Karel Marx a Bedřich Engels
Hesla pro „New American Cyclopaedia“ - napsaná v červnu 1859 až listopadu 1860
B. Engelsem
Opevňování[300]
Tento předmět se někdy dělí na obranné opevňování, tj. nauku o prostředcích, jak přizpůsobit určité místo k trvalé nebo dočasné obraně, a na útočné opevňování, tj. nauku obsahující pravidla obléhání. My však zde budeme tento předmět probírat ve třech částech: stálé opevnění, tj. způsob, jak připravit v době míru určité místo k obraně tak, aby byl nepřítel nucen dobývat je pravidelným obléháním; umění obléhání; a konečně polní opevnění, tj. zřizování dočasných obranných zařízení, která mají posílit daný bod, jenž může být za zvláštních okolností válečného tažení v jisté chvíli důležitý.
I. Stálé opevnění
Nejstarší formou opevněni je patrně kolová hradba, která byla až do konce 18. století národním systémem Turků (palanka) a které i dnes hojně užívají Barmánci na indočínském poloostrově. Tvoří ji dvojitá nebo trojitá řada silných kmenů zapuštěných kolmo do země těsně vedle sebe tak, že kolem celého bráněného města nebo tábora vznikne stěna. S takovými kolovými hradbami se setkal Dáreios při své výpravě proti Skythům, ale i Cortés u Tabaska v Mexiku a kapitán Cook na Novém Zélandu. Někdy byl prostor mezi řadami kmenů vyplňován hlínou, jindy byly kmeny spojovány a upevňovány dohromady proutěným pletivem. Dalším krokem bylo budování kamenných zdí místo kolových hradeb. Tento systém byl trvanlivější a současně také daleko více znesnadňoval zteč. Od dob Ninive a Babylónu až do konce středověku byly kamenné zdi u všech civilizovanějších národů jediným způsobem opevnění. Zdi byly tak vysoké, že zlézt je pomocí žebříků bylo obtížné; stavěly se dostatečně silné, aby mohly dlouho odolávat bořicím beranům a aby se obránci mohli volně pohybovat po jejich hřebeni, chráněni tenčí zubatou předprsní zídkou, jejímiž střílnami mohli útočníky zasypávat šípy nebo jinými střelami. Aby se obrana ještě zlepšila, začal se brzy budovat parapet tak, že byl vysunut kupředu přes zeď na krakorcích, mezi nimiž byly otvory, takže obležení mohli pozorovat úpatí zdi a přímo shora zasahovat nepřítele,[a] kdyby snad pronikl tak daleko. Velmi brzy byl nepochybně zaveden i příkop, který obklopoval celou zeď jako hlavní překážka v přístupu. Obranné možnosti kamenných zdí nakonec dosáhly vrcholu tím, že zdi byly opatřeny v určitých vzdálenostech věžemi, jež vystupovaly ze zdi a umožňovaly boční obranu; vrhaly se z nich střely na vojsko, které podnikalo zteč v prostoru mezi dvěma věžemi. Protože tyto věže byly většinou vyšší než zeď a protože byly od jejího hřebene odděleny příčnými parapety, ovládaly hřeben zdi a každá věž tvořila jakousi malou pevnost, která musela být po zatlačení obránců od hlavní zdi dobývána zvlášť. Dodáme-li, že v některých městech, zejména v Řecku, existovala jakási citadela, vybudovaná na některé dominující výšině uvnitř zdí (akropolis), která tvořila jakýsi réduit a druhou obrannou linii, vyčerpali jsme tím nejpodstatnější rysy opevnění z období kamenných zdí.
V době od 14. do konce 16. století však zavedení dělostřelectva od základů změnilo způsoby útoku na opevněná místa. Z tohoto období máme rozsáhlou literaturu o opevňování, která přináší nespočet systémů a metod, z nichž část se ve větší či menší míře uplatnila v praxi, kdežto jiné — a ne vždycky ty nejméně důvtipné — zapadly jako pouhé teoretické kuriozity a plodné myšlenky v nich obsažené uplatnili teprve později šťastnější následovníci jejich vynálezců. Takový byl — jak uvidíme — i osud právě onoho autora, který — lze-li to tak říci — je jakýmsi mostem mezi starým systémem kamenných zdí a novým systémem zemních opevnění, obložených zdivem pouze na těch místech, která nepřítel zdálky nevidí.[301] Zavedení dělostřelectva nejprve mělo ten účinek, že se zvětšila tloušťka zdí a průměr věží na úkor jejich výšky. Těmto věžím se nyní říkalo rondely (rondelli) a stavěly se dosti prostorné, aby se na ně vešlo několik děl. Aby mohli obležení pálit z děl i ze zdi, nasypával se za ni hliněný val, čímž zeď nabyla potřebné šíře. Brzy uvidíme, jak toto zemní opevněni začalo postupně vytlačovat zeď, až ji v některých případech úplně nahradilo. Slavný německý malíř Albrecht Dürer přivedl tento systém rondelů k nejvyšší dokonalosti. Udělal z nich zcela samostatné pevnůstky, které v určitých intervalech přerušovaly zeď a jejichž kasematované baterie podélně postřelovaly příkop; zděné předprsně ponechával nekryty (tj. viditelné nepříteli a vystavené jeho přímé palbě) maximálně do výše tří stop; a aby doplnil obranu příkopu, navrhl Dürer kaponiéry, tj. kasematová opevnění na dně příkopu, skrytá před zraky obléhatelů a opatřená na obou stranách střílnami, aby bylo možno podélně postřelovat příkop až k nejbližšímu rohu mnohoúhelníku. Téměř všechny tyto návrhy byly novými vynálezy, a ačkoli kromě kasemat nebyl v jeho době žádný z nich přijat, uvidíme, že nejnovější a nejdůležitější opevňovací systémy je všechny převzaly a rozvinuly podle změněných podmínek nové doby.
Asi v téže době došlo ke změně tvaru zvětšených věží; tuto změnu je možno považovat za počátek moderních opevňovacích systémů. Kulatý tvar měl tu nevýhodu, že ani z kurtiny (úsek zdi mezi dvěma věžemi), ani z nejblíže přilehlých věží nebylo možné zasáhnout palbou všechny body před mezilehlou věží; těsně u zdi zůstávaly malé úhly, v nichž nepřítel, jakmile jich dosáhl, nemohl být zasažen palbou z pevnosti. Aby se tomu zabránilo, změnil se půdorys věže na nepravidelný pětiúhelník, jehož jedna strana směřovala dovnitř pevnosti a čtyři do otevřeného terénu. Tomuto pětiúhelníku se říkalo bašta. Abychom se vyhnuli opakování a nejasnostem, popíšeme hned baštovanou obrannou stavbu, založenou na jednom z oněch systémů, které vykazují všechny její podstatné zvláštnosti, a podáme i její názvosloví.
Na obr. 1 jsou tři fronty šestiúhelníku, opevněného podle Vaubanova prvního systému. Levá strana je prostý půdorys, jakého se užívá při geometrickém nákresu opevnění; pravá strana podrobně ukazuje valy, glacisy atd. Celou stranu f' f'' mnohoúhelníku netvoří plynulý val; na obou koncích zůstávají úseky d' f' a e" f" otevřeny a takto vzniklý prostor je uzavřen vystupující pětiúhelníkovou baštou d' b' a' c' e'. Čáry a' b' a a' c' jsou líce a čáry b' d' a c' e' boky bašty. Bodům, v nichž se líce a boky stýkají, se říká plece. Čára a' f', spojující střed kruhu s hrotem bašty, se nazývá kapitálka. Čára e" d', tvořící část původního obvodu šestiúhelníku, je kurtina. Každý mnohoúhelník tak bude mít tolik bašt, kolik má stran. Bašta může být buď plná, je-li celý pětiúhelník vyplněn hlínou až do výše valiště (místo, kde stojí děla), nebo dutá (prázdná), jestliže se val hned za děly svažuje dovnitř. Na obr. 1 znázorňuje d b a c e plnou baštu; vedlejší bašta vpravo, z níž vidíme jen polovinu, je dutá. Bašty a kurtiny dohromady tvoří hradební pás neboli tělo pevnosti. Na vališti rozeznáváme především předprseň vybudovanou vpředu tak, aby chránila obránce, a pak rampy na vnitřním svahu (s s), po nichž se udržuje spojení s vnitřkem pevnosti. Val je dost vysoký, aby kryl městské domy před přímou palbou, a předprseň dost tlustá, aby mohla dlouho vzdorovat těžkému dělostřelectvu. Kolem celého valu vede příkop t t t t, v němž je několik druhů vnějších opevnění. Především před kurtinou je to ravelin čili luneta k l m, trojúhelníkové opevnění se dvěma líci (k l a l m), z nichž každé má val a předprseň pro umístění dělostřelectva. Otevřený týl každé opevňovací stavby se nazývá hrdlo; u ravelinu je tedy hrdlo k m a u bašty d e. Předprseň ravelinu je asi o 3 nebo 4 stopy nižší než předprseň těla pevnosti; hlavní pevnost tak ravelin ovládá a její děla mohou v případě potřeby střílet přes něj. Mezi kurtinou a ravelinem je v příkopu dlouhé a úzké samostatné opevnění, tzv. tenaille[b] g h i, které má především krýt kurtinu před brešovací palbou. Je nízké a pro umístění dělostřelectva příliš úzké a jeho předprseň slouží pouze pěchotě, která může v případě úspěšné nepřátelské zteče boční palbou z příkopu postřelovat lunetu. Na druhé straně příkopu je skrytá cesta (n o p), ohraničená z vnitřní strany příkopem a z vnější strany vnitřním svahem glacis (r r r), které se od své nejvyšší vnitřní hranice čili hřebene (crête) sklání velmi povlovně do pole. Hřeben glacis je opět o 3 či více stop níže než ravelin, aby přes něj mohla střílet všechna pevnostní děla. U těchto zemních opevnění jsou vnější svahy hradebního pásu a vnějších opevnění v příkopu (tj. eskarpy) i vnější svah příkopu (od skryté cesty dolů) čili kontreskarpa obvykle obloženy kamenem. Vybíhavé a vbíhavé úhly skryté cesty tvoří velká, prostorná krytá místa, zvaná zbrojiště; říká se jim buď vybíhavá (o) nebo vbíhavá (n p) podle úhlů, v nichž leží. Aby byla skrytá cesta chráněna před podélným postřelováním, budují se přes ni v určitých vzdálenostech traverzy nebo příčné náspy (q q q q), které ponechávají jen úzký průchod na straně těsně u glacis. Někdy se zřizuje malé opevnění, které má krýt spojení přes příkop od kleští k ravelinu; říká se mu kaponiéra a skládá se z úzkého průchodu, krytého z obou stran předprsněmi, jejichž vnější strany se povlovně svažují jako u glacis. Na obr. 1 je taková kaponiéra mezi kleštěmi g h i a ravelinem k l m.
Průřez nakreslený na obr. 2 pomůže tento popis lépe objasnit. A je valíště hradebního pásu, B předprseň, C kamenné obložení eskarpy, D příkop, E cunette, menší a hlubší příkop uprostřed většího, F kamenné obložení kontreskarpy, G skrytá cesta, H glacis. Stupňům za předprsní a glacisem se říká bankety a jsou pro pěchotu, která na ně vystupuje a střílí přes ochrannou předprseň. Z půdorysného schématu je pak jasně patrné, že děla, umístěná na bocích bašt, postřelují celý příkop před přilehlými baštami. Líce a' b' je kryto palbou z boku c" e" a líce a' c' z boku b d. Vnitřní líce dvou sousedních bašt zase kryjí líce ravelinu, ležícího mezi nimi, neboť mají pod palbou příkop před ravelinem. Ani jediný úsek příkopu tak nezůstává nechráněn boční palbou; v tom tkví onen vlastní velký krok vpřed, jímž baštovaná soustava zahajuje novou epochu v dějinách opevňování.
Neznáme ani jméno vynálezce bašt, ani přesné datum, kdy vznikly; jisté je pouze to, že byly vynalezeny v Itálii a že Sanmicheli zřídil roku 1527 dvě bašty na valech Verony. Všechna tvrzení o baštách staršího data jsou pochybná. Systémy baštových opevnění se třídí podle několika národních škol; především se přirozeně musíme zmínit o té, která bašty vynalezla — o italské škole. První italské bašty jsou poznamenány svým původem; jsou to pouhé mnohoúhelníkové věže nebo rondely; nezměnily téměř původní charakter opevnění, nepočítáme-li boční palbu. Hradební pás tvořila i nadále kamenná zeď vystavená přímé nepřátelské palbě; hliněný val, navršený za touto zdí, měl hlavně poskytnout místo pro rozestavení a obsluhování děl a jeho vnitřní svah byl rovněž obložen kamenem jako u starých městských zdí. Teprve později se začala předprseň budovat jako zemní opevnění, ale i pak byl celý její vnější svah až k vrcholku obložen kamenem a vystaven přímé palbě nepřítele. Kurtiny byly velmi dlouhé - 300 až 550 yardů. Bašty byly velmi malé, asi jako velké rondely, a jejich boky svíraly s kurtinou vždy pravý úhel. Poněvadž v opevňování platí pravidlo, že je vždy nejlépe vést boční palbu z linie kolmé k linii, která má být postřelována, je jasné, že boky starých italských bašt neměly krýt hlavně krátké a vzdálené líce sousedních bašt, nýbrž dlouhou přímou linii kurtiny. Tam, kde byla kurtina příliš dlouhá, budovala se uprostřed plochá, tupoúhlá bašta, zvaná platforma (piatta forma). Boky se nebudovaly tak, aby navazovaly v plecních bodech, ale byly poněkud posunuty vzad za val lící, takže plece vystupovaly kupředu a měly boky chránit; každý bok pak měl dvě baterie, jednu níž a jednu výš, umístěnou poněkud vzadu; někdy byla dokonce na dně příkopu v eskarpní zdi boku kasemata. Celek původního italského systému doplňuje ještě příkop; neexistovaly tam ani raveliny, ani kleště, skryté cesty či glacisy. Tento systém byl však brzy zdokonalen. Kurtiny se zkrátily a bašty zvětšily. Délka vnitřní strany mnohoúhelníku (f' f" na obr. 1) se ustálila na 250 až 300 yardech. Boky se dělaly delší, jejich délka činila 1/6 strany mnohoúhelníku čili 1/4 délky kurtiny. Ačkoli byly i nadále kolmé ke kurtině a měly — jak uvidíme — i jiné nedostatky, začaly tak nyní lépe chránit líce nejbližší bašty. Bašty se stavěly plné a uprostřed nich se často zřizoval kavalír, tj. opevnění, jehož líce a boky byly rovnoběžné s líci a boky bašty, které však svým valem a předprsní převyšovalo baštu natolik, aby se odtud mohlo střílet přes její předprseň. Příkop byl velmi široký a hluboký a kontreskarpa byla obvykle rovnoběžná s líci bašty; protože však při takovémto uspořádání kontreskarpa bránila ve výhledu a v bočním postřelování celého příkopu z té části boku, která ležela nejblíže k plecím, došlo později ke zlepšení a kontreskarpa byla vedena tak, že její prodloužená linie protínala plecní bod nejbližší bašty. Pak byla zavedena skrytá cesta (nejprve v milánské citadele ve druhé čtvrtině 16. století — poprvé popsána Tartagliou roku 1554).[302] Tato cesta sloužila k soustřeďování i k ústupu oddílů provádějících výpad a jejím zavedením začíná vlastně vědecké a účinné využívání ofenzívních manévrů při obraně pevností; pro další zvýšení užitečnosti skryté cesty byla vytvořena zbrojiště, která poskytovala víc místa a z jejichž vbíhavých úhlů bylo také možno výborně postřelovat skrytou cestu boční palbou. Aby se přístup ke skryté cestě ještě víc ztížil, zřizovaly se na glacis řady palisád ve vzdálenosti jednoho či dvou yardů od hřebene, na tomto místě však byly brzy ničeny nepřátelskou palbou; po polovině 17. století se proto na popud Francouze Maudina umísťovaly na skrytou cestu, kde je chránilo glacis. Brány byly uprostřed kurtiny; na jejich ochranu se doprostřed příkopu před nimi umísťovalo opevnění ve tvaru půlměsíce; z téhož důvodu však, proč byly věže přeměněny v bašty, byl půlměsíc (luneta) brzy přeměněn v trojúhelníkové opevnění - dnešní ravelin. Ravelin byl stále ještě velmi malý, zvětšil se však, když se zjistilo, že může sloužit nejen jako předmostí na druhé straně příkopu, ale že také kryje boky a kurtiny před nepřátelskou palbou, zajišťuje křížovou palbu před kapitálkami bašt a účinně kryje z boku skrytou cestu. Stále se však raveliny budovaly velmi malé, takže se prodloužená linie jejich lící dotýkala těla pevnosti v kurtinovém bodu (v koncovém bodu kurtiny). Hlavní nedostatky italského způsobu opevňování byly tyto: 1. Špatný směr boků. Po zavedení ravelinů a skrytých cest se kurtina stále méně stávala cílem útoku; nyní byly vystaveny zteči hlavně líce bašt. Aby byla líce dobře chráněna, byla by měla prodloužená linie lící protínat kurtinu právě v bodě, odkud vycházel bok další bašty, a tento bok měl být kolmý nebo téměř kolmý k této prodloužené linii (zvané obranná čára). V tomto případě by bylo bývalo možné vést účinnou boční palbu podél celého příkopu a na prostor před baštou. Ve skutečnosti však tehdy nebyla obranná čára ani kolmá k bokům, ani se nedotýkala kurtiny v kurtinovém bodu; protínala ji ve čtvrtině, třetině nebo polovině její délky. Přímá palba z boku bašty tak mohla natropit škody spíš posádce protějšího boku než těm, kdo na sousední baštu podnikali zteč. 2. Zjevně naprosto nezajištěna byla delší obrana v případě, že nepřítel prolomil hradební pás a provedl byť jen vjediném bodě úspěšnou zteč. 3. Malé raveliny pouze nedostatečně kryly kurtinu a boky a byly odtud jen slabě podporovány boční palbou. 4. Při velké výšce valu, který byl celý pokryt nebo obložen kamenem, bylo mnohdy vystaveno přímé nepřátelské palbě zdivo vysoké 15 až 20 stop, a to bylo pochopitelně brzy zbořeno. Uvidíme, že trvalo téměř dvě století, než byl vykořeněn tento předsudek, podle něhož se dávala přednost nekryté kamenné zdi dokonce i potom, když její nevhodnost dokázali Holanďané. Nejlepšími inženýry a spisovateli italské školy byli: Sanmicheli (zemřel 1559) — opevnil Napoli di Romania v Řecku a Kandii[c] a postavil Castell Lido u Benátek; Tartaglia (kolem 1550); Alghisi da Carpi, Girolamo Maggi a Jacomo Castriotto, kteří všichni asi koncem 16. století psali o opevňování.[303] Paciotto z Urbina postavil citadely v Turínu a Antverpách (1560-1570). Pozdější italští autoři spisů o opevňování — Marchi, Busca, Floriani, Rossetti — zavedli četná zdokonalení, žádné z nich však nebylo původní. Byli to pouze více či méně obratní plagiátoři; okopírovali většinu svých nápadů od Němce Daniela Speckla a zbytek od Holanďanů. Všichni patří svým dílem do 17. století[304] a rychlý rozvoj nauky o opevňování, k němuž tehdy docházelo v Německu, Nizozemí a Francii, je úplně zastínil.
Nedostatky italského opevňovacího systému byly brzy odhaleny v Německu. První, kdo poukázal na hlavní nedostatek starší italské školy — na malé bašty a dlouhé kurtiny, byl německý inženýr Franz, který pro Karla V. opevňoval město Antverpy. Na poradě, kde se projednával plán opevnění, naléhal, aby se bašty stavěly větší a kurtiny kratší, byl však přehlasován vévodou z Alby a dalšími španělskými generály, kteří spoléhali pouze na rutinu starého italského systému. Jiné německé pevnosti, jako Kostřln, opevněný v letech 1537-1558, nebo Jülich, opevněný o několik let později inženýrem známým pod jménem Mistr Jan (Meister Johann), se vyznačovaly kasematovými galeriemi zřízenými podle Dürerova principu.
