Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Pan Vogt[327]


Předmluva
        I. Pekelníci
       II. Bürstenheimští
      III. Záležitosti policajtské
              1. Vlastní doznání
              2. Revoluční sjezd v Murtenu
              3. Cherval
              4. Kolínský proces proti komunistům
              5. Ústřední slavnost německých dělnických vzdělávacích spolků v Lausanne (26. a 27. června 1859)
              6. Různé
        IV. Techowův dopis
       V. Říšský regent a falckrabí
      VI. Vogt a „Neue Rheinische Zeitung“
     VII. Augsburská kampaň
    VIII. Daʼda Vogt a jeho Studie
      IX. Agentura
       X. Patroni a kumpáni
      XI. Proces
    XII. Přílohy
              1. Vypovězení Schilyho ze Švýcarska
              2. Murtenský revoluční sjezd
              3. Cherval
              4. Kolínský proces proti komunistům
              5. Pomluvy
              6. Žabomyší vojna
              7. Polemika proti Palmerstonovi
              8. Prohlášeni pana A. Scherzera
              9. Blindův článek ve „Free Press“ z 27. května 1859
            10. Dopisy pana Orgese
            11. Oběžník proti K. Blindovi
            12. Vögelův affidavit
            13. Wiehův affidavit
            14. Z dokumentů procesu
            15. Dentuovy pamflety
            16. Dodatek
                  a) K. Vogt a „La Cimentaire“
                  b) Kossuth
                  c) „La Prusse en 1860“ Edmonda Abouta



Napsal K. Marx
v únoru až listopadu 1860
Vyšlo jako kniha
v Londýně 1860
Podpis: Karel Marx
  Podle textu knihy
Přeloženo z němčiny





Předmluva

S datem "Londýn 6. února 1860" jsem uveřejnil v berlínské "Volks-Zeitung", v hamburské "Reform"[328] a v jiných německých listech prohlášení, které začíná takto:

"Tímto oznamuji, že jsem učinil přípravné kroky k podání žaloby pro pomluvu proti berlínské ‚Nationa1-Zeitung'[329] , a to kvůli úvodníkům v čís. 37 a 41 o Vogtově pamfletu ‚Můj proces proti »Allgemeine Zeitung«'[330] . Pro pozdější dobu si vyhrazuji, že Vogtovi odpovím literární formou."

Proč jsem se rozhodl odpovědět Kartu Vogtovi literárně, kdežto listu "National-Zeitung" soudně, vysvitne přímo z tohoto spisu.

V únoru 1860 jsem podal žalobu pro pomluvu proti "National-Zeitung". Proces prošel čtyřmi předběžnými instancemi, ale potom jsem 23. října tohoto roku dostal rozhodnutí Královského pruského vrchního soudu, jímž mi bylo odňato právo žaloby v poslední instanci, tím tedy byl proces zastaven, ještě než došlo k veřejnému přelíčení. Kdyby bylo k tomuto přelíčení skutečně došlo, jak jsem doufal, bylo by mi to ušetřilo první třetinu tohoto spisu. Bylo by stačilo prostě otisknout stenografický záznam ze soudních přelíčení, a tak bych byl ušel krajně odporné práci - muset odpovídat na obvinění proti své osobě, tedy mluvit o sobě samém. Vždycky jsem se tomu bedlivě vyhýbal, takže Vogt mohl očekávat, že jeho výmysly budou mít aspoň nějaký úspěch. Jenže sunt certi denique fines {— všechno má své meze. (Horatius, "Satiry", kniha I, první satira.) (Pozn. red.)[a]}. Vogtova slátanina, kterou si "National-Zeitung" shrnula po svém, mi vytýkala řadu hanebných činů, které dnes, kdy mi byla definitivně odňata možnost vyvrátit je veřejně u soudu, vyžadují, abych je vyvrátil literární formou. Ale nehledě k tomuto zřeteli, který mi nedával na vybranou, měl jsem ještě jiné pohnutky, abych se podrobněji zabýval Vogtovou mysliveckou latinou o mně o mých soudruzích, když už jsem se do toho jednou musel pustit. Na jedné straně skoro jednohlasný vítězný pokřik, jímž německý takzvaný "liberální" tisk přivítal jeho údajná odhalení. Na druhé straně příležitost, abych při rozboru té slátaniny zároveň charakterizoval ono individuum, které reprezentuje celý směr.

Odpověď Vogtovi mě tu a tam přinutila, abych odhalil nějakou tu partie honteuse {— hanebnou, podlou stránku. (Pozn. red.)} z historie emigrace. Používám v tomto případě pouze práva "nutné obrany". Ostatně emigraci, až na několik osob, nelze vytýkat nic než iluze, k nimž ji víceméně opravňovaly tehdejší poměry, a pošetilosti, které nutně vyrostly z mimořádných okolností, v nichž se nečekaně ocitla. Mluvím tu ovšem jen o prvních letech emigrace. Kdyby někdo srovnal dějiny vlád a buržoazní společnosti, dejme tomu od roku 1849 do roku 1859, se současnými dějinami emigrace, pak by to byla nejskvělejší obhajoba, jaká by se pro emigraci dala napsat.

Vím už předem, že tíž rozvážní lidé, kteří znepokojeně pokyvovali hlavou nad závažností Vogtových "odhalení", když vyšla jeho slátanina, dnes už vůbec nepochopí, jak jsem mohl mrhat časem, abych vyvracel takové dětinské hlouposti, kdežto "liberální" pisálkové, kteří se škodolibým chvatem rozšiřovali Vogtovy vyložené sprostoty a ničemné lži v německém, švýcarském, francouzském i americkém tisku, shledají, že způsob, jak jsem se s nimi a s jejich hrdinou vypořádal, je opovážlivě pohoršlivý. But never mind!{Ale to nevadí! (Pozn. red.)}

Není třeba, abych se v předmluvě nějak zvlášť šířil o politické i o právnické části tohoto spisu. Abych zabránil možným nedorozuměním, poznamenávám jen jedno: Muži, kteří se už před rokem 1848 shodovali v tom, že se postaví za nezávislost Polska, Uher a Itálie nejen jako za právo těchto zemí, nýbrž jako za zájem Německa a Evropy, vyjadřovali úplně protichůdné názory o taktice, kterou má provádět Německo vůči Ludvíku Bonapartovi za italské války v roce 1859.[331] Tato protikladnost názorů pramenila z protikladného posuzování faktických předpokladů, o nichž se bude moci definitivně rozhodnout teprve v budoucnu. Za svou osobu se v tomto spise zabývám jen názory pana Vogta a jeho kliky. I ten názor, o kterém předstíral, že ho zastává, a který zastával v představách hrstky lidí bez vlastního úsudku, se ve skutečnosti vymyká z rámce mé kritiky. Zabývám se názory, které zastával skutečně.

Nakonec vyslovuji srdečný dík za ochotnou pomoc, kterou mi při práci na této knize poskytli nejen staří přátelé ze strany, ale i mnozí příslušníci emigrace ve Švýcarsku, ve Francii a v Anglii, s nimiž jsem dříve nebyl ve styku a které zčásti dodnes osobně neznám.

Londýn 17. listopadu 1860

Karel Marx


I. Pekelníci[332]

Clarin: Malas pastillas gasta; — — —
— — — hase untado
Con unguento de azufre.
                            (Calderón)

{Prázdnými slovy rád se ohání; …on namazal se sirnou mastí. (Calderón, "Divotvorný kouzelník".) (Pozn. red.)}


"Zaoblená povaha", jak před okresním soudem v Augsburgu jemnocitně nazval svého kulaťoučkého klienta, dědičného fojta na Nichilburgu[333], advokát Hermann, "zaoblená povaha" začíná své hrůzostrašné vypsání dějin takto:

"Pod jménem Pekelníci, nebo také pod neméně charakteristickým jménem Bürstenheimští, byla mezi uprchlíky z roku 1849 známá skupinka lidí, kteří byli zpočátku roztroušeni po Švýcarsku, Francii a Anglii, ale ponenáhlu se shromažďovali v Londýně, kde jako svou viditelnou hlavu uctívali pana Marxe. Politickým principem těchto brachů byla diktatura proletariátu atd." ("Můj proces proti ‚Allgemeine Zeitung'" od Karla Vogta, Ženeva, prosince 1859, str. 136.)

"Hlavní kniha"[334], kde se vyskytuje toto důležité sdělení, vyšla v prosinci 1859. Osm měsíců předtím, v květnu 1859, uveřejnila však "zaoblená povaha" v bielském "Handels-Courieru" článek[335], který je nutno považovat za nástin obšírnějšího "vypsání dějin". Poslechněme si původní text:

"Od chvíle, kdy v revoluci nastal roku 1849 zvrat," takhle to zveličuje bielský ,Commis voyageur', "shromáždila se postupně v Londýně klika emigrantů, jejíž členové byli svého(!) času známí mezi švýcarskou emigrací pod jménem ‚Bürstenheimští' nebo ‚Pekelníci'. Jejich vůdcem je Marx, bývalý redaktor listu ‚Rheinische Zeitung' v Kolíně - jejich heslem je: ‚Sociální republika, dělnická diktatura' - zaměstnávají se tím, že navazují spojení a osnují spiknutí" (Znovu otištěno v "Hlavni knize", třetí oddíl, dokumenty, čís. 7, str. 31, 32.)

Klika uprchlíků, známá "mezi švýcarskou emigrací" jako "Pekelníci", se o osm měsíců později proměňuje pro širší veřejnost v masu "roztroušenou po Švýcarsku, Francii a Anglii" a známou "mezi emigranty" vůbec jako "Pekelníci". Je to ta stará historie s režnými kytlenii ze zeleného sukna, tak bujaře vyprávěná pravzorem Karla Vogta, nesmrtelným sirem Johnem Falstairem {Viz Shakespeare, "Král Jindřich, IV.", I. díl, 2. jednání, 4. scéna. (Falstaff vypravuje vymyšlenou příhodu o své srážce s tlupou chlapíků. V každé další větě zvětšuje jejich počet a stržen svým výmyslem tvrdí jednou, že byli oblečeni v režných kytlích, podruhé v kamizolách ze zeleného sukna.) (Pozn. red.)}, který ve svém zoologickém znovuzrození neztratil nic na látce. Z původního textu bielského "Commis voyageur" vyplývá, že "Pekelníci" i "Bürstenheimští" byly švýcarské lokální bylinky. Podívejme se, jaký je jejich přírodopis.

