Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Teorie o nadhodnotě II



[Kapitola patnáctá]

Ricardova teorie nadhodnoty

[A. Souvislost mezi Ricardovými představami o nadhodnotě a jeho názory o zisku a rentě]

[1. Směšování zákonů nadhodnoty se zákony zisku u Ricarda]

ǁ636ǀ Ricardo nikde nezkoumá samostatně a odděleně od jejích zvláštních forem — zisku (úroku) a renty. Proto se jeho úvahy o organickém složení kapitálu, které má tak základní význam, omezují na rozdíly v organickém složení kapitálu, přejaté od A[dama] Smitha (vlastně od fyziokratů), a to v té podobě, jak vyplývají z procesu oběhu (fixní kapitál a oběžný kapitál), přičemž se nikde nedotýká rozdílů v organickém složení uvnitř vlastního procesu výroby a dokonce o nich ani neví. Z toho vyplývají jeho směšování hodnoty a ceny nákladů, jeho nesprávná teorie renty a jeho nesprávné zákony o příčinách stoupání a klesání míry zisku atd.

Zisk a nadhodnota jsou totožné jen potud, pokud je zálohovaný kapitál totožný s kapitálem vydaným přímo na mzdu. (Renta zde nepřichází v úvahu, protože nadhodnotu si tu zprvu úplně přivlastňuje kapitalista, přičemž je lhostejné, jakou část z ní musí potom odevzdat svým společníkům. Vždyť i sám Ricardo chápe rentu jako osamostatněnou část, která se oddělila od zisku.) Ve svých úvahách o zisku a mzdě abstrahuje pak Ricardo i od konstantní části kapitálu, která se nevydává na mzdu. Zkoumá věc tak, jako by se celý kapitál vydával přímo na mzdu. Potud tedy zkoumá nadhodnotu, a ne zisk a potud lze tudíž u něho mluvit o teorii nadhodnoty. Na druhé straně však myslí, že mluví o zisku jako takovém, a skutečně se u něho všude projevují hlediska, která vycházejí z předpokladu, že jde o zisk, a ne o nadhodnotu. Tam, kde správně vykládá zákony nadhodnoty, překrucuje je tím, že je formuluje přímo jako zákony zisku. Na druhé straně chce ukázat zákony zisku bezprostředně, bez mezičlánků, jako zákony nadhodnoty.

Mluvíme-li tedy o Ricardově teorii nadhodnoty, mluvíme o jeho teorii zisku, pokud směšuje zisk s nadhodnotou, tj. pokud zkoumá zisk jedině ve vztahu k variabilnímu kapitálu, k té části kapitálu, která se vynakládá na mzdu. O tom, co říká o zisku na rozdíl od nadhodnoty, pojednáme později.

Okolnost, že nadhodnotu lze zkoumat jedině ve vztahu k variabilnímu kapitálu, ke kapitálu vynaloženému bezprostředně na mzdu — a bez poznání nadhodnoty není možná žádná teorie zisku —‚ tkví tak hluboko v samé podstatě věci, že Ricardo bere celý kapitál jako variabilní kapitál a abstrahuje od konstantního kapitálu, i když se o něm tu a tam zmiňuje jako o zálohách.

ǁ637ǀ Ricardo říká (v kapitole XXVI „O hrubém a čistém důchodu“), že existují

„taková odvětvi, v nichž zisky jsou úměrné kapitálu, a ne množství použité práce“. ([„On the principles...“ ‚ 3. vyd.] str. 48.) [Srov. čes. vyd., str. 251]

Nač se redukuje celé Ricardovo učení o průměrném zisku (na němž se zakládá jeho teorie renty), ne-li na tvrzení, že zisky jsou „úměrné kapitálu, a ne množství použité práce“? Kdyby byly „úměrné množství použité práce“, vynášely by stejné kapitály velmi nestejné zisky, protože jejich zisk by se rovnal nadhodnotě vytvořené v jejich vlastním odvětví, ale tato nadhodnota nezávisí na velikosti kapitálu vůbec, nýbrž na velikosti variabilního kapitálu čili na „množství použité práce“. Co tedy má znamenat, že se některému zvláštnímu použití kapitálu, zvláštním odvětvím výroby výjimečně připisuje, že zisky jsou v nich úměrné velikosti vloženého kapitálu, a ne množství použité práce? Při dané míře nadhodnoty musí masa nadhodnoty u určitého kapitálu záviset vždy na množství použité práce, a ne na absolutní velikosti kapitálu. Na druhé straně, při dané průměrné míře zisku musí masa zisku vždy záviset na velikosti použitého kapitálu, a ne na množství použité práce.

Ricardo výslovně mluví o odvětvích, jako je

„lodní doprava, zahraniční obchod se vzdálenými zeměmi a výroba, která vyžaduje nákladné stroje.‘ (Cit. dilo, str. 418.) [Srov. čes. vyd., str. 251.]

To znamená, že mluví o odvětvích, která používají poměrně mnoho konstantního a málo variabilního kapitálu. Jsou to zároveň odvětví, v nichž je ve srovnání s jinými odvětvími celková masa zálohovaného kapitálu velká, jinými slovy, v nichž lze podnikat jedině s pomocí velkých kapitálů. Při dané míře zisku závisí masa zisku vůbec na velikosti zálohovaných kapitálů. To však nikterak neodlišuje odvětví, v nichž se používá velkých kapitálů a mnoho konstantního kapitálu (to jde vždy jedno s druhým), od odvětví, v nichž se používá malých kapitálů, nýbrž je jen aplikací teze, že stejně velké kapitály vynášejí stejně velké zisky, tj. že větší kapitál vynáší větší zisk než menší kapitál. S „množstvím použité práce“ to nemá nic společného. Ale to, je-li míra zisku vůbec velká nebo malá, závisí skutečně na celkovém množství práce zaměstnané kapitálem celé třídy kapitalistů, na relativním množství použité nezaplacené práce, a konečně na poměru mezi kapitálem vynaloženým na práci a kapitálem, který se pouze reprodukuje jako podmínka výroby.

Ricardo sám polemizuje proti názoru A[dama] Smitha, že vyšší míra zisku v zahraničním obchodě, že

„vysoké zisky, jichž jednotliví obchodníci v zahraničním obchodě někdy dosahují, zvýší všeobecnou míru zisku v zemi.“ (Cit. dílo, kapitola VII „O zahraničním obchodě“, str. 132.) [Srov. čes. vyd., str. 98.]

Říká:

„Tvrdí, že k rovnosti zisků dochází všeobecným zvýšením zisků, a já jsem toho názoru, že zisky zvýhodněného odvětví klesnou rychle na všeobecnou úroveň.“ (Cit. dílo, str. 132—133.) [Srov. čes. vyd., str. 99.]

Nakolik jsou správné jeho názory, že mimořádné zisky (nejsou-li způsobeny vzestupem tržní ceny nad hodnotu), přes vyrovnávání nezvyšují všeobecnou míru zisku, nakolik je dále správný jeho názor, že zahraniční obchod a rozšíření trhu nemohou zvýšit míru zisku, uvidíme později. Připustíme-li však, že jeho názor je správný, připustíme-li vůbec „rovnost zisků“, jak může rozlišovat mezi odvětvími, „v nichž jsou zisky úměrné kapitálu“, a jinými odvětvími, v nichž jsou zisky „úměrné množství použité práce ?“

V citované kapitole XXVI „O hrubém a čistém důchodu“ Ricardo říká:

„Připouštím, že v zemědělství, jak vyplývá z povahy renty, daný kapitál vložený do kterékoli půdy kromě té, která se začala obdělávat naposledy, uvádí do pohybu větší množství práce než týž kapitál vložený do průmyslu a do obchodu.“ (Cit. dílo, str. 419.) [Srov. čes. vyd., str. 251.]

Celá tato věta je nesmysl. Předně se na půdě, která se začala obdělávat naposledy, používá — podle Ricarda, většího množství práce než na všech ostatních pozemcích. Podle jeho názoru z toho také vzniká renta na ostatních pozemcích. Jak tedy může daný kapitál uvádět na všech ostatních pozemcích kromě půdy, která se začala obdělávat naposledy, do pohybu větší množství práce než v průmyslu a obchodě ? To, že produkt z lepších pozemků má vyšší tržní hodnotu, než je jeho individuální hodnota podmíněná množstvím práce, které zaměstnává kapitál použitý na obdělávání těchto pozemků, není přece totožné s tím, že tento kapitál „uvádí do pohybu větší muožství práce než týž kapitál vložený do průmyslu a do obchodu“? Bylo by ovšem správné, kdyby byl Ricardo řekl, že — bez ohledu na rozdíly v úrodnosti pozemků — renta vůbec vzniká z toho, že zemědělský kapitál uvádí do pohybu v poměru ke konstantní části kapitálu větší množství práce než průměrný kapitál v nezemědělské výrobě.

ǁ638ǀ Ricardo nevidí, že při dané nadhodnotě existují příčiny, které mohou zisk zvyšovat nebo snižovat, vůbec ovlivňovat. Protože ztotožňuje nadhodnotu se ziskem, je důsledný, snaží-li se dokázat, že vzestup a pokles míry ziskuje podmíněn jedině okolnostmi, které vyvolávají vzestup nebo pokles míry nadhodnoty. Nevidí dále — nehledě na okolnosti, které při dané mase nadhodnoty ovlivňují míru zisku, i když neovlivňují masu zisku — že míra zisku závisí na mase nadhodnoty, a ne na míře nadhodnoty. Je-li míra nadhodnoty, nadpráce, dána, závisí masa nadhodnoty na organickém složení kapitálu, tj. na počtu dělníků, které zaměstnává kapitál dané hodnoty, například 100 liber št. Je-li dáno organické složení kapitálu, závisí masa nadhodnoty na míře nadhodnoty. Určují ji tedy dva faktory: počet současně zaměstnaných dělníků a míra nadpráce. Zvětšuje-li se kapitál, ať už je jeho organické složení jakékoli, pak — za předpokladu, že toto složení se při zvětšování kapitálu nemění — ‚ se masa nadhodnoty zvětšuje. To však nic nemění na tom, že u kapitálu dané hodnoty, například 100, zůstává masa nadhodnoty stejná. Rovná-li se v daném případě 10, při 1000 librách št. se bude rovnat 100, ale poměr se tím nezmění.

˂Ricardo píše:˃

„V témž odvětví nemůže existovat dvojí míra zisku; a proto, je-li hodnota produktu v různém poměru ke kapitálu, bude různá renta, a ne zisk.“ (Cit. dílo, kapitola XII „Pozemková daň“, str. 212—213.) [Srov. čes. vyd., str. 141.]

To platí jen o normální míře zisku „v témž odvětví“. Jinak je to v přímém rozporu s větou citovanou výše[a]:

„Směnná hodnota všeho zboží — ať jsou to průmyslové výrobky nebo produkty dolů nebo výrobky zendělské — nikdy není určována nejmenším množstvím práce, dostačujícím k jejich výrobě za mimořádně příznivých okolností, které mají jen ti, kdo používají zvláštních výrobních možností. Naopak, je určována největším množstvím práce, nutně vynakládaným na jeho výrobu těmi, kdo nemají žádné takové možnosti a pokračují ve výrobě za nejméně příznivých okolnosti, jimiž rozumíme tahové okolnosti, za nichž je nutno pokračovat ve výrobě, aby bylo vyrobeno potřebné množství produktů.“ (Cit.dílo, kapitola II „O rentě“,str. 60—61.) [Srov. čes. vyd., str. 58.]

V kapitole XII „Pozemková daň“ uvádí Ricardo mimochodem proti Sayovi tuto námitku — a z ní je vidět, jak Angličan má vždy přísně na zřeteli ekonomické rozdíly, zatímco člověk z kontinentu na ně neustále zapomíná:

„Podle předpokladu pana Saye ‚zvýší majitel půdy svou pílí, spořivostí a obratností svůj roční důchod o 5000 franků‘. Ale vždyť majitel půdy nemůže uplatnit svou píli, spořivost a zručnost, nehospodaří-li na své půdě sám; ale hospodaří-li sám, pak tato zlepšení uskutečňuje jako kapitalista a pachtýř, a ne jako majitel půdy, Je nemyslitelné, že by mohl zvýšit výnos svého hospodářství nějakou zvláštní zručností“ ˂tedy i se „zručností“ je to víceméně fráze>, „aniž nejdříve zvětšil množství kapitálu, kterého v něm používá.“ (Cit. dilo, str. 209.) [Srov. čes. vyd.‚ str. 139.]

V kapitole XIII „Daně na zlato“ (důležité pro Ricardovu teorii peněz) podává Ricardo několik doplňků či dalších určení o tržní ceně a přirozené ceně. Vyúsťují v to, že vyrovnání obou těchto cen nastává rychleji nebo pomaleji podle toho, zda dané odvětví dovoluje rychlejší nebo pomalejší zvětšení nebo zmenšení poptávky, což je opět totéž jako rychlejší nebo pomalejší příliv nebo odliv kapitálu do jednoho nebo z jednoho z uvedených odvětví. Pokud jde o Ricardovy názory na pozemkovou rentu, vytýkalo se mu z mnoha stran (Sismondi aj.), že přehlíží nesnáze, které jsou spojeny se stažením kapitálu u pachtýře používajícího mnoho fixního kapitálu atd. (Dějiny Anglie od roku 1815 do roku 1830 to dokazují ve velké míře.) I když je tato námitka správná, netýká se vůbec jeho teorie, nechává ji naprosto nedotčenu, neboť zde jde vždy jen o více či méně rychlé nebo pomalé působení ekonomického zákona. Ale zcela jinak je tomu s opačnou námitkou, která se týká použití nového kapitálu na nových pozemcích. Ricardo předpokládá, že k tomu může dojít bez zásahu pozemkového vlastníka, že kapitál zde působí v takovém prostředí, ǁ639ǀ ve kterém jeho pohyb nenaráží na odpor. To je však od základu nesprávné. Aby dokázal tento předpoklad, aby dokázal, že to tak je tam, kde jsou kapitalistická výroba a pozemkové vlastnictví už rozvinuté, Ricardo předpokládá vždy takové případy, kde pozemkové vlastnictví, ať už fakticky nebo právně, neexistuje a kde ani kapitalistická výroba, alespoň v samém zemědělství, se ještě nerozvinula.

Pokud jde o právě vzpomenuté teze, znějí takto:

„Zdanění zboží nebo těžkosti při jejich výrobě nakonec vždy působí zvýšení jejich cen. Ale doba, která uplyne, než se tržní cena přizpůsobí přirozené ceně, závisí jak na povaze samého zboží, tak na možnosti rychle snížit jeho množství. Kdyby množství zdaněného zboží nebylo možno snížit, kdyby například pachtýř nebo výrobce klobouků nemohli převést svůj kapitál do jiného odvětvi, neměl by pokles jejich zisků pod všeobecnou úroveň, způsobený daní, žádné důsledky. Pokud by se poptávka po jejich zboží nezvětšila, nemohli by nikdy zvýšit tržní cenu obilí a klobouků na úroveň jejich zvýšené přirozené ceny. Jejich hrozby, že přestanou podnikat ve svém oboru a převedou své kapitály do jiných odvětví, kde jsou výhodnější podmínky, by každý pokládal za prázdné, neuskutečnitelné, a proto by nemohli zvýšit cenu svého zboží snížením jeho výroby. Avšak množství zboží jakéhokoli druhu lze zmenšit, a lze převést kapitál z méně výnosných odvětví do výnosnějších, í když různě rychle. Čim rychleji lze beze škody pro výrobce zmenšit nabídku toho či onoho zboží, tím rychleji stoupne jeho cena, když se v důsledku zdanění nebo z jakékoli jiné příčiny zvětšily těžkosti při jeho výrobě.“ (Cit. dílo, str. 214—2l5.) [Srov. čes. vyd., str. 142]

„Shoda tržních a přirozených cen všeho zboží závisí vždy na tom, jak snadno lze zvětšit nebo zmenšit jeho nabídku. Jde-li o zlato, domy, práci či o některé jiné věci, nemůže k tomu za určitých okolností dojít rychle. Jinak však je tomu se zbožím, které se spotřebovává a znovu rok co rok vyrábí, jako například klobouky, obuv, obilí a sukno. Jejich množství lze v případě nutnosti omezit, a není třeba dlouhé doby, aby jejich nabídka poklesla úměrně zvýšeným nákladům na jejich výrobu.‘ (Cit. dílo, str. 220—221.) [Srov. čes. vyd., str. 145—146.]

[2. Různě případy změny míry zisku]

V téže kapitole XIII „Daně na zlato“ Ricardo říká:

„Renta není tvorbou bohatství, ale jen jeho přesunutím.“ (Cit. dílo, str. 221.) [Srov. čes. vyd., str. 146.]

Je zisk tvorbou bohatství, či není spíš přesunutím nadpráce od dělníka ke kapitalistovi? Ani mzda není ve skutečnosti tvorbou bohatství. Není však ani jeho přesunutím. Je přivlastňováním části produktu práce těmi, kdo ho vyrobili.

V téže kapitole Ricardo říká:

Daň ze surových produktů získávaných z povrchu země dopadá... na spotřebitele a nijak se nedotýká renty; rentu může ovlivnit jen v případě, že se touto dani zmenší fond určený k vydržování práce, a tím se sníží mzdy, zmenší počet obyvatel a poklesne i poptávka po obilí.“ (Cit. dílo, str. 221.) [Srov. čes. vyd., str. 146.]

Zda má Ricardo pravdu, když tvrdí, že „daň ze surových produktů získávaných z povrchu země“ nedopadá na pozemkového vlastníka ani na pachtýře, nýbrž na spotřebitele, nás tu nezajímá. Tvrdím však, že má-li pravdu, může taková daň zvýšit rentu, kdežto on si myslí, že ji nechá nedotčenu, kromě případu, kdy taková daň zdražením životních prostředků atd. sníží kapitál, počet obyvatel a poptávku po obilí atd. Ricardo si totiž představuje, že zdražení surových produktů se dotýká míry zisku jen potud, pokud zdražuje životní prostředky dělníků. A zde je správné, že zdražení surových produktů se jedině tímto způsobem může dotknout míry nadhodnoty, a tudíž samé nadhodnoty, a tím tedy i míry zisku. Avšak za předpokladu, že nadhodnota je daná, zdražení „surových produktů získávaných z povrchu země“ by zvýšilo hodnotu konstantního kapitálu ve srovnání s variabilním, zvětšilo by poměr konstantního kapitálu k variabilnímu, a tím by snížilo míru zisku, a tudíž zvýšilo rentu. Ricardo vychází z názoru, ǁ640ǀ že pokud se zdražení nebo zlevnění surového produktu nedotýká mzdy, nedotýká se ani zisku; soudí totiž ˂s výjimkou jednoho místa, k němuž se později vrátíme˃, že míra [zisku] zůstává stejná, ať hodnota zálohovaného kapitálu klesá nebo stoupá. Vzrůstá-li hodnota zálohovaného kapitálu, vzrůstá i hodnota produktu a stejně vzrůstá i ta část produktu, která tvoří nadvýrobek, tj. zisk. Při poklesu hodnoty zálohovaného kapitálu je tomu opačně. To je správné jedině v případě, když se — at už v důsledku zdražení surovin, zdanění atd. — hodnota variabilního a konstantního kapitálu mění ve stejném poměru. V tomto případě zůstává míra [zisku] stejná, protože nedošlo ke změně v organickém složení kapitálu. A dokonce i v tomto případě se musí předpokládat to, k čemu dochází při změnách přechodného charakteru, tj. že mzda zůstává nezměněna, ať se surový produkt zdražuje nebo zlevňuje (mzda tudíž zůstává nezměněna bez ohledu na to, zda se její užitná hodnota při dané, neměnící se hodnotě zvyšuje nebo snižuje).