Avšak mužem, který první úplně zlomil okovy italské školy a vytyčil zásady, na nichž jsou založeny všechny další systémy baštovaných opevnění, byl inženýr města Štrasburku Daniel Speckle (zemřel roku 1589). Jeho hlavní zásady byly: 1. Pevnost je tím silnější, čím víc stran má mnohoúhelník tvořící hradební pás, protože se tak jednotlivé fronty mohou vzájemně lépe podporovat; čím víc se tudíž vnější linie opevnění blíží přímce, tím lépe. Tuto zásadu, kterou Cormontaigne s okázalým předvedením matematické učenosti demonstroval jako svůj vlastní objev, tedy Speckle velmi dobře znal už o 150 let dříve. 2. Ostroúhlé ani tupoúhlé bašty nevyhovují; vybíhavý úhel má být pravý. Specklovo odmítání ostrých vybíhavých úhlů bylo sice správné (dnes se za nejmenší přípustný vybíhavý úhel obvykle pokládá 60°), ale protože tehdejší doba vyzdvihovala pravé vybíhavé úhly, odmítal Speckle i tupé vybíhavé úhly, které mají ve skutečnosti mnoho výhod a kterým se u mnohostranných mnohoúhelníků nelze vyhnout. V podstatě to byl patrně pouze ústupek předsudkům tehdejší doby, protože všechny nákresy znázorňující tu jeho opevňovací metodu, kterou považoval za nejsilnější, mají tupoúhlé bašty. 3. Italské bašty jsou příliš malé — bašta musí být velká. Specklovy bašty jsou proto ještě větší než Cormontaignovy. 4. Na každé baště a na každé kurtině jsou nutné kavalíry. To byl důsledek způsobu obléhání ve Specklově době, kdy hrály významnou roli vysoké kavalíry v obléhacích zákopech. Podle Specklových záměrů však neměly kavalíry pouze čelit kavalírům v zákopech; jsou to skutečné coupures[d], zřizované v baště už předem a tvořící druhou obrannou linii pro případ, že by byl hradební pás prolomen a ztečen. Veškerá zásluha o to, že kavalíry tvořily stálé coupures, která se obvykle připisuje Vaubanovi a Cormontaignovi, patří tedy ve skutečnosti Specklovi. 5. Alespoň část boku, nebo ještě lépe celý bok bašty musí být kolmý k obranné čáře a bok musí vycházet z bodu, kde obranná čára protíná kurtinu. Tato důležitá zásada, jejíž údajný objev získal francouzskému inženýru Paganovi větší díl jeho slávy, byla tak veřejně vyložena 70 let před Paganem. 6. Kasematové galerie jsou nutné k obraně příkopu; Speckle je tudíž umísťuje jak na líce, tak i na boky bašty, ale jen pro pěchotu; kdyby je byl udělal dostatečně velké pro dělostřelectvo, byl by se v tomto směru plně vyrovnal nejnovějším zlepšením. 7. Aby byl ravelin užitečný, musí být co největší; Specklův ravelin je proto největší ze všech, které kdy byly navrženy. Vaubanova zdokonalení proti Paganovi záležejí částečně — a Cormontaignova zdokonalení proti Vaubanovi téměř úplně — v postupném zvětšování ravelinu; ale Specklův ravelin je ještě značně větší než Cormontaignův. 8. Skrytá cesta musí být opevněna co nejvíc. Speckle byl první, kdo si povšiml mimořádné důležitosti skryté cesty a patřičně ji opevnil. Hřebeny glacis a kontreskarpy byly trasovány en crémaillère (jako zuby pily), aby se zneškodnilo podélné postřelování. Cormontaigne převzal i tuto myšlenku od Speckla; zachoval však traverzy (krátké valy napříč skryté cesty proti podélnému postřelování), které Speckle odvrhl. Současní inženýři vesměs soudí, že Specklův plán je lepší než Cormontaignův. Kromě toho byl Speckle první, kdo umístil na zbrojiště skryté cesty děla. 9. Ani kus kamenné zdi nemá být odkryt oku a přímé palbě nepřítele, který tak nemůže nasadit své brešovací baterie dříve, než dosáhne hřebene glacis. Tato zvlášť důležitá zásada, ačkoli ji formuloval Speckle už v 16. století, byla všeobecně uznána teprve za Cormontaigna; dokonce ještě Vauban odhaluje značnou část své zdi nepříteli (viz C na obr. 2). V tomto stručném přehledu Specklových myšlenek jsou nejen obsaženy, ale i jasně vyjádřeny základní principy celé moderní stavby baštovaných opevnění a jeho systém, podle něhož by se dala i dnes budovat velmi dobrá obranná opevnění, je na dobu, v níž Speckle žil, opravdu obdivuhodný. V celých dějinách moderního opevňování neexistuje jediný slavný inženýr, jemuž by se nedalo dokázat, že převzal některé své nejlepší myšlenky z tohoto velkého původního pramene baštované obrany. Svědectvím Specklova praktického inženýrského umění je stavba pevností v Ingolstadtu, Schlettstadtu, Hagenau, Ulmu, Colmaru, Basileji a Štrasburku, které byly vesměs budovány pod jeho vedením.
Asi v téže době dal boj za nezávislost Nizozemí[e] vzniknout jiné opevňovací škole. Holandská města, od jejichž starých kamenných zdí se nedalo čekat, že odolají pravidelnému útoku, musela být opevněna proti Španělům; nebyl však ani čas, ani peníze na stavbu vysokých kamenných bašt a kavalírů podle italského systému. Ale povaha terénu, který se jen mírně zvedal nad úroveň vodní hladiny, nabízela jiné prostředky k obraně, a tak Holanďané, odborníci ve stavbě kanálů a hrází, svěřili svou obranu vodě. Jejich systém byl přímým opakem systému italského: široké a mělké vodní příkopy o šířce 14 až 40 yardů; nízké valy bez kamenného obložení, ale kryté ještě nižším předsunutým valem (fausse-braie) k zesílení obrany příkopu; četná vnější opevnění v příkopu, jako raveliny, půlměsíce (raveliny před vybíhavým úhlem bašty), rohové a korunové hradby[f]; a konečně lepší využití terénních nepravidelností než u Italů. První město, které bylo opevněno výhradně zemními opevněními a vodními příkopy, byla Breda (1533). Později byla holandská metoda různě zdokonalována: úzký pruh eskarpy se obkládal zdivem, neboť jakmile vodní příkop v zimě zamrzl, mohl jej nepřítel snadno překročit; v příkopu se zřizovala stavidla a hráze, aby se do něho dala vpustit voda ve chvíli, kdy se nepřítel začal prokopávat dotud suchým dnem; konečně pak se zřizovala stavidla a hráze k systematickému zatopení terénu kolem úpatí glacis. O této starší holandské metodě opevňování psali Marolois (1627), Freitag (1630), Völker (1666) a Melder (1670). O aplikaci Specklových zásad na holandskou metodu se pokusili Scheither, Neubauer, Heidemann a Heer (všichni byli Němci a působili v letech 1670 až 1690).
Ze všech různých směrů nauky o opevňování se nejvíc proslavila francouzská škola; její zásady se prakticky uplatnily u většího počtu dodnes existujících pevností než zásady všech ostatních škol dohromady. A přece žádná jiná škola není tak chudá na původní myšlenky! V celé francouzské škole není jediná stavba a jediná zásada, která by nebyla vypůjčena od Italů, Holanďanů nebo Němců. Velkou zásluhou Francouzů však je to, že podřídili opevňovací umění přesným matematickým pravidlům, že symetricky uspořádali proporcionální vztahy různých linií a že přizpůsobili vědeckou teorii různým podmínkám místa, které mělo být opevněno. Errard z Bar-le-Duc (1594), obvykle nazývaný otcem francouzské nauky o opevňování, nemá na toto označení právo; boky jeho bašt svírají s kurtinou ostrý úhel, a jsou proto ještě méně účinné než italské. Důležitější je jméno Paganovo (1645). Byl první, kdo uvedl do Francie Specklovu zásadu, že boky mají být kolmé k obranným čarám, a kdo tuto zásadu zpopularizoval. Jeho bašty jsou prostorné, poměry délek lící, boků a kurtin jsou velmi dobré, obranné čáry nejsou nikdy delší než 240 yardů, takže celý příkop, ne však skrytá cesta, je v dostřelu puškové palby z boků. Jeho ravelin je větší než italský a má ve svém hrdle réduit nebo srub, který umožňuje odpor i tehdy, je-li val už dobyt. Pagan kryje líce bašt úzkým samostatným opevněním v příkopu, zvaným contre-garde; tohoto opevnění užívali už Holanďané (zdá se, že první je zavedl Němec Dilich). Jeho bašty mají na lících dvojité valy, z nichž druhý má sloužit jako coupure; příkop mezi těmito dvěma valy však vůbec není kryt boční palbou. Mužem, který povýšil francouzskou školu na první místo v Evropě, byl Vauban (1633-1707), maršál Francie. Jeho skutečnou vojenskou slávu založily sice jeho dva velké vynálezy týkající se útoku na pevnosti (rikošetní palba a paralely), obecně je však známější jako stavitel pevností. To, co jsme řekli o francouzské škole, platí o Vaubanově metodě nejvyšší měrou. V jeho stavbách nalézáme takové bohatství forem, jaké je jen slučitelné s baštovanou soustavou; žádná z těchto forem však není původní; tím méně se pak Vauban pokusil použít jiných forem než baštových. Avšak uspořádání detailů, poměry linií, profily a přizpůsobení teorie stále se měnícím požadavkům místa jsou tak geniální, že vypadají ve srovnání s díly jeho předchůdců jako dokonalost sama; proto lze říci, že Vaubanern začíná vědecké a systematické opevňování. Vauban sice nenapsal o své metodě opevňování ani řádku, ale z množství pevností, které postavil, se francouzští inženýři pokusili odvodit jeho teoretická pravidla; tak byly stanoveny tři metody nazývané Vaubanovým prvním, druhým a třetím systémem.
Obr. 1 znázorňuje první systém v nejjednodušší formě. Hlavní rozměry byly: Vnější strana mnohoúhelníku, od hrotu jedné bašty k hrotu sousední, měřila (průměrně) 300 yardů; délka kolmice α β spuštěné na střed této čáry, se rovnala její šestině; bodem β procházejí z bodů a" a a' obranné čáry a" d' a a' e". Úsečky, rovnající se 2/7 čáry a" a' a nanesené na obranné čáry z bodů a" a a', tvoří líce a" c" a a' b'. Oblouky, opsané z plecních bodů c" a b' poloměry c" d' nebo b' e" mezi obrannými čarami, určují body b' d' a c" e". Čára e" d' je kurtina. Příkop: oblouk o poloměru 30 yardů, opsaný před hrotem bašty a prodloužený tečnami, vedenými k němu z plecních bodů sousedních bašt, určuje linii kontreskarpy. Ravelin: z kurtinového bodu e" se poloměrem e" γ (γ je bod na protilehlém líci, vzdálený 11 yardů od plecního bodu) opíše oblouk γ δ, až protne prodlouženou kolmici α β; tento bod je hrot ravelinu; tětiva popsaného oblouku tvoří líce, které se táhne od hrotu ravelinu do bodu, kde protne prodlouženou tečnu, tvořící kontreskarpu hlavního příkopu; hrdlo ravelinu je rovněž určeno touto tečnou, takže je možné celý příkop volně postřelovat z boků. Před kurtinou — a pouze tam — zachoval Vauban holandský fausse-braie; před ním to udělal už Ital Floriani a toto nové opevnění bylo nazváno tenaille (tanaglia)[g]. Jeho líce byly vedeny po obranných čarách. Příkop před ravelinem byl 24 yardy široký, jeho kontreskarpa byla rovnoběžná s lící ravelinu a její hrot byl zaoblen. Vauban tak dosáhl toho, že bašty byly prostorné a vybíhavé úhly, chráněné boční palbou, byly plně v dostřelu pušek; ale to, že jeho bašty jsou jednoduché, znemožňuje obranu celé pevnosti, jakmile je líce jedné bašty prolomeno. Boky Vaubanových bašt nejsou tak dobré jako bašt Specklových nebo Paganových, protože svírají s obrannými čarami ostrý úhel; odstraňuje však dvě nebo tři řady nekrytých děl nad sebou, které jsou na většině italských a starších francouzských boků a které nikdy nebyly příliš užitečné. Kleště mají zesílit obranu příkopu palbou pěchoty a krýt kurtinu před přímou brešovací palbou z hřebene glacis; to je však provedeno velmi nedokonale, protože brešovací baterie na vbíhavých zbrojištích (n na obr. 1) mají plný výhled na tu část kurtiny, která přiléhá k boku v bodě e. To je velká slabina, protože průlomem na tomto místě by bylo možné obchvátit všechny coupures, připravené na baště jako druhá obranná linie. Tato slabina vyplývá z toho, že ravelin je stále ještě příliš malý. Skrytá cesta, nemající crémaillères[h], ale opatřená traverzami, je mnohem horší než Specklova; traverzy nebrání v podélném postřelování skryté cesty jen nepříteli, ale také obráncům. Spojení mezi jednotlivými opevněními jsou vcelku dobrá, ale stále ještě nedostačují pro energické výpady. Profily mají sílu, jaké se dodnes všeobecně používá. Ale Vauban stále ještě trval na obkládání celé vnější strany valu kamenem, takže zdivo bylo do výše nejméně 15 stop nekryto. Tato chyba se vyskytuje v četných Vaubanových pevnostech, a jestliže už k ní jednou došlo, dá se napravit jen za cenu obrovských nákladů rozšířením příkopu před líci bašt a stavbou zemních opevnění, contre-gardes[i], které kryjí zdivo. Většinu svého života, se Vauban přidržoval své první metody; po roce 1680 však zavedl i dvě jiné metody, které měly zajistit pokračování v obraně i po prolomení bašty. Použil k tomu Castriottovy myšlenky, podle níž se měl starý systém opevnění skládající se z věží a zdí zmodernizovat zřízením oddělených bašt, samostatně stojících v příkopu před věžemi. Druhá i třetí Vaubanova metoda se s touto myšlenkou ztotožňují. Také ravelin se buduje větší a zdivo je poněkud lépe kryto; věže jsou kasematovány, ale nedostatečně; chyba, která dovoluje proražení kurtiny mezi baštou a kleštěmi, trvá, čímž se částečně ztrácí praktický význam samostatné bašty. Vauban však nicméně pokládal svou druhou a třetí metodu za velmi účinnou. Když odevzdával Ludvíku XIV. plán opevnění Landau (podle druhého systému), prohlásil: "Veličenstvo, toto je pevnost, kterou bych s veškerým svým uměním nedokázal dobýt." Tento výrok však nezabránil, aby Landau nebylo dobyto třikrát za Vaubanova života (1702, 1703, 1704) a ještě jednou pak krátce po jeho smrti (17l3).[305]
Vaubanovy chyby napravil Cormontaigne, jehož metodu lze pokládat za vrchol baštované soustavy. Cormontaigne (1696-1752) byl generálem ženijních vojsk. Jeho větší bašty umožňují budování stálých coupures a druhých obranných linií; jeho raveliny byly téměř tak velké jako Specklovy a plně kryty onen úsek kurtiny, který Vauban ponechával nechráněný. U mnohoúhelníků o osmi a více stranách byly jeho raveliny vysunuty tak daleko kupředu, že jakmile obléhatelé dosáhli hřebene glacis, mohly raveliny pálit do týlu jejich opevnění, zřízených proti nejbližší baště. Aby tomu zabránili, museli obléhatelé dobýt dva raveliny, než mohli přikročit k prolomení jedné bašty. Tato vzájemná podpora velkých ravelinů je tím účinnější, čím víc se bráněná linie blíží přímce. Vbíhavé zbrojiště bylo zesíleno réduitem. Hřeben glacis je trasován en crémaillère[j] jako u Speckla, traverzy jsou však zachovány. Profily jsou velmi dobré a zdivo je vždycky zpředu kryto zemními opevněními. Cormontaignem končí francouzská škola, pokud tímto pojmem rozumíme stavbu baštovaných obranných staveb s vnějšími opevněními v příkopu. Srovnáme-li postupný vývoj baštovaného opevnění od roku 1600 do roku 1750 a jeho konečné výsledky, jak je vyjadřuje Cormontaigne, s dříve vyloženými Specklovými zásadami, vyplyne jasně obdivuhodná genialita německého inženýra; ačkoli se totiž počet vnějších opevnění v příkopu neobyčejně zvýšil, nebyla za celých oněch 150 let objevena ani jedna důležitá zásada, kterou by byl jasně a určitě nevyjádřil už Speckle.
Po Cormontaignovi uskutečnila ženijní škola v Mézières (kolem roku 1760) několik menších úprav jeho systému, z nichž hlavní byl návrat ke Specklovu starému pravidlu, že boky musejí být kolmé k obranným čarám. Hlavní pozoruhodností mézièrské školy je však to, že poprvé buduje vnější opevnění před skrytou cestou. Na úsecích, které jsou zvláště vystaveny útoku, umísťuje na úpatí glacis, na kapitále bašty, samostatný ravelin zvaný luneta; tím se poprvé přibližuje současnému systému stálých opevněných táborů. Na počátku 19. století se francouzský emigrant Bousmard, který sloužil v Prusku a byl zabit roku 1807 v Gdaňsku, znovu pokusil zdokonalit Cormontaigna; jeho myšlenky jsou dosti složité a nejpozoruhodnější je to, že jeho značně velký ravelin je posunut vpřed k úpatí glacis, takže vlastně do jisté míry nahrazuje právě popsanou lunetu a plní její úkol.
Holandský inženýr baron Coehoorn, Vaubanův současník, který byl v obléhací válce nejednou jeho důstojným protivníkem, dále rozvinul starou holandskou opevňovací metodu. Jeho obranný systém je dokonce silnější než Cormontaignův tím, že obratně kombinuje vodní příkopy se suchými, že značně usnadňuje výpady, že má skvělé spojení mezi opevněními a že zřizuje v ravelinech a baštách důmyslné réduity a coupures. Coehoorn, který byl velkým obdivovatelem Daniela Speckla, měl jako jediný z významných inženýrů tolik cti, že uznal, za co všechno mu vděčí.
Viděli jsme, že Albrecht Dürer užíval dokonce ještě před zavedením bašt kaponiér, aby zajistil silnější boční palbu. Ve svém opevněném čtyřúhelníku dokonce těmto kaponiérám úplně svěřuje obranu příkopu; v rozích pevnosti nejsou věže, je to prostý čtyřúhelník, který má pouze vybíhavé úhly. Jestliže je hradební pás mnohoúhelníku vybudován tak, že se plně shoduje s jeho půdorysem, a má proto všechny úhly vybíhavé a žádný vbíhavý, přičemž je příkop chráněn z boku kaponiérami, vzniká takzvané polygonální opevnění; za jeho původce musíme tedy pokládat Dürera. Jestliže má naproti tomu hradební pás podobu hvězdy, kde se vybíhavé a vbíhavé úhly pravidelně střídají a kde každá linie je současně bokem i lícem, neboť svou částí, přiléhající ke vbíhavému úhlu, chrání z boku příkop sousední linie, a částí, přiléhající k vybíhavému úhlu, ovládá pole, vzniká tak trasa klešťovitého opevnění. Tuto formu navrhovala starší italská škola a někteří představitelé starší německé školy; rozvinuta však byla teprve později. Systém Georga Rimplera (inženýr ve službách německého císaře, padl při obraně Vídně proti Turkům roku 1683[306]) je jakýmsi mezistupněm mezi baštovanou a klešťovitou soustavou. To, čemu Rimpler říká střední bašty[k], je ve skutečnosti dokonalá linie kleští. Rozhodně se stavěl proti otevřeným bateriím, které mají před sebou pouze hliněnou předprseň, a trval na zřízení kasematovanýeh baterií všude tam, kde to bylo možné, zvláště na bocích, kde by tak mohly být dvě či tři řady dobře krytých děl nad sebou daleko účinnější než dvě či tři řady děl v terasovitých otevřených bočních bateriích, které nikdy nemohou působit současně. Trval rovněž na zřízení baterií, tj. réduitů, na zbrojištích skryté cesty, což převzal Coehoorn a Cormontaigne, a zvláště na zřízení dvojité či trojité obranné linie za vybíhavými úhly hradebního pásu. Jeho systém tak pozoruhodně předstihl svou dobu; celý hradební pás se skládá ze samostatných pevnůstek, z nichž každá musela být dobývána zvlášť, a velkých obranných kasemat se užívalo způsobem, který nám — dokonce i v podrobnostech svého uplatnění — připomíná nejnovější opevňovací stavby v Německu. Není pochyby o tom, že Montalembert je zavázán Rimplerovi právě tak, jako je baštovaná soustava 17. a 18. století zavázána Specklovi. Autorem, který první plně dokázal přednosti klešťovité trasy před baštovanou soustavou, byl Landsberg (1712); zavádělo by nás však příliš daleko, kdybychom měli rozebírat jeho argumenty či popisovat obrys jeho opevnění. Z dlouhé řady obratných německých inženýrů, kteří následovali Rimplera a Landsberga, můžeme jmenovat meklenburského plukovníka Buggenhagena (1720), vynálezce srubových traverz, které jsou duté a jsou přizpůsobeny pro kasematovou palbu z pušek, a württemberského majora Herborta (1734), vynálezce obranných kasáren, tj. velkých kasáren umístěných v hrdle opevnění vybíhavých úhlů a chráněných proti vertikální palbě; tato kasárna mají na straně obrácené k hradebnímu pásu kasematy opatřené střílnami a na straně obrácené k městu ubikace a skladiště. Obojích těchto staveb se nyní velmi hojně užívá.
