Karel Marx
Pan Vogt
III. Záležitosti policajtské
"Co neslýchaného tu smyslil fojt!"
(Schiller)
{Schiller, "Vilém Tell", 1. jednání, 3. scéna. (Pozn. red.)}"Pravím nepokrytě," říká Vogt a staví se co nejvážněji do své šaškovské pózy, "pravím nepokrytě: Každý, kdo se nějak zaplete do politických piklů s Marxem a jeho kumpány, padne dříve nebo později do rukou policie; tyto pikle jsou prozrazeny policii hned od začátku, policie o nich ví a pěkně si je vysedí" (pikle jsou patrné vejce a policie je kvočna, která je vysedí), "jakmile přijde pravý čas. Ti, kdo je osnují, Marx a spol., sedí ovšem mimo dosah v Londýně" (zatímco policie sedí na vejcích). "Mohu kdykoli ukázal důkazy tohoto tvrzení." (Str. 166, 167 "Hlavní knihy".)
Vogt může kdykoli "ukázat důkazy", Falstaff mohl kdykoli "ukázat důkazy". "Kázat" nesmysly, jako když tiskne, to ano, ale "ukázat důkazy"? Tak tedy sem s tvými "důkazy", Janku, sem s nimi. {Shakespeare, "Král Jindřich IV.", I. díl, 2. jednání, 4. scéna. (Pozn. red.)}
1. Vlastní doznání
"Marx říká sám na 77. stránce své brožury ‚Odhalení o kolínském procesu proti komunistům', uveřejněné roku 1853: ‚Proletářská strana měla po roce 1849, tak jako před rokem 1848, před sebou jen jedinou cestu — cestu tajného sdružování. Po roce 1849 vznikla proto na kontinentě řada tajných proletářských sdružení; policie je odhalovala, soudy je odsuzovaly, žaláře je rozbíjely, ale poměry je znovu a znovu obnovovaly.' Marx si tu eufemistkky říká" (píše Vogt) "‚poměr'." (Str. 167 "Hlavní knihy".)
Marx tedy říká, že prý "policie odhalila po roce 1849 řadu tajných sdružení", která poměry obnovovaly. Vogt říká, že "tajná sdružení" obnovoval Marx, a ne "poměry". Vogt tedy podal důkaz, že kdykoli Badinguetova policie objevila Mariannu[361], Marx ji v dohodě s Pietrim zase splichtil dohromady.
"Marx říká sám!" Ocituji tu tedy souvislosti, co říká sám Marx:
"Po porážce revoluce z let 1848-1849 ztratila proletářská strana na kontinentě to, co v tomto krátkém údobí výjimečně měla; tisk, svobodu projevu a shromažďovací právo, tj. legální prostředky k organizování strany. Pokud jde o buržoazně liberální a maloburžoazně demokratickou stranu, umožnilo jim společenské postavení tříd, které zastupovaly, aby se i v údobí reakce udržely v té či oné formě pohromadě a ve větší nebo menší míře uplatňovaly své společenské zájmy. Proletářská strana měla po roce 1849, tak jako před rokem 1848, před sebou jen jedinou cestu, cestu tajného sdružování. Po roce 1849 vznikla proto na kontinentě řada tajných proletářských sdružení; policie je odhalovala, soudy je odsuzovaly, žaláře je rozbíjely, ale poměry je znovu a znovu obnovovaly. Část těchto tajných společností si vytkla za bezprostřední cíl svržení existující státní moci. To bylo oprávněné ve Francii… Jiná část tajných společností se zaměřila na vytvoření strany proletariátu a o existující vlády se nestarala. To bylo nutné v takových zemích jako Německo... Členové proletářské strany by se byli i v těchto zemích nepochybně znovu zúčastnili revoluce proti statu quo, ale připravovat tuto revoluci, agitovat pro ni, napomáhat jí spiknutími a komploty, to jejich úkolem nebylo... ‚Svaz komunistů'[362] nebyl tedy žádnou spikleneckou společností..." ("Odhalení atd.", bostonské vydání, str. 62, 63.)[363]
Ale i pouhou "propagandu" pranýřuje ukrutný zemský fojt jako zločin, samozřejmě vyjma propagandu, kterou řídí Pietri a Laity. Zemský fojt dovoluje dokonce "agitovat, konspirovat, osnovat spiknutí", ale jen tehdy, je-li centrála v Palais-Royal[364], u milovaného Jindry {tj. král Jindřich IV. ze stejnojmenné Shakespearovy hry. (Pozn. red.)}, Heliogabala Plon-Plona. Ale "propaganda" mezi proletáři! No fuj!
Po tom místě, které jsem předtím citoval a které vyšetřující soudce Vogt tak důmyslně zkomolil, pokračuji v "Odhaleních" takto;
"Rozumí se, že taková tajná společnost" (jako Svaz komunistů) "...mohla mít jen malou přitažlivost pro individua, která jednak chtějí pod pláštíkem konspirace skrýt svou osobní bezvýznamnost, jednak chtějí v příští revoluci uspokojit svou omezenou ctižádost, ale především si chtějí na chvíli dodat důležitosti, podílet se na kořisti demagogie a zalíbit se kramářům s demokracií. Proto se od Svazu komunistů oddělila — nebo, chcete-li, byla oddělena — frakce, která se dožadovala, když už ne skutečných spiknutí, tak alespoň zdání spiknutí, a tedy i přímého spojenectví s demokratickými hrdiny dne — frakce Willichova a Schapperova. Pro ni je příznačné, že Willich vystupuje s Kinkelem a vedle něho jako entrepreneur {podnikatel (Pozn. red.)} německo-americké revoluční půjčky." (Str. 63, 64.)[365]
A jak překládá Vogt toto místo do své "eufemistické" policejní hatmatilky? Poslechněte si:
"Dokud obě (strany) působily ještě společně, spočívala jejich práce, jak přece říká sám Marx, v tom, že zakládaly tajné společnosti a kompromitovali společnosti i jednotlivce na kontinentě." (Str. 171.)
Jenže vypasený halama zapomíná citovat stránku "Odhalení", na které Marx tohle "přece sám říká". "Egli è bugiardo e padre di menzogna." {"Jsa otcem lži má v žalbě zalíbení." (Dante, "Božská komedie", Peklo, 23. zpěv.) (Pozn. red.)}
2. Revoluční sjezd v Murtenu
"Karel Smělý", "smělý Karel", vulgo Karl Vogt, vypráví teď o porážce u Murtenu.
"Velké množství dělníků a emigrantů bylo natolik zbalamuceno a zpracováno" — totiž Liebknechtem —, "že konečně… byl svolán revoluční sjezd do Murtenu. Tam se měli tajně odebrat delegáti z odboček, tam se měly konat porady o konečné organizaci Svazu a o definitivním datu povstání. Všechny přípravy byly udržovány v krajní tajnosti, svolávání delegátů obstarávali pouze důvěrníci pana Liebknechta a jeho dopisovatelé. Delegáti se sešli v Murtenu ze všech stran, pěšky, po lodích i povozy, a okamžitě je přivítali četníci, kteří předem věděli, co, odkud a jakým způsobem. Celá tímto způsobem pochytaná společnost byla nějakou dobu zavřena v augustiniánském klášteře ve Freiburgu a potom ji odvezli do Anglie a do Ameriky. S panem Liebknechtem se zacházelo obzvlášť ohleduplně." (Str. 168 "Hlavni knihy".)
"Pan Liebknecht" se účastnil Struvova zářijového puče roku 1848, potom seděl v bádenských vězeních až do poloviny května 1849, dostal se na svobodu díky bádenské vojenské vzpouře, vstoupil jako prostý voják do bádenského lidového dělostřelectva, pak ho Vogtův přítel Brentano zase uvrhl jako povstalce do rastattských kasemat, byl však znovu osvobozen a během tažení za říšskou ústavu se přidal k divizi, které velel Johann Philipp Becker, a nakonec se Struvem, Cohnheimem, Kornem a Rosenblumem překročil francouzské hranice a odtamtud se s nimi odebral do Švýcarska.
Tehdy jsem toho věděl o "panu Liebknechtovi" a o jeho švýcarských "revolučních sjezdech" ještě méně než o hospodských sjezdech u šenkýře Benze v Kesslerově ulici v Bernu, kde si stolní společnost parlamentníků ještě jednou s velikánským potěšením přebroukávala řeči, které tito pánové pronesli v chrámu svatého Pavla[366], rozdělovala si mezi sebou podle pořadí budoucí říšské hodnosti a krátila si krutou noc vyhnanství lžemi, povídačkami, oplzlostmi a chvástáním Karla Smělého, který si tehdy ne bez nádechu humoru a s narážkou na starou německou báchorku vystavil vlastnoručně patent "říšského ochlasty".
"Báchorka" začíná takto:
"Swaz ich trinken's hân gesëhen,
daz ist gar von kinden geschëhen:
ich hân einen svëlch gesëhen,
dem will ich meisterschefte jëhen.Den dûhten becher gar entwiht
ër wolde näpf noch kophe niht.
ër tranc ûz grôzen kannen.
ër ist vor allen svëlhen
ein vorlauf allen svëlhen
von dûren und von ëlhen
war solcher slünd nie niht getân."
{"Já leckoho už bumbat viděl,
však každý by se z duše styděl,
kdyby se snad chtěl měřit s mistrem,
co v pití kdekomu zrak vytřel.Přisámbůh, pohár byl mu málo,
džbán, hrnec - nic se mu nezdálo,
pil z velikánských konví.
Ze všechněch vždycky pozdvih
největší věru číši.
Los ani bizon by si
netroufli takovýhle hlt."}(Z německé žertovné veršované skladby z 13. století "Ochlasta" ("Der Weinschwelg".) (Pozn. red.)
Ale vraťme se k murtenskému "revolučnímu sjezdu". "Revoluční sjezd"! "Konečná organizace Svazu"! "Datum povstání"! "V krajní tajností udržované přípravy"! "Docela tajný sraz ze všech stran pěšky, po lodích, povozy." "Smělý Karel" zřejmě ne nadarmo studoval Stieberovu metodu, kterou jsem odhalil ve svých "Odhaleních".
Skutková podstata je prostě taková: Liebknecht byl — počátkem roku 1850 — předsedou ženevského Dělnickélto spolku. Navrhl, aby se navázalo spojení mezi německými dělnickými spolky ve Švýcarsku, které spolu tehdy vůbec nebyly ve styku. Návrh byl schválen. Nato bylo usneseno, že se napíše přípis čtyřiadvaceti různým spolkům, jímž budou pozvány do Murtenu, aby se tam projednala zamýšlená organizace a založení společného tiskového orgánu. Rozpravy v ženevském Dělnickém spolku, přípis, diskuse ve čtyřiadvaceti ostatních dělnických spolcích o tomto přípisu — o tom všem se jednalo veřejně a veřejně byl také stanoven sjezd v Murtenu. Kdyby jej švýcarské úřady byly chtěly zakázat, mohly to učinit čtyři týdny předtím, než se konal. Jenže liberální pan Druey chystal policejní divadelní trik, neboť hledal, koho by nachytal, aby uchlácholil tehdy hrozivou Svatou alianci. Liebknechtovi, který jako předseda dělnického spolku podepsal výzvu ke sjezdu, se dostalo té cti, že byl označen za hlavního pobuřovatele. Byl odloučen od ostatních delegátů, dostal bezplatné ubytování v nejvyšším arkýři věže ve Freiburgu, odkud měl krásnou vyhlídku dokola i do dálky, a dokonce mu byla udělena výsada, že se mohl hodinu denně procházet po cimbuří. V tom, jak se s ním nakládalo, byla originální jedině samovazba. Několikrát žádal, aby byl vězněn společně s ostatními, ale znovu a znovu mu to zamítali. Ale Vogt ví, že policie své "moutons" {doslova "berany", v přeneseném smyslu "špicly", které policie posílá mezi vězně, aby od nich vyzvídali podrobnosti zatajované pti vyšetřování. (Pozn. red.)} neizoluje, naopak je jako "příjemné společníky" dává mezi ostatní.
