Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Teorie o nadhodnotě II



[Kapitola čtrnáctá]

Teorie renty A[dama] Smitha


[1. Smithovy rozpory ve výkladu problému renty]

ǁ619ǀ Nebudeme se tu zabývat Smithovým zajímavým výkladem, jak renta z hlavní rostlinné potraviny určuje všechny ostatní zemědělské renty v přísném slova smyslu (v dobytkářství, v lesním hospodářství, v pěstování technických plodin), protože tato výrobní odvětví lze vzájemně přeměnit jedno v druhé. Smith vyjímá pěstování rýže tam, kde je hlavní rostlinnou potravinou, protože rýžová pole nelze přeměnit v louky, pastviny atd. a naopak.

Smith správně určuje rentu jako „cenu placenou za užíváni půdy“ ([„Recherches sur la nature et les causes de la richesse des nations... Paříž 1802] sv. I, str. 299) [„Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“, čes. vyd. 1958, sv. I, str. 156], přičemž půdou je třeba rozumět každou přírodní sílu jako takovou, tudíž i vodu atd.

V protikladu k Rodbertusově podivné představě[76] vypočítává Smith hned v úvodu [k 11. kapitole] složky zemědělského kapitátu:

„Kapitál, z něhož se opatřuje osivo“ (suroviny), „platí dělníkům, kupuje a udržuje dobytek a jiné zemědělské nástroje.“ (Tamtéž.)

Co však je tato „cena placená za užívání půdy“?

„Všechno, co zbude z produktu nebo jeho ceny... nad tuto část“ (nad tu část, která nahrazuje zálohovaný kapitál „a kromě toho obvyklý zisk“), „ať je tento zbytek jakkoli velký, snaží se pozemkový vlastník ponechat si pro sebe jako rentu z půdy.“ (Cit. dílo, str. 300.) [Srov. čes. vyd., str. 156.]

„Tento přebytek tze vždy považovat za přirozenou pozemkovou rentu.“ (Tamtéž.)

Smith odmítá směšování renty s úrokem z kapitálu vloženého do půdy.

„Pozemkový vlastník požaduje rentu i z půdy, kterou nijak nezlepšil“ (cit. dílo, str. 300—301) [srov. čes. vyd., str. 156],

a i tato druhá forma renty[a], dodává Smith, má tu zvláštnost, že úrok z kapitálu vynaloženého na zlepšení půdy je úrokem z kapitálu, který nevložil vlastník, nýbrž pachtýř.

(Pozemkový vlastník) „požaduje někdy rentu i z toho, co se ani nedá nijak zvelebit.‘ (Cit. dílo, str. 301.) [Srov. čes. vyd., str. 157.]

Smith velmi zdůrazňuje, že „rentu požaduje“ pozemkové vlastnictví, pozemkový vlastník jako vlastník. Jako pouhý následek pozemkového vlastnictví je renta [podle Smitha] monopolní cenou, a to je naprosto správné, protože produkt se prodává za vyšší cenu, než je cena nákladů, tj. za svou hodnotu, jedině v důsledku vlastnictví.

„Pozemková renta, považovaná za cenu, která se platí za užíváni půdy, je přirozeně monopolní cenou.“ (Cit. dílo, str. 302.) [Srov. čes. vyd., str. 157.]

Je to skutečně cena, kterou si vynucuje jedině monopol pozemkového vlastnictví, a tím se jako monopolní cena odlišuje od ccny průmyslových produktů.

Z hlediska kapitálu — a kapitál ovládá výrobu — cena nákladů vyžaduje jen to, aby produkt zaplatil kromě zálohovaných výdajů i průměrný zisk. V tomto případě může být produkt — ať už je to produkt půdy nebo nějaký jiný produkt — „dodán na trh“.

„Je-li obvyklá cena víc než dostačující, připadne přebytek přirozeně na pozemkovou rentu. Je-li právě jen dostačující, může sice zboží být dodáno na trh, ale nemůže platit pozemkovému vlastníkovi rentu. Zda je cena víc než dostačující nebo dostačující, závisí na poptávce.“ (Cit. dílo, str. 302—303.) [Srov. čes. vyd., str. 157.]

Otázkou je, proč — podle Smitha — renta vchází do ceny jinak než mzda a zisk. Smith původně správně rozložil hodnotu na mzdu, zisk a rentu (necháme-li stranou konstantní kapitál). Okamžitě se však dává opačnou cestou — ztotožňuje hodnotu a „přirozenou cenu“ (tj. průměrnou cenu zboží určenou konkurencí čili jejich cenu nákladů) a tuto „přirozenou cenu“ skládá ze mzdy, zisku a renty.

„Tyto tři složky tvoří zřejmě buď bezprostředně, nebo konec konců celkovou cenu.‘ (Cit. dílo, kn. I, kap. 6, str. 101.) [Srov. čes. vyd., str. 71.]

„V nejpokročilejších společnostech existují vždy taková zboží, i když je jich málo, jejichž cena se rozkládá jen na dvě složky, na mzdu za práci a na zisk z kapitálu, a ještě menší počet zboží, jejichž cena se skládá jen ze mzdy. Tak například v ceně mořských ryb jedna složka platí práci rybářů a druhá zisk z kapitálu, jehož bylo použito k rybolovu. Jen velmi zřídka tvoří jednu složku ǁ620ǀ této ceny i renta... V některých krajích Skotska vydělávají si chudí lidé tím, že na mořském pobřeží sbírají pestré kamínky, běžnč známé pod názvem skotské oblázky. Cena, kterou jim za ně platí brusič kamene, je jen mzdou za jejich práci, protože renta ani zisk do ni vůbec nevchází. Avšak úhrnná cena každého zboží se musí konec konců vždy rozložit na některou z těchto složek nebo na všechny tři.“ (Cit. dílo, kn. I, kap. 6, str. 103—l04.) [Srov. čes. vyd., str. 70—71.]

Na uvedených místech (a vůbec v této 6. kapitole, v níž se pojednává o „složkách ceny zboží“) je rozkládání hodnoty na mzdu atd. a skládání ceny ze mzdy atd. zpřeházeno a smícháno. (Teprve 7. kapitola pojednává o „přirozené ceně“ a „tržní ceně“.)

První, druhá a třetí kapitola I. knihy pojednává o „dělbě práce“, kapitola 4 o penězích. V těchto i v dalších kapitolách se mimochodem definuje hodnota. Kapitola 5 pojednává o skutečné ceně a nominální ceně zboží, o přeměně hodnoty v cenu, kapitola 6 o „složkách ceny zboží“, kapitola 7 o přirozeně ceně a tržní ceně. Kapitola 8 pak o mzdě, kapitola 9 o zisku z kapitálu, kapitola 10 o mzdě a zisku v různých odvětvích vynakládání práce a kapitálu a konečně kapitola 11 o pozemkové rentě.

Především tu však chceme upozornit na toto: podle právě uvedených vět existují zboží, jejichž cena se skládá jen ze mzdy, pak jiná zboží, jejichž cena se skládá jen ze mzdy a zisku, a konečně třetí zboží, jejichž cena se skládá ze mzdy, zisku a renty. Proto

úhrnná cena každého zboži se musí... vždy rozložit na některou z těchto složek nebo na všechny tři“.

Podle toho by tedy nebyl žádný důvod k tvrzení, že renta vchází do ceny jinak než zisk a mzda; bylo by však třeba říci, že renta a zisk vcházejí do ceny jinak než mzda, protože mzda do ní vchází vždy, kdežto renta a zisk do ní vždy nevcházejí. Z čeho tedy vyplývá tento rozdíl?

Dále, Smith měl zkoumat otázku, zda je možné, aby se těch nemnoho druhů zboží, do nichž vchází jen mzda, prodávalo za svou hodnotu, nebo zda oni chudí lidé, kteří sbírají skotské oblázky, nejsou spíš námezdními dělníky brusičů kamenů, kteří jim za dodané zboží platí jen obvyklou mzdu, tj. platí jim za pracovní den, který jím zdánlivě patří celý, jen tolik, kolik dostává dělník v jiných odvětvích, v nichž část jeho pracovního dne tvoří zisk, který nepatří jemu, nýbrž kapitalistovi. Smith by to byl musel buď potvrdit, nebo proti tomu vystoupit s tím, že v tomto případě se zisk jen zdánlivě neodlišuje od mzdy. Sám říká:

„Patří-li tyto různé druhy důchodu různým lidem, dají se snadno rozlišit; patří-li však jedné osobě, často se, aspoň v běžné řeči, navzájem směšují.“ (Cit. dílo, kn. I, kap. 6, str. 106.) [Srov. čes. vyd., str. 72.]

Zatím však věc dostává u Smitha tuto podobu:

Používá-li nezávislý pracovník (jako oni chudí lidé ve Skotsku) pouze své práce (aniž k tomu potřebuje kapitál), používá-li vůbec jen své práce a prvků [daných přírodou], redukuje se cena jen na mzdu. Používá-li také malého kapitálu, spojuje v jedné osobě toho, kdo dostává mzdu, i toho, kdo dostává zisk. Používá-li konečně své práce, svého kapitálu a svého pozemkového vlastnictví, spojuje v sobě tři osoby: pozemkového vlastníka, pachtýře a dělníka.

{Celá nesmyslnost Smithova pojetí otázky vychází najevo v jedné ze závěrečných vět 6. kapitoly I. knihy:

„Protože v civilizované zemi je jen velice málo zboží, jejichž celá směnná hodnota pochází pouze z práce“ ˂zde se práce a mzda ztotožňují˃ „a protože do směnné hodnoty velké většiny zboží vcházejí ve značné míře pozemková renta a zisk, bude roční produkt práce této země“ ˂zde se tedy zboží rovnají produktu práce, ačkoli „celá hodnota tohoto produktu nepochází jedině z práce“˃ „vždy dostačovat k tomu, aby koupil a ovládal mnohem větší množství práce, než kolik se ji muselo použít na vypěstováni a zhotovení tohoto produktu a k jeho dodání na trh.“ (Cit, dílo, kn. I, str. 108—109.) [Srov. čes. vyd., str. 73.]

Z toho vyplývá, že se produkt práce nerovná hodnotě tohoto produktu. Naopak (tak lze Smithovi rozumět), tato hodnota je zvýšena přidáním zisku a renty. Proto může produkt práce ovládnout, koupit větší množství práce, tj. zaplatit ve formě práce větší hodnotu, než představuje práce obsažená v produktu. Tato teze by byla správná, kdyby zněla takto:

ǁ621ǀ Smith říká:   Podle jeho vlastního hlediska by mělo být řečeno:
„Protože v civilizované zemi je jen velice málo zboží, jejichž celá směnná hodnota pochází pouze z práce, a protože do směnné hodnoty velké většiny zboží vcházejí ve značné míře pozemková renta a zisk, bude roční produkt práce této země vždy dostačovat k tomu, aby koupil a ovládal mnohem větší množství práce, než kolik se ji muselo použít na vypěstováni a zhotovení tohoto produktu a k jeho dodání na trh.   „Protože v civilizované zemi je jen velice málo zboží, jejichž celá směnná hodnota se rozkládá pouze na mzdu, a protože u velké většiny zboží se velká část jejich hodnoty rozkládá na rentu a zisk, bude roční produkt práce této země vždy dostačovat k tomu, aby koupil a ovládat mnohem větši množství práce, než kolik bylo třeba zaplatit (a tudíž i použít) k vypěstování a zhotovení tohoto produktu a k jeho dodání na trh.“

(Smith se tu opět vrací ke své druhé představě o hodnotě; o hodnotě se v téže kapitole praví:

„Musíme mít na zřeteli, že skutečná hodnota všech různých složek ceny se řídí množstvím práce, kterou každá z nich může koupit nebo ovládat. Práce‘ (v tomto smyslu) „měří hodnotu nejen oné složky ceny, která se rozkládá na práci“ ˂mělo by být řečeno: na mzdu˃, „ale i té, která se rozkládá na rentu, a té, která se rozkládá na zisk.“ (Cit. dílo, kn. 1, kap. 6, str. 100.) [Srov. čes. vyd., str. 69.]

