Karel Marx
Kapitál, I. díl
Čtvrtý oddíl


Kapitola dvanáctá

DĚLBA PRÁCE A MANUFAKTURA

1. DVOJÍ PŮVOD MANUFAKTURY

Kooperace založená na dělbě práce vytváří svou klasickou formu v manufaktuře. Jako charakteristická forma kapitalistického výrobního procesu převládá v manufakturním období ve vlastním slova smyslu, tj. přibližně od poloviny XVI. století až do poslední třetiny XVIII. století.

Manufaktura vzniká dvojím způsobem.
Buď jsou spojeni v jedné dílně pod velením téhož kapitalisty dělníci různorodých samostatných řemesel, jejichž rukama musí výrobek postupně projít, dokud není úplně hotov. Na př. kočár byl zprvu společným výrobkem prací velkého počtu nezávislých řemeslníků: koláře, sedláře, krejčího, zámečníka, pasíře, soustružníka, prýmkaře, sklenáře, malíře, lakýrníka, pozlacovače atd. Kočárová manufaktura spojuje všechny tyto různé řemeslníky v jedné dílně, kde současně vykonávají svou práci. Kočár nelze sice pozlatit, dokud není udělán. Dělá-li se však mnoho kočárů současně, může se neustále jedna část pozlacovat, zatím co jiná část ještě prochází některou z dřívějších fází výrobního procesu. Zde jsme stále ještě na půdě jednoduché kooperace, která nachází svůj lidský i věcný materiál hotový. Ale velmi brzy dochází k podstatné změně. Krejčí, zámečník, pasíř atd., jakmile se zabývá jen děláním kočárů, ztrácí pozvolna návyk, a tím i schopnost provozovat své staré řemeslo v celém jeho rozsahu. Na druhé straně nabývá nyní jeho jednostranná činnost nejúčelnější formy pro tento zúžený okruh působnosti. Původně se kočárová manufaktura jevila jako kombinace samostatných řemesel. Postupně se výroba kočárů rozděluje na různé dílčí operace, z nichž každá vykrystalisovává ve výhradní funkci dělníka-specialisty a jejichž souhrn je prováděn sdružením těchto dílčích dělníků. Podobně vznikla soukenická manufaktura a celá řada jiných manufaktur kombinací různých řemesel pod velením téhož kapitálu. [26]

Ale manufaktura vzniká také opačnou cestou. Mnoho řemeslníků, kteří dělají tutéž práci nebo práci stejného druhu, na př. dělají papír, litery nebo jehly, je sdruženo jedním kapitalistou ve společné dílně. Je to kooperace ve své nejjednodušší formě. Každý z těchto řemeslníků (možná s jedním nebo dvěma tovaryši) zhotovuje celé zboží, tj. provádí postupně různé operace, nutné k jeho zhotovení. Jeho práce si zachovává svůj starý řemeslný charakter. Avšak vnější okolnosti brzy způsobí, že tohoto soustředění dělníků v jedné místnosti a současnosti jejich prací se využívá jinak. Je na př. třeba dodat v určité lhůtě větší množství hotového zboží. Práce se proto rozdělí. Místo aby se témuž řemeslníkovi svěřilo postupné provádění různých operací, oddělí se tyto operace od sebe, isolují se, rozloží se v prostoru vedle sebe, při čemž se každá z nich svěří jednotlivému řemeslníku a všechny dohromady jsou současně prováděny kooperujícími pracovníky. Toto náhodné rozdělení se opakuje, ukazuje své vlastní výhody a pozvolna krystalisuje v soustavnou dělbu práce. Z individuálního výrobku samostatného řemeslníka, který provádí mnoho operací, přeměňuje se zboží ve společenský výrobek sdružení řemeslníků, z nichž každý provádí ustavičně jen tutéž dílčí operaci. Tytéž operace, které vzájemně splývaly jako řada postupných prací, prováděných německým cechovním mistrem-papírníkem, se v holandské papírnické manufaktuře osamostatňují a probíhají tu vedle sebe jako dílčí operace mnoha kooperujících dělníků. Norimberský cechovní mistr jehlář je základním elementem anglické jehlářské manufaktury. Zatím co však norimberský jehlář prováděl postupně třeba 20 operací jednu po druhé, pracuje v anglické jehlářské manufaktuře současně 20 jehlářů vedle sebe a každý z nich provádí jen jednu z 20 operací, které se na základě zkušeností ještě dále štěpí, isolují a osamostatňují jako výhradní funkce jednotlivých dělníků.

