Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Teorie o nadhodnotě II



[Kapitola osmá]

Pan Rodbertus. Nová teorie pozemkové renty (Exkurs)[1]


[1. Mimořádná nadhodnota v zemědělství. Zemědělství se za kapitalizmu rozvíjí pomaleji než průmysl]

ǁIX-445ǀ Herr Rodbertus. Dritter Brief an von Kirchmann von Rodbertus. Widerlegung der Ricardoschen Lehre von der Grundrente und Begründung einer neuen Rententheorie, Berlín 1851.

Nejprve je třeba poznamenat: Říkáme-li, že nutná mzda se rovná 10 hodinám, lze to nejjednodušeji vysvětlit takto: Jestliže desetihodinová práce (tj. suma peněz rovnající se 10 hodinám) průměrně umožňuje zemědělskému nádeníkovi, aby si kupoval všechny nutné životní prostředky — zemědělské a průmyslové výrobky atd. — pak je to průměrná mzda za nekvalifikovanou práci[a]. Jde tu tedy o hodnotu jeho denního výrobku, která mu musí připadnout. Tato hodnota existuje zprvu ve formě zboží, jež vyrábí, tj. v určitém množství tohoto zboží, za které si může — po odečtení toho, co z tohoto zboží sám spotřebuje (jestliže toto zboží spotřebovává) — opatřit nutné životní prostředky. Pokud jde o jeho nutný „důchod“, hraje tu tedy úlohu průmysl, zemědělství atd., a nejen ta užitná hodnota, kterou sám vyrábí. To je však obsaženo už v pojmu zboží. Dělník vyrábí zboží, a ne prostě výrobek. O tom tedy není třeba mluvit.

Pan Rodbertus nejprve zkoumá, jak to vypadá v zemi, kde vlastnictví půdy a kapitálu není od sebe odděleno, a přichází tu k důležitému závěru, že renta (pod níž rozumí celou nadhodnotu) se prostě rovná nezaplacené práci čili množství výrobků, v němž se tato nezaplacená práce zračí.

Především je třeba poznamenat, že Rodbertus má na mysli pouze růst relativní nadhodnoty, tj. růst nadhodnoty, pokud je výsledkem rostoucí produktivity práce, a ne růst nadhodnoty, pokud vyplývá z prodlužování pracovního dne. Každá absolutní nadhodnota je ovšem v jistém smyslu relativní. Práce musí být natolik produktivní, aby dělník nepotřeboval všechen svůj čas k tomu, aby se udržel naživu. Ale tady právě začíná rozdíl. Ostatně je-li původně práce málo produktivní, jsou také potřeby velmi prosté (jako u otroka) a sami páni nežijí o mnoho lépe než sluhově. Relativní produktivita práce, která je nutná, aby se mohl objevit příživník shrabující zisk, je velmi malá. Zjišťujeme-li vysokou míru zisku tam, kde je práce ještě velmi neproduktivní, kde se nepoužívá strojů, dělby práce atd., je tomu tak jen proto, že buď jsou potřeby dělníka, jako v Indii, absolutně malé a dělník je ještě stlačován pod tuto nízkou úroveň potřeb, nebo pak proto, že malá produktivita práce je identická s malým rozsahem fixního kapitálu v poměru k části kapitálu vynakládané na mzdu, nebo, což je totéž, s velkým rozsahem části kapitálu vynakládané na práci v poměru k celkovému kapitálu, nebo konečně proto, že pracovní doba se mimořádně prodlužuje. Poslední případ se vyskytuje v takových zemích (jako je například Rakousko a jiné), ve kterých už existuje kapitalistický výrobní způsob, ale které musí konkurovat zemím mnohem vyspělejším. Mzda tu může být velmi nízká jednak proto, že potřeby dělníka jsou méně rozvinuté, jednak proto, že zemědělské produkty jsou levnější, nebo, což je pro kapitalistu totéž, že mají menší peněžní hodnotu. Při nízké produktivitě práce je velmi malé i to množství produktu připadající na mzdu dělníka, které se vyrobí, řekněme, za 10 hodin nutné pracovní doby. Pracuje-li však dělník 17 hodin místo 12, může to [kapitalistovi] nahradit nízkou produktivitu práce. Vůbec, nesmíme si to představovat tak, že protože v některé dané zemi relativní hodnota práce s růstem produktivity práce klesá, je mzda v různých zemích nepřímo úměrná produktivitě práce. Je tomu právě naopak. Čím je na světovém trhu jedna země produktivnější než druhá, tím jsou v ní ve srovnání s jinými zeměmi vyšší mzdy. V Anglii je nejen nominální mzda, ale i reálná mzda vyšší než na kontinentě. Dělník jí víc masa, uspokojuje větší množství potřeb. To však neplatí o zemědělském dělníkovi, nýbrž jen o průmyslovém dělníkovi. Avšak mzdy v Anglii nejsou vyšší o tolik, o kolik je vyšší produktivita anglických dělníků než produktivita dělníků jiných zemí.

Pozemková renta vůbec (tj. moderní forma pozemkového vlastnictví) — sama její existence bez zřetele k rozdílům v pozemkové rentě vyplývajícím z rozdílů v úrodnosti pozemků — by byla možná už proto, že průměrná mzda zemědělských dělníků je nižší než průměrná mzda průmyslových dělníků. Protože tu kapitalista zprvu tradičně (neboť starý pachtýř se stává kapitalistou dřív, než se kapitalisté stávají pachtýři) odevzdával už od počátku část svého zisku pozemkovému vlastníkovi, odškodňuje se tím, že stlačuje mzdu pod její úroveň. S útěkem dělníků z venkova musely mzdy stoupat, a také stoupaly. Jakmile se však takový tlak začíná pociťovat, zavádějí se stroje atd. a na venkově se znovu vytváří přelidnění (relativní). (Viz Anglii.) Nadhodnotu je možno zvýšit, ačkoli se neprodlouží ani pracovní doba, ani se nezvyšuje produktivní síla práce, totiž tak, že se sníží mzda pod její tradiční úroveň. A k tomu skutečně dochází všude, kde se zemědělská výroba provozuje kapitalisticky. Kde toho nelze dosáhnout strojem, tam se toho dosahuje tím, že se orná půda přeměňuje v pastviny pro ovce. Zde by tedy už byla možnost ǁ446ǀ pozemkové renty, protože mzda zemědělských dělníků se fakticky nerovná průměrné mzdě. Tato možnost pozemkové renty by byla zcela nezávislá na ceně produktu, která se podle předpokladu rovná jeho hodnotě.

Druhý způsob zvýšení pozemkové renty — jestliže se totiž získává z většího množství výrobků prodávaných za tutéž cenu — zná i Ricardo, ale nebere ho v úvahu, protože pozemkovou rentu počítá z kvarteru, a ne z akru. Neřekl by, že pozemková renta se zvýšila, protože 20 kvarterů po 2 šilincích je víc než 10 kvarterů po 2 šilincích nebo 10 kvarterů po 3 šilincích (a tímto způsobem se může pozemková renta zvýšit, i když cena klesne).

Ostatně, ať se pozemková renta sama vykládá jakkoli, zůstává u ní důležitý rozdíl proti průmyslu, a to že v průmyslu vzniká mimořádná nadhodnota tím, že se vyrábí levněji, a v zemědělství tím, že se vyrábí dráž. Je-li průměrná ceny libry příze 2 šilinky a mohu-li ji vyrobit za 1 šilink, musím ji nutně prodávat, abych získal trh, za 11/2 šilinku nebo alespoň za méně než 2 šilinky. To je dokonce absolutně nutné. Vždyť levnější výroba předpokládá výrobu ve větším měřítku. Proti dřívějšku tedy trh relativně přeplním. Musím prodat víc než dříve. Stojí-li 1 libra příze pouze 1 šilink, je tomu tak jen proto, že vyrobím, řekněme, 10 000 liber místo dřívějších 8000. Zlevnění se dosáhne jen tím, že se fixní kapitál rozdělí na 10 000 liber. Kdybych prodal jen 8000 liber, zvýšilo by už opotřebování strojů cenu každé libry o pětinu, tj. o 20 %. Prodávám tedy pod 2 šilinky, abych mohl prodat 10 000 liber [řekněme po 11/2 šilinku]. Přitom stále ještě dosahuji mimořádného zisku 6 penny, tj. 50 % z hodnoty svého výrobku rovnající se 1 šilinku, v čemž je už zahrnut obvyklý zisk. Tak či onak tím stlačím tržní cenu a výsledkem je, že spotřebitel vůbec dostane výrobek levněji. Avšak v zemědělství prodávám [v analogickém případě] za 2 šilinky, neboť kdyby má úrodná půda stačila, nezačala by se obdělávat méně úrodná půda. Kdyby se ovšem úrodná půda rozšířila nebo kdyby se úrodnost chudé půdy zvýšila tak, že bych mohl uspokojit poptávku, bylo by po problému. To Ricardo nejen nepopírá, nýbrž výslovně to zdůrazňuje.

I když tedy připustíme, že různá úrodnost půdy nevysvětluje samu pozemkovou rentu, ale jen rozdíl v pozemkových rentách, zůstává v platnosti zákon, že zatímco v průmyslu obvykle vzniká mimořádný zisk tím, že produkt zlevní, v zemědělství vzniká relativně velká renta nejen tím, že produkt relativně zdraží (zvýší se cena produktu úrodné půdy nad jeho hodnotu), nýbrž i tím, že se levný produkt prodává za náklady dražšího produktu. To je však, jak jsem už ukázal (Proudhon)[2], jen zákon konkurence, který nevyplývá z „půdy“, nýbrž ze samé „kapitalistické výroby“.

Dále by měl Ricardo pravdu ještě v jiné věci, jenže jako všichni ekonomové dělá z historického jevu věčný zákon. Tímto historickým jevem je poměrně rychlejší rozvoj průmyslu (vlastního buržoazního odvětví výroby) v protikladu k zemědělství. Zemědělství se stalo produktivnějším, ale ne o tolik jako průmysl. Jestliže se produktivita průmyslu zvýšila desetkrát, zvýšila se produktivita zemědělství přibližně dvakrát. Zemědělství se tedy stalo relativně méně produktivním, ačkoli absolutně se stalo produktivnějším. To jen dokazuje velmi svérázný vývoj buržoazní výroby a její vnitřní rozpory, ale nepopírá to správnost teze, že zemědělství se stává relativně méně produktivním, tj. že ve srovnání s průmyslovým výrobkem hodnota zemědělského výrobku stoupá a spolu s ní i pozemková renta. To, že se zemědělská práce stala vzhledem k vývoji kapitalistické výroby relativně méně produktivní než práce průmyslová, znamená jen tolik, že produktivita zemědělství se nevyvíjela tak rychle a tou měrou.

Dejme tomu, že výrobní odvětví A se má k výrobnímu odvětví B jako 1:1. Původně však bylo zemědělství produktivnější, protože tu spolupůsobil stroj vytvořený přírodou, nejen přírodní síly; s tímto strojem tu pracuje jednotlivý dělník od samého začátku. V antické době a ve středověku byly proto zemědělské výrobky relativně mnohem levnější než průmyslové výrobky, což je vidět už z toho (viz Wadea)[3], v jakém poměru vcházejí do průměrné mzdy.

Dejme tomu, že poměr 1:1 ukazuje zároveň produktivitu obou výrobních odvětví. Bude-li se nyní odvětví A rovnat 10, tj. zdesateronásobí-li se jeho produktivita, kdežto v odvětví B se jen ztrojnásobí, rovná se 3, budou se nyní obě odvětví, která se předtím k sobě měla jako 1:1, k sobě mít jako 10:3 čili 1:  3/10. Produktivita odvětví B se relativně snížila o 7/10, ačkoli absolutně stoupla o trojnásobek. U nejvyšší renty je to — vzhledem k průmyslu — totéž, jako kdyby vzrostla tím, že nejhorší půda se stala o 7/10 méně úrodnou.

Z toho ovšem nijak nevyplývá, jak se domnívá Ricardo, že míra zisku klesla proto, že mzda v důsledku relativního zdražení zemědělských produktů ǁ447ǀ stoupla, neboť průměrnou mzdu neurčuje relativní, nýbrž absolutní hodnota výrobků, které do ní vcházejí. Rozhodně však z toho vyplývá, že míra zisku (vlastně míra nadhodnoty) nestoupla v témž poměru, v jakém stoupla produktivní síla zpracovatelského průmyslu, a to v důsledku relativně menší produktivity zemědělství (nikoli půdy). O tom není vůbec pochyby. Snížení nutné pracovní doby je ve srovnání s průmyslovým pokrokem nepatrné. Projevuje se to v tom, že země, jako je Rusko atd., mohou porazit Anglii na trhu zemědělských výrobků. Nižší hodnota peněz v bohatších zemích (tj. relativně nižší výrobní náklady peněz v bohatších zemích) tu nepadá vůbec na váhu. Vždyť otázkou je právě to, proě při konkurenci bohatších zemí s chudšími nemá tato okolnost vliv na průmyslové výrobky, nýbrž jen na výrobky zemědělské. (Ostatně to nedokazuje, že chudší země vyrábějí levněji, že jejich zemědělská práce je produktivnější. Dokonce i ve Spojených státech, jak nedávno dokázaly statistické výzkumy, vzrostlo sice množství pšenice prodávané za danou cenu, ale ne proto, že se jí urodilo víc na jednom akru, nýbrž proto, že se obdělalo víc akrů. Nelze říci, že půda je produktivnější tam, kde je mnoho půdy ve velkých celcích a kde velké lány, povrchně obdělávané, dávají při vynaložení stejné práce absolutně větší produkt než mnohem menší lány ve vyspělejších zemích.)

Přechod k obdělávání méně produktivní půdy nemusí nevyhnutelně dokazovat, že zemědělství se stalo méně produktivním. Naopak může dokazovat, že zemědělství se stalo produktivnějším. Neúrodná půda se obdělává nejen proto, že ceny zemědělských výrobků stouply tak vysoko, že nahrazují vložený kapitál, nýbrž také proto, že výrobní prostředky se natolik rozvinuly, že neproduktivní půda se stala „produktivní“ a že už je s to platit nejen obvyklý zisk, ale i pozemkovou rentu. Půda, která je úrodná pro daný stupeň vývoje výrobních sil, je neúrodná pro nižší stupeň.

V zemědělství je absolutní prodlužování pracovní doby — tj. zvyšování absolutní nadhodnoty — možné jen v nepatrné míře. V zemědělství se nedá pracovat při plynovém osvětlení atd. V létě a na jaře se ovšem může brzy vstávat. To se však vyrovnává kratšími dny v zimě, kdy se vůbec dá vykonávat jen poměrně malé množství práce. V tomto směru je tedy absolutní nadhodnota větší v průmyslu, není-li ovšem normální pracovní den regulován zákonným přinucením. Dlouhé období, po které výrobek setrvává ve výrobním procesu, aniž se na něj vynakládá práce, je druhou příčinou toho, že se v zemědělství vytváří menší masa nadhodnoty. Až na některá odvětví zemědělství, jako je dobytkářství, chov ovcí atd., kde je obyvatelstvo absolutně vytlačováno, je naproti tomu — dokonce i v nejvyspělejší zemědělské velkovýrobě — poměr použité lidské masy k použitému konstantnímu kapitálu stále ještě daleko větší než v průmyslu, nebo alespoň v hlavních průmyslových odvětvích. Z tohoto důvodu může být míra zisku v zemědělství vyšší než v průmyslu, dokonce i když je z uvedených příčin masa nadhodnoty relativně menší, než by byla při použití téhož počtu lidí v průmyslu, přičemž tuto posledně uvedenou okolnost zčásti opět paralyzuje pokles mzdy zemědělských dělníků pod průměrnou úroveň. Kdyby však v zemědělství byly nějaké důvody (jen je všeobecně naznačujeme) k zvýšení míry zisku (ne dočasnému, nýbrž takovému, k němuž by došlo v průměru ve srovnání s průmyslem), pak by už sama existence pozemkového vlastníka způsobila, že by tento mimořádný zisk nevešel do procesu vyrovnávání všeobecné míry zisku, nýbrž zkonsolidoval by se a připadl pozemkovému vlastníkovi.


[2. Míra zisku a její poměr k míře nadhodnoty.
Hodnota zemědělských surovin jako prvek konstantního kapitálu v zemědělství]

Obecně vzato, je při rozboru Rodbertusovy teorie třeba zodpovědět tuto otázku:

Všeobecná forma zálohovaného kapitálu je:

konstantní kapitál            variabilní kapitál
stroje — suroviny            pracovní síla

Dva prvky konstantního kapitálu — v nejobecnější formě — jsou pracovní prostředky a pracovní předmět. Pracovní předmět nemusí být zbožím, produktem práce. Nemusí tedy existovat jako prvek kapitálu, ačkoli vždy existuje jako prvek pracovního procesu. Půda je surovinou pro zemědělce, důl pro těžaře, voda pro rybáře a les pro lovce.[4] Kapitál však vystupuje ve své nejúplnější formě tehdy, když tyto tři prvky pracovního procesu existují také jako tři prvky kapitálu, tj. když jsou všechny tři zbožím, užitnými hodnotami, které mají směnnou hodnotu a jsou produktem práce. V tomto případě vcházejí všechny tyto tři prvky i do zhodnocovacího procesu, ačkoli stroje do něho nevcházejí v tom rozsahu, v němž vcházejí do pracovního procesu, nýbrž jen v té míře, v níž se v něm spotřebovávají.

Jde tedy o tuto otázku: může se odpadnutím jednoho z těchto tří prvků zvýšit míra zisku (nikoli míra nadhodnoty) v tom průmyslovém odvětví, v němž tento prvek odpadá? Všeobecně odpovídá na tuto otázku sama formule:

Míra zisku se rovná poměru nadhodnoty k celkové sumě zálohovaného kapitálu.

Celé zkoumání se provádí za předpokladu, že míra nadhodnoty, tj. rozdělení hodnoty produktu mezi kapitalistu a námezdního dělníka, se nemění.

ǁ448ǀ Míra nadhodnoty se rovná m/v; míra zisku m/c+v. Protože mʼ, míra nadhodnoty, je daná, je dáno i v a m/v se předpokládá jako konstantní veličina. Veličina m/c+v se tedy může měnit, jedině když se mění c+v, a protože v je dáno, může m/c+v vzrůstat nebo klesat, jedině když klesá nebo vzrůstá c. Přitom nebude m/c+v vzrůstat nebo klesat v poměru c:v, nýbrž v poměru, v němž se má c k úhrnu c + v. Kdyby se c rovnalo nule, m/c+v by se rovnalo m/v čili míra zisku by se v tomto případě rovnala míře nadhodnoty, a tento případ je hranicí, nad kterou se míra zisku nemůže zvýšit, protože veličiny m a v se nemohou změnit, ať se počítá jakýmkoli způsobem. Jestliže v = 100 a m = 50, pak m/v = 5/100 = 1/2 = 50%. Kdyby se k tomu přidal ještě konstantní kapitál 100, rovnala by se míra zisku 50/(150 + 100) = 50/250 = 1/4 = 25%. Míra zisku by se snížila o polovinu. Kdyby se přidalo k 100v 150c, rovnala by se míra zisku 50/(150+100) = 50/250 = 1/5 = 20%. V prvním případě se celkový kapitál rovná v, tj. variabilnímu kapitálu, a proto se míra zisku rovná míře nadhodnoty. Ve druhém případě se celkový kapitál rovná 2 x v, proto se míra zisku rovná už jen polovině míry nadhodnoty. Ve třetím případě se celkový kapitál rovná 21/2 x 100, tj. 2 1/2 x v, tj. 5/2 x v. Zde se už v rovná jen 2/5 celkového kapitálu. Nadhodnota se rovná polovině v, polovině ze 100, je tedy jen polovinou z 2/5 celkového kapitálu, tj. 2/10 celkového kapitálu. 250/10 = 25 a 2/10 z 250 = 50. 2/10 jsou však 20%.

Tolik je tedy naprosto jasné. Zůstanou-li v i m/v nezměněny, je zcela lhostejné, z čeho se skládá veličina c. Je-li c určitá veličina, rovná-li se například 100, je úplně jedno, zda se rozpadá na 50 ve formě suroviny a 50 ve formě stroje nebo na 10 ve formě suroviny a 90 ve formě strojů nebo na 0 ve formě suroviny a 100 ve formě strojů či naopak, protože míru zisku určuje poměr m/c+v; v jakém poměru jsou prvky výroby, z nichž se skládá c, jako části hodnoty k celému c, je přitom lhostejné. Například při těžbě uhlí lze předpokládat, že surovina (po odečtení uhlí, které samo znovu slouží jako pomocná látka) se rovná nule a že celý konstantní kapitál se skládá ze strojů (včetně budov a pracovních nástrojů). Na druhé straně se u krejčího rovnají nule stroje (zejména tam, kde velcí krejčí ještě nepoužívají šicích strojů a na druhé straně, jak se to nyní zčásti praktikuje v Londýně, kde šetří dokonce i na budovách tím, že nechávají své dělníky pracovat doma. Je to nový jev, kdy druhá dělba práce znovu vystupuje ve formě první dělby práce[5], a celý konstantní kapitál se redukuje na surovinu). Použije-li těžař 1000 na stroje a 1000 na námezdní práci, a krejčí rovněž 1000 na suroviny a 1000 na námezdní práci, bude při stejné míře nadhodnoty v obou případech stejná i míra zisku. Předpokládáme-li, že nadhodnota se rovná 20 %‘ rovnala by se míra zisku v obou případech 10 %, tj. 200/2000 = 2/20 = 1/10 = 10 %. Poměr mezi součástmi c surovinami a stroji — má tedy vliv na míru zisku jen ve dvou případech: 1. jestliže se změnou v tomto poměru mění absolutní veličina c; 2. jestliže se tímto poměrem součástí c mění veličina v. Musely by se tu projevit organické změny v samé výrobě; nejde tu tedy jen o tautologii, že tvoří-li určitá část c menší díl celé sumy, musí druhá část c tvořit větší díl celé této sumy.

Ve skutečném rozpočtu jednoho anglického pachtýře rovnají se mzdy 1690 librám št., hnojivo 686 librám št., osivo 150 librám št. a krmivo 100 librám št. Na „suroviny“ tedy připadá 936 liber št., což je víc než polovina toho, co se vynakládá na mzdy. (Viz F. W. Newman, „Lectures on Political Economy“, Londýn 1851, str. 166.)

„Ve Flandrech (belgických) dováží se do těchto krajů hnojivo a seno z Holandska“ (pro pěstování lnu atd. Naproti tomu vyvážejí len, lněné semeno atd.)... „Odpadky v holandských městech jsou předmětem obchodu a zpravidla se prodávají za vysoké ceny do Belgie... Asi dvacet mil od Antverp, proti proudu Šeldy, lze spatřit nádrže na hnojiva, která se dovážejí z Holandska. Tento obchod provozuje jedna kapitalistická společnost na holandských lodích“ atd. (Banfield)[6].

Tak se stalo dokonce i hnojivo, obyčejný hnůj, předmětem obchodu, a nyní i kostní moučka, guano, potaš atd. Nejde jen o formální změnu ve výrobě, která spočívá v tom, že prvek výroby se oceňuje v penězích. Půdě se přivádějí nové látky a její staré látky se prodávají z výrobních důvodů. Není tu ani pouhý formální rozdíl mezi kapitalistickým a dřívějším výrobním způsobem. I obchod s osivem nabyl na důležitosti v té míře, v jaké se začala chápat důležitost střídání osevu. Bylo by proto směšné říkat o zemědělství ve vlastním smyslu, že do něho nevchází žádná „surovina“ a to surovina jako zboží — ať už ji reprodukuje samo nebo ji nakupuje jako zboží, dostává ji zvenčí. Stejně směšné by bylo říkat, že ǁ449ǀ stroj, jehož výrobce strojů sám používá, nevchází do jeho kapitálu jako prvek hodnoty.

Německý rolník, který si rok co rok sám vyrábí své prvky výroby (osivo, hnojivo atd.) a sám se svou rodinou spotřebovává část svého obilí, vydává peníze (na samu výrobu) jedině na nákup několika zemědělských nástrojů a na mzdu. Dejme tomu, že se hodnota všech jeho výdajů rovná 100 [z čehož polovinu musí zaplatit v penězích]. Polovinu [produktu] spotřebuje in natura[b] ([do toho jsou zahrnuty i] výrobní náklady). Druhou polovinu prodá a utrží, řekněme, 100. Jeho hrubý [peněžní] důchod se pak rovná 100. Když to přepočítá na kapitál 50, je to 100 % [zisku]. Odpadne-li třetina z těchto 50 na rentu a třetina na daně (celkem 331/3), zůstane mu 162/3, což je 331/3 % z 50. Ve skutečnosti však získal jen 162/3 % [z vynaložených 100]. Rolník prostě špatně počítal a sám se ošidil. Kapitalistickému farmáři se takovéto chyby při počítání nestávají.

Podle smlouvy o podílném pachtu (například v provincii Berry), jak říká Mathieu de Dombasle, „Annales agricoles“ atd., 4. vyd., Paříž 1828,

„poskytuje pozemkový vlastník půdu, budovy a obvykle zcela nebo zčásti dobytek a nářadí nutné k výrobě; pachtýř poskytuje ze své strany svou práci a nic nebo téměř nic jiného. Produkty půdy se rozdělují na stejné části.“ (Cit. dílo, str. 301.) „Podílní pachtýři jsou zpravidla lidé tonoucí v bídě.“ (Cit. dílo, str. 302.) „Jestliže pachtýř ‚na polovic‘ dosáhne vynaložením 1000 franků vzrůstu hrubé výroby o 1500 franků (tj, 500 franků hrubého zisku), musí se o ně dělit na polovic s pozemkovým vlastníkem, dostane tedy pouze 750 franků a ztrácí tak 250 franků z kapitálu, který zálohoval.“ (Cit, dílo, str. 304.) „Při dřívějším systému obdělávání se výdaje čili výrobní náklady — na to, co spotřeboval dobytek a obdělavatel půdy se svou rodinou — téměř výhradně braly přímo z výrobků in natura a výdaje v penězích téměř neexistovaly. Jedině tato okolnost mohla vést k domněnce, že pozemkový vlastník a pachtýř si mezi sebe mohou rozdělit celý výnos sklizně, který nebyl spotřebován během výroby, to však lze praktikovat jedině u tohoto způsobu zemědělství, tj. u ubohého zemědělství; jakmile se však chce v zemědělství dosáhnout nějakého zlepšení, hned se zjistí, že to je možné jedině pomocí určitých záloh, jejichž úhrn je nutno od hrubého důchodu odečíst, aby se mohly použít pro výrobu v příštím roce. Každé dělení [hrubého produktu mezi pozemkového vlastníka a pachtýře] se tak stává nepřekonatelnou překážkou jakéhokoli zlepšení.“ (Cit, dílo, str. 307.)


[3. Hodnota a cena nákladů[7] v zemědělství. Absolutní renta]

[a) Vyrovnávání míry zisku v průmyslu]

Pan Rodbertus si zřejmě představuje regulování normálního zisku čili průměrného zisku čili všeobecné míry zisku konkurencí tak, že konkurence redukuje zboží na jejich skutečné hodnoty,tj. že reguluje jejich cenové relace tak, že se v penězích či v nějakém jiném měřítku hodnoty zračí příslušná množství pracovní doby realizovaná v různých zbožích. To se ovšem neděje tak, že se cena některého zboží někdy, v některém daném momentu, rovná nebo se má rovnat jeho hodnotě. [Podle Rodbertuse se to děje takto:] Například cena zboží A stoupá nad jeho hodnotu, a to tak, že se nějakou dobu ustálí na této vysoké hladině anebo dokonce dál stoupá. Zisk kapitalisty A stoupá tím nad průměrný zisk, protože si nepřivlastňuje jen svou vlastní „nezaplacenou“ pracovní dobu, nýbrž i část nezaplacené pracovní doby, kterou „vyrobili“ jiní kapitalisté. Tomu musí odpovídat pokles zisku — při nezměněné peněžní ceně ostatního zboží — v té či oné sféře výroby. Vchází-li toto zboží jako všeobecný životní prostředek do spotřeby dělníků, vyvolá to pokles míry zisku ve všech ostatních odvětvích; vchází-li do spotřeby jako ěást konstantního kapitálu, vyvolává pokles míry zisku v těch výrobních sférách, v nichž je prvkem konstantního kapitálu.

Posledním možným případem by bylo, že by toto zboží nevcházelo ani jako prvek do nějakého konstantního kapitálu, ani by nebylo nutným životním prostředkem dělníků (protože to zboží, které si dělník podle libosti může, ale nemusí koupit, spotřebovává jako spotřebitel vůbec, a ne jako dělník), nýbrž bylo by spotřebním předmětem, předmětem individuální spotřeby vůbec. Vchází-li zboží jako spotřební předmět do spotřeby samých průmyslových kapitalistů, v žádném případě se zvýšení jeho ceny nedotkne sumy nadhodnoty nebo míry nadhodnoty. Kdyby si však kapitalista chtěl udržet dřívější úroveň spotřeby, stoupla by ta část zisku (nadhodnoty), kterou používá k individuální spotřebě, v poměru k té ěásti, kterou používá k průmyslové reprodukci. Tato poslední ěást by se tedy snížila. Tak by se v důsledku vzestupu cen v A čili vzestupu zisku v A nad jeho průměrnou míru snížila v určitém období (určeném také reprodukcí) masa zisku i v B, C atd. Kdyby předmět A vcházel výhradně do spotřeby neprůmyslových kapitalistů, spotřebovali by — ve srovnání s dřívějškem — víc ve zboží A než ve zboží B, C atd. Poptávka po zboží B, C atd. by klesla; klesla by i jeho cena a v tomto případě by zvýšení ceny A čili zvýšení zisku A nad průměrnou míru způsobilo pokles zisku v B, C atd. pod průměrnou míru (na rozdíl od dosavadních případů, kdy peněžní ceny B, C atd. ǁ450ǀ zůstaly nezměněny), a to tím, že by zvýšení ceny A vyvolalo snížení peněžních cen B, C atd. Kapitály z B, C atd., kde by míra zisku klesla pod obvyklou úroveň, by se stáhly ze své výrobní sféry a přesunuly do výrobní sféry A; to by se zejména týkalo té části kapitálu, která se stále znovu objevuje na trhu; tato část kapitálu by se ovšem zvlášť tlačila do výnosnější sféry A. V důsledku toho by cena předmětu A po nějaké době klesla pod jeho hodnotu a klesala by delší či kratší dobu dál, pokud by znovu nenastal obrácený pohyb. Ve sférách B, C atd. by došlo k opačnému zjevu, a to zčásti v důsledku toho, že přesunem kapitálu klesla nabídka zboží B, C atd., tj. zčásti v důsledku organických změn, k nimž došlo přímo v těchto sférách, zčásti pak v důsledku změn, k nimž došlo v A, které nyní působí v obráceném směru na B, C atd.

Poznámka mimochodem: Je možné, že při právě vylíčeném pohybu nedosáhnou peněžní ceny zboží B, C atd. (předpokládáme, že hodnota peněz je stálá) už nikdy své dřívější výše, ačkoli peněžní ceny těchto zboží stoupnou nad jejich hodnotu a v důsledku toho stoupnou i míry zisku v B, C atd. nad všeobecnou míru zisku. Zlepšení, vynálezy, větší hospodárnost ve vynakládání výrobních prostředků atd. se neuplatňují v dobách, kdy ceny stoupají nad svou průměrnou úroveň, nýbrž v dobách, kdy klesají pod svou průměrnou úroveň a kdy tudíž i zisk klesá pod svou obvyklou míru. V období, kdy ceny B, C atd. klesají, může tedy klesat jejich skutečná hodnota, čili může se snižovat minimum pracovní doby nutné k výrobě těchto druhů zboží. V tomto případě může zboží opět dosáhnout své dřívější peněžní ceny jen tehdy, když se vzestup jeho ceny nad jeho hodnotu rovná rozdílu, diferenci mezi cenou, která vyjadřuje jeho novou hodnotu, a cenou, která vyjadřovala jeho dřívější vyšší hodnotu. V tomto případě by cena zboží změnila jeho hodnotu svým vlivem na nabídku, na výrobní náklady.

Ale výsledek výše popsaného pohybu by byl takovýto: vezme me-li průměr vzestupu a poklesu cen zboží nad nebo pod jejich hodnotu, čili vezmeme-li období, v kterých se vzestupy a poklesy vyrovnávají — období, která se neustále opakují — rovná se průměrná cena[8] hodnotě, a tudíž i průměrný zisk určité sféry se rovná všeobecné míře zisku; neboť i když zisk v této sféře se vzestupem nebo poklesem cen — nebo také se zvýšením nebo snížením výrobních nákladů při neměnící se ceně — stoupal nebo klesal nad nebo pod svou starou míru, zboží se v průměru tohoto období prodávalo za svou hodnotu, a dosažený zisk se tudíž rovnal všeobecné míře zisku. To je představa A[dama] Smitha a ještě víc Ricardova, protože Ricardo se pevněji přidržuje skutečného pojmu hodnoty. Od nich přejímá tuto představu i pan Rodbertus. Přesto je však tato představa nesprávná.

K čemu vede konkurence kapitálů? Průměrná cena zboží v kterémkoli období vyrovnávání je taková, že tyto ceny přinášejí výrobcům zboží v každé sféře tutéž míru zisku, například 10 %. Co to znamená dále? Že cena každého zboží je o desetinu vyšší než cena výrobních nákladů, které toto zboží stálo kapitalistu, které kapipitalista vydal, aby toto zboží vyrobil. To všeobecně řečeno znamená jen tolik, že kapitály stejné velikosti přinášejí stejné zisky, že cena každého zboží je o desetinu vyšší než cena kapitálu, který je v něm zálohovaný, spotřebovaný nebo který toto zboží představuje. Je však zcela nesprávné tvrdit, že kapitály v různých sférách vyrábějí úměrně své velikosti stejnou nadhodnotu zde vůbec nepřihlížíme k tomu, zda jeden kapitalista nechává pracovat déle než jiný, nýbrž předpokládáme, že absolutní pracovní den je ve všech sférách stejný. Rozdíl v absolutních pracovních dnech se v různých pracovních dnech zčásti vyrovnává intenzitou práce atd., zčásti představují tyto rozdíly čistě náhodné mimořádné zisky, výjimky atd.. Není správné tvrdit to dokonce i za předpokladu, že absolutní pracovní den je ve všech sférách stejný, tj. za předpokladu, že míra nadhodnoty je daná.

Při stejné velikosti kapitálů je — i za uvedeného předpokladu — masa nadhodnoty, kterou vyrábějí, rozdílná a závisí předně na poměru jejich organických součástí, tj. variabilního a konstantního kapitálu, za druhé na době jejich oběhu, pokud je určena poměrem fixního a oběžného kapitálu a různými obdobími reprodukce různých druhů fixního kapitálu, a za třetí na poměru délky výrobního období ve vlastním slova smyslu na rozdíl od délky pracovní doby samé[9], což zase podmiňuje podstatný rozdíl v poměru mezi obdobím výroby a obdobím oběhu. (První ze zmíněných poměrů, tj. poměr mezi konstantním a variabilním kapitálem, může vyplývat z velmi různých příčin, může být například jen formální, je-li surovina zpracovávaná v jedné sféře dražší než surovina zpracovávaná v jiné sféře, nebo může vyplývat z různé produktivity práce atd.)

