Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx a Bedřich Engels



Hesla pro „New American Cyclopaedia“ - napsaná v únoru až květnu 1858


Bidassoa, BE
Budín, BE
Předmostí, BE
Katapulta, BE
Tábor, BE
Coehoorn, BE
Brescia, BE
Barma, BE
Bomarsund, BE
Beresford, KM a BE
Jezdectvo, BE


Bidassoa

Bidassoa — říčka v baskických provinciích Španělska, proslavená bitvami, které na jejích březích svedli Francouzi, vedení Soultem, s Angličany, Španěly a Portugalci, jimž velel Wellington. Po porážce u Vitorie roku 1813[257] shromáždil Soult svá vojska v postavení, jehož pravé křídlo se opíralo o mořský břeh proti Fuenterrabii a mělo před sebou Bidassou, a jehož střed a levé křídlo se táhly přes několik horských hřebenů směrem k Saint Jean-de-Luz. Z tohoto postavení se Soult jednou pokusil uvolnit posádku blokovanou v Pamploně, byl však odražen. Wellingtonem obležený San Sebastián byl nyní pod silným tlakem a Soult se rozhodl obléhání zmařit. Z jeho postavení na dolní Bidassoi bylo jen 9 mil k Oyarzunu, vesnici ležící na silnici do San Sebastiánu; kdyby se mu podařilo dosáhnout této vesnice, musel by nepřítel od obléhání upustit. Koncem srpna 1813 proto Soult soustředil na Bidassoi dvě kolony. Kolona na levém křídle, které velel generál Clausel a která měla 20 000 mužů a 29 děl, zaujala postavení na horském hřebeni proti Veře (místu, za nímž byl horní tok řeky už v rukou spojenců), zatímco generál Reille s 18 000 muži a se zálohou 7000 vojáků vedených Foyem stanul níže po proudu nedaleko silnice z Bayonne do Irúnu. Francouzský opevněný tábor v týlu držel dʼErlon se dvěma divizemi, aby odrazil každý obchvatný pohyb spojeneckého pravého křídla.

Wellington se o Soultově plánu dozvěděl a učinil všechna protiopatření. Krajní levé křídlo jeho postavení, chráněné zpředu ústím řeky Bidassoi, kam ještě dosahoval příliv, bylo dobře opevněno, i když vojska, která tam byla rozmístěna, nebyla nijak početná; střed — velmi těžce přístupné a rozeklané hřbety San Marcialu — byl posílen polními opevněními a obsazen Freirovými Španěly, zatímco 1. britská divize stála v záloze v jejich týlu vlevo, blízko silnice na Irún. Pravé křídlo na skalnatých svazích hory Peňa de Haya bylo obsazeno Longovými Španěly a 4. anglo-portugalskou divizí; Inglisova brigáda 7. divize je spojovala s lehkou divizí ve Veře a s vojsky vyčleněnými ještě dále vpravo mezi kopci. Podle Soultova plánu měl Reille obsadit San Marcial (kde chtěl vytvořit předmostí pro další operace), zatlačit spojence k jejich pravému křídlu do soutěsek Peňa de Haya, a tak uvolnit silnici pro Foye, který měl po ní postupovat přímo na Oyarzun; mezitím měl Clausel — zanechav jednu divizi, aby střežila Veru — překročit Bidassou trochu níže pod tímto místem a zatlačit všechna vojska, která měl proti sobě, na Peňa de Haya, a tak podporovat a chránit z boku Reillův útok.

Ráno 31. srpna přebrodila Reillova vojska v několika kolonách řeku, prudkou ztečí dobyla první hřeben San Marcialu a postupovala na vyšší a dominující hřebeny této horské skupiny. V tomto těžko schůdném terénu se však jeho špatně vedená vojska dostala do zmatku; střelci a jejich podpůrné oddíly se pomíchali a na některých místech se shlukli do zmatených skupin; vtom španělské kolony vyrazily shora po úbočí a zatlačily Francouze zpět k řece. Druhý útok byl zprvu úspěšnější a Francouzi pronikli až k samému španělskému postavení; tam však už byli vysíleni a postup Španělů je znovu zatlačil ve velkém nepořádku až na Bidassou. Soult, který se mezitím dozvěděl, že Clausel provedl svůj útok dobře a že pomalu získává půdu na hoře Peňa de Haya a tlačí před sebou Portugalce, Španěly a Brity, začal hned vytvářet z Reillových záloh a z Foyových vojsk kolony pro třetí a konečný útok; tu však dostal zprávu, že dʼErlon byl ve svém táboře napaden silnými vojsky. Jakmile Wellington podle soustřeďování Francouzů na dolním toku Bidassoi nabyl jistoty o skutečném směru útoku, nařídil okamžitě, aby všechna vojska na kopcích na krajním pravém křídle zaútočila na všechna nepřátelská vojska před sebou. Tento útok byl sice odražen, byl však velmi závažný a mohl být znovu obnoven. Současně zaujala část britské lehké divize postavení na levém břehu Bidassoi, aby ohrožovala z boku Clauselův útok. Soult nyní upustil od zamýšleného útoku a stáhl Reillova vojska zpátky za Bidassou. Clauselova vojska se odpoutala teprve pozdě v noci, a to po prudkém boji o most u Very — brody byly totiž neschůdné po silném dešti, který se toho dne spustil. Spojenci dobyli ztečí San Sebastián až na citadelu, která kapitulovala 9. září.

K druhé bitvě na Bidassoi došlo 7. října, kdy si Wellington vynutil přechod přes tuto řeku. Soultovo postavení bylo přibližně stejné jako předtím; Foy držel opevněný tábor v Saint Jean-de-Luz, dʼErlon obsadil Urdax a tábor Ainhoa, Clausel byl na hřebeni spojujícím Urdax s dolním tokem Bidassoi a Reille byl rozmístěn podél řeky od Clauselova pravého křídla dolů k moři. Celá fronta byla opevněna a Francouzi stále ještě pracovali na posílení svých opevnění. Britské pravé křídlo stálo proti Foyovi a dʼErlonovi; střed, který tvořili Girónovi Španělé a lehká divize s Longovými Španěly a 4. divizí v záloze, celkem 20 000 mužů, byl rozmístěn proti Clauselovi; na dolním toku Bidassoi pak byli k útoku na Reilla připraveni Freirovi Španělé, 1. a 5. anglo-portugalská divize a nezačleněná Aylmerova a Wilsonova brigáda, celkem 24 000 mužů. Wellington všechno připravil k překvapivému úderu. V noci na 7. října se jeho vojska rozmístila dobře kryta před zraky nepřítele; stany jeho tábora nebyly strženy. Kromě toho se Wellington od pašeráků dozvěděl o poloze tří brodů v ústí Bidassoi, které bylo možno za nízkého stavu vody při odlivu překročit a o nichž Francouzi nevěděli, a cítili se proto na této straně zcela bezpečni.

Ráno 7. října, kdy francouzské zálohy tábořily daleko v týlu, a četní vojáci jedné divize rozmístěné v první linii byli odveleni k pracím na redutách, přebrodila 5. britská divize a Aylmerova brigáda za odlivu ústí řeky a zamířila k opevněnému táboru zvanému "Tábor sansculotů". Jakmile vkročili na druhý břeh, zahájila děla na San Marcialu palbu a dalších 5 kolon vyrazilo k brodům. Zformovaly se na pravém břehu dříve, než se Francouzi vůbec zmohli na odpor; překvapení se plně zdařilo; francouzské prapory, přicházející po jednom a nepravidelně, byly poraženy a celá linie včetně klíčového postavení — vrchu Croix de Bouquets — byla dobyta dříve, než mohly dorazit jakékoli zálohy. Tábor Biriatu a Bildox spojující Reilla s Clauselem byl obchvácen tím, že Freire dobyl vrch Mandale, a Francouzi jej vyklidili. Reillova vojska v nepořádku ustupovala a Soult, který přispěchal se zálohami z Espeletta,je zastavil až u Urogne. Už zde dostal zprávu o útoku na Urdax; ani na chvíli však nepochyboval o skutečném směru útoku a zamířil k dolnímu toku Bidassoi, kam však přišel příliš pozdě, aby mohl zachránit situaci. Britský střed zatím zaútočil na Clausela a čelními i bočními útoky postupně dobyl jeho postavení. K večeru zůstal Clauselovi jen nejvyšší bod hřbetu — Grand Rhune — a i tento vrch Clausel vyklidil příštího dne. Francouzi ztratili asi 1400 mužů, spojenci měli asi 1600 mrtvých a raněných. Překvapivý útok byl tak skvěle připraven, že Francouzi mohli ve skutečnosti bránit svá postavení pouze 10 000 mužů, kteří byli zuřivě napadeni 33 000 spojenců a vytlačeni dříve, než jim mohly přijít na pomoc nějaké zálohy.


Plánek bojiště, který Engels načrtl při práci na článku "Bidassoa"[258]

———— * ————


Napsal B. Engels kolem 11. února 1858
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Budín

Budín, Buda neboli Ofen — město na západním břehu Dunaje, dříve hlavní město Uher a nyní hlavní město pešťské župy; město se svými 7 předměstími, včetně Starého Budína, který k němu byl připojen roku 1850, má 45 653 obyvatel kromě posádky a studentů. Od Vídně je vzdálen přímou čarou 135 mil na jihovýchod, od Bělehradu 200 mil na severozápad. S městem Peští, které leží na protějším břehu řeky, byl dříve spojen člunovým mostem a od roku 1849 spojuje obě města 1250 stop dlouhý řetězový most; od roku 1852 se staví tunel, který má spojit most s pevností. Budín, jehož obvod měří asi 9 mil, je vystavěn kolem osamocené a strmé skály zvané Schlossberg. Jeho střední a nejvýše položená část, zvaná Hrad, je nejpravidelněji vystavěnou čtvrtí města, kde je mnoho krásných budov a náměstí. Tato pevnost je obklopena hradbami, od nichž se táhne několik předměstí dolů směrem k řece. Nejvýznamnější budovy města jsou: královský hrad, stavěný do čtyřúhelníka o délce 564 stop, který má 203 komnaty; chrám Nanebevzetí Panny Marie a posádkový kostel, oba v gotickém slohu; zbrojnice, státní palác a radnice. V Budíně je 12 římskokatolických a 1 řecký kostel, synagóga, několik mužských a ženských klášterů, divadlo a řada významných vojenských, výchovných a dobročinných institucí. Je tu několik vydavatelství a vycházejí tu troje noviny. Observatoř, v jejíž budově je umístěna také tiskárna pešťské university, je postavena na výšině jižně od města, 516 stop nad hladinou Středozemního moře, a na její vybavení nejlepšími přístroji se nešetřilo penězi. Na různých místech v předměstích jsou horké sirnaté prameny a zachovaly se tu zbytky lázní, které zbudovali dřívější obyvatelé tohoto místa — Římané a Turci. Hlavním obchodním artiklem města je víno (převážně červené víno připomínající burgundské), které se pěstuje na vinicích rozsetých po okolních svazích a stáčí se ho podle odhadu až 4 500 000 galonů ročně. Jsou tu také slévárny děl a několik továren na hedvábí a samet, bavlnářských, vlnařských a kožedělných podniků. Stavějí se tu lodě Dunajské paroplavební společnosti, což dává zaměstnání asi 600 lidem. Budín je stálou rezidencí uherského guvernéra a zemských úřadů.

Soudí se, že se město rozkládá na místě starověké osady Aquincum, o níž se zmiňuje "Antoniův průvodce"[259]. Za uherského království byl Budín rezidencí jeho králů, kteří město rozšířili a zvelebili, zvlášť Matyáš Veliký. Roku 1526 dobyli Budín Turci vedení Sulejmánem Nádherným, ale příštího roku byl dobyt zpět. Roku 1529 padl znovu do rukou Turků a zůstal v jejich držení až do roku 1686, kdy jej dobyl definitivně zpátky Karel Lotrinský, a roku 1784 se znovu stal sídlem vlády. Budín byl ve svých dějinách nejméně dvacetkrát obléhán. K poslednímu obléhání došlo v květnu 1849, kdy maďarská Görgeyova armáda zatlačila rakouské vojsko k západním hranicím království. Tehdy se uvažovalo o dvou plánech dalších operací: buď využít získaných výhod, energickým pronásledováním nepřítele na jeho vlastní půdě rozprášit jeho síly dřív, než stačí dorazit Rusové, kteří tehdy táhli do Uher, a pokusit se revolucionizovat Vídeň; anebo zůstat v defenzívě před Komárnem a vyčlenit silný sbor pro obléhání Budína, kde Rakušané na ústupu nechali posádku. Görgey tvrdí, že na druhém plánu trvali Kossuth a Klapka; Klapka však ujišťuje, že neví nic o tom, že by byl Kossuth poslal takový rozkaz, a popírá, že by on sám byl kdy radil k takovému kroku. Na základě srovnání toho, co napsali Görgey a Klapka[260], musíme však uznat, že stále ještě zůstává značně pochybné, kdo nese vinu za pochod na Budín, a že důkazy, které uvádí Klapka, rozhodně nejsou nezvratné. Görgey také uvádí, že se tak rozhodl vzhledem k naprostému nedostatku střeliva pro polní děla a dalších zásob i pro své přesvědčení, že armáda odmítne překročit hranice. Ať už to bylo tak nebo tak, všechny ofenzívní pohyby byly zastaveny a Görgey pochodoval s 30 000 muži na Budín. Tímto krokem byla zmařena poslední naděje na záchranu Uher. Rakušané se tak mohli vzpamatovat ze svých porážek, zreorganizovat své síly a po šesti týdnech, když se na uherských hranicích objevili Rusové, začali Rakušané znovu postupovat v síle 127 000 mužů, zatímco dva záložní sbory se ještě formovaly. Obléhání Budína tedy znamená obrat v maďarské válce z let 1848-l849, a jestliže někdy opravdu existovaly zrádné styky mezi Görgeyem a Rakušany, muselo to být zhruba v této době.

Budínská pevnost byla jen ubohý pozůstatek starého tureckého hradu, v němž Turci tak často odrazili všechny útoky uherských a císařských armád. Příkopy a glacis byly srovnány se zemí; zbývaly jen hlavní valy značně vysoké a obezděné. Celkový obvod pevnosti tvořil obdélník, jehož strany byly víceméně nepravidelně lomeny, aby umožnily dosti účinnou boční palbu. Od východní fronty pevnosti se táhlo k Dunaji nově postavené polní opevnění, které chránilo vodárnu zásobující pevnost vodou. Posádka se skládala ze čtyř praporů, přibližně z roty sapérů a z nutného počtu dělostřelců, a velel jí generálmajor Hentzi, statečný a rozhodný důstojník. Na valech bylo umístěno sedmdesát pět děl. Když Görgey obklíčil pevnost a krátce ji ostřeloval z těžkých polních děl, vyzval 4. května posádku ke kapitulaci. Protože to bylo odmítnuto, nařídil Kmetymu, aby vzal ztečí vodárnu; jeho kolona postupovala pod ochranou palby všech děl, která byla k dispozici, avšak dělostřelectvo v opevnění, které podélně postřelovalo pochodovou osu kolony, brzy zatlačilo kolonu zpět. Tím bylo dokázáno, že je naprosto nemožné dobýt pevnost pouhou ztečí a že je nevyhnutelný dělostřelecký útok, jímž by se nejprve vytvořil použitelný průlom. Görgey však neměl k dispozici žádná těžší děla než dvanáctiliberní, a dokonce i pro ta se nedostávalo střeliva. Za nějaký čas přece jen došla z Komárna 4 čtyřiadvacetiliberní děla, 1 osmnáctiliberní a po nich 6 moždířů. Na výšině vzdálené 500 yardů od severozápadního úhlu pevnostního valu byla zřízena brešovací baterie a zahájila palbu 15. května. Den předtím bombardoval Hentzi město Pešť, aniž k tomu byl vyprovokován a aniž měl vyhlídku, že mu to přinese nějakou výhodu. 16. května byl proražen průlom, nedalo se ho však téměř použít; Görgey nicméně nařídil na příští noc zteč, přičemž jedna kolona měla provést zteč průlomu, dvě další měly zlézt hradby a čtvrtá kolona, jíž velel Kmety, se měla zmocnit vodárny. Zteč byla všude neúspěšná. Byl obnoven dělostřelecký útok. Zatímco brešovací baterie dokončovala své dílo, rozbila dvanáctiliberní děla palisády kolem vodárny a zároveň byl bombardován vnitřek pevnosti. Noc co noc se podnikaly klamné útoky pro znepokojení posádky. 20. května pozdě večer byla připravena nová zteč. Čtyři kolony a cíle jejich útoku zůstaly stejné a před rozbřeskem 21. května začaly kolony postupovat na pevnost. Po zuřivém boji, za něhož Hentzi sám řídil obranu průlomu a byl smrtelně raněn, dobyl průlom 47. prapor honvédů[a], následován 34. praporem, zatímco Kmety vzal ztečí vodárnu a jednotky 3. armádního sboru pod velením Knezichovým zlezly hradby poblíž Vídeňské brány. Následoval zuřivý boj uvnitř pevnosti, brzy se však posádka vzdala. Z 3500 mužů bylo asi 1000 zabito, zbytek byl zajat. Maďaři ztratili během obléhání asi 600 mužů.

———— * ————


Napsal B. Engels kolem 11. února 1858
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. IV, 1859
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Předmostí

Předmostí neboli tête-de-pont se v opevňování nazývá stálé nebo polní opevnění, vybudované u vzdáleného konce mostu na ochranu tohoto mostu a proto, aby strana, která most drží, mohla manévrovat na obou březích řeky. Předmostí jsou nezbytná pro ty rozsáhlé moderní pevnosti, které leží na velkých řekách nebo na soutoku dvou řek. V takovém případě je předmostím zpravidla předměstí ležící na protějším břehu a regulérně opevněné. Tak Kastel je předmostím Mohuče, Ehrenbreitstein předmostím Koblenze a Deutz předmostím Kolína nad Rýnem. Jakmile se Francouzi za revolučních válek zmocnili Kehlu, přeměnili jej v předmostí Štrasburku. V Anglii lze Gosport považovat za předmostí Portsmouthu, ačkoli tam není most a ačkoli má Gosport plnit i jiné a velmi důležité funkce. Tak jako v tomto případě se opevnění na druhé straně řeky nebo mořského chobotu často nazývá předmostí, i když tam není most; opevnění, které umožňuje, aby se pod jeho ochranou vylodilo vojsko a připravilo se k ofenzívním operacím, plní totiž stejnou funkci a spadá proto, strategicky vzato, pod stejné označení. Mluví-li se o postavení nějaké armády za velkou řekou, pak se všechny pozice, které tato armáda drží na protějším břehu, nazývají jejími předmostími, ať jsou to pevnosti, opevněné vesnice nebo pravidelná polní opevnění, neboť všechny takové pozice umožňují armádě, aby bezpečně vyrazila na druhou stranu řeky. Tak když se Napoleonův ústup z Ruska roku 1813 zastavil za Labem, byly Hamburk, Magdeburg, Wittenberg a Torgau pro něho předmostími na pravém břehu této řeky. V polním opevnění tvoří předmostí většinou velmi jednoduchá opevnění, a to buď bonnet-à-prêtre[b], nebo někdy rohová či korunová hradba, otevřená k řece a s redutou těsně před mostem. Někdy stačí vytvořit předmostí z osady, skupiny selských stavení nebo jiných budov postavených těsně u mostu, jestliže se vhodně upraví pro obranu, neboť při dnešní taktice lehké pěchoty se takové objekty, pokud se vůbec hodí pro obranu, dají uzpůsobit tak, aby kladly stejný, ne-li větší odpor než jakákoli polní opevnění vybudovaná podle všech pravidel ženijního umění.