V 6. kapitole převládá ještě názor, že „hodnota se rozkládá na mzdu, zisk a rentu“. Teprve v 7. kapitole, v níž se pojednává o přirozené ceně a tržní ceně, začíná převládat představa, že cena se skládá z těchto konstituujících prvků.)

Tudíž: směnná hodnota ročního produktu práce se skládá nejen ze mzdy za práci použitou k výrobě tohoto produktu, ale i ze zisku a renty. Ale tuto práci ovládá nebo kupuje jen ta část hodnoty, která se redukuje na mzdu. Lze tedy uvést do pohybu mnohem větší masu práce, jestliže se totiž část zisku a renty použije k ovládnutí nebo koupi práce, tj. jestliže se přemění ve mzdu. A tak přicházíme k tomuto závěru: směnná hodnota ročního produktu práce se rozkládá na zaplacenou práci (mzda) a nezaplacenou práci (zisk a renta). Přemění-li se tedy z té části hodnoty, která představuje nezaplacenou práci, nějaká část ve mzdu, lze koupit větší množství práce, než když se na novou koupi práce určí jen ta část této hodnoty, která se skládá ze mzdy.}

Vraťme se teď k věci.

„Nezávislý pracovník, který má malý kapitál dostačující k tomu, aby si mohl kupovat materiál a měl z čeho žít, dokud nebude moci dodat svůj produkt na trh, vydělá jak mzdu nádeníka, který pracuje u mistra, tak i zisk, kterého dosahuje tento mistr z jeho práce. Přitom se však všechno, co tento pracovník vydělá, nazývá ziskem, a mzda se také zde směšuje se ziskem. Zahradník, který obdělává svou zahradu vlastníma rukama, spojuje v sobě tři různé osoby: pozemkového vlastníka, pachtýře a dělníka. Jeho produkt mu tedy má zaplatit rentu vlastníka, zisk pachtýře a mzdu dělníka. Obyčejně se však to všechno považuje za produkt jeho práce. Renta a zisk se tu tedy směšují se mzdou.“ (Cit. dílo, kn. I, kap. 6, str. 108.) [Srov. čes. vyd., str. 72—73.]

Zde je u Smitha skutečně zmatek. Což „to všechno“ není „produktem jeho práce“? A nepřenášejí se tu naopak poměry kapitalistické výroby — kde s oddělením práce od jejích objektivních podmínek vystupuje proti sobě dělník, kapitalista i pozemkový vlastník jako tři různé osoby — na tohoto zahradníka, když se produkt jeho práce, anebo, přesněji, hodnota tohoto produktu považuje zčásti za mzdu, která je odměnou za jeho práci, zčásti za zisk použitého kapitálu, a zčásti za rentu, která je podílem připadajícím půdě, anebo, přesněji, vlastníkovi půdy? V rámci kapitalistické výroby je naprosto správné předpokládat, že tyto prvky jsou oddělené i v takových pracovních vztazích, v nichž (fakticky) nejsou oddělené, a tak pohlížet na tohoto zahradníka jako na svého vlastního ǁ622ǀ nádeníka a jako na svého vlastního pozemkového vlastníka in una persona[b]. Zde však u Smitha už otevřeně proniká vulgární názor, že mzda vzniká z práce, a zisk a renta nezávisle na práci dělníka - z kapitálu a půdy jako ze samostatných zdrojů, z nichž nevyplývá přivlastňování cizí práce, nýbrž samo bohatství. Takto podivně se u Smitha proplétají hluboké názory s nejpošetilejšími představami, jaké si vytváří představivost abstrakcí z jevů konkurence.

Když Smith nejdříve rozložil hodnotu na mzdu, zisk a rentu, skládá pak zase naopak hodnotu ze mzdy, zisku a renty určených nezávisle na hodnotě. Když takhle zapomněl na to, jak sám správně vyložil původ zisku a renty, může říci:

„Mzda, zisk a renta jsou tři původní zdroje veškerého důchodu, jakož i veškeré směnné hodnoty.“ (Cit. dílo, kn. I, kap. 6, str. 105.) [Srov. čes. vyd., str. 71.]

Podle toho, jak věc sám vyložil, by byl měl říci:

Hodnota zboží vyplývá výhradně z práce (z množství práce) obsažené v tomto zboží. Tato hodnota se rozkládá na mzdu, zisk a rentu. Mzda, zisk a renta jsou původní formy, v nichž se dělník, kapitalista a pozemkový vlastník podílejí na hodnotě vytvořené prací dělníka. V tomto smyslu mzda, zisk a renta jsou tři původní zdroje veškerého důchodu, ačkoli žádný z těchto takzvaných zdrojů se neúčastni tvorby hodnoty.“

Z uvedených míst vidíme, jak Smith v 6. kapitole, v níž se pojednává o „konstituujících složkách ceny zboží“, přichází k tomu, že cenu rozkládá na mzdu, jestliže do výroby vchází jen práce (bezprostřední), na mzdu a zisk, jestliže místo nezávislého pracovníka nastupuje nádeník zaměstnávaný kapitalistou (tj. jestliže tu existuje kapitál), a konečně na mzdu, zisk a rentu, jestliže do výroby vstupuje kromě kapitálu a práce i „půda“, přičemž se však předpokládá, že půda je přivlastněná, tj. že kromě dělníka a kapitalisty vystupuje i pozemkový vlastník (ačkoli Smith poznamenává, že všechny tyto tři charakteristické postavy, nebo dvě z nich mohou být spojené v jedné osobě).

V 7. kapitole, v níž se mluví o přirozené ceně a tržní ceně, považuje rentu úplně stejně jako mzdu a zisk (jestliže do výroby vchází půda) za konstituující složku přirozené ceny. Důkazem toho jsou tato místa (kn. I, kapitola 7):

„Když cena některého zboží není ani vyšší, ani nižší, než kolik je podle přirozených měr nutné k zaplacení pozemkové renty, mzdy a zisku z kapitálu vynaloženého na výrobu, zpracování a dodání zboží na trh, prodává se toto zboží za cenu, kterou lze nazvat jeho přirozenou cenou. Zboží se pak prodává přesně za tolik, kolik činí jeho hodnota.“ (Cit. dílo, str. 111.) [Srov. čes. vyd., str. 74.] (Zde se zároveň konstatuje, že přirozená cena a hodnota zboží jsou totožné.)

Tržní cenu každého jednotlivého zboží určuje poměr mezi množstvím tohoto zboží, které je skutečně na trhu, a poptávkou těch, kdo jsou ochotni zaplatit přirozenou cenu zboží neboli celkovou hodnotu renty, zisku a mzdy, jež musejí být uhrazeny, aby se toto zboží dostalo na trh.“ (Cit. dílo, str. 112.) [Srov. čes. vyd., str. 75.]

„Je-li množství nějakého zboží dodaného na trh vzhledem k účinné poptávce nedostatek, nemohou všichni lidé, kteří jsou ochotni zaplatit celou hodnotu renty, mzdy a zisku, jež je nutno uhradit, aby zboží mohlo být dodáno na trh, dostat celé množství, které chtějí... Tržní cena vystoupí více nebo méně nad přirozenou cenu podle toho, jak dalece naléhavost jejich potřeby, bohatství nebo rozmary konkurentů roznítí oheň konkurence mezi nimi.“ (Cit. dílo, str. 113.) [Srov. čes. vyd., str. 75.]

„Je-li množství nějakého zboží dodaného na trh větší než účinná poptávka, nedá se všechno rozprodat lidem, kteří jsou ochotni zaplatit celou hodnotu renty, mzdy a zisku, jež je nutno uhradit, aby zboží mohlo být dodáno na trh... Tržní cena klesne pak více nebo méně pod přirozenou cenu podle toho, nakolik onen přebytek zvýší konkurenci mezi prodávajícími, nebo podle toho, jak dalece prodávajícím záleží na tom, aby se zboží ihned zbavili.‘‘ (Cit. dílo, str. 114.) [Srov. čes. vyd., str. 75—76.]

„Jestliže množství zboží dodaného na trh právě jen stačí uspokojit ůčinnou poptávku, bude tržní cena samozřejmě přesně odpovídat... přirozené ceně... Vzájemná konkurence nutí všechny prodávající, aby tuto cenu přijali, nenutí je však, aby přijali nižší cenu.“ (Cit, dílo, str. 114—115.) [Srov. čes. vyd., str. 76.]

ǁ623ǀ Podle Smitha nechává pozemkový vlastník svou půdu ležet ladem nebo přechází od výroby jednoho zboží (například pšenice) k výrobě jiného zboží (například k pastvinřství), jestliže v důsledku situace na trhu jeho renta klesne pod svou přirozenou míru [anebo naopak rozšiřuje svou výrobu], jestliže stoupne nad ni.

„Je-li někdy toho zboží“ (dodaného na trh) „vice, niž žádá účinná poptávka, musí se za některou složku jeho ceny platit měně, než je její přirozená cena. Jde-li přitom o rentu, vlastní zájem přiměje ihned majitele půdy k tomu, aby části své půdy použili jinak.“ (Cit. dílo, str. 115.) [Srov. čes. vyd., str. 76.]

„Je-li naopak zboží dodaného na trh někdy méně, než kolik žádá účinná poptávka, některé složky jeho ceny musí stoupnout nad svou přirozenou míru. Jde-li přitom o rentu, vlastní zájem přiměje samozřejmě všechny ostatní pozemkové vlastníky k tomu, aby vyhradili pro výrobu tohoto zboží více půdy.“ (Cit. dílo, str. 116.)[Srov. čes. vyd., str. 76.]

„Příležitostné a dočasné výkyvy v tržní ceně nějakého zboží postihuji především ty složky jeho ceny, které představují mzdu a zisk. Té složky, která představuje rentu, se dotýkají méně.“ (Cit. dílo, str. 118—119.) [Srov. čes. vyd., str. 78.]

Monopolní cena je za všech okolnosti nejvyšší cena, jaké lze dosáhnout. Přirozená cena neboli cena, která se vytváří v důsledku volné konkurence, je naopak nejnižší cena, jakou lze přijmout, pravda, ne v každém jednotlivém případě, ale vždy po jistou delší dobu.“ (Cit. dílo, str. 124.) [Srov. čes. vyd., str. 80.]

Tržní cena toho kterého zboží může sice zůstat dlouho nad úrovní přirozené ceny, zřídka však může zůstat dlouho pod ní. Kdyby se kterákoli část tržní ceny platila pod svou přirozenou mírou, pocítili by lidé, jejichž zájmy by tak byly postiženy, ihned ztrátu; ihned by vyřadili bud tolik půdy, nebo tolik práce, nebo tolik kapitálu, že by množství dotyčného zboží dodaného na trh brzy jen tak tak stačilo krýt skutečnou poptávku. A tak by jeho tržní cena brzy opět stoupla na výši jeho přirozené ceny. Tak aspoň by to vypadalo tam, kde vládne naprostá svoboda.“ (Cit. dílo, str. 125.) [Srov. čes. vyd., str. 80.]

Po takovému vylíčení věci v 7. kapitole těžko pochopíme, jak může Smith v 11. kapitole I. knihy („O pozemkové rentě“) obhajovat názor, že renta nevchází vždy do ceny tam, kde do výroby vchází přivlastněná půda; těžko pochopíme, jak může dělat rozdíl mezi způsobem, jakým vchází do ceny renta, a způsobem, jakým vchází do ceny zisk a mzda — když předtím v 6. a 7. kapitole považoval rentu za konstituující složku „přirozené ceny“, přesně tak jako zisk a mzdu. Vraťme se však k této 11. kapitole (I. knihy).

Viděli jsme, že v 6. a 7. kapitole se renta definuje jako přebytek, který zbývá z ceny produktu, když se zaplatí zálohované výdaje kapitalisty (pachtýře) plus průměrný zisk.

