(Marxova korespondence o obnovení pruského státního občanství)
Přílohy
Marxova žádost o obnovení pruského státního občanství
Marxovo prohlášení v záležitosti obnovení pruského státního občanství
Marxovo prohlášení k zamítnutí žádosti o obnovení pruského státního občanství
Odpověď na Marxovu žádost o obnovení pruského státního občanství
Marxova žádost o naturalizaci a povolení trvalého pobytu v Berlíně
Marxův dopis policejnímu presidentu von Zedlitz
Marxova žádost o obnovení pruského státního občanství[371]
Jeho Vysokoblahorodí, královskému policejnímu presidentovi, panu baronu von Zedlitz-Neukirch
Vaše Vysokoblahorodí,
tímto uctivě oznamuji, že jsem se v důsledku královské amnestie vrátil z Londýna, kde jsem žil od roku 1849 jako politický uprchlík, zpět do Pruska a pro začátek jsem se ubytoval zde v Berlíně.
Proto Vaše Vysokoblahorodí uctivě žádám:
1. aby byl na základě král. výnosu o amnestii a zákona z 31. prosince 1842 (Sb. str. 15-18) uznán můj návrat do pruského poddanství, k čemuž je Vaše Vysokoblahorodí podle § 5 uvedeného zákona kompetentní, a
2. aby mi bylo laskavě vydáno v § 8 zákona z 31. prosince 1842 o nově přibyvších osobách (Sb. str. 5) uvedené potvrzení o tom, že jsem svůj příchod do zdejší obce ohlásil u královského policejního úřadu, k čemuž poznamenávám, že smlouvami, které se mnou byly uzavřeny jako se spolupracovníkem newyorského listu "New-York Tribune", i jinak mohu na požádání prokázat, že jsem existenčně zcela nezávislý.
Pro začátek jsem se ubytoval u jednoho ze svých přátel, u pana F. Lassalla, ul. Bellevue 13, a prosím, aby mi tam oba žádané doklady byly laskavě zaslány.
S mimořádnou úctou Vašemu Vysokoblahorodí zcela oddaný
Dr. Karel Marx
Berlín 19. března 1861
__________________________________
Podle rukopisu
Přeloženo z němčiny
Marxovo prohlášení v záležitosti obnovení pruského státního občanství
Jeho Vysokoblahorodí, královskému policejnímu presidentovi, panu baronu von Zedlitz-Neukirch
Vaše Vysokoblahorodí,
mám čest odpovědět na Váš dopis z 21. tm., že mě udivuje, nezdál-li se Vám můj dopis z 19. března[a] zcela jasný. Moje žádost záležela doslova v tom,
"aby byl na základě královského výnosu o amnestii a zákona z 31. prosince 1842 uznán můj návrat do pruského poddanství".
Vašemu Vysokoblahorodí se zdá, že tato žádost není zcela jasná a že je rozpor v tom, když se odvolávám na okolnost, že Vaše Vysokoblahorodí je podle § 5 zákona z 31. prosince 1842 k vydání takového uznání kompetentní. Královským výnosem o amnestii je všem politickým uprchlíkům, kteří nebyli odsouzeni vojenskými soudy, povolen "nerušený návrat do pruských států". Protože patřím mezi tyto uprchlíky a protože jsem rodem Prus, o čemž přikládám Vašemu Vysokoblahorodí jako úřední doklad svůj rodný list ve formě výpisu z civilní matriky města Trevíru (ze 7. května 1818), protože jsem opustil vlast roku 1849, do té doby jsem žil v Kolíně jako redaktor "Neue Rheinische Zeitung"[372] a nikdy jsem nebyl stíhán vojenskými soudy, ale jen obyčejnými zemskými tribunály v několika politických tiskových procesech, s nimiž jsem měl co činit jako redaktor uvedeného listu, je jasné, že se mě uvedená amnestie týká.
Tímto odpovídám Vašemu Vysokoblahorodí zároveň na jednotlivé otázky, které jste mi ve svém reskriptu položil.
Zdá se však, že může vyvstat jiná otázka. Královskou amnestií se nejen promíjí trest pravoplatně odsouzeným osobám i těm, kteří ještě nebyli odsouzeni, ale současně se uprchlíkům povoluje "nerušený návrat do pruských států". Znamená to, že kromě prominutí trestu se uprchlíkům navrací i jejich pruská státní příslušnost, kterou ztratili v důsledku svého více než desetiletého pobytu v zahraničí?
Podle mého výkladu, podle výkladu všech právníků a podle jednomyslného pojetí veřejného mínění a celého tisku — jistě. A dva důvody to nezvratně dokazují. Za prvé, že výnosem o amnestii je uprchlíkům zaručeno nejen prominutí trestu, ale výslovně i "nerušený návrat do pruských států". Za druhé, že jinak by byla celá amnestie naprosto iluzorní a existovala by pouze na papíře. Protože totiž všichni uprchlíci žijí od roku 1848 a 1849, tedy dvanáct let, v zahraničí, ztratili by tak pruskou státní příslušnost všichni a kdyby toto občanství nemělo být amnestií zase obnoveno, údajně povolený "nerušený návrat" by ve skutečnosti nikomu povolen nebyl.