Možné jsou tyto případy:

Především dva hlavní rozdíly:

A. V důsledku změny ve způsobu výroby mění se poměr mezi masami používaného konstantního a variabilního kapitálu. V tomto případě zůstává míra nadhodnoty stejná za předpokladu, že se mzda nemění pokud jde o její hodnotu ˂tj. pokud jde o pracovní dobu (kterou představuje)˃. Sama nadhodnota však podléhá změně, jestliže se mění počet dělníků zaměstnaných stejným kapitálem, tj. jestliže se mění variabilní kapitál. Dojde-li v důsledku změny ve způsobu výroby k relativnímu zmenšení konstantního kapitálu, zvýší se nadhodnota, a tudíž i míra zisku. V opačném případě je tomu naopak.

Zde se stále předpokládá, že hodnota pro tanto[b], například na 100 [naturálních] jednotek konstantního i variabilního kapitálu zůstává stejná.

V tomto případě není možné, aby změna ve způsobu výroby postihla ve stejné míře konstantní i variabilní kapitál, tj. aby se konstantní i variabilní kapitál — beze změny hodnoty [zboží, která do nich vcházejí] — musel stejnoměrně zvětšovat nebo zmenšovat. Nutnost zmenšení nebo zvětšení konstantního a variabilního kapitálu souvisí zde totiž vždy se změnou v produktivitě práce. Změna ve způsobu výroby má právě rozdílný, a ne stejnoměrný účinek na konstantní a variabilní kapitál, což nemá nic společného s tím, zda se při daném organickém složení kapitálu — musí vynakládat velký nebo malý kapitál.

B. Způsob výroby se nemění. Změna v poměru mezi konstantním a variabilním kapitálem nastává při nezměněných relativních masách těchto kapitálů (takže každý z nich tvoří stejně jako dříve stejnou alikvotní část celkového kapitálu) v důsledku změny hodnoty zboží, která vcházejí do konstantního nebo variabilního kapitálu.

Zde mohou nastat tyto případy:

[1.] Hodnota konstantního kapitálu se nemění, hodnota variabilního kapitálu vzrůstá nebo klesá. To by se vždy odrazilo na nadhodnotě, a tím i na míře zisku.

[2.] Hodnota variabilního kapitálu se nemění, hodnota konstantního kapitálu vzrůstá nebo klesá. Míra zisku by potom v prvním případě klesla, v druhém by stoupla.

[3.] Klesá-li hodnota konstantního i variahilního kapitálu současně, ale v nestejném poměru, pak hodnota jednoho v poměru k hodnotě druhého vzrůstá nebo klesá.

[4.] hodnota konstantního i variabilního kapitálu se mění stejnoměrně ať už obě tyto hodnoty vzrůstají nebo klesají. Jestliže hodnota obou vzrůstá, míra zisku klesá, ale ne proto, že vzrůstá hodnota konstantního kapitálu, nýbrž proto, že vzrůstá hodnota variabilního kapitálu a v důsledku toho klesá nadhodnota (neboť vzrůstá jen hodnota variabilního kapitálu, ačkoli tento kapitál uvádí do pohybu týž počet dělníků jako předtím, a snad i menší). Jestliže hodnota obou těchto částí kapitálu klesá, míra zisku stoupá, ale ne proto, že klesá hodnota konstantního kapitálu, nýbrž proto, že klesá hodnota variabilního kapitálu, a tudíž vzrůstá nadhodnota.

C. Změna ve způsobu výroby a změna v hodnotě prvků, které tvoří konstantní nebo variabilní kapitál. Zde může jedna změna paralyzovat druhou změnu, jestliže například masa konstantního kapitálu vzrůstá, zatímco jeho hodnota klesá nebo zůstává stejná (a tudíž — pro tanto, na 100 [naturálních] jednotek klesá), anebo když masa konstantního kapitálu klesá, ale jeho hodnota buď zůstává stejná (a tudíž pro tanto vzrůstá), nebo vzrůstá [například] v témž poměru. V tomto případě by nenastala v organickém složení kapitálu žádná změna. Míra zisku by zůstala nezměněna. S výjimkou zemědělského kapitálu nemůže však nikdy dojít k tomu, aby se masa konstantního kapitálu proti variabilnímu kapitálu snížila, zatímco jeho hodnota vzrostla.

Takovýto paralyzující vliv jedné změny na druhou není možný u variabilního kapitálu (při nezměněné reálné mzdě).

S výjimkou tohoto jediného případu je tedy možné jen to, že hodnota a masa konstantního kapitálu současně klesají nebo stoupají v poměru k variabilnímu kapitálu, že tudíž hodnota konstantního kapitálu v poměru k variabilnímu kapitálu bezpodmínečně vzrůstá nebo klesá. Tento případ jsme už rozebrali. Jestliže obě ěásti klesají nebo vzrůstají, i když souěasně, ǁ641ǀ ale v nestejném poměru, vede to — podle předpokladu — vždy k tomu, že hodnota konstantního kapitálu v poměru k variabilnímu vzrůstá nebo klesá.

To zahrnuje i druhý případ. Vzrůstáli totiž masa konstantního kapitálu, masa variabilního kapitálu se relativitě zmenšuje a naopak.Stejně je tomu i s hodnotou. ǀ641ǁ

[3. Protikladné změny v hodnotě konstantního a variabilního kapitálu a jejich vliv na míru zisku]

ǁ642ǀ K případu C (str. 640) je třeba ještě poznamenat

Je možné, že mzda vzrůstá, ale konstantní kapitál klesá co do hodnoty, ale ne co do masy. Kdyby si tento vzrůst a pokles na obou stranách odpovídal, mohla by míra zisku zůstat nezměněna. Rovná-li se například konstantní kapitál 60 librám št., mzda 40 librám št. a míra nadhodnoty 50%, rovná se produkt 120 librám št. a míra zisku 20 %. Kdyby pak konstantní kapitál poklesl na 40 liber št., ačkoli jeho masa by se nezměnila, a kdyby se mzda zvýšila na 60 liber št. a nadhodnota klesla z 50 % na 331/3 %‚ produkt by se podle toho měl rovnat 120 librám št. a míra zisku 20 [%]. To je nesprávné.

Podle předpokladu se celková hodnota vytvořená vynaloženým množstvím [živé] práce rovná 60 librám št. Kdyby tedy mzda stoupla na 60 liber št., rovnala by se nadhodnota, a v důsledku toho i míra zisku nule. Kdyby se mzda nezvýšila tak vysoko, zpusobil by přesto každý její vzestup pokles nadhodnoty. Kdyby mzda stoupla na 50 liber št., rovnala by se nadhodnota 10 librám št.; kdyby mzda stoupla na 45 liber št., rovnala by se nadhodnota 15 librám št. atd. Buď jak buď, klesla by tedy nadhodnota a míra zisku stejnou měrou. Nadhodnotu a míru zisku tu totiž měříme celkovým kapitálem, který zůstává beze změny. U kapitálů stejné velikosti (máme na mysli celkový kapitál) musí míra zisku bezpodmínečně stoupat nebo klesat nikoli se vzestupem nebo poklesem míry nadhodnoty, nýbrž se vzestupem nebo poklesem absolutní masy nadhodnoty.

Kdyby v uvedeném případě cena lnu [který představuje konstantní kapitál] natolik poklesla, že jeho masa upředená týmž počtem dělníků by se dala koupit za 40 liber št., měli bychom:

Konstantní
kapitál
Variabilní
kapitál
Nadhodnota
Hodnota
produktu
Zálohovaný
kapitál
Míra
zisku
——————————————————————————————————————————————————
40
50
10
100
90
111/2 %

Míra zisku by tu klesla pod 20 %.

Kdyby se hodnota konstantního kapitálu snížila na 30 liber št., měli bychom:

Konstantní
kapitál
Variabilní
kapitál
Nadhodnota
Hodnota
produktu
Zálohovaný
kapitál
Míra
zisku
——————————————————————————————————————————————————
30
50
10
90
80
121/2 %

Při poklesu hodnoty konstantního kapitálu na 20 liber št. bychom měli:

Konstantní
kapitál
Variabilní
kapitál
Nadhodnota
Hodnota
produktu
Zálohovaný
kapitál
Míra
zisku
——————————————————————————————————————————————————
20
50
10
80
70
142/7 %

Za našeho předpokladu pokles hodnoty konstantního kapitálu paralyzuje vzestup hodnoty variabilního kapitálu vždy jen částečně. Za tohoto předpokladu nemůže pokles hodnoty konstantního kapitálu nikdy úplně paralyzovat vzestup hodnoty variabilního kapitálu, protože má-li se míra zisku rovnat 20 %‘ musí se 10 liber št. nadhodnoty rovnat 1/5 celkového zálohovaného kapitálu. Avšak v daném případě, kdy se variabilní kapitál rovná 50 librám št., je to možné jen tehdy, když se konstantní kapitál rovná nule. Jestliže naproti tomu předpokládáme, že variabilní kapitál by vzrostl jen na 45 liber št., nadhodnota by se rovnala 15 librám št. A když přitom předpokládáme, že konstantní kapitál klesne na 30 liber št., dostaneme toto:

Konstantní
kapitál
Variabilní
kapitál
Nadhodnota
Hodnota
produktu
Zálohovaný
kapitál
Míra
zisku
——————————————————————————————————————————————————
30
45
15
90
75
20 %

V tomto případě by se tedy oba pohyby vzájemně úplně paralyzovaly.

ǁ643ǀ Předpokládejme dále takovýto případ:

Konstantní
kapitál
Variabilní
kapitál
Nadhodnota
Hodnota
produktu
Zálohovaný
kapitál
Míra
zisku
——————————————————————————————————————————————————
20
45
15
80
65
231/13 %

V tomto případě by tedy míra zisku mohla stoupnout dokonce i při poklesu nadhodnoty[c], protože pokles hodnoty konstantního kapitálu je nepoměrně větší. Se stejným kapitálem 100 liber št. by mohl být zaměstnán i při vzestupu mzdy a poklesu míry nad hodnoty větší počet dělníků. Sama nadhodnota, a v důsledku toho i zisk, by i při poklesu míry nadhodnoty vzrostla, protože by vzrostl počet dělníků. Uvedený poměr 20c + 45v dává nám totiž při vynaložení kapitálu 100 liber št. tento poměr:

Konstantní
kapitál
Variabilní
kapitál
Nadhodnota
Hodnota
produktu
Zálohovaný
kapitál
Míra
zisku
——————————————————————————————————————————————————
3010/13
693/13
231/13
1231/13
100
231/13 %

Poměr mezi mírou nadhodnoty a počtem dělníků se tu stává velmi důležitým. Ricardo jej nikdy nebere v úvahu. ǀ643ǁ

*

ǁ641ǀ Je jasné, že to, co jsme zde zkoumali jako změnu v organickém složení jednoho kapitálu, může se právě tak projevit jako rozdíl v organickém složení mezi různými kapitály, mezi kapitály v různých odvětvích výroby.

Za prvé: místo změny v organickém složení jednoho kapitálu budeme mít rozdíl v organickém složení různých kapitálů.

Za druhé: [místo] změny organického složení vyvolané změnou hodnoty ve dvou částech jednoho kapitálu budeme mít právě takový rozdíl v hodnotě surovin a strojů, kterých používají různé kapitály. Pro variabilní kapitál to neplatí, protože předpokládáme, že mzda je v různých odvětvích výroby stejná. Rozdíl v hodnotě různých pracovních dní v různých odvětvích výroby s tím nemá nic společného. Je-li práce zlatníka dražší než práce dělníka, je i nadbytečná pracovní doba zlatníka ve stejném poměru dražší než nadbytečná pracovní doba dělníka.[81] ǀ641ǁ

[4. Směšování cen nákladů s hodnotou v Ricardově teorii zisku]

ǁ641ǀ V kapitole XV „Daně ze zisků“ Ricardo říká:

„Daně ze zboží, která obvykle označujeme jako přepychová, doléhají pouze na jejich spotřebitele... Avšak daně z nutných životních prostředků nedoléhají na spotřebitele v tom poměru, v jakém je spotřebovávají, nýbrž často v poměru mnohem vyšším.“ Například daň z obilí [nedoléhá na továrníka jen v té míře, v jaké spotřebovává obilí, ale v té míře, v jaké zdražení obilí zvyšuje mzdu]. „Mění míru zisku z kapitálu. Všechno, co zvyšuje mzdy, snižuje zisk z kapitálu. Proto každá daň ze zboží, které spotřebovává dělník, má tendenci snižovat míru zisku.“ (Cit. dílo, str. 231.) [Srov. čes. vyd., str. 152.]

Daně doléhající na spotřebitele jsou zároveň daněmi doléhajícími na výrobce, pokud předmět daně nevchází jen do individuální spotřeby, nýbrž i do průmyslové spotřeby, nebo pokud vchází jen do průmyslové spotřeby. To však neplatí jen o nutných životních prostředcích, které spotřebovávají dělníci. Platí to o všech materiálech, které průmyslově spotřebovávají kapitalisté. Každá taková daň snižuje míru zisku, protože zvyšuje hodnotu konstantního kapitálu v poměru k variabilnímu kapitálu.

Dejme tomu, že by například byla uvalena daň na len nebo na vlnu. ǁ642ǀ Cena lnu se zvýší. Přadlák lnu nemůže tudíž s kapitálem 100 koupit totéž množství lnu jako dříve. Protože způsob výroby se nezměnil, potřebuje přadlák lnu totéž množství dělníků jako dříve, aby upředl totéž množství lnu. Avšak len má v poměru ke kapitálu vydanému na mzdu větší hodnotu než dříve. Míra zisku tudíž klesne. Vzestup ceny lněné příze mu tedy nijak nepomůže. Absolutní výše této ceny je pro něho úplně lhostejná. Jde zde jedině o přebytek ceny produktu nad cenou zálohovaného kapitálu. Kdyby přadlák lnu chtěl zvýšit cenu celkového produktu nejen v tom rozsahu, v jakém se zvýšila cena lnu, nýbrž tak, aby mu stejné množství příze vyneslo stejný zisk jako dříve, pak by poptávka, která už poklesla v důsledku vzestupu ceny suroviny na přízi, v důsledku umělého zvýšení ceny příze způsobeného zvýšením zisku poklesla ještě více. Přestože míra zisku je v průměru daná, není tato přirážka v takovýchto případech možná.[82] ǀ642ǁ

ǁ643ǀ V kapitole XV „Daně ze zisků“ Ricardo říká:

„V jedné z předcházejících částí tohoto díla jsme zkoumali, jak děleni kapitálu na fixní a oběžný, nebo lépe, na trvalý a pomíjející, působí na ceny zboží. Ukázali jsme, že dva továrnici mnohou používat naprosto stejné sumy kapitálu a také z něho mohou mít naprosto stejnou sumu zisku, ale že své zboží budou prodávat za úplné jiné sumy peněz podle toho, zda se kapitály, kterých používají, spotřebovávají a reprodukují rychle nebo pomalu. Jeden z nich může své zboží prodávat za 4000 liber št., druhý za 10 000 liber št. a oba mohou používat kapitálu 10 000 liber št. a dosahovat 20 % zisku, tj. 2000 liber št. Kapitál jednoho z nich se může například skládat z 2000 liber št. oběžného kapitálu, který musí být reprodukován, a z 8000 liber št. fixního kapitálu v budovách a strojích; naopak kapitál druhého továrníka se může skládat z 8000 liber št. oběžného kapitálu a jen z 2000 liber št. fixního kapitálu ve strojích a budovách. Kdyby teď každý musel platit 10% daň ze svého důchodu, neboli 200 liber št., jeden z nich by musel zvýšit cenu svého zboží z 10 000 liber št. na 10 200 liber št., aby dosáhl všeobecné míry zisku, s druhý by také musel zvýšit cenu svého zboží, ze 4000 liber it. na 4200 liber št. Před zdaněním bylo zboží, které prodával jeden z těchto průmyslníků, 2,5krát dražší než zboží druhého; po zdanění bude 2,42krát dražší. Cena prvního zboží se zvýiila o 2 %‚ druhého o 5 %. Daň z důchodu by tedy změnila relativní ceny a hodnotu zboží, pokud se hodnota peněz nemění.“ (Cit. dílo, str. 234—-235.) [Srov. čes. vyd., str. 153—154.]

V tomto posledním „a“ — „ceny a hodnotu“ je chyba. Tato změna cen by dokazovala jen to — právě tak, jako když se kapitál nestejně dělí na fixní a oběžný —‚ že proto, aby se vytvořila všeobecná míra zisku, musí být ceny, které jsou jí určovány, regulovány, čili ceny nákladů, velmi rozdílné od hodnot zboží. A toto důležité hledisko pro Ricarda vůbec neexistuje.

V téže kapitole Ricardo říká:

„Kdyby v zemi neexistovaly dané a hodnota peněz by poklesla, jejich hojnost na všech trzích“ ˂zde je směšný předpoklad, že pokles hodnoty peněz by musel být doprovázen jejich hojností na všech trzích˃ ǁ644ǀ „by působila na všechna zboží stejně. Kdyby cena masa stoupla o 20 %‚ cena chleba, piva, obuvi, práce a všech ostatních zboží by se zvýšila také o 20 %. K tomu by nevyhnutelně muselo dojít, aby se zajistila stejná míra zisku ve všech odvětvích. Avšak není tomu tak tehdy, když se některé zboží zdaní. Kdvbv se v tomto případě ceny všeho zboží zvýšily úměrně poklcsu v hodnotě peněz, zisk by přestal být stejný. U zdaněných zboží by zisky stouply nad všeobecnou úroveň a kapitál by se začal přelévat z jednoho odvětví do druhého, pokud by se neobnovila rovnováha získů, a to by mohlo nastat teprve po změně relativních cen.‘‘ (Cit. dílo, str. 237.) [Srov. čes. vyd., str. 155.]

A tato rovnováha zisků se vytvoří vůbec tím, že se relativní hodnoty, reálné hodnoty zboží změní, a vzájemně se přizpůsobí tak, že si nebudou odpovídat jejich reálné hodnoty, nýbrž průměrné zisky, které musí vynášet.

[5. Vzájemný poměr mezi všeobecnou mírou zisku a mírou absolutní renty. Vliv poklesu mezd na ceny nákladů]

V kapitole XVII „Daně z jiných zboží než ze surových produktů“ Ricardo říká:

„Pan Buchanan se domnívá, že obilí a surové produkty mají monopolní cenu proto, že poskytují rentu. Vychází z předpokladu, že všechna zboží, která přinášejí rentu, musí mít monopolní cenu. Z toho vyvozuje, že všechny daně ze surových produktů dolehnou na pozemkového vlastníka‚ a ne na spotřebitele. ‚Protože na cenu obíli‘, praví‚ ‚které vždy přináší rentu, nemají žádný vliv náklady na jeho výrobu, je nutno tyto náklady platit z renty; proto když stoupají nebo klesají, nemá to za následek vyšší nebo nižší cenu, nýbrž vyšší nebo nižší rentu. Z tohoto hlediska jsou všechny daně ze zemědělské čeledi, z koní nebo ze zemědělského nářadí ve skutečnosti pozemkovými daněmi; jejich břímě doléhá na pachtýře po celou dobu trvání pachtovní smlouvy, a na pozemkového vlastníka, když se má pacht obnovit. Podobně všechna zdokonalená zemědělská nářadí, která pachtýři umožňují snížit výdaje, jako jsou mlátičky, žací stroje, jakož i všechno, co mu usnadňuje přistup na trh, jako například dobré cesty, průplavy s mosty, nesnižuje tržní cenu obili, ačkoli to snižuje jeho původní náklady na výrobu obilí. Proto všechno, co se těmito zdokonaleními ušetří, náleží pozemkovému vlastníkovi jako část jeho renty.‘

„Je jasné“ (říká Ricardo), „že přiznáme-li panu Buchananovi, že základ, na němž pan Buchanan založil svou argumentací, totiž že cena obilí vždy poskytuje rentu, je správný, budeme muset připustit í všechny následky, které podle jeho názoru z této skutečnosti vyplývají.“ (Cit. dílo, str. 292—293.) [Srov. čes. vyd., str. 183—184.]