———— * ————


Napsal B. Engels kolem 11. února 1858
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Katapulta

Katapulta (z řeckého ϰατά = proti a πάλλω = metám) — starověký vojenský stroj k vrhání kamenů, šípů a jiných střel vynalezený v Syrakusách za vlády Dionýsia Staršiho. Katapulta pracovala na stejném principu jako luk a skládala se z dřevěné konstrukce, jejíž část byla pružná a byly na ní napjaty provazce z žíní nebo šlach. Katapulty měly různé rozměry, podle toho, zda byly určeny pro použití v poli, nebo pro vrhání střel na pevnosti. Největší z nich metala trámce 6 stop dlouhé a 60 liber těžké na vzdálenost 400 kroků, a Josephus Flavius uvádí příklady, kdy katapulty vrhaly velké kameny až na vzdálenost 1/4 míle. Římané použili při obléhání Jeruzaléma 300 katapult.[261] Od časů Julia Caesara latinští autoři nerozlišují katapultu od balisty, jíž se původně užívalo jen k vrhání balvanů.

———— * ————


Napsal B. Engels kolem 18. února 1858
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. IV, 1859
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Tábor

Tábor — místo odpočinku pro vojsko na jednu noc nebo na delší dobu; je to buď tábor stanový, nebo bivak, anebo se táboří v jakémkoli úkrytu, který se dá narychlo postavit. Za ubytované se vojsko považuje tehdy, je-li rozděleno po vesnicích nebo je-li na konci tažení umístěno v barácích. Stálými vojenskými ubikacemi jsou kasárna. Napoleon považoval stany za neúčelné a dával přednost bivaku; vojáci spali nohama k ohni, chráněni před větrem lehkými přístřešky a úkryty z větví. Major Sibley z americké armády vynalezl stan, který pojme 20 vojáků jezdectva s celou výstrojí; všichni spí nohama k ohni hořícímu uprostřed stanu. Ve francouzské armádě jsou od roku 1837 zavedeny bivakové stany. Jsou z bavlněné tkaniny impregnované kaučukem, a jsou proto nepromokavé. Každý voják nese jeden dílec této látky, a různé dílce se rychle sepnou pomocí háčků. Při výběru tábořiště je důležité, aby byla v přiměřené vzdálenosti dobrá voda; stejný význam má i blízkost lesa, který poskytuje palivové dříví a prostředky pro krytí. Jestliže se vojsko utáboří na dlouhé období, jsou pro opatřování nezbytných životních potřeb důležité dobré cesty, průplavy nebo splavné toky. Místům v těsné blízkosti bažin nebo stojatých vod je třeba se vyhnout. Má-li být terén vhodný pro obranu, musí připouštět manévrování jednotek. Pokud je to možné, mají být jezdectvo a pěchota umístěny v jedné linii — jezdectvo na křídlech a pěchota uprostřed. V té míře, jak to dovoluje povaha terénu, jsou úkryty a baráky uspořádány do ulic kolmých k frontě a táhnoucích se od jednoho konce tábora na druhý. Pro uspořádání tábora ovšem nelze stanovit nějaké univerzální pravidlo; velitel se musí sám podle okolností rozhodnout, zda uspořádá svou armádu do jedné nebo dvou linií a jaké vzájemné postavení mají zaujmout pěchota, jezdectvo a dělostřelectvo. V táboře se stavějí tyto stráže: 1. táborová stráž, jejímž úkolem je udržovat pořádek a kázeň, zabránit dezercím a vyhlašovat poplach; 2. oddíly pěchoty a jezdectva, nazývané polní stráže, které jsou umístěny před táborem a na jeho bocích, mají rušit akce nepřátelských průzkumných skupin a dát včas zprávu, že se blíží nepřítel; 3. hlavní neboli přední stráže, což jsou velké oddíly umístěné v okolních vesnicích, statcích nebo malých polních opevněních, odkud mohou pozorovat pohyby nepřítele. Mají být od tábora jen tak daleko, aby v případě nepřátelského útoku nezůstaly bez podpory. Jakmile vojsko dorazí na tábořiště, stanoví se počet mužů, které je třeba postavit do stráží a hlídek, určí se stanoviště, jež mají zaujmout, označí se místa, kde se budou rozdělovat potraviny, a učiní se, všeobecně vzato, všechna opatření týkající se vnitřního a vnějšího uspořádání tábora a táborové služby.

Jeden z nejstarších táborů, o nichž se zmiňují dějiny, je tábor, který postavili Izraelité při svém vyvedení z Egypta. Tvořil velký čtyřúhelník, rozdělený podle jednotlivých kmenů, v jehož středu byl tábor levitů se svatostánkem[262] a hlavní brána či vstup, která spolu s přiléhajícím volným prostorem byla zároveň jakýmsi fórem a tržištěm. O formě, rozměrech a opevnění pravidelných vojenských táborů Hebrejců a jejich nepřátel se však nedá téměř nic zjistit.

Tábor Řeků před Trójou byl přímo na mořském pobřeží, aby chránil řecké lodi vytažené na břeh; dělil se na zvláštní části podle jednotlivých kmenů, byl opevněn valy proti městu i proti moři a zvnějšku byl obehnán vysokým zemním náspem, zesíleným dřevěnými věžemi, proti výpadům obležených. Nejstatečnější z řeckých vojevůdců, jako Achilles a Ajax, byli umístěni na nejzazších koncích. Tábor Lakedaimónskýeh byl kruhový a měl pravidelné zajištění — strážné a jízdní hlídky.

Římské tábory se lišily podle ročního období, podle toho, jak dlouho měl být tábor obsazen, podle počtu legií, podle povahy terénu a jiných okolností. Jeden historik z doby císařství[c] se zmiňuje o táborech všech možných tvarů - kruhových, podélných atd.; zpravidla měl však římský tábor podobu čtverce. Tábořiště určovali augurové a bylo umístěno podle čtyř světových stran, čelem k vycházejícímu slunci; vyměřovalo se gnómonem[263] a čtverce o straně dlouhé 700 stop se považoval za dostačující pro 20 000 mužů. Tábor se dělil na horní a dolní část, byl rozdělen velkým volným prostorem, dvěma hlavními liniemi (decumana a cardo), vedoucími od východu k západu a od severu k jihu, a řadou ulic. Měl čtyři brány, z nichž hlavní byly porta decumana[d] a prétorská brána, jimiž nesměl pod trestem smrti projít žádný voják bez dovolení; tábor byl obklopen valem s příkopem a zemním náspem, který byl od vnitřku tábora oddělen volným prostorem širokým 200 stop. Všechna tato opevnění budovali sami vojáci, kteří zacházeli s krumpáčem a lopatou stejně obratně jako s mečem nebo kopím; urovnávali půdu a zapouštěli do ní palisády zhotovené z kůlů, které nosili s sebou, tak, že tvořily kolem opevnění jakousi nepravidelně zubatou ohradu. Uprostřed horní části tábora byl velitelský stan (praetorium), který tvořil čtverec o délce stran 200 stop; kolem něho se rozkládaly auguraculum[e], quaestorium neboli stany armádních pokladníků, fórum, které sloužilo jako tržiště a shromaždiště, stany legátů, stany tribunů umístěné proti tábořištím jejich příslušných legií, a stany velitelů cizích pomocných vojsk. V dolní části měli své stany nižší důstojníci a legie, římská jízda, triarii, principes, hastati atd. a na bocích, pečlivě oddělené, roty cizozemské jízdy a pěchoty. Stany byly pokryty kůžemi; v každém stanu bylo 10 vojáků a jejich decanus; centuriové a korouhevníci měli stany v čele svých setnin. V prostoru mezi oběma částmi, nazývaném principia, byla tribuna vojevůdce, kde vynášel rozsudky i pronášel řeči, dále tu byl oltář, posvátné obrazy bohů a neméně posvátné vojenské korouhve a znaky. Ve výjimečných případech byl tábor obklopen kamennou hradbou a i ubikace vojáků byly někdy z téhož materiálu. Celý tábor pak vypadal jako město; byly to jediné pevnosti, které Římané stavěli. Nejtrvalejším dokladem obsazení Británie Římany je zachování latinského slova castra (tábor) v názvech nebo částech názvů velkého počtu míst, kde měli původně Římané své vojenské posádky, jako Doncaster, Leicester, Worcester, Chester, Winchester atd.

Tábory barbarských národů ve starověku byly často obklopeny hradbami z vozů a kar, tak jako například tábor Cimbrů v jejich poslední bitvě s Římany (roku 101 př. n. l.) — tábor, který po porážce Cimbrů tak zuřivě bránily jejich ženy.[264]

Opevněný tábor je tábor obklopený obrannými stavbami, který slouží také jako opevnění a je tedy určen k delšímu užívání.

———— * ————


Napsal B. Engels kolem 18. února 1858
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. IV, 1859
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Coehoorn

Coehoorn nebo Cohoorn, Menno van, baron — holandský generál a inženýr; narozen ve Frísku roku 1641, zemřel v Haagu 17. května 1704. V 16 letech dostal hodnost kapitána, vyznamenal se při obléhání Maastrichtu a potom v bitvách u Seneffe, Casselu, St. Denis a Fleurus.[265] V mezidobích, kdy nebyl v aktivní službě, věnoval velkou pozornost opevňování; kladl si za úkol vyrovnat vyhlídky obléhatelů a obležených, neboť nový systém jeho současníka Vaubana přinášel velké výhody obleženým. Byl ještě poměrně mladý, když si získal jméno jako inženýr, a v době, kdy dosáhl středních let, byl uznáván za nejlepšího ženijního důstojníka v holandské armádě. Princ Oranžský mu slíbil hodnost plukovníka, ale protože se splněním svého slibu otálel, odešel znechucený Coehoorn do výslužby s úmyslem, že nabídne své služby Francii. Na princův rozkaz byla však zatčena jeho žena a osm dětí jako rukojmí do jeho návratu; to ho rychle přivedlo zpátky, načež dostat slíbenou hodnost a pak byl postupně jmenován generálem dělostřelectva, generálním ředitelem opevňovacích staveb a guvernérem Flander.

Celý jeho život byl spojen se stavbami na obranu Nizozemí. Při obléhání Grave roku 1674 vynalezl a poprvé použil malých moždířů, nazvaných po něm cohorny, pro střelbu granáty, a následujícího roku si získal Vaubanovu pochvalu, když úspěšně překročil Másu a zmocnil se bašty, kterou řeka, jak se předpokládalo, měla chránit. Po nymwegenském míru (1678)[266] se zabýval zesilováním různých už opevněných míst: Nymwegen, Breda, Mannheim, jehož opevnění byla později stržena, a Bergen-op-Zoom dosvědčují hodnotu jeho systému. Posledně jmenovanou pevnost považoval Coehoorn za své mistrovské dílo, nicméně ji roku 1747 po dlouhém obléhání dobyl maršál de Löwendal. Za tažení v letech 1688—1691 byl Coehoorn v aktivní službě.[267] Obléhání Namuru roku 1692 mu poskytlo příležitost, aby vyzkoušel svůj systém proti systému Vaubanovu, neboť tito dva velcí inženýři stáli tehdy proti sobě — Coehoorn bránil opevnění, které postavil na ochranu citadely, a Vauban se pokoušel je dobýt. Coehoorn vedl tvrdošíjnou obranu, ale když byl nebezpečně raněn, musel kapitulovat před svým soupeřem, který velkomyslně uznal jeho statečnost a obratnost. Pak se Coehoorn účastnil útoku na Trarbach, Limburg a Lutych a roku 1695 se podílel na znovudobytí Namuru. Ve válce o španělské dědictví[f] obléhal postupně Venlo, Stevensweert, Roermond, Lutych a roku 1703 dobyl Bonn na Rýně po třídenním bombardování těžkým dělostřelectvem, podporovaném palbou granáty z 500 cohornů. Poté přešel do holandských Flander, kde dosáhl několika vítězství nad Francouzi a řídil obléhání Huy. To byla jeho poslední služba, neboť brzy nato zemřel raněn mrtvicí, když čekal na poradu s vévodou Marlboroughem o plánu nového tažení.

Coehoornovo největší dílo, "Nieuwe Vestingbouw", vyšlo roku 1685 ve foliovém formátu v Leeuwardenu a bylo přeloženo do několika cizích jazyků. Jeho plány se nejvíc uplatňují u holandských pevností nebo u těch pevností, které jsou situovány podobně jako holandské, v terénu ležícím jen několik stop nad hladinou vody. Všude, kde to bylo proveditelné, obklopoval Coehoorn své stavby dvěma příkopy, přičemž vnější byl naplněn vodou; vnitřní byl suchý, obvykle asi 125 stop široký a sloužil jako place d'armes[g] pro obležené a v některých případech pro jezdecké oddíly. Teoreticky byl jeho systém útoku i obrany založen na převaze kombinované hromadné palby nad palbou izolovanou. Jako odborník byl Coehoorn obviňován z přílišného mrhání lidskými životy; tím se nepříznivě odlišoval od Vaubana, který lidmi šetřil. Osobně byl Coehoorn přímý, čestný, statečný a nenáviděl pochlebování. Odmítl svůdné nabídky různých cizích vlád. Anglický král Karel II. jej pasoval na rytíře. Coehoorn byl pohřben ve Wijkelu u Sneeku ve Frísku a na jeho památku tam byl postaven pomník.

———— * ————


Napsal B. Engels
v druhé polovině ledna a v únoru 1858
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. V, 1859
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Brescia

Brescia — lombardská provincie, hraničí na severu s Bergamem a Tyroly, na východě s Veronou a Mantovou, na jihu s Cremonou a na západě s Lodi a Bergamem. Rozloha 1300 čtverečních mil; počet obyvatel 350 000. Úrodnost půdy skýtá příznivé podmínky pro pěstování nejvybranějších plodin a jedno z nejdůležitějších hospodářských odvětví je hedvábnictví s roční produkcí 1 000 000 liber hedvábí; hedvábnických továren je 27 a tkalcoven hedvábí 1046. Ročně se získává na 70 000 liber nejlepší vlny a v provincii je neméně než 45 vlnařských továren, 40 továren na vlněné a bavlněné zboží, 13 továren na sukno, 27 továren na zlaté, stříbrné a bronzové zboží, 12 kovodělných továren a porcelánek, 7 tiskáren, 137 hutí na železo a jiné kovy (brescijská ocel má světovou pověst) a 77 dílen na výrobu palných a jiných zbraní, pro jejichž výtečnou kvalitu dostala Brescia v dřívějších dobách přízvisko lʼArmata[h]. Máslo, sýry, pšenice, kukuřice, seno, len, kaštany, olej a víno jsou další produkty, které přispívají k prosperitě. Obchod provincie se vede převážně v jejím stejnojmenném hlavním městě.

Město Brescia (starověká Brixia) má 40 000 obyvatel a rozkládá se na úpatí kopce při řekách Mella a Garza. Pevný hrad na vrcholu kopce se dříve nazýval "sokol Lombardie". Brescia je výstavné, příjemné a živé město, které oplývá fontánami — jen na ulicích a náměstích je jich 72 a dalších asi 100 je v soukromých domech. Ve starobylé katedrále a v dalších kostelích je řada maleb velkých Italských mistrů. Nová katedrála neboli Duomo Nuovo byla založena roku 1604, avšak klenba kupole byla dokončena až roku 1825. Hlavní okrasou chrámu Santa Afra je Tizianova "Přistižená cizoložnice"[i]. Je tu celkem přes 20 kostelů a všechny jsou známé svými uměleckými klenoty. K pozoruhodným veřejným budovám patří Palazzo della Loggia na Piazza Vecchia; překrásná fasáda paláce, který měl být původně radnicí, vážně utrpěla bombardováním v dubnu 1849. Palazzo Tosi věnoval městu hrabě Tosi; v paláci je kromě mnoha jiných známých obrazů také slavný Raffaelův "Spasitel". Rovněž obrazové galerie v Palazzo Averoldi, Fenaroli, Lecchi, Martinengo a v jiných palácích jsou proslulé svými uměleckými poklady. V celé ulici Il Corso del Teatro jsou průčelí prvních poschodí domů vyzdobena biblickými, mytologickými a historickými výjevy. Biblioteca Quiriniana, kterou založil v polovině 18. století kardinál Quirini, obsahuje přes 80 000 svazků kromě rozsáhlé sbírky pozoruhodných rukopisů a starožitností. Jedinečnou pamětihodností Brescie je hřbitov (Campo Santo), nejkrásnější v Itálii; tento hřbitov, zbudovaný roku 1810, má vstupní prostor obklopený v polokruhu hrobkami a řadou cypřišů. Brescia je sídlo provinční správy, biskupství, obchodního soudu a jiných soudů. Jsou tu různé dobročinné instituce, teologický seminář, dvě gymnasia, lyceum, botanická zahrada, sbírka starožitností a přírodopisná sbírka, zemědělská společnost, různé akademie, filharmonie, která je jednou z nejstarších v Itálii, kasino, krásné divadlo a za městem rozsáhlé kryté tržiště pro výroční trhy, které jsou obdobím plným ruchu a radosti. Týdeník vydávaný v Brescii se nazývá "Giornale della provincia Bresciana". V blízkosti města byl roku 1822 vykopán starořímský mramorový chrám. Brescia je spojena železnicí s Veronou a dalšími italskými městy.

Předpokládá se, že město Brescia založili Etruskové. Po pádu římské říše město vyplenili Gótové a konečně přešlo do rukou Franků. Ota Veliký je pozvedl mezi svobodná říšská města, avšak boje mezi guelfy a ghibelliny[268] přinášely Brescii samé nepokoje. Nějakou dobu bylo město pod vládou veronských pánů a pak roku 1339 padlo do moci Milánských. Roku 1426 je dobyl Carmagnola; roku 1438 je obléhal Piccinino; roku 1509 se vzdalo Francouzům; roku 1512 se ho zmocnil benátský generál Gritti, ale později je osvobodil Gaston de Foix. Během 16. století bylo ještě třikrát obléháno, patřilo však stále Benátkám až do pádu této republiky[269]. Za dob Napoleonových byla Brescia hlavním městem departementu Mella. Za revoluce z roku 1849 se obyvatelé Brescie chopili zbraní proti rakouskému panství, jemuž byli podrobeni od roku 1814. Dne 30. března bombardoval město generál Haynau; udrželo se do poledne 2. dubna, kdy bylo nuceno se vzdát a zaplatit výkupné 1 200 000 dolarů, aby nebylo úplně zničeno.

———— * ————


Napsal B. Engels kolem 24. února 1858
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Barma

Barma čili království Ava — rozlehlý stát v jihovýchodní Asii, za řekou Gangou, byl dříve mnohem větší než dnes. Barma se dříve rozkládala mezi 9° a 27° severní šířky a měla víc než 1000 mil zdéli a přes 600 mil zšíři. Nyní se barmské území rozprostírá od 19° 25ʼ do 28° 15ʼ severní šířky a od 93° 2ʼ do 100° 40ʼ východní délky a zaujímá plochu dlouhou od Ssveru k jihu 540 mil a širokou 420 mil, o rozloze asi 200 000 čtverečních mil. Na západě Barma hraničí s provincií Arakan, která byla odstoupena Britům barmskou smlouvou z roku 1826, a s drobnými státy Tripurou, Manípurem a Asámem, od nichž ji oddělují vysoké horské hřebeny; na jihu leží provincie Pegu, které se nedávno zmocnili Britové[270], na severu Horní Ásám a Tibet a na východě Čína. Podle kapitána Henryho Yula nemá Barma víc než 3 milióny obyvatel.