Manufaktura tedy vzniká, vytváří se z řemesla dvojí cestou. Jednak vychází z kombinace různorodých samostatných řemesel, která se stávají natolik nesamostatnými a jednostrannými, že tvoří již jen vzájemně se doplňující dílčí operace ve výrobním procesu téhož zboží. Jednak vychází manufaktura z kooperace řemeslníků téhož druhu, rozkládá dané individuální řemeslo na jeho různé zvláštní operace, isoluje je a osamostatňuje do té míry, že se každá z těchto operací stává výhradní funkcí zvláštního dělníka. Na jedné straně zavádí tedy manufaktura do výrobního procesu dělbu práce nebo ji dále rozvíjí, na druhé straně kombinuje dříve samostatná řemesla. Ale ať je její východisko v tom či onom zvláštním případě jakékoli, její konečná forma je vždy táž: výrobní mechanismus, jehož orgány jsou lidé.

Pro správné pochopení dělby práce uvnitř manufaktury je podstatné všimnout si těchto bodů. Především rozčlenění výrobního procesu na jeho zvláštní fáze se tu úplně kryje s rozkladem řemeslné činnosti na její různé dílčí operace. Ať je taková operace složitá nebo jednoduchá, zachovává si vždy svůj řemeslný charakter a závisí tedy na síle, obratnosti, rychlosti a jistotě každého jednotlivého dělníka, na jeho dovednosti zacházet s nástrojem. Základnou zůstává řemeslo. Tato úzká technická základna vylučuje možnost skutečně vědeckého rozčlenění výrobního procesu, protože každý dílčí proces, kterým výrobek prochází, musí být proveditelný jako dílčí řemeslná práce. Právě proto, že řemeslná dovednost zůstává takto základem výrobního procesu, přizpůsobuje se každý dělník výhradně provádění jedné dílčí funkce a jeho pracovní síla se přeměňuje v doživotní orgán této dílčí funkce. Konečně je tato dělba práce sama o sobě zvláštním druhem kooperace a mnoho jejích výhod vyplývá ze všeobecné podstaty kooperace vůbec, nikoli z její dané zvláštní formy.

2. DÍLČÍ DĚLNÍK A JEHO NÁSTROJ

Přistoupíme-li nyní k podrobnějšímu rozboru, musíme především konstatovat zřejmou skutečnost, že dělník, který po celý život vykonává tutéž jednoduchou operaci, přeměňuje celé své tělo v její automaticky jednostranný orgán, a proto na ni potřebuje méně času než řemeslník, který provádí střídavě celou řadu operací. Avšak kombinovaný souhrnný dělník, který tvoří živý mechanismus manufaktury, se skládá ze samých takových jednostranných dílčích dělníků. Ve srovnání se samostatným řemeslem se tu tedy v kratší době vyrábí více výrobku, čili produktivní síla práce se zvyšuje. [27] Sama metoda určité dílčí práce se zdokonaluje v důsledku toho, že dílčí práce se osamostatňuje jako výhradní funkce určitého dělníka. Neustálé opakování téže jednoduché operace a soustřeďování pozornosti na tuto úzkou oblast naučí na základě zkušeností dosahovat zamýšleného užitečného výsledku s nejmenším vynaložením síly. Protože však různé generace dělníků žijí současně a společně pracují v týchž manufakturách, takto získaná technická dovednost se upevňuje, hromadí a rychle se přenáší s generace na generaci. [28]