Kdyby se tedy zboží prodávala za své hodnoty čili kdyby se průměrné ceny zboží rovnaly jejich hodnotám, musela by být míra zisku v různých sférách naprosto rozdílná; činila by v jednom případě 50, v jiném 40, 30, 20, 10 atd. Kdybychom vzali například celkové množství zboží sféry A za jeden rok, rovnala by se jejich hodnota kapitálu, který do ní byl zálohován, plus nezaplacené práci, která je v ní obsažena. Stejně by tomu bylo ve sféře B a C. Protože však množství nezaplacené práce obsažené v A, B a C je různé, například v A je větší než v B, a v B větší než v C, vyneslo by zboží A svým výrobcům například 3M (M = nadhodnota), zboží B 2M a zboží C 1M. A protože míra zisku je určena poměrem nadhodnoty k zálohovanému kapitálu, a protože tento kapitál je podle předpokladu v A, B, C atd. stejný, ǁ451ǀ pak by se různé míry zisku v těchto sférách — jestliže zálohovaný kapitál označíme K — rovnaly 3M/K, 2M/K, M/K . Konkurence kapitálů může tedy vyrovnat míry zisku jen tak, že například v uvedeném případě vytvoří ve sférách A, B, C míry zisku 2M/K, 2M/K, 2M/K. A by své zboží prodával o 1M levněji a C o 1M dráž, než je jeho hodnota. Průměrná cena ve sféře A by byla pod a ve sféře C nad hodnotou zboží A a C.

Jak ukazuje případ B, může se ovšem stát, že průměrná cena a hodnota zboží se kryjí. Tento případ nastává tehdy, když se nadhodnota vyrobená přímo ve sféře B rovná průměrnému zisku, a když tedy různé části kapitálu v této sféře jsou vůči sobě v takovém poměru, v jakém jsou tyto části, jestliže si celkové množství kapitálů, celý kapitál třídy kapitalistů, představíme jako jednu veličinu, z níž se vypočítává celková nadhodnota, bez ohledu na to, ve které sféře celkového kapitálu byla vyrobena. V tomto celkovém kapitálu se doby obratu atd. vyrovnávají; celý tento kapitál se například ihned bere tak, jako by dobou jeho obratu byl jeden rok atd. Potom by se skutečně každá část tohoto celkového kapitálu podílela na celkové nadhodnotě úměrně své velikosti, dostávala by alikvotní část z ní. A protože každý jednotlivý kapitál by bylo třeba považovat za podílníka na tomto celkovém kapitálu, vyplývalo by z toho, předně, že míra zisku je u tohoto kapitálu stejná jako u kteréhokoli jiného, protože stejně velké kapitály vynášejí stejně velké zisky, a za druhé, že masa zisku závisí — což samo sebou vyplývá z předchozího — na velikosti kapitálu, na počtu podílů na tomto celkovém kapitálu, které patří kapitalistovi. Konkurence kapitálů se snaží brát každý kapitál jako část celkového kapitálu a podle toho i regulovat jeho podíl na nadhodnotě a tudíž i na zkku. Ve větší nebo menší míře se to konkurenci cestou vyrovnáváni daří. (Příčiny, proč konkurence naráží v jednotlivých sférách na zvláštní překážky, tu nebudeme zkoumat.) To však neznamená, prosté řečeno, nic jiného, než že se kapitalisté snaží (a tato snaha je právě konkurence) rozdělit mezi sebe to množství nezaplacené práce, které vyždímají z dělnické třídy — čili produkty tohoto množství práce — ne v tom poměru, v němž jednotlivý kapitál bezprostředně vyrábí nadpráci, nýbrž předně v tom poměru, v němž se tento jednotlivý kapitál alikvotně podílí na celkovém kapitálu, a za druhé v poměru, v němž celkový kapitál vyrábí nadpráci. Kapitalisté se dělí o kořist, o přivlastněnou cizí práci v dravčím bratrství, takže v průměru si každý přivlastňuje tolik nezaplacené práce jako druhý.[10]

Tohoto vyrovnávání dosahuje konkurence regulováním průměrných cen. Ale tyto průměrné ceny samy jsou nad hodnotou nebo pod hodnotou zboží, takže žádné zboží nepřináší vyšší míru zisku než kterékoli jiné zboží. Je tedy nesprávné tvrdit, že konkurence kapitálů vytváří všeobecnou míru zisku tím, že vyrovnává ceny zboží na jejich hodnotu. Naopak vytváří ji tím, že přeměňuje hodnoty zboží v průměrné ceny, v nichž je část nadhodnoty jednoho zboží přenesena na druhé zboží atd. Hodnota zboží se rovná množství práce v něm obsažené, zaplacené i nezaplacené. Průměrná cena zboží se rovná množství zaplacené práce v něm obsažené (zpředmětněné nebo živé) plus průměrnému podílu nezaplacené práce, který nezávisí na tom, zda byla nebo nebyla v takovémto rozsahu obsažena přímo v tomto zboží, jinými slovy, zda bylo této nezaplacené práce obsaženo v hodnotě daného zboží více či méně.


[b) Formulování problému pozemkové renty]

Je možné — ponechávám to dalšímu zkoumání, které nepatří k předmětu této knihy — že určité výrobní sféry pracují za okolností, které překážejí tomu, aby se jejich hodnoty redukovaly na průměrné ceny v uvedeném smyslu, tj. za okolností, které nedovolují konkurenci toto vítězství! Kdyby tomu tak bylo například u zemědělské renty nebo u důlní renty (jsou renty, jež lze vysvětlit výhradně jen monopolem, například rentu za používání vody v Lombardii a v některých částech Asie; rovněž rentu z domů, pokud je rentou z pozemkového vlastnictví), pak by z toho vyplývalo, že zatímco cena produktu všech průmyslových kapitálů se zvyšuje nebo snižuje na průměrnou cenu, cena produktu zemědělství by se rovnala jeho hodnotě, která by převyšovala průměrnou cenu. Vyskytovaly by se tu překážky, pro které by se z nadhodnoty vyrobené v této výrobní sféře přivlastňovalo jako vlastnictví samé této sféry víc, než by tomu mělo být podle zákonů konkurence, víc, než by tomu mělo být podle podílu kapitálu vynaloženého v tomto výrobním odvětví?

Představme si průmyslové kapitály, které nikoli dočasně, nýbrž díky charakteru svých výrobních sfér vyrábějí o 10 nebo 20 nebo 30 % víc nadhodnoty ǁ452ǀ než průmyslové kapitály stejné velikosti v jiných výrobních sférách. Kdyby tyto kapitály byly s to, pravím, udržet si navzdory konkurenci tuto mimořádnou nadhodnotu a zabránit tomu, aby vešla do všeobecného účtování (rozdělování), které určuje všeobecnou míru zisku, pak by v tomto případě bylo možné rozlišovat ve výrobních sférách těchto kapitálů dva různé příjemce důchodů: jednoho, který by dostával všeobecnou míru zisku, a druhého, který by dostával přebytek náležející výhradně této sféře. Tomuto privilegovanému příjemci by musel každý kapitalista tento přebytek platit, odevzdávat, aby tu mohl umístit svůj kapitál, a sám by si ponechával všeobecnou míru zisku tak jako každý jiný kapitalista, s nímž by měl stejné šance. Kdyby tomu tak bylo v zemědělství atd., pak rozpadání nadhodnoty na zisk a rentu by tu naprosto nedokazovalo, že práce je tu sama o sobě „produktivnější“ (ve smyslu výroby nadhodnoty) než v průmyslu; nebylo by tudíž třeba připisovat nějakou zázračnou sílu půdě, což je ostatně samo o sobě směšné, neboť hodnota se rovná práci a nadhodnota se tudíž rozhodně nemůže rovnat půdě. (Relativní nadhodnota sice může záviset na přirozené úrodnosti půdy, ale v žádném případě by z toho nemohla vyplynout vyšší cena produktů půdy. Spíš naopak.) Nebylo by ani třeba uchylovat se k Ricardově teorii, která je sama o sobě nepříjemně spojena s Malthusovými žvásty, vede k hnusným závěrům, a i když teoreticky neodporuje mému učení o relativní nadhodnotě, přece jen prakticky značně snižuje jeho význam.

U Ricarda je podstata otázky v tomto:

Pozemková renta (tedy například v zemědělství) může být tam, kde se na půdě jak předpokládá Ricardo — hospodaří kapitalisticky, kde je pachtýř, jedině přebytkem nad všeobecným ziskem. Je zcela lhostejné, zda to, co dostává pozemkový vlastník, je skutečně touto rentou v buržoazně ekonomickém smyslu. Může to být pouhá srážka ze mzdy (viz Irsko) nebo to může zčásti být srážka z pachtýřova zisku, který se v tomto případě snižuje pod průměrnou úroveň zisku. Všechny tyto možnosti tu jsou absolutně lhostejné. Zvláštní, charakteristickou formu nadhodnoty tvoří renta v buržoazním systému jen potud, pokud je přebytkem nad (všeobecným) ziskem.

Jak je to však možné? Pšenice jakožto zboží se prodává [podle Ricarda} jako každé jiné zboží za svou hodnotu, tj. směňuje se za jiná zboží úměrně pracovní době v něm obsažené. ˂To je první nesprávný předpoklad, který problém ještě uměle ztěžuje. Zboží se směňují jen výjimečně podle svých hodnot. Jejich průměrné ceny jsou určovány jinak. Viz výše.˃ Pachtýř, který pěstuje pšenici, dosahuje téhož zisku jako všichni ostatní kapitalisté. To dokazuje, že si přivlastňuje, jako všichni ostatní kapitalisté, nezaplacenou pracovní dobu svých dělníků. Odkud se tedy bere ještě renta? Nepředstavuje nic jiného než pracovní dobu. Proč by se měla nadpráce v zemědělství rozpadat na zisk a rentu, kdežto v průmyslu se rovná jen zisku? A jak je to vůbec možné, když se zisk v zemědělství rovná zisku v každé jiné výrobní sféře? ˂Ricardovy nesprávné představy o zisku a jeho bezprostřední směšování zisku s nadhodnotou vadí i zde. Ztěžují mu zkoumání věci.˃

Ricardo řeší potíž tak, že se staví, jako by v principu neexistovala ˂a to je skutečně jediný způsob, jak zásadně nějakou potíž řešit. To ovšem lze udělat dvojím způsobem: buď se ukáže, že rozpor s principem není nic jiného než zdání, zdání které vyplývá z vývoje věci samé, nebo jak to dělá Ricardo, že se potíž v jednom bodě popře, a tento bod se pak zvolí za východisko, z něhož je možné na jiném místě vysvětlit existenci jevu, který potíž vyvolává.˃

Ricardo předpokládá případ, kdy kapitál vynáší pachtýři jako každý jiný kapitál jen zisk ˂ať už jde o kapitál jednotlivého pachtu, který neplatí rentu, nebo o kapitál té části pachtýřovy půdy, která neplatí rentu, tj. o takový kapitál vložený do zemědělství, který neplatí žádnou rentu˃. Tento předpoklad je pro Ricarda dokonce východiskem a lze je vyjádřit i takto:

Původně vynáší kapitál pachtýřovi jen zisk ˂tato pseudohistorická forma je ovšem bezpodstatná a všeobecně se vyskytuje u všech buržoazních ekonomů i v jiných „zákonech“˃ a žádnou pozemkovou rentu. Neliší se od kteréhokoli jiného kapitálu činného ve výrobě. Renta se objevuje teprve proto, že poptávka po obilí stoupá a v důsledku toho se na rozdíl od ostatních odvětví výroby musí přejít k „méně“ úrodné půdě. Vzestupem cen životních prostředků trpí pachtýř (předpokládaný původní pachtýř) jako každý jiný kapitalistický podnikatel, protože i on musí platit svým dělníkům víc. Vzestupem cen svého zboží nad jeho hodnotu však pachtýř získává, a to za prvé natolik, nakolik relativní hodnota jiných zboží, která vcházejí do jeho konstantního kapitálu, ve srovnání s jeho zbožím klesá a on je tudíž kupuje levněji, za druhé natolik, nakolik má svou nadhodnotu v dražším zboží. Zisk tohoto pachtýře stoupá tedy nad průměrnou míru zisku, která však poklesla. Za takových okolností přejde jiný kapitalista na horší půdu II, která při této nižší míře zisku může poskytovat produkt za cenu produktu půdy I anebo třeba ještě o něco levněji. Ale ať je tomu jakkoli, máme nyní ǁX-445ǀ na půdě II opět normální poměry, kdy se nadhodnota redukuje jen na zisk; vysvětlili jsme však rentu pro půdu I, a to tím, že existuje dvojí výrobní cena, přičemž výrobní cena pro půdu II je zároveň tržní cenou pro I. Je tomu úplně stejně jako u továrního zboží, které se vyrábí za příznivějších podmínek a dosahuje dočasného mimořádného zisku. Cena pšenice, která zahrnuje kromě zisku i rentu, se sice skládá také jen ze zpředmětněné práce, rovná se hodnotě této pšenice, ale ne té hodnotě, která je obsažena v ní samé, nýbrž hodnotě pšenice vypěstované na půdě II. Dvě tržní ceny [vedle sebe] nejsou možné. ˂Zatímco Ricardo uvádí pachtýře II v souvislosti s poklesem míry zisku, u Stirlinga vstupuje na scénu proto, že mzda klesla, že s cenami obilí nestoupla. Tato snížená mzda dovoluje pachtýři II obdělávat půdu II při staré míře zisku, ačkoli půda je méně úrodná.˃ Jakmile se existence pozemkové renty takto vysvětlí, ostatní se z toho už vyvodí lehce. To, že je rozdíl v pozemkových rentách podle různé úrodnosti atd., je ovšem správné. Ale rozdíl v úrodnosti sám o sobě ještě neznamená, že se musí přecházet k stále horším půdám.

To je tedy Ricardova teorie. Protože zvýšená cena pšenice, která přináší pachtýři I mimořádný zisk, nepřináší pachtýři II už ani stejnou míru zisku jako dříve, nýbrž menší, je jasné, že produkt II obsahuje víc hodnoty než produkt I, čili že je produktem větší pracovní doby, že je v něm obsaženo větší množství práce, a že tudíž na výrobu téhož produktu, například kvarteru pšenice, je nutné vynaložit víc pracovní doby. Vzestup renty bude pak odpovídat této stoupající neúrodnosti půdy čili růstu toho množství práce, které je třeba vynaložit, aby se vyrobil například kvarter pšenice. Ricardo by ovšem nemluvil o „růstu“ renty, kdyby vzrůstal jen počet kvarterů, z nichž se platí renta; podle něho se renta zvyšuje tehdy, jestliže cena jednoho a téhož kvarteru stoupne například z 30 šilinků na 60 šilínků. Někdy ovšem zapomíná, že absolutní velikost renty může vzrůstat při poklesu míry renty, stejně jako absolutní masa zisku může vzrůstat při klesající míře zisku.

Jiní (například Carey) se snaží obejít potíž tím, že ji — jiným způsobem — přímo popírají. Pozemková renta je prý jen úrokem z kapitálu, který byl dříve vložen do půdy[11]. Je tedy rovněž jen formou zisku. Zde se tedy existence pozemkové renty popírá, čímž se ve skutečnosti nijak nevysvětluje.

Jiní, například Buchanan, ji považují za pouhý důsledek monopolu. Viz také Hopkinse[12]. Zde je pouze přirážkou nad hodnotu.

U pana Opdyka, což je charakteristické pro yankeeho, je pozemkové vlastnictví či pozemková renta „legalizovaným reflexem hodnoty kapitálu[13][c].

U Ricarda je zkoumání ztíženo dvěma nesprávnými předpoklady. ˂Ricardo ovšem teorii renty neobjevil. West a Malthus uveřejnili své práce o rentě už před ním. Ale pramenem je Anderson. Ricardo se však vyznačuje tím, že u něho je souvislost mezi jeho teorií renty a jeho teorií hodnoty (ačkoli správné chápání souvislosti nechybí zcela ani u Westa). Malthus, jak ukazuje jeho pozdější polemika o rentě s Ricardem, sám teorii, kterou převzal od Andersona, nerozuměl.˃ Vycházíme-li ze správného principu, že hodnota zboží je určena pracovní dobou nutnou k jeho výrobě (a že hodnota vůbec není nic jiného než zpředmětněná společenská pracovní doba), vyplývá z toho, že průměrná cena zboží je určena pracovní dobou nutnou k jeho výrobě. Tento závěr by byl správný, kdyby bylo dokázáno, že průměrná cena se rovná hodnotě. Já však dokazuji, že právě proto, že hodnota zboží je určena pracovní dobou, průměrná cena zboží se nikdy nemůže rovnat jeho hodnotě (vyjma jediný případ, když takzvaná individuální míra zisku v některé zvláštní sféře výroby, tj. zisk určený nadhodnotou vyrobenou v této sféře výroby samé, se rovná průměrné míře zisku celkového kapitálu), ačkoli toto určení průměrné ceny je jen odvozeno z hodnoty určené pracovní dobou.

Z toho vyplývá předně to, že nad nebo pod svou hodnotou se mohou prodávat i taková zboží, jejichž průměrná cena (nepřihlížíme-li k hodnotě konstantního kapitálu) se rozpadá jen na mzdu a zisk, přičemž jak mzda, tak zisk mají svou normální míru, jsou průměrnou mzdou a průměrným ziskem. Proto právě tak jako okolnost, že nadhodnota nějakého zboží se vyjadřuje jen v rubrice normálního zisku, nedokazuje, že zboží se prodává za svou hodnotu, tak ani okolnost, že zboží přináší kromě zisku i ǁ454ǀ pozemkovou rentu, vůbec nedokazuje, že zboží se prodává nad svou imanentní hodnotou. Může-li být průměrná míra zisku čili všeobecná míra zisku z kapitálu, kterou realizuje nějaké zboží, nižší než jeho vlastní míra zisku určená nadhodnotou, která je v tomto zboží skutečně obsažena, vyplývá z toho, že přináší-li zboží nějaké zvláštní výrobní sféry kromě této průměrné míry zisku ještě další množství nadhodnoty, které má zvláštní pojmenování, řekněme pozemková renta, není ještě nutné, aby zisk a pozemková renta, součet zisku a pozemkové renty, byl vyšší, než je nadhodnota obsažená v tomto zboží. Protože zisk může být nižší než nadhodnota imanentní danému zboží, tj. nižší než množství nezaplacené práce, obsažené v daném zboží, nemusí být zisk plus pozemková renta vyšší než imanentní nadhodnota zboží.

Zbývalo by ovšem ještě vysvětlit, proč k takovému zjevu dochází v některé zvláštní výrobní sféře na rozdíl od jiných výrobních sfér. Ale to by už byl mnohem snazší problém. Zboží přinášející rentu se odlišuje od ostatních zboží tímto: U jedné části těchto ostatních zboží je jejich průměrná cena vyšší než jejich imanentní hodnota, ale jen natolik, nakolik je nutné, aby se jejich míra zisku zvýšila na všeobecnou míru zisku; u druhé části těchto ostatních zboží je jejich průměrná cena nižší než jejich imanentní hodnota, avšak jen natolik, nakolik je nutné, aby se jejich míra zisku snížila na všeobecnou míru zisku; konečně u třetí části těchto zboží se jejich průměrná cena rovná jejich imanentní hodnotě, ale jen proto, že tato zboží poskytují všeobecnou míru zisku, jestliže se prodávají za svou imanentní hodnotu. Zboží, které poskytuje pozemkovou rentu, odlišuje se od všech těchto tří případů. Cena, za kterou se prodává, je za všech okolností taková, že poskytuje víc než průměrný zisk určený všeobecnou mírou zisku z kapitálu.

Vzniká nyní otázka: který z těchto tří případů — nebo kolik z těchto tří případů — tu může nastat? Realizuje se v ceně zboží, které nese rentu, celá nadhodnota, která je v něm obsažena? Je-li tomu tak, pak se tím vylučuje případ 3, kde se mluví o zbožích, jejichž celá nadhodnota se realizuje v jejich průměrné ceně, protože jedině tak poskytují obvyklý zisk. Tento případ tedy nepřichází v úvahu. Za tohoto předpokladu nepřichází v úvahu ani první případ, kde je nadhodnota realizovaná v ceně zboží vyšší než jeho imanentní nadhodnota. Vždyť právě předpokládáme, že v ceně zboží nesoucího rentu „se realizuje nadhodnota v něm obsažená“. Tento případ je tedy analogický případu 2, kde jde o zboží, u nichž je imanentní nadhodnota vyšší než nadhodnota realizovaná v jejich průměrné ceně. Tak jako u těchto zboží je zisk formou této nadhodnoty — která klesá na úroveň všeobecné míry zisku — tak i zde, v této zvláštní sféře, představuje nadhodnota zisk z vloženého kapitálu. Ale na rozdíl od zboží 2 se v ceně tohoto výjimečného zboží realizuje také přebytek nadhodnoty, tomuto zboží imanentní, nad tímto ziskem, připadá však jinému vlastníkovi než vlastníkovi kapitálu, totiž vlastníkovi půdy, přírodního činitele, dolu atd.

Anebo je cena tohoto zboží vyšroubována tak, že poskytuje víc než průměrnou míru zisku? Tak je tomu například u monopolních cen ve vlastním slova smyslu. Takovýto předpoklad — ať už v kterékoli sféře výroby, kde lze volně používat kapitálu a práce a v níž výroba, pokud jde o množství použitého kapitálu, podléhá všeobecným zákonům — by nebyl jen petitio principii[d], nýbrž přímo by odporoval základům vědy a kapitalistické výroby, jejímž teoretickým výrazem je tato věda. Při takovém předpokladu by se totiž předpokládalo to, co se má právě vysvětlit, tj. že v některé zvláštní sféře výroby musí cena zboží poskytovat víc než všeobecnou míru zisku, víc než průměrný zisk, a proto se zboží musí prodávat nad svou hodnotou. Předpokládalo by se tudíž, že zemědělské produkty nepodléhají všeobecným zákonům hodnoty zboží a kapitalistické výroby. A předpokládalo by se to proto, že zvláštní existence renty vedle zisku prima facie[e] vyvolává takové zdání. Takovýto předpoklad je tedy absurdní.

Nezbývá tedy nic jiného, než předpokládat, že v této zvláštní sféře výroby existují zvláštní okolnosti, vlivy, v jejichž důsledku ceny zboží realizují celou nadhodnotu, která je jim imanentní takže na rozdíl od jiných zboží v případu 2, nerealizují ve své ceně ze své nadhodnoty jen tolik, kolik poskytuje všeobecná míra zisku, a jejich průměrné ceny neklesají tolik pod jejich nadhodnotu, aby vynášely jen všeobecnou míru zisku, čili aby jejich průměrný zisk nebyl větší než ve všech ostatních výrobních sférách kapitálu.

Tím už se problém velmi zjednodušil. Nejde už o to, vysvětlit jak to, že cena nějakého zboží poskytuje kromě zisku ještě i rentu, že tedy zdánlivě porušuje všeobecný zákon hodnoty a zvýšením své ceny nad nadhodnotu, která je jí imanentní, poskytuje z kapitálu dané velikosti víc než všeobecnou míru zisku. Naopak, jde o to, vysvětlit, jak to, že toto zboží nemusí při procesu vyrovnávání cen zboží na průměrné ceny odevzdávat ze své imanentní nadhodnoty jiným zbožím tolik, aby poskytovalo jen průměrný zisk, nýbrž realizuje ještě i tu část své vlastní nadhodnoty, která tvoří přebytek nad průměrným ziskem, takže je pak možné, že pachtýř, který vkládá kapitál do této sféry výroby, prodává své zboží za takové ceny, že mu poskytují obvyklý zisk a nadto mu umožňují, aby platil třetí osobě, pozemkovému vlastníkovi, realizovaný přebytek nadhodnoty zboží nad tímto ziskem.

ǁ455ǀ Jakmile se problém formuluje takto, vede už sám sebou k vyřešení.


[c) Soukromé vlastnictví půdy jako nutná podmínka existence absolutní renty. V zemědělství se nadhodnota rozpadá
na zisk a rentu]

Je to docela prosté: soukromé vlastnictví určitých osob k půdě, dolům, vodě atd. dává těmto osobám možnost zachytit, podchytit, uchvátit přebytek nadhodnoty nad ziskem (průměrným ziskem, ziskem určeným všeobecnou mírou zisku), který je obsažen ve zboží této zvláštní výrobní sféry, této zvláštní sféry vynakládání kapitálu, a zabránit tomu, aby tento přebytek vešel do všeobecného procesu, v němž se tvoří všeobecná míra zisku. Část této nadhodnoty se zachycuje dokonce v každém průmyslovém podniku, protože za používanou plochu půdy (na které jsou tovární budovy, dílny atd.) se všude platí renta — vždyť i tam, kde lze půdu dostat zcela volně, se stavějí továrny jen na takových místech, které jsou už víceméně hustě obydlené a bohaté na dopravní spoje.

Kdyby zboží, které se vyrábí na nejhorší obdělávané půdě, náleželo do 3. kategorie zboží, jehož průměrná cena se rovná jeho hodnotě, tj. do kategorie zboží, které ve své ceně realizuje celou svou imanentní nadhodnotu, protože jedině tak poskytuje obvyklý zisk, neplatila by tato půda žádnou rentu a pozemkové vlastnictví by tu bylo jen nominální. Kdyby se tu platilo pachtovné, svědčilo by to jen o tom, že drobní kapitalisté, jak je tomu zčásti v Anglii (viz Newmana)[14], jsou spokojeni, když dosahují zisku, který je nižší než průměrný zisk. Stejně je tomu vždy i v případě, kdy je míra renty vyšší než rozdíl mezi imanentní nadhodnotou zboží a průměrným ziskem. Existuje dokonce půda, jejíž obdělávání stačí nanejvýš na zaplacení mzdy, neboť ačkoli tu dělník pracuje po celý pracovní den pro sebe, jeho pracovní doba převyšuje společensky nutnou pracovní dobu. Jeho práce je tak neproduktivní — ve srovnání s převládající produktivitou v tomto pracovním odvětví —, že ačkoli tento člověk pracuje 12 hodin pro sebe, stěží vyrobí takový produkt, jako dělník pracující za příznivých výrobních podmínek za 8 hodin. Je na tom stejně jako ruční tkadlec, který konkuroval s mechanickým tkacím stavem. Produkt tohoto tkalce se sice rovnal 12 pracovním hodinám, avšak rovnal se jen 8 — nebo ještě méně — společensky nutným pracovním hodinám, a měl tudíž hodnotu jen 8 nutných pracovních hodin. Platí-li v takovém případě domkář pacht, je to pouze srážka z jeho nutné mzdy, která nepředstavuje žádnou nadhodnotu, a tím méně přebytek nad průměrným ziskem.

Předpokládejme, že v nějaké zemi, například ve Spojených státech, je počet farmářů, kteří si konkurují, ještě tak nepatrný a převádění půdy do vlastnictví má ještě tak formální charakter, že každý najde volný prostor, aby mohl vložit svůj kapitál do půdy a obdělávat ji, aniž by musel mít povolení vlastníků nebo pachtýřů, kteří už tuto půdu obdělávali před ním. Za takových okolností je delší dobu možné — s výjimkou pozemků, které mají monopolní postavení, neboť leží v hustě obydlených oblastech —‚ že nadhodnota, kterou pachtýř vyrobí nad průměrný zisk, se nerealizuje v ceně jeho produktu, nýbrž že se o ni musí dělit s bratry kapitalisty, jako je tomu s nadhodnotou všeho zboží, které by dávalo mimořádný zisk, tj. zisk převyšující všeobecnou míru zisku, kdyby se v jeho ceně realizovala celá nadhodnota, kterou toto zboží obsahuje. V tomto případě by všeobecná míra zisku stoupla, protože pšenice atd. by se prodávala, stejně jako jiné — průmyslové — zboží, pod svou hodnotou. Tento prodej pod hodnotu by nebyl žádnou výjimkou, nýbrž naopak bránil by tomu, aby pšenice nebyla výjimkou mezi ostatním zbožím téže kategorie.

Předpokládejme, za druhé, že v některé zemi má půda stejnou kvalitu, a to takovou, že kdyby se celá nadhodnota obsažená ve zboží realizovala v jeho ceně, poskytovalo by zboží kapitálu obvyklý zisk. V tomto případě by se neplatila žádná pozemková renta. Fakt, že tu pozemková renta odpadla, by neměl ani ten nejmenší vliv na všeobecnou míru zisku, ani by se tím nezvýšila, ani nesnížila, stejně jako na ni nemá vliv to, že do téže kategorie patří i jiné, nezemědělské produkty. Vždyť tato zboží patří do této kategorie právě proto, že jejich imanentní nadhodnota se rovná průměrnému zisku; nemohou tedy změnit výši tohoto zisku, naopak jsou s ním v souladu a vůbec na něj nemají vliv, ačkoli on na ně vliv má.

Předpokládejme, za třetí, že v celé zemi je jen půda jednoho druhu, ale tak neúrodná, že kapitál do ní vložený je tak neproduktivní, že jeho produkt patří do té kategorie zboží, jehož nadhodnota je nižší než průměrný zisk. Pak by nadhodnota (protože v důsledku nízké produktivity zemědělství by mzda všude stoupala) mohla být vyšší jen tam, kde by mohla být absolutní pracovní doba prodloužena; dále tam, kde suroviny, jako železo atd., by nebyly produktem zemědělství nebo by byly, jako např. bavlna, hedvábí atd., dovezeny a byly by produktem úrodnější půdy. V tomto případě by cena [zemědělského] zboží — aby mohla poskytovat obvyklý zisk — musela zahrnovat vyšší nadhodnotu, než je nadhodnota, která je tomuto zboží imanentní. V důsledku toho by všeobecná míra zisku poklesla, ačkoli by žádná renta neexistovala.

Anebo předpokládejme, že v případě 2 je půda velmi neproduktivní. Pak by okolnost, že nadhodnota tohoto zemědělského produktu se rovná průměrnému zisku, svěděila o tom, že průměrný zisk je vůbec nízký, protože v zemědělství je z 12 pracovních hodin řekněme 11 nutných jen k tomu, aby se vyrobila mzda, a nadhodnota by se rovnala jen 1 hodině nebo ještě kratší době.

ǁ456ǀ Tyto různé případy ilustrují toto:

V prvním případě je odpadnutí či neexistence pozemkové renty spojeno a existuje spolu se zvýšenou mírou zisku — zvýšenou ve srovnání s jinými zeměmi, kde je pozemková renta už rozvinutá.

Ve druhém případě nemá odpadnutí či neexistence pozemkové renty žádný vliv na míru zisku.

Ve třetím případě je odpadnutí či neexistence pozemkové renty — ve srovnání s jinými zeměmi, kde pozemková renta existuje — spojena s nízkou, relativně nižší všeobecnou mírou zisku, a je ukazatelem této její nízké úrovně.

Z toho tedy vyplývá, že vývoj zvláštní pozemkové renty nemá sám o sobě absolutně nic společného s produktivitou zemědělské práce, protože neexistence či odpadnutí renty mohou být spojeny se stoupající, s neměnící se nebo i s klesající mírou zisku.

Problém tu není, proč se v zemědělství atd. zachycuje přebytek nadhodnoty nad průměrným ziskem; naopak, problémem je spíš, proč by tomu mělo být naopak.

Nadhodnota není nic jiného než nezaplacená práce; průměrný zisk čili normální zisk není nic jiného než množství nezaplacené práce, které podle předpokladu realizuje každý kapitál dané velikosti. Jestliže se říká, že průměrný zisk je 10 %‘ neříká se tím nic jiného, než že na kapitál 100 připadá 10 na nezaplacenou práci, čili že zpředmětněná práce rovnající se 100 ovládá nezaplacenou práci ve výši jedné desetiny své velikosti. Přebytek nadhodnoty nad průměrným ziskem tedy znamená, že ve zboží (v jeho ceně nebo v té části jeho ceny, kterou tvoří nadhodnota) vězí větší množství nezaplacené práce, než je to množství nezaplacené práce, které tvoří průměrný zisk a které tedy v průměrné ceně zboží tvoří přebytek ceny zboží nad cenou jeho výrobních nákladů. Výrobní náklady představují v každém jednotlivém zboží zálohovaný kapitál a přebytek nad těmito výrobními náklady představuje nezaplacenou práci, kterou zálohovaný kapitál disponuje; poměr tohoto přebytku ceny k ceně výrobních nákladů je tedy mírou, v níž kapitál dané velikosti — použitý v procesu výroby zboží — disponuje nezaplacenou prací, bez ohledu na to, zda se nezaplacená práce obsažená ve zboží zvláštní výrobní sféry rovná nebo nerovná této míře.

Co však nutí jednotlivého kapitalistu, aby například prodával své zboží za průměrnou cenu? K této průměrné ceně je donucen, nedospívá k ní na základě svobodného rozhodnutí, kapitalista by raději prodával své zboží nad jeho hodnotou. Co ho tedy nutí prodávat za takovou cenu, která mu poskytuje jen průměrný zisk a nedovoluje mu realizovat tolik nezaplacené práce, kolik je fakticky v jeho zboží obsaženo? Je to tlak jiných kapitálů, který vyvíjí konkurence. Vždyť přece každý kapitál stejné velikosti by se také mohl vrhnout do výrobního odvětví A, v němž je poměr nezaplacené práce k zálohovanému kapitálu, například k 100 librám št., větší než ve výrobních sférách B, C atd., jejichž produkty však právě tak uspokojují svou užitnou hodnotou nějakou společenskou potřebu jako zboží výrobní sféry A.

Existují tedy výrobní sféry, v nichž určité přírodní podmínky výroby, jako například orná půda, ložiska uhlí, železné doly, vodní tok atd., podmínky, bez nichž není možno výrobní proces uskutečnit, bez nichž se zboží této sféry nemůže vyrábět, nejsou v rukou vlastníků nebo držitelů zpředmětněné práce, kapitalistů, ale vjiných rukou, a tato druhá skupina, skupina vlastníků podmínek výroby, pak kapitalistovi řekne:

Jestliže ti přenechám tyto podmínky výroby k používání, budeš pobírat svůj průměrný zisk, budeš si přivlastňovat normální množství nezaplacené práce. Avšak tvoje výroba poskytuje přebytek nadhodnoty, nezaplacené práce, nad mírou zisku. Tento přebytek nedáš do společné pokladny, jak je to obvyklé mezi vámi kapitalisty, nýbrž přivlastním si ho já, náleží mně. Takovýto obchod ti může vyhovovat, vždyť tvůj kapitál ti vynese v této výrobní sféře tolik, jako v každé jiné, a kromě toho je to velmi solidní výrobní odvětví. Kapitál ti tu vynese kromě 10 % nezaplacené práce, které tvoří průměrný zisk, ještě 20 % přebytečné nezaplacené práce. Těchto 20 % zaplatíš mně. Abys to mohl učinit, přirazíš si k ceně zboží těchto 20 % nezaplacené práce a nezúčtuješ je s jinými kapitalisty. Tak jako tobě vlastnictví jedné podmínky práce — kapitálu, zpředmětněné práce — umožňuje, aby sis přivlastnil určité množství nezaplacené práce dělníků, tak mně vlastnictví jiné podmínky výroby, půdy atd., umožňuje, abych tobě a celé třídě kapitalistů zadržel tu část nezaplacené práce, která převyšuje tvůj průměrný zisk. Váš zákon požaduje, aby si stejný kapitál za normálních okolností přivlastňoval stejné množství nezaplacené práce, a k tomu se vy kapitalisté ǁ457ǀ můžete vzájemně konkurencí donutit. Nu, a tento zákon právě aplikuji na tebe. Z nezaplacené práce svých dělníků si nepřivlastníš víc, než by sis mohl s týmž kapitálem přivlastnit v kterékoli jiné výrobní sféře. Avšak tento zákon nemá nic společného s přebytkem nezaplacené práce, kterou jsi „vyrobil“ nad její normální míru. Kdo mi může zabránit, abych si nepřivlastnil tento „přebytek“? Proč bych jej měl házet, jak je to módou u vás, do společného pytle kapitálu, aby si ho třída kapitalistů rozdělila a každý si vytáhl příslušnou část tohoto přebytku úměrně podílu, který má na celkovém kapitálu? Nejsem kapitalista. Podmínka výroby, jejíž používání ti přenechávám, není zpředmětněnou prací, nýbrž darem přírody. Můžete vyrobit půdu nebo vodu nebo doly nebo ložiska uhlí? V žádném případě. Proti mně tedy neexistuje onen donucovací prostředek, jehož může být použito proti tobě, abys část nadpráce, kterou sis uchvátil, opět navalil! Tak tedy sem s ní! To jediné, co mohou tví bratři kapitalisté dělat, je konkurovat — ale ne mně, nýbrž tobě. Zaplatíš-li mi méně mimořádného zisku, než činí rozdíl mezi nadbytečnou pracovní dobou, kterou sis přivlastnil, a tou částí nadpráce, která ti podle zákona kapitálu připadá, objeví se tví bratři kapitalisté a svou konkurencí tě přinutí, abys mi poctivě zaplatil plnou sumu, kterou jsem oprávněn z tebe vyždímat.