Poučen přáteli, že v roce 1849-1850 vzkvétala v Ženevě jistá společnost emigrantů pod názvem "Pekelníci" a že pan S. L. Borkheim, spořádaný obchodník v londýnské City, může prý podat bližší informace o původu, růstu a úpadku oné geniální společnosti, obrátil jsem se v únoru 1860 písemně na tohoto tehdy mi neznámého pána, a když jsem se s ním jednou osobně sešel, dostal jsem pak od něho tuto črtu, kterou tu beze změny otiskuji.


"Londýn 12. února 1860
18, Union Grove, Wandsworth Road

Vážený pane,

ačkoli jsme se ještě před třemi dny osobně neznali, přestože jsme devět let žili v téže zemi a většinou v témž městě, přece jste ne neprávem předpokládal, že Vám jako spoluvystěhovalci neodepřu žádaná sdělení.

Tak tedy o ‚Pekelnících'.

Roku 1849, brzy potom, co nás povstalce vystrnadili z Bádenska, sešlo se v Ženevě, jednak proto, že jim tu švýcarské úřady vykázaly místo pobytu, jednak proto, že si sami vybrali toto místo za bydliště, několik mladých mužů, studentů, vojáků nebo obchodníků, kteří se už dobře znali v Německu před rokem 1848 anebo se spolu seznámili za revoluce.

Nálada mezi emigranty nebyla rozhodně růžová. Takzvaní političtí vůdcové svalovali jeden na druhého vinu za nezdar, vojenští vedoucí se vzájemně kritizovali za ústupové ofenzívní pohyby, boční pochody a ofenzívní ústupy; začínali si mezi sebou spílat buržoazních republikánů, socialistů a komunistů; objevovala se záplava letáků, které ani dost málo nepůsobily uklidňujícím dojmem; kdekdo byl podczírán, že je špicl, a navíc se ještě většině z nich proměnily šaty v hadry a v mnoha tvářích se zračil hlad. Za této svízelné situace drželi mladí lidé, o nichž jsem se už zmínil, přátelsky pohromadě. Byli to:

Eduard Rosenblum, narozený v Oděse, syn německých rodičů; studoval lékařství v Lipsku, v Berlíně a v Paříži.
Max Cohnheim z Fraustadtu; býval obchodním sluhou, a když vypukla revoluce, byl jednoročním dobrovolníkem u gardových dělostřelců.
Korn, chemik a lékárník z Berlína.
Becker, inženýr z Porýní;
a já sám, který jsem se po maturitní zkoušce, složené roku 1844 na Werderově gymnasiu v Berlíně, zdržoval kvůli studiím ve Vratislavi, Greifswaldu a Berlíně a kterého revoluce v osmačtyřicátém roce zastihla jako dělostřelce v rodném městě (Hlohově).

Myslím, že nikomu z nás nebylo víc než čtyřiadvacet let. Bydleli jsme blízko sebe, nějakou dobu dokonce na Grand Pré, všichni vjednom domě. Starali jsme se hlavně o to, abychom se v té malé zemi, která poskytovala tak málo příležitosti k obživě, nedali deprimovat a demoralizovat všeobecnou emigrantskou bídou a politickou kocovinou. Podnebí i příroda byly nádherné — nezapírali jsme svou braniborskou minulost a shledali jsme, že krajina je to báječná. Co bylo majetkem jednoho z nás, patřilo i druhému, a když neměl nikdo nic, našli jsme vlídné hospodské nebo jiné milé lidi, kteří měli radost, když nám na naše mladé kurážné obličeje mohli něco půjčit. Jistě jsme všichni vypadali jaksepatří poctivě a ztřeštěně! Chtěl bych se tu vděčně zmínit o kavárníkovi Bertinovi (Café de lʼEurope), který nejen nám, ale ještě mnoha jiným německým a francouzským emigrantům v pravém slova smyslu neúnavné dával ‚na sekeru'. V roce 1856, po šestileté nepřítomnosti, jsem navštívil Ženevu, když jsem se vracel z Krymu, jen abych s pietou správného ‚flamendra' zaplatil své dluhy. Zavalitý, tlustý dobrák Bertin užasl, ujistil mne, že jsem první, kdo mu udělal tuhle radost, ale že nicméně vůbec nelituje, že mu uprchlíci, kteří se už dávno rozprchli po celém světě, visí 10 000 až 20 000 franků. Nestaral se o dluhy a vyptával se neobyčejně vřele, co dělají moji blízci přátelé. Mohl jsem mu toho bohužel říci jen velmi málo.

Napřed jsem takhle odbočil a teď se vrátím zase zpátky k roku 1849.

Vysedávali jsme bezstarostně po hospodách a vesele jsme si zpívali. Vzpomínám si, že jsem u našeho stolu vídal emigranty všech možných politických odstínů, i francouzské a italské. Veselé večery, strávené v takovém dulci jubilo {— sladkém plesání. (Pozn. red.) , připadaly všem jako oázy v té jinak žalostné poušti emigrantského života. Také přátelé, kteří tehdy už byli členy ženevské Velké rady nebo se jimi později stali, přicházeli se občas na naše pitky pobavit a osvěžit.

Liebknecht, který je nyní zde a kterého jsem za těch devět let viděl jen asi třikrát nebo čtyřikrát — potkal jsem ho vždycky náhodou na ulici — býval často v naší společnosti. Studenti, doktoři, bývalí přátelé z gymnasia a z university přijížděli o prázdninách a vypili s námi často pěkných pár sklenic piva a nejednu láhev dobrého a laciného mâconského. Občas jsme celé dny, dokonce týdny trávili na loďce na Ženevském jezeře, vůbec jsme nevystoupili na břeh, zpívali jsme milostné písně a s kytarou v ruce jsme se ‚dvořili dámám' pod okny vil na savojské i švýcarské straně.

Neváhám tu uvést, že nás naše mladá horká krev občas sváděla ke kouskům, které se nemohly líbit policii. Přívětivý, dnes už zesnulý Albert Galeer, ne bezvýznamný politický soupeř Fazyho v ženevské městské radě, nám potom velmi vlídným tónem dělal morální kázání. ‚Jste nezvedení klackové,' říkal, ‚ale je pravda, že k tomu, abyste při svých emigrantských svízelích měli takovouhle náladu, nesmí být nikdo z vás slaboch ani na těle, ani na duchu — k tomu je zapotřebí pružnosti.' Tomuto dobrosrdečnému muži připadalo kruté zacházet s námi tvrději. Byl členem Velké rady ženevského kantonu.

Ze soubojů, pokud vím, se konal jen jeden, a to na pistole, mezi mnou a jakýmsi panem R... Ale důvody nebyly rozhodně politické povahy. Mým sekundantem byl ženevský dělostřelec mluvící jen francouzsky a rozhodčím byl bratr jmenovaného politika, mladý Oskar Galeer, kterého později na studiích v Mnichově bohužel příliš brzy schvátil střevní tyf. Druhý souboj, který však také nebyl vyvolán politickými důvody, se měl konat mezi Rosenblumem a bádenským poručíkem von F… g, rovněž emigrantem, který se brzy nato vrátil do vlasti a myslím, že zase vstoupil do obnovené bádenské armády. Spor byl přátelsky urovnán, aniž došlo k nejhoršímu, ráno v den boje, díky prostřednictví pana Engelse — domnívám se, že je to ten, který prý je nyní v Manchesteru a s nímž jsem se od té doby už nesetkal. Tento pan Engels tehdy projížděl Ženevou a v jeho milé společnosti jsme vypili nemálo lahví vína. Setkání s ním, pokud se dobře pamatuji, nám přišlo velmi vhod, hlavně proto, že jsme mohli dovolit jeho pokladně, aby se ujala velení.

Nepřipojili jsme se ani k vůdcům strany takzvaných modrých, ani rudých republikánů, ani k vůdcům socialistické, ani komunistické strany. Politickou činnost říšských regentů, členů frankfurtského shromáždění a jiných řečníků, revolučních generálů nebo kaprálů anebo dalajlámů komunismu jsme si dovolili posuzovat svobodně a nezávisle — nechci tvrdit, že pokaždé správně — a pro tento účel i jiné zábavné účely jsme dokonce založili týdeník nazvaný:

"T R A M T A R Á"
orgán grázlokracie
*

{"Takový titul, jestli mě paměť neklame, byl uštědřen všem liberálním stranám v kterési sněmovně nějakého německého státečku nebo ve frankfurtském shromáždění. Chtěli jsme jej zvěčnit." (Borkheim.)
V originále zní název: "Rummeltipuff, Organ der Lausbubokratie". (Pozn. red.)
}

List se dožil jen dvou čísel. Když mě později ve Francii zatkli, aby mě mohli poslat sem, zabavila mi francouzská policie papíry a deníky, a tak už si přesně nevzpomínám, zda byl list pohřben vrchnostenským zásahem nebo zda zašel na chudobu.

‚Filistři' — ti patřili k takzvaným buržoazním republikánům i do řad tak zvaných komunistických dělníků — nás označili jménem ‚Pekelníci'. Někdy mám takový dojem, že jsme si tohle jméno dali sami. Ale ať je tomu jak chce, bylo té společnosti přišito jedině v dobrosrdečném německém smyslu toho slova. Velmi přátelsky se stýkám s těmi soudruhy ve vyhnanství, kteří byli a patrně ještě jsou přáteli pana Vogta, i s jinými, kteří byli a snad dodnes jsou vašimi přáteli. Ale jsem rád, že jsem se ani na jedné, ani na druhé straně nikdy nesetkal s tím, aby se mluvilo s nevážnosti o členech skupiny, kterou jsem nazval ‚Pekelníci', ať už po politické nebo po soukromé stránce.

Tihle ‚Pekelníci' jsou jediná skupina, o jejíž existenci něco víme. Existovala od roku 1849 do roku 1850 v Ženevě. V polovině roku 1850 bylo těch několik členů této nebezpečné společnosti donuceno (patřili totiž k těm kategoriím emigrantů, které bylo třeba vypovědět) opustit Švýcarsko, až na Korna. Tím tedy skončil život těchto ‚Pekelníků'. Není mi známo, že by byli někde jinde, a kde a k jakému účelu, existovali jiní ‚Pekelníci'.

Korn zůstal myslím ve Švýcarsku a prý se tam usadil jako lékárník. Cohnheim a Rosenblum odešli před bitvou u Idstedtu do Holštýna. Myslím, že se jí oba zúčastnili. Později, v roce 1851, odpluli do Ameriky. Rosenblum se ještě koncem téhož roku vrátil do Anglie a odjel roku 1852 do Austrálie; odtamtud o něm nemám od roku 1855 žádné zprávy. Cohnheim je prý už nějaký čas redaktorem časopisu ‚New-Yorker Humorist'. Becker se hned tehdy v roce 1850 odebral do Ameriky. Co se s ním stalo, nemohu bohužel s určitostí říci.

