Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Pan Vogt



XI. Proces


Koncem ledna roku 1860 došla do Londýna dvě čísla berlínské "Nalional-Zeitung" s dvěma úvodníky, první byl nadepsán "Karl Vogt a ‚Allgemeine Zeitung'" ("National-Zeitung", čís. 37) a druhý "Jak se dělají radikální letáky" ("National-Zeitung", čís. 41). Pod těmito rozdílnými tituly přinesl F. Zabel vydání Vogtovy "Hlavní knihy" zpracované in usum delphini. "Hlavní kniha" sama se dostala do Londýna mnohem později. Ihned jsem se rozhodl, že podám v Berlíně na F. Zabela žalobu pro pomluvu.

Na tu spoustu spílání, která se proti mně za deset let navršila v německém a německo-americkém tisku, jsem literárně reagoval jen v docela vzácných výjimečných případech, když podle mého názoru šlo o zájem strany, jako v souvislosti s kolínským procesem proti komunistům. Podle mého názoru má tisk právo urážet spisovatele, politiky, komedianty a jiné veřejně působící osoby. Pokud mi útok stál za zmínku, řídil jsem se v takových případech heslem: à corsaire, corsaire et demi. {Na piráta s ještě větším pirátstvím; obdobné české přísloví: na hrubý pytel hrubá záplata. (Pozn. red.)}

V téhle věci to bylo jiné. Zabel mě obvinil z řady trestných a nečestných činů, a to před publikem, které bylo jednak ze stranické zaujatosti ochotno uvěřit sebevětší nehoráznosti, jednak nemělo sebemenší podklad, aby mohlo kriticky posoudit mou osobu, protože jsem už jedenáct let nebyl v Německu. Nehledě tedy ke všem politickým zřetelům, byl jsem už kvůli své rodině, ženě a dětem povinen žádat, aby Zabelova hanobící obvinění přezkoumal soud.

Podal jsem žalobu tak, že to už předem vylučovalo jakoukoli soudní komedii plnou omylů, jaká se odehrávala při Vogtově procesu proti "Allgemeinc Zeitung". Mohl jsem sice pomýšlet na fantastickou věc, totiž odvolat se proti Vogtovi k témuž Fazyho soudu, který ve Vogtově zájmu potlačil už jedno trestní vyšetřování, jenže rozhodující a důležité body bylo možno vyřídit jen v Prusku, a ne v Ženevě, kdežto naopak jediné Zabelovo tvrzení, pro něž snad mohl hledat důkazy u Vogta, se opírá o údajné písemnosti, které mohl Zabel stejně snadno předložit v Berlíně jako jeho přítel Vogt v Ženevě. Má "stížnost" proti Zabelovi obsahovala tyto body:

1. Zabel říká v čís. 37 "National-Zeitung" z 22. ledna 1860 v článku nadepsaném "Karl Vogt a ‚Allgemeine Zeitung'":

"Vogt sděluje na straně 136 a následujících: Pod jménem Pekelníci nebo také Bürstenheimští byla mezi emigranty z roku 1849 známá skupinka lidí, kteří byli zpočátku roztroušeni po Švýcarsku, Francii a Anglii, ale ponenáhlu se shromažďovali v Londýně, kde jako svou viditelnou hlavu uctívali pana Marxe. Politickým prinipem těchto brachů byla ‚diktatura proletariátu', a touto šalbou oklamali zpočátku nejen některé slušnější emigranty, ale i dělníky z Willichova dobrovolnického sboru. Mezi emigranty pokračovali v díle ‚Rheinische Zeitung', která v roce 1849 varovala před jakoukoli účastí na hnutí a ostatně také ustavičně napadala všechny členy parlamentu, protože prý náplní hnutí je přece pouze říšská ústava. Pekelníci udržovali strašlivou kázeň mezí svými stoupenci. Kdo z nich se snažil vydobýt si nějaké občanské živobytí, byl už tím, že se snažil dosáhnout nezávislého postavení, sám o sobě zrádcem revoluce, jejíž nový výbuch prý musí být očekáván každou chvíli a která proto musí mobilizovat své vojáky, aby je mohla vyslat do pole. Sváry, rvačky, souboje byly mezi touto pečlivě udržovanou třídou darmošlapů vyvolávány roztrušováním pověstí, dopisů atd. Jeden druhého podezříval jako špióna a reakcionáře, nikdo nikomu nedůvěřoval. Jedním z hlavních zaměstnání bandy Pekelníků bylo kompromitovat lidi ve vlasti tak, že museli platit, aby banda neprozradila tajemství a nekompromitovala je. Napsali do Německa ne jeden, ale stovky dopisů, že udají účast na tom či onom revolučním aktu, nedojde-li do určité doby určitá částka na označenou adresu. Podle zásady: ‚kdo nejde bezpodmínečně s námi, jde proti nám', byl nejen mezi emigranty, ale i s pomocí tisku ‚zničen' každý, kdo se postavil proti těmto rejdům. ‚Proletáři' plnili stránky reakčního tisku v Německu svými denunciacemi proti těm demokratům, kteří se jim nekořili, stali se spojenci tajné policie ve Francii a v Německu. K další charakteristice uvádí Vogt mimo jiné dlouhý dopis bývalého poručíka Techowa z 26. srpna 1850, kde jsou líčeny zásady, rejdy, spory, vzájemně se potírající tajné spolky ‚proletářů' a v němž je vidět Marxe, jak s napoleonskou pýchou na svou duchovní převahu udržuje Pekelníky na uzdě."

Aby čtenář porozuměl tomu, co přijde později, poznamenejme tu hned, že Zabel, který ve výše otištěném citátu údajně "dával slovo" Vogtovi, uvádí pak sám za sebe pro další ilustraci Pekelníků ráz naráz Chervalův pařížský proces, kolínský proces proti komunistům, můj spis, který jsem o tom uveřejnil, Liebknechtův revoluční sjezd v Murtenu i jeho vztah k "Allgemeine Zeitung", který jsem mu zprostředkoval, Ohlyho, "rovněž jeden z kanálů bandy Pekelníků", nakonec i Biscampův dopis pro "Allgemeine Zeitung" z 20. října 1859, a končí potom slovy:

"Osm dní po Biscampovi napsal do ‚Allgemeine Zeitung' také Marx a nabízel na důkaz proti Vogtovi jakýsi ‚soudní dokument', o němž si snad promluvíme jindy. To jsou dopisovatelé ‚Allgemeine Zeitung'."

Z celého tohoto úvodníku číslo I jsem jako předmět žaloby uvedl jen část otištěnou sub 1, a to jen tyto věty z ní:

"Jedním z hlavních zaměstnání bandy Pekelníků" (kterým velel Marx) "bylo kompromitovat lidi ve vlasti tak, že museli platit, aby banda neprozradila tajemství a nekompromitovala je. Napsali do Německa ne jeden, ale stovky dopisů, že udají účast na tom či onom revolučním aktu, nedojde-li do určité doby určitá částka na označenou adresu."

V tom jsem od Zabela samozřejmě žádal důkaz pravdy. V první informaci pro svého právního zástupce, pana justičního radu Webera v Berlíně, jsem napsal, že od Zabela nežádám "stovky výhružných dopisů", ba ani jeden, ale jedinou řádku, v níž by se byl některý z mých všeobecně známých soudruhů ze strany provinil hanebností, z níž nás obvinil Zabel. Vždyť přece stačilo, aby se Zabel obrátil na Vogta, který by mu obratem pošty poslal na tucty "výhružných dopisů". A kdyby snad Vogt náhodou nemohl předložit z těch stovek výhružných dopisů ani jednu řádku, pak by mohl jistě jmenovat aspoň několik set "lidí ve vlasti", kteří byli uvedeným způsobem vydíráni. Protože jsou tito lidé v "Německu", byli určitě dostupnější soudu v Berlíně než soudu v Ženevě.

Má žaloba proti Zabelovu úvodníku číslo I se tedy omezila na jediný bod — politické kompromitování lidí v Německu, aby se z nich vydíraly peníze. Abych zároveň vyvrátil ostatní údaje jeho úvodníku číslo I, předložil jsem řadu faktů. Zde jsem nežádal důkaz pravdy, nýbrž provedl jsem důkaz nepravdy.

O Pekelnících nebo také Bürstenheimských podal dostatečně jasný výklad dopis Johanna Philippa Beckera. Pokud šlo o povahu Svazu komunistů a o způsob mé účasti vněm, mohl být povolán do Berlína jako svědek mimo jiné H. Bürgers z Kolína, jeden z odsouzených v kolínském procesu proti komunistům, a mohl být během soudního řízení přísežně vyslechnut. Bedřich Engels měl dále mezi svými písemnostmi dopis datovaný v listopadu 1852, jehož autentičnost byla doložena poštovním razítkem z Londýna a Manchesteru a v němž jsem mu oznamoval, že Svaz byl na můj návrh rozpuštěn, a zároveň jsem mu sděloval i důvody uvedené v usnesení o rozpuštění: že od doby, kdy byli zatčeni kolínští obžalovaní, bylo přerušeno jakékoli spojení s kontinentem a že taková propagandistická společnost už vůbec není aktuální. Pokud jde o Zabelovo nestoudné tvrzení o mém spojení "s tajnou policií v Německu a ve Francii", mělo být prokázáno jednak kolínským procesem proti komunistům, jednak Chervalovým procesem v Paříži. K tomu druhému procesu se vrátím později. O prvním procesu jsem svému obhájci poslal svou knížku "Odhalení o kolínském procesu proti komunistům", která vyšla roku 1853, upozornil jsem ho, že by bylo možné povolat do Berlína pana advokáta Schneidera II z Kolína a vyslechnout ho pod přísahou o mém podílu na odhalení policejních hanebností. Proti Zabelovu tvrzení, že prý jsem spolu se svými soudruhy ze strany "plnil stránky reakčního tisku v Německu denunciacemi proti těm demokratům", kteří se nám "nekořili", jsem postavil fakt, že jsem nikdy, ani přímo ani nepřímo nedopisoval z ciziny do německých novin, s jedinou výjimkou "Neue Oder-Zeitung". Mé příspěvky otištěné v tomto listě a případně i svědecká výpověď jednoho z jeho redaktorů, dr. Elsnera, by dokázaly, že jsem se nikdy ani nenamáhal zmínit se třeba jen jménem o jediném "demokratovi". Pokud jde o Liebknechtovu dopisovatelskou činnost pro "Allgemeine Zeitung", začala na jaře roku 1855, tři roky po rozpuštění "Svazu", a to aniž jsem o tom předem věděl, a obsahovala ostatně, jak mohou dokázat ročníky "Allgemeine Zeitung", zprávy o anglické politice odpovídající jeho stranickému stanovisku, ale ani slůvko o "demokratech". Jestliže Liebknecht za mé nepřítomnosti v Londýně poslal do "Allgemeine Zeitung" leták proti "demokratu" Vogtovi, uveřejněný v Londýně, mohl to plným právem udělat, protože věděl, že vydavatelem letáku byl "demokrat", kterého "demokrat" Vogt sám vyzval ke spolupráci na své "demokratické" propagandě, kterého tedy sám uznal za rovnocenného "demokrata". Jestliže si Zabel pro nic za nic usmyslil jmenovat mne "dopisovatelem ‚Allgemeine Zeitung'", pak to pádně vyvrací dopis, který mi několik dní před zahájením augsburského procesu napsal pan Orges (příloha 10) a v němž se snaží mimo jiné uvést na pravou míru moje domnělé "liberální" předsudky vůči "Allgemeine Zeitung". Konečně Zabelova lež, že "osm dní po Biscampovi napsal do ‚Allgemeine Zeitung' také Marx", se sama zhroutila, protože Biscampův dopis je datován 20. října 1859 a těch několik průvodních řádek, s nimiž jsem poslal panu Orgesovi žádaný "dokument", bylo už 24. října 1859 u okresního soudu v Augsburgu, nemohl jsem je tedy psát 29. října 1859 v Londýně.

Protože šlo o soudní řízení, zdálo se vhodné připojit k uvedeným důkazům několik dokumentů, které vrhaly zpět na "demokrata" Zabela ono groteskně hanebné světlo, v němž se tento pomlouvač snaží ukázat mé postavení mezi emigrací a mé "rejdy" v cizině.