Manufaktura právě tím, že v dílně reprodukuje a soustavně do krajnosti rozvíjí tradiční oddělení řemesel, které nachází ve společnosti, vytváří virtuositu dílčích dělníků. Na druhé straně její přeměňování dílčí práce v životní povolání jednoho člověka odpovídá snaze dřívějších společností učinit řemesla dědičnými, dát jim nehybnou zkostnatělou formu kast nebo — jestliže určité historické podmínky vytvoří proměnlivost individuí, neslučitelnou s existencí kast — formu cechů. Kasty a cechy vznikají působením téhož přírodního zákona, který na př. reguluje dělení rostlin a zvířat na druhy a odrůdy, jen s tím rozdílem, že dědičnost kast nebo výlučnost cechů se na jistém stupni vývoje nadekretovávají jako společenský zákon. [29] „Dakkajské mušelíny nebyly nikdy předstiženy co do jemnosti, koromandelské kartouny a jiné látky nebyly předstiženy co do nádhery a trvanlivosti barev. A přece se vyrábějí bez kapitálu, bez strojů, bez dělby práce a bez kterékoli z těch metod, které poskytují takové přednosti evropské výrobě. Tkalcem je tam isolované individuum, které zhotovuje tkaninu na zakázku spotřebitelů a pracuje na tkalcovském stavu nejjednodušší konstrukce, skládajícím se často z hrubě sroubených dřevěných tyčí. Nemá ani zařízení na napínání osnovy, a proto musí být stav po celou dobu rozložen po celé délce; je tak neforemný a zabírá tolik místa, že se ani nevejde do chýše výrobce, který proto musí pracovat pod širým nebem a přerušovat práci při každé nepříznivé změně počasí.“ [30] Jen zvláštní zručnost, hromaděná od pokolení k pokolení a děděná s otce na syna, propůjčuje Indovi jako pavouku jeho virtuositu. A přece ve srovnání s většinou manufakturních dělníků vykonává takový indický tkadlec velmi složitou práci.

Řemeslník, který provádí postupně různé dílčí procesy, z nichž se skládá výroba výrobku, musí hned přecházet s místa na místo, hned zase měnit nástroje. Přechod od jedné operace k druhé přerušuje tok jeho práce a tvoří jaksi póry v jeho pracovním dni. Tyto póry se zužují, jestliže provádí po celý den ustavičně tutéž operaci, anebo mizejí stejnou měrou, jak se zmenšuje střídání jeho operací. Zvýšení produktivity práce je tu způsobeno buď zvětšeným vydáním pracovní síly za danou dobu, tj. rostoucí intensitou práce, nebo snížením neproduktivní spotřeby pracovní síly. Přebytečné vynaložení sil, způsobené každým přechodem z klidu do pohybu, se totiž vyrovnává delším trváním práce při dosažené normální rychlosti. Naproti tomu nepřetržitá jednotvárnost práce oslabuje pozornost a rozmach energie, protože připravuje dělníka o oddech a osvěžení, které přináší sama skutečnost změny činnosti.

Produktivita práce závisí však nejen na virtuositě pracovníka, nýbrž i na dokonalosti jeho nástrojů. Nástrojů téhož druhu, na př. nástrojů řezných, vrtacích, razicích, úderných atd. se používá v různých pracovních procesech, a naproti tomu v témž pracovním procesu slouží týž nástroj k různým operacím. Jakmile se však různé operace pracovního procesu od sebe odloučí a každá dílčí operace nabude v rukou dílčího dělníka co nejdokonalejší, a tedy výhradní formy, stává se nutností změna nástrojů, jež dříve sloužily k různým účelům. Směr této změny jejich formy vyplývá ze zkušenosti, která ukazuje, na jaké zvláštní potíže naráží používání nástrojů v nezměněné formě. Diferenciace pracovních nástrojů, kterou nástroje téhož druhu nabývají zvláštních pevných forem pro každé zvláštní použití, a jejich specialisace, při níž každý takový odlišný nástroj projevuje celou svou účinnost jen v rukou specifického dílčího pracovníka, to jsou charakteristické zvláštnosti manufaktury. Jen v Birminghamu se vyrábí na 500 druhů kladiv, z nichž každé slouží nejen pro zvláštní výrobní proces, nýbrž často celá řada druhů slouží k jednotlivým operacím v témže procesu. Manufakturní období zjednodušuje, zlepšuje a rozmnožuje pracovní nástroje tím, že je přizpůsobuje výhradním zvláštním funkcím dílčích dělníků. [31]Tvoří tak zároveň jeden z materiálních předpokladů stroje, který je kombinací mnoha jednoduchých nástrojů.