Nyní by bylo třeba prozkoumat: 1. přechod od feudálního pozemkového vlastnictví k jinému, ke komerční pozemkové rentě, regulované kapitalistickou výrobou; nebo, z druhé strany, přechod tohoto feudálního pozemkového vlastnictví k svobodnému rolnickému pozemkovému vlastnictví; 2. jak vzniká pozemková renta v takových zemích, jako jsou Spojené státy, kde půda původně nebyla soukromým vlastnictvím a kde, alespoň formálně, vládne od samého počátku buržoazní způsob výroby; 3. asijské formy pozemkového vlastnictví, které ještě existují. To všechno sem nepatří.

Podle této teorie tedy soukromé vlastnictví objektů přírody, jako jsou půda, voda, doly atd., vlastnictví těchto podmínek výroby, té či oné přírodou dané podmínky výroby, není zdrojem, z něhož pramení hodnota, neboť hodnota se rovná jen zpředmětněné pracovní době; není ani zdrojem, z něhož pramení mimořádná nadhodnota, tj. přebytek nezaplacené práce nad nezaplacenou prací obsaženou v zisku. Ale toto vlastnictví je zdrojem důchodu. Je titulem, prostředkem, který vlastníkovi této podmínky výroby umožňuje, aby si přivlastnil ve výrobní sféře, do níž vchází předmět jeho vlastnictví jako podmínka výroby, tu část nezaplacené práce, vyždímané kapitalistou, která by byla jinak jako přebytek nad obvyklým ziskem vhozena do společné pokladny kapitálu. Toto vlastnictví je prostředkem, aby se zabránilo tomuto procesu, k němuž dochází v ostatních sférách kapitalistické výroby, a aby se v této zvláštní sféře výroby zadržela nadhodnota, která tam byla vyrobena, takže nadhodnota se pak dělí mezi kapitalistu a pozemkového vlastníka. Tím se stává pozemkové vlastnictví poukázkou na nezaplacenou práci, na práci zdarma, stejnou poukázkou, jakou je kapitál. A tak jako v kapitálu se zpředmětněná práce dělníka jeví jako moc nad ním, tak se u pozemkového vlastnictví okolnost, že umožňuje, aby jeho nositel odňal kapitalistovi část nezaplacené práce, jeví tak, jako kdyby pozemkové vlastnictví bylo zdrojem hodnoty.

To vysvětluje moderní pozemkovou rentu, její existenci. Různou výši pozemkové renty při stejném vkladu kapitálu lze vysvětlit jedině různou úrodností pozemků. Různou výši pozemkové renty při stejné úrodnosti lze vysvětlit jedině různou velikostí vynaloženého kapitálu. V prvním případě vzrůstá pozemková renta proto, že v poměru k vynaloženému kapitálu (a také k rozloze půdy) vzrůstá její míra. Ve druhém případě vzrůstá pozemková renta proto, že při stejné nebo dokonce rozdílné míře (v případě, že druhá dávka kapitálu není stejně produktivní) vzrůstá masa renty.

Podle této teorie není ani nutné, aby nejhorší půda neposkytovala žádnou rentu, ani aby ji poskytovala. Dále není nijak nutné, aby produktivita zemědělství klesala, ačkoliv rozdíl v produktivitě, není-li uměle odstraněn (což je možné), je v zemědělství mnohem větší než uvnitř týchž výrobních sfér v průmyslu. Mluví-li se o větší nebo menší produktivitě, jde o produkt téhož druhu. V jakém poměru jsou k sobě různé produkty navzájem, to je jiná otázka.

Pozemková renta vypočítaná ze samé půdy je celková suma renty, její masa. Může stoupat, aniž vzrůstá míra renty. Zůstává-li hodnota peněz nezměněná, může relativní hodnota zemědělských produktů stoupat ne proto, že se zemědělství stalo méně produktivním, nýbrž proto, že ačkoli se stalo produktivnějším, nevzrostla jeho produktivita tou měrou, jako v průmyslu. Naproti tomu vzestup peněžních cen zemědělských produktů je při nezměněné hodnotě peněz možný jen tehdy, jestliže stoupá sama jejich hodnota, tj. jestliže se zemědělství stává méně produktivním (nepřihlížíme-li tu k dočasnému tlaku poptávky na nabídku, jako tomu bývá i u jiného zboží).

V bavlnářském průmyslu cena suroviny s rozvojem tohoto průmyslu neustále klesala; stejně tomu bylo i v železářském průmyslu atd., v uhelném průmyslu atd. Vzrůst renty tu byl možný ne proto, že se zvyšovala její míra, nýbrž proto, že se vynakládalo víc kapitálu.

Ricardo se domnívá, že takové síly přírody jako vzduch, světlo, elektřina, pára a voda jsou zdarma, kdežto půda vzhledem k svému omezenému množství nikoli. Už proto je tedy zemědělství podle Ricarda méně produktivní než ostatní odvětví výroby. Kdyby byla půda právě tak společná, kdyby nepatřila nikomu a kdyby jí bylo libovolné množství, jako je tomu s ostatními prvky a silami přírody, byla by výroba mnohem produktivnější.

ǁ458ǀ Předně: kdyby byla půda jako prvek přírody každému volně k dispozici, chyběl by jeden z hlavních prvků pro tvorbu kapitálu. Jedna z nejdůležitějších podmínek výroby a — kromě člověka a jeho práce — jediná původní podmínka výroby by byla nemohla být odcizena, přivlastněna, a nemohla by tudíž vystupovat proti dělníkovi jako cizí vlastnictví a proměnit ho v námezdního dělníka. Produktivita práce v ricardovském, tj. v kapitalistickém smyslu, „produkování“ cizí nezaplacené práce by tudíž bylo nemožné. To by znamenalo konec kapitalistické výroby vůbec.

Pokud jde o přírodní síly, které uvádí Ricardo, lze je ovšem všechny zčásti mít zdarma a nestojí kapitalistu nic. Uhlí ho něco stojí, ale pára ho nestojí nic, má-li vodu zdarma. Vezměme si tedy například páru. Vlastnosti páry existovaly vždy. Její průmyslové využití je však novým vědeckým objevem, který si přivlastnil kapitalista. V důsledku tohoto objevu vzrostla produktivita práce, a tím i relativní nadhodnota. To znamená, že množství nezaplacené práce, které si kapitalista z jednoho pracovního dne přivlastňuje, díky páře vzrostlo. Rozdíl mezi produktivní silou páry a produktivní silou půdy je tedy jen v tom, že první poskytuje nezaplacenou práci kapitalistovi a druhá ji poskytuje pozemkovému vlastníkovi, který ji však neodnímá [přímo] dělníkovi, nýbrž kapitalistovi. Odtud jeho touha po „zrušení vlastnictví“ tohoto prvku přírody.

Správné je na tom jen toto:

Předpokládáme-li kapitalistický výrobní způsob, není kapitalista jen nutným činitelem, nýbrž vládnoucím činitelem výroby. Naproti tomu pozemkový vlastník je v tomto výrobním způsobu naprosto zbytečný. Pro kapitalistický výrobní způsob je potřeba jen to, aby půda nebyla společným vlastnictvím, aby stála proti dělnické třídě jako výrobní podmínka, která jí nepatří, a tohoto cíle bude plně dosaženo, jakmile se půda stane státním vlastnictvím, jakmile bude pozemkovou rentu pobírat stát. Pozemkový vlastník, který je v antickém a středověkém světě podstatným činitelem výroby, je v průmyslovém světě zbytečným výrůstkem. Radikální buržoa (který beztak jedním okem šilhá po odstranění všech daní) dochází tak teoreticky k popírání soukromého pozemkového vlastnictví, které by chtěl přeměnit v podobě státního vlastnictví ve společné vlastnictví třídy buržoazie, kapitálu. V praxi mu však chybí odvaha, protože útok na jednu formu vlastnictví — na jednu formu soukromého vlastnictví pracovních podmínek — by byl velmi povážlivý i pro druhou formu. Kromě toho se buržoa sám teritorializoval[f].


[4. Neudržitelnost Rodbertusovy teze, že v zemědělství neexistuje hodnota suroviny]

Nyní k panu Rodbertusovi.

Podle Rodbertuse se v zemědělství nezaúčtovává žádná surovina, protože německý rolník, jak Rodbertus tvrdí, semena, píci atd. nepočítá jako vydání, nezapočítává si tyto výrobní náklady, tj. počítá nesprávně. Podle toho by v Anglii, kde farmář už víc než 150 let počítá správně, nesměla existovat žádná pozemková renta. Rodbertus by tedy z toho neměl dělat závěr, že pachtýř platí rentu proto, že jeho míra zisku je vyšší než v průmyslu, ale úplně jiný závěr, že pachtýř platí rentu proto, že se v důsledku špatného počítání spokojuje s nižší mírou zisku. U dr. Quesnaye, který byl sám synem pachtýře a byl dokonale obeznámen s francouzským pachtovním systémem, by s tím byl Rodbertus nepochodil. Quesnay započítává [ve své „Ekonomické tabulce“] v rubrice „zálohy“, mezi „každoroční zálohy“ za 1000 miliónů „surovin“, které pachtýř potřebuje, ačkoli je in natura reprodukuje.

Nevyskytuje-li se v jedné části průmyslu téměř žádný fixní kapitál čili strojní zařízení, pak ve druhé části — v celém dopravním průmyslu, průmyslu, který pomocí vozů, železnic, lodí atd. zprostředkuje přemísťování — se vůbec nepoužívá surovin, nýbrž jen výrobních nástrojů. Poskytují tato odvětví průmyslu kromě zisku i pozemkovou rentu? Čím se odlišuje toto odvětví průmyslu třeba od důlního průmyslu? V obou se vyskytuje jen strojní zařízení a pomocné látky, například uhlí pro parníky a lokomotivy a doly, krmivo pro koně atd. Proč by se měla míra zisku vypočítávat u jednoho druhu výroby jinak než u druhého? Předpokládejme, že zálohy, které vkládá rolník do výroby in natura, se rovnají pětině celkového zálohovaného kapitálu; k tomu pak přistupují čtyři pětiny zálohovaného kapitálu, které byly vydány na nákup strojů a na mzdy; dejme tomu, že všechny tyto výdaje se [co do hodnoty] rovnají 150 kvarterům. Kdyby pak rolník dosáhl 10 % zisku, bylo by to 15 kvarterů, hrubý produkt by se tedy rovnal 165 kvarterům. Kdyby rolník odpočítal jednu pětinu, tj. 30 kvarterů, a počítal oněch 15 kvarterů jen na 120, pak by jeho zisk byl 121/2 %.

Mohli bychom to říci i takto: Hodnota rolníkova produktu čili jeho produkt se rovná 165 kvarterům (= 330 liber št.). Rolník počítá, že zálohoval 120 kvarterů (= 240 liber št.), 10 % z toho se rovná 12 kvarterům (= 24 liber št.). Jeho hrubý produkt se však rovná 165 kvarterům, z nichž tedy po odečtení 132 kvarterů [na úhradu peněžních výdajů a na 10 % zisku] zůstává 33 kvarterů. Z nich se však 30 kvarterů vynakládá in natura. Zbývá tedy mimořádný zisk 3 kvartery (= 6 liber št.). Celkový zisk rolníka se rovná 15 kvarterům (= 30 liber št.), a ne 12 kvarterůrn (= 24 liber št.). Může tedy zaplatit 3 kvartery čili 6 liber št. renty a namlouvat si, že dosáhl zisku 10 % jako každý jiný kapitalista. Avšak těchto 10 % existuje jen v jeho představě. Ve skutečnosti nezálohoval 120 kvarterů, nýbrž 150 kvarterů, a 10 % z toho se rovná 15 kvarterům čili 30 librám št. Fakticky dostal o 3 kvartery méně, tj. o čtvrtinu z 12 kvarterů, které dostal, ǁ459ǀ tj. o pětinu z celkového zisku, který mět dostat, a to proto, že pětinu záloh nepočítal jako zálohy. Jakmile by se tedy rolník naučil počítat po kapitalisticku, přestal by platit pozemkovou rentu, která by se rovnala jen rozdílu mezi jeho mírou zisku a obvyklou mírou zisku.

Jinými slovy: produkt nezaplacené práce, který vězí ve 165 kvarterech, se rovná 15 kvarterůrn čili 30 librám št. čili 30 pracovním týdnům. Kdyby se těchto 30 pracovních týdnů čili 15 kvarterů čiti 30 liber št. poměřovalo s celkovými zálohami ve výši 150 kvarterů, tvořily by jen 10 %; kdyby se poměřovaly jen se 120 kvartery, tvořily by víc. Vždyť 10 % ze 120 kvarterů je 12 kvarterů. A 15 kvarterů není 10 % ze 120 kvarterů, nýbrž 121/2%. Jinými slovy: Kdyby rolník sice část svých záloh vydal, ale nepočítal je jako kapitalista, vypočítával by nadpráci, kterou ušetřil, z příliš malé části svých záloh, a tím by tato nadpráce představovala vyšší míru zisku než v jiných výrobních odvětvích, a proto by mohla poskytovat rentu, která by se tudíž zakládala jen na početní chybě. Kdyby rolník věděl, že k tomu, aby své zálohy ocenil v penězích a považoval je tudíž za zboží, není naprosto nutné, aby je předtím přeměnil ve skutečné peníze, tj. prodal, bylo by po problému.

Bez této početní chyby (kterou může dělat masa německých rolníkú, ale kterou neudělá ani jeden kapitalistický pachtýř) by rodbertusovská renta nebyla možná. Je možná jen tam, kde surovina vchází do výrobních nákladů, ale ne tam, kde do nich nevchází. Je možná jen tam, kde surovina vchází do výroby, ale výrobce ji nezapočítává. Není však možná tam, kde surovina nevchází do výroby, ačkoli pan Rodbertus ji nechce vyvodit z početní chyby, nýbrž z toho, že v zálohách chybí jedna ze skutečných položek.

Vezměme si důlní průmysl nebo rybolov. Zde vchází surovina do výroby jen jako pomocná látka, což můžeme ponechat stranou, protože používání strojů předpokládá vždy (až na zcela nepatrné výjimky) také spotřebu pomocných látek, jakýchsi životních prostředků stroje. Předpokládejme, že všeobecná míra zisku je 10 %. 100 liber št. nechť se vynaloží na stroje a mzdu. Proč by měl být zisk ze 100 vyšší než 10 tehdy, když se těchto 100 nevynaložilo, řekněme, na suroviny, stroje a mzdy [ale pouze na stroje a mzdy], nebo tehdy, když se těchto 100 vynaložilo jen na surovinu a mzdu? Kdyby tu měl být nějaký rozdíl, mohl by vyplývat jen z toho, že vzájemný poměr hodnot konstantního a variabilního kapitálu se v různých případech vůbec utvářel různě. Tento různý vzájemný poměr by dával různou nadhodnotu, dokonce i za předpokladu, že by míra nadhodnoty byla konstantní. A různé nadhodnoty v poměru k stejně velkým kapitálům by ovšem musely dávat nestejné zisky. Ale na druhé straně neznamená přece všeobecná míra zisku nic jiného, než vyrovnání těchto nerovností, abstrahování od organických součástí kapitálu a takové rozdělení nadhodnoty, že stejně velké kapitály dávají stejné zisky.

Že masa nadhodnoty závisí na velikosti vynaloženého kapitálu, naprosto neplatí — podle všeobecných zákonů nadhodnoty — pro kapitály v různých sférách výroby, nýbrž pro různé kapitály v téže sféře výroby, v níž se předpokládá stejný poměr organických součástí kapitálu. Říkám-li například: Masa zisku odpovídá, dejme tomu v přádelnictví, velikosti vynaložených kapitálů (což také není zcela správné, kdybychom k tomu nepřipojili: za předpokladu, že produktivita je konstantní), pak ve skutečnosti říkám jen tolik, že při dané míře vykořisťování přadláků závisí suma vykořisťování na počtu vykořisťovaných přadláků. Říkám-li naproti tomu, že masa zisku v různých výrobních odvětvích odpovídá velikosti vynaložených kapitálů, znamená to, že míra zisku je pro každý kapitál dané velikosti stejná, tj. že masa zisku se může měnit jedině se změnou velikosti tohoto kapitálu, což, jinak řečeno, opět znamená, že míra zisku nezávisí na organickém poměru součástí kapitálu v té či oné zvláštní sféře výroby, že naprosto nezávisí na velikosti nadhodnoty vytvářené v těchto zvláštních sférách výroby.

Důlní průmysl by bylo třeba od samého počátku počítat do průmyslu, a ne do zemědělství. Proč? Proto, že žádný produkt dolu nevchází opět in natura — v té podobě, jak vychází z dolu — jako prvek výroby do konstantního kapitálu, jehož se používá na dolech. (Stejně je tomu u rybolovu a lovectví, kde se výdaje v ještě větší míře omezují jen na pracovní prostředky a mzdu nebo na samu práci.) ǁ460ǀ Tedy jinými slovy proto, že každý prvek výroby v dole, dokonce i když se jeho surovina těží z dolu, mění nejen svou formu, ale stává se i zbožím, musí být koupen, než opět může vejít jako prvek do důlní výroby. Jedinou výjimkou je uhlí. Avšak uhlí se objevuje jako výrobní prostředek teprve v tom stadiu vývoje, kdy už je těžař zkušeným kapitalistou, který vede italské účetnictví, v němž nejen vede své výdaje jako svůj dluh, v němž je nejen dlužníkem své vlastní pokladny, ale i jeho vlastní pokladna je dlužníkem vůči sobě samé. A proto právě zde, kde skutečně do výdajů nevstupuje žádná surovina, musí od samého počátku převládat kapitalistické účtování, a tudíž takový omyl, jakého se dopouští rolník, je vyloučený.

Vezměme si nyní [zpracovatelský] průmysl, a to tu jeho část, kde všechny prvky pracovního procesu figurují i jako prvky zhodnocovacího procesu, kde tedy všechny prvky výroby vcházejí do výroby nového zboží zároveň jako výdaje, jako užitné hodnoty, které mají hodnotu, tj. jako zboží. Zde je podstatný rozdíl mezi průmyslníkem, který vyrábí první polotovar, a druhým i všemi dalšími průmyslníky (jak za sebou postupně následují podle jednotlivých fází výroby), jejichž surovina vchází do výroby nejen jako zboží, ale je už zbožím druhého stupně, tj. zbožím, které už dostalo formu odlišnou od naturální formy prvního zboží, suroviny, a prošlo už druhou fází výrobního procesu. Například přadlák. Jeho surovinou je bavlna, je to však surovina, která už je zbožím. Naproti tomu surovinou tkalce je příze, produkt přadláka; surovinou tiskaře nebo barvíře je tkanina, produkt tkalce; a všechny tyto produkty, které se v některé další fázi procesu objevují opět jako suroviny, jsou zároveň zbožím.[15] ǀ460ǁ

ǁ461ǀ Jsme tu zřejmě opět u otázky, která nás zaměstnávala už dvakrát, jednou u Johna St[uarta] Milla[16], a potom při všeobecném zkoumání poměru mezi konstantním kapitálem a důchodem.[17] To, že se nám tato otázka neustále vrací, svědčí o tom, že věc má ještě nějaký háček. Tato otázka patří vlastně do kapitoly III — o zisku.[18] Ale bude lepší prozkoumat ji zde.

Tedy například:

4000 liber bavlny rovná se 100 librám št. 4000 liber příze rovná se 200 librám št.; 4000 yardů kalika rovná se 400 librám št.

Podle tohoto předpokladu se 1 libra bavlny rovná 6 penny 1 libra příze 1 šilinku, 1 yard kalika 2 šilinkům.

Předpokládejme, že míra zisku je 10 %. V tom případě

A) v 100 librách št. jsou výdaje = 9010/11 a zisk = 91/11.

B) v 200 librách št. jsou výdaje = 1819/11 a zisk = 182/11.

C) v 400 librách št. jsou výdaje = 3637/11, a zisk = 364/11.

A = bavlna, produkt rolníka (I), B = příze, produkt přadláka (II), C = tkanina, produkt tkalce (III).

Za tohoto předpokladu je zcela lhostejné, zda 9010/11 [libry št. produktu] A v sobě zahrnují zisk nebo ne. Nezahrnují zisk, jsou-li konstantním kapitálem, který se sám nahrazuje. Právě tak je lhostejné i u B, zda ve 100 librách št. [hodnoty produktu A] je obsažen zisk nebo není, a stejně je tomu i u C vzhledem k B.

Situace u pěstitele bavlny (I), přadláka (II) a tkalce (III) vypadá takto:

I. Výdaje = 9010/11 zisk = 91/11 celkem = 100
II. Výdaje = 100 (I) + 819/11 zisk = 182/11 celkem = 200
III. Výdaje = 200 (II) + 1637/11 zisk = 364/11 celkem = 400

Celá suma se rovná 700.

Zisk se rovná 91/11 + 182/11 + 364/11 = 637/11.

Kapitál zálohovaný ve všech třech odvětvích: 9O10/11 + 1819/11 + 3637/11 = 6364/11.

Přebytek 700 nad 6361/11 = 637/11. Ale 637/11 : 6364/11 = 10:100.

Rozebíráme-li tuto motanici dál, dostaneme:

I. Výdaje = 9010/11 zisk = 91/11 celkem = 100
II. Výdaje = 100 (I) + 819/11 zisk = 10 +82/11 celkem = 200
III. Výdaje = 200 (II) + 1637/11 zisk = 20 + 164/11 celkem = 400

I [pěstitel bavlny] nemusí nikomu platit zisk, protože se předpokládá, že jeho konstantní kapitál rovnající se 9010/11 nezahrnuje zisk a představuje jen konstantní kapitál. Do výdajů II [přadláka] vchází celý produkt I [pěstitele bavlny] jako konstantní kapitál. Část [produktu II, představující] konstantní kapitál, který se rovná 100, nahrazuje 91/11 zisku I [pěstiteli bavlny]. Do výdajů III [tkalce] vchází celý produkt II [přadláka], který se rovná 200; [konstantní kapitál tkalce] nahrazuje tedy zisk 182/11. To však nebrání tomu, aby zisk I [pěstitele bavlny] nebyl o nic větší než zisk II [přadláka] a III [tkalce], protože kapitál, který má pěstitel bavlny nahradit, je úměrně menší, a zisk je poměr k velikosti kapitálu, zcela nezávisle na tom, z jakých částí se tento kapitál skládá.

Předpokládejme nyní, že III [tkadlec] vyrábí všechno sám. Pak se věc zdánlivě mění, neboť jeho výdaje teď vypadají takto:

9010/11 [vloží] do výroby bavlny; 1819/11 do výroby příze a 3637/11 do výroby tkaniny. Kupuje všechna tři odvětví výroby, musí tudíž vložit do všech těchto tří odvětví určitý konstantní kapitál. Sečteme-li nyní tyto kapitály, dostaneme 9010/11 + 1819/11 ± 3637/11 = 6364/11. 10 % z toho je přesně 637/11 tak jako výše, jenže nyní si to všechno strčí do kapsy jeden, kdežto dřív se oněch 637/11 rozdělovalo mezi I, II a III.

ǁ462ǀ Čím však vzniká ono nesprávné zdání [jako by se přitom měnila míra zisku]?

Ale nejprve ještě jednu poznámku.

Jestliže od 400, z nichž 364/11 tvoří zisk tkalce, odečteme tento zisk, dostaneme 400 — 364/11 = 3637/11 tj. jeho výdaje. Z nich se 200 zaplatilo za přízi. Z těchto 200 tvoří 182/11 zisk přadláka. Odečteme-li těchto 182/11 od výdajů 3637/11 dostaneme 3455/11. Ale v 200, nahrazených tkalci, je kromě toho obsaženo 91/11 zisku pěstitele bavlny. Odečteme-li je od 3455/11 dostaneme 3364/11. A odečteme-ii těchto 3364/11 od 400, celkové hodnoty tkaniny, ukáže se, že v ní vězí zisk 637/11

.

Zisk 637/11 z 3364/11 se však rovná 1834/37 %.

Předtím se však těchto 637/11 počítalo z 6364/11 a to dávalo zisk 10 %. Přebytek celkové hodnoty 700 nad 6364/11 byl totiž 637/11.

Podle tohoto výpočtu by tedy na 100 téhož kapitálu připadalo 1834/37 %, kdežto podle předchozího jen 10 %.

Jak to jde dohromady?

Předpokládejme, že I, II a III je táž osoba, která však nepoužívá tří kapitálů současně — jednoho pro pěstování bavlny, druhého na výrobu příze a třetího v tkalcovství —‚ nýbrž že jakmile vypěstuje bavlnu, začne příst, a jakmile dopřede, začne tkát.

Pak by se počítalo takto:

9010/11 libry št. vloží do pěstování bavlny a dostane 4000 liber bavlny. Aby tuto bavlnu spředl, musí vynaložit dalších 819/11 libry št. na stroje, pomocné látky a mzdu. S tím vyrobí 4000 liber příze. Z ní nakonec utká 4000 yardů tkaniny, což ho stojí dalších 1637/11 libry št. Když pak své výdaje sečte, činí kapitál, který zálohoval, 9010/11 + 819/11 + l637/11 libry št., tj. 3364/11 libry št. 10 % z toho by bylo 337//11 protože 3364/11 : 337/11 se má jako 100:10. Avšak 3364/11 + 337/11 = 370 liber št. Prodal by tedy oněch 4000 yardů místo za 400 liber št. jen za 370 liber št., tedy o 30 liber št. levněji, tj. o 71/2 % levněji než dřív. Kdyby se tedy hodnota tkanin skutečně rovnala 400, mohl by své zboží prodat s obvyklým ziskem 10 % a ještě zaplatit rentu 30 liber št., neboť jeho míra zisku by nebyla 337/11, nýbrž 637/11 na 3364/11 záloh, tj. 1834/37%, jak jsme viděli dříve. A to je zřejmě právě způsob, jímž pan Rodbertus vypočítává pozemkovou rentu.

V čem je tu chyba? Předně se ukazuje, že kdyby bylo přádelnictví a tkalcovství spojeno, musely by [podle Rodbertuse] poskytovat pozemkovou rentu právě tak, jako když je přádelnictví spojeno se zemědělstvím nebo jako když se zemědělství provozuje odděleně. Jde tu zřejmě o dvě věci.

Za prvé tu počítáme 637/11 libry št. pouze na kapitál 3364/11 libry št., zatímco bychom je měli počítat na tři kapitály v celkové hodnotě 6364/11 libry št.

Za druhé, v posledním kapitálu (III) jsme počítali výdaje 3364/11 libry št. místo 3637/11 libry št.

Obojí je třeba rozebrat odděleně.

Za prvé: Jestliže kapitalista, který v jedné osobě spojuje pěstitele bavlny, přadláka a tkalce, spřede celý produkt své úrody bavlny, nepoužije absolutně žádné části této úrody k tomu, aby nahradil svůj zemědělský kapitál. Nepoužije [současněl jedné části svého kapitálu na výdaje ǁ463ǀ, které má s pěstováním bavlny — na semena, mzdu, stroje — a druhé části na předení, nýbrž nejdříve vloží část svého kapitálu do pěstování bavlny, pak tuto část spolu s druhou částí vloží do předení a potom obě tyto části, které už existují ve formě příze, vloží spolu s třetí částí do tkaní. Když je pak oněch 4000 yardů tkaniny hotovo, jak má nahradit její prvky? Když tkal, nepředl a ani neměl materiál na předení, a když předl, nepěstoval bavlnu. Své prvky výroby tedy nemůže nahradit. Pomozme si a řekněme: ano, náš chlapík prodá těchto 4000 yardů a pak za část utržených 400 liber št. „koupí“ přízi a prvky bavlny. Ale co to znamená? Že ve skutečnosti předpokládáme tři kapitály, které jsou současně zaměstnány, vloženy, zálohovány do výroby. Aby bylo možno koupit přízi, musí tu příze být, aby bylo možno koupit bavlnu, musí tu rovněž být, a aby tu obě byly, aby tedy mohly nahradit utkanou přízi a spředenou bavlnu, musí kapitály, které je vyrábějí, působit současně s kapitálem vloženým do tkaní a musí se měnit v bavlnu a přízi v téže době, kdy se příze mění v tkaninu.

Ať už tedy III spojuje všechna tři výrobní odvětví, anebo jsou rozdělena mezi tři výrobce, musí tu být současně tři kapitály. Kapitalista nemůže s týmž kapitálem, s nímž provozuje tkaní, provozovat i předení a pěstování bavlny, chce-li vyrábět v témž měřítku. Každý z těchto kapitálů působí ve výrobě a to, že se vzájemně nahrazují, nemá s věcí nic společného. Kapitály, které se vzájemně nahrazují, jsou konstantním kapitálem, který musí být vložen do některého z těchto tří odvětví a současně v něm působit. Je-li ve 400 [librách št.] obsažen zisk 637/11 [libry št.], je tomu tak jen proto, že III dostává — při našem výpočtu — kromě svého vlastního zisku 364/11 libry št. i zisk, který má zaplatit výrobci II a I a který se — podle předpokladu — realizuje v jeho zboží. Těchto zisků však nebylo dosaženo z jeho 3637/11 libry št., ale rolník ho dosáhl zvlášť ze svých 9010/11 libry št. a přadlák ze svých 1819/11. Přisvojí-li si III celý zisk, nedosáhl ho také ze 3637/11 libry št., které vložil do tkalcovny, nýbrž z tohoto kapitálu a z dvou dalších kapitálů, které vložil do přádelny a do pěstování bavlny.

Za druhé: Počítáme-li u III výdaje 3364/11 libry št. místo 3637/11, vyplývá to z tohoto:

Jeho výdaje na pěstováni bavlny počítáme jen 9010/11 [libry št.] místo 100 [liber št.] On však potřebuje celý svůj produkt, a ten se rovná 100 [librám št.], a ne 9010/11 [libry št.]. Zisk 91/11 je v tom zahrnut. Jinak by vynakládal kapitál 9010/11 [libry št.], který by mu neposkytoval žádný zisk. Pěstování bavlny by mu nevynášelo žádný zisk. Nahrazovalo by mu jen výdaje 9010/11 [libry št.]. Rovněž předení by mu nepřinášelo žádný zisk a celý produkt předení by jen nahrazoval výdaje.

V tomto případě by se jeho výdaje skutečně redukovaly na 9010/11 + 819/11 + l637/11 = 3364/11. To by pak byl jeho zálohovaný kapitál. 10 % z toho by bylo 337/11 libry št. Hodnota produktu by se pak rovnala 370 [librám št.]. Tato hodnota by nebyla ani o chlup vyšší, protože podle předpokladu by obě [první] části — I a II — nevynesly žádný zisk. Podle toho byl by III udělal mnohem lépe, kdyby se do výroby I a II nebyl pouštěl a zůstal při staré metodě výroby. Vždyť místo 637/11 [libry št.], které by jinak mohli sníst I, II a III, může III nyní sníst jen 337/11 libry št., zatímco dřív, kdy spolu s ním jedli jeho spolubratři, mohl sníst 364/11 libry št. Byl by skutečně velmi špatný obchodník, budižkničemu. Ušetřil by v II na výdajích 91/11 libry št., protože by v I nedosáhl žádného zisku, a v III by ušetřil na výdajích l82/11, protože by v II nedosáhl žádného zisku. 9010/11 libry št. z pěstování bavlny a 819/11 + 9010/11 z předení by nahradily jen samy sebe. Teprve třetí kapitál, vložený do tkaní, skládající se z 9010/11 + 819/11 + 1637/11 by vynesl zisk 10 %. To by tedy znamenalo, že 100 [liber št.] vynáší 10 % zisku při tkaní, ale ani groš při předení a při pěstování bavlny. To by sice bylo pro III velmi příjemné, pokud by I a II byly jiné osoby, ale vůbec ne v tom případě, kdyby ve své vážené osobě spojil tato tři odvětví, aby si sám přivlastnil tuto úsporu zisku milého jeho srdci. Úspora záloh na zisk (tj. té součásti ǁ464ǀ konstantního kapitálu jednoho z těchto tří odvětví, která je ziskem druhého odvětví) by tedy vyplývala z toho, že v produktech I a II by fakticky nebyl obsažen žádný zisk a že by se v I a II nevykonala žádná nadpráce; tato odvětví by se považovala za pouhé námezdní dělníky, nahradila by si jen své výrobní náklady, tj. své výdaje na konstantní kapitál a mzdu. V těchto případech kdyby I a II řekněme nechtěly pracovat pro III, v důsledku čehož by pak šel zisk na jeho účet — by se však vůbec pracovalo méně, a pro III by bylo úplně stejné, zda se práce, za kterou musí platit, vynakládala jen na mzdu, nebo na mzdu a zisk. Bylo by to pro něho totéž, pokud produkt, zboží, kupuje a platí za něj.

Je zcela lhostejné, nahradí-li se konstantní kapitál zcela nebo zčásti in natura, tj. nahradí-li si ho výrobci zboží, jimž sloužil jako konstantní kapitál. Předně, každý konstantní kapitál musí být konec konců nahrazen in natura: stroj strojem, surovina surovinou, pomocné látky pomocnými látkami. Do zemědělství může konstantní kapitál vcházet též jako zboží, tj. může být přímo zprostředkovánkoupí a prodejem. Pokud ovšem vchází do reprodukce organické látky, musí být tento konstantní kapitál nahrazen produkty téže výrobní sféry. Nemusí ho však nahrazovat titíž jednotliví výrobci uvnitř této výrobní sféry. Čím víc se zemědělství rozvíjí, tím víc do něho vcházejí všechny jeho prvky jako zboží nejen formálně, nýbrž reálně, tj. přicházejí zvenčí, jsou produkty jiných výrobců (osivo, hnojiva, dobytek, živočišné produkty atd.). V průmyslu například ustavičně putuje železo do strojírenských závodů a stroje do železnorudných dolů, právě tak jako pšenice putuje ze sýpky do půdy a z půdy do farmářovy sýpky. V zemědělství jsou produkty, které se nahrazují přímo. Železo nemůže nahradit žádný stroj. Ale železo v takové hodnotě, jakou má stroj, nahrazuje [ve směně mezi výrobcem železa a výrobcem strojů] jednomu stroj a druhému železo, pokud je stroj [který prodal výrobce strojů výrobci železa] co do hodnoty nahrazen železem.