V této 11. kapitole Smith všechno úplně obrací. Renta už do přirozené ceny nevchází. Nebo, přesněji, A[dam] Smith se zde utíká k obvyklé ceně, která se zpravidla od přirozené ceny odlišuje, ačkoli v 7. kapitole jsme slyšeli, že obvyklá cena nikdy nemůže zůstat po delší dobu pod úrovní přirozené ceny a nikdy nemůže platit po delší dobu některou konstituující složku přirozené ceny pod její přirozenou mírou, a tím méně ji nemůže vůbec neplatit, jak se to nyní tvrdí o rentě. Smith nám také neříká, zda se produkt prodává pod svou hodnotou, když neplatí rentu, nebo zda se prodává nad svou hodnotou, když ji platí.

Předtím se přirozená cena zboží definovala jako

celková hodnota renty, zisku a mzdy, jež museji být uhrazeny, aby se zboží dostalo na trh.“ (Cit. dílo, str. 112.) [Srov. čes. vyd., str. 75.]

Nyní slyšíme:

Na trh se mohou zpravidla dodávat jen takové složky produktu půdy, jejichž obvyklá cena stačí uhradit kapitál vynaložený na dodání onoho zboží no trh a přinese i obvyklý zisk z tohoto kapitálu.“ (Cit. dílo, str. 302—303.) [Srov. čes. vyd. str. 157.]

Tudíž obvyklá cena není přirozenou cenou, a podle toho není nutné zaplatit přirozenou cenu, aby se toto zboží dostalo na trh.

ǁ624ǀ Předtím jsme slyšeli, že když obvyklá cena (v kapitole 7 se říkalo tržní cena) nestačí zaplatit celou rentu (,‚celou hodnotu renty“ atd.), stáhne se z výroby tolik půdy, až tržní cena stoupne na úroveň přirozené ceny a celou rentu zaplatí. Nyní naproti tomu slyšíme:

„Je-li obvyklá cena víc než dostačující“ (aby nahradila kapitál a zaplatila obvyklý zisk z tohoto kapitálu), „připadne přebytek přirozeně na pozemkovou rentu. Je-li právě jen dostačující, může sice zboží být dodáno na trh, ale nemůže platit pozemkovému vlastníkovi rentu. Zda je cena víc než dostačující nebo dostačující, závisí na poptávce.“ (Cit. dílo, kn. 1, kap. 11, str. 303.) [Srov. čes. vyd., str. 157.]

Z konstituující složky přirozené ceny mění se renta najednou v přebytek nad dostačující cenou, jehož existence nebo neexistence závisí na stavu poptávky. Dostačující cena je však cena, která je nutná, aby se zboží dostalo na trh, aby se tedy vyrobilo, tj. výrobní cena zboží. Protože cena, která je nutná, aby zboží bylo nabídnuto, aby se vůbec vyrobilo, aby se objevilo na trhu jako zboží, je samozřejmě jeho výrobní cena čili cena nákladů. To je [conditio] sine qua non[c] jeho existence. Na druhé straně, poptávka po některých produktech půdy musí být vždy taková, aby jejich obvyklá cena dávala přebytek nad výrobní cenou, tj. rentu. Po jiných [produktech půdy] může být poptávka taková, ale může být i jiná.

„Po některých produktech půdy musí být poptávka vždy taková, že se za ně platí vždy vyšší ceny, než je cena, která by stačila k tomu, aby byly dodány na trh. A jsou jiné produkty půdy, po nichž může být tak velká poptávka, že dosáhnou této vyšší než dostačující ceny, ale může být po nich i taková poptávka že jí nedosáhnou. První produkty musí vlastníkovi pozemku vždy přinášet rentu; druhé ji podle okolností někdy přinesou, jindy ne.“ (Cit. dílo, str. 303.) [Srov. čes. vyd., str. 157—l58.]

Místo přirozené ceny tu tedy máme dostačující cenu. Obvyklá cena se opět liší od této dostačující ceny. Jestliže obvyklá cena zahrnuje rentu, je vyšší než dostačující cena. Jestliže ji vylučuje, rovná se dostačující ceně. Pro dostačující cenu je dokonce charakteristické, že vylučuje rentu. Obvyklá cena je nižší než dostačující cena, jestliže jen nahrazuje kapitál a neplatí průměrný zisk. Dostačující cena je tedy ve skutečnosti výrobní cena čili cena nákladů, jak ji Ricardo cestou abstrakce vyvodil z učení A[dama] Smitha a jak se skutečně jeví z hlediska kapitalistické výroby, tj. cena, která kromě zálohovaných výdajů kapitalisty platí i obvyklý zisk; je to průměrná cena, jak ji vytváří konkurence mezi kapitalisty v různých sférách použití kapitálu. Právě toto abstrahování z jednotlivých jevů konkurence přivádí Smitha k tomu, že proti své přirozené ceně staví dostačující cenu, ačkoli jeho výklad přirozené ceny naopak vyhlašuje za dostačující cenu na delší dobu pouze obvyklou cenu, která platí konstituující složky přirozené ceny rentu, zisk a mzdu. Protože výrobu zboží řídí kapitalista, je dostačující cenou ta cena, která dostačuje pro kapitalistickou výrobu z hlediska kapitálu, a tato cena dostačující pro kapitál nezahrnuje rentu, ale naopak ji vylučuje.

Na druhé straně však tato dostačující cena není u některých produktů půdy dostačující. U těchto produktů musí být obvyklá cena tak vysoká, aby poskytovala určitý přebytek nad „dostačující cenou“, totiž rentu pro pozemkového vlastníka. U jiných produktů země to prý závisí na okolnostech. Rozpor, že dostačující cena není dostačující, že cena, která dostačuje, aby se produkt dostal na trh, nedostačuje, aby se na trh dostal, Smitha netrápí.

Smith se ani na okamžik neohlíží nato, co vykládal v 5., 6. a 7. kapitole, ale přiznává si (i když v tom nevidí rozpor, nýbrž nový objev, na který znenadání narazil), že touto „dostačující cenou“ vyvrátil celé své učení o „přirozené ceně“.

„Je tedy třeba poznamenat“ (touto neobyčejně naivní formou přechází Smith od jednoho tvrzení k jeho přímému opaku), „že renta vstupuje mezi složky ceny zboží jinak než mzda a zisk. Vysoká nebo nízká míra mzdy nebo ziskuje příčinou vysoké nebo nízké ceny ǁ625ǀ zboží; vysoká nebo nízká míra renty je důsledkem této ceny. Cena toho nebo onoho zboží je vysoká nebo nízká proto, že se musí platit vysoká nebo nízká mzda a zisk, aby se zboží dostalo na trh. Ale vysokou, nízkou nebo vůbec žádnou rentu vynáší toto zboží proto, že jeho cena je vysoká nebo nízká, značně vyšší nebo o málo vyšší, nebo není o nic vyšší, než dostačuje k zaplacení těchto mezd a tohoto zisku.“ (Cit. dílo, str. 303—304.) [Srov. čes. vyd., str. 158.]

Především si všimněme závěrečné věty. Tudíž dostačující cena, cena nákladů, která platí pouze mzdu a zisk, vylučuje rentu. Prodává-li se produkt za cenu, která značně převyšuje dostačující cenu, platí vysokou rentu. Prodává-li se za cenu, která jen máto převyšuje dostačující cenu, platí matou rentu. Prodává-li se přesně za dostačující cenu, neplatí žádnou rentu. Shoduje-li se skutečná cena produktu s jeho dostačující cenou, která platí zisk a mzdu, neplatí žádnou rentu. Renta je vždy přebytkem nad dostačující cenou. Dostačující cena vylučuje svou povahou rentu. To je Ricardova teorie. Ricardo přejímá myšlenku dostačující ceny, ceny nákladů od A[dama] Smitha; vyhýbá se nedůslednosti A[dama] Smitha záležející v rozlišování mezi přirozenou cenou a dostačující cenou, a důsledně rozvíjí myšlenku dostačující ceny. A[dam] Smith, který se dopustit všech uvedených nedůsledností, je nedůsledný i v tom, že pro některé produkty půdy požaduje cenu, která je vyšší než jejich dostačující cena. Avšak sama tato nedůslednost je zase důsledkem určitého správnějšího „pozorování“.

Začátek uvedeného citátu však skutečně překvapuje svou naivitou. V 7. kapitole Smith dokazoval, že renta, zisk a mzda stejnoměrně vcházejí do složení přirozené ceny, potom, když rozložení hodnoty na rentu, zisk a mzdu obrátil v složení hodnoty z přirozené ceny renty, zisku a mzdy. Nyní říká, že renta vchází do „složení ceny zboží“ jinak než zisk a mzda. A jakým způsobem vchází renta jinak do tohoto složení? Totiž tak, že do tohoto složení vůbec nevchází. Teprve zde dostáváme skutečné vysvětlení „dostačující ceny“. Cena zboží je drahá nebo levná, vysoká nebo nízká, protože mzda a zisk — jejich přirozené míry — jsou vysoké nebo nízké. Zboží se nedodá na trh, nevyrobí se, jestliže se tyto vysoké nebo nízké zisky a mzdy nezaplatí. Zisky a mzdy tvoří výrobní cenu zboží, jeho cenu nákladů; to znamená, že jsou ve skutečnosti konstituujícími prvky jeho hodnoty či ceny. Naproti tomu renta nevchází do ceny nákladů, do výrobní ceny. Není konstituujícím prvkem směnné hodnoty zboží. Platí se jedině tehdy, když obvyklá cena zboží převyšuje jeho dostačující cenu. Zisk a mzda jako konstituující prvky ceny jsou příčinami ceny; renta je naproti tomu jen účinkem, následkem ceny. Nevchází tudíž na rozdíl od zisku a mzdy ani jako prvek do složení ceny. A to v Smithově jazyce znamená, že renta vchází do složení ceny jinak než zisk a mzda. Zdá se, že Smith ani v nejmenším netuší, že sám vyvrátil celé své učení o „přirozené cen2“. Vždyť co u něho znamenala „přirozená cena“? Znamenala centrum, k němuž gravituje tržní cena; znamenala tu „dostačující cenu“, pod kterou cena produktu nemůže klesnout, má-li se po delší dobu dodávat na trh, vyrábět.

Nyní je tedy renta přebytkem nad „přirozenou cenou“, zatímco předtím byla konstituujícím prvkem „přirozené ceny“ ; nyní je následkem ceny, předtím byla její příčinou.

Naproti tomu není žádný rozpor v Smithově tvrzení, že pro určité produkty země jsou podmínky na trhu vždy takové, že jejich obvyklá cena musí převyšovat jejich dostačující cenu, jinými slovy takové, že pozemkové vlastnictví má moc vyhnat cenu nad úroveň, která by byla pro kapitalistu dostačující, kdyby nenarazil na žádný vliv působící opačným směrem.

ǁ626ǀ Když takto v 11. kapitole vyvrátil to, co řekl v 5., 6. a 7. kapitole, pokračuje Smith klidně dále: nyní se prý dá do toho a prozkoumá 1. produkty půdy, které vždy poskytují rentu, 2. produkty půdy, které ji někdy poskytují a někdy neposkytují; a konečně 3. změny, k nimž dochází v různých obdobích vývoje společnosti v relativní hodnotě těchto dvou druhů produktů, a to jednak v jejich vzájemném poměru, jednak v jejich poměru k průmyslovému zboží.


[2. Smithova teze o zvláštním charakteru poptávky po zemědělském produktu.
Fyziokratický prvek ve Smithově teorii renty]

Část první. Produkty, které vždy nesou rentu.“

Smith začíná s populační teorií. Potraviny prý vždy vytvářejí poptávku po sobě. Zvětšuje-li se množství potravin, zvětšuje se i počet lidí, spotřebitelů potravin. Nabídka těchto zboží vytváří tedy poptávku po nich.

