděl: Už dávno prý poznal z jeho dopisů, jak to vypadá s jeho politikou."

Jestliže zprvu mlčení a zapírání a hlásání důvěry k Ludvíku Bonapartovi měly Švýcarsku zastírat hrozící nebezpečí, jestliže pozdější pokřik o zamýšleném přičlenění Faucigny, Chablais a Genevois ke Švýcarsku měl popularizovat anexi Savojska k Francii, jestliže konečně thononská burleska měla zlomit jakýkoli vážný odpor, pak podle pařížského programu bylo třeba používat anexe, k níž teď skutečně došlo, a nyní už i nepopíratelného nebezpečí samého konec konců jako pohnutek pro dobrovolnou kapitulaci Švýcarska, tj. pro jeho spojenectví s prosincovou říší.

Byl to tak choulostivý úkol, že jedině sám James Fazy se mohl pustit do jeho řešení. Jeho služebník Vogt směl varovat před spojenectvím s Východem, ale jen Fazy sám se mohl přimlouvat za spojenectví se Západem. Nejprve naznačil nutnost takového spojenectví v "Revue de Genève". 18. dubna 1860 koloval v Ženevě výtah z jednoho londýnského dopisu, kde se mj. říkalo:

"Doporučte našim vlivným spoluobčanům, aby se měli na pozoru, kdyby snad J. Fazy radil Švýcarsku, aby se vzdalo své neutrality. Je velmi pravděpodobné, že tato rada vychází přímo od francouzské vlády, jejímž horlivým agentem byl James Fazy až do dnešního dne... Tváří se teď jako dobrý Švýcar, který pracuje proti záměrům Francie, ale jistá, vždy dobře informovaná osoba mě ujišťuje, že je to léčka. Jakmile by Švýcarsko prohlásilo, že už nechce ani nemůže zůstat neutrální, vyvodí z toho francouzská vláda důsledky a donutí je ke spojenectví jako za dob prvního císařství."

Fazy dal potom v "Revue de Genève" uveřejnit odpověď:

"V den, kdy bude Savojsko spojeno s Francií, skončí neutralita Švýcarska sama sebou, a taková Fazyho rada by tedy byla zbytečná."

O tři měsíce později, 10. července, pronesl James Fazy řeč ve švýcarské Národní radě, a v této řeči

"s kletbami a běsněním, se zaťatou pěstí proti bonapartistickýni finančníkům a spolkovým baronům — denuncoval je jako le gouvernement souterrain {podzemní vládu (Pozn. red.)} — vpochodoval do bonapartistického tábora".

Curyšsko-waadtská, oficiálně francouzská strana, ačkoli byla zdánlivě nejhruběji napadena, nechala ho tedy klidně povykovat.

"Evropa, zvláště Německo, opustila Švýcarsko. Tím se neutralita stala nemožnou; Švýcarsko musí hledat spojenectví, ale kde?"

Starý demagog potom cosi breptá o

"blízké, blízce příbuzné Francii, která jednou nahlédne, že jednala nesprávně, a zase to napraví, a může se třebas stát ještě i republikou atd. Ale novou politiku nesmějí zahájit finančnici a spolkoví baroni, kteří se přežili, to musí učinit Helvetia, lid: Jen počkejte, nejbližší volby vám ukážou, zač je toho loket. Spříseženské oddíly jsou v Ženevě velice vítané. Má-li však jejich přítomnost vyjadřovat sebenepatrnější pochybnosti vůči nynější ženevské vládě, pak pryč s nimi. Ženeva si pomůže sama a sama se ubráni."

10. července rozvedl tedy James Fazy v Národní radě to, co předtím naznačil v "Revue de Genève" z 18. dubna — "novou politiku", spojenectví Švýcarska s Francií, tj. připojení Švýcarska k prosincové říši. Dobře informovaní Švýcaři pokládali za unáhlené, že Fazy takto poodkryl svou protibonapartistickou masku, kterou nosil od svého návratu z Tuilerií. Jenže právě Fazy ovládá s virtuozitou téměř palmerstonovskou umění záměrné indiskrétnosti.

Nejpověstnější představitelé "gouvernement souterrain" podali, jak známo, v Národní radě návrh, aby byla vyslovena důtka Stämpflimu, protože jako spolkový president pochopil situaci a na chvíli pojal správné rozhodnutí zajistit neutralizované území proti francouzské agresi švýcarským spolkovým vojskem. Vyslovení důtky bylo ohromnou většinou hlasů zamítnuto, ale Vogtův hlas mezi nimi nebyl.

"Pro Karla Vogta," psali mi tehdy ze Švýcarska, "je velmi příznačné, že nebyl přítomen při jednání ve švýcarské Stavovské radě o vyslovení důtky spolkovému presidentovi Stämpflimu. Jako zástupce ženevského kantonu ohroženého Bonapartem musel by Vogt bezpodmínečně hlasovat pro Stämpfliho, energického obránce tohoto kantonu. Mimoto je s ním v osobním přátelském styku a je mu zavázán vděčností. Vogtův otec a dva jeho bratři si vydělávají na živobytí jako zaměstnanci bernského kantonu; třetímu bratrovi dopomohl Stämpfli teprve nedávno k výnosnému místu vrchního spolkového statistika. Nebylo tedy dost dobře možné, aby při hlasováni, které se provádělo zvoláním jména, vystoupil proti příteli, dobrodinci a populárnímu člověku. Naproti tomu nemohl jako plon-plonovee veřejně schválit politiku, která bojuje na život a na smrt proti agresím bonapartismu. Proto bere do zaječích a strká hlavu do písku, ale jeho široký zadek zůstává přitom přece jen viditelný a sklízí výprask — "obvyklé stratégéma a pozemský osud moderního Falstaffa."