Žil jsem v Paříži nejprve od konce roku 1843 do začátku roku 1845, kdy mě Guizot vypověděl. K charakteristice svého postavení ve francouzské revoluční straně za mého pobytu v Paříži jsem poslal svému obhájci Floconův dopis, který jménem prozatímní vlády z roku 1848 odvolává Guizotovo vypovězení a vyzývá mě, abych se vrátil z Belgie do Francie. (Příloha 14.) V Bruselu jsem žil od začátku roku 1845 do konce února 1848, kdy mne Rogier vypověděl z Belgie. Bruselská městská správa sesadila dodatečně policejního komisaře, který mou ženu a mne zatkl v souvislosti s tímto vypovězením. V Bruselu bylo mezinárodní Demokratické sdružení[596], jehož čestným předsedou byl stařičký generál Mellinet, zachránce Antverp před Holanďany. Předsedou byl advokát Jottrand, dříve člen belgické prozatímní vlády; místopředsedou za Poláky byl Lelewel, dříve člen polské prozatímní vlády; místopředsedou za Francouze Imbert, po únorové revoluci z roku 1848 velitel Tuilerií, a já jsem byl místopředsedou za Němce; byl jsem zvolen na veřejném shromáždění, které se skládalo z členů německého dělnického spolku a veškeré německé emigrace v Bruselu. Dopis, který mi napsal Jottrand v době, kdy byla založena "Neue Rheinische Zeitung" (Jottrand patří k takzvané americké škole republikánů, tedy ke směru, který je mi cizí), a několik jinak nedůležitých řádek mého přítele Lelewela ukazují dostatečně mé postavení v demokratické straně v Bruselu. Přiložil jsem je tedy k dokladům obhajoby. (Příloha 14.)

Když jsem byl na jaře 1849 vyhnán z Pruska a koncem léta 1849 z Francie, odebral jsem se do Londýna, kde od té doby, co byl rozpuštěn Svaz (1852), a když pak většina mých přátel z Londýna odjela, žiji stranou jakýchkoli veřejných i tajných společností, ba vůbec stranou jakékoli společnosti, občas ovšem, jestliže "demokrat" Zabel dovolí, přednáším zdarma vybranému kroužku dělníků o politické ekonomii. Německý dělnický vzdělávací spolek v Londýně, z něhož jsem vystoupil 15. září 1850, slavil 6. února 1860 dvacáté výročí svého založení, pozval mě k této oslavě a jednohlasně se tam usnesl, že je nutné "pranýřovat jako pomluvu" Vogtovu denunciaci, podle níž jsem prý "vykořisťoval" německé dělníky vůbec a zejména londýnské dělníky. Tehdejší předseda dělnického spolku, pan Müller, dal autentičnost tohoto usnesení 1. března 1860 ověřit u policejního soudu v Bow Street. Kromě tohoto dokumentu jsem poslal svému právnímu zástupci dopis anglického advokáta a vůdce strany chartistů Ernesta Jonese (příloha 14), v němž vyslovuje rozhořčení nad "infamous articles" (hanebnými články) v "National-Zeitung" (Ernest Jones, který se narodil a byl vychován v Berlíně, umí německy líp než Zabel) a mimo jiné připomíná mou dlouholetou bezplatnou spolupráci s londýnskými orgány strany chartistů. Snad tu mohu poznamenat, že když koncem roku 1853 zasedal v Manchesteru anglický dělnický parlament[597], byli jsme jako čestní členové ze všech členů londýnské emigrace přizváni jen Louis Blanc a já.

A nakonec, protože podle čestného fojta prý "žiji" "z potu dělníků", od kterých jsem nikdy nedostal ani nepožadoval jediný centime, a protože podle "demokrata" Zabela jsou z mého návodu "lidé ve vlasti" politicky "tak kompromitováni", že "museli platit, aby banda neprozradila tajemství a nekompromitovala je", požádal jsem pana Charlese A. Danu, managing editor {odpovědného redaktora (Pozn. red.)} "New-York Tribune", předního angloamerického listu, který má 200 000 odběratelů a je proto rozšířený skoro tak jako bielský "Commis voyageur" a Zabelův "orgán demokracie", aby mi poslal písemné prohlášení o mé nyní už desetileté placené spolupráci s "Tribune", s "Cyclopaedia Americana" atd. Jeho dopis, který je pro mne velkou ctí (viz přílohu 14), byl posledním dokumentem, který bylo podle mého názoru nutné poslat mému právnímu zástupci na obranu proti Vogtovým a Zabelovým smrdutým nábojům číslo I.

2. V Zabelově úvodníku číslo II, "Jak se dělají radikální letáky" ("National-Zeitung", čís. 41 z 25. ledna 1860), se praví:

"Odkud pocházely peníze na tento štědře rozdávaný list" (totiž "Volk"), "to vědí bozi, ale že Marx ani Biscamp nemají peněz nazbyt, to vědí lidé."

Když se vezme toto místo samo o sobě, dalo by se pokládat za nevinný výkřik údivu, jako kdybych například řekl: "Jak je možné, že jeden vypasený tlusťoch, kterého jsem znal za svých studentských let v Berlíně jako duchovně i hmotně zchátralého Dunce — byl majitelem dětského útulku a jeho literární výkony se před revolucí z roku 1848 omezovaly na několik ostýchavých příspěvků do jednoho pokoutního beletristického plátku — jak je možné, že se řečený tlusťoch Dunce dokázal stát hlavním redaktorem ‚National-Zeitung', jejím spolupodílníkem a ‚demokratem majícím peněz nazbyt', to asi vědí jen bozi. Lidé, kteří pozorně pročetli jistý Balzacův román[598] a dobře znají Manteuffelovo období, to asi tuší."

Zabelův výrok nabyl docela jiného zlovolného smyslu tím, že následuje po jeho denunciacích o mých stycích s tajnou policií ve Francii a v Německu a o policejně spikleneckých vyděračských výhružných dopisech a přímo navazuje na "hromadné padělání papírových peněz", o kterém se zmíníme v třetím bodě. Zřejmě se tím mělo naznačit, že jsem peněžní příspěvky pro "Volk" opatřoval nečestným způsobem.

K tomu, aby bylo před soudem vyvráceno toto Zabelovo tvrzení, posloužil manchesterský affidavit z 3. března 1860, podle něhož všechny peníze, které jsem odevzdal listu "Volk", kromě příslušné částky, kterou jsem zaplatil sám, neplynuly z "druhé strany Kanálu", jak si myslí Vogt, ale z Manchesteru, a to z kapes mých přátel. (Viz kapitolu Augsburská kampaň.)

3. "K charakteristice" "taktiky" "strany ‚proletářů' pod Marxovým velením" vypráví F. Zabel v úvodníku číslo II mimo jiné:

Takto bylo roku 1852 zosnováno nejhanebnější spiknutí proti švýcarským dělnickým spolkům spolu s hromadným paděláním papírových peněz, bližší podrobnosti viz u Vogta atd."

Tak Zabel zpracovává Vogtovy údaje o Chervalově dobrodružství a dělá ze mne morálního původce a zločinného účastníka "hromadného padělání papírových peněz". Můj důkazní materiál k vyvrácení této denunciace "demokrata" Zabela zahrnoval celé období od Chervalova vstupu do "Svazu komunistů" až do jeho útěku z Ženevy roku 1854. Affidavit, který předložil Karl Schapper 1. března 1860 u policejního soudu v Bow Street, dokázal, že Cherval vstoupil do Svazu v Londýně ‚dříve, než jsem tam vstoupil já', že z Paříže, kde bydlel od léta 1850 do jara 1852, nenavázal spojení se mnou, ale s nepřátelským vzdorosvazem, který vedli Schapper a Willich; když potom naoko utekl z vězení v Sainte-Pélagie a přijel zase do Londýna (na jaře 1852), vstoupil do tamějšího veřejného Německého dělnického vzdělávacího spolku, jehož jsem nebyl členem už od září 1850, a zde byl konečně odhalen, prohlášen za bezectného a vyloučen. Dále mohl advokát Schneider II v Kolíně pod přísahou vypovědět, že odhalení o Chervalovi, o jeho poměru k pruské policii v Londýně atd., k nimž došlo během kolínského procesu proti komunistům, pocházela ode mne. Má "Odhalení", která vyšla roku 1853, dokázala, že jsem ho veřejně denuncoval po skončení procesu. Konečně dopis Johanna Philippa Beckera podal informace o Chervalově ženevském období.

4. "Demokrat" F. Zabel s pravou dunceovskou logikou nablábolil v úvodníku číslo II spoustu nesmyslů o letáku "Výstraha" namířeném proti Vogtovi a snažil se ukázat Vögelovo svědectví týkající se původu tohoto letáku, které jsem poslal do "Allgemeine Zeitung", v co nejpodezřelejším světle. Potom uzavírá takto;

"Zřejmě není členem" (totiž Blind) "Marxovy užší strany. Zdá se nám, že pro tuto stranu nebylo příliš těžké udělat z něho obětního beránka, a pokud mělo být obvinění proti Vogtovi závažné, bylo třeba, aby vycházelo od určité osoby, která za ně měla odpovídat. A Marxova strana mohla pak velmi snadno svalit autorství letáku na Blinda, právě proto, že Blind se už předtím v rozmluvě s Marxem a v článku ve ‚Free Press' vyslovil v podobném smyslu; s použitím těchto Blindových výpovědí a slovních obratů bylo možné sestrojit leták, takže vypadal jako jeho výtvor... Každý teď může pokládat za autora Marxe nebo Blinda, jak se mu zlíbí" atd.

Zabel mě tu obviňuje, že jsem Blindovým jménem sestrojil listinu, leták "Výstraha", a že jsem Blinda později s pomocí křivého svědectví, které jsem poslal do "Allgemeine Zeitung", vydával za autora letáku, který jsem sám vyrobil. Soudní vyvrácení těchto tvrzení "demokrata" Zabela bylo stejně pádné jako prosté. Opíralo se o Blindův už citovaný dopis Liebknechtovi, o Blindův článek ve "Free Press", o oba affidavity Wiehův a Vögelův (přílohy 12 a 13) a o prohlášení Med. dr. Schaibla, které vyšlo tiskem.

Vogt, který se, jak známo, ve svých "Studiích" vysmívá bavorské vládě, podal žalobu na "Allgemeine Zeitung" koncem srpna 1859. Už v září nato musela "Allgemeine Zeitung" požádat o odklad veřejného soudního přelíčení, a ačkoli byl odklad povolen, konalo se přelíčení skutečně 24. října 1859. Jestliže se to stalo v tmářském státě Bavorsku, co se potom dalo očekávat v osvíceném státě Prusku, nehledě vůbec k tomu, že "v Berlíně je soudců dost", jak praví přísloví.

Můj právní zástupce, pan justiční rada Weber, formuloval mou žalobu takto:

"Redaktor ‚National-Zeitung', dr. Zabel, mne v úvodnících obsažených v číslech 37 a 41 letošního ročníku těchto novin opětovně veřejně pomlouval a zvláště mne obvinil: 1. že nabývám a nabýval jsem peněz nečestným a zločinným způsobem; 2. že jsem sestavil anonymní leták ‚Výstraha' a že jsem vůči ‚Allgemeine Zeitung', ačkoli jsem věděl, že tomu tak není, nejen vydával za jeho autora jakéhosi Blinda, nýbrž pokoušel jsem se to také dokázat dokumentem, o jehož nepravdivém obsahu jsem musel být přesvědčen."

Pan justiční rada Weber zvolil nejprve cestu vyšetřovacího řízení, tj. oznámil Zabelovu pomluvu státnímu zástupci, aby se proti Zabelovi úředně zakročilo. 18. dubna 1860 pak bylo vydáno toto "opatření":

"V prvopise panu dr. Karlu Marxovi, k rukám pana justičního rady Webera, zpět s oznámením, že tu není žádný veřejný zájem, který by mi dával důvod k zakročení. (Článek XVI uvozovacího zákona k trestnímu zákoníku ze 14. dubna 1851.) Berlín 18. dubna.

Státní zástupce u Královského městského soudu                 
podepsán Lippe"                 

Můj obhájce se odvolal k vrchnímu státnímu zástupci a docílil 26. dubna 1860 druhého "opatření" tohoto znění:

"Královskému justičnímu radovi panu Weberovi, jakožto mandatáři pana dr. Karla Marxe v Londýně, zde. Písemnosti podané zde se stížností z 20. dubna t. r. ve věci udání proti dr. Zabelovi se Vám vracejí s poznámkou, že jediným zřetelem, kterým se může řídit státní zástupce při své volné úvaze, jak mu to dovoluje článek XVI uvozovacího zákona k trestnímu zákoníku, je zajisté otázka, zda je stíhání žádoucí v nějakém patrném veřejném zájmu? Na tuto otázku musím v daném případě v souhlase s královským státním zástupcem odpovědět záporně, a proto Vaši stížnost zamítám. Berlín 26. dubna 1860.