„Protože se lidé, stejně jako všichni ostatní živočichově, přirozeně množí podle toho, kolik mají životních prostředků, je stále vétší nebo menší poptávka po potravinách. Potraviny mohou vždy koupit nebo ovládat větší nebo menši množství práce a vždy se najde někdo, kdo je ochoten něco vykonat, jen aby je dostal.“ (Cit. dílo, kn. I, kap. 11, str. 305.) [Srov. čes. vyd., str. 158.]

„Ale“ (proč?) „půda rodí téměř vždy větši množství potravin, než kolik by jich prostě stačilo k vydržováni veškeré práce, nutné k tomu, nby se tyto potraviny dostaly na trh, i kdyby tato práce byla vydržována sebe štědřeji. Přebytek těchto potravin je také vždy víc než dostatečný, aby stačil nahradit, a to i ze ziskem, kapitál, který uvádí tuto práci do pohybu. Vždy tedy ještě něco zbude na rentu pro majitele půdy.“ (Cit. dílo, str. 305—306.) [Srov. čes. vyd., str. 158—159.]

To zní úplně fyziokraticky a neobsahuje ani důkaz ani vysvětlení, proč „cena“ tohoto zvláštního zboží poskytuje přebytek nad „dostačující cenou“, tj. rentu.

Jako příklad uvádí Smith hned pastviny a pustiny. Pak následuje věta o diferenciální rentě:

„Renta se mění podle úrodnosti půdy, a to bez ohledu na její produkt, ale také podle polohy, bez ohledu na její úrodnost.“ (Cit. dílo, str. 306.) [Srov. čes. vyd., str. 159.]

V tomto případě se renta a zisk jeví jako pouhý přebytek produktu, který zbývá po odečtení té části produktu, která in natura živí dělníka. (Je to vlastně fyziokratický názor, který se ve skutečnosti zakládá na tom, že v poměrech, kdy převládá zemědělství, žije člověk takřka výhradně ze zemědělských produktů, a že sám průmysl, manufaktura, vystupuje na venkově jen jako vedlejší práce, která se vynakládá na zpracování místních produktů přírody.)

„Z tohoto produktu[d] se tedy musí vydržovat větší množství práce, a přiměřeně tomu se musí zmenšit přebytek, z něhož pochází jak zisk pachtýře, tak i renta pozemkového vlastníka.“ (Cit. dílo, str. 307.) [Srov. čes. vyd., str. 159.]

Proto musí i pěstování pšenice dávat větší zisk než pastvinářství.

„Prostředně úrodné obilné pole poskytne člověku mnohem větši množství potravin než nejlepší pastvina stejné velikosti.“

(Zde tedy nejde o cenu, nýbrž o absolutní masu potravin pro člověka v naturální formě.)

„Jeho obdělávání sice vyžaduje mnohem víc práce, ale přebytek, který zůstane po nahrazení osiva a nákladů na vydržování veškerá této práce, je také mnohem větší.“

(Ačkoli pšenice stojí víc práce, je přebytek výživných látek, který dá pšeničné pole po zaplacení práce, značně větší než přebytek, který dává pastvina sloužící k chovu dobytka. A tento přebytek nemá prý větší hodnotu proto, že pšenice stojí víc práce, nýbrž proto, že přebytek u pšenice obsahuje víc výživných látek.)

„A tak i kdybychom předpokládali, že libra masa z jatečního zvířete nikdy nestála víc než libra chleba, měl by tento větší přebytek“ (protože z téže plochy půdy dostaneme více liber pšenice než masa) „všude větší hodnotu“ ˂protože se předpokládá, že jedna libra chleba se rovná jedné libře masa (co do hodnoty), a že z téže plochy půdy zbude po nasycení dělníků více liber chleba než liber masa˃ „a skýtal by větší fond jak pro zisk pachtýře, tak i pro rentu pozemkového vlastnika.“ (Cit. dílo, str. 308—309.) [Srov. čes. vyd., str. 160.]

Když Smith na místo přirozené ceny postavil dostačující cenu a rentu prohlásil za přebytek nad dostačující cenou, zapomíná, že jde vůbec o cenu, a vyvozuje rentu z poměru mezi množstvím potravin, které poskytuje zemědělství, a množstvím potravin, které musí spotřebovat zemědělec.

Ve skutečnosti — ponecháme-li stranou tento fyziokratický způsob vysvětlování — Smith předpokládá, že cena zemědělského produktu, který je hlavní potravinou, přináší kromě zisku i rentu. Vycházeje z této základny, uvažuje dále. S rozvojem zemědělské kultury plocha přirozených pastvin už nestačí pro chov dobytka, pro uspokojení poptávky po jatečním masu. K tomuto účelu je třeba použít obdělávané země. ǁ627ǀ Cena masa musí v důsledku toho stoupnout natolik, aby se z ní dala zaplatit nejen práce vynaložená na chov dobytka, ale i

renta a zisk, které by taková půda nesla svému majiteli a pachtýři, kdyby se obdělávala jako orná půda. Dobytek chovaný na nejpustších blatech se prodává na témž trhu, podle své váhy a jakosti, za stejnou cenu jako dobytek chovaný na nejlépe obdělané půdě. Majitelé těchto blat z toho těží a zvyšují rentu ze svých pozemků podle cen toho dobytka, který na nich chovají.“

(Smith tu správně vyvozuje diferenciální rentu z přebytku tržní hodnoty nad individuální hodnotou. Tržní hodnota však v tomto případě nestoupá proto, že se přechází od lepší půdy k horší, nýbrž proto, že se přechází od méně úrodné půdy k úrodnější půdě.)

„Jak se zvelebuje zemědělství, řídí se renta a zisk z neobdělávaných pastvin do jisté míry rentou a ziskem z obdělávané půdy. Renta a zisk z této půdy se zase řídí rentou a ziskem z půdy oseté obilím.“ (Cit. dílo, str. 310—311.) [Srov. čes. vyd., str. 160—161.]

„Ale všude tam, kde nejdu o takovou výhodnou polohu“ [...], „renta a zisk z obilí nebo z kteréhokoli jiného rostlinného produktu, který slouží lidem za hlavní potravu, musí ovšem určovat rentu a zisk z půdy, která je vhodná pro pěstování tohoto produktu, používá se jí však jako pastviny.

Používání umělých luk, pěstování řepy, mrkve, zelí atd. a všechny ostatní prostředky vymyšlené k tomu, aby táž rozloha půdy uživila víc dobytka než přirozená pastvina, by měly, dalo by se očekávat, o něco snížit rozdíl, o který je v zemích s pokročilým zemědělstvím cena masa přirozeně vyšší než cena chleba. Zdá se, že se tak také skuteěn stalo“ atd. (Cit. dílo, str. 315.) [Srov. čes. vyd., str. 162—163.]

Když Smith takto rozebrat poměr mezi rentou z chovu dobytka a rentou z orné půdy, pokračuje

„Ve všech velkých zemích se většiny obdělané půdy používá k výrobě potravin pro lidi nebo píce pro dobytek. Renta a zisk z této půdy určují rentu a zisk z veškeré ostatní obdělávané půdy. Kdyby některý zvláštní produkt vynášel méně, pak by se půda, na níž se pěstuje, brzy přeměnila v obilná pole nebo v louky, a kdyby některý produkt vynášet víc, pak by se na části obilných polí nebo luk brzy pěstoval tento produkt.“ (Cit. dílo, str. 318.) [Srov. čes. vyd., str. 164.]

Dále mluví Smith o vinařství, o zahradnictví, o pěstování zeleniny atd.

„Renty a zisky z pěstování těchto produktů, které si vyžadují buď větší původní zálohy na přípravu půdy, anebo větší každoroční výdaje na jejich pěstování, jsou tedy sice často mnohem vyšší než renty a zisky z obilí a píce; avšak ve všech případech, kde jen nahrazují mimořádné zálohy a výdaje, urěují je ve skutečnosti renty a zisky z těchto dvou obvyklých produktů zemědělství.“ (Cit. dílo, str. 323—324.) [Srov. čes. vyd., str. 166.]

Potom Smith přechází k pěstování cukrové třtiny a tabáku v koloniích.

„Takto renta z obdělané půdy, která produkuje potraviny pro lidi, určuje i rentu z většiny ostatních obdělávaných pozemků.“ (Cit. dílo, str. 331.) [Srov. čes. vyd., str. 170.] „Základním produktem půdy, která bezprostředně slouží lidem jako potravina, je v Evropě obilí. Proto v Evropě renta z obilních poli určuje, až na některé zvláštní případy, rentu z veškeré ostatní obdělávané půdy.“ (Cit. dílo, str. 331—332.) [Srov. čes. vyd., str. 170.]

Pak se Smith opět vrací k fyziokratické teorii v té podobě, jakou jí dal, tj. že potraviny si samy vytvářejí spotřebitele. Kdyby pěstování pšenice bylo nahrazeno něčím jiným, co dává i na nejobyčejnější půdě při stejném obdělávání mnohem větší množství prostředků k obživě,

„potom by renta pozetnkověho vlastníka neboli ono přebytečné množství potravin, které mu zůstává, když zaplatí práci a když pachtýři nahradí kapitál i s obvyklým ziskem, byla nutně mnohem větší. Ať již by byla obvyklá míra pro vydržování práce v této zemi jakákoli, tento větší přebytek potravin může vždy vydržovat větší množstvi práce a v důsledku toho umožní pozemkovému vlastníkovi, aby koupil nebo ovládl větší množství práce.“ (Cit. dílo, str. 332.) [Srov. čes. vyd., str. 170.]

Jako příklad uvádí rýži.

„V Karolíně... stejně jako v jiných britských koloniích jsou plantážníci zpravidla zároveň farmáři i vlastníky půdy, a proto tam renta splývá se ziskem...“ (Cit. dílo, str. 333.) [Srov. čes. vyd., str. 170—171.]

ǁ628ǀ Avšak rýžové pole

‚‚se nehodí ani na pěstování obilí, ani na pastvinu, ani na vinici a vůbec na pěstováni některé jiné plodiny užitečné pro lidi; a pozemky, které jsou vhodné pro tyto různé kultury, nejsou zase vhodné pro pěstování rýže. A proto ani v rýžových zemích nemůže renta z půdy, na níž se pěstuje rýže, určovat rentu z ostatní obdělávané půdy, kterou vůbec nelze přeměnit na rýžová pole.“ (Cit. dílo, str. 334.) [Srov. čes. vyd., str. 171.]

Druhým příkladem jsou brambory. (Ricardovu kritiku tohoto názoru viz výše.[e]) Kdyby se místo obilí staly hlavní potravinou brambory,

stejná rozloha obdělávané půdy by uživila mnohem větší počet lidí, a protože dělníci se živí většinou bramborami, zbýval by po nahrazení kapitálu a po zaplacení veškeré práce vynaložené na pěstování této plodiny větší přebytek. A také pozemkovému vlastníkovi by připadla větší ěást tohoto přebytku. Počet obyvatelstva by vzrostl a renty by byly mnohem vyšší, než jsou nyní.‘‘ (Cit. dílo, str. 335.) [Srov. čes. vyd., str. 171.]

Několika dalšími poznámkami o pšeničném chlebu, o ovesném chlebu a o bramborách pak první část 11. kapitoly končí.

Vidíme, že tuto první část, která pojednává o produktech půdy, které vždy nesou rentu, lze shrnout takto: za předpokladu, že renta z hlavního rostlinného produktu je dána, se zde vysvětluje, jak tato renta reguluje rentu v dobytkářství, ve vinařství, v zahradnictví atd. O povaze renty samé tu není řečeno nic kromě všeobecné věty, že — opět za předpokladu, že renta je dána — úrodnost a poloha země určují výši renty. To se však vztahuje jen na rozdíl mezi rentami, na rozdíl ve velikosti rent. Ale proč tento produkt platí vždy rentu? Proč je jeho obvyklá cena vždy vyšší než jeho dostačující cena? Smith tu abstrahuje od ceny a znovu upadá do fyziokratismu. Přitom však se celým jeho výkladem vine myšlenka, že poptávka je tu vždy tak velká proto, že tento produkt si sám vytváří ty, kdo ho požadují, své vlastní spotřebitele. Avšak dokonce i při tomto předpokladu nelze pochopit, proč by měla poptávka převyšovat nabídku, a proto vyhánět cenu nad dostačující cenu. Zde se však znovu nepozorovaně oživuje vzpomínka na přirozenou cenu, která stejně jako zisk a mzdu zahrnuje i rentu, a která se platí, jestliže nabídka a poptávka jsou v souladu.

