Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Jak se vyvíjí nálada v Anglii


Londýn 7. prosince 1861

Přátelé Spojených Států na této straně Atlantiku jsou znepokojeni a doufají, že federální vláda podnikne kroky ke smíření. Nevede je k tomu to, že by souhlasili s šíleným pokřikem britského tisku nad válečným incidentem, který se i podle názoru samých anglických právních poradců koruny redukuje na pouhou procedurální chybu a dá se shrnout několika slovy tak, že došlo k přestupku proti mezinárodnímu právu, protože kapitán Wilkes, místo aby zajal loď "Trent", její náklad, její cestující i zmocněnce, zajal jen ony zmocněnce. Neznepokojují je ani obavy, že by se Spojené státy nedovedly konec konců vypořádat s Anglií, i když je tíží občanská válka; a přátelé velké republiky už vůbec neočekávají, že by se Spojené státy vzdaly, byť i jen nakrátko a ve chvíli těžké zkoušky, skvělého postavení, které zaujímají v radě národů. Jejich motivy jsou zcela jiného ražení.

Zaprvé nejbližším úkolem Spojených států je potlačit odboj a obnovit Unii. Největším přáním otrokářů a jejich nástrojů na Severu vždycky bylo zavléci Spojené státy do války s Anglií. Prvním krokem Anglie hned po rozpoutání války by bylo uznat jižní Konfederaci a dalším ukončit blokádu. A pak žádný generál, není-li k tomu donucen, nepřijme boj ve chvíli a za podmínek, které si zvolil nepřítel.

"Válka s Amerikou," píše "Economist", časopis, který požívá plné Palmerstonovy důvěry, "vždy bude jednou z nejsmutnějších událostí v dějinách Anglie; má-li k ní však dojít, pak zajisté nastala právě nyní chvíle, kdy nám způsobí nejmenší škodu, a je to v našich společných análech jediný okamžik, kdy by nám poskytla nečekanou a zvláštní kompenzaci."

Tytéž důvody, pro které Anglie horlivě vyhledává jakoukoli slušnou záminku k válce v tomto "jediném okamžiku", by měly Spojeným státům zabránit, aby jí v tomto "jediném okamžiku" tuto záminku poskytly. Nikdo nejde do války proto, aby nepříteli způsobil "nejmenší škodu", nebo dokonce aby mu válkou poskytl "nečekanou a zvláštní kompenzaci". Výhody tohoto okamžiku by využila pouze jedna strana, strana vašeho nepřítele. Je snad zapotřebí velkého přesvědčování, aby se dokázalo, že chvíle, kdy uvnitř státu zuří občanská válka, je nejméně vhodná pro zahájení války s cizí mocností? V kterémkoli jiném okamžiku by se byly obchodní kruhy ve Velké Británii hrozně zděsily války se Spojenými státy. Dnes naopak početná a vlivná část obchodního světa už měsíce naléhá na vládu, aby násilím prolomila blokádu, a tak zajistila suroviny pro hlavní odvětví britského průmyslu. Strach z omezení anglického vývozního obchodu do Spojených států už není tak pronikavý, protože tento obchod ve skutečnosti už je omezen. "Jsou (severní státy) špatní, a ne dobří zákazníci," píše "Economist". Ohromný úvěr, který obvykle poskytoval anglický obchod Spojeným státům hlavně tím, že akceptoval směnky vydané na Čínu a Indii, se dnes už zredukoval sotva na pětinu stavu z roku 1857. A poslední, ne však neméně důležitá okolnost je to, že prosincová Francie, která zbankrotovala, vnitřně je ochromena a v zahraničí se setkává se spoustou obtíží, se chytá anglicko-americké války opravdu jako daru z nebes a je ochotna napnout všechny síly, aby podpořila "proradný Albion" na druhé straně Atlantiku, a tak si koupila anglickou podporu v Evropě. Stačí přečíst si francouzské noviny. Míra rozhořčení, k níž dospěly ve své láskyplné starosti o "čest Anglie", jejich bojovné tirády o tom, že Anglie musí ztrestat urážku Union Jacku[a], jejich sprosté spílání všemu americkému, to všechno by bylo věru strašné, kdyby to zároveň nebylo směšné a odporné. A konečně, ustoupí-li Spojené státy v této otázce, neposkvrní svou důstojnost ani v nejmenším. Anglie svou stížnost omezila na pouhou procedurální chybu, na formální nedopatření, jakých se Anglie dopouštěla systematicky při všech svých námořních válkách, proti nimž však Spojené státy nikdy neopomněly protestovat; president Madison o nich široce hovořil v poselství, jímž se zahajovala válka z roku 1812, jako o nejstrašnějších porušeních mezinárodního práva.[248] Je-li možné hájit Spojené státy tím, že oplácejí Anglii stejnou mincí, pak jistě budou odsouzeny za to, že se velkoryse distancují od něčeho, co provedl jeden americký kapitán na vlastní odpovědnost a co Spojené státy vždycky odsuzovaly u britského námořnictva jako systematickou uzurpaci! Ve skutečnosti by na takovém postupu vydělala jedině Amerika. Na jedné straně by tím Anglie uznala, že Spojené státy mají právo zajmout každou anglickou loď, která je ve službách Konfederace, a předat ji pravomoci amerického kořistního soudu. Na druhé straně by se tím Anglie prakticky jednou provždy před očima celého světa zřekla svých nároků, a k tomu ji nedonutil ani gentský mír z roku 1814,[224] ani jednání lorda Ashburtona a státního tajemníka Webstera v roce 1842[249]. Otázka se tedy redukuje na toto: Chcete obrátit tuto nepříjemnou událost ve svůj vlastní prospěch, anebo slepě podlehnout okamžitému rozhořčení a obrátit ji ve prospěch nepřátel doma i v cizině?