Nelze pochopit, jaký rozdíl v míře zisku by měl nastat, kdyby rolník počítal řekněme tak, že z oněch 9010/11 [libry št.], které vynakládá na produkt 100 liber št., vydává 20 liber št. na osivo atd., 20 na stroje atd. a 5010/11 na mzdu. Vždyť zisk 10 % požaduje z celkové sumy. 20 liber št. produktu, které se podle něho rovnají osivu, nezahrnuje zisk. Přesto však je to právě tak 20 liber št., jako 20 liber št. ve strojích, v nichž je obsaženo, řekněme, 10 % zisku, ačkoli to může být jen formální. Těchto 20 liber št. v podobě strojů nemusí ve skutečnosti představovat ani groš zisku právě tak, jako 20 liber št. v podobě osiva. Tak je tomu například v případě, kdy těchto 20 liber št. je jen pouhou náhradou za součásti konstantního kapitálu výrobce strojů, součástí, které výrobce strojů získává například ze zemědělství.

Stejně jako není pravda, že všechny stroje vcházejí do zemědělství jako jeho konstantní kapitál, není pravda, že všechny suroviny vcházejí do [zpracovatelského] průmyslu. Velmi značná část surovin zůstává v zemědělství a je jen reprodukcí konstantního kapitálu. Druhá část vchází přímo jako životní prostředek do důchodu a zčásti — jako například plody, ryby, dobytek atd. — ani neprocházejí „průmyslovým procesem“. Bylo by tedy nesprávné započítávat na konto průmyslu všechny suroviny „vyrobené“ v zemědělství. V těch odvětvích [zpracovatelského] průmyslu, do nichž vcházejí jako záloha i suroviny — zároveň se mzdou a stroji — musí ovšem být zálohovaný kapitál větší než v těch odvětvích zemědělství, která dodávají tyto suroviny, jež tímto způsobem vcházejí do výroby. Dalo by se také předpokládat, že kdyby tato odvětví [zpracovatelského] průmyslu měla vlastní míru zisku (odlišnou od všeobecné), byla by tu míra zisku menší než v zemědělství, a to právě proto, že se tu používá méně práce. Tudíž větší konstantní kapitál a menší variabilní kapitál dává při stejné míře nadhodnoty nutně menší míru zisku. To však platí právě tak o určitých odvětvích [zpracovatelského] průmyslu vzhledem k jiným jeho odvětvím, jako o určitých odvětvích zemědělství (v ekonomickém smyslu) vzhledem k jiným jeho odvětvím. Nejméně by však tomu tak bylo právě ve vlastním zemědělství, protože zemědělství sice dodává průmyslu suroviny, ale uvnitř své vlastní sféry rozlišuje suroviny, stroje a mzdu jako různé části svých výdajů; průmysl však v žádném případě neplatí zemědělství suroviny, tu část konstantního kapitálu, kterou si zemědělství nahrazuje z vlastní výroby a ne směnou za průmyslové výrobky.


[5. Nesprávné předpoklady Rodbertusovy teorie renty]

ǁ465ǀ Shrňme tedy stručně vývody pana Rodbertuse.

Nejdříve líčí stav — jak si ho sám představuje —‚ v němž pozemkový vlastník (samostatně hospodařící) je současně kapitalistou i otrokářem. Pak dochází k oddělení. Dělníkům odňatá část „produktu práce“ — „jednotná naturální renta“ — se nyní dělí na „pozemkovou rentu a zisk z kapitálu“. ([Rodbertus, „Sociale Briefe an von Kirchmann. Dritter Brief...“, Berlín 1851,] str. 81—82.) (Pan Hopkins — viz sešit[19] — to vysvětluje ještě mnohem jednodušeji a brutálněji.) Potom pan Rodbertus rozděluje „surový produkt“ a „průmyslový produkt“ (cit. dílo, str. 89) mezi pozemkového vlastníka a kapitalistu petitio principu. [Ve skutečnosti] jeden kapitalista vyrábí surový produkt a druhý průmyslové produkty. Pozemkový vlastník nevyrábí nic, a není ani „majitelem surového produktu“. Tato představa [že pozemkový vlastník je „majitelem surového produktu“] je charakteristická pro německého „majitele statku“, jakým je pan Rodbertus. V Anglii začala kapitalistická výroba současně v průmyslu i zemědělství.

Způsob, jak vzniká „sazba zisku z kapitálu“ (míra zisku), vyvozuje pan Rodbertus prostě z toho, že nyní máme v penězích „měřítko“ zisku, jímž se dá „vyjádřit poměr zisku ke kapitálu“ (cit. dílo, str. 94), čímž „je dána míra pro vyrovnávání kapitálových zisků“. (Cit. dílo, str. 94.) Rodbertus však nemá ani zdání o tom, že tato rovnost zisků odporuje v každém výrobním odvětví rovnosti „renty“ a nezaplacené práce, a že se proto hodnoty zboží a průměrné ceny zboží musí rozcházet. Tato míra zisku se stává normálem i v zemědělství, protože „důchod z majetku se nemůže vypočítat z ničeho jiného než z kapitálu“ (cit. dílo, str. 95) a v průmyslu „se používá daleko větší části národního kapitálu“. (Cit. dílo, str. 95.) Ani slova o tom, že s rozvojem kapitalistické výroby se přetváří i zemědělství, a to nejen formálně, ale i materiálně a že se pozemkový vlastník mění v pouhého příjemce peněz, že přestává plnit ve výrobě jakoukoli funkci. Podle Rodbertuse

„v průmyslu figuruje jako součást kapitálu — jako materiál — ještě i hodnota celého produktu zemědělství, kdežto při výrobě surových produktů tomu tak být nemůže“. (Cit. dílo, str. 95.)

Celá tato část je nesprávná.

Nato si Rodbertus klade otázku, zbývá-li kromě průmyslového zisku, zisku z kapitálu, ještě „část renty“ připadající na surový produkt, a jestliže zbývá, tak „z jakého důvodu“. (Cit. dílo, str. 96.)

Vždyť předpokládá,

„že surový produkt, stejně jako průmyslový, se směňuje podle vynaložené práce, že hodnota surového produktu se rovná jen práci vynaložené na jeho výrobu“. (Cit. dílo. str. 96.)

To ovšem, jak Rodbertus poznamenává, předpokládá i Ricardo. Ale je to nesprávné, přinejmenším prima facie, protože zboží se nesměňují podle svých hodnot, nýbrž podle průměrných cen, které se od hodnot liší, což vyplývá z toho, že hodnota zboží je určena „pracovní dobou“, ze zákona, který tomu napohled odporuje. Vynáší-li surový produkt kromě průměrného zisku ještě pozemkovou rentu, která se od něho liší, je to možné jen tehdy, když se surový produkt neprodává za průměrnou cenu; a proč je tomu tak, to by se tu právě mělo vysvětlit. Podívejme se však, jak operuje Rodbertus:

Předpokládal jsem, že renta“ (nadhodnota, nezaplacená pracovní doba) „se rozděluje úměrně hodnotě surového produktu a průmyslového produktu a že tato hodnota je určena vynaloženou prací“ (pracovní dobou). (Cit. dílo, str. 96—97.)

Prozkoumejme především tento první předpoklad. Neznamená to jinými slovy nic jiného, než že nadhodnoty obsažené ve zbožích se mají k sobě jako hodnoty těchto zboží, čili, jinak řečeno, že množství nezaplacené práce obsažené v jednotlivých zbožích se k sobě mají jako množství práce vůbec obsažené ve zbožích. Mají-li se k sobě množství práce obsažené ve zbožích A a B jako 3:1, pak nezaplacená práce v nich obsažená — čili jejich nadhodnoty — se k sobě mají jako 3:1. Nemůže být nic nesprávnějšího. Předpokládejme, že při dané nutné pracovní době, rovnající se například 10 hodinám, je jedno zboží [A] produktem 30 dělníků a druhé [B] produktem 10 dělníků. Pracuje-li 30 dělníků jen 12 hodin denně, rovná se nadhodnota, kterou vytvoří, 60 hodinám čili 5 dnům (5 x 12); pracuje-li 10 dělníků 16 hodin denně, rovná se nadhodnota, kterou vytvoří, rovněž 60 hodinám. Podle toho by se hodnota zboží A rovnala 30 x 12 = 120 x 3 = 360 [pracovním hodinám] čili 30 pracovním dnům <12 pracovních hodin 1 pracovní den> a hodnota zboží B by se rovnala 160 pracovním hodinám čili 131/3 pracovního dne. Hodnoty zboží A a B se k sobě mají jako 360:160 čili jako 36:16 čili jako 9:4 čili jako 3:11/3. Naproti tomu nadhodnoty obsažené ve zbožích se k sobě mají jako 60:60 čili jako 1:1. Byly by stejné, ačkoli hodnoty by se k sobě měly jako 3:11/3.

ǁ466ǀ Nadhodnoty jednotlivých zboží se tudíž k sobě nemají jako jejich hodnoty především tehdy, když jsou různé absolutní nadhodnoty, tj. když je různě prodloužena pracovní doba nad hranici nutné práce čili když jsou různé míry nadhodnoty.

Za druhé, předpokládáme-li, že míry nadhodnoty jsou stejné, pak nadhodnoty — nepřihlížíme-li k ostatním okolnostem, souvisícím s oběhem a s reprodukčním procesem — nezávisí na relativních množstvích práce, která jsou ve dvou zbožích obsažena, nýbrž na poměru části kapitálu vynaložené na mzdu k části kapitálu vynaložené na konstantní kapitál, suroviny a stroje; a tento poměr může být u zboží, která mají stejnou hodnotu, naprosto různý, ať už jsou tato zboží „zemědělskými produkty“ nebo „průmyslovými produkty“, což nemá s věcí vůbec nic společného, přinejmenším prima facie.

První předpoklad pana Rodbertuse, podle něhož z toho, že hodnoty zboží jsou určeny pracovní dobou, vyplývá, že množství nezaplacené práce obsažená v různých zbožích — čili jejich nadhodnoty— jsou úměrná hodnotám, je tedy od základu nesprávný. Proto je nesprávné i to, že

renta se děli úměrně hodnotě surového produktu a průmyslového produktu“, je-li „tato hodnota určena vynaloženou prací“. (Cit. dílo, str. 96—97.)

„Tím je ovšem řečeno i to, že velikost těchto částí renty není určena velikostí kapitálu, z něhoč se počítá zisk, nýbrž bezprostředně vynaloženou prací, ať už zemědělskou nebo průmyslovou, plus tou prací, kterou je třeba připočítat v důsledku opotřebování nástrojů a strojů.“ (Cit. dílo, str. 97.)

To je opět nesprávné. Velikost nadhodnoty (a ta se tu rozumí slovy „část renty“, protože Rodbertus chápe rentu jako něco všeobecného, na rozdíl od zisku a pozemkové renty) závisí jedině na bezprostředně vynaložené práci, a ne na opotřebování fixního kapitálu, stejně jako nezávisí na hodnotě suroviny a vůbec na žádné části konstantního kapitálu.

Toto opotřebování určuje ovšem poměr, v němž musí být reprodukován fixní kapitál. (Jeho výroba závisí ovšem na nové tvorbě kapitálu, na jeho akumulaci.) Avšak nadpráce, která se vynakládá při výrobě fixního kapitálu, má s výrobní sférou, do níž tento fixní kapitál jako takový vchází, právě tak málo společného jako třeba nadpráce, která vchází do výroby suroviny. Naopak, pro všechna tato výrobní odvětví — pro zemědělství, strojírenství, [zpracovatelský] průmysl — platí stejně, že ve všech je nadhodnota určená jedině množstvím vynaložené práce, je-li dána míra nadhodnoty, a mírou nadhodnoty, je-li dáno množství vynaložené práce. Pan Rodbertus se sem snaží „šoupnout“ opotřebování, aby mohl vyšoupnout „surovinu“.

Naproti tomu, soudí pan Rodbertus, „ta část kapitálu, která záleží v hodnotě materiálu“, nemůže mít nikdy vliv na velikost částí renty, protože „například do práce vynaložené na zvláštní produkt, jakým je příze nebo tkanina, nemůže vcházet vynaložená práce, která připadá na vlnu jako surový produkt“. (Cit. dílo, str. 97.)

Pracovní doba, která je nutná k předení a tkaní, právě tak závisí, anebo správněji, právě tak nezávisí na pracovní době potřebné k výrobě stroje, tj. na jeho hodnotě, jako na pracovní době, kterou stojí surovina. Stroj i surovina vcházejí do pracovního procesu, ale ani stroj, ani surovina nevcházejí do zhodnocovacího procesu.

„Naproti tomu hodnota surového produktu čili hodnota materiálu nicméně figuruje jako výdaj kapitálu v té sumě kapitálu, z níž musí majitel vypočítávat tu část renty, která připadá jako zisk na průmyslový produkt. V zemědělském kapitálu však tato část kapitálu chybí. Zemědělství nepotřebuje materiál, jenž je produktem nějaké předcházející výroby, vždyť zemědělstvím se výroba vůbec začíná, a částí majetku, analogickou materiálu, by v zemědělství mohla být sama půda, o níž se však předpokládá, že nic nestojí.“ (Cit. dílo, str. 97—98.)

To je představa německého rolníka. V zemědělství (s výjimkou dolů, rybolovu, lovu, ale naprosto už ne dobytkářství) jsou osivo, krmiva, dobytek, minerální hnojiva atd. materiálem, ǁ467ǀ z něhož se vyrábí, a tento materiál je produktem práce. Úměrně tomu, jak se rozvíjí podnikání v zemědělství, rozvíjejí se i tyto „výdaje“. Každá výroba — od okamžiku, kdy už nelze mluvit o prostém uchvácení a přivlastnění — je reprodukcí, a potřebuje tudíž „materiál, který je produktem nějaké předcházející výroby“. Všechno, co je ve výrobě výsledkem, je zároveň předpokladem. A čím víc se rozvíjí velké zemědělství, tím víc kupuje produkty „nějaké předcházející výroby“ a prodává své vlastní produkty. Tyto výdaje vcházejí do zemědělství formálně jako zboží — přeměněné ve zboží pomocí počítacích peněz od toho momentu, kdy se farmář stává vůbec závislým na prodeji svého produktu a kdy se začínají ustalovat ceny různých zemědělských produktů (například sena), protože i v zemědělství nastává dělba výrobních sfér. I rolník by to musel mít v hlavě pěkně popletené, kdyby kvarter pšenice, který prodá, počítal jako příjem, ale kvarter pšenice, který vloží do půdy, nepočítal jako „výdaj“. Ostatně ať pan Rodbertus vůbec „začne“ někde „výrobu“, například lnu nebo hedvábí bez „produktů nějaké předcházející výroby“. Je to holý nesmysl.

A právě tak nesmyslné jsou i všechny další Rodbertusovy vývody:

„Zemědělství tedy sice má s průmyslem společné ty dvě části kapitálu, které mají vliv na určení velikosti částí renty, nemá však společnou tu část kapitálu, která tento vliv nemá, z které se však rovněž vypočítává jako zisk část renty určovaná těmito částmi kapitálu; tato třetí část se vyskytuje jedině u průmyslového kapitálu. Předpokládali jsme, že hodnota surového produktu se stejně jako hodnota průmyslového produktu určuje vynaloženou prací a že renta se úměrně této hodnotě rozděluje mezi majitele surového produktu a průmyslového produktu. I když tedy části renty dosahované ve výrobě surového produktu a v průmyslu jsou úměrné množstvím práce, která stál dotyčný prodnkt, pak přesto kapitály použité v zemědělství a v průmyslu, na které se tyto ěásti renty rozdělují jako zisk — a to v průmyslu úplně, v zemědělství podle sazby zisku, vytvořivší se v průmyslu nejsou k sobě v témže poměru, v jakém jsou uvedená množství práce a jimi určené části renty. Naopak, při stejné velikosti částí renty připadajících na surový a průmyslový produkt, je průmyslový kapitál o celou hodnotu materiálu, která je v něm obsažena, větší než zemědělský kapitál. A protože tato hodnota materiálu sice zvětšuje průnsyslový kapitál, z něhož se vypočítává příslušná část renty jako zisk, ale sám tento zisk už nezvětšuje, takže vyvolává zároveň i snížení sazby zisku z kapitálu, která reguluje i zisk v zemědělství, musí z části renty, která připadá na zemědělství, nutně zbývat určitá část, která není pohlcena výpočtem zisku podle této sazby zisku.“ (Cit. dílo, str. 98—99.)

První nesprávný předpoklad: Jestliže se průmyslový produkt a zemědělský produkt směňují podle svých hodnot (tj. úměrně pracovní době potřebné k jejich výrobě), poskytují svým majitelům stejně velké nadhodnoty čili množství nezaplacené práce. Nadhodnoty se k sobě nemají jako hodnoty příslušných zboží.

Druhý nesprávný předpoklad: Protože Rodbertus míru zisku už předpokládá (pojmenovává ji „sazba zisku z kapitálu“), je nesprávný jeho předpoklad, že se zboží směňují úměrně svým hodnotám. Jeden předpoklad vylučuje druhý. Hodnoty zboží už musí být přeměněny na průměrné ceny, anebo musí být v nepřetržitém procesu této přeměny, aby se mohla utvořit míra zisku (všeobecná). V této všeobecné míře se vyrovnávají zvláštní míry zisku, které se v každé sféře výroby utvářejí poměrem nadhodnoty k zálohovanému kapitálu. Ale proě ne v zemědělství? To je právě otázka. Rodbertus ji však ani správně nestaví, protože za prvé předpokládá, že všeobecná míra zisku je dána, a za druhé předpokládá, že zvláštní míry zisku (tudíž i rozdíly mezi nimi) se nevyrovnávají, že se tedy zboží směňují za své hodnoty.

Třetí nesprávný předpoklad: Hodnota suroviny nevchází do zemědělství. Ve skuteěnosti jsou zálohy, zde na semena atd., součástmi konstantního kapitálu a farmář je jako takové započítává. Tou měrou, jak se zemědělství stává prostě jedním z odvětví podnikání a kapitalistická výroba se usazuje na venkově, ǁ468ǀ tou měrou jak zemědělství vyrábí pro trh, vyrábí zboží, předměty pro prodej, a ne pro vlastní spotřebu — tou měrou zemědělství započítává své výdaje a každou jejich položku považuje za zboží, ať už daný předmět kupuje samo od sebe (tj. ze své výroby) nebo od někoho třetího. Tou měrou, jak se mění ve zboží produkty, mění se ovšem ve zboží i prvky výroby, protože tyto prvky nejsou nakonec nic jiného než produkty. Protože se tedy pšenice, seno, dobytek, semena všeho druhu atd. prodávají jako zboží — přičemž podstatný je právě prodej těchto produktů, a ne jejich použití k bezprostřední spotřebě — vcházejí tyto produkty do výroby také jako zboží, a farmář by musel být opravdu hlupák, kdyby neuměl použít peněz jako počítacích peněz. Tohle je však zatím formální stránka počítání. Stejnou měrou se rozvijí i to, že jednotlivý farmář kupuje své výdaje — osivo, cizí dobytek, hnojiva, minerální látky atd., zatímco své důchody prodává, takže u jednotlivého farmáře vcházejí tyto zálohy do výroby i formálně jako zálohy, protože jsou koupeným zbožím. (Teď už jsou pro něho vždy zbožím, součástí jeho kapitálu, a když je v naturální formě vrací výrobě, počítá je tak, jako by si je sám sobě jako výrobci prodával.) K tomu dochází tou měrou, jak se zemědělství rozvíjí a jak se konečný produkt vyrábí stále víc průmyslově, přiměřeně kapitalistickému způsobu výroby.

Není tedy pravda, že tu do průmyslu vchází část kapitálu, která nevchází do zemědělství.

Jestliže tedy podle Rodbertusova (nesprávného) předpokladu jsou „části renty“ (tj. podíly na nadhodnotě), které poskytuje zemědělský a průmyslový produkt, dány, jsou úměrné hodnotám zemědělského a průmyslového produktu, jestliže — jinými slovy — průmyslový produkt a zemědělský produkt o stejně velkých hodnotách poskytují svým majitelům stejně velkou nadhodnotu, tj. obsahují stejná množství nezaplacené práce, nevzniká [ani za tohoto předpokladu] žádná disproporce tím, že do průmyslu vchází taková část kapitálu (vynaložená na surovinu), která prý do zemědělství nevchází, takže například táž nadhodnota se v průmyslu počítá na kapitál, který je o tuto část zvětšen, a proto poskytuje nižší míru zisku. Vždyť táž součást kapitálu vchází i do zemědělství. Zůstalo by tedy jen otázkou, vchází-li ve stejném poměru. Ale to bychom se dostali k čistě kvantitativním rozdílům, zatímco pan Rodbertus tu chce najít „kvalitativní“ rozdíl. Takovéto kvantitativní rozdíly se vyskytují v různých průmyslových sférách výroby a vyrovnávají se ve všeobecné míře zisku. Proč se však (jestliže takové rozdíly existují) nevyrovnávají mezi průmyslem a zemědělstvím? Připouští-li pan Rodbertus, že zemědělství se podílí na všeobecné míře zisku, proč je nenechává podílet se na jejím vytváření? Tím by byl ovšem se svým rozumem v koncích.

Čtvrtý nesprávný předpoklad: Nesprávným a nepodloženým předpokladem je i to, jestliže Rodbertus zahrnuje opotřebování strojů atd., tuto část konstantního kapitálu, do variabilního kapitálu, tj. do té části kapitálu, která vytváří nadhodnotu a zejména určuje míru nadhodnoty, ale suroviny tam nezahrnuje. Tato početní chyba se dělá proto, aby se dosáhlo předem žádaného výsledku.

Pátý nesprávný předpoklad: Když už pan Rodbertus chce rozlišovat mezi zemědělstvím a průmyslem, měl by vědět, že ten prvek kapitálu, který se skládá ze strojů, nástrojů, tj. z fixního kapitálu, náleží zcela průmyslu. Tento prvek kapitálu, pokud vchází jako prvek do toho či onoho kapitálu, vchází vždy jedině do konstantního kapitálu, a nikdy nemůže ani o groš zvětšit nadhodnotu. Z druhé strany je jako produkt průmyslu výsledkem určité výrobní sféry. Jeho cena, čili ta část hodnoty, kterou tvoří v celkovém kapitálu společnosti, představuje tedy současně určité množství nadhodnoty (zcela tak, jako je tomu v případě suroviny). Tento prvek ovšem vchází do zemědělského produktu, pochází však z průmyslu. Bere-li pan Rodbertus při svých výpočtech surovinu jako prvek kapitálu, který vchází do průmyslu zvenčí, pak musí počítat stroje, nástroje, nádoby, stavby atd. jako prvky kapitálu, které vcházejí zvenčí do zemědělství. A pak musí říci: do průmyslu vchází jen mzda a surovina (protože fixní kapitál, pokud není surovinou, je produktem průmyslu, jeho vlastním produktem); do zemědělství vchází naproti tomu jen mzda ǁ469ǀ a stroje atd., tj. fixní kapitál, protože surovina, pokud není v nástroji atd., je produktem zemědělství. Pak by bylo nutné zkoumat, jak by vypadal výpočet v průmyslu, kdyby tato jedna „položka“ [výrobních nákladů] odpadla.

Za šesté: Je naprosto správné, že do důlního průmyslu, rybolovu, lovu, těžby dřeva (pokud jde o přirozený růst lesů) atd., zkrátka do těžebního průmyslu (do těžby surovin, kde nejde o reprodukci in naturali) nevchází žádná surovina, s výjimkou pomocných látek. To však neplatí o zemědělství.

Není však o nic méně správné, že stejně je tomu ve velmi značné části průmyslu, v dopravním průmyslu. Zde se skládají výdaje jen ze strojů, pomocných látek a mzdy.

A konečně je jisté, že v jiných průmyslových odvětvích, řečeno relativně, vcházejí do výroby jen suroviny a mzda, ale žádné stroje, fixní kapitál atd., jako je tomu například v krejčovství atd.

Ve všech těchto případech by velikost zisku, tj. poměr nadhodnoty k zálohovanému kapitálu, nezávisela na tom, zda se zálohovaný kapitál — po odečtení variabilní části kapitálu čili části kapitálu vynaložené na mzdy— skládá ze strojů nebo ze suroviny nebo z obou, nýbrž na tom, jak velká je tato část kapitálu v poměru k té jeho části, která se vynakládá na mzdu. V důsledku tohoto by v různých sférách výroby existovaly (nepřihlížíme-li ke změnám vyvolaným oběhem) různé míry zisku, jejichž vyrovnáváním se právě vytváří všeobecná míra zisku.

Pan Rodbertus tuší, že existuje rozdíl mezi nadhodnotou a jejími speciálními formami, zejména ziskem. Střílí však vedle, protože mu jde od samého začátku jen o vysvětlení jednoho určitého jevu (pozemkové renty), a ne o odhalení všeobecného zákona.

Ve všech odvětvích výroby dochází k reprodukci, avšak tato výrobní reprodukce je totožná s přirozenou reprodukcí jen v zemědělství, ale ne v těžebním průmyslu. Proto se v tomto průmyslu produkt ve své naturální formě nestává znovu prvkem své vlastní reprodukce ˂s výjimkou případů, kdy figuruje ve formě pomocných látek˃.

Za prvé, zemědělství, dobytkářství atd. se neliší od jiných odvětví výroby tím, že se tu produkt stává výrobním prostředkem, neboť to se děje se všemi průmyslovými výrobky, které nemají definitivní formu individuálních životních prostředků, a i produkty, které mají takovouto formu, se stávají výrobními prostředky pro výrobce, který jejich spotřebou reprodukuje sebe čili udržuje svou pracovní sílu; za druhé, zemědělské produkty se neliší ani tím, že vcházejí do výroby jako zboží, tj. jako součásti kapitálu; vcházejí do výroby tak, jak z ní vycházejí; vycházejí z ní jako zboží a jako zboží do ní znovu vcházejí; zboží je tak předpokladem i výsledkem kapitalistické výroby; zbývá tedy jen třetí rozdíl, tj. že vcházejí jako prostředky své vlastní výroby do výrobního procesu, jehož jsou produkty. Stejně je tomu i se stroji. Stroj vyrábí stroj. Uhlí pomáhá těžit uhlí ze šachty, uhlí dopravuje uhlí atd. V zemědělství se to jeví jako přírodní proces, který člověk řídí, ačkoli se na něm také „trochu“ podílí, v jiných odvětvích výroby se to jeví přímo jako působení výroby.

Ale jestliže si proto pan Rodbertus myslí, že zemědělské produkty nemohou vcházet do reprodukce jako „zboží“ — pro svou zvláštní formu, v níž do reprodukce vcházejí jako „užitné hodnoty“ (v technologickém smyslu) — je úplně na scestí a opírá se zřejmě o vzpomínku na doby, kdy zemědělství nebylo ještě kapitalistickým podnikáním, kdy se stával zbožím jen přebytek jeho produktů nad spotřebou samého výrobce, a kdy se tyto produkty, pokud vcházely do výroby, nejevily zemědělství jako zboží. To je základní nepochopení vlivu kapitalistického způsobu výroby na celou výrobu. V kapitalistickém způsobu výroby se každý produkt, který má hodnotu — který je tedy an sich[g] zbožím — také považuje za zboží.


[6. Rodbertus nechápe poměr mezi průměrnou cenou a hodnotou v průmyslu a zemědělství]

Předpokládejme, že například v důlním prumyslu se konstantní kapitál, skládající se jen ze strojů, rovná 500 librám št. a kapitál vynaložený na mzdy rovněž 500 librám št.; kdyby se nadhodnota rovnala 40 %, tj. 200 librám št., rovnal by se zisk 20 %. Měli bychom tedy:

  Konstantní kapitál             Variabilní kapitál             Nadhodnota
               500                                    500                                200

Kdyby se v odvětvích zpracovatelského průmyslu (nebo i v odvětvích zemědělských), do nichž vchází surovina, vynaložil stejný variabilní kapitál a kdyby jeho použití (tj. zaměstnání tohoto určitého počtu dělníků) vyžadovalo za 500 liber št. strojů atd., pak by k tomu ve skutečnosti jako třetí prvek přistoupila hodnota materiálu, řekněme rovněž 500 liber št. V tomto případě bychom tedy měli:

  Konstantní kapitál             Variabilní kapitál             Nadhodnota            stroje        500                                 500                                200            suroviny   500              celkem    1000  

Těchto 200 [liber št. nadhodnoty] by se mělo nyní počítat na 1500 liber št., a to by bylo jen 131/3 %. Tento příklad je správný, jestliže v prvním případě bereme za příklad dopravní průmysl. Kdyby byl naproti tomu v druhém případě takový poměr, že stroje by stály 100 a surovina 400, zůstala by míra zisku stejná.

ǁ470ǀ Pan Rodbertus si tedy představuje, že zatímco se v zemědělství vynakládá 100 na mzdu a 100 na stroje, v průmyslu se vynakládá 100 na stroje, 100 na mzdu a x na surovinu. Schéma by vypadalo takto:


I. Zemědělství

  Konstantní kapitál (stroje)             Variabilní kapitál             Nadhodnota             Míra zisku
                           500                                          500                                 200                   

II. Průmysl

  Konstantní kapitál              Variabilní kapitál             Nadhodnota             Míra zisku
         surovina           x                                          100                                50                              stroje            100          celkem   x + 100  

Míra zisku je tedy v každém případě nižší než 1/4. V důsledku toho prý vzniká v I pozemková renta.

Za prvé, tento rozdíl mezi zemědělstvím a zpracovatelským průmyslem je imaginární, neexistuje; nemá tudíž žádný vliv na tu formu pozemkové renty, která určuje všechny její ostatní formy.

Za druhé, pan Rodbertus by mohl tento rozdíl najít mezi mírami zisku v kterýchkoli dvou zvláštních odvětvích průmyslu; tento rozdíl závisí na poměru mezi velikostí konstantního a variabilního kapitálu, na poměru, který opět může, ale také nemusí být určen tím, že do daného odvětví vchází surovina. V průmyslových odvětvích, do nichž vchází surovina a zároveň i stroje, je hodnota suroviny, tj. její relativní podíl na celkovém kapitálu, samozřejmě velmi důležitá, jak jsem ukázal dříve. S pozemkovou rentou to však nemá nic společného.

„Jedině když hodnota surového produktu klesne pod vynaloženou práci, je možné, že zisk počítaný na kapitál pohltí i v zemědělství celou část renty pěipadající na surový produkt, protože pak se tato část renty může natolik zmenšit, že mezi ní a zemědělským kapitálem — přestože v něm chybí hodnota materiálu — přece jen vznikne stejný percentuální poměr, jaký existuje mezi částí renty připadající na průmyslový produkt a průmyslovým kapitálem, ačkoli v průmyslovém kapitálu je obsažena hodnota materiálu; jedině tehdy je tudíž možné, že ani v zemědělství nezůstane kromě zisku z kapitálu žádná renta. Pokud však skutečná směna zpravidla alespoň gravituje k zákonu, podle něhož se hodnota rovná vynaložené práci, je i pozemková renta pravidlem; nevznikne-li žádná pozemková renta, nýbrž jen zisk z kapitálu, není to původní stav, jak se domnívá Ricardo, nýbrž jen abnormalita.“ (Cit. dílo, str. 100.)

Zůstaneme-li tedy u výše uvedeného příkladu, bude to vypadat takto (pro větší názornost jen předpokládejme, že se surovina rovná 100 librám št.):


I. Zemědělství

Konstantní kapitál
(stroje)
Variabilní
kapitál
Nadhodnota
Hodnota
produktu
Cena
produktu
Zisk
———————————————————————————————————————————————————————
100
100
50
250
2331/3
[331/2] = 162/3%

II. Průmysl

Konstantní kapitál
Variabilní
kapitál
Nadhodnota
Hodnota
produktu
Cena
produktu
Zisk
———————————————————————————————————————————————————————
surovina 100
100
50
350
350
50 = 162/3%
stroje 100     
 

Zde by se míra zisku v zemědělství a průmyslu vyrovnala, nezbývalo by tudíž nic na rentu, protože zemědělský produkt se prodává o 162/3 libry št. pod svou hodnotou. I kdyby byl tento příklad pro zemědělství právě tak správný, jako je nesprávný, i pak by okolnost, že hodnota surového produktu klesá „pod vynaloženou práci“, jen plně odpovídala zákonu průměrných cen. Ve skutečnosti je třeba vysvětlit, proč tomu tak „výjimečně“ v zemědělství zčásti není a proč zde celá nadhodnota (nebo alespoň větší část nadhodnoty než v jiných odvětvích výroby, přebytek nad průměrnou mírou zisku) zůstává v ceně produktu tohoto zvláštního odvětví výroby a nezapočítává se při tvorbě všeobecné míry zisku. Vidíme tu, že Rodbertus neví, co je míra zisku (všeobecná) a co je průměrná cena.

Abychom objasnili tento zákon, což je mnohem důležitější než rozbor Rodbertusových názorů, vezmeme si pět příkladů. Předpokládáme, že míra nadhodnoty je všude stejná.

Není vůbec nutné srovnávat zboží o stejně velké hodnotě; zboží stačí srovnávat jen podle jejich hodnoty. Pro zjednodušení tu srovnáváme zboží vyrobená stejně velkými kapitály.

ǁ471ǀ
 
Konstantní kapitál
Variabilní kapitál
(mzdy)
Nadhodnota
Míra
nadhodnoty
Zisk
Míra
zisku
Hodnota
produktu
stroje
suroviny
I 100      700      
200
100
50%
100
10 %
1100
II 500      100      
400
200
50%
200
20 %
1200
III 50      350      
600
300
50%
300
30 %
1300
IV 700      nejsou      
300
150
50%
150
15 %
1150
V nejsou      500      
500
250
50%
250
25 %
1250

Zde máme v kategoriích I, II, III, IV a V (v pěti různých výrobních sférách) zboží, jejichž hodnoty jsou 1100, 1200, 1300, 1150 a 1250 liber št. To by byly peněžní ceny, za které by se tato zboží směňovala, kdyby se směňovala podle svých hodnot. Ve všech těchto výrobních sférách je zálohovaný kapitál stejně velký a rovná se 1000 librám št. Kdyby se tato zboží směňovala podle hodnot, byla by míra zisku v I jen 10 %‘ ve II by byla dvojnásobná, tj. 20 %, v III — 30 %, ve IV — 15 % a v V — 25 %. Sečteme-li tyto zvláštní míry zisku, rovná se jejich suma 10 % + 20 % + 30% + 15% + 25%, tj.100%.

Zkoumáme-li celý zálohovaný kapitál ve všech těchto pěti výrobních sférách, dává jedna jeho část (I) 10 %, druhá (II) 20 % atd. Průměr[ný zisk], který dává celý kapitál, rovná se průměru, který dává těchto pět částí. To činí

100 (celková suma měr zisku)
5 (počet různých měr zisku)

tj. 20%.

A skutečně zjišťujeme, že 5000 [liber št.] kapitálu zálohovaného v pěti sférách dává zisk rovnající se 100 + 200 + 300 + 150 + 250 = 1000, tj. 1000 na 5000, což je 1/5 čili 20 %. Právě tak, jako když sečteme hodnotu celkového produktu, dostaneme 6000 [liber št.]; přebytek nad 5000 [liber št.] zálohovaného kapitálu se rovná 1000 [librám št.] čili 20 % ze zálohovaného kapitálu, což jest 1/ čili 162/3 % z celého produktu. (To je opět jiný výpočet.)