„Když nmožství zboží dodaného na trh právě jen stačí uspokojit účinnou poptávku, je tržní cena samozřejmě přesně... táž jako přirozená cena.“ (Cit. dílo, str. 114.) [Srov. čes. vyd., str. 76.]

Je však charakteristické, že Smith tento názor nikde v první části kapitoly 11 nevyslovuje. Vždyť přece na samém začátku této kapitoly řekl, že renta nevchází do ceny jako její konstituující část. Rozpor byl příliš nápadný.


[3. Smithův výklad vztahu mezi nabídkou a poptávkou u různých druhů produktů půdy.
Smithovy závěry pro teorii renty]

Část druhá: Produkty, které někdy vynášejí rentu, ale jindy ji nevynášejí.“

Teprve v této části se vlastně vysvětluje všeobecná povaha renty.

„Jediným produktem půdy, který vždy a nutně vynáší pozemkovémn vlastníku nějakou rentu, jsou podle všeho potraviny pro člověka.“ (Proč „vždy“ a „nutně“, to se neukazuje.) „Jiné druhy produktů mohou podle okolností někdy vynášet rentu, jindy ne.“ (Cit. dílo, str. 337.) [Srov. čes. vyd., str. 172.]

Vedle potray jsou dvěma nejdůležitějšini potřebami člověka ošacení a obydlí.“ (Cit. dílo, str. 338.) [Srov. čes. vyd., str. 173.] „Ve svém původním, jetě neobdělaném stavu“ poskytuje země materiály na oděv a obydlí pro vice lidí, „než kolik stačí uživit“. V důsledku tohoto „přebytku těchto materiálů v poměru k počtu lidí, jaký stačí země uživit, tudíž v poměru k obyvatelstvu, mají tyto materiály malou „cenu“, nebo nemají vůbec žádnou „cenu“. Velká část těchto „materiálů“ leží nevyužitá a bez užitku a „cena těch, které se upotřebí, se považuje pouze za ekvivalent práce a nákladů, jež je třeba vynaložit, aby se staly použitelnými“. Tato cena však „neposkytuje pozemkovému vlastníkovi žádnou rentu“. Když se však půda obdělává, pak je počet lidí, „které stačí uživit“, tj. počet obyvatel, větší než masa materiálů, které poskytuje, přinejmenším „těch materiálů, které tito lidé potřebují a za které jsou ochotni zaplatit‘. Nastává tedy relativní „nedostatek‘ těchto materiálů, „což nutně jejich hodnotu zvyšuje“. „Bývá po nich často větši poptávka, než jich lze dostat.“ Pak se za ně platí víc, než činí „náklady nutné k tomu, aby se dostaly na trh; jejich cena může tudíž pozemkovému vlastníku vždy vynášet nějakou rentu“. (Cit. dílo, str. 338-339.) [Srov. čes. vyd., str. 173.]

ǁ629ǀ Zde se tedy renta vysvětluje tím, že poptávka převyšuje nabídku, která může být dodána za dostačující cenu.

Jako materiál pro odívání sloužily původně kožešiny a kůže „větších zvířat“. U loveckých a pasteveckých národů, které se živí především živočišnou potravou, „opatřuje si každý, kdo si opatřuje potravu, současně i víc materiálu na ošaceni, než kolik může nosít“ Bez zahraničního obchodu by se většina tohoto materiálu odhodila jako nepotřebná. Zahraniční obchod zvyšuje svou potávkou po tomto přebytku materiálů jejich cenu „nad to, kolik stoji jejich dodání na trh. Tato cena vynáší proto pozemkovému vlastníkovi jakousi rentu...“ Anglická vlna díky flámskému trhu zvýšila „o něco rentu země, která ji vyrobila“. (Cit. dílo, str. 339—340.) [Srov. čes. vyd., str. 173-174.]

Zahraniční obchod tu zvyšuje cenu vedlejšího produktu zemědělství natolik, že půda, která jej vyrábí, může poskytovat nějakou rentu.

Stavební materialy se vždy nemohou dopravovat tak daleko jako materiály na ošaceni a nestávají se tak snadno předmětem zahraničního obchodu. Je-li jich v zemi, která je poskytuje, přebytek, stává se nezřídka dokonce i za současného stavu světového obchodu, že pro pozemkového vlastníka nemají žádnou hodnotu.“ Například kamenolom může poskytovat v blízkosti Londýna rentu, ale neposkytuje ji v mnoha vzdálených oblastech ve Skotsku a ve Walesu. Stejně je tomu i se stavebním dřívím. Nese rentu „v hustě zalidněné a civilizované zemi‘, avšak trouchniví na místě „v mnoha oblastech Severní Amerikv“. Pozemkový vlastník by byl šťastný, kdyby se ho zbavil. „Je-li stavebního materiálu takový nadbytek, pak hodnota té části, které se z něho použije, odpovídá jen hodnotě práce a nákladů nutných k tomu, aby se materiálu mohlo použit. Vlastník pozemku z něho nemá žádnou rentu, a proto zpravidla dovoluje, aby ho používal každý, kdo ho o to požádá. Ale někdy mu může poskytovat rentu, jestliže totiž je po něm poptávka ze strany bohatších národů.“ (Cit. dílo, str. 340—341.) [Srov. čes. vyd., str. 174.]

Lidnatost zemí neodpovídá „počtu lidi, kterým dané země mohou poskytnout ošaceni a bydleni, nýbrž počtu lidi, které produkty dané země mohou uživit. Není-li nedostatek potravin, materiály nezbytné k ošacení a bydlení se už snadno najdou. Ale i když jsou tyto materiály po ruce, bývá často těžké zajistit potravu. V některých částech britské říše dokonce stačí práce jediného člověka za jediný den postavit to, čemu se říká obydlí.“ U divokých a barbarských národů stačí setina roční pracovní doby k opatření toho, co potřebují k ošacení a bydlení. Zbývajících devětadevadesát setin je často zapotřebí jen na opatření potravin. „Ale jestliže v důsledku obdělávání a zvelebování půdy stačí práce jediné rodiny vyrobit potraviny pro dvě rodiny, pak nu uživení celé společnosti stačí práce poloviny společnosti.“ Druhá polovina může pak uspokojovat ostatní potřeby a záliby lidi. Hlavním předmětern těchto potřel, a zálib jsou ošacení, bydlení, zařízení domácnosti a to, čemu se říká vybaveni nebo přepych. Potřeba potravin je omezena. Tyto potřeby však nemají hranic. Majitelé přebytku potravin „jsou vždy ochotni tento přebytek směnit“. „Chudáci, aby si mohli opatřit potravu,“ zaměstnávají se uspokojováním těchto „rozmaru“ boháčů, a navíc si přitom ještě vzájemně konkuruji. Počet dělníků vzrůstá množstvím potravin, tudíž úměrně pokroku zemědělství. Jejich „zaměstnání“ dovoluje „dalekosáhlou dělbu práce“; množství surovin, které zpracovávají, zvětšuje se tudíž ještě mnohem rychleji než jejich počet. „Z toho vzniká poptávka po materiálech všeho druhu, jichž lidská vynalézavost může používat, ať už k zdokonalování nebo zkrášlování obydlí, ošacení, vybavení či zařízení domácnosti, poptávka po nerostech a minerálech, které se skrývají v útrobách země, po vzácných kovech a drahokamech.

Potraviny tedy jsou nejen původním zdrojem renty, ale když později některý jiný produkt půdy dává rentu, vděčí za toto zvýšení hodnoty větší proloktivní sile, které dosahuje práce při výrobě potravin obděláváním a zvelebováním půdy.“ (Cit. dílo, str. 342—345.) [Srov. čes. vvd., str. 174—176.]

To, co tu Smith říká, je správný názor fyziokratů na přírodu jakožto základnu, tj. že každá tvorba nadhodnoty (včetně renty) má svou základnu v relativní produktivitě zemědělství. První reáinou formou nadhodnoty je přebytek zemědělských produktů (potravin), a první reálná forma nadpráce je v tom, že práce jednoho člověka stačí vyrobit potraviny pro dva. Jinak to nemá s rozvojem té specifické formy nadhodnoty, renty, která předpokládá kapitalistickou výrobu, nic společného.

Smith pokračuje:

Jiné produkty půdy (kromě potravin), které později přinášejí rentu, nepřinášejí ji vždy. Poptávka po nich, dokonce ani v zemích s nejlépe obdělávanou půdou, není vždy dost velká, „aby jejich cena převyšovala tu úroveň, která je potřebná na zaplacení práce vynaložené na jejich výrobu a dodáni na trh a na to, aby se i s obvyklým ziskem nahradil kapitál, který byl k témuž účelu vynaložen. ǁ630ǀ Zda bude poptávka dostatečná nebo ne, to závisí na různých okolnostech.“ (Cit, dilo, str. 345.) [Srov. čes. vyd,, str. 176.]

Zde tedy opět máme: renta vyplývá z toho, že poptávka je větší než nabídka za dostačující cenu, která nezahrnuje rentu, ale jen mzdu a zisk. Co to znamená jiného, než že [renta neexistuje tam, kde] nabídka produktů půdy za dostačující cenu je tak velká, že pozemkové vlastnictví nemůže klást odpor vyrovnávání kapitálů nebo práce, takže pozemkové vlastnictví, dokonce i když právně existuje, fakticky neexistuje anebo fakticky nemůže jako vlastnictví působit? Smithův omyl záleží právě v tom, že nevidí, že prodává-li pozemkové vlastnictví svoje produkty za cenu, která převyšuje dostačující cenu, prodává je za jejich hodnotu. Na rozdíl od Ricarda Smith správně chápe, že záleží jen na okolnostech, zda se pozemkové vlastnictví může ekonomicky uplatnit nebo ne. Tuto část jeho výkladu je proto třeba krok za krokem sledovat. Začíná s uhelnými doly, pak přechází k lesu, potom se vrací k uhelným dolům atd. Začněme proto na tom místě, kde mluví o dříví.

Ze stejných důvodů jako cena dobytka se mění podle stavu zemědělství i cena dříví. V době, kdy bylo zemědělství v plenkách, převládaly všude 1esy, které byly pro majitele pozemku přítěží, a ten by byl rád dal dřevo každému, kdo by je pokácel. S rozvojem zemědělství dochází k odlesňování, jednak tím, že se rozšiřuje orná půda, jednak tím, že přibývá dobytka, který požírá nebo ohlodává kořeny stromů a mladé stromky. „Ačkoli těchto zvířat nepřibývá úměrně s obilím, které je jen a jen plodem lidské přičinlivostí, přece jen se pod péčí a ochranou člověka množí“ Dříví se tak stává vzácným, a to zvyšuje jeho cenu. Může nést tak vysokou rentu proto, že orná půda (nebo půda vhodná k orbě) se zalesňuje. Tak je tomu ve Velké Británii. Renta z lesa nemůže nikdy trvale stoupnout nad rentu z obilných polí nebo z luk. Může jí však dosáhnout. (Cit, dílo, str. 347—349) [Srov. čes. vyd., str. 176—177.]

Renta z lesů je tedy ve skutečnosti svou povahou totožná s rentou z luk. Patří tedy do téže kategorie, ačkoli dřevo neslouží za potravu. Ekonomická kategorie se neřídí užitnou hodnotou produktu, nýbrž tím, zda danou půdu lze nebo nelze přeměnit v ornou půdu a vice versa.