Heslo "rakušáctví" vydané z Tuilerií a tak halasně opakované Jamesem Fazym v "Revue de Genève" i jeho služebníkem Vogtem v bielském "Commis voyageur", ve "Studiích", v "Hlavní knize" atd. se nakonec odrazilo zpátky do samého Švýcarska. Asi tak v polovině dubna se na všech milánských hradbách objevil plakát: "Spor mezi Napoleonem a Švýcarskem". Stálo tam:

"Savojsko bylo pro Švýcarsko patrně lákavým soustem, a tak si Švýcaři, popichováni Rakouskem, pospíšili postavit se do cesty plánům Napoleona III. ve věci, která je jen věcí Itálie a Francie… Anglie a severské velmoci, vyjma Rakousko, se ani v nejmenším nevzpíraly anexi Savojska, jen Švýcarsko, ponoukané Rakouskem, které se snaží ve všech spojeneckých státech Sardinie podněcovat nepokoje a vzpoury, jediné pozvedlo proti tomu hlas… Švýcarsko je nenormální stát, který nemůže dlouho čelit náporu velikého národnostního principu. Němci, Francouzi, Italové nejsou schopni podřídit se stejným zákonům. Jestliže to Švýcarsko ví, ať pomyslí, že v tessinském kantonu se mluví řečí Foscolů a Giustiů, ať nezapomíná, že velká jeho část náleží velkému a velkomyslnému národu, který se nazývá Francouzi."

Zdá se, že Švýcarsko je vůbec jen jakýsi rakouský výmysl.

Zatímco se Vogt sám tak horlivě snažil zachránit Švýcarsko ze spárů Rakouska, pověřil jednoho ze svých nejdůvěrnějších kumpánů, užvaněného Švába Karla Mayera z Esslingenu, člena kusého parlamentu, velikáše, někdejšího majitele klenotnické dílny, aby zachránil Německo. Při slavnosti svěcení praporu neuchâtelského německého dělnického spolku, která se konala v hostinci "U koruny" v Saint Blaise, vyzval slavnostní řečník, člen kusého parlamentu a klenotník Karl Mayer z Esslingenu Německo,

"aby jen pustilo Francouze za Rýn, protože jinak se to v Německu nikdy nemůže zlepšit".

Dva delegáti ženevského dělnického spolku vypravovali o této události, když se po Novém roce (1860) vraceli ze slavnosti svěcení praporu. Když byla jejich zpráva potvrzena delegáty některých jiných západošvýcarských spolků, vydalo ženevské vedení pro výstrahu všem oběžník proti bonapartistickým piklům mezi německými dělníky ve Švýcarsku.

"Nejprve se tu připomíná" - cituji z pamětního spisu, který mám po ruce - "první císařství, za něhož už jednotliví Němci usilovali o podporu Napoleonovy světovlády, jsouce přesvědčeni, že kolos nepřežije pád svého nositele a že potom mezi rozpadlými provinciemi francouzské říše bude alespoň i jednotné Německo, které by si mohlo brzy nato snáze vydobýt svobodu: tehdy se nazývalo politickým šarlatánstvím vysávat všechnu krev z živoucího těla a spoléhat se na nesmyslný zázrak, že se mu znovu vytvoří zdravější krev; mimoto se odsuzovalo to, že se velikému národu přímo upírá síla svépomoci, právo sebeurčení, konečně se připomínalo, že očekávaný mesiáš Německa zrovna nedávno v Itálii ukázal, jak on chápe osvobození národností atd. atd. Oběžník se obracel, jak se v něm říkalo, jen na takové Němce, kteří k dobrému cíli zvolili nesprávný prostředek, a naproti tomu odmítal mít cokoli společného s koupenými publicisty a ctižádostivými výtečníky bývalého režimu."

Současně "Aargauer Nachrichten"[538], orgán Helvetie, tepal

"logiku, podle níž je nutno pustit ježka do krtčího doupěte, aby ho bylo možno lépe chytit a zase vyhodit, neboť podle této vykutálené logiky by se také muselo nechat volné pole právě Efialtům, aby mohli vzniknout Leonidové. Jistý profesor je vévoda Ulrich Württemberský postavený na hlavu; pokoušel se o návrat z vyhnanství s pomocí Bundschuhu[358], když už o něm jezdecká bota nechtěla slyšet; ale týž profesor si to pokazil s Bundschuhem, a proto se uchází o přízeň u jezdecké boty atd."

Důležitost této denunciace proti panu profesoru Vogtovi záležela v tom, že vyšla v orgánu Helvetie. Jakoby na oplátku se mu dostalo tím příznivějšího přijetí v "Espérance"[539], v novinách, které začaly vycházet v Ženevě roku 1859 ve velkém formátu a s velkými náklady financovanými z francouzské státní pokladny. Úkolem "Espérance" bylo hlásat anexi Savojska a Porýní zvlášť, a mesiášské poslání Ludvíka Bonaparta jako osvoboditele národností vůbec. Kdekdo v Ženevě ví, že Vogt byl habitué {stálým hostem (Pozn. red.)} v redakci "Espérance" a že byl jedním z jejích nejčilejších spolupracovníků. Sám jsem se dověděl o podrobnostech, které vylučují jakékoli pochybnosti o tomto faktu. Co Vogt naznačuje ve svých "Studiích", co dal rozhlásit v Neuchâtelu prostřednictvím svého kumpána, užvaněného Švába, člena kusého parlamentu a klenotníka, Karla Mayera z Esslingenu, to je dále rozvinuto v "Espérance". Tak se říká např. v jejím čísle z 25. března 1860:

"Je-li jediná naděje německých vlastenců založena na válce s Francií, jaký mohou mít potom důvod chtít oslabovat vládu té země a překážet jí, aby si vytvořila přirozené hranice? Anebo snad lid v Německu ani zdaleka nesdílí tuto nenávist k Francii? Ať je tomu jakkoli, jsou tu velmi upřímní němečtí vlastenci, a zejména mezi nejpokrokovějšími německými demokraty" (zejména říšský fojt, Raniklík, Karl Mayer z Esslingenu a tutti quanti {a všechna ta čeládka, a jim podobní (Pozn. red.)}), "kteří ve ztrátě levého břehu Rýna nevidí žádné velké neštěstí, kteří jsou naopak přesvědčeni, že jen po této ztrátě začne politický život Německa, obrozeného Německa, opřeného o spojenectví a splývajícího s civilizací evropského Západu." {"Si la seule espérance des patriotes allemands est fondée sur une guerre avec la France, quelle raison peuvent-ils avoir de chercher à affaiblir le gouvernement de ce pays et lʼempêcher de former ses frontières naturelles? Serait-il que le peuple en Allemagne est loin de partager cette haine de la France? Quoi quʼil en soit, il y a des patriotes allemands très sincères, et notamment parmi les démocrates les plus avancés, qui ne voient pas grand malheur dans la perte de a rive gauche du Rhin, qui sont, au contraire, convaincus que cʼest après cette perte seulement que commencera la vie politique dʼune Allemagne régénérée, appuyée sur lʼalliance et se confondant avec la civilisation de lʼOccident européen." ("LʼEspérance", 25 mars 1860.) (Marxova poznámka.)}

Když ji Vogt tak přesně informoval o názorech nejpokrokovější německé demokracie, prohlašuje "Espérance" v úvodníku z 30. května, že

"plebiscit na levém břehu Rýna brzy ukáže, že tam všichni smýšlejí francouzsky".

"Postheiri", švýcarský humoristický list, zahrnoval teď špatnými vtipy "Espérance", "nedomrlého valacha", který teď musí za lehkými vavříny Bakcha Plon-Plona táhnout na hřbetě ještě i "těžký ranec" jeho Siléna.

Jak precizně jsou prováděny bonapartistické manévry v tisku, je vidět z tohoto případu. Podle úvodníku v ženevské "Espérance" z 30. května měl levý břeh Rýna na základě plebiscitu připadnout prosincové říši; 31. května zahájil Louis Jourdan v pařížském "Siècle" podkopnou činnost za anexi Porýní, a začátkem června namířil "Propagateur du Nord et du Pas-de-Calais" své zbraně těžkého kalibru proti Belgii. Krátce před ženevskou hlásnou troubou prohlásil Edmont About v "Opínion nationale", že prý zvětšení Sardinie donutilo císaře "de prendre la Savoie... c.-à-d. nous fermons notre porte" {"zabrat Savojsko… tj. zavíráme svou bránu" (Pozn. red.)}, a dále píše, že kdyby snad sjednocovací snahy v Německu vedly k podobnému zvětšení Pruska, "alors nous aurions à veiller à notre sûreté, à prendre la rive gauche du Rhin, c.-à-d. nous fermerions notre porte" {"pak bychom se museli postarat o svou bezpečnost, zabrat levý břeh Rýna, tj. zavřeli bychom svou bránu" (Pozn. red.)}. Za tímto lehkomyslným vrátným náslcdoval v patách těžkopádný rohatec, A. A.-korespondent "Indèpendance belge"[540], něco na způsob Josepha Prudhomma a speciální Pýthie "Prozřetelnosti" usídlené v Tuileriích. Mezitím "Espérance" vyhnala svoje svérázné nadšení pro německou jednotu a svou rozhořčenou denunciaci německých nepřátel prosincové říše oddaných Rakousku do tak závratné výše, že James Fazy, který musí dbát na určité diplomatické ohledy a mimoto se zrovna chystal přeměnit "Revue de Genève" na "Nation suisse", ráčil s velkomyslnou shovívavostí prohlásit prostřednictvím "Revue", že je možné stavět se proti bonapartismu, a přitom člověk nemusí být Rakušák.

Karl Vogt, německý Daʼda, majitel bonapartistické verbířské kanceláře pro německý tisk, pomocný agent Fazyho, "příjemný společník" v Palais-Royal, Plon-Plonův Falstaff, Ranickelův "přítel", napověda bielského "Commis voyageur", spolupracovník "Espérance", chráněnec Edmonda Abouta, pěvec "Všiviády" — musel však klesnout ještě o stupeň hlouběji. V Paříži, před očima celého světa, v "Revue contemporaine", se měl objevit ruku v ruce s monsieur Edouardem Simonem. Podívejme se na chvilku, co to je "Revue contemporaine" a kdo to je monsieur Edouard Simon.

"Revue contemporaine" byla původně oficiální bonapartistická revue příkře namířená proti "Revue des deux Mondes"[541], kam psali elegantní pisatelé, lidé z "Journal des Débats"[542], orleanisté, fuzionisté[543], zejména i profesoři z Collège de France a Membres de lʼInstitut[544] . Protože tento oficiální personál nebylo možné do "Revue contemporaine" přímo nakomandovat, pokoušeli se odkomandovat jej z "Revue des deux Mondes" a přitáhnout jej takto oklikou do bonapartistické revue. Ale tento tah neměl žádoucí úspěch. Vlastníci "Revue contemporaine" pokládali dokonce za neproveditelné pouštět se do něčeho s redakčním výborem, který jim naoktrojoval pan Laguéronnière. A protože břichomluvec z Tuilerií potřebuje hlásné trouby různého ladění, byla "Revue contemporaine" přeměněna v oficiózní revui, kdežto "Revue européenne"[545] byla ustavena s redakčním výborem naoktrojovaným Laguéronnièrem jako revue oficiální.