Po dvou měsících poslal freiburský policejní ředitel Liebknechta s jakýmsi Gebertem do Besançonu, kde on i jeho soudruh ze Svazu dostali francouzský nucený pas do Londýna s výstrahou, že odchýlí-li se od předepsané trasy, budou odvezeni do Alžírska. Vinou této nepředvídané cesty přišel Liebknecht o většinu svých věcí, které měl v Ženevě. Ostatně je třeba poznamenat, že pánové Castella, Schaller a ostatní členové tehdejší freiburské vlády nakládali s Liebknechtem neméně lidsky než se všemi, kdo byli zatčeni v Murtenu. Ti pánové si vzpomněli, že byli sami ještě před několika lety ve vězení nebo na útěku, a otevřeně prohlásili, že se jim příčí biřická služba, kterou jim uložil Veliký Kofta[367] Druey. Se zatčenými emigranty se nenakládalo tak, jak to očekávali emigrovaní "parlamentníci". Jistý chlapík, který je dodnes ve Švýcarsku, jakýsi H., kumpán parlamentníků, pokládal proto za svou povinnost uveřejnit pamflet, v němž uvězněné vůbec a uvězněného Liebknechta zvlášť denuncoval pro "revoluční" myšlenky za hranicemi parlamentního rozumu. A "Karel Smělý" je patrně dodnes zarmoucen tou "zvláštní ohleduplností", s níž se nakládalo s Liebknechtem.
Plagiátorství je pro našeho "smělce" příznačné v jeho veškerém spisování. Tak i zde. Švýcarští liberálové totiž měli ve zvyku, že když někoho vykopli ze země, zpravidla to "liberalizovali" tím, že o svých obětech prohlásili, že jsou to donašeči. Když Fazy vypověděl Struva, denuncoval ho veřejně jako "ruského špióna". Zrovna tak Druey denuncoval Boichota jako francouzského špicla. Podobně si počínal Tourte vůči Schilymu, když ho dal zčistajasna sebrat v Ženevě na ulici, aby ho expedoval do tour des prisons {do žalářní věže (Pozn. red.)} v Bernu. "Pověřený spolkový komisař pan Kern si přeje, abyste byl vypovězen," odpověděl velkomožný Tourte na Schilyho otázku, co je příčinou té surovosti, která se na něm páše. Schily: "Předveďte mne tedy k panu Kernovi." Tourte: "Ne, nechceme, aby pan spolkový komisař dělal v Ženevě policii." Logika této odpovědi byla docela hodna důvtipu, s jakým týž Tourte jako švýcarský vyslanec v Turíně v době, kdy odstoupení Savojska a Nizzy bylo už fait accompli {hotovou věcí (Pozn. red.)}, napsal svému spolkovému presidentovi, že Cavour pracuje ze všech sil proti tomuto odstoupení. Možná, že tehdy otupily Tourtovu normální míru důvtipu jisté diplomatické železniční poměry. Jen byl Schily vsazen do nejtvrdší secret {samovazby (Pozn. red.)} v Bernu, už začal Tourte "liberalizovat" svou policejní surovost tím, že německým emigrantům, například doktoru Finkovi, šuškal do ucha: "Schily byl v tajném spojení s Kernem, denuncoval mu emigranty v Ženevě atd." Dokonce i ženevský "Indépendant"[368] řadil tehdy mezi notorické hříchy ženevské vlády "soustavné pomlouvání emigrantů, povýšené na státní princip". (Viz přílohu 1.)
Hned po prvních reklamacích německé policie porušil švýcarský liberalismus právo azylu — a přislíbil právo azylu pod podmínkou, že zbytek revoluční armády nesvede už poslední bitvu na bádenské půdě — tím, že vyhnal takzvané "vůdce". Později přišli na řadu "svedení". Tisíce bádenských vojáků dostalo pod nepravdivými záminkami pasy do vlasti, kde je ihned uvítali četníci, kteří předem věděli, "co, odkud a jakým způsobem". Potom přišly hrozby Svaté aliance, a s nimi murtenská policejní fraška. Jenže "liberální" spolková rada[369] si netroufala jít tak daleko jako "smělý Karel". Ani zdání o "revolučním sjezdu", "konečné organizaci Svazu", "definitivním datu povstání". Vyšetřování, které bylo nutno jen tak pro pořádek zahájit, se rozplynulo vniveč.
"Válečné hrozby" ze zahraničí a "politicko-propagandistické tendence", to bylo všechno, co spolková rada, která nemohla "ukázat důkazy", vykoktala v oficiálním dokumentu na svou omluvu. (Viz přílohu 2.) Veliké policejní činy "švýcarského liberalismu" ani dost málo neskončily "revolučním sjezdem v Murtenu". 25. ledna 1851 mi napsal můj přítel Wilhelm Wolff ("parlamentní vlk" {hříčka se jménem Wolff. Der Wolf = vlk. (Pozn. red.)}, jak ho pokřtily "parlamentní ovce") z Curychu:
"Svými dosavadními opatřeními snížila spolková rada počet uprchlíků z 11 000 na 500, a neustane, dokud nakonec násilím nevypudí všechny, kdo nemají náhodou slušné jmění nebo zvláštní známosti."
Emigranti, kteří pracovali pro revoluci, byli v tom nejpřirozenějším protikladu k výtečníkům z chrámu svatého Pavla, kteří je udolali svými žvásty. Ti se vůbec neostýchali "přihrát" své protivníky do rukou švýcarské policii.
Vogtův věrný poddaný, stvůra Ranickel, napsal sám Schilymu po jeho příchodu do Londýna:
"Zkuste to přece, abyste měl v nějakých belgických novinách několik sloupců k dispozici k prohlášením, a neopomeňte proboha, abyste těm bídným německým psům" (parlamentníkům) ‚ "kteří se zaprodali jako nástroje tomu volatému diplomatovi" (Drueyovi), "ztrpčil pobyt v Americe."
Teď člověk chápe, co má "Karel Smělý" na mysli výrokem:
"Činil jsem se ze všech sil, abych omezil tu revoluční nečinnost a abych zaopatřil emigrantům nějaké útočiště, ať už na kontinentě nebo za mořem."
Už v čísle 257 "Neue Rheinischc Zeitung" čteme s datem:
"Heidelberg, 23. března 1849: Náš přítel Vogt, ‚přední bojovník' levice, říšský humorista současnosti, říšský Barrot budoucnosti, ‚věrný varovatel' před revolucí, navazuje spojení s — několika lidmi stejného smýšlení? ale kdepak! S několika reakcionáři nejčistšího zrna... a za jakým účelem? Aby ty ‚osoby', které se zdržují ve Štrasburku, Besançonu nebo kdekoli u německých hranic, dopravil, respektive deportoval do Ameriky… Co vyhlašuje Cavaignacova vláda šavle jako trest, to chtějí tihle pánové ve jménu křesťanské lásky… Amnestie je mrtva, ať žije deportace! Samozřejmě přitom nemohla chybět pia fraus {zbožná lest (Pozn. red.)}, jako by emigranti sami vyslovili přání vystěhovat se atd. Ale nyní dostaly ‚Seeblätter' zprávu ze Štrasburku, že prý tyto deportační choutky vyvolaly mezi všemi emigranty učiněnou bouři nevole atd… Všichni do jednoho doufají, že se budou moci brzy vrátit do Německa, i kdyby v tom bylo pro ně nebezpečí, že se budou muset připojit (jak pan Vogt s takovým dojetím poznamenává) k nějaké ‚zoufale odvážné akci'."
Ale dost už o murtenském revolučním sjezdu "Karla Smělého".
3. Cherval
"The virtue of this jest will be
the incomprehensible lies that this
same fat rogue will tell us."
{"Vrcholem šprýmu budou
ty nehorázné lži, kterými nás
ten tučný lotr bude častovat."
(Shakespeare, "Král Jindřich IV.",
I. díl, 1. jednáni, 2. scéna. (Pozn. red.)}V mém díle "Odhalení o kolínském procesu proti komunistům" pojednává zvláštní kapitola o Chervalově spiknutí[370] . Dokazuji tam, jak Stieber s Chervalem (což je pseudonym Crämera) jakožto nástrojem, s Carlierem, Greifem a Fleurym jakožto pomocníky při porodu, přivedl na svět takzvané německo-francouzské zářijové spiknutí v Paříži {Teprve po vytištění "Odhalení" jsem se dověděl, že při tom spolupracoval de la Hodde (pod jménem Duprez) i pruští policejní agenti Beckmann (tehdy dopisovatel "Kölnische Zeitung"[371] ) a Sommer. (Marxova poznámka.)}, aby odstranil tu skutečnost, že obžalobě proti kolínským zatčeným chyběla "objektivní skutková podstata", což jí vytýkal "kolínský obžalovací senát".
Důkazy, které jsem za kolínského procesu[372] dodal obhajobě o tom, že neexistuje naprosto žádná souvislost mezi Chervalem na jedné straně a mnou a kolínskými obžalovanými na druhé straně, byly tak pádné, že týž Stieber, který ještě 18. října (1852) přísahal, že jeho Cherval patří k nám, 23. října 1852 ("Odhalení", str. 29[373] ) už to zase odvolal. Když byl zahnán do úzkých, vzdal se pokusu ztotožňovat Chervala a jeho spiknutí s námi. Stieber byl Stieber, ale Stieber stále ještě nebyl Vogt.
Myslím, že je naprosto zbytečné, abych tu opakoval vysvětlení o takzvaném zářijovém spiknutí, které jsem podal v "Odhaleních". Začátkem května 1852 se Cherval vrátil do Londýna, odkud se koncem jara 1850 z obchodních důvodů přestěhoval do Paříže. Pařížská policie ho nechala upláchnout několik měsíců po jeho odsouzení v únoru 1852. V Londýně ho Německý dělnický vzdělávací spolek, z kterého jsme s přáteli vystoupili už v polovině září 1850[374] , zpočátku přivítal jako politického mučedníka. Jenže tento klam netrval dlouho. Brzy vyšlo najevo, jak je to s jeho hrdinskými činy v Paříži, a ještě během téhož měsíce května 1852 byl na veřejné schůzi vyloučen ze spolku jako bezectný člověk. Kolínští obžalovaní, uvěznění od počátku května 1851, seděli dosud ve vyšetřovací vazbě. Z noticky, kterou špión Beckmann do svého orgánu, "Kölnische Zeitung", poslal z Paříže, jsem seznal, že se pruská policie snaží dodatečně zosnovat nějakou spojitost mezi Chervalem, jeho spiknutím a kolínskými obžalovanými. Poohlédl jsem se proto po něj akých údajích o Chervalovi. Shodou okolností se Cherval v červenci 1852 nabídl panu de R. {Míní se francouzský spisovatel a politik hrabě de Rémusat. (Pozn. red.)}, bývalému ministrovi z dob Ludvíka Filipa a známému eklektickému filosofovi, za orleanistického agenta. Styky, které pan de R. udržoval s policejní prefekturou v Paříži, mu umožnily, aby odtamtud dostal údaje z Chervalova materiálu. Ve zprávě francouzské policie byl Cherval označen jako Cherval nommé Frank, dont le véritable nom est Crämer. {Cherval nazývaný také Frank, jeho skutečné jméno je Crämer. (Pozn. red.)} Působil prý delší dobu jako agent knížete Hatzfelda, pruského vyslance v Paříži; je to prý zrádce v complot franco-allemand {ve francouzsko-německém spiknutí (Pozn. red.)} a nyní zároveň francouzský špión atd. Během přelíčení kolínského procesu jsem tato zjištění sdělil jednomu z obhájců, panu advokátovi Schneiderovi II a zmocnil jsem ho, aby v případě potřeby uvedl, odkud je mám. Když Stieber při přelíčení 18. října odpřisáhl, že Ir Cherval, o kterém sám uvedl, že roku 1845 seděl v Cáchách pro padělání směnek, je stále ještě ve vazbě v Paříži, oznámil jsem panu Schneiderovi II obratem pošty, že porýnský Prus Crämer "stále" ještě prodlévá v Londýně pod pseudonymem Cherval, denně se stýká s pruským policejním poručíkem Greifem a že by ho jako odsouzeného pruského zločince Anglie ihned vydala, kdyby o něj pruská vláda požádala. Kdyby byl dopraven do Kolína jako svědek, celý Stieberův systém by se zhroutil.
