Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Hnutí v Německu



Nepříjemnosti, které přinesl rok 1861, patrně stále ještě nejsou u konce. V Americe máme svou secesionistickou revoluci[134] v Číně je povstání[135]; Rusko postupuje ve východní a střední Asii; je tu východní otázka se svými důsledky - francouzskou okupací Sýrie a Suezského kanálu; rozpad Rakouska, kdy Uhry stojí takřka na prahu otevřeného povstání; obležení Gaety a Garibaldiho slib, že osvobodí 1. března Benátky; a jako poslední, ale ne nejméně důležité - pokus nastolit maršála Mac-Mahona na jeho dědičný trůn v Irsku[136]. To všechno však ještě nestačí. Nyní se nám k tomu navíc slibuje ještě čtvrté šlesvicko-holštýnské tažení.

Dánský král[a] vzal na sebe roku 1851 dobrovolně jisté závazky vůči Prusku a Rakousku týkající se Šlesviku.[137] Slíbil, že vévodství nebude včleněno do Dánska, že jeho zastupitelské shromáždění zůstane odděleno od dánského a že německá i dánská národnost budou mít ve Šlesviku stejná práva. Kromě toho bylo Holštýnu výslovně zaručeno právo na jeho zastupitelské shromáždění. Za těchto podmínek byla odvolána spolková vojska, která okupovala Holštýn.

Dánská vláda se plnění svých slibů co nejvíc vyhýbala. Ve Šlesviku je jižní polovina výhradně německá; v severní polovině jsou všechna města německá, zatímco venkovský lid mluví pokaženým dánským nářečím; spisovným jazykem byla téměř všude od nepaměti němčina. Se souhlasem obyvatelstva tu probíhal po celá staletí tak silný proces germanizace, že až na nejsevernější pohraniční okresy rozumí i ona část venkovského obyvatelstva, která mluví dánským dialektem (jenž je však velmi vzdálen od spisovné dánštiny a snadno mu rozumějí němečtí obyvatelé jižní části), spisovné hornoněmčině lépe než spisovné dánštině. Po roce 1851 rozdělila vláda zemi na dánskou, na německou a na smíšenou oblast. V německé oblasti měl být jediným úředním jazykem ve vládních úřadech, před soudy, na kazatelně a ve školách jazyk německý a v dánské oblasti dánský. Ve smíšených oblastech měly mít oba jazyky stejná práva. Vypadá to docela spravedlivě, jenže když se ustavovala dánská oblast, byla ve skutečnosti spisovná dánština vnucena obyvatelstvu, jehož velká většina jí dokonce ani nerozumí a touží jen po tom, aby byla řízena, souzena, vzdělávána, křtěna a oddávána jazykem německým. Vláda přesto zahájila skutečné křížové tažení, aby vykořenila z této oblasti všechny stopy němectví, takže dokonce zakázala, aby se vyučovalo soukromě v rodinách jinak než dánsky; zároveň se snažila vedlejšími cestičkami zajistit převahu dánštiny ve smíšené oblasti. Tato opatření vyvolala velmi prudký odpor a vláda se jej pokusila potlačit celou řadou drobných násilností. Například v malém městečku Eckernförde bylo náhle uloženo asi za 4000 liber šterlinků pokut za zločin, že se obyvatelé nezákonně obraceli s peticemi na zastupitelské shromáždění; a všechny pokutované osoby byly jako trestanci zbaveny volebního práva. Přesto však obyvatelstvo a zastupitelské shromáždění setrvávaly a dosud setrvávají v odporu.

V Holštýně dánská vláda nemohla přimět zastupitelské shromáždění, aby odhlasovalo jakékoli daně, dokud nebude vláda souhlasit s ústupky politické a národnostní povahy. Na to však vláda přistoupit nechtěla, ale nechtěla ani přijít o důchody z vévodství. Aby tedy získala nějaký zákonný podklad a mohla daně vybírat, svolala radu království, sněm, který nemá žádný zastupitelský charakter, má však zastupovat vlastní Dánsko, Šlesvik-Holštýn a Lauenburg. Ačkoli v ní Holštýňané odmítli zasedat, odhlasovala daně pro celé království a vláda, opírající se o její rozhodnutí, stanovila daně i pro Holštýn. Holštýn, který měl být nezávislým a odděleným vévodstvím, byl tak zbaven veškeré politické nezávislosti a podřízen sněmu, jenž byl převážně dánský.

Z těchto důvodů vyzýval německý tisk v uplynulých pěti či šesti letech německé vlády, aby sáhly k nátlaku proti Dánsku. Důvody samy o sobě jsou jistě dobré. Avšak německému tisku - onomu tisku, kterému bylo dovoleno existovat v období reakce po roce 1849 - byl Šlesvik-Holštýn dobrý pouze jako prostředek k získání popularity. Nestálo ho opravdu nic, projevoval-li hluboké rozhořčení vůči Dánům, pokud mu to německé vlády dovolovaly - vlády, které se doma snažily předhánět se s Dánskem v malicherné tyranii. Válka proti Dánsku se stala heslem v době, kdy vypukla krymská válka. Znovu se volalo po válce s Dánskem, když Ludvík Napoleon vtrhl do rakouských držav v Itálii. Nyní se toho tedy konečně snad dosáhne. Představitelé "nové éry" v Prusku,[138] dosud tak zdrženliví k výzvám liberálního tisku, mu v tomto případě přizvukují. Nový pruský král prohlašuje celému světu, že musí tuto starou stížnost urovnat; ubohý, věkem sešlý frankfurtský sněm uvádí k záchraně německé národnosti do chodu celou svou neohrabanou mašinérii, a co liberální tisk — triumfuje? Kdepak. Liberální tisk, postavený nyní náhle před tuto zkoušku, bere svá slova zpět a volá: Opatrně! - zjišťuje, že Německo nemá válečné námořnictvo, které by se mohlo postavit loďstvu námořní velmoci, a — zvláště v Prusku — projevuje všechny příznaky zbabělosti. Co bylo před několika měsíci neodkladnou vlasteneckou povinností, je teď najednou intrikou Rakouska a Prusko je varováno, aby mu nesedlo na lep.