Po odstoupení Pegu Britům nemá Barma ani naplaveninové roviny, ani mořské pobřeží, neboť její jižní hranice vede nejméně 200 mil od ústí řeky Iravadi, a krajina se pozvolna zvedá od těchto hranic k severu. Asi 300 mil se táhne vysočina a pak začíná drsný a hornatý kraj. Toto území zavodňují tři velké toky: Iravadi, jeho přítok Čjintwin a Salwin. Tyto řeky pramení v horském řetězu na severu a tečou jižním směrem do Indického oceánu.

Ačkoli Barma byla oloupena o své nejúrodnější území, to, které jí zůstalo, zdaleka není neúrodné. Lesy oplývají vzácným dřevem, mezi nímž zaujímá přední místo týkové dřevo, používané ke stavbě lodí. Téměř všechny druhy dřeva známé v Indii se vyskytují také v Barmě. Vyrábí se tu tyčinkový šelak výborné kvality a fermež užívaná při výrobě lakovaných předmětů. Ava, hlavní město Barmy, je zásobována výborným týkovým dřevem z lesa, vzdáleného 15 dní cesty. Zemědělství a zahradnictví je všude značně zaostalé, a nebýt bohaté půdy a příznivého podnebí, byl by stát velice chudý. Ovoce se nepěstuje vůbec a obhospodařování polních plodin je na nízké úrovni. Ze zeleniny se nejvíc pěstuje cibule a paprika. Kromě toho se tu pěstují yam, batáty a také v nevelkém množství melouny, okurky a lilky. Mladé výhonky bambusu, divoký chřest a šťavnaté kořeny různých vodních rostlin nahrazují obyvatelstvu pěstované zahradní ovoce. Hlavní druhy ovoce jsou mango, ananasy, pomeranče, plody láhevníku, jak (druh plodu chlebovníku), papája, fík a banán (tento největší nepřítel civilizace); a to všechno roste téměř anebo úplně bez jakékoli péče. Hlavní polní plodiny jsou rýže (které se v některých částech země užívá jako oběživa), kukuřice, proso, pšenice, různé luštěniny, palmy, cukrová třtina, tabák, krátkovlákná bavlna a indigo. Cukrová třtina se nepěstuje všude a umění vyrábět z ní cukr je téměř neznámé, ačkoli obyvatelstvo zná tuto rostlinu už odedávna. Laciný surový cukr se získává ze šťávy palmyrové palmy, která roste v mnoha hájích zejména na jih od hlavního města. S indigem se zachází tak špatně, že se pro vývoz vůbec nehodí. Běžné plodiny jsou rýže na jihu a kukuřice a proso na severu. Pro dobytek se všude pěstuje sezam. Na kopcích na severu se ve značném rozsahu pěstuje pravý čínský čajovník; místní obyvatelé však kupodivu jeho listy nespařují, jako to dělají s čínským čajem, ale jedí je upravené s olejem a česnekem. Bavlna se pěstuje hlavně v suchých oblastech horních provincií.

Husté barmské lesy jsou plné divoké zvěře, hlavně se tu vyskytují slon, jednorohý nosorožec, tygr a leopard, divoký kanec a různé druhy vysoké zvěře. Z ptáků je běžný divoký kur a jsou tu také různé odrůdy bažantů, koroptví a křepelek. Domácí zvířata jsou vůl, kůň a buvol. Také slona se používá k tahu. Velbloud tu je neznámý. Jsou tu nějaké kozy a ovce, ale jejich chovu se věnuje málo péče. Také oslů se málo užívá. Psi se v barmských domácnostech nechovají; zato koček je tu velmi mnoho. Koně se chovají výlučně k jízdě a nebývají vyšší než třináct pěstí[j]. Na severu slouží jako tahoun a soumar vůl, na jihu buvol.

Z minerálů se v řečištích různých toků nachází zlato, splavované v píscích z hor. V Bhotwinu na čínských hranicích se těží a zpracovávají stříbrné rudy. Hodnota roční těžby zlata a stříbra se odhaduje přibližně na 1 milión dolarů. Ve východní části Laosu je nadbytek železa, zpracovává se však tak neuměle, že se přitom ztrácí 30-40 % kovu. Naftová ložiska na březích řeky Iravadi dávají ročně 8 miliónů liber nafty. Je známo, že v Laosu je měď, cín, olovo a antimon, sotva se však některý z těchto kovů získává ve větším množství, neboť obyvatelstvo nezná metody zpracování rud. Hory u města Ava dávají prvotřídní vápenec; 40 mil od hlavního města, na březích řeky Iravadi, se vyskytuje čistý sochařský mramor; jantaru je v zemi tolik, že se v Avě prodává za nízkou cenu, 1 dolar za libru; po celé zemi jsou rozptýlena značná ložiska ledku, sody, soli a uhlí, jehož se však málo používá. Nafty, která se tu těží v takové hojnosti, používají v Barmě všechny třídy obyvatelstva ke svícení do lamp a jako ochranného prostředku proti hmyzu. Čerpá se ve vědrech, z úzkých studní hlubokých 210 až 300 stop; vyvěrá s klokotem ze země jako vodní vřídlo. V různých částech země se získává terpentýn, kterého se velmi mnoho vyváží do Číny. Ve dvou distriktech jsou na dně říček naleziště orientálních safírů, topasů a ametystů a rovněž různých odrůd chryzoberylů a spinelů. Na všechny kameny o hodnotě vyšší než 50 dolarů si činí nárok koruna a jsou posílány do státní pokladny; žádnému cizinci není dovoleno hledat drahokamy.

Z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že Barmánci jsou celkem zaostalí v provozování řemesel. Celý proces zpracování bavlny je v rukou žen, které tkají na primitivních stavech a jsou při tom poměrně málo vynalézavé a obratné. Porcelán se dováží z Číny; dovážejí se i britské bavlněné tkaniny a ve vnitrozemí se dokonce prodávají laciněji než domácí výrobky; ačkoli Barmánci umějí tavit železo, dováží se ocel z Bengálska; v různých místech se vyrábějí hedvábné látky, ale z čínského surového hedvábí; a tak zatímco se dováží nejrůznější zboží, vývoz je poměrně nepatrný — například do Číny, s níž Barmánci nejvíce obchodují, se vyváží surová bavlna, ozdobná pera, hlavně pera modré sojky, jedlá vlaštovčí hnízda, slonovina, rohy nosorožců a parohy vysoké zvěře a některé méně vzácné druhy drahokamů. Výměnou za to Barmánci dovážejí zpracovanou měď, žlutý arzenik, rtuť, rumělku, železné nádobí, mosazný drát, cín, olovo, kamenec, stříbro, zlato a pozlátko, hrnčířské zboží, barvy, koberce, reveň, čaj, med, surové hedvábí, samet, čínské lihoviny, pižmo, měděnku, sušené ovoce, papír, vějíře, deštníky, obuv a oděvy. V různých částech země se zhotovují zlaté a stříbrné ozdoby, ale velmi hrubě provedené; v Avě se vyrábějí zbraně, nůžky a tesařské nástroje; asi 40 mil od Avy, v místě, kde je vrch z čistého bílého mramoru, se zhotovují ve značném množství sošky bohů. Peněžní oběh je v ubohém stavu. Oběžnými prostředky jsou olovo, stříbro a zlato, vesměs neražené. Pro obtíže, které způsobuje provádění malých plateb, se velká část obchodu provádí jako výměnný obchod. Drahé kovy se musí vážit a zkoušet pokaždé, když přecházejí do jiných rukou, za což bankéři požadují asi 31/2 %. Úroky činí 25—60 % za rok. Nafta je předmět nejširší spotřeby. Za ni se směňují ledek, vápno, papír, lakované zboží, bavlněné a hedvábné výrobky, železné a mosazné zboží, cukr, tamarindové plody atd. Yonnet-ni (standardní stříbro v Barmě) má zpravidla příměs 10—15 % mědi. Směs, která má méně než 85/100 stříbra, se nedostává do oběhu, neboť právě tento stupeň ryzosti se požaduje u peněz, jimiž se platí daně.

Říše čerpá své příjmy z domovní daně, která se ukládá vesnicím; představení vesnic pak uloženou daň rozdělují na majitele domů podle toho, jakou má kdo platební schopnost. Velikost daně se velmi různí: od 6 tikalů na majitele domu v Prome do 27 tikalů v Taunngu. Od daně jsou osvobozeni ti, kdo jsou povinni vojenskou službou, rolníci na královských doménách a řemeslníci zaměstnaní při veřejných pracích. Půda se zdaňuje podle úrody. Daň z tabáku se platí v penězích; z ostatních plodin se platí pětiprocentní naturální daň. Rolníci na královské půdě platí přes polovinu své úrody. Rybářské přístavy na jezerech a řekách se pronajímají buď za stanovenou úplatu, nebo za určitý díl sušených ryb z úlovku. Tyto různé důchody vybírají královští úředníci, a ti jich také užívají; každý z nich dostává podle svého významu větší nebo menší distrikt a z jeho výnosu žije. Královské důchody pramení z prodeje monopolů koruny, z nichž hlavní je monopol na bavlnu. Při tomto monopolním systému jsou obyvatelé nuceni dodávat určité zboží za stanovené nízké ceny královským úředníkům, kteří je prodávají s obrovským ziskem. Tak olovo dodávají výrobci za sazbu 5 tikalů za vis, tj. 3,6 liber, a Jeho Veličenstvo je prodává za 20 tikalů. Uvádí se, že královské důchody činí asi 1 820 000 tikalů čili 227 500 liber št. ročně; k tomu je třeba přičíst ještě částku 44 250 liber št. z různých poplatků vybíraných v některých distriktech. Za tyto peníze se vydržuje královský dvůr. Tento systém zdanění je sice despotický, ale v podrobnostech neobyčejně jednoduchý; další příklad jednoduchého uspořádání státní správy je zvyklost, že armáda se musí vydržovat sama nebo se v krajním případě živit na účet lidu. Způsoby najímání do vojenské služby jsou různé: v některých distriktech se uplatňuje dobrovolnický systém, jinde musí každých 16 rodin postavit dva vyzbrojené a vystrojené muže. Dále jsou povinni dávat těmto povolancům měsíčně 56 liber rýže a 5 rupií. V provincii Padoung je každý voják ubytován u dvou rodin, které dostanou 5 akrů půdy osvobozené od daně a musejí tomuto vojákovi dát polovinu úrody a 25 rupií za rok, a kromě toho dřevo a další drobné potřeby. Kapitán padesáti mužů dostává od 6 rodin po 10 tikalech (tikal se rovná 11/4 dolaru nebo 21/2 rupiím) a polovinu úrody od sedmé rodiny. Boul neboli setník je vydržován prací 52 rodin a bouldi čili plukovník dostává plat od svých důstojníků a mužstva. Barmský voják bojuje za příznivých okolností dobře, ale hlavní předností barmské armády je to, že vůbec nemá zásobovací trén; voják si nese postel (spací síť) na jednom konci ručnice, kotlík na druhém a potraviny (rýži) má zavázané v pruhu látky kolem pasu.

Stavbou těla patří Barmánci patrně k téže rase, která obývá země mezi Hindustánem a Čínou, a jsou spíš mongolského než indického typu. Jsou malé postavy, silní a dobře rostlí, tělnatí, ale pohybliví; mají vysedlé lícní kosti, šikmé oči, hnědou, ne však příliš tmavou pleť, hrubé, rovné černé vlasy a vousy hustší, než mají jejich sousedé Siamci. Major Allen ve své zprávě východoindické vládě oceňuje jejich přímost, velký smysl pro humor, značnou ochotu vzájemně si pomáhat, malý patriotismus, ale velkou lásku k domovu a rodině; mají poměrně málo předsudků vůči cizincům a jsou ochotni osvojovat si nová řemesla, není-li to spojeno s příliš velkou duševní námahou. Jsou obratní obchodníci a mají značnou dávku svérázné podnikavosti; jsou klidní, nemají však mnoho vytrvalosti; jsou spíš mazaní než odvážní; ačkoli nejsou od přírody krvelační, klidně snášejí krutosti svých různých králů; a přestože nejsou od přírody lháři a podvodníci, vyznačují se přece velkou vychloubačností a věrolomností.

Barmánci vyznávají buddhistickou víru a uchovali si své náboženské obřady bez příměsí jiných náboženství, netknutější než kdekoli v Indii a Číně. Barmští buddhisté do jisté míry odmítají uctívání bůžků, které se ustálilo v Číně, a jejich mniši zachovávají neobvyklou věrnost svým slibům chudoby a celibátu. Ke konci minulého století se od barmské státní církve odštěpily dvě sekty nebo odnože staré víry. První z nich zastává víru podobnou v některých ohledech panteismu, neboť věří, že božství je rozptýleno po celém světě a je ve všech tvorech, ale jeho nejvyšší vývojový stupeň že představují sami buddhisté. Druhá sekta naprosto odmítá učení o převtělování duší, uctívání bůžků a buddhistický klášterní systém; považuje smrt za bránu k věčnému štěstí nebo utrpení, podle toho, jak se zemřelý choval, a uctívá jediného nejvyššího ducha, tvůrce všeho (Nat). Nynější král[k], který je horlivým zastáncem své víry, dal už veřejně upálit 14 těchto kacířů, jejichž obě skupiny jsou stejně postaveny mimo zákon. Přesto, jak tvrdí kapitán Yule, je jich značný počet, konají však své obřady tajně.

Nejstarší dějiny Barmy jsou jen málo známé. Říše dosáhla vrcholu své moci v 11. století, kdy bylo hlavním městem Pegu. Zhruba na počátku 16. století se stát rozpadl na několik menších nezávislých vladařství, která mezi sebou válčila; a roku 1554, když se král Bhuyinnaun zmocnil Avy, podrobil si celé údolí Iravadi a podmanil si i Siam. Po různých změnách pozvedl zakladatel nynější dynastie, Alaunbhuya (zemřel roku 1760), říši znovu téměř k její dřívější velikosti a moci. Později však odňali Britové Barmě její nejúrodnější a nejcennější provincie.

Vládní forma v Barmě je ryzí despocie, neboť král, který má mezi svými tituly také titul pán nad životem a smrtí, ukládá vězení, pokuty, mučení nebo smrt podle své svrchované vůle. O podrobnostech správy říše rozhoduje hlutto neboli státní rada, které předsedá předem jmenovaný pravoplatný následník trůnu nebo, není-li následník jmenován, některý princ z královské krve. V normálních dobách se rada skládá ze čtyř ministrů, kteří však nemají určené resorty, ale působí v tom oboru, kde je právě zapotřebí. Tvoří také nejvyšší odvolací soud, jemuž se předkládají pře ke konečnému rozsouzení; každý z nich jako jednotlivec je oprávněn vynášet rozsudky v případech, které se nepředkládají radě ke kolektivnímu rozhodnutí. Protože si ponechávají 10 % majetku, o který se vede pře, na úhradu soudních nákladů, získávají z tohoto zdroje velmi slušný příjem. Z toho a z jiných zvláštností barmské vlády je nasnadě, že lidu se spravedlnosti dostane jen zřídka. Každý, kdo má úřad, zároveň také kořistí; soudci jsou prodejní, policie bezmocná, lupičů a zlodějů je všude plno, nikdo si není jist životem ani majetkem a odnikud nepřichází žádný podnět k pokroku. V okolí hlavního města je moc krále obávaná a krutá. Čím dále od něho, tím víc se tato moc ztrácí, takže ve vzdálenějších provinciích lidé valně nedbají příkazů pána bílého slona, volí si své vlastní guvernéry, které potvrzuje král, a platí vládě jen hubený tribut. Provincie hraničící s Čínou poskytují opravdu podivný obrázek, neboť lidé tam pokojně žijí pod dvěma vládami — čínskou a barmskou — které mají stejné právo potvrzovat vládce těchto území, ale zpravidla si moudře vyvolí téhož člověka. Přestože Barmu navštívila různá britská poselstva a misionářská činnost je tam úspěšnější než kdekoli jinde v Asii, je vnitrozemí Barmy stále ještě úplná terra incognita[l], a moderní geografové a kartografové si troufají vyslovovat o ní nehorázné dohady, ale konkrétního o ní vědí velmi málo.

Viz "Vyprávění o poselstvu vyslaném roku 1855 generálním guvernérem Indie ke dvoru království Ava" od kapitána Henryho Yula, Londýn 1858.

———— * ————


Napsal B. Engels
mezi začátkem února a 8. březnem 1858
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. IV, 1859
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Bomarsund

Bomarsund - úzký průliv mezi Alandskými ostrovy a Ostrovem Vardö ve vstupu do Botnického zálivu. Ruská opevnění v přístavu Bomarsund zničilo britské a francouzské loďstvo za války roku 1854. Koncem července zablokovaly čtyři britské lodi a několik malých parníků průlivy vedoucí k Bomarsundu. Brzy nato připluly silné oddíly spojeneckého loďstva, jimž veleli admirálové Napier a Parseval-Deschênes, a za nimi 7. srpna následoval generál Baraguay dʼHilliers s 12 000 muži, většinou Francouzi, na palubě řadových bitevních lodí. Ruský velitel generál Bodisco byl nucen 16. srpna kapitulovat; spojenci obsadili ostrov a zůstali tam do konce měsíce, kdy všechna opevnění vyhodili do vzduchu. Trofeje vítězů byly: 112 děl s lafetami, 79 děl bez lafet, 3 moždíře, 7 polních děl a 2235 zajatců. Vojensky je toto obléhání zajímavé hlavně tím, že definitivně vyřešilo otázku použití nekrytého zdiva v opevněních s frontami proti souši.[271]

———— * ————


Napsal B. Engels kolem 18. března 1858
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Beresford[272]

Beresford, William Carr, vikomt — britský generál, narozen v Irsku 2. října 1768, zemřel v Kentu 8. ledna 1854. Byl nelegitimním synem Georga, prvního markýze Waterforda; do armády vstoupil v 16 letech a sloužil v Novém Skotsku do roku 1790. V této době ztratil jedno oko, které mu náhodou vystřelil jeho kolega důstojník. Sloužil v Toulonu, na Korsice, v Západní Indii (pod Abercrombym), ve Východní Indii a v Egyptě pod Bairdem. Po návratu roku 1800 byl jmenován titulárním plukovníkem[m]. Nato byl ve službě v Irsku, zúčastnil se dobytí mysu Dobré naděje a roku 1806 (jako brigádní generál) útoku na Buenos Aires, kde byl donucen kapitulovat, ale nakonec unikl. Roku 1807 velel silám, které se zmocnily Madeiry, a byl jmenován guvernérem tohoto ostrova.[273] Roku 1808 se stal generálmajorem, a když přišel s anglickými silami do Portugalska, byla mu svěřena celá organizace portugalské armády, včetně milice. Byl jedním ze zmocněnců, kteří stanovili podmínky slavné dohody v Cintře[274]; účastnil se ústupu a bitvy u La Coruñi, kde kryl nalodění jednotek sira Johna Moora[275], v březnu 1809 byl jmenován maršálem a generalissimem portugalské armády, kterou brzy pozvedl tak, že se stala výbornou bojovou silou jak v útoku, tak i v obraně. Bojoval v celé válce na Pyrenejském poloostrově až do jejího ukončení roku 1814 a po celou dobu energicky podporoval Wellingtona. Avšak při jediné závažné příležitosti, kdy měl vrchní velení, v bitvě u Albuery roku 1811, prokázal velmi málo vojevůdcovských schopností, a bitva by byla bývala ztracena, kdyby jeden jeho podřízený nebyl jednal proti jeho rozkazům[n]. Beresford se podílel na vítězstvích u Salamanky, Vitorie, Bayonne, Orthez a Toulouse.[276] Za tyto služby dostal titul polního maršála Portugalska, vévody z Elvasu a markýze Santo Campo. Roku 1810 byl zvolen do parlamentu za hrabství Waterford (své místo v parlamentě nikdy nezaujal) a roku 1814 byl povýšen do šlechtického stavu jako baron Beresford z Albuery a Dungannonu; roku 1823 dostal vyšší šlechtický titul vikomta.