Není tedy pochyb, že přes ztrátu pruské příslušnosti, k níž došlo v důsledku desetileté nepřítomnosti, má být toto právo královskou amnestií opět obnoveno.
Avšak je-li toto interpretace moje a interpretace právníků, je nicméně z praktického hlediska směrodatná a pro praktické kroky spolehlivá pouze interpretace úřadů.
Jak tedy hodlají královské úřady amnestii interpretovat?
Budou ji vykládat tak, že amnestie je amnestie, a nerušený návrat je nerušený návrat? Nebo ji budou vykládat tak, že povolením nerušeného návratu se nerušený návrat znemožňuje a že uprchlíci mají být navzdory výnosu připraveni o vlast? Vaše Vysokoblahorodí si při nestranném zvážení okolností nebude moci zastírat, že tento skeptický postoj lze stěží nazvat neodůvodněným.
V posledních dvanácti letech bylo vydáno tolik nařízení a pak jim dáno tolik překvapujících výkladů, že se už žádný výklad nemůže pokládat za zcela jistý a žádný za zcela nemožný.
Jako zcela jistá půda, na níž by bylo možno činit praktické kroky, se tedy jeví pouze interpretace, kterou určitému jednotlivci podá sám úřad.
Uzná tedy Vaše Vysokoblahorodí, že i když jsem podle zákona pruskou státní příslušnost ztratil, na základě královské amnestie jsem ji znovu nabyl?
To je velmi prostá a jasná otázka, kterou jsem chtěl a musel Vašemu Vysokoblahorodí položit.
Jsem k tomu nucen tím spíše, že dokud nebude rozhodnuto, nemohu přivézt z Londýna ženu a děti, protože na mně zajisté nelze žádat, abych podnikl problematické stěhování celé domácnosti a rodiny a teprve potom zahajoval boj, který bych — má-li být vůbec veden — měl spíše ukončit předtím, než se vystavím nákladným výdajům stěhování a než převezu ženu a děti zpět do vlasti.
Moje otázka je o to oprávněnější, přirozenější a prostší, že Vaše Vysokoblahorodí se samo ve svém přípise z 21. tm. táže: o co opírám svůj nárok na to, že jsem pruskou státní příslušnost "přes desetiletou nepřítomnost neztratil".
Vaše Vysokoblahorodí nyní z výše uvedených fakt vidí, oč tento nárok opírám. Že jsem se obrátil s touto otázkou na Vaše Vysokoblahorodí, je oprávněno § 5 zákona z 31. prosince 1842, který cituji. Neboť představuje-li Vaše Vysokoblahorodí podle tohoto zákona kompetentní úřad pro propůjčení naturalizace, pak jste a fortiori[b] rovněž kompetentní úřad, abyste interpretando[c] oznámil, zda jsem v důsledku amnestie znovu nabyl ztracené pruské státní příslušnosti. Jen v tomto smyslu jsem se odvolal na § 5 zmíněného zákona. A konečně se musím s touto otázkou obrátit na Vaše Vysokoblahorodí tím spíše, že chci-li získat trvalé bydliště právě v Berlíně, závisí to na zmíněném uznání jakožto na právním předpokladu, a Vaše Vysokoblahorodí je tedy jako náčelník policie tohoto města onou instancí, na jejímž postoji k uvedené otázce závisí rozhodnutí o přiznání trvalého bydliště.
Vaše Vysokoblahorodí rovněž jistě nemůže mít zájem na tom, abych, jak se ode mne požaduje, vyčkával tři čtyři měsíce nebo déle v naprosté nejistotě a bez možnosti usměrňovat podle toho své praktické kroky, až mi bude s konečným rozhodnutím o přiznání trvalého bydliště oznámen i výklad, který ráčíte dávat královské amnestii, a to, zda uznáte navrácení mé pruské státní příslušnosti, či ne. Taková několikaměsíční nejistota by velmi citelně poškodila všechna moje opatření, záležitosti i hospodářské styky. Mám přirozeně také právo vědět, zda kompetentní úřad chce nebo nechce tuto moji příslušnost uznat a tento úřad nemůže pokládat ani za oprávněné ani za důstojné odmítat nebo oddalovat odpověď na tuto otázku.