Vrchní státní zástupce u Královského komorního soudu                 
podepsán Schwarck"                 

Obě tato zamítavá rozhodnutí státního zástupce Lippeho a vrchního státního zástupce Schwarcka jsem shledal úplně oprávněnými. Ve všech státech světa, tedy i v pruském státě, se veřejným zájmem rozumí zájem vlády. "Nějaký patrný veřejný zájem", aby byl "demokrat" Zabel stíhán pro pomluvu mé osoby, pruská vláda neměla a ani nemohla mít. Měla spíš zájem opačný. Navíc státní zástupce nemá soudcovskou pravomoc soudit; musí se dokonce i proti svému přesvědčení nebo v rozporu se svým názorem slepě řídit příkazy svého představeného, v poslední instanci ministra spravedlnosti. Fakticky tedy naprosto souhlasím s výroky pánů Lippeho a Schwarcka, ale mám právní pochybnosti o tom, jak se Lippe dovolává článku XVI uvozovacího zákona k trestnímu zákoníku ze 14. dubna 1851. Žádný předpis pruského zákoníku neukládá státnímu zastupitelství povinnost uvést důvody, proč nepoužil své moci k zákroku. Ani článek XVI, citovaný Lippem, neobsahuje jediné slovíčkov tomto ohledu. Proč jej tedy citovat?

Můj právní zástupce pak nastoupil cestu soukromé žaloby, a já jsem si oddechl. Jestliže pruská vláda neměla veřejný zájem stíhat F. Zabela, pak jsem měl tím živější soukromý zájem na sebeobraně. A vystoupil jsem teď svým vlastním jménem. Bylo mi jedno, jak dopadne rozsudek, jen když se podaří pohnat F. Zabela, aby se veřejně zodpovídal před soudem. A teď ať si někdo představí můj údiv! Jak jsem se dověděl, nešlo ještě o soudní projednání mé žaloby, nýbrž o soudní projednání otázky, mám-li právo podat žalobu na F. Zabela.

Podle pruského soudního zřízení, jak jsem se k své hrůze dověděl, musí každý žalobce, ještě než soudce projednává žalobu, tj. než ji dá připravit ke skutečnému soudcovskému výroku, předložit případ témuž soudci tak, aby soudce zjistil, zda tu vůbec je právo žalovat. Při tomto předběžném prozkoumání spisů soudce třeba žádá nové důkazní prostředky nebo část starých důkazních prostředků odmítne anebo shledá, že právo žalovat vůbec neexistuje. Když se mu zlíbí a přizná žalobci právo podat žalobu, zahájí projednání žaloby, začne se řízení sporné a věc se rozhodne rozsudkem. Odepře-li soudce právo podat žalobu, pak žalobce jednoduše odmítne per decretum, opatřením. Tento postup platí nejen při procesu pro urážku na cti, ale v civilním procesu vůbec. Může se proto stát, že nějaká žaloba pro urážku na cti, jako kterákoli jiná civilní žaloba, je třeba zamítnuta takovým úředním opatřením ve všech instancích, takže se nemůže nikdy projednat.

Čtenář připustí, že zákonodárství, které neuznává právo soukromé osoby na žalobu v jejích vlastních soukromých záležitostech, neuznává ani ty nejjednodušší základní zákony občanské společnosti. Ze samozřejmého práva samostatné soukromé osoby se stává právo podat žalobu výsadou udělovanou státem prostřednictvím jeho soudních úředníků. V každém jednotlivém právním sporu se stát staví mezi soukromou osobu a dveře soudu, které jsou jeho soukromým vlastnictvím a které otvírá nebo zavírá podle toho, jak uzná za vhodné. Soudce nejprve dělá opatření jako úředník, a teprve pak soudí jako soudce. Týž soudce, který bez výslechu obžalovaného, bez sporného řízení předem rozsuzuje, zda existuje právo na žalobu, který se třeba postaví na stranu žalobce, tedy do jisté míry rozhodne pro oprávněnost žaloby, tedy do jisté míry proti obžalovanému, právě týž soudce má potom později při skutečném soudním přelíčení nestranně soudit mezi žalobcem a obžalovaným, má tedy vynést soud nad vlastním předběžným rozsudkem. B. nafackuje A. A. nemůže podat žalobu na toho, kdo mu nafackoval, dokud mu to laskavě nepovolí soudní úředník. A. upírá B. pozemek. B. potřebuje předběžné povolení k tomu, aby před soudem uplatňoval své vlastnické nároky. Možná že povolení dostane, možná také, že ne. B. pomlouvá A. ve veřejném tisku, a potají možná nějaký soudní úředník udělá "opatření", že A. nesmí B. stíhat. Každý chápe, k jakým nehoráznostem může vést takový postup už ve vlastním civilním procesu. A natož potom při pomluvách mezi politickými stranami v tisku! Ve všech zemích, dokonce i v Prusku, jsou jak známo soudci lidé jako všichni ostatní. Vždyť i jeden z místopředsedů Královského pruského nejvyššího soudu, pan dr. Götze, prohlásil v pruské panské sněmovně, že se pruská právní věda vinou zmatků v letech 1848, 1849 a 1850 dostala do nesnází a potřebovala prý nějakou dobu, aby se zase orientovala. Kdopak zaručí dr. Götzovi, že třeba špatně neodhadl dobu orientace? Že v Prusku právo podat žalobu, například proti pomlouvači, závisí na předběžném "opatření" nějakého úředníka, kterého nadto ještě vláda (viz prozatímní nařízení z 10. července 1849 a disciplinární zákon ze 7. května 1851) může pro takzvané "porušení úřední povinnosti" potrestat důtkou, peněžitou pokutou, nuceným přeložením na jiné místo a dokonce potupným propuštěním ze soudní služby — jak jen to mám vyložit, aby tomu Angličané ne snad porozuměli, ale uvěřili?

Mám totiž v úmyslu uveřejnit anglickou brožuru, v níž by byl probrán můj casus contra F. Zabel {moje pře proti F. Zabelovi (Pozn. red.)}. Když psal Edmont About "La Prusse en 1860", byl by dal nevím co za zprávu, že na celém území pruské monarchie nikde neexistuje právo žalovat, kromě Porýnské provincie, "obležené" Code Napoléon[599]! Trpět musí lidé od soudů všude, ale jen v nemnoha zemích je jim zapovězeno žalovat.

Za těchto okolností je pochopitelné, že můj proces proti Zabelovi před pruským soudem se musel nepozorovaně proměnit v můj proces o Zabelovi s pruskými soudy. Nechme teď stranou teoretickou krásu zákonodárství a podívejme se na praktické půvaby jeho uplatnění.

8. června 1860 vydal královský městský soud v Berlíně toto "opatření":

"Opatření k žalobě z 5. června 1860 ve věci urážky na cti
Marx contra Zabel
. Věc 38 z roku 1860.

1. Žaloba se zamítá pro nedostatečnou skutkovou podstatu, protože oba inkriminované úvodníky zdejší ‚National-Zeitung' činí předmětem posouzení pouze politický postoj augsburské ‚Allgemeine Zeitung' a historii anonymního letáku ‚Výstraha' a výroky a tvrzeni v nich obsažené, pokud je učinil sám autor a pokud to nejsou pouhé citáty jiných osob, nepřekračují meze přípustné kritiky, a proto podle ustanovení § 154 trestního zákoníku, ježto ani z použité formy těchto výroků, ani z okolností, za nichž k nim došlo, nevysvítá úmysl urazit, nelze na ně pohlížet jako na trestné.

         Berlin 8. června 1860

Královský městský soud, oddělení pro věci trestní.
               Komise I pro urážky na cti. (L. S. {loco sigilli,
                     místo pečeti (Pozn. red.)
}
)"

Městský soud mi tedy zakazuje žalovat F. Zabela a zbavuje Zabela mrzuté povinnosti zodpovídat se za své veřejné pomluvy! A proč? "Pro nedostatečnou skutkovou podstatu." Státní zastupitelství odmítlo zakročit za mne proti Zabelovi, protože tu nebyl patrný veřejný zájem. Městský soud mi zakazuje zakročit osobně proti Zabelovi, protože prý tu není skutková podstata. A proč tu není skutková podstata?

Za prvé: "Protože oba úvodníky ‚National-Zeitung' se týkají jedině politického postoje augsburské ‚Allgemeine Zeitung'."

Protože mě Zabel prozatím lživě vydává za "dopisovatele ‚Allgemeine Zeitung'", má Zabel právo udělat ze mne fackovacího panáka svých konkurenčních hádek s "Allgemeine Zeitung", a já nemám dokonce ani právo žalovat mocného Zabela pro toto "opatření"! Pekelníci, Bürstenheimští, complot franco-allemand {francouzsko-německé spiknutí (Pozn. red.)}, murtenský revoluční sjezd, kolínský proces proti komunistům, ženevské padělání papírových peněz, "dílo listu ‚Rheinische Zeitung'" atd. atd. — to všechno se týká "pouze politického postoje augsburské ‚Allgemeine Zeitung'".

Za druhé: F. Zabel neměl "úmysl urazit". Kdepak! Ten dobrák měl jen úmysl znemožnit mě politicky i morálně svým lhaním.

Tvrdí-li "demokrat" F. Zabel v "National-Zeitung", že prý jsem hromadně padělal peníze, sestavoval dokumenty jménem třetích osob, politicky kompromitoval lidi v Německu, abych na nich vydíral peníze pod hrozbou udání atd., pak tím mohl Zabel, právnicky řečeno, sledovat jen jedno nebo druhé. Bud mě pomlouvat, nebo mě denuncovat. V prvním případě je Zabelovo počínání soudně trestné, v druhém by musel u soudu podat důkaz pravdy. Co je mi do ostatních soukromých úmyslů "demokrata" F. Zabela?

Zabel pomlouvá, ale bez "úmyslu urazit". Uráží mou čest jako ten Turek, který srazil Řekovi hlavu, ale nechtěl mu tím ublížit.

Specifický Zabelův "úmysl" "urazit", dá-li se u hanebností, které o mně vybájil "demokrat" F. Zabel, vůbec mluvit o "urážce" a o "úmyslu urážet", zlovolný úmysl dobráka Zabela čiší vysloveně ze všech pórů jeho úvodníků číslo I a číslo II.

Vogtova "Hlavní kniha" včetně příloh má celých 278 stran. A F. Zabel, zvyklý "to draw out the thread of his verbosity finer than the staple ofhis argument" {"snovat nit své mnohomluvnosti jemněji než vlákno svých argumentů". (Shakespeare, "Marná lásky snaha", 5. jednání, 1. scéna.) (Pozn. red.)}, chvástavý F. Zabel, Dunce Zabel je s to zhustit těchto 278 stránek do asi pěti malých novinových sloupců, aniž přitom přijde nazmar jediná Vogtova pomluva mne a mé strany. Z nejšpinavějších pasáží podává F. Zabel výběr, u méně drastických uvádí jen obsah. F. Zabel zvyklý vytěžit ze dvou myšlenkových molekul 278 stran, zhušťuje 278 stran do dvou úvodníků, a přesto mu při tomto procesu neunikne ani jediný atom sprostoty. Ira facit poetam. {"Hněv dělá básníka. (Parafrázovaná slova z první Juvenálovy satiry.) (Pozn. red.)} Jak intenzívní to musela být zloba, která ze Zabelovy vodnatelné hlavy dovedla vykouzlit hydraulický lis o takové kompresívní síle!

Naproti tomu mu zloba tak dokonale zatemňuje zrak, že mi připisuje divotvornou moc, skutečnou divotvornou moc, jen aby po mně mohl hodit další sprostotou.

V prvním úvodníku začíná líčením Pekelníků pod mým velením a mne i mé soudruhy šťastně proměňuje ve "spojence tajné policie ve Francii a v Německu", mimo jiné vypráví, že "tito lidé" nenáviděli Vogta, protože proti nim vytrvale zachraňoval Švýcarsko, a potom pokračuje:

"Když Vogt loni podal žalobu proti ‚Allgemeine Zeitung', přihlásil se v těchto novinách dopisem jiný londýnský kumpán, Biscamp... Pisatel v dopise docela nestydatě nabízí své... pero jako druhý dopisovatel vedle pana Liebknechta. Osm dní po Biscampovi napsal do ‚Allgemeine Zeitung' také Marx a nabízel ‚soudní dokument' na důkaz proti Vogtovi, o němž" (o dokumentu, o důkazu nebo o Vogtovi?) "si snad promluvíme jindy."

Tohle Zabel slibuje 22. ledna, a už 25. ledna to také plní v čís. 41 "National-Zeitung", kde stojí:

"Blind tedy nechce být pokládán za autora letáku; za autora je… poprvé označen v Biscampově dopise pro ‚Allgemeine Zeitung' z 24 října... Aby dále obhájil Blindovo autorství, píše Marx 29. října do ‚Allgemeine Zeitung'."

Tedy ne jednou, ale dvakrát, nejprve 22. ledna a potom zase 25. ledna, když už měl tři dny na rozmyšlenou, přisuzuje mi F. Zabel divotvornou moc, že jsem v Londýně napsal 29. října 1859 dopis, který byl u okresního soudu v Augsburgu už 24. října 1859, a po obakrát mi přisuzuje divotvornou moc proto, aby mohl sestrojit spojitost mezi "dokumentem", který jsem poslal do "Allgemeine Zeitung", a Biscampovým pohoršlivým dopisem pro "Allgemeine Zeitung", aby mohl o mém dopisu tvrdit, že je to pedisequus {důsledek (Pozn. red.)} Biscampova dopisu. A tohle nebyla zloba, zavilá zloba, ze které F. Zabel tak dokonale zhloupl, že věří v zázraky, což by zdaleka nedokázal ani Dunce?