Uhelné doly. Produktivnost nebo neproduktivnost dolů vůbec, jak Smith správně poznamenává, závisí na tom, zda lze při vynaložení téhož množství práce vytěžit v různých dolech větší nebo menší množství nerostů. Nízká produktivnost může paralyzovat jejich příznivou polohu, takže v takových dolech nelze vůbec těžit. Na druhé straně může zase nepříznivá poloha paralyzovat vysokou produktivnost, takže v takovýchto dolech nelze těžit ani přes jejich přirozenou produktivnost. Tak to bývá zejména tam, kde nejsou dobré cesty ani lodní doprava. (Cit. dílo, str. 364—347.) [Srov. čes. vyd., str. 176.]

Jsou doly, jejichž produkt stačí jen na to, aby kryl dostačující cenu. Poskytují proto zisk podnikateli, ale nepřinášejí pozemkovou rentu. Vlastník pozemku v nich proto musí těžit sám. Dostává tak „obvyklý zisk z vynaloženého kapitálu“. Mnoho takových uhelných dolů je ve Skotsku. Jinak by se v nich těžit nemohlo.

Pozemkový vlastník by v nich nedovolil těžit někomu, kdo by mu za to nezaplatil jistou rentu, a nikdo mu nemůže rentu platit.“ (Cit. dílo, str. 346.) [Srov. čes. vyd., str. 176.]

Smith tu správně určil podmínky, za nichž se neplatí renta, i když je půda přivlastněna. Je to tam, kde je pozemkový vlastník a podnikatel jedna osoba. Už dříve nám Smith řekl, že tomu tak je v koloniích. Pachtýř zde nemůže obdělávat půdu, protože nemůže platit rentu. Avšak vlastník půdy ji může obdělávat se ziskem, ačkoli mu nenese žádnou rentu. Tak je tomu například v koloniích v západní Americe, protože zde je stále možné přivlastňovat si novou půdu. Půda jako taková není prvkem kladoucím odpor, a konkurence pozemkových vlastníků, kteří sami obdělávají svou půdu, je zde fakticky konkurencí mezi pracovníky nebo mezi kapitalisty. Pokud jde o uhelné doly nebo o doly vůbec, je tomu v daném případě jinak. Tržní hodnota určená doly, které dodávají nabízené zboží právě za tuto hodnotu, vynáší u méně produktivních anebo hůře položených dolů menší rentu nebo vůbec žádnou rentu, avšak dává cenu nákladů. V těchto dolech mohou těžit jen takoví lidé, pro které neexistuje odpor, který klade pozemkové vlastnictví a který vylučuje volné disponování půdou, tj. takoví, kteří spojují v jedné osobě pozemkového vlastníka a kapitalistu; dochází k tomu jen tam, kde pozemkové vlastnictví jako samostatný prvek stojící proti kapitálu fakticky mizí. Tento případ se odlišuje od případu, k němuž dochází v koloniích, tím, že tam pozemkový vlastník nemůže nikomu zakázat exploatovat novou půdu. Zde to však může udělat. Povolení k exploataci dolů dává jen sám sobě. To mu sice neumožňuje pobírat rentu, ale umožňuje mu to, aby — vyloučiv z toho jiné osoby — vložil svůj kapitál do dolů a dosahoval tak zisku.

To, co tu Smith říká o regulování renty nejproduktivnějším dolem, jsem rozebral už dříve, když jsem mluvil o Ricardovi a jeho polemice se Smithem. Zde je třeba zdůraznit jen tuto větu:

Nejnižší cena“ (Smith předtím mluvil o „dostačující ceně“), „za kterou se uhlí může po delší dobu prodávat, je jako u každého jiného zboží cena právě dostačující, aby nahradila s obvyklým ziskem kapitál, který se musí vynaložit, aby se uhlí dostalo na trh.“ (Cit. dílo, str. 350.) [Srov. čes. vyd., str. 178.)

Vidíme, jak zde dostačující cena nastoupila na místo přirozené ceny. Ricardo je právem ztotožňuje.

ǁ631ǀ Smith tvrdí,

že renta z uhelných dolů je mnohem menší než renta ze zemědělských produktů: v zemědělství činí obvykle třetinu hrubého produktu, kdežto u uhelných dolů je pětina hrubého produktu již velmi vysoká renta; obvyklá renta činí desetinu hrubého produktu. Rudné doly nejsou tak závislé na poloze, protože jejich produkty lze snáze dopravovat a světový trh je pro ně dostupnější. Jejich hodnota proto závisí ve větší míře na jejích produktivnosti než na jejich poloze, kdežto u uhelných dolů je tomu obráceně. Produkty i nejvzdálenějších rudných dolů si vzájemně konkurují. „Proto musí cena obyčejných, a ještě víc cena ušlechtilých kovů z nejproduktivnějších dolů nezbytně ovlivňovat cenu těchto kovů ve všech ostatních doleeh na světě.“ (Cit. dílo, str. 351—352.) [Srov. čes. vyd., str. 178—179.]

„Protože se tedy cena každého kovu z kteréhokoli dolu do jisté míry řídí cenou tohoto kovu z nejbohatšího dolu na světě, v němž se v té době těží, může tato cena u většiny dolů vynášet jen o něco málo víc, než činí náklady na těžbu a málokdy skýtú vlastníkovi pozensku velmi vysokou rentu. U většiny dolů je proto renta jen nepatrnou složkou ceny obyčejných kovů a ještě menší složkou ceny drahých kovů. Největší složku ceny obou těchto kovů tvoří práce a zisk. (Cit. dílo, str. 353—354.) [Srov. čes. vyd., str. 179.]

Smith zde správně vysvětluje případ tabulky C.[f]

Když Smith mluví o drahých kovech, opakuje znovu výklad dostačující ceny, kterou klade na místo přirozené ceny, když mluví o rentě. Tam, kde mluví o nezemědělské výrobě, je to zbytečné, protože podle jeho původního výkladu se tu dostačující cena a přirozená cena shodují; je to totiž cena, která nahrazuje zálohovaný kapitál plus průměrný zisk.

„Nejnižší cena, za niž se mohou po určitou dobu drahé kovy prodávat,... řídí se podle týchž zásad, které určují nejnižší obvyklou cenu všeho ostatního zboží. Určuje ji kapitál, který se tu musí vynaložit aby se tyto kovy dostaly z dolu na trh, tj, množství potravin, ošacení a obydlí, které se přitom obvykle spotřebují. Je třeba, aby cena přinejmenším stačila nahradit s obvyklým ziskem tento kapitál.“ (Cit, dílo, str. 359.) [Srov. čes. vyd., str. 182.]

Pokud jde o drahokamy, Smith poznamenává:

Poptávku po drahokamech vyvolává jedině jejich krása. Nepoužívají se k ničemu jinému než k ozdobě, a cenu jejich krásy ještě nesmírně zvyšuje jejich vzácnost neboli námaha a náklady spojené s jejich dobýváním. Ve většině případů tvoří proto mzda a zisk téměř celou jejich vysokou cenu. Renta na ni mívá jen velmi malý a často žádný podíl. Značnější rentu skýtají pouze nejbohatší doly.“ (Cit. dílo, str. 361.) [Srov. čes. vyd., str. 183.]

Zde je možná pouze diferenciální renta.

„Protože se tedy jak cena druhých kovů, tak i cena drahokamů na celém světě řídí cenou těchto nerostů z nejbohatších dolů, pak renta, kterou může takový důl vynášet jejich vlastníkovi, není úměrná absolutní bohatosti dolu, nýbrž tomu, co lze nazvat jeho relativní bohatostí, tj, jejich předností nad jinými doly stejného druhu. Kdyby byly objeveny nové doly, které by byly o tolik bohatší než doly v Potosí, oč byly tyto doly bohatší než doly v Evropě, klesla by hodnota stříbra natolik, že by se přestalo vyplácet i kutání v dolech potoských.“ (Cit. dílo, str. 362.) [Srov. čes. vyd., str. 183.]

Produkty méně produktivních dolů na drahé kovy a drahokamy nenesou žádnou rentu, protože tržní hodnotu určuje vždy nejproduktivnější důl a stále se otevírají nové produktivnější doly, takže linie je zde stále vzestupná. Produkty méně produktivních dolů se tedy prodávají pod svou hodnotou, pouze za svou cenu nákladů.

„Pochází-li hodnota produktu hlavně z jeho vzácnosti, pak se nutně snižuje, je-li ho hojnost.“ (Cit. dílo, str. 363.) [Srov. čes. vyd., str. 183—184.]

Nyní Smith opět dochází k víceméně nesprávným závěrům.

„Jinak je tomu s pozemky na povrchu země. Hodnota jejich produktů i velikost jejich rent je úměrná jejich absolutní, a ne relativní produktivnosti. Půda, která skýtá určité množství potravin nebo materiálů k ošacení a bydlení, může vždy uživit a ošatit určitý počet lidí nebo poskytnout jim bydlení; a ať už je podíl pozemkového vlastníka na tomto produktu jakýkoli“ (otázkou právě je, zda pozemkový vlastník dostává nějaký podíl a jaký je tento podíl), „tento podíl ǁ632ǀ mu bude vždy umožňovat, aby ovládl odpovídající množství práce těchto lidí a zboží, které mu jejich práce může dodat.“ (Cit. dílo, str. 363—364.) (Srov. čes. vyd., str. 184.]

„Hodnota nejchudší půdy se nijak nezmenší sousedstvím nejúrodnější půdy, naopak spíš se jím ještě zvýší. Velký počet lidí, které živí úrodná půda, vytváří totiž trh pro mnohé produkty neúrodné půdy; takovýto trh by tyto produkty nikdy nenašly u lidí, které by mohl uživit jedině produkt této neúrodné půdy.“

(Ale tak tomu bývá jen tehdy, když tato neúrodná půda nevyrábí týž produkt, jako úrodná půda v jejím sousedství, jen tehdy, když produkt neúrodné půdy nekonkuruje s produktem úrodnější půdy. V tomto případě má Smith pravdu a to je ovšem důležité pro pochopení toho, jak může v důsledku úrodnosti půdy, která produkuje potraviny, vzrůstat celková suma renty z různých druhů produktů půdy.)

„Všechno, co zvyšuje úrodnost půdy produkující potraviny, zvyšuje nejen hodnotu půdy, na niž se provádějí meliorace“ ˂to všechno může tuto hodnotu zmenšit, ba může ji dokonce zničit˃, „ale přispívá to i k tomu, že se zvyšuje i hodnota mnoha jiných pozemků, protože se tím vytváří nová poptávka po jejich produktech“ (čili, přesněji, poptávka po nových produktech). (Cit. dílo, str. 364.) [Srov. čes. vyd., str. 184.]

Ale Smith v celém svém výkladu nevysvětluje absolutní rentu, jejíž existenci u půdy, která produkuje potraviny, předpokládá. Smith správně poznamenává, že na jiných půdách, například u dolů, absolutní renta nemusí existovat, protože jich je vždy (v poměru k poptávce) relativně tak neomezené množství, že pozemkové vlastnictví tu nemůže klást kapitálu odpor, protože tu ekonomicky neexistuje, třebaže právně existuje.

(Viz str. 641 o rentě z domů.)[77] ǀ632ǁ

ǀ641ǁ Viz str. 632. O rentě z domů A[dam] Smith říká:

„Ta část z celkové renty z domů, která převyšuje to, co stačí na krytí tohoto mírného zisku“ (stavebníkovi domu), „připadá přirozeně na rentu z pozemku; a tam, kde vlastník pozemku a vlastník domu jsou dvě různé osoby, platí se celá tato část ve většině případů pozemkovému vlastníkovi. Venkovské domy, postavené daleko od velkého města, kde je bohatý výběr pozemků, dávají velmi nepatrnou pozemkovou rentu, nedávají víc než to, co by pozemek, na němž dům stojí, vynášel, kdyby se ho používalo v zemědělství.“ (Cit. dílo, kn. V, kap. 2.) [Srov. čes. vyd., sv. II, str. 407.]