Roku 1814 odešel s diplomatickým posláním do Brazílie, kde roku 1817 potlačil spiknutí.[277] Po návratu byl postupně generálporučíkem dělostřelectva, armádním generálem a (v letech 1828 až 1830) generálním polním zbrojmistrem. Za to, že roku 1823 pomáhal domu Miguelovi[278], byl zbaven maršálské hole polního maršála Portugalska. V politice byl, i když to nedával otevřeně najevo, aktivní a rozhodný tory. Své vojenské schopnosti prokázal hlavně úspěšnou reorganizací portugalského vojska, které se díky jeho velké obratnosti a neumdlévající snaze stalo nakonec natolik pevným a disciplinovaným, že se mohlo utkat i s Francouzi. Roku 1832 se oženil se svou sestřenicí Louisou, dcerou arcibiskupa v Tuamu, vdovou po Thomasu Hopovi, milionáři a bankéři, autoru "Anastasia"[279]. Protože Beresford neměl děti, jeho šlechtický titul po jeho smrti zanikl.

———— * ————


Napsali K. Marx a B. Engels
mezi začátkem března a 9. dubnem 1858
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Jezdectvo

Jezdectvo (francouzsky cavalerie od cavalier — jezdec; to od cheval — kůň) je těleso jízdních vojáků. Užívání koní k jízdě a zřizování těles jízdních vojáků v armádách začalo přirozeně v zemích, které jsou vlastí koní a kde podnebí a travní porost byly příznivé pro rozvoj všech jejich fyzických vlastností. Zatímco v Evropě a v tropické Asii kůň brzy degeneroval v těžkopádné zvíře nebo zakrslého poníka, plemena z Arábie, Persie, Malé Asie, Egypta a severního pobřeží Afriky dosáhla velké krásy, rychlosti, učenlivosti a vytrvalosti. Zpočátku se však koní používalo patrně jen k tahu; alespoň v dějinách vojenství se válečný vůz objevuje daleko dřív než ozbrojený jezdec. Egyptské památky zobrazují četné válečné vozy, ale až na jedinou výjimku žádné jezdce; a tato výjimka patrně patří do římského období. Nicméně je jisté, že už několik století předtím, než byl Egypt dobyt Peršany, měli Egypťané početné jezdectvo, a velitel tohoto druhu vojska je nejednou jmenován mezi nejvýznamnějšími dvorními hodnostáři. Je velmi pravděpodobné, že se Egypťané seznámili s jezdectvem za války s Asyřany; na asyrských památkách jsou totiž jezdci často vyobrazováni a je nepochybné, že se jich už v nejranějších dobách používalo za válek asyrských armád. Také sedlo vzniklo patrně u nich. Na starších skulpturách sedí voják na holém koňském hřbetě; později se objevuje jakési měkké sedlo či poduška a konečně vysoké sedlo podobné těm, jakých se nyní užívá všude na Východě. Peršané a Médové byli v době, kdy vstupují do dějin, národem jezdců. I když si podrželi válečné vozy a dokonce jim nadále dávali přednost před jezdectvem, které bylo mladším druhem vojska, byli jízdní vojáci nicméně velmi početní a to dodávalo jezdectvu význam, jaký nemělo v žádné dřívější armádě. Asyrské, egyptské a perské jezdectvo bylo oním typem, který dosud převládá na Východě a který se až do zcela nedávné doby uplatňoval jako jediný v severní Africe, v Asii a ve východní Evropě, totiž nepravidelnou jízdou.

Jakmile však Řekové zdokonalili své plemeno koní křížením s východními koňmi tak, že se hodilo pro jezdecké účely, začali organizovat tento druh vojska podle nového principu. Řekové jsou tvůrci jak pravidelné pěchoty, tak i pravidelného jezdectva. Zformovali masy bojovníků do pevně stanovených těles, vyzbrojili a vystrojili je podle úkolů, pro něž byly určeny, a naučili je součinnosti, pohybům v řadách i v šicích a udržování určité taktické sestavy, která umožňovala vrhat celou váhu soustředěné postupující masy na daný bod nepřátelské fronty. Takto organizováni byli vždycky a všude lepší než nevycvičené, neobratné a neovladatelné tlupy, které proti nim vodili Asijci. Nemáme zprávu o žádné bitvě řeckého jezdectva s perskými jezdci předtím, než si Peršané sami vytvořili jednotky pravidelnějšího jezdectva; nelze však pochybovat, že by výsledek byl býval stejný, jako když se v bitvě střetla pěchota obou národů. Jezdectvo se zprvu organizovalo jen v oněch řeckých krajích, kde se chovali koně, jako v Thesálii a Boiótii; velmi brzy však zformovali i Atéňané oddíl těžkého jezdectva a kromě toho zřídili jízdní lučištníky ke službě v předních strážích a k boji v rozptýleném tvaru. Také Sparťané vytvořili z elity své mládeže oddíl jízdní gardy; jezdectvu však přece jen nedůvěřovali, takže při bitvě jejich jezdci sesedali a bojovali jako pěchota.

Od maloasijských Řeků a od řeckých námezdních vojáků, kteří sloužili v jejich armádě, se naučili organizovat pravidelné jezdectvo Peršané a je nepochybné, že značná část perských jezdců, kteří bojovali proti Alexandrovi Velikému, byla víceméně vycvičena k pravidelnému boji v semknutých oddílech. S Makedoňany se ovšem zdaleka nemohli měřit. U tohoto národa bylo jezdectví neodlučitelnou součástí vzdělání šlechtické mládeže a jezdectvo mělo v jejich armádě důležité místo. Filipovo a Alexandrovo jezdectvo tvořila makedonská a thesalská šlechta a několik eskadron z vlastního Řecka. Skládalo se z těžkooděných jezdců — katafraktů, vyzbrojených přilbou a náprsníkem, holenicemi a dlouhým kopím. Utočilo obvykle v semknutém tvaru, v podlouhlé nebo klínovité koloně, někdy též v linii. Lehké jezdectvo, skládající se z pomocných vojsk, bylo víceméně nepravidelným typem a sloužilo, podobně jako dnešní kozáci, v předních strážích nebo bojovalo v rozptýleném tvaru.

Bitva na Gráníku (roku 334 před n. l.)[o] je prvním příkladem boje, v němž jezdectvo sehrálo rozhodující úlohu. Perské jezdectvo bylo rozmístěno na vzdálenost útoku od brodů. Jakmile čela kolon makedonské pěchoty překročila řeku a dříve než se mohla rozvinout, vrhli se na ně perští jezdci a prudkým náporem je zahnali zpátky do řeky. Tento manévr, několikrát opakovaný s plným úspěchem, přímo svědčí o tom, že Peršané měli proti Makedoňanům pravidelné jezdectvo. Překvapit pěchotu právě v její nejslabší chvíli, tj. když přechází z jedné taktické sestavy do druhé, dokáže jen ukázněné jezdectvo, které je dokonale pod kontrolou svých velitelů. Nepravidelná vojska to nedokáží. Ptolemaios, který velel předvoji Alexandrovy armády, nemohl postoupit kupředu, dokud nepřekročili řeku makedonští těžkoodění jezdci a nenapadli Peršany z boku. Následoval dlouhý boj, protože však perští jezdci byli rozmístěni do jediné linie bez záloh a protože je nakonec opustili asijští Řekové, kteří bojovali v jejich armádě, byli posléze rozdrceni.

Nejslavnější bitvou makedonského jezdectva byla bitva u Arbel (roku 331 před n. l.)[p]. Alexandr osobně vedl makedonské jezdce, kteří stáli na krajním pravém křídle jeho bojové sestavy, zatímco thesalští jezdci byli na levém. Peršané se ho pokusili obchvátit, ale v rozhodné chvíli nasadil Alexandr čerstvé vojáky z týlu, aby Peršany obchvátil sám; v témže okamžiku se objevila mezera mezi perským levým křídlem a středem. Alexandr se do této mezery ihned vrhl, oddělil levé křídlo od ostatní perské armády, úplně je rozvrátil a pronásledoval je do značné vzdálenosti. Když pak ho ohrožené vlastní levé křídlo požádalo o pomoc, shromáždil ve velmi krátké době své jezdce, prošel za nepřátelským středem a vpadl do týla perského pravého křídla. Bitvu tím vyhrál a počítá se od té doby mezi nejlepší velitele jezdectva všech dob. Nadto pak jeho jezdectvo pronásledovalo prchajícího nepřítele s takovým zápalem, že jeho předvoj stanul nazítří ve vzdálenosti 75 mil od bojiště. Je pozoruhodné, že hlavní zásady jezdecké taktiky byly tehdy chápány stejně dobře jako dnes. Útočit na pěchotu, když je v pochodové sestavě nebo při změně sestavy; napadat jezdectvo především z boku; využít každé mezery v nepřátelské linii, vniknout do ní, rozvinout se pak doprava i doleva, a tak vpadnout do boku a týlu jednotek, které jsou této mezeře nejblíže; dovršit vítězství rychlým a nemilosrdným pronásledováním rozbitého nepřítele — to jsou hlavní a nejdůležitější pravidla, která si musí osvojit každý novodobý jezdecký důstojník. Po Alexandrově smrti už o tomto skvělém řeckém a makedonském jezdectvu není nic slyšet. V Řecku nabyla opět vrchu pěchota a v Asii a v Egyptě jízdní vojsko brzy upadlo.

Římané nikdy nebyli jezdci. Ta trocha jezdectva, kterou měli ve svých legiích, dávala přednost pěšímu boji. Jejich koně byli špatní a vojáci neuměli jezdit. Na jižním břehu Středozemního moře však vzniklo jezdectvo, které se nejen vyrovnalo Alexandrovu, ale dokonce je i zastínilo. Kartaginským vojevůdcům Hamilkarovi a Hannibalovi se podařilo zformovat kromě numidských nepravidelných jezdců i oddíl prvotřídního pravidelného jezdectva, a tak vytvořili zbraň, která jim téměř všude zajistila vítězství. Severoafričtí Berbeři jsou dodnes národem jezdců, alespoň ti z rovin, a skvělého berberského koně, na němž s dříve neznámou rychlostí a prudkostí vpadali Hannibalovi válečníci do hlubokých mas římské pěchoty, používají dodnes nejlepší pluky z celého francouzského jezdectva, chasseurs d'Afrique[q], kteří ho pokládají za nejlepšího válečného koně vůbec. Kartaginská pěchota byla daleko horší než římská, i když ji její dva velcí vojevůdci dlouho cvičili; proti římským legiím by nebyla měla nejmenší vyhlídky, kdyby ji nebylo podporovalo toto jezdectvo, které jediné umožnilo Hannibalovi, aby se v Itálii udržel 16 let;[280] a když bylo toto jezdectvo vyčerpáno ztrátou sil v četných taženích — nikoli nepřítelovým mečem — nemohl se už Hannibal v Itálii udržet. Jedno mají Hannibalovy bitvy společné s bitvami Bedřicha Velikého: ve většině z nich zvítězilo jezdectvo nad prvotřídní pěchotou; a jezdectvo vskutku nikdy nevykonalo takové hrdinské činy jako pod těmito dvěma vojevůdci. Nevíme přesně, z jakého národa a podle jakých taktických zásad vytvořili Hamilkar a Hannibal své pravidelné jezdectvo. Ale protože se vždy jasně rozlišuje mezi jejich numidskými lehkými jezdci a těžkým čili pravidelným jezdectvem, můžeme z toho vyvozovat, že toto těžké jezdectvo netvořily berberské kmeny. Velmi pravděpodobně tam bylo mnoho cizích námezdních vojáků a nějací Kartaginci; většinu však nejspíš tvořili Hispánci, protože se toto jezdectvo formovalo v jejich zemi a protože dokonce i v Caesarových dobách byli hispánští jezdci zařazováni do většiny římských armád. Poněvadž Hannibal dobře znal řeckou civilizaci a poněvadž řečtí námezdní vojáci a dobrodruzi už dávno před Hannibalem sloužili pod kartaginskými prapory, dá se sotva pochybovat o tom, že se základem kartaginské organizace stala organizace řeckého a makedonského těžkého jezdectva. Už první střetnutí v Itálii ukázalo převahu kartaginských jezdců. Na Ticinu (roku 218 před n. 1.) se římský konzul Publius Scipio při průzkumu, prováděném s jezdectvem a lehkou pěchotou, setkal s kartaginským jezdectvem, které vedl Hannibal za podobným posláním. Hannibal okamžitě zaútočil. Římská lehká pěchota stála v první linii, jezdectvo tvořilo druhou. Kartaginští těžkoodění jezdci zaútočili na pěchotu, rozprášili ji a pak hned napadli římské jezdectvo čelním útokem, zatímco numidští nepravidelní jezdci zaútočili na Římany z boku a týlu. Bitva byla krátká. Římané bojovali statečně, ale neměli nejmenší vyhlídky na úspěch. Neuměli jezdit a jejich vlastní koně se stali příčinou jejich porážky; koně poděšení prchajícími římskými lehkooděnci, kteří byli tlačeni na ně a hledali mezi nimi úkryt, shodili mnoho svých jezdců a rozbili sestavu. Jiní vojáci, kteří nedůvěřovali svému jezdeckému umění, moudře sesedli a pokoušeli se bojovat jako pěchota. Ale kartaginští těžkooděnci už byli mezi nimi, zatímco neodbytní Numiďané cválali kolem zmatené masy a sráželi každého uprchlíka, který se od ní oddělil. Římané měli povážlivé ztráty a sám Publius Scipio byl raněn.

Na Trebbii se Hannibalovi podařilo zlákat Římany, aby tuto řeku překročili, takže pak museli bojovat s touto překážkou v zádech. Hned poté vyrazil Hannibal proti nim s celým svým vojskem a přinutil je k bitvě. Římané i Kartaginci měli svou pěchotu ve středu; ale proti dvěma římským křídlům, která tvořilo jezdectvo, postavil Hannibal své slony, a jezdectva použil k obejití a obchvatu obou nepřátelských křídel. Takto obchvácené a početně slabší římské jezdectvo bylo hned na počátku bitvy úplně poraženo; římská pěchota však zatlačila kartaginský střed a postoupila vpřed. Vítězní kartaginští jezdci na ni nyní zaútočili čelně i z boku; zabránili jí sice v dalším postupu, ale rozbít ji nemohli. Hannibal, který znal odolnost římské legie, poslal však 1000 jezdců a 1000 vybraných pěších vojáků pod velením svého bratra Magona oklikou do týlu římské pěchoty. Tato čerstvá vojska teď zaútočila a podařilo se jim prorvat druhou linii Římanů; ale první linie, v níž stálo 10 000 mužů, se sevřela a toto semknuté těleso si probilo cestu mezi nepřáteli a pochodovalo po proudu k Placentii, kde nerušeně překročilo řeku.

"V bitvě u Kann (roku 216 před n. l.) měli Římané 80 000 mužů pěchoty a 6000 jezdců; Kartaginci měli 40 000 mužů pěchoty a 10 000 jezdců. Jezdectvo z Latia tvořilo římské pravé křídlo, opírající se o řeku Aufidus; jezdectvo italických spojenců stálo na levém křídle a pěchota tvořila střed. Také Hannibal umístil svou pěchotu do středu a keltské a hispánské oddíly tvořily opět křídla; mezi nimi, o něco vzadu, stála jeho africká pěchota, vybavená a organizovaná nyní podle římského systému. Z jezdectva umístil Hannibal Numiďany na pravé křídlo, kde jim otevřená pláň dovolovala, aby při své větší pohyblivosti a rychlosti unikli útokům italické těžké jízdy, která stála proti nim, kdežto celé Hannibalovo těžké jezdectvo bylo pod Hasdrubalovým velením rozmístěno na levém křídle těsně u řeky. Na římském levém křídle Numiďané italické jezdectvo plně zaměstnávali, ale právě proto, že byli nepravidelnou jízdou, nemohli pravidelnými útoky prolomit jeho semknutý šik. Ve středu zatlačila brzy římská pěchota Kelty a Hispánce a pak se zformovala do klínovité kolony, aby zaútočila na africkou pěchotu. Ta však svinula svá křídla dovnitř, napadla v linii těžkopádnou masu kolony a zlomila její nápor; bitva se nyní změnila ve vleklý boj. Mezitím však Hasdrubalovo těžké jezdectvo připravilo Římanům porážku. Divoce zaútočilo na římské jezdce na pravém křídle, rozprášilo je přes jejich úporný odpor, prošlo — jako Alexandr u Arbel — za římským středem, vpadlo do týlu italického jezdectva, úplně je rozdrtilo, ponechalo je jako snadnou kořist Numiďanům a zformovalo se k hlavnímu útoku na křídla a týl římské pěchoty. To rozhodlo. Těžkopádná masa, napadená ze všech stran, povolila, rozevřela se, byla rozbita a rozdrcena. Nikdy nebyla žádná armáda tak úplně zničena. Římané ztratili 70 000 mužů; z jejich jezdectva uniklo jen 70 vojáků. Kartaginci ztratili necelých 6000 mužů, z toho dvě třetiny byly keltské kontingenty, které musely vydržet hlavní nápor prvního útoku legií. Z Hasdrubalových 6000 pravidelných jezdců, kteří vyhráli celou bitvu, nebylo zabito a zraněno víc než 200 mužů.

V pozdějších dobách nebylo římské jezdectvo o mnoho lepší než jezdectvo z doby punských válek[281]. Bylo v malých jednotkách přidělováno k legiím a nikdy netvořilo samostatný druh vojsk. Kromě tohoto jezdectva legií existovala v Caesarově době ještě hispánská, keltská a germánská námezdní jízda, vesměs víceméně nepravidelná. Jezdectvo římských armád nikdy nevykonalo činy, které by stály za zmínku; tento druh vojsk byl tak zanedbáván a tak málo účinný, že pro římské armády zůstávala velmi nebezpečnou hrozbou i nepravidelná parthská jízda z Chorásánu. Ve východní polovině impéria se však udržela stará vášeň pro koně a jezdectví; a Byzanc zůstala až do doby, kdy ji dobyli Turci, velkým trhem na koně a jezdeckou školou Evropy. Proto vidíme, že v době přechodného vzkříšení byzantské říše za Justiniána mělo její jezdectvo poměrně slušnou úroveň; a v bitvě u Capuy roku 554 prý eunuch Narses porazil teutonské vetřelce, kteří vtrhli do Itálie, hlavně s pomocí tohoto druhu vojsk.[282]

Nástup dobyvačné aristokracie teutonského původu ve všech zemích západní Evropy zahájil novou éru v dějinách jezdectva. Šlechta všude vstupovala do jezdectva jako těžkooděnci (gens d'armes) a tvořila nejtěžší jízdní oddíly, kde byli nejen jezdci, ale i koně pokryti kovovou ochrannou zbrojí. Poprvé se takové jezdectvo objevilo v bitvě u Poitiers, kde roku 732 odrazil Karel Martel příval arabského vpádu. Franští rytíři, vedení akvitánským vévodou Eudem, pronikli maurskými řadami a dobyli jejich tábor. Takovéto těleso se však nehodilo k pronásledování; Arabové proto pod ochranou své neúnavné nepravidelné jízdy nerušeně ustoupili do Španělska. Touto bitvou začíná řada válek, v nichž se mohutné, ale těžkopádné pravidelné jezdectvo Západu se střídavým úspěchem utkávalo s čilou nepravidelnou jízdou Východu. Německé rytířstvo křížilo téměř po celé 10. století meče s divokými uherskými jezdci a jeho sevřený šik je na hlavu porazil roku 933 u Merseburgu a roku 955 na Lechu.[283] Španělské rytířstvo po několik století bojovalo proti Maurům, kteří vnikali do jeho země, a nakonec nad nimi zvítězilo. Když však západní "těžcí" rytíři přenesli za křižáckých výprav[r] válčiště do východní vlasti svých nepřátel, byli naopak sami poraženi a ve většině případů úplně zničeni; ani oni, ani jejich koně nemohli odolat podnebí, neobyčejně dlouhým pochodům a nedostatku vhodné potravy a píce. Po těchto křižáckých výpravách následoval nový vpád východních jezdců do Evropy - vpád Mongolů. Zaplavili Rusko a polské oblasti a roku 1241 narazili u Wahlstattu ve Slezsku na spojenou polskou a německou armádu.[284] Po dlouhém boji porazili Asijci vyčerpané obrněné rytíře, za vítězství však museli vetřelci zaplatit tak draze, že to zlomilo jejich sílu. Mongolové už dál nepostupovali, v důsledku rozmíšek ve vlastních řadách brzy přestali být nebezpeční a byli zatlačeni.