Protože ho Schneider II krutě zaháněl do úzkých, vypovídal Stieber nakonec 23. října, že prý snad slyšel, že Cherval uprchl z Paříže, ale zapřísahal se nevím čím, že by cokoli věděl o místě, kde se ten Ir zdržuje, a že by měl nějaké styky s pruskou policií. Ve skutečnosti byl tehdy Cherval s pevným týdením platem zapojen na Greifa v Londýně. Debaty o "Chervalově záhadě", k nimž došlo u kolínské poroty zásluhou mých sdělení, vyhnaly Chervala z Londýna. Slyšel jsem, že prý odjel s jistým úkolem od policie na Jersey. Nadlouho se mi ztratil z očí, až jsem náhodou zjistil ze zprávy jednoho ženevského dopisovatele listu "Republik der Arbeiter"[375], který vychází v New Yorku, že se Cherval v březnu 1853 objevil v Ženevě pod jménem Nugent a v létě 1854 odtamtud zase zmizel. V Ženevě se tedy dostavil k Vogtovi několik týdnů poté, co v Basileji u Schabelitze vyšla moje práce "Odhalení", která ho zkompromitovala.
Vraťme se teď zase k Falstaffovu "vypsání dějin".
Podle Vogta přichází Cherval po fingovaném útěku z Paříže ihned do Ženevy, kdežto "několik měsíců" před odhalením zářijového spiknutí prý ho tajný komunistický svaz ("Hlavní kniha", str. 172) "poslal" z Londýna do Paříže. Vytrácí-li se úplně období mezi květnem 1852 a březnem 1853, pak se období mezi červnem 1850 a zářím 1851 scvrkává na "několik měsíců". Co by byl dal Stieber za takového Vogta, který by mu před kolínskou porotou odpřísáhl, že v červnu 1850 poslal Chervala do Paříže "tajný komunistický svaz z Londýna", a co bych byl dal já za to, kdybych byl viděl, jak se Vogt potí vedle svého Stiebera na lavici svědků! Příjemná společnost, přísahající Stieber se svým ptákem nohem, se svým vermutem, se svým malým zlatým cvrčkem a svým - dozorcem nad žebráky {V práci "Odhalení o kolínském procesu proti komunistům" používá Marx jmen policejních agentů Stiebera, Wermutha, Greifa a Goldheima k slovním hříčkám, neboť "Stieber" znamená "slídil, čenichal", též "honicí pes", Wermuth znamená "hořkost", "pelyněk", "vermut", "Vogel Greif" - "pták noh" a zdrobnělina "Goldheimchen" "zlatý cvrček", "Bettelvogt" "dozorce nad žebráky" nebo "ochránce sebranky". (Pozn. red.)}. Do Ženevy si přinesl Vogtův Cherval "doporučení na všechny známé Marxe a spol., jichž byl Nugent brzy nerozlučným společníkem" (str. 173). "Ubytovává se u rodiny jednoho dopisovatele ‚Allgemeine Zeitung" a díky doporučením, která dostal ode mne (totiž díky mým "Odhalením"), získává patrně přístup k Vogtovi, který ho zaměstnává jako litografa (str. 173-174) a navazuje s ním v jistém smyslu, jako dříve s arcivévodou Janem a později s Plon-Plonem, "vědecké styky". Když "Nugent" jednoho dne cosi kutí v "kabinetu" říšského regenta[376] , pozná ho tam jeden "známý" jako Chervala a naznačí, že je to "agent provokatér". Ve skutečnosti se Nugent v Ženevě nezabýval jenom Vogtem, nýbrž i "zakládáním tajné společnosti".
"Cherval-Nugent předsedal, vedl zápisy a korespondenci s Londýnem" (tamtéž, str. 175). "Svěřil se s touto věcí několika nepříliš obezřelým, jinak hodným dělníkům" (tamtéž), ale "mezi členy byl ještě jeden spolčenec Marxovy kliky, kterého kdekdo označoval za podezřelou osobu vyslanou německými policejními úřady" (tamtéž).
"Všichni" Marxovi "známí", jichž byl Cherval-Nugent "nerozlučným společníkem", proměňují se zčistajasna v "jednoho spolčence", kterýžto jeden spolčenec se zase za svou osobu rozpadá na "Marxovy spolčence, kteří zůstali v Ženevě" (str. 176), s nimiž Nugent později nejen "pokračuje z Paříže v korespondenci", nýbrž jako magnet je pak zase také "přitáhl k sobě" do Paříže (tamtéž).
Tedy ještě jednou oblíbená "změna formy", kterou prodělávají režné kytle ze zeleného sukna! {Viz poznámku zde. (Pozn. red.)}
Cílem Chervala-Nugenta a jeho společnosti bylo
"hromadně vyrábět falešné bankovky a bankovní poukázky, jejichž vydáním měl být podkopán úvěr despotů a jejich finance měly být přivedeny na mizinu'' (str. 175).
Cherval chtěl patrně napodobit proslulého Pitta, který jak známo založil za protijakobínské války nedaleko Londýna továrnu na zhotovování falešných francouzských asignátů.
"Nugent sám už k tomuto účelu vyryl různé kamenné i měděné plotny, byli už určeni lehkověrní členové tajného svazu, kteří měli s balíčky těchto" — kamenných a měděných ploten? — nikoli, "těchto falešných bankovek" — (bankovky byly ovšem zabaleny, ještě než byly vyrobeny) — "odejit do Francie, do Švýcarska a Německa" (str. 175), ale už také stál Cicero-Vogt s taseným mečem za Chervalem.Katilinou. Je zvláštním znakem falstaffovských povah, že se nejen náramně přejídají, ale že se také náramné naparují. Vizme, jak náš velkochlastoplesník {V originále "Gurgelgrosslinger" - Fischartova německá forma Rabelaisova "Gargantuy", což znamená přibližně "velký mluvka a pijan". (Pozn. red.)}, který už ve Švýcarsku omezoval "revoluční flákání" a celým lodním nákladům emigrantů zaopatřoval živobytí za mořem, jak se tu producíruje, jak se melodramatizuje, jak znekonečňuje dobrodružství Stieberovy pařížské rvačky (viz "Odhalení"[377]) s Chervalem! Tak šel on v boj, tak meč svůj směle tasil! {Trochu pozměněný výrok Falstaffa z Shakespearova "Krále Jindřicha IV.", I. díl, 2. jednání, 4. scéna. (Pozn. red.)}
"Plán celého tohoto spiknutí (str. 176) byl zosnován tím nejhanebnějším způsobem." "Všechny dělnické spolky měly totiž odskákat Chervalův projekt." Už také "došly důvěrné dotazy od zahraničních vyslanectví", už tu byl úmysl "kompromitovat Švýcarsko, zvláště ženevský kanton".
Ale zemský fojt byl na stráži. Podnikl svou první záchranu Švýcarska, pokus, který později několikrát opakoval a pokaždé s větším a větším úspěchem.
"Já nepopírám," volá tento závažný muž, "já nepopírám, že jsem ke zmaření těchto čertovin přispěl celou svou bytosti; já nepopírám, že jsem se k tomuto účelu obrátil na policii ženevské republiky; já dodnes lituji" (zkormoucený Cicero)‚ "že horlivost několika oklamaných posloužila mazanému podněcovateli jako výstraha, takže mohl vzít do zaječích, ještě než byl zatčen."
Ale buď jak buď, Cicero-Vogt "zmařil" katilinovské spiknutí, zachránil Švýcarsko a "přispěl" celou svou bytostí všude tam, kam s ní jen dospěl. Za několik týdnů, jak vypráví, objevil se Cherval zase v Paříži, "kde se ani dost málo neskrýval, nýbrž žil veřejně jako každý občan" (str. 176). Je známo, jak veřejně žijí pařížští občané (citoyens) tohoto empire contrefait. {této imitace, tohoto padělku císařství (Pozn. red.)}
Zatímco se Cherval takhle "veřejně" potlouká po Paříži, musí se poor Vogt {chudák Vogt (Pozn. red.)} při svých pařížských návštěvách pokaždé skrývat, v Palais-Royal, pod stolem Plon-Plonovým!
Vskutku teď lituji, že musím po Vogtově mohutné zachariádě uvést následující dopis Johanna Philippa Beckera. Revoluční působení Joh. Philippa Beckera, veterána německé emigrace, od hambašské slavnosti[378] až po tažení za říšskou ústavu, v němž bojoval jako velitel páté armádní divize (hlas dozajista nezaujatý, hlas berlínské "Militär-Wochenschrift", obsahuje svědectví, jak dobře si počínal jako voják), je příliš obecně známé, než abych potřeboval dodávat ještě něco o autorovi dopisu. Proto jen podotýkám, že jeho dopis byl určen mému příteli, německému obchodníkovi R. {tj. Rheinländerovi (Pozn. red.)} v Londýně, že J. P. Beckera osobně neznám a nikdy jsme spolu neměli žádné politické styky, konečně že vynechávám úvod dopisu týkající se obchodních záležitostí, rovněž i většinu sdělení o "Pekelnících" a "Bürstenheimských", která jsou známá už z dřívějších zpráv. (Originál dopisu je přiložen k mému materiálu pro proces v Berlíně.)
"Paříž 20. března 1860
…V těchto dnech se mi dostala do rukou Vogtova brožura proti Marxovi. Tento spisek mě zarmoutil tím spíš, že vidím, jak se tu úplně zkomoleně líčí historie takzvaných Pekelníků a smutně proslulého Chervala, kterou docela přesně znám ze svého tehdejšího pobytu v Ženevě, a jak se naprosto nespravedlivě uvádí do spojitosti s politickým působením ekonoma Marxe. Neznám tohoto pana Marxe ani osobně, ani jsem s ním nebyl v jakémkoli styku, naproti tomu znám pana Vogta a jeho rodinu už víc než dvacet let, a proto je mi pan Vogt citově daleko bližší; nad lehkomyslnosti a nesvědomitostí, s níž se Vogt pouští do tohoto boje, musím vyslovit trpké politování a co nejrozhodněji je odsoudit. Používat zkomolených nebo dokonce podvržených faktů jako prostředků boje je muže nedůstojné. Člověku je opravdu líto, když vidí, jak Vogt ve své lehkovážnosti jakoby sebevražedně ničí lepší stránky svého působení, znevažuje a kompromituje své postavení a vážnost, a to dokonce i tehdy, kdy by mohl být docela zproštěn obvinění, že je v Napoleonových službách. Jak rád bych mu byl naopak dopřál všechny čestné prostředky, aby skvěle vyvrátil tak těžká obvinění. Vzhledem k tomu, co dosud vykonal v této nepovznášející historii, cítím vysloveně potřebu sdělit Vám jednou, jak je tomu s takzvanými Pekelníky a s tím povedeným panem Chervalem, abyste sám mohl posoudit, nakolik může být Marx nějak odpovědný za jejich existenci a působeni.
Nejprve tedy pár slov o vzniku a zániku bandy Pekelníků, o které může někdo jiný stěží podat lepší informace než já. Při svém tehdejším pobytu v Ženevě jsem měl nejen díky svému postavení nejlepší příležitost všímat si všeho počínání emigrace; nejenže jsem měl na zřeteli společnou věc, ale měl jsem také jako starší muž obzvláštní zájem pozorně sledovat všechna hnutí emigrace, abych mohl — v případě, že by k něčemu došlo — pokud možno zabránit všelijakým pošetilostem, které si při té vinou neštěstí podrážděné a často zoufalé náladě tolik zaslouží shovívavosti. Vždyť jsem věděl z třicetileté zkušenosti, jak hojně je každá emigrace obdařena iluzemi."