Dílčí dělník a jeho nástroj tvoří jednoduché prvky manufaktury. Podívejme se nyní na manufakturu jako celek.

3. DVĚ ZÁKLADNÍ FORMY MANUFAKTURY:
HETEROGENNÍ MANUFAKTURA A ORGANICKÁ MANUFAKTURA

Co do svého vnitřního uspořádání se manufaktury dělí na dvě základní formy, které, přestože se občas prolínají, tvoří dva podstatně odlišné druhy a zejména také při pozdější přeměně manufaktury ve velký strojní průmysl hrají úplně rozdílnou úlohu. Tento dvojí charakter manufaktury vyplývá ze samé povahy výrobku. Výrobek vzniká buď čistě mechanickým spojením samostatných dílčích výrobků, anebo vděčí za svou hotovou formu řadě souvislých procesů a manipulací.

Na př. lokomotiva se skládá z více než 5000 samostatných částí. Nemůže však sloužit jako příklad prvního druhu vlastní manufaktury, protože je výtvorem velkého průmyslu. Ale krásným příkladem jsou hodinky, na kterých už William Petty znázorňuje manufakturní dělbu práce. Z individuálního výrobku norimberského řemeslníka se hodinky přeměnily ve společenský výrobek celé masy dílčích dělníků. Jsou to: výrobce hrubého stroje, výrobce hodinkových per, výrobce číselníků, výrobce vlásků, vrtač a výrobce kaménků, výrobce ručiček, pouzdrař, výrobce šroubků, pozlacovač, s mnohými dalšími podobory, jako: výrobce koleček (zvlášť se vyrábějí mosazná a ocelová kolečka), výrobce pastorků, výrobce ručičkových kol, acheveur de pignon (upevňuje kolečka na pastorky, leští fasety atd.), čípkař, planteur de finissage (zasazuje různá kolečka a pastorky do stroje), finisseur de barillet (řeže zuby, dělá dírky správného průměru, kalí základky a základková kola), výrobce kroku, u kroku válcového zase výrobce válců, výrobce stupních kol, setrvačníkář, výrobce posouvadel (zadní posunovací zařízení, jímž se hodinky vyřizují), planteur d'échappement (vlastní hotovitel kroku); pak repasseur de barillet (dohotovuje zcela pérovnici a stavítko), leštič ocele, leštič koleček, leštič šroubků, malíř číslic, smaltovač (polévá měď smaltem), fabricant de pendants (dělá pouze obloučky k pouzdrům), finisseur de charnière (zasazuje mosazný kolíček do stěžejky pouzdra atd.), faiseur de secret (dělá péra v pouzdru, která vymršťují hodinkové víčko), rytec, ciseleur, polisseur de boîte [leštič pouzdra] atd. atd., konečně repasseur, který celé hodinky sestavuje a jdoucí odvádí. Jen některé části hodinek procházejí různýma rukama a nakonec se všechna tato membra disjecta [rozptýlené články] sbíhají v rukou, které je spojují v jeden mechanický celek. Pro tento čistě vnější vztah hotového výrobku k jeho rozličným, součástem je u této výroby, stejně jako u jiných podobných, spojení dílčích dělníků v téže dílně jen náhodné. Dílčí práce mohou být opět samy prováděny jako jednotlivá samostatná řemesla, jako je tomu na př. v kantonech Waadt a Neuchâtel, kdežto na př. v Ženevě existují velké hodinářské manufaktury, tj. uskutečňuje se bezprostřední kooperace dílčích dělníků pod vedením jednoho kapitálu. Ale i v tomto případě se číselníky, péra a pouzdra zřídkakdy zhotovují přímo v manufaktuře. Kombinovaný manufakturní způsob výroby je tu výhodný jen ve výjimečných případech, protože největší je konkurence mezi dělníky, kteří pracují doma, a roztříštění výroby na masu heterogenních procesů téměř vylučuje možnost společného používání pracovních nástrojů; a přitom při rozptýlené výrobě ušetří kapitalista výlohy za tovární budovy atd. [32] Je však třeba podotknout, že postavení těchto dílčích dělníků, kteří pracují doma, ale ne pro sebe, nýbrž pro kapitalistu (fabricant, établisseur), je naprosto odlišné od postavení samostatného řemeslníka, který pracuje jen pro své zákazníky. [33]