Po celý středověk zůstávalo jezdectvo hlavním druhem vojsk ve všech armádách: u východních národů to byla vždycky lehká nepravidelná jízda, u národů západní Evropy rozhodovalo v této době o výsledku každé bitvy těžké pravidelné jezdectvo složené z rytířů. Důvodem tohoto nadřazeného postavení jízdního vojska nebyly ani tak jeho vynikající kvality, neboť nepravidelní jezdci Východu nebyli schopni spořádaného boje a pravidelné jezdectvo Západu bylo při svých pohybech neuvěřitelně těžkopádné; hlavním důvodem byla nízká úroveň pěchoty. Jak Asijci, tak Evropané hleděli na tento druh vojsk s opovržením; pěchotu tvořili ti, kdo se nezmohli na koně, především otroci nebo nevolníci. Pěší vojsko nemělo vlastně žádnou organizaci; nemělo ochrannou zbroj a jeho jedinou zbraní bylo kopí a meč; ve svých hlubokých sestavách se mohlo sice tu a tam postavit divokým, ale neuspořádaným útokům východních jezdců, nezranitelní západní těžkooděnci je však bez odporu rozdupávali. Jedinou výjimkou byla anglická pěchota, která vděčí za svou sílu strašlivé zbrani — dlouhému luku. V poměru k ostatní armádě nebylo evropské jezdectvo oněch dob rozhodně tak početné jako o několik století později nebo dokonce dnes. Rytířů nebylo nijak zvlášť mnoho a zjišťujeme, že v mnoha velkých bitvách jich nebojovalo víc než 800 či 1000. Obvykle však byli s to vypořádat se s jakýmkoli počtem pěších vojáků, jakmile se jim podařilo zahnat z bojiště nepřátelské těžkooděnce. Tito těžkooděnci bojovali obyčejně v linii, v jediném řadu, přičemž zadní řad tvořili zbrojnoši, kteří nosili obvykle méně úplné a méně těžké brnění. Jakmile tyto linie pronikly mezi nepřítele, tříštily se brzy na jednotlivé bojovníky, kteří končili bitvu prostým bojem muže proti muži. Později, když se začalo používat palných zbraní, tvořily se hluboké sestavy, obvykle čtverhrany; ale to už byly dny rytířstva sečteny.

Během 15. století se na bojišti objevilo dělostřelectvo a část pěchoty — tehdejší střelci — byla vyzbrojena mušketami; nadto pak se úplně změnil i charakter pěchoty. Tento druh vojsk se nyní vytvářel najímáním žoldnéřů, jimž se vojenská služba stala povoláním. Takovými vojáky z povolání byli němečtí lancknechti a Švýcaři, kteří velmi brzy zavedli pravidelnější sestavy a taktické pohyby. V jistém smyslu tak byla vzkříšena stará dórská a makedonská falanx; přilba a náprsník do určité míry chránily vojáky před jezdeckým kopím a mečem; a když švýcarská pěchota roku 1513 u Novary[285] doslova zahnala francouzské rytířstvo z bojiště, byli takovíto stateční, ale těžkopádní jezdci nadále nepoužitelní. Po nizozemském povstání proti Španělům se proto setkáváme s novým typem jezdectva, s německými rejtary (francouzskými reitres), získávanými jako pěchota najímáním dobrovolníků a vyzbrojenými přilbou, náprsníkem, mečem a pistolemi. Byli právě tak těžcí jako moderní kyrysníci, ale daleko lehčí než rytíři. Brzy dokázali svou převahu nad těžkými obrněnci. Ti nyní mizí a s nimi mizí i kopí; běžnou výzbrojí jezdectva se stává palaš a krátké palné zbraně.

Asi v téže době (koncem 16. století) byl nejprve ve Francii a pak i v ostatních evropských zemích zaveden dvojaký druh vojsk — dragouni. Byli vyzbrojeni mušketami a podle okolností měli bojovat buď jako pěchota, nebo jako jezdectvo. Podobný sbor vytvořil už Alexandr Veliký pod názvem dimachové, od té doby však tento příklad nebyl napodoben. Dragouni 16. století se udrželi déle, ale asi v polovině 18. století ztratili všude dvojaký charakter, zůstalo jim jen jméno a užívalo se jich všeobecně jako jezdectva. Nejvýznamnějším rysem dragounů bylo to, že byli prvním sborem pravidelného jezdectva, který neměl vůbec žádnou ochrannou zbroj. Vytvořit dragouny jako skutečně dvojaký druh vojska se znovu v širokém měřítku pokusil ruský car Mikuláš; brzy se však ukázalo, že tváří v tvář nepříteli se jich musí používat vždycky jako jezdectva, a Alexandr II. z nich tudíž zase brzy udělal jen prosté jezdectvo, s nímž se pro pěší službu nepočítalo o nic víc než s husary nebo kyrysníky.

Velký holandský vojevůdce Mořic Oranžský zformoval své rejtary poprvé na způsob naší moderní taktické organizace. Naučil je provádět útoky a změny sestav po jednotlivých oddílech a v několika liniích; naučil je zatáčet se, odpoutávat se od nepřítele, tvořit kolony a řady a měnit frontu po jednotlivých eskadronách i četách, aniž se narušoval pořádek. O výsledku jezdeckého boje tak už nerozhodoval jediný útok celé masy, nýbrž několik útoků za sebou, prováděných jednotlivými, vzájemně se podporujícími eskadronami a liniemi. Sestava jeho jezdectva byla obvykle 5 řadů hluboká. V jiných armádách bojovalo jezdectvo v hlubokých jednotkách a i lineární sestava — pokud se jí používalo — byla 5 až 8 řadů hluboká.

V 17. století, kdy se úplně skoncovalo s nákladnými těžkooděnci, početní síla jezdectva nesmírně vzrostla. V žádném jiném období nebyl podíl tohoto druhu vojsk ve všech armádách tak velký. Za třicetileté války[s] tvořilo jezdectvo obvykle 2/51/2 každé armády; někdy připadali i dva jezdci na jednoho pěšího vojáka. Nejpřednějším jezdeckým velitelem tohoto období byl Gustav Adolf. Jeho jízdní vojska se skládala z kyrysníků a z dragounů, kteří bojovali téměř vždy jako jezdectvo. Jeho kyrysníci byli také mnohem lehčí než císařští a brzy dokázali, že jsou nesporně lepší. Sestava švédského jezdectva byla tři řady hluboká; na rozdíl od kyrysníků většiny armád, jejichž hlavní zbraní byla pistole, mělo švédské jezdectvo rozkaz neztrácet čas střelbou, ale útočit na nepřítele s palašem v ruce. Jezdectvo, které ve středověku bývalo obvykle umísťováno ve středu, se v této době znovu jako ve starověku stavělo na křídla armády a tam se řadilo do dvou linií.

V Anglii zrodila občanská válka[t] dva vynikající jezdecké velitele. Princ Ruprecht na královské straně měl sice "oheň" pravého jezdeckého generála, ale téměř vždy se nechával strhnout, jeho jezdectvo se mu vymykalo z rukou a sám býval tak upoután tím, co se dělo přímo před ním, že v něm "statečný dragoun" vždycky převládl nad generálem. Cromwell na druhé straně měl sice stejně tolik ohně tam, kde toho bylo zapotřebí, ale byl daleko lepším generálem; své vojáky dobře ovládal, vždycky si uchovával zálohu pro nepředvídané případy a rozhodující pohyby, uměl manévrovat, a tak obvykle vítězil nad svým nerozvážným protivníkem. Bitvy u Marston Mooru a Naseby[286] vyhrál výhradně díky svému jezdectvu.

Ve většině armád — pouze s výjimkou švédské a anglické — užívalo jezdectvo v bitvě stále především palných zbraní. Ve Francii, Prusku a Rakousku bylo jezdectvo cvičeno v užívání karabiny stejně, jako pěchota užívala muškety. Pálili s koní po řadech, četách, šicích atd., přičemž se linie vždy na tu chvíli zastavila; a když šlo jezdectvo do útoku, postupovala linie klusem, v nevelké vzdálenosti od nepřítele se zastavovala, vypálila salvu, vytasila palaše a pak zaútočila. Účinná palba dlouhých pěchotních linií úplně otřásla důvěrou v útok jezdectva, které už nebylo chráněno brněním; a tak se jezdecké umění zanedbávalo, pohyby se už nemohly provádět v rychlém tempu a dokonce i při jejich pomalém provádění docházelo k nehodám lidí i koní. Při výcviku jezdci obvykle sesedali a jejich důstojníci neměli ani ponětí, jak si počínat s jezdectvem v bitvě. Pravda, Francouzi někdy útočili s palašem v ruce a švédský král Karel XII., věren národní tradici, vždycky útočil tryskem bez střelby, rozháněl jezdectvo í pěchotu a někdy dokonce dobýval slabší polní opevnění.

Zrevolucionovat jezdectvo a přivést je na vrchol slávy však bylo vyhrazeno Bedřichovi Velikému a jeho skvělému veliteli jezdectva Seydlitzovi. Pruské jezdectvo, které svému synovi odkázal Bedřichův otec[u] a které tvořili těžcí jezdci na těžkopádných koních, vycvičení jen ke střelbě, bylo bleskově poraženo u Mollwitzu (l741)[v]. Hned po skončení první slezské války[287] však Bedřich své jezdectvo úplně zreorganizoval. Střelba a pěší výcvik ustoupily do pozadí a důraz se kladl na jezdecké umění.

"Všechny manévry se mají dít v největší rychlosti, veškeré zatáčení se má provádět v drobném klusu. Důstojníci jezdectva musejí ze svých lidí vychovat především dokonalé jezdce; kyrysníci musejí být na koni stejně obratní a dovední jako husaři a musejí umět dobře zacházet s palašem."

Vojáci se museli denně cvičit vjízdě. Hlavními cviky byla jízda v těžko schůdném terénu a přes překážky a šerm v sedle. Při útoku byla střelba dovolena teprve po úplném proražení první a druhé nepřátelské linie.

"Každá eskadrona, která jde do útoku, musí napadnout nepřítele s tasenou zbraní a velitel nesmí dovolit svým vojákům střílct pod trestem potupného sesazení; odpovědnost za to nechť mají brigádní generálové. Při postupu se jezdci zprvu pohybují rychlým klusem a nakonec plným cvalem, ale vždy sevřeně; a Jeho Veličenstvo je si jisto, že zaútočí-li jezdectvo takto, bude nepřítel vždycky poražen.

Každý důstojník jezdectva by měl mít vždy na paměti, že k poražení nepřítele je třeba jen dvou věcí: 1) zaútočit na něj co největší rychlostí a silou a 2) obejít ho z boku."[288]

Tyto úryvky z Bedřichových instrukcí ukazují dost jasně, že Bedřich provedl v jezdecké taktice úplný převrat. V tom mu skvěle pomáhal Seydlitz, který trvale velel jeho kyrysníkům a dragounům a který z nich udělal takové vojsko, že se pruskému jezdectvu z doby sedmileté války[w] v prudkosti a spořádanosti útoku, ve hbitosti při změnách sestavy, v pohotovosti k bočním útokům a v rychlosti shromažďování a přeskupování po útoku nemohlo nikdy žádné jezdectvo rovnat. Výsledky se brzy projevily. U Hohenfriedbergu rozbil Bayreuthský dragounský pluk, skládající se z 10 eskadron, celé levé křídlo rakouské pěchoty, rozdrtil 21 praporů a zmocnil se 66 zástav, 5 děl a 4000 zajatců. Když byla u Zorndorfu pruská pěchota donucena ustupovat, zatlačil Seydlitz se 36 eskadronami vítězné ruské jezdectvo z bojiště, pak napadl ruskou pěchotu a úplně ji zničil a pobil. Za vítězství u Rossbachu, Striegau, Kesselsdorfu, Leuthenu a v deseti dalších bitvách vděčil Bedřich svému skvělému jezdectvu.[289]

Když vypukla francouzská revoluční válka, přejali Rakušané pruský systém, Francouzi to však neučinili. Francouzské jezdectvo bylo ovšem revolucí velmi dezorganizováno a nové formace nebyly na počátku války téměř k ničemu. Kdykoli se v letech 1792 a 1793 utkala nově odvedená francouzská pěchota s dobrým anglickým, pruským a rakouským jezdectvem, byla téměř bez výjimky poražena. Jezdectvo, které naprosto nebylo s to postavit se takovým protivníkům, se vždycky drželo v záloze, dokud se během několika let válečných tažení nezlepšilo. Od roku 1796 měla každá pěší divize k podpoře jezdectvo; ale ještě u Würzburgu (1796)[290] bylo celé francouzské jezdectvo poraženo 59 rakouskými eskadronami.

Když se řízení Francie ujal Napoleon, vynasnažil se francouzské jezdectvo co nejvíc zdokonalit. Měl k dispozici nejhorší materiál, jaký si mohl představit. Jako národ jsou Francouzi rozhodně nejhorší jezdci v Evropč a jejich koně jsou dobří k tahu, ale nehodí se pod sedlo. Napoleon sám byl jen průměrný jezdec a nevážil si jezdeckého umění u jiných. Přesto však mnohé zdokonalil a po výcviku v boulogneském táboře (viz poznámka [157]) se jeho jezdectvo, vybavené většinou německými a italskými koňmi, stalo protivníkem, jehož nebylo radno podceňovat. Tažení z roku 1805 a z let 1806-1807 umožnila Napoleonovu jezdectvu pohltit téměř všechny koně rakouské a pruské armády a kromě toho posílila Napoleonovu armádu skvělým jezdectvem Rýnského spolku (viz poznámka [198]) a varšavského velkovévodství[291]. Tak vznikly ony obrovské masy jezdců, s nimiž Napoleon operoval v letech 1809, 1812 a v druhé polovině roku 1813 a které byly sice všeobecně označovány za francouzské, většinou se však skládaly z Němců a Poláků. V části těžkého jezdectva zavedl Napoleon opět kyrys, který byl ve francouzské armádě úplně odstraněn krátce před revolucí. Jinak zůstaly organizace i výstroj téměř stejné, až na to, že s polskými pomocnými vojsky dostal Napoleon několik pluků lehké jízdy vyzbrojené kopím; její úbor i výstroj brzy napodobily jiné armády. Napoleon však úplně změnil taktické použití jezdectva. V souladu se systémem, podle něhož byly divize a armádní sbory složeny ze všech tří druhů vojsk, přidělil každé divizi nebo sboru část lehkého jezdectva; masa jezdectva, zejména veškeré těžké jezdectvo, však zůstávala pohromadě v záloze, aby mohla ve vhodné chvíli zasadit mohutný rozhodující úder nebo aby mohla v případě potřeby krýt ústup armády. Zásah těchto mas jezdectva, které se náhle objevovaly na daném místě bojiště, byl často rozhodující; nikdy však neměly tak skvělé úspěchy jako jezdci Bedřicha Velikého. Příčinu musíme hledat částečně ve změněné taktice pěchoty, která tím, že vyhledávala pro své operace především členitý terén a stavěla se proti jezdectvu vždycky ve čtverhranu, znesnadňovala jezdectvu dosažení tak velkých vítězství, jakých dobývali pruští jezdci nad dlouhými a mělkými pěšími liniemi svých protivníků. Je však rovněž jisté, že se Napoleonovo jezdectvo nevyrovnalo jezdectvu Bedřicha Velikého a že taktika Napoleonova jezdectva neznamenala vždycky zdokonalení taktiky Bedřichovy. Průměrné jezdecké umění nutilo Francouze, aby útočili poměrně malou rychlostí, klusem nebo mírným krátkým cvalem; jen málokdy útočili tryskem. Jejich velká statečnost a semknutost řad často nahrazovaly nedostatek prudkosti, ale přece jen bychom dnes jejich útok nemohli označit za dobrý. Francouzské jezdectvo se ve velmi mnoha případech drželo starého systému přijímat útok nepřátelského jezdectva stoje a s karabinou v ruce; v každém takovém případě bylo poraženo. Naposledy se to stalo u Dannigkowa (5. dubna 1813)[292], kde asi 1200 francouzských jezdců takto očekávalo útok 400 Prusů a přes svou početní převahu utrpělo naprostou porážku. V Napoleonově taktice se užívání velkého množství jezdectva stalo tak pevným pravidlem, že to vedlo nejen k oslabení divizního jezdectva, až bylo úplně bezcenné, ale i k tomu, že při použití těchto mas Napoleon často zanedbával zásadu postupného nasazování svých sil, zásadu, která je jedním z hlavních pravidel moderní taktiky a která dokonce platí pro jezdectvo víc než pro pěchotu. Napoleon zavedl útok jezdectva v koloně a vytvářel dokonce z celého jezdeckého sboru jedinou obrovitou kolonu; v takovéto sestavě ovšem bylo naprosto nemožné oddělit jednotlivou eskadronu nebo pluk a o nějakém pokusu o rozvinutí nemohlo být ani řeči. Také Napoleonovi jezdečtí generálové nebyli na výši a i nejskvělejší z nich, Murat, by ve srovnání s takovým Seydlitzem dopadl uboze.

Za válek vletech 1813, 1814 a 1815 se jezdecká taktika Napoleonových protivníků velmi zdokonalila. Přestože do značné míry napodobovali Napoleonův systém udržování velkých mas jezdectva v záloze, čímž zůstávala většina jezdectva velmi často úplně mimo bojové akce, pokusili se v mnoha případech o návrat k Bedřichově taktice. V pruské armádě ožil starý duch. Blücher jako první užíval svého jezdectva odvážněji a obvykle úspěšně. Léčka u Haynau (18l3)[x], kde 20 pruských eskadron rozdrtilo 8 francouzských praporů a zmocnilo se 18 děl, byla mezníkem v moderních dějinách jezdectva a příznivě kontrastuje s taktikou použitou u Lützenu, kde spojenci drželi 18 000 jezdců čistě v záloze až do chvíle, kdy byla bitva prohrána, přestože se sotva dal najít vhodnější terén pro jezdectvo.

Angličané nikdy nepřejali systém formování velkých mas jezdcctva, a měli proto často úspěch, ačkoli Napier sám připouští, že jejich jezdectvo nebylo v té době tak dobré jako francouzské.[293] U Waterloo[y] (kde, mimochodem, francouzští kyrysníci výjimečně zaútočili tryskem) bylo anglické jezdectvo obdivuhodně vedeno a mělo vcelku úspěch, dokud nepodlehlo své národní slabůstce a nevymklo se velitelům z rukou.