Nyní k monsieur Edouardu Simonovi, což je od přírody žid z porýnského Pruska jménem Eduard Simon, který však dělá ty nejkomičtější grimasy, aby byl pokládán za Francouze na slovo vzatého, jenže jeho styl každou chvíli prozrazuje žida z porýnského Pruska, přeloženého do francouzštiny.

Krátce po Schillerových oslavách (v listopadu 1859) jsem se u jednoho londýnského známého setkal s velmi úctyhodným obchodníkem, dlouhá léta usazeným v Paříži, který obšírně vyprávěl o pařížských Schillerových oslavách, o Schillerových společnostech atd. Přerušil jsem ho otázkou, jak se německé společnosti a schůze snášejí v Paříži s policií prosincové říše. Odpověděl s veselým potutelným úsměvem:

"Ani jedna schůze se ovšem neobejde bez fízlů a ani v jednom spolku nechybí fízl. Abychom se tedy vyhnuli všelijakým okolkům, řídíme se jednou provždy jednoduchou taktikou - probatum est {osvědčila se (Pozn. red.)} - že mezi sebe přivedeme nějakého známého fízla a hned ho zvolíme do výboru. A to potom máme pro všechny takové případy vždycky po ruce našeho Edouarda Simona. Je vám známo, že Laguéronnière, dříve Lamartinův lokaj a výrobce žvástů pro Emila de Girardin, je teď císařovou favoritkou, jeho tajným stylistou a zároveň vrchním cenzorem francouzského tisku. A co se týče Edouarda Simona, ten je Laguéronnièrovým oblíbeným psíčkem a," dodal se zvláštním svraštěním nosu, "a je to velmi hnusně páchnoucí psisko. Edouard Simon, což mu jistě nebudete mít za zlé, nechtěl pracovat pour le roi de Prusse {pro nic za nic; doslova: pro pruského krále (Pozn. red.)}, ale zjistil, že když přejde na stranu prosincového systému, prokáže sobě i civilizaci neocenitelné služby. Je to chlapík malého ducha a špinavé povahy, ale nevyzná se zrovna nejhůř v jisté oblasti podřadných intrik. Laguéronnière odkomandoval svého Edouarda Simona do ‚Patrie' jako jednoho z jejich úvodníkářů. To bylo důkazem taktu tajného stylisty. Majitel ‚Patrie', bankéř Delamarre, je totiž nafoukaný, zarputilý, neohrabaný a vzteklý parvenu, který ve své kanceláři kolem sebe nestrpí nikoho kromě bezvýhradně podlézavých a poddajných kreatur. Náš Edouard Simon, který přes svou krysí jedovatost dovede být úlisný jako angorská kočka, byl zde tedy docela na svém místě. ‚Patrie', jak víte, byla v době republiky jedním z nejnestoudnějších orgánů Rue de Poitiers[546] . Od prosincového převratu se hašteří s ‚Pays'[547] a s ‚Canstitutionnelem' o čest být polooficiálním orgánem Tuilerií, a od chvíle, kdy byl dán signál, se značně činí ve věci anekční horečky. Vždyť znáte ty žebráky, kteří na ulici předstírají padoucnici, aby z kolemjdoucích vymámili několik sous. ‚Patrii' se opravdu dostalo cti, že směla první oznámit chystanou anexi Savojska a Nizzy. Jakmile k anexi došlo, hned zvětšila svůj formát, neboť, jak prostomyslně prohlásil pan Delamarre: ‚La Savoie et le Comté de Nice ayant été annexés à la France, la conséquence naturelle est lʼagrandissement de la Patrie.' {‚Když byly Savojsko a hrabství Nizza připojeny k Francii, pak z toho přirozeně vyplývá zvětšení Vlasti!' (Jde o slovní hříčku: "zvětšení vlasti' znamená zároveň "zvětšení listu ‚Patrie'".) (Pozn. red.)} Kdo by si přitom nevzpomněl na vtipný výrok pařížského cynika, který na otázku ‚Quʼest-ce que la patrie?' {‚Co je to vlast?' (Pozn. red.)} bez okolků odpověděl: ‚Journal du soir' {‚Večerník' (Pozn. red.)}. A kdyby byly anektovány dokonce porýnské provincie, jaké zvětšeni by to znamenalo pro ‚Patrii' a její formát a pro salaire {mzdu, plat, odměnu (Pozn. red.)} Edouarda Simona! Po stránce ekonomické nachází ‚Patrie' spásu Francie v odstranění tourniquet de la Bourse {tabule burzovních kursů (Pozn. red.)}, čímž by se obchody na burze a tím i v celé zemi zase zvedly na žádoucí výši. Také Edouard Simon horuje pro odstranění tourniquet de la Bourse. Náš Edouard Simon je však nejen úvodníkářem v ‚Patrie' a Laguéronaièrovým oblíbeným psíčkem. Je nejoddanějším přítelem a donašečem nového Jeruzaléma alias policejní prefektury, zejména pana Palestriny. Zkrátka a dobře, pánové," zakončil vypravěč, "výbor s panem Edouardem Simonem ve svém středu má už jen tím nejdokonalejší policejní aroma."

A pan... - se tak podivně řezavě zasmál, jako by odeur de mauvais lieu {nepříjemný zápach, doslova: vůně nepěkného původu (Pozn. red.)} a monsieur Edouard Simon měli spolu ještě nějakou naprosto nevyslovitelnou tajemnou spojitost.