Kladu proto Vašemu Vysokoblahorodí přímo, otevřeně a čestně otázku:
Uznáváte na základě královské amnestie navrácení mé pruské státní příslušnosti, či ne?
a očekávám na ni stejně přímou, otevřenou a čestnou odpověď. Mám tím větší zájem na tom, abych dostal odpověď co nejdříve, protože jenom pak budu mít možnost v případě nepříznivého rozhodnutí, které je zajisté zhola nemožné, obrátit se na sněmovny ještě v průběhu nynějšího zasedání, na němž bude ostatně projednáván ještě jeden návrh zákona o amnestii, vyvolaný nejasností při výkladu výnosu o amnestii. Kromě toho se zde nyní mohu zdržet jen krátký čas, protože mne rodinné poměry volají zpět do Londýna. Prosím proto Vaše Vysokoblahorodí, aby mi laskavě zaslalo žádanou otevřenou a určitou odpověď co nejdříve, teprve pak budu moci podat patřičnou žádost o usídlení v tomto městě.
S výrazem nejhlubší úcty mám čest být
Vašemu Vysokoblahorodí zcela oddaný
Dr. Karel Marx
Berlín 25. března 1861
__________________________________
Podle rukopisu
Přeloženo z němčiny
Marxovo prohlášení k zamítnutí žádosti o obnovení pruského státního občanství
Berlín 6. dubna 1861
Jeho Vysokoblahorodí, královskému policejnímu presidentovi, panu baronu von Zedlitz, rytíři atd.
Vaše Vysokoblahorodí,
k Vašemu přípisu z 30. března, který jsem dostal včera, mám čest namítnout, že fakta týkající se mého propuštění z pruského poddanství v roce 1845, která pokládáte za platná, nemohou být Vašemu Vysokoblahorodí ve své úplnosti známa, neboť jinak by Vaše Vysokoblahorodí jistě neučinilo rozhodnutí z 30. března.
Následující skutečnosti a právní důvody Vaše Vysokoblahorodí přesvědčí, že mi v současné době nemůže být pruská státní příslušnost odmítnuta.
1. Za mého pobytu v Paříži v roce 1844 na mě vydal královský vrchní president Porýnské provincie na základě "Deutsch-Französische Jahrbücher"[373], které jsem redigoval, zatykač a zaslal ho úřadům pohraniční policie, aby ho použily, jakmile vkročím na pruské území. Od té chvíle jsem se tak octl v postavení politického uprchlíka.
Tím se však královská pruská vláda nespokojila. V lednu 1845 dosáhla na Guizotově vládě, že jsem byl z Francie vyhoštěn.
Odebral jsem se do Belgie. Ale i tam mě královská pruská vláda pronásledovala. Stále pod záminkou, že jsem Prus, což pruskou vládu opravňovalo, aby si na mne prostřednictvím svých vyslanectví v zahraničí dělala nároky, žádala pruská vláda i zde, abych byl vypovězen.
Protože mně zatykač bránil v návratu do vlasti, zůstala mi z mé pruské příslušnosti jen možnost být pronásledován; zůstalo mi z ní jen to, že jsem byl i všude jinde na popud pruské vlády pronásledován a vyhošťován.
Proto jsem byl nucen odejmout tehdejší pruské vládě možnost nadále mě pronásledovat a požádal jsem proto roku 1845 o propuštění z pruského poddanství.
Ani tenkrát jsem neměl nejmenší úmysl vzdát se své pruské příslušnosti. To je možno formálně dokázat. Kdo se vzdává své národnosti, může to učinit jedině s úmyslem přijmout jinou příslušnost. To jsem nikdy neudělal. Nedal jsem se nikde naturalizovat, a když mi prozatímní vláda ve Francii roku 1848 naturalizaci nabídla, odmítl jsem ji.
Ona žádost z roku 1848 o propuštění z pruského poddanství tedy nebyla, jak Vaše Vysokoblahorodí mylně píše, "dobrovolným" zřeknutím pruské státní příslušnosti, nýbrž byla to nejkrutějším pronásledováním vynucená záminka, jak uniknout trvalé zámince tohoto pronásledování. Byla to záminka namířená proti jiné zámince, nikoli vážný úmysl vzdát se pruské státní příslušnosti. Vaše Vysokoblahorodí z výše uvedeného vidí, že se nemůže odvolávat na to, co se stalo roku 1845.
Odvolávat se na to by znamenalo hájit dobu nejhoršího absolutistického pronásledování německých spisovatelů, zachovávat je a těžit z něho. Znamenalo by to chtít mě na základě tehdejšího politického útlaku a na základě prostředku k záchraně před tímto pronásledováním, který mi byl tímto útlakem násilně vnucen, oloupit o mou pruskou příslušnost, ačkoli jsem nikdy neměl doopravdy v úmyslu se jí zříci.
Pokud jde o mé vyhoštění roku 1849, o němž se Vaše Vysokoblahorodí zmiňuje, musím nadto poznamenat, že jsem se okamžitě po březnu 1848 vrátil do Pruska a usadil se trvale v Kolíně, kde jsem pak dostal od kolínské obce bez námitek i souhlas k přijetí za občana tohoto města. V roce 1849 mě však Manteuffelova vláda vyhostila jako údajného cizince. Tento akt však patří k nejhorším násilným činům této vlády a ze všeho nejméně je možné se na něj odvolávat jako na směrodatný precedens, a ani tenkrát bych se mu byl nepodřídil, kdyby mě větší počet politických tiskových procesů i tak nedonutil, abych se sám, bez ohledu na toto vyhoštění, odebral jako uprchlík do ciziny.