Aby však nyní všechny zálohované kapitály (I, II, III atd.) — nebo, což je totéž, aby stejně velké kapitály čili kapitály posuzované jedině vzhledem ke své velikosti, tj. jen z hlediska poměru, v němí představují část celkového zálohovaného kapitálu — skutečně dostaly svůj podíl z nadhodnoty, která připadá na celkový kapitál, může na každý z těchto kapitálů připadnout jen 20 % zisku; tolik však na něj také musí ǁ472ǀ připadnout. Aby to však bylo možné, musí se produkty různých sfér prodávat jednou nad svou hodnotou, jednou více nebo méně pod svou hodnotou. Jinými slovy, celková nadhodnota musí být mezi ně rozdělena ne úměrně tomu, jak se v jednotlivých výrobních sférách vytváří, nýbrž úměrně velikosti zálohovaných kapitálů. Všechny výrobní sféry musí svůj produkt prodávat po 1200 librách št., aby se tak přebytek hodnoty produktu nad zálohovaným kapitálem rovnal 1/5 zálohovaného kapitálu, tj. 20 %.

Tímto rozdělením dostaneme:
 
Hodnota
produktu
Nadhodnota
Průměrná
cena
[Poměr mezi průměrnou
cenou a hodnotou]
[Pomer mezi ziskem
a nadhodnotu v %]
Vypočítaný
zisk
I
1100
100
1200
Přebytek průměrné
ceny nad hodnotou

100
Přebytek zisku nad
nadhodnotou

100 %
200
II
1200
200
1200
Hodnota se rovná ceně
0
0
200
III
1300
300
1200
Pokles průměrné
ceny pod hodnotu

100
Pokles zisku pod
nadhodnotu

331/3 %
200
IV
1150
150
1200
Přebytek ceny nad
hodnotou

50
Přebytek zisku nad
nadhodnotu

331/3 %
200
V
1250
250
1200
Přebytek hodnoty
nad cenou

50
Přebytek nadhodnoty
nad ziskem

25 %
200
         
Pokles zisku
pod nadhodnotu

20%
 

Zde vidíme, že jen v jediném případě (II) se rovná průměrná cena hodnotě zboží, protože nadhodnota se zde náhodou rovná normálnímu průměrnému zisku 200. Ve všech ostatních případech se z nadhodnoty jedné sféry jednou více jednou méně ubírá a dává jiné atd.

Měl-li pan Rodbertus něco ukázat, pak to bylo to, proč tomu tak v zemědělství není, proč se tu zboží musí prodávat za svou hodnotu, a ne za průměrnou cenu.

Vlivem konkurence se vyrovnávají zisky, tj. hodnoty zboží se redukují na průměrné ceny. Tak jako každý kapitalista očekává, jak říká pan Malthus, od každé části svého kapitálu stejný zisk — což jinými slovy neznamená nic jiného, než že každou část kapitálu (bez ohledu na její organickou funkci) považuje za samostatný zdroj zisku, že se mu každá část kapitálu takto jeví —‚ právě tak každý kapitalista považuje, vůči třídě kapitalistů, svůj kapitál za zdroj stejně velkého zisku, jakého dosahuje každý jiný kapitál stejné velikosti; to znamená, že každý kapitál v každé jednotlivé sféře výroby se považuje jen za část celkového kapitálu zálohovaného na celkovou výrobu; každý kapitál požaduje svůj podíl z celkové nadhodnoty, z úhrnu nezaplacené práce čili z produktu nezaplacené práce, úměrně své velikosti, své účasti, úměrně podílu, který tvoří v celkovém kapitálu. Toto zdání utvrzuje kapitalistu —jemuž se v konkurenci vůbec všechno jeví obráceně — v této představě, utvrzuje ho — nejen jeho, nýbrž i některé z jeho nejdevótnějších farizejů a učených pisálků — v přesvědčení, že kapitál je zdrojem důchodu, který nezávisí na práci, protože zisk z kapitálu se skutečně v žádné jednotlivé sféře výroby neurčuje jen množstvím nezaplacené práce, které „vyrábí“ přímo tento kapitál; tento zisk se hází do společného pytle na zisk, z něhož si pak jednotliví kapitalisté vybírají podíly úměrně svým podílům na celkovém kapitálu.

Rodbertus tedy říká hlouposti. Mimochodem je ještě třeba poznamenat, že v některých odvětvích zemědělství — jako například v samostatném dobytkářství — je variabilní kapitál, tj. kapitál vynaložený na mzdu, ve srovnání s konstantní částí neobyčejně malý.

Pachtovné je ve své podstatě vždy pozemkovou rentou“. (Cit, dílo, str. 113.)

To je omyl. Pachtovné se vždy platí pozemkovému vlastníkovi; to je všechno. Je-li však, jak to v praxi velmi často bývá, zčásti nebo celé srážkou z normálního zisku nebo z normální mzdy ˂skutečná nadhodnota, tj. zisk plus renta, není nikdy srážkou ze mzdy, nýbrž tou částí dělníkova produktu, která z tohoto produktu zůstane po srážce mzdy˃, pak z ekonomického hlediska není pozemkovou rentou, a to se také ihned prakticky dokáže, jakmile ǁ473ǀ podmínky konkurence obnoví normální mzdu a normální zisk.

U průměrných cen, na které se konkurence neustále snaží redukovat hodnoty zboží, dochází tedy — s výjimkou případu II v hořejší tabulce — neustále k přirážce k hodnotě produktu jedné výrobní sféry a k srážce z hodnoty produktu jiné výrobní sféry, aby tak vyšla všeobecná míra zisku. U zboží té zvláštní sféry výroby, kde poměr variabilního kapitálu k celkové sumě zálohovaného kapitálu ˂za předpokladu, že míra nadpráce je daná, stejná> odpovídá průměrnému poměru společenského kapitálu, se hodnota rovná průměrné ceně; nedochází tu tedy ani k přirážce k hodnotě, ani k srážce z hodnoty. Ale když uvnitř určitých sfér výroby hodnota zboží (i když převyšuje průměrnou cenu) v důsledku zvláštních okolností, které tu není třeba vysvětlovat, nepodléhá žádné srážce, a to v průměru a nejen jako přechodný zjev, pak tento fakt, že celá nadhodnota zůstává v určité sféře výroby — i když se tím [realizovaná] hodnota zboží zvyšuje nad průměrnou cenu, a proto se dostává větší než průměrná míra zisku — je třeba pokládat za výsadu takovýchto sfér výroby. Jako zvláštnost, jako výjimku je tu třeba prozkoumat a vysvětlit ne to, že průměrná cena zboží klesá pod jejich hodnotu — to je všeobecný zjev a nutný předpoklad vyrovnávání — nýbrž to, proč se tato zboží na rozdíl od jiných prodávají právě za svou hodnotu, která převyšuje průměrnou cenu.

Průměrná cena zboží se rovná jeho výrobním nákladům (kapitálu ve zboží zálohovanému, ať už ve formě mzdy, suroviny, strojů nebo čehokoli jiného) plus průměrnému zisku. Proto [jestliže je průměrný zisk daný] (v uvedeném příkladu se průměrný zisk rovná 20 %, tj. 1/5) se průměrná cena každého zboží rovná K (zálohovanému kapitálu) + Z/K (průměrné míře zisku). Jestliže se K + Z/K rovná hodnotě tohoto zboží, tj. jestliže se nadhodnota M vytvořená v této sféře výroby rovná Z, rovná se hodnota zboží jeho průměrné ceně. Je-li K + Z/K menší než hodnota zboží, tj. je-li nadhodnota M vytvořená v této sféře větší než Z, pak se [realizovaná] hodnota zboží sníží na jeho průměrnou cenu a část jeho nadhodnoty se přidá k hodnotě jiných zboží. Konečně, je-li K + Z/K větší než hodnota zboží, tj. je-li M menší než Z, [realizovaná] hodnota zboží se zvýší na jeho průměrnou cenu a přidá se k ní nadhodnota vytvořená v jiných sférách výroby.

Vyskytují-li se konečně taková zboží, která se prodávají za svou hodnotu, ačkoli jejich hodnota je větší než K + Z/K, nebo jejichž [realizovaná] hodnota se alespoň nesníží tak, že by se redukovala na jejich normální průměrnou cenu K + Z/K, musí zde působit okolnosti, které dávají těmto zbožím výjimečné postavení. V tomto případě zisk realizovaný v těchto sférách výroby převyšuje všeobecnou míru zisku. Dostává-li zde kapitalista všeobecnou míru zisku, může pozemkový vlasník dostat mimořádný zisk ve formě pozemkové renty.


[7. Rodbertusovy omyly v otázce faktorů, které určují míru zisku a míru pozemkové renty]

To, co já nazývám mírou zisku, úrokovou mírou a mírou pozemkové renty, nazývá Rodbertus „výší zisku z kapitálu a výší úroků“ (cit. dílo, str. 113) [a „výší pozemkové renty“].

„Výše zisku z kapitálu a výše úroku vyplývá z jejich poměru ke kapitálu... Všechny civilizované národy přijaly za jednotku, která je měřítkem k vypočítání této výše, kapitál 100. Čím větší je tedy relativní číslo, které vyjadřuje sumu zisku nebo úroku připadající na kapitál 100, jinými slovy, čím ‚víc procent‘ kapitál vynáší, tím vyšší je zisk a úrok.“ (Cit, dílo, str. 113—114.)

„Výše pozemkové renty a pachtovného vyplývá z jejich poměru k určitému pozemku.“ (Cit. dilo, str. 114.)

To není správné. Míru pozemkové renty je především třeba počítat na kapitál, tj. jako přebytek ceny zboží nad cenou jeho výrobnich nákladů plus tou částí ceny, která tvoří zisk. Pan Rodbertus počítá z akru nebo jitra, čímž se ztrácí vnitřní souvislost, ǁ474ǀ bere vneiší formu věci, protože mu vysvětluje některé jevy. Renta, kterou vynáší akr, je suma renty, absolutní masa renty. Suma renty může stoupat, i když míra renty zůstává stejná nebo dokonce klesá.

Výše hodnoty půdy vyplývá z kapitalizace pozemkové renty z určitého pozemku. Čím vyšší je suma kapitálu, kterou dává kapitalizace pozemkové renty z pozemku určité plošné výměry, tím vyšší je hodnota půdy.“ (Cit. dílo, str. 114.)

Slovo „výše“ je tu nesmyslné. Vždyť jaký poměr vyjadřuje? Že [kapitalizace při úrokové míře] 10 % dává větší sumu než [při úrokové míře] 20 %‚ je jasné; zde je však jednotkou míry 100. Celá „výše hodnoty půdy“ je právě taková všeobecná fráze jako vysoká nebo nízká úroveň cen zboží vůbec.

Pan Rodbertus však chce prozkoumat:

Co vlastně rozhoduje o výši zisku z kapitálu a o výši pozemkové renty?“ (Cit, dílo, str. 115.)


[a) Rodbertusova první teze]

Nejdříve zkoumá: Co rozhoduje o „výši renty vůbec“, tj. co určuje míru nadhodnoty?

„I. Při dané hodnotě produktu čili při produktu daného množství práce, nebo, což je opět totéž, při daném národním produktu je výše renty vůbec nepřímo úměrná výši mzdy a přímo úměrná výši produktivity práce vůbec. Čím nižší je mzda, tím vyšší je renta; čím vyšší je produktivita práce vůbec, tím nižší je mzda a tím vyšší je renta,“ (Cit. dílo, str. 115—116.)

Výše“ renty — míra nadhodnoty —‚ říká Rodbertus, závisí na „velikosti této části, která zbývá na rentu“ (cit dílo, str. 117), totiž části, která zbývá po odečtení mzdy od celkového produktu, přičemž „tu část hodnoty produktu, která slouží k nahrazení kapitálu... lze ponechat stranou“. (Cit. dílo, str. 117.)

To je správné (totiž že při tomto zkoumání nadhodnoty „se ponechává stranou“ konstantní část kapitálu).

Poněkud divný je však názor, že

„klesá-li mzda, tj, tvoří-li neustále menší podíl na celé hodnotě produktu, zmenšuje se i celkový kapitál, z kterého se má vypočítávat jako zisk druhá část renty, ˂tj. průmyslový zisk>. Výši zisku a pozemkové renty určuje však jedině poměr mezi hodnotou, která se mění v zisk z kapitálu nebo v pozemkovou rentu, a kapitálem respektive plochou půdy, z nichž se má tato hodnota jako zisk nebo pozemková renta vypočítat. Ponechává-li tedy mzda na rentu větší hodnotu, pak dokonce i na zmenšený kapitál a stejně velkou plochu půdy vyjde při výpočtu větší hodnota jako zisk z kapitálu a pozemková renta; z toho vyplývající poměrná velikost obou bude větší, a tedy obě dvě dohromady čili renta vůbec se zvýší... předpokládá se, že hodnota produktu se vůbec nezmění... Proto, že se zmenší mzda vynaložená na práci, nezmenší se ještě práce vynaložená na produkt.“ (Cit. dílo, str. 117—118.)

To, co říká nakonec, je správné. Není však správné, že zmenšuje-li se variabilní kapitál, tj. kapitál vynaložený na mzdu, musí se zmenšovat i konstantní kapitál; jinými slovy, není správné, že míra zisku (ponecháváme tu stranou, že se tu nadhodnota naprosto nevhodně uvádí do vztahu k ploše půdy atd.) musí stoupat proto, že se zvyšuje míra nadhodnoty. Mzda klesá například proto, že práce se stává produktivnější, a toto zvýšení produktivity se ve všech případech projevuje tím, že týž dělník zpracuje v téže době víc suroviny — tato část konstantního kapitálu tedy vzrůstá; totéž platí o strojích a jejich hodnotě. Míra zisku může tudíž klesnout i při snížení mzdy. Míra zisku závisí na velikosti nadhodnoty, která není určena jen mírou nadhodnoty, nýbrž i počtem zaměstnaných dělníků.

Rodbertus správně definuje, že nutná mzda se rovná

sumě nutného živobytí [dělníka], tj. určitému reálnému množství produktu, které je pro určitou zemi a určitou dobu přibližně stejné.“ (Cit. dílo, str. 118.)

ǁ475ǀ Ale poučky, které formuloval Ricardo, že totiž zisk a mzda jsou si nepřímo úměrné a že poměr mezi nimi je určen produktivitou práce, vykládá pan Rodbertus nanejvýš zmateně, popleteně a neví si s nimi vůbec rady. Tento zmatek vyplývá zčásti z toho, že je ťulpas, a místo aby vzal za míru pracovní dobu, bere za ni množství produktu a nesmyslně rozlišuje mezi „výší hodnoty produktu“ a „velikostí hodnoty produktů“.

Náš junák nerozumí pod „výší hodnoty produktu“ nic jiného než poměr produktu k pracovní době. Vytvoří-li se za touž pracovní dobu mnoho produktů, je hodnota produktu, tj. hodnota každé jednotlivé části produktu nízká; v opačném případě je tomu naopak. Kdyby se v jednom pracovním dni vyrobilo zprvu 100 liber příze a později 200 liber, byla by ve druhém případě hodnota příze dvakrát menší než v prvním. V prvním případě by se hodnota libry příze rovnala 1/100 pracovního dne, ve druhém 1/200 pracovního dne. Protože dělník dostane totéž množství produktu, ať je jeho hodnota vysoká nebo nízká, tj. ať produkt obsahuje více práce nebo méně práce, jsou práce a mzda veličiny nepřímo úměrné, a mzda tvoří v závislosti na produktivitě práce větší nebo menší část celkového produktu. Rodbertus to vyjadřuje v těchto popletených větách:

„...jestliže mzda jako nutné živobytí dělníka je určitým reálným množstvím produktu, musí představovat, je-li hodnota produktu vysoká, velkou hodnotu, je-li hodnota produktu nízká, malou hodnotu; proto, i když předpokládáme, že se rozděluje stejně velká hodnota produktu, musí z ní mzda pohltit, je-li hodnota produktu velká, velkou část, je-li hodnota produktu malá, malou část; takto tedy musí ponechat i na rentu velkou respektive malou část hodnoty produktu. Platí-li však pravidlo, že hodnota produktu se rovná množství práce, která na něj byla vynaložena, rozhoduje o výši hodnoty produktu opět výhradně produktivita práce čili poměr mezi množstvím produktu a množstvím práce vynaloženým na jeho výrobu... jestliže stejné množství práce vytvoří víc produktu, jinými slovy, jestliže stejné množství práce vytvoří víc produktu, jinými slovy, jestliže produktivita stoupne, je ve stejném množství produktu obsaženo méně práce; a naopak, jestliže stejné množství práce vytvoří méně produktu, jinými slovy, jestliže produktivita klesne, je ve stejném množství produktu obsaženo méně práce. Avšak množství práce určuje hodnotu produktu a poměrná hodnota určitého množství produktu určuje výši hodnoty produktu... „Renta vůbec“ musí tudíž být tím vyšší, čím vyšší je produktivita práce vůbec.“ (Cit. dílo, str. 119 až 120.)

To je však správné jen tehdy, jestliže produkt, který dělník vyrábí, patří do kategorie těch produktů, které vcházejí do jeho spotřeby jako životní prostředky, ať už podle tradice nebo z nutnosti. Jestliže produkt do této kategorie nepatří, je produktivita této práce pro relativní výši mzdy a zisku naprosto lhostejná, stejně jako pro velikost nadhodnoty vůbec. Dělníkovi připadne ve formě mzdy táž část hodnoty celého produktu, ať je počet nebo množství produktů, v němž se tato část hodnoty zračí, velký nebo malý. Na rozdělení hodnoty produktu se v tomto případě nic nezmění, ať dojde v produktivitě práce k jakékoli změně.


[b) Rodbertusova druhá teze]

„II. Je-li při dané hodnotě produktu dána výše renty vůbec, jsou výše pozemkové renty respektive výše zisku z kapitálu nepřímo úměrné, a to jak sobě navzájem, tak i produktivitě práce při výrobě surových produktů a výrobě průmyslových produktů. Čím vyšší nebo nižší je pozemková renta, tím nižší nebo vyšší je zisk z kapitálu a naopak; Čím vyšší nebo nižší je produktivita práce při výrobě surových nebo průmyslových produktů, tím nižší nebo vyšší je pozemková renta nebo zisk z kapitálu, a tudíž — vymění-li si zisk z kapitálu a pozemková renta místo — tím vyšší nebo nižší je i zisk z kapitálu nebo pozemková renta.“ (Cit. dílo, str. 116.)

Nejprve jsme měli (v tezi I) Ricardovu poučku, že mzda a zisk jsou si nepřímo úměrné.

Nyní tu máme druhou Ricardovou poučku — jinak rozvinutou nebo spíš „zamotanou“ Rodbertusem —‚ že zisk a renta jsou si nepřímo úměrné.

Je naprosto jasné, že dělí-li se daná nadhodnota mezi kapitalistu a pozemkového vlastníka, je díl jednoho tím větší, čím je díl druhého menší a vice versa[h]. Jenže pan Rodbertus tu přináší ještě něco vlastního, a to je třeba prozkoumat blíže.

Pan Rodbertus považuje především za nový objev to, že nadhodnota vůbec <„ta hodnota produktu práce, která se rozděluje jako renta vůbec“>, tj. celá nadhodnota vyždímaná kapitalisty, „se skládá z hodnoty surového produktu plus hodnoty průmyslového produktu.“ (Cit. dílo, str. 120.)

Pan Rodbertus nám nejdříve znovu opakuje svůj „objev“, že v ǁ476ǀ zemědělství „hodnota materiálu“ chybí. Tentokrát v této záplavě slov:

„Ta část renty, která připadá na průmyslový produkt a určuje sazbu zisku z kapitálu, se rozvrhuje jako zisk nejen na kapitál, který byl skutečně vynaložen při výrobě tohoto produktu, nýbrž také na celou hodnotu surového produktu, která rovněž figuruje, jako hodnota materiálu, v podnikatelském fondu továrníka; naproti tomu takováto hodnota materiálu chybí u té části renty, která připadá na surový produkt a z které se podle dané sazby zisku v průmyslu (ano! podle dané sazby!) odpočítává zisk z kapitálu vynaločeného při výrobě surových produktů, zatímco zbytek zůstane na pozemkovou rentu.“ (Cit. dílo, str. 121.)

My opakujeme: nikoli!

Dejme tomu — což pan Rodbertus nedokázal a tak, jak to dělá, nemůže dokázat — že existuje pozemková renta, tj, že určitá část nadhodnoty surového produktu připadá pozemkovému vlastníkovi.

Dále dejme tomu, že „výše renty vůbec“ (míra nadhodnoty) „je u dané hodnoty produktu rovněž dána.“ (Cit. dílo str. 121.) To znamená, že na příklad ve zboží o hodnotě 100 liber št. je řekněme 50 liber št., tj. polovina, nezaplacená práce; tato polovina tvoří tudíž fond, z něhož se platí všechny položky nadhodnoty — renta, zisk atd. V tomto případě je naprosto zřejmé, že jeden z podílníků na těchto 60 librách št. dostane tím víc, čím druhý dostane méně a vice versa, čili že zisk a pozemková renta jsou nepřímo úměrné. Nyní vzniká otázka: co určuje rozdělení nadhodnoty na tyto dvě části?

Rozhodně zůstává správné, že důchod podnikatele (ať už je zemědělcem nebo továrníkem) se rovná nadhodnotě, kterou dostává z prodeje vyrobeného produktu (kterou vyždímal z dělníků ve své sféře výroby) a že pozemková renta (tam, kde nepochází přímo z průmyslového produktu, jako například u vodopádu, který se prodá průmyslníkovi; je tomu tak i s rentou z obytných domů atd., vždyť domy přece nejsou surovým produktem) pochází jedině z mimořádného zisku (z té části nadhodnoty, která nevchází do všeobecné mírý zisku), který vězí v surových produktech a který platí pachtýř pozemkovému vlastníkovi.

Je zcela správné, že jestliže hodnota surového produktu stoupá [nebo klesá], míra zisku v průmyslových odvětvích, která používají suroviny, stoupá nebo klesá nepřímo úměrně k hodnotě surového produktu. Jestliže se hodnota bavlny zdvojnásobí, pak míra zisku při dané mzdě a dané míře nadhodnoty klesne, jak jsem to už ukázal dříve na příkladě.[20] Totéž platí však o zemědělství. Kdyby byla sklizeň slabá a mělo by se dále vyrábět v dřívějším rozsahu (předpokládáme tu, že zboží se prodává za svou hodnotu), musela by se větší část celkového produktu čili jeho hodnoty vrátit půdě, a po odečtení mzdy (v případě, že by zůstala stejná) by tvořilo pachtýřovu nadhodnotu menší množství produktu, a zůstalo by tudíž i menší množství hodnoty k rozdělení mezi pachtýře a pozemkového vlastníka. Ačkoli by měl jednotlivý produkt vyšší hodnotu než dříve, bylo by menší nejen množství produktu, ale i zbývající část hodnoty. Něco jiného by bylo, kdyby se produkt v důsledku poptávky prodával nad svou hodnotou, a to tak vysoko, že menší množství produktu by mělo vyšší cenu než dříve velké množství produktu. To by však odporovalo našemu předpokladu, že produkty se prodávají za svou hodnotu.

Předpokládejme opačný případ: sklizeň bavlny je dvojnásobná, a ta její část, která se přímo vrací zemi — například jako hnojivo a osivo —‚ stojí méně než dříve. V tomto případě bude část hodnoty, která zbude pěstiteli bavlny po odečtení mzdy, větší než dříve. Míra zisku by tu stoupla stejně jako v bavlnářském průmyslu. Je sice zcela správné, že v jednom loktu kalika by byla nyní ta část hodnoty, která připadá na surový produkt, menší než předtím, a ta část, která připadá na zpracování, větší než dříve. Dejme tomu, že loket kalika stojí 2 šilinky, zatímco hodnota bavlny v něm obsažené se rovná 1 šilinku. Klesne-li cena bavlny (což je za předpokladu, že hodnota bavlny se rovná její ceně, možné jedině proto, že se pěstování bavlny stalo produktivnější) z 1 šilinku na 6 pencí, rovná se hodnota loktu kalika 18 pencím. Klesla o čtvrtinu, tj. o 25 %. Avšak tam, kde pěstitel bavlny prodával dříve 100 liber po 1 šilinku, musí nyní prodat 200 liber po 6 pencích. Předtím se hodnota [veškeré bavlny] rovnala 100 šilinkům, nyní se rovněž rovná 100 šilinkům. Ačkoli předtím tvořila bavlna větší část hodnoty produktu, dostal pěstitel bavlny za svých 100 šilinků, jestliže 1 libra stála 1 šilink, pouze 50 loktů kalika; nyní i kdyby zároveň míra nadhodnoty při pěstování bavlny klesla —‚ prodává-li libru bavlny za 6 pencí, dostane za svých 100 šilinků 662/3 loktu.

Předpokládáme-li, že se zboží prodávají za svou hodnotu, je nesprávné tvrdit, že důchod výrobců, kteří se podílejí na výrobě produktu, nutně závisí na tom, jaké součásti hodnoty ǁ477ǀ představují jejich produkty v celkové hodnotě produktu.

Dejme tomu, že hodnota celkového produktu tvoří v jednom odvětví 300 liber št., ve druhém 900 liber št. a ve třetím 1800 liber št.; přitom bereme všechny druhy průmyslového zboží včetně strojů.

Kdyby bylo pravda, že poměr, podle něhož se dělí hodnota celého produktu mezi hodnotu surového produktu a hodnotu průmyslového produktu, určuje poměr, v němž se nadhodnota — renta, jak říká Rodbertus — dělí na zisk a pozemkovou rentu, pak by to muselo platit i pro různé produkty různých sfér výroby, na nichž se suroviny a průmyslový produkt podílejí v různých proporcích.

Připadá-li z hodnoty 900 liber št. 300 liber št. na průmyslový produkt a 600 liber št. na surový produkt; rovná-li se 1 libra št. 1 pracovnímu dni; je-li dále dána míra nadhodnoty, například 2 hodiny na 10 při 12hodinovém normálním pracovním dnu, je v 300 librách št. [průmyslového produktu] obsaženo 300 pracovních dní a v 600 librách št. [surového produktu] dvakrát tolik (2 x 300). Suma nadhodnoty se v prvním produktu rovná 600 hodinám, ve druhém produktu 1200 hodinám. To neznamená nic jiného, než že při dané míře nadhodnoty závisí její velikost na počtu dělníků, tj. na počtu současně zaměstnaných dělníků. Protože se dále předpokládá (avšak není dokázáno), že z nadhodnoty, která vchází do hodnoty zemědělských produktů, připadá část pozemkovému vlastníkovi jako pozemková renta, vyplývalo by z toho dále, že velikost pozemkové renty skutečně vzrůstá přímo úměrně tomu, jak roste hodnota zemědělského produktu vzhledem k „průmyslovému produktu“.

V uvedeném příkladě se má zemědělský produkt k průmyslovému produktu jako 2 : 1, tj. 600 : 300. Předpokládejme teď, že jejich poměr je 300 : 600. Protože pozemková renta závisí na nadhodnotě obsažené v zemědělském produktu, je jasné, že rovná-li se nadhodnota v prvním případě 1200 hodinám, ve druhém případě se rovná jen 600 hodinám, a pozemková renta, která tvoří určitou část této nadhodnoty, musí tedy být v prvním případě větší než ve druhém. Čili čím větší část hodnoty tvoří zemědělský produkt v hodnotě celého produktu, tím větší část nadhodnoty celého produktu na něj připadá, protože v každé části hodnoty produktu je obsažena určitá část nadhodnoty, a čím větší je ten podíl nadhodnoty celého produktu, který připadá na zemědělský produkt, tím větší je pozemková renta, protože pozemková renta představuje určitou proporcionální část nadhodnoty zemědělského produktu.

Dejme tomu, že pozemková renta se rovná 1/10 nadhodnoty vyrobené v zemědělství; v tomto případě se pozemková renta rovná 120 hodinám, jestliže — při celkové hodnotě 900 liber št. — se hodnota zemědělského produktu rovná 600 librám št., a jen 60 hodinám, jestliže se hodnota zemědělského produktu rovná 300 librám št. Velikost pozemkové renty by se tedy skutečně měnila s velikostí hodnoty zemědělského produktu, a tudíž i s relativní velikostí hodnoty zemědělského produktu v poměru k průmyslovému produktu. Avšak „výše“ pozemkové renty a zisku — tj. jejich míry — by s tím neměly absolutně nic společného. V prvním případě se hodnota produktu rovná 900 librám št., z čehož připadá 300 liber št. na průmyslový produkt a 600 liber št. na zemědělský produkt. Z toho připadá 600 hodin nadhodnoty na průmyslový produkt a 1200 hodin na zemědělský produkt. Celkem 1800 hodin. Z nich připadá na pozemkovou rentu 120 hodin, na zisk 1680 hodin. Ve druhém případě se hodnota produktu rovná 900 librám št.; z nich připadá 600 liber št. na produkt průmyslu a 300 liber št. na produkt zemědělství. Celkem 1800 hodin. Z nich připadá na pozemkovou rentu 60 hodin, na zisk pak v průmyslu 1200 hodin a v zemědělství 540 hodin. Celkem 1740 hodin. Ve druhém případě je průmyslový produkt dvakrát větší než zemědělský produkt (co do hodnoty), v prvním případě je tomu naopak. Ve druhém případě se pozemková renta rovná 60 hodinám, v prvním 120 hodinám. Prostě vzrostla v tom poměru jako hodnota zemědělského produktu. Kolikrát vzrostla hodnota zemědělského produktu, tolikrát vzrostla i velikost zemědělské renty. Z celkové nadhodnoty 1800 hodin tvoří pozemková renta v prvním případě 1/15, v druhém 1/30.

Jestliže zde s velikostí části hodnoty připadající na zemědělský produkt vzrůstá i velikost pozemkové renty a s touto její velikostí vzrůstá i její proporcionální podíl na celkové nadhodnotě — jestliže tedy vzrůstá i podíl nadhodnoty připadající na pozemkovou rentu ve srovnání s podílem, který z ní připadá na zisk — je tomu tak jen proto, že Rodbertus předpokládá, že pozemková renta se podílí na nadhodnotě zemědělského produktu v určité proporci. Musí tomu tak skutečně být, je-li tento fakt dán nebo předpokládá-li se. Ale tento fakt vůbec nevyplývá z těch nesmyslů, které nám Rodbertus vykládá o „hodnotě materiálu“ a které jsem uvedl výše.

Výše pozemkové renty však nevzrůstá ani v poměru k [nadhodnotě obsažené v tom] produktu, na kterém participuje, protože [tento poměr] je stejně jako dříve jedna desetina; její velikost vzrůstá proto, že vzrůstá tento produkt, a protože její velikost vzrůstá, aniž vzrostla její „výše“, vzrůstá — ve srovnání s množstvím zisku nebo jeho podílu na ǁ478ǀ hodnotě tohoto celkového produktu — i její „výše“. Protože se předpokládá, že rentu nyní poskytuje větší část hodnoty celkového produktu, že se větší část nadhodnoty může přeměnit v rentu, je ovšem část nadhodnoty, která se přeměnila v rentu, větší. Ale to nemá absolutně nic společného s „hodnotou materiálu“. A když Rodbertus tvrdí, že

větší renta“ je zároveň „vyšší“, „protože plocha půdy, tj. počet jiter, na která se tato plocha počítá, zůstala stejná, a tudíž na jednotlivé jitro připadá větší suma hodnoty“ (cit. dílo, str. 122),

je to hloupost. Je to měření „výše“ renty takovým „měřítkem“, jímž se obtížnost vlastní otázky obchází.

Uvedený příklad jsme měli postavit jinak — vždyť ještě nevíme, co je renta. Kdybychom u zemědělského produktu ponechali tutéž míru zisku, jakou má průmyslový produkt, a jen bychom připočítali jednu desetinu na rentu, vypadalo by to jinak a bylo by jasnější, co je vlastně zapotřebí [k vyřešení otázky], protože se předpokládá táž míra zisku.


 
Průmyslový
produkt
Zemědělský
produkt
 
I  
600 £
[7200 hodin]
300 £
[3600 hodin]
1200 [hodin] nadhodnoty připadá průmyslu,
600 [hodin] zemědělství a 60 [hodin] na rentu.
Celkem 1860 [hodin; z toho] 1800 tvoří zisk.
II  
300 £
[3600 hodin]
600 £
[7200 hodin]
600 [hodin] nadhodnoty připadá průmyslu,
1200 [hodin] zemědělství a 120 [hodin] na rentu.
Celkem 1920 [hodin; z toho] 1800 tvoří zisk.

Pozemková renta je v případě II dvakrát větší než v případě I, protože ta část hodnoty [celkového] produktu, na níž sedí jako veš, tj. zemědělský produkt, ve srovnání s průmyslovým produktem vzrostla. Masa zisku zůstává v obou případech táž a rovná se 1800 [hodinám]. V prvním případě tvoří pozemková renta 1/31, ve druhém 1/16 celkové nadhodnoty.

Chce-li Rodbertus za každou cenu vyhradit „hodnotu materiálu“ výlučně průmyslu, měl by především uvalit výlučně na bedra zemědělství tu část konstantního kapitálu, která se skládá ze strojů atd. Tato část kapitálu vchází do zemědělství jako produkt, který mu dodal průmysl jako „průmyslový produkt“, který je výrobním prostředkem pro „surový produkt“.

Pokud jde o průmysl, ta část hodnoty strojů, která se skládá ze „suroviny“, je už na jeho účtu připsána na vrub pod položkou „surovina“ nebo „hodnota materiálu“, protože tu jde o zúčtování mezi dvěma firmami. Tato část tedy nemůže být zapsána dvakrát. Druhá část hodnoty strojů používaných v průmyslu se skládá z přidané „průmyslové práce“ (minulé i přítomné) a tato práce se rozpadá na mzdu a zisk (zaplacenou a nezaplacenou práci). Ta část kapitálu, která je tu zálohována (kromě té části, která je obsažena v surovině strojů) se tedy skládá jen ze mzdy; zvětšuje tudíž nejen velikost zálohovaného kapitálu, ale i masu nadhodnoty, která se počítá z tohoto zálohovaného kapitálu, tj. zvětšuje zisk.

(Nesprávnost, k níž dochází při tomto výpočtu, je vždy [v nepochopení toho], že ačkoli například opotřebování strojů nebo nástrojů obsažené v samém stroji, v jeho hodnotě, se konec konců dá redukovat na práci, ať už na práci, která je obsažena v surovině, nebo na práci, která přeměnila surovinu v stroj atd., přesto tato minulá práce nevchází už nikdy ani do zisku, ani do mzdy, nýbrž působí, pokud se pracovní doba nutná k reprodukci nezmění, už jen jako vyrobená podmínka výroby, která figuruje ve zhodnocovacím procesu, ať je její užitná hodnota v pracovním procesu jakákoli, jen jako hodnota konstantního kapitálu. To je velmi důležité a už jsem to vysvětlil při rozboru směny mezi konstantním kapitálem a důchodem.[21]1 Kromě toho je však tuto otázku třeba vyložit v oddílu o akumulaci kapitálu.)