To není rozhodně jasné. Buchanan nezakládá svou argumentaci na tom, že všechno obilí poskytuje rentu, nýbrž na tom, že všechno obilí, které poskytuje rentu, se prodává za monopolní cenu a že monopolní cena v tom smyslu, jak ji chápe A[dam] Smith a také Ricardo, „je nejvyšší cena, za kterou jsou spotřebitelé ochotni kupovat zboží“.[83]

Ale to je právě nesprávné. Obilí, které vynáší rentu (diferenciální rentu tu necháváme stranou), se neprodává za monopolní cenu v Buchananově smyslu. Za monopolní cenu se prodává jen potud, pokud se prodává nad svou cenou nákladů, za svou hodnotu. Jeho cenu určuje množství práce, které je v něm zpředmětněné, a ne náklady na jeho výrobu, a renta je přebytek hodnoty nad cenou nákladů, a určuje ji tedy tato cena nákladů; renta je tím větší, čím menší je v poměru k hodnotě cena nákladů, a tím menší, čím větší je cena nákladů v poměru k hodnotě. Všechna zlepšení snižují hodnotu obilí, protože zmenšují množství práce nutné k jeho výrobě. Zda také vedou k snížení renty, to závisí na různých okolnostech. Zlevní-li se obilí a zlevní-li se v důsledku toho mzda, zvýší se míra nadhodnoty. V tomto případě by pak klesly i pachtýřovy výdaje na osivo, krmivo atd. V souvislosti s tím by se zvýšila míra zisku ve všech ostatních nezemědělských odvětvích výroby, a v důsledku toho také v zemědělství. V nezemědělských odvětvích výroby by zůstaly relativní masy bezprostřední a akumulované práce stejné; počet dělníkú by se nezměnil (v poměru ke konstantnímu kapitálu), ale hodnota variabilního kapitálu by klesla, tudíž nadhodnota ǁ645ǀ by se zvýšila a s ní i míra zisku. V důsledku toho by se nadhodnota a míra zisku zvýšily i v zemědělství. Renta tu klesá, protože míra zisku stoupá. Obílí se zlevňuje, ale jeho cena nákladů vzrůstá. Rozdíl mezi jeho hodnotou a jeho cenou nákladú se proto zmenšuje.

Podle našeho předpokladu byl poměr pro průměrný nezemědělský kapitál 80c + 20v, míra nadhodnoty se rovnala 50 %; nadhodnota se tedy rovnala 10 a míra zisku 10 %. Hodnota produktu průměrného kapitálu 100 se rovnala 110.

Předpokládejme nyní, že v důsledku zlevnění cen obilí poklesne mzda o 1/4; pak bude stejný počet dělníků, který pracuje s konstantním kapitálem 80 liber št., tj. se stejným množstvím surovin a strojů, stát už jen 15 liber št. A stejná masa zboží bude mít hodnotu 80c + 15v + 15m, protože množství práce, které tito dělníci vykonají, se rovná podle předpokladu 30 librám št. Hodnota stejné masy zboží rovná se tedy stejně jako dříve 110 librám št. Ale vynaložený kapitál činí už jen 95 liber št. a [míra zisku] 15 liber št. z 95 liber št., se rovná 1515/19 %. Kdyby se však vynaložila předchozí masa kapitálu — čili při přepočtu na kapitál 100 liber št. — byl by poměr 844/19c + 1515/19v. Zisk by se pak rovnal 1515/19 libry št. A hodnota produktu by se rovnala 11515/19 libry št. Podle předpokladu se však zemědělský kapitál rovnal 60c + 40v a hodnota jeho produktu se rovnala 120 librám št. Renta se rovnala 10 librám št., pokud se cena nákladů rovnala 110 librám št. Nyní by se renta rovnala už jen 44/19 libry št., protože 11515/19 + 44/19 = 120 liber št.

Vidíme zde toto: kapitál 100 liber št. s průměrným složením vyrobil zboží, jehož cena nákladů byla 11515/19 libry št. místo dřívějších 110 liber št. Zvýšila by se v důsledku toho průměrná cena zboží?

Jeho cena by zůstala nezměněna, protože k tomu, aby se totéž množství surovin a strojů přeměnilo v produkt, je třeba stejné masy práce. Ale stejný kapitál 100 liber št. uvedl do pohybu větší množství práce a přeměnil teď v produkt 844/19 libry št. konstantního kapitálu místo dřívějších 80 liber št. Z téže masy [nově přidané] práce by však připadla větší část na nezaplacenou práci. Proto dojde k vzrůstu zisku a celkové hodnoty masy zboží vyrobené pomocí kapitálu 100 liber št. Hodnota jednotky zboží zůstala stejná, ale s pomocí kapitálu 100 liber št. se vyrobí větší množství jednotek zboží, které mají stejnou hodnotu. Jak by tomu však bylo s cenou nákladů v jednotlivých odvětvích výroby?

Předpokládejme, že nezemědělský kapitál se skládá z těchto kapitálů:

     
Produkt má mít cenu
Rozdíl mezi hodnotou
a cenou nákladů

I  
II  
III  
IV  

80c + 20v
60c + 40v
85c + 15v
95c +   5v
Aby se mohly prodávat
za stejné ceny nákladů

110 (hodnota 110)
110 (hodnota 120)
    110 (hodnota 1071/2)
    110 (hodnota 1021/2)

0   
-10      
+  21/2  
+  71/2  

takže kapitál s průměrným slo-
žením = 80c + 20v

V případě II je rozdíl -10, v případě III a IV celkem +10. U celého kapitálu 400 rovná se rozdíl 0 - 10 + 10 = 0. Prodává-li se produkt kapitálu 400 za 440, prodává se zboží, které vyrobil, za svou hodnotu. To dává zisk 10 %. Ale v případě II se prodává zboží o 10 liber št. pod svou hodnotou, v případě III o 21/2 libry št. nad svou hodnotou a v případě IV o 71/2 libry št. nad svou hodnotou. Jedině v případě I se zboží prodává za svou hodnotu, prodává-li se za svou cenu nákladů, která se rovná 100 libním št. kapitálu plus 10 liber št. zisku.

ǁ646ǀ Jaký poměr by se však vytvořil v důsledku poklesu mzdy o 1/4?

U kapitálu I: Místo 80c + 20v bylo by nyní 844/19c + 1515/19v zisk by byl 1515/19, hodnota produktu by byla 11515/19.

U kapitálu II: Na mzdu se vynakládá už jen 30 liber št., protože 1/4 ze 40 = 10 a 40 - 10 = 30. Hodnota produktu se rovná 60c + 30v + nadhodnota rovnající se 30 (protože hodnota vytvořená použitou prací se rovná 60 librám št.). Nadhodnota 30 z kapitálu 90 se rovná 331/3 %. U kapitálu 100 je poměr 662/3c + 331/3v; hodnota se rovná 1331/3v. Míra zisku se rovná 331/3v %.

U kapitálu III: Na mzdu se vynakládá už jen 111/4 libry št., protože 1/4 z 15 = 33/4 a 15 - 33/4 = 111/4. Hodnota produktu by byla 85c + 111/4v + nadhodnota rovnající se 111/4. (Hodnota vytvořená použitou prací se rovná 221/2.) 111/4 z kapitálu 961/4 rovná se 1153/77 %. U kapitálu 100 je poměr: 8824/77c + 1153/77v. Míra zisku se rovná 1153/77 % a hodnota produktu se rovná 11153/77.

U kapitálu IV: Na mzdu se vynakládá už jen 33/4 libry št.‚ protože 1/4 z 5 = 11/4 a 5 - 11/4 = 33/4. Hodnota produktu: 95c + 33/4v + nadhodnota rovnající se 33/4 (protože hodnota vytvořená celkovou [nově přidanou] prací se rovná 71/2). 33/4 z kapitálu 983/4 rovná se 363/79 %). U kapitálu 100 je poměr 9616/79c + 363/79v. Míra zisku se rovná 363/79 %. Hodnota produktu se rovná 10363/79.

Měli bychom tedy:

   
Míra zisku
 
Produkt má mít cenu
Rozdíl mezi hodnotou
a cenou nákladů
I  
II  
III  
IV  
844/19c + 1515/19v
  662/3c + 331/3v      
 8824/77c + 1153/77v
9616/79c + 363/79v
1515/19
  331/3    
1153/77
  363/79
Aby se mohly
prodávat za
stejné ceny
nákladů
    116 (hodnota 11515/19)
 116 (hodnota 1131/3)
    116 (hodnota 11153/77)
    116 (hodnota 10363/79)
+    4/19   
 - 171/3      
+  424/77  
+ 1216/79  
Celkem      400    64 (se zaokrouhlením zlomku)

Zisk činí 16 %, přesněji, něco přes 161/7 %. Výpočet není úplně přesný, protože jsme nepočítali se zlomkem při vyčíslení průměrného zisku a nezahrnuli jsme ho do výpočtu; v důsledku toho je záporný rozdíl v případě II poněkud vyšší a [kladný] rozdíl v případech I, III a IV o něco menší. Vidíme však, že jinak by se kladné a záporné rozdíly vyrovnaly. Vidíme však také to, že by značně vzrostl prodej zboží, na jedné straně v případě II pod jejich hodnotou, [na druhé straně] v případě III a zejména IV nad jejich hodnotou. U jednotlivých produktů by ovšem zvýšení nebo snížení nebylo tak velké, jak se zdá podle údajů v tabulce, protože ve všech čtyřech kategoriích se používá více práce [než dříve], a proto se přeměňuje v produkt i víc konstantního kapitálu (surovin a strojů); uvedené zvýšení a snížení by se tedy rozdělilo na větší masu zboží. Přesto by však bylo ještě stále značné.

A tak se ukázalo, že pokles mzdy by zpüsohil zvýšení ceny nákladu [ve srovnání s hodnotou] v I, III a IV, ve IV dokonce velmi značné. Je to týž zákon, který Ricardo vyložil, když vymezoval rozdíl mezi oběžným a fixním kapitálem, avšak o němž rozhodně nedokázal — a ani nemohl dokázat — že je slučitelný se zákonem hodnoty a že hodnota produktu zůstává u celkového kapitálu stejná.

ǁ647ǀ Výpočet a vyrovnání je mnohem složitější, vezmeme-li v úvahu i rozdíly v organickém složeni kapitálu, které vyplývají z procesu oběhu. Při našem výpočtu jsme totiž předpokládali, že do produktu vchází celý zálohovaný konstantní kapitál, tj . že produkt zahrnuje jen opotřebování fixního kapitálu, například za dobu jednoho roku (protože zisk musíme vypočítat za rok). Kdvbvchom to nepředpokládali, hodnoty mas zboží by byly vykázaly velké rozdíly, kdežto za tohoto předpokladu se mění pouze s variabilním kapitálem. Za druhé, při stejné míře nadhodnoty, avšak při různé době oběhu by vznikly značné rozdíly v mase vyrobené nadhodnoty v poměru k zálohovanému kapitálu. V případě, že bychom ponechali stranou rozdíly ve variabilním kapitálu, masy nadhodnoty by se k sobě měly jako masy různých hodnot vyrobených stejnými kapitály. Míra zisku by byla ještě nižší tam, kde relativně velkou část konstantního kapitálu tvoří fixní kapitál, a mnohem vyšší tam, kde relativně velkou část kapitálu tvoří oběžný kapitál; nejvyšší by byla tam, kde je variabilní kapitál relativně velký ve srovnání s konstantním kapitálem, v němž je zároveň podíl fixního kapitálu relativně malý. Kdyby byl poměr mezi oběžnou a fixní částí konstantního kapitálu u různých kapitálů stejný, byl by rozhodující pouze rozdíl mezi variabilním a konstantním kapitálem. Kdyby byl poměr variabilního kapitálu ke konstantnímu kapitálu stejný, byl by rozhodující pouze rozdíl mezi fixním a oběžným kapitálem, pouze rozdíl uvnitř samého konstantního kapitálu.

Míra pachtýřova zisku by za všech okolností, jak jsme viděli, vzrůstala, kdyby se v důsledku zlevnění obilí zvýšila všeobecná míra zisku nezemědělského kapitálu. Zda by jeho míra zisku vzrostla přímo, to je otázka, a zdá se, že to závisí na povaze zavedených zlepšení. Kdyby byla tato zlepšení taková, že by kapitál vynakládaný na mzdu značně poklesl proti kapitálu vynakládanému na stroje atd., nemusela by se míra pachtýřova zisku zvýšit přímo. Kdyby byla například takového druhu, že by pachtýř potřeboval o 1/4 měně dělníků, vydal by na mzdu místo původních 40 liber št. už jen 30 liber št. Jeho kapitál by tedy měl složení 60c + 30v, čili při přepočtu na 100; 662/3c + 331/3v. A protože práce, za kterou se platí 40, dává nadhodnotu 20, práce, za kterou se platí 30, dává 15 a práce, za kterou se platí 331/3 dává 162/3. Tak by se organické složení zemědělského kapitálu blížilo organickému složení nezemědělského kapitálu. A v uvedeném případě, při současném poklesu mzdy o čtvrtinu, by dokonce mohlo být nižší.[84] V tomto případě by renta (absolutní renta) zmizela.

Po uvedené poznámce o Buchananovi Ricardo pokračuje:

„Doufám, že jsem dostatečně ukázal, že pokud není půda v celé zemi úplně a co nejintenzívněji obdělávána, vždy existuje část kapitálu, vkládané/to do půdy, která nepřináší rentu, a“(!) „že právě tato část kapitálu, jejíž produkt, který se tak jako v průmyslu dělí na zisk a mzdu, určuje cenu obilí. A protože tedy na cenu obilí, které neposkytuje rentu, působí náklady na jeho výrobu, nemohou být tyto náklady placeny z renty. Důsledkem růstu těchto nákladů je tedy vyšší cena, a ne nižší renta (Cit. dílo, str. 293.) [Srov. čes. vyd., str. 184.]

Protože absolutní renta se rovná přebytku hodnoty zemědělského produktu nad jeho výrobní cenou, je jasné, že všechno, co zmenšuje celkové množství práce, které je potřebné k výrobě obilí atd., zmenšuje rentu, protože zmenšuje hodnotu, tudíž i přebytek hodnoty nad výrobní cenou. Pokud se výrobní cena skládá ze zaplacených nákladů, její pokles je totožný s poklesem hodnoty a jde ruku v ruce s ním. Pokud se však výrobní cena (čili „náklady“) rovná zálohovanému kapitálu plus průměrnému zisku, je tomu právě naopak. Tržní hodnota produktu klesá, avšak ta její část, která se rovná výrobní ceně, se zvyšuje, jestliže v důsledku poklesu tržní hodnoty obilí stoupá všeobecná míra zisku. Renta tedy klesá proto, že náklady v tomto smyslu vzrůstají — a Ricardo je obvykle chápe takto, mluví-li o výrobních nákladech. Zlepšení v zemědělství, která způsobují vzrůst konstantního kapitálu ve srovnání s variabilním kapitálem, by značně snížila rentu, dokonce i v tom případě, kdyby se celkové množství použité práce [živé i zpředmětněné] zmenšilo jen málo, anebo kdyby se zmenšilo jen tak málo, že by nemělo žádný vliv na mzdu (tj. žádný přímý vliv na nadhodnotu). Jestliže se v důsledku těchto zlepšení kapitál 60c + 40v změní na 662/3c + 331/3v (například v důsledku vzestupu mzdy způsobeného vystěhovalectvím, válkou, objevením nových trhů, prosperitou v nezemědělských odvětvích výroby nebo i v důsledku konkurence zahraničního obilí, mohl by být pachtýř nucen hledat prostředky, jak používat více konstantního kapitálu a méně variabilního kapitálu; stejné okolnosti by mohly působit i po tom, co by se provedla zlepšení, a mzda by tudíž přes toto zlepšení neklesla), ǁ648ǀ sníží se hodnota zemědělského produktu ze 120 na 1162/3, tj. o 31/3. Míra zisku by zůstala stejně jako dříve 10 %. Renta by klesla z 10 na 62/3 a tento pokles by přitom nastal bez jakéhokoli poklesu mzdy.

Absolutní renta se může zvýšit proto, že v důsledku nového pokroku v průmyslu klesne všeobecná míra zisku. Míra zisku může klesat proto, že se zvyšuje renta, protože roste hodnota zemědělského produktu, a tím i rozdíl mezi jeho hodnotou a jeho cenou nákladů. (Zároveň klesá míra zisku proto, že se zvyšuje mzda.)

Absolutní renta se může snížit proto, že klesne hodnota zemědělského produktu a vzroste všeobecná míra zisku. Může se snížit i proto, že hodnota zemědělského produktu klesne v důsledku nějaké změny v organickém složení kapitálu, aniž přitom vzroste míra zisku. Může úplně odpadnout, jakmile se hodnota zemědělského produktu vyrovná jeho ceně nákladů, takže zemědělský kapitál má totéž složení jako průměrný nezemědělský kapitál.

Ricardova teze by byla správná jen v tom případě, kdyby byla vyjádřena takto: rovná-li se hodnota zemědělského produktu jeho ceně nákladů, absolutní renta neexistuje. Ale u něho je nesprávná, neboť říká: absolutní renta neexistuje, protože hodnota a cena nákladů jsou vůbec totožné jak v prúmyslu, tak v zemědělství.[d] Naopak, zemědělství by bylo jakýmsi výjimečným druhem výroby, kdyby v něm byly hodnota a cena nákladů totožné.

Když Ricardo připouští možnost, že neexistuje půda, která neplatí žádnou rentu, namlouvá si, že mu úplně stačí, když se opírá o to, že přinejmenším existují dávky kapitálu použitého na půdě, které neplatí žádnou rentu. Ve skutečnosti je pro teorii jedno i druhé stejně lhostejné. Skutečná otázka zní: regulují produkty těchto pozemků anebo těchto kapitálů tržní hodnotu? Či nemusejí naopak prodávat své produkty pod jejich hodnotou, protože jejich dodatečnou nabídku lze prodat jedině za tržní hodnotu regulovanou bez jejich vlivu, a ne nad ni? Při dávkách kapitálu je věc prostá, neboť zde při dalších dávkách pro pachtýře pozemkové vlastnictví neexistuje, a jako kapitalistu ho zajímá jen cena nákladů; dokonce i v tom případě, když má dodatečný kapitál, je pro něho výhodnější, aby ho vložil do své propachtované půdy, a to i tehdy, když mu vynese nižší než průměrný zisk, než aby ho půjčil, a dostal tedy pouze úrok, ane zisk. Pokud jde o zemědělskou půdu, představují pozemky, které neplatí rentu, součásti takových zemědělských hospodářství, které platí rentu; nedají se od nich oddělit, propachtovávají se společně s nimi, ačkoli samy o sobě je nelze propachtovat žádnému kapitalistickému pachtýři (jistě však nějakému domkáři nebo také drobnému kapitalistovi). Tyto kousky země rovněž nestojí proti pachtýři jako „pozemkové vlastnictví“. Anebo je vlastník musí obdělávat sám. Pachtýř z nich nemůže platit rentu a pozemkový vlastník je zadarmo nepropachtuje, s výjimkou případu, že by tak chtěl bez vlastních nákladů proměnit svou neúrodnou půdu v úrodnou.