Ale Zabelův úvodník číslo II "pléduje" městský soud "dále", činí "předmětem posouzení pouze historii anonymního letáku ‚Výstraha'". Předmětem? Kdepak: záminkou.

Eisele-Beisele[471], kteří se tentokrát skrývají pod jménem "přátelé vlasti"[600], poslali patrně v listopadu 1859 "Národnímu spolku" "otevřený dopis"[601], který byl otištěn v reakční "Neue Hannoversche Zeitung". "Otevřený dopis" vyvedl z rovnováhy Zabelovu "demokracii", která svou lví odvahu proti habsburské dynastii vyvažuje podlízavostí vůči hohenzollernské dynastii. "Neue Preussische Zeitung" si vzala "otevřený dopis" za záminku k rozhodně ne originálnímu objevu, že začíná-li už demokracie s F. Zabelem a jeho "orgánem demokracie", pak to neznamená, že s nimi musí také končit. Zabel se rozlítil a napsal úvodník číslo II: "Jak se dělají radikální letáky".

"Vybízejíce," říká důležitě se tvářící Zabel, "vybízejíce ‚Kreuz-Zeitung', aby s pomocí dokumentů a vysvětlivek, které nám dodal Vogt, probrala spolu s námi historii letáku (‚Výstraha'), doufáme, že nakonec uzná, že jsme přece jen měli pravdu, když jsme před osmi týdny řekli, že otevřený dopis Národnímu spolku je něco pro ni, a ne pro nás, že byl zhotoven pro její sloupce, a ne pro naše."

"Demokrat" Zabel, zasvěcený Vogtem radicaliter {radikálně, důkladně (Pozn. red.)} do tajností radikalismu, chce tedy za svou osobu obdařit "Kreuz-Zeitung" výkladem tajemství "Jak se dělají radikální letáky", anebo, jak to vyjadřuje městský soud, "učinit předmětem posouzení pouze historii letáku ‚Výstraha'". A jakpak to F. Zabel zaonačí?

Začíná s "taktikou" "strany ‚proletářů' pod Marxovým velením". Nejdříve vypráví, jak si "proletáři pod Marxovým velením" za zády, ale jménem jednoho dělnického spolku dopisují z Londýna se zahraničními dělnickými spolky, "které mají v úmyslu kompromitovat", spřádají "pikle", začínají organizovat tajný svaz atd. a nakonec dávají sepisovat "písemnosti", které proti spolkům "jež mají v úmyslu kompromitovat… nevyhnutelně vyvolají zákroky policie". Aby tedy poučit "Kreuz-Zeitung", "jak se dělají radikální letáky", poučuje ji Zabel nejdříve, jak "strana ‚proletářů' pod Marxovým velením" dělá policajtské "dopisovatelské zprávy" a "písemnosti", což vůbec nejsou "letáky". Slíbil, že bude vyprávět "jak se dělají radikální letáky", a proto dále vypráví, jak "proletáři pod Marxovým velením" roku 1852 v Ženevě "hromadně padělali papírové peníze", což zase nejsou vůbec žádné "radikální letáky". Má vyprávět, "jak se dělají radikální letáky", a proto sděluje, jak "proletáři pod Marxovým velením" dělali na lausannské Ústřední slavnosti roku 1859 protišvýcarské a spolek kompromitující "manévry", což zase nejsou žádné "radikální letáky"; jak "Biscamp a Marx" s pomocí peněz, jejichž pramen znají jen "bozi", dělali "Das Volk", což zase nebyl žádný "radikální leták", nýbrž týdeník, a po tom všem se blahosklonně přimlouvá za neposkvrněnou čistotu Vogtovy náborové kanceláře, což zase nebyl žádný "radikální leták". Takto zaplňuje dva ze tří a čtvrt sloupce článku "Jak se dělají radikální letáky". Těmto dvěma třetinám článku slouží tedy historie anonymního letáku jen za záminku, aby se mohly opakovat Vogtovy hanebnosti, které "přítel" a kumpán F. Zabel ještě neudal v rubrice "Politický postoj listu ‚Allgemeine Zeitung'". A až úplně na konci se Dunce I. dostává k umění "jak se dělají radikální letáky", totiž k "historii" letáku "Výstraha".

"Blind nechce být pokládán za autora letáku; za autora je však neomaleně a poprvé označen v Biscampově dopise pro ‚Allgemeine Zeitung' z 24. října… Aby dále obhájil Blindovo autorství, píše Marx 29. října do ‚Allgemeine Zeitung': ‚Opatřil jsem si přiložený dokument, protože Blind se zdráhal trvat na výrocích, které učinil přede mnou a jinými osobami."

Zabel pak vyslovuje podezření o tomto dokumentu zejména i proto, že Liebknecht… "kupodivu" dodává: "Chtěli jsme, aby nám magistrát (?)" (tento otazník je v Zabelově textu) "ověřil naše podpisy", a Zabel se jednou provždy rozhodl neuznávat jiný magistrát než magistrát berlínský. Zabel dále sděluje obsah Vögelova prohlášení, které přimělo Blinda poslat do "Allgemeine Zeitung" Hollingerovo a Wiehovo svědectví na důkaz toho, že leták nebyl vysázen v Hollingerově tiskárně, že jej tedy Blind nenapsal, a potom pokračuje:

"Marx, vždy pohotový, odpovídá v ‚Allgemeine Zeitung' 15. listopadu."

Zabel vypočítává jednotlivé body mé odpovědi. Marx říká to... Marx říká to... "mimoto se Marx odvolává". Protože tedy "mimoto" neříkám nic, sdělil Zabel čtenářům samozřejmě všechny body mé odpovědi? Vždyť víte, co je Zabel zač! Zamlčuje, ututlává, zatajuje rozhodující bod mé odpovědi. Ve svém prohlášení z 15. listopadu {Viz tento svazek zde (Pozn. red.)} uvádím jednotlivé body, a to očíslované. Tedy: "1…. 2. ... konečně 3. ..." "...Náhodou byl text" (letáku) "ve ‚Volku' přetištěn ze sazby letáku, která ještě byla pohromadě v Hollingerově tiskárně. A tak i bez svědecké výpovědi, prostým srovnáním letáku s jeho otiskem ve ‚Volku' dal by se u soudu podat důkaz, že leták vyšel z tiskárny F. Hollingera." To je pro věc rozhodující, řekl si Zabel. To se moji čtenáři nesmějí dovědět. A tak mou odpověď eskamotérsky zbavuje přesvědčivosti, přičemž mi přisuzuje podezřelou pohotovost. Zabel tedy vypráví "historii letáku" tak, že dvakrát záměrně falšuje, jednak chronologii, jednak obsah mého prohlášení z 15. listopadu. Toto dvojí zfalšování mu umožňuje, aby dospěl k závěru, že prý jsem leták "sestrojil", a to tak, aby "vypadal" jako Blindův "výtvor", že tedy i tehdy, když jsem posílal do "Allgemeine Zeitung" Vögelovo svědectví, poslal jsem, a to vědomě, svědectví falešné. Obvinění, že jsem sestrojil dokumenty s úmyslem svést je na třetí osobu, podle názoru berlínského městského soudu "nepřekračuje meze přípustné kritiky" a tím méně je v něm obsažen "úmysl urazit".

Když končí svůj recept "Jak se dělají radikální letáky", vzpomíná si Zabel najednou, že ještě neudal jeden Vogtův nestoudný výmysl, a k svému úvodníku číslo II připojuje ještě honem ve spěchu tuto poznámku:

"Roku 1850 sepsal parlamentní vlk alias vlk kasemat" (jak si vzpomíná Vogt, neklame-li ho paměť) "ještě jiný spěšný oběžník, který byl rozeslán ‚proletářům' v Německu a zároveň byl přihrán do rukou hannoverské policii."

Touto roztomilou policejní anekdotou o jednom z bývalých redaktorů "Neue Rheinische Zeitung" se tlusťoch a demokrat Zabel s potutelným úsměvem loučí se svými čtenáři. Slova "alias vlk kasemat" nepatří Vogtovi, nýbrž F. Zabelovi, který chtěl, aby se jeho čtenáři ve Slezsku přesně dověděli, že jde o jejich krajana W. Wolffa, bývalého člena redakce "Neue Rheinische Zeitung". Jak přepečlivě se snaží dobrák Zabel sestrojit dopodrobna spojitost mezi "Neue Rheinische Zeitung" a policií ve Francii i v Německu! Jeho slezští čtenáři by si třeba mohli myslet, že jde o Zabelova vlastního B. Wolffa, Zabelova přirozeného představeného (natural superior), který jak známo v "tajném spolku" se známými výrobci lživých depeší Reuterem v Londýně a Havasem v Paříži telegraficky přičesává světové dějiny. Duší Reuterovy kanceláře, tedy oduševňující jednotou trojjedinosti B. Wolff-Reuter-Havas je pak Sigmund Engländer, známý jako agent tajné policie.

Přes to všechno a přes úmysl demokrata Zabela neurážet prohlašuje berlínský městský soud, že v obou Zabelových úvodnících jsou ovšem také "obsaženy výroky a tvrzení", které "překračují meze přípustné kritiky", jež jsou proto "trestné", tedy rozhodně i žalovatelné. Sem s ním tedy, se Zabelem! Vydejte mi ho, ať ho skřípnou u soudu! Počkat! volá městský soud. "Výroky a tvrzení" učiněné v obou úvodnících, říká městský soud, "pokud je vyslovil sám autor" (Zabel) "a netvoří-li je pouhé citáty jiných osob", nepřekračují "meze přípustné kritiky", nejsou "trestné", a proto Zabel nejen nezasluhuje trest, ale nelze ho ani žalovat, a "akta nechť se založí à conto {na účet (Pozn. red.)} žalobce". Pomlouvačná část Zabelových "výroků a tvrzení" je tedy "pouhý citát". Voyons! {Hleďme! (Pozn. red.)}

úvodu této kapitoly si patrně pamatujete, že moje žaloba pro pomluvu se opírá o čtyři místa ve dvou Zabelových úvodnících. V pasáži o tom, odkud bere "Volk" peníze (sub 2 výše uvedených bodů žaloby), ani Zabel nepředstírá, že cituje, a vskutku necituje, neboť:

Zabel ("National-Zeitung", čís. 41).
"Odkud pocházely peníze na štědře rozdávaný list (‚Volk'), to vědí bozi; ale že Marx ani Biscamp nemají peněz nazbyt, to vědí lidé."
  Vogt ("Hlavní kniha", str. 212).
"Stálý dopisovatel ‚Allgemeine Zeitung' je spolupracovníkem tohoto listu (‚Volk'), který byl založen z neznámých fondů, neboť ani Biscamp, ani Marx nemají k tomu" (totiž k tomu, aby založili list z neznámých fondů?) "potřebné prostředky."

Na druhém inkriminovaném místě (výše sub 4), kde se na mne svaluje sestrojení dokumentu Blindovým jménem, Zabel dokonce výslovně prohlašuje, že on mluví svým jménem jako Zabel, a ne Vogtovým jménem.

"Zdá se nám," jako vládce v říši Dulness používá Zabel samozřejmě pluralis majestatis {množného čísla jako vznešené osoby (Pozn. red.)}, "zdá se nám,, že pro tuto stranu" (totiž Marxovu) "nebylo příliš těžké udělat z něho" (Blinda) "obětního beránka… s použitím těchto Blindových výpovědí a slovních obratů bylo možno sestrojit leták, takže vypadal jako jeho" (Blindův) "výtvor." ("National-Zeitung", čís. 41.)

Třetí mnou inkriminované místo (výše sub 3) musím zase "citovat" celé:

"Takto bylo roku 1852 zosnováno nejhanebnější spiknutí proti švýcarským dělnickým spolkům spolu s hromadným paděláním papírových peněz (bližší podrobnosti viz u Vogta)‚ spiknutí, které by bylo způsobilo švýcarským úřadům krajní nepříjemnosti, kdyby nebylo včas objeveno."

Je to "pouhý citát", jak tvrdí městský soud, anebo: je to vůbec citát? Zčásti je to plagiát z Vogta, ale v žádném případě to není citát.

Především sám Zabel tvrdí, že necituje, nýbrž mluví vlastním jménem, když říká v závorkách svým čtenářům: "Bližší podrobnosti viz u Vogta." A teď se na to místo podívejme! V Ženevě se vědělo, že Cherval přijel do Ženevy teprve na jaře roku 1853, že k jeho "spiknutí" a útěku došlo na jaře roku 1854. Vogt si proto v Ženevě netroufá říci, že "spiknutí' bylo… zosnováno roku 1852". Tuto lež přenechává dobrákovi Zabelovi v Berlíně. Dále: Vogt říká:

"Nugent" (Cherval) "už zvlášť k tomuto účelu" (k padělání papírových peněz atd.) "vyryl různé kamenné a měděné plotny." ("Hlavní kniha", str. 175.)