Po vysvětleních, která jsem podal, se domnívám, že je nemožné, aby se Vaše Vysokoblahorodí na ona fakta odvolávalo, stejně jako je objektivně nemožné dělat z nich nějaké závěry proti mně.
Je to však také zcela nemožné
2. v důsledku královského výnosu o amnestii. Tímto výnosem je všem politickým uprchlíkům zaručen "nerušený návrat do pruských států". Tedy nerušený návrat i v případě, jestliže mezitím podle zákona svou pruskou státní příslušnost ztratili. Nerušený návrat, ať už státní příslušnost ztratili jakýmkoli způsobem, buď podle zákona v důsledku desetileté nepřítomnosti, anebo tak, že k tomu ještě připojili ústní prohlášení o vystoupení z pruského státního svazku. Amnestie nerozlišuje mezi těmito dvěma způsoby ztráty pruské státní příslušnosti. Stejně tak nečiní rozdíl mezi uprchlíky z roku 1848 - 1849 a mezi uprchlíky z dřívější doby; nečiní rozdíl mezi těmi, kteří ztratili právo na pruské státní občanství v důsledku konfliktů z roku 1848, a mezi těmi, kteří je ztratili v důsledku politických konfliktů dřívějších let.
Všem politickým uprchlíkům, lhostejno, z které doby jsou jejich politické konflikty a z nich vyplývající ztráta práva na státní občanství, je zajišťován "nerušený návrat"; všem se tímto výnosem jejich dřívější právo na státní občanství navrací.
Protože královská amnestie nečiní rozdílu mezi tím, zda ke ztrátě tohoto práva došlo v důsledku desetileté nepřítomnosti, nebo v důsledku připojeného prohlášení, je naprosto nepřípustné chtít královskou amnestii výkladem nějak omezit a vnášet do ní rozlišování, které sama nikde nestanoví.
Tato nezvratná zásada, že amnestie nesmí být nikdy vykládána restriktivně, je jistě Vašemu Vysokoblahorodí známa. Právo všech dob a všech zemí zakotvilo tuto zásadu se vzácnou jednomyslností. Jestliže byla neotřesitelnou zásadou všech soudů, které aplikovaly a vykládaly výnosy o amnestii, pak musí být zásadou rovněž i tam, kde jsou tímto výkladem pověřeny správní úřady. Jakýkoli restriktivní výklad by znamenal: dodatečně omezovat výnos o amnestii a částečně ho rušit.
To má Vaše Vysokoblahorodí jistě ze všeho nejméně v úmyslu. Jestliže neuvádím právní materiál, který se týká této otázky a který mám k dispozici, pak to činím proto, že bude stačit, jestliže Vaše Vysokoblahorodí upozorním na to, že jakýkoli jiný výklad královské amnestie než je můj by znamenal její restrikci. Vaše Vysokoblahorodí z výše uvedeného vidí, že ve skutečnosti jde jen o to, zda se, jak jsem uvedl ve svém posledním prohlášení[d], královskou amnestií obnovuje pro uprchlíky pruské státní občanství, ačkoli je všichni podle zákona v důsledku desetileté nedovolené nepřítomnosti ztratili. Uznáme-li toto, a Vaše Vysokoblahorodí to samo ve svém reskriptu z 30. března akceptuje, pak je zcela lhostejné, zda k této zákonné ztrátě státního občanství, kterou amnestie ruší, přistoupilo v minulosti ještě prohlášení dotyčného jedince; takovéto rozlišování by znamenalo nepřípustnou restrikci amnestie.
Nejde tu však jen o znění amnestie a o příznivého ducha, v němž mají být amnestie vždy vykládány, nýbrž stejně tak o
3. právní podstatu uvažovaného případu. Neboť jaký rozdíl by pro královskou amnestii znamenala skutečnost, zda právo na státní občanství, které amnestie, jak Vaše Vysokoblahorodí samo nepopírá, navrací, bylo ztraceno v důsledku zákona samého, nebo ještě i připojeným prohlášením jednotlivce? Právě tak jako by individuální prohlášení uprchlíka, že nechce navzdory zákonu ztratit pruské občanství, na této zákonné ztrátě nic nezměnilo, a tím spíše by ji nezabránilo, nemůže ji ani posílit. Prohlášení jednotlivce, že se má stát něco, co by se podle zákona stejně stalo — totiž vystoupení z pruského státního svazku — zůstává declaration surrégatoire, naprosto bezvýznamným, zbytečným prohlášením, které ničemu nezabrání a k ničemu nepřispěje.