Naproti tomu pokud jde o zemědělství — tj. o pouhou výrobu surových produktů čili takzvanou prvovýrobu — nelze při vzájemném zúčtování firem „prvovýroba“ a „zpracující výroba“, tu část hodnoty kapitálu, která vchází do zemědělství a reprezentuje stroje, nástroje atd., tuto část konstantního kapitálu, chápat v žádném případě jinak než jako položku, která vchází do zemědělského kapitálu, aniž zvětšuje jeho nadhodnotu. Stane-li se zemědělská práce v důsledku používání strojů atd. produktivnější, vzrůst její produktivity bude tím menší, čím vyšší je cena těchto strojů atd. Produktivitu zemědělské nebo kterékoli jiné práce zvyšuje přece užitná hodnota strojů, a ne jejich hodnota. Kromě toho by se také dalo říci, že produktivita průmyslové práce je podmíněna především existencí surovin a jejich vlastnostmi. Zde je však opět podmínkou výroby v průmyslu užitná hodnota suroviny, a ne její hodnota. Hodnota je spíš překážkou. ǁ479ǀ Mutatis mutandis[i] platí tedy o strojích atd. [používaných v zemědělství] doslovně to, co říká pan Rodbertus o „hodnotě materiálu“ v souvislosti s průmyslovým kapitálem:

„Například do nákladů práce vynaložené na zvláštní produkt, jako je pšenice nebo bavlna, nemohou vcházet náklady práce připadající na pluh nebo gin[j] jako stroj“ (čili ani náklady práce, které připadají na odvodňovací kanál nebo na stáj). „Naproti tomu hodnota stroje čili strojová hodnota figuruje v té sumě kapitálu, z níž majitel počítá, jako zisk, část renty připadající na surový produkt jako zisk“ (cit, dílo, str. 97)[22].

Jinými slovy: ta část hodnoty pšenice a bavlny, která představuje hodnotu opotřebovaného pluhu nebo ginu, není výsledkem práce vynaložené na orání nebo odzrňování bavlníkových vláken, nýbrž je výsledkem práce, která vyrobila pluh a gin. Tato součást hodnoty vchází sice do zemědělského produktu, ale nebyla vyrobena v zemědělství. Prochází jen jeho rukama, protože prostřednictvím této části hodnoty si zemědělství jen nahrazuje nové pluhy a giny, které kupuje u výrobce strojů.

Tyto stroje, nástroje, stavby a jiné průmyslové výrobky používané v zemědělství se skládají ze dvou součástí: 1. ze surovin těchto průmyslových výrobků; [2. z práce přidané k surovinám]. Tyto suroviny jsou sice produktem zemědělství, ale jsou tou částí jeho produktu, která nikdy nevchází ani do mzdy, ani do zisku. I kdyby v zemědělství neexistoval žádný kapitalista, přesto by si zemědělec stejně jako dřív nemohl zapsat tuto část svého produktu na svůj účet jako mzdu. Musel by tyto suroviny dát fakticky zdarma výrobci strojů, aby mu z nich udělal stroj, a kromě toho by musel zaplatit práci přidanou k těmto surovinám (rovnající se mzdě plus zisku). Ve skutečnosti se to také tak děje. Výrobce strojů kupuje surovinu, ale zemědělec musí tuto surovinu při koupi stroje opět odkoupit. Je to tedy totéž, jako kdyby ji vůbec neprodával, nýbrž výrobci strojů pouze půjčil, aby jí dal formu stroje. Ta část hodnoty strojů používaných v zemědělství, která představuje surovinu — ačkoli je produktem zemědělské práce a je částí hodnoty vytvořené touto prací —‚ patří tudíž výrobě, a ne výrobci a figuruje v jeho nákladech stejně jako osivo. Naproti tomu druhá část, která představuje průmyslovou práci vloženou do stroje, je „průmyslovým produktem“, který vchází do zemědělství jako výrobní prostředek právě tak jako surovina vchází jako výrobní prostředek do průmyslu.

Je-li tedy správné, že firma „výroba surovin“ dodává firmě „průmysl“ „hodnotu materiálu“, která vchází jako zvláštní položka do sumy továrníkova kapitálu, je neméně správné, že firma „průmysl“ dodává firmě „výroba surovin“ hodnotu strojů, která celá (včetně části, kterou tvoří surovina) vchází do sumy farmářova kapitálu, aniž mu tato „součást hodnoty kapitálu“ poskytuje nadhodnotu. Je to jedna z okolností, proč se v high agriculture[k], jak mu říkají Angličané, míra zisku jeví nižší než v zemědělství málo vyspělém, ačkoli míra nadhodnoty je ve vyspělém zemědělství vyšší.

Zde má pan Rodbertus zároveň přesvědčivý důkaz o tom, jak je pro podstatu zálohy kapitálu lhostejné, nahrazuje-li se část hodnoty produktu, která se vydává na konstantní kapitál, in natura, a proto se jen počítá jako zboží — jako peněžní hodnota —‚ nebo byla-li skutečně zcizena a prošla procesem koupě a prodeje. Kdyby například výrobce surovin dal železo, měď, dřevo atd., které je obsaženo v zakoupeném stroji, výrobci strojů zdarma, takže by mu výrobce strojů při prodeji stroje počítal jen přidanou práci a opotřebování svých strojů, stál by tento stroj zemědělce přesně tolik, kolik ho stojí nyní, a v jeho výrobě by figurovala jako konstantní kapitál, jako záloha, táž součást hodnoty; právě tak jako je úplně jedno, zda rolník celou svou sklizeň prodá a za část její hodnoty, která představuje semeno (surovinu), koupí cizí semeno — aby třeba prostřídal, což je užitečné, druh semena a předešel degeneraci, k níž dochází pěstováním stále téhož druhu — nebo zda tuto část hodnoty přímo odečte od svého produktu a vrátí ji půdě.

Ale pan Rodbertus, aby mu vyšel jeho výpočet, nesprávně charekterizuje onu část konstantního kapitálu, která se skládá ze strojů.

Druhý aspekt, kterého je si třeba při rozboru případu II u pana Rodbertuse povšimnout, záleží v tomto: Pan Rodbertus mluví o těch průmyslových a zemědělských produktech, z nichž se skládá důchod, což je něco docela jiného, než kdyby mluvil o těch průmyslových a zemědělských produktech, z nichž se skládá celkový roční produkt. I kdyby bylo z hlediska celkového ročního produktu správné říci, že po odečtení celé té části zemědělského kapitálu, která se skládá ze strojů atd., ǁ480ǀ i po odečtení té části zemědělského produktu, která se přímo vrací do zemědělské výroby, musí být rozdělení nadhodnoty mezi farmáře a průmyslníka (a tudíž i rozdělení nadhodnoty, která připadá farmáři, mezi něho a pozemkového vlastníka) určeno velikostí té části, kterou se na celkové hodnotě produktů podílí průmysl a zemědělství — i kdyby to tak bylo, bylo by ještě velmi sporné, zda je správné, když se mluví o produktech, které tvoří společenský fond důchodu. Důchod (část, jež se opět přemění v nový kapitál, se tu vylučuje) se skládá z produktů, které vcházejí do individuální spotřeby, a tu vzniká otázka, kolik si z tohoto společného pytle vytáhnou průmysloví kapitalisté, farmáři a pozemkoví vlastníci. Je každá z těchto částí určena podílem, který mají na hodnotě produktů, jež tvoří důchod, [zpracovatelský] průmysl a výroba surovin? Jinými slovy: je určena těmi podíly, na které se hodnota celého produktu tvořícího důchod dělí mezi zemědělskou a průmyslovou práci?

Masa produktů, z níž se skládá důchod, vylučuje, jak jsem ukázal dříve,[23] všechny produkty, které vcházejí do výroby jako pracovní nástroje (stroje), pomocné látky, polotovary a suroviny pro tyto polotovary, a které tvoří část ročního produktu práce. Vylučuje nejen konstantní kapitál používaný ve výrobě surovin, ale i konstantní kapitál výrobců strojů a celý konstantní kapitál farmářů a kapitalistů, který sice vchází do pracovního procesu, ale nevchází do zhodnocovacího procesu. Dále vylučuje nejen konstantní kapitál, nýbrž i část těch nespotřebitelných produktů, které představují důchod svých výrobců a které vcházejí do kapitálu výrobců těch produktů, které lze spotřebovat jako důchod náhradou za spotřebovaný konstantní kapitál.

Masu produktů, která se spotřebovává jako důchod a která tedy fakticky představuje tu část bohatství, která tvoří důchod jak svou užitnou hodnotou, tak i svou směnnou hodnotou — tuto masu produktů lze považovat, jak jsem ukázal dříve, za masu, která se skládá jen z nově přidané práce (během roku), takže se také rozpadá jen na důchod, tj. na mzdu a zisk (který se opět rozpadá na zisk, rentu, daně atd.), přičemž žádná částečka této masy neobsahuje ani hodnotu suroviny vcházející do výroby, ani hodnotu opotřebování strojů vcházejícího do výroby, zkrátka [hodnotu] pracovních prostředků. Zkoumáme-li tedy tento důchod (přičemž odvozené formy důchodu necháváme úplně stranou, neboť neukazují nic jiného, než že majitel důchodu postupuje svůj podíl na uvedené mase produktů někomu jinému, ať už za služby, nebo na zaplacení dluhu atd.) a předpokládáme-li, že mzda tvoří 1/3 tohoto důchodu, zisk 1/3 a pozemková renta 1/3, a že produkt se co do hodnoty rovná 90 librám št., pak si každý [z představitelů těchto tří forem důchodu] může vzít ze společné masy za 30 liber št. produktů.

Protože se masa produktů, která tvoří důchod, skládá jen z nově přidané práce (přidané během roku), zdá se, že věc je velmi prostá: jestliže zemědělská práce vchází do masy produktů dvěma třetinami a průmyslová práce jednou třetinou, rozdělí si průmyslníci a zemědělci hodnotu v tomto poměru. Jedna třetina hodnoty by připadla průmyslníkům, dvě třetiny zemědělcům a proporcionální velikost nadhodnoty, realizované v průmyslu a zemědělství (za předpokladu, že v obou je stejná míra nadhodnoty), by odpovídala těmto podílům průmyslu a zemědělství na hodnotě celkového produktu: pozemková renta by však opět vzrůstala úměrně tomu, jak vzrůstá masa pachtýřova zisku, na němž sedí renta jako veš. Avšak přesto je takovýto výklad nesprávný. Jedna část hodnoty skládající se ze zemědělské práce tvoří totiž důchod těch továrníků, kteří vyrábějí fixní kapitál atd., jenž nahrazuje v zemědělství opotřebovanou část tohoto kapitálu. Poměr mezi součástmi hodnoty produktů, které tvoří důchod, mezi zemědělskou prací a průmyslovou prací, neukazuje tedy vůbec poměr, v němž se hodnota této masy produktů nebo sama tato masa produktů rozděluje mezi průmyslníky a farmáře, a neukazuje ani poměr, jímž se průmysl a zemědělství podílejí na celkové výrobě.

Rodbertus říká dále:

„Ale opět jedině produktivita práce při výrobě surových produktů respektive v průmyslu určuje příslušnou výši hodnoty surového respektive průmyslového produktu, čili podíly, které představují na celkové hodnotě produktu. Hodnota surového produktu bude tím vyšší, čím nižší je produktivita práce při výrobě surových produktů a naopak. Stejně tak i hodnota průmyslového produktu bude tím vyšší, čím nižší je produktivita [práce] v průmyslu a naopak. Protože vysoká hodnota surového produktu vyvolává vysokou pozemkovou rentu a nízký zisk z kapitálu, a vysoká hodnota průmyslového produktu vyvolává vysoký zisk z kapitálu — i když je výše renty vůbec daná — nejen prostě nepřímo úměrné sobě navzájem, ale i produktivitě příslušné práce, tj. práce při výrobě surových produktů a práce v průmyslu.“ (Cit. dílo, str. 123.)

Srovnává-li se produktivita dvou různých sfér výroby, může se srovnávat jen relativně. To znamená, že se vyjde z libovolně zvoleného bodu, kdy se například hodnoty konopí a plátna, tj. odpovídající množství pracovní doby v nich obsažené, mají k sobě jako 1 : 3. Změní-li se tento poměr, bude správné, řekneme-li, že produktivita těchto dvou různých prací se změnila. Není však správné, řekneme-li, že výroba zlata je „méně produktivní“, než výroba železa, protože pracovní doba potřebná k výrobě jedné unce zlata ǁ481ǀ se rovná 3 a pracovní doba potřebná k výrobě jedné tuny železa se rovná rovněž 3.

Poměr mezi hodnotami dvou zboží ukazuje, že výroba jednoho z nich stojí víc pracovní doby než výroba druhého; proto však ještě nelze říci, že jedno odvětví výroby je „produktivnější“ než druhé. To by bylo správné jedině tehdy, kdyby se pracovní doba v obou případech vynakládala na výrobu téže užitné hodnoty.

Má-li se tedy hodnota surového produktu k hodnotě průmyslového produktu jako 3 : 1, nelze ještě vůbec říkat, že průmysl je třikrát produktivnější než zemědělství. Jedině kdyby se tento poměr změnil, například na 4 : 1 nebo 3: 2 či 2 : 1 atd., bylo by možno říci, že se relativní produktivita v obou odvětvích změnila. Dalo by se to tedy tvrdit jen tehdy, kdyby produktivita stoupala nebo klesala.


[c) Rodbertusova třetí teze]

„III. Výše zisku z kapitálu je určena výhradně výší hodnoty produktu vůbec a výši hodnoty surového a průmyslového produktu zvláště, čili stupněm produktivity práce vůbec a práce ve výrobě surových produktů v průmyslové výrobě zvláště; výše pozemkové renty závisí kromě toho také na velikosti hodnoty produktu, tj. na množství práce čili produktivní síly používané ve výrobě při daném stupni produktivity.“ (Cit. dílo, str. 116—117.)

Jinými slovy: míra zisku závisí jedině na míře nadhodnoty, a ta je určována jedině produktivitou práce; naproti tomu míra pozemkové renty závisí také na mase použité práce (na počtu dělníků) při dané produktivitě práce.

V tomto tvrzení je téměř tolik nesprávností co slov.

Předně, míru zisku naprosto neurčuje jedině míra nadhodnoty, a o tom si ihned pohovoříme. Především však je nesprávné, že míra nadhodnoty závisí jedině na produktivitě práce. Při dané produktivitě práce se míra nadhodnoty mění podle délky nadbytečné pracovní doby. Míra nadhodnoty tudíž nezávisí jen na produktivitě práce, nýbrž i na množství použité práce, protože množství nezaplacené práce může vzrůstat (při nezměněné produktivitě), aniž vzrůstá množství zaplacené práce, tj. část kapitálu vynaložená na mzdu. Nadhodnota — absolutní nebo relativní (a Rodbertus zná, stejně jako Ricardo, jedině relativní nadhodnotu) — není možná, jestliže práce není alespoň tak produktivní, že po odečtení pracovní doby potřebné pro vlastní reprodukci dělníka zůstane z pracovního dne ještě nadbytečná pracovní doba. Ale jakmile předpokládáme, že nadbytečná pracovní doba existuje, pak se — při daném minimu produktivity — míra nadhodnoty mění s délkou nadbytečné pracovní doby.

Je tedy za prvé nesprávné, že míra zisku čili „výše zisku z kapitálu“ je určována jedině produktivitou práce vykořisťované kapitálem — protože prý je tak určována míra nadhodnoty. Za druhé: Předpokládejme, že míra nadhodnoty, měnící se při dané produktivitě práce s délkou pracovního dne a při daném normálním pracovním dnu s produktivitou práce, je daná. Sama nadhodnota bude pak různá podle počtu dělníků, z jejichž každého pracovního dne se vyždímá určité množství nadhodnoty; jinak řečeno, bude záviset na velikosti variabilního kapitálu vynaloženého na mzdu. Míra zisku však závisí na poměru této nadhodnoty k variabilnímu kapitálu plus konstantnímu kapitálu. Velikost nadhodnoty sice při dané míře nadhodnoty závisí na velikosti variabilního kapitálu, ale výše zisku, tj. míra zisku, závisí na poměru této nadhodnoty k celkovému zálohovanému kapitálu. Zde tedy bude ovšem míru zisku určovat cena suroviny (jestliže se v daném odvětví průmyslu používá) a hodnota strojů určité výkonnosti.

Proto je od základu nesprávné to, co říká Rodbertus:

„V témž poměru, v němž se v důsledku zvětšení hodnoty produktu zvětšuje suma zisku z kapitálu, zvětšuje se tedy i suma hodnoty kapitálu, z niž se má počítat zisk, a dosavadní poměr mezi ziskem a kapitálem se tímto zvětšením zisku z kapitálu vůbec nemění.“ (Cit. dílo, str. 125.)

Toto tvrzení je správné jen v tom případě, jde-li o tautologii: při dané míře zisku ˂a míra zisku se velmi liší od míry nadhodnoty a samé nadhodnoty˃ je velikost použitého kapitálu lhostejná, a to právě proto, poněvadž se předpokládá, že míra zisku je konstantní. Jinak však může míra zisku vzrůstat, ačkoli produktivita práce je konstantní, nebo může klesat, ačkoli produktivita práce vzrůstá, a přitom vzrůstá v každé sféře.

A pak se znovu opakuje špatný vtip (cit. dílo, str. 125—126) s pozemkovou rentou: její prosté zvětšení prý zvyšuje její míru, protože se v každé zemi počítá z „nezměnitelného počtu jiter“ (cit. dílo, str. 126). Vzrůstá-li masa zisku (při dané míře zisku), vzrůstá i masa kapitálu, z něhož se zisk dosahuje; vzrůstá-li naproti tomu pozemková renta, mění se [podle Rodbertuse] pouze jeden činitel, sama renta, zatímco její měřítko, „počet jiter“, zůstává nezměněně stálé.

ǁ482ǀ „Proto může pozemková renta v důsledku zjevu, k němuž dochází všude v hospodářském vývoji společnosti — v důsledku toho, že se rozmnožuje práce, jíž se používá k výrobě, jinými slovy, v důsledku toho, že vzrůstá obyvatelstvo — stoupat, aniž musí současně stoupat hodnota surového produktu, protože už ta okolnost, že pozemková renta se získává z většího množství surového produktu, musí mít takový účinek.“ (Cit. dílo, str. 127.)

Na str. 128 dochází Rodbertus k podivnému objevu, že i kdyby pozemková renta v důsledku poklesu [ceny] surového produktu pod jeho normální hodnotu úplně odpadla, nebylo by možné,

aby zisk z kapitálu někdy činil 100 %“ (totiž když se zboží prodává za svou hodnotu); „i kdyby byl zisk jakkoli vysoký, musí být vždy značně nižší“. (Cit. dílo, str. 128.)

A proč?

„Protože“ (zisk z kapitálu) „vyplývá výhradně z poměru, v němž se dělí hodnota produktu. Může tedy být vždy jen zlomkem této hodnoty.“ (Cit. dílo, str. 127— 128.)

To, pane Rodbertus, závisí zcela na způsobu Vašeho výpočtu.

Předpokládejme, že se zálohovaný konstantní kapitál rovná 100, zálohovaná mzda se rovná 50 a produkt práce nad těchto 50 se rovná 150. Měli bychom pak takový výpočet:

Konstantní kapitál
(stroje)
Variabilní
kapitál
Nadhodnota
Hodnota
Výrobní
náklady
Zisk
%
———————————————————————————————————————————————————————
100
50
150
300
150
150
100

Aby tento případ nastal, není zapotřebí nic jiného, než předpokládat, že dělník pracuje tři čtvrtiny svého pracovního dne na svého pána, a že tedy k jeho vlastní reprodukci stačí čtvrtina jeho pracovní doby. Bere-li ovšem pan Rodbertus celkovou hodnotu produktu, tj. 300, a nevyděluje z ní přebytek nad výrobními náklady, nýbrž říká: tento produkt se má rozdělit mezi kapitalistu a dělníka, pak může skutečně kapitalistův podíl být jen částí tohoto produktu, i kdyby se rovnal Ale to je nesprávný výpočet, nebo přinejmenším naprosto neužitečný. Když někdo vydá 150 a získá 300, neříká obvykle, že dosáhl 50 % zisku, protože těchto 150 nevypočítává z 300, nýbrž ze 150.

Předpokládejme, že ve výše uvedeném příkladě pracoval dělník 12 hodin: 3 na sebe, 9 pro kapitalistu. Nechť nyní pracuje 15 hodin, tj. 3 na sebe a 12 pro kapitalistu; podle dřívějšího poměru ve výrobě [mezi výrobními prostředky a množstvím živé práce] by se pak muselo ke konstantnímu kapitálu přidat 25 (ve skutečnosti méně, protože výdaje na stroje by nevzrostly tou měrou jako množství práce). Tudíž:

Konstantní kapitál
(stroje)
Variabilní
kapitál
Nadhodnota
Hodnota
Výrobní
náklady
Zisk
%
———————————————————————————————————————————————————————
125
50
200
375
175
200
1142/7

Potom přichází Rodbertus zase se vzrůstem „pozemkové renty donekonečna“, protože za prvé prosté zvětšení její velikosti chápe jako její vzrůstání, a mluví tedy o jejím vzrůstu i tehdy, když se táž míra pozemkové renty platí z většího množství produktů. Dále, protože rentu počítá na „1 jitro“, které považuje za její měřítko. Jsou to dvě věci, které nemají navzájem nic společného.

*

Další body stačí poznamenat zcela stručně, protože nemají nic společného s úkolem, který jsem si vytkl.

Hodnota půdy“ je „kapitalizovaná pozemková renta“. Toto její peněžní vyjádření záleží proto na výši vládnoucí úrokové sazby. Kdyby byla pozemková renta kapitalizována při 4 %, musela by se násobit 25 (protože 4 % = 1/25 ze 100), kdyby byla kapitalizována při 5 %, musela by se násobit 20 (protože 5 % = 1/20 ze 100). V hodnotě půdy by to byl rozdíl 20 % (cit. dílo, str. 131). Dokonce i v důsledku poklesu hodnoty peněz by pozemková renta a tudíž i hodnota půdy nominálně stoupla, protože zde prý nedochází k tomu, k čemu dochází u kapitálu. Vyjadřuje-li se úrok nebo i zisk větším množstvím peněz, zároveň se rovnoměrně zvyšuje ve svém peněžním vyjádření i kapitál. Naproti tomu pozemková renta vyjádřená ve větším množství peněz se prý musí rozdělit na „nezměněný počet jiter pozemku“. (Cit. dílo, str. 132.)

Pokud jde o Evropu, shrnuje pan Rodbertus svou moudrost takto:

1. „... u evropských národů produktivita práce vůbec — práce ve výrobě surových produktů i v průmyslu — stoupla... V důsledku toho se zmenšil podíl národního produktu, který připadá na mzdu, a zvětšil se podíl, který zbývá na rentu... tudíž renta vůbec stoupla.“ (Cit. dílo, str. 138—139.)

2 produktivita v průmyslu se zvětšila víc než produktivita ve výrobě surových produktů... Proto je dnes při stejné velikosti národního produktu podíl renty, který připadá na surový produkt, větší než podíl, který připadá na produkt průmyslu; proto, přestože se renta vůbec zvýšila, stoupla jen pozemková renta, kdežto zisk z kapitálu poklesl.“ (Cit. dílo, str. 139.)

Pan Rodbertus tu tedy vysvětluje, právě tak jako Ricardo, zvýšení pozemkové renty a pokles míry zisku jedno z druhého; pokles jednoho se rovná vzestupu druhého, a zvýšení pozemkové renty se vysvětluje relativní neproduktivností ǁ483ǀ zemědělství. Ricardo kdesi dokonce výslovně říká, že nejde o absolutní, nýbrž o „relativní“ neproduktivnost. Ale i kdyby byl řekl pravý opak, nevyplývalo by to z principu, který stanovuje, protože skutečný autor Ricardova názoru, Anderson, výslovně prohlašuje, že každá půda je absolutně způsobilá k zlepšení.

Jestliže „nadhodnota“ vůbec (zisk a renta) stoupla, pak míra celé renty v poměru ke konstantnímu kapitálu nejenže může klesnout, nýbrž skutečně klesne, protože produktivita práce stoupla. Ačkoli počet zaměstnaných dělníků vzrostl a vzrostl i stupeň jejich vykořisťování, kapitál vynaložený na mzdu vůbec — i když absolutně vzrostl — relativně přece jen klesl, protože [konstantní] kapitál, který tito dělníci jako zálohu — produkt minulé práce — uvádějí do pohybu a který vchází do výroby jako její předpoklad, tvoří stále rostoucí část celkového kapitálu. Proto míra zisku a pozemkové renty dohromady klesla, ačkoli stoupla nejen jejich suma (jejich absolutní velikost), nýbrž i míra vykořisťování práce. To pan Rodbertus nemůže vidět, protože u něho je konstantní kapitál vynálezem průmyslu, o němž zemědělství nic neví.

Pokud však jde o relativní velikost zisku a pozemkové renty, pak z toho, že zemědělství je relativně méně produktivní než [zpracovatelský] průmysl, nijak nevyplývá, že proto míra zisku musí absolutně klesnout. Byl-li například její poměr k pozemkové rentě 2 : 3 a nyní je 1: 3, tvořil [zisk] předtím 2/3 pozemkové renty a nyní tvoří už jen 1/3; jinými slovy, tvořil-li zisk dříve 2/5 čili 8/20 celkové nadhodnoty, tvoří nyní už jen 1/4 čili 5/20, klesl tedy o 3/20 čili o 15 % (ze 40 % na 25 %).

Předpokládejme, že hodnota libry bavlny, která se rovnala 2 šilinkům, klesne na 1 šilink. 100 dělníků, kteří dříve upředli 100 liber za den, upředou nyní 300. Náklady na 300 liber [bavlny] činily dříve 600 šilinků, nyní činí už jen 300 šilinků. Předpokládejme dále, že [hodnota] strojů se v obou případech rovná 1/10 [sumy vydané na bavlnu v prvním případě], tj. 60 šilinkům. Konečně dříve se za upředení 300 liber bavlny platilo 300 dělníkům 300 šilinků, teď se platí už jen 100 dělníkům 100 šilinků. Protože produktivita [práce] dělníků se „zvětšila“ a musíme předpokládat, že jsou zde placeni produktem své vlastní práce, dejme tomu, že dříve se nadhodnota rovnala 20 % mzdy a nyní se rovná 40 %.

300 liber [příze] tedy stojí:

V prvním případě:

suroviny 600, stroje 60, mzda 300, nadhodnota 60, celkem 1020 šilinků;

ve druhém případě:

suroviny 300, stroje 60, mzda 100, nadhodnota 40, celkem 500 šilinků.

V prvním případě: výrobní náklady 960, zisk 60, míra zisku 61/4 %.

Ve druhém případě: výrobní náklady 460, zisk 40, míra zisku 816/23 %.

Za předpokladu, že renta tvořila 1/3 každé libry [bavlny], rovnala se v prvním případě 200 šilinkům, tj. 10 librám št., ve druhém 100 šilinkům, tj. 5 librám št. Renta zde klesla, protože surový produkt o 50 % zlevnil. Ale celý produkt zlevnil o víc než 50 o. Nově přidaná průmyslová práce má se v případč I [k hodnotě suroviny] jako 360 : 600 = 6 : 10 = 1: 12/3; v případě II jako 140 : 300 = 1: 21/7. Produktivita průmyslové práce vzrostla víc než produktivita zemědělské práce; přesto je však v prvním případě míra zisku nižší a renta vyšší než ve druhém. V obou případech tvoří renta 1/3 suroviny.

Předpokládejme, že v případě II se masa suroviny zdvojnásobí, takže se upřede 600 liber [bavlny]; poměr by pak byl takovýto:

II. 600 liber [bavlny] = 600 šilinků suroviny, 120 šilinků stroje, 200 šilinků mzda, 80 šilinků nadhodnota. Celkem 920 šilinků výrobní náklady, 80 šilinků zisk, míra zisku 816/23 %.

Míra zisku by ve srovnání s případem I stoupla. Renta by byla přesně taková jako v případě I. 600 liber [příze] by stálo jen 1000 [šilinků], zatímco dříve stálo 2040 [šilinků].

ǁ484ǀ Z toho, že zemědělský produkt je relativně drahý, nikterak nevyplývá, že poskytuje [vyšší] rentu. Když však předpokládáme, že renta se jako procento přimyká ke každé části hodnoty zemědělského produktu — jak to předpokládá Rodbertus, protože jeho údajný důkaz je hloupý —‚ pak z toho ovšem vyplývá, že renta se vzrůstající drahotou zemědělského produktu stoupá.

Protože stoupl počet obyvatelstva, zvětšila se neobyčejně i suma hodnoty národního produktu... Proto dnes národ dostává víc mzdy, víc zisku, víc pozemkové renty... Tímto zvětšením sumy pozemkové renty se zvýšila i její úroveň, zatímco zvětšení celkové sumy mzdy a zisku nemohlo vést k takovému účinku.“ (Cit. dílo, str. 139.)


[8. Skutečný smysl zákona, jejž Rodbertus překroutil]

Nechme nyní stranou všechny nesmysly pana Rodbertuse (nemluvč už o takových nedomyšlenostech, které jsem podrobně rozebral výš, například, že míra nadhodnoty („výše renty“) může stoupat jedině tehdy, když se zvyšuje produktivita práce, což znamená, že přehlíží absolutní nadhodnotu atd.):

totiž první nesmysl, že v zemědělství ve vlastním slova smyslu (v kapitalistickém zemědělství) nevchází do záloh žádná „hodnota materiálu“;

druhý nesmysl, že druhou část konstantního kapitálu, která vchází do zemědělství a průmyslu, stroje atd., nechápe jako „součást hodnoty“, která — stejně jako „hodnota materiálu“ není výsledkem práce té výrobní sféry, do níž vchází ve formě strojů a z níž se tedy také musí počítat zisk dosažený v každé výrobní sféře, ačkoli hodnota strojů, právě tak jako „hodnota“ materiálu, nepřidává k tomuto zisku ani groš, ačkoli jak stroje, tak suroviny jsou výrobní prostředky a jako takové vcházejí do pracovního procesu;

třetí nesmysl, že nepočítá na vrub zemědělství jako zálohu celou „součást hodnoty“, kterou tvoří „stroje“ atd., které vcházejí do zemědělství, a že tu část této „součásti hodnoty“, kterou netvoří surovina, nechápe jako dluh zemědělství vůči průmyslu, za niž zemědělství platí tak, že musí průmyslu dodat zdarma část suroviny, která tedy nepatří do záloh průmyslu, chápeme-li. ho jako jediný celek;

čtvrtý nesmysl, že si myslí, že do všech odvětví průmyslu vchází kromě strojů a jejich pomocných látek „hodnota materiálu“, ačkoli k tomu nedochází v celém dopravním průmyslu a ani v těžebním průmyslu;

pátý nesmysl, že nevidí, že do mnoha odvětví [zpracovatelského] průmyslu (a to tím větší měrou, čím víc dodávají hotové výrobky pro spotřebu) vchází sice kromě variabilního kapitálu i „surovina“, ale druhá součást konstantního kapitálu v nich buď téměř úplně odpadá, nebo je minimální, nepoměrně menší než ve velkém průmyslu a zemědělství;

šestý nesmysl, že směšuje průměrné ceny zboží s jejich hodnotami.

Když odvrhneme všechny ty nesmysly, na jejichž základě Rodbertus vyvozuje svůj výklad pozemkové renty z nesprávného výpočtu, který dělá farmář i on sám, v důsledku čehož by pozemková renta musela mizet tou měrou, jak by farmář skutečně započítával své výdaje, zůstane nám jako jádro jen toto tvrzení:

Prodávají-li se surové produkty za své hodnoty, převyšuje jejich hodnota průměrné ceny jiných druhů zboží čili jejich vlastní průměrnou cenu, tj. je vyšší než výrobní náklady plus průměrný zisk, a dává tedy mimořádný zisk, který tvoří pozemkovou rentu. To dále znamená, že variabilní kapitál (za předpokladu, že je míra nadhodnoty stejná) je ve srovnání s konstantním kapitálem větší ve výrobě surových produktů než — v průměru — v těch výrobních sférách, které patří k průmyslu (což nebrání tomu, aby nebyl v některých odvětvích průmyslu vyšší než v zemědělství). Nebo ještě všeobecněji: zemědělství patří do téže kategorie, do níž patří ty průmyslové sféry výroby, v nichž je poměr variabilního kapitálu ke konstantnímu kapitálu vyšší, než je v průměru v průmyslových sférách. Proto musí být nadhodnota v zemědělství, počítaná na jeho výrobní náklady, vyšší než průměrná nadhodnota v průmyslových sférách. To opět znamená, že zvláštní míra zisku v zemědělství je vyšší než průměrná čili všeobecná míra zisku. A to opět znamená, že zvláštní míra zisku v každé sféře výroby závisí — je-li míra nadhodnoty stejná a sama nadhodnota je daná — na tom, jaký je v jednotlivých sférách poměr variabilního kapitálu ke konstantnímu kapitálu.

To by tedy byla jen aplikace zákona, který jsem vyložil obecně, na zvláštní odvětví výroby.

ǁ485ǀ Pak

1. by bylo třeba dokázat, že zemědělství patří k těm zvláštním sférám výroby, kde hodnoty zboží převyšují jejich průměrné ceny a kde zisk, jestliže si ho samy přivlastňují a neodevzdávají ho na vyrovnávání všeobecné míry zisku, převyšuje tedy průměrný zisk, takže dosahují kromě průměrného zisku ještě i mimořádného zisku. Toto tvrzení je zřejmě správné pro zemědělství v průměru, protože v zemědělství ještě relativně převládá ruční práce a pro buržoazní způsob výroby je charakteristické, že rychleji rozvíjí průmysl než zemědělství. Je to ovšem historický rozdíl, který může zmizet. V tom je i příčina toho, že hodnota výrobních prostředků, které průmysl dodává zemědělství, vcelku klesá, kdežto hodnota surovin, které zemědělství dodává průmyslu vcelku stoupá; proto má konstantní kapitál ve velké části [zpracovatelského] průmyslu relativně větší hodnotu než v zemědělství. To převážně neplatí o těžebním průmyslu.

2. Není správné, když Rodbertus říká: Jestliže se zemědělský produkt — podle všeobecného zákona — prodává v průměru za svou hodnotu, musí poskytovat mimořádný zisk alias[l] pozemkovou rentu — jako kdyby tento prodej za hodnotu zboží, nad jeho průměrnou cenou byl všeobecným zákonem kapitalistické výroby. Je třeba naopak dokázat, proč ve výrobě surovin výjimečně a na rozdíl od té kategorie průmyslových výrobků, jejichž hodnota rovněž převyšuje jejich průměrnou cenu — hodnoty neklesají na úroveň průměrných cen, a proto poskytují mimořádný zisk, alias pozemkovou rentu. To se vysvětluje prostě existencí pozemkového vlastnictví. K vyrovnání dochází jen mezi kapitálem a kapitálem, protože jedině působí-li kapitál vůči kapitálu, mohou se prosazovat imanentní zákony kapitálu. Potud mají pravdu ti, kteří vyvozuji pozemkovou rentu z monopolu; stejně jako jedině monopol kapitálu umožňuje kapitalistovi vytloukat z dělníka nadpráci, tak i monopol pozemkového vlastnictví umožňuje pozemkovému vlastníkovi vytlouci z kapitalisty tu část nadpráce, která by tvořila stálý mimořádný zisk. Ti, kteří odvozují pozemkovou rentu z monopolu, se mýlí v tom, že myslí, že monopol umožňuje pozemkovému vlastníkovi vyhnat cenu zboží nad jeho hodnotu. Naopak, monopol tu záleží v tom, že udržuje hodnotu zboží nad jeho průměrnou cenou, v tom, že umožňuje, aby se zboží prodávalo ne nad svou hodnotou, nýbrž za svou hodnotu.