Pan Kinglake upozornil Dolní sněmovnu na příjemné zaměňování zahraniční politiky, policie a tisku, které je příznačné pro agenty prosincové říše. (Zasedání Dolní sněmovny z 12. července 1860.) Monsieur Edouard Simon — Vogtova nechvalně známého Eduarda si ovšem nesmíme plést s Vogtovou něžnou Kunhutou, alias Ludwigem Simonem z Trevíru {Prostřednictvím něžné Kunhuty se některé Vogtovy výpady proti mně dostaly do pokoutního plátku mého rodného města Trevíru, kde se mimo jiné mluví o mém "tělesném spojení" s "Allgemeine". Jaká to myšlenková asociace pro cudnou Kunhutu! Very shocking, indeed! [Vskutku, krajně zarážející!] (Marxova poznámka.)}monsieur Edouard Simon, Laguéronnièrův psíček, Delamarrův pudlík, Palestrinův špicl a voříšek bez pána, patří zřejmě ne-li ke smetánce, tedy rozhodně k limburskému sýru 10. prosince, k druhému kruhu, kde

                              "s'annida
Ipocrisia, lusinghe e chi affattura,
Falsità, ladroneccio e simonia,
Ruffian, baratti e simile lordura."
{"zdržuje se
 houf lichotníků, dryáčníci, pokrytci,
 a faleš, zlodějna a simonie,
 šejdíři, kuplíři a jiní hříšníci."
(Dante, "Božská komedie", Peklo, 11. zpěv. V textu narážka na Simonovo jméno. Simonie znamená svatokupectví.) (Pozn. red.)
}

Karl Vogt mnoho týdnů předtím, než vyšla jeho "Hlavní kniha", pověřil svého Edouarda Simona, aby o ní psal ve francouzském tisku. Edouard Simon souhlasil s double emploi {s dvojí úlohou (Pozn. red.)}. Nejprve "Hlavní knihu" privatim přetlumočil panu Laguéronnièrovi a byl potom svým patronem v této souvislosti přidělen "Revue contemporaine". Marně redakce "Revue contemporaine' poníženě žádala, aby Edouard Simon publikoval na jejích stránkách aspoň anonymně. Laguéronnière byl neúprosný. Edouard Simon debutoval v "Revue contemporaine" z 15. února 1860 článkem o svém příteli Vogtovi pod titulem: "Un tableau de moeurs politiques de lʼAllemagne. Le procès de M. Vogt avec la Gazette dʼAugsbourg." (Obraz politických mravů Německa. Proces pana Vogta s "Augsburger Zeitung"), podepsán — Edouard Simon.

"Román" Edouard Simon nemyslí, že "proto, aby byl dobrým Francouzem, musí zahrnovat invektivami ušlechtilou germánskou rasu" ("Revue contemporaine", tamtéž, str. 531), ale jako "dobrý Francouz" a "rozený Román" musí aspoň projevit přirozenou nevědomost o německých záležitostech. Tak mimo jiné říká o svém Karlu Vogtovi: "Byl jedním ze tři regentů jednodenní říše." {"Il fut un des trois régents de l'empire éphémère." (Tamtéž, str. 518.) (Marxova poznámka.)} Monsieur Edouard Simon ovšem netuší, že říše in partibus úpěla pod vládou pentarchie, a naopak si "jako Francouz" domýšlí, že asi třem svatým králům v Kolíně[548] odpovídali už kvůli souměrnosti tři parlamentní říšští regenti ve Stuttgartu. Žertíky "přítele" Vogta v "Hlavní knize" zacházejí "často příliš daleko pro francouzský vkus" {"Il dépasserait le but au goût des Français." (Tamtéž, str. 519.) (Marxova poznámka.)}. Francouz Edouard tomu odpomůže a ,,vynasnaží se provést výběr" {"Nous nous efforcerons de choisir." (Tamtéž.) (Marxova poznámka.)}. "Přítel" Vogt má odjakživa rád "křiklavé barvy" a "není zrovna vybíravý po stránce jazyka" {"M. Vogt aime beaucoup les couleurs tranchantes, et il n'est pas précisément un gourmet en matière de langage." (Tamtéž, str. 530.) (Marxova poznámka.)}. Ale samozřejmě! Vždyť "přítel" Vogt je jen anektovaný Němec, jako je Daʼda anektovaný Arab, kdežto Edouard Simon je "dobrý Francouz" rodem a "Román" rasou. Zašli snad někdy pánové Orges a Dietzel tak daleko ve svých pomluvách "románské rasy"?

Monsieur Edouard Simon poskytuje povyražení svým představeným tím, že jednoho z těch německých svatých "tří" okleštěných králů, a to se souhlasem a z pověření tohoto svatého německého okleštěného tříkrále, vystavuje před pařížským publikem jako dobrovolného zajatce za triumfálním vozem císařského Quasimoda. Je vidět, říká Edouard Simon po jednom citátu z Vogtovy "Hlavní knihy",

"je vidět, že se pan Vogt málo staral, odkud přicházela pomoc ve prospěch německé jednoty, jen když vůbec přišla; domníval se, že francouzské císařství je dokonce obzvlášť vhodné k tomu, aby uspíšilo řešení, které si přeje on. Možná že pan Vogt prodal za velmi nízkou cenu (?!) své staré antecedence, a jeho bývalým kolegům, kteří s ním ve frankfurtském parlamentě seděli na krajní levici, muselo připadat podivné, když viděli, jak tento zuřivý odpůrce jakékoli jednotné moci, tento zanícený bojovník za anarchii, projevuje tak živé sympatie pro vladaře, který ve Francii zvítězil nad anarchií." {"On le voit, M. Vogt se souciait peu d'où vint le secours en faveur de l'unité allemande, pourvu qu'il vint; L'empire français lui semblait même singulièrement propre à hâter le dénouement qu'il désire. Peut-être en cela M. Vogt faisait-il bon marché de ses antécédents, et il dut paraître étrange, à ses anciens collègues qui siégeaient avec lui à l'extrême gauche dans le Parlement de Francfort, de voir ce fougueux antagoniste de tout pouvoir unique, ce fervent zélateur de l'anarchie manifester de si vives sympathies envers le souverain qui l'a vaincue en France." (Tamtéž, str. 518.) (Marxova poznámka.)}