Sám jsem se v zimě 1850-1851 zdržoval v Paříži a ve Štrasburku a v únoru 1851 mě francouzská policie násilím, jak už jsem předtím naznačil — tři měsíce mě vláčeli po pětadvaceti vězeních, a to většinou za pochodu v těžkých železných okovech — poslala do Anglie. Zde jsem se usadil. Prvního roku jsem využil k tomu, abych si osvojil jazyk, a nyní se věnuji obchodu; ne že bych se stále a živě nezajímal o politické události ve vlasti, ale vždycky se držím stranou všeho, co tu provozují různé kliky politických emigrantů. Vede se mi dnes docela obstojně, anebo, jak říkají Angličané: very well, sir, thank you {- děkuji, pane, velmi dobře. (Pozn. red.)}. — Je to Vaše vlastní vina, že se teď musíte brodit touhle dlouhou, ale rozhodně ne moc důležitou historií.


Zůstávám s úctou Váš zcela oddaný
Sigismumd L. Borkheim"

Tolik dopis pana Borkheima. "Pekelníci" už předem tušili svou historickou důležitost, a proto vtesali záznam o svém občanském stavu dřevorytem do knihy dějin. První číslo časopisu "Tramtará" je totiž vyzdobeno podobiznami jeho zakladatelů.

Geniální pánové z ‚Pekelníků' se podíleli na Struvově republikánském puči v září 1848[336], potom seděli ve vězení v Bruchsalu do května 1849, konečně se zúčastnili boje jako vojáci v tažení za říšskou ústavu, která je vyvrhla přes švýcarské hranice[337] . Během roku 1850 dorazili dva jejich matadoři, Cohnheim a Rosenblum, do Londýna, kde se "shromáždili" kolem pana Gustava Struva. Neměl jsem tu čest seznámit se s nimi osobně. Politicky se mnou navázali styk tím, že se pod Struvovým vedením snažili proti londýnskému emigrantskému výboru[338] , který jsem tehdy řídil s Engelsem, Willichem a ostatními, utvořit protivýbor, jehož pronunciamento, namířené proti nám a podepsané Struvem, Rosenblumem, Cohnheimem, Bobzinem, Grunichem a Oswaldem, vyšlo mimo jiné i v berlínské "Abend-Post".

V době rozkvětu Svaté aliance tvořili Uhlíři (Carbonari)[339] vydatné pole působnosti pro činnost policajtů a pro fantazii aristokratů. Zamýšlel snad náš říšský Gorgellantua těžit z "Pekelníků" podobně jako z Uhlířů k prospěchu a užitku německých měšťáků? Ledkaři {V originále jsou výrazy: "Kohlenbande" (doslova: Uhelná banda, zde: Uhlíři), "Schwefelbande" (doslova: Sirná banda, zde: Pekelníci) a "Salpeterbande" (doslova: Ledková banda, zde: Ledkaři). Jde tu o slovní hříčku v souvislosti s tím, že ze síry, ledku a uhlí se připravoval tzv. černý střelný prach. (Pozn. čes. red.)} by tu policejní trojjedinost dovršili. Je také možné, že Karl Vogt neholduje síře, protože nerad čichá střelný prach. Anebo snad podobně jako jiní nemocní nenávidí svůj specifický lék? Mastičkář Rademacher[340] , jak známo, klasifikuje nemoci podle jejich léků. K sirné nemoci by tedy patřilo to, co advokát Hermann u okresního soudu v Augsburgu nazval "zaoblenou povahou" svého klienta, čemu Rademacher říká "bubnovitě napjatá pobřišnice" a ještě větší doktor Fischart "vypouklé panděro z Francie". Všechny falstaffovské povahy tedy trpěly v nejednom smyslu sirnou nemocí. Anebo snad Vogtovi připomnělo jeho zoologické svědomí, že síra znamená smrt pro zákožku svrabovou, že se tedy musí dočista a načisto hnusit těm svrabovým zákožkám, které několikrát změnily kůži? Neboť, jak dokázaly poslední výzkumy, jedině taková zákožka svrabová, která změnila kůži, je schopna plození a pronikla tedy k sebevědomí. Povedený protiklad, na jedné straně síra, na druhé sebevědomá zákožka svrabová! Ale rozhodně dlužil Vogt svému "císaři" a liberálnímu německému měšťákovi důkaz, že "od chvíle, kdy nastal v revoluci roku 1849 zvrat", pochází všechna zhouba od bandy Pekelníků v Ženevě, a ne od Prosincové bandy[341] v Paříži. Mne osobně musel povýšit na vůdce Pekelníků, které hanobí a o kterých jsem neměl ani ponětí, dokud nevyšla "Hlavní kniha", aby mě ztrestal za mé po léta páchané zlovolnosti proti hlavě a členům "Bandy 10. prosince". Aby čtenář mohl pochopit spravedlivou zlobu "příjemného společníka", ocituji zde několik míst ze svého spisu "Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta", New York 1852, která se týkají "Prosincové bandy".

"Tato banda[342] vznikla už roku 1849. Pod rouškou dobročinné společnosti tu byl zorganizován pařížský lumpenproletariát do tajných sekcí, vedených bonapartistickými agenty a v čele toho všeho byl bonapartistický generál. Vedle zkrachovaných zhýralců pochybného původu a žijících z podezřelých prostředků, vedle zchátralých a dobrodružných zplozenců buržoazie se tu sešli pobudové, vysloužilí vojáci, propuštění trestanci, uprchlí galejníci, lotři, taškáři, povaleči, kapsáři, kejklíři, hráči, pasáci holek, majitelé bordelů, nosiči, nádeníci, flašinetáři, hadráři, brusiči, kotláři, žebráci, zkrátka celá ta neurčitá, pestrá, sem tam zmítaná masa, kterou Francouzi nazývají bohéma; z těchto sobě blízkých živlů vytvořil Bonaparte jádro Bandy 10. prosince, ‚dobročinné společnosti' — dobročinné potud, pokud všichni její členové, stejně jako Bonaparte, pociťovali potřebu činit si dobro na účet pracující masy národa.

Tento Bonaparte, který se staví do čela lumpenproletariátu, který jedině v něm nachází masový odraz svých vlastních osobních zájmů, který se v tomto výkalu, odpadu, sedlině všech tříd setkává s jedinou třídou, o kterou se může bezpodmínečně opřít, je pravý Bonaparte, Bonaparte sans phrase {- nepřikrášlený. (Pozn. red.)}, dobře zřejmý dokonce i tehdy, když později části svých starých spoluspiklenců splácí všemohoucně dluh tím, že je vedle revolucionářů posílá do Cayenne. Jako starý prohnaný zhýralec považuje historický život národů a všechna jejich dramata za komedii v nejsprostším smyslu slova, za maškarádu, v níž velkolepé kostýmy, slova a gesta jsou jen maskou nejpodlejší ničemnosti. Tak například při jeho tažení na Štrasburk představuje cvičený švýcarský sup napoleonského orla. Při svém vpádu do Boulogne obléká několik londýnských lokajů do francouzské uniformy. Mají představovat armádu.[343] Ve své Bandě 10. prosince shromáždil 10 000 rošťáků, kteří měli představovat lid, tak jako chtěl Klubko představovat lva {Shakespeare, "Sen noci svatojanské", 1. jednání, 2. scéna. (Pozn. red.)}...

Čím byly pro socialistické dělníky národní dílny[344], čím byly pro buržoazní republikány mobilní gardy[345], tím byla pro Bonaparta Banda 10. prosince — pro něho typická stranická bojová síla. Na jeho zájezdech mu musely její skupiny, posílané za ním do všech koutů železnici, improvizovat publikum, předvádět veřejné nadšení, řvát Vive lʼEmpereur! {Ať žije císař! (Pozn. red.)}, napadat a bít republikány, samozřejmě pod ochranou policie. Při jeho návratech do Paříže musely tvořit předvoj, zabraňovat protidemonstracím nebo je rozhánět. Banda 10. prosnce mu patřila, byla jeho dílem, jeho nejvlastnější myšlenkou. Všechno ostatní, co si přisvojuje, mu připadá mocí poměrů, ve všem ostatním, co podniká, jednají za něho poměry nebo se spokojuje tím, že kopíruje skutky jiných; ale když vystoupí před měšťáky s oficiálními frázemi o pořádku, náboženství, rodině, vlastnictví, opíraje se tajně o společnost Schufterlů a Spiegelbergů, o společnost nepořádku, prostituce a zlodějství, je to sám Bonaparte jako původní autor a dějiny Bandy 10. prosince jsou jeho vlastními dějinami…

Bonaparte by chtěl vypadat jako patriarchální dobrodinec všech tříd. Nemůže však ani jedné třídě něco dát, nesebere-li to druhé. Jako se říkalo za dob frondy o vévodovi de Guise, že je to nejlaskavější muž ve Francii, protože proměnil všechny své statky v pohledávky {V originále slovní hříčka s výrazy "obligeant" - "laskavý, úslužný" a "obligation" - "pohledávka". (Pozn. red.)} svých stoupenců vůči sobě, tak by chtěl být Bonaparte nejlaskavějším mužem ve Francii a proměnit všechno vlastnictví, všechnu práci Francie ve své osobní pohledávky. Chtěl by ukrást celou Francii, aby ji mohl Francii darovat, či spíše, aby si mohl Francii znovu koupit za francouzské peníze, neboť jako náčelník Bandy 10. prosince si musí všechno, co má být jeho, koupit. A nástrojem koupě se stávají všechny státní instituce, senát, státní rada, zákonodárný sbor, soudy, čestná legie, vojenská vyznamenání, prádelny, státní stavby, železnice, generální štáb národní gardy bez řadových členů, konfiskované statky Orleánů. Kupními prostředky se stávají všechna místa v armádě a ve vládní mašinérii.

Nejdůležitější v tomto procesu, v němž se Francii bere, aby se jí dalo, jsou však procenta, která při tomto obratu připadají vůdci a členům Bandy 10. prosince. Vtip, kterým hraběnka L., metresa pana de Morny, charakterizovala konfiskaci orleánských statků: ‚Cest le premier vol de l'aigle' {"To je první let orla", ale zároveň i: "To je první krádež toho orla". (Marxova poznámka k "Osmnáctému brumairu Ludvíka Bonaparta".)}, se hodí na každý vzlet tohoto orla, který je spíš krkavcem. On sám a jeho přívrženci volají na sebe denně, jako onen italský kartuziánský mnich na lakomce, který okázale vypočítával statky, z kterých prý bude ještě dlouho žít: ‚Tu fai conto sopra i beni. Bisogna prima far il conto sopra gli anni.' {"Počítáš své statky. Měl bys napřed spočítat svá léta." (Marxova poznámka k "Osmnáctému brumairu Ludvíka Bonaparta".)} Aby se nepřepočítali v letech, počítají na minuty.