Byly tedy už vyryty různé kamenné a měděné plotny pro padělání peněz, nebyly ještě vyrobeny bankovky a bankovní poukázky. U Zabela naproti tomu už došlo k "padělání papírových peněz", a to "hromadně". Vogt říká, že podle stanov bylo "účelem" Chervalova spiknutí:

"Bojovat proti despotismu jeho vlastními prostředky, a to hromadným paděláním bankovek a bankovních poukázek." (Tamtéž.)

Zabel vyškrtává boj proti despotismu a chytá se "hromadného padělání papírových peněz". U Zabela jde tedy o sprostý občanský zločin, ani nepřikrášlovaný před členy "tajného spolku" falešnou záminkou politických cílů. A tímto způsobem "cituje" Zabel vůbec "Hlavní knihu". Vogt musel ze svých mysliveckých historek udělat "knihu". Proto zachází do podrobností, vymýšlí si, plácá, cancá, přibarvuje, očerňuje, přilhává, rozmotává, zamotává, motivuje, básní, fa del cul trombetta {používá řiti jako trubky. (Dante, "Božská komedie", Peklo, 21. zpěv.) (Pozn. red.)}, a tak Falstaffova duše vykukuje ze všech těch domnělých faktů, které svým vlastním vyprávěním nevědomky proměňuje zase v jejich prvotní nicotu. Zabel naproti tomu, který musel knihu směstnat do dvou úvodníků a nechtěl si přitom nechat ujít ani jednu sprostotu, potlačuje všechno kromě caput mortuum {doslova: kromě mrtvé hlavy; v přeneseném smyslu: kromě mrtvých pozůstatků (Pozn. red.)} každého domnělého "faktu", seřazuje tyto ohlodané pomlouvačné kosti jednu ke druhé a potom s farizejskou horlivostí drmolí tento růženec.

Vezměme si např. tento případ. Na fakt, který jsem první odhalil, že Chcrval je tajný policejní agent a agent provokatér, kterého platí různá vyslanectví, navazuje Vogt své výmysly. U něho se pak říká mimo jiné:

"Nugent" (Cherval) " zvlášť k tomu účelu" (k padělání peněz) "vyryl různé kamenné a měděné plotny, byli určeni lehkověrní členové tajného spolku, kteří měli odejít s balíky těchto" (ještě nevyrobených) "falešných bankovek do Francie, Švýcarska a Německa; ale už také došla udání policii a zatím do nich byly hanebně zataženy dělnické spolky atd." ("Hlavni kniha", str. 175.)

Podle Vogta tedy Cherval udal své vlastní operace policii tehdy, když měl vyryty zatím jen měděné a kamenné plotny pro zamýšlené padělání peněz, ještě než bylo dosaženo účelu spiknutí, ještě než tu byl nějaký corpus delicti, ještě než byl někdo kromě něho samého kompromitován. Ale Vogtova Chervala pohání nepokoj, aby "hanebně" zatáhl do svého "spiknutí" "dělnické spolky". Cizí vyslanectví, která Chervala používají, jsou zrovna tak hloupá jako Cherval a zrovna tak překotně

"upozorňují důvěrnými dotazy švýcarskou policii, že prý se v dělnických spolcích atd. kují politické pikle".

Zároveň tihle přihlouplí vyslanci, kteří nemají trpělivost, aby nechali uzrát spiknutí, které z jejich příkazu Cherval "vyseděl", a v dětinské nedočkavosti zbytečně odhalují vlastního agenta, tito vyslanci umísťují na "hranicích" četníky, kteří mají, "až by věc dospěla tak daleko", jak daleko ji nenechali dospět, Chervalovy emisary "s falešnými bankovkami", jejichž výrobu zmařili,

"pochytat a využít celé věci k všeobecné štvanici, v níž by spousta nevinných byla musela pykat za rejdy několika ničemů".

A říká-li Vogt dále: "Plán celého tohoto spiknutí byl sestaven ohavným způsobem," pak s ním každý bude souhlasit, že byl sestaven ohavně hloupým způsobem, a končí-li chvástavě:

"Nepopírám, že jsem sám podstatně přispěl ke zmaření této čertoviny,"

každý pochopí pointu a dá se nad tím čertovským chlapíkem do smíchu, až se bude za břicho popadat. Ale srovnejme s tím teď Zabelovu mnišskou verzi letopisů!

"Takto bylo roku 1852 zosnováno nejhanebnější spiknutí proti švýcarským dělnickým spolkům spolu s hromadným paděláním papírových peněz (bližší podrobnosti viz u Vogta)‚ spiknutí, které by bylo způsobilo švýcarským úřadům krajní nepříjemnosti, kdyby nebylo včas objeveno."

Zde je celý ranec stejně suchých jako hanebných faktů svinut do jediné stručné věty. "Nejhanebnější spiknutí", s datem 1852. "Hromadné padělání papírových peněz." Tedy sprostý občanský zločin. Záměrné kompromitování "švýcarských dělnických spolků". Tedy zrada spáchaná na vlastní straně. "Krajní nepříjemnosti", které mohly být způsobeny "švýcarským úřadům". Tedy agent provokatér v zájmu kontinentálních despotů proti švýcarské republice. Konečně "Včasné objevení spiknutí". Zde kritika ztrácí všechny opěrné body, které jí poskytuje Vogtovo líčení, ty zmizely jako mávnutím kouzelníkova proutku. Člověk musí buďto věřit, nebo nevěřit. A tímto způsobem zpracovává Zabel celou "Hlavní knihu", pokud se týká mne a mých soudruhů. Heine říká právem, že žádný člověk není tak nebezpečný jako střečkující osel.

Konečně čtvrtě mnou inkriminované místo (výše sub 1), kterým úvodník číslo I zahajuje svá odhalení o "Pekelnících", uvádí Zabel samozřejmě těmito slovy:

"Vogt sděluje na str. 136 a násl." Zabel neurčuje blíže, zda shrnuje nebo cituje. Dává si pozor, aby nepoužíval uvozovek. Ve skutečnosti necituje. To bylo od začátku nepochybné, protože Zabel směstnává stránky 136, 137, 138, 139, 140 a 141 "Hlavní knihy" do 51 řádků, z nichž každý má asi 48 písmen, nevyznačuje vůbec vynechávky, naopak mačká věty těsně jednu k druhé jako slanečky a nakonec na těch 51 řádcích nachází ještě místo pro vlastní přínos. Tam, kde narazí na obzvlášť špinavou větu, vezme ji vcelku nedotčenou do svého rance. Jinak hází výňatky halabala jeden přes druhý, ne jak následují za sebou podle stránek v "Hlavní knize", ale jak se mu to hodí do krámu. K hlavě jedné Vogtovy věty přidává ocas jiné Vogtovy věty. Potom zase skládá jednu větu z jednotlivých slov celého tuctu Vogtových vět. Kde u Vogta nějaký slohový nános nedovoluje ukázat pomluvu v jasném světle, tam Zabel nános odklízí. Vogt říká například:

"Kompromitovat lidi ve vlasti tak, že nemuseli čelit pokusům o vykořisťování a museli platit."

Ale Zabel říká:

"kompromitovat tak, že museli platit."

Na jiných místech Zabel mění to, co mu při Vogtově nedostatku jakéhokoli slohu připadá dvojsmyslné. Tak píše Vogt:

"že museli platit, tak aby banda zachovala v tajnosti, co by je kompromitovalo".

Zabel naproti tomu říká:

"aby banda neprozradila tajemství a nekompromitovala je".

Konečně Zabel vsunuje celé věty vlastní výroby, jako například:

"Pekelníci udržovali strašlivou kázeň mezi svými stoupenci" a "stali se" — totiž "brachové, kteří mezi emigranty pokračovali v díle ‚Rheinische Zeitung'""stali se spojenci tajné policie ve Francii a v Německu."

Z těch čtyř mnou inkriminovaných míst patří tedy podle Zabela samého tři Zabelovi, kdežto čtvrtý údajný "citát", ačkoli je smíchán z citátů, není citátem a natož "pouhým citátem", jak tvrdí městský soud, a už vůbec není citátem "jiných osob" v množném čísle, jak tvrdí týž městský soud. Naproti tomu není naopak ve všech Zabelovýeh "výrocích a tvrzeních" o mně ani jedna jediná řádka, která by obsahovala "kritiku a úsudek" (ať už "přípustný", nebo "nepřípustný").

Ale dejme tomu, že skutkový předpoklad městského soudu je právě tak správný, jak je chybný; dejme tomu, že Zabel své pomluvy o mně pouze citoval, opravňovala by tato okolnost skutečně městský soud podle zákona k tomu, aby mi zakázal podat žalobu na F. Zabela? V "opatření", které tu hned ocituji, prohlašuje Královský pruský komorní soud naopak, že

"na skutkově podstatě § 156 trestního zákoníku by nic neměnilo, jeví-li se fakty přednesené ve zmíněných článcích jako vlastní autorova tvrzení nebo jako citáty tvrzení třetích osob",

Tedy citát nebo necitát: "demokrat" Zabel zůstává odpovědný za svá "tvrzení". Městský soudprohlásil, že Zabel o mně pronesl tvrzení sama o sobě "trestná", jenomže jsou prý citována, a proto nedotknutelná. Pryč s touto záminkou, která je právně chybná, volá Komorní soud. Konečně tedy budu moci Zabela popadnout, dveřc soudu se otevřou, Italiam, Italiam! {do Itálie, do Itálie! (Vergilius, "Aeneis", kniha III.) (Pozn. red.)}

Můj právní zástupce se od městského soudu odvolal ke Komornímu soudu a 11. července 1860 mu došlo toto "opatření":

"V úvodnících uveřejněných v číslech 37 a 41 ‚National-Zeitung' z 22. a 25. ledna t. r. pod nadpisem ‚Karl Vogt a Allgemeine Zeitung' a ‚Jak se dělají radikální letáky' nelze zjistit nějakou pomluvu vůči žalobci dr. Karlu Marxovi z Londýna. Ačkoli by na skutkové podstatě § 156 trestního zákoníku nic neměnilo, jeví-li se fakty přednesené ve zmíněných článcích jako vlastní autorova tvrzení nebo jako tvrzení třetích osob, nelze přesto bránit tisku, aby probíral a kritizoval činnost stran a jejich publicistické spory, pokud z formy polemiky nevyplývá úmysl urážky, což v daném případě nelze předpokládat.

Ve zmíněných článcích se osvětluje především konflikt, k němuž došlo mezi názory dr. Karla Vogta na jedné straně a názory augsburské ‚Allgemeine Zeitung' na straně druhé o tom, zda je třeba postavit se za zájmy Italů nebo za zájmy Rakouska v souvislosti s nedávnou válkou, a zároveň se osvětluje účast takzvané německé emigrace v Londýně na straně augsburské ‚Allgemeine Zeitung' proti Vogtovi, a v souvislosti s tím i stranické spory a intriky těchto emigrantů mezi sebou a proti sobě vůbec!

Jestliže byl při tomto osvětlování zahrnut do okruhu probíraných otázek i žalobcův poměr k oněm stranám a jeho částečná účast na jejich snahách, zvláště však jeho úsilí poskytnout augsburské ‚Allgemeine Zeitung' v její polemice proti Vogtovi pomoc důkazy, pak příslušné údaje obou úvodníků o této věci nejsou fakty přednesenými žalobcem samým v jeho žalobě ani tak vyvráceny, což žalobce sledoval, jako spíše potvrzeny. Tvrdí-li naproti tomu dále, že prý byl způsobem, který se dotýká jeho cti, ztotožněn se stranickými rejdy, které byly arciť v oněch článcích ostře tepány a označeny za výstřední, respektive za bezcharakterní a nečestné, pak nelze toto tvrzení uznat za odůvodněné. Neboť uvádí-li první článek z Vogtova líčení: ‚že se emigranti z roku 1849 ponenáhlu shromažďovali v Londýně a tam jako svou viditelnou hlavu uctívali pana Marxe', a mluví-li o Techowově dopise: ‚V němž je vidět Marxe, jak s napoleonskou pýchou na svou duchovní převahu udržuje Pekelníky na uzdě', pak je v tom v podstatě obsažena pouze charakteristika skupiny, kterou Vogt nazývá ‚Pekelníci', ne však invektiva proti Marxovi, který je naopak líčen jako ten, kdo je krotí a má nad nimi převahu, a jeho osoba není vůbec uváděna do spojitosti s těmi lidmi, kteří jsou nařčeni z vydírání a udavačství. Právě tak není ani v druhém článku nikde vysloveno, že by byl žalobce přisuzoval autorství letáku ‚Výstraha' zmíněnému Blindovi, ačkoli věděl, že tomu tak není, a že by byl vědomě dodal augsburské ‚Allgemeine Zeitung' nesprávná svědectví třetích osob o této věci. Že však o svědectví sazeče Vůgela byly spory, přiznává sám žalobce v žalobě, uváděje protichůdná tvrzení tiskaře Hollingera a sazeče Wieha. Nadto, jak sám uvádí, přihlásil se později jako autor letáku jakýsi Schaible, a to teprve potom, když už vyšly oba články ‚National-Zeitung'.