Vaše Vysokoblahorodí zřejmě vidí rozdíl v tom, že jsem se pruské státní příslušnosti údajně "dobrovolně" vzdal, zatímco u ostatních uprchlíků došlo k její ztrátě nedobrovolně v důsledku desetileté nepřítomnosti. Ale ani to není správné. Rovněž desetiletá nepřítomnost uprchlíků znamená formálně dobrovolné zřeknutí pruské státní příslušnosti, protože ve skutečnosti by nikdo žádnému uprchlíku nebránil, aby se vrátil před uplynutím této doby a stanul před pruskými soudy. Protože to neučinil, dal dobrovolně přednost ztrátě pruského občanství. Poslední den nepovoleného desetiletého pobytu v cizině se tedy plně rovná písemnému prohlášení pruské vládě, že dotyčná osoba chce vystoupit z pruského státního svazku. Poslední den této desetileté nepřítomnosti proto znamená u každého uprchlíka voluntas tacita[e] s podáním takového prohlášení, které máte ode mne z roku 1845 v mých aktech, neboť tato nepřítomnost představuje právě tak svobodný vědomý čin jako písemné prohlášení zaslané vládě. Z formálního hlediska se tedy všichni uprchlíci vzdali občanství právě tak dobrovolně jako já.
Realiter[f] se ovšem tito uprchlíci nemohli vrátit, jestliže se nechtěli vystavit zatčení a trestnímu stíhání, a tak byli realiter nuceni zůstat v cizině. Ale o stejný reálný nátlak jde, jak Vaše Vysokoblahorodí vidělo z bodu 1., i u mne. Také mně bylo vydanými zatykači stejným způsobem realiter zabráněno v návratu a na pruskou státní příslušnost jsem rezignoval jen pod stejným tlakem jako ostatní uprchlíci, kteří se jí zřekli posledním dnem desetileté nepřítomnosti. Já jsem byl k tomuto zdánlivému zřeknutí přinucen dokonce ještě i pronásledováním, které šlo až za hranice.
Ať tedy vezme Vaše Vysokoblahorodí v úvahu formální nebo reálnou stránku věci, bude můj případ stále stejný jako případ ostatních uprchlíků, a jestliže se, jak Vaše Vysokoblahorodí nepopírá, amnestií vrací uprchlíkům státní občanství ztracené v důsledku desetileté nepřítomnosti, pak musí být vráceno i mně přes vynucené prohlášení o vystoupení z pruského státního svazku, protože se toto prohlášení zcela vyrovná zákonné ztrátě občanství.
To, že jsem písemně prohlásil, že chci ztratit pruskou státní příslušnost, kterou jsem podle zákona stejné ztratil, toto prohlášení, jež je vzhledem k ztrátě, k níž došlo lege ipsa[g], zcela neúčinné, se nemůže, jak jsem podotkl, brát v úvahu. Jistý, i když neodůvodněný rozdíl by bylo možno nanejvýš vidět pouze v tom, kdybych byl jinde získal novou příslušnost. Pouze toto by byl dobrovolný čin. Pouhé zřeknutí pruského občanství bylo vynucené a lege ipsa by k němu bylo stejně došlo. Nikdy a nikde jsem se však nedal naturalizovat. Velmi mnoho uprchlíků to ve skutečnosti učinilo. Jestliže je i u těchto lidí třeba vykládat královskou amnestii jako bezpodmínečné oprávnění k renaturalizaci, požádají-li o ni, pak v mém případě, neboť já jsem nikdy nezískal naturalizaci v nějakém jiném státě, bude nutné uznat, že navrácení státního občanství je dáno samotnou amnestií.
4. Doposud jsem Vašemu Vysokoblahorodí vysvětloval, že jsem pruské státní občanství, i kdybych je byl roku 1845 ztratil, v každém připadě[h] královskou amnestií znovu získal. Ale stejně rozhodujícím argumentem mého nároku je okolnost, že jsem znovu získal právo na pruské státní občanství už usnesením Spolkového sněmu z 30. března 1848.
Podle tohoto usnesení bylo totiž všem politickým uprchlíkům, kteří oznámí, že se hodlají vrátit do Německa a chtějí znovu nabýt svého občanského práva, poskytnuto právo volit a být voleni do německého Národního shromáždění. Tímto usnesením, které je pro Prusko závazné a na kterém se pruská vláda podílela, bylo tedy všem politickým uprchlíkům navráceno občanské právo v tom státě, k němuž dříve náleželi, příp. v kterém je nyní chtějí nabýt.
Na základě tohoto usnesení jsem okamžitě odjel z Paříže do Kolína, obnovil jsem tam své pruské občanské právo, získal jsem též od kolínského magistrátu bez potíží svolení, abych se tam trvale ubytoval, a tak jsem v každém případě od toho okamžiku opět pravoplatně nabyl pruského státního občanství, na čemž protiprávní a usnesení Spolkového sněmu odporující násilný pokus Manteuffelovy vlády o moje vyhoštění nemůže nic změnit.