Ke dvoru, do ministerstev, do čela státní správy a armády se dere houf chlapíků, přičemž o nejlepším z nich je nutno říci, že se neví, odkud přišel, hlučná, podezřelá, drancování chtivá bohéma, která na sebe navléká premované kabáty s touž groteskní důstojností jako Sulukovi vysocí hodnostáři. Názornější představu o této vyšší vrstvě Bandy 10. prosince si lze učinit, uvážíme-li, že jejich mravokárcem je Véron-Crevel {Balzac v "Sestřenici Bětě" zobrazuje v Crevelovi, kterého vykreslil podle dr. Vérona, majitele listu "Constitutionnel", typicky prostopášného pařížského šosáka. (Marxova poznámka k "Osmnáctému brumairu Ludvíka Bonaparta".)} a jejich myslitelem Granier de Cassagnac. Když Guizot v době svého ministerského kabinetu používal tohoto Graniera v jednom pokoutním listě proti dynastické opozici, vychvaloval jej slovy; ‚C'est le roi des drôles', ‚Je to král bláznů'. Bylo by nesprávné srovnávat dvůr a kliku Ludvíka Bonaparta s regentstvím[346] nebo Ludvíkem XV. Neboť ‚Francie už nejednou zažila vládu metres, ale vládu hommes entretenus {- vydržovaných mužů, mužských prostitutů. (Pozn. red.)} ještě nikdy'. {Slova paní de Girardin. (Marxova poznámka k "Osmnáctému brumairu Ludvíka Bonaparta".)}

Štván vzájemně si odporujícími požadavky svého postavení a zároveň jako kejklíř nucen stále novými překvapeními upoutávat zraky publika na sebe jako náhradníka Napoleonova, tedy každý den provádět státní převrat v malém, uvádí Bonaparte celé buržoazní hospodářství ve zmatek, dotýká se všeho, co se revoluci z roku 1848 zdálo nedotknutelné, jedny učí revoluci snášet, v druhých budí chuť revoluci rozpoutat a vytváří sám anarchii ve jménu pořádku, přičemž zároveň strhává z celé státní mašinérie svatozář, profanuje ji, dělá ji zároveň odpornou i směšnou. Opakuje v Paříži kult svaté suknice trevírské[347] v podobě kultu napoleonského císařského pláště. Ale až se nakonec císařský plášť snese na ramena Ludvíka Bonaparta, zřítí se kovová socha Napoleonova s Vendômského sloupu."[348]


II. Bürstenheimští

  "But, sirrah, there's no room for faith,
truth nor honesty, in this bosom of thine;
it is all filled up with guts and midriff"
                                 (Shakespeare)††

{"Ale brachu, v tom tvém těle není místečka
pro věrnost, pravdu a počestnost; -
je tak celé vyplněno střevy a bránicí."
(Shakespeare, "Král Jindřich IV.", I. díl, 3. jednání,
3. scéna. (Pozn. red.)
}

"Bürstenheimští" neboli "Pekelníci", praví se v bielském praevangeliu (str. 31 "Hlavní knihy", dokumenty). "Pekelníci" nebo také "Bürstenheimští", praví se v "Hlavní knize" (str. 136).

Podle obou variant jsou "Pekelníci" i "Bürstenheimští" jedna a táž banda. "Pekelníci", jak jsme viděli, vymřeli, byli vymýceni v polovině roku 1850. Tedy i "Bürstenheimští"? "Zaoblená povaha" je pověřeným civilizátorem Prosincové bandy, a civilizace, jak říká Fourier, se od barbarství liší tím, že jednoduchou lež vytlačuje lží složitou.

"Složitý" říšský Falstaff nám vypravuje (str. 198 "Hlavní knihy"), že jakýsi Abt je "nejsprostší ze sprosťáků". Je nutno vzdát obdiv skromnosti, s jakou Vogt klade sám sebe do pozitivu, kdežto svého opata - Abta {Podobně jako u Vogtova jména i zde se používá významu jména "Abt" (opat) k slovním hříčkám. (Pozn. čes. red.)} do superlativu, jako by ho jmenoval svým polním maršálkem Neyem. Když vyšlo Vogtovo praevangelium v bielském "Commis voyageur", požádal jsem redakci listu "Volk",[349] aby tu praslátaninu otiskl bez komentáře. Redakce však za otištěný text připojila tuto poznámku:

"Svrchu otištěná slátanina pochází od zchátralého subjektu jménem Abt, kterého před osmi lety čestný soud německých emigrantů v Ženevě jednomyslně odsoudil, protože se provinil různým nečestným jednáním." ("Volk", čís. 6 z 11. června 1859.)

Redakce listu "Volk" pokládala za autora Vogtovy praslátaniny Abta; zapomněla, že Švýcarsko mělo v poli dva Richmondy[350], vedle opata-Abta i fojta-Vogta.

"Nejsprostší ze sprosťáků" vymyslel tedy na jaře 1851 "Bürstenheimské", které Vogt svému polnímu maršálkovi "šlohl" na podzim 1859. Sladký návyk plagiátu ho instinktivně pronásleduje z přírodopiseckého psavectví do psavectví policajtského. Ženevský dělnický spolek měl nějakou dobu za předsedu kartáčníka {- německy: Bürstenrnacher. (Pozn. red.)} Sauernheimera. Abt rozpůlil Sauernheimerovo povolání i jméno, z jednoho vzal první polovinu, z druhého druhou a z obou polovin zkomponoval důvtipně celek "Bürstenheimští" {- německy: Bürstenheimer. (Pozn. red.)}. Tímto přízviskem označoval původně kromě Sauernheimera i jeho nejbližší okolí, Kamma z Bonnu, povoláním kartáčníka, a Ranickela z Bingenu, knihařského tovaryše. Sauernheimera jmenoval generálem, Ranickela pobočníkem Bürstenheimských a Kamma Bürstenheimským sans phrase. Později, když dva emigranti, kteří byli členy ženevského Dělnického spolku, Imandt (nyní profesor na semináři v Dundee) a Schily (dříve advokát v Trevíru, nyní v Paříži), dosáhli toho, že čestný soud spolku Abta vyloučil, uveřejnil Abt hanopis, v němž povýšil do hodnosti "Bürstenheimských" celý ženevský Dělnický spolek. Vidíme tedy: Byli tu Bürstenheimští vůbec a Bürstenheimští zvlášť. "Burstenheimští" vůbec znamenalo ženevský Dělnický spolek, týž spolek, na němž si Vogt, zahnán do úzkých, vymámil testimonium paupertatis {- vysvědčeni chudoby. (Pozn. red.)} uveřejněné v "Allgemeine Zeitung", a před nímž se plazil po břiše při Schillerových oslavách a při slavnosti na počest Roberta Bluma (1859). "Bürstenheimští" zvlášť byli, jak řečeno: mně naprosto neznámý Sauernheimer, který nikdy nepřijel do Londýna; Kamm, který, když byl vypovězen ze Ženevy, cestoval do Spojených států přes Londýn, kde zašel ne za mnou, ale za Kinkelem; konečně Ranickel čili Raniklík, který jako pobočník Bürstenheimských zůstat v Ženevě, kde se "shromáždil" kolem "zaoblené povahy". Ve skutečnosti představuje ve své osobě Vogtovi proletariát. Protože se později budu muset k Raniklíkovi ještě vrátit, uvedu tu prozatím několik údajů o té obludě. Ranickel patřil ke kasárnám emigrantů v Besançonu, kterým po nezdařeném Heckerovu tažení velel Willich.[351] Pod jeho velením se zúčastnil tažení za říšskou ústavu a později s ním uprchl do Švýcar. Willich byl jeho komunistickým Mohamedem, který měl ohněm a mečem založit tisíciletou říši. Ukázalo se, že Raníklík, ješitný, užvaněný, fintivý pozér, v tyranizování ještě přetrumfne tyrana. V Ženevě soptil Raniklík v rudém zápalu proti "parlamentníkům" vůbec a hrozil zvláště, že jako druhý Tell "zardousí zemského fojta". Ale když ho Wallot, emigrant z třicátých let a Vogtův přítel z mládí, uvedl k Vogtovi, zmizel najednou Ranickelův krvelačný způsob myšlení a bylo z něho učiněné milk of human kindness. {- mléko lidskosti. (Shakespeare, "Makbeth", 1. jednání, 5. scéna. Lady Makbeth říká o Makbethovi: "Jen tvé povahy se bojím. Přespříliš mléka lidskosti je v tobě.") (Pozn. red.)} "Ten chlap byl fojtův dráb," jak říká Schiller.{"Vilém Tell", 1. jednáni, výstup čtvrtý. (Pozn. red.)}

Pobočník Bürstenheimských se stal pobočníkem generála Vogta, jehož válečné slávy jsme se nedočkali jen proto, že Plon-Plon pro úkol, který měl v italském tažení vykonat jeho "corps de touristes" {"turistický sbor". (Pozn. red.)}, pokládal za dostatečně špatného neapolského kapitána Ullou (také generál by courtesy {z milosti, ze zdvořilosti. Tohoto výrazu se používá tam, kde jde o hodnost nezískanou právem, nýbrž z milosti nebo na základě tradic. (Pozn. red.)}), ale svého Parolla si nechává v záloze pro veliké dobrodružství se "ztraceným bubnem", které se odehraje na Rýně. [352] Roku 1859 povýšil Vogt svého Raniklíka z proletářského stavu do stavu měšťanského, zprostředkoval mu obchod (umělecké předměty, knihařství, psací potřeby) a obstaral mu navíc klientelu ženevské vlády. Z pobočníka Bürstenheimských se stalo Vogtovo "maid of all work" {"děvče pro všecko". (Pozn. red.)}, cicisbeo, domácí přítel, Leporello, důvěrník, dopisovatel, klevetník, donašeč, ale zejména také, od prvního zhřešení tlustého Janka, {Tak nazývají u Shakespeara kumpáni sira Johna Falstaffa. (Pozn. red.)} jeho vyzvědač a bonapartistický verbíř mezi dělníky. Jeden švýcarský list oznámil před časem objev třetího druhu ježka, ježka útočného neboli rýnského, v němž prý je sloučena povaha ježka psího a prasečího a který byl prý nalezen v jednom hnízdě u Arvy, venkovském to sídle Humboldtova fojta. Byl tímto útočným ježkem míněn náš Raniklík? {V obou těchto větách jsou slovní hříčky: "Igel", "Ran- oder Rheinigel", "Hunds- und Schweinigel". "Schweinigel" znamená "ježek", ale také "sviňák, prasák". "Ranigel" se rýmuje se jménem "Ranickel". (Pozn. čes. red.)}

Nota bene, jediný emigrant v Ženevě, s kterým jsem byl ve spojení, dr. Ernst Dronke, dříve spoluredaktor "Neue Rheinische Zeitung"[353], nyní obchodník v Liverpoolu, se k "bürstenheimštině" stavěl záporně.