Vidíme tak, že se německá škola — snad jen s výjimkou Speckla — od samého počátku stavěla proti baštám, které chtěla nahradit hlavně kleštěmi, a že se současně pokoušela zavést lepší systém vnitřní obrany, především užitím kasematovaných galerií, jež naopak francouzské zákopnické autority považovaly za vrchol absurdity. Avšak jeden z největších inženýrů, jaké kdy zrodila Francie, generálmajor jezdectva markýz de Montalembert (1713 - l799), přešel za víření bubnů a s rozvinutými prapory do tábora německé školy k velké hrůze celého francouzského ženijního sboru, který dodnes zavrhuje všechno, co Montalembert napsal[307]. Montalembert ostře kritizoval nedostatky baštované soustavy: malou účinnost její boční palby; téměř naprostou jistotu, že nepřátelské střely, které by snad nezasáhly jednu linii, musí poškodit jinou; nedostatečnou ochranu proti vertikální palbě; naprostou neužiteěnost kurtiny pro palbu; nemožnost zřídit v hrdlech bašt dobré a velké coupures, dokázanou tím, že ani jedna pevnost oné doby neměla žádné z oněch rozmanitých stálých coupures, navrhovaných teoretiky této školy; a konečně slabost, špatné spojení a nedostatek vzájemné podpory vnějších opevnění. Montalembert proto dával přednost buď klešťovité, nebo polygonální soustavě. V obou případech se tělo pevnosti skládalo z řady kasemat s jednou či dvěma řadami děl nad sebou, přičemž zdivo kasemat chránil před přímou palbou zemní přední val neboli couvre-face, který obklopoval celou trasu a měl před sebou druhý příkop; tento příkop byl chráněn z boku kasematami, umístěnými ve vbíhavých úhlech couvre-face a krytými předprsní réduitu nebo lunety na vbíhavém zbrojišti. Podle principu, na kterém byl založen celý tento systém, měla kasematovaná děla vytvořit proti nepříteli ve chvíli, kdy dosáhne hřebene glacis nebo couvre-face, takovou palebnou převahu, aby neměl naprosto možnost zřídit své brešovací baterie. Přes jednomyslné odmítání francouzských inženýrů trval Montalembert na tom, že kasematy mohou tento úkol splnit, a později dokonce sestavil systémy opevnění s kruhovou a s kleštovitou trasou, kde zavrhl veškerá zemní opevnění a celou obranu svěřil vysokým kasematovaným bateriím, z nichž každá měla 4 až 5 řad děl nad sebou a jejichž zdivo měla chránit jen jejich vlastní palba. Tak ve svém kruhovém systému se snaží soustředit palbu 348 děl na kterýkoli bod ve vzdálenosti 500 yardů od pevnosti a očekává, že taková obrovská palebná převaha úplně vyloučí možnost zřídit obléhací baterie. V tomto směru však nenašel přívržence až na jedinou výjimku, a tou byla u pobřežních pevnůstek stavba front obrácených k moři; bombardování Sevastopolu názorně dokázalo, že prolomit jejich silné kasematované zdi lodními děly je nemožné. Skvělé pevnůstky v Sevastopolu, Kronštadtu a Cherbourgu, nové baterie při vstupu do portsmouthského přístavu (v Anglii) a vůbec téměř všechny moderní pevnůstky pro obranu přístavů proti loďstvu jsou stavěny podle Montalembertova principu. Částečně nekryté zdivo Maxmiliánových věží v Linci (Rakousko) [308] a réduitů samostatných pevnůstek v Kolíně nad Rýnem je napodobením Montalembertových méně šťastných návrhů. Také při opevňování strmých výšin (například Ehrenbreitsteinu v Prusku) se někdy používalo nekrytých kamenných pevnůstek; ale teprve praktická zkušenost musí ukázat, jakého odporu jsou schopny.
Klešťovitého systému se — aspoň pokud víme — nikdy v praxi nepoužilo, kdežto polygonální systém je velmi oblíben v Německu, kde se uplatnil při stavbě většiny moderních pevností; Francouzi se však vytrvale drží Cormontaignových bašt. Hradební pás polygonálního systému bývá obvykle prostý zemní val s eskarpou a kontreskarpou obloženými kamenem, s velkými kaponiérami uprostřed front a s velkými obrannými kasárnami, které jsou postaveny za valem a tímto valem jsou i kryty, aby sloužily jako coupures. Podobná obranná kasárna byla zřizována jako coupures i v četných baštovaných opevněních, kde uzavírala hrdla bašt; val přitom sloužil jako contre-garde k ochraně zdiva před palbou zdálky.
Ze všech Montalembertových návrhů však měl největší úspěch jeho návrh samostatných pevnůstek; zahájil novou éru nejen v opevňování, ale i v útoku na pevnosti a v jejich obraně a dokonce i v celkové strategii. Montalembert navrhl, aby byly velké pevnosti, ležící na důležitých místech, obklopeny jednoduchým nebo dvojitým řetězem malých pevnůstek, které by byly umístěny na dominujících výšinách a byly by sice zdánlivě izolovány, ve skutečnosti by se však vzájemně podporovaly palbou; zároveň by skýtaly příznivé podmínky pro velké výpady, čímž by znemožnily bombardování pevnosti, a v případě potřeby by tvořily opevněný tábor pro armádu. Už Vauban zavedl stálé opevněné tábory pod ochranou děl pevnosti, jejich opevnění se však skládalo z dlouhých souvislých linií, které stačilo prolomit na jediném místě, aby byl celý tábor vydán na milost a nemilost nepříteli. Tyto Montalembertovy opevněné tábory však mohly klást daleko větší odpor; každá pevnůstka se totiž musela dobývat zvlášť, a dokud se nepřítel nezmocnil aspoň tří nebo čtyř, nemohl zahájit obléhací práce proti pevnosti samé. Nadto pak mohla posádka, nebo dokonce armáda utábořená za pevnůstkami, obléhání kterékoli z nich kdykoli zmařit; tak se dosáhlo kombinace aktivního boje v poli s pravidelným pevnostním bojem, což muselo značně posílit obranu.
Když Napoleon vodil své armády stovky mil nepřátelskou zemí a nedělal si nejmenší starosti s pevnostmi, postavenými vesměs podle starého systému, a když pak zase spojenci (v letech 1814 a 1815) pochodovali přímo na Paříž a skoro si ani nepovšimli, že mají v zádech trojitý pás pevností, které Francii odkázal Vauban, bylo jasné, že systém opevňování, který omezil svá vnější opevnění linií hlavního příkopu nebo nanejvýš úpatí glacis, už zastaral. Takovéto pevnosti už nebyly pro velké moderní armády přitažlivé. Mohly totiž nepříteli škodit jen po hranice dostřelu svých děl. A tak bylo nutno nalézt nové způsoby, jak zastavit prudký postup moderních útočníkových armád; začalo se v širokém měřítku používat Montalembertových samostatných pevnůstek. Zvláště Kolín nad Rýnem, Koblenz, Mohuč, Rastatt, Ulm, Královec, Poznaň, Linec, Peschiera a Verona byly přeměněny ve velké opevněné tábory, kam se vešlo 60 000 až 100 000 vojáků, ale které se daly v případě nutnosti hájit daleko menšími posádkami. Současně byly taktické přednosti opevňovaného místa zatlačovány do pozadí strategickými úvahami, které nyní rozhodovaly o umístění pevnosti. Opevňovala se pouze ta místa, která mohla přímo nebo nepřímo zastavit postup vítězné armády; také skutečnost, že šlo o velká města, která byla střediskem materiálních zdrojů celé provincie, byla pro armádu velkou výhodou. Vybírala se především místa ležící na velkých řekách a zvláště na soutocích dvou významných řek; tato poloha totiž nutila útočící armádu, aby rozdělila své síly. Hradební pás byl co možná zjednodušen a vnější opevnění v příkopu byla téměř úplně odstraněna; stačilo, aby byl hradební pás zajištěn proti nepravidelnému útoku. Hlavní bojiště bylo kolem samostatných pevnůstek, které se neměly bránit ani tak palbou ze svých valů, jako spíše výpady samotné pevnostní posádky. Největší pevností, vybudovanou podle tohoto plánu, je Paříž; má jednoduchý baštovaný hradební pás s baštovanými pevnůstkami, které jsou téměř vesměs čtverhranné; v celém opevnění nejsou žádná vnější opevnění, dokonce ani raveliny. Díky tomuto novému a rozsáhlému opevněnému táboru, který byl dost velký, aby mohl poskytnout útočiště třem poraženým armádám, se nesporně zvýšila obranná síla Francie o 30 %. Vlastní hodnota různých opevňovacích metod pozbyla tímto zdokonalením značnou část svého významu; nejlepším způsobem nyní bude ten nejlevnější, neboť obrana už není založena na pasívním vyčkávání za zdmi pevnosti, až nepřítel začne obléhací práce, aby se pak na něj zahájilo bombardování, nýbrž na aktivní obraně, kdy soustředěná síla posádky přechází do ofenzívy proti silám obléhatelů, které jsou nezbytně rozděleny.
II. Obléhání
Obléhací umění přivedli k jisté dokonalosti už Řekové a Římané. Pokoušeli se prolomit pevnostní zdi bořieím beranem a přibližovali se k nim pod ochranou důkladně svrchu krytých galerií, nebo bylo-li to nutné, s pomocí vysokých staveb, které převyšovaly zdi a věže pevnosti, měly je tak ovládat a zajistit, aby se k nim útočné kolony mohly bezpečně přiblížit. Zavedení střelného prachu tato zařízení odstranilo; protože pevnosti nyní měly sice méně strmé valy, zato však jejich střelba působila na velké vzdálenosti, přibližoval se nepřítel k pevnosti klikatými nebo zakřivenými zákopy, vedoucími směrem ke glacis; na různých místech se zřizovaly baterie, které měly pokud možno umlčet palbu obležených a rozstřílet zdivo jejich objektů. Jakmile obléhatelé dospěli na hřeben glacis, zřizovali vysoký zákopový kavalír, který měl ovládat bašty a jejich kavalíry, načež měl být zničující palbou dovršen průlom a připravena zteč. Útok byl obvykle veden na kurtinu. Tento způsob útoku však neměl žádný systém, až teprve Vauban zavedl paralely pro rikošetní palbu a zorganizoval postup obléhání způsobem, kterého se užívá dokonce i dnes a kterému se stále říká Vaubanův útok. Když obléhající obklíčí pevnost ze všech stran dostatečnými silami a když si vybere fronty, na které se má zaútočit, začne v noci (všechny obléhací práce se provádějí hlavně v noci) kopat ve vzdálenosti asi 600 yardů od pevnosti první paralelu. Zákop, probíhající paralelně se stranami obléhaného mnohoúhelníku, se vykope nejméně podél tří stran a front; zemina, vyhazovaná směrem k nepříteli a podpíraná po stranách zákopů hradebními koši (tj. proutěnými koši naplněnými hlínou), tvoří jakousi předprseň proti palbě z pevnosti. V této první paralele se postaví rikošetní baterie, které mají podélně postřelovat dlouhé linie front, na něž se útočí. Jestliže se například obléhá šestiúhelník opatřený baštami, pak by měly rikošetní baterie podélně postřelovat líce dvou bašt a tří ravelinů; celkem to má být deset baterií, proti každému líci jedna. Tyto baterie vedou palbu tak, aby jejich střely létaly těsně nad předprsní opevnění a podél celé délky lící, takže zasahují líce z boku a ohrožují děla i lidi. Podobné baterie se zřizují k podélnému postřelování jednotlivých úseků skryté cesty a do palebných postavení se přivážejí též moždíře a houfnice, které mají pálit granáty do nitra bašt a ravelinů. Všechny tyto baterie jsou kryty zemními předprsněmi. Současně se na dvou či více místech kopou klikaté zákopy směrem k pevnosti a přitom se dbá na to, aby se úplně vyhnuly podélnému postřelování z obleženého města; jakmile se střelba z pevnosti zdá ochabovat, buduje se druhá paralela asi 350 yardů od opevnění. V této paralele se zřizují demontovací baterie, které mají úplně vyřadit dělostřelectvo a zničit střílny v lících pevnosti. Útok se povede na 8 lící (2 bašty a jejich ravelin a mimoto vnitřní líce přilehlých ravelinů); proti každému líci je určena jedna baterie, postavená rovnoběžně s lícem, na něž se útočí, přičemž každá střílna leží přímo proti střílně pevnosti. Od druhé paralely se kopou nové klikaté zákopy směrem k městu; ve vzdálenosti 200 yardů se buduje poloparalela, která je jakýmsi rozšířením klikatých zákopů a je vyzbrojena moždířovými bateriemi; konečně na úpatí glacis se zřizuje třetí paralela. Ta je vybavena bateriemi těžkých moždířů. Mezitím je už palba z pevnosti téměř umlčena a přibližovací zákopy, budované v různě zakřivených a lomených liniích, aby se vyhnuly rikošetní palbě, jsou dovedeny až ke hřebeni glacis; dosahují ho naproti hrotům obou bašt a ravelinu. Na vybíhavém zbrojišti se pak zřídí opevněný zákop čili zákop s předprsní, aby mohla pěchota podélně postřelovat příkop. Jestliže nepřítel podniká energické a odvážné výpady, je nutno zřídit čtvrtou paralelu spojující vybíhavá zbrojiště přes glacis. Jinak se od třetí paralely vede průkop ke vbíhavým zbrojištím a dokončí se korunování glacis čili zřízení zákopu na hřebeni glacis podél celé skryté cesty. Pak se v tomto couronnement[l] umístí kontrabaterie, aby umlčely palbu z boku, který podélně postřeluje příkop, načež se zřídí brešovací baterie proti hrotům a lícím bašt a ravelinu. Proti bodům, kde má být proražen průlom, se zřídí minová galerie, vedoucí ze zákopů skrze glacis a kontreskarpu dolů do příkopu; kontreskarpa se vyhodí do vzduchu a napříč příkopem se vybuduje nový zákop k úpatí průlomu; tento zákop je kryt předprsní na té straně, odkud hrozí podélné postřelování z boku pevnosti. Jakmile je průlom i průchod příkopem hotov, provádí se zteč. Tak je tomu v případě, je-li příkop suchý; přes vodní příkop je nutno postavit hráz z hatí, rovněž krytou předprsní proti boku přilehlé bašty. Zjistí-li se při obsazování bašty, že má v týlu ještě polní opevnění nebo coupure, musí se na baště zřídit opevněný zákop, u průlomu se musí postavit nové baterie a musí se udělat nový průlom, nový sestup, nový přechod příkopu a nová zteč. Podle výpočtů může baštovaný šestiúhelník, postavený podle Vaubanovy první metody, vzdorovat takovému obléhání průměrně 19 až 22 dní, nemá-li coupures, a 27 či 28 dní, jestliže je má. Pevnost postavená podle Cormontaignovy metody má odolávat 25, respektive 35 až 37 dní.
III. Polní opevnění
Stavba polních opevnění je tak stará jako armády samy. Starověké armády byly dokonce v tomto umění daleko zkušenější než naše současné armády; římské legie, pokud byly v dotyku s nepřítelem, opevňovaly svůj tábor každou noc. V 17. a 18. století se s použitím polních opevnění shledáváme velmi často a za válek Bedřicha Velikého budovaly polní stráže na předsunutých postaveních obvykle redany o malých profilech. Ale už tehdy — a tím spíš to platí dnes — se stavba polních opevnění omezovala na zesílení několika pozic, vybraných předem s ohledem na určité eventuality, k nimž mohlo dojít během tažení. Tak tomu bylo s táborem Bedřicha Velikého u Bunzelwitzu, s Wellingtonovými liniemi u Tôrres Vedras, s francouzskými liniemi u Weissenburgu a s rakouskými polními opevněními před Veronou roku 1848.[39] Za takových okolností mohou mít polní opevnění významný vliv na výsledek tažení, protože umožňují, aby slabší armáda úspěšně čelila armádě silnější. Dříve byly opevněné linie — jako například ve Vaubanových stálých opevněných táborech — souvislé; nedostatek těchto linií však spočíval v tom, že při prolomení a obsazení linie v jediném bodě byla celá linie k nepotřebě, a proto se nyní všeobecně zřizuje jedna nebo více linií samostatných redut, které se vzájemně chrání boční palbou a umožňují armádě výpad mezerami, jakmile palba z redut oslabila nápor nepřátelského útoku. To je hlavní účel polních opevnění; používá se jich však také jednotlivě jako předmostí hájících přístup k mostu nebo k tomu, aby uzavírala malým nepřátelským oddílům důležitý průsmyk. Ponecháme-li stranou všechny ony roztodivné tvary opevňovacích staveb, které dnes už zastaraly, má se takovéto opevnění skládat ze staveb, které jsou v hrdle buď otevřené, nebo zavřené. K prvnímu patří redany (dvě předprsně s příkopem vpředu, svírající úhel směrem proti nepříteli) nebo lunety (redany s krátkými boky). Lunety mohou mít hrdlo uzavřené palisádami. Hlavním dnes užívaným uzavřeným polním opevněním je čtyřúhelníková reduta ve tvaru pravidelného nebo nepravidelného čtyřúhelníku, uzavřeného příkopem a předprsní kolem dokola. Předprseň se buduje stejně vysoká jako u stálých opevnění (7 až 8 stop), není však tak silná, protože má vzdorovat pouze polnímu dělostřelectvu. Protože žádné z těchto opevnění nemá možnost vlastní boční palby, mají se rozmísťovat na dostřel pušky tak, aby se vzájemně chránila boční palbou. Aby tato palba byla účinná a aby se posílila celá linie, zřizují se nyní téměř všeobecně opevněné tábory tak, že je tvoří linie čtyřúhelníkových redut, které se vzájemně chrání z boku, a linie jednoduchých redanů, umístěných před mezerami mezi redutami. Takový tábor byl vybudován roku 1849 před Komárnem jižně od Dunaje a Maďaři ho hájili dva dny proti početně daleko silnější armádě.[310]
———— * ————
| Napsal B. Engels v květnu až kolem 9. června 1859 Otištěno v „New American Cyclopaedia“, sv. VII, 1860 |
Podle textu encyklopedie Přeloženo z angličtiny |
Pěchota
Pěchota — pěší vojáci armády. Až na vojska kočovných kmenů tvořili pěší vojáci vždycky hlavní masu, ne-li veškerou sílu všech armád. Dokonce i v prvních asijských armádách, u Asyřanů, Babylóňanů a Peršanů, tvořila pěchota — aspoň počtem — hlavní část armády. Řecká armáda se zpočátku skládala výhradně z pěchoty. Ony skoupé zprávy, které máme o složení, organizaci a taktice starověké asijské pěchoty, jsme už uvedli ve stati "Armáda"; odkazujeme čtenáře na tuto stať, kde najde četné podrobnosti, jež pokládáme za zbytečné opakovat zde. V tomto článku se omezíme pouze na nejdůležitější taktické rysy v dějinách tohoto druhu vojsk; začneme proto hned Řeky.
I. Řecká pěchota
Tvůrci řecké taktiky byli Dórové[311] z nich pak Sparťané přivedli starou dórskou bojovou sestavu k dokonalosti. Původně podléhaly vojenské službě všechny třídy, z nichž se skládala dórská společnost, nejen plnoprávní občané, kteří tvořili aristokracii, ale i závislí perioikové[m] a dokonce i otroci. Všichni byli zařazeni do jedné falangy, v ní však zaujímali různá místa. Plnoprávní občané se museli dostavit v těžkém oděni s ochrannou zbrojí, jež se skládala z přilby, krunýře, měděných holenic a velkého dřevěného štítu potaženého kůží, který byl tak vysoký, aby chránil celou postavu, a s kopím a mečem. Tvořili podle svého počtu buď první, nebo první a druhý řad falangy. Za nimi stáli neplnoprávní občané a otroci, takže každý spartský aristokrat měl za sebou svou družinu; ta neměla nákladnou ochrannou zbroj, nýbrž byla odkázána na ochranu, kterou jí poskytovaly přední řady a jejich štíty; jako útočné zbraně měla praky, oštěpy, nože, dýky a kyje. Dórská falanx tak tvořila hlubokou linii, v jejíchž prvních řadách stáli hoplíté čili těžká pěchota a v zadních řadách gymnéti, tj. lehká pěchota. Úkolem hoplítů bylo obořit se na nepřítele kopími; když pak vnikli doprostřed nepřátelského zástupu, tasili své krátké meče a bojem zblízka se probíjeli vpřed, zatímco gymnéti, kteří předtím připravili útok vrháním kamení a oštěpů přes hlavy prvních řad, nyní podporovali nápor hoplítů tím, že dobíjeli raněné a dosud bojující nepřátele. Taktika takového tělesa byla proto velmi jednoduchá; stěží se tu dalo mluvit o nějakém taktickém manévrování, o všem rozhodovala odvaha, vytrvalost, tělesná síla i čilost a obratnost jednotlivců, zejména hoplítů.
Toto patriarchální spojení všech tříd národa v jediné falanze zmizelo brzy po perských válkách (viz poznámka [7]), a to hlavně z politických důvodů; falangu tedy nyní tvořili výhradně hoplíté, a lehká pěchota — tam, kde nadále existovala, nebo tam, kde byla nově vytvořena — bojovala zvlášť v rozptýleném tvaru.
Ve Spartě tvořili spartští občané spolu s perioiky těžkooděnou falangu. Hélóti (viz poznámka [16]) nyní šli za nimi se zavazadly nebo jako štítonoši (hypaspisté). Po nějakou dobu tato falanx vyhovovala všem požadavkům bitvy; když však proti ní v peloponnéské válce (viz poznámka [11]) Atéňané postavili lehkooděné, rozptýleně bojující oddíly, byli Sparťané brzy nuceni opatřit si vojsko podobného druhu. Nezformovali však zvláštní gymnéty, nýbrž vyčlenili k boji v rozptýleném tvaru mladší ze svých vojáků. Ke konci této války ovšem počet spartských občanů a dokonce i perioiků citelně poklesl, a tak byli Sparťané nuceni tvořit falangy z těžkooděných otroků, kterým veleli spartští občané.