(Co zde následuje, známe v podstatě z Borkheimova a Schilyho dopisů.)
"…Žertovně a posměšně pak této v podstatě povalečské společnosti dali název Pekelnici. Byl to spolek kumpánů, které spolu svedla náhoda, improvizovaný, bez předsedy a bez programu, bez stanov a nějakého učení. Na nějaké tajné spolkaření nebo vůbec na nějaký politický či jiný cíl, za kterým by se mělo soustavně jít, se vůbec nepomýšlelo; šlo jim jen o to, aby zapůsobili, někdy až výstředně, na veřejnosti, a to s přehnanou otevřeností a upřímností. Tím spíš nebyli v jakémkoli spojení s Marxem, který za svou osobu docela jistě nemohl nic vědět o jejich existenci a s nímž se tehdy navíc hodně rozcházeli ve svých sociálně politických názorech. Tihle chlapíci také projevovali v té době až k sebepřeceňování vyhraněnou touhu po samostatnosti, takže by se byli stěží podrobili nějaké autoritě, ať už v teorii nebo v praxi; byli by se vysmáli otcovskému Vogtovu napomínání zrovna tak, jako by si byli tropili posměch z tendenčních Marxových pokynů. Byl jsem velice přesně informován o všem, co se dělo v jejich okruhu, neboť můj nejstarší syn se denně stýkal s jejich pohlaváry... Celá ta zábava této nevázané bandy ostatně přetrvala sotva zimu 1849-1850; tlak okolností rozptýlil naše hrdiny na všechny strany.
Kdo by byl tušil, že Pekelníky, kteří dávno upadli v zapomenutí, po desetiletém spánku zase probudí pan profesor Vogt, aby proti domnělým útočníkům šířil jejich ohavný puch, který pak ochotní novinoví pisálkové jako nějaké elektro-magneticko-sympatetické vodiče roznesou rozkoší dál. Vždyť i par excellence {vysloveně (Pozn. red.)} liberální pan von Vincke, když šlo o italskou otázku, se oháněl Pekelníky a používal jich k charakteristice skromné pruské sněmovny. A vratislavské měšťanstvo, které přece jinak mělo tak dobrou pověst, udělalo ve své sancta simplicitas {svaté prostotě (Pozn. red.)} na počest Pekelníků masopustní poprask, a aby symbolizovalo zdatnost svého smýšlení, vykuřovalo město zapálenou sírou.
Chudáci Pekelnici, neviňátka! Cožpak jste museli po svém skonu nolens volens {volky nevolky (Pozn. red.)} narůst v učiněnou sopku, nahánět jako bubáci bázlivé poddané do tenat policie, vulkanizovat hlupáky na celém světě, do kořene sežehnout všechny připálené mozky — jako si sám Vogt podle mého mínění s touhle věcí navždycky popálil hubu.
Nyní tedy o Crämerovi vulgo Chervalovi. Tento politickosociální a sprostý darebák přišel roku 1853 do Ženevy, a to jako Angličan pod jménem Nugent. To bylo rodné jméno jeho údajné ženy, která ho provázela a je skutečně Angličanka. Cherval mluví plynně anglicky i francouzsky, dlouho se vyhýbal tomu, aby mluvil německy, protože mu patrně velmi záleželo na tom, aby byl pokládán za nefalšovaného Angličana. Jako dovedný litograf a chromograf zavedl, jak se vychloubal, v Ženevě chromografii. Ve styku s lidmi je obratný, dovede se dobře uplatnit a ukázat se v příznivém světle. U profesorů na akademii našel brzy sdostatek zaměstnání jako kreslíř přírodopisných a historických předmětů. Zpočátku žil docela v ústraní, později vyhledával společnost skoro výhradně v okruhu francouzských a italských emigrantů. Založil jsem tehdy office de renseignements {informační kancelář (Pozn. red.)} a deník ‚Le Messager du Léman', mým spolupracovníkem byl bádenský emigrant jménem Stecher, bývalý ředitel reálky. Tento Stecher měl zvláštní kreslířské nadání a snažil se osvojit si chromografii, aby měl lepší výdělek; obrátil se na Angličana Nugenta, aby ho tomu naučil. Stecher mi velmi často vyprávěl samé pěkné věci o obratném, přívětivém a štědrém Angličanovi a o příjemné, půvabné Angličance. Stecher byl ovšem ještě i učitelem zpěvu v dělnickém vzdělávacím spolku, někdy tam s sebou brával svého mistra Nugenta, tam jsem měl také potěšení se s ním seznámit, a on se tam také uvolil mluvit německy, a to tak plynně dolnorýnským nářečím, že jsem mu řekl: ‚Vy ale nejste rozený Angličan.' On však na tom trval a prohlašoval, že ho rodiče ještě velmi mladého poslali do Bonnu do jakési vychovatelny, kde prý zůstal až do osmnácti let a osvojil si tamní nářečí. Stecher, který byl do posledka okouzlen tím ‚roztomilým' člověkem, mu ještě pomáhal, aby se mu věřilo, že je doopravdy Angličan. Ve mně naopak toto chování vyvolalo velkou nedůvěru vůči tomu údajnému synovi Albionu a členy spolku jsem nabádal k opatrnosti. Později jsem se s tím Angličanem potkal ve společnosti francouzských emigrantů a dostal jsem se zrovna k tonu, když se vychloubal hrdinskými činy při pařížských povstáních. Tehdy jsem vlastně poprvé poznal, že se také zabývá politikou. To ve mně vyvolalo ještě větší podezření vůči němu, posmíval jsem se jeho ‚lví odvaze', s jakou prý bojoval, abych mu dal příležitost osvědčit takovou odvahu i vůči mně tváří v tvář Francouzům; ale protože přijímal mé jízlivé posměšky jenom s psí odvahou, začal jsem jím pak i pohrdat.
Od té doby se mi vyhnul, kde mohl. Mezitím pořádal se Stecherovou pomocí taneční večery v německém dělnickém spolku a přivedli tam bezplatně ještě několik hudebníků, Itala, Švýcara a Francouze. Na těchto bálech jsem pak Angličana zase potkával jako učiněného maître de plaisir {pořadatele zábav (Pozn. red.)}; cítil se tu úplně ve svém živlu; neboť bláznivě se bavit a dvořit se dámám to mu slušelo líp než jeho lví odvaha. V dělnickém spolku však nedělal vůbec politiku, tady jen hopsal a poskakoval, smál se, pil a zpíval. Jenže potom jsem se dověděl od zlatnického dělníka Fritze z Württemberska, že ‚ten důkladně revoluční Angličan' založil svaz, který se prý skládá z něho (Fritze), ještě jednoho Němce, několika Italů a Francouzů, dohromady asi ze sedmi členů. Kladl jsem Fritzovi na srdce, aby se ani za nic nepouštěl do nějakých vážných věcí s tímhle politickým provazolezcem, aby z toho svazu hned vystoupil a přiměl k tomu i ostatní soudruhy. Za nějaký čas mi potom poslal můj knihkupec Marxovu brožuru o kolínském procesu proti komunistům, kde byl Cherval přesně vykreslen jako Crämer a kde mu autor dal co proto jako lumpovi a zrádci. Tu jsem hned pojal podezření, že Nugent je možná Cherval, zvláště proto, že podle této knihy pocházel z Porýní, což souhlasilo s jeho nářečím, a žil s Angličankou, což se rovněž shodovalo. Hned jsem svou domněnku sdělil Stecherovi, Fritzovi a ostatním a nechal jsem brožuru za tímto účelem kolovat. Nedůvěra k Nugentovi se rychle šířila; Marxův spis zapůsobil. Fritz pak hned přišel za mnou a prohlásil, že z toho ‚svazečku' vystoupil a že ostatní se budou řídit jeho příkladem. Prozradil mi také tajný účel tohoto svazu. ‚Angličan' prý chtěl reprodukcí státních papírů zničit úvěr států a za peníze, které by se tím daly získat, rozpoutat evropskou revolucí atd. V téže době pořádal pan Laya, francouzský emigrant, dříve pařížský advokát, přednášky o socialismu. Nugent je navštěvoval; Laya, který byl v pařížském procesu jeho obhájcem, poznal v něm Chervala, což mu také hned sám řekl. Nugent úpěnlivě prosil, aby ho proboha neprozrazovali. O této skutečnosti jsem se dověděl od jednoho francouzského emigranta, Layova přítele, a hned jsem to kdekomu oznámil. Nugent byl tak drzý, že ještě jednou přišel do dělnického spolku, tam ho odhalili jako německého Crämera a francouzského Chervala a vyhnali ho. V této věci se prý do něho nejrozhořčeněji pustil Ranickel z Bingenu. Ženevská policie se mu navíc ještě chtěla dostat na kobylku kvůli ‚svazečku', jenže výrobce státních papírů zmizel beze stopy.
V Paříži se zaměstnává zdobením porcelánu, a protože jsem tu rovněž pracoval v tomto oboru, setkali jsme se v obchodních záležitostech. Ale shledal jsem, že to je stále stejný lehkovážný, nenapravitelný větroplach.
Jak si však mohl Vogt troufat uvádět tohoto syčáka a jeho působeni v Ženevě do spojitosti se snahami takového Marxe, označovat ho jako soudruha nebo nástroj, to opravdu nechápu, tím spíš, že s tím navíc vyrukovat v době, kdy Marx tak rozhodně zkoupal toho chlapa ve zmíněném spisu. Vždyť právě Marx ho konec konců odhalil, vyhnal ze Ženevy, kdežto podle Vogta prý tam pracoval pro Marxe.
Když uvažuji, jak to, že se přírodopisec Vogt dostal takhle na scestí, zůstává mi rozum stát. Cožpak není k politování, když člověk vidí, jak lehkomyslně, neplodně a marnotratně přichází vniveč dobrý vliv, který na sebe soustředil Vogt díky náhodné souhře okolností! Nebylo by divu, kdyby po takovýchhle zjištěních přijímal kdekdo Vogtovy přírodovědecké výzkumy jen s nedůvěrou a kdyby ho podezřívali, že své vědecké závěry zakládá možná stejně lehkomyslně, se stejným nedostatkem svědomitosti, na chybných představách místo na pozitivních, důkladně prozkoumaných faktech?
Aby byl někdo státníkem a učencem, je zapotřebí víc než ambice, vždyť jinak by mohl být obojím dokonce i Crämer. Pohříchu Vogt díky svým Pekelníkům a svému Chervalovi klesl sám na jakéhosi Chervala. A oba mají opravdu hodně vnitřní podobnosti svou výraznou potřebou pohodlného a příjemného živobytí, bezpečnosti těla, družného veselí a lehkomyslného vtipkování ve vážných věcech... Očekávaje od Vás brzkou přátelskou zprávu, zdraví Vás srdečně oddaný
Váš J. Ph. Becker
P. S. Zrovna jsem zase nahlédl do Vogtova spisu a zjistil jsem k svému dalšímu podivu, že byla všechna čest prokázána i ‚Bürstenheimským'. Teď Vám tedy ještě v krátkosti povím, jak je to s touhle společností…
Dále jsem ještě četl v tom spise, že tvrdí, že prý Nugent-Cherval-Crämer přišel do Ženevy na Marxův příkaz. Musím proto ještě dodat, že u onoho muže, který až do poslední chvíle svého pobytu v Ženevě osobě tvrdil, že je Angličan, se nikdy nedalo ani zdaleka zjistit, že snad byl kdy nějak ve styku s nějakým německým emigrantem, což by se mu i jinak nebylo ani dost málo hodilo k jeho inkognitu. Dokonce ještě i zde, když už by mu na tom mohlo záležet méně než tehdy, nechce být pokládán za Němce a popírá, že by se byl z dřívější doby s nějakým Němcem znal.