Stížnost podanou s datem 21. minulého měsíce proti zamítavému opatřeni Královského městského soudu z 8. téhož měsíce je proto nutno považovat za bezdůvodnou a tímto se zamítá. 25 stříbrných grošů za výlohy zamítnutí neodůvodněné stížnosti je nutno ihned pod exekucí zaplatit pokladně poplatků zdejšího městského soudu.

Berlín 11. července 1860                Trestní senát
Královského komorního soudu
               II. oddělení
       Guthschmidt     Schultze

Dr. phil. Karlu Marxovi.
K rukám pana justičního rady Webera, zde"

Když jsem od svého pana právního zástupce dostal toto "opatření", přehlédl jsem při prvním čtení úvod a závěr, a protože se málo vyznám v pruském právu, myslel jsem, že mám v ruce opis obhajovacího spisu, který snad Komornímu soudu podal "demokrat" F. Zabel. To, co Zabel uvádí, řekl jsem si, o "názorech" (viz přílohu 15) "dr, Karla Vogta a augsburské ‚Allgemeine Zeitung'", o "zájmech Italů a zájmech Rakušanů", zabloudilo asi náhodou do jeho obhajoby z nějakého úvodníku určeného pro "National-Zeitung".

Rozhodně se "demokrat" F. Zabel v těch čtyřech sloupcích obou svých dohromady sotva šestisloupcových úvodníků, které se týkají mne, ani slovíčkem nezmiňuje o oněch názorech a o těchto zájmech. Zabel říká ve své obhajobě, že prý jsem "poskytl augsburské ‚Allgemeine Zeitung' v její polemice proti Vogtovi pomoc důkazy". Vogtův proces proti "Allgemeine Zeitung" nazývá polemikou "Allgemeine Zeitung" proti Vogtovi. Kdyby proces a polemika byly totožné věci, k čemu bych potřeboval svolení státního zástupce městského soudu, Komorního soudu atd. ke své "polemice" proti Zabelovi? A co potom Zabelovo ujištění, že prý "příslušné údaje" jeho obou úvodníků o mém poměru k "Allgemeine Zeitung" nejsou "fakty přednesenými" mnou samým "ani tak vyvráceny, což jsem sledoval, jako spíše potvrzeny". Ani tak - jako spíše! V právu platí: buď - anebo. A jaké byly ony Zabelovy "příslušné údaje"?

Zabelovy příslušné údaje o mém poměru k "Allgemeine Zeitung" v úvodníku číslo I byly tyto:

1. Liebknecht se prý na základě vysvědčení, které jsem mu veřejně vystavil, stal dopisovatelem "Allgemeine Zeitung". Ve své žalobě jsem Zabela usvědčil ze lži, ale pokládal jsem za úplně zbytečné uvádět o této hlouposti jiné "fakty". 2. Podle Zabela jsem 29. října poslal z Londýna redakci "Allgemeine Zeitung" "soudní dokument", který byl už 24. října u okresního soudu v Augsburgu, a potvrzení tohoto "údaje" nalezl ve "faktech", které jsem uvedl! Z faktů, které jsem ve své žalobě uvedl, Zabel ovšem zjistil, že — nehledě k jakýmkoli politickým pohnutkám — nutnost odeslat dokument týkající se původu "Výstrahy" nastala tehdy, když se Vogt už před zahájením procesu pokusil veřejně na mne svalit autorství letáku. 3. Zabelův "údaj", že prý jsem jedním z dopisovatelů "Allgemeine Zeitung", jsem vyvrátil autentickými listinami. Zabelův úvodník číslo II, "Jak se dělají radikální letáky", obsahoval, jak jsem ukázal dříve, o mém poměru k "Allgemeine Zeitung" jen takové "příslušné údaje", že prý jsem sám sestavil "Výstrahu", podvodně ji přisoudil Blindovi a snažil se s pomocí Vögelova falešného svědectví dokázat, že to je jeho výtvor. Byly tyto "příslušné údaje fakty přednesenými v mé žalobě ani ne tak vyvráceny, což jsem sledoval, jako spíše potvrzeny"? Zabel sám doznává, že je tomu naopak.

Mohl Zabel vědět, že autorem letáku "Výstraha" je Schaible? Musel Zabel věřit, že svědectví sazeče Vögela, podle mých údajů "sporné", bylo správné? Ale kde jsem pro všechno na světě přisuzoval Zabelovi, že o tom věděl nebo že tomu věřil? Má žaloba se "naopak" týká Zabelových "příslušných údajů", že jsem "sestrojil leták, takže vypadal jako jeho" (Blindův) "výtvor", a že jsem se později s pomocí Vögelova svědectví snažil dokázat, že to je Blindovo dílo.

Nakonec jsem přišel na jeden Zabelův obranný postoj, který se zdál přinejmenším zajímavý.

"Tvrdí-li," říká, "naproti tomu dále," (totiž žalobce Marx) "že prý byl způsobem, který se dotýká jeho cti, ztotožněn s rejdy strany," (Pekelníků) "které byly arciť v oněch článcích" (v Zabelových úvodnících) "ostře tepány a označeny za výstřední, respektive za bezcharakterní a nečestné, pak nelze toto tvrzení uznat za odůvodněné... jeho osoba není vůbec uváděna do spojitosti s těmi lidmi, kteří jsou nařčeni z vydírání a udavačství."

Zabel zřejmě nepatří k těm Římanům, o kterých platí: "memoriam quoque cum voce perdidissimus." {"S hlasem bychom byli ztratili i paměť." (Pozn. red.)} Paměť ztratil, ale jazyk ne. Zabel proměňuje nejen síru, ale i Pekelníky {V originále: Sirnou bandu (Schwefelbande). V této větě jsou různé slovní hříčky. Viz poznámku [332]. (Pozn. čes. red.)} z krystalického skupenství do kapalného a z kapalného do plynného, aby mě s pomocí rudého výparu obalamutil. Pekelníci, tvrdí, jsou "strana", s jejímiž "rejdy" mě nikdy "neztotožňoval" a s jejímž "vydíráním a udavačstvím" nespojoval nikdy dokonce ani lidi, kteří byli se mnou ve spojitosti. Bude zapotřebí proměnit sirné výpary v sirný květ.

V úvodníku číslo I ("National-Zeitung", čís. 37, 1860) začíná Zabel své "příslušné údaje" o Pekelnících tím, že nazývá "Marxe" jejich "viditelnou hlavou". Druhým členem bandy Pekelníků, kterého k jejich "další charakteristice" sice nejmenuje, ale označuje, je Bedřich Engels. Odkazuje totiž na dopis, v němž Techow podává zprávu o svém setkání s B. Engelsem, K. Schrammem a se mnou. Na oba jmenované Zabel upozorňuje k ilustraci "Pekelníků". Hned nato se zmiňuje o Chervalovi jako o londýnském emisarovi. Potom přichází na řadu Liebknecht.

"Tento Liebknecht, in nomine omen {jméno všechno napovídá; doslova: "jméno - zlé znamení". Narážka na druhou část Liebknechtova jména: "Knecht" - "pacholek", "čeledín", "slouha" (Pozn. red.)}, jeden z nejservilnějších Marxových stoupenců... Liebknecht hned po svém příchodu vstoupil do Marxových služeb, získal si naprostou spokojenost svého pána."

Těsně za Liebknechtem kráčí "Ohly", "rovněž jeden z kanálů bandy Pekelníků". Konečně "jiný londýnský kumpán, Biscamp". Všechny tyto údaje jdou ráz naráz jeden za druhým v úvodníku číslo I, ale na konci úvodníku číslo II je dodatečně jmenován ještě další člen bandy Pekelníků W. Wolf - "parlamentní vlk alias vlk kasemat" - kterému je svěřen důležitý úkol "vydávat spěšné oběžníky". Banda Pekelníků, se tedy podle Zabelových "příslušných údajů" skládá z těchto členů: Marx, hlava bandy; B. Engels, ilustrace Pekelníků; Cherval, londýnský emisar bandy; Liebknecht, "jeden z nejservilnějších Marxových stoupenců"; Ohly, "rovněž jeden z kanálů bandy Pekelníků"; Biscamp, "jiný" londýnský "kumpán"; konečně Wolff; pisatel oběžníků této bandy.

Takhle splácaná banda Pekelníků potom u Zabela hned v prvních 51 řádkách figuruje střídavě pod různými názvy: "Pekelníci nebo také Bürstenheimští", "brachové, kteří mezi emigranty pokračovali v díle ‚Rheinische Zeitung', "proletáři" anebo, jak se praví v úvodníku číslo II, "strana ‚proletářů' pod Marxovým velením".

Tolik o personálu a jménech Pekelníků. Jejich organizaci líčí Zabel ve svých "příslušných údajích" stručně a pádně. "Marx" je "hlava". "Pekelníci" tvoří kruh jeho "užších" stoupenců anebo, jak říká Zabel v druhém úvodníku, "Marxovu užší stranu". Zabel dokonce uvádí ověřovací znamení, podle kterého je možné "Marxovu užší stranu" poznat. Členem Marxovy užší strany je totiž jen ten, kdo aspoň jednou v životě viděl Biscampa.

"Prohlašuje," říká Zabel v úvodníku číslo II, "prohlašuje" (Blind), "že Biscampa nikdy v životě neviděl, zřejmě není členem Marxovy užší strany."

"Marxova užší strana" čili vlastní banda Pekelníků jsou tedy pairové bandy, na rozdíl od třetí kategorie, od prostého lidu "stoupenců" anebo "této pečlivě udržované třídy darmošlapů". Tedy nejprve hlava Marx, potom vlastní Pekelníci anebo "Marxova užší strana", nakonec prostý lid "stoupenců" čili "třída darmošlapů". Pekelníci rozdělení do těchto tří kategorií mají mezi sebou vskutku spartánskou kázeň. "Pekelnici," říká Zabel, "udržovali strašlivou kázeň mezi svými stoupenci", kdežto na druhé straně "Marx… udržuje Pekelníky na uzdě". Rozumí se samo sebou, že v tak dobře organizované "bandě" se charakteristické "rejdy" bandy, její "hlavní zaměstnání", činy, které banda qua banda vykonává, provádějí na povel její hlavy a Zabel líčí tyto činy výslovně jako činy této hlavy udržující ostatní na uzdě. A co bylo takříkajíc oficiálním zaměstnáním bandy?

"Jedním z hlavních zaměstnání bandy Pekelníků bylo kompromitovat lidi ve vlasti tak, že museli platit, aby banda neprozradila tajemství a nekompromitovala je. Napsali do Německa nejeden, ale stovky dopisů, že udají účast na tom či onom revolučním aktu, nedojde-li do určité doby určitá částka na označenou adresu... Každý, kdo se postavil proti těmto rejdům, byl nejen mezi emigranty, ale i s pomocí tisku zničen. ‚Proletáři' plnili stránky reakčního tisku v Německu svými denunciacemi proti těm demokratům, kteří se jim nekořili, stali se spojenci tajné policie ve Francii a v Německu atd." ("National-Zeitung", čís. 37.)

Zabel zahajuje tyto "příslušné údaje" o Pekelnících podotknutím, že prý jsem jejich "viditelná hlava", vypočítává "hlavní zaměstnání" Pekelníků, totiž vydírání, udavačství atd., a potom své povšechné vylíčení končí slovy:

"...stali se spojenci tajné policie ve Francii a v Německu. K další charakteristice uvádí Vogt dopis bývalého poručíka Techowa z 26. srpna 1850… v němž je vidět Marxe, jak s napoleonskou pýchou na svou duchovní převahu udržuje Pekelníky na uzdě."