Po míru z roku 1815 Napoleonova taktika opět ustoupila taktice Bedřichově, ačkoli zůstala ve většině armád nadále zakotvena v řádech. Jezdeckému umění se věnuje víc pozornosti, i když ještě zdaleka ne do té míry, jak by se mělo. Myšlenka očekávat nepřítele s karabinou v ruce je zavržena; všude ožívá Bedřichovo pravidlo, že každý jezdecký velitel, který dovolí nepříteli útočit, místo aby zaútočil sám, zasluhuje, aby byl sesazen. Útočí se znovu tryskem a místo útoku v koloně nastupují útoky v několika liniích za sebou, uspořádaných tak, aby bylo možné zaútočit z boku a manévrovat během útoku jednotlivými oddíly. Ještě mnohé je však třeba udělat. Vc všech armádách bez výjimky je třeba provést taková zdokonalení, jako věnovat větší pozornost jezdeckému umění, zvláště jízdě v terénu, víc přizpůsobit sedlo a sedění v něm způsobu, jakého se používá při honech, a hlavně snížit váhu, kterou kůň musí nést.

Přejděme nyní od dějin jezdectva k jeho dnešní organizaci a taktice. Odvody vojáků k jezdectvu se vcelku neliší od způsobu, jakým se v té či oné zemi doplňují ostatní druhy vojsk. V některých státech jsou však k této službě předurčeni obyvatelé určitých oblastí: tak například v Rusku Malorusové (rodáci z Malé Rusi), v Prusku Poláci. V Rakousku se těžké jezdectvo rekrutuje z německých zemí a z Čech, husaři výhradně z Uher, huláni většinou z polských provincií. Zvláštní pozornost však musíme věnovat odvodům koní. V Anglii, kde celé jezdectvo nepotřebuje v době války víc než 10 000 koní, není pro vládu těžké je zakoupit; aby se však jezdectvu zajistila výhoda, že má koně, kteří nebyli až asi do pátého roku věku vystaveni přílišné námaze, kupují se tříletí hřebci, většinou yorkshirského plemene, a ti jsou pak na náklady vlády chováni ve stájích do té doby, než jsou schopni služby. Cena, kterou vláda platí za hřebce (20 až 25 liber št.), a hojnost dobrých koní v zemi způsobují, že britské jezdectvo má nesporně nejlepší koně na světě. Také v Rusku je hojnost koní, jejich plemeno není však tak hodnotné jako angtické. Remontní důstojníci kupují koně ve velkém v jižních a západních guberniích říše, hlavně od židovských obchodníků; nevhodné koně prodávají dále, ostatní pak přidělují jednotlivým plukům podle barvy (v ruském pluku mají všichni koně stejnou barvu). Velitel pluku je jakoby majitelem koní; dostává slušnou částku na to, aby udržoval v pořádku stav koní v pluku. Koně mají vydržet 8 let. Dříve je dodávaly velké hřebčíny na Volyni a na Ukrajině, kde koně vyrůstají zcela divoce; jejich výcvik pro potřeby jezdectva však byl tak obtížný, že se od toho muselo upustit. V Rakousku se část koní kupuje, většinu jich však v poslední době dodávají státní hřebčíny, které mohou ročně poskytovat přes 5000 pětiletých jezdeckých koní. Jestliže potřeba mimořádně stoupne, může se země tak bohatá na koně jako Rakousko spolehnout na vnitřní trhy. Prusko muselo před 60 lety kupovat téměř všechny své koněv cizině, nyní však může svému jezdectvu — řadovému i zeměbraně — dodávat všechny koně z vlastního chovu. Pro řadové jezdectvo kupují remontní komisaři tříleté koně a posílají je do stájí, kde jsou chováni až do doby, kdy jsou dosti staří pro službu; ročně je třeba 3500 koní. Při mobilizaci jezdectva zeměbrany podléhají všichni koně v zemi — stejně jako lidé — vojenské službě; za koně se ovšem vyplácí náhrada ve výši 40 až 70dolarů. V zemi je třikrát tolik koní schopných vojenské služby, než je třeba. Francie je na tom s koňmi ze všech evropských zemí nejhůře. Její plemena jsou sice často dobrá nebo dokonce skvělá k tahu, obvykle se však nehodí pod sedlo. Státní hřebčíny (haras) existují už dávno, jejich úspěchy však nejsou takové jako v jiných zemích; roku 1838 nemohly tyto hřebčíny a remontní stáje, které jsou s nimi spojeny, dodat armádě ani 1000 koní, ať už zakoupených nebo pocházejících ze státního chovu. Generál La Roche-Aymon odhadl, že v celé Francii není ani 20 000 koní ve stáří mezi 4 a 7 lety, kteří by se hodili pro vojenskou službu.[294] I když se stáje a hřebčíny v poslední době značně zdokonalily, stále ještě nestačí armádu plně zásobit. Alžírsko dodává skvělé plemeno jezdeckých koní a nejlepší pluky francouzského jezdectva — chasseurs dʼAfrique — jsou vybaveny výhradně jím, ostatní pluky však dostanou nějakého koně tohoto plemene jen zřídka. Tak jsou Francouzi v případě mobilizace nuceni kupovat koně v cizině, někdy v Anglii, většinou však v severním Německu, kde nedostanou právě nejlepší koně, i když je každý kus stojí až 100 dolarů. Mnoho koní vyřazených z německých jezdeckých pluků tak putuje do francouzského jezdectva, které je — až na chasseurs dʼAfrique — po této stránce nejhůře vybavené v celé Evropě.

V podstatě existují dva druhy jezdectva: těžké a lehké. Tyto dva druhy se od sebe ve skutečnosti liší koňmi. Velcí a silní koně nemohou dobře spolupracovat s malými, čilými a rychlými. Při útoku nejsou velcí a silní koně tak rychlí, jejich nápor je však mocnější; malí koně působí spíše rychlostí a prudkostí útoku a nadto se mnohem více hodí pro boj jednotlivců a v rozptýleném tvaru, pro který zase těžcí nebo velcí koně nejsou ani dost obratní, ani dost bystří. Potud je tedy rozlišování nutné; avšak móda, fantazie a napodobování jistých národních krojů vytvořily četné další odrůdy a odlišnosti, které nemá cenu podrobně vypočítávat. Alespoň část těžkého jezdectva je ve většině zemí vybavena kyrysy, které však zdaleka nejsou neprůstřelné; v Sardinii je první řad vyzbrojen píkou. Lehké jezdectvo je vyzbrojeno zčásti šavlí a karabinou, zčásti píkou. Karabina má buď hladkou, nebo rýhovanou hlaveň. Výzbroj jezdce doplňují většinou pistole; pouze jezdectvo Spojených států má revolvery. Šavle je buď rovná, nebo více či méně zakřivená; rovná se hodí spíše k bodání, zakřivená k sekání. Otázka, zda je výhodnější píka nebo šavle, je stále ještě sporná. Pro boj zblízka je šavle nesporně vhodnější a při útoku je píky, pokud není dost dlouhá a těžká, sotva možno použít, jenže pak se nesnadno ovládá; při pronásledování poraženého jezdectva se však píka velmi osvědčila. Téměř všechny jezdecké národy se spoléhají na šavli; dokonce i kozák odkládá svou píku, má-li se utkat s Čerkesy zkušenými v boji na šavle. Pistole se hodí pouze k signálním výstřelům. Karabina není příliš účinná, ani když má rýhovanou hlaveň, a dokud se nezavede karabina nabíjená zezadu, nebude nikdy k valnému praktickému užitku; revolver je v obratných rukou obávanou zbraní při boji zblízka; královnou jezdeckých zbraní je však přece jen dobrá, ostrá, pořádná šavle.

Kromě sedla, postroje a ozbrojeného jezdce musí jezdecký kůň nést i vak s rezervním oblekem, potřebami k táboření, náčiním k ošetřování koně a při polním tažení i potravu pro jezdce a píci pro sebe. Celková váha tohoto nákladu se v různých armádách a druzích jezdectva pohybuje při plném pochodovém vybavení mezi 250 a 300 librami; ve srovnání s tím, co nosívá civilní jezdecký küň, je to obrovský náklad. Toto přetěžování koní je největší slabinou každého jezdectva. V tomto směru jsou všude nutné velké reformy. Váha jezdců i výstroje se může a musí snížit, za dnešního systému je však při odhadu výkonnosti a vytrvalosti jezdectva s tímto zatížením koní vždycky nutno počítat.

Těžké jezdectvo, skládající se ze silných, ale pokud možno poměrně lehkých jezdců na silných koních, musí působit především mohutností soustředěného, masívního útoku. K tomu je třeba síly, vytrvalosti a určité fyzické váhy, i když tato váha nesmí být tak velká, aby se stalo těžkopádným. Pohyby těžkého jezdectva musejí být rychlé, ale jen natolik, aby bylo možné zachovat přitom nejdokonalejší pořádek. Jakmile se zformuje k útoku, musí jet především přímo vpřed a smést svým náporem všechno, co se mu postaví do cesty. Jednotliví jezdci nemusejí ovládat jezdecké umění tak dobře jako v lehkém jezdectvu, musejí však být naprostými pány svých koní a musejí umět jet přímo vpřed v těsně semknutém tvaru. Jejich koně proto nesmějí být tak citliví na sevření lýtky a nesmějí příliš podkládat zadní nohy; musejí dobře běhat klusem a musejí být zvyklí držet se pohromadě při delším cvalu.

Naproti tomu lehké jezdectvo s obratnějšími jezdci a rychlejšími koňmi musí působit svou rychlostí a všudypřítomností. Co mu chybí na váze, musí nahrazovat rychlostí a aktivitou. Zaútočí s největší prudkostí; za příznivých okolností však bude předstírat útěk, aby po náhlé změně fronty vpadlo nepříteli do boku. Pro velkou rychlost a schopnost utkávat se v bojích jednotlivců se lehké jezdectvo zvláště hodí k pronásledování. Jeho velitelé musejí mít rychlejší postřeh a větší duchapřítomnost než velitelé těžkého jezdectva. Každý jezdec musí lépe ovládat jezdecké umění; musí dokonale držet koně, z místa vyrážet plným tryskem a naráz se opět zastavovat, rychle se obracet a dobře skákat přes překážky; koně musejí být smělí a rychlí, musejí být měkkohubí, musejí reagovat na sevření lýtky, snadno se obracet a být zvláště vycvičení k lehkému cvalu s dobrým podkládáním zadních nohou. Kromě rychlých útoků z boku a z týlu, kromě léček a pronásledování musí lehké jezdectvo obstarávat i většinu strážní a hlídkové služby pro celou armádu; schopnost utkávat se v bojích jednotlivců, jejímž základem je dobré jezdecké umění, je proto jedním z hlavních požadavků. V linii se jezdci nepohybují tak sevřeně, aby byli stále připraveni ke změně fronty a k jiným změnám sestavy.

Angličané mají nominálně 13 lehkých a 13 těžkých pluků (dragouny, husary, hulány; pouze dva pluky tělesné gardy tvoří kyrysníci); ve skutečnosti je to však svým složením i výcvikem těžké jezdectvo a jednotlivé druhy se od sebe pouze nepatrně liší velikostí jezdců i koní. Pro vlastní úkoly lehkého jezdectva Angličané vždycky užívali cizích vojáků — v Evropě Němců, v Indii domorodých nepravidelných vojsk. Francouzi mají tři druhy jezdectva: lehké jezdectvo, které tvoří husaři a myslivci, vpočtu 174 eskadron, řadové jezdectvo, složené z hulánů a dragounů, v počtu 120 eskadron a jezdectvo zálohy, skládající se ze 78 eskadron kyrysníků a karabiníků. Rakousko má 96 eskadron těžkého jezdectva — dragounů a kyrysníků — a 192 eskadrony lehkého jezdectva - husarů a hulánů. Prusko má v řadovém vojsku 80 eskadron těžkého jezdectva, které tvoří kyrysníci a huláni, a 72 eskadrony lehkého jezdectva, složeného z dragounů a husarů; k nim je možno za války počítat 136 eskadron hulánů první výzvy zeměbrany. Zeměbranecké jezdectvo druhé výzvy bude sotva někdy formováno samostatně. Ruské jezdectvo se skládá ze 160 těžkých eskadron - kyrysníků a dragounů - a z 304 lehkých eskadron - husarů a hulánů. Od organizování dragounského sboru, schopného plnit jak úkoly jezdectva, tak i pěchoty, se nyní upustilo a dragouni jsou zařazeni do těžkého jezdectva. Skutečně lehkým ruským jezdectvem jsou však kozáci, jichž je vždycky víc než dost pro plnění veškeré strážní, průzkumné a nepravidelné služby v ruských armádách. V armádě Spojených států jsou 2 pluky dragounů, jeden pluk jízdních střelců a 2 pluky označované za jezdecké; doporučovalo se, aby se všem těmto plukům říkalo jezdecké pluky. Ve skutečnosti je jezdectvo Spojených států pěchota na koních.

Taktickou jednotkou jezdectva je eskadrona, která má tolik mužů, kolik může velitel při manévrování ovládnout hlasem a přímým vlivem. Síla eskadrony kolísá mezi 100 mužů (v Anglii) a 200 mužů (ve Francii); v jiných armádách se početní síla eskadron pohybuje rovněž v těchto mezích. Čtyři, šest, osm či deset eskadron tvoří pluk. Početně nejslabší pluky jsou anglické (400 až 480 mužů), nejsilnější jsou pluky rakouského lehkého jezdectva (1600 mužů). Početně silné pluky bývají těžkopádné, příliš malé přicházejí zase při tažení velmi brzy vniveč. Tak například britská lehká brigáda měla u Balaklavy[z], ani ne dva měsíce od začátku tažení, v 5 plucích, z nichž každý se skládal ze 2 eskadron, stěží 700 mužů, čili přesně polovinu jediného ruského husarského pluku ve válečném počtu. Zvláštní formace jsou: u Britů četa čili poloeskadrona a u Rakušanů division čili dvojitá eskadrona, jakýsi mezičlánek, který jediný umožňuje, aby mohl jeden velitel ovládat početně silné rakouské jezdecké pluky.

Až do dob Bedřicha Velikého měla jezdecká sestava hloubku nejméně tří řadů. Bedřich první sestavil roku 1743 své husary do dvou řadů a stejná byla i sestava jeho těžkého jezdectva v bitvě u Rossbachu. Po sedmileté válce převzaly tuto sestavu všechny ostatní armády a dnes se užívá jenom jí. Aby mohla měnit sestavu, dělí se na 4 oddíly; otočení z linie do otevřené kolony po oddílech a zpětné přeskupení z kolony do linie je hlavní a základní změnou sestavy při všech jezdeckých manévrech. Ostatní změny sestav se uplatňují většinou jen při pochodu (boční pochod v trojstupu atd.), nebo v mimořádných případech (sevřená kolona po oddílech nebo eskadronách). Činnost jezdectva v bitvě spočívá převážně v boji muže proti muži; jeho střelba má pouze podružný význam; ocel — šavle nebo píka — je jeho hlavní zbraní a veškerá jeho činnost se soustřeďuje na útok.

Útok je tedy kritériem všech pohybů, přeskupení a postavení jezdectva. Všechno, co ztěžuje útok, je chybné. Prudkosti útoku se dosahuje soustředěním maximálního úsilí lidí i koní na vrcholný moment útoku, na moment přímého dotyku s nepřítelem. Aby se toho dosáhlo, je nutno přibližovat se k nepříteli postupně vzrůstající rychlostí tak, aby se koně dostali do plného trysku teprve v krátké vzdálenosti před nepřítelem. Provedení takového útoku je ovšem snad nejtěžší věcí, kterou lze od jezdectva vyžadovat. Zachovat dokonalý pořádek a semknutost při rostoucí rychlosti kroku, zejména není-li terén příliš rovný, je mimořádně nesnadné. Tady se ukazuje, jak obtížné, ale i významné je udržet přímý směr; jestliže totiž nedodržuje každý jezdec svůj směr, začnou se řady stlačovat hned ze středu ke křídlům, hned zase od křídel ke středu; koně jsou podráždění a neklidní, projeví se jejich rozdílná rychlost a temperament a brzy se celá linie rozpadá a je z ní všechno možné, jen ne přesně vyrovnaný šik, přičemž ztrácí právě onu pevnou sevřenost, která jediná je zárukou úspěchu. Když koně doběhnou až před nepřítele, pokusí se nepochybně vzepřít a nebudou chtít vniknout do nehybné nebo pohybující se masy proti nim; k tomu je jezdci musejí donutit, jinak by útok jistě ztroskotal. Jezdec proto musí být nejen pevně odhodlán vniknout do nepřátelských řad, ale musí být také naprostým pánem svého koně. Řády jednotlivých armád obsahují různá pravidla, jak má útočící jezdectvo postupovat, všechny však se shodují v tom, že se linie pokud možno začíná pohybovat krokem, pak klusem, ve vzdálenosti 300 až 150 yardů od nepřítele lehkým cvalem, vzrůstajícím postupně v plný cval, a 20 až 30 yardů před nepřítelem v trysk. Všechna tato pravidla však mají mnoho výjimek; v každém praktickém případě je třeba brát v úvahu ráz terénu, počasí, stav koní atd.

Jestliže se při útoku jezdectva proti jezdectvu obě strany skutečně srazí, k čemuž dochází při jezdeckých bojích jen velmi zřídka, mají šavle ve chvíli bezprostřední srážky jen nepatrný význam. Jedna masa láme a tříští druhou svým náporem. Morální prvek — statečnost — se tu náhle stává materiální silou; nejstatečnější eskadrona pojede s největší sebedůvěrou, odhodlaností, rychlostí, ensemble[α] a co nejsemknutější. Jezdectvo proto může vykonat velké činy jen tehdy, má-li dost "ohně". Jakmile jsou však řady jedné strany prolomeny, přicházejí ke slovu šavle a s nimi i jezdecké umění jednotlivců. Aspoň část vítězícího vojska se také musí vzdát své taktické sestavy, aby mohla šavli sklízet žeň vítězství. Úspěšný útok tak okamžitě rozhoduje o výsledku boje; kdyby se však po něm nepřikročilo k pronásledování a k boji jednotlivců, bylo by vítězství poměrně neplodné. A právě tato obrovská převaha strany, která si zachovala taktickou kompaktnost a sestavu, nad stranou, která ji ztratila, vysvětluje, proč nepravidelné jezdectvo, i kdyby bylo sebelepší a sebepočetnější, nemůže porazit pravidelné jezdectvo. Není pochyb, že v individuálním jezdeckém umění a v zacházení se šavlí se žádné pravidelné jezdectvo nemohlo ani zdaleka srovnávat s nepravidelnými oddíly, jaké měly národy východních nájezdníků; a přece je i to nejhorší evropské pravidelné jezdectvo v poli vždycky poráželo. Od porážky Hunů u Châlonsu (roku 451)[295] až k povstání sipáhíů roku 1857[296] se ani jednou nestalo, že by skvělí, ale nepravidelní jezdci Východu porazili skutečným útokem jediný pluk pravidelného jezdectva. Jejich nepravidelné houfy, útočící bez souhry a semknutosti, nezmohou nic proti pevné a rychle se pohybující mase. Jejich převaha se může projevit jen tehdy, když je taktická sestava pravidelného jezdectva narušena a když dojde k boji muže proti muži; divoký nájezd nepravidelného jezdectva na protivníka však k takovému výsledku vést nemůže. Jen tehdy, když pravidelné jezdectvo opustilo při pronásledování svou lineární sestavu a bojovalo jednotlivě, se stávalo, že se nepravidelné jezdectvo náhle obrátilo, využilo vhodného okamžiku, a tak dosáhlo vítězství; na tuto lest se ve skutečnosti omezila téměř celá taktika boje nepravidelného jezdectva proti pravidelnému už od válek Parthů s Římany. Nejlepším příkladem toho jsou Napoleonovi dragouni v Egyptě[β], kteří byli nepochybně nejhorším pravidelným jezdectvem, jaké tehdy existovalo, a přece pokaždé poráželi nejskvělejší nepravidelné jezdce — mameluky. Napoleon o nich řekl, že dva mameluci jsou rozhodně lepší než tři Francouzi, 100 Francouzů že se vyrovná 100 mameluků, 300 Francouzů obvykle poráží 300 mameluků a 1000 Francouzů že vždycky porazí 1500 mameluků.[297]

Ať je však útočná převaha jezdecké jednotky, která nejlépe zachovává svou taktickou sestavu, sebevětší, je jasné, že i tato jednotka musí být po úspěšném útoku poměrně v nepořádku. Úspěch útoku nebývá ve všech bodech stejně rozhodný; mnozí jezdci jsou nutně upoutáni soubojem nebo pronásledováním a jen poměrně malá část, většinou z druhého řadu, udržuje jakous takous linii. To je pro jezdectvo nejnebezpečnější chvíle; zcela malá skupina čerstvých vojsk, která by na ně byla vržena, by mu vyrvala vítězství z rukou. Měřítkem, zda je jezdectvo opravdu dobré, je proto schopnost rychle se shromáždit po útoku; a právě v tom mívají nedostatky nejen mladá, ale i jinak zkušená a statečná vojska. Britské jezdectvo, které má nejohnivější koně, se zvlášť snadno vymyká vedení a téměř všude na to těžce doplatilo (např. u Waterloo a u Balaklavy).