Dosud jsem stále ještě věřil, že snad Vogt jenom lehkomyslně podlehl mystifikacím druhých, ale teď mi jeho vystupování připadá stále víc jako zlomyslná poťouchlost. Co se jeho týče, není mi ho už ani tak líto, a lituji jen jeho dobrého, hodného, starého otce, kterému tahle historie připraví jistě ještě leckterou trpkou chvilku.
Dávám Vám nejen svoleni, ale prosím Vás touto cestou v zájmu pravdy a dobré věci, abyste mezi svými známými použil mých sdělení.
Tedy ještě jednou srdečně Váš
J. Philipp B." (Viz přílohu 3.)
4. Kolínský proces proti komunistům
Z "kabinetu" říšského regenta v Ženevě ke královskému pruskému porotnímu soudu v Kolíně.
"V kolínském procesu sehrál Marx vynikající úlohu." Nepochybně.
"V Kolíně byli souzeni jeho spolčenci." Souhlasí.
Vyšetřovací vazba kolínských obžalovaných trvala půldruhého roku.
Pruská policie a vyslanectví, Hinckeldey s celou svou smečkou, pošta a magistráty, ministerstvo vnitra a ministerstvo spravedlnosti, ti všichni se po dobu toho půldruhého roku nevýslovně namáhali, aby pomohli na svět nějakému corpus delicti.
Zde tedy ve svém zkoumání o mých "rejdech" má Vogt do jisté míry k dispozici pomocné prostředky pruského státu a měl dokonce i autentický materiál v mém díle "Odhalení o kolínském procesu proti komunistům", Basilej 1853, jehož jeden výtisk našel v ženevském Dělnickém spolku, vypůjčil si jej a "prostudoval". Tentokrát si to tedy Karlíček neodpustí a bude se snažit nahnat mi strachu. Ale kdepak! Tentokrát upadá Vogt "do rozpaků", vypouští několik svých samorostlých dýmavých a smrdutých koulí {"Dýmavé neboli smrduté koule slouží především v podkopové válce. Používá se obvyklé směsi pro svítivé koule, která však musí obsahovat o něco víc síry a tolik peří, rohoviny, chlupů a jiného smetí, kolik směs pojme; plní se do váčku a koule s otravnou náplní se zapálí." (J. C. Plümicke, "Handbuch für die Königtich Preussischen Artillerie-Offiziere" ["Příručka pro důstojníky královského pruského dělostřelectva"], I. díl, Berlín 1820.) (Marxova poznámka.)} a drmolí potom na překotném ústupu:
"Kolínský proces pro nás nemá zvláštní význam." (Str. 172 "Hlavni knihy".)
V "Odhaleních" jsem se nemohl vyhnout tomu, abych nenapadl mezi jinými i pana A. Willicha. V "New-Yorker Criminal-Zeitung" z 28. října 1853 {Repliku jsem uveřejnil v pamfletu "Rytíř šlechetného vědomí", New York 1853.[379] (Marxova poznámka.)} začíná Willich svou sebeobhajobu[380] tím, že můj spis charakterizuje jako "mistrnou kritiku hrůzného postupu ústřední policie Německého spolku". J. Schabelitz syn, vydavatel spisu, napsal po přijetí mého rukopisu s datem 11. prosince 1852 v Basileji:
"Vaše odhalení policejních hanebnosti je skvělé. Dnešnímu režimu v Prusku jste postavil trvalý pomník."
Dodává k tomu, že s jeho úsudkem souhlasí znalci, a v čele těchto "znalců" stál jeden z nynějších ženevských přátel pana Karla Vogta.
Sedm let po svém vydání přiměl tento spis pana Eichhoffa v Berlíně, kterého vůbec neznám — jak známo, stál Eichhoff před soudem jako obžalovaný pro pomlouvání Stiebera — během soudního přelíčení k tomuto prohlášení:
"Zevrubně prý prostudoval kolínský proces proti komunistům a musí své původní tvrzení, že Stieber křivě přísahal, nejen naprosto potvrdit, ale ještě je rozšířit v tom smyslu, že celá Stieberova výpověď v onom procesu je falešná... K odsouzení kolínských obžalovaných došlo jen na základě Stieberových výpovědí… Celá Stieberova výpověď je důsledně provedená křivá přísaha." (1. příloha berlínského listu "Vossische Zeitung"[381] z 9. května 1860.)
Vogt sám doznává:
"Vyvinul" (totiž Marx) "všemožné úsilí, aby obhájcům obžalovaných dodal materiál a instrukce pro vedení procesu…
Jak známo, byly tam" (v Kolíně) "předloženy jako ‚důkazy' falešné dokumenty, které vyrobili sami agenti, Stieber, Fleury atd., a vůbec byla mezi touto policejní sebrankou odhalena propast zvrhlosti, že z toho jde hrůza." (Str. 169, 179 "Hlavní knihy".)
Dokazuje-li Vogt svou nenávist k státnímu převratu tím, že propaguje bonapartismus, proč bych své "dorozumění" s tajnou policií nedokazoval tím, že odhaluji její propastnou zvrhlost? Kdyby byla měla policie pravé důkazy, proč by pořizovala falešné?
Profesor Vogt však vykládá, že
"úder zasáhl nicméně jen členy Marxova Svazu v Kolíně, jen Marxovu stranu".
Je to tak, Polonie! Cožpak úder předtím nezasáhl jinou stranu v Paříži, cožpak potom nezasáhl zase jinou stranu v Berlíně (Ladendorfův proces[382] ), jinou zase v Brémách (Totenbund[383]) atd. atd.?
Pokud jde o odsouzení kolínských obžalovaných, ocituji tu výňatek ze svých "Odhalení", který se toho týká:
"Divotvorný zásah policie byl původně nutný proto, aby zastřel ryze tendenční charakter procesu. ‚Slavná poroto, odhalení, která vás čekají, vám ukáží, že tento proces není žádný tendenční proces.' Takto zahájil" (prokurátor) "Saedt soudní přelíčení. Teď však" (na konci přelíčení) "zdůrazňuje tendenční charakter procesu, jen aby porota zapomněla na policejní odhalení. Po předběžném vyšetřování, které trvalo půldruhého roku, potřebovali porotci nějakou objektivní skutkovou podstatu, aby se ospravedlnili před veřejným míněním.
Po policejní komedii, která trvala pět týdnů, potřebovali ‚ryzí tendenci', aby se zachránili před skutečnou špínou. Proto se už Saedt neomezuje jen na materiál, který přiměl obžalovací senát k závěru, že ‚není žádné skutkové podstaty'. Jde dál. Pokouší se dokázat, že zákon proti spiknutí vůbec žádnou skutkovou podstatu ani nevyžaduje, že je to ryze tendenční zákon, že tedy kategorie spiknutí je jen záminkou, aby mohli být političtí kacíři legálně upáleni. Aby měl jeho pokus větší naději na úspěch, bylo použito nového [pruského] trestního zákoníku, vydaného až po zatčení obžalovaných. Servilní soud měl možnost povolit použití zákoníku se zpětnou platností pod záminkou, že prý obsahuje mírnější ustanovení. Byl-li to však ryze tendenční proces, proč předběžné vyšetřování trvající půldruhého roku? Z tendence." (Citované dílo, str. 71, 72.)[384]
"Odhalením knihy zápisů," kterou zhotovila a podvrhla sama pruská policie, "vstoupil proces do nového stadia. Porotci už neměli na vybranou, zda uznají obžalované vinnými nebo nevinnými; museli teď prohlásit vinnými buď obžalované — nebo vládu.
Osvobodit obžalované znamenalo odsoudit vládu." (Citované dílo, str. 70.)[385]
Že tehdejší pruská vláda chápala situaci docela obdobně, dokázal Hinckeldeyův přípis, který poslal během kolínských přelíčení pruskému vyslanectví v Londýně a v němž se říkalo, že "na výsledku tohoto procesu závisí celé existence politické policie". Sháněl proto někoho, kdo se měl před soudem vydávat za uprchlého svědka H. {Haupta. (Pozn. red.)} a měl za to dostat tisíc tolarů odměny. Taková osoba byla už opravdu nalezena, když přišel nový Hinckeldeyův přípis:
"Státní prokurátor doufá, že při vhodném složení poroty dosáhne výroku o vině i bez dalších mimořádných opatření, a proto on" (Hinckeldey) "žádá, aby se už nevyvíjelo další úsilí." (Viz přílohu 4.)
A opravdu, právě toto vhodné složení poroty v Kolíně inaugurovalo v Prusku režim Hinckeldeyů-Stieberů. "Budou-li Kolínští odsouzeni, udeří v Berlíně hrom," to věděla policejní sebranka, přidělená pruskému vyslanectví v Londýně, už v říjnu 1852, ačkoli policejní mina v Berlíně (Ladendorfovo spiknutí) vybuchla teprve koncem března 1853. (Viz příloha 4.)
Opožděný liberální nářek nad nějakou reakční epochou je vždycky tím halasnější, čím bezmeznější byla liberální zbabělost, která po léta bez boje vyklízela pole reakci. Tak v době kolínského procesu ztroskotaly všechny mé pokusy odhalit v liberálním pruském tisku systém Stieberových podvodů. Rozmáchlými tahy si vepsala na prapor: Bezpečnost je první povinností občana, a pod tímto znamením — budeš žít.[386]
5. Ústřední slavnost německých dělnických vzdělávacích spolků v Lausanne (26. a 27. června 1859)
Náš hrdina prchá vždy znovu s potěšením zpátky do Arkádie. Shledáváme se s ním zase v jednom "odlehlém koutku Švýcarska", v Lausanne, na "ústřední slavnosti" některých německých dělnických vzdělávacích spolků, která se konala koncem června. Zde se Karl Vogt dopustil své druhé záchrany Švýcarska. Zatímco Katilina sedí v Londýně, hřímá Cicero se strakatým kabátcem v Lausanne:
"Iam iam intelligis me acrius vigilare ad salutem, quam te ad perniciem rei publicae." {"Brzy poznáš, že horlivěji pamatuji na záchranu státu než ty na jeho zkázu." (Ze 4. kapitoly I. řeči z Ciceronových "Řečí proti Catilinovi".) (Pozn. red.)}
Náhodou existuje autentická zpráva o řečené "ústřední slavnosti" a o hrdinském činu, který při ní vykonala "zaoblená povaha". Titul zprávy, kterou za Vogtovy pomoci sestavil pan G. Lommel, zní: "Ústřední slavnost německých dělnických vzdělávacích spolků v západním Švýcarsku (Lausanne 1859)", Ženeva 1859, Markus Vaney, rue de la Croix d'or {ulice u Zlatého kříže (Pozn. red.)}.[387] Porovnejme autentickou zprávu s "Hlavní knihou", která vyšla o pět měsíců později. Zpráva obsahuje řeč, kterou "pronesl sám" Cicero-Vogt; v jejím úvodu odhaluje tajemství, proč se sem dostavil při této příležitosti. Přichází mezi dělníky, burcuje je, protože
"v poslední době byla proti němu vznesena těžká obvinění, která, kdyby byla pravdivá, musela by úplně otřást důvěrou k němu a dočista podkopat jeho politiché působení' "Přicházím," pokračuje, "přicházím sem proto, abych zde otevřeně promluvil proti" (výše řečené) "skryté poťouchlosti." (Str. 6 7 zprávy.)
Je obviňován z bonapartistických rejdů, musí zachránit své politické působení, a podle svého zvyku brání svou kůži svým jazykem. Po mlácení prázdné slámy, trvajícím půldruhé hodiny, připomíná Démosthenovu výstrahu, že "akce, akce a zase akce je duší výřečnosti".
Ale co je to akce? V Americe se vyskytuje malý živočich zvaný skunk, který ve chvíli krajního nebezpečí má jen jednu možnost obrany, svůj útočný puch. Je-li napaden, vystřikuje z jistých částí těla látku, která potřísní-li váš oděv, odsuzuje ho nenávratně k smrti upálením, a kdyby dokonce zasáhla vaši kůži, vyhostila by vás na nějakou dobu ze společnosti všech lidských bytostí. Ten puch je tak příšerně útočný, že lovci, jakmile jejich psi náhodou vyplaší nějakého "skunka", hned berou do zaječích v překotnějším chvatu a s větší hrůzou, než kdyby jim byl v patách vlk nebo tygr. Proti vlku a tygru chrání olovo a prach, ale proti skunkovu a posteriori* není pomoci.