Od minulého týdne, kdy jsem vám poslal poslední příspěvek (Nejnovější zpráva a její účinek v Londýně), došlo opět k poklesu britských konsolidačních dluhopisů, od minulého pátku klesly o 2 %, jejich současná cena se pohybuje od 893/4 až do 897/8 za hotové a od 90 až do 901/8 na nový účet k 9. lednu. Tento kurs odpovídá kursu britských konsolidačních dluhopisů v prvních dvou letech anglo-ruské války[b]. Tento pokles je možno plně přičíst válkychtivým choutkám, které se vyvozují z amerických novin došlých poslední poštou; je to dále reakce na podrážděný tón londýnského tisku; dvoudenní zmírnění tohoto tónu bylo pouhým úskokem na příkaz Palmerstonův; je to reakce na to, že byla odeslána vojska do Kanady, na proklamaci, která zakazuje vývoz zbraní a surovin k výrobě střelného prachu, a konečně na každodenní okázalé údaje o velkolepých válečných přípravách v docích a námořních arzenálech.

Jednou věcí si můžete být jisti. Palmerston hledá legální záminku k válce se Spojenými státy, naráží však při poradách kabinetu na rozhodný odpor pánů Gladstona a Milnera Gibsona a v menší míře sira Cornewalla Lewise. "Vznešeného vikomta" podporuje Russell, který je servilním nástrojem v jeho rukou, a celá whigovská kotérie. Poskytne-li washingtonský kabinet Anglii vytouženou záminku, padne současný kabinet a bude vystřídán vládou toryů. Palmerston a Disraeli se už dohodli na předběžných krocích k takové výměně dekorací. Proto ten zuřivý válečný pokřik "Morning Heraldu" a "Standardu"; to jsou hladoví vlci, kteří vyjí v naději na dlouho postrádané drobty z veřejné almužní mošny.