Jinak by tomu bylo, kdyby se v některé zemi složení zemědělského kapitálu rovnalo průměrnému složení nezemědělského kapitálu, což předpokládá velký rozvoj zemědělství nebo malý rozvoj průmyslu. V tomto případě by se hodnota zemědělského produktu rovnala jeho ceně nákladů. Pak by se mohla platit pouze diferenciální renta. Pozemky, které neposkytují diferenciální rentu a mohly by vynášet jen [vlastní] pozemkovou rentu, nemohly by pak platit žádnou rentu. Neboť prodává-li pachtýř produkty těchto pozemků za jejich hodnotu, kryjí mu pouze jeho cenu nákladů. Pachtýř tedy neplatí žádnou rentu. Vlastník pak musí tyto pozemky obdělávat sám, anebo zabírá pod titulem pachtovného část zisku, nebo dokonce část mzdy svého pachtýře. I kdyby takovýto případ existoval v jedné zemi, nijak by to nebránilo tomu, aby v jiné zemi tomu bylo právě naopak. Kde je však málo rozvinutý průmysl — tj. kapitalistická výroba — neexistují kapitalističtí pachtýři, protože předpokladem jejich existence je kapitalistická výroba v zemědělství. Potom tu máme co činit se zcela jinými vztahy, než je ekonomická organizace, při níž pozemkové vlastnictví ekonomicky existuje jen jako pozemková renta.

V téže kapitole XVII Ricardo říká:

„Surové produkty nemají monopolní cenu, protože tržní cena ječmene a pšenice je určována jejich výrobními náklady právě tak, jako tržní cena sukna a plátna. Rozdít je jen v tom, že v zemědělství cenu obilí určuje určitá část kapitálu, totiž ta část, která neplatí rentu, kdežto ve výrobě průmyslového zboží přináší každá část použitého kapitálu stejné výsledky. A protože ani jedna část neplatí rentu každá z nich je ve stejné míře regulátorem ceny.‘‘ (Cit. dílo, str. 290—291.) [Srov. čes. vyd., str. 183.]

Toto tvrzení, že každá část kapitálu přináší stejné výsledky a že ani jedna neplatí rentu (která se tu však nazývá mimořádný zisk), je nejen nesprávné, ale sám Ricardo, ǁ650ǀ[85] jak jsme viděli dříve, je vyvrací.[e]

Nyní přejdeme k výkladu Ricardovy teorie nadhodnoty.


[B. Problém nadhodnoty u Ricarda]

1. Množství práce a hodnota práce.
[Neřešitelnost problému směny práce za kapitál v ricardovském pojetí]

Ricardo začíná kapitolu I „O hodnotě“ hned oddílem I se záhlavím:

„Hodnota zboží nebo množství nějakého jiného zboží, za které se směňuje, závisí na relativním množstvi práce nutném k jeho výrobě, a ne na větší nebo menší odměně, která se za tuto práci platí.“ (Cit. dílo, str. 1.) [Srov. čes. vyd., str. 25.]

V souhlasu se způsobem, kterým se vyznačuje celé jeho zkoumání, začíná tu Ricardo svou knihu tvrzením, že určení hodnoty zboží pracovní dobou neodporuje mzdě čili různé odměně za tuto pracovní dobu, tj. za toto množství práce. Od samého začátku se obrací proti A[damovi] Smithovi, který směšuje určení hodnoty zboží poměrným množstvím práce nutným k jeho výrobě s hodnotou práce (nebo s odměnou za práci).

Je jasné, že na poměrné množství práce, které je obsaženo ve dvou zbožích, A a B, nemá absolutně žádný vliv, dostanou-li dělníci, kteří zboží A a B vyrobili, mnoho nebo málo z produktu své práce. Hodnota zboží A a B je určena množstvím práce, které stojí jejich výroba, a ne náklady na práci, které vynaložili vlastníci zboží A a B. Množství práce a hodnota práce jsou dvě různé věci. Množství práce, které je obsaženo ve zboží A, respektive B, nemá nic společného s tím, kolik je v A a B práce, kterou majitelé zboží A a B zaplatili anebo dokonce sami udělali. Zboží A a B se nesměňují úměrně zaplacené práci, která je v nich obsažena, nýbrž úměrně celkovému množství práce v nich obsažené, zaplacené i nezaplacené.

„Adam Smith, který tak přesně vymezit původní zdroj směnné hodnoty a který musel, chtěl-li být důsledný, tvrdit, že všechny věci mají větší nebo menší hodnotu podle toho, zda se na jejich výrobu vynakládá více nebo méně práce, vytyčil ještě jinou základní míru hodnoty a říká, že věci mají větší nebo menší hodnotu podle toho, zda se směňují za větší nebo menší množství této základní míry... jako by to byly dva rovnocenné výrazy a jako by člověk, jehož práce se stala dvojnásob produktivní a který by proto mohl vyrobit dvakrát tolik zboží, dostával za ni nevyhnutetně také dvakrát tolik jako dříve“ (tj. za svou práci). „Kdyby to bylo skutečně pravda, kdyby dělníkova odměna byla vždy úměrná tomu, co vyrobil, pak by se množství práce vynaložené na výrobu nějakého zboží a množství práce, které lze za toto zboží koupit, navzájem rovnala, a každé z nich by mohlo být přesným měřítkem změn v hodnotě jiných věcí. Avšak tato množství se nerovnají...“ (Cit. dílo, str. 5.) [Srov. čes. vyd,, str. 27.]

A[dam] Smith nikde netvrdí, že to jsou „dva rovnocenné výrazy“. Naopak říká: protože v kapitalistické výrobě se už dělníkova mzda nerovná produktu, který dělník vyrobil, a tudíž množství práce, jež zboží stojí, a množství zboží, jež dělník za tuto práci může koupit, jsou dvě různé věci, právě z tohoto důvodu přestává relativní množství práce obsažené ve zboží určovat jeho hodnotu; tuto hodnotu určuje hodnota práce, množství práce, které mohu za určitou masu zboží koupit, ovládnout. Proto se mírou hodnoty podle Smitha stává místo relativního množství práce hodnota práce. Ricardo Smithovi správně odpovídá, že relativní množství práce, které je ve dvou druzích zboží obsaženo, nemá naprosto nic společného s tím, kolik z toho, co bylo touto prací vyrobeno, připadne samým dělníkům, nezávisí na tom, jak se tato práce odměňuje; že tedy bylo-li relativní množství práce mírou hodnoty zboží před tím, než se objevila mzda (mzda, která se odlišuje od hodnoty samého produktu), není naprosto žádný důvod, proč by nemělo zůstat mírou hodnoty i po tom, co se objevila mzda. Ricardo správně odpovídá, že A[dam] Smith mohl používat obou výrazů, dokud byly ekvivalentní, že to však není žádný důvod k tomu, aby používal nesprávného výrazu místo správného, jakmile přestaly být ekvivalentní.

Ricardo tím však nijak nevyřešil problém, který je vnitřní příčinou Smithova rozporu. Hodnota práce a množství práce zůstávají „rovnocennými výrazy“, pokud máme co dělat se zpředmětněnou prací. ǁ651ǀ Přestávají být rovnocennými výrazy, jakmile se dostáváme ke směně mezi zpředmětněnou prací a živou prací.

Dvě zboží se směňují v poměru k práci v nich zpředmětněné. Stejná množství zpředmětněné práce se směňují jedno za druhé. Jejich „základní mírou“ je pracovní doba, avšak právě proto „mají větši nebo menší hodnotu podle toho, zda se směňují za větší nebo menší množství této základní míry“. Je-li ve zboží A obsažen jeden pracovní den, směňuje se toto zboží za libovolné množství jiného zboží, v němž je rovněž obsažen jeden pracovní den; zboží „stojí více nebo méně“ podle poměru, v němž se směňuje za větší nebo menší množství práce zpředmětněné v jiném zboží, protože tento směnný poměr vyjadřuje relativní množství práce, které je v něm samém obsaženo, je s tímto relativním množstvím práce totožný.

Námezdní práce je však zboží. Je dokonce základnou, na níž se uskutečňuje výroba produktů jako zboží. A tu se ukazuje, že na námezdní práci se záhon hodnoty nevztahuje. To znamená, že tento zákon vůbec neovládá kapitalistickou výrobu. Zde je rozpor. To je jeden problém pro A[dama] Smitha. Druhý problém, který později najdeme dále rozvedený u Malthuse, je v tom, že kapitalistické zhodnocování zboží se neuskutečňuje v tom poměru, v němž je ve zboží obsažena práce, nýbrž v tom poměru, v němž zboží ovládá cizí práci, dovoluje ovládnout větší množství cizí práce, než je množství práce, které je obsaženo v něm samém. To je ve skutečnosti druhý skrytý motiv Smithova tvrzení, že od vzniku kapitalistické výroby neurčuje hodnotu zboží práce, která je v něm obsažena, nýbrž živá práce, kterou zboží ovládají, tudíž hodnota práce.

Ricardo prostě odpovídá, že v kapitalistické výrobě už to tak je. Problém neřeší, ba ani ho u A[dama] Smitha nepozoruje. Jak to odpovídá celému charakteru jeho zkoumání, uspokojuje se dokazováním, že měnící se hodnota práce — zkrátka mzda — nevyvrací tezi, že hodnotu zboží, odlišných od samé práce, určuje relativní množství práce, které je v něm obsaženo. „Nerovnají se sobě“, totiž „množství práce použité na výrobu nějakého zboží a množství práce, které může toto zboží koupit.“ Stačí mu konstatování této skutečnosti. Čím se však odlišuje zboží práce od jiného zboží? V prvním případě jde o živou práci, ve druhém o zpředmětněnou práci. Jsou to tedy jen dvě různé formy práce. Proč pro jednu z nich platí zákon, který neplatí pro druhou, když rozdíl mezi nimi je jen formální? Ricardo na tuto otázku neodpovídá, ba ani ji nestaví.

Věci nijak nepomáhá, když říká:

„A není hodnota práce... proměnlivá? Vždyť na ni nepůsobí jen to, co na všechny ostatní věci“ (mělo by se říci: zboží), „totiž poměr mezi nabídkou a poptávkou, který se při každé změně ve stavu společnosti neustále mění, ale i změna v ceně potravin a jiných nutných předmětů, na které se mzda vynakládá.“ (Cit. dílo, str. 7.) [Srov. čes. vyd., str. 28.]

To, že se cena práce, podobně jako cena jiného zboží, mění s poptávkou a nabídkou, nedokazuje podle samého Ricarda nic tam, kde jde o hodnotu práce — stejně jako taková změna cen jiných zboží vyvolaná změnou v poptávce a nabídce nic nedokazuje, pokud jde o hodnotu jiných zboží. Avšak ani skutečnost, že na „mzdu“, což je jen jiný výraz pro hodnotu práce, působí „změna v ceně potravin a jiných nutných předmětů, na které se mzda vynakládá“, nijak nevysvětluje, proč se hodnota práce určuje (anebo proč se zdá, že se určuje) jinak než hodnota jiných zboží. Vždyť i na tato zboží působí změna v ceně jiných zboží, která vcházejí do jejich výroby, za které se směňuje. A vydávání mzdy na potraviny a jiné nutné předměty není přece nic jiného než směna hodnoty práce za potraviny a nutné předměty. Otázkou je právě to, proč se práce a zboží, za které se práce směňuje, nesměňují podle zákona hodnoty, podle relativních množství práce?

Takto položená otázka je sama o sobě neřešitelná — za předpokladu, že se uznává zákon hodnoty — a neřešitelná je proto, že se tu staví práce jako taková proti zboží, určité množství bezprostřední práce jako takové proti určitému množství zpředmětněné práce.

Tato slabá stránka Ricardova výkladu přispěla, jak uvidíme později, k rozkladu ricardovské školy a k nejapným hypotézám.

ǁ652ǀ Wakefield právem říká:

„Pokládáme-li práci za zboží a kapitál, produkt práce, za jiné zboží, a určují-li se hodnoty těchto dvou zboži stejným množstvím práce, pak by se dané množství práce směňovalo za všech okolnosti za takové množství kapitálu, které bylo vytvořeno stejným množstvím práce; minulá práce by se vždy směňovala za totéž množství přítomné práce. Avšak hodnota práce v poměru k jinému zboží se neurčuje — přinejmenším pokud mzda tvoři podíl z produktu — stejným množstvím práce, nýbrž poměrem mezi nabídkou a poptávkou.“ (E. G. Wakefield, pozn. na str. 230 k 1. svazku jeho vydáni Smithova „Bohatství národů“, Londýn 1836.)

To je také jeden z Baileyových koníčků; je třeba se na to později podívat. Rovněž ze Sayových, který má velkou radost, že tu má najednou rozhodovat nabídka a poptávka.

*

K 1. Je třeba ještě poznamenat: III. oddíl I. kapitoly má toto záhlaví:

„Na hodnotu zboží působí nejen práce, která je na ně přímo vynaložena, ale i práce vynaložená na nářadí, nástroje a budovy, jež takové práci napomáhají.“ [David Ricardo, „On the principtes...“, Londýn 1821, str. 16.] [Srov. čes. vyd., str. 33.]

Tudíž hodnotu zboží určuje ve stejné míře množství zpředmětněné (minulé) práce, které je nutné k jeho výrobě, jako množství živé (přítomné) práce, které je nutné k jeho výrobě. Jinými slovy: na jedno nebo druhé množství práce nemá naprosto žádný vliv formální rozdíl, je-li práce zpředmětněná nebo živá, minulá nebo přítomná (bezprostřední). Je-li tento rozdíl při určování hodnoty zboží lhostejný, proč nabývá tak rozhodující důležitosti při směně minulé práce (kapitálu) a živé práce? Proč tu má zrušit zákon hodnoty, je-li tento rozdíl jako takový — jak se ukazuje u zboží — pro určování hodnoty lhostejný? Ricardo na tuto otázku neodpovídá, ba ani ji neklade.

2. Hodnota pracovní síly. Hodnota práce.
[Směšování práce a pracovní síly u Ricarda. Koncepce „přirozené ceny práce“]

Aby určil nadhodnotu, musí Ricardo, stejně jako fyziokraté, A[dam] Smith aj. určit především hodnotu pracovní síly, čili, jak říká podle A[dama] Smitha a jeho předchůdců, hodnotu práce.

Jak se tedy určuje hodnota neboli přirozená cena práce? Podle Ricarda není totiž přirozená cena nic jiného než peněžní výraz hodnoty.

Práce, tak jako všechny ostatní věci, které se kupují a prodávají a jejichž množství se může zvětšovat nebo zmenšovat“ (tj. jako všechna ostatní zboží), „má svou přirozenou a svou tržní cenu. Přirozená cena práce je cena, která je nutná, aby dělníci, jedni jako druzí, mohli existovat a udržovat svůj rod, aniž by se zvětšoval nebo zmenšoval.“ (Bylo by třeba říci: aby se zvětšoval v té míře, jakou vyžaduje průměrný rozvoj výroby.) „Dělníkova schopnost živit sebe a svou rodinu tak, aby počet dělníků neklesal... závisí na ceně potravin, nutných životních prostředkü a prostředků poskytujících člověku pohodlí, které jsou potřebné k existenci dělníka a jeho rodiny. S růstem ceny potravin a nutných životních prostředků přirozená cena práce stoupá, s poklesem jejich ceny přirozená cena práce klesá.“ (Cit. dílo, str. 86.) [Srov. čes. vyd., str. 73.]

„Nesmíme si myslet, že přirozená cena práce, i když je vyjadřována v potravinách a v nutných životních prostředcích, je absolutně neměnná a stálá. Mění se v různých dobách v téže zemi a velmi podstatně se liší v různých zemích. Závisí hlavně na zvycích a obyčejích lidu.“ (Cit. dílo, str. 91.) [Srov. čes. vyd., str. 75.]

Hodnotu práce tudíž určují životní prostředky, které jsou v dané společnosti tradičně nutné pro udržování a rozmnožování dělníků.

Ale proč? Podle kterého zákona se hodnota práce takto určuje?

Ricardo nemá na tuto otázku skutečně žádnou odpověď, kromě tvrzení, že zákon nabídky a poptávky redukuje průměrnou cenu práce na životní prostředky nutné (fyzicky nebo sociálně nutné v určité společnosti) k vydržování dělníka. ǁ653ǀ Zde, v jednom ze základů celého svého systému, určuje hodnotit poptávkou a nabídkou, jak to škodolibě poznamenává Say. (Viz Constanciův překlad.)[86]

Místo o práci by byl měl Ricardo mluvit o pracovní síle. Tím by se byl však i kapitál projevil jako věcná podmínka práce, která stojí proti dělníkovi jako osamostatněná síla, a kapitál by se byl ihned projevil jako určitý společenský vztah. Takto se Ricardovi jeví jen jako „akumulovaná práce“ na rozdíl od „bezprostřední práce“. Chápe ho pouze jako něco věcného, jako pouhý prvek v pracovním procesu, z něhož nijak nelze vyvodit vztah mezi prací a kapitálem, mezi mzdou a ziskem.

Kapitál je ta část bohatství země, které se užívá ve výrobě, a skládá se z potravin, oděvů, nástrojů, surovin, strojů atd. nutných k tomu, aby se práce vykonávala ůčinně.‘‘ (Cit. dílo, str. 89.) [Srov. čes. vyd.‚ str. 74.] „Ménř kapitálu nebo, což je totéž, ménč práce.“ (Cit. dílo, str. 73.) [Srov. čes. vyd., str. 64.] „Práce a kapitál, tj. nahromaděná práce.“ (Cit. dílo, str. 499.) [Srov. čes. vyd., str. 295.]

Skok, který zde [v otázce hodnoty práce] Rieardo dělá, správně vycítil Bailey:

„Pan Ricardo se dosti obratně vvhýbá obtíži, která na první pohled ohrožuje jeho teorii, že hodnota závisí na množstvi práce vynaloženém na výrobu. Řidíme-li se přísně touto zásadou ‚ vyplývá z toho, že hodnota práce závisí na množství práce použitém při její výrobě — což je zřejmý nesmysl. Proto Ricardo obratným myšlenkovým pochodem čini hodnotu práce závislou na množství práce nutném k výrobě mzdy, čili‚ abychom použili jeho vlastních slov, tvrdí, že hodnota prace se má určovat množstvím práce nutným k výrobě mzdy; a tím rozumí množství práce nutné k výrobě peněz nebo zboží, které dělník dostává. Stejně dobře by se mohlo říci, že hodnota sukna není určena množstvím práce vynaloženým na jeho výrobu, nýbrž množstvím práce vynaloženým na výrobu střibra, za něž se sukno směňuje.“ [Samuel Bailey] „A Critical Dissertation on the Nature, Measures and Causes of Value etc.“, Londýn 1825, str.50 — 51.)