Když se troubí ke shromažďování, pokračují obvykle v pronásledování jen některé oddíly nebo eskadrony, které jsou k tomu určeny buď zvláštním rozkazem, nebo všeobecnými dispozicemi. Hlavní část vojska se zatím znovu seskupuje, aby byla pohotově pro všechny případy. Dezorganizace, jíž bývá po útoku postižen i vítěz, je podnětem k tomu, aby byla vždycky po ruce záloha, kterou by bylo možno nasadit v případě nezdaru prvního útoku; základním pravidlem taktiky jezdectva proto vždycky bylo nasazovat naráz pouze část z těch sil, které jsou k dispozici. Tento obecný způsob používání záloh vysvětluje, proč průběh velkých jezdeckých bojů bývá tak proměnlivý, proč se vítězství přelévá sem a tam a střídavě se kloní hned k té, hned k druhé straně, dokud poslední zbylé zálohy nevrhnou všechnu svou spořádanou sílu mezi dezorganizovanou, zmítající se masu a nerozhodnou tak o výsledku boje.

Dalším velmi důležitým činitelem je terén. Žádný druh vojska není tak závislý na terénu jako jezdectvo. Těžká a hluboká půda změní trysk v drobný pomalý klus; překážka, kterou by jednotlivý jezdec překonal bez povšimnutí, může narušit pořádek a soudržnost linie; a na překážce, kterou čerství koně snadno překonají, padnou zvířata, která jsou od časného rána bez krmení v neustálém klusu a cvalu. Dále pak nepředvídaná překážka, která zastaví postup a vynutí si změnu směru a tvaru, může vystavit celou linii bočním útokům nepřítele. Příkladem toho, jak se jezdecké útoky provádět nemají, byl Muratův velký útok v bitvě u Lipska[γ]. Zformoval 14 000 jezdců do jediné hluboké kolony a postupoval proti ruské pěchotě, jejíž útok na vesnici Wachau byl právě odražen. Francouzští jezdci se přibližovali klusem; asi 600 či 800 yardů před spojeneckou pěchotou přešli do lehkého cvalu; v hluboké půdě se koně brzy unavili a síla náporu se vyčerpala, ještě než dospěli ke čtverhranům. Pouze několik velmi oslabených praporů bylo zničeno. Ostatní čtverhrany masa jezdectva objela, projela druhou linií pěchoty, aniž jí způsobila nějakou škodu, a nakonec se dostala k pásmu rybníků a bažin, které její postup zastavily. Koně byli naprosto vyčerpáni, jezdci v nepořádku, pluky se pomíchaly a byly bez velení; za této situace dva pruské pluky a gardoví kozáci — dohromady ani ne 2000 mužů — překvapivě vpadli Francouzům do boků a všechny je v naprostém zmatku vrhli zpět. V tomto případě tu nebyla ani záloha pro nepředvídané případy, ani se nevěnovala potřebná pozornost rychlosti kroku a vzdálenosti; výsledkem byla porážka.

Útok lze provádět v různých sestavách. Taktičtí odborníci rozlišují útok en muraille[δ], kdy eskadrony útočící linie nemají mezi sebou buď vůbec žádné rozestupy, nebo kdy jsou tyto rozestupy jen velmi malé; útok s rozestupy, kdy jsou eskadrony od sebe vzdáleny 10 až 20 yardů; útok en échelon[ε], kdy eskadrony vyrážejí do útoku jedna za druhou, počínaje jedním křídlem, a tak dosahují nepřítele ne najednou, nýbrž postupně; tento způsob útoku může ještě velmi posílit eskadrona rozčleněná do otevřené kolony za vnějším křídlem eskadrony tvořící první sled; a konečně útok kolonou. Tento způsob je přímým protikladem všech předešlých způsobů útoku, které jsou vesměs jen modifikacemi lineárního útoku. Až do Napoleonových dob byla linie obecnou a základní formací pro všechny jezdecké útoky. Za celé 18. století se s jezdeckým útokem v koloně setkáváme jen v jediném případě, když totiž bylo nutné prolomit nepřátelské obklíčení. Napoleon, jehož jezdectvo tvořili stateční vojáci, ale špatní jezdci, musel však vyrovnat taktické nedostatky svých jízdních vojsk něčím novým. Začal své jezdectvo posílat do útoku v hlubokých kolonách, čímž nutil první řady jet přímo vpřed a zároveň vrhal na zvolené místo útoku daleko větší počet jezdců, než by bylo možné při lineárním útoku. Snaha operovat masami se při taženích po roce 1807 stala Napoleonovi jakousi mánií. Vymýšlel kolony přímo nestvůrných rozměrů; protože měly náhodou roku 1809 úspěch, držel se jich i při dalších taženích a to mu pomohlo prohrát nejednu bitvu. Tvořil kolony z celých pěších nebo jezdeckých divizí tím, že řadil rozvinuté prapory a pluky jeden za druhým. S jezdectvem to poprvé vyzkoušel u Eggmühlu roku 1809; 10 kyrysnických pluků tam útočilo v koloně, přičemž v čele byly rozvinuty 2 pluky a za nimi ve vzdálenostech asi 60 yardů následovaly ještě čtyři takové linie. Pěchotní kolony z celých divizí byly vytvořeny u Wagramu, kde byly rozvinuté prapory postaveny jeden za druhým.

Takové manévrování nemuselo být nebezpečné proti tehdejším pomalým a metodickým Rakušanům, ale při všech pozdějších taženích a proti aktivnějšímu nepříteli končilo porážkou. Viděli jsme, jaký žalostný konec přivodila tato sestava velkému Muratovu útoku u Wachau. Katastrofální výsledek d'Erlonova velkého útoku pěchoty u Waterloo způsobilo právě použití této sestavy.[298] Použití obrovité kolony u jezdectva se jeví zvláště pochybené, protože pohlcuje nejcennější zdroje do jediné neohrabané masy, která se nenávratně vymyká kontrole, jakmile je jednou vržena do boje, a ať dosáhne sebevětšího úspěchu vpředu, je vždycky vydána na milost a nemilost menších, ale dokonale ovládaných nepřátelských oddílů, se vrhají na její boky. Z materiálu, který se spotřebuje na vytvoření jedné takové kolony, by se dala zřídit druhá linie a jedna či dvě zálohy, jejichž útoky by snad zprvu neměly takový účinek, ale opakovaly by se, a proto by nakonec dosáhly větších výsledků s menšími ztrátami. Ve většině armád se opravdu od tohoto útoku kolonou buď upustilo, nebo byl zachován jako pouhá teoretická kuriozita, zatímco v praxi se velká jezdecká tělesa vždycky řadí do několika linií, které nastupují do útoku postupně a během delšího boje se vzájemně podporují a střídají. Napoleon byl rovněž první, kdo formoval své jezdectvo do velikých těles, která se skládala z několika divizí a nazývala se jezdecké sbory. Jako prostředek zjednodušující předávání rozkazů ve velké armádě je takováto organizace záložního jezdectva svrchovaně nutná; když však zůstala zachována i na bojišti a tyto sbory měly operovat jako jeden celek, nepřinesla nikdy patřičné výsledky. Právě tato organizace byla ve skutečnosti jednou z hlavních příčin onoho pochybeného tvoření nestvůrných kolon, o kterém jsme se už zmínili. V dnešních evropských armádách je jezdecký sbor vcelku zachován a v pruské, ruské a rakouské armádě jsou dokonce stanoveny typické sestavy a obecná pravidla pro akce takového sboru na bojišti; základem všech těchto pravidel je vytvoření první a druhé linie a zálohy; zároveň obsahují pokyny o rozmístění jízdního dě]ostřelectva, které se takovému sboru přiděluje.

Dosud jsme hovořili o činnosti jezdectva jen potud, pokud je namířena proti jezdectvu. Ale jedním z hlavních úkolů, které má tento druh vojsk v bitvě, a dnes vlastně hlavním úkolem, je činnost proti pěchotě. Viděli jsme, že v bitvách 18. století tvořila pěchota proti jezdectvu jen zřídka čtverhrany. Přijímala jeho útok v linii, a mířil-li do boku, pak se několik rot otočilo zpět a pěchota odrážela útok v postavení en potence[ζ]. Bedřich Veliký instruoval svou pěchotu, aby se nikdy nestavěla do čtverhranů; výjimkou byl jen případ, kdy jezdectvo překvapilo osamělý prapor; a jestliže v takovém případě vytvořil prapor čtverhran, "má pochodovat přímo proti nepřátelským jezdcům, odrazit je a bez ohledu na jejich útoky pokračovat v postupu ve směru svého určení".

Mělké linie tehdejší pěchoty přijímaly útok jezdectva s plnou důvěrou v účinek své palby a skutečně také útoky dosti často odrážely; jestliže však byly řady prolomeny, byla jejich zkáza neodvratná, jako tomu bylo u Hohenfriedbergu a Zorndorfu. Dnes, kdy lineární sestavu v mnoha případech nahradila kolona, je pravidlem, že se pěchota staví všude, kde je to možné, proti jezdectvu do čtverhranu. Moderní války nám sice poskytují spoustu příkladů, kdy dobré jezdectvo překvapilo pěchotu v lineární sestavě, ale bylo obráceno její palbou na útěk, to jsou však výjimky. Otázkou nyní je, zda má jezdectvo reálnou vyhlídku, že prolomí pěchotní čtverhrany. Mínění o tom se různí; zpravidla se však zřejmě připouští, že za normálních okolností má dobrá, svěží a dělostřelbou neotřesená pěchota proti jezdectvu velmi dobré vyhlídky; proti mladým pěšákům, jejichž energii a odolnost podryl celodenní tuhý boj, těžké ztráty a dlouhotrvající palba nepřítele, má však energické jezdectvo velikou naději na úspěch. Jsou ovšem výjimky, jako například útok německých dragounů u Garcia Hernandez (roku 1812)[299], kde každá ze tří eskadron rozbila jeden svěží francouzský čtverhran; zpravidla však nebude jezdecký velitel pokládat za rozumné vrhat své vojáky proti takové pěchotě. Neyovy velké útoky u Waterloo, při nichž masa francouzského záložního jezdectva napadla Wellingtonův střed, nemohly rozbít anglické a německé čtverhrany, protože tato vojska, skrytá kus za hřebenem pahorku, velmi málo utrpěla předcházející dělostřelbou a byla téměř úplně svěží. Takové útoky se proto hodí pouze pro poslední fázi bitvy, kdy už je pěchota notně otřesena a vyčerpána jak skutečným bojem, tak i pasívním vyčkáváním pod soustředěnou dělostřeleckou palbou. V takových případech mají pak tyto útoky rozhodující význam, jako tomu bylo u Borodina (viz zde) a u Ligny, zvláště když jsou podporovány — jako v obou těchto případech — pěchotními zálohami.

Nemůžeme se zde zabývat různými úkoly, které mohou být jezdectvu ukládány při strážní, hlídkové a eskortní službě atd. Bude ale snad na místě říci několik slov o obecných zásadách jezdecké taktiky. Protože se hlavní silou bitev stále více stává pěchota, musejí se manévry jízdního vojska nutně víceméně podřizovat manévrování pěchoty. A protože je moderní taktika založena na spolupůsobení a vzájemné podpoře tří druhů vojsk, nepřicházejí tedy samostatné akce aspoň pro část jezdectva vůbec v úvahu. Jezdectvo každé armády je proto vždycky rozděleno na dvě odlišné složky: na divizní a záložní jczdectvo. Divizní jezdectvo se skládá z jezdců přidělených různým pěším divizím a sborům a podléhajících jejich veliteli. V bitvě má toto jezdectvo za úkol vytěžit výhody ze všech příznivých okamžiků, které se naskytnou, nebo pomáhat vlastní pěchotě, aby se odpoutala, jestliže je napadena početní převahou nepřítele. Jeho činnost je přirozeně omezena a jeho síla naprosto nestačí, aby mohlo operovat samostatně. Záložní jezdectvo, které zahrnuje hlavní část jezdectva armády, operuje v podřízeném postavení vůči celé pěchotě armády podobně, jako je divizní jezdectvo v podřízeném postavení vůči pěší divizi, k níž náleží. Proto zůstává záložní jezdectvo po ruce, dokud se nenaskytne chvíle příznivá pro zdrcující úder, jímž se má buď odrazit velký útok nepřátelské pěchoty či jezdectva, nebo uskutečnit vlastní rozhodující útok. Z toho, co jsme uvedli výše, je jasné, že se záložního jezdectva dá vhodně použít zejména v posledních fázích velké bitvy; tehdy však může být a často také bylo jeho nasazení rozhodující. Takové obrovské úspěchy, jakých dosáhl se svými jezdci Seydlitz, jsou dnes naprosto nemyslitelné; nicméně byl výsledek mnoha velkých bitev moderní doby velmi podstatně ovlivněn úlohou, kterou při nich sehrálo jezdectvo.

Velký význam však má jezdectvo při pronásledování. Pěchota, podporovaná dělostřelectvem, se nemusí bát jezdectva, dokud zachovává svůj pořádek a zůstává pevná; jakmile je však zlomena — lhostejno z jakého důvodu — stává se kořistí jezdců, kteří jsou proti ní vrženi. Koním nelze utéci; dobří jezdci projedou i v obtížném terénu a rozhodné pronásledování poražené armády jezdectvem je vždycky nejlepší a jedinou cestou, jak si zajistit všechny plody vítězství. Ať si tedy získala pěchota v bitvách sebenadřazenější postavení, zůstává jezdectvo přece jen nepostradatelným druhem vojsk a vždycky jím zůstane; a dnes, stejně jako dosud, se žádná armáda nemůže pustit do boje s dobrými vyhlídkami na úspěch, nemá-li jezdectvo, které umí dobře jezdit i bojovat.

———— * ————


Napsal B. Engels
začátkem března až asi 21. června 1858
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. IV, 1859
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz poznámka [133]. (Pozn. red.)

b Viz heslo Bonnet. (Pozn. red.)

c — tj. Josephus Flavius. (Pozn. red.)

d — brána na straně odvrácené od nepřítele. (Pozn. čes. red.)

e — též augurale, tj. místo, kde vůdce v táboře konal auspicia (věštění úspěchu podle přírodních znamení). (Pozn. čes. red.)

f Viz poznámka [73].

g — zbrojiště. (Pozn. čes. red.)

h — zbrojnice. (Pozn. red.)

i Známější název obrazu je "Kristus a hříšnice". (Pozn. red.)

j — tj. asi 132 cm. (Pozn. red.)

k — tj. Mintoun. (Pozn. red.).

l — neznámá země. (Pozn. red.).

m — tzv. brevet-comission; v anglické armádě čestné udělení hodnosti bez zvýšení platu. (Pozn. red.)

n Viz heslo "Albuera". (Pozn. red.)

o Viz poznámka [8].

p Viz poznámka [21].

q — afričtí střelci. (Pozn. red.)

r Viz poznámka [34].

s Viz poznámka [43].

t Viz poznámka [57].

u — tj. Bedřich Vilém I. (Pozn. red.)

v Viz poznámka [47].

w Viz poznámka [50].

x Viz poznámka [195].

y Viz poznámka [60].

z Viz poznámka [144].

α — součinností. (Pozn. red.)

β Viz poznámka [87].

γ Viz poznámka [61].

δ — stěnou. (Pozn. red.)

ε — po sledech. (Pozn. red.)

ζ — ve tvaru pismene L. (Pozn. red.)


257 V bitvě u Vitorie, k níž došlo 21. června 1813 za války na Pyrenejském poloostrově (1808—1814), porazila anglo-španělsko-portugalská armáda pod Wellingtonovým velením francouzská vojska Josepha Bonaparta. Bitva byla důležitou etapou v boji za osvobození Pyrenejského poloostrova od Napoleonových vojsk.

258 Tento plánek načrtl Engels podle popisů bitev na řece Bidassoi roku 1813 a podle plánů těchto bitev, které jsou otištěny v knize Williama Francise Patricka Napiera "History of the War in the Peninsula and in the South of France from the year 1807 to the year 1814" ["Dějiny války na Pyrenejském poloostrově a v jižní Francii od roku 1807 do roku 1814"], sv. VI, Londýn 1840, příloha čís. 5. Na Engelsově plánku jsou uvedena tato označení: Urogne, Rhune, Sans Culote, Puerto, Bayonette, Hogsbak, Comissari, Croix-de-Bouquet, Biriatu, Bildoz, Mandale, Vera, Salinas, Irun, San Marcial, Lesaca, Peña de Haya. Vpravo dole je nadpis "Bojiště na Bidassoi".

259 Jde o takzvané "Itinerarium Antonini" ["Antoniův průvodce"], sestavené kolem roku 300; v tomto průvodci byly uvedeny nejdůležitější spojovací cesty Římské říše, jednotlivá místa na nich a vzdálenosti mezi nimi.

260 Arthur Görgey, "Mein Leben und Wirken in Ungarn in den Jahren 1848 und 1849" ["Můj život a působení v Uhrách v letech 1848 a 1849"], Lipsko 1852; György Klapka, "Memoiren. April bis Oktober 1849" ["Paměti. Duben až říjen 1849"], Lipsko 1850.

261 Josephus Flavius, "Dějiny židovské války", třetí kniha, kapitola 5.

Jeruzalém obléhal římský vojevůdce Flavius Vespasianus a později, po prohlášení Vespasiana císařem, jeho syn Titus v letech 68—70 n. l. za války v Judeji (66—73 n. l.), kterou vyvolalo povstání Židů proti římskému panství. Když Římané dobyli městské hradby, bránili se obležení ještě dlouho v jeruzalémském chrámu a v ulicích města.

262 Levité — zvláštní kategorie pomocníků kněží u starých Židů.
Svatostánek — podle biblického podání přenosný chrám.
Tábor Izraelitů je popsán v bibli, čtvrtá kniha Mojžíšova, Sčítání (Numeri), kapitola 1-2.