Tomu říkám akce, myslí si řečník naturalizovaný ve "státě zvířat"[388] a rozstřikuje na své údajné pronásledovatele následující skunkovinu:
"Před jednou věcí však co nejdůrazněji varuji, a to jsou rejdy malé hrstky zvrhlých lidi, jejichž všechno snažení a usilování směřuje k tomu, aby dělníka odvedli od jeho povoláni, aby ho zaplétali do všelijakých spiknutí a komunistických piklů a nakonec, když byli živi z jeho potu, ho chladně" (když se totiž vypotil) "uvrhli do záhuby. Také nyní se tato hrstka zase všemožně snaží" (jen se vyjadřovat pokud možno povšechně) "zatáhnout dělnické spolky zase do svých podvodných tenat. Ať už říkají cokoli" (o Vogtových bonapartistických rejdech), "buďte přesvědčeni, že jim jde jen o to, aby dělníka využili pro své sobecké cíle a nakonec ho ponechali jeho osudu." (Str. 18 zprávy. Viz přílohu.)
"Skunkova" nestoudnost, s níž tvrdí, že já a moji přátelé, kteří jsme zájmy dělnické třídy zastávali vždycky zdarma a obětovali jsme přitom své zájmy soukromé, "žijeme z potu dělníků", to už není ani originální. Podobné hnusné pomluvy nejenže pokřikovali prosincoví mouchards {špiclové (Pozn. red.)} za Louis Blancem, Blanquim, Raspailem atd., ale ve všech dobách a všude sykofanti vládnoucí třídy vždycky takto hanebně špinili přední literární a politické bojovníky utlačovaných tříd. (Viz přílohu 5.)
Po této akci ostatně nedokáže už naše "zaoblená povaha" tvářit se sérieux {vážně (Pozn. red.)}. Ten tajtrlík teď přirovnává své "pronásledovatele", kteří jsou na svobodě, k "Rusům zajatým u Zorndorfu" a sebe samého — hádejte ke komu! — k Bedřichu Velikému. Falstaff-Vogt si vzpomněl, že Bedřich Veliký v první bitvě, které se zúčastnil, vzal nohy na ramena, Oč větší je tedy on, který vzal roha, aniž se bitvy zúčastnil. {Kobes I. vypráví v pamfletu "Na obranu sebe i vlasti proti Karlu Vogtovi"[389], který vydal Jakob Venedey v Hannoveru roku 1860: "Byl prý svědkem toho, jak říšský regent Karl Vogt nebyl při tom, když jsme my ostatní, a zrovna tak čtyři ostatní říšští regenti, donutili württemberskou vládu, aby šavlí a bodákem dopomohla parlamentu k čestnému konci. Je to veselá historka. Když čtyři ostatní regenti nastoupili do vozu, aby, jak bylo dohodnuto, přijeli před zasedací síň a aby tam s kusým parlamentem nastavili hruď násilí" (hlavu, jak známo, kusý parlament neměl), "přibouchl Karl Vogt zvenčí dvířka kočáru a křikl na kočího: ‚Jen jeď, vždyť vůz je už plný, já přijdu za vámi!' Ale Karl Vogt přišel - když… už bylo po všem nebezpečí." (Citované dílo, str. 23, 24.) (Marxova poznámka.) }
Potud dobrodružství na ústřední slavnosti v Lausanne podle autentické zprávy. A "potom ať se někdo podívá" (abychom mluvili s Fischartem) "na toho upatlaného, cizopasnicky neohrabaného břídila, na toho ničemu" {Z Fischartova německého zpracování Rabelaisova "Gargantuy a Pantagruela", 3. kapitola. (Pozn. red.)}, jakou enšpíglovsky policajtskou kaši servíruje o pět měsíců později německým šosákům.
"Chtěli stůj co stůj vyvolat ve Švýcarsku nějakou komplikaci, politika neutrality… měla být vážně narušena. Dostal jsem zprávu, že ústřední slavnosti dělnických vzdělávacích spolků… mělo být použito k tomu, aby byli dělníci svedeni na cestu, na kterou rozhodně odmítali vstoupit. Doufalo se, že se té pěkné slavnosti… bude moci využít k tomu, aby byl vytvořen tajný výbor, který měl navázat spojení se stejně smýšlejícími v Německu a provést bůhvíjaká" (Vogt to neví, jaká, ačkoli dostal zprávu) "opatření. Proslýchali se nejasné pověsti a tajemná sdělení o aktivním zásahu dělníků do politiky v německé vlasti. Okamžitě jsem se rozhodl, že se postavím proti tímto rejdům,… abych dělníkům znovu důrazně připomněl, že …nemají dopřávat sluchu jakýmkoli návrhům tohoto druhu. Ve výše uvedeném závěru své řeči jsem veřejně vyslovil výstrahu atd." (Str. 180 "Hlavni knihy".)
Cicero-Vogt zapomíná, že na začátku své řeči veřejně vyžvanil, co ho pudilo na ústřední slavnost — nikoli neutralita Švýcarska, nýbrž záchrana jeho vlastní kůže. Ve své řeči se ani slůvkem nezmínil o zamýšleném atentátu na Švýcarsko, o spikleneckých záměrech s ústřední slavností, o tajném výboru, o aktivním zásahu dělníků do německé politiky, o návrzích "tohoto" nebo jiného "druhu". Ani hlásku o všech těchto stieberovštinách. Jeho závěrečná výstraha byla jen výstrahou poctivce Sikese, který varoval v soudní síni v Old Bailey porotce, aby ani za nic neposlouchali ty "zvrhlé" detektivy, kteří odhalili jeho krádež. {Viz román Charlese Dickense "Oliver Twist". (Pozn. čes. red.)}
"Bezprostředně následující události," říká Falstaff-Vogt (str. 181 "Hlavní knihy"), "potvrdily mé tušení."
Jakže, tušení! Ale Falstaff znovu zapomíná, že několik řádků předtím neměl "tušení", nýbrž "dostal zprávu", zprávu o plánech spiklenců, a to zprávu docela podrobnou! A jaké to byly bezprostředně následující události, ty anděli, jaké máš tušení!? {Viz J. W. Goethe, "Faust", díl I., scéna šestnáctá ("Martina zahrada"). (Pozn. red.)}
"Jeden článek v ‚Allgemeine Zeitung' přisoudil slavnosti a životu dělníků tendence, na které tito" (totiž slavnost a život) "ani v nejmenším nepomýšleli." (Zrovna tak jako je Vogt přisuzuje murtenskému sjezdu a dělnickým organizacím vůbec.) "Na základě tohoto článku a jeho přetisku ve ‚Frankfurter Journal'[390] došlo k důvěrnému dotazu vyslance jednoho jihoněmeckého státu, v němž byl slavnosti přikládán ten význam" — který jí "přisoudil" článek v "Allgemeine Zeitung" a přetisk ve "Frankfurter Journal" — ani zdáni — "jaký by byla měla mít podle zmařených úmyslů Pekelníků."
Zajisté! By byla měla mít!
Ačkoli i nejzběžnější srovnání mezi "Hlavní knihou" a autentickou zprávou o ústřední slavnosti postačí, aby bylo odhaleno tajemství Ciceronovy-Vogtovy druhé záchrany Švýcarska, chtěl jsem přesto získat jistotu, zda mu snad k tomuto vynaložení síly nedodal látku[391] nějaký - byť sebevíc překroucený - fakt. Proto jsem se písemně obrátil na redaktora autentické zprávy, pana G. Lommela v Ženevě. Pan Lommel určitě s Vogtem udržoval přátelské styky, protože nejen sestavil s jeho pomocí zprávu o ústřední slavnosti v Lausanne, ale také v pozdější brožuře o Schillerových oslavách a o slavnosti na počest Roberta Bluma v Ženevě[392] zastřel fiasko, které tam Vogt utrpěl. V odpovědi z 13. dubna 1860 prohlašuje pan Lommel, kterého osobně ncznám:
"Vogtovo vyprávěni, že prý v Lausanne zmařil nějaké nebezpečné spiknuti, je vyložený výmysl nebo lež; šlo mu jen o to, aby měl v Lausanne místnost, kde by si mohl zařečnit, a aby potom tuto řeč mohl vydat tiskem. V této řeči trvající půldruhé hodiny se hájil proti výtce, že je placený bonapartista. Rukopis mám u sebe v úschově."
Jeden Francouz žijící v Ženevě odpověděl stručně na otázku, jak je to s tímhle Vogtovým spiknutím;
"Il faut connaître cet individu" (totiž Vogta), "surtout le faisseur, l'homme important, toujours hors de la nature et de la vérité." {"Člověk musí vědět, co je to za individuum: především pletichář, hrozně důležitý, vždycky nepřirozený, nepravdivý." (Pozn. red.)}
Vogt sám říká na 99. stránce svých takzvaných "Studil"[393], že prý "se nikdy nevychloubal prorockými vlastnostmi". Ale víme ze Starého zákona, že osel uviděl to, co neuviděl prorok. A tím se vysvčtluje, jak to, že Vogt viděl spiknutí, o kterém měl v listopadu 1859 tušení, že je v červnu 1859 "zmařil".
6. Různé
"Jestliže mě paměť neklame," říká ten parlamentní šašek, "byl ovšem autorem oběžníku" (totiž údajného londýnského oběžníku proletářům, datovaného 1850) "Marxův stoupenec, takzvaný parlamentní vlk Wolff a bylo zařízeno, aby se oběžník dostal do rukou hannoverské policie. — Také nyní se zase vynořuje tato stoka v historii oběžníku ‚přátel vlasti gothajským'." (Str. 144, "Hlavní knihy".)
Stoka se vynořuje! Snad prolapsus ani {vyhřeznutí konečníku (Pozn. red.)}, přírodovědecký šotek?
Co se týče "parlamentního vlka" — a později uslyšíme, proč ten parlamentní vlk tíží jako můra paměť parlamentního šaška — uveřejnil v "Berliner Volks-Zeitung", V "Allgemeine Zeitung" a v hamburské "Reform" následující prohlášení:
"Prohlášení. Manchester 6. února 1860: Z dopisu jednoho přítele se dovídám, že list ‚National-Zeitung' (čís. 41 t. r.) v úvodníku, opírajícím se o jednu Vogtovu brožuru, uveřejnil tento výňatek:
‚Vogt si vzpomíná, jak se domnívá, že roku 1850 sepsal Wolff, řečený parlamentní vlk alias vlk kasemat, jiný spěšný oběžník z Londýna, rozeslal jej proletářům v Německu a zároveň zařídil, aby se dostal do rukou hannoverské policii.' Nedostalo se mi do rukou ani číslo listu ‚National-Zeitung', ani Vogtova brožura, a proto odpovídám pouze na citované místo:
1. V roce 1850 jsem žil v Curychu, a ne v Londýně, kam jsem se přestěhoval teprve v létě roku 1851.
2. Nikdy v životě jsem nesepsal žádný spěšný oběžník, ani ‚proletářům', ani jiný.
3. Pokud jde o insinuaci týkající se hannoverské policie, vracím toto nestoudně vymyšlené nařčení touto cestou s opovržením zpátky na adresu jeho původce. Je-li to ostatní ve Vogtově pamfletu zrovna tak sprostě a prolhaně vymyšleno jako to, co se týká mé osoby, pak se to může důstojně přiřadit k slátaninám takového Chenua, de ta Hodda a spol. W. Wolf."
Hleďme: Tak jako Cuvier rekonstruoval celou stavbu živočicha z jedné jediné kosti, tak i Wolff z jednoho vytrženého citátu správně rekonstruoval celou Vogtovu slátaninu. Karl Vogt se vskutku jeví vedle Chenua a de la Hodda jako primus inter pares {první mezi rovnými (Pozn. red.)}.