Bereme-li Ricardova slova, je tato námitka správná. Ricardo rozezzeznává nominální a reálnou mzdu. Nominální mzda je mzda vyjádřená v penězích, peněžití mzda.

Nominální mzda je „počet liber šterlinků, který se ročně dělníkovi zaplatí“, ale reálná mzda je „počet pracovních dní nutný k tomu aby se tyto libry šterlinků získaly“. (Ricardo, cit. dílo, str. 152) [Srov. čes. vyd., str. 107—108.]

Protože mzda se rovná nutným životním prostředkům dělníka a hodnota této mzdy (reálné mzdy) se rovná hodnotě těchto nutných životních prostředků, je jasné, že i hodnota těchto nutných životních prostředků se rovná reálné mzdě, že se rovná práci, kterou může tato mzda ovládat. Mění-li se hodnota nutných prostředků, mění se i hodnota reálné mzdy. Předpokládejme, že nutné životní prostředky dětníka se skládají jen z obilí a že jeho nutné množství potravin je 1 kvarter obilí na měsíc. Hodnota jeho mzdy se tudíž rovná hodnotě 1 kvarteru obilí; když hodnota 1 kvartetu obilí vzroste nebo klesne, vzroste nebo klesne i hodnota měsíční práce. Ať však hodnota kvarteru jakkoli vzrůstá nebo klesá (ať je v kvarteru obilí obsaženo jakkoli mnoho nebo málo práce), rovná se vždy hodnotě měsíční práce.

A tu máme skrytou příčinu toho, proč A[dam] Smith říká, že jakmile se objeví kapitál, a v důsledku toho i námezdní práce, hodnotu produktu už neurčuje množství práce vynaložené na produkt, nýbrž množství práce, které může daný produkt ovládat. Hodnota obilí (a jiných nutných prostředků) určovaná pracovní dobou se mění; avšak pokud se platí přirozená cena práce, množství práce, které kvarter obilí ovládá, se nemění. Práce má tedy ve srovnání s obilím stálou relativní hodnotu. Proto jsou též u Smitha hodnota práce a hodnota obilí (obilí tu zastupuje potraviny vůbec; viz D[eacon] Hume)[87] základními mírami hodnoty, neboť pokud se platí přirozená cena práce, ovládá určité množství obilí určité množství práce, ať už je množství práce vynaložené na výrobu kvartetu obilí jakékoli. Totéž množství práce ovládá vždy tutéž užitnou hodnotu, nebo lépe, tatáž užitná hodnota ovládá vždy totéž množství práce.

Sám Ricardo určuje tímto způsobem hodnotu práce, její přirozenou cenu. Ricardo říká: kvarter obilí má velmi rozdílnou hodnotu, ačkoli vždy ovládá totéž ǁ654ǀ množství práce anebo je týmž množstvím práce ovládán. Ano, říká A[dam] Smith: ať se hodnota kvarteru obilí, určená pracovní dobou, mění jakkoli, dělník musí vždy zaplatit (přinést jako oběť) totéž množství práce, aby tento kvarter obilí koupil. Hodnota obilí se tedy mění, ale hodnota práce se nemění, protože 1 měsíc práce se rovná 1 kvarteru obilí. Ba i hodnota obilí se mění jen z hlediska práce, která je nutná k jeho výrobě. Pozorujeme-li naproti tomu množství práce, za které se tento kvarter obilí směňuje, které uvádí do pohybu, pak se jeho hodnota nemění. A právě proto je množství práce, za které se kvarter obilí směňuje, základní mírou hodnoty. A hodnoty jiných zboží jsou v takovém poměru k práci, v jakém jsou jejich hodnoty k obilí. Dané množství obilí ovládá dané množství práce. Dané množství každého jiného zboží ovládá určité množství obilí. Proto se každé jiné zboží — anebo, lépe, hodnota každého jiného zboží — vyjadřuje množstvím práce, které toto zboží ovládá, protože hodnota tohoto zboží se vyjadřuje množstvím obilí, které toto zboží ovládá, a toto množství obilí se vyjadřuje množstvím práce, které ovládá.

Jak se však určuje hodnotový poměr jiných zboží k obilí (k nutným prostředkům)? Množstvím práce, které tato zboží ovládají. A jak se určuje množství práce, které tato zboží ovládají? Množstvím obilí, které ovládá práce. Tu se Smith nevyhnutelně dostává do bludného kruhu. (Ačkoli, mimochodem řečeno, tam, kde podává skutečný rozbor, nikdy této míry nepoužívá.) Kromě toho tu Smith směšuje, což často dělá i Ricardo, práci, o níž jak on, tak Ricardo říká, že je

základem hodoty zboží“, kdežto „relativní množství práce, nutné k jejich výrobě“, je „mírou, kterou se určují příslušná množství zboží, jež se mají směňovat (Ricardo, cit. dílo, str. 80) [srov. čes. vyd., str. 69], —

tuto imanentní míru hodnoty směšuje tedy Smith s vnější mírou, s penězi, které už předpokládají určení hodnoty.

A[dam] Smith se mýlí, když z toho, že určité množství práce lze směnit za určité množství užitných hodnot, vyvozuje, že toto určité množství práce je mírou hodnoty, že má vždy tutéž hodnotu, kdežto totéž množství určitých hodnot může představovat velmi rozdílnou směnnou hodnotu. Ricardo se však mýlí dvojnásobně, protože předně nechápe problém, který svedl Smitha k omylu; a protože za druhé sám určuje hodnotu práce — bez jakéhokoli vztahu k zákonu hodnoty zboží a utíkaje se k zákonu nabídky ptávky — nikoli množstvím práce, které se vynakládá na pracovní silu, nýbrž množstvím práce, jež se vynakládá na mzdu, kterou dostává dělník, tj. ve skutečnosti říká: hodnotu práce určuje hodnota peněz, které se za ni platí! A co určuje hodnotu peněz? Co určuje masu peněz, která se platí za práci? Množství užitných hodnot, které ovládá určité množství práce anebo které je určitým množstvím práce ovládáno. Tím Ricardo upadá doslova do téže nedůslednosti, kterou vytýkal A[damovi] Smithovi.

To mu zároveň brání, jak jsme viděli, pochopit specifický rozdíl mezi zbožím a kapitálem, mezi směnou zboží za zboží a směnou kapitálu za zboží, tak aby to odpovídalo zákonu směny zboží.

Uvedený příklad zněl: 1 kvarter obilí se rovná 1 měsíci práce, a ten se, řekněme, rovná 30 pracovním dnům. (Pracovní den má 12 hodin.) V tomto případě je hodnota 1 kvarteru obilí nižší než 30 pracovních dní. Kdyby byl 1 kvarter obilí produktem 30 pracovních dní, hodnota práce by se rovnala jejímu produktu. Nebyla by tedy žádná nadhodnota, a tudíž by nebyl ani žádný zisk. Nebyl by žádný kapitál. Ve skutečnosti je tedy hodnota 1 kvarteru obilí vždy menší než 30 pracovních dní, mluvíme-li o mzdě za 30 pracovních dní. Nadhodnota závisí na tom, oč je tato hodnota kvarteru obilí menší než 30 dní. Předpokládejme například, že 1 kvarter obilí se rovná 25 pracovním dnům. Pak se nadhodnota rovná 5 pracovním dnům, tj. 1/6 celkové pracovní doby. Rovná-li se 1 kvarter (8 bušlů) 25 pracovním dnům, rovná se 30 pracovních dnů 1 kvarteru 13/5 bušlu. Hodnota 30 pracovních dní (tj. mzda za 30 dní) je tedy vždy menší než hodnota produktu, v němž je obsaženo 30 pracovních dní. Hodnotu obilí tedy neurčuje ǁ655ǀ práce, kterou obilí ovládá, za kterou se směňuje, nýbrž práce, která je v něm obsažena. Naproti tomu hodnotu 30 dní práce určuje vždy 1 kvarter obilí, ať je jeho hodnota jakákoli.

3. Nadhodnota
[Ricardo neprovedl rozbor původu nadhodnoty. Ricardo pokládá pracovní den za fixní veličinu]

Nepřihlížíme-li k tomu, že Ricardo směšuje práci a pracovní sílu, určuje správně průměrnou mzdu čili hodnotu práce. Podle něho ji totiž neurčují ani peníze, ani životní prostředky, které dělník dostává, nýbrž pracovní doba, kterou stojí jejich výroba, množství práce, které je zpředmětněno v životních prostředcích dělníka. To nazývá Ricardo reálnou mzdou. (Viz dále.)

K tomuto určení musel ostatně nutně dojít. Protože hodnotu zboží určuje hodnota nutných životních prostředků, na které musí být tato hodnota vydána, a hodnotu nutných životních prostředků, jakož i všech ostatních zboží, určuje množství práce vynaložené na jejich výrobu, pak z toho vyplývá samo sebou, že hodnota práce se rovná hodnotě nutných životních prostředků, že se rovná množství práce vynaloženému na výrobu těchto nutných životních prostředků.

Nechť je však tato formule jakkoli správná (necháme-li stranou, že staví přímo proti sobě práci a kapitál), přece není dostatečná. Jednotlivý dělník sice nereprodukuje — a tudíž, máme-li na zřeteli nepřetržitost tohoto procesu — neprodukuje na nahrazení své mzdy bezprostředně produkty, z nichž žije ˂může vyrábět produkty, které vůbec nevcházejí do jeho spotřeby, ba dokonce i když vyrábí nutné životní prostředky, vyrábí v důsledku dělby práce jen jednu část z nich, například obilí, a dává mu jen jednu formu (například formu obilí, a ne chleba)˃ avšak produkuje zboží, které má hodnotu jeho životních prostředků, čili produkuje hodnotu svých životních prostředků. A to tedy znamená, bereme-li jeho každodenní průměrnou spotřebu: pracovní doba obsažená v nutných životních prostředcích, které za den spotřebuje, tvoří část jeho pracovního dne. Část dne pracuje proto, aby reprodukoval hodnotu svých nutných životních prostředků; zboží vyrobené za tuto část pracovního dne má tutéž hodnotu čili obsahuje stejnou pracovní dobu, jaká je obsažena v jeho nutných životních prostředcích spotřebovaných za den. Na hodnotě těchto nutných životních prostředků (tudíž na společenské produktivitě práce, a ne na produktivitě jednotlivého odvětví výroby, v nčmž pracuje) závisí, jak velká část jeho pracovníko dne se věnuje reprodukci či produkci hodnoty jeho životních prostředků, tj. jejich ekvivalentu.

Ricardo ovšem předpokládá, že pracovní doba obsažená v denních nutných životních prostředcích se rovná pracovní době, po kterou musí dělník denně pracovat, aby reprodukoval hodnotu těchto nutných životních prostředků. Avšak tím, že neukazuje, že část pracovního dne každého dělníka je bezprostředně určena na reprodukci hodnoty jeho vlastní pracovní síly, ztěžuje zkoumání otázky a zatemňuje jasné pochopení vztahu [mezi dělníkem a kapitalistou].

Z toho vzniká dvojí zmatek. Původ nadhodnoty se stává nejasným, a proto pozdější ekonomové Ricardovi vytýkají, že nepochopil, nevysvětlil povahu nadhodnoty. Z toho zčásti vyplývají jejich scholastické pokusy, aby ji vysvětlili. Protože se však takto původ a povaha nadhodnoty jasně neformulovaly, považuje se nadpráce plus nutná práce, zkrátka celkový pracovní den, za fixní veličinu, ztrácejí se ze zřetele rozdíly ve velikosti nadhodnoty a nechápe se produktivita kapitálu, přinucování k nadpráci, na jedné straně k výrobě absolutní nadhodnoty, a potom vnitřní tendence kapitálu zkracovat nutnou pracovní dobu, tj. nevysvětlujc se historická oprávněnost kapitálu. Naproti tornu A[dam] Smith už správnou formuli vyslovil. Tak jako bylo důležité redukovat hodnotu na práci, tak bylo důležité redukovat nadhodnotu na nadpráci, a to naprosto jasnými slovy.

Ricardo vychází z této skutečnosti kapitalistické výroby. Hodnota práce je menší než hodnota produktu, který tato práce vytváří. Hodnota produktu je tedy vyšší než hodnota práce, která tento produkt vyrábí, čili je vyšší než hodnota mzdy. Přebytek hodnoty produktu nad hodnotou mzdy se rovná nadhodnotě. (Ricardo mluví nesprávně o zisku; ztotožňuje tu však, jak jsme už poznamenali, zisk s nadhodnotou a ve skutečnosti mluví o nadhodnotě.) U Ricarda je skutečností, že hodnota produktu je větší než hodnota mzdy. Jak vzniká tato skutečnost, zůstává nejasné. Celkový pracovní den je větší než ta část pracovního dne, která je nutná pro výrobu mzdy. Není však vysvětleno, proč Ricardo tedy nesprávně předpokládá, že velikost celkového pracovního dne je fixní, a z toho přímo vyplývají nesprávné závěry. Zvětšení nebo zmenšení nadhodnoty může proto Ricardo vysvětlit jedině rostoucí nebo klesající produktivitou společenské práce, která vyrábí nutné životní prostředky, jinými slovy, Ricardo zná pouze relativní nadhodnotu.

ǁ656ǀ Je jasné, že kdyby dělník potřeboval celý svůj den na to, aby vyrobil svoje vlastní životní prostředky (tj. zboží, která se svou hodnotou rovnají jeho vlastním životním prostředkům), nebyla by možná nadhodnota, a tudíž ani kapitalistická výroba, ani námezdní práce. Aby mohla existovat kapitalistická výroba, musí být dostatečně rozvinuta produktivita společenské práce, aby existoval nějaký přebytek celkového pracovního dne nad pracovní dobou nutnou k reprodukci mzdy, tj. aby existovala nadpráce tak či onak veliká. Je však právě tak jasné, že jestliže při dané pracovní době (při dané velikosti pracovního dne) může být produktivita práce velmi rozdílná, pak na druhé straně při dané produktivitě práce může být velmi rozdílná pracovní doba, velikost pracovního dne. Dále je jasné, že je-li nutné předpokládat určitý rozvoj produktivity práce, aby mohla existovat nadpráce, pak pouhá možnost této nadpráce (tj. existence tohoto nutného minima produktivity práce) ještě nevytváří její skutečnost. K tomu je třeba dělníka nejprve přinutit, aby pracoval nad uvedenou hranici, a k tomu ho přinucuje kapitál. To všechno u Ricarda chybí; z toho ostatně vzniká i celý boj o určení normálního pracovního dne.

Na nižším stupni rozvoje společenské produktivity práce, kde je tedy nadpráce poměrně malá, bývá třída lidí žijících z cizí práce v poměru k počtu dělníků vůbec malá. Může se velmi značně zvětšit (proporcionálně) v té míře, jak se zvětšuje produktivita práce, a tudíž relativní nadhodnota.

Dále se předpokládalo, že hodnota práce se v různých obdobích v téže zemi a v témž období v různých zemích velmi mění. Vlastí kapitalistické výroby jsou však střední pásma. Společenská produktivní síla práce může být velmi málo rozvinuta, ale to může kompenzovat, a to právě ve výrobě nutných životních prostředků, z jedné strany úrodnost přírodních činitelů (například půdy) a z druhé strany nízká úroveň potřeb obyvatelstva (v důsledku podnebí atd.); s obojím se setkáváme například v Indii. V primitivním stavu společnosti může být minimum mzdy v důsledku ještě nerozvinutých sociálních potřeb velmi malé (kvantitativně, pokud jde o užitné hodnoty), a přesto stojí toto minimum mnoho práce. Ale i kdyby byla k jeho výrobě nutná jen středně velká práce, přesto by byla vyrobená nadhodnota, i kdyby byla velká v poměru ke mzdě (k nutné pracovní době), tj. i při vysoké míře nadhodnoty, vyjádřena v užitných hodnotách, právě tak ubohá (proporcionálně) jako sama mzda.

Dejme tomu, že nutná pracovní doba se rovná 10 hodinám, nadpráce 2 hodinám a celkový pracovní den 12 hodinám. Kdyby se nutná pracovní doba rovnala 12 hodinám, nadpráce 22/5 hodiny a celkový pracovní den 142/5 hodiny, byly by vyrobené hodnoty velmi rozdílné. V prvním případě by se rovnaly 12 hodinám, v druhém l42/5 hodiny. Právě tak rozdílné by byly i absolutní velikosti nadhodnot. V prvním případě by se nadhodnota rovnala 2 hodinám, v druhém 22/5 hodiny. Míra nadhodnoty či nadpráce by byla přesto stejná, protože 2 : 10 = 22/5 : 12. Kdyby byl v druhém případě vynaložený variabilní kapitál větší, byla by větší i nadhodnota či nadpráce, kterou si přivlastňuje. Kdyby se v tomto případě nadpráce nezvýšila o 2/5, nýbrž o 5/5 hodiny, takže by se rovnala 3 hodinám, a celkový pracovní den by se rovnal 15 hodinám, pak by míra nadhodnoty vzrostla, ačkoli by vzrostla i nutná pracovní doba čili minimum mzdy, protože 2 : 10 = 1/5 avšak 3 : 12 = 1/4. K jednomu i druhému by mohlo dojít v tom případě, kdyby se v důsledku zdražení obilí atd. zvýšilo minimum mzdy z 10 hodin na 12. Dokonce i v tomto případě by míra nadhodnoty mohla nejen zůstat stejná, ale mohla by ještě — a s ní masa nadhodnoty — stoupnout.

Předpokládejme však, že nutná mzda se stejně jako dříve rovná 10 hodinám, nadpráce se rovná 2 hodinám a všechny ostatní okolnosti zůstávají stejné (nebereme zde tedy zřetel na snížené výrobní náklady konstantního kapitálu). Pracuje-li nyní dělník o 22/5 hodiny více, a sám si z nich přivlastňuje 2 hodiny a 2/5 hodiny připadají na nadpráci, pak v tomto případě vzrůstá mzda a nadhodnota rovnoměrně, ale mzda bude vyšší než nutná mzda čili nutná pracovní doba.

Vezmeme-li nějakou danou veličinu a rozdělíme ji na dvě části, je jasné, že jedna z nich se může zvětšit jedině tehdy, když se druhá zmenší, a naopak. Ale při vzrůstajících (proměnných) veličinách tomu tak není. A pracovní den je takovou vzrůstající veličinou (pokud není vybojován normální pracovní den). U takových veličin se mohou obě části zvětšovat, ať už rovnoměrně nebo nerovnoměrně. Zvětšení jedné není podmíněno zmenšením druhé a naopak. To je i jediný případ, kdy mzda a nadhodnota mohou — pokud jde o jejich směnnou hodnotu — současně vzrůstat a za určitých podmínek dokonce stejnoměrně. Pokud jde o jejich užitnou hodnotu, rozumí se to samo sebou; může vzrústat, ǁ657ǀ i když hodnota práce například klesá. Od roku 1797 do roku 1815, kdy v Anglii značně stoupla cena obilí i nominální mzda, se velmi značně prodloužila i denní pracovní doba v hlavních průmyslových odvětvích, která také procházela obdobím bouřlivého rozvoje, a myslím, že to zadrželo pokles míry zisku (protože to zadrželo pokles míry nadhodnoty). V podobných případech se však za všech okolností prodlužuje normální pracovní den a přiměřeně k tomu se zkracuje normální délka dělníkova života, a tudíž i normální délka trvání jeho pracovní síly. To platí, je-li takovéto prodloužení pracovního dne trvalé. Je-li jen dočasné, aby kompenzovalo dočasné zdražení mzdy, nemusí mít (s výjimkou případů, kdy jde o práci žen a dětí) žádné jiné důsledky, než že zabrání poklesu míry zisku v těch odvětvích, kde je prodloužení pracovní doby vzhledem k povaze věci možné. (Nejméně k tomu dochází v zemědělství.)