K dopisům Imandta a Schilyho, které tu uvedu, podotknu předem jen to, že Imandt, když vypukla revoluce, opustil universitu, aby se jako dobrovolník zúčastnil války ve Šlesviku-Holštýně.[354] Roku 1849 vedli Schily a Imandt útok na zbrojnici v Prümu[355] odtamtud se oba s ukořistěnými zbraněmi a se svým mužstvem probili do Falce a tam vstoupili do armády bojující za říšskou ústavu. Počátkem léta 1852 byli vyhnáni ze Švýcarska a dostali se do Londýna.

"Dundee, 5. února 1860

Milý Marxi,

nechápu, jak Tě může Vogt uvádět do spojitosti s ženevskými záležitostmi. Mezi tamějšími emigranty bylo známo, že z nás všech byl s Tebou ve styku jen Dronke. Pekelníci existovali, ještě než jsem přišel do Ženevy, a jediné jméno, na které si v této souvislosti vzpomínám, je Borkheim.

Bürstenheimští, to byl ženevský Dělnický spolek. Název pochází od Abta. Spolek byl tehdy semeništěm Willichova tajného svazu, ve kterém jsem působil jako předseda. Když Dělnický spolek, jehož členy bylo mnoho emigrantů, prohlásil na můj návrh, že Abt není pro svou podlost hoden stýkat se s emigranty ani s dělníky, uveřejnil Abt brzy nato paskvil, v němž Schilyho a mne obviňoval z nejabsurdnějších zločinů. Nato jsme celou záležitost znovu přednesli v jiném sále a před docela jinými osobami. Když by] vyzván, aby dokázal pomluvy, které napsal, odmítl náš požadavek, a aniž jsme já či Schily měli zapotřebí uvádět cokoli na svou obhajobu, podal Dentzer návrh, aby byl Abt prohlášen za hanebného pomlouvače. Návrh byl podruhé jednohlasně přijat, tentokrát na schůzi emigrantů, kde byli skoro výhradně parlamentníci. Lituji, že má zpráva je tak velice kusá, ale je to poprvé po osmi letech, co si zase vzpomínám na to svinstvo. Nechtěl bych být odsouzen k tomu, abych o tom psal, a budu se velice divit, jestli dokážeš strkat ruce do takovéhle břečky.

Adieu

Tvůj Imandt"

Známý ruský spisovatel {Nikolaj Ivanovič Sazonov. (Pozn. red.)}, velmi spřátelený s panem Vogtem za svého pobytu v Ženevě, napsal mi ve smyslu závěru uvedeného dopisu:

"Milý Marxi,

s nejhlubším rozhořčením jsem se dověděl o pomluvách, které o Vás byly roztrušovány a o kterých jsem se dočetl v článku v ‚Revue Contemporaine' od Edouarda Simona.[356] Co mě zejména udivilo, je to, že Vogt, kterého jsem nepokládal ani za hloupého, ani za zlomyslného, mohl tak hluboko mravně klesnout, jak to vysvítá z jeho brožury. Nepotřeboval jsem důkazy, abych se přesvědčil, že nejste schopen nízkých, špinavých intrik, a číst tyto hanebnosti bylo pro mne tím trapnější, že byly tištěny ve chvíli, kdy jste obdařil vědecký svět prvním dílem znamenité práce,[357] která má obrodit ekonomickou vědu a postavit ji na nové, pevnější základy… Milý Marxi, nestarejte se už o všechny tyhle ubohosti; všichni vážní lidé, všichni svědomití lidé stojí na Vaší straně, ale očekávají od Vás něco jiného než neplodné polemiky; byli by raději, kdyby se mohli co nejdříve začíst do pokračování Vašeho krásného díla. - Váš úspěch u myslících lidí je ohromný, a pokud by Vám snad bylo příjemné seznámit se s odezvou, s jakou se Vaše učení setkává v Rusku, pak Vám povím, že profesor... {Ivan Kondratěvič Babst. (Pozn. red.)} konal počátkem tohoto roku v Moskvě řadu veřejných přednášek o politické ekonomii, a první z nich nebyla nic jiného než parafráze Vaší nejnovější publikace. Posílám Vám číslo listu ‚Gazette du Nord',z něhož poznáte, jak je Vaše jméno vážené v mé vlasti. Mějte se dobře, milý Marxi, buďte zdráv a pracujte jako dosud k osvícení světa; malicherných pošetilostí a drobných ničemností si přitom nevšímejte. Buďte ujištěn přátelstvím Vašeho oddaného…" {V originále je Sazonovův dopis a rovněž Szemerův výrok citován francouzsky. (Pozn. red.)}

Také Szemere, bývalý maďarský ministr, mi napsal: "Stojí to za námahu, abyste se zrovna vy zabýval celým tímhle žvástem?"

Proč jsem přes toto a podobné zrazování strkal ruce — abych hovořil Imandtovými silnými výrazy — do vogtovské břečky, najde čtenář stručně naznačeno v předmluvě.

Vraťme se tedy k Bürstenkeimským. Otiskuji tu doslovně následující Schilyho dopis, i to, co se netýká našeho "vděčného tématu". Zkrátil jsem však sdělení o Pekelnících, o kterých už víme něco z Borkheimova dopisu, a jiná místa jsem odložil na později, protože se "svým příjemným předmětem" musím zabývat v jistém smyslu dovedně a nesmím tedy vyzvonit všechna tajemství najednou.

"Paříž 8. inora 1860
46, Rue Lafayette

Milý Marxi,

byl jsem velmi rád, když mi Tvůj dopis z 31. m. m. podal přímou zprávu, že žiješ, a jsem ochoten podat Ti požadované informace o těch zamotaných ženevských záležitostech tím spíš, že jsem Ti chtěl o nich psát proprio motu {z vlastního popudu. (Pozn. red.)}. Že Tě Vogt, jak píšeš, hází do jednoho pytle s lidmi, které vůbec neznáš, toho jsem si totiž hned všiml nejen já, ale i všichni zdejší ženevští známí, když jsme o tom jednou mluvili, a tak jsem se rozhodl, že Ti v zájmu pravdy sdělím všechno, co je třeba povědět o ‚Bürstenheimských', ‚Pekelnících' atd. Proto tedy pochopíš, že obě Tvé otázky: ‚1. Kdo to byli Bürstenheimští a co prováděli? 2. Kdo to byli Pekelníci, z jakých živlů se skládali a co prováděli?' mi přišly zrovna vhod. Ale nejprve Ti musím vytknout, že ses prohřešil proti chronologickému pořadí, neboť podle něho náleží prvenství Pekelníkům. Jestli chtěl Vogt malovat německému šosákovi čerta na zeď nebo mu ho dokonce vypálit sírou na hlavu a zároveň si z něho ‚udělat psinu', pak by si byl měl přece vzít za vzor věru ďábelštější postavy než ty neškodné, veselé kamarády z mokré čtvrti, které jsme my, senioři emigrace v Ženevě, nazývali žertem a bez jakékoli pohoršlivé postranní myšlenky Pekelníky a kteří zrovna tak dobromyslně přijímali toto označení. Byli to veselí synové múz, kteří svá examina a exercitia practica {zkoušky a praktická cvičení. (Pozn. red.)} absolvovali v různých jihoněmeckých pučích, nakonec v tažení za říšskou ústavu, a za to, že při nich propadli, {V originále: "fůr den erlittenen Durchfall" — slovní hříčka. "Durchfall" znamená i "průjem", tedy druhý význam: "že se při tom podělali". (Pozn. red.)} se teď se svými examinátory a cvičiteli posilovali v Ženevě červeným vínem pro pozdější obnovení celé záležitosti… Samozřejmě zůstává vyloučen z té skupiny zejména každý, kdo buď do Ženevy vůbec nepřišel, nebo tam přišel teprve potom, když už se rozprchla. Byla to totiž květinka povýtce místní a prchavá (mělo by se tedy tomu sublimátu vlastně říkat sirný květ), jenže — a pravděpodobně kvůli svému ‚Tramtará' zavánějícímu revolucí — páchla příliš silně, než aby to snesly nervy spolku, neboť: Druey zafoukal a květinku to rozválo na všechny strany. Teprve drahný čas potom přišli do Ženevy Abt, a o několik let později Cherval, a zaváněli tam ‚každý svým způsobem', ale zaručeně ne, jak tvrdí Vogt, v té dávno rozpadlé, dávno vyčichlé, dávno zapomenuté kytici.

Činnost té skupiny se dá tedy zhruba shrnout ve slovech: Pracovati na vinici Páně. Vedle toho redigovali svůj ‚Tramtará' s mottem: ‚Zůstávej v zemi a živ se červenavě {Obměněný biblický výrok; místo "… živ se poctivě (redlich) je v němčině: "rötlich" (červenavý, začervenalý). (Pozn. red.)}, v němž se duchaplně i humorně vysmívali pánubohu i světu, odhalovali nepravé proroky, tepali parlamentníky (inde irae {proto ten hněv. (Juvenál, I. satira.). (Pozn. red.)}*), přičemž nešetřili sebe ani nás, hospitanty, nýbrž se svědomitostí a nestranností hodnou uznání karikovali všechno, přátele i nepřátele.