Když Atéňané vyloučili z falangy gymnéty, doplňované z řad chudších a neplnoprávných občanů a z otroků, zorganizovali zvláštní sbory lehké pěchoty, skládající se z gymnétů čili psilů, určených k boji v rozptýleném tvaru a vyzbrojených výhradně pro boj na dálku; byli to prakovníci (sfendonété), lučištníci (toxoté) a vrhači oštěpů (akontisté), zvaní též peltasté podle malého štítu (pelta), který nosili jen oni. Tento nový druh lehké pěchoty, doplňovaný původně z chudších aténských občanů, začali velmi brzy tvořit téměř výhradně námezdní vojáci a kontingenty aténských spojenců (viz poznámka [10]). Od okamžiku, kdy byly zavedeny tyto lehkooděné oddíly, nebyla už těžkopádná dórská falanx schopna sama vybojovat bitvu. Také její lidský materiál byl stále horší; ve Spartě to způsobilo postupné vymírání válečnické aristokracie, v ostatních městech byl příčinou vliv obchodu a bohatství, které postupně podrývaly dřívější pohrdání smrtí. Falanx, kterou tvořila nepříliš hrdinská milice, tak pozbyla většinu své někdejší důležitosti. Byla pouze pozadím, zálohou bitevní linie; před falangou bojovali v rozptýleném tvaru lehkooděnci, kteří v případě nepřátelského tlaku ustupovali za ni, od falangy samé se však téměř nikdy neočekávalo, že by bojovala zblízka s nepřítelem. Ani tam, kde ji tvořili námezdní vojáci, nebyla falanx o mnoho lepší. Její těžkopádnost jí znemožňovala manévrování, zvláště v terénu, který byl jen trochu členitý, takže se jí dalo použít jen k pasívnímu odporu. Ifikrates, velitel námezdních vojsk, se ji proto dvakrát pokusil zreformovat. Tento řecký kondotiér nahradil stará krátká kopí hoplítů (dlouhá 8 až 10 stop) podstatně delšími, takže v sevřeném tvaru vyčnívala kupředu napřažená kopí prvních tří nebo čtyř řadů a mohla ohrožovat nepřítele; tím byla značně posílena obranná schopnost falangy. Aby pak vytvořil sílu, která by byla s to rozhodnout bitvu sevřeným, ale prudkým útokem, vyzbrojil Ifikrates své peltasty lehkou ochrannou zbrojí a dobrým mečem a vycvičil je ve změnách sestavy falangy. Na rozkaz k útoku začali peltasté postupovat rychlostí, která byla pro hoplítskou falangu nedosažitelná, ze vzdálenosti 10 či 20 yardů vrhli na nepřítele mračno oštěpů a pak na něj udeřili mečem. Jednoduchost staré dórské falangy tak ustoupila mnohem složitější bojové sestavě; činnost velitele se stala důležitou podmínkou vítězství; vznikla možnost takticky manévrovat.
Epameinondas první objevil významnou taktickou zásadu, která dodnes rozhoduje o výsledku téměř všech pravidelných bitev; nerovnoměrné rozdělení vojsk podél frontové linie, aby bylo možno soustředit síly k hlavnímu útoku na rozhodující bod. Až do té doby bojovali Řekové v rovnoběžné bojové sestavě; frontová linie byla ve všech bodech stejně silná; jestliže byla některá armáda početnější než její protivník, tvořila buď hlubší bojovou sestavu, nebo obchvacovala obě křídla nepřátelské armády. Epameinondas naproti tomu uložil jednomu svému křídlu, aby útočilo, a druhému, aby se bránilo; útočící křídlo tvořila jeho nejlepší vojska a masa hoplítů, sestavených do hluboké kolony, za níž následovala lehká pěchota a jezdectvo. Druhé křídlo bylo přirozeně podstatně slabší a drželo se zpět, zatímco útočící křídlo protrhlo nepřátelské řady a jeho kolona se buď rozvinula, nebo otočila do linie a s podporou lehkých oddílů a jezdců nepřítele rozdrtila.
Ifikratova a Epameinondova zdokonalení byla ještě dále rozvinuta v době, kdy v čele Helénů stanula Makedonie a vedla je proti Persii. Dlouhá hoplítská kopí se objevují ještě prodloužená v makedonskou sarissu. Ifikratovi peltasté se znovu objevují v dokonalejší podobě jako Alexandrovi hypaspisté. Nakonec pak využití sil, jaké ve své bojové sestavě uplatňoval Epameinondas, rozšířil Alexandr v takovou kombinaci různých druhů vojsk, jaké Řecko se svým nevýznamným jezdectvem nikdy nemohlo dosáhnout. Alexandrova pěchota se skládala z falangy hoplítů, kteří byli obrannou silou bojové sestavy, z lehké, rozptýleně bojující pěchoty, která poutala nepřítele podél celé fronty a podílela se i na využití vítězství, a z hypaspistů, k nimž patřila Alexandrova vlastní tělesná garda; ačkoli hypaspisté měli lehkou výzbroj, byli přesto schopni provádět pravidelné manévrování ve falanze a tvořili onen střední typ pěchoty, který se celkem dobře hodí k akcím jak v sevřené, tak i v rozčleněné sestavě. Avšak ani Řekové, ani Makedoňané nevytvořili pohyblivou pěchotu, na niž by bylo spolehnutí při srážce se semknutou falangou. V takovém případě nasazoval Alexandr jezdectvo. Útočící křídlo tvořila masa jeho těžkého jezdectva, které stavěla makedonská šlechta; spolu s ním bojovali hypaspisté, kteří následovali útočící jezdce a vrhali se do průrvy vytvořené jezdectvem, zajišťovali jeho úspěch a zachycovali se uprostřed nepřátelských postavení. Po dobytí centra perské říše používal Alexandr svých hoplítů hlavně jako posádek dobytých měst. Hoplíté pak brzy zmizeli z armády, která odvážnými a rychlými pochody pokořila asijské kmeny až po Indus a Jaxartes. Tuto armádu tvořilo hlavně jezdectvo, hypaspisté a lehká pěchota; falanx, která by jim při takovýchto pochodech nestačila, se ostatně stala zbytečnou i vzhledem k povaze nepřítele, který měl být pokořen.
Alexandrovi nástupci přivedli jeho pěchotu, stejně jako jeho jezdectvo a taktiku k naprostému a rychlému úpadku. Obě křídla bojové sestavy tvořilo výhradně jezdectvo a střed pěchota; na tu však bylo tak malé spolehnutí, že byla kryta slony. V Asii získal převládající asijský prvek brzy převahu a způsobil, že armády Seleukovců byly téměř bezcenné; v Evropě se makedonská a řecká pěchota znovu do jisté míry upevnila, ale vrátila se zároveň výhradně i k dřívější taktice falangy. Lehká vojska a jezdectvo už nikdy nedosáhly bývalého významu, a přitom se vyplýtvala spousta námahy a nápadů na marné pokusy dodat falanze onu pohyblivost, již sama její podstata jednou provždy vylučuje; nakonec s celým tímto systémem skoncovala římská legie.
Taktická organizace a manévrování falangy byly dost jednoduché. Při obvyklé hloubce 16 mužů (za Alexandra) tvořila linie 16 zástupů plný čtverec, který se nazýval syntagma a byl evoluční jednotkou; 16 syntagem čili 256 zástupů tvořilo falangarchii o 4096 mužích; 4 falangarchie pak tvořily úplnou falangu. V bojové sestavě tvořila falangarchie linii o hloubce 16 mužů; do pochodového tvaru se přeskupovala obratem vpravo nebo vlevo nebo otáčením po syntagmách; v obou případech se tvořil sevřený proud o šířce 16 mužů. V linii se mohla hloubka zvětšit a fronta zkrátit zdvojením počtu řadů tak, že se sudé zástupy stavěly za liché; opačná změna tvaru se prováděla zdvojováním počtu zástupů, čímž se hloubka každého zástupu snížila z 16 mužů na 8. Protichodu po zástupech se užívalo tehdy, když se nepřítel náhle objevil v týlu falangy; převrácené pořadí zástupů, které tím vzniklo (všechny zástupy se octly na nesprávných místech své části falangy nebo syntagmy), se někdy napravovalo protichodem po řadech v každé části.[312] Přidáme-li k tomu zacházení s kopím, vypočítali jsme všechny prvky výcviku starověkých hoplítů. Rozumí se, že i lehčí vojska byla cvičena v pohybech falangy, ačkoli nebyla přímo určena k boji v sevřené sestavě.
II. Římská pěchota
Latinské slovo legio původně označovalo všechny vojáky vybrané ke službě v poli, a bylo tudíž synonymem armády. Později, když rozsáhlost římského území a síla nepřátel republiky vyžadovaly větších armád, dělily se armády na několik legií, z nichž každá se svou početní silou podobala oné původní římské armádě. Až do Mariových dob se každá legie skládala jak z pěchoty, tak z jezdectva, přičemž pěchota byla asi desetkrát početnější než jezdectvo. Původně byla pěchota římské legie patrně organizována podobně jako stará dórská falanx; bojovala v hluboké lineární sestavě, přičemž patriciové a bohatší občané měli těžkou zbroj a stáli v prvních řadách, kdežto chudší a lehčeji odění plebejci byli za nimi. Přibližně v době samnitských válek[313] však docházelo v legii k organizační změně, která z ní brzy udělala pravý opak řecké falangy; podrobný popis této organizace z doby, kdy se za punských válek (viz poznámka [281] plně rozvinula, nám podává Polybios[314]. Obvykle se pro každé tažení povolávaly čtyři legie, přičemž legii nyní tvořily čtyři druhy pěchoty: velites, hastati, principes a triarii; velité, k nimž se odváděli nováčci, byli lehkou pěchotou; triariové, skládající se z veteránů, byli zálohou armády; zbývající část armády tvořily ostatní dva druhy, které byly její hlavní bojovou silou čili řadovou pěchotou; lišily se od sebe tím, že se principové vybírali z vojáků, kteří měli po triariích za sebou nejdelší službu.
Velité nosili kožené čapky a lehké okrouhlé štíty jako ochrannou zbroj, každý měl meč a několik lehkých oštěpů; ostatní tři druhy měly kovové přilby, kožený ochranný oděv pokrytý kovovými plíšky a kovové holenice. Hastati a principové měli kromě krátkého meče i dvě pila čili vrhací kopí, jedno lehké a jedno velmi těžké, které bylo zvláštní útočnou zbraní římské pěchoty. Bylo zhotoveno z tlustého kusu tvrdého dřeva, mělo dlouhý železný hrot, vážilo vcelku nejméně 10 liber a bylo s hrotem téměř 7 stop dlouhé. Mohlo se vrhat jen na velmi krátké vzdálenosti, řekněme asi 8 či 12 yardů, díky své váze však mělo proti tehdejší lehké ochranné zbroji strašlivý účinek. Triariové neměli žádné pilum, místo něho však nosili kromě meče kopí.
V každé legii bylo 1200 hastatů rozdělených do 10 manipulů čili rot po 120 mužích; stejný počet a podobné dělení měli principové; triariů bylo 600 v 10 manipulech po 60 mužích; 1200 velitů bylo po 40 mužích přiděleno ke každému ze 30 manipulů a tvořilo zadní řady, pokud se jich nepoužilo jinak.
Hastati tvořili první sled, přičemž každý manipulus byl rozvinut v linii asi o hloubce 6 mužů. Mezery mezi jednotlivými manipuly byly stejně široké jako čela manipulů, a protože pro každého muže v řadu bylo vymezeno 6 stop, bylo čelo široké asi 120 stop a celý šik 2400 stop. Za hastaty bylo ve druhém sledu rozmístěno 10 manipulů principů, kryjících mezery mezi manipuly prvního sledu, a za principy stáli triariové, každý sled v přiměřené vzdálenosti od sledu, který stál před ním. Velité bojovali rozptýleně před čelem a na bocích. Zdvojením počtu řadů se mohla šířka čela celé bojové sestavy zkrátit na polovinu, tj. na 1200 stop. Celá tato bojová sestava byla určena pro útok.
Protože taktické jednotky římské legie byly malé a mohly se tudíž velmi volně pohybovat a bojovat téměř v každém terénu, měla legie obrovskou převahu nad řeckou falangou, která potřebovala rovný terén a která pro svou těžkopádnost velmi brzy zdegenerovala v čistě obrannou sestavu. Když legie vyrazila proti nepříteli, házeli hastati, zdvojující patrně v tomto případě své zástupy, ze vzdálenosti 8 či 12 yardů svá těžká pila na falangu, jejíž kopí nemohla ještě na Římany dosáhnout, a když tak rozbili sevřenou sestavu vojáků falangy, vrhli se na ně s mečem v ruce. Jestliže se narušil pořádek některého z manipulů, nemělo to vliv na sousední; jestliže boj pokračoval nerozhodně, vpochodovali do mezer principové, vrhli svá pila a napadli nepřítele mečem; tím umožnili hastatům, aby se odpoutali od nepřítele a znovu se zformovali za triarii. V krajním případě postupovali vpřed triariové, aby buď definitivně rozhodli o vítězství, nebo aby zajistili spořádaný ústup. Velité spolu s jezdectvem konali službu předních stráží, poutali nepřítele na počátku bitvy bojem v rozptýleném tvaru a účastnili se pronásledování. Lehké pilum hastatů a principů se asi uplatnilo hlavně v obranných postaveních, aby vneslo zmatek do řad útočícího nepřítele, ještě než byl tak blízko, aby na něj bylo možno hodit těžké pilum.
Frontální pochod legie zahajovalo jedno z křídel; v čele pochodoval první manipulus hastatů, následován příslušnými prvními manipuly principů a triariů, pak tři druhé manipuly ve stejném pořadí atd.; boční pochody se prováděly ve třech kolonách, přičemž každý ze tří druhů pěchoty tvořil jednu kolonu; zavazadla byla umístěna na straně, která byla nejvíce vzdálena od nepřítele. Jestliže se nepřítel objevil na straně, kde pochodovali triariové, armáda se zastavila a obrátila se čelem k nepříteli; principové a hastati přitom prošli mezerami mezi manipuly triariů a zaujali svá příslušná místa.
Po druhé punské válce, kdy ustavičné války a rozsáhlé výboje Římanů spolu s důležitými sociálními změnami v Římě a vůbec v Itálii ukázaly, že všeobecná vojenská povinnost je téměř neuskutečnitelná, začaly se římské armády postupně skládat z dobrovolníků, pocházejících z chudších tříd; starou milici, do níž byli zařazováni všichni občané, tak nahradili vojáci z povolání. Tím se charakter armády úplně změnil; a protože elementy, z nichž se skládala, byly stále horší, bylo čím dál tím nutnější zavést i novou organizaci. Tuto novou organizaci uskutečnil Marius.
Římská jízda přestala existovat. Malé zbytky jezdectva, které zůstaly, se skládaly z barbarských žoldnéřů nebo ze spojeneckých kontingentů. Bylo odstraněno i dělení na čtyři druhy pěchoty. Velity nahradily spojenecké kontingenty nebo barbaři, a zbytek legie tvořil jediný druh řadové pěchoty, která byla vyzbrojena jako hastati nebo principové, neměla však lehké pilum.
Manipulus jako taktická jednotka by] nahrazen kohortou, což byl oddíl o průměrném počtu 360 mužů, který původně vznikl splynutím tří manipulů; legie se tak nyní dělila na 10 kohort, rozmístěných obvykle do tří sledů (v uspořádání 4, 3 a 3 kohorty). Kohorta měla hloubku 10 mužů a čelní šíře každého zástupu byla 3 až 4 stopy, takže se šířka fronty celé legie podstatně zkrátila (činila asi 1000 stop). Tím se nejen značně zjednodušily taktické pohyby, ale i vliv velitele legie se stal mnohem bezprostřednějším a účinnějším.
Váha výzbroje a vybavení každého vojáka se snížila, na druhé straně však musel každý bojovník nést větší část svých zavazadel na dřevěných vidlicích, které k tomu účelu vynalezl Marius (muli Mariani[n]); impedimenta[o] armády se tak podstatně zmenšila. Na druhé straně však soustředění tří manipulů do jedné kohorty muselo nutně ztížit manévrování v členitém terénu; odstranění lehkého pila snížilo obrannou schopnost; zrušení velitů, které nedokázala vždycky plně nahradit ani cizí pomocná vojska či námezdní vojáci, ani antesignani (vojáci, které Caesar vyčlenil z legie k lehké pěchotní službě, ale kteří nebyli vyzbrojeni k boji na dálku), snížilo možnosti pokračovat v boji a přitom se vyhýbat rozhodnutí. Rychlý a energický útok se stal pro tyto legie jedinou vhodnou formou boje. Římská pěchota se však i nadále skládala z Římanů nebo aspoň z Italiků a přes úpadek říše v období císařů si udržovala svou starou slávu dotud, dokud zůstal nedotčen její národní charakter. Když však římské občanství přestalo být nutnou podmínkou pro přijetí do legie, ztratila armáda brzy svou pevnost. Už v Trajánových dobách tvořili jádro legií barbaři, pocházející zčásti z římských provincií a zčásti z neobsazených zemí; od té chvíle ztratila římská pěchota své charakteristické rysy. Těžká výzbroj byla odvržena; pilum bylo nahrazeno kopím; legie, organizovaná do kohort, se znovu změnila v těžkopádnou falangu; a protože charakteristickým rysem tehdejší pěchoty byl všeobecný odpor k boji zblízka, užívalo se nyní luku a oštěpu nejen k boji v rozptýleném tvaru, ale i v sevřeném tvaru řadové pěchoty.
III. Středověká pěchota
Na úpadek římské pěchoty navázal úpadek byzantských pěších vojsk. Jakési nucené odvody sice ještě trvaly, jediným jejich výsledkem však bylo, že dodávaly armádě nejhorší lidský brak. Barbarská pomocná vojska a námezdní vojáci tvořili lepší část armády, ale ani ta neměla velkou hodnotu. Hierarchická a administrativní organizace vojsk byla zdokonalena téměř k ideální byrokracii, avšak se stejným výsledkem, jaký dnes vidíme v Rusku; dokonalá organizace zpronevěr a podvodů na účet státu, při níž armády, které stojí obrovské částky peněz, existují zčásti jen na papíře. Styk s nepravidelnou jízdou Východu snižoval význam i kvalitu pěchoty stále víc a víc. Oblíbeným druhem vojsk se stali jízdní lučištníci; všechna pěchota, nebo alespoň její větší část, byla kromě kopí a meče vybavena též lukem. Boj na dálku se tak stal módou, zatímco střetnutí muže proti muži se považovalo za zastaralé. Pěchota byla pokládána za tak bezcennou, že byla úmyslně držena daleko od bojiště a používalo se jí zásadně k posádkové službě; většinu Belisarových bitev vybojovalo výhradně jezdectvo, a pokud se jich účastnila pěchota, byla určitě obrácena na útěk. Belisarova taktika byla cele založena na zásadě vyhýbat se boji zblízka a snažit se nepřítele vysílit. Tato taktika mu sice přinesla úspěch proti Gótům, kteří vůbec neměli zbraně k boji na dálku, protože si vybral členitý terén, v němž jejich falanx nemohla bojovat; byl však poražen Franky, jejichž pěchota bojovala trochu podle starého římského způsobu, a Peršany, jejichž jezdectvo bylo nepochybně lepší než jeho.
Vojska germánských dobyvatelů římské říše tvořila původně z větší části pěchota, bojující v jakési dórské falanze, kde vůdcové a zámožnější mužové bojovali v čelních řadách, ostatní pak za nimi. Jejich zbraněmi byly meč a kopí. Frankové však měli krátké dvojsečné válečné sekery, které vrhali — podobně jako Římané pilum — do řad nepřátel těsně předtím, než zaútočili s mečem v ruce. Frankové a Sasové si nějakou dobu zachovali dobrou a uznávanou pěchotu, postupně však teutonští dobyvatelé začali všude přecházet k jezdectvu a službu pěších vojáků přenechávali obyvatelstvu dobytých římských provincií; na službu v pěchotě se tak začalo pohlížet svrchu jako na záležitost otroků a nevolníků, čímž nutně upadala i vážnost pěšího vojáka.
Koncem 10. století bylo jezdectvo jediným druhem vojsk, který skutečně rozhodoval o výsledcích bitev v celé Evropě. Pěchota byla sice v každé armádě daleko početnější než jezdectvo, zůstávala však pouhým špatně vyzbrojeným houfem, který se takřka nikdo nepokoušel zorganizovat. Pěší voják dokonce ani nebyl pokládán za vojáka; slovo miles[p] se stalo synonymem slova jezdec. Možnost udržovat solidní pěchotu měla jedině města, zvláště v Itálii a ve Flandrech. Tato města měla vlastní milici, kterou nutně tvořila pěchota; a protože ochrana měst musela být v této době nekonečných svárů mezi okolní šlechtou trvalá, ukázalo se brzy, že je výhodné udržovat oddíly placených námezdních vojáků místo občanské milice, k níž se sahalo jen za mimořádných okolností. Ale ani u těchto městských oddílů není vidět, že by byly o mnoho lepší než tlupa pěšáků, kterou sbírali šlechtici a kterou v bitvě vždycky nechávali jen chránit zavazadla. Tak to vypadalo alespoň v klasické rytířské době.