263 Augurové — kněží ve starověkém Římě, kteří hráli velkou úlohu v politickém životě; před každým důležitým státním aktem věštili jeho výsledek z křiku a letu ptáků aj. (tzv. auspicia).
Gnómon — starý hvězdářský přístroj (sluneční hodiny).

264 Jde o bitvu u Vercellae (severní Itálie), v níž roku 101 před n. l. římský vojevůdce Marius zvítězil nad germánským kmenem Cimbrů. Tímto vítězstvím skončil boj Říma s Cimbry a Teutony (113—101 před n. l.), kteří několikrát vpadli do jižní Galie a Itálie.

265 Řada zde uvedených válečných událostí se týká války z let 1672—1679, kterou vedla Francie společně s Anglií (ta vystoupila ze spolku roku 1674) a Švédskem proti Holandsku a španělským a rakouským Habsburkům. Válka, kterou vyvolalo obchodní soupeření mezi Francií a Holandskem a snaha Ludvíka XIV. zmocnit se jižního (španělského) a severního Nizozemí, skončila územním rozšířením monarchie Ludvíka XIV. na úkor španělských držav. Hlavního cíle, porážky Holandska, se však Francouzům dosáhnout nepodařilo.

266 Nymwegenský mír — mírové smlouvy, které uzavřela vláda francouzského krále Ludvika XIV. roku 1678 s Holandskem a Španělskem a roku 1679 s rakouskými Habsburky; těmito smlouvami skončila válka zahájená roku 1672. Podle nymwegenského míru získala Francie Franche-Comté a několik měst ve španělském Nizozemí; Holandsku byla vrácena pevnost Maastricht, které se za války zmocnili Francouzi, a dědičné země oranžského rodu. Holandsko na druhé straně uznalo francouzské koloniální výboje v Africe a Jižní Americe.

267 Jde o vojenské operace v prvních třech letech války, kterou vedla v letech 1688-1697 Francie proti evropské koalici, takzvané Augsburské lize, k níž patřilo Holandsko, Anglie, Španělsko, německá říše v čele s rakouskými Habsburky, Savojsko, Švédsko a řada německých a italských knížat. Válka skončila ryswijkským mírem (1697), který s některými změnami potvrdil předválečně hranice. Francie byla nucena uznat státní převrat v Anglii z roku 1688, jímž byl na anglický trůn dosazen nepřítel krále Ludvíka XIV., holandský místodržitel Vilém Oranžský.
Dále se mluví o událostech z následujících let této války.

268 Guelfové a ghibellini — politické strany v Itálii ve 12. - 15. století za bojů mezi římskými papeži a německými císaři. Guelfové, přívrženci papežovi, byli příslušníci hořeních kupeckých a řemeslnických vrstev italských měst. Ghibellini byli většinou příslušníci feudální šlechty, která podporovala císaře.

269 Za tažení generála Bonaparta v horní Itálii roku 1797 byly Benátky obsazeny francouzskými vojsky. Tato okupace znamenala likvidaci Benátské republiky (existovala od 5. století) a rozdělení jejích držav mezi Francii a Rakousko podle campoformijského míru (viz poznámku [155]).

270 Angličtí kolonizátoři začali Barmu dobývat počátkem 19. století. V první barmské válce (1824—1826) dobyla vojska Východoindické společnosti provincie Ásám, hraničící s Bengálskem, a Arakan a Tenaserim, ležíci na pobřeží. Jejich odstoupení si Angličané na Barmě vynutili yantapouským mírem, uzavřeným 24. února 1826. Podle této smlouvy byla Barmě uložena také kontribuce 1 milión liber šterlinků. Druhou barmskou válkou (1852) se Angličané zmocnili provincie Pegu.

271 Obléhání a dobytí Bomarsundu za krymské války viz dva Engelsovy články nazvané "Dobytí Bomarsundu" (Marx-Engels, Spisy 10).

272 Původní variantu tohoto článku napsal Engels; Marx ji podstatně doplnil a konečnou podobu poslal do New Yorku. Z výpisků obou autorů a rovněž z Engelsova dopisu Marxovi z 11. března 1858 je zřejmé, že Marx a Engels sbírali pro tento článek materiál z různých pramenů: Engels používal hlavně Napierovy knihy o válce na Pyrenejském poloostrově (viz poznámku [258]) a Marx různých příruček a encyklopedii.

273 Zde se míní řada anglických dobyvačných koloniálních výprav, jichž se Beresford zúčastnil.

Roku 1806 využili Angličané povstání místních holandských kolonistů — Burů — proti holandské koloniální správě a zmocnili se jihoafrického území kolem mysu Dobré naděje (Kapská kolonie). Záminkou k vpádu byla účast Holandska, které tehdy bylo Napoleonovým vazalem, v Napoleonových válkách proti Anglii. Po skončení napoleonských válek připadla Kapská kolonie oficiálně Anglii.

Téhož roku se anglická vojenská expedice pod velením kapitána Popema a generála Beresforda pokoušela zmocnit Buenos Aires, které patřilo Španělsku, tehdejšímu spojenci napoleonské Francie. Beresfordův oddíl, který nenarazil na vážnější odpor španělských koloniálních úřadů, obsadil Buenos Aires, byl však obklíčen vlasteneckou milicí Argentinců a donucen ke kapitulaci. I druhá expedice, vyslaná Angličany roku 1807 do ústí La Platy, utrpěla porážku.

Koncem roku 1807 se Beresfordovo vojsko zmocnilo ostrova Madeiry, který patřil Portugalcům, pod záminkou ochrany tohoto ostrova proti Francouzům. Ostrov zůstal v rukou Angličanů do roku 1814.

274 Dohoda v Cintře (Portugalsko) byla uzavřena 30. srpna 1808 mezi vrchními veliteli anglických a francouzských vojsk v Portugalsku Darymplem a Junotem. Podle ní měli Francouzi stáhnout z Portugalska své vojsko, které sem přišlo na podzim roku 1807. Dohoda byla výsledkem porážek, které utrpěla francouzská vojska roku 1808 od anglo-portugalské armády, a vítězného lidového povstání proti napoleonskému panství, jež vypuklo na celém Pyrenejském poloostrově. V létě roku 1808 byli francouzští okupanti téměř úplně vyhnáni ze Španělska. Nehledě na kritické postavení Francouzů se Angličané podle podmínek dohody zavázali, že dopraví Junotovo vojsko na svých lodích do Francie, kde je Napoleon zařadil do dvěstětisícové armády, s níž v listopadu 1808 podnikl nový vpád na Pyrenejský poloostrov.

275 U La Coruñi (Španělsko) porazila 16. ledna 1809 ustupující anglická armáda pod velením generála Moora vojska maršála Soulta a 17. a 18. ledna se pod ochranou Beresfordovy divize nalodila v přístavu La Coruña a odplula do Anglie.

276 Jde o řadu bitev v závěrečných etapách války na Pyrenejském poloostrově (1808-1814), v nichž spojenecká anglo-španělsko-portugalská armáda pod velením Wellingtonovým porazila francouzská vojska.

V bitvě u Salamanky 22. července 1812 odrazila Wellingtonova vojska armádu maršála Marmonta, která utrpěla těžké ztráty. Bitvou u Vitorie 21. června 1813 (viz poznámku [257]) byly hlavní francouzské síly zatlačeny k Pyrenejím a koncem roku 1813 se válka přenesla na francouzské území. V bojích u Bayonne (jihozápadní Francie) 9. - 13. prosince 1813 zaútočila Wellingtonova vojska na opevněný tábor armády maršála Soulta a zatlačila Soultovu armádu.

Na jaře roku 1814, za všeobecné ofenzívy vojsk šesté protifrancouzské koalice ve Francii, zvítězila útočící Wellingtonova armáda nad Soultovou armádou 27. února u Orthez a 10. dubna u Toulouse. 18. dubna po Napoleonově abdikaci uzavřel Soult s Wellingtonem příměří.

277 Tím se myslí Beresfordova účast na potlačení národně osvobozeneckého povstání proti portugalským kolonizátorům, které vypuklo roku 1817 v severovýchodní brazilské provincii Pernambuco. Povstalci, kteří vedli boj za nezávislou republiku, utrpěli porážku. Statkářské a aristokratické živly, jež se později postavily do čela hnutí za odtržení od Portugalska — roku 1822 byla vyhlášena nezávislá brazilská říše — zachovaly v Brazílii reakční monarchické zřízení a otroctví černochů.

278 Beresford podporoval reakční statkářské a klerikální knihy vedené domem Miguelem, které usilovaly o potlačení portugalské buržoazní revoluce z let 1820-1823. V květnu 1823 zorganizovala kontrarevoluční důstojnická klika, podněcovaná anglickou a francouzskou diplomacii, povstání proti konstituční vládě s cílem obnovit v Portugalsku absolutní monarchii a feudální zřízení.

279 Je míněn román Thomase Hopa "Anastasius: Or Memoirs of a Greek; written at the close of the Eighteenth Century" ("Anastasius, aneb Paměti Řeka, napsané na sklonku osmnáctého století"], sv. I-III, Londýn 1819.

280 Kartaginský vojevůdce Hannibal učinil z Itálie hlavní válčiště druhé punské války (218-201 před n. l.). Roku 218 podnikl Hannibal v čele námezdní armády tažení z Hispánie přes Alpy do severní Itálie. V říjnu 218 před n. l. porazil na řece Ticinu přední oddíly jedné konzulské armády, které proti němu byly vyslány, a v prosinci téhož roku rozdrtil spojené římské armády na řece Trebbii. Potom Hannibal pronikl do střední Itálie a v srpnu 216 porazil Římany a oddíly jejich spojenců z jiných částí Itálie u Kann v Apulii (všechny tři bitvy Engels podrobně popisuje níže). Hannibalovy úspěchy však byly zmařeny vítězstvími římských vojsk v Hispánii a na Sicílii i vyloděním římské armády v severní Africe. To donutilo kartaginský senát, aby odvolal Hannibala z Itálie. Roku 202 před n. l. byl pak Hannibal poražen v bitvě u Zamy. Válka skončila podepsáním míru, jehož podmínky byly pro Kartágo velmi těžké.

281 Punské války (264-241, 218-201, 149-146 před n. l.) byly války dvou největších otrokářských států starověku — Říma a Kartága — o nadvládu v západním Středomoří a o uchvácení nových území a otroků. Po první punské válce muselo Kartágo odstoupit Římu panství nad Sicílií a přilehlými ostrovy, po druhé punské válce ztratilo Kartágo loďstvo a všechny neafrické kolonie (Hispánii, Baleáry aj.) a muselo zaplatit Římu obrovskou kontribuci. Když Římané zlomili moc Kartága, dosáhli třetí punskou válkou likvidace kartaginského státu; město Kartágo bylo zbořeno.

282 Jde o bitvu u Casilina (blízko dnešní Capuy v jihozápadní Itálii) roku 554, v níž byzantský vojevůdce Narses porazil germánské kmeny Franků a Alemanů. Na počátku bitvy se Frankové vklínili hluboko do středu byzantského vojska, pak je však Narsovo jezdectvo obešlo z boků a napadlo z týlu, a Frankové byli obklíčeni a zničeni. Když Narsova armáda odrazila vpád Franků a Alemanů a zničila zbytky ostrogótského království v Itálii (493-554), jehož hlavní síly byly rozdrceny už před srážkou s Franky, nastolila v Itálii na krátký čas panství otrokářské východořímské (byzantské) říše.

283 V bitvě u Merseburgu (roku 933) porazila vojska německého krále Jindřicha I. Ptáčníka Uhry, kteří vtrhli v 10. století na německé území. Roku 955 byli Uhři poraženi na Lechu vojsky Jindřichova nástupce Oty I. K těmto vítězstvím do značné míry přispěla reorganizace německého jezdectva, kterou provedl Jindřich I.

284 Dne 9. dubna 1241 bylo v bitvě u Wahlstattu nedaleko města Lehnice poraženo spojené vojsko polských a německých feudálů mongolskými dobyvateli, kteří vpadli do střední Evropy (o tomto vpádu viz poznámku [36]).

285 V bitvě u Novary (v severní Itálii) porazila dne 6. června 1513 švýcarská žoldnéřská vojska, sloužící vévodovi milánskému, francouzskou armádu, v níž bojovali hlavně jízdní rytíři, a donutila ji k ústupu přes Alpy zpět do Francie. Tak ztroskotalo dobyvačné tažení francouzského krále Ludvíka XII. do Itálie roku 1513; toto tažení bylo jedním z četných cizích vpádů na Apeninský poloostrov v době válek o Itálii 1494-1559 (viz poznámku [40]).

286 U Marston Mooru (v Yorkshiru) 2. července 1644 a u Naseby (v Northamptonshiru) 14. června 1645, za anglické buržoazní revoluce, rozdrtila armáda parlamentu kontrarevoluční vojska anglického krále Karla I. Rozhodující úlohu v těchto bitvách sehrálo jezdectvo vedené Cromwellem. Jeho jádrem byly oddíly řemeslníků a sedláků, které se vyznamenávaly vysokým bojovým duchem, kázní a vědomím revoluční povinnosti. Výsledek obou bitev — zvláště druhé z nich — přispěl k vítězství vojska parlamentu v první občanské válce 1642-1646.

287 Slezské války tvořily část celoevropské války o rakouské dědictví. Zahrnovaly válečné akce mezi Pruskem a Rakouskem od vpádu Bedřicha II. do Slezska až po uzavření prvního separátního míru s Rakušany (první slezská válka v letech 1740-1742) a boje Pruska proti Rakousku a jeho spojenci Sasku od obnovení války v srpnu 1744 do uzavření nového separátního míru Bedřichem II. (druhá slezská válka v letech 1744-1745). Bedřichovým cílem v těchto válkách, které byly odrazem prusko-rakouských bojů o hegemonii ve střední Evropě, bylo dobýt a přivtělil k Prusku bohaté Slezsko.

288 Engels uvádí doslovné citáty některých pouček z instrukcí Bedřicha II., mj. z "Instrukce jezdectvu pro případ boje" ze 17. března 1742, z "Instrukce pro plukovníky a všechny důstojníky husarských pluků" z 21. března 1742, z "Dispozice, jak se mají zachovat jezdečtí důstojníci při střetnutí s nepřítelem" z 25. července 1744, z "Instrukce pro generálmajory jezdectva" ze 14. srpna 1748 a jiných.

289 Engels tu uvádí několik bitev z období války o rakouské dědictví (1740 až 1748) a ze sedmileté války (1756-1763), v nichž hrály významnou roli operace jezdectva.
V bitvě u Hohenfriedbergu ve Slezsku (někdy se jí říká bitva u Striegau) porazila dne 4. června 1745 pruská vojska pod velením Bedřicha II. spojená rakousko-saská vojska; u Kesselsdorfu (v Sasku) rozdrtila dne 15. prosince 1745 pruská armáda saská vojska, což umožnilo Bedřichovi II. podepsat v Drážďanech mírovou smlouvu s Rakouskem a Saskem; touto smlouvou skončila druhá slezská válka (viz poznámku [287]).
V bitvě u Rossbachu (v pruském kraji Merseburgu) porazila dne 5. listopadu 1757 vojska Bedřicha II. spojené síly Francouzů a německých států, které stály proti Prusku.
O bitvě u Leuthenu (5. prosince 1757) viz poznámku [122].
U Zorndorfu (ve Východním Prusku) se Bedřich II. utkal dne 25. srpna 1758 s ruskou armádou v bitvě, v níž obě strany utrpěly těžké ztráty, aniž dosáhly úspěchu. Odpor ruských vojsk překazil plány Bedřicha II., že své nepřátele rozdrtí jednotlivě, a připravil úspěšnou ofenzívu ruské armády.

290 V bitvě u Würzburgu (v Bavorsku), za války Francouzské republiky s první protifrancouzskou koalicí, porazila dne 3. září 1796 rakouská vojska vedená arcivévodou Karlem francouzskou armádu generála Jourdana; Francouzi museli ustoupit za Rýn. Rozhodující úlohu při vítězství Rakušanů měly operace početného rakouského jezdectva.

291 Velkovévodství varšavské — vazalský stát utvořený Napoleonem I. roku 1807 podle tylžské mírové smlouvy z malé části polského území, které předtím patřilo Prusku; roku 1809, po porážce Rakouska, byla k němu připojena ještě některá polská území patřící do té doby Rakousku. Podle rozhodnutí vídeňského kongresu z roku 1814-1815 bylo území varšavského velkovévodství rozděleno mezi Prusko, Rakousko a Rusko.

292 U Dannigkowa (též u Möckernu) v Sasku porazila spojená rusko-pruská vojska pod velením ruského generála Petra Wittgensteina dne 5. dubna 1813 francouzská vojska vicekrále Eugèna (Beauharnaise).

293 Je míněna kniha W. F. P. Napiera, "History of the War in the Peninsula and in the South of France from the year 1807 to the year 1814" ["Dějiny války na Pyrenejském poloostrově a v jižní Francii od roku 1807 do roku 1814"], sv. III, Londýn 1831, str. 272.

294 La Roche-Aymon, "De la cavalerie, ou des changements nécessaires dans la composition, lʼorganisation et lʼinstruction des troupes à cheval" ["Ojezdectvu, čili o nutných změnách ve složení, organizaci a výcviku jízdních vojsk"], část 1, Paříž 1828, str. 140.

295 Roku 451 došlo na Katalaunských polích (poblíž dnešního francouzského města Châlons-sur-Marne) k bitvě mezi Huny — dobyvatelskými kočovníky tureckého původu, vedenými Attilou — a armádou západořímského vojevůdce Aëtia, složenou z vojáků různých národností: Germánů, Římanů, Galů atd. V Attilově armádě bojovali i vojáci pocházející z četných evropských kmenů, které si Hunové podrobili. Hunské jezdectvo obrátilo na útěk střed Aëtiovy armády, pak však bylo napadeno z boků a muselo s velkými ztrátami ustoupit. Úplné porážce hunských hord zabránily jen rozpory mezi vítězi.

296 Povstání sipáhiů - největší lidové povstání v Indii v letech 1857-1859, které vypuklo proti anglickému panství. Povstání začalo na jaře 1857 mezi takzvanými sipáhíjskými útvary bengálské armády, sestavenými z domorodců, a zachvátilo největší kraje severní a střední Indie. Hlavní hybnou silou povstání byli rolníci a chudí řemeslníci ve městech.

297 Viz v Napoleonových pamětech "Sedmnáct poznámek k práci nazvané ‚Uvahy o vojenském umění', vydané v Paříži roku 1816" poznámku 3: Jezdectvo. Vyšlo v knize "Mémoires pour servir à lʼhistoire de France, sous Napoléon, écrits à Sainte-Hélène...", sv. 1, Paříž 1823, str. 262 (plný název knihy viz v poznámce [77]).

298 V bitvě u Waterloo 18. června 1815 (viz poznámku [60]) zaútočil sbor generála dʼErlona na Napoleonův rozkaz na levé křídlo spojenecké Wellingtonovy armády čtyřmi divizemi, z nichž každá tvořila jednu kolonu. Prapory v nich byly seřazeny jeden za druhým. Tato sestava vedla hned při prvním útoku k tomu, že sbor ztratil podstatnou část svých vojáků.

299 U Garcia Hernandez, za války na Pyrenejském poloostrově (1808-1814), zaútočilo dne 23. července 1812 jezdectvo německé legie, která byla součástí anglických Wellingtonových vojsk, na zadní voj francouzské armády, ustupující po porážce u Salamanky (viz poznámku [276]), protrhlo a rozptýlilo čtverhrany pěchoty a zmocnilo se několika set zajatců.