Tato právní skutečnost je do té míry rozhodující, že by bylo zbytečné přidávat k tomu byť jen jediné slovo.
Vaše Vysokoblahorodí se o tom přesvědčí stejně jako já a stejně uzná, že není v zájmu pruské vlády, abych byl nucen obracet se na Spolkový sněm se stížností, že pruská vláda porušila jeho usnesení. Byl by to příliš velký rozpor, kdyby Prusko, které stále ještě uznává reaktivovaný Spolkový sněm, chtělo odmítat uznání oněch několika málo usnesení původního starého Spolkového sněmu, která byla přijata v zájmu lidu a ve svobodomyslném duchu.
Takový postup by byl jak právně, tak politicky příliš křiklavý a nehorázný, než aby stál třeba jen za pokus.
Jak Vaše Vysokoblahorodí vidí, nemám ani zapotřebí, abych se odvolával na rozhodnutí předparlamentu, který pruská vláda rovněž uznává; podle tohoto rozhodnutí, jež je nezávislé na usnesení Spolkového sněmu, mají svého původního občanského práva nabýt i ti němečtí uprchlíci, kteří se zatím naturalizovali v jiných zemích.
Podle usnesení Spolkového sněmu z 30. března 1848 a vzhledem k mému přesídlení do Kolína, jež se hned nato uskutečnilo, jakož i vzhledem k prohlášení, které jsem 22. srpna 1848 zaslal pruské vládě[374] a které má Vaše Vysokoblahorodí v aktech, jsem od roku 1848 znovu nabyl pruského státního občanství, i kdybych je byl roku 1845 ztratil.
Toto občanství mám tudíž i dnes, protože, jak Vaše Vysokoblahorodí samo nepopírá, ztráta občanství, k níž poté došlo v důsledku desetileté nepřítomnosti, byla nynější amnestií zase zrušena.
Jakkoli je výše uvedený výklad, že už právo na pruské státní občanství mám a že toto vlastnictví má být pouze uznáno, jasný a nesporný, mám nicméně při svém návratu do vlasti před očima pouze praktický cíl a nikoli neplodný právně teoretický spor.
Jestliže tedy, jak se zdá, chápe Vaše Vysokoblahorodí dotyčný případ tak, že musím nejprve získat novou naturalizaci, může to a má být a bude pro mne přijatelné v tom případě, vysloví-li Vaše Vysokoblahorodí svůj souhlas s udělením této naturalizace, protože Vaše Vysokoblahorodí je podle § 5 zák. z 31. prosince k tomu kompetentní. Pouze tehdy a jen potud se mohu svého už existujícího zákonného práva vzdát, jestliže a pokud dá Vaše Vysokoblahorodí přednost tomu, aby mi bez potíží udělilo novou naturalizaci. Do té doby musím toto své právo podržet a žádám Vás proto, abyste v tomto smyslu a při zachování všech práv pokládal tento dopis v každém případě zároveň za případnou žádost o získání nové naturalizace.
V hluboké úctě Vašemu Vysokoblahorodí zcela oddaný
Dr. Karel Marx
__________________________________
Podle rukopisu
Přeloženo z němčiny
Odpověď na Marxovu žádost o obnovení pruského státního občanství
Urychleně ještě dnes
Jeho Blahorodí, jmenovanému dr. Marxovi
Berlín, ul. Bellevue 13K Vaší žádosti ze 6. dubna t. r. Vám sděluji, že ani důvody uvedené v této žádosti nijak nevyvracejí přesvědčení, že je Vás nutno pokládat za cizince.
§ 20 zákona z 31. prosince 1842 o nabytí a ztrátě pruské státní příslušnosti stanoví, že státní příslušnost zaniká vydáním propustného listu. Nezáleží proto ani na motivech, pro něž jste o propuštění z občanství požádal, ani na tom, zda jste státní příslušnost získal jinde. Dále pak jste pruskou státní příslušnost znovu nenabyl ani usnesením Spolkového sněmu ze 30. března 1848, ani výnosem Jeho Výsosti o amnestii z 12. ledna tr. Pro volby do německého Národního shromáždění není směrodatný onen výnos, nýbrž nařízení z 11. dubna 1848, které naprosto nehovoří ve Váš prospěch. Výnos Jeho Výsosti z 12. ledna je udělení milosti a týká se tudíž pouze prominutí nebo snížení trestu (čl. 49 ústavy). Ztráta pruské státní příslušnosti však nenastává vynesením rozsudku a nemůže být tedy udělením milosti ani zrušena.
Policejní presidium Vás proto může pokládat pouze za cizince. Mate-li v umyslu žádat o přijetí do pruskeho poddanskcho svazku, pak máte podle předpisů obsažených v § 7 zákona ze 31. prosince 1842 právo podat si obvyklým způsobem žádost na příslušnou policejní revírní služebnu, avšak ujištění o výsledku této žádosti Vám předem nemůže být dáno.