V jezdectvu oné doby byl každý rytíř vyzbrojen cap-à-pied[q], byl celý pokryt brněním a seděl na podobně obrněném koni. Doprovázel ho zbrojnoš v poněkud lehčím odění a různí další jezdci bez brnění, vyzbrojení luky. V bojové sestavě se tyto síly řadily podle zásady, která se podobala uspořádání staré dórské falangy — těžkoodění rytíři v první řadě, zbrojnoši v druhé řadě a jízdní lučištníci za nimi. Jak vyplývá už z povahy jejich zbraně, začali být tito lučištníci brzy nasazováni do boje opěšalí; tento způsob se stával stále víc pravidlem a svých koní pak lučištníci používali hlavně při přesunech, nikoli při útoku. Na rozdíl od jihoevropských lučištníků, vyzbrojených kušemi, měli angličtí lučištníci dlouhé luky a v tomto pěším způsobu boje zvlášť vynikali; právě tato okolnost vedla velmi pravděpodobně k tomu, že se pěší boj u této zbraně brzy značně rozšířil. Za dlouhých tažení ve Francii se nepochybně koně těžkooděných rytířů brzy vyčerpali a hodili se už jen za dopravní prostředek. Za této svízelné situace bylo přirozené, že ti gens d'armes[r], kteří měli nejhorší koně, sesedali a tvořili falangu kopiníků, kterou doplňovala lepší část pěchoty (zvláště Walesané); ti, jejichž koně byli ještě s to útočit, nyní tvořili skutečně bojové jezdectvo. Takovéto uspořádání se patrně výborně hodilo k obranným bitvám; černý princ[s] na něm založil — a jak známo, s naprostým úspěchem — všechny své bitvy. Nový způsob boje si brzy osvojili Francouzi i jiné národy a ve 14. a 15. století ho můžeme pokládat za téměř běžný. Tak jsme se po 1700 letech dostali zpátky až téměř k taktice Alexandra Velikého, jen s tím rozdílem, že Alexandrovo jezdectvo bylo nově zavedeným druhem vojsk, který měl posílit upadající těžkou pěchotu, kdežto zde byla těžká pěchota, kterou tvořili opěšalí jezdci, živým důkazem, že jezdectvo bylo v úpadku a že pěchotě vzcházel nový den.
IV. Vzkříšeni pěchoty
Z flámských měst, která byla tehdy první průmyslovou oblastí světa, a ze Švýcarských hor vzešla první vojska, která si po staletích úpadku opět zasloužila jméno pěchota. Francouzské rytířstvo podlehlo tkalcům a valchářům, zlatotepcům a jirchářům belgických měst právě tak jako burgundská a rakouská šlechta švýcarským sedlákům a pastevcům. Hlavní úlohu zde sehrála dobrá obranná postavení a lehká výzbroj, zvláště když k tomu přistoupilo u Flámů množství palných zbraní a u Švýcarů terén, který byl pro tehdejší těžkooděné rytíře téměř neschůdný.
Švýcaři byli ozbrojeni hlavně krátkými halapartnami, kterými se dalo bodat i sekat a které nebyly příliš dlouhé ani k boji muže proti muži; později měli také píky, kuše a palné zbraně; v jedné ze svých nejslavnějších bitev, u Laupenu (1339)[315] , však měli k boji na dálku pouze kameny. Od obranných střetnutí ve svých nepřístupných horách Švýcaři brzy přešli k útočným bitvám v rovině a tím i k pravidelnější taktice. Bojovali v hluboké falanze; měli jen lehkou ochrannou zbroj, kterou obvykle nosily pouze čelní řady a boční zástupy, zatímco uprostřed byli vojáci bez ochranné zbroje; švýcarská falanx se však vždycky skládala ze tří odlišných těles — z předvoje, hlavního voje a zadního voje, což jí zajišťovalo větší pohyblivost a možnost různě měnit taktické uskupení. Švýcaři se brzy naučili obratně využívat nerovnosti terénu, což je spolu se zdokonalenými palnými zbraněmi chránilo před útokem jezdectva; proti pěchotě, vyzbrojené dlouhými kopími, pak vymysleli nejrůznější způsoby, jak si takovým lesem kopí proklestit cestu; pak už pro ně byly jejich krátké těžké halapartny nesmírně výhodné, a to dokonce i proti vojákům, kteří byli celí pokryti brněním. Velmi brzy se naučili — zvláště když měli podporu dělostřelectva a ručnich palných zbraní — odrážet ve čtverhranu nebo v křížovém tvaru jezdecké útoky; a jakmile toho byla pěchota opět schopna, byly dny rytířstva sečteny.
Asi v polovině 15. století se k boji měst proti feudální šlechtě přidali všude panovníci větších monarchií, které se tehdy konsolidovaly; panovníci proto začali tvořit žoldnéřské armády, s jejichž pomocí chtěli jednak držet na uzdě šlechtu, jednak provádět vlastní zahraniční politiku. Kromě Švýcarů i Němci a brzy také většina ostatních evropských národů začali dodávat velké kontingenty žoldnéřů, kteří vstupovali do armád dobrovolně a prodávali své služby tomu, kdo nejvíc nabídl, bez ohledu na národnost. Tyto houfy se takticky organizovaly podle stejných zásad jako Švýcaři; byly vyzbrojeny většinou píkami a bojovaly ve velkých praporních čtverhranech o stejné hloubce jako šířce. Musely však bojovat za jiných okolností než Švýcaři, kteří bránili své hory; musely jak útočit, tak držet obranná postavení, musely se utkávat s nepřítelem na italských a francouzských rovinách právě tak jako v horách, a velmi brzy se ocitly tváří v tvář ručním palným zbraním, které se nyní rychle zdokonalovaly. Tyto okolnosti se projevily v některých odchylkách od staré švýcarské taktiky, v odchylkách, které byly u různých národností různé; hlavní rys, sestava ve třech hlubokých kolonách nazývaných předvoj, hlavní voj a zadní voj čili záloha — i když tyto názvy vždycky neodpovídaly skutečné situaci — byl však všem společný.
Švýcaři si zachovali svou převahu až do bitvy u Pavie (viz poznámka [41]), po níž začali být za nejlepší evropskou pěchotu považováni němečtí lancknechti, kteří byli už po nějakou dobu předtím Švýcarům téměř nebo úplně rovnocenní. Francouzi, jejichž pěchota nebyla do té doby k ničemu, se během tohoto období velmi usilovně pokoušeli vytvořit bojeschopnou národní pěchotu, měli však úspěch pouze s obyvateli dvou provincií - Pikardie a Gaskoňska. Italská pěchota tohoto období nikdy neměla valný význam. Zato Španělé, u nichž Gonzalo de Córdoba za válek s granadskými Maury[316] jako první zavedl švýcarskou taktiku a výzbroj, se velmi brzy proslavili a od druhé poloviny 16. století byli pokládáni za nejlepší pěchotu v Evropě. Zatímco Italové a po nich i Francouzi a Němci prodloužili své píky z 10 na 18 stop, podrželi si Španělé kratší a vhodnější kopí a v boji zblízka s mečem a dýkou byli pro svou obratnost velmi obávaným protivníkem. Tuto pověst si udrželi v západní Evropě — aspoň ve Francii, Itálii a Nizozemí — až do konce 17. století.
Pikovníci 16. století nepřevzali od Švýcarů pohrdání ochrannou zbrojí, které vyplývalo z tradic jiné doby. Jakmile se vytvořila evropská pěchota, v níž se bojové kvality jednotlivých armád navzájem stále více vyrovnávaly, ukázalo se, že systém, podle něhož byla falanx olemována několika řadami vojáků s náprsníky a přilbami, už nestačí. Švýcaři sice dosud pokládali tuto falangu za nezranitelnou, jakmile se však utkala s jinou falangou, která se jí plně vyrovnala, byl s touto nezranitelností konec. Teď získávalo jisté množství ochranné zbroje svou důležitost, a pokud tato zbroj neomezovala příliš pohyblivost vojska, znamenala rozhodně výhodu. Navíc se na tomto opovrhování náprsníky nikdy nepodíleli Španělé, s nimiž se nyní začalo vážně počítat. A tak se náprsníky, přilby, holenice, nárameníky a ocelové rukavice znovu staly součástí běžné výstroje každého pikovníka. K tomu přistupoval meč — kratší u Němců, delší u Švýcarů — a tu a tam i dýka.
V. Pěchota 16. a 17. století
Dlouhý luk už před jistou dobou zmizel z evropské pevniny a udržel se jen v Turecku; kuše se naposledy objevila u francouzských Gaskoňců v první čtvrtině 16. století. Všude je nahradila mušketa s doutnákovým zámkem, která se nyní — v různých stupních dokonalosti či spíše nedokonalosti — stala druhou pěchotní zbraní. Doutnákové muškety 16. století, neobratně a chybně zkonstruované, měly příliš velkou ráži, než aby mohly kromě dostřelu dosahovat aspoň nějaké přesnosti a aby dokázaly prorazit pikovníkův náprsník. Kolem roku 1530 se všeobecně rozšířila těžká mušketa, opíraná při střelbě o vidlici, poněvadž bez takové opory by byl střelec nedokázal zamířit. Mušketýři nosili meč, neměli však ochrannou zbroj; užívalo se jich buď jako jednotlivých střelců, nebo bojovali v jakési otevřené sestavě, která měla držet obranné postavení, nebo při útoku na taková postavení připravovat zteč pikovníků. Počet mušketýrů se v poměru k počtu pikovníků brzy značně zvětšil; v bitvách Františka I. v Itálii ještě zdaleka nedosahovali počtu pikovníků, ale o 30 let později se jim už počtem přinejmenším vyrovnali. Vzhledem k tomuto vzrůstajícímu počtu mušketýrů bylo nutno vymyslet nějakou taktickou metodu, jak je regulérně začlenit do bojové sestavy. To se uskutečnilo taktickým systémem, který zavedla císařská vojska za válek s Turky v Uhrách a kterému se říkalo uherská ordonance[317]. Mušketýři, kteří se v boji zblízka nebyli s to bránit, byli vždy umísťování tak, aby se mohli stáhnout za pikovníky. Někdy se proto stavěli na některé z křídel, někdy na čtyři křídelní rohy; velmi často byl celý čtverhran nebo kolona pikovníků obklopován řadou mušketýrů, chráněných píkami vojáků, stojících za nimi. Nakonec pak v novém taktickém systému, zavedeném Holanďany ve válce za nezávislost (viz poznámka [42]), nabyl vrchu způsob umísťovat mušketýry na bocích pikovníků. Tento systém je charakteristický zejména dalším dělením tří velkých falang, na něž se členila každá armáda jak podle švýcarské, tak i podle uherské taktiky. Každá z těchto falang se formovala do tří sledů, přičemž prostřední sled se dále dělil na pravé a levé křídlo, mezi nimiž byla mezera rovná aspoň šířce čela prvního sledu. Celá armáda byla organizována do polopluků, kterým budeme říkat prapory; každý prapor měl pikovníky uprostřed a mušketýry na bocích. Předvoj armády se skládal ze tří pluků a býval zformován takto: dva polopluky byly v souvislé linii v prvním sledu; za každým jejich křídlem stál další polopluk; dále do týlu stály zbývající dva polopluky, rovněž v souvislé linii a v zákrytu za prvním sledem. Hlavní a zadní voj se umísťovaly buď na bok předvoje, nebo za přední voj, bývaly však formovány podle stejného princípu. Do jisté míry je to návrat ke staré římské sestavě, která měla tři šiky a samostatné malé oddíly.
Císařští spolu se Španěly pokládali za nutné dělit své velké armády na více než tři skupiny, které jsme uvedli; jejich prapory či taktické jednotky však byly daleko větší než holandské, bojovaly v koloně nebo čtverhranu místo v linii a jejich bojová sestava nebyla nijak pravidelně formována až do doby holandské války za nezávislost, kdy Španělé začali vytvářet sestavu, které se říká španělská brigáda. Čtyři takovéto velké prapory, složené často z několika pluků, sešikované do čtverhranů, obklopených jednou nebo dvěma řadami mušketýrů a s křídelními skupinami mušketýrů na rozích, byly rozmístěny s určitými mezerami na čtyřech rozích čtverce, přičemž jeden roh byl obrácen k nepříteli. Jestliže byla armáda příliš velká na to, aby se z ní dala zformovat jedna brigáda, bylo možno utvořit dvě: tak vznikly tři šiky, přičemž dva prapory stály v prvním, čtyři (někdy pouze tři) ve druhém a dva ve třetím šiku.[318] Jako u holandského systému, vidíme i zde pokus o návrat ke starému římskému systému tří šiků.
Během 16. století došlo ještě k jedné velké změně; těžké rytířské jezdectvo se rozpadlo a bylo nahrazeno žoldnéřským jezdectvem, vyzbrojeným podobně jako naši moderní kyrysníci kyrysem, přilbou, palašem a pistolemi. Toto jezdectvo, které pohyblivostí daleko předčilo své předchůdce, bylo proto nebezpečnější i pěchotě; tehdejší pikovníei se ho však přesto nikdy nebáli. Díky této změně se jezdectvo stalo jednotným druhem vojsk a jeho poměrný počet se v celkovém složení armád — zvláště v období třicetileté války (viz poznámka [43]), kterým se nyní budeme zabývat — značně zvýšil.
V této době se žoldnéřský systém rozšířil po celé Evropě a vytvořila se vrstva lidí žijících z války a pro válku; i když tím snad taktika získávala, charakter těchto lidí, lidský materiál tvořící ve svém celku armádu, a právě tak i morálka armád nepochybně utrpěly. Střední Evropa byla zaplavena nejrůznějšími kondotiéry, jimž byly náboženské a politické spory záminkou k plenění a pustošení celých zemí. Charakter jednotlivého vojáka upadal stále víc, dokud celý tento systém žoldnéřských vojsk definitivně nesmetla Francouzská revoluce.
Císařští se při svých bitvách formovali podle systému španělské brigády: rozmísťovali do šiku čtyři i více brigád, a tak tvořili tři šiky. Švédové se za Gustava Adolfa organizovali do švédských brigád, z nichž každá se skládala ze 3 praporů, jednoho vpředu a dvou poněkud vzadu, přičemž každý prapor byl rozvinut v linii a měl pikovníky uprostřed a mušketýry na křídlech. Byly rozestaveny tak (oba druhy vojsk byly stejně početné), že když jeden druh vojska vytvořil souvislou linii, mohl druhý druh krýt.[319] Kdyby byl dán, dejme tomu, rozkaz vytvořit souvislou linii mušketýrů, postavila by se obě křídla mušketýrů středního čili předního praporu před své pikovníky, a tak by je kryla, zatímco mušketýři dvou zbývajících praporů by postoupili na příslušných bocích kupředu a vyrovnali by se s předními. Jestliže se očekával útok jezdectva, stáhli se všichni mušketýři za pikovníky, zatímco obě křídla pikovníků postoupila vpřed a vyrovnala se se středem, takže se vytvořila souvislá linie pikovníků. Bojovou sestavu tvořily dva sledy takovýchto brigád, které byly středem armády, zatímco početné jezdectvo bylo umístěno na obou křídlech a promíšeno malými oddíly mušketýrů. Charakteristickým rysem tohoto švédského systému je to, že pikovníci, kteří byli v 16. století hlavní útočnou zbraní, nyní ztratili veškerou schopnost útočit. Stali se pouhým obranným prostředkem a jejich posláním bylo chránit mušketýry před útokem jezdectva; to muselo zase znovu provádět celý útok. Tak pěchota ztratila a jezdectvo získalo zpět své postavení. Potom Gustav Adolf zakázal jezdcům střelbu, která se stala oblíbeným způsobem jezdeckého boje, a nařídil svému jezdectvu, aby vždycky útočilo plným tryskem a s palašem v ruce; od té doby až do chvíle, kdy se začalo znovu bojovat v členitém terénu, mohlo se každé jezdectvo, přidržující se této taktiky, chlubit velkými úspěchy nad pěchotou. Je to nejpřísnější rozsudek, jaký mohl být vynesen nad žoldnéřskou pěchotou 17. a 18. století; a přece byla právě tato pěchota při plnění všech bojových úkolů nejukázněnější pěchotou všech dob.
Pokud jde o taktiku evropských armád, měla třicetiletá válka ten celkový výsledek, že švédské a španělské brigády zmizely a armády se nyní rozmísťovaly do dvou sledů, přičemž jezdectvo tvořilo křídla a pěchota střed. Dělostřelectvo se stavělo před frontu nebo do mezer mezi ostatními druhy vojsk. Někdy se ponechávala záloha jezdectva nebo jezdectva a pěchoty. Pěchota se rozvinovala do linie o hloubce 6 mužů; muškety byly o tolik lehčí, že bylo možné odložit vidlice; všeobecně byly zavedeny patrony a sumky. Smíšení mušketýrů a pikovníků v jediném pěším praporu nyní vedlo k nejsložitějším taktickým pohybům, které všechny vycházely z nutnosti vytvářet takzvané obranné prapory čili, jak bychom dnes řekli, čtverhrany proti jezdectvu. Ani u prostého čtverhranu nebylo žádnou maličkostí rozdělit 6 řad pikovníků ze středu tak, aby ze všech stran úplně obklopili mušketýry, kteří byli samozřejmě proti jezdectvu bezbranní; co se však muselo dít, aby prapor podobným způsobem vytvořil kříž, osmiúhelník nebo jiné fantastické tvary! Tehdejší systém výcviku se tak stal nejsložitějším systémem, jaký kdy vznikl, a kromě vojáků sloužících po celý život neměl nikdo sebemenší vyhlídku, že v něm dosáhne aspoň nějaké dokonalosti. Zároveň je očividné, že všechny takové pokusy přeskupit se před nepřítelem do tvaru, který by byl s to odolat jezdectvu, byly naprosto marné; každé pořádné jezdectvo by bylo vniklo do takovéhoto praporu dřIve, než by stačil provést jen čtvrtinu potřebných pohybů.
V druhé polovině 17. století se počet pikovníků v poměru k počtu mušketýrů velmi snížil; od chvíle, kdy pikovníci pozbyli veškeré své útočné síly, stali se totiž skutečnou aktivní složkou pěchoty mušketýři. Nadto se zjistilo, že turecké jezdectvo, které bylo tehdy nejobávanější, velmi často prolomilo čtverhrany pikovníků, ale stejně často bylo odráženo dobře mířenou palbou linie mušketýrů. Proto císařští odstranili ze své uherské armády všechny píky a nahrazovali je někdy chevaux de frise[t], které se sestavovaly na bojišti; mušketýři nosili jejich špice jako součást své pravidelné výstroje. Také v jiných zemích se stávalo, že armády odcházely do pole bez jediného pikovníka a že se mušketýři v případě hrozícího jezdeckého útoku spoléhali na vlastní palbu a na pomoc svého jezdectva. Aby však mohla být píka úplně odstraněna, bylo třeba dvou vynálezů: bodáku, vynalezeného ve Francii kolem roku 1640 a zdokonaleného roku 1699 na dnešní příhodnou zbraň, a křesadlového zámku, vynalezeného kolem roku 1650. I když byl bodák určitě jen nedokonalou náhražkou píky, umožňoval mušketýrovi, aby se aspoň do jisté míry chránil tak, jak ho dosud měl chránit pikovník; křesadlový zámek pak zjednodušil nabíjení a tím umožnil rychlou střelbu, která nejen vyrovnala nedostatky bodáku, ale měla i jiné, mnohem větší výhody.
VI. Pěchota 18. století
S odstraněním píky zmizela z pěchotní výstroje i veškerá ochranná zbroj a pěchotu nyní tvořil pouze jediný druh vojáků, kteří byli ozbrojeni mušketou s křesadlovým zámkem a bodákem. Tato přeměna se dovršila v prvních letech války o španělské dědictví (viz poznámka [73]), tedy v prvních letech 18. století. V této době všude nacházíme značně početné stálé armády, doplňované pokud možno zápisem dobrovolníků spojeným s verbováním, a v případě potřeby i nucenými odvody. Tyto armády byly nyní pravidelně organizovány do praporů o 500 až 700 mužích, které byly taktickou jednotkou, dělenou dále pro zvláštní účely na roty; několik praporů tvořilo pluk. Organizace pěchoty tak nyní dostávala stálejší a určitější formu. Zacházení s křesadlovou mušketou vyžadovalo daleko méně místa než zacházení se starou mušketou s doutnákovým zámkem, a proto byla odstraněna i stará otevřená sestava a řady byly těsně sevřeny, aby bylo možno soustředit co nejvíce střelců na jedno místo.
Z téhož důvodu se mezery mezi jednotlivými prapory v bojové linii zmenšily na minimum, takže celá fronta tvořila jedinou topornou a souvislou linii s pěchotou ve dvou sledech uprostřed a s jezdectvem na křídlech. Střelba se dříve prováděla po řadech, přičemž každý řad se po výstřelu stáhl dozadu k nabíjení; nyní byl tento způsob střelby nahrazen střelbou po četách nebo po rotách: tři přední řady každé čety střílely současně na povel. Tak mohl každý prapor vést proti nepříteli před sebou nepřetržitou palbu. Každý prapor měl v této dlouhé linii své přesné místo, a uspořádání, které každému jeho místo vymezovalo, se nazývalo bojová sestava.
Velmi obtížné nyní bylo organizovat sestavu pochodového proudu armády tak, aby bylo možné kdykoli snadno přejít z této pochodové sestavy do sestavy bojové a aby přitom každá část šiku zaujala hned a rychle své správné místo. Totéž se muselo brát v úvahu při zřizování tábora na dosah nepřítele. Umění přesunovat armádu a rozbíjet tábor tak dosáhlo v tomto období velkého pokroku; topornost a těžkopádnost bojové sestavy však byly při všech pohybech armády vážnou překážkou. Zároveň formálnost této sestavy a nemožnost rozvinout takovou linii jinde než na zcela rovné pláni ještě víc omezovala volbu bojiště; dokud však tato pouta svazovala obě bojující strany, neznamenalo to pro žádnou z nich zvláštní nevýhodu. Od Malplaquetu (viz poznámka [214]) až do vypuknutí Francouzské revoluce byla jakákoli silnice, obec nebo dvůr pro pěchotu tabu; dokonce i příkop nebo plot byl pokládán jeho obránci div ne za nevýhodu.