U pozemkové renty z domů má poloha pro diferenciální rentu právě tak rozhodující význam jako úrodnost (a poloha) u zemědělské renty.

Při své zvláštní přízni, kterou Smith chová, tak jako fyziokraté, pro zemědělství a pozemkového vlastníka, sdílí s nimi i názor, že jsou zvlášť vhodnými předměty zdanění. Říká:

„Jak renta ze stavebního pozemku, tak i obyěejná pozemková renta jsou takovým druhem důchodu, který pozemkový vlastník často dostává bez jakékoli námahy nebo úsilí. I kdyby se mu část tohoto důchodu odebírala na úhradu státních výdajů, nemělo by to mit nepříznivý vliv na žádný druh produktivní ěinnosti. Roční produkt půdy a práce společnosti, reálné bohatství a důchod valné většiny obyvatelstva mohou po uložení takové daně zůstat stejné jako předtím. Proto jsou snad renta ze stavebních pozemků a obyčejná pozemková renta právě těmi druhy důchodu, které nejlépe snesou zvláštní zdanění.“ (Cit. dílo, kn. V, kap. 2.)[78] [Srov. čes. vyd., sv. II, str. 411.]

Proti tomu uvádí Ricardo (str. 230)[79]úplně maloměšťácké námitky. ǀ641ǁ


[4. Smithův rozbor změn v cenách produktů půdy]

ǁ632ǀČást třetí. O změnách v poměru mezi hodnotou produktů, které dávají rentu vždy, a produktů, které rentu někdy dávají a někdy nedávají.“ (Cit. dílo, sv, II, kn. I, kap. 11.)

„V zemi od přírody úrodné, jejíž půda je z převážné části neobdělána, lze si opatřit dobytek, drůbež a zvěř všeho druhu s vynaložením velmi nepatrného množství práce, a proto se za ně zase dá koupit nebo ovládnout jen velmi malé množství práce.“ (Cit. dílo, sv. II, str. 25.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 195.]

Jak zvláštním způsobem směšuje Smith měření hodnoty množstvím práce s „cenou práce“ čili s množstvím práce, které může nějaké zboží ovládnout, to vyplývá z uvedeného citátu, ale zejména následujícího citátu, který nám také ukazuje, jak Smith přišel k tomu, že místy povyšuje obilí na míru hodnoty.

„V každém stadiu společnosti, na každém stupni její civilizace je obilí vždy produktem lidské práce. Ale průměrný produkt každého druhu činnosti odpovídá vždy více nebo méně přesně průměrné spotřebě, průměrná nabídka pak průměrné poptávce. K tomu přistupuje, že na různých stupních vývoje země bude výroba stejného množství obilí na stejné půdě a při stejném podnebí vždy vyžadovat v průměru přibližně stejné množství práce, nebo, což je vlastně totéž, cenu přibližně stejného množství práce, protože neustálý růst produktivnich sil práce při zvyšování úrovně zemědělství je víceméně vyvažován neustálým stoupáním ceny dobytka, nejdůležitějšího to nástroje v zemědělství. To všechno může být pro nás důkazem toho, že v každém stadiu společností, na každém stupni její civilizace jsou stejná množství obilí přesnějším představitelem neboli ekvivalentem stejného množství práce než stejná množství kteréhokoli jiného surového produktu půdy. Obilí je tedy... na všech různých stupních bohatství a rozvoje společnosti mnohem přesnější mírou hodnoty než kterékoli jiné zboží nebo kterýkoli jiný druh zboží.. K tomu přistupuje, že obili nebo kterákoli jiná rostlina, která je obvyklou a oblíbenou potravinou obyvatelstva, je v každé civilizované zemi hlavní potravou dělníka... Peněžní cena práce závisí tedy mnohem víc na průměrné ceně obilí, hlavní to potravy dělníka, než na ceně masa nebo kteréhokoli jiného surového produktu půdy. Skutečná hodnota zlata a stříhra, skutečná množství práce, které mohou koupit nebo ovládnout, závisí tedy mnohem víc na množství obilí, které mohou koupit nebo představovat, než na množství masa nebo kteréhokoli jiného surového produktu půdy, kterým by mohli disponovat.“ (Cit. dílo, str. 26—28.) [Srov. čes. vyd., str. 195—196.]

Při srovnávání hodnoty zlata a stříbra vykládá Smith ještě jednou svůj názor na „dostačující cenu“ a výslovně poznamenává, ǁ633ǀ že tato cena vylučuje rentu:

„O zboží se může říci, že je drahé nebo laciné nejen podle toho, zda jeho obvyklá cena je absolutně velká nebo malá, ale i podle toho, zda tato cena více nebo méně převyšuje nejnižší cenu, za kterou lze zboží po delší dobu dodávat na trh. Touto nejnižší cenou je pak cena, která právě stačí, aby s mírným ziskem uhradila kapitál, který je třeba vynaložit, aby se zboží dostalo na trh. Je to cena, která nedává pozemkovému vlastníkovi nic, renta netvoří její složku, rozkládá se zcela na mzdu a zisk.“ (Cit. dílo, sv, II, str. 81.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 218—219.]

„Cena diamantů a jiných drahokamů má snad ještě blíže než cena zlata nejnižší ceně, za kterou je lze dodávat na trh. (Cit. dilo, sv. II, str. 83.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 219.]

Existují tři skupiny surových produktů (cit. dílo, sv. II, str. 89) [srov. čes. vyd., sv. I, str. 222]. První skupina zahrnuje produkty, jejichž rozmnožování téměř nezávisí nebo vůbec nezávisí na lidské práci; druhá skupina zahrnuje produkty, které lze rozmnožovat podle poptávky; třetí skupina pak zahrnuje produkty, na jejichž rozmnožování lidská práce „může působit jen omezeně nebo toto působení není ani jisté.“

První skupina: ryby, vzácní ptáci, různé druhy zvěře, téměř všechno lovné ptactvo, zvláště všechno tažné ptactvo atd. Poptávka po těchto věcech velmi vzrůstá s bohatstvím a přepychem.

„Protože množství těchto zboží zůstává stejné nebo téměř stejné, kdežto konkurence mezi kupujícími neustále stoupá, může jejich centa stoupnout na jakoukoli neobvyklou výši.. .“ (Cit. dílo, sv. II, str. 91.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 223.]

Druhá skupina: „Skládá se z užitečných rostlin a nerostů, které v nekultivovanýeh krajích rodí příroda v takové štědré hojnosti, že mají jen malou nebo vůbec žádnou hodnotu, a které tedy musí s rozšiřováním zemědělství ustupovat jiným výnosnějším produktům. Za dlouhá období, tak jak se rozšiřuje civilizace, se jejich množství neustále zmenšuje, zatímco poptávka po nich neustále stoupá. Jejich skutečná hodnota, skutečné množství práce, které mohou koupit nebo ovládnout, se tedy postupně zvyšuje, až je nakonec tak vysoká, že se jejich výroba stává stejně výnosnou jako výroba kteréhokoli jiného produktu, který lidská práce dokáže vypěstovat na nejůrodnější a nejlépe obdělávané půdě. Když cena vystoupí tak vysoko, nemůže již stoupat výše. Kdyby stoupala výše, věnovalo by se jim pak brzy víc půdy a víc práce, aby se jejich množství zvýšilo.“ (Cit. díto, sv. II, str. 94—95.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 224.] Tak je tomu například s dobytkem.

„Ze všech těch různých věcí, které patří do této druhé skupiny surových produktů, stoupaji na tuto výši s pokračujícím rozvojem civilizace nejdříve snad právě ceny dobytka.“ (Cit. dílo, str. 96—97.) [Srov. čes. vyd., str. 225.] „Jako patří dobytek mezi první z této skupiny, které dosahuji této ceny,“ ˂tj. ceny, při níž se vyplatí obdělávat půdu na píci pro dobytek˃ „tak zvěřina patří snad mezi poslední. I když se cena zvěřiny ve Velké Británii zdá velmi přemrštěná, nestačí ani zdaleka na zaplacení všech výdajů na oboru, jak dobře ví každý, kdo má nějaké zkušenosti s chovem vysoké zvěře.“ (Cit. dilo, sv. II, str. 104.) [Srov. čes. vyd., sv. 1, str. 228.]

„Z odpadků ze stodoly a z chlévů uživí se na každém hospodářství jisté množství drůbeže. Protože se tedy drůbež živí tím, co by jinak přišlo nazmar, chová se, jen proto, aby se nic nenechalo nezužitkované, a protože pachtýře téměř nic nestojí, vyplatí se mu i tehdy, prodává-li ji velmi lacino.“ Pokud tato nabídka stačí, je drůbež tak laciná jako maso z dobytka. Se vzrůstem bohatství vzrůstá i poptávka, a tím cena drůbeže stoupá nad cenu masa z dobytka, „až se vyplatí obdělávat půdu speciálně na pěstováni krmiva pro drůbež.“ (Cit. dílo, sv. II, str. 105—106.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 229.] Tak je tomu například ve Francii atd.

Vepři, podobně jako drůbež „se původně chovali proto, aby se všechno zužitkovalo“. Živí se odpadky. Jejich cena nakonec stoupne tak, že se půda musí obdělávat speciálně na pěstováni krmiva pro ně. (Cit, dílo, sv. II, str. 108—109.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 230.]

Mléko, mléčné hospodářství. (Cit. dílo, sv. II, str. 110 a násl.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 231 a násl.] (Máslo, sýry; tamtéž.)

Pozvolný vzestup cen těchto surových produktů dokazuje podle Smitha pouze to, že se postupně stávají produkty lidské práce, kdežto dříve byly téměř výhradně produkty přírody. Jejich přeměna z produktů přírody v produkty práce je sama výsledkem rozvoje kultury, jímž se čím dál tím více omezuje prostor, v němž by vznikaly produkty působením živelných přírodních sil. Na druhé straně se značná část uvedených produktů za méně rozvinutých výrobních vztahů prodávala pod svou hodnotou. Jakmile se však z vedlejších produktů stávají samostatnými produkty některého odvětví zemědělství, prodávají se za svou hodnotu (proto i vzestup cen).

„Je zřejmé, že v žádné zemi nemůže být půda úplně obdělána a zlepšena, dokud cena každého produktu, který lidská práce z ní chce vytěžit, nestoupne tak vysoko, aby kryla výdaje nutné na její obdělání a úplné zlepšení. K tomu je třeba aby cena každého jednotlivého produktu byla tak vysoká, aby se z ní předně dala zaplatit renta z dobré obilní půdy, protože právě tato půda určuje i rentu z většiny ostatní obdělané půdy; za druhé pak práce a výdaje pachtýře, a to tak, jak se obvykle platí na dobré obilní půdě, čili jinýmí slovy, aby se z této ceny pachtýřovi nahradit i s obvyklým ziskem kapitál, který vynaložil. Tento vzestup ceny každého jednotlivého produktu musí zřejmě ǁ634ǀ předcházet zlepšování a obdělávání půdy určené na pěstováni tohoto produktu... Tyto různé druhy surového produktu mají nyní hodnotu nejen většího množství stříbra než dříve, ale i většího množství práce a potravin. Protože jejich dodání na trh stoji více práce a potravin, představují také, čili stojí větší množství práce a potravin.“ (Cit. dílo, sv. II, str. 113—115.) [Srov. čes. vyd,, sv. I, str. 232—233.]

Zde opět vidíme, jak se pojetí hodnoty určené množstvím práce, které může koupit, hodí Smithovi jen potud, pokud tuto hodnotu směšuje s hodnotou určenou množstvím práce, které je zapotřebí k výrobě daného zboží.

Třetí skupina: Tato skupina zahrnuje podle Smitha takové surové produkty,

„na jejichž rozmnožování můžu lidská práce působit jen omezeně nebo toto působení není ani jisté.“ (Cit. dílo, sv. II, str. 115.) [Srov. čes. vyd., sv. 1, str. 233.]