Palmerstonovy úmysly nám budou jasnější, připomeneme-li si některá fakta. 14. května ráno, když Palmerston dostal z Liverpoolu telegram, že pan Adams přijede 13. května v noci do Londýna, trval právě on na tom, že je třeba vydat prohlášení a uznat secesionisty za válčící stranu. Po těžkém boji se svými kolegy odeslal do Kanady 3000 mužů; to byla směšná armáda, měla-li obsadit hranici dlouhou 1500 mil, ale byl to chytrý tah, kterým chtěl Palrnerston povzbudit rebely a podráždit Unii. Před mnoha týdny naléhal na Bonaparta, aby navrhl společnou ozbrojenou intervenci "ve vražedném boji", podporoval tento návrh na zasedání kabinetu a nedosáhl úspěchu jen proto, že se jeho kolegové postavili proti tomu. Společně s Bonapartem pak sáhl k intervenci do Mexika jako k pis aller[c]. Tato operace měla mít dvojí cíl, a to jednak vyprovokovat spravedlivý hněv Američanů, jednak poskytnout záminku pro odeslání eskadry, která by podle slov "Morning Post" byla připravena "splnit všechny povinnosti, jež by si od nás mohl vyžádat ve vodách sevcrního Atlantiku nepřátelský postoj washingtonské vlády". V době, kdy odjížděla tato expedice, tvrdily "Morning Post" spolu s "Times" a s drobnější tiskovou havětí Palmerstonových otroků, že je to velice krásná a ještě k tornu filantropická akce, protože prý vystavuje otrokářskou Konfederaci dvojímu ohni — Severu, který je proti otroctví, a silám Anglie a Francie, které jsou rovněž proti otroctví. A co říká táž "Morning Post", tato zvláštní směsice Jenkinse a Rodomonta, patolízalství a chvastounství, ve svém dnešním vydání k řeči Jeffersona Davise? Poslyšte palmerstonské věštby:

"Musíme počítat s tím, že tato intervence může být dost dlouho neúčinná; zatímco vláda Severu je příliš daleko, než aby svým postojem mohla do této otázky podstatně zasáhnout, má na druhé straně jižní Konfederace s Mexikem dlouhé hranice, takže její přátelský postoj k iniciátorům intervence má nemalý význam. Vláda Severu se neustále posmívala naší neutralitě, ale jižní vláda rozvahou vskutku státnickou uznala všechno, co jsme mohli takto pro obě strany udělat; přátelská zdrženlivost jižní Konfederace je pro nás značně výhodná — jak pro naše záležitosti v Mexiku, tak pro naše vztahy k washingtonskému kabinetu."

Mohu poznamenat, že "Nord" z 3. prosince — ruské noviny, to znamená noviny zasvěcené do Palmerstonovýeh plánů — naznačují, že účelem expedice do Mexika hned od samého počátku nebylo dosažení proklamovaných cílů, nýbrž válka se Spojenými státy.

Dopis generála Scotta[250] působil na veřejné mínění a dokonce i na londýnskou burzu tak blahodárně, že spiklenci z Downing Streetu a z Tuilerií považovali za nutné popustit uzdu "Patrii", která se tvářila, jako by měla informace z oficiálních kruhů, a tvrdila, že zadržení jižanských zmocněnců na "Trentu" přímo schválil washingtonský kabinet.




Napsal K. Marx 7. prosince 1861
Otištěno v "New-York Daily Tribune",
čís. 6467 z 25. prosince 1861
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — britské vlajky. (Pozn. red.)

b — tj. krymské války. (Pozn. red.)

c — východisku z nouze. (Pozn. red.)


248 Jde o poselství presidenta USA Madisona Kongresu z 1. června 1812, v němž obviňoval Anglii z nepřátelské činnosti proti USA, zejména z toho, že zatkla americké námořníky a že provádí blokádu atlantského pobřeží Spojených států. V poselství navrhoval, aby se Spojené státy postavily proti těmto akcím. Brzy nato, 18. června 1812, vyhlásil americký Kongres Anglii válku (viz poznámku [224]).

249 V roce 1842 probíhala jednání zástupců Anglie a USA, lorda Ashburtona a Webstera, která skončila 9. srpna 1842 podepsáním smlouvy o hranicích mezi USA a americkými državami Anglie, o zákazu obchodu s otroky a o vydávání uprchlých zločinců. Tato smlouva však neomezovala práva Anglie prohlížet americké lodě, které byly v podezření, že přepravují otroky.

250 Jde o dopis amerického generála Winfielda Scotta, který byl uveřejněn 6. prosince 1861 v listu "Times". Generál Scott v něm vyložil své stanovisko k incidentu s "Trentem" a prohlásil, že v USA si nikdo nepřeje válku s Anglií. Vyslovil se pro smírné řešení konfliktu mezi oběma státy.