Klasickou pěchotou 18. století je pěchota pruská. Vybudoval ji hlavně kníže Leopold Desavský. Za války o španělské dědictví se hloubka pěchotního šiku zmenšila ze 6 na 4 řady. Leopold odstranil čtvrtý řad a stavěl Prusy do tří řadů. Zavedl rovněž železný nabiják, který umožňoval jeho vojákům nabíjet a střílet pětkrát za minutu, zatímco ostatní vojska vypálila stěží třikrát. Zároveň byli jeho vojáci cvičeni ve střelbě při postupu vpřed; protože se však před výstřelem museli zastavit a celá dlouhá linie musela být stále vyřízena, byl jejich krok jen pomalý — říká se tomu husí krok. Střelbu zahájili 200 yardů před nepřítelem; linie postupovala husím krokem, a čím víc se blížila k nepříteli, tím kratší byl krok a silnější palba, dokud nepřítel buď neustoupil, nebo nebyl tak otřesen, že ho jezdecký útok z křídel a bodákový útok pěchoty zahnaly z jeho postavení. Armáda byla vždycky sestavena do dvou sledů, protože však v prvním sledu nebyly téměř žádné mezery, mohl mu druhý sled přijít v případě potřeby jen těžko na pomoc.
Taková byla armáda a taktika, které zdědil pruský král Bedřich II. při svém nástupu na trůn. Zdálo se, že i geniální muž má jen velmi málo možností zdokonalit tento systém, pokud by ho nechtěl vůbec rozbít — a to Bedřich ve svém postavení a se svým lidským materiálem nemohl. Přece jen však dokázal vytvořit svůj způsob útoku a zorganizovat armádu tak, že mohl s prostředky svého království, které bylo menší než dnešní Sardinie, a se skoupou finanční podporou Anglie vést válku téměř proti celé Evropě. Toto tajemství je snadno vysvětlitelné. Do té doby byly totiž všechny bitvy 18. století bitvami dvou rovnoběžných čel: obě armády se rozvinuly v paralelních liniích a utkávaly se v otevřeném, přímém, rozhodném boji bez jakýchkoli válečných lstí nebo úskoků; jedinou výhodou, kterou měla silnější strana, bylo, že její křídla obchvátila křídla protivníkova. Bedřich použil při lineární bojové sestavě systému kosého útoku, který vynalezl Epameinondas. Pro první útok si vybral jedno nepřátelské křídlo a vyslal proti němu jedno z vlastních křídel, které obchvátilo nepřátelské křídlo, a část svého středu; zbytek své armády přitom držel zpět. Tak měl výhodu nejen v tom, že obchvátil nepřítele, ale také v tom, že přesilou rozdrtil nepřátelská vojska vystavená jeho útoku. Ostatní nepřátelská vojska nemohla přijít napadeným částem na pomoc, protože byla vázána na své místo v linii, ale i proto, že v případě úspěšného útoku na jedno křídlo se zbylá část útočící armády pohnula v linii kupředu a napadla čelně nepřátelský střed, do jehož boku zatím vpadlo křídlo, které původně zahajovalo útok a které se mezitím vypořádalo s nepřátelským křídlem. To byla vskutku jediná myslitelná metoda, která umožňovala při zachování lineárního systému napadnout přesilou kteroukoli část nepřátelské bitevní linie. Všechno pak záviselo na tom, jak bylo zformováno útočné křídlo; pokud to tedy těžkopádná bojová sestava vůbec dovolovala, Bedřich toto křídlo vždycky posiloval. Velmi často umísťoval před první linii pěchoty útočného křídla předsunutou linii, kterou tvořili jeho granátníci čili elitní vojsko, aby si zajistil úspěch pokud možno při prvním náporu.
Druhým prostředkem, kterým Bedřich zdokonalil svou armádu, byla reorganizace jezdectva. Učení Gustava Adolfa bylo zapomenuto; místo aby se jezdectvo spoléhalo na palaše a na prudkost útoku, vrátilo se až na řídké výjimky k boji s pistolí a karabinou. Války na počátku 18. století proto nebyly bohaté na úspěšné jezdecké útoky; pruské jezdectvo pak bylo zvlášť zanedbané. Bedřich se však vrátil ke starému způsobu útoku s palašem v ruce a plným tryskem a vytvořil jezdectvo, kterému se žádné jiné v dějinách nevyrovnalo; tomuto jezdectvu pak vděčil za naprostou většinu svých úspěchů.
Když se jeho armáda stala vzorem pro evropské armády, chtěl Bedřich oklamat vojenské odborníky ostatních národů a začal překvapující měrou komplikovat systém taktického rozvíjení; žádná z těchto změn sestav se nehodila pro skutečnou válku a měla se za nimi pouze utajit jednoduchost prostředků, které zajišťovaly Bedřichovi vítězství. Podařilo se mu to tak dokonale, že nejvíc oklamáni byli jeho vlastní podřízení, kteří skutečně věřili, že tyto komplikované metody formování šiku jsou skutečnou podstatou jeho taktiky. A tak Bedřich nejen položil základy oné pedanterie a drilu, které jsou od té doby pro Prusy charakteristické, ale fakticky také Prusy přivedl na cestu vedoucí k bezpříkladné hanbě Jeny a Auerstedtu (viz poznámka [140]).
Kromě řadové pěchoty, kterou jsme dosud popisovali a která vždycky bojovala v sevřených šicích, existoval i jistý druh lehké pěchoty, ta se však ve velkých bitvách neobjevovala. Jejím úkolem byla partyzánská válka; pro tu se obdivuhodně hodili rakouští Chorvaté, kteří však byli pro jakékoli jiné úkoly nepoužitelní. Podle vzoru těchto polodivochů z Vojenské hranice proti Turecku (viz poznámka [46]) vytvořily svou lehkou pěchotu ostatní evropské státy. Avšak bojovat v rozptýleném tvaru ve velkých bitvách, jak to dělala lehká pěchota ve starověku a středověku až do 17. století, se už úplně přestalo. Pouze Prusové a po nich i Rakušané vytvořili jeden nebo dva prapory střelců, složené z lesníků a myslivců, skvělých střelců, kteří byli za bitvy rozmístěni podél celé fronty a odstřelovali důstojníky; bylo jich však tak málo, že měli sotva nějaký význam. Vzkříšení boje v rozptýleném tvaru je výsledkem americké války za nezávislost (viz poznámka [49]). Vojákům evropských armád, držených pohromadě jen násilím a krutým zacházením, se nedalo svěřit vedení boje v rozčleněné sestavě; v Americe však museli tito vojáci bojovat proti obyvatelstvu, proti lidem, kteří sice nebyli vycvičeni v pravidelném drilu řadových vojsk, ale byli dobrými střelci a dovedli skvěle zacházet s puškou. Ráz terénu byl pro ně výhodný; místo aby se pokoušeli o manévry, kterých ze začátku ani nebyli schopni, uchýlili se bezděky k boji v rozptýleném tvaru. Boje u Lexingtonu a Concordu[320] tak zahajují novou epochu v dějinách pěchoty.
VII. Pěchota období francouzské revoluce a 19. století
Když evropská koalice vpadla do revoluční Francie, byli Francouzi v podobném postavení jako krátce předtím Američané, až na to, že neměli stejně výhodný terén. Aby mohli bojovat proti početným armádám, které vtrhly do země nebo které vpádem hrozily, podle starého lineárního systému, byli by Francouzi potřebovali dokonale vycvičené vojáky; těch však měli jen málo, zatímco nevycvičených dobrovolníků byly spousty. Pokud to dovoloval čas, byli tedy cvičeni v základních změnách sestav podle lineární taktiky; jakmile se však prapory, rozvinuté do linie, dostaly do palby, rozpadaly se živelně na husté roje střelců, kteří hledali ochranu před palbou v každé nerovnosti terénu; druhá linie přitom tvořila jakousi zálohu, která byla dosti často vtažena do boje už od samého začátku srážky. Francouzské armády byly mimoto úplně jinak organizovány než armády jejich protivníků. Neformovaly se do nepružné a jednotvárné linie praporů, nýbrž do armádních divizí, z nichž každá se skládala z dělostřelectva, jezdectva a pěchoty. Náhle byla znovu objevena významná skutečnost, že k tomu, aby prapor na rozkaz vstoupil do bitevní linie a dobře bojoval, vůbec nemusí bojovat na svém "správném" místě v bojové sestavě. Protože francouzská vláda byla chudá, upustila od stanů a od obrovského množství zavazadel běžných v 18. století; bylo zavedeno táboření pod širým nebem a důstojnická osobní zavazadla, která v ostatních armádách tvořila podstatnou část trénu, byla omezena na to, co mohli důstojníci sami nést na zádech. Armáda už nebyla živena ze skladů, nýbrž musela spoléhat na rekvizice v kraji, kterým procházela. Francouzi tak dosáhli takové pohyblivosti a schopnosti rychle zaujímat bojovou sestavu, jaká byla pro jejich nepřátele něčím naprosto neznámým. V případě porážky byli v několika hodinách mimo dosah pronásledování; při postupu se mohli objevovat na neočekávaných místech v bocích nepřítele dříve, než to zpozoroval. Tato pohyblivost a vzájemná nevraživost vůdců koalice poskytly Francouzům určitý oddech, takže mohli vycvičit své dobrovolníky a vypracovat nový taktický systém, který u nich vznikal.
Jak vidíme, dostává tento nový systém po roce 1795 definitivní podobu spojení rozptýlených střelců a semknutých kolon. K tomu pak přistoupila ještě lineární sestava, ne ovšem v celé armádě jako dosud, nýbrž jen u jednotlivých praporů, které se rozvíjely do linie, kdykoli se zdálo, že to situace vyžaduje. Je jasné, že tento manévr, vyžadující důkladnější výcvik, si nepravidelné oddíly Francouzské revoluce osvojily až nakonec. Tři prapory tvořily polobrigádu, 6 praporů brigádu; 2 nebo 3 pěší brigády tvořily divizi, jíž se přidělovaly 2 dělostřelecké baterie a nějaké jezdectvo; několik takových divizí tvořilo armádu. Jakmile divize narazila na nepřítele, zaujímali rozptýlení střelci jejího předvoje obranné postavení a předvoj tvořil jejich zálohu, dokud nedorazila divize. Brigády pak vytvořily dvě linie a zálohu, ale každý prapor byl v koloně, přičemž mezery mezi nimi nebyly přesně stanoveny; na ochranu proti vlomům do bojové sestavy tu bylo jezdectvo a záloha. Bitevní linie už nemusela být přímá a souvislá, mohla se ohýbat všemi směry podle požadavků terénu, protože nyní se už za bojiště nevybírala holá rovná pláň; naopak, Francouzi dávali přednost členitému terénu a jejich střelci, tvořící řetěz před celou bitevní linií, se vrhali do každé osady, dvora nebo houští, které mohli obsadit. Když se prapory první linie rozvinuly, všechny se obvykle brzy změnily v řetězy střelců; prapory druhé linie vždycky zůstávaly v kolonách a v tomto tvaru zpravidla napadaly mělké nepřátelské linie s velkým úspěchem. Tak se taktická bitevní sestava francouzské armády začala postupně skládat ze dvou linií, z nichž každou tvořily prapory v sevřených kolonách, rozestavené en échiquier[u], se střelci rozptýlenými před frontou a s kompaktní zálohou v týlu.
Napoleon zastihl taktiku Francouzské revoluce právě v tomto stadiu vývoje. Jakmile získal politickou moc, začal tento systém dále rozvíjet. Soustředil svou armádu v boulogneském táboře (viz poznámka [157]), kde jí dal pravidelný výcvik. Především ji cvičil v tvoření kompaktních záložních mas na malém prostoru a v rychlém rozvíjení těchto mas při vytváření linie. Aby zjednodušil velení, spojil dvě či tři divize v jeden armádní sbor. Vynalezl a maximálně zdokonalil novou sestavu pochodového proudu, při níž byla vojska rozptýlena po tak velkém prostoru, že se mohla uživit z místních zásob, ale současně byla natolik pohromadě, aby se mohla spojit v kterémkoli bodě dříve, než by část napadená nepřítelem mohla být rozdrcena. Počínaje tažením z roku 1809 začal Napoleon vynalézat nové taktické sestavy, jako například hluboké kolony skládající se z celých brigád a divizí, které se však naprosto neosvědčily a nikdy už neožily. Po roce 1813 zobecněl nový francouzský systém u všech národů evropského kontinentu. Od starého lineárního systému i od systému najímání žoldnéřů se upustilo. Všude byla uznána povinnost každého občana konat vojenskou službu a všude se zaváděla nová taktika. V Prusku a ve Švýcarsku měl sloužit ve vojsku skutečně každý občan; v ostatních státech byl zaveden konskripční systém, při němž mladí muži losovali, kdo má nastoupit službu; všude byl zaveden systém záloh, při kterém byla část vojáků po výcviku propuštěna domů; v případě války tak byl k dispozici velký počet vycvičených vojáků, zatímco v míru byly náklady na armádu nízké.
Od té doby došlo ve výzbroji a v organizaci pěchoty k několika změnám, které způsobil jednak pokrok výroby ručních palných zbraní, jednak střetnutí francouzské pěchoty s Araby v Alžírsku (viz poznámka [101]. Němci, kteří měli vždycky v oblibě pušku, zvětšili své prapory lehkých střelců; Francouzi, vedení nutností mít v Alžírsku zbraň s větším dostřelem, vytvořili nakonec roku 1840 prapor střelců vyzbrojených zdokonalenou puškou o velké přesnosti a dostřelu. Vojáci tohoto praporu, vycvičení k tomu, aby prováděli všechny změny sestavy a dokonce i dlouhé pochody jakýmsi poklusem (pas gymnastique[v]), brzy osvědčili takovou bojeschopnost, že byly vytvořeny nové prapory tohoto typu. Tak se zrodila nová lehká pěchota, která se už neskládala z lidí zabývajících se střeleckým sportem nebo z myslivců, ale z nejsilnějších a nejhbitějších vojáků; přesnost a dalekonosnost střelby se spojily s hbitostí a vytrvalostí vojáků, a tak vznikla bojová síla, která ve svém oboru určitě převyšovala kteroukoli tehdejší pěchotu. Současně byl pas gymnastique zaveden i do řadové pěchoty, a to, co by byl i Napoleon považoval za vrchol pošetilosti — běh — je nyní v každé armádě podstatnou složkou výcviku.
Úspěch nové pušky francouzských střelců (zkonstruoval ji Delvigne a Poncharra) vyvolal brzy nová zdokonalení. Pro zbraně s rýhovanou hlavní byly zavedeny kónické střely. Minié, Lorenz a Wilkinson vynalezli nové způsoby, aby střela lehce vklouzla do hlavně a aby se pak, když se octla dole, mohla roztáhnout tak, že by svým olovem vyplnila rýhy a tím získala podélnou rotaci a sílu, na níž závisí účinnost pušky; Dreyse pak vynalezl jehlovku, která se nabíjela zezadu a nevyžadovala zvláštní zapalování. Všechny tyto pušky zasahovaly na 1000 yardů a nabíjely se téměř tak snadno jako obyčejná ručnice s hladkou hlavní. Pak se objevila myšlenka vyzbrojit takovýmito puškami celou pěchotu. Jako první uskutečnila tuto myšlenku Anglie; následovalo Prusko, které se na tento krok připravovalo dlouho předtím; pak se připojilo Rakousko a menší německé státy a nakonec Francie. Rusko, jakož i italské a skandinávské státy jsou dosud pozadu.
Tato nová výzbroj úplně změnila charakter vedení války, ne však směrem, který očekávali teoretici taktiky, a to z velmi prosté matematické příčiny. Narýsujeme-li dráhu střely z těchto pušek, můžeme snadno dokázat, že chyba 20 či 30 yardů při odhadu vzdálenosti cíle zmaří všechny vyhlídky na zásah při vzdálenosti větší než 300 či 350 yardů. Zatímco na střelnicích jsou vzdálenosti známy, na bojišti známy nejsou a mění se každou chvíli. Pěchota v obranném postavení, která měla čas změřit si vzdálenosti k nejvýraznějším objektům před frontou, bude tak mít při vzdálenosti od 1000 do 300 yardů obrovskou výhodu nad útočícími silami. Tomu lze předejít jen tím, že útočník postupuje co nejrychleji a bez střelby vpřed až na vzdálenost 300 yardů, kde bude palba obou stran asi stejně účinná. V této vzdálenosti bude střelba dvou dobře rozmístěných střeleckých linií tak zničující a takové množství střel zasáhne přední stráže i zálohy, že odvážná pěchota nemůže udělat nic lepšího, než využít první příležitosti a vrhnout se na nepřítele, když nejprve ze vzdálenosti 40 nebo 50 yardů vypálí salvu. Tato pravidla, která jako první teoreticky vypracoval pruský major Trotha[321], prakticky a s úspěchem vyzkoušeli Francouzi ve své nedávné válce proti Rakušanům[322]. Stanou se proto jistě podstatnou součástí moderní pěchotní taktiky, zejména ukáže-li se, že jsou stejně účinná i proti tak rychle nabíjené zbrani, jako je pruská jehlovka. Vyzbrojení celé pěchoty jediným typem pušky s rýhovanou hlavní povede k odstranění dosavadních rozdílů mezi lehkou a řadovou pěchotou, neboť tak vznikne pěchota schopná plnit jakékoli úkoly. V tom bude zřejmě spočívat další zdokonalení tohoto druhu vojsk.
———— * ————
| Napsal B. Engels v září až asi 10. října 1859 Otištěno v „New American Cyclopaedia“, sv. IX, 1860 |
Podle textu encyklopedie Přeloženo z angličtiny |
Válečné loďstvo[323]
Válečné loďstvo — souhrnný název pro válečné lodi, náležející některému panovníkovi nebo národu. Starověké válečné flotily bývaly sice často velmi početné, proti dnešním loďstvům však byly co do velikosti lodí, hybné síly a útočných schopností bezvýznamné. Námořními plavidly Fénicie, Kartága, Řecka a Říma byly bárky s plochým dnem, které nemohly plout za silného větru; náraz větru na širém moři pro ně znamenal zkázu; lodě se plazily podél pobřeží a na noc spouštěly kotvu v nějaké malé zátoce nebo zálivu. Plavba přes moře z Řecka do Itálie nebo z Afriky na Sicílii byla nebezpečným podnikem. Tyto lodě neunesly tlak plachtoví, běžný na našich moderních válečných plavidlech, a měly proto jen malé plachty; spoléhaly se na vesla, která je jen loudavě postrkovala po vlnách. Kompas tehdy ještě nebyl vynalezen, pojmy zeměpisné šířky a délky byly neznámé a pobřežní orientační body a Polárka byly jedinými navigačními vodítky. Prostředky k vedení útočných akcí byly stejně nedostatečné. Luky a šípy, vrhací kopí, těžkopádné balisty a katapulty byly jediné zbraně, kterých se mohlo užívat na dálku. Na moři nebylo možno nepříteli nijak vážně uškodit, dokud se obě bojující lodě nedostaly do přímého dotyku. Byly proto možné jen dva způsoby námořního boje: manévrovat tak, aby vlastní loď v plném běhu vrazila ostrý a pevný železný kloun na přídi do boku nepřátelské lodi, a tak ji potopila, nebo přirazit bokem k boku, obě lodě zahákovat a rázem nepřátelské plavidlo obsadit. Po první punské válce, která skoncovala s kartaginskou převahou na moři,[324] nezaznamenaly dějiny starověku ani jediný námořní boj, který by byl z odborného hlediska aspoň trochu zajímavý; římská nadvláda pak brzy vyloučila možnost dalších námořních konfliktů ve Středozemním moři.
Skutečnou kolébkou našich moderních válečných loďstev je Severní moře. Přibližně v době, kdy se obrovská masa středoevropských teutonských kmenů zvedla, aby rozdrtila upadající římskou říši a obrodila západní Evropu, začali jejich bratři na severním pobřeží — Frísové, Sasové, Anglové, Dánové a Normani — dobývat moře. Jejich plavidly byly pevné a solidní námořní lodice s vystouplým kýlem a ostrými liniemi, které spoléhaly většinou jen na plachty a nebály sc čelit silným větrům uprostřed tohoto drsného severského moře. Právě na lodích tohoto typu se Anglosasové plavili od ústí Labe a Eideru k britským břehům a Normani na nich podnikali své loupežné výpravy, při nichž se dostali na jedné straně až do Cařihradu a na druhé až do Ameriky. Stavbou lodí, které se mohly odvážit přeplout Atlantik, nastala v mořeplavbě úplná revoluce a než minul středověk, užívalo se na všech evropských pobřežích nových námořních člunů s ostrými kýly. Lodě, na nichž Normani podnikali své výpravy, nebyly patrně příliš velké, jejich nosnost asi nepřevyšovala 100 tun a měly jeden nebo nanejvýše dva stěžně se stěhovými plachtami.