V úvodu svého líčení Pekelníků Zabel píše, že prý jsem byl "uctíván" jako jejich "viditelná hlava", ale potom se leká, že by si čtenář třeba pomyslel, že snad za viditelnou hlavou stála ještě nějaká hlava neviditelná, anebo že jsem se spokojil s tím, že mě "uctívali" jako dalajlámu. Proto mě na konci svého líčení proměňuje (svými, ne Vogtovými slovy) z pouze "viditelné" hlavy v hlavu udržující Pekelníky na uzdě, z dalajlámy v Napoleona "Pekelníků". A právě to cituje ve své obhajobě jako důkaz, že prý mne "neztotožnil" s "rejdy strany" Pekelníků, které byly v jeho článcích "ostře tepány a označeny za výstřední, respektive za bezcharakterní a nečestné". Ale tak to přece není! Ne tak docela! "Ztotožnil" mě, ale ne "způsobem, který by se dotýkal mé cti". Vždyť mi "naopak" prokázal čest, že mě jmenoval Napoleonem vyděračů, pisatelů výhrůžných dopisů, fízlů, agentů provokatérů, penězokazů atd. Zabel zřejmě přejímá své pojmy o cti ze slovníku prosincové bandy. Proto přídavné jméno "napoleonský". Ale já ho přece žaluji právě kvůli této cti, kterou mi prokázal! S pomocí "faktů", které jsem předložil ve své žalobě, jsem dokázal, a to tak pádně, že se mi Zabel určitě nepostaví před žádným veřejným soudem, dokázal jsem, že všechny jeho "příslušné údaje" o bandě Pekelníků jsou Vogtovy výmysly a lži, které Zabel "uvádí" jen proto, aby mne mohl "uctívat" jako Napoleona těchto Pekelníků. Ale cožpak mě nelíčí jako toho, kdo Pekelníky "udržuje na uzdě" a má nad nimi "převahu"? Nepíše o mně, že mezi Pekelníky udržuji kázeň? Sám říká, v čem záleželo to udržování na uzdě, ta převaha, ta kázeň.

"Pekelníci udržovali strašlivou kázeň mezi svými stoupenci. Kdo z nich se snažil vydobýt si nějaké občanské živobytí, byl už tím, že se snažil dosáhnout nezávislého postaveni, sám o sobě zrádcem revoluce... Sváry, rvačky, souboje byty mezi touto pečlivě udržovanou třídou darmošlapů vyvolávány roztrušováním pověstí, dopisů atd."

Ale Zabel se nespokojuje s tímto povšechným líčením "stranických rejdů" Pekelníků, s nimiž mě uctivě "ztotožňuje".

Liebknecht, "notoricky známý člen Marxovy strany", "jeden z nejservilnějších Marxových stoupenců, který si získal naprostou spokojenost svého pána", kompromituje úmyslně dělníky ve Švýcarsku "murtenským revolučním sjezdem", kde je s náramnou radostí "vhání do náručí" čekajících "četníků". Tomuto "jistému Liebknechtovi bylo v kolínském procesu přisuzováno sepsání falšované knihy zápisů". (Zabel samozřejmě zapomíná říci, že tato Stieberova lež byla už při přelíčeních veřejně prokázána jako Stieberova lež.) Wolff, bývalý člen redakce "Neue Rheinische Zeitung", rozesílá z Londýna "spěšný oběžník proletářům", který "zároveň přihrává do rukou hannoverské policii".

Zabel uvádí takto "notoricky" se mnou spojené osoby jako agenty tajné policie, kdežto mě uvádí do spojitosti jednak s "notorickým" tajným policejním agentem, agentem provokatérem a penězokazem, totiž s Chervalem. Hned po svém povšechném vylíčení Pekelníků vypráví, že "někteří lidé", mezi nimi Cherval, odešli z Londýna do Paříže "v dvojí funkci, jako revoluční svůdci dělníků a jako spojenci tajné policie", rozdmýchali tam "takzvaný proces proti komunistům" atd. V úvodníku číslo II potom dále vypráví:

"Takto bylo roku 1852 zosnováno nejhanebnější spiknutí spolu s hromadným paděláním papírových peněz (bližší podrobnosti viz u Vogta)" atd.

Copak asi objeví čtenář "National-Zeitung", vyhoví-li Zabelově naléhavé výzvě a bude-li hledat bližší podrobnosti u Vogta? Že jsem Chervala poslal do Ženevy, že Cherval pod mým přímým vedením rozpoutal "hanebné spiknutí s padělanými papírovými penězi" atd. Čtenář, kterého Zabel odkázal na Vogta, zjistí dále:

"Ovšem Marxův osobní vztah je v tomto ohledu naprosto irelevantní, neboť, jak už jsme poznamenali, je úplně lhostejné, zda Marx něco dělá sám nebo přikáže, aby to udělal nějaký člen jeho bandy; naprosto ovládá své lidi."

Ale to všechno stále ještě Zabelovi nestačilo. Cítil nutkání, aby na závěr obou svých úvodníků pošeptal čtenáři do ucha ještě poslední slovíčko. Říká:

"Prohlašuje zároveň" (Blind), "že Biscampa nikdy v životě neviděl, zřejmě není členem Marxovy užší strany. Zdá se nám, že pro ni" (pro Marxovu užší stranu) "nebylo příliš těžké udělat z něho" (Blinda) "obětního beránka... Marxova strana mohla pak velmi snadno svalit autorství letáku na Blinda, právě proto, že se… v rozmluvě s Marxem a v článku ve ‚Free Press' vyslovil v podobném smyslu; s použitím těchto Blindových výpovědí a slovních obratů bylo možné sestrojit leták, takže vypadal jako jeho" (Blindův) "výtvor."

"Marxova strana" neboli "Marxova užší strana" alias Pekelníci "sestrojili" tedy leták, takže vypadal jako Blindův výtvor? Když vyložil tuto hypotézu, shrnuje Zabel její smysl těmito suchými slovy: "Každý teď může pokládat za autora Marxe nebo Blinda, jak se mu zlíbí."

Tedy ne Marxova strana nebo Blind, ani Blind nebo užší Marxova strana, vulgo banda Pekelníků, nýbrž Blind nebo Marx, Marx sans phrase {jako takový (Pozn. red.)}. Marxova strana, Marxova užší strana, Pekelníci atd. — to všechno tedy byly jenom panteistické názvy pro Marxe, pro Marxovu osobu. Zabel nejenže Marxe "ztotožňuje" se "stranou" Pekelníků, on personifikuje Pekelníky v Marxovi. A týž Zabel si troufá tvrdit před soudy, že ve svých úvodnících "neztotožnil" "žalobce" Marxe "způsobem dotýkajícím se jeho cti" s "rejdy" Pekelníků. Bije se do prsou a ujišťuje, že prý mou "osobu vůbec neuváděl do spojitosti s těmi lidmi", které "nařkl z vydírání a udavačství"! Jakou úlohu, pomyslel jsem si, sehraje Zabel při veřejném soudním zasedání! Jakou úlohu! S tímto radostným zvoláním ještě jednou jsem vzal do ruky listinu, kterou mi poslal můj právní zástupce, ještě jednou jsem ji pročetl; zdálo se mi, že na konci tam vidím jména jako Müller a Schultze, ale brzy jsem zjistil, že se mýlím. To, co jsem držel v ruce, nebyla Zabelova obhajoba, ale — "opatření" Komorního soudu, podepsané Guthschmidt a Schultze, opatření, které mi odnímá právo žalovat Zabela a navíc mi ještě za trest, že jsem podal "stížnost", nařizuje zaplatit ihned pod exekucí 25 stříbrných grošů do poplatkové pokladny berlínského městského soudu. Byl jsem vskutku attonitus {ohromen (Pozn. red.)}. Ale přestal jsem žasnout, když jsem si ještě jednou pozorně pročetl "opatření".

Příklad I
Zabel otiskuje v úvodníku "National-Zeitung", čís. 37, 1860:
"Vogt sděluje na str. 136 a násl.: Pod jménem Pekelníci nebo také Burstenheimští byla mezi emigranty z roku 1849 známá skupinka lidí, kteří byli zpočátku roztroušeni po Švýcarsku, Francii a Anglii, ale ponenáhlu se shromažďovali v Londýně a tam jako svou viditelnou hlavu uctívali pana Marxe.""
  Pánové Guthschmidt a Schultze čtou v úvodníku "National-Zeitung", čís. 37, 1860:
"Neboť uvádí-li první článek z Vogtova líčení: ‚že se emigranti z roku 1849 ponenáhlu shromažďovali v Londýně a tam jako svou viditelnou hlavu uctívali pana Marxe'."

Zabel říká: Skupinka lidí, známá mezi emigranty z roku 1849 pod jménem Pekelníci nebo také Bürstenheimití atd., se ponenáhlu shromažďovala v Londýně a uctívala mě tam jako svou viditelnou hlavu. Podle pánů Guthschmidta a Schultze říká Zabel naopak: Emigranti z roku 1849 se ponenáhlu shromažďovali v Londýně (což ani není správné, protože velká část emigrantů se shromáždila v Paříži, v New Yorku, Jerseyi atd.) a uctívali mě jako svou viditelnou hlavu, kteroužto čest mi nikdo neprokazoval, ani mi ji nepřisuzovali Zabel a Vogt. Pánové Guthschmidt a Schultze však neshrnují, citují v uvozovkách větu, kterou Zabel nikde neuveřejnil, jako větu uvedenou "z Vogtova líčení" v Zabelově prvním úvodníku. Pánové Guthschmidt a Schultze měli tedy zřejmě k dispozici nějaké tajné vydání 37. čísla "National-Zeitung", které je mně i obecenstvu neznámé. To vysvětluje všechna nedorozumění.

Tajné vydání 37. čísla "National-Zeitung" se od obyčejného vydání téhož čísla liší nejen variantami jednotlivých vět. Celá souvislost prvního úvodníku v obyčejném vydání nemá s jeho souvislostí v tajném vydání až na několik slov naprosto nic společného.

Příklad II
Zabel otiskuje v 37. čísle "National-Zeitung", když mě byl jmenoval hlavou bandy Pekelníků:
"Tito braši" (Pekelnici)… "pokračovali mezi emigranty v díle ‚Rheinische Zeitung'... Jedním z hlavních zaměstnání Pekelníků bylo kompromitovat lidi ve vlasti tak, že museli platit... ‚Proletáři' plnili stránky reakčního tisku v Německu svými denunciacemi… stali se spojenci tajné policie ve Francii a v Nčmecku. K další charakteristice" (těchto "Pekelníků" nebo "proletářů") "uvádí Vogt... Techowův dopis… kde jsou líčeny zásady, rejdy atd. ‚proletářů' a v němž je vidět Marxe, jak s napoleonskou pýchou na svou duchovní převahu udržuje Pekelníky na uzdě."
  Pánové Guthschmidtt a Schultze čtou v 37. čísle "National-Zeitung", když mě byl Zabel jmenoval hlavou emigrantů z roku 1849:
"a mluví-li pak dále" (totiž první článek "National-Zeitung") "o Techowově dopise: ‚V němž je vidět Marxe, jak s napoleonskou pýchou na svou duchovní převahu udržuje Pekelníky na uzdě'".

Jsou-li už jednou soudci zákonem oprávněni povolovat nebo odnímat soukromým osobám právo podat žalobu, pak byli pánové Guthschmidt a Schultze nejen oprávněni, ale dokonce povinni odepřít mi právo žalovat Zabela. Neboť souvislost úvodníku v 37. čísle tajného vydáni "National-Zeitung", jak ji in nuce sdělují, vylučuje prostě jakýkoli corpus delicti. Co vlastně otiskuje Zabel v tomto tajném vydání? Nejprve mi prokazuje nezaslouženou čest, když o mně říká, že prý mě emigranti z roku 1849, shromáždění v Londýně, "uctívali" jako "viditelnou hlavu". A za to jsem ho měl "žalovat"? A za druhé mi prokazuje neméně nezaslouženou čest svým tvrzením, že prý "udržuji na uzdě" Pekelníky, které se mnou jinak vůbec neuvádí do souvislosti, asi tak, jako jsem udržoval na uzdě v letech 1848-1849 Zabela a spol. A za to jsem měl Zabela "žalovat"?

Vidíme, k jakým zmatkům to vede, když zákonodárství dovoluje soudním úředníkům vydávat, a to vskrytu, "opatření", zda nějaká osoba má či nemá právo žalovat druhou osobu, např. pro pomluvu v "National-Zeitung". Žalobce žaluje na základě obyčejného vydání 37. čísla "National-Zeitung", které se dostalo mezi veřejnost snad v 10 000 výtisků, a soudce vydává opatření na základě tajného vydání téhož čísla, které bylo vydáno jen pro něho. Tak málo je v tomto postupu zaručena dokonce i pouhá totožnost corpus delicti.