Druhý druh manufaktury, její dokonalá forma, vyrábí výrobky, které procházejí souvisícími vývojovými fázemi, řadou procesů; je to na př. jehlářská manufaktura, kde drát prochází rukama 72, ba dokonce 92 specifických dílčích dělníků.

Pokud taková manufaktura kombinuje původně rozptýlená řemesla, zmenšuje prostorovou vzdálenost mezi jednotlivými výrobními fázemi výrobku. Tím se zkracuje doba, nutná pro přechod výrobku z jednoho stadia do druhého, tedy i práce, která se na tyto přechody vynakládá. [34] Tak se dosahuje větší produktivity práce ve srovnání s řemeslem, při čemž tu vzrůst produktivity vyplývá z kooperativního charakteru manufaktury vůbec. Na druhé straně její svérázný princip dělby práce vede k isolování různých výrobních fází, které se od sebe oddělují jako příslušné množství samostatných dílčích prací řemeslného charakteru. Zavedení a udržování souvislosti mezi isolovanými funkcemi vyžaduje stálé přecházení výrobku z ruky do ruky, z jednoho procesu do druhého. S hlediska velkého průmyslu se tato okolnost jeví jako pro manufakturu charakteristická omezenost, zvyšující náklady a vyplývající ze samého principu manufaktury. [35]

Pozorujeme-li určité množství suroviny, na př. hadrů v papírnické manufaktuře nebo drátu v jehlářské manufaktuře, vidíme, že surovina prochází v rukou různých dílčích dělníků řadou po sobě následujících výrobních fází, až nakonec výrobek dostane svou konečnou formu. Pozorujeme-li naproti tomu dílnu jako jeden souhrnný mechanismus, vidíme, že tu surovina je současně ve všech svých výrobních fázích. Souhrnný dělník, skládající se z dílčích dělníků, táhne částí svých četných rukou, vyzbrojených nástroji, drát, zatím co současně jinýma rukama a nástroji jej vyrovnává, jinýma jej řeže, zaostřuje atd. Procesy následující po sobě v čase se přeměňují v procesy probíhající vedle sebe v prostoru. Tak se za danou dobu získává více hotového zboží. [36] Tato současnost vyplývá sice ze všeobecné kooperativní formy celkového procesu, ale přesto manufaktura nejen nachází podmínky kooperace hotové, nýbrž částečně si je teprve sama vytváří tím, že rozkládá řemeslnou činnost na její součásti. Na druhé straně dosahuje této společenské organisace pracovního procesu jen tím, že přikovává téhož dělníka k témuž detailu.