Královské policejní presidium
Berlín 10. dubna 1861
__________________________________
Podle rukopisu
Přeloženo z němčiny
Marxova žádost o naturalizaci a povolení trvalého pobytu v Berlíně
Dobrozdání 33. policejního revíru
Sepsáno v Berlíně 10. dubna 1861
Dne 1. března 1861 se sem nastěhoval dr. Karel Marx.[i] Prohlásil, že se zde chce usadit a že chce naturalizaci nabýt pruského státního občanství, a udal dnes tyto informace o svých osobních poměrech:
Narodil jsem se 5. května 1818 v Trevíru v pruské Porýnské provincii, vyznávám evangelické náboženství a jsem podle zákonů mé dosavadní vlasti svéprávný. V posledních dvanácti letech jsem se zdržoval v Anglii, kde jsem se živil literárními pracemi a nebyl jsem podporován z veřejných chudinských fondů. Několikrát jsem byl vyšetřován v politických tiskových procesech a své chování prokazuji odkazem na předložené dokumenty. Nepožádal jsem také ještě u žádného jiného pruského úřadu o naturalizaci a o povolení k trvalému pobytu a v tomto smyslu jsem nebyl nikdy odmítnut. Přitom mi bylo sděleno, že zamlčení jakéhokoliv vyšetřování vedeného proti mně nebo mým rodinným příslušníkům, jakož i nesprávné údaje o mých poměrech vůbec, nebo zamlčení žádosti o naturalizaci, podané u některého jiného pruského úřadu, by mělo za následek její zrušení a odejmutí dokladu o naturalizaci, že rozhodnutí o mé žádosti o povolení trvalého pobytu závisí bez ohledu na vyjádření magistrátu a přijetí poplatku za příjezd výhradně jen na královském policejním presidiu a že proto nemám před přijetím osvědčení o naturalizaci a o povolení trvalého pobytu podnikat žádné kroky ke svému usídleni.
Nenajal jsem si zde dosud žádný byt — přístřeší mi poskytl dr. Lassalle, ul. Bellevue 13 - a budu sebe a svou rodinu živit literárními pracemi.
Můj příjem činí asi 2000 říšských zlatých; ani já ani moje manželka nemáme žádný majetek.
Pokud jde o vojenskou povinnost, zprošťuje mě už múj věk jakékoli služby v armádě.
Řády nemám.
Žádám:
aby mi bylo vydáno osvědčení o naturalizaci a aby mi bylo povoleno usadit se zde.
Přečteno, schváleno, podepsáno.
Dr. Karel Marx
__________________________________
Podle rukopisu
Přeloženo z němčiny
Marxův dopis policejnímu presidentu von Zedlitz
Královskému policejnímu presidentovi,
Jeho Vysokoblahorodí panu von ZedlitzVaše Vysokoblahorodí,
včera večer jsem dostal Váš laskavý přípis z 10. dubna[j].
Bylo-li Vaše Vysokoblahorodí ve svém posledním přípise toho názoru, že i kdyby amnestie sama zrušila ztrátu pruské státní příslušnosti, k níž došlo v důsledku desetileté nepřítomnosti, bylo by to pro mne vzhledem k žádosti z roku 1845 lhostejné, zastává nyní Vaše Vysokoblahorodí po mých posledních vývodech naopak spíše opačný názor, a to, že amnestie, obsahující údajně pouze prominutí trestu, nemůže opět zrušit ztrátu pruské státní příslušnosti, která už jednou nastala z jakýchkoli důvodů.
Abych zachoval svá práva neporušena, jsem tedy nucen poznamenat, že podle právního názoru podepsaného obsahuje tento přípis 1. částečné zrušení královské amnestie, 2. neuznávání spolkového sněmu a jeho usnesení a tudíž i narušení státoprávních základů Německa ustanovených Německou spolkovou listinou[375], a konečně 3. neméně rozhodné popírání veškerého veřejného práva v Prusku.
Protože však mám na mysli praktický cíl, který sleduji, nechci Vaše Vysokoblahorodí unavovat výkladem těchto tří právně nezvratných tezí, nýbrž jsem v onom smyslu, jak jsem jej Vašemu Vysokoblahorodí vyjádřil už na konci své poslední žádosti, srozuměn přijmout to, co je mým právem a co si musím jako takové zachovat, od Vašeho Vysokoblahorodí i ve formě nové naturalizace.
Protože mě zprávy o mé rodině nutí, abych odtud urychleně odcestoval, podal jsem si už včera ráno v tomto smyslu in omnem eventum[k] žádost o novou naturalizaci na policejním úřadě mého okresu[l].
Současně Vašemu Vysokoblahorodí co nejoddaněji oznamuji, že v důsledku svého odjezdu zplnomocňuji pana F. Lassalla, zde, aby pro mne přijal osvědčení o naturalizaci, aby za mne podával všechny potřebné žádosti a podnikal všechny příslušné kroky v této záležitosti a vůbec aby uplatňoval mé právo v celém rozsahu, jaký přísluší mně.