Ricardo to vůbec nevzal v úvahu, neboť nezkoumá ani původ nadhodnoty, ani absolutní nadhodnotu, a proto považuje pracovní den za danou veličinu. V tomto případě je tudíž nesprávný jeho zákon, že nadhodnota a mzda (říká nesprávně: zisk a mzda) mohou vzrůstat nebo klesat — zkoumáme-li jez hlediska směnné hodnoty — jedině v obráceném poměru.

Předpokládejme za prvé, že se nutná pracovní doba nemění a že se nemění ani nadpráce. Máme tedy 10 + 2; pracovní den se rovná 12 hodinám, nadhodnota 2 hodinám; míra nadhodnoty se rovná 1/5.

[V druhém případě] nechť zůstane nutná pracovní doba stejná; nadprácc nechť vzroste ze 2 hodin na 4. Pracovní den bude tudíž 10 + 4, tj. 14 hodin; nadhodnota se rovná 4 hodinám; míra nadhodnoty se rovná 4 : 10, tj. 4/10 čili 2/5.

V obou případech je nutná pracovní doba stejná, ale nadhodnota je v jednom případě dvakrát větší než v druhém a pracovní den je v druhém případě o šestinu větší než v prvním. Dále, vyrobené hodnoty by byly, jak odpovídá množství práce na ně vynaloženému, velmi rozdílné, ačkoli mzda by byla stejná; v prvním případě by se vyrobená hodnota rovnala 12 hodinám, ve druhém 12 + 12/6 = 14 hodinám. Je tedy nesprávné, že předpokládá-li se stejná mzda (stejná co do hodnoty, co do nutné pracovní doby), mají se k sobě nadhodnoty obsažené ve dvou zbožích v tom poměru, v jakém se k sobě mají množství práce, která jsou v nich obsažena. Správně by to bylo jedině v tom případě, kdyby normální pracovní den zůstal stejný.

Předpokládejme dále, že v důsledku vzestupu produktivní síly práce se nutná mzda sníží (ačkoli, vyjádřena v těch užitných hodnotách, za něž se vydává, zůstává stejná) z 10 hodin na 9 a že se současně sníží i nadbytečná pracovní doba z 2 hodin na 14/5 hodiny (9/5). V tomto případě 10 : 9 = 2 : 14/5. Nadbytečná pracovní doba by se tudíž snížila ve stejném poměru jako nutná pracovní doba. Míra nadhodnoty by zůstala v obou případech stejná, protože 2 = 10/5 a 14/5 = 9/5 a 14/5 : 9 = 2 : 10. Množství užitných hodnot, které by se dalo za nadhodnotu koupit, by zůstalo podle předpokladu rovněž stejné. (Platilo by to však jen o těch užitných hodnotách, které jsou nutnými životními prostředky.) Pracovní den by se zkrátil z 12 hodin na 104/5 hodiný. Masa hodnot, která by se vyrobila v druhém případě, by byla menší než v prvním. A přes toto nestejné množství práce byla by míra hodnoty v obou případech stejná.

Při zkoumání nadhodnoty jsme rozlišovali nadhodnotu a míru nadhodnoty. Pokud jde o jeden pracovní den, nadhodnota se rovná absolutnímu počtu hodin, které představuje: dvěma, třem atd. Míra nadhodnoty se rovná poměru tohoto počtu hodin k tomu počtu hodin, který tvoří nutnou pracovní dobu. Toto rozlišování je velmi důležité už proto, že ukazuje rozdílnou délku pracovního dne. Rovná-li se nadhodnota 2 hodinám, rovná se 1/5, je-li nutná pracovní doba 10 hodin, a 1/6, je-li nutná pracovní doba 12 hodin. V jednom případě se pracovní den rovná 12 hodinám, v druhém se rovná 14 hodinám. V prvním případě je míra nadhodnoty větší a dělník přitom pracuje menší počet hodin za den. V druhém připadě je míra nadhodnoty menší a dělník přitom pracuje větší počet hodin za den. Zde vidíme, jak při neměnící se nadhodnotě (ale nestejném pracovním dni) může být míra nadhodnoty rozdílná. V dříve uvedeném případě (10 : 2 a 9 : 14/5) jsme viděli, jak při neměnící se míře nadhodnoty (ale nestejném pracovním dni) může být rozdílná sama nadhodnota (v jednom případě 2, ve druhém 14/5).

Dříve (kapitola II) jsem ukázal, že při daném pracovním dni (při dané délce pracovního dne) a také při dané nutné pracovní době — a tudíž při dané míře nadhodnoty — závisí masa nadhodnoty na počtu dělníků, které týž kapitál současně zaměstnává.[88] Tato teze byla tautologií. Dá-li mi totiž 1 pracovní den 2 hodiny nadpráce, pak 12 pracovních dní mi dá 24 hodin čili 2 dny nadpráce. Tato teze se však stává velmi důležitou při určování zisku, který se rovná poměru nadhodnoty k zálohovanému kapitálu, a závisí tudíž na absolutní velikosti nadhodnoty. Stává se to důležitým proto, že kapitály stejné velikosti, ale rozdílného organického složení zaměstnávají nestejný počet dělníků, a proto musí vytvářet nestejnou nadhodnotu, a tudíž i nestejný zisk. Při klesající míře nadhodnoty může zisk vzrůstat a při vzrůstající míře nadhodnoty může zisk klesat nebo zůstat stejný, jestliže se vzestup nebo pokles míry nadhodnoty vyrovnává opačným pohybem počtu zaměstnaných dělníků. Zde od samého začátku vidíme, jak je nanejvýš nesprávné ztotožňovat zákony ǁ658ǀ vzestupu a poklesu nadhodnoty se zákony vzestupu a poklesu zisku. Bereme-li pouze prostý zákon nadhodnoty, zdá se tautologií, že při dané míře nadhodnoty (a daném pracovním dni) závisí absolutní masa nadhodnoty na mase použitého kapitálu, protože vzrůst této masy kapitálu a vzrůst počtu současně zaměstnaných dělníků jsou podle předpokladu totožné, čili jsou to jen jiné výrazy téhož faktu. Jakmile však přejdeme ke zkoumání zisku, kde je masa použitého celkového kapitálu a masa použitého počtu dělníků u kapitálů stejné velikosti velmi různá, pochopíme důležitost tohoto zákona.

Ricardo vychází ze zkoumání zboží dané hodnoty, tj. zboží, které představuje dané množství práce. A při tomto výchozím bodě se zdá, že absolutní nadhodnota a relativní nadhodnota se vždy shodují. (To v každém případě vysvětluje jednostrannost jeho postupu a odpovídá celé jeho metodě zkoumání: vycházet z hodnoty zboží určené množstvím pracovní doby v nich obsaženém a pak zkoumat, jak na ni působí mzda, zisk atd.) Avšak toto zdání je klamné, neboť zde nejde o zboží, nýbrž o kapitalistickou výrobu, o zboží jako produkty kapitálu.

Dejme tomu, že kapitál zaměstnává určitou masu dělníků, například 20, a mzda se rovná 20 librám št. Pro zjednodušení předpokládejme, že fixní kapitál se rovná nule, tj. při výpočtu ho vynechme. Předpokládejme; že těchto 20 dělníků upřede za 80 liber št. bavlny v přízi, pracují-li 12 hodin denně. Stojí-li 1 libra bavlny 1 šilink, pak 20 liber bavlny stojí 1 libru št. a 80 liber št. se rovná 1600 librám bavlny. Upřede-li 20 dělníků za 12 hodin 1600 liber bavlny, pak za 1 hodinu upředou 1600/12 libry bavlny, tj. 1331/3 libry bavlny. Rovná-li se tedy nutná pracovní doba 10 hodinám, rovná se nadbytečná pracovní doba 2 hodinám a dává 2662/3 libry příze. Hodnota 1600 liber příze by se rovnala 104 librám št., protože rovná-li se 10 pracovních hodí n 20 librám št., pak 1 pracovní hodina se rovná 2 librám št. a 2 pracovní hodiny se rovnají 4 librám št., a tudíž 12 pracovních hodin se rovná 24 librám št. (80 liber št. [hodnota surovin] + 24 liber št. [hodnota vytvořená nově přidanou prací] = 104 liber št.)

Předpokládáme-li však, že doba nadbytečné práce dělníků se rovná 4 hodinám, rovná se jejich produkt 8 librám št. (mám tím na mysli nadhodnotu, kterou vyrobí; jejich produkt se ve skutečnosti rovná 28 librám št.[89]). Celkový produkt se rovná 1211/3 libry št.[90], a těchto 1211/3 libry št. se rovná 18662/3 libry příze. Protože se podmínky výroby nezměnily, 1 libra příze by měla tutéž hodnotu jako dříve; obsahovala by stejné množství pracovní doby. Také nutná mzda by podle předpokladu zůstala nezměněna (její hodnota, pracovní doba v ní obsažená).

Ať už by se těchto 18662/3 libry příze vyrobilo za těch či oněch podmínek, tj. s dvěma nebo čtyřmi hodinami nadpráce, měly by v obou případech stejnou hodnotu. Totiž 2662/3 libry bavlny, které se spředly navíc [nad dřívějších 1600 liber bavlny], stojí 131/3 libry št. Připočítáme-li to k 80 librám št., zaplaceným za 1600 liber bavlny, dostaneme 931/3 libry št., a v obou případech se 4 dodatečné pracovní hodiny 20 dělníků rovnají 8 librám št. To činí za [nově přidanou] práci celkem 28 liber št., tudíž [hodnota 18662/3 libry příze se rovná] 1211/3 libry št. Mzda je v obou případech stejná. 1 libra příze stojí v obou případech 13/10 šilinku. Protože hodnota 1 libry bavlny se rovná 1 šilinku, zbývají na nově přidanou práci obsaženou v 1 libře příze v obou případech 3/10 šilinku, tj. 33/5 penny (čili 18/5 penny).

Přesto by však byl poměr mezi hodnotou a nadhodnotou v každé libře příze za předpokládaných okolností velmi rozdílný. V prvním případě, kde se nutná práce rovná 20 librám št. a nadpráce 4 librám št., čili nutná práce se rovná 10 hodinám a nadpráce 2 hodinám, je poměr nadprácc k nutné práci 2 : 10 = 2/10 = 1/5. (Právě tak 4 libry št.: 20 librám št. = 4/20 = 1/5.) Ve 33/5 penny [nově přidané práce zpředmětněné] v 1 libře příze je tedy v tomto případě 1/5 nezaplacené práce, rovnající se 18/25 penny čili 72/25 farthingu, tj. 222/25 farthingu. Naproti tomu v druhém případě se rovná nutná práce 20 librám št. (10 pracovním hodinám) a nadpráce 8 librám št. (4 pracovním hodinám). Nadpráce by byla k nutné práci v poměru 8 : 20 = 8/20 = 4/10 = 2/5. Tudíž ve 33/5 penny [nově přidané práce zpředmětněné] v 1 libře příze činí nezaplacená práce 2/5 této sumy, tj. 519/25 farthingu čili 1 penny 119/25 farthingu. Nadhodnota obsažená v 1 libře příze ǁ659ǀ je v jednom případě dvakrát větší než v druhém, ačkoli 1 libra příze má v obou případech stejnou hodnotu a ačkoli se v obou případech platí stejná mzda. V jednotlivém zboží jakožto v alikvotní části produktu musí být ovšem týž poměr mezi hodnotou práce a nadhodnotou jako v celém produktu.

V jednom případě [když se 18662/3 libry bavlny zpracovává v přízi při 12hodinovém pracovním dni] rovná se kapitál zálohovaný na bavlnu 931/3 libry št. — a kolik činí kapitál zálohovaný na mzdu? Mzda vynaložená na upředení 1600 liber bavlny rovná se 20 librám št.; tudíž na upředení dalších 2662/3 libry bavlny činí 31/3 libry št. Na mzdu se tedy celkem vynakládá 231/3 libry št. Celkové výdaje se rovnají [konstantnímu] kapitálu 931/3 libry št. + 231/3 libry št. = 1162/3 libry št. Produkt se rovná 1211/3 libry št. (Dodatečné vynaložení [variabilního] kapitálu 31/3 libry št. by dalo jen 131/2 šilinku [tj. 2/3 libry št.] nadhodnoty. 20 liber št. : 4 librám št. = 31/2 libry št. : 2/3 libry št.)

Naproti tomu v druhém případě [kdy se týchž 18662/3 libry bavlny zpracovává v přízi při 14hodinovém pracovním dni] by zálohovaný kapitál činil pouze 931/3 libry št. + 20 liber št. = 1131/3 libry št., a k 4 librám št. nadhodnoty by přistoupily ještě 4 libry št. V obou případech se vyrábí totéž množství příze a příze má v obou případech stejnou hodnotu, tj. představuje stejné celkové množství práce, avšak toto celkové množství práce je v obou případech uváděno do pohybu nestejně velkými kapitály, ačkoli mzda je stejná; naproti tomu pracovní dny jsou nestejně velké, a proto množství nezaplacené práce jsou rozdílná. Bereme-li jednotlivou libru příze, pak mzda, která se za ni platí, čili množství zaplacené práce, které je v ní obsaženo, je různé. Táž mzda je zde rozdělena na větší množství zboží, a to ne proto, že práce je v jednom případě produktivnější než v druhém případě, nýbrž proto, že celková masa nezaplacené nadpráce uvedená do pohybu je v jednom případě větší než v druhém případě. Týmž množstvím zaplacené práce se tedy v jednom případě vyrábí více liber příze než v druhém případě, ačkoli se v obou případech vyrábčjí stejná množství příze, která představují stejná množství celkové práce (zaplacené i nezaplacené). Kdyby se byla naopak v druhém případě produktivita práce zvětšila, hodnota libry příze by za všech okolností (ať už by se poměr nadhodnoty k variabilnímu kapitálu utvářel jakkoli) poklesla.

V podobném případě by tedy bylo nesprávné tvrdit — protože hodnota libry příze je dána a rovná se 1 šilinku 33/5 penny, protože, dále, jc dána hodnota přidané práce, která se rovná 33/5 penny, a protože mzda je podle předpokladu stejná, tj. nutná pracovní doba se nemění —‚ že proto musí být nadhodnota stejná a dva kapitály by mčly za jinak stejných okolností vyrábět přízi se stejným ziskem. Bylo by to správné, kdyby šlo o 1 libru příze, ale zde jde o kapitál, který vyrobil 18662/3 libry příze. A abychom věděli, jak velkého zisku dosahuje tento kapitál z 1 libry (tj. vlastně jaké nadhodnoty), musíme vědět, jak velký je pracovní den anebo jak velké množství nezaplacené práce (při dané produktivitě) uvádí tento kapitál do pohybu. Na jednotlivém zboží to však vidět nelze.

U Ricarda najdeme tedy jen výklad toho, co jsem nazval relativni nadhodnotou. Vychází z předpokladu (z něhož vychází, jak se zdá, i Smith a jeho předchůdci), že velikost pracovního dne je dána. (Smith se zmiňuje nanejvýš o takových rozdílech ve velikosti pracovního dne v různých pracovních odvětvích, které se ruší nebo vyrovnávají relativně větší intenzitou práce, její obtížností, nepříjemností atd.) Vycházeje z tohoto předpokladu, Ricardo pak vykládá relativní nadhodnotu vcelku správně. Než podáme hlavní body jeho výkladu, uvedeme ještě několik citátů charakterizujících Ricardovu koncepci.

„Práce jednoho miliónu lidí v průnylu vyrobí vždy stejnou hodnotu, ale nevyrobí vždy stejné bohatství. (Cit. dílo, str. 320.) [Srov. čes. vyd., str. 199.]

To znamená, že produkt jejich denní práce bude vždy produktem jednoho miliónu pracovních dní, bude obsahovat tutéž pracovní dobu, což je nesprávné, anebo by to bylo správné jedině v tom případě, kdyby byl všude zaveden stejný normální pracovní den, a to s přihlédnutím k nestejné obtížnosti atd. v různých pracovních odvětvích.

Dokonce i potom by však tato teze byla nesprávná v té všeobecné formě, v níž je zde vyslovena. Dejme tomu, že normální pracovní den se rovná 12 hodinám. Předpokládejme dále, že roční produkt práce jednoho člověka, vyjádřený v penězích, se rovná 50 librám št. a že hodnota peněz zůstane nezměněna. V tomto případě se bude produkt jednoho miliónu lidí rovnat vždy 50 miliónům liber št. za rok. Dejme tomu, že nutná práce se rovná 6 hodinám, takže kapitál vynaložený za rok na tento milión lidí se rovná 25 miliónům liber št. Nadhodnota se rovněž rovná 25 miliónům liber št. Produkt by se vždy rovnal 50 miliónúm, ať už by dělníci dostali 25, 30 nebo 40 miliónů. Nadhodnota by se jen v prvním případě rovnala 25 miliónům, ve druhém by se rovnala 20 miliónům a ve třetím 10 miliónům. Ricardo by měl pravdu, kdyby se zálohovaný kapitál skládal jen z variabilního kapitálu, tj. jen z kapitálu, který se vydává na mzdu tohoto jednoho miliónu lidí. Proto také má pravdu jen v jednom případě: když se celkový kapitál rovná variabilnímu kapitálu. Tento předpoklad se táhne celým zkoumáním jak u Ricarda, tak u A[dama] Smitha, ǁ660ǀ pokud mluví o kapitálu celé společnosti; v podmínkách kapitalistické výroby však takový stav věcí neexistuje, a to ani v jednotlivém odvětví výroby, a tím méně v celkové společenské výrobě.

Ta část konstantního kapitálu, která vchází do pracovního procesu, aniž vchází do zhodnocovacího procesu, nevchází do produktu (do hodnoty produktu), a proto nás zde, kde mluvíme o hodnotě ročního produktu, vůbec nezajímá, i když je velmi důležité brát zřetel na tuto část konstantního kapitálu při určování všeobecné míry zisku. Avšak jinak je tomu s tou částí konstantního kapitálu, která vchází do ročního produktu. Viděli jsme, že jedna část této části konstantního kapitálu — čili to, co v jedné sféře výroby vystupuje jako konstantní kapitál — vystupuje ve druhé sféře výroby, v témž ročním období výroby jako bezprostřední produkt práce; že tedy velká část každoročně vydávaného kapitálu, který se jeví z hlediska jednotlivého kapitalisty anebo zvláštní sféry výroby jako konstantní kapitál, se z hlediska společnosti nebo třídy kapitalistů redukuje na variabilní kapitál. Tato část je tedy zahrnuta v uvedených 50 miliónech — v té části těchto 50 miliónů, která tvoří variabilní kapitál, čili která se vydává na mzdu.