Když si [Rodbertusovy názory] takto poopravíme, je už výklad správný. Tak se vysvětlí existence pozemkové renty, zatímco Ricardo vysvětluje pouze existenci rozdílných pozemkových rent a pozemkovému vlastnictví fakticky nepřiznává žádný ekonomícký význam. Takto se dále odstraní — ostatně už u samého Ricarda jen libovolná pro jeho výklad nepotřebná — nadstavba, že se zemědělská výroba stává neustále méně produktivní, a naopak se uznává, že se stává produktivnější. Zemědělství je relativně méně produktivní, čili rozvíjí produktivní síly práce pomaleji než průmysl jedině na buržoazní základně. Ricardo má pravdu, jestliže „mimořádnou nadhodnotu“ zemědělství nevyvozuje z větší úrodnosti, nýbrž z větší neúrodnosti.


[9. Diferenciální renta a absolutní renta jejich vzájemný vztah]

Pokud jde o rozdíl mezi rentami, vysvětluje se při stejném vkladu kapitálu na stejně velkých pozemcích rozdílem v přirozené úrodnosti, speciálně především u těch produktů, z nichž se vyrábí chléb, hlavní potravina; při stejně velkých pozemcích se stejnou úrodností se rozdíl vysvětluje nestejným vkladem kapitálu. První, přirozený rozdíl vytváří nejen rozdíl ve velikosti, nýbrž i ve výši čili míře pozemkové renty ve srovnání s vynaloženým kapitálem; druhý, průmyslový rozdíl vede pouze k zvětšení pozemkové renty úměrně velikosti vynaloženého kapitálu. Rozdíl ve výsledku může nastat i při postupných vkladech kapitálu na témž pozemku. Tím, že existují rozdílné mimořádné zisky čili rozdílné pozemkové renty na pozemcích různé úrodnosti, se zemědělství neliší od průmyslu. Zemědělství se liší od průmyslu tím, že se tyto mimořádné zisky fixují, protože v něm spočívají na přirozené základně (která se ovšem může více nebo méně vyrovnat), kdežto v průmyslu se — při stejném průměrném zisku — objevují vždy jen dočasně a vznikají vždy jedině proto, že se přechází k výkonnějším strojům a pracovním metodám. V průmyslu poskytuje mimořádný zisk vždy jen poslední, nejproduktivnější kapitál tím, že sníží průměrné ceny. V zemědělství může a velmi často musí být příčinou mimořádného zisku nikoli absolutní zvýšení úrodnosti nejlepších pozemků, nýbrž relativní zvýšení jejich úrodnosti, protože se přechází k obdělávání méně ůrodné půdy. V průmyslu musí být vyšší relativní produktivita, mimořádný zisk (který rychle mizí) vždy výsledkem absolutního zvýšení produktivity nově vloženého kapitálu ve srovnání s dřívějším kapitálem. V průmyslu nemůže žádný kapitál poskytovat mimořádný zisk (nemluvíme zde o krátkodobém zvýšení poptávky) proto, že do daného průmyslového odvětví přijdou nové, méně produktivní kapitály.

ǁ486ǀ Avšak i v zemědělství se může stát (jak Ricardo připouští), že úrodnější půda — půda, která je bud úrodnější od přírody, anebo se stane úrodnější než stará půda za starých podmínek díky novým úspěchům techniky — se začne obdělávat později, což může dokonce způsobit (jako se to stává v důlním průmyslu a při pěstování koloniálních produktů), že se část staré půdy přestane obdělávat, anebo se na ní zavede jiný druh zemědělské kultury, který poskytuje jiný produkt.

Tím, že se rozdíly mezi pozemkovými rentami (mimořádnými zisky) více nebo méně fixují, se zemědělství liší od průmyslu. Ale to, že průměrné výrobní podmínky určují tržní cenu a tím zvyšují cenu produktu, která je pod tímto průměrem, nad jeho cenu, ba dokonce nad jeho hodnotu, nevyplývá vůbec z půdy, nýbrž z konkurence, z kapitalistické výroby, a není tudíž žádným přírodním zákonem, nýbrž zákonem společenským.

Podle této teorie není nutné ani to, aby se z nejhorší půdy platila pozemková renta, ani to, aby se z ní neplatila žádná pozemková renta. A právě tak je možné, že i tam, kde není žádná pozemková renta, kde se dosahuje jen obvyklého zisku, ba kde dokonce nevzniká ani takovýto zisk, se přesto platí pachtovné, tj. pozemkový vlastník dostává pozemkovou rentu, ačkoli tu ekonomicky žádná neexistuje.

Za prvé. Tam, kde se pozemková renta (mimořádný zisk) platí jen z lepší (úrodnější) půdy, tam pozemková renta „jako taková“ neexistuje. V takových případech vystupuje i mimořádný zisk zřídkakdy fixován v podobě pozemkové renty, podobně jako není mimořádný zisk fixován v průmyslu (jako například na západě Spojených států severoamerických).[24] ǀ486ǁ

ǁ486ǀ Tak je tomu tam, kde na jedné straně relativně veliká masa použitelné půdy nebyla ještě přeměna v soukromé vlastnictví a kde na druhé straně je přirozená úrodnost půdy dost velká, aby se přes malý rozvoj kapitalistické výroby — tudíž přes vysoký poměr variabilního kapitálu ke konstantnímu kapitálu — hodnoty zemědělských produktů rovnaly jejich průměrným cenám (ba někdy stály i pod nimi). Kdyby byly vyšší, konkurence by je na tuto úroveň snížila. Naproti tomu je hloupé říkat, jak to dělá například Rodbertus, že [pozemkovou rentou] je to, když si stát dá zaplatit například dolar nebo podobně nepatrnou, takřka nominální cenu za akr. Je to, jako kdyby chtěl někdo říkat, že stát si dává platit za provozování každého odvětví průmyslu „průmyslovou daň“. V tomto případě působí Ricardův zákon. Pozemková renta tu existuje jedině na relativně úrodnějších pozemcích, avšak většinou ještě není fixovaná, nýbrž pohyblivá jako mimořádný zisk v průmyslu. Půda, která neplatí žádnou pozemkovou rentu, neplatí ji nikoli proto, že je neúrodná, nýbrž proto, že je úrodná. Lepší druhy půdy platí rentu proto, že mají vyšší než průměrnou úrodnost, protože jsou relativně úrodnější.

Avšak i v zemích, v nichž pozemkové vlastnictví existuje, by mohl nastat na základě opačných důvodů týž případ — že by totiž půda, která přešla do obdělávání jako poslední, neplatila žádnou pozemkovou rentu. Došlo by k tomu tehdy, kdyby hodnota například obilí byla tak nízká (a její nízká úroveň by neměla nic společného s tím, že se platí pozemková renta), že by se u půdy, která by se obdělávala naposled, rovnala pouze průměrné ceně. Byl by to důsledek její relativně malé úrodnosti; to tedy znamená, že kdyby se tu vynaložila stejná práce jako na půdě, která vynáší rentu, byl by například počet kvarterů (připadajících na vynaložený kapitál) tak malý, že při průměrné hodnotě chlebovin by se například u pšenice dosáhlo jen průměrné ceny.

ǁ487ǀ Předpokládejme například, že poslední půda, která dává rentu (a půda, která dává nejmenší rentu, představuje čistou rentu, ostatní už představují diferencovanou rentu), vyrobí při vynaložení kapitálu 100 liber št. produkt rovnající se 120 librám št. čili 360 kvarterům pšenice, kvarter po 1/3 libry št. V tomto případě stojí 3 kvartery pšenice 1 libru št. Dejme tomu, že 1 libra št. se rovná práci 1 týdne. 100 liber št. rovná se 100 pracovním týdnům a 120 liber št. rovná se 120 pracovním týdnům. 1 kvarter se rovná 1/3 týdne, tj. 2 dnům, a z těchto 2 dnů čili 24 hodin (jestliže se normální pracovní den rovná 12 hodinám) 1/5, tj. 44/5 hodiny, představuje nezaplacenou práci rovnající se nadhodnotě obsažené v 1 kvarteru. 1 kvarter rovná se 1/3 libry št. čili 6 2/3 šilinku neboli 6 6/9 šilinku.

Rovná-li se průměrný zisk 10 %, bude se průměrná cena 360 kvarterů rovnat 110 librám št. a průměrná cena 1 kvarteru 61/9 šilinku. Kdyby se tedy kvarter pšenice prodával za svou hodnotu, hodnota celého produktu by byla o 10 liber št. vyšší než průměrná cena. A protože se průměrný zisk rovná 10 %, rovnala by se renta polovině nadhodnoty, tj. 10 librám št. čili 5/9 šilinku na 1 kvarter. Vyšší druhy půdy, které vynášejí při vynaložení týchž 120 pracovních týdnů (z čehož však jen 100 týdnů představuje zaplacenou práci, ať už zpředmětněnou nebo živou), větší množství kvarterů, poskytovaly by při ceně 66/9 šilinku za kvarter vyšší rentu. Nejchudší z obdělávaných půd by vynášela rentu 10 liber št. na 100 liber št. kapitálu čili 5/9 šilinku na kvarter pšenice.

Dejme tomu, že se začne obdělávat nová půda, která při vynaložení 120 pracovních týdnů vynese jen 330 kvarterů. Rovná-li se hodnota 3 kvarterů 1 libře št., hodnota 330 kvarterů se rovná 110 librám št. Nyní by se však 1 kvarter rovnal 2 dnům a 22/11 hodiny, kdežto dříve se rovnal jen 2 dnům. Hodnota 1 kvarteru se dříve rovnala 66/9 šilinku čili 6 šilinkům 8 pencím 11/11 farthingu. Nyní by se jeden kvarter musel prodávat o 7 pencí 11/11 farthingu dráž, aby se prodával za svou hodnotu, při níž by také poskytoval rentu 5/9 šilinku na kvarter. Hodnota pšenice vyrobené na lepší půdě je zde nižší než hodnota pšenice vyrobené na nejhorší půdě; prodává-li tato nejhorší půda svůj produkt za cenu kvarteru nejbližší lepší půdy, čili půdy, která vynáší rentu, prodává ho pod jeho hodnotou, avšak za jeho průměrnou cenu, tj. za takovou cenu, při níž [nejchudší půda] poskytuje obvyklý zisk 10 %. Může se tedy obdělávat a může vynášet kapitalistovi obvyklý průměrný zisk.

Ve dvou případech by tu nejhorší půda vynášela kromě zisku i rentu.

Za prvé, kdyby hodnota 1 kvarteru pšenice převyšovala 66/9 šilinku (jeho cena by mohla být vyšší rež 66/9 šilinku, tj. vyšší než jeho hodnota, v důsledku zvýšené poptávky, avšak tento případ zde nezkoumáme; 66/9 šilinku, cena kvarteru, která vynášela rentu 10 liber št. na nejhorší půdě dříve obdělávané, by se rovnala hodnotě pšenice vypěstované na této půdě, která vynáší nediferencovanou pozemkovou rentu), tj. v tom případě, kdyby nejhorší z dříve obdělávaných půd i všechny ostatní půdy byly — aby vynášely tutéž rentu — relativně méně úrodné, takže hodnota jejich produktů by ve větší míře převyšovala jejich průměrnou cenu i průměrnou cenu jiných druhů zboží. Tudíž to, že nová nejhorší půda nevynáší žádnou rentu, není důsledkem její neúrodnosti, nýbrž relativní úrodnosti ostatních pozemků. Nejhorší z obdělávaných půd, která dává rentu, představuje vůči novému druhu půdy, do něhož se vkládá nový kapitál, rentu vůbec, nediferencovanou rentu. A renta na této nejhorší půdě není vyšší právě pro úrodnost této půdy vynášející rentu.

Dejme tomu, že kromě poslední půdy, která nese rentu, existují ještě tři kategorie půdy. Kategorie II; (vyšší než I, tj. poslední půda, která dává rentu) dává o 1/5 víc renty, protože tato půda je 1/5 úrodnější než půda kategorie I; kategorie III dává opět o 1/5 víc, protože je o 1/5 úrodnější než kategorie II; a stejně i kategorie IV, protože je o 1/5 úrodnější než kategorie III. Protože se renta v kategorii I rovná 10 librám št., rovná se v kategorii II 10 + 1/5 = 12 liber št., v kategorii III se rovná 12 + 1/5 = 142/5 libry št. a v kategorii IV se rovná 142/5 + 1/5 = 177/25 libry št.[25]

Kdyby byla úrodnost kategorie IV menší, byla by renta z kategorií III—I včetně ǁ488ǀ větší a renta z kategorie IV by byla i absolutně vyšší (zůstal by však mezi nimi týž poměr?). To lze chápat dvojím způsobem. Kdyby byla kategorie I úrodnější, byla by renta v kategoriích II, III, IV poměrně menší. Na druhé straně se má kategorie I k II, kategorie II k III, kategorie III ke IV jako se má nově zavedený druh půdy, který nedává rentu, ke kategorii I. Nový druh půdy nedává rentu, protože hodnota pšenice z kategorie I nepřevyšuje průměrnou cenu [produktu] nové půdy. Převyšovala by ji, kdyby kategorie I byla méně úrodná. V tom případě by nová půda rovněž poskytovala rentu. Stejně je tomu i u I. Kdyby byla II úrodnější, I by neposkytovala žádnou rentu, anebo by poskytovala menší rentu; stejně je tomu i ve vztahu II vůči III a III vůči IV. Nakonec tu tedy je opačný postup: absolutní úrodnost kategorie IV určuje rentu kategorie III. Kdyby byla kategorie IV ještě úrodnější, poskytovaly by kategorie III, II, I menší rentu nebo by neposkytovaly žádnou rentu. Renta, kterou poskytuje kategorie I, nediferencovaná renta, je tedy určena úrodností kategorie IV, podobné jako okolnost, že nová půda neposkytuje žádnou rentu, je určena úrodností kategorie I. Zde tedy platí Storchův zákon, podle něhož renta nejúrodnější půdy určuje rentu poslední půdy, která vůbec poskytuje rentu, tudíž určuje rozdíl mezi půdou, která poskytuje nediferencovanou rentu, a půdou, která neposkytuje vůbec žádnou rentu.[26]

Tudíž jev, že zde pátá kategorie, nově obdělávaná půda I', neposkytuje (na rozdíl od I) žádnou rentu, není důsledkem její vlastní neúrodnosti, nýbrž její relativní neúrodnosti ve srovnání s kategorií I, tj. relativní úrodnosti kategorie I ve srovnání s I'.

[Za druhé.] Hodnota produktu kategorií půdy I, II, III a IV, které dávají rentu, je 6 šilinků 8 pencí za kvarter (pro větší pravděpodobnost lze místo kvarteru dosadit bušl); rovná se průměrné ceně produktu kategorie I' a je nižší než vlastní hodnota produktu této kategorie. Zde však může existovat mnoho mezistupňů. Kdyby kategorie I' dávala na kapitálový vklad 100 liber št. nějaké množství kvarterů pohybující se mezi jejím skutečným výnosem 330 bušlů a výnosem I rovnajícím se 360 bušlů — například 333, 340, 356 až do 360-x bušlů —‚ byla by hodnota 1 kvarteru, rovnající se 6 šilinkům 8 pencím, vyšší než průměrná cena (za bušl) v I', a tato půda, která se začala obdělávat naposled, by poskytovala rentu. Že vůbec poskytuje průměrný zisk, to je důsledek relativní neúrodnosti kategorie I, tudíž i všech kategorií I — IV. Že neposkytuje žádnou rentu, to je důsledek relativní úrodnosti kategorie I a její vlastní relativní neúrodnosti. Půda I', která se začala obdělávat naposled, by mohla poskytovat rentu, kdyby hodnota 1 bušlu byla vyšší než 6 šilinků 8 pencí, tj. kdyby I, II, III, IV byly méně úrodné, protože pak by byla hodnota pšenice vyšší. Mohla by však poskytovat rentu i tehdy, kdyby se hodnota 1 bušlu rovnala 6 šilinkům 8 pencím, tj. kdyby úrodnost I, II, III, IV byla stejná, daná, a sama půda I' by byla úrodnější a dávala víc než 330 bušlů, tj. kdyby hodnota 6 šilinků 8 pencí za bušl převyšovala průměrnou cenu za bušl, jinými slovy, kdyby jeho průměrná cena byla nyní nižší než 6 šilinků 8 pencí, tj. nižší než hodnota pšenice pěstované na půdách I, II, III, IV. Je-li hodnota vyšší než průměrná cena, je tu mimořádný zisk převyšující průměrný zisk, a tudíž i možnost renty.

A tak vidíme: fakt, že v různých sférách výroby například — průmyslu a zemědělství — hodnota převyšuje průměrnou cenu, svědčí o větší neúrodnosti té sféry výroby, která poskytuje mimořádný zisk, přebytek hodnoty nad průměrnou cenou. Naproti tomu v rámci téže sféry svědčí tento fakt o větší produktivitě daného kapitálu ve srovnání s jinými kapitály téže sféry výroby. Ve výše uvedeném příkladě dává půda kategorie I vůbec pozemkovou rentu proto, že v zemědělství je poměr variabilního kapitálu ke konstantnímu kapitálu vyšší než v průmyslu — tj. musí se k zpředmětněné práci přidávat víc nové práce — a proto, že v důsledku pozemkového vlastnictví se tento přebytek hodnoty nad průměrnou cenou nevyrovnává konkurencí kapitálů. Avšak půda kategorie I dává vůbec pozemkovou rentu ještě také proto, že hodnota 6 šilinků 8 pencí za bušl není nižší než průměrná cena produktu této půdy, tj. proto, že tato půda není tak neúrodná, že by hodnota jejího vlastního produktu převyšovala 6 šilinků 8 pencí za bušl, přičemž cenu tohoto produktu neurčuje jeho vlastní hodnota, nýbrž hodnota pšenice pěstované na půdách II, III, IV, nebo přesněji na půdě II. Bude-li se nyní tato tržní cena pouze rovnat průměrné ceně vlastního produktu této půdy, nebo bude-li tuto průměrnou cenu převyšovat, jinými slovy, bude-li hodnota produktu půdy I převyšovat jeho průměrnou cenu, to závisí na vlastní produktivitě této půdy.

Proto je nesprávný i Rodbertusův názor, že každý kapitál, který poskytuje v zemědělství průměrný zisk, musí poskytovat i pozemkovou rentu. Tento nesprávný závěr vyplývá z ǁ489ǀ nesprávného základu jeho teorie. Rodbertus uvažuje takto: kapitál vynáší v zemědělství například 10 liber št.; protože však do zemědělství, na rozdíl od průmyslu, nevchází surovina, počítá se těchto 10 liber št. na menší sumu, představuje tedy víc než 10 %. Vtip je však v tom: hodnota

zemědělských produktů převyšuje průměrnou cenu (jejich vlastního i ostatního zboží) ne proto, že sem nevchází surovina (která do zemědělství ve vlastním smyslu naopak vchází; a i kdyby nevcházela, bylo by to lhostejné, kdyby bylo v zemědělství relativně víc strojů atd.), ale proto, že poměr variabilního kapitálu ke kapitálu konstantnímu je v zemědělství vyšší, než je tento poměr ne ve zvláštních sférách průmyslové výroby, nýbrž v průměru v celém průmyslu. Tento všeobecný rozdíl určuje svou velikostí velikost a existenci pozemkové renty na půdě I — absolutní, nediferencované, a proto i nejmenší pozemkové renty. Cena pšenice na půdě I', tj. na nově obdělávané půdě, která neposkytuje žádnou pozemkovou rentu, však není určena hodnotou vlastního produktu této půdy, nýbrž hodnotou produktu půdy I, tudíž průměrnou tržní cenou pšenice, kterou dodává půda I, II, III, IV.

Výsada zemědělství (podmíněná pozemkovým vlastnictvím), že svůj produkt neprodává za průměrnou cenu, nýbrž za hodnotu svého produktu, je-li tato hodnota vyšší než průměrná cena, vůbec neplatí pro produkty vypěstované na různých druzích půdy vůči sobě navzájem, pro produkty vyrobené za různé hodnoty uvnitř téže sféry výroby. Vůči průmyslovým produktům mají jen ten nárok, aby se prodávaly za své hodnoty. Vůči ostatním produktům téže sféry jsou určeny tržní cenou, a na úrodnosti půdy I závisí, zda hodnota — která se zde rovná průměrné tržní ceně — je dostatečně vysoká nebo nízká, tj. zda úrodnost půdy I je dostatečně vysoká nebo nízká, aby půda I', prodává-li se její produkt za tuto hodnotu, měla na všeobecném rozdílu mezi hodnotou a průměrnou cenou pšenice malý, velký nebo vůbec žádný podíl. Avšak pan Rodbertus vůbec nerozlišuje hodnoty a průměrné ceny, protože považuje za všeobecný zákon, že se všechny druhy zboží prodávají za své hodnoty, a nechápe, že je to výsada zemědělských produktů, a proto si ovšem musí myslet, že se i produkt nejhorší půdy musí prodávat za svou individuální hodnotu. Ale tento produkt v konkurenci s produkty téhož druhu tuto výsadu ztrácí.

Mohlo by se však stát, že průměrná cena produktu I' by převyšovala hodnotu produktu I — 6 šilinků 8 pencí za bušl. Můžeme připustit (ačkoli to není docela správné), že musí stoupnout poptávka, aby se půda I' vůbec obdělávala. Cena pšenice z půdy I tedy musí stoupnout nad její hodnotu, nad 6 šilinků 8 pencí, a to na delší dobu. V tomto případě se půda I', bude obdělávat. Může-li tato půda dávat při ceně 6 šilinků 8 pencí průměrný zisk — ačkoli hodnota jejího produktu je vyšší než 6 šilinků 8 pencí — a uspokojit poptávku, sníží se cena na 6 šilinků 8 pencí, protože poptávka nyní opět odpovídá nabídce; půda I musí nyní opět prodávat svůj produkt za 6 šilinků 8 pencí, stejně jako půda II, III, IV, a tudíž i půda I'. Naproti tomu kdyby průměrná cena produktu půdy I' byla 7 šilinků 8 pencí, takže by tato půda poskytovala obvyklý zisk jen při této ceně (která by byla hluboko pod individuální hodnotou jejího produktu), pak, kdyby se poptávka nedala jinak uspokojit, by se hodnota 1 bušlu musela ustálit na 7 šilincích 8 pencích a cena 1 bušlu z půdy I, odpovídající poptávce, by stoupla nad jeho [individuální] hodnotu. Cena 1 bušlu z půdy II, III, IV již převyšuje jeho individuální hodnotu. Stoupala by ještě výše. Kdyby se však předvídal dovoz obilí, který by za žádných okolností nedovolil, aby se cena ustálila na 7 šilincích 8 pencích, mohla by se půda I' obdělávat jen tehdy, kdyby se našli drobní farmáři, kteří by se spokojili s nižším ziskem než průměrným. K tomu neustále dochází jak v zemědělství, tak v průmyslu. I v tomto případě, stejně jako v případě, kdy půda I' poskytuje průměrný zisk, by se mohla platit pozemková renta, byla by však jen srážkou z farmářova zisku. Kdyby se však nedalo udělat ani to, mohl by pozemkový vlastník pronajmout půdu domkářům, jimž jde — podobně jako ručním tkalcům — hlavně o to, aby dosáhli své mzdy, a přebytek, velký nebo malý, platí ve formě renty pozemkovému vlastníkovi. Tento přebytek může být, jak to bývá u ručního tkalce, pouhou srážkou nejen z produktu práce, nýbrž i z odměny za práci. Ve všech těchto případech by se mohla pozemková renta platit. V jednom případě by byla srážkou z kapitalistova zisku. Ve druhém by si pozemkový vlastník přivlastnil dělníkovu nadpráci, kterou si jinak přivlastňuje kapitalista. A v posledním případě by pozemkový vlastník žil na úkor dělníkovy mzdy, jak to častěji dělají i kapitalisté. Kapitalistická výroba ve velkém je však možná jen tam, kde půda, která se začala obdělávat naposledy, poskytuje alespoň průměrný zisk, tj. jen tam, kde hodnota produktu půdy I zabezpečuje půdě I', přinejmenším průměrnou cenu.

Vidíme, jak rozlišování hodnoty a průměrné ceny překvapivě řeší otázku a ukazuje, že má pravdu Ricardo i jeho odpůrci.[27]

ǁXI — 490ǀ Kdyby byla půda I, která poskytuje absolutní rentu, jedinou obdělávanou půdou, prodávala by bušl pšenice za jeho hodnotu, tj. za 6 šilinků 8 pencí čili 66/9 šilinku a nesnížila by ji na průměrnou cenu 61/9 šilinku čili 6 šilinků 11/3 pence. Kdyby vzrostla poptávka, kdyby veškerá půda v zemi byla téhož druhu a kdyby se obdělávaná plocha zdesetinásobila, vzrostla by renta — za předpokladu, že půda I nese rentu 10 liber št. ze 100 liber št. — na 100 liber št., ačkoli by existoval jen jediný druh půdy. Ale míra či výše renty by nevzrostla ani v poměru k zálohovanému kapitálu, ani v poměru k obdělávané půdě. Obdělávalo by se desetkrát víc akrů a zálohovalo by se desetkrát víc kapitálu. Zvětšila by se tudíž pouze suma renty, masa renty, a ne její výše. Míra zisku by neklesla, protože hodnota a cena zemědělských produktů by se nezměnily. Je samozřejmé, že desetkrát větší kapitál může dát desetkrát větší rentu než kapitál desetkrát menší. Naproti tomu, kdyby se na téže ploše půdy vynaložilo desetkrát víc kapitálu s týmž výsledkem, zůstala by míra renty ve srovnání s vynaloženým kapitálem táž; stoupla by v poměru k ploše půdy, avšak na míře zisku by rovněž nic nezměnila.

Nyní však předpokládejme, že obdělávaná půda I se stala úrodnější, ne proto, že se změnila jakost půdy, nýbrž proto, že se vynaložilo víc konstantního a méně variabilního kapitálu, víc kapitálu v podobě strojů, koní, umělých hnojiv atd., a méně v podobě mzdy; za tohoto předpokladu by se hodnota pšenice přiblížila k její průměrné ceně a k průměrné ceně průmyslových produktů, protože by se snížil nadměrný podíl variabilního kapitálu proti podílu konstantního kapitálu. V tomto případě by renta klesla a míra zisku by se nezměnila. Kdyby tu došlo k takové změně ve způsobu výroby, že by se poměr variabilního kapitálu ke konstantnímu kapitálu vyrovnal s jejich průměrným poměrem v průmyslu, odpadl by přebytek hodnoty pšenice nad její průměrnou cenou, a s ním by odpadla i renta, mimořádný zisk. Půda I by už neplatila rentu a pozemkové vlastnictví by se stalo nominálním (pokud by se se změnou způsobu výroby nezačalo s dodatečnými vklady kapitálu do půdy, takže po ukončení pachtu by vlastník pozemku dostával úroky z kapitálu, který nezálohoval; toje také jedním z hlavních prostředků obohacování pozemkových vlastníků a kolem toho se točí spor o pachtovní právo v Irsku). Kdyby však kromě půdy I existovaly ještě půdy II, III a IV, na nichž by se také rozšířil tento způsob výroby, pak by tyto půdy v důsledku své větší přirozené úrodnosti ve srovnání s půdou I poskytovaly rentu, a to úměrně tomu, oč by byly úrodnější. Půda I by v tomto případě přestala poskytovat pozemkovou rentu a renty z půd II, III a IV by úměrně tomu poklesly, protože všeobecná úroveň produktivity v zemědělství by se vyrovnala se všeobecnou úrovní produktivity v průmyslu. Renta z půd II, III a IV by odpovídala Ricardovu zákonu; rovnala by se pouze mimořádnému zisku z úrodnější půdy ve srovnání s půdou méně úrodnou a existovala by jen jako mimořádný zisk, podobně jako existují mimořádné zisky v průmyslu, pouze s tím rozdílem, že v průmyslu nemají takovou přirozenou základnu, aby se fixovaly.

Ricardův zákon by právě tak vládl i v tom případě, kdyby vůbec neexistovalo pozemkové vlastnictví. Kdyby bylo odstraněno pozemkové vlastnictví a zachována kapitalistická výroba, pak by tento mimořádný zisk, vyplývající z rozdílu v úrodnosti, zůstal. Kdyby si stát přivlastnil pozemkové vlastnictví a kapitalistická výroba by zůstala, platila by se renta z půd II, III a IV státu, ale renta sama by zůstala. Kdyby se pozemkové vlastnictví změnilo v lidové vlastnictví, přestala by vůbec existovat základna kapitalistické výroby, základna, na níž spočívá osamostatnění pracovních podmínek vůči dělníkovi.

Později při zkoumání pozemkové renty bude třeba vysvětlit otázku, jak může pozemková renta růst co do hodnoty i masy při intenzívnějším obdělávání, ačkoli přitom míra pozemkové renty v poměru k zálohovanému kapitálu klesá. To je zřejmě možné jen proto, že se zvětšuje masa zálohovaného kapitálu. Tvoří-li pozemková renta 1/5 a klesne-li na 1/10, pak 20 x 1/5 = 4 a 50 x 1/10 = 5. V tom je celý vtip. Kdyby se však při intenzívnějším obdělávání vytvořil v zemědělství mezi prvky výroby týž poměr, jaký je v průměru v průmyslu — místo aby se mu jen přibližoval —‚ renta z nejméně úrodné půdy by odpadla a na úrodnější půdě by se redukovala na pouhou diferenciaci půd. Absolutní renta by odpadla. Předpokládejme nyní, že by se v důsledku stoupající poptávky přešlo od půdy I k půdě II. Půda I platí absolutní rentu, půda II by platila diferencovanou rentu, ale cena pšenice (hodnota pro I, přebytečná hodnota pro II) by zůstala táž. Právě tak by se nezměnila ani míra zisku. Tak by to pokračovalo až do IV. Kdybychom tedy spočítali všechen kapitál vynaložený na půdách I, II, III a IV, stoupla by i výše renty, její míra. Avšak průměrná míra zisku z půd II, III a IV by se i nadále rovnala průměrné míře zisku z půdy I, která se rovná míře zisku v průmyslu, všeobecné míře zisku. Když se tedy přechází H 491 I k úrodnější půdě, může masa i míra renty vzrůstat, i když se míra zisku nemění a zůstává nezměněna i cena pšenice. Vzestup výše a masy renty by tu byl vyvolán vzrůstem produktivity kapitálu na půdách II, III a IV, a ne jejím poklesem na půdě I. Tento vzrůst produktivity by ovšem nezpůsobil, jak k tomu nutně dochází v průmyslu, zvýšení zisku a snížení jak ceny zboží, tak i mzdy.

Kdyby však tento proces probíhal opačným směrem, tj. od půdy IV k půdě III, II, I, cena by stoupala až na 6 šilinků 8 pencí, na úroveň, při níž pšenice na půdě I ještě poskytuje rentu 10 liber št. na 100 liber št. [vynaloženého kapitálu]. Pak renta z pšenice na půdě IV činí 177/25 libry št. na 100 liber št. [vynaloženého kapitálu], z čehož je však 77/25 libry št. přebytek její ceny nad hodnotou produktu půdy I. Půda I by dávala na kapitál 100 liber št. (při rentě 10 liber št. a hodnotě 1 bušlu 6 šilinků 8 pencí) 360 bušlů pšenice, půda II 432 bušlů, půda III 5182/5 bušlu a půda IV 6222/25 bušlu. Avšak cena 6 šilinků 8 pencí za 1 bušl by dávala půdě IV mimořádnou rentu 77/25 libry št. na 100 liber št. Půda IV prodává 3 bušly za 1 libru št. čili 6222/25 bušlu za 2079/25 libry št. [Individuální] hodnota jejího produktu je však jen 120 liber št. jako na půdě I; co je navíc, je přebytek jeho ceny nad jeho hodnotou. Půda IV by prodávala bušl za jeho hodnotu, kdyby ho prodávala po 3 šilincích 108/27 pence, a při této ceně by dostávala rentu 10 liber št. na 100 liber št. [vynaloženého kapitálu]. Přejde-li se nyní ze IV na III, ze III na II a z II na I, cena bušlu stoupá (a tím i renta), až nakonec činí 6 šilinků 8 pencí na půdě I, kde nyní tato cena poskytuje tutéž pozemkovou rentu, kterou dříve poskytovala na půdě IV. Při vzestupu ceny [zemědělského produktu] by míra zisku klesla, zčásti proto, že by se zvýšila hodnota životních prostředků a surovin. Přechod ze IV na III by se mohl uskutečnit následujícím způsobem. Tím, že se zvýší poptávka, stoupá cena produktu půdy IV nad jeho hodnotu, takže tato půda neposkytuje už jen rentu, ale i mimořádnou rentu. V důsledku toho se začne obdělávat půda III, která při této ceně a při obvyklém průměrném zisku nemá poskytovat žádnou rentu. Jestliže v důsledku vzestupu ceny produktu půdy IV neklesne míra zisku, nýbrž mzda, bude půda III poskytovat průměrný zisk. Ale v důsledku dodatečné nabídky ze strany III musí mzda znovu stoupnout na normální výši; pak u půdy III klesne míra zisku atd.

Při tomto sestupném pohybu tedy míra zisku klesá za daných předpokladů, to znamená, že půda III nemůže dávat rentu při ceně půdy IV a že může obdělávat a poskytovat starou míru zisku jen proto, že mzda dočasně klesla pod svou úroveň.

Za těchto předpokladů je Ricardův zákon opět možný. Ale není nutný, ani podle jeho pojetí. Je možný jen tehdy, dojde-li k určité shodě okolností. Ve skutečnosti se pohyby kříží.

Tím je teorie renty v podstatě vyřízena.

Podle pana Rodbertuse vyplývá renta v důsledku jeho pojetí „hodnoty materiálu“ z věčné přirozenosti, přinejmenším z věčné přirozenosti kapitalistické výroby. Podle nás je důsledkem historického rozdílu v poměru organických součástí kapitálu, rozdílu, který se zčásti vyrovnává, a s rozvojem zemědělství může úplně zmizet. Ovšem rozdíl, který vyplývá pouze z rozdílné přirozené úrodnosti půdy, zůstane, i kdyby absolutní renta odpadla. Avšak — i když zcela ponecháme stranou možné vyrovnání přirozených rozdílů — tato diferenciální renta souvisí s regulováním tržních cen, a tudíž odpadne s cenou a s kapitalistickou výrobou. Zůstane jen to, že společenská práce obdělává půdy různé úrodnosti, přičemž bez ohledu na rozdíly v množství použité práce se tato práce může stát na všech půdách produktivnější. Avšak to, že produkt na horší půdě stojí větší masu práce, nezpůsobí, jak je tomu za buržoazního zřízení, že se i za produkt lepší půdy bude muset platit větším množstvím práce. Naopak, práce ušetřené na půdě IV by se použilo ke zlepšení půdy III, práce ušetřené na půdě III by se použilo ke zlepšení půdy II a konečně práce ušetřené na půdě II by se použilo ke zlepšení půdy I; tudíž celého kapitálu, který nyní požírají pozemkoví vlastníci, by se použilo k tomu, aby se vyrovnala práce na různých půdách a aby se zmenšilo celkové množství práce vynakládané v zemědělství.