Žádám tímto Vaše Vysokoblahorodí co nejoddaněji, aby konečné rozhodnutí proto laskavě adresoval panu F. Lassallovi, a jsem
v hluboké úctě
Vašemu Vysokoblahorodí zcela oddaný
Dr. Karel Marx
Berlín 11. dubna 1861
__________________________________
Podle rukopisu
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Viz Marxova žádost o obnovení pruského státního občanství. (Pozn. red.)
b — tím spíše. (Pozn. red.)
c — výkladem zákona. (Pozn. red.)
d Viz Marxovo prohlášení v záležitosti obnovení pruského státního občanství. (Pozn. red.)
e — mlčenlivý souhlas. (Pozn. red.)
f — ve skutečnosti. (Pozn. red.)
g — podle téhož zákona. (Pozn. red.)
h Tato slova jsou v rukopise podtržena - zřejmě samotným Zedlitzem - a na okraji je napsáno: "V žádném případě." (Pozn. red.)
i V dokumentu je zřejmá nepřesnost. Marx přijel do Berlína 17. března 1861. (Pozn. red.)
j Viz Odpověď na Marxovu žádost o obnovení pruského státního občanství. (Pozn. red.)
k — pro všechny případy. (Pozn. red.)
l Na tomto místě je na okraji rukopisu poznámka, psaná neznámou rukou: "Také tato Marxova žádost byla zamítnuta." (Pozn. red.)
371 Marxovy žádosti o udělení pruského státního občanství, otištěné v přílohách, a s nimi souvisící prohlášení sepsal za Marxova pobytu v Berlíně na jaře 1861 na Marxovu žádost Lassalle a Marx je podepsal. Žádost zamítl nejprve policejní president v Berlíně a později, v listopadu téhož roku, pruský ministr vnitra.
372 "Neue Rheinische Zeitung. Organ der Demokratie" ["Nové porýnské noviny. Orgán demokracie"] — list vycházel za Marxovy redakce jako deník v Kolíně nad Rýnem od 1. června 1848 do 19. května 1849. Členy redakce byli Engels, Wilhelm Wolff, Georg Weerth, Ferdinand Wolff, Ernst Dronke, Ferdinand Freiligrath a Heinrich Bürgers.
Jako bojový orgán proletářského křídla demokracie vychovávala "Neue Rheinischc Zeitung" lidové masy a burcovala je k boji proti kontrarevoluci. Úvodníky, které určovaly stanovisko listu k nejdůležitějším otázkám německé a evropské revoluce, psali zpravidla Marx a Engels.
Rozhodný a nesmiřitelný postoj listu, jeho bojový internacionalismus, uveřejňování politických odhaleni usvědčujících pruskou vládu i místní kolínské úřady, to všechno vyvolávalo proti listu hned od začátku štvanice feudálně monarchistického a liberálně buržoazního tisku a pronásledování ze strany vlády, které se vystupňovalo zejména po kontrarevolučním převratu v Prusku v listopadu až prosinci 1848.
Přes všechno pronásledování a překážky ze strany policie hájila "Neue Rheinische Zeitung" statečně zájmy revoluční demokracie a proletariátu. V květnu 1849, za všeobecného nástupu kontrarevoluce, využila pruská vláda toho, že Marxovi bylo odepřeno pruské občanství, a vydala příkaz, aby byl vypovězen z pruského území. Marxovo vypovězení a represálie proti ostatním redaktorům "Neue Rheinische Zeitung" byly příčinou, že list přestal vycházet. Poslední, 301. Číslo "Neue Rheinische Zeitung", vytištěné rudou barvou, vyšlo 19. května 1849. V článku na rozloučenou, v němž se redaktoři listu obracejí k dělníkům, prohlašují, že "jejich posledním slovem vždy a všude bude: osvobození dělnické třídy!"
373 "Deutsch-Französische Jahrbücher" ["Německo-francouzské ročenky"] vycházely německy v Paříži za redakce Karla Marxe a Arnolda Ruga. Vyšlo jen první dvojčíslo v únoru 1844. Byly tu uveřejněny práce Karla Marxe "K židovské otázce" a "Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva", a rovněž práce Bedřicha Engelse "Nástin kritiky politické ekonomie" a "Situace Anglie. ‚Minulost a přítomnost' od Thomase Carlyla" (viz Marx-Engels, Spisy 1). Tyto práce znamenají Marxův a Engelsův definitivní přechod od revolučního demokratismu k materialismu a komunismu. Hlavní příčinou, proč časopis přestal vycházet, byly zásadní neshody mezi Marxem a buržoazním radikálem Rugem.
374 Viz článek "Marx a pruské poddanství" (Marx-Engels, Spisy 5).
375 Německá spolková listina byla schválena vídeňským kongresem 8. června 1815; na základě této listiny byly četné německé státy formálně sjednoceny v takzvaný Německý spolek (viz poznámku [27]).