Že s Tebou vůbec nebyli ve styku, že nekráčeli pod korouhví Tvého Bundschuhu[358], to Ti nemusím říkat. Ale nemohu Ti zamlčet ani to, že by jim tahle obuv nebývala po chuti. Jako lancknechti revoluce se zatím potloukali v bačkorách příměří, dokud je revoluce zase neuvede v činnost a dokud je nevybaví jejich vlastními koturny (mílovými botami rozhodného pokroku); a se zlou by se u nich byl potázal, kdo by chtěl zkracovat jejich siestu Marxovou státní ekonomií, dělnickou diktaturou atd. Propánakrále! Ta práce, kterou oni vykonávali, vyžadovala nanejvýš nějakého předsedu pijáckého spolku, a jejich ekonomické studie se točily kolem mázu a jeho červenavé náplně. ‚Právo na práci,' prohodil jednou hospitant Backfisch, počestný podkovář z Odenwaldu, ‚to prý je konec konců v pořádku, ale s povinností pracovat ať prý ho laskavě vynechají'…

Když jsme takto zločinně nadzvedli náhrobek Pekelníků, spusťme jej zase zpět. Musel by se vlastně najít nějaký Háfiz, který by zapěl Requiescat in pace {Nechť odpočívá v pokoji. (Pozn. red.)}, aby zabránil jakémukoli dalšímu hanobení hrobu těch lidí. Ale protože takového pěvce nemáme, nechť tedy přijmou pro viatico et epitaphio {jako poslední pomazáni a náhrobní nápis (Pozn. red.)} tato slova na rozloučenou: ‚Všichni si čichli k střelnému prachu', kdežto jejich rouhavý historiograf to dotáhl jen k tomu, že čichá siru.

Bürstenheimští se vynořili teprve tehdy, když chasa Pekelníků žila tradičně už jen v pověstech, v rejstřících ženevských šosáků a v srdcích ženevských krásek. Kartáčník a knihař Sauernheimer, Kamm, Ranickel atd. se dostali do sporu s Abtem; protože jsme se jich s Imandtem a s ostatními živě zastali, osočoval Abt i nás. Potom byl předvolán na valnou hromadu, na níž se sešli emigranti a Dělnický spolek jakou cour des pairs {šlechtický soud (Pozn. red.)}, respektive jako haute cour de justice {vrchní soud (Pozn. red.)}, kam se také dostavil a nejen neobhájil svá obviněni, kterými zahrnul kdekoho, ale bez okolků prohlásil, že si je prostě vycucal z prstu jako odplatu za obviněni svých protivníků, čerpaná z téhož pramene: ‚Oko za oko, zub za zub, odplata drží pohromadě svět!' - pravil. A když pak čacky skrz naskrz obhájil tento systém oční a zubní msty a důkladně přesvědčil vznešené pairy o jeho praktické hodnotě a nato pak byly uvedeny důkazy týkající se obžalob vznesených proti němu, byl uznán vinným za zlovolné pomluvy, byl usvědčen z ostatních neplech, jež mu byly přičítány, a poté nad ním byla vyhlášena klatba. En revanche {na oplátku (Pozn. red.)} nazval pak vznešené pairy, původně jen uvedené cechovní tovaryše, ‚Bürstenheimskými', což, jak vidíš, je zdařilá kombinace jména a stavu prvního jmenovaného z nich, kterého tedy musíš ctít jako praotce lidu z Bürstenheimu, aniž by ses však směl zařadit nebo třeba jen přiřadit k tomuto rodu, ať už se do něho zahrnuje jenom cech nebo šlechtický stav; neboť věz, že ti z nich, kteří se zabývali ‚organizací revoluce', činili to ne jako Tví stoupenci, ale jako Tví odpůrci; neboť uctívali Willicha jako svého Boha-Otce nebo aspoň jako svého papeže, kdežto Tebe zatracovali jako svého Antikrista nebo vzdoropapeže, takže Dronke, o němž se předpokládalo, že je Tvůj jediný přívrženec a legatus a latere {vyslanec se zvláštním pověřením (Pozn. red.)} se sídlem v diecézi ženevské, byl vyloučen ze všech koncilů, vyjma koncil vinařský, v němž byl primus inter pares {první mezi rovnými (Pozn. red.)}. Ale i bürstenheimština byla, stejně jako Pekelníci, úkaz dočista prchavý a rozplynula se pod mocným dechem Drueyovým.

A že se mohl mezi tyto ženevské emigrantské fosilie zaběhnout Agassizův žák a vytěžit odtamtud tak báječné přírodopisné historky, jako jsou ty, které prezentuje ve své brožuře, musí vzhledem k species bürstenheimeriana vzbudit tím větší údiv, že má ve svém zoologickém kabinetě k dispozici nádhernou ukázku právě tohoto druhu v podobě mastodonta z řádu přežvýkavců v osobě prabürstenheimeřana Ranickela. Patrně tedy nebylo přežvýkání provedeno správně, anebo je řečený student správně neprostudoval…

Teď tu máš všechno, oč jsi žádal, et au delà {a ještě leccos nádavkem (Pozn. red.)}. Ale chtěl bych Tě teď o něco požádat, abys mi totiž řekl, co soudíš o zavedení dědické dávky pro patria vulgo {pro vlast, jinými slovy (Pozn. red.)} stát, jako hlavním zdroji financí, samozřejmě jen u významných dědictví, přičemž by byly odstraněny daně zatěžující nemajetné třídy… Mimo tyto dědické dávky uvažuji ještě o dvou německých institucích, o ‚spojováni pozemků' a o ‚hypotekárním pojištění', pro které bych tu chtěl získat porozumění, jehož se věru nedostává, neboť Francouzi až na málo výjimek vidí na druhé straně Rýna jenom mlhy a kyselé zelí. Výjimku udělal před časem ‚Univers', když náramně bědoval nad rozdrobováním pozemkového majetku a správně k tomu podotkl: "Bylo by záhodné použít ihned účinných prostředků, jakých se už s úspěchem použilo v části Německa: nucené nové uspořádání pozemků všude tam, kde toto opatření požaduje 7/10 pozemkových vlastníkův obci. Nové rozdělení usnadní odvodnění, zavodňování, racionální obdělávání půdy a zakládání cest na pozemcích." Na to pak reaguje ‚Siècle', už vůbec trochu krátkozraký, ale dočista ubreptaný zvláště pokud jde o německé poměry, a to díky svému samolibě — jako Diogenes se svým děravým šatem — na odiv stavěnému šovinismu, kteroužto kaši dennodenně ohřívá svým předplatitelům jako vlastenectví; tedy právě tento šovinista, když obdařil ‚Univers', svou bête noiret {ten, kdo je někomu nesnesitelný, odporný; doslova: černé zvíře, černá ovce (Pozn. red.)}, obvyklým ranním pozdravením: ‚Pozemkoví vlastníci, řiďte se touto radou! Pospěšte si s požadavkem nuceného nového uspořádání pozemků; oberte drobné vlastníky ve prospěch velkých. O fortunatos nimium agricolas — ó vy přešťastní rolníci — Sua si bona {Parafráze veršů z Vergiliových "Zpěvů rolnických", kniha druhá. (Pozn. red.)} - kdyby věděli, jak je výhodné nuceně znovu uspořádat pozemkové vlastnictví!' Jako kdyby při nějakém hlasování vlastníků podle hlav měli ti velcí převahu nad malými.

Jinak nechávám boží vodu, aby tekla po boží zemi, dávám císaři, co je císařovo, a bohu, co je božího, respektive i ‚ďáblův podíl', a zůstávám tímto Tvůj starý přítel

Schily"

Z dosavadních sdělení plyne, že existovali-li v Ženevě v letech 1849-1850 nějací "Pekelníci", v letech 1851-1852 "Bürstenheimští", dvě společnosti, které neměly nic společného jedna s druhou ani se mnou, pak naproti tomu existence "Pekelníků neboli Bürstenheimských", odhalená naším parlamentním šaškem, je krev krve jeho, lež na čtvrtou, "nabubřelá jako otec, který ji zplodil". Představme si, že by byl nějaký dějepisec tak nestydatý, aby napsal: V době první francouzské revoluce byli někteří lidé známí pod jménem "Cercle social" nebo také pod neméně charakteristickým jménem "jakobíni"[359].

Co se pak týče života a činů jeho vlastního výtvoru, "Pekelníků neboli Bürstenheimských", dal si náš šprýmař záležet, aby to pořídil bez jakýchkoli nákladů. Uvedu tu jediný příklad:

"Jedním z hlavních zaměstnání Pekelníků," vypráví zaoblenec svému žasnoucímu šosáckému obecenstvu, "bylo kompromitovat lidi ve vlasti tak, že už nemuseli čelit pokusům o vykořisťování a museli platit" (taky pěkná partie, "nemuseli už čelit pokusům o vykořisťování"), "aby banda zachovala v tajnosti, co by je kompromitovalo. Ne jeden, stovky dopisů napsali tito lidé" (totiž Vogtovi homunkulové {lidé, které sám uměle stvoříl, vyrobil (Pozn. red.)}) "do Německa, a obsahem těchto dopisů bylo nepokryté prohlášení, že bude denuncována účast na tom či onom aktu revoluce, nedojde-li do určité doby na označenou adresu určitá částka." ("Hlavní kniha", str. 139.)

Pročpak Vogt neuveřejnil aspoň "jeden" z těchto dopisů? Protože jich "Pekelníci" napsali "stovky". I kdyby bylo výhružných dopisů jako smetí, přísahal by Vogt, že prý žádné výhružné dopisy nemáme. Kdyby byl zítra předvolán před čestný soud spolku Grütli[360], aby vysvětlil, jak je to s těmi "stovkami" "výhružných dopisů", vytáhl by z opasku místo dopisu láhev vína, zamlaskal by, luskl by prsty a se silénským smíchem, až by se za břicho popadal, by zvolal se svým Abtem: "Oko za oko, zub za zub, odplata drží pohromadě svět."

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Vzhledem k velkému množství poznámek uváděných na konci stránek, jsou v edici MIA tyto poznámky uvedené typem písma "arial" v složených závorkách {} přímo v textu. (Pozn. red. MIA.)


327 Marxův pamflet "Pan Vogt" je odpověď na pomlouvačnou knihu vulgárního demokrata a bonapartistického agenta Karla Vogta "Můj proces proti ‚Allgemeine Zeitung' ", namířenou proti Marxovi a proletářským revolucionářům, které Marx vedl. Vogtova brožura vyšla v prosinci 1859; v lednu 1860 reprodukoval její pomlouvačný obsah berlínský buržoazní list "National-Zeitung" ve dvou úvodnících. V zájmu tvořící se proletářské strany se Marx rozhodl odpovědět Vogtovi v tisku a podat na list "National-Zeitung" žalobu pro pomluvu. Koncem ledna 1860 začal Marx sbírat materiál ke knize proti Vogtovi a k procesu proti "National-Zeitung". Napsal proto několika osobám, s nimiž byl při své politické a revoluční činnosti ve spojení, a žádal je, aby mu zaslali usvědčující materiál proti Vogtovi. Od poloviny února 1860 začíná Marx posílat svému advokátovi justičnímu radovi Weberovi do Berlína podklady k podání žaloby na redaktora "National-Zeitung" Zabela. Marxova žaloba byla však v době od dubna do října 1860 bez závažných důvodů zamítnuta postupně všemi pruskými soudními instancemi.