Protože dílčí výrobek každého dílčího dělníka je zároveň jen určitým vývojovým stupněm téhož výrobku, dodává jeden dělník druhému nebo jedna skupina dělníků jiné skupině jejich surovinu. Výsledek práce jednoho tvoří výchozí bod pro práci druhého. Jeden dělník tu tedy bezprostředně zaměstnává druhého. Pracovní doba, nutná k dosažení zamýšleného užitečného efektu v každém dílčím procesu, je stanovena zkušeností, a celkový mechanismus manufaktury spočívá na předpokladu, že se za danou pracovní dobu dosáhne daného výsledku. Jen za této podmínky mohou různé, vzájemně se doplňující pracovní procesy probíhat nepřetržitě, současně a vedle sebe v prostoru. Je jasné, že tato bezprostřední vzájemná závislost prací, a tedy i dělníků, nutí každého z nich používat ke své funkci jen nutné pracovní doby, a že se tak vytváří docela jiná nepřetržitost, stejnotvárnost, pravidelnost, pořádek [37] a zejména také intensita práce, než jaké jsou v samostatném řemesle anebo i při jednoduché kooperaci. Zákon, podle něhož se na výrobu výrobku musí vynaložit jen společensky nutná pracovní doba, projevuje se za zbožní výroby vůbec jen jako vnější donucení konkurence, protože, povrchně vyjádřeno, každý jednotlivý výrobce musí prodávat své zboží za tržní cenu. Naproti tomu v manufaktuře se zhotovení daného množství výrobku za danou pracovní dobu stává technickým zákonem výrobního procesu samého. [38]

Avšak různé operace vyžadují nestejnou dobu a dodávají proto za stejné časové úseky různá množství dílčích výrobků. Má-li tedy každý dělník provádět den co den stále jen tutéž operaci, je pro různé operace nutný různý počet dělníků, na př. 4 lijci a 2 ulamovači na jednoho hoblíře v manufaktuře písmen, kde lijec odlije za hodinu 2000 písmen, ulamovač ulomí 4000 cípků a hoblíř 8000 písmen orovná. Zde se princip kooperace vrací ke své nejjednodušší formě — k současnému zaměstnání mnoha lidí, kteří dělají práci stejného druhu — nyní však tento princip vyjadřuje organický poměr. Manufakturní dělba práce tedy nejen zjednodušuje a rozmnožuje kvalitativně různé orgány společenského souhrnného dělníka, nýbrž vytváří také stálé matematické poměry mezi kvantitativním rozsahem těchto orgánů, tj. mezi relativním počtem dělníků čili relativní velikostí skupin dělníků v každé z těchto speciálních funkcí. S kvalitativním rozčleněním společenského pracovního procesu rozvíjí i jeho kvantitativní normy a proporce.

Je-li pro určitý rozsah výroby zkušeností stanoven nejvhodnější číselný poměr mezi různými skupinami dílčích dělníků, lze rozšířit rozsah výroby jen tak, že se přibere násobek počtu dělníků každé jednotlivé skupiny. [39] K tomu přistupuje ještě to, že totéž individuum může vykonávat určité práce stejně snadno jak ve velkém, tak v malém měřítku; je to na př. práce vrchního dozoru, přeprava dílčích výrobků z jedné výrobní fáze do druhé atd. Osamostatnění těchto prací v samostatné funkce, konané speciálními dělníky, je proto výhodné teprve při zvětšení počtu dělníků zaměstnaných ve výrobě, ale toto zvětšení musí současně postihnout všechny skupiny ve stejné proporci.