Z ne-"rozhodné" levice přesazuje Edouard "prchajícího říšského regenta" na krajní levici frankfurtského parlamentu. Z muže, který hlasoval pro "dědičného německého císaře", se stává "zuřivý odpůrce jakékoli jednotné moci" a z člena Ústředního březnového spolku, který mezi pestře pomíchanými hospodskými partajemi ve Frankfurtu hlásal "pořádek" stůj co stůj, se stává "zanícený bojovník za anarchii". To všechno proto, aby jaksepatří vyniklo, jaký úlovek se podařil 10. prosinci, když polapil "prchajícího říšského regenta". Tím větší ceny nabývají "tak živé sympatie", které pan Vogt "chová pro muže, jenž ve Francii zvítězil nad anarchií", tím větší hodnotu získává jeho nynější poznatek, "že francouzské císařství je obzvlášť vhodné k tomu, aby nastolilo německou jednotu", a tím spíš porozumíme "příteli" Simonovi, když po lopatě naznačuje, že se "přítel" Vogt "svých antecedencí zbavil možná za příliš nízkou cenu (de bon marché)", že je tedy prosincový hrdina rozhodně nekoupil "příliš draho". A aby na vyšších místech nemohli ani sebeméně pochybovat, že "přítel" Vogt je teď úplně stejně spolehlivý jako "přítel" Simon, monsieur Edouard Simon se potutelně usmívá, mne si ruce, mrká levým okem a vypráví, že Vogt ve své žhavé touze po pořádku "dokonce, rozumí-li dobře panu Vogtovi, informoval ženevské úřady o revolučních piklech" {"Si nous l'avons bien compris, il a même appelé l'attention des autorités de Genève sur ces menées." (Tamtéž, str. 529.) (Marxova poznámka.)}, docela stejně jako monsieur Edouard Simon "informoval" pány Palestrinu a Laguéronnièra.

Je všeobecně známo, že About a Jourdan a Granier de Cassagnac a Boniface a doktor Hoffmann, že mnichové z "Espérance", rytíři z "Les Nationalités", nafoukanci z "Opinion nationale", známí penny-a-liner {pisálkové, škrabáci. (Pozn. red.)} z "Indépendance", z "Morning Chronicle", z "Nouvelliste Vaudois" atd., Laguéronnièrové a Simonové, stylisti, civilizátoři, stoupenci prosince, plon-plonovci, dentuovci a dentisti, všichni dohromady a každý zvlášť čerpají svou inspiraci z jedné a téže vznešené - kasy. Shledáváme tedy, že Daʼda Vogt není izolovaný partyzán bojující na svou pěst, ale že ho podporují, že ho podrobují jedné doktríně, že podléhá jednomu komandu, že je jen součástí jedné velké sebranky, že je zapojen na Edouarda Simona, připojen k Plon-Plonově družině, že s jistými lidmi zachází a s nimi i zajde. Jenom se zatím neví, zda je Karl Vogt za svou agenturu placen.

"Nemýlím-li se, znamená podplácet tolik co přimět někoho penězi nebo jinými výhodami k činům a projevům, které se příčí jeho přesvědčení." ("Hlavní kniha", str. 217.)

A plon-plonismus je Vogtovo přesvědčení. I když tedy dostává hotově zaplaceno, rozhodně ho nikdo nepodplácí. Ale ražba mince nemůže být rozmanitější než způsob placení.

Kdoví, zda Plon-Plon nepřislíbil svému Falstaffovi velení nad Myší věží u Bingenské díry[549]? Anebo jmenování dopisujícím členem Institutu, když předtím už About ve své knížce "La Prusse en 1860" píše, jak se francouzští naturalisté škorpí o čest, kdo si bude zároveň dopisovat s živým Vogtem a mrtvým Dieffenbachem? Anebo zda tu snad nejsou vyhlídky, že bude restaurován do své funkce říšského regenta?

Ať už to je tak nebo tak, vím, že pověst ty věci vysvětluje prozaičtěji. Tak prý "s obratem věcí od roku 1859" nastal obrat v poměrech "příjemného společníka" (který byl ještě krátce předtím jedním z vedoucích dočista zkrachované akciové společnosti zapletené do trestního vyšetřování), což se úzkostliví přátelé snažili zatušovat tím, že prý jakási italská báňská akciová společnost věnovala Vogtovi jako uznání za jeho "mineralogické" zásluhy značný počet akcií, které prý zpeněžil při svém prvním pobytu v Paříži. Lidé, kteří se vyznají v takových věcech a kteří se navzájem vůbec neznají, psali mi ze Švýcarska a z Francie skoro současně, že prý "příjemný společník" vykonává jakýsi dohled spojený s určitými příjmy nad statkem "La Bergene" u Nyonu (v kantonu Waadt), vdovským sídlem, které Plon-Plon zakoupil pro Ifigenii z Turína[550]. Znám dokonce dopis, v němž jakýsi "novopečený Švýcar", Vogtův důvěrný známý ještě dlouho po "obratu z roku 1859", počátkem roku 1860 jmenovitě uvádí jakémusi panu "P. B. B., 78, Fenchurch Street, London" velmi značnou částku, kterou prý jeho bývalý přítel obdržel z ústřední pokladny v Paříži, a to ne jako úplatek, ale jako zálohu.