V době, kdy připravoval a odesílal materiál pro proces, pracoval Marx zároveň na polemickém spisu proti Vogtovi. Studoval politické a diplomatické dějiny 18. a 19. století, dělal si mnoho výpisků z knih a novin o otázkách zahraniční politiky a odjel do Manchesteru k Engelsovi, aby prozkoumal dopisy a dokumenty, uložené u Engelse, o činnosti proletářských revolucionářů a o jejich boji s různými nepřátelskými směry. V září 1860 Marx práci na tomto díle v podstatě dokončil; když však pruské soudní instance zamítly jeho žalobu proti Zabelovi, napsal ještě jednu kapitolu, "Proces", v níž podrobil zničující kritice pruské soudnictví. V listopadu Marx knihu dokončil a dal ji název "Pan Vogt". Pamflet "Pan Vogt" vyšel 1. prosince 1860; vydal jej v Londýně německý nakladatel A. Petsch a byl vytištěn v Hirschfeldově tiskárně. Za Marxova a Engelsova života nebyl znovu vydán. Pouze čtvrtá příloha ke knize "Pan Vogt" ("Kolínský proces proti komunistům") byla uveřejněna jako dodatek k Marxově práci "Odhalení o kolínském procesu proti komunistům", vydané znovu v Lipsku v roce 1875 (první vydání 1853). Když Engels připravoval třetí vydání "Odhalení" z roku 1885, připojil k této příloze stručný dodatek.

Práce "Pan Vogt" vychází česky v plném znění poprvé.

328 "Volks-Zeitung“ ["Lidové noviny“] — německý demokratický deník, vycházel v Berlíně od roku 1853.

"Die Reform" ["Reforma"] — německý liberální deník, vycházel v Hamburku v letech 1848—1892.

329 "National-Zeitung" ["Národní noviny"] — německý buržoazní deník, který vycházet v Berlíně v letech 1848-1915. V padesátých letech se přimkl k liberálnímu směru.

330 Karl Vogt, "Mein Prozess gegen die ‚Allgemeine Zeitung'", Ženeva, prosinec 1859.

"Allgemeine Zeitung" ["Všeobecné noviny"] — německý konzervativní deník, založený roku 1798; v letech 1810-1882 vycházel v Augsburgu. V padesátých a šedesátých letech podporoval plány na sjednocení Německa pod rakouskou nadvládou.

331 Marx tu má na mysli své názorové neshody s Lassallem o způsobu sjednocení Německa a Itálie.

O italské válce viz poznámku [322].

332 Pekelníci — v originále „Schwefelbande“ (doslova „Sirná banda“) — původně název studentského sdružení na jenské universitě v sedmdesátých letech 18. století; mělo špatnou pověst pro skandály, které vyvolávali jeho členové; později se výrazu „Schwefelbande“ začalo používat ve smyslu „banda darebáků, výtržníků“.

Pro český překlad Marxova „Pana Vogta“, kde se tento výraz hojně vyskytuje, byl zvolen výraz „Pekelníci“ a na některých místech, kde je slovní hříčka s výrazem „síra“, se znovu upozorňuje na německé znění.

333 K zesměšnění Vogta využívá Marx často shody jeho příjmení s názvem středověkých správců německých císařských držav. Těmto hodnostářům se říkalo „Vogt“ nebo „Lanrlvogt“ — česky „fojt“.„Dědičný fojt z Nichilburgu“, tj. z neexistujícího hradu (latinské slovo „nihil“ znamená česky nic), je jedna z postav satirického románu Johanna Fischarta „Úžasné a hrůzostrašné vypsání dějin činů a výroků hrdinů a pánů Grandgusiera, Gargantoy a Pantagruela“ („Affentheurlich Naupengeheurliche Geschichtklitterung von Thaten und Rhaten der Helden und Herren Grandgusier, Gargantoa und Pantagruel“). Fischartovo dílo, které vyšlo roku 1575, je německá parafráze Rabelaisova románu „Gargantua a Pantagruel“. Marx dále použil výrazů z názvu díla.

334 Marx tu rozebírá Vogtovu kruhu „Můj proces proti ‚Allgemeine Zeitung‘“. „Hlavní knihou“ ji nazývá na rozdíl od jiných menších Vogtových prací na totéž téma, které rovněž vyšly tiskem.

335 Marx má na mysli Vogtův článek „Výstraha“, datovaný 23. května, který byl otištěn v příloze listu „Schweizer Handels-Courier“, čís. 150 z 2. června 1859.

Schweizer Handels-Courier“ [„Švýcarský obchodní kurýr“] — buržoazní deník vydávaný ve švýcarském městě Biel (kanton Bern). Pod tímto názvem vycházel v letech 1853—1909. V padesátých a šedesátých letech zastával bonapartistické názory. Marx tento list občas ironicky nazývá bielský „Commis voyageur“ (tj. obchodní cestující).

336 Republikánské povstání v Bádensku, které vypuklo koncem září 1848, vyvolala skupina německých emigrantů vedená Gustavem Struvem, která přešla 21. září na bádenské území ze Švýcarska. Za podpory ozbrojených oddílů bádenských demokratů a místní občanské gardy vyhlásil Struve Německou republiku. Za několik dní bádenské vojsko povstání potlačilo. Struve a řada dalších účastníků povstání byli zatčeni, odsouzeni k mnoha letům vězení a dopraveni do věznice v Bruchsalu v Bádensku, kde si měli odpykat trest. V květnu 1849 za nového povstání v Bádensku byl Struve spolu s jinými politickými vězni osvobozen povstalci.

337 Kampaň na obranu říšské ústavy, schválené frankfurtským Národním shromážděním 28. března 1849, byla poslední etapou buržoazně demokratické revoluce z let 1848-1849 v Německu. Vlády téměř všech velkých německých států (Prusko, Sasko, Bavorsko, Hannoversko aj.) se zdráhaly ústavu uznat. V květnu a červnu 1849 došlo v Porýnské provincii, Drážďanech, Bádensku a Falci k ozbrojeným srážkám lidových mas vedených nerozhodnými a kolísavými maloburžoazními demokraty. Frankfurtské Národní shromáždění však povstalce vůbec nepodporovalo; nepokoje měly izolovaný a spontánní charakter a v polovině července 1849 byly krutě potlačeny. Charakteristiku a průběh těchto bojů, jichž se sám zúčastnil, podal Engels v pracích "Německá kampaň za říšskou ústavu" (Marx-Engels, Spisy 7) a "Revoluce a kontrarevoluce v Německu" (Marx -Engels, Spisy 8).

338 V září roku 1849 byl Marx zvolen do londýnského výboru pro pomoc německým emigrantům, založeného při tamějším Německém dělnickém vzdělávacím spolku. Aby byly zmařeny pokusy maloburžoazních demokratů-emigrantů, kteří chtěli dostat pod svůj vliv proletářské živly v londýnské emigraci, byl tento výbor na návrh Marxe a Engelse a jiných vedoucích činitelů Svazu komunistů přeměněn v Sociálně demokratický emigrantský výbor, v jehož vedení byli Marx a Engels. V polovině září 1850 oznámili Marx a Engels, že z emigrantského výboru vystupuji, protože většina jeho členů podlehla vlivu Willichovy a Schapperovy frakce.

339 Karbonáři (carbonaro — doslova: uhlíř) — tajná politická společnost, která existovala v Itálii na počátku 19. století a ve Francii ve dvacátých letech 19. století. Italští karbonáři, v jejichž řadách se sdružovali představitelé městské buržoazie, zburžoaznělé šlechty, důstojníků, maloburžoazie i rolnictva, si kladli za cíl dosáhnout národního sjednocení a osvobození Itálie a provedení politických reforem. Francouzští karbonáři, k nimž patřili představitelé různých politických směrů, chtěli svrhnout dynastii Bourbonů.

340 Označení "mastičkář", které Marx dává Rademacherovi, je narážka na titul jeho knihy: Johann Gottfried Rademacher, "Rechtfertigung der von Gelehrten misskannten, verstandesrechten Erfahrungsheillehre der alten scheidekünstigen Geheimärzte und treue Mittheilung des Ergebnisses einer 25-jährigen Erprobung dieser Lehre am Krankenbette" ["Ospravedlnění učenci zneuznávané, leč rozumné nauky o léčení podle zkušenosti starých mastičkářů zabývajících se alchymií, a věrné vypsání výsledku 25letého ověřování této nauky u lože nemocných"].

341 Prosincovou bandou nazývá Marx účastníky bonapartistického státního převratu z 2. — 4. prosince 1851, který vedl k nastolení kontrarevolučního režimu druhého císařství ve Francii (1852—1870) s císařem Napoleonem III. Při přípravě tohoto převratu hrála hlavní úlohu tajná bonapartistická Společnost 10. prosince, vytvořená roku 1849, jejíž charakteristiku podává Marx dále. (Společnost si dala tento název na počest zvolení svého ochránce Ludvíka Bonaparta presidentem Francouzské republiky 10. prosince 1848.)

342 V citovaném úryvku z "Osmnáctého brumairu Ludvíka Bonaparta" nahradil Marx všude slovo "společnost" slovem "banda".

343 Narážka na pokusy Ludvíka Bonaparta provést státní převraty vojenským pučem, které podnikal za červencové monarchie. 30. září 1836 se mu podařilo za pomoci několika bonapartisticky smýšlejících důstojníků vzbouřit dva dělostřelecké pluky štrasburské posádky, povstalci byli však už za několik hodin odzbrojeni. Sám Ludvík Bonaparte byl zatčen a vypovězen do Ameriky. 6. srpna 1840 využil určitého oživení bonapartistických nálad ve Francii, přistál s hrstkou spiklenců v Boulogni a pokoušel se podnítit vzpouru v místní posádce. I tento pokus úplně zkrachoval. Bonaparte byl odsouzen k doživotnímu vězení, ale uprchl v roce 1846 do Anglie.