Nedá se samozřejmě předpokládat, že by německé vlády ve svém náhlém nadšení pro věc Šlesviku-Holštýna byly sebeméně upřímné. Jak píše dánský "Dagbladet"[139]:

"Všichni známe starý trik německých vlád, které vytahují šlesvicko-holštýnskou otázku pokaždé, kdykoli potřebují trochu popularity a kdykoli chtějí zakrýt četné vlastní hříchy tím, že vydávají směnku na protidánský fanatismus."

Rozhodně tomu tak bylo v Sasku a do jisté míry je tomu tak nyní v Prusku. Jenže v Prusku znamená náhlé vystoupení s touto otázkou zároveň i zřejmé spojenectví s Rakouskem. Pruská vláda vidí, že se Rakousko rozpadá zevnitř a že je zároveň zvenčí ohroženo válkou s Itálií. Pruská vláda nemá jistě zájem na tom, aby bylo Rakousko zničeno. Současně by italská válka, ke které by Ludvík Napoleon nepřihlížel dlouho jen jako nestranný divák, tentokrát sotva zase skončila, aniž by se dotkla území Německého spolku, a v tom případě by Prusko muselo zasáhnout. Pak by válku s Francií na Rýně jistě provázela válka s Dánskem na Eideře; a protože pruská vláda si nemůže dovolit, aby se Rakousko zhroutilo, proč by měla čekat, až bude Rakousko opět poraženo? Proč nezasáhnout do šlesvicko-holštýnského sporu a tím nezainteresovat na válce celé severní Německo, které by jinak nebojovalo na obranu Benátska? Uvažuje-li pruská víáda takto, je to dost logické, ale stejně logické to bylo v roce 1859, než bylo Rakousko oslabeno Magentou a Solferinem[26] a vnitřními otřesy. Proč se nepodnikly patřičné kroky tehdy?

Není naprosto jisté, že k této velké válce dojde letos na jaře. Kdyby k ní však mělo dojít, byť žádná ze stran nezasluhovala sympatie, musí být jejím výsledkem revoluce, bez ohledu na to, kdo bude na začátku poražen. Kdyby podlehl Ludvík Napoleon, je jisté, že jeho trůn padne; a kdyby byli poraženi pruský král a rakouský císař, museli by uvolnit cestu německé revoluci.




Napsal B. Engels koncem ledna 1861
Otištěno jako úvodník
v "New-York Daily Tribune",
čís. čís. 6178 z 12. února 1861
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. Bedřich VII. (Pozn. red.)


134 Secesionistická revoluce — koncem roku 1860 se vzbouřily otrokářské státy na jihu USA a pokusily se odtrhnout od severoamerické Unie; tím došlo k občanské válce v USA v letech 1861-1865. Podrobně o tom viz tento svazek, Občanská válka v Severní Americe a Občanská válka ve Spojených Státech.

135 Jde o tchajpchingské povstání v Číně, které vypuklo v roce 1851 a nabylo charakteru rolnické války. Bylo potlačeno intervencí Anglie, USA a Francie spolu s vojsky čínských feudálů.

136 V článku se zřejmě naráží na tuto skutečnost: V červenci roku 1860 vyšla ve Francii, kde tehdy vrcholila protianglická kampaň, brožura s titulem "Mac-Mahon, král irský". Brožura vyzývala Iry, aby skoncovali s anglickou nadvládou a dosadili na irský trůn francouzského maršála Mac-Mahona, potomka irských emigrantů.

137 Sliby, které dal dánský král roku 1851 Prusku, Rakousku a Rusku a které se týkaly státního zřízení vévodství Šlesviku, Holštýna a Lauenburgu, byly zformulovány v manifestu z 28. ledna 1852.

138 Jde o "liberální" kurs, vyhlášený princem regentem Vilémem (od roku 1861 pruský král), když nastoupil do regentského úřadu v říjnu 1858. V roce 1858 odvolal princ regent Manteuffelův kabinet a povolal do vlády umírněné liberály. V buržoazním tisku dostal tento kurs zvučný název "nová éra". Ve skutečnosti však směřovala Vilémova politika výhradně k upevnění pozic pruské monarchie a junkerů, přičemž se snažil dohodnout i se špičkami buržoazie, která hospodářsky zesílila. Ani jedna z liberálních reforem, které očekávala buržoazie, se neuskutečnila.

139 "Dagbladet" ["Denní list"] - dánský buržoazní deník, který vycházel v Kodani od roku 1851.