Jinak je tomu však s tou částí konstantního kapitálu, která se spotřebovává, aby nahradila konstantní kapitál spotřebovaný v průmyslu a zemědělství, se spotřebovanou částí konstantního kapitálu zaměstnaného v těch odvětvích výroby, která vyrábějí konstantní kapitál — suroviny v jejich prvotní formě, fixní kapitál a pomocné látky. Hodnota této části konstantního kapitálu se znovu objevuje, reprodukuje se v produktu. A závisí zcela na existující velikosti této hodnoty (za předpokladu, že produktivita práce se nemění; ať se však mění jakkoli, tato hodnota má vždy určitou velikost), v jakých proporcích vchází do hodnoty celého produktu. (V průměru, necháme-li stranou některé výjimky v zemědělství, závisí ovšem na velikosti tohoto konstantního kapitálu, který je předpokladem výroby, i masa produktů, tj. masa bohatství vyrobeného jedním miliónem lidí, v tom smyslu, v jakém Ricardo odlišuje bohatství od hodnoty.) Tato část hodnoty by neexistovala bez nové roční práce jednoho miliónu lidí. Na druhé straně tato práce jednoho miliónu lidí by nedala tutéž masu produktu, nebýt tohoto konstantního kapitálu existujícího nezávisle na jejich roční práci. Tento konstantní kapitál vchází do pracovního procesu jako podmínka výroby, avšak nepracuje se ani o hodinu víc, aby se reprodukovala tato část hodnoty celkového ročního produktu. Jako hodnota není tedy tato část výsledkem roční práce, i když bez této roční práce by se její hodnota nemohla v produktu reprodukovat.

Předpokládejme, že ta část konstantního kapitálu, která vchází do produktu, se rovná 25 miliónům; hodnota produktu 1 miliónu lidí by se pak rovnala 75 miliónům. Kdyby se tato část konstantního kapitálu rovnala 10 miliónům, hodnota produktu by se rovnala jen 60 miliónům atd. A protože v procesu kapitalistického vývoje poměr konstantního kapitálu k variabilnímu kapitálu vzrůstá, má hodnota ročního produktu tohoto jednoho miliónu lidí tendenci neustále vzrůstat, a to úměrně, jak vzrůstá minulá práce, která se jako činitel účastní na roční produkci tohoto miliónu lidí. Už z toho vidíme, že Ricardo nemohl pochopit ani podstatu akumulace, ani povahu zisku.

S růstem poměru konstantního kapitálu k variabilnímu kapitálu vzrůstá i produktivita práce, vzrůstají vyrobené výrobní síly, s jejichž pomocí působí společenská práce. V důsledku téže rostoucí produktivity práce se sice část existujícího konstantního kapitálu neustále znehodnocuje, protože jeho hodnota se neřídí pracovní dobou, kterou původně stál, nýbrž pracovní dobou, za kterou může být reprodukován, a tato pracovní doba se s rostoucí produktivitou práce neustále zmenšuje. Ačkoli tedy hodnota konstantního kapitálu nevzrůstá úměrně jeho mase, přesto vzrůstá, protože jeho masa vzrůstá ještě rychleji, než klesá jeho hodnota. Avšak k Ricardovýna názorům na akumulaci se vrátíme později.

Rozhodně je tu už jasné, že předpokládáme-li pracovní den jako daný, hodnota produktu roční práce miliónu lidí bude velmi rozdílná podle toho, jak rozdílná je masa konstantního kapitálu, která vchází do produktu, a že tato hodnota hude bez ohledu na rostoucí produktivitu práce větší tam, kde konstantní kapitál tvoří větší část celkového kapitálu než v takových společenskýeh podmínkách, kde tvoří poměrně malou část celkového kapitálu. S pokrokem v produktivitě společenské práce, doprovázeným vzrůstem konstantního kapitálu — v té podobě, v jaké se vyskytuje — připadne tedy i relativně vždy větší část ročního produktu práce kapitálu jako takovému, a tudíž kapitalistické vlastnictví (o důchodu kapitalistů ani nemluvě) se bude neustále zvětšovat a podíl té části hodnoty, kterou vytváří [nové přidaná práce] jednotlivého dělníka, ba celé dělnické třídy, se bude proti produktu jejich minulé práce, který vystupuje proti nim jako kapitál, neustále ǁ661ǀ snižovat. Tak hude neustále vzrůstat odcizení a rozpor mezi pracovní silou a objektivními podmínkami práce, které se osamostatňují v kapitálu. (Necháváme tu stranou variabilní kapitál, tu část produktu roční práce, která je nutná k reprodukci dělnické třídy; avšak i tyto existenční prostředky dělnické třídy vystupují proti ní jako kapitál.)

Svůj názor, že pracovní den je daný, ohraničený, kvantitativně fixovaný, vyslovuje Ricardo i na jiných místech, například:

„Obojí“ (mzda a zisk z kapitálu) „dohromady mají vždy tutéž hodnotu.“ (Cit. dilo, str. 499, kap. XXXII „Názory pana Malthuse na rentu“.) [Srov. čes. vyd., str. 296.]

To znamená jinými slovy jen tolik: pracovní doba (pracovní den), jejíž produkt se rozděluje mezi mzdu a zisk z kapitálu, je vždy stejná, je konstantní.

„Mzda a zisk dohromady maji vždy tutéž hodnotu.“ (Cit. dílo, str. 491, pozn.) [Srov. čes. vyd., str. 291, pozn.]

Nemusím zde opakovat, že místo zisk je tu třeba vždy číst nadhodnota.

„Mzda a zisk dohromady budou i nadále tvořit vždy tutéž hodnotu.“ (Cit. dílo, str. 490—491.) [Srov. čes. vyd.‚ str. 291.]

„Mzdu je třeba měřit podle její reálné hodnoty, tj. podle množství práce a kapitálu použitého k její výrobě, a ne podle její nominální hodnoty, ať už v kabátech, kloboucích, penězích nebo obili,“ (Cit. dílo, kapitola I „O hodnotě“, str. 50.) [Srov. čes. vyd., str. 52—53]

Hodnotu životních prostředků, které dělník dostává (které si za svou mzdu kupuje) — chleba, oděvu atd. — určuje celková pracovní doba potřebná k jejich výrobě, a to jak množství bezprostřední práce, tak množství zpředmětněné práce nutné k jejich výrobě. Ricardo však otázku zamotává, protože ji neformuluje v čisté podobě a neříká, že mzdu je třeba měřit podle „její reálné hodnoty, tj. té části pracovního dne, které je zapotřebí k reprodukci hodnoty jeho [dělníkových] nutných životních prostředků, k reprodukci ekvivalentu nutných životních prostředků, které se mu platí ve formě mzdy čili které si směňuje za svou práci“. „Reálnou mzdu“ je třeba určit průměrnou dobou, kterou musí dělník denně pracovat, aby si vyprodukoval nebo reprodukoval svou vlastní mzdu.

„Dělník dostane skutečně vysokou cenu za svou práci jedině tehdy, když si za svou mzdu může koupit produkt velké části práce.“ (Cit. dílo, str. 322.) [Srov. čes. vyd. str. 200, pozn.]

4. Relativní nadhodnota.
[Rozbor relativní nadhodnoty — Ricardova vědecká zásluha]

Relativní nadhodnota je fakticky jediná forma nadhodnoty, kterou pod názvem zisk Ricardo vykládá.

Množství práce potřebné k výrobě zboží a ve zboží obsažené určuje hodnotu zboží, která je v důsledku toho danou, určitou veličinou. Tato veličina se rozděluje mezi námezdního dělníka a kapitalistu. (Ricardo, stejně jako Smith, tu nebere zřetel na konstantní kapitál.) Je jasné, že podíl jednoho může vzrůstat nebo klesat jedině v tom poměru, jak klesá nebo vzrůstá podíl druhého. Protože hodnota zboží vděčí za svůj vznik práci dělníků, je tato práce za všech okolností jejím předpokladem, avšak tato práce by nebyla možná, kdyby dělník nežil a neudržoval se při životě, tj. kdyby nedostával nutnou mzdu (minimum mzdy, mzdu rovnající se hodnotě pracovní síly). Mzda a nadhodnota — tyto dvě kategorie, na které se podle Ricarda rozděluje hodnota zboží nebo sám produkt — nejenže jsou nepřímo úměrné, nýbrž pohyb mezd je primární, určující. Její vzestup nebo pokles vyvolává opačný pohyb na straně zisku (nadhodnoty). Mzda nestoupá nebo neklesá proto, že klesá nebo stoupá zisk (nadhodnota), ale naopak, nadhodnota (zisk) ktesá nebo stoupá, protože stoupá nebo klesá mzda. Nadvýrobek (mělo by se vlastně říci nadhodnota), který zbývá, když dělnická třída dostane svůj podíl na ročním produktu, který vyrobila svou vlastní prací, tvoří podstatu, z níž žije třída kapitalistů.

Protože hodnotu zboží určuje množství práce v nich obsažené, a protože mzda a nadhodnota (zisk) jsou jen části, proporce, v nichž si dvč třídy výrobců mezi sebe rozdělují hodnotu zboží, je jasné, že vzestup nebo pokles mzdy sice určuje míru nadhodnoty (zisku), nechává však nedotčenu hodnotu zboží či cenu zboží (jako peněžní výraz hodnoty zboží). Proporce, v níž se nějaký celek rozděluje mezi dva podílníky, tento celek ani nezvětšuje, ani nezmenšuje. Je proto chybným předsudkem, že vzestup mezd zvyšuje ceny zboži; tento vzestup vede pouze k poklesu zisku (nadhodnoty). Dokonce i výjimky, které Ricardo uvádí, kde prý vzestup mezd vyvolává pokles směnné hodnoty některých zboží a její vzestup u jiných zboží, jsou nesprávné pokud jde o hodnoty, a správné jen pokud jde o ceny nákladů.

ǁ662ǀ Určuje-li tedy míru nadhodnoty (zisku) relativní výše mzdy, co určuje výši mzdy? Necháme-li stranou konkurenci, určuje ji cena nutných životních prostředků. A tato cena opět závisí na produktivitě práce, která je tím vyšší, čím úrodnější je půda (přitom Ricardo předpokládá kapitalistickou výrobu). Každé „zlepšení“ zmenšuje cenu zboží, cenu životních prostředků. Mzda čili „hodnota práce“ stoupá nebo klesá tudíž nepřímo úměrně rozvoji produktivní síly práce, pokud tato práce vyrábí nutné životní prostředky, které vcházejí do obvyklé spotřeby dělnické třídy. Míra nadhodnoty (zisku) klesá nebo stoupá tudíž přímo úměrně rozvoji produktivní síly práce, protože tento rozvoj snižuje nebo zvyšuje mzdu.

Míra zisku (nadhodnoty) nemůže klesat bez vzestupu mzdy a nemůže stoupat bez poklesu mzdy.

Hodnotu mzdy nelze určovat podle množství životních prostředků, které dělník dostává, nýbrž podle množství práce, které tyto životní prostředky stojí (ve skutečnosti podle té části pracovního dne, kterou si dělník sám přivlastňuje), podle proporcionálního podílu, který dělník dostává z celkového produktu, nebo přesněji, z celkové hodnoty tohoto produktu. Je možné, že dělníkova mzda oceněná v užitných hodnotách (v určitém množství zboží nebo peněz) se zvyšuje (při stoupající produktivitě práce), a přesto — pokud jde o hodnotu — klesá a naopak. Je jednou z velkých Ricardových zásluh, že zkoumal relativní čili proporcionální mzdu a fixoval ji jako [zvláštní] kategorii. Předtím se mzda zkoumala vždy jen prostě, bez tohoto vztahu, a proto se na dělníka pohlíželo jako na zvíře. Zde se však zkoumá ve svém společenském vztahu. Vzájemné postavení tříd je více podmínčno proporciální mzdou než absolutní sumou mezd.

Uvedené formulace doložme nyní citáty z Ricarda:

Hodnota jelena, produktu jednoho dne lovcovy práce, bude přesně táž, jako hodnota ryb, produktu jednoho dne rybářovy práce. Relativní hodnotu ryb a zvěřiny bude plně určovat množství práce v nich obsažené, ať už je množství produktu jakékoli nebo ať jsou mzdy a zisky jakkoli vysoké nebo nízké. Kdyby... rybář... zaměstnával deset lidí, jejichž roční práce by stála 100 liber št., a kteří by mu denně svou prací dodávali 20 lososů; kdyby... lovec zaměstnával také deset lidi, jejichž roční práce by stála 100 liber št. a kteří by mu denně ulovili 10 jelenů, pak přirozená cena jednoho jelena by byla dva lososi, ať už by podíl na celkovém produktu připadající lidem, kteří jej vyrobili, byl velký nebo malý. Podíl připadající na mzdy je nanejvýš důležitý při zkoumání otázky zisků, neboť je od počátku naprosto jasné, že zisky budou vysoké nebo nízké přesně v témž poměru, jak nízké nebo vysoké budou mzdy; to se však ani v nejmenším nedotkne relativní hodnoty ryb a zvěřiny, protože mzdy mohou být vysoké nebo nízké současně v obou těchto zaměstnáních.“ (Cit. dílo, kapitola I „O hodnotě“, str. 20—21.) [Srov. čes. vyd., str. 36—37.]

Vidíme, že Ricardo odvozuje celou hodnotu zboží z práce lidí zaměstnaných ve výrobě. Je to jejich vlastní práce čili produkt této jejich práce čili hodnota tohoto produktu, co se rozděluje mezi nimi a kapitálem.

„Žádná změna ve mzdách dělníků by nemohla přivodit jakoukoli změnu v relativní hodnotě těchto zboží. Kdybychom totiž předpokládali, že se mzda zvýšila, nebylo by v žádném z těchto zaměstnání zapotřebí většího množství práce, ale platila by se za ni vyšší cena... Mzdy mohou stoupnout o 20 %‚ a zisky v důsledku toho větší nebo menší měrou klesnout, aniž to přivodí nejmenší změnu v relativní hodnotě těchto zboží.“ (Cit. dílo, str. 23.) [Srov. čes. vyd., str. 37—38.]

Hodnota práce nemůže stoupnout, aniž klesne zisk. Má-li se obilí rozdělit mezi pachtýře a dělnika, pak čím je větší podíl jednoho, tím méně zbude druhému. Podobně je tomu, jestliže se mezi dělníka a jeho zaměstnavatele rozděluje sukno nebo bavlněné zboží; čím větší je podíl jednoho, tím měně zbude druhému.“ (Cit. dílo, str. 31.) [Srov. čes. vyd., str. 42.]

ǁ663ǀ „Adam Smith a všichni spisovatelé, kteří po něm následovali, pokud vím, bez jediné výjimky tvrdili, že zvýšení ceny práce by nevyhnutelně mělo za následek vzestup cen všech zboží. Doufám, že se mi podařilo ukázat, že takový názor není odůvodněný.“ (Cit. dílo, str. 45.) [Srov. čes. vyd., str. 50.]

„Zvýšení mezd, vyvolané“ [...] „okolností, že dělník je lépe odměňován nebo že vznikly nesnáze s obstaráváním nutných životních prostředků, za které se mzdy vydávají, nezpůsobí — kromě několika výjimek — zvýšení ceny, nýbrž způsobí silný pokles zisku.“ Jinak tomu je, když vzestup mezd vyplývá ze „změny v hodnotě peněz“. „V jednom případě“ ˂tj. v naposled uvedeném případě> „nevěnuje se na obživu dělníků větší část roční práce země, ve druhém případě se na ni věnuje.“ (Cit. dílo, str. 48.) [Srov. čes. vyd. ‚ str. 51—52.] ǀ663ǁ

ǁ663ǀ „S růstem ceny potravina nutných životních prostředků přirozená cena práce stoupá; s poklesem jejich ceny přirozená cena práce klesá.“ (Cit. dílo, str. 86.) [Srov. čes. vyd., str. 73.]

Přebytek produktů, který zůstane po uspokojení potřeb existujícího obyvatelstva, musí být nutně úměrný snadnosti výroby, tj. menšímu počtu osob zaměstnaných ve výrobě.“ (Cit. dílo, str. 93.) [Srov. čes. vyd., str. 77.]

„Ani pachtýř, který obdělává půdu té jakosti, jež reguluje cenu, ani průmyslník, který vyrábí průmyslové zboží, neobětují část svého produktu na rentu. Celá hodnota jejich zboží se dělí jen na dvě částí; jedna tvoří zisk z kapitálu, druhá mzdu.“ (Cit. dílo, str. 107.) [Srov. čes. vyd., str. 85.]

„Dejme tomu, že by stouply ceny hedvábí, sametu, bvtového zařízení a různého jiněho zboží, které dělnik nepožaduje‚ a že k tomuto zvýšení došlo proto, že se na ně vynakládá víc práce. Nebude to působit na zisk? Určitě ne, neboť na zisk nepůsohí nic jiného než zvýšení mezd; hedvábí a samet dělnici nespotřebovávají, a proto zvýšení jejich cen nemůže zvýšit mzdy.“ (Cit. dílo, str. 118.) [Srov. čes. vyd., str. 91.]

„Dá-li práce 10 dělníků na půdě určité jakosti 180 kvarterů pšenice v hodnotě 4 libry št. za kvarter, tedy celkem 720 liber št...,“ (cit. dílo, str. 110) [srov. ěes. vyd., str. 87] „...ve všech případech se musí táž suma 720 liber št. dělit na mzdu a zisk... Ať mzdy nebo zisky stoupají nebo klesají, musí se zaplatit ze sumy 720 liber št. Na jedné straně zisky nikdy nemohou stoupnout tak, aby pohltily z těchto 720 liber št. tolik, že by dělníkům nezbylo na nezbytně nutné životní prostředky, na druhé straně nemůže mzda nikdy stoupnout tak vysoko, aby z této sumy nezbylo nic na zisk.“ (Cit. dílo, str. 113.) [Srov. čes. vyd., str. 88.]

Zisk závisí na vysoké nebo nízké mzdě, mzda na ceně nutných životních prostředků a jejich cena hlavně na ceně potravin, protože množství všech ostatních nutných předmětů lze téměř neomezeně zvětšovat.“ (Cit. dílo, str. 119.) [Srov. čes. vyd., str. 91.]

„Ačkoli se vyrábí větší hodnota,“ (při zhoršení půdy) „výrobci spotřebují větší část toho, co z této hodnoty zbude po zaplacení renty“ ˂ztotožňuje tu dělníky a výrobce˃ ‚ a právě to, a jedině to určuje zisk.“ (Cit. dílo, str. 127.) [Srov. čes. vyd., str. 96.]

„Podstatnou vlastností každého zlepšení je, že snižuje množství práce, které bylo dříve potřebné k výrobě zboží; k tomuto snížení nemůže dojít, aniž klesne cena nebo relativní hodnota tohoto zboží.‘‘ (Cit. dílo, str. 70.) [Srov. čes. vyd., str. 63.]

„Snižte výrobní náklady klobouků, a jejich cena nakonec poklesne na jejich novou přirozenou cenu, i když se poptávka po nich zvýší dvakrát, třikrát nebo čtyřikrát. Snižte výrobní náklady existenčních prostředků tím, že snížíte přirozenou cenu potravin a šatstva, jež slouží člověku k zachování života, a mzda nakonec klesne, ačkoli poptávka po dělnících ǁ664ǀ může velmi značně stoupnout.“ (Cit. dílo, str. 460.) [Srov. čes. vyd., str. 275.]

„Čím méně připadá na mzdy, tím více zůstane na zisk a naopak.“ (Cit. dílo, str. 500.) [Srov. čes. vyd., str. 296.]