344 Národní dílny zřídila po únorově revoluci z roku 1848 francouzská prozatímní vláda, v níž měli převahu buržoazní republikáni. Vláda tak chtěla zdiskreditovat mezi dělníky myšlenky Louise Blanca o organizaci práce a na druhé straně využít vojensky zorganizovaných dělníků v národních dílnách k boji proti revolučnímu proletariátu. Když však tento provokační plán na rozštěpení dělnické třídy ztroskotal a dělníci zaměstnaní v národních dílnách se stále víc revolucionovali, byla buržoazní vláda nucena učinit opatření k likvidaci národních dílen. To vyvolalo mezi pařížským proletariátem velké pobouření a bylo jedním z podnětů k proletářskému povstání v Paříži ve dnech 23.-26. června, při němž povstalci využili toho, že národní dílny byly organizovány vojenským způsobem. Po potlačení povstání schválila vláda 3. července 1848 dekret o rozpuštění dílen.

345 Mobilní garda byla zřízena dekretem prozatímní vlády z 25. února 1848 k boji proti revolučním lidovým masám. Oddílů mobilní gardy, které se skládaly převážně z příslušníků lumpenproletariátu, bylo použito k potlačení červnového povstání pařížských dělníků roku 1848.

346 Rozumí se regentství Filipa Orleánského ve Francii v letech 1715-1723 v době nezletilosti Ludvíka XV.

347 Svatá suknice trevírská — katolická relikvie chovaná v trevírském dómu; je to prý posvátné roucho sňaté Kristovi při ukřižování. Byla zbožně uctívána poutníky.

348 Viz Marx—Engels, Spisy 8, zde a zde.

349 "Das Volk" ["Lid"] — byl týdeník, který vycházel německy v Londýně od 7. května do 20. srpna 1859. Byl založen jako oficiální orgán londýnského Německého dělnického vzdělávacího spolku. První číslo vyšlo za redakce německého publicisty, maloburžoazního demokrata Elarda Biscampa. Od 2. čísla se na vydávání listu podílel ve značné míře Marx, který s listem neoficiálně spolupracoval, trvale mu pomáhal a radil, redigoval články, staral se o to, aby list měl materiální prostředky atd. V 6. čísle, jež vyšlo 11. června, redakce oficiálně oznámila, že jejími spolupracovníky jsou Marx, Engels, Freiligrath, Wilhelm Wolff a Hermann Heise (viz Marx-Engels, Spisy 13, zde). Od počátku července byl Marx fakticky redaktorem listu, který se stal orgánem proletářských revolucionářů.

V článcích uveřejněných v listu "Volk" rozpracovávali Marx a Engels otázky revoluční teorie a taktiky proletářského boje; objasňovali třídní boje proletariátu a vedli nesmiřitelný boj proti představitelům maloburžoazní ideologie. Rozebírali tu z hlediska proletářského internacionalismu události italsko-francouzské války proti Rakousku z roku 1859, otázky sjednocení Německa a Itálie, odhalovali zahraniční politiku Anglie, Pruska, Francie, Ruska a jiných reakčních států a vedli důsledný boj proti bonapartismu a proti jeho otevřeným i skrytým stoupencům.

V listu "Volk" vyšla Marxova předmluva k jeho práci "Ke kritice politické ekonomie", pět Marxových článků včetně nedokončené série článků "Quid pro quo", devět článků Engelsových i jeho recenze Marxovy práce "Ke kritice politické ekonomie", jakož i poznámky o obsahu listu německých maloburžoazních demokratů "Hermann", které sestavoval Marx ve spolupráci Biscampem a jež vycházely v rubrice "Z tisku". Stopy Marxovy přímě redakční práce jsou patrné i na mnoha jiných článcích a politických přehledech. Celkem vyšlo 16 čísel listu. 20. srpna 1859 list přestal vycházet pro nedostatek peněžních prostředků.

350 O dvou Richmondech, aneb ještě o jednom Richmondovi na poli válečném se mluví tehdy, když se objeví druhý nečekaný protivník. Tento výrok pochází ze Shakespearovy tragédie "Richard III." (5. jednáni, 4. scéna).

351 V dubnu 1848 vypuklo v Bádensku republikánské povstání; jedním z jeho vůdců byl Friedrich Karl Hecker. Heckerův oddíl byl stejně jako jiné povstalccké oddíly poražen vládním vojsken. Povstání bylo potlačeno. Někteří účastníci bádenského povstání později vstoupili do oddílu, který organizoval Willich z německých emigrantů, dělníků a řemeslníků, v Besançonu (ve Francii) v listopadu 1848. Bojovníci oddílu dostávali podporu od francouzské vlády, ale začátkem roku 1849 byla výplata podpory zastavena. Oddíl se nakonec stal součástí dobrovolnického sboru, který se pod Willichovým velením zúčastnil akcí bádensko-falcké povstalecké armády v květnu až červenci 1819.

352 Velikým dobrodružstvím se "ztraceným hubnem" Marx ironicky nazývá snahy Napoleona III. a francouzských bonapartistických kruhů, které Vogt podporoval v tisku, zmocnit se levého břehu Rýna. Marx srovnává tyto bonapartistické plány s komickou epizodou ze Shakespearovy hry "Konec vše napraví" (3. jednání, 5. a 6. scéna; 4. jednání, 1. a 3. scéna), kde se setník Parolles vypraví hledat ztracený buben a jeho bývalí druzi nakonec zjistí, že je to zbabělec, chvastoun a prodejný člověk. V postavě Parolla ironizuje Marx Vogta.

353 "Neue Rheinische Zeitung. Organ der Demokratie" ["Nové porýnské noviny. Orgán demokracie"] — list vycházel za Marxovy redakce jako deník v Kolíně nad Rýnem od 1. června 1848 do 19. května 1849. Členy redakce byli Engels, dále Wilhelm Wolff, Georg Weerth, Ferdinand Wolff, Ernst Dronke, Ferdinand Freiligrath a Heinrich Bürgers.

Jako bojový orgán proletářského křídla německé demokracie vychovávala "Neue Rheinische Zeitung" lidové masy a burcovala je k boji proti kontrarevoluci. Úvodníky, které určovaly stanovisko listu k nejdůležitějším otázkám německé a evropské revoluce, psali zpravidla Marx a Engels.

Rozhodný a nesmiřitelný postoj listu, jeho bojovný internacionalismus, uveřejňování politických odhalení usvědčujících pruskou vládu i místní kolínské úřady, to všechno vyvolávalo proti listu hned od počátku štvanice feudálně monarchistického a liberálně buržoazního tisku a pronásledování ze strany vlády, které se vystupňovalo zejména po kontrarevolučním převratu v Prusku v listopadu až prosinci 1848.

Přes všechno pronásledováni a překážky ze strany policie hájila "Neue Rheinische Zeitung" statečně zájmy revoluční demokracie a proletariátu. V květnu 1849, za všeobecného nástupu kontrarevoluce, využila pruská vláda toho, že Marxovi bylo odepřeno pruské občanství, a vydala příkaz, aby byl vypovězen z pruského území. Marxovo vypovězení a represálie proti ostatním redaktorům "Neue Rheinische Zeitung" byly příčinou, že list přestal vycházet. Poslední, 301. číslo "Neue Rheinische Zeitung", vytištěné rudou barvou, vyšlo 19. května 1849. V článku na rozloučenou, v němž se redaktoři listu obracejí k dělníkům, prohlašují, že "jejich posledním slovem vždy a všude bude: osvobození dělnické třídy!"

354 Národně osvobozenecká válka Šlesviku-Holštýna za odtržení od Dánska začala v březnu 1848 pod vlivem únorové revoluce ve Francii a březnové revoluce v Německu a trvala s přestávkami do konce června 1850. S ohledem na veřejné mínění v Německu — spravedlivý boj Šlesviku-Holštýna se setkal u německého lidu s plnou podporou — začaly pruské vládní kruhy v dubnu 1848 naoko proti Dánsku válku, ale na každém kroku zrazovaly revoluční šlesvicko-holštýnskou armádu, která byla nakonec poražena.

355 Útok na zbrojnici v Prümu podnikli 17. - 18. května 1849 demokraté za podpory dělníků z Trevíru a blízkých míst. Chtěli se zmocnit zbraní a vyvolat povstání na obranu říšské ústavy. Povstalci sice zbrojnici na čas dobyli, ale hnutí bylo brzo potlačeno vládním vojskem, které sem bylo posláno.

356 "Revue contemporaine" ["Přehled současnosti"] — francouzský čtrnáctideník, který vycházel v Paříži v letech 1851-1870. Za druhé republiky byl orgánem strany pořádku, která sdružovala legitimisty a orleanisty, po státním převratu z 2. prosince 1851 byl bonapartistickým orgánem.

Článek Edouarda Simona "Proces pana Vogta proti ‚Augsburger Zeitung" vyšel v "Revue contemporaine" 15. února 1860. Marxovu charakteristiku tohoto článku viz zde, zde a zde v tomto Marxově pamfletu.

357 Jde o Marxovu práci "Ke kritice politické ekonomie" (viz Marx -Engels, Spisy 13).

358 Když se zmiňuje o "Bundschuhu" — tajném revolučním selském spolku, který působil v Německu těsně před selskou válkou z roku 1525 - má Schily na mysli Svaz komunistů vedený Marxem a Engelsem. Schily tím konstatuje, že mezi tzv. Pekelníky a Svazem komunistů nebylo žádné spojení.

359 Cercle social (Sociální kroužek) — organizace, kterou založili v Paříži představitelé demokratické inteligence v prvních letech francouzské buržoazní revoluce z konce 18. století. Úloha Cercle social v dějinách komunistických ideji je dána tím, že jeho ideolog Claude Fauchet vytyčil požadavek rovného rozdělení půdy, omezení velkých majetků a také požadavek, aby byla poskytnuta práce všem práceschopným občanům. Fauchetova kritika formální rovnosti, vyhlášené v dokumentech Francouzské revoluce, připravila půdu značně smělejším vystoupením vůdce "zběsilých" (enragés) Jacques Rouxe v této otázce. Většina buržoazních revolucionářů, jakobínů, odmítala ideje rovnostářského socialismu, které hlásali ideologové Cercle social a zvláště "zběsilí".

360 Spolek Grütli (Grütliverein) — švýcarská maloburžoazní reformistická organizace, založená roku 1838 jako vzdělávací spolek řemeslníků a dělníků. Roku 1901 se Spolek Grütli připojil ke švýcarské sociálně demokratické straně a roku 1925 s ní definitivně splynul. Název "Grütli" zdůrazňuje švycarský národní charakter organizace. Podle švýcarské pověsti si roku 1307 zástupci tří švýcarských kantonů (Schwyz, Uri a Unterwalden) na noční schůzce na horské louce Grütli (nebo Rütli) u Vierwaldstättského jezera přísahali věrnost ve společném boji proti rakouské nadvládě a zvláště proti rakouským místodržícím — fojtům. Marx toho používá k ironickým poznámkám na Vogtovu adresu.