Takové a ještě horší věci se proslýchají v Londýně, ale pokud jde o mne, nedám za ně, ani, co by za nehet vlezlo. Spiš věřím doslova Vogtovi, když říká:

"Že do toho vůbec nikomu nic není, odkud mám" (totiž Vogt) "své prostředky. Budu se i napříště snažit opatřovat si prostředky, kterých je zapotřebí k dosažení mých politických cílů, a protože vím, že mi jde o dobrou věc, budu si je i napříště opatřovat, odkud je budu moci získat" ("Hlavní kniha", str. 226),

tedy i z pařížské ústřední pokladny.

Politické cíle!

"Nugaris, cum tibi, Calve,
Pinguis aqualiculus propenso sesquipcde extet."
{"S tím žvástem jdi k šípku, Calve,
Vždyť jenom na dvě stopy to tvé panděro od země visí."
(Aulus Persius Flaccus, Satira první.) (Pozn. red.)
}

Dobrá věc! Takhle asi německý idealista vyjadřuje to, čemu hrubě materialistický Angličan říká "the good things of this world" {dobroty tohoto světa (Pozn. red.)}.

Ať už si o tom Medicinae Doctor Schaible myslí co chce, pročpak by se nemělo Vogtovi doslova věřit, vždyť v téže "Hlavní knize" v závěru svých mysliveckých historek o Pekelnících atd. stejně slavnostně prohlašuje:

"Tím se končí tento úsek kusu současné historie. Nepodávám tu výplody pouhé fantazie; jsou to čistá fakta!" ("Hlavní kniha", str. 182.)

Proč by jeho agentura neměla být zrovna tak čistá jako fakta vyprávěná v "Hlavní knize"?

Za svou osobu skálopevně věřím, že na rozdíl od všech ostatních píšících, agitujících, politikařících, konspirujících, propagujících, renomujících, plonplonujících, komplotujících a kompromitujících se členů prosincové bandy jediný Vogt, docela sám a docela výhradně chápe svého císaře jako "l'homme qu'on aime pour lui-même" {"muže, kterého lidé milují pro něj samého" (Pozn. red.)}.

"Swerz niht geloubt, der sündet," {"Kdo nevěří, hřeší." (Wolfram von Eschenbach, "Parzival", kniha IX.) (Pozn. red.)} jak říká Wolfram von Eschenbach, anebo "Kdo tomuhle nevěří, ten se mejlí," jak se praví v soudobé písni.




__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)

523 Jako motto k této kapitole cituje Marx "Die Klage" ["Nářek"] - středohornoněmeckou básnickou skladbu neznámého autora z 12. století. Marx pravděpodobně použil vydání Karla Lachmanna "Der Nibelungen Not mit der Klage", které vyšlo v Berlíně v roce 1826.

"Iwein, oder der Ritter mít dem Löwen" ["Iwein čili Rytíř se lvem"] — dvorský epos středohornoněmeckého básníka Hartmanna von Aue, který se při psaní eposu těsně opíral o stejnojmenný román francouzského spisovatele Chrétiena de Troyes (12. století). Základní myšlenkou je obětování osobního štěstí rytířské cti.

524 "Kaiserchronik" ["Císařská kronika"] — raná středohornoněmecká básnická skladba z 12. století, která pololegendární formou líčí dějiny římských a německých císařů od doby Caesarovy do roku 1147. Autorem podoby eposu, která se nám dochovala, je zřejmě básník Konrád, který žil v první polovině 12. století.

525 "Le Siècle" ["Století"] — deník, který vycházel v Paříži vletech 1836-1939; ve čtyřicátých letech 19. století vyjadřoval názory té části maloburžoazie, která se omezovala na požadavek umírněných reforem; v padesátých letech orgán umírněných republikánů.

526 "Le Constitutionnel" ["Konstituční noviny"] — francouzský buržoazní deník; vycházel v Paříži v letech 1815-1870; ve čtyřicátých letech byl orgánem umírněného křídla orleanistů; za revoluce z roku 1848 vyjadřoval názory kontrarevoluční roajalistické buržoazie seskupené kolem Thierse; po státním převratu z prosince roku 1851 bonapartistický list.

527 "Revue de Genève" — zkrácený název švýcarského buržoazního listu "Revue de Genève et Journal Suisse" ["Ženevský přehled a švýcarské noviny"], orgán radikální strany, který vycházel v Ženevě od roku 1842. Za druhého císařství byl orgánem bonapartistů. Roku 1861 splynul s listem "La Nation Suisse" ("Švýcarský národ"] a vycházel pak pod tímto názvem a s podtitulem "Revue de Genève. Journal Suisse".

528 Princ Napoleon (Plon-Plon) velel v roce 1854 divizi na Krymu. Protože neschvaloval krymskou výpravu a navíc neměl dostatečné vojenské schopnosti a nebyl v armádě populární, snažil se pod záminkou nemoci vyhnout se vedení vojenských operací a později se o své vůli vrátil do Paříže.

529 Marx naráží na pověsti o nemanželském původu Napoleona III., za jehož otce se oficiálně považoval holandský král Ludvík Bonaparte, bratr Napoleona I.

530 Anselme Petétin, "De lʼannexion de la Savoie" ["O anexi Savojska"], Paříž 1859.

531 Korybanti — ve starověkém Řecku kněží bohyně Kybély; konali své obřady s divokým zanícením a provázeli je hudbou a tanci.