Poslední "důkaz" Karla Vogta, který může "kdykoli ukázat důkazy" o mé entente cordiale {srdečné dohodě (Pozn. red.)} s tajnou policií vůbec a o "mých vztazích ke straně listu ‚Kreuz-Zeitung'[394] zvlášť" spočívá v tom, že moje žena je sestra pruského ministra v. v. pana von Westphalen. (Str. 194 "Hlavní knihy".) Jak teď čelit fikané fintě funícího Falstaffa? Snad ten šašek odpustí mé ženě jejího kognáta, pruského ministra, až se dozví, že jeden z jejích skotských agnátů byl na edinburském tržišti sťat jako vzbouřenec v osvobozovacím boji proti Jakubovi II. {Jde o vévodu Archibalda Campbella Argylla, popraveného 30. června 1685. (Pozn. red.)} Jak známo, nosí Vogt sám stále ještě hlavu na ramenou jen nedopatřením. Na slavnosti pořádané německým dělnickým vzdětávacím spolkem v Ženevě na počest Roberta Bluma (13. listopadu 1859) totiž vypravoval,
"jak levice frankfurtského parlamentu dlouho váhala, koho má poslat do Vídně, zda Bluma nebo jeho. Tu prý nakonec los, vytažené stébélko, rozhodlo pro Bluma nebo spíše proti němu." (Str. 28, 29 brožury "Schillerovy oslavy v Ženevě atd.", Ženeva 1859.)
13. října odjel Robert Blum z Frankfurtu do Vídně. 23. nebo 24. října dorazila do Kolína deputace krajní frankfurtské levice, která měla namířeno na demokratický kongres v Berlíně. Viděl jsem ty pány, mezi nimiž bylo několik parlamentníků, kteří byli v užším styku s "Neue Rheinische Zeitung". Tito muži, z nichž jeden byl v době tažení za říšskou ústavu zastřelen podle stanného práva, druhý zemřel v exilu, třetí ještě žije, mi pošeptali podivné a zvláštní historie o Vogtových rejdech v souvislosti s vídeňským posláním Roberta Bluma. Avšak:
Mých nechtěj slov, chtěj, abych něma byla,
mé tajemství mi povinností je!
{Začátek básně uzavírající 5. knihu Goethova díla
"Viléma Meistera léta učednická". (Pozn. red.)}Výše zmíněná slavnost na počest Roberta Bluma (v listopadu 1859) v Ženevě byla "zaoblené povaze" nepříznivá. Když vcházel do slavnostní síně, šmaťchaje jako úslužný Silén za svým patronem Jamesem Fazym, zvolal jeden dělník: Tady jde Jindra {tj. král Jindřich IV. ze stejnojmenné Shakespearovy hry. (Pozn. red.)} a za ním se hrne FalstafL Když se svou slušnou anekdotou ohlásil jako alter ego {druhé já (Pozn. red.)} Roberta Bluma, podařilo se jen stěží zabránit několika dohřátým dělníkům, aby nevzali tribunu útokem. Když nakonec, nepamětliv, jak ještě v červnu zmařil revoluci, sám teď "volal ještě jednou na barikády" (str. 29 "Schillerových oslav"), opakovala posměšná ozvěna: "Barikáda! — Samá sranda!" Jenže v cizině dovedou Vogtovo revoluční povykování tak správně ocenit, že tentokrát se nedostavil jindy nevyhnutelný "důvěrný dotaz jednoho jihoněmeckého vyslance" a v "Allgemeine Zeitung" nevyšel žádný článek.
*
Veškerá Vogtova stieberovština od "Pekelníků" až po "ministra v. v." prozrazuje ten druh mistrů-pěvců, o nčmž se praví u Danta:
Ed egli avea fatto del cul trombetta.
{"A ten pak místo trubky použil svou řiť."
(Dante, "Božská komedie", Peklo, 21. zpěv.) (Marxova poznámka.)}
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)361 Vzhledem k velkému množství poznámek uváděných na konci stránek, jsou v edici MIA tyto poznámky uvedené typem písma "arial" v složených závorkách {} přímo v textu. (Pozn. red. MIA.)
362 Svaz komunistů byla první mezinárodní komunistická organizace proletariátu. Než došlo k vytvoření Svazu komunistů, vynaložili Marx a Engels mnoho úsilí, aby ideově a organizačně sjednotili socialisty a pokrokové dělníky z různých zemí. Proto počátkem roku 1846 zorganizovali v Bruselu Komunistický korespondenční výbor. Marx a Engels hájili ideje vědeckého komunismu v úporném boji proti Weitlingovu hrubě rovnostářskému komunismu, proti "pravému" socialismu a proti Proudhonovým maloměšťáckým utopiím; těmto ideovým vlivům podléhali hlavně členové Svazu spravedlivých, tajné organizace dělníků a řemeslníků, která vznikla v polovině třicátých let a měla své obce v Německu, ve Francii, ve Švýcarsku a v Anglii. Když se londýnské vedení Svazu spravedlivých přesvědčilo o správnosti Marxových a Engelsových názorů, vyzvalo je koncem ledna 1847, aby vstoupili do Svazu, aby ho pomohli reorganizovat a aby na základě zásad, jež hlásali, vypracovali program Svazu. Marx a Engels s tím souhlasili.
Začátkem června 1847 se sešel v Londýně sjezd Svazu spravedlivých, který vešel do dějin jako první sjezd Svazu komunistů. Sjezdového jednání se zúčastnili Engels a Wilhelm Wolff. Sjezd přejmenoval organizaci na Svaz komunistů a dřívější mlhavé heslo "Všichni lidé jsou bratři!" bylo nahrazeno bojovým internacionálním heslem proletářské strany "Proletáři všech zemí, spojte se!" Sjezd také projednal "Stanovy svazu komunistů", na jejichž vypracování se aktivně podíleli Marx a Engels. V nových stanovách byly jasně vytyčeny konečné cíle komunistického hnutí a vyškrtnuty body, jež dodávaly Svazu spravedlivých spiklenecký charakter; nový Svaz byl vybudován na demokratických principech. Definitivně byly stanovy schváleny na druhém sjezdu Svazu komunistů (viz Marx-Engels, Spisy 4, zde). Jednání druhého sjezdu, který se konal od 29. listopadu do 8. prosince 1847 v Londýně, se zúčastnili Marx i Engels. V několikadenní polemice obhájili zásady vědeckého komunismu, které sjezd jednomyslně přijal. Sjezd pověřil Marxe a Engelse, aby vypracovali program Svazu — "Manifest Komunistické strany" (viz Marx-Engels, Spisy 4, zde), který byl uveřejněn v únoru 1848.
Když ve Francii vypukla revoluce, ústřední výbor Svazu v Londýně pověřil koncem února 1848 vedením Svazu bruselský krajský výbor v čele Marxem. Když byl Marx 3. března z Bruselu vypovězen a odejel do Paříže, byla za sídlo nového ústředního výboru určena Paříž. Do ústředního výboru byl zvolen i Engels. V druhé polovině března a počátkem dubna 1848 organizoval ústřední výbor návrat několika set německých dělníků do vlasti, aby se zúčastnili začínající německé revoluce. Většinou to byli členové Svazu komunistů. Politickou platformou Svazu komunistů v revoluci byly "Požadavky Komunistické strany v Německu", které zformulovali koncem března Marx a Engels (viz Marx-Engels, Spisy 5‚ zde).
Po příjezdu do Německa, začátkem dubna 1848, se Marx, Engels a jejich stoupenci přesvědčili, že dvě či tři sta členů Svazu komunistů roztroušených po celé zemi nemohou mít vzhledem ke své izolovanosti, k zaostalosti Německa a k nedostatečné politické uvědomělosti německých dělníků rozhodující vliv na široké lidové masy. Proto se Marx a Engels postavili na krajní levé, fakticky proletářské křídlo demokratického hnutí. Vstoupili do kolínské Demokratické společnosti a doporučili svým stoupencům, aby se zapojili do demokratických organizací a hájili tam stanovisko revolučního proletariátu, kritizovali nedůslednost a kolísání maloburžoazních demokratů a nutili je k rozhodným akcím. Zároveň orientovali své stoupence na organizování dělnických spolků, na nutnost politické výchovy proletariátu, na vytváření předpokladů pro založení masové proletářské strany. Centrem, které řídilo práci členů Svazu komunistů a určovalo její linii, se stala "Neue Rheinische Zeitung" (viz poznámku [353]), list redigovaný Marxem.
V dubnu 1849 vystoupili Marxa Engels i jejich stoupenci z Demokratické společnosti. Masy dělníků získaly už politické zkušenosti a byly rozčarovány maloburžoazní demokracií — to všechno nyní dovolovalo dát prakticky na pořad dne vytvoření samostatné proletářské strany. Avšak zakladatelům marxismu se nepodařilo tento plán uskutečnit, neboť brzy nato vypuklo v jihozápadním Německu povstání a jeho porážka znamenala konec německé revoluce.
V revoluci se názory Svazu komunistů, vyložené v "Manifestu Komunistické strany", osvědčily jako jedině správné. Ukázalo se také, že Svaz je výbornou školou revoluční činnosti: členové Svazu se všude odhodlaně účastnili hnutí, hájili v tisku, na barikádách i na bitevním poli stanovisko nejrevolučnější třídy — proletariátu.
Porážka revoluce byla pro Svaz komunistů těžkou ranou. Mnoho členů Svazu bylo uvězněno nebo muselo emigrovat, byla přerušena spojení, ztraceny adresy, obce přestaly vesměs fungovat. Značně byly oslabeny i organizace Svazu za hranicemi Německa.
Na podzim 1849 se sešla většina vedoucích pracovníků Svazu v Londýně. Novému, reorganizovanému ústřednímu výboru, vedenému Marxem a Engelsem, se na jaře 1850 po velkém úsilí podařilo obnovit dřívější organizaci a oživit činnost Svazu komunistů. V "Provolání ústředního výboru ke Svazu komunistů" z března 1850 (viz Marx-Engels, Spisy 7, zde) shrnuli Marx a Engels zkušenosti z revoluce 1848-1849 a vytyčili úkol vytvořit samostatnou stranu proletariátu, nezávislou na maloburžoazii. V "Provolání" byla poprvé formulována myšlenka permanentní revoluce. V březnu 1850 začal vycházet nový orgán komunistické propagandy, "Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue".
V létě 1850 se v ústředním výboru Svazu komunistů vyhrotily zásadní neshody v otázce taktiky. Většina ústředního výboru v čele s Marxem a Engelsem rozhodně vystoupila proti sektářské a dobrodružné taktice, kterou prosazovala Willichova a Schapperova frakce. Tato frakce navrhovala rozpoutat ihned bez ohledu na objektivní zákonitosti a reálné politické poměry v Evropě revoluci. Naproti tomu Marx a Engels zdůrazňovali, že nejdůležitějším úkolem Svazu komunistů v době, kdy vládne reakce, je propaganda vědeckého komunismu a příprava kádrů proletářských revolucionářů pro budoucí revoluční boje. Rozbíječská činnost Willichovy a Schapperovy frakce vedla v polovině září 1850 k rozkolu s touto skupinou. Na schůzi 15. září 1850 (viz Marx-Engels, Spisy 8, zde) byla na Marxův návrh pravomoc ústředního výboru přenesena na kolínský krajský výbor. Obce Svazu komunistů v Německu toto rozhodnutí většiny londýnského ústředního výboru vesměs schválily. Nový ústřední výbor v Kolíně nad Rýnem vypracoval podle Marxových a Engelsových pokynů v prosinci 1850 nové stanovy Svazu (jejich text s Marxovými poznámkami viz Marx-Engels, Spisy 7‚ zde). Politická perzekuce a zatýkání členů Svazu způsobily, že Svaz komunistů v Německu v květnu 1851 fakticky přestal pracovat. 17. listopadu 1852, brzy po skončeni kolínského procesu proti komunistům, Svaz na Marxův návrh oznámil, ze se rozpouští.