ǁ492ǀ {Jak jsme viděli výše,[28] A[dam] Smith zpočátku správně chápe hodnotu a vztah mezi ziskem, mzdou atd. jako součástmi této hodnoty, potom však postupuje obráceně: předpokládá ceny mzdy, zisku a pozemkové renty jako něco daného a snaží se je samostatně určit, aby pak z nich sestavil cenu zboží. Tento obrat má tento smysl: Smith nejdříve bere věci v jejich vnitřní souvislosti a potom v převrácené podobě, jak se jeví v konkurenci. Tyto dva způsoby chápání se u něho naivně prolínají, aniž si je vědom, že je mezi nimi rozpor. Naproti tomu Ricardo vědomě abstrahuje od formy konkurence, od zdání konkurence, aby zkoumal zákony jako takové. Na jedné straně se mu musí vytknout, že v abstrakci nejde dost daleko, že neabstrahuje důsledně, takže například když zkoumá hodnotu zboží, bere při jejím určení od samého začátku zřetel na různé konkrétní vztahy; na druhé straně mu je třeba vytknout, že chápe jevovou formu bezprostředně, přímo jako důkaz, jako výraz všeobecných zákonů a nijak ji nerozvijí. Vzhledem k prvnímu z těchto momentů je jeho abstrakce příliš neúplná, vzhledem k druhému momentu je to abstrakce formální, která je sama o sobě nesprávná.}


[10. Míra renty a míra zisku.
Vztah mezi produktivitou v zemědělství a produktivitou v průmyslu na různých stupních historického vývoje]

Nyní se krátce vraťme k tomu, co nám ještě zbývá probrat z Rodbertuse.

Zvětšením mzdy, zisku z kapitálu a pozemkové renty vyplývajícím ze zvětšení hodnoty národního produktu se nemůže v národě zvýšit ani mzda, ani zisk z kapitálu, protože větši mzda se nyní rozděluje mezi větší počet dělníků a větší zisk z kapitálu připadá na kapitál, který se rovněž v tomtéž poměru zvětšil; naproti tomu pozemková renta se však v každém případě musí zvýšit, protože vždy připadá na pozemky, které zůstaly stejně velké. Tak moje teorie může uspokojivě vysvětlit velký vzestup hodnoty půdy — tato hodnota není nic jiného než pozemková renta kapitalizovaná podle obvyklé úrokové sazby — aniž se musí utíkat k rostoucí neproduktivnosti zemědělské práce, která přímo odporuje myšlence o schopnosti lidské společnosti k zdokonalování, stejně jako všem zemědělským a statistickým faktům.“ (Cit. dílo, str. 160—161.)

Předně je třeba poznamenat, že Ricardo [proti němuž je namířena tato Rodbertusova úvaha] se nikde nesnaží vysvětlit „velký vzestup hodnoty půdy“. To pro něho není žádný problém. Dále sám Ricardo říká, a výslovně to zdůrazňuje (viz později při rozboru Ricardových názorů), že při neměnící se hodnotě obilí nebo zemědělských produktů vůbec se renta — při dané míře renty — může zvětšit. Toto zvětšení pro něho opět není žádný problém. Vzestup sumy renty při nezměněné míře renty není pro Ricarda problémem. Problémem je pro něho vzestup míry renty, tj. renty v poměru k zálohovanému zemědělskému kapitálu; a proto také není pro něho problémem vzestup hodnoty celé masy zemědělského produktu, nýbrž vzestup hodnoty téhož množství zemědělského produktu, například kvarteru pšenice, vzestup, s nímž současně vzrůstá přebytek hodnoty produktu nad jeho průměrnou cenou, a tím i přebytek renty nad mírou zisku. Pan Rodbertus tu přechází Ricardův problém (nemluvě už o jeho nesprávné koncepci „hodnoty materiálů“).

Ovšem, může stoupat i míra renty v poměru k zálohovanému kapitálu, tj. relativní hodnota zemědělského produktu ve srovnání průmyslovým produktem, i když se zemědělství stává stále úrodnějším. A může se to stát ze dvou důvodů:

Za prvé, vezměme si výše uvedený příklad, kde se přechází od půdy I k půdám II, III a IV, tj. k stále úrodnějším půdám (přičemž množství produktů, které tyto úrodnější půdy dodávají, není dost velké, aby vyřadilo z obdělávání půdu I, čili aby snížilo rozdíl mezi hodnotou a průměrnou cenou natolik, že by půdy IV, III a II nesly úměrně nižší renty a půda I nenesla žádnou rentu). Je-li renta na půdě I 10 liber št., na půdě II 20 liber št., na půdě III 30 liber št., na půdě IV 40 liber št., a je-li do všech čtyř druhů půdy vloženo 100 liber št., pak činí renta na půdě I — 1/10 čili 10 % zálohovaného kapitálu, na půdě II — 2/10 čili 20 %, na půdě III — 3/10 čili 30 % a na půdě IV — 4/10 čili 40 %. Celkem 100 liber št. na 400 liber št. zálohovaného kapitálu, což dává průměrnou míru renty 100/4, tj. 25 %. Vezmeme-li celý kapitál, vložený do zemědělství, činí nyní renta 25 %. Kdyby se dále obdělávala pouze půda I (půda nejméně úrodná), činila by renta 40 liber št. na 400 liber št., tj. stejně jako dříve 10 %‘ a nevzrostla by o 15 %. V prvním případě by se však bylo vyrobilo (připadá-li na výdaje 100 liber št. na půdě I 330 bušlů) pouze 1320 bušlů při ceně 6 šilinků 8 pencí za bušl; ve druhém případě [kdy se obdělává půda všech čtyř druhů] se vyrobí při téže ceně 177111/25; bušlu. V obou případech se zálohuje stejný kapitál.

Vzestup výše renty je tu však jen zdánlivý. Přepočítáme-li totiž výdaj kapitálu na produkt, ukáže se, že na půdě I bylo nutné vydat 100 liber št., aby se vyrobilo 330 bušlů, a 400 liber št., aby se vyrobilo 1320 bušlů. Nyní je však třeba vydat jen 100+90 + 80 + 70, tj. celkem 340 liber št.,[29] aby se vyrobilo 1320 bušlů. 90 liber št. vyrobí na půdě II tolik, jako 100 liber št. na půdě I, 80 liber št. na půdě III tolik, jako 90 liber št. na půdě II a 70 liber št. na půdě IV tolik, jako 80 liber št. na půdě III. Míra pozemkové renty na půdách II, III a IV ve srovnání s půdou I stoupla.

Bereme-li společnost jako celek, použilo by se nyní na výrobu téhož produktu kapitálu 340 liber št. místo 400 liber št., tj. 85 % [dřívějšího] kapitálu.

ǁ493ǀ 1320 bušlů by se nyní jen jinak rozdělovalo než v prvním případě. Pachtýř musí nyní z 90 liber št. [zálohovaného kapitálu] odevzdat tolik [renty], jako dříve ze 100 liber št.; z 80 liber št. tolik, jako dříve z 90 liber št., ze 70 liber št. tolik, jako dříve z 80 liber št. Avšak při výdajích kapitálu 90, 80, 70 liber št. dostane přesně tolik produktu, jako dříve při výdaji 100 liber št. Odevzdává víc ne proto, že musí vynaložit větší kapitál, aby dostal týž produkt, nýbrž proto, že používá méně kapitálu; ne proto, že se jeho kapitál stal méně produktivním, nýbrž proto, že se stal produktivnějším; a přitom i nadále prodává svůj produkt za cenu produktu půdy I, jako kdyby k výrobě téhož množství produktu potřeboval týž kapitál jako dřív.

[Za druhé.] Kromě tohoto vzestupu míry renty, který se shoduje s nestejným vzestupem mimořádného zisku v jednotlivých odvětvích průmyslu, i když v průmyslu se tento vzestup nefixuje, je možný ještě jeden případ, kdy může míra renty stoupnout, ačkoli hodnota produktu zůstane nezměněná, tudíž práce se nestane méně produktivní. Tento případ nastane buď tehdy, když produktivita v zemědělství zůstane stejná jako dříve, avšak zvýší se produktivita v průmyslu a toto zvýšení se projeví snížením míry zisku, tj. když se sníží poměr variabilního kapitálu ke kapitálu konstantnímu. Anebo se to může stát tehdy, když produktivita stoupá i v zemědělství, ale ne tou měrou jako v průmyslu, nýbrž méně. Stoupne-li produktivita v zemědělství jako 1: 2 a v průmyslu jako 1:4, je to relativně totéž, jako kdyby v zemědělství zůstala stejná jako dřív a v průmyslu se zdvojnásobila. V tomto případě by se variabilní kapitál v poměru ke konstantnímu kapitálu zmenšil v průmyslu dvakrát rychleji než v zemědělství.

V obou případech by poklesla míra zisku v průmyslu a v důsledku tohoto poklesu by se zvýšila míra pozemkové renty. V jiných případech neklesá míra zisku absolutně (naopak, zůstává konstantní), nýbrž klesá relativně vůči pozemkové rentě, ne proto, že sama klesá, nýbrž proto, že stoupá pozemková renta, míra pozemkové renty v poměru k zálohovanému kapitálu.

Ricardo tyto případy nerozlišuje. S výjimkou těchto případů (tj. když míra zisku, ačkoli je konstantní, v důsledku diferenciálních rent připadajících na kapitál použitý na úrodnějších půdách, relativně klesá, anebo když se v důsledku zvětšené produktivity průmyslu mění všeobecný poměr mezi konstantním a variabilním kapitálem, a proto se zvětšuje přebytek hodnoty zemědělského produktu nad jeho průměrnou cenou) může se míra pozemkové renty zvýšit jedině tehdy, když míra zisku klesne, aniž se zvětší produktivita průmyslu. To je však možné jedině tehdy, stoupne-li mzda nebo zvýší-li se v důsledku větší neproduktivnosti zemědělství hodnota suroviny. V tomto případě je pokles míry zisku a vzestup výše pozemkové renty výsledkem téže příčiny — snížení produktivity zemědělství, kapitálu vynaloženého v zemědělství. Tak si to představuje Ricardo. Při nezměněné hodnotě peněz se to pak musí projevit vzestupem cen surových produktů. Je-li vzestup cen relativní, jak jsme to viděli výše, nemůže žádná změna ceny peněz absolutně zvýšit peněžní ceny zemědělských produktů proti produktům průmyslovým. Kdyby hodnota peněz klesla o 50 %‘ stál by 1 kvarter [pšenice], který dosud stál 3 libry št., 6 liber št., avšak 1 libra příze, která stála 1 šilink, by stála 2 šilinky. Změnou [hodnoty] peněz nelze tedy nikdy vysvětlit absolutní vzestup peněžních cen zemědělských produktů ve srovnání s průmyslovými produkty.

Vcelku je třeba přiznat, že za primitivnějšího, předkapitalistického výrobního způsobu je zemědělství produktivnější než průmysl, protože příroda tu spolupracuje jako stroj a organismus, kdežto v průmyslu ještě téměř úplně nahrazuje přírodní síly lidská síla (jako například v řemeslné výrobě atd.); v bouřlivém období kapitalistické výroby se produktivita průmyslu rozvíjí ve srovnání se zemědělstvím velice rychle, ačkoli rozvoj průmyslu předpokládá, že v zemědělství došlo již k značné změně v poměru mezi konstantním a variabilním kapitálem, tj. předpokládá, že masa lidí byla ze zemědělství vyhnána. Později se zvyšuje produktivita v průmyslu i v zemědělství, i když ne stejným tempem. Ale na určitém stupni vývoje průmyslu se musí tato disproporce zmenšovat, tj. produktivita zemědělství se musí zvyšovat relativně rychleji než produktivita průmyslu. K tomu je třeba: 1. nahrazení těžkopádného farmáře podnikatelem, kapitalistickým pachtýřem, přeměna rolníků v čistě námezdní dělníky, zemědělství ve velkém měřítku, tj. s koncentrovanými kapitály; 2. zejména však: vlastní vědeckou základnou velkého průmyslu je mechanika, která dosáhla v 18. století v jistém smyslu svého vrcholu. Teprve v 19. století, zvláště v jeho pozdějších desetiletích[m], se rozvíjejí vědy, které jsou přímo specifickou základnou víc pro zemědělství než pro průmysl ǁ494ǀ — chemie, geologie a fyziologie.

Je nesmysl mluvit o větší nebo menší produktivitě dvou různých odvětví průmyslu jen na základě srovnání hodnoty jejich zboží. Jestliže libra bavlny stála v roce 1800 2 šilinky a libra příze 4 šilinky a jestliže se hodnota bavlny v roce 1830 rovnala 2 šilinkům, nebo, řekněme, 18 pencím a hodnota příze 3 šilinkům, nebo, řekněme, 1 šilinku 8 pencím, bylo by možné srovnávat poměr, v němž v obou odvětvích vzrostla produktivita. Ale jen proto, že za základ bereme úroveň z roku 1800. Naproti tomu by byl nesmysl říkat na základě toho, že libra bavlny stojí 2 šilinky a libra příze 3 šilinky, tj. na základě toho, že práce vyrábějící bavlnu je dvakrát tak velká jako [nově přidaná] práce přadláka, že jedna z nich je dvakrát tak produktivní jako druhá; byl by to stejný nesmysl, jako kdyby se řeklo, že práce malíře je méně produktivní než práce pláteníka, protože plátno se dá zhotovit levněji, než může malíř namalovat obraz na plátně.

Bereme-li v úvahu i kapitalistický smysl pojmu „produktivní“, tj. vyrábějící nadhodnotu — a zároveň i relativní masy produktu, je správné jen toto:

Jestliže je třeba v průměru vydat — podle podmínek výroby — 500 liber št., na suroviny astroje atd. ˂při jejich dané hodnotě˃, aby se zaměstnalo 100 dělníků v bavlnářském průmyslu, kteří stojí 100 liber št., jestliže je na druhé straně třeba vydat na suroviny a stroje 150 liber št., aby se zaměstnalo ve výrobě pšenice 100 dělníků, kteří stojí rovněž 100 liber št., pak v prvním případě by variabilní kapitál tvočil 1/6 celkového kapitálu 600 liber št. a 1/5 konstantního kapitálu, kdežto ve druhém případě by variabilní kapitál tvořil 2/5 z celkového kapitálu 250 liber št. a 2/3 konstantního kapitálu. Každých 100 liber št., vložených do bavlnářského průmyslu, může tudíž obsahovat jen 162/3 libry št. variabilního kapitálu a musí obsahovat 831/3 libry št. konstantního kapitálu; ve druhém případě naproti tomu 40 liber št. variabilního kapitálu a 60 liber št. konstantního kapitálu. V prvním případě tvoří variabilní kapitál 1/6 celkového kapitálu, tj. 162/3 %‘ ve druhém 40 %. Jak ubohé jsou nynější práce o dějinách cen, je jasné. Ale ani nemohou nebýt ubohé, dokud jim teorie neukáže, co vlastně mají zkoumat. Kdyby byla míra nadhodnoty daná a rovnala se například 20 %‘ činila by nadhodnota v prvním případě 31/3 libry št. (a zisk tedy 31/3 %). Naproti tomu v druhém případě by činila 8 liber št. (a zisk tedy 8 %). Práce v bavlnářském průmyslu by nebyla tak produktivní jako při výrobě pšenice, a to právě proto, že by byla produktivnější (tj. nebyla by tak produktivní ve smyslu výroby nadhodnoty, protože by byla produktivnější ve smyslu výroby produktu. Mimochodem řečeno, je jasné, že například v bavlnářském průmyslu je poměr 1:1/6 [mezi celkovým kapitálem a variabilním kapitálem] možný jen v tom případě, jestliže byl vynaložen konstantní kapitál, řekněme ve výši 10 000 liber št. (to závisí na strojích atd.) a mzda ve výši 2000 liber št., takže celkový kapitál by činil 12 000 liber št. Kdyby se bylo vynaložilo jen 6000 liber št., přičemž mzda by se rovnala 1000 librám št., byly by stroje méně produktivní atd. Při 100 librách št. by se vůbec nemohlo vyrábět. Na druhé straně je možné, že vynaloží-li se 23 000 liber št., dojde k takovému zvýšení výkonnosti strojů, dosáhne se takové úspory [po jiných stránkách] atd., že na konstantní kapitál snad nepřipadne celých 19 1662/3 libry št., ale větší množství suroviny a stejná masa práce budou potřebovat méně strojů atd. (co do hodnoty), takže se na nich ušetří 1000 liber št. Pak tedy znovu vzroste poměr variabilního kapitálu ke konstantnímu kapitálu, ale jen proto, že kapitál vzrostl absolutně. To je jeden z činitelů bránících poklesu míry zisku. Dva kapitály po 12 000 librách št. vyrobí totéž množství zboží jako jeden kapitál ve výši 23 000 liber št., avšak přitom by, za prvé, bylo zboží dražší, protože se na ně vynaložilo o 1000 liber št. víc, a za druhé, míra zisku by byla nižší, protože v kapitálu 23 000 liber št. je podíl variabilního kapitálu větší než 1/6 celkového kapitálu, tudíž větší než v sumě dvou kapitálů po 12 000 librách št. ǀ494ǁ

ǁ494ǀ (Na jedné straně se s pokrokem v průmyslu stávají stroje efektivnější a levnější, a tudíž tato část konstantního kapitálu zemědělství se zmenšuje, jestliže se tu strojů používá jen v témž množství, v jakém se jich používalo dříve; množství strojů roste však rychleji než jejich zlevnění, protože tento prvek je v zemědělství ještě slabě rozvinutý. Na druhé straně se zvyšováním produktivity zemědělství klesá cena surovin — viz bavlnu —‚ takže suroviny jako součást zhodnocovacího procesu nerostou tou měrou, jakou rostou jako součást pracovního procesu.)[30]

*

Už Petty nám říká, že landlordi se svého času obávali zlepšení v zemědělství, protože v důsledku takovéhoto zlepšení klesají ceny zemědělských produktů i pozemková renta (co do výše); z téhož důvodu se obávali zvětšení plochy půdy a obdělávání dříve neužívané půdy, což se rovná zvětšení plochy půdy. (V Holandsku je třeba takovéto zvětšení plochy půdy chápat ještě doslovněji.) Petty říká:

„Landlordi reptají proti vysušování bažin, klučení lesů, ohrazování obecné půdy, vysévání vičence a jetele, protože se prý takto snižují ceny potravin.“ („Political Arithmetick“, Londýn 1699, str. 230.)

(„Renta z celé Anglie, Walesu a skotských nížin činí asi 9 miliónů liber št. ročně.“) (Cit. dílo, str. 231.)

Petty potírá tento názor a DʼAvenant ǁ495ǀ dále rozvíjí myšlenku, že výše renty se může zmenšovat, avšak masa renty čili celková suma renty se přitom může zvětšovat. DʼAvenant říká:

„Renty mohou na některých místech a v některých hrabstvích klesat, a přesto se může půda národa“ (má na mysli hodnotu půdy) „neustále zlepšovat, například když se zruší parky a lesy a zaberou a ohradí se obecní pozemky: když se odvodní bažiny a když se mnohé části“ (země) „zlepšují obděláváním a hnojením, musí to jistě znehodnotit půdu, která už byla dříve dokonale zlepšena a nedá se dál zlepšovat. Tak klesá důchod z renty soukromníků, avšak přitom se takovýmito zlepšeními zvyšuje celková renta království.“ (DʼAvenant, „Discourses on the Publick Revenues etc.“, část II, Londýn 1698, str. 26—27.) „V letech 1666 až 1686 klesaly soukromé renty, avšak vzestup celkové sumy renty v království byl v této době relativně vyšší než v předchozích letech, protože se půda mezi těmito dvěma obdobími zlepšila víc a všeobecněji než kdykoli předtím.“ (Cit. dílo, str. 28.)

Zde také vidíme, že výší renty Angličan vždy rozumí rentu v poměru ke kapitálu, ale nikdy ne v poměru k celkové zemědělské ploše království (nebo k akru vůbec, jako pan Rodbertus).




__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — v originálu: unskilled labour. (Pozn. red.)

b — v přírodním stavu. (Pozn. red.)

c ǁ486ǀ (Tak jako Opdyke nazývá pozemkové vlastnictví „legalizovaným reflexem hodnoty kapitálu“, je „kapitál legalizovaným reflexem práce jiných lidí“.) ǀ486ǁ

d — logická chyba spočívající v tom, že teze, která má být dokázána, se dokazuje argumentem, který předpokládá, že tato teze je dokázána. (Pozn. red.)

e — na první pohled. (Pozn. red.)

f — tj. opatřil si půdu. (Pozn. red.)

g — o sobě, potenciálně. (Pozn. red.)

h — naopak. (Pozn. red.)

i — s příslušnými změnami. (Pozn. red.)

j — stroj na čištění bavlny. (Pozn. red.)

k — ve vyspělém zemědělství. (Pozn. red.)

l — čili, jinými slovy. (Pozn. red.)

m — tj. v čtyřicátých a padesátých letech. (Pozn. red.)


1 Po ukončení rozsáhlé kapitoly „Teorie o produktivní a neproduktviní práci“ a po napsání dalších tří kapitol, které mají charakter doplňků k oddílu o fyziokratech (o Neckerovi, o Quesnayově „Ekonomické tabulce“ a o Línguetovi) měl Marx podle svého plánu začít oddíl o Ricardovi. Přesto víak nepřešel k této práci ihned. Po kapitole o Linguetovi začal psát kapitolu o Brayovi. Zřejmě se tak stalo v souvislosti s tím, že v kapitole o Linquetovi poukázal na „těch několik socialistických spisovatelů“, o nichž, jak uvedl, „budu mluvit v tomto přehledu“. (Viz „Teorie o nadhodnotě“, část 1, čes. vyd, 1958, str. 353.) Proto škrtl v plánu obsahu rukopisu na obálce sešitu X v nadpisu kapitoly „f)“ (tento nadpis následuje bezprostředně za nadpisem kapitoly „e) Linguet“) původně napsané jméno „Ricardo“ a napsal místo něho „Bray“. (Cit. dílo, str. 33.) Přesto však zůstala kapitola o Brayovi nedokončena. Nakonec se Marx rozhodl přesunout analýzu Brayových názvů do kapitoly „Odpůrci ekonomů“. (Cit. dílo, str. 35.)

Když Marx začal psát kapitolu o Brayovi, zamýšlel začít oddíl o „Ricardovi“ další kapitolou, a to kapitolou „g)“. Avšak i tentokrát jméno „Ricardo“ v nadpisu škrtl. Jako kapitola „g)“ vznikl pak „Exkurs“ nazvaný „Pan Rodbertus. Nová teorie pozemkové renty.“

Na kapitole o Rodbertusovi začal Marx pracovat v červnu 1862. Ferdinand Lassalle upomínal Marxe v dopisu z 2. června 1862: „Také knihy, které jsem Ti dal s sebou (Rodbertus, Roscher etc.) mi musíš . . . zaslat počátkem října...“ (viz : „Aus dem literarischen Nachlass von Karl Marx, Friedrich Engels und Ferdinand Lassalle. Herausgegehen von Franz Mehring“ [„Z literární pozůstalosti Karla Marxe, Bedřicha Engelse a Ferdinanda Lassalla. Vydal Franz Mehring“], sv. IV, Stuttgart 1902, str. 355). To byl pro Marxe zřejmě vnější podnět, aby se ihned pustil do kapitoly o Rodbertusovi. Byly zde však i vážné vnitřní důvody, pro něž bylo nutné kriticky prozkoumat především Rodbertusovu teorii pozemkové renty.

Jak je vidět z Marxových dopisů (viz Marx-Engels; Dopisy o „Kapitálu“, čes. vyd., 1958), bylo mu už v této době naprosto jasné, v čem právě záleží nesprávnost Ricardovy teorie renty. Marx spatřoval jeden ze základních nedostatků Ricardovy teorie renty v tom, že v ní chybí pojem absolutní renty. Pokus o výklad tohoto pojmu učinil Rodbertus ve svém třetím „Sociálním dopise von Kirchmannovi“. Marx přistoupil k speciálnímu rozboru Ricardovy teorie renty, až když v „Exkursu“ podrobil tento Rodbertusův pokus podrobné kritické analýze.

2 Marx má na mysli svůj spis proti Proudhonovi „Misère de la Philosophie...“ - (§4 druhé kapitoly „Vlastnictví čili renta“). (Viz Karel Marx, „Bída filosofie“, Marx—Engels, Spisy 4.)

3 Míní se kniha Johna Wadea, „History of the Middle and Working Classes...“, Londýn 1833.

4 Pod „surovinou“ rozumí Marx na tomto místě takový pracovní předmět, který není produktem práce, nýbrž je daný přírodou. Ve všech ostatních případech používá Marx ve svém rukopisu z let 1861—1863 termínu „surovina“ ve významu, který formuloval v páté kapitole I. dílu „Kapitálu“, totiž že je to takový pracovní předmět, který „je sám již produktem práce“ (viz „Kapitál“, díl I, zde). „Surovinou je pracovní předmět jen tehdy, jestliže již prošel jistou změnou zprostředkovanou prací“ (cit. dílo, zde).

Odchylka od přesného významu termínu „surovina“ vysvětluje se v daném případě tím, že Marx při své kritice Rodbertuse používá z polemických důvodů občas Rodbertusova způsobu vyjadřování.

5 Ve IV. sešitu svého rukopisu z let 1861—1863 (viz str. 149 a násl.) označuje Marx za „první dělbu práce“ dělbu práce uvnitř společnosti mezi vzájemně nezávislými výrobci zboží a za „druhou dělbu práce“ dělbu práce uvnitř kapitalistického podniku, zvláště uvnitř manufakturní dílny. (Viz „Kapitál“, díl I, zde.)

6 Tyto citáty jsou z knihy Thomase Charlese Banfíelda, „The Organisation of Industry.. .“, 2. vyd., Londýn 1848, str. 40 a 42.

7 K termínu „cena nákladů“ viz poznámku [35] v „Teoriích o nadhodnotě“, část I, čes. vyd. 1958, str. 431—432.

8 K termínu „průměrná cena“ viz poznámku [35] v „Teoriích o nadhodnotě“, část I, čes. vyd. 1958, str. 431—432.

9 Pojmy „výrobní období“ (ve smyslu období, které zahrnuje kromě pracovní doby i tu dobu, během níž je pracovní předmět vystaven pouze působení přírodních procesů) a „pracovní období“ resp. „výrobní doba“ a „pracovní doba“ vyložil Marx podrobně v „Kapitálu“, díl II, kniha II, kap. 13: „Výrobní doba“. K rozdílu mezi pracovní dobou a výrobní dobou v zemědělství viz též „Grundrisse der Kritik der politischen Ökonomie“, Berlín 1953, str. 560—562.

10 Tuto charakteristiku kapitalistů jako znepřátelených konkurentů a zároveň „spolubratří“ zdůvodnil Marx ve třetím dílu „Kapitálu“. Když zkoumal vyrovnávání různých měr zisku, při němž „každý jednotlivý kapitalista i všichni kapitalisté každé jednotlivé výrobní sféry jako celek se podílejí na vykořisťování celé dělnické třídy celkovým kapitálem a na stupni tohoto vykořisťování...“, napsal: „Máme tu tedy matematicky přesné vysvětlení toho, proč kapitalisté, kteří při vzájemné konkurenci projevují k sobě tak málo bratrských citů, tvoří přitom pravé zednářské bratrstvo v boji proti dělnické třídě jako celku“. (Viz „Kapitál“, díl III, část 1, zde.)

11 O vulgární koncepci Careyho, který prohlásil, že pozemková renta „je pouze úrokem kapitálu, který byl vložen do půdy“, mluví Marx, aniž Careyho výslovně jmenuje, na straně 523 svého rukopisu (viz tento svazek zde) a v „Kapitálu“, díl III, část 2, zde a zde.

12 O Buchananově koncepci monopolní ceny zemědělských produktů hovoří Marx ve svém rukopisu na stranách 523 a 644 (viz tento svazek zde a zde). Rozbor Hopkinsových názorů na pozemkovou rentu podává Marx na stranách 508—510 svého rukopisu (viz zde).

13 Viz George Opdyke, „A Treatise on Political Eeonomy“, New York 1851, str. 60.

14 Míní se tu kniha Francise Williama Newmana „Lectures on Political Eeonomy“, Londýn 1851. Newman píše na str. 155 své knihy: „...usuzujeme-li podle většiny oněch pachtýřů, kteří nejsou chudí a které musíme nutně označit za kapitalisty, musíme dojít k tomu závěru, že se z lásky k venkovskému životu (v trvalém průměru) spokojují s nižším ziskem, než by mohli očekávat ze stejného kapitálu v jiných odvětvích“.

15 V rukopise následuje pak koncept, v němž Marx uvádí příklad s pěstitelem bavlny, přadlákem a tkalcem. Od zisku, který každý z nich jednotlivě dostane, přechází Marx ke zkoumání výše zisku za předpokladu, že tkadlec je zároveň přadlákem a pěstitelem bavlny. Marx však nebyl s tím, co napsal, spokojen. Přerušil začatý koncept, škrtl jej a upřesnil pak formulaci své myšlenky tak, jak je uvedena v textu.

16 Marx má na mysli svůj rozsáhlý exkurs o Johnu Stuartu Millovi v sešitě VII a VIII (str. 319—345 rukopisu z let 1861—1863). V souladu s obsahem, který sestavil Marx, a podle pokynu, který uvedl v VII. sešitě rukopisu (str. 319), zařazuje se oddíl o Johnu Stuartu Millovi do 3. části „Teorií o nadhodnotě“, do kapitoly o rozkladu ricardovské školy.

17 Viz Karel Marx „Teorie o nadhodnotě“, část 1, čes. vyd. 1958, str. 139—140 a 222 a oddíl ‚.[10.] Směna důchodu a kapitálu“, str. 233—256.

18 Marx zde má na mysli třetí část svého zkoumání o „Kapitálu všeobecně“, z níž se nakonec vyvinul třetí díl „Kapitálu“. Viz poznámka [12] k „Teoriím o nadhodnotě“, část 1.

19 Marx se tu odvolává na svůj XII. sešit výpisků k politické ekonomii. Na obálce sešitu je Marxovou rukou napsáno: „Londýn. 1851, červenec“. Místo z knihy Thomase Hopkinse, „Economical Enquiries relative to the Laws which regulate Rent, Profit, Wages and the Value of Money“, Londýn 1822, které tu má Marx na zřeteli a které později uvedl na obálce XIII. sešitu svého rukopisu z let 1861—1863 (str. 669 b), je na čtrnácté straně XII. sešitu. V tomto vydání je toto místo uvedeno v „Přílohách“ zde.

20 Marx má na mysli příklad, který uvedl v rozsáhlém exkursu o Johnu Stuartu Millovi v VIII. sešitě svého rukopisu (str. 335—336). K tomuto exkursu viz poznámku [16].

21 Viz Karel Marx, „Teorie o nadhodnotě“, část 1, čes. vyd. 1958, str. 233—256.

22 Do tohoto citátu z Rodbertuse vnesl Marx „nutné změny“, které vyplývají z okolnosti, kterou nevzal Rodbertus v úvahu, totiž že hodnota strojů a jiných výrobních prostředků vchází do produktu zemědělství s touž nutností, s jakou vchází hodnota zemědělských surovin do produktu průmyslu. V té podobě, jak toto místo uvádí Rodbertus, cituje ho Marx výše (zde). Termín „strojová hodnota“ („Maschinenwerť‘, „hodnota stroje“) uvádí Marx, aby do určité míry karikoval Rodbertusův termín „materiální hodnota“ („Materialwert“, „hodnota materiálu“). Všechna slova pocházející od Marxe jsou v textu vysázena proloženě.

23 Viz Karel Marx, „Teorie o nadhodnotě“, část 1, čes. vyd. 1958, str. 233—256.

24 V rukopise pak následuje malá vsuvka o kapitálu jako „o legalizovaném reflexu práce jiných lidí“, kterou dal Marx do hranatých závorek a opatřil poznámkou, že se má uvést na jiném místě, protože zde ruší bezprostřední souvislost výkladu. V tomto vydání uvádíme tuto vsuvku jako poznámku [c].

25 V tomto odstavci, v němž Marx začíná zkoumat závislost sumy renty (absolutní renty a diferenciální renty) na relativní úrodnosti půdy, vychází z předběžného předpokladu, že suma renty je přímo úměrná úrodnosti půdy (v tom smyslu, že je-li některá kategorie půdy o pětinu úrodnější než jiná, je i suma renty z této kategorie o pětinu vyšší než renta, kterou dává méně úrodná půda). Při dalším zkoumání už se Marx tohoto předpokladu nedrží a podává přesnější formulaci závislosti sumy renty na relativní úrodnosti půdy.

Sčítáme-li podle těchto dalších Marxových vysvětlivek sumu renty z kategorií II, III a IV a vycházíme-li přitom z počtu kvarterů, které byly v těchto kategoriích vyrobeny a které se prodávají u každé kategorie za stejnou cenu, za 1/3 libry št. za kvartet, dostaneme pro kategorii II 34 liber št., pro kategorii III 624/5 libry št. a pro kategorii IV 979/25 libry št. Výpočet se provádí takto: protože kategorie II je o 1/5 úrodnější než kategorie I, vynese 360 + 72, tj. 432 kvarterů, které se prodají za 432/3 libry št., tj. za 144 liber št. Z těchto 144 liber št. připadá 110 liber št. na výrobní náklady plus průměrný zisk; na pozemkovou rentu (absolutní a diferenciální) zbývá 34 liber št. Stejně se provádí výpočet pro kategorie III a IV.

Zpřesněné metody výpočtu používá Marx ve velkém měřítku v kapitole XII („Tabulky diferenciální renty s vysvětlením“), avšak tato metoda se objevuje už i v této kapitole, v kapitole VIII. Tak zde, Marx opakuje sumu 177/25 libry št., tj. sumu renty s kategorie IV uvedenou v tomto odstavci, uvádí 177/25 libry št. jako diferenciální rentu této kategorie, čímž ukazuje správnou cestu k určení diferenciální renty kategorie IV, a to: 2079/25 libry št. minus 120 liber št. = 879/25 libry št. Připočítáme-li k této sumě 10 liber št. absolutní renty, dostaneme celkovou rentu kategorie IV 979/25 libry št., což plně souhlasí s dalšími Marxovými vývody.

26 Tuto tezi formuluje Storch na str. 78—79 druhého svazku svého díla „Cours dʼéconomie politique. . .“, Petrohrad 1815. Tento Storchův názor připomíná Marx rovněž ve III. dílu „Kapitálu“ (viz čes. vyd. 1956, zde a zde).

27 Marx píše v poznámce 30 k druhému oddílu III. dílu „Kapitálu“ (viz čes. vyd. 1956, zde), že v otázce tržní hodnoty zemědělských produktů „oba [Ricardo i Storch] mají i nemají pravdu a oba si vůbec nevšímají středního případu“.

28 Viz Karel Marx, „Teorie o nadhodnotě“, část 1, čes. vyd. 1958, str. 63—73 a str. 91—93.

29 Marx zde nepodává přesný výpočet. Pro všeobecnou ilustraci teze, že výroba produktu, který je čtyřikrát tak velký jako produkt kategorie I, vyžaduje při současné výrobě ve všech čtyřech kategoriích menší náklady než při výrobě jen v kategorii I, dostačuje, když čísla, která vyjadřují náklady v každé ze čtyř kategorií jednotlivě, mají sestupnou linii. Marx bere pro zjednodušení zaokrouhlená čísla 100, 90, 80 a 70.

Při přesném výpočtu bychom dostali jiná čísla. Například předpokládáme-li, že se množství produktu v kategorii I rovná 330 bušlům, bude se produkt v kategorii II, která je o 1/5 úrodnější, při výdaji kapitálu 100 liber št. rovnat 396 bušlům; vyroba 330 bušlů na půdě II bude pak stát (100 x 330)/396 = 831/3 libry št.

30 V rukopise je tento odstavec, jejž dal Marx do závorek, o dva odstavce níže (na téže str. 494), kde je vsunut do malého historického exkursu, v němž Marx uvádí Pettyho a D‘Avenantovy názory o proměnlivé velikosti pozemkové renty. Svým obsahem však tento odstavec uvedený v závorkách patří k předchozí Marxově úvaze o poměru mezi protuktivitou v zemědělství a produktivitou v průmyslu.