„V tomto díle bylo jedním z mých úkolů ukázat, že při každém sníženi skutečné hodnoty nutných životních prostředků klesne mzda a stoupne zisk z kapitálu. Jinak řečeno, že z každé dané roční hodnoty připadne dělnické třídě méně, a těm, jejichž fondy tuto třídu zaměstnávají, připadne více.“

˂Jedině v této frázi, která se úplně vžila v obecné řeči, vyslovuje Ricardo, i když nevědomky, povahu kapitálu. Není to dělnická třída, nejsou to sami dělníci, kteří používají akumulované práce, nýbrž jsou to „fondy“, „akumulovaná práce“, jež „zaměstnávají tuto třídu“, jež zaměstnávají přítomnou, bezprostřední práci.˃

„Předpokládejme, že zboží, které se vyrábí v určité továrně, má hodnotu 1000 liber št. a že se dělí mezi zaměstnavatele a jeho dělníky“ ˂tu je opět vyjádřena povaha kapitálu; kapitalista je pán a dělníci jsou jeho dělnici˃ „tak, že dělníci dostanou 800 liber št. a zaměstnavatel 200 liber št. Kdyby hodnota tohoto zboží klesla na 900 liber št. a 100 liber št. by se ušetřilo na mzdách následkem poklesu cen nutných životních prostředků, čistý důchod zaměstnavatele by se nijak nezmenšil.“ (Cit. dílo, str. 511 — 512.) [Srov. čes. vyd., str. 302.]

„Kdyby bylo možno zdokonalením strojů vyrobit dělníkovu obuv a šatstvo čtvrtinou práce, která je nyní nutná k jejich výrobě, pak by pravděpodobně jejich cena klesla o 75 %; že by však proto dělník mohl trvale spotřebovávat čtyři kabáty nebo čtyři páry bot místo jednoho, je právě tak nepravděpodobné, jako je zase pravděpodobné, že působením konkurence a vlivem růstu obyvatelstva by se v nepříliš dlouhé době jeho mzda přizpůsobila nové hodnotě předmětů nezbytných k životu, na něž se vydává. Kdyby se tato zlepšení týkala všech předmětů dělníkovy spotřeby, zjistili bychom asi, že za několik málo let bude žít jen o něco málo lépe, bude-li vůbec žít lépe, ačkoli směnná hodnota uvedeného zboží ve srovnání s hodnotou jiného zboží“ [...] „značně poklesla a ačkoli nyní je toto zboží produktem mnohem menšího množství práce.“ (Cit. dílo, str. 8.) (Srov. čes. vyd., str. 28 — 29.]

„Když mzda stoupá, je to vždy na úkor zisku, a když klesá, zisk vždy roste.“ (Cit dílo, str. 491, pozn.) [Srov. čes. vyd., str. 291, pozn.]

„V celém tomto díle jsem se snažil ukázat, že míra zisku se vždy může zvýšit jen při poklesu mezd a že mzda může natrvalo klesnout jen při poklesu ceny nutných životních prostředků, na které se vynakládá. Jestliže tedy lze rozšířením zahraniěního obchodu nebo zdokonalením strojů dodat na trh potraviny a nutné životní prostředky pro dělníka za sníženou cenu, zisk stoupne. Jestliže, místo abychom pěstovali naše vlastní obilí nebo vyrábělí šatstvo a jiné děíníkovy nutné životní prostředky, objevíme nový trh, na němž je možno toto zboží získávat za nižší cenu, mzdy klesnou a zisk stoupne; jestliže však zboží, která se — protože se rozšířil zahraniční obchod nebo se zdokonalily stroje — dají získat za nižší ceny jsou zboží, která spotřebovávají výhradně bohatí, míra zisku se nijak nezmění. Mira mzdy se nezmění, i kdyby víno, samet, hedvábí a jiné drahé zboží pokleslo v ceně o 50 %‚ a zisk proto zůstane nezměněn.

Zahraniční obchod je tedy pro zemi velmi užitečný, protože zvětšuje množství a výběr předmětů, za něž je možno utratit důchod a hojností a lácí zboží podněcuje ke spoření“ (a proč nepodněcuje k vydávání) „a k akumulaci kapitálu; avšak nemá tendenci zvyšovat zisk z kapitálu, nejde-li o takový druh dováženého zbočí, za které se vynakládá mzda.

Poznámky, které se týkaly zahraničního obchodu, lze však uplatnit i pro vnitřní obchod. Míra zisku nikdy neroste‘‘

˂právě však řekl opak; zřejmě tím má na mysli, že míra zisku neroste nikdy, s výjimkou těch případů, kdy se zmíněnými zlepšeními zmenší hodnota práce˃

v důsledku lepší dělby práce, vynalézání strojů, zřizováni cest a průplavů nebo jakýchkoli jiných prostředků, které zmenšují práci při výrobě nebo při přepravě zboží. Tyto příčiny působi na ceny zboži a spotřebitelům přinášejí vždy velký prospěch, protože jim umožňují, aby za stejnou práci“ [...] „dostávali větší množství zboží, které se vyrábí zdokonaleným způsobem; na zisk však nenají žádný vliv. Na druhé straně každé ǁ665ǀ snížení mezd zvyšuje zisk, ale nemá vliv na cenu zboží. Jedno je výhodné pro všechny třídy, protože všechny třídy jsou spotřebiteli,“

˂jak to však může být výhodné pro dělnickou třídu — když podle Ricardova předpokladu — tato zboží, patří-li mezi předměty, za něž se vydává mzda, ji zmenšují; a jestliže svým zlevněním mzdu nezmenšují, pak mezi tyto předměty ani nepatří?˃;

„a druhé je výhodné pouze pro výrobce; mají větší zisk, ale ceny všech věcí se nemění.“

˂Jak je to opět možné, když Ricardo předpokládá, že ke zmenšení mzdy dělníků, které zvyšuje zisk, dochází právě proto, že klesla cena nutných životních prostředků, a tudíž rozhodně není pravda, že „ceny všech věcí se nemění“.˃

„V prvním případě dosahují právě takového zisku jako dříve, ale směnná hodnota všech věci“ (to je opět nesprávné; bylo by třeba říci: všech věcí s výjimkou nutných životních prostředků), „za které vynakládají své zisky, klesá.“ (Cit. dílo, str. 137—138.) [Srov. čes. vyd., str. 101.]

Vidíme, že tato pasáž je napsána velmi nedbale. Avšak necháme-li stranou tyto formální nedostatky, je to všechno správné jedině vtom případě, budeme-li místo „míry zisku“ číst „míra nadhodnoty“, tak jako v celém tomto zkoumání o relativní nadhodnotě. Dokonce i zlepšení u luxusních předmětů mohou zvýšit všeobecnou míru zisku, protože míra zisku v těchto sférách, stejně jako ve všech ostatních, se účastní na vyrovnávání všech zvláštních měr zisku na průměrnou míru zisku. Klesne-li v takových případech v důsledku zmíněných vlivů hodnota konstantního kapitálu v poměru k variabilnímu kapitálu, anebo zkrátí-li se délka doby oběhu (tj. nastane-li změna v procesu oběhu), míra zisku se zvýší. Dále, vliv zahraničního obchodu zde Ricardo chápe zcela jednostranně. Podstatným pro kapitalistickou výrobu je to, že se produkt vyvíjí ve zboží, a to je podstatně spojeno s rozšiřováním trhu, s vytvářením světového trhu, tudíž se zahraničním obchodem.

Necháme-li to všechno stranou, vidíme, že Ricardo vytyčuje správnou tezi, že všechna zlepšení, ať už jsou podmíněna dělbou práce, zlepšením strojů, zdokonalením dopravních prostředků, zahraničním obchodem, zkrátka všechny prostředky, které v průmyslu nebo dopravě zkracují nutnou pracovní dobu, zvyšují nadhodnotu (tudíž zisk), a tedy obohacují třídu kapitalistů, protože tato ‚‚zlepšení‘ snižují — a pokud snižují — hodnotu práce.

Závěrem musíme v tomto oddílu ocitovat ještě několik míst, kde Ricardo vykládá povahu relativní mzdy.

„Musím-li najmout dělníka na týden a zaplatím-li mu místo deseti šilinků osm, přičemž se hodnota peněz nezměnila, dostane dělník za osm šilinků pravděpodobně vice potravin a předmětů nutných k životu, než dostal dříve za deset šilinků. Ale nedojde k tomu proto, že se zvýšila reálná hodnota jeho mzdy, jak tvrdil A[dam] Smith a nedávno pan Malthus, nýbrž proto, že klesla hodnota předmětů, za něž dělník vydává svou mzdu, a to je něco zcela odlišného. A přece, nazývám-li to poklesem reálné hodnoty mzdy, řiká se o mně, že užívám nové a neobvyklé terminologie, která je neslučitelná s pravými zásadami vědy.“ (Cit. dílo, str. 11—12.) [Srov. čes. vyd., str. 31.]

„O míře zisku, renty a mzdy nelze správně usuzovat podle absolutního množství produktu, které dostává každá třída, nýbrž podle množství práce potřebné k získání tohoto produktu. Celkový produkt lze díky zdokonalení strojů a pokroku v zemědělství zdvojnásobit: jestliže se však zdvojnásobí také mzda a renta a zisk, pak zůstane poměr mezi všemi třemi nezměněn a nebude možno říci ani o jednom z nich, že se relativně změníl, Kdyby se však mzda plně na tomto zvýšení nepodílela, kdyby se například zvýšila jen o polovinu, místo aby se zdvojnésobila..., pak bych myslím měl právo říci, že“ [...] „mzda poklesla, kdežto zisk stoupl. Kdybychom totiž měli pro měření hodnoty tohoto produktu neměnné měřítko, zjistili bychom, že třídě dělníků“ [...] „připadla menší hodnota než dříve a třídě kapitalistů větší“ (Cit. dílo, str. 49.) [Srov. čes. vyd., str. 52.]

„Pokles mzdy by byl reálným poklesem, přestože si dělník za ni může koupit větší množství levného zboží než za svou dřívější mzdu.“ (Cit. dílo str. 51.) [Srov. čes. vyd., str. 53.]

Quincey zdůrazňuje některé teze, které vyložil Ricardo, a staví je do protikladu k názorům jiných ekonomů.

Od předricardovskýeh ekonomů, „když se jich někdo zeptal, co určuje hodnotu všech zboží, dostal odpověď, že hodnotu určuje hlavně mzda. Když se jich pak ptali, co určuje mzdu, poukazovali na to, že mzda se řídí podle hodnoty zboží, za které se vydává; odpověď tedy v podstatě zněla, že mzdu určuje hodnota zboží.“ („Dialogues of Three Templars on Political Economny, chiefly in relation to the Principles of Mr. Ricardo“, London Magazine 1824, sv. IX, str. 560.]

ǁ666ǀ V týchž „Dialozích“ se o zákonu měření hodnoty množstvím práce a hodnotou práce říká:

„Obě tyto formule mají tak daleko k tomu, aby byly jen dvěma různými výrazy téhož zákona, že by se zákon pana Ricarda (tj. že hodnota A má se k hodnotě B jako množství práce, která je vyrobila) dal negativně nejlépe vyjádřit takto: hodnota A nemá se k hodnotě B jako hodnoty práce, která je vyrobila.“ (Cit. dílo, str. 348.)

(Kdyby bylo organické složení kapitálu v odvětvích A a B stejné, dalo by se skutečně říci, že hodnoty produktů těchto kapitálů se k sobě mají jako hodnoty práce, která je vyrobila, protože v tomto případě množství akumulované práce obsažená v produktech A a B by se k sobě měla jako množství bezprostřední práce vnich obsažená. Množství zaplacené práce v A a B by se pak měla k sobě jako celková množství bezprostřední práce použité oběma kapitály. Předpokládejme, že složení obou kapitálů je 80c + 20v a míra nadhodnoty je 50 %. Kdyby se jeden kapitál rovnal 500 a druhý 300, byl by produkt v prvním případě 550 a ve druhém případě 330. Tyto produkty by se pak k sobě měly jako se má mzda 5 x 20 (tj. 100) ke mzdě 3 x 20 (tj. 60), jako 100 : 60, tj. 10 : 6 čili 5 : 3. Hodnoty produktů A a B by se k sobě měly jako 550 : 330 čili jako 55 : 33 nebo jako 55/11 : 33/11 (protože 5 x 11 = 55 a 3 x 11 = 33), tj. jako 5 : 3. Avšak i v tomto případě bychom znali jen jejich vzájemný poměr, a ne jejich skutečné hodnoty, protože poměru 5 : 3 mohou odpovídat velmi různé hodnoty.)

„Rovná-li se cena produktu 10 šilinkům, nemohou mzda a zisk dohromady převyšovat 10 šilinků. Ale není tomu právě naopak, že mzda a zisk dohromady určují cenu? Ne, to je staré, překonané učení.“ (Th. de Quincey „The Logíc of Polítical Economy“, Edinburgh a Londýn 1844, str. 204.)

„Nová ekonomie ukázala že cenu každého zboží určuje poměrné množství práce, která je vyrobila, a jedině ono. Když už je však cena určena, pak ipso facto[f] určuje fond, z něhož čerpá své zvláštní podíly jak mzda, tak i zisk.“ (Cit. dílo, str. 204.) „Každá změna, která může porušit existující poměr mezi mzdou a ziskem, musí vycházet ze mzdy.“ (Cit. dílo, str. 205.)

„Do učení o pozemkové rentě vnesl Ricardo to nové, že je dovedl k otázce, zda renta skutečně ruší zákon hodnoty.“ (Cit, dílo, str. 158.)




__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz tento svazek, zde a zde. (Pozn. red.)

b — doslova: pro tolik; zde v odvozeném smyslu: na určité množství. (Pozn. red.)

c Ve srovnání s výchozím případem 60c + 40v + 20m. (Pozn. red.)

d ǁ663ǀ (Že Ricardo vědomě ztotožňuje hodnotu a výrobní náklady, ukazuje toto místo: „Pan Malthus si zřejmě myslí, že podle mé teorie jsou náklady nějaké věci totožné s její hodnotou; je tomu tak, rozumí-li náklady ‚výrobní náklady‘, jež zahrnují zisk.“ (Cit. dílo, str. 46. pozn.) [Srov. čes. vyd., str. 50, pozn.] ǀ663ǁ

e Viz zde, zde a zde. (Pozn. red.)

f — už tím. (Pozn. red.)


81 V rukopisu (str. 641) pak následuje pasáž, v níž se Marx zabývá Smithovými názory na rentu z domů. Tato pasáž byla zařazena do 14. kapitoly (v tomto svazku viz zde).

82 V rukopise (str. 642—643) je tu připojena pasáž, v níž Marx pojednává o protikladných změnách v hodnotě konstatního a variabilního kapitálu. Tato pasáž, která je doplňkem k stranám 640—641 rukopisu, je zde uvedena v odstavci [3. Protikladné změny v hodnotě konstantního a variabilního kapitálu a jejich vliv na míru zisku].

83 Tuto definici monopolní ceny podává Ricardo v XVII. kapitole své knihy „On the principles...“ (3. vydání, Londýn 1821, str. 289—290) [srov. čes. vyd., str. 182]. Podobnou definici monopolní ceny, kterou podal Adam Smith, uvádí Marx výše (viz zde).

84 Jako příklad tu Marx uvádí jeden ze směrů, jímž může probíhat proces přibližování organického složení zemědělského kapitálu k organickému složení průmyslového kapitálu. Za východisko Marx bere

60 c + 40 v pro zemědělský kapitál a
80 c + 20 v pro nezemědělský kapitál.

Marx předpokládá, že v důsledku zvýšení produktivity zemědělské práce se počet dělníků v zemědělství snižuje o čtvrtinu. Mění se tedy organické složení zemědělského kapitálu: na produkt, na který bylo dříve nutné vydat kapitál 100 jednotek (60c + 40v), stačí nyní vydat už jen 90 jednotek (60c + 30v), což dává při přepočtu na 100 jednotek 662/3c + 331/3v. Takto se přiblížilo organické složení zemědělského kapitálu organickému složení průmyslového kapitálu.

Marx dále předpokládá, že zároveň s tím, jak se zmenšuje počet zemědělských dělníků, dochází v důsledku zlevňování obilí i k snížení mzdy o jednu čtvrtinu. V tomto případě se nutně musí připustit, že mzda se stejnou měrou sníží i v průmyslu. Přesto se však snížení mezd musí projevit více u zemědělského kapitálu, který má nižší organické složení, než u kapitálu nezemědělského. To by pak vedlo k dalšímu zmenšení rozdílu mezi organickým složením zemědělského kapitálu a organickým složením průmyslového kapitálu.

Zemědělský kapitál 662/3c + 331/3v se při snížení mzdy o čtvrtinu změní v kapitál 662/3c + 25v, což dává při přepočtu na 100 jednotek 728/11c + 273/11v.

Nezemědělský kapitál 80c + 20v se změní při snížení mzdy o čtvrtinu vkapitál 80c + 15v, což při přepočtu na 100 jednotek dává 844/19c + 1515/19v.

Při dalším snížení počtu zemědělských dělníků a dalším poklesu mzdy se organické složení zemědělského kapitálu ještě víc přiblíží organickému složení nezemědělského kapitálu.

Při zkoumání tohoto hypotetického příkladu, uváděného k vysvětlení vlivu, který má vzrůst produktivity práce v zemědělství na organické složení kapitálu, abstrahuje Marx od vlivu současného a ve většině případů ještě rychlejšího vzrůstu produktivity práce v průmyslu, který se projevuje dalším zvýšením organického složení průmyslového kapitálu oproti kapitálu zemědělskému. O poměru mezi organickým složením kapitálu v průmyslu a v zemědělství viz tento svazek zde, zde, zde a zde.

85 Při číslování stran rukopisu vynechal Marx číslo 649.

86 Marx má na mysli poznámky, jimiž opatřil Jean-Baptiste Say Constanciův překlad knihy Davida Ricarda „On the principles...“ do francouzštiny.

87 Marx se odvolává na brožuru Jamesa Deacona Huma „Thoughts on the Corn Laws...“ (Londýn 1815). Hume, který se zabývá tezí Adama Smitha, podle níž „cenu práce určuje cena obilí“ (str. 59), tu prohlašuje, že „když Adam Smith mluví o obilí, musí se to chápat tak, že mluví o potravinách, protože hodnota všech zemědělských produktů má přirozenou tendenci k vzájemnému vyrovnání“.

88 Marx zde odkazuje na oddíl, který začíná v sešitě III jeho rukopisu z let 1861—1863 na straně 95b a je nadepsán „2. Absolutní nadhodnota“. Místo, na které se Marx odvolává, je v pododdílu „Současné pracovní dny“ na stranách 102—104 tohoto rukopisu.

89 Marx tu má na mysli hodnotu, kterou nově vytvořilo dvacet dělníků: za jednu pracovní hodinu vytvoří těchto dvacet dělníků hodnotu 2 libry št. a za čtrnáctihodinový pracovní den hodnotu 28 liber št. Produkt 28 liber št., který vytvořilo dvacet dělníků, se skládá z 10 hodin nutné práce, rovnající se 20 librám št., a 4 hodin nadbytečné práce, rovnající se 8 librám št.

90 Hodnota celkového produktu obsahuje hodnotu přenesenou na produkt (c) a nově vytvořenou hodnotu (v + m). Protože Marx v daném případě abstrahuje od fixního kapitálu, skládá se zde přenesená hodnota z hodnoty suroviny. V rozebíraném příkladě rovná se hodnota suroviny 931/3 libry št. (za jednu hodinu se zpracuje na přízi 1331/3 libry bavlny, za čtrnáct hodin 18662/3 libry bavlny; 1 libra bavlny stojí 1 šilink). S nově vytvořenou hodnotou (28 liber št.) to tvoří celkem 1211/3 libry št.