Svaz komunistů sehrál důležitou historickou úlohu jako škola proletářských revolucionářů, jako zárodek proletářské strany a předchůdce Mezinárodního dělnického sdružení (První internacionály).
363 Viz Marxovo dílo "Odhaleni o kolínském procesu proti komunistům", Marx-Engels, Spisy 8, zde. Toto dílo vyšlo v lednu 1853 anonymně jako brožura ve Švýcarsku, v Basileji, avšak v březnu byl skoro celý náklad (2000 výtisků) v bádenské pohraniční obci Weill zabaven policií. (Vogt používal tohoto vydání.) Ve Spojených státech vycházelo nejprve po částech v bostonském demokratickém listu "Neu-England-Zeitung" ["Novoanglické noviny"], koncem dubna 1853 vyšlo v nakladatelství tohoto listu anonymně jako brožura. V knize "Pan Vogt" cituje Marx "Odhalení" podle bostonského vydání.
364 Palais Royal — bývalý královský palác v Paříži. Za druhého císařství byl rezidencí mladšího bratra Napoleona I. Jerôma Bonaparta a jeho syna prince Josepha Napoleona (jemuž se přezdívalo Plon-Plon).
365 Viz Marx-Engels, Spisy 8, zde.
"Německo-americká revoluční půjčka" — půjčka, kterou se Kinkel a ostatní vůdci maloburžoazní emigrace pokoušeli rozšířit vletech 1851-1852 mezi německými emigranty a Američany německého původu, aby získali peněžní prostředky na okamžité rozpoutání revoluce v Německu. Aby získal upisovatele půjčky, přijel Kinkel v září 1851 do USA. Ale pokus vypsat "revoluční půjčku" zkrachoval. Marx a Engels se v mnoha svých pracích vysmívají tomuto Kinkelovu dobrodružnému nápadu a upozorňuji, že je to jeden ze škodlivých a marných pokusů uměle vyvolat revoluci v době odlivu revolučního hnutí.
366 V chrámu sv. Pavla ve Frankfurtu nad Mohanem zasedalo od 18. května 1848 do 30. května 1849 celoněneckč Národní shromáždění.
367 Veliký Kofta — smyšlené jméno egyptského kněze, které si vymyslil proslulý podvodník 18. století hrabě Cagliostro (Giuseppe Balsamo). Kofta byl prý všemohoucím a vševědoucím vůdcem jakési zednářské "egyptské lóže", za jejíhož zakladatele a člena se Cagliostro vydával.
368 "L'Indépendant" ["Nezávislý"] — švýcarský buržoazně demokratický týdeník; vycházel pod tímto názvem v Ženevě v letech 1851-1852.
369 Spolková rada — název švýcarské vlády.
370 V září 1851 byli ve Francii zatčeni někteří členové místních obcí Willichovy a Schapperovy frakce, která se v září 1850 odtrhla od Svazu komunistů. Maloburžoazní spiklenecká taktika, ignorující skutečné podmínky a zaměřená na okamžité organizováni povstáni, kterou tato frakce přijala, umožnila francouzské a pruské policii za pomoci provokatéra Chervala, který stál v čele jedné z pařížských obcí, vykonstruovat takzvané německo-francouzské spiknutí. Zatčení byli v únoru 1852 odsouzeni pro přípravu státního převratu. Provokatéru Chervalovi byl umožněn útěk z vězení. Pokusy pruské policie dokázat, že se na německo-francouzském spiknutí podílel Svaz komunistů vedený Marxem a Engelscrn, úplně ztroskotaly. Člen Svazu komunistů Konrad Schramm, zatčený v září 1851 v Paříži, byl brzy pro nedostatek důkazů propuštěn. Křivá svědectví policejního rady Stiebera v kolínském procesu, jimiž se snažil dokázat, že se obžalovaní zúčastnili německo-francouzského spiknutí, vyvrátil Marx v díle "Odhalení o kolínském procesu proti komunistům" v kapitole "Chervalovo spiknutí" (Marx-Engels, Spisy 8).
371 "Kölnische Zeitung" ["Kolínské noviny") - německý denik, který pod tímto názvem vycházel v Kolíně nad Rýnem od roku 1802; za revoluce z let 1848-1849 a v době reakce, která po ní následovala, se v něm odrážela zbabělá a zrádcovská politika pruské liberální buržoazie.
372 Kolínský proces proti komunistům (4. října až 12. listopadu 1852) byl provokační proces zorganizovaný pruskou vládou. Před soud bylo postaveno 11 členů mezinárodní komunistické organizace Svazu komunistů (1847-1852), obžalovaných ze "spiknutí majícího charakter velezrady". Jako usvědčujícího materiálu bylo použito falešné "originální knihy zápisů" ze schůzí ústředního výboru, kterou sestavili pruští policejní agenti, a dalších falzifikátů a také dokumentů, které policie ukradla dobrodružné Willichově a Schapperově frakci vyloučené ze Svazu komunistů. Sedm obžalovaných bylo na základě podvržených dokladů a křivých svědectví odsouzeno k pevnostnímu vězení na 3 až 6 let. Marx a Engels odhalili všechny tyto provokační akce organizátorů procesu a zákeřné metody, kterých použil pruský policejní stát proti mezinárodnímu dělnickému hnutí (viz Engelsův článek "Nedávný proces v Kolíně" a Marxovu brožuru "Odhaleni o kolínském procesu proti kornunistúm", Marx-Engels, Spisy 8).
373 Viz Marx-Engels, Spisy 8, zde.
374 Londýnský Německý dělnický vzdělávací spolek založili v únoru 1840 Karl Schapper, Josef Moll a další funkcionáři Svazu spravedlivých. Po založení Svazu komunistů připadla vedoucí úloha v tomto spolku místním obcím Svazu komunistů. V letech 1847 a 1849-1850 pracovali ve spolku aktivně i Marx a Engels. 17. září 1850 Marx, Engels a několik jejich spolubojovníků ze spolku vystoupili (viz Marx-Engels, Spisy 7‚ zde), protože v boji mezi většinou ústředního výboru Svazu komunistů, vedenou Marxem a Engelsem, a sektářskou a dobrodružnou menšinou (Willichovou a Schapperovou frakcí) se spolek postavil na stranu menšiny. Koncem padesátých let se Marx a Engels znovu zúčastnili práce vzdělávacího spolku. Spolek existoval až do roku 1918, kdy jej anglická vláda zakázala. Ve 20.století navštěvovalo spolek mnoho ruských politických emigrantů.
375 "Republik der Arbeiter" ["Dělnická republika"] — dělnický list, který vydával Wilhelm Weitling v New Yorku v letech 1850-1855; vyjadřoval názory stoupenců sektářského rovnostářského komunismu.
376 Karl Vogt byl jeden z pěti říšských regentů. Instituci říšských regentů vytvořil v červnu 1849 ve Stuttgartu "kusý" parlament frankfurtského Národního shromáždění místo takzvané ústřední mocí, která existovala v Německu od června 1848 a v jejímž čele byl říšský správce arcivévoda Jan. Frankfurtské Národní shromáždění přesídlilo do Stuttgartu začátkem června 1849, když z ného odešli konzervativní poslanci a značný počet liberálních poslanců a hrozilo mu, že bude rozehnáno. Říšští regenti se pokoušeli uvést parlamentními prostředky v život říšskou ústavu vypracovanou frankfurtským Národním shromážděnim, kterou němečtí panovníci odmítli. Snahy regentů naprosto ztroskotaly. 18. června byl "kusý" parlament rozehnán württemberským vojskem.
377 Viz Marx-Engels, Spisy 8‚ zde.
378 Hambašská slavnsst — politická manifestace, kterou uspořádali 27. května 1832 na zámku Hambachu v bavorské Falci představitelé jihoněmecké liberální a radikální buržoazie. Účastníci slavnosti vyzývali všechny Němce, aby se sjednotili proti německým panovníkům do boje za buržoazní svobody a konstituční reformy.
379 Viz Marx-Engels, Spisy 9, zde.
380 "New-Yorker Criminal-Zeitung" — zkrácený název týdeníku "Belletristisches Journal und New-Yorker Criminal-Zeitung" ["Beletristický časopis a newyorské noviny pro kriminalistiku"], který založili v New Yorku roku 1852 němečtí maloburžoazní emigranti. Vycházel pod tímto názvem od 18. března 1853 do 10. března 1854.
Marx má na mysli pomlouvačný článek Augusta Willicha "Doktor Karel Marx a jeho ‚Odhalení'"‚ který byl otištěn v tomto časopise v číslech z 28. října a 4. listopadu 1853.
381 "Vossische Zeitung" ["Vossovy noviny"] — tak se nazýval berlínský deník, který v roce 1751 přešel do rukou Christiana Vosse a který od roku 1785 vycházel v Berlíně pod názvem "Königlich privilegirte Berlinische Zeitung von Staats- und gelehrten Sachen" ["Královsky privilegované berlínské noviny pro záležitosti státu a vědy"].
382 Svatá suknice trevírská — katolická relikvie chovaná v trevírském dómu; je to prý posvátné roucho sňaté Kristovi při ukřižování. Byla zbožně uctívána poutníky.
383 Viz Marx—Engels, Spisy 8, zde a zde.
384 Viz Marx-Engels, Spisy 8, zde.
385 Viz Marx-Engels, Spisy 8, zde.
386 Marx tu parafrázuje dva výroky: 1) "Klid je první povinností občana" (z provolání pruského ministra Schulenburga-Kehnerta k obyvatelstvu Berlína 17. října 1806 po porážce u Jeny) a 2) "Pod tímto znamením zvítězíš" (nápis, který podle římského historika Eusebia z Kaisareie spatřil na nebi spolu se znamením kříže císař Konstantin I. roku 312 n. 1. v předvečer svého vítězství nad Maxentiem).
387 "Das Centralfest der Deutschen Arbeiterbildungsvereine in der Westschweiz (Lausanne, 1859)". Genf, 1859. Markus Vaney, rue de la Croix dʼor.
388 Narážka na titul Vogtovy knihy "Untersuchungen Uber Thierstaaten" ["Zkoumání o státech zvířat"], napsané z hlediska vulgárního materialismu. Kniha vyšla roku 1851.
389 Jakob Venedey, "Pro domo und Pro patria gegen Karl Vogt", Hannover 1860.
Kobes I. — přezdívka, kterou dostal Venedey podle Heinovy básně "Kobes I.". V této satirické básni zesměšňuje Heine Jakoba Venedeye jako vzor šosáctví. Kobes je dialektický tvar jména Jakob v kolínském nářečí (Jakob Venedey pocházel z Kolína nad Rýnem).
390 "Frankfurter Journal" ["Frankfurtské noviny"] — německý buržoazní deník založený v 17. století; vycházel ve Frankfurtu nad Mohanem do roku 1903 a ve čtyřicátých letech 19. století zastával buržoazně liberální stanovisko.
391 Ironická narážka na název knihy německého fyziologa Büchnera "Kraft und Stoff" ["Síla a látka"], která vyšla roku 1855. Büchner byl stejně jako Vogt vulgární materialista.
392 "Die Schiller-Feier in Genf. Nebst einem Nachtrag enthaltend die diesjährige Todtenfeier für Robert Blum" ["Schillerovy oslavy v Ženevě. S dodatkem o letošní slavnosti na paměť smrti Roberta Bluma"], Ženeva 1859.
393 Karl Vogt, "Studien zur gegenwärtigen Lage Europas" ["Studie o současné situaci v Evropě"], Ženeva a Bern 1859.
394 "Kreuz-Zeitung" ["Křížové noviny"] — tak se nazýval krajně reakční německý deník "Neue Preussische Zeitung" ["Nové pruské noviny"], protože v jeho záhlaví byl vyobrazen kříž. List vycházel od června 1848 v Berlíně; byl orgánem kontrarevoluční dvorní kamarily a pruských junkerů.