532 "La Patrie" ["Vlast"] — francouzský deník založený roku 1841; v roce 1850 zastupoval zájmy spojených monarchistů, takzvané strany pořádku; po státním převratu z 2. prosince 1851 bonapartistický list.

533 "Nouvelliste Vaudois" ["Waadtský věstník"] — švýcarské noviny; vycházely v Lausanne v letech 1798-1804 a 1824-1914.

534 "Neue Zürcher Zeitung" ["Nové curyšské noviny"] — švýcarský deník liberálního zaměření, který vychází v Curychu od roku 1780. Až do roku 1821 se nazýval "Zürcher-Zeitung"; v padesátých a šedesátých letech 19. století stál na stanovisku bonapartismu.

535 Jde o Société générale du Crédit mobilier — velkou francouzskou akciovou banku, kterou roku 1852 založili bratři Péreirové. Banka byla úzce spjata s vládou Napoleona III., pod jejíž ochranou prováděla spekulační machinace. Podílela se v širokém měřítku na stavbě železnic ve Francii, Rakousku, Uhrách, Švýcarsku, Španělsku a Rusku. Roku 1867 udělala bankrot a roku 1871 byla likvidována.

536 "Saturday Review" — zkrácený název anglického konzervativního týdeníku "Saturday Review of Politics, Literature, Science and Art" ["Sobotní přehled politiky, literatury, vědy a umění"], který vycházel v Londýně v letech 1855-1938.

537 "Helvetia" — švýcarské studentské sdružení, které vzniklo roku 1858 sloučením stejnojmenných sdružení v městech Aarau, Lausanne a Bern, kde bylo zřízeno ústředí. Podobná sdružení s liberálním a zčásti i demokratickým zabarvením existovala v mnoha švýcarských městech (první sdružení "Helvetia" vzniklo v Curychu roku 1832). Sdružení "Helvetia", o němž se zmiňuje Marx, se v letech 1859-1860 postavilo proti bonapartistickým plánům na připojení Savojska k Francii.

538 "Aargauer Nachrichten" ["Aargauské zprávy"] — liberální švýcarské noviny; vycházely v městě Aarau (kanton Aargau) v letech 1854-1918.

539 "LʼEspérance" ["Naděje"] — bonapartistický list; vycházel v Ženevě v letech 1859-1862.

540 "LʼIndépendance belge" ["Belgická nezávislost"] — buržoazní deník, založený v Bruselu roku 1831; ve čtyřicátých letech 19. století byl orgánem liberálů.

541 "Revue des deux Mondes" ["Revue dvou světadílů"] — buržoazní literárně umělecký čtrnáctideník pro dějiny, politiku, literaturu a umění, který vychází v Paříži od roku 1829.

542 "Journal des Débats" — zkrácený název francouzského buržoazního deníku "Journal des Débats politiques et littéraires" ["Noviny pro politické a literární diskuse"], který byl založen v Paříži roku 1789. Za červencové monarchie byl jako vládní list orgánem orleanistické buržoazie. Za revoluce z roku 1848 vyjadřoval názory kontrarevoluční buržoazie, takzvané strany pořádku. Po státním převratu z roku 1851 orgán umírněné orleanistické opozice.

543 Fuzionisté ("fusion" - "splynutí") — stoupenci splynutí legitimistů, přívrženců starší větve francouzské dynastie Bourbonů, s přívrženci mladší větve — orleanisty.

544 Collège de France — jedna z nejstarších francouzských vědeckých institucí; byla založena v Paříži roku 1530.
           Membres de lʼInstitut de France — akademici, členové Francouzského institutu, nejvyšší vědecké a umělecké instituce ve Francii, která sdružuje několik nejdůležitějších akademií včetně Académie Française (Francouzské akademie).

545 "Revue européenne" ["Evropská revue"] — bonapartistický měsíčník; vycházel v Paříži v letech 1859-1861; roku 1862 splynul s časopisem "Revue contemporaine".

546 Tím se míní klub v ulici Poitiers (Rue de Poitiers) — řídící orgán takzvané strany pořádku, což byla koalice dvou francouzských monarchistických frakcí: legitimistů (přívrženců "legitimní" bourbonské dynastie) a organistů (přívrženců orleánské dynastie). Tato strana velké konzervativní buržoazie, založená roku 1848 jako koalice proti proletariátu, hrála od roku 1849 až do státního převratu z 2. prosince 1851 vedoucí úlohu v Zákonodárném shromážděni druhé republiky. Krachu její protilidové politiky využila klika Ludvíka Bonaparta k bonapartistickým cílům.

547 "Le Pays" ["Země"] — francouzský deník založený v Paříži roku 1849; za druhého císařství (1852-1870) polooficiální orgán vlády Napoleona III.; měl podtitul "Journal de lʼEmpire" ["Časopis císařství"].

548 V kolínském dómu je kaple sv. Tří králů — "Mudrců z Východu', kteří podle evangelia přišli do Betléma, aby se poklonili novorozenému Kristovi. V kapli jsou prý podle pověsti chovány ostatky svatých tří králů (viz Heine, "Německo. Zimní pohádka", kap. VII).

549 Myší věž (Mäuseturm) — věž stojící na skále uprostřed Rýna u města Bingen; toto místo, kde je řeka sevřena skalami, se nazývá Bingenská díra (Binger Loch). Podle pověsti vznikl název věže od toho, že sem byl vsazen mohučský biskup Hatto II. (10. století) za trest, že dal upálit hladovějící, a sežraly ho tam myši.

550 Marx tím mysli Klotyldu, savojskou princeznu, dceru Viktora Emanuela II., krále sardinského.