Na dlouhou dobu stavba lodí i mořeplavectví zřejmě ustrnuly; po celý středověk zůstávaly lodě malé a odvážný duch Normanů a Frísů zmizel; pokud došlo ke zdokonalením, bylo to díky Italům a Portugalcům, kteří se nyní stali nejsmělejšími mořeplavci. Portugalci objevili námořní cestu do Indie; dva Italové v cizích službách — Kolumbus a Cabot — byli první, kdo po Normanu Leifovi přepluli Atlantský oceán. Daleké námořní cesty se nyní staly nutností a pro ně bylo zapotřebí velkých lodí; současně také potřeba vyzbrojení válečných a dokonce i obchodních lodí těžkými děly vyžadovala, aby vzrostla velikost i tonáž lodí. Stejné příčiny, které vyvolaly vznik stálých pozemních armád, nyní způsobily, že se na moři objevila stálá válečná loďstva; teprve od této chvíle můžeme skutečně mluvit o válečném loďstvu. Období koloniálních výbojů, které se nyní otevřelo před všemi mořeplaveckými národy, bylo i obdobím budování silných válečných flotil, které měly chránit právě založené kolonie a jejich obchod; následující období pak bylo bohatší na námořní bitvy a plodnější v rozvoji námořní výzbroje než kterékoli období předcházející.
Základní kámen britského válečného loďstva položil Jindřich VII., který postavil první válečnou loď, pokřtěnou "The Great Harry". Jeho nástupce[w] vytvořil pravidelné stálé loďstvo, které bylo vlastnictvím státu a jehož největší loď se jmenovala "Henry Grace de Dieu". Tato loď, největší, jaká byla do té doby postavena, měla 80 děl umístěných zčásti na dvou obvyklých hladkých dělových palubách, zčásti na přistavěných plošinách na přídi i na zádi. Měla čtyři stěžně a údaje o její tonáži kolísají mezi 1000 a 1500 tun. Když Jindřich VIII. zemřel, skládala se celá britská flotila asi z 50 plachetnic o celkové tonáži 12 000 tun s posádkou 8000 námořníků a příslušníků námořní pěchoty. Velké lodě tohoto období byly těžkopádné, se sníženou střední částí, tj. měly věžovitý příďový a záďový nástavek, a byly proto neobyčejně vratké. Další velkou lodí, o které máme zprávy, je "Sovereign of the Seas", která byla později přejmenována na "Royal Sovereign" a byla postavena roku 1637. Je to první loď, o jejíž výzbroji máme poměrně přesné údaje. Měla tři hladké paluby, zvýšenou přední palubu, polopalubu, záštitnou palubu a kajutový nástavek na ní; na spodní palubě měla třicet 42liberních a 32liberních děl, na střední palubě třicet l8liberních a 9liberních děl a na horní palubě 26 lehčích, patrně 6liberních a 3liberních děl. Kromě toho měla 20 stíhacích děl a 26 děl na zvýšené přední palubě a polopalubě. Při běžné službě v domácích vodách byla však tato výzbroj omezena na 100 děl, protože úplné vybavení bylo pro loď zřejmě příliš těžké. O menších lodích máme jen velmi skoupé zprávy.
Roku 1651 bylo válečné loďstvo rozděleno do 6 tříd; kromě nich však nadále existovalo mnoho nepravidelných typů, jako šalupy, odstavené skladištní lodě a později bombardovací lodě, korvety, zápalné lodě a jachty. Z roku 1677 máme seznam celého anglického válečného loďstva, podle něhož měla největší trojpalubní loď první třídy 26 děl dvaačtyřicetiliberních, 28 čtyřiadvacetiliberních, 28 devítiliberních, 14 šestiliberních a 4 třiliberní; nejmenší dvoupalubní loď (páté třídy) měla 18 osmnáctiliberních, 8 šestiliberních a 4 čtyřliberní děla, čili celkem 30 děl. Celé loďstvo se skládalo ze 129 lodí. Roku 1714 mělo 198 lodí, roku 1727 178 lodí a roku 1744 128 lodí. Později vzrůstá s počtem lodí i jejich velikost a s tonáží se zvětšuje i váha výzbroje.
První anglickou loď, odpovídající naší současné fregatě, postavil sir Robert Dudley už koncem 16. století, ale teprve za plných 80 let byl tento typ lodí, kterého poprvé používaly jihoevropské národy, všeobecně zaveden v britském válečném loďstvu. Zvláštní přednost, jíž fregaty vynikají — rychlost — nebyla tehdy po jistou dobu v Anglii doceňována. Britské lodě byly obvykle přetíženy děly, takže jejich dolní dělové střílny byly jen 3 stopy nad vodní hladinou; za neklidného moře nebylo proto možné tyto střílny otevírat a také plavební kvality lodi byly tímto přetížením velmi sníženy. Španělé i Francouzi měli v poměru k počtu děl větší tonáž, jejich lodě proto mohly mít děla větší ráže a vozit více zásob, měly větší schopnost udržet se na vodě a lépe plachtily. Anglické fregaty první poloviny 18. století měly až 44 děl, většinou 9liberních a 121iberních, ale i několik l8liberních, a tonáž asi 710 tun. Kolem roku 1780 se stavěly fregaty o 946 tunách a s 38 (většinou l8liberními) děly; pokrok je tu jasně patrný. Francouzské fregaty tohoto období měly při obdobné výzbroji v průměru o 100 tun větší tonáž. Asi v téže době (tj. v polovině 18. století) byly menší válečné lodě tříděny přesněji podle nových měřítek na korvety, brigy, brigantiny a škunery.
Roku 1779 se objevilo dělo (vynalezl je pravděpodobně britský generál Melville), které do značné míry změnilo výzbroj většiny válečných loďstev. Mělo velmi krátkou hlaveň a velkou ráži, svým typem se blížilo houfnici, ale mělo střílet s malou náplní plnými střelami na krátkou vzdálenost. Protože první vyráběla tato děla slévárenská společnost v Carron ve Skotsku, říkalo se jim karonády. Střelba z tohoto děla sice neměla na delší vzdálenost valný účinek, zblízka však působila na dřevěné části nepřátelské lodi zhoubně; střela měla sníženou rychlost (způsobenou redukovanou náplní), a proto prorážela větší otvor, ničila dřevěné části lodi daleko víc a tříštila je na množství nebezpečných odštěpků. Poněvadž tato děla byla poměrně lehká, dalo se jich několik snadno umístit na záštitné palubě a na zvýšené přední palubě; už roku 1781 bylo 429 lodí britského válečného loďstva vybaveno kromě své normální dělové výzbroje i 6 až 10 karonádami. Čteme-li zprávy o námořních bojích za válek s Francií a Amerikou, musíme mít na paměti, že Britové nikdy nezapočítávali karonády k dělům udávaným ve výzbroji lodi, takže například britská fregata, vedená jako loď s 36 děly, mohla ve skutečnosti mít včetně karonád 42 i více děl. Převaha v palebné síle děl, kterou karonády zajišťovaly bočním salvám britských lodí, tak za francouzské revoluční války pomohla rozhodnout nejedno střetnutí vybojované na krátkou vzdálenost. Přesto však byly karonády jenom východiskem z nouze, aby se zvětšila síla poměrně malých válečných lodí z doby před 80 lety. Jakmile velikosti lodí všech tříd vzrostly, byly karonády opět zatlačeny do pozadí a dnes jsou už značně překonané.
Ve stavbě válečných lodí Francouzi a Španělé rozhodně předstihli Angličany. Jejich lodě byly větší a měly daleko lepší tvary než lodě britské; zejména jejich fregaty byly dokonalejší jak svými rozměry, tak i plavebními kvalitami; po mnoho let pak Angličané při stavbě svých fregat kopírovali francouzskou fregatu "Hebe", kterou zajali roku 1782. Tou měrou, jak se zvětšovala délka lodí, snižovaly se věžovité stavby na přídi a zádi - příďové nástavky, záštitné paluby a záďové nástavky - a tím se zvyšovaly plavební kvality lodí, které tak postupně nabývaly poměrně elegantních tvarů, umožňujících rychlejší plavbu, a začaly se podobat dnešním válečným lodím. Místo aby se u těchto větších lodí zvyšoval počet děl, zvětšovala se ráže i váha a délka děl, aby bylo možno střílet s plnými náplněmi, a tak dosáhnout maximálního přímého dostřelu, což umožňovalo zahájit palbu už z velké vzdálenosti. Ráží menších než 24 liber se na větších lodích přestalo užívat a počet ostatních ráží se zjednodušil tak, aby na palubě jedné lodi byla děla jen dvou či nejvýše tří ráží. Na řadových lodích byla spodní paluba, která byla nejpevnější, vyzbrojena děly stejné ráže jako horní paluby, ale delšími a těžšími, aby bylo k dispozici aspoň jedno patro děl s největším možným dostřelem.
Kolem roku 1820 přišel francouzský generál Paixhans s vynálezem, který byl pro námořní výzbroj velmi důležitý. Zkonstruoval velkorážní dělo s úzkou komorou pro prachovou náplň v zadní části hlavně a začal z těchto "granátových děl" (canons obusiers) vypalovat duté střely s nízkým náměrem. Do té doby se dutými střelami střílelo na lodi pouze z houfnic pobřežních baterií, přestože se v Německu střílelo granáty plochou drahou střely z krátkých 24liberních a dokonce i l2liberních děl už dlouhou dobu, ovšem jen proti opevněním. Ničivé účinky granátů na dřevěné lodní boky dobře znal Napoleon, který v Boulogni vyzbrojil před výpravou proti Anglii většinu svých dělových člunů houfnicemi a stanovil pravidlo, že se na lodě musí útočit střelami, které po zasažení cíle vybuchují. Paixhansova granátová děla nyní umožnila vyzbrojovat lodě děly, která střílela granáty téměř horizontálně, a mohlo se jich proto užívat při námořním souboji s téměř stejnou pravděpodobností zásahu jako starých děl střílejících plné koule. Nové dělo zavedla brzy všechna loďstva a po různých zdokonaleních tvoří nyní podstatnou část výzbroje všech velkých válečných lodí.
Brzy poté došlo k prvním pokusům o využití páry k pohonu válečných lodí, jako to už předtím udělal Fulton u lodí obchodních. Vývoj od říčních parníků k parníkům pobřežním a postupně k námořním parolodím byl pomalý; stejně pomalu se vyvíjely i válečné parníky. Dokud byly jedinými paroloděmi kolesové parníky, byla tato pomalost zcela oprávněná. Kolesa a část stroje byla vystavena nepřátelské palbě a mohla být vyřazena jediným zdařilým zásahem; přitom zaujímala nejlepší část lodního boku a váha stroje, koles a uhlí natolik snižovala kapacitu lodi, že se s těžkou výzbrojí větším počtem dlouhých děl už vůbec nedalo počítat. Kolesový parník se proto nikdy nemohl stát řadovou válečnou lodí; svou větší rychlostí však mohl soupeřit s fregatami, které mají obvykle manévrovat v bocích nepřítele a sbírat plody vítězství nebo krýt ústup. Nyní dosáhla fregata právě oné velikosti a výzbroje, kterou potřebuje, aby se mohla bez obav vydat na samostatnou plavbu; současně pak jí její větší plavební kvality umožňují stáhnout se včas z nerovného souboje. Plavební kvality kterékoli fregaty byly parolodí daleko předstiženy; bez dobré výzbroje však paroloď nemohla splnit své poslání. O pravidelném boji palbou z boků nemohlo být ani řeči; počet děl musel být pro nedostatek prostoru vždycky menší než u plachetní fregaty. Tady se víc než kde jinde uplatňovalo granátové dělo. Omezený počet děl na palubě parní fregaty byl vyvažován jejich palebnou silou a ráží. Původně měla tato děla střílet jen granáty, v poslední době však byla zkonstruována tak těžká, zejména jako stíhací děla (na přídi a na zádi lodi), že mohou s plnými náplněmi střílet na značné vzdálenosti i plné střely. Nadto pak snížený počet děl umožňuje zřídit na palubě otočné plošiny a kolejnice, pomocí nichž lze všechna děla nebo aspoň většinu děl přemísťovat ke střelbě skoro všemi směry, čímž se útočná síla parní fregaty téměř zdvojnásobuje; parní fregata o 20 dělech tak může vždy nasadit nejméně tolik děl jako plachetní fregata o 40 dělech, neboť u té je na každém boku v činnosti pouze 18 děl. A tak velká moderní kolesová parní fregata je velmi obávanou zbraní; spojení větší ráže a dostřelu jejích děl s její rychlostí jí umožňuje ochromit protivníka na takovou vzdálenost, na jakou plachetní loď může jen stěží odpovědět účinnou palbou; když pak je pro parní fregatu výhodné, aby si vynutila boj, uplatní se s plnou ničivostí i její palebná síla. Její nevýhodou však zůstává to, že celý její pohybový mechanismus je vystaven přímé palbě a skýtá velký cíl.
U menších lodí, jako jsou korvety, návěstní čluny a jiná lehčí plavidla, která nehrají roli při námořní bitvě, jsou však velmi užitečná v průběhu akcí, byla velká výhodnost páry nasnadě, a tak bylo pro většinu námořních válečných flotil zkonstruováno množství takových kolesových lodí. Stejně tomu bylo u dopravních lodí. Když se plánovalo vylodění, pak parníky nejen zkracovaly délku přepravy na minimum, ale umožňovaly rovněž vypočítat dobu příjezdu na kterékoli místo s téměř absolutní přesností. Transport vojsk se nyní velmi zjednodušil, zvláště proto, že každá námořní země měla velkou flotilu obchodních parníků, kterých bylo možno v nutném případě použít jako dopravních plavidel. Právě tyto úvahy přivedly prince de Joinville v jeho známé brožuře k odvážnému tvrzení, že po změnách, které způsobila v podmínkách vedení námořní války pára, nelze už francouzskou invazi do Anglie pokládat za nemožnou.[325] Dokud však lodě určené k rozhodujícím akcím, tj. řadové lodě, byly i nadále výlučně plachetnicemi, nemohlo zavedení páry nijak podstatněji změnit podmínky, za nichž se odehrávaly velké námořní bitvy.
Teprve vynálezu lodního šroubu bylo souzeno úplně zrevolucionovat vedení námořní války a přeměnit všechny válečné flotily v parní loďstva. První krok k tomu byl učiněn až plných 13 let po vynalezení lodního šroubu. Francouzi, kteří byli vždycky před Angličany v projektování i stavbě lodí, udělali tento krok první. Tak konečně roku 1849 sestrojil francouzský inženýr Dupuy de Lôme první šroubovou řadovou bitevní loď "Napoléon" se 100 děly a se silou 600 koní. Tato loď neměla být závislá pouze na páře; na rozdíl od koles umožnil šroub, aby si loď zachovala všechny tvary a lanoví plachetnice; loď tak mohla být poháněna libovolně buď pouze parou nebo pouze plachtami či obojím dohromady. Mohla si proto vždycky ušetřit uhlí pro případ potřeby tím, že se uchýlila k plachtám, a byla tak daleko méně závislá na blízkosti přístavů pro zásobování uhlím než starý kolesový parník. Z tohoto důvodu a také proto, že jeho parní síla byla příliš malá na to, aby mu dala plnou rychlost kolesového parníku, se "Napoléonu" a ostatním lodím tohoto typu říkalo lodi s přídavným parním pohonem; od té doby však byly zkonstruovány řadové lodě, které mají dost parní síly, aby dosahovaly plné rychlosti, jíž je lodní šroub schopen. Uspěch "Napoléona" způsobil, že se šroubové řadové lodě brzy stavěly jak ve Francii, tak i v Anglii. Ruská válka[x] byla novou pobídkou k této radikální změně ve stavbě válečných lodí, a když se zjistilo, že většina důkladně postavených řadových lodí může být celkcm snadno vybavena šroubem a stroji, stala se přeměna všech válečných loďstev na parní flotily jen otázkou času. Žádná z velkých námořních mocností dnes už nepomýšlí na stavbu dalších velkých plachetnic; téměř všechny lodě, které se nyní začínají stavět, jsou šroubové parníky a výjimku tvoří jen několik kolesových parníků, kterých je z jistých důvodů stále potřeba. Do roku 1870 budou plachetní válečné lodě téměř tak zastaralé, jako je dnes kolovrátek či mušketa s hladkou hlavní.
Krymská válka zrodila dva nové konstrukční typy lodí. První z nich je parní dělový člun čili moždířový člun, který původně zkonstruovali Angličané pro zamýšlený útok na Kronštadt. Je to malé plavidlo s ponorem 4 až 7 stop, vyzbrojené jedním nebo dvěma těžkými dalekonosnými děly nebo těžkým moždířem; jako dělového člunu se ho obvykle používá v mělkých a těžko splavných vodách, jako moždířového člunu se ho používá k bombardování opevněných námořních arzenálů z velké dálky. Tyto lodě se mimořádně osvědčily a sehrají nepochybně důležitou roli při budoucích námořních operacích. U Sveaborgu se ukázalo, že moždířový člun úplně mění poměr sil obrany a útoku mezi pevností a loděmi tím, že lodím umožňuje bez odvety bombardovat pevnosti silou, kterou dříve nikdy neměly; ve vzdálenosti 3000 yardů, z níž mohou moždířové granáty zasáhnout cíl tak velký, jako je město, jsou tyto lodě samy téměř bezpečné, protože jejich povrch je malý. Dělové čluny, působící v součinnosti s pobřežními bateriemi, naopak posílí obranu a dodají též námořní válce ony lehké harcovníky, které dosud postrádala.
Druhou novinkou jsou obrněné neprůstřelné plovoucí baterie, které první zkonstruovali Francouzi k útoku na pobřežní obranné stavby. Byly vyzkoušeny pouze u Kinburnu a jejich úspěch — dokonce i proti vetchým předprsním a zrezivělým dělům této malé pevnosti — nebyl příliš pozoruhodný.[326] Francouzi s nimi přesto byli zřejmě tak spokojeni, že od té doby pokračují v pokusech s loďmi pokrytými ocelovým pancířem. Sestrojili dělové čluny s jakousi neprůstřelnou ocelovou předprsní na přídi, chránící dělo i jeho obsluhu; jestliže však plovoucí baterie byly těžkopádné a musely být vlečeny, pak tyto dělové čluny měly příď neustále hluboko ponořenu a k plavbě po moři se vůbec nehodily. Francouzi však sestrojili ocelovými pláty pokrytou parní fregatu "La Gloire", která prý je neprůstřelná, má značnou rychlost a je zcela schopna přestát bouři. O převratu, který prý tyto neprůstřelné fregaty způsobí ve vedení námořní války, se objevují silně přehnaná tvrzení. Říká se, že řadové lodě zastaraly a že pro výsledek velkých námořních akcí budou nyní rozhodující tyto fregaty s jedinou baterií děl, neprůstřelné ze všech stran, kterým nemůže čelit žádná dřevěná třípalubní loď. Zde není na místě přít se o tyto otázky; poznamenejme však, že je mnohem snazší vynalézt a umístit na palubu dostatečně těžká děla s rýhovanými hlavněmi, aby byla s to rozbít železné či ocelové pláty, než zkonstruovat lodě pokryté tak tlustou vrstvou kovu, aby odolaly střelám či granátům z těchto děl. Pokud jde o "Gloire", není stále ještě jisté, zda dokáže přestát bouři, a říká se též, že nemůže nabrat dostatek uhlí, takže není schopna být na moři pod parou déle než 3 dny. Co dokáže její britský konkurent — "Warrior" — to se teprve uvidí. Omezení výzbroje a nákladu uhlí a konstrukční změny bezpochyby umožní vytvořit loď, která by byla zcela neprůstřelná palbou z velkých a středních vzdáleností a která by byla též dobrou parolodí; ve věku, kdy dělostřelecká věda dělá tak rychlé pokroky, je však velmi sporné, zda se konec konců vyplatí takovéto lodě konstruovat.
Převrat, který nyní v dělostřelectví způsobují děla s rýhovanou hlavní, bude patrně pro vedení námořní války daleko důležitější než všechen vliv obrněných lodí. Každé rýhované dělo, které si zasluhuje toto jméno, je na velké vzdálenosti tak přesné, že dřívější neúčinnost námořní střelby na tyto vzdálenosti bude patrně co nejdřív odbytou věcí. Navíc pak dělo s rýhovanou hlavní, dovolující používat podlouhlých střel a redukované náplně, umožňuje značně zmenšit vývrt hlavně a váhu děl na boku lodi, anebo zůstane-li vývrt hlavně stejný, dává daleko lepší výsledky. Podlouhlá střela z 32liberního rýhovaného děla vážícího 56 anglických centů předčí kouli l0palcového děla s hladkou hlavní vážícího 113 anglických centů nejen vahou, ale i průrazností, dostřelem a přesností. Útočná síla každé lodi se nejméně ztrojnásobí, bude-li tato loď vyzbrojena děly s rýhovanou hlavní. Mimoto se vždycky pociťovala naléhavá potřeba vynalézt nárazový granát, který by vybuchl právě v tom okamžiku, kdy proniká bokem lodi. Rotace koule to znemožňovala; nárazový zapalovač nebyl vždycky ve chvíli dopadu granátu ve správné poloze, a proto neúčinkoval. Podlouhlá střela z děla s rýhovanou hlavní, rotující kolem své podélné osy, musí vždycky udeřit hlavicí a prostá nárazová zápalka na hlavě zapalovače přivede granát k výbuchu v okamžiku, kdy vniká do lodního boku. Je nepravděpodobné, že by kterákoli z dosud vynalezených obrněných lodí mohla beztrestně čelit dvěma takovýmto bočním salvám z dvoupalubní lodi, nemluvě už o granátech, které vniknou dovnitř dělovými střílnami a vybuchnou mezi palubami. Děla s rýhovanou hlavní jistě do značné míry zamezí takové boje na krátké vzdálenosti, při jakých se uplatňovaly karonády; manévrování znovu nabude rozhodujícího významu, a protože nyní pára zbavuje bojující lodě závislosti na větru a proudu, bude se vedrní námořní války v budoucnu daleko víc blížit metodám pozemních bitev a bude se řídit jejich taktickými pravidly.