Pruské zákonodárství, podrobujíc právo soukromé osoby podat žalobu v každém jednotlivém případě soudcovskému povolení, vychází z názoru, že stát jakožto otcovská moc musí poručníkovat a reglementovat občanský život svých dítek. Ale dokonce i z hlediska pruského zákonodárství se "opatření" Komorního soudu zdá velmi podivné. Pruské zákonodárství chce zřejmě zabránit svévolným žalobám, a proto, rozumím-li správně jeho duchu a předpokládám-li právem, že účelem není soustavné upírání práva, uděluje soudci právo zamítnout žalobu, ale jen tehdy, není-li tu prima facie {na první pohled (Pozn. red.)} žádný předmět žaloby, je-li tedy žaloba prima facie svévolná. Může to platit v daném případě? Městský soud připouští, že Zabelovy úvodníky fakticky obsahují výroky o mé osobě, které se "dotýkají mé cti", a jsou proto "trestné". Chrání F. Zabela před mou zákonnou odvetou jen proto, že prý F. Zabel své pomluvy "pouze citoval". Komorní soud prohlašuje: Ať už to jsou citáty nebo nejsou, nactiutrhačné výroky zůstávají zákonně stejně trestné, ale za sebe pak zase popírá, že by Zabelovy úvodníky vůbec obsahovaly nějaké nactiutrhačné výroky — citované nebo necitované nactiutrhačné výroky o mé osobě. Městský soud a Komorní soud mají tedy o samé skutkové podstatě nejen různé, ale přímo navzájem si odporující názory. První shledává nactiutrhačné výroky o mé osobě tam, kde je druhý neshledává. Rozpor v názorech soudců o samé skutkové podstatě pádně dokazuje, že tu je prima facie předmět žaloby. Říkají-li Papinianus a Ulpianus: Tento tištěný výrok je nactiutrhačný, ale tvrdí-li Mucius Scaevola a Manilius Brutus naopak: Tento tištěný výrok není nactiutrhačný, co si o tom pomyslí Quirité[602]? Proč by lid neměl věřit s Ulpianem a Papinianem, že Zabel o mně v číslech 37 a 41 "National-Zeitung" uveřejnil nactiutrhačné výroky? Ujistím-li Quirity, že mi Mucius Scaevola a Manilius Brutus vystavili tajné osvědčení, podle něhož se Zabelovy "nactiutrhačné" výroky a tvrzení nikterak netýkají mé osoby, pokrčí Quirité rameny a řeknou si: à dʼautres {to povídej někomu jinému (Pozn. red.)}.

Protože Komorní soud má v poslední instanci rozhodnout o skutkové podstatě, protože měl tedy v tomto případě rozhodnout v poslední instanci o tom, zda se v obou Zabelových úvodnících skutečně vyskytuje nějaká urážka mé osoby a zda tu je úmysl mě urazit; protože Komorní soud tuto skutkovou podstatu popírá, pak by zbývala už jen stížnost k Nejvyššímu soudu, který by rozhodl o otázce, zda faktické zjištění Komorního soudu nespočívá na právním omylu. Komorní soud sám ve svém "opatření" fakticky zjistil, že Zabel obviňuje Pekelníky z "bezcharakterních a nečestných rejdů", z "udavačství a vydírání", tytéž Pekelníky, které týž Zabel v témž úvodníku výslovně charakterizuje jako "Marxovu stranu" nebo "Marxovu užší stranu" s "Marxem" jako její viditelnou "hlavou", která je udržuje na uzdě. Byl Komorní soud zákonně oprávněn neshledat v tom žádnou urážku mé osoby? Můj právní zástupce, pan justiční rada Weber, o tom poznamenává ve své stížnosti Nejvyššímu soudu mj.:

"Nikde ovšem" (Zabel) "výslovně neřekl, že Marx vydíral, že se dopustil denunciací a penězokazectví. Ale cožpak je zapotřebí zřetelnějšího prohlášení, než když se řekne: Marx byl hlavou strany, která sledovala uvedené zločinné a nemravné cíle? Nikdo, kdo má nezaujatý a zdravý úsudek, nemůže popřít, že hlava spolku, jehož cíl a převážná činnost jsou věnovány provádění zločinů, nejen souhlasí s rejdy tohoto spolku, ale sama k nim dává rozkazy, řídí je a požívá jejich plodů; a tato hlava je proto nepochybně nejen jako účastník, ale i jako intelektuální původce dvojnásob odpovědná, i kdyby se ji nedal prokázat ani jeden čin, jímž by se byla bezprostředně podílela na provádění určitého zločinu. Názor vyslovený v opatření" (Komorního soudu), "které je předmětem stížnosti, by vedl k tomu, že by dobré jméno nějakého člověka bylo bez jakékoli ochrany vydáno napospas tomu, kdo ho chce zničit. Místo aby pomlouvač o někom nepravdivě tvrdil, že spáchal vraždu; stačilo by, aby řekl, že tam a tam existuje banda, která vraždí, a onen člověk že je vůdcem této bandy. Názor Komorního soudu zajišťuje tomuto pomlouvači naprostou beztrestnost. Podle správného názoru by však pomlouvače stihl trest za pomluvu v každém případě, ať už by v rozporu s pravdou označil někoho za lupiče nebo za náčelníka lupičů."

Z hlediska zdravého lidského rozumu jde fakticky o pomluvu. Jde o ni ve smyslu pruského zákona? Komorní soud říká nikoli, můj právní zástupce říká ano. Jestliže Komorní soud rozhodl proti městskému soudu, že forma citátu nezbavuje pomlouvače stíhání, pročpak by neměl Nejvyšší soud rozhodnout proti Komornímu soudu, že pomlouvače nezbavuje stíhání tasemnicovitá forma pomluvy? Vzhledem k tomuto právnímu hledisku, vzhledem k tomuto právnímu omylu, kterého se Komorní soud dopustil při stanovení skutkové podstaty, se můj právní zástupce odvolal k Nejvyššímu soudu, tedy vlastně k areopagu. Nejvyšší soud vydal toto "opatření":

"I. Vaše stížnost z 23. srpna t. r. k opatření trestního senátu Královského komorního soudu ve věci pře dr. K. Marxe pro urážku na cti proti redaktorovi ‚National-Zeitung' dr. Zabelovi z 11. července t. r. se po nahlédnutí do příslušných spisů tímto zamítá jako neodůvodněná. II. Ježto Královský komorní soud v obou dotyčných úvodnících ‚National-Zeitung' neshledal ani objektivní urážku na cti vůči žalobci, ani nedošel k předpokladu, že by v nich byl obsažen úmysl žalobce urazit, zamítá se právem zavést řízení o podané žalobě pro urážku na cti. Zda pak jde objektivně o urážku na cti a zda to byl úmysl urážky, jsou v podstatě faktická zjištění, která lze napadnout stížností u Královského nejvyššího soudu jen tehdy, zakládá-li se předpoklad soudce, který projednával odvolání, v tomto ohledu na právním omylu. III. Ten však z daného případu nevysvítá. IV. Výlohy tohoto opatření ve výši 25 stř. grošů zapravte do osmi dnů poplatkové pokladně zdejšího Královského městského soudu.

Berlín 5. října 1860.

Královský nejvyšší soud.    von Schlickmann

Justičnímu radovi Weberovi, zde"

Aby to bylo přehlednější, očísloval jsem různé části "opatření" Nejvyššího soudu.

Sub I. sděluje pan von Schlickmann, že stížnost proti Komornímu soudu se "zamítá". Sub II. podává pan von Schlickmann poučení o kompetenčním poměru Komorního soudu a Nejvyššího soudu — zřejmě didaktická odbočka nepatřící k věci. Sub IV. se nařizuje panu Weberovi, aby do osmi dnů zapravil částku 25 stř. grošů poplatkové pokladně berlínského městského soudu, což je důsledek "opatření", ale určitě ne jeho důvod.

Kam se tedy podělo odůvodnění "zamítavého" opatření? Kam se poděla odpověď na velmi podrobnou stížnost mého právního zástupce? Totiž:

Sub III. "Ten" (právní omyl) "však z daného případu nevysvítá."

Škrtneme-li z této věty sub III. slůvko ne, zní odůvodnění takto: "Ten" (právní omyl) "však z daného případu vysvítá." Tím by bylo úplně vyvráceno opatření Komorního soudu. Udržuje se tedy jen s pomocí slůvka "ne", postaveného na konec věty, čímž pan von Schlickmann jménem Nejvyššího soudu "zamítá" stížnost pana justičního rady Webera.

Αὐτότατοσ ἒφη. {On sám to řekl. (Pozn. red.)} Ne! Pan von Schlickmann nevyvrací právní pochybnosti přednesené mým právním zástupcem, nezabývá se jimi, ba ani se o nich nezmiňuje. Pan von Schlickmann měl ovšem pro své "opatření" dostatečné důvody, ale ty zamlčuje. Ne! Průkaznost tohoto slůvka tkví výhradně v autoritě, v hierarchickém postavení osoby, která je vyslovuje. "Ne" samo o sobě nedokazuje nic. Ne! Αὐτότατοσ ἒφη.

Tak mi i Nejvyšší soud zakázal zažalovat "demokrata" F. Zabela.

Tak skončil můj proces s pruskými soudy.

   

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)

596 Jde o Demokratické sdružení (Association démocratique)‚ založené na podzim roku 1847 v Bruselu. Sdružení sjednocovalo ve svých řadách proletářské revolucionáře, převážně německé revoluční emigranty, a pokrokové buržoazní a maloburžoazní demokraty. Na vytvoření tohoto sdružení se aktivně podíleli Marx a Engels. 15. listopadu 1847 byl Marx zvolen místopředsedou Demokratického sdružení, předsedou se stal belgický demokrat Lucien Jottrand. Dík Marxovu vlivu se bruselské Demokratické sdružení stalo významným střediskem maloburžoazního demokratického hnutí. Za únorové buržoazní revoluce ve Francii proletářské křídlo bruselského Demokratického sdružení usilovalo o ozbrojení belgických dělníků a o rozpoutání boje za demokratickou republiku. Když však byl Marx začátkem března 1848 vypovězen z Bruselu a když se belgické úřady vypořádaly s nejrevolučnějšími členy sdružení, nedokázali se belgičtí maloburžoazní demokraté postavit do čela protimonarchistického hnutí pracujících mas. Činnost Demokratického sdružení se zúžila, nabyla pouze místního rázu a už v roce 1849 fakticky ustala.

597 "Dělnický parlament", který zasedal v Manchesteru od 6. do 18. března 1854, byl vytvořen v souvislosti s rozmachem masového stávkového hnutí anglického proletariátu v roce 1853 z iniciativy skupiny chartistů vedené Ernestem Jonesem. Už koncem roku 1853 vyslovila tato skupina myšlenku, že je nutno vytvořit širokou dělnickou organizaci, která by sjednocovala nejen tradeuniony, ale i neorganizované dělníky. Hlavním cílem tohoto "Masového hnutí" mělo být koordinování stávek v různých krajích. V čele "Masového hnutí" měl stát pravidelně svolávaný "dělnický parlament", složený z delegátů zvolených jak na shromážděních neorganizovaných dělníků, tak na schůzích dělníků organizovaných v trade-unionech. "Dělnický parlament" svolaný do Manchesteru projednal a schválil program "Masového hnutí" a vytvořil pětičlenný výkonný výbor. Marx byl zvolen čestným delegátem "dělnického parlamentu" a zaslal mu dopis (viz Marx-Engels, Spisy 10, zde), který byl přečten 10. března. V dopise formuloval Marx úkol vytvořit v Anglii samostatnou masovou politickou stranu proletariátu.

Pokus zorganizovat "Masové hnutí" se však nezdařil, protože většina předáků trade-unionů měla odmítavý postoj k boji dělnické třídy a nepodporovala myšlenku založení jednotné dělnické masové organizace. Na účast širokých mas v hnutí působil nepříznivě také odliv stávkového hnutí v létě 1854. Od března 1854 se "dělnický parlament" už nesešel.

598 Jde tu zřejmě o Balzacův román "Ztracené iluze"

599 Code Napoleon (viz o něm poznámku [243]) byl zaveden v oblastech západního a jihozápadního Německa obsazených Francouzi; v Porýnské provincii platil i po jejím připojení k Prusku.

600 Společnost přátel vlasti — republikánská společnost německých emigrantů v Londýně; existovala v padesátých a šedesátých letech 19. století. Jejími členy byli mimo jiné Karl Blind, Ferdinand Freiligrath a Fidelio Hollinger.

601 Národní spolek — sdružení německé liberální buržoazie, které usilovalo o sjednocení Německa (bez Rakouska) v silný centralizovaný stát, v jehož čele by bylo monarchistické Prusko. Spolek byl založen na sjezdu ve Frankfurtu nad Mohanem v září 1859. Jeho jádrem byla propruská gothajská strana, kterou založili v červnu 1849 ve městě Gotha představitelé kontrarevoluční velkoburžoazie a pravicoví liberálové, kteří vystoupili z frankfurtského Národního shromáždění, když pruský král Bedřich Vilém IV. odmítl přijmout od Národního shromáždění císařskou korunu a když se levicová většina shromáždění rozhodla ustavit sbor říšských regentů.

"Otevřený dopis" Společnosti přátel vlasti Národnímu spolku byl uveřejněn v několika německých listech v listopadu 1859. Mlhavými výrazy se v něm odsuzoval plán dynastického sjednocení Německa pod vedením Pruska.

602 Quirité - oficiální označeni všech plnoprávných občanů starého Říma.