Množství vlny a kůže je omezeno množstvím hospodářského zvířectva, které se chová. Avšak tyto zprvu vedlejší produkty mají už široký trh, když jej ještě dobytek sám nemá. Odbyt masa z hospodářského zvířectva je téměř vždy omezen na domácí trh, vlna a nevydělané kůže mají dokonce už na prvních stupních civilizace většinou zahraniční trhy. Dají se snadno dopravovat a jsou surovinou pro mnohé průmyslové výrobky. Proto pruinyslově pokročilé země pro ně mohou být trhem už tehdy, když je jejich domácí průmysl ještě nepotřebuje.

„V zemích, kde je málo obdělávané půdy a které jsou proto jen řídce osídleny, je cena vlny a kůže v poměru k ceně celého zvířete vždy značně vyšší než tam, kde je větší bohatství a početnější obyvatelstvo, a kde je proto í větší poptávka po mase.“ Totéž platí o „loji“. S rozvojem průmyslu a s růstem počtu obyvatelstva připadá vzestup cen dobytka vice na jeho tělo než na jeho vlnu a kůži, protože s rozvojem průmyslu a růstem počtu obyvatelstva se trh pro maso rozšiřuje, kdežto trh pro vedlejší produkty už dříve přesahoval hranice země. Avšak s rozvojem domácího průmyslu se i cena vlny atd. také poněkud zvyšuje. (Cit. dílo, sv. II, str. 115—119.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 234—236,]

Ryby. (Cit. dilo, sv. II, str.129—130.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 239.] Stoupá-li poptávka po rybách, vyžaduju její uspokojování více práce. „Za rybami se pak musí obyčejně plout do vzdálenějších končín a musí se stavět větší lodě a používat nákladnějších nástrojů všeho druh.“ Trh „lze sotva zásobit aniž se zaměstná... větší množství práce, než kolik jí bylo třeba na zásobení trhu dříve“. „Skutečná cena tohoto zboží s rozvojem civilizace tedy nutně stoupá.“ (Cit. dílo, sv. II, str. 130.) [Srov. čcs. vyd., sv. I, str. 239.]

Zde tedy určuje Smith skutečnou cenu množstvím práce nutným k výrobě zboží.

Podle Smitha musí skutečná cena rostlinných produktů (obilí atd.) s rozvojem civilizace klesat.

„Rozšiřování melioraci a obdělávání půdy nutně zvyšuje cenu všech živočišných potravin v poměru k ceně obilí, ale na druhé straně, myslím, právě tak nutně snižuje cenu rostlinných potravin. Cent, živočišných potravin zvyšuje proto, že velká ěást půdy, která je produkuje, se hodí i na pěstování obílí, a tudíž musí pozemkovému vlastníkovi vynášet takovou rentu a pachtýři takový zisk jako půda obilná. Cenu rostlinných potravin snižuje proto, že zvyšuje úrodnost půdy, a tím i množství těchto potravin. Pokrok v zemědělství vede také k zavedení mnoha nových druhů rostlinných potravin, které potřebují méně půdy než obili a nevyžadují více práce, a tak přicházejí na trh mnohem laciněji než obilí. Sem patří brambory a kukuřice... Při nerozvinutém zemědělství se mimoto mnoho druhů rostlinných potravin pěstuje v omezeném měřítku v zelinářských zahradách, přičemž se pracuje jen rýčem; ale se zdokonalováním zemědělství se pěstují na polích a obdělávají se pluhem, jako řepa, mrkev, zelí atd.“ (Cit. dílo, sv. II, str. 145—146.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 245.]

Smith vidí, že ceny průmyslového zboží všeobecně klesly všude tam,

„kde skutečná cena surovin buď vůbec nestoupla, nebo nestoupla příliš.“ (Cit. dílo, str. 149.) [Srov. čes. vyd., str. 246—247.]

Na druhé straně tvrdí, že skutečná cena práce, tj. mzda, s pokrokem výroby stoupla. Tudíž ani podle jeho názoru se ceny zboží nutně nezvyšují proto, že stoupá mzda čili cena práce, ačkoli mzda tvoří „konstituující složku přirozené ceny“, ba dokonce „dostačující ceny“, čili „nejnižší ceny, za kterou se zboží může dostat na trh“. Jak to tedy vysvětluje? Poklesem zisku? Ne. (Ačkoli připouští, že všeobecná míra s rozvojem civilizace klesá.) Nebo poklesem renty? Také ne. Říká:

„Díky lepším strojům, ǁ635ǀ větši zručnosti a účelnější dělbě a rozdělení práce, což jsou vesměs přirozené důsledky pokroku země, je třeba na výrobu každého jednotlivého předmětu mnohem menší množství práce. A i když s rozkvětem společnosti musí skutečná cena práce velmi značně stoupat, přesto značné zmenšení množství práce potřebného k výrobě každého předmětu obyčejně víc než vyrovná i sebevětší zvýšení ceny, k jakému by mohlo dojít.“ (Cit. dílo, sv. II, str. 148.) [Srov. čes. vyd., sv, I, str. 246.]

Tedy hodnota zboží klesá, protože klesá množství práce nutné k její výrobě, a klesá přesto, že skutečná cena práce stoupá. Rozumí-li se zde pod skutečnou cenou práce hodnota práce, musí zisk klesat, má-li cena zboží klesat v důsledku poklesu jeho hodnoty. Rozumí-li se však pod tím suma životních prostředků, které dělník dostává, je Smithova teze správná, dokonce i když zisk stoupá.

Že Smith všude, kde podává skutečnou analýzu, sahá k správné definici hodnoty, je vidět i na konci kapitoly, kde zkoumá otázku, proč byly vlněné látky v 16. století dražší [než v 18. století]:

Aby se zboží mohlo dostat na trh, stálo totiž mnohem větší množství práce. A když se tam dostalo, muselo se kupovat nebo směňovat za cenu mnohem většího množství prácei‘ (Cit. dílo, sv. II, str. 156.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 249.]

Chyba je zde jen ve slově cena.


[5. Smithovy názory o pohybu renty a jeho hodnocení zájmů různých společenských tříd]

Závěr kapitoly. A[dam] Smith uzavírá svou kapitolu o rentě poznámkou, že

„každé zlepšení stavu, ve kterém žije společnost, vede přímo nebo nepřímo k vzestupu skutečné pozemkové renty“. „Rozšiřování a zlepšováni obdělávané půdy má tendenci přímo ji zvyšovat. S tím, jak se zvětšuje produkt, nutně se zvyšuje podíl pozemkového vlastníka na produktu.“ (Cit. dílo, sv. II, str. 157—l58.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 250.] Vzestup „skutečné ceny těch surových produktů, jejichž zdraženi je zprvu důsledkem zdokonalení v obdělávání půdy a později příčinou dalšího rozvoje zemědělství“ — například vzestup ceny dobytka — zvyšuje předně skuteěnou hodnotu podílu pozemkového vlastníka, ale za druhé i relativní velikost tohoto podílu, protože: „po tom, co skutečná cena tohoto produktu stoupla, není na jeho výrobu třeba více práce než předtím. Proto stačí menši část tohoto produktu než dříve, aby se nahradil i s obvyklým ziskem kapitál, který zaměstnává tuto ptáci. Zbývající část produktu, která připadá pozemkovému vlastníkovi, musí být proto v poměru k celému produktu větši než předtím.“ (Cit. dílo, sv. II, str. 158—159.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 250—251.]

To je úplně stejný zpúsob, jak Ricardo vysvětluje vzestup podílu renty při zdražení obilí vypěstvaného na úrodnějších půdách. Jenže toto zdražení nevyplývá ze zdokonalení zemědělství, a proto Ricardo přichází k opačnému závěru než Smith.

Smith potom zdůrazňuje, že každý rozvoj produktivní síly práce v průmyslu přináší výhodu pozemkovému vlastníkovi.

„Všechno, co snižuje zbytečnou cenu produktů tohoto prvního druhu[g], zvyšuje cenu produktů druhého druhu[h].“ Dále, s každým růstem skutečného bohatství společnosti se zvětšuje počet obyvatelstva, se zvětšením počtu obyvatelstva se zvětšuje poptávka po zemědělských produktech, a tím i kapitál zaměstnaný v zemědělství „a s růstem produktu roste i renta“. A naopak, všechny opačné okolnosti, které brzdi růst všeobecného bohatství, vedou k poklesu renty, a tudíž k zmenšení skutečného bohatství pozemkového vlastníka. (Cit. dilo, sv. II, str. 159—160.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 251.]

Z toho Smith vyvozuje, že zájmy landlordů (pozemkových vlastníků) jsou vždy v souladu se „všeobecnými zájmy společnosti“. Totéž platí i o dělnících. (Cit. dílo, sv. II, str. 161—162.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 252—253.] Přesto je Smith natolik čestný, že zde dělá rozdíl:

„Z rozkvětu společnosti může třída pozemkových vlastníků získat víc než oni“ (tj. dělnici), „zato žádná třída společnosti netrpí úpadkem společnosti tak hrozně jako třída dělníků.“ (Cit. dilo, str. 162.) [Srov. čes. vyd., str. 252.]

Zájmy kapitalistů (průmyslníků a obchodníků) naproti tomu nejsou totožné se

„všeobecnými zájmy společnosti“. (Cit. dílo, sv. II, str. 163.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 253.] „Zvláštní zájmy těch, kteří používají svého kapitálu v některém odvětví obchodu nebo průmyslu, jsou vždy v jistém směru odlišné od zájmů společnosti, ba bývají s nimi přímo v rozporu.“ (Cit. dílo, sv. II, str. 164—l65.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 253.] „...[Je to] třída lidi, jejichž zájmy ǁ636ǀ se nikdy zcela neshodují se zájmy společnosti, lidí, kteří mají zpravidla zájem, aby společnost klamali a dokonce ji poškozovali, a kteří ji také už nejednou oklamali a poškodili.“ (Cit. dilo, sv, II, str. 165.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 253.][80] ǀ636ǁ




__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. renta ze zlepšené půdy. (Pozn. red.)

b — v jedné osobě. (Pozn. red.)

c — nutná, nezbytná podmínka. (Pozn. red.)

d — tj. z produktu půdy, která leží ve větši vzdálenosti od trhu. (Pozn. red.)

e Viz zde v tomto svazku. (Pozn. red.)

f Viz tabulka zde. (Pozn. red.)

g — tj. průmyslových produktů. (Pozn. red.)

h — tj. zemědělských produktů. (Pozn. red.)


76 Marx má na mysli Rodbertusovu tezi, že do výrobních nákladů zemědělských produktů nevchází hodnota suroviny. Viz tento svazek kap. 8, odd. 4, zde.

77 Slova uvedená v závorce vsunul Marx dodatečně, až když napsal pasáž o Smithových a Ricardových názorech na rentu z domů (na str. 641 svého rukopisu).

78 Oba citáty ze Smitha, uvedené v této pasáži, nepřevzal Marx z Garnierova francouzského překladu, nýbrž ze 3. vydání Ricardovy knihy „On the principles. . .“ (Londýn 1821, str. 227 a 229—230). [Srov. čes. vyd., str. 149— 151.]

79 Marx zde má na mysli Ricardovy názory uvedené v 3. vydání jeho knihy „On the principles...“ (Londýn 1821, str. 230). [Srov. čes. vyd., str. 151.]

80 V rukopisu pak následuje pasáž, v níž Marx rozebírá Ricardovy poznámky o jeho vlastních názorech na rentu. Tato část, která je od předcházejícího textu oddělena čarou, je doplňkem ke kapitolám, v nichž Marx zkoumá Ricardovu teorii renty. Obsahově patří do 13. kapitoly, kde byla také uvedena (v tomto svazku viz zde).

Po této pasáži následuje v rukopisu doplněk (v kulatých závorkách) k rozboru Ricardovy teorie cen nákladů, který podává Marx v 10. kapitole. Tento doplněk byl proto zařazen do 10. kapitoly (v tomto svazku viz zde).