Válečné lodě, z nichž se skládají moderní válečná loďstva, se třídí na různé kategorie od první do šesté třídy. Protože se však tyto kategorie různí a určují se zcela libovolně, bude lépe třídit válečné lodě běžným způsobem na řadové lodě, fregaty, korvety, brigy, škunery atd. Řadové lodě jsou největší válečná plavidla, která mají tvořit bitevní linii ve všeobecné akci a mají rozhodnout o výsledku boje vahou střel vrhaných na nepřátelské lodě. Jsou buď třípalubní, nebo dvoupalubní, tj. mají tři nebo dvě kryté paluby vyzbrojené děly. Těmto palubám se říká spodní, střední a hlavní čili horní paluba. Horní paluba, která byla dříve zakryta pouze záštitnou a přední palubou, je nyní zakryta souvislou otevřenou palubou od přídi až po záď. Na této otevřené palubě, které se stále říká přední a zadní paluba (část uprostřed se nazývá středopalubní lávka), jsou rovněž umístěna děla, hlavně karonády, takže ve skutečnosti má dvoupalubní loď 3 řady a třípalubní loď 4 řady děl nad sebou. Nejtěžší děla jsou samozřejmě umístěna na spodní palubě, a čím jsou baterie výše nad vodou, tím jsou jejich děla lehčí. Protože ráže bývá většinou stejná, dosahuje se toho snížením váhy samotných děl, takže se u děl na horních palubách může používat pouze redukovaných náplní a to znamená, že mohou střílet pouze na kratší vzdálenost. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla jsou stíhací děla, která se umísťují na přídi a na zádi a která, přestože stojí na přední či zadní palubě, jsou co nejdelší a nejtěžší, poněvadž mají působit na nejdelší dosažitelnou vzdálenost. Příďová a záďová děla anglických řadových lodí jsou tedy buď 8palcová či 10palcová granátová děla nebo 56liberní děla (s vývrtem hlavně 7,7 palce) či 68liberní děla (s vývrtem hlavně 8,13 palce) střílející plnými koulemi; jedno z nich je umístěno na přední palubě na otočné plošině. V anglickém loďstvu je na lodi první kategorie obvykle 6 děl na zádi a 5 děl na přídi; ostatní výzbroj takové lodi je tato:
| —————————————————————————————————————————————————————— | |||||
| Umístění děl | |||||
| —————————————————————————————————————————————————————— | |||||
| Spodní paluba | 8palcová granátová děla | ||||
| Spodní paluba | 32liberní děla | ||||
| Střední paluba | 8palcová granátová děla | ||||
| Střední paluba | 32liberní děla | ||||
| Horní paluba | 32liberní děla | ||||
| Přední a zadní paluba |
  |
32liberní děla 32liberní karonády |
17 " |
4 " 0 " |
14 |
| —————————————————————————————————————————————————————— | |||||
| Celkem | |||||
Výzbroj řadových lodí nižších tříd se řídí stejnou zásadou. Pro srovnání uvedeme rovněž výzbroj francouzské lodě první třídy, totiž: na spodní palubě 32 dlouhých třicetiliberních děl; na střední palubě 4 osmdesátiliberní granátová děla a 30 krátkých třicetiliberních děl; na horní palubě 34 třicetiliberních granátových děL; na přední a zadní palubě 4 třicetiliberní granátová děla a 16 třicetiliberních karonád; celkem 120 děl. Francouzské 80liberní granátové dělo má o 0,8 palce větší vývrt hlavně než 8palcové anglické dělo; 30liberní granátové dělo a 30liberní dělo mají o něco větší vývrt hlavně než anglické dvaatřicetiliberky, takže výhodnější váhu kovu podle toho mají Francouzi. Nejmenší řadová loď má nyní 72 děla; největší fregata má 61 děl.
Fregata je loď, která má pouze jednu krytou palubu osazenou děly a nad ní další, otevřenou palubu (přední a zadní palubu), na které jsou též umístěna děla. Výzbroj fregaty v anglickém loďstvu tvoří obvykle 30 děl (buď vesměs granátová děla, nebo zčásti granátová děla a zčásti dlouhá 32liberní děla) na dělové palubě a 30 krátkých 32liberních děl na přední a zadní palubě s jedním těžkým otáčivým dělem na otočné plošině na přídi. Protože se fregaty většinou posílají do samostatných akcí, kde je vždycky pravděpodobné, že se dostanou jednotlivě do souboje s nepřátelskými fregatami vysílanými se stejným posláním, usilovala většina námořních národů o to, aby jejich fregaty byly co největší a nejsilnější. U žádné kategorie lodí se zvětšování velikosti neprojevilo tak výrazně jako u fregat. Spojené státy, které potřebovaly levné loďstvo, zároveň však dost silné na to, aby vzbudilo respekt, první zpozorovaly, jak velkou výhodu jim může dát flotila velkých fregat, z nichž každá by měla převahu proti kterékoli fregatě jiných národů. Využily také převahy amerických loďařů ve stavbě rychlých lodí, a řada dobře vedených bojů za poslední války s Anglií (1812-1814; viz poznámka [62]) ukázala, že tyto americké fregaty jsou strašlivými protivníky. Dodnes se fregaty Spojených států pokládají za vzory tohoto typu lodí, ačkoli rozdíl ve velikosti ve srovnání s jinými loďstvy už zdaleka není tak výrazný, jako byl před 30 nebo 40 lety.
Další kategorie válečných lodí se nazývá korvety. Mají jen jedno patro děl umístěných na otevřené palubě; větší typy této kategorie však mají i přední a zadní palubu (které však nejsou spojeny souvislou palubou ve střední části lodi) a na nich několik dalších děl. Takové korvety tedy téměř odpovídají tomu, čím byla fregata před 80 lety, než byly obě zvýšené krajní části lodi spojeny souvislou hladkou palubou. Tyto korvety jsou ještě natolik silné, že mohou mít děla stejné ráže jako větší lodě. Mají rovněž tři stěžně, všechny s ráhnovými plachtami. Z menších lodí mají brigy a škunery od 20 do 6 děl. Mají jen dva stěžně, přičemž brigy mají ráhnové a škunery stěhové plachty. Ráže jejich děl musí být ovšem menší než u větších lodí a nepřesahuje obvykle 18 nebo 24 liber; někdy klesá až na 12 a 9 liber. Lodě s touto malou útočnou silou nelze posílat tam, kde se počítá s vážným odporem. V evropských vodách je vesměs začínají vytlačovat malé parníky; skutečnou službu mohou prokázat jen u takových pobřeží, jako je pobřeží Jižní Ameriky, Číny atd., kde se mohou setkat jen se slabými protivníky a kde pouze reprezentují vlajku mocného námořního národa.
Výzbroj, kterou jsme uvedli, je pouze výzbroj nyní používaná; není však pochyby o tom, že se tato výzbroj během příštích 10 let úplně změní všeobecným zavedením lodních děl s rýhovanou hlavní.
———— * ————
| Napsal B. Engels kolem 22. listopadu 1860 Otištěno v „New American Cyclopaedia“, sv. XII, 1861 |
Podle textu encyklopedie Přeloženo z angličtiny |
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
a V českém hradebnictví se takový obranný pavlán nazývá podsebití. (Pozn. čes. red.)
b — kleště, hradba klešťová. (Pozn. red.)
c Dnešní Érakleion na Krétě. (Pozn. čes. red.)
d Coupure (vnitřní val, zářez) se v pevnostním stavitelství nazývala opevnění, zdi, palisády a jiné stavby umístěné za hlavním valem proto, aby na nich v případě prolomení hlavního valu bylo možno pokračovat v obraně vnitřního prostoru. (Pozn. čes. red.)
f Rohová hradba je baštovaná fronta se dvěma polobaštami, kurtinou a ravelinem, předsunutá před hlavni příkop a ukončená na obou stranách přímou linií tvořenou valem a příkopem, která je vedena v prodlouženi lící bašt hradebního pásu tak, aby byla plně kryta z boku jejich palbou. Korunová hradba se skládá ze dvou takovýchto předsunutých front (z jedné bašty, chráněné z boků dvěma polobaštami); dvojitá korunová hradba má tři fronty. Val všech těchto opevňovacích staveb musí být aspoň o tolik nižší než val hradebního pásu, o kolik je nižší val ravelinu, a to proto, aby je mohl hradební pás ovládat. Použiti takovýchto vnějších opevnění — byla to přirozeně výjimka — se řídilo povahou terénu. (Engelsova poznámka.)
g — kleště, hradba klešťová. (Pozn. red.)
h — zubovitý půdorys. (Pozn. red.)
i — předních valů. (Pozn. red.)
j — se zubovitým půdorysem. (Pozn. red.)
k Rimpler neumísťuje bašty na konce, ale doprostřed kurtin. (Pozn. čes. red.)
l — koruně. (Pozn. red.).
n — doslova: Mariovi mezci. (Pozn. red.)
o — trén. (Pozn. red.)
p — voják. (Pozn. red.)
q — od hlavy až k patě. (Pozn. red.)
r — těžkooděná jízdní lenní šlechta. (Pozn. red.)
s — tj. Eduard, princ Waleský. (Pozn. red.)
t — španělskými jezdci. Tehdejší španělský jezdec (též rohatka, rozsocháč) byla překážka proti jezdectvu, kterou tvořila asi 4 m dlouhá kláda čtvercového průřezu, jíž byly křížem prostrkány dřevěné nebo kovové tyče, dlouhé asi 1 m a na obou koncích zahrocené nebo opatřené špicemi. Překážka stála na dvou řadách hrotů (takže ze strany měla podobu písmene X) a zbývající dvě řady hrotů čněly šikmo vzhůru. (Pozn. čes. red.)
u — šachovitě. (Pozn. red.)
v — doslova: gymnastickým bokem. (Pozn. red.)
w — tj. Jindřich VIII. (Pozn. red.)
x — tj. krymská válka z let 1853—1856. (Pozn. red.)
y — cwt = anglický cent, tj. 50,8 kg. (Pozn. red.)
300 Při psaní této stati Engels používal druhého vydání práce A. von Zastrowa, "Geschichte der beständiger Befestigung oder Handbuch der vorzüglichsten Systéme und Manieren der Befestigungskunst" ["Dějiny stálých opevnění aneb Příručka nejvhodnějších systémů a metod opevňovacího umění"], Lipsko 1839.
Redakce "NewAmerican Cyclopaedia" připojila na konec stati otištěné v VII. svazku roku 1859 tabulku s přehledem postavených nebo rozestavěných pevností v USA podle údajů k říjnu 1859. Tabulka uvádí i peněžní částky vydané na stavbu, opravy a modernizaci těchto pevností.
301 Tím se míní německý inženýr Daniel Speckle (Specklin) a jeho kniha "Architectura von Vestungen" ("Architektura pevnosti"], Štrasburk 1589.
302 Tím se myslí 6. díl knihy Niccola Tartaglii: "Quesiti et inventioni diverse" ["Různé výzkumy a vynálezy"], vydané v Benátkách roku 1554, První vydání knihy vyšlo v Benátkách roku 1546.
303 Galasso Alghisi, "Delle fortificazioni" ["O opevňování"], Benátky 1570; Girolamo Maggi a Jacomo Castriotto, "Della fortificazione delle cittá" ["O opevňování měst"], Benátky 1564.
304 Francesco Marchi a Gabriello Busca žili už v 16. století, ale jejich díla vyšla až posmrtně; Marchiho "Della architettura militare libri tre" v Brescii 1599 a Buscova "Architettura militare" v Miláně 1619. Florianiho dílo "Difesa et offesa della piaze" vyšlo v Benátkách 1630 a 1654 a Rossettiho "Fortificatione a revoscio" v Turíně 1678.
305 Za války o španělské dědictví (1701-1714) byla roku 1702 obležena pevnost Landau (ve Falci), kterou měli v rukou Francouzi, a byla dobyta německými císařskými vojsky. Roku 1703 Francouzi pevnost znovu dobyli, příštího roku ji císařští opět oblehli a po tříměsíčním obležení muselo Landau kapitulovat. Roku 1713 se města znovu zmocnili Francouzi.
306 Míní se tu obrana Vídně proti turecké armádě, která obléhala město v červenci 1683; obležení skončilo vítězstvím rakousko-německo-polských vojsk, která 12. září 1683 Turky porazila. Rozhodující úlohu přitom sehrálo polské vojsko pod velením Jana Sobieského, které přišlo rakouskému hlavnímu městu na pomoc. Bitva u Vídně zastavila postup Turků do střední Evropy.
307 Základním Montalembertovým dílem o opevňování je "Le Fortification perpendiculaire, ou Essai sur plusieurs manières de fortifier la ligne droite, le triangle, le quarré et tous les poligônes" ["Kolmé opevnění, čili studie o různých způsobech opevňování přímé linie, trojúhelníku, čtverce a všech mnohoúhelníků"], sv, 1-5, Paříž 1776 až 1786.
308 Maxmiliánovy věže byly samostatné obranné stavby zvláštní konstrukce rakouského arcivévody Maxmiliána dʼEste. Měly zpravidla dvě patra a dělovou plošinu s parapetem. Do obou pater i na plošinu se umísťovala děla tak, aby mohla vést soustředěnou palbu. Každá věž byla kryta příkopem a zemním náspem. V letech 1828—1836 bylo vybudováno 32 věží této konstrukce kolem Lince. Tyto věže měly působit při obraně jako samostatné pevnůstky.
309 Opevněný tábor u Bunzelwitzu (ve Slezsku) — systém opevnění polního typu, který byl budován od roku 1760 za sedmileté války (1756—1763) na rozkaz pruského krále Bedřicha II.; Bedřichova armáda v tomto táboře v letech 1760—1762 několikrát zaujala obranu proti ruským a rakouským vojskům.
Linie u Tôrres Vedras (u Lisabonu) byly zřízeny roku 1810 na Wellingtonův rozkaz, aby chránily postavení anglo-portugalské armády proti francouzskému vojsku. Tyto linie se třemi řadami mohutných opevnění sehrály důležitou úlohu ve válce na Pyrenejském poloostrově (1808—1814); v letech 1810—1811 pomohly zadržet ofenzívu francouzské armády maršála Massény u Lisabonu.
Francouzské opevněné linie u Weissenburgu (v Elsasku) vybudovala roku 1706 za války o španělské dědictví (1701—1714) armáda maršála Villarse, která se tam bránila proti německým císařským vojskům; později je zdokonalil Cormontaigne. Zvlášť prudký boj o ovládnutí těchto linií svedli Francouzi a Rakušané za války Francouzské republiky proti první protifrancouzské koalici (1792—1797).
O rakouských opevněních před Veronou a o jejich úloze při válečných akcích kontrarevoluční rakouské armády proti piemontským vojskům roku 1848 viz Engelsovu práci "Pád a Rýn" a jeho článek "Jak Rakousko drží v šachu Itálii" (Marx-Engels, Spisy 13).
310 Za maďarské národně osvobozenecké války proti Rakousku v letech 1848 až 1849 umožnil opevněný tábor u pevnosti Komárna maďarské armádě, aby dvakrát — 2. a 11. července 1849 — odolala početně silnějším rakouským vojskům. Sama pevnost dvakrát (v lednu až dubnu a v červenci až září) odolala dlouhému obléhání a byla vydána Rakušanům teprve 27. září.
311 Dórové — jedna z hlavních skupin starořeckých kmenů, která se ve 12. - 11. století před n. 1. přestěhovala ze severu na Peloponnéský poloostrov a na jižní ostrovy Egejského moře. Na rozdíl od kmenů, které se v Řecku usadily už dříve, jako byli Achajové, Iónové a Aiólové, si Dórové zachovali více patriarchálně archaických rysů svého společenského řádu. Proces rozkladu prvobytně pospolné společnosti vedl však i u Dórů k vytvoření rodové aristokracie a v 8. - 6. století před n. l. ke vzniku otrokářských států, z nichž nejsilnější byla Sparta.
312 Změna sestavy falangy protichodem: 
313 Samnitské války (343-341, kolem 327-304 a 298-290 před n. l.) — války mezi Římany a Samnity (skupinou italských kmenů, sídlících v horské oblasti Středních Apenin) v období boje Říma o panství nad střcdní Itálií. Vítězství nad Samnity bylo důležitým mezníkem při upevňování římského otrokářského státu a při spojování italských kmenů pod římskou vládou.
314 Jde o šestou knihu Polybiova díla "Všeobecné dějiny ve čtyřiceti knihách".
315 U Laupenu (nedaleko Bernu) porazila dne 21. června 1339 švýcarská pěchota, složená ze svobodných sedláků, spojené vojsko rakouských, německých a italských feudálů. Těžkopádný bojový šik rytířů byl na počátku bitvy uvítán mračnem kamenů a zastavil se. Toho využila švýcarská pěchota, pronikla mezi rytíře a donutila je ustoupit. Při novém pokusu rytířů o útok jim vpadli Švýcaři do týlu, způsobili jim těžké ztráty a definitivně je zahnali na útěk. Bitva byla významnou etapou boje švýcarských kantonů za nezávislost (viz poznámku [37]).
316 Jde o válku spojeného království Kastilie a Aragonie (španělské monarchie) proti Granadskému emirátu v letech 1481-1492; tato válka byla závěrečnou etapou boje za vypuzení Maurů z Pyrenejského poloostrova — reconquisty (viz poznámku [207]). Válka skončila dobytím Granady Španěly.
317 Jde o války, které vedla vojska rakouského císařství proti tureckému vpádu v první polovině 16. století. Schéma taktické sestavy uherské ordonance, kterou Engels popisuje dále v textu, vypadalo takto:
318 Sestava dvou španělských brigád:
A, B = prapory prvního šiku
C, D, E, F = prapory druhého šiku (místo praporů D a E mohl být jen jeden prapor)
G, H = prapory třetího šiku.
319 Schéma uskupení švédské brigády:
320 U Lexingtonu a Concordu (ve státě Massachusetts) byla dne 19. dubna 1775 anglická pravidelná vojska poražena americkými povstalci, bojujícími v rozptýleném tvaru. Tyto boje byly počátkem války anglických kolonií v Severní Americe za nezávislost.
321 Trotha, "Beitrag zur Erörterung der Frage: Welchen nothwendigen Einfluss haben die bis jetzt gebräuchlichen weittragenden Handfeuerwaffen auf das Gefecht der Infanterie?" ["Příspěvek ke studiu otázky, jaký vliv musejí mít dosud používané dalekonosné ruční palné zbraně na boj pěchoty"], Wittenberg 1857.
322 Válka Francie a Sardinského království (Piemontu) proti Rakousku trvala od 29. dubna do 8. července 1859. Rozpoutal ji Napoleon III., který pod heslem "osvobození" Itálie usiloval o územní zisky v Itálii a o upevnění bonapartistického režimu ve Francii pomocí úspěšného "lokálního" válečného tažení. Italská velkoburžoazie a liberální šlechta chtěla válkou dosáhnout sjednocení Itálie bez účasti lidových mas pod vládou savojské dynastie panující v Piemontě. Napoleon III. se však polekal širokého rozmachu národně osvobozeneckého hnutí proti utlačovateli Itálie — rakouské monarchii. Ve snaze zachovat politickou roztříštěnost Itálie a z obavy před válečnými komplikacemi v případě, že by se válka protáhla, uzavřel po několika vítězstvích francouzsku-piemontských vojsk 11. července za zády Sardinie separátní villafranckou mírovou smlouvu s Rakouskem. Francie získala válkou Savojsko a Nizzu, Lombardie byla připojena k Sardinii a Benátsko zůstalo pod vládou Rakušanů až do roku 1866.
323 Na konec tohoto hesla připojila redakce "New American Cyclopaedia" odstavec, v němž uvádí informace o rozvoji válečného loďstva USA od roku 1775. V tomto odstavci jsou údaje o stavu amerického válečného loďstva až do doby, kdy byl vydán XII. svazek encyklopedie (1861). Engelsův článek, který byl v tomto svazku uveřejněn, byl však napsán o několik měsíců dříve.
324 V průběhu první punské války 264-241 před n. l. (viz poznámku [281]) vybudovali Římané, kteří zpočátku neměli prostředky k boji s velkými kartaginskýnii námořními silami, na svou dobu mohutné loďstvo a s jeho pomocí několikrát porazili loďstvo kartaginské. Námořní moc Kartága tím byla podkopána. K úspěchu Římanů přispělo i zavedení můstků, kterých se používalo při zahákování nepřátelské lodi.
325 Jde o brožuru prince de Joinville "De lʼétat des forces navales de la France" ["O stavu válečných námořních sil Francie"], která byla vydána roku 1844.
326 Za krymské války (1853-1856) byla malá ruská pevnost Kinburn, chránící vstup do limanu Dněpru a Bugu, bombardována dne 17. (5.) října 1855 z moře spojeným anglo-francouzským loďstvem. Bombardování se účastnily tři francouzské obrněné plovoucí baterie.