Každá jednotlivá skupina, určitý počet dělníků, kteří vykonávají tutéž dílčí funkci, se skládá ze stejnorodých prvků a tvoří zvláštní orgán celkového mechanismu. V některých manufakturách je však každá jednotlivá skupina již rozčleněným pracovním tělesem, zatím co celkový mechanismus se tvoří opakováním nebo násobením těchto elementárních produktivních organismů. Vezměme na př. manufakturu lahví. Rozpadá se na tři podstatně rozličné fáze. Předně na přípravnou fázi, jíž je úprava sklářského kmene, směsi písku, vápna atd., a tavení tohoto kmene v tekutou sklovinu. [40] V této první fázi, stejně jako v konečné fázi — při odnášení lahví z chladicích pecí, při třídění, balení atd. — jsou zaměstnáni různí dílčí dělníci. Mezi oběma těmito fázemi je vlastní výroba lahví, tj. zpracování tekuté skloviny v láhve. U téhož pracovního otvoru sklářské pece pracuje skupina, která se v Anglii nazývá „hole“ a je složena z dělníků zvaných „bottle maker“ [lahvař] nebo „finisher“ [dělník dokončující výrobek], „blower“ [foukač], „gatherer“ [odnašeč], „putter up“ [odebírač] nebo „whetter of“ [očišťovač] a „taker in“ [učedník]. Těchto pět dílčích dělníků tvoří pět zvláštních orgánů jediného pracovního tělesa, které může fungovat jen jako celek, tedy jen jako bezprostřední kooperace pěti lidí. Chybí-li jeden z jeho pěti článků, je celé těleso ochromeno. Táž sklářská pec má však několik otvorů — v Anglii na př. 4 až 6 — u každého z nich je žáruvzdorná pánev s tekutým sklem, a u každé pracuje zvláštní skupina, skládající se z týchž pěti speciálních dělníků. Rozčlenění každé jednotlivé skupiny se tu bezprostředně zakládá na dělbě práce, kdežto spojení mezi různými skupinami stejného složení představuje jednoduchou kooperaci, která má hospodárněji využívat jednoho z výrobních prostředků, zde sklářské pece. Každá taková sklářská pec se svými 4 až 6 skupinami tvoří jakoby samostatnou sklářskou dílnu, a sklářská manufaktura zahrnuje několik takových dílen včetně zařízení a dělníků pro přípravné i konečné fáze výroby.

Konečně se může manufaktura, která sama zčásti vzniká z kombinace různých řemesel, vyvinout opět v kombinaci různých manufaktur. Na př. velké anglické sklářské hutě si stavějí samy své žáruvzdorné pánve, protože na jejich jakosti podstatně závisí zdar nebo nezdar výrobku. Manufaktura jednoho výrobního prostředku se tu spojuje s manufakturou výrobku. Naopak může být manufaktura nějakého výrobku spojena s manufakturami, jimž tento výrobek sám slouží jako surovina anebo s jejichž výrobky se později spojuje. Tak se setkáváme na př. s manufakturou flintového skla, kombinovanou s brusírnou skla a mědilitectvím, kde se provádí zasazování rozličných skleněných výrobků do kovů. Zde tvoří vzájemně spojené různé manufaktury více nebo méně prostorově odloučená oddělení jedné celkové manufaktury a zároveň navzájem nezávislé výrobní procesy — každý s vlastní dělbou práce. Přes některé výhody, které skýtá kombinovaná manufaktura, nevytváří na vlastním základě skutečnou technickou jednotu. Tato jednota vzniká teprve při přeměně manufaktury ve strojní výrobu.

Manufakturní období, které brzy vyslovuje jako svůj vědomý princip snížení pracovní doby nutné k výrobě zboží, [41] rozvíjí sporadické užívání strojů, zejména při určitých elementárních přípravných procesech, k nimž je zapotřebí velkého počtu lidí a velkého vynaložení síly. Tak se na př. v papírnické manufaktuře brzy začalo používat k mletí hadrů zvláštních mlýnů a v hutnictví k drcení rudy tak zvaných tlukadel. [42] Stroj v jeho nejelementárnější formě nám odkázalo římské císařství ve vodním mlýnu. [43] Období řemesel nám také zanechalo veliké vynálezy: kompas, střelný prach, knihtisk a automatické hodiny. Vcelku však hraje stroj dál onu vedlejší úlohu, kterou mu přisuzuje Adam Smith vedle dělby práce. [44] Velký význam mělo sporadické používání strojů v XVII. století, protože poskytlo velkým matematikům oné doby praktické opěrné body a podněty k vytvoření moderní mechaniky.

Specifickým mechanismem manufakturního období zůstává sám souhrnný dělník, skládající se z mnoha dílčích dělníků. Různé operace, které střídavě provádí výrobce zboží a které v jeho pracovním procesu splývají v jeden celek, vyžadují od něho napínání různých schopností. Jednou musí vyvíjet více síly, po druhé více zručnosti, po třetí více pozornosti atd., ale totéž individuum nemá všechny tyto vlastnosti ve stejné míře. Po rozdělení, osamostatnění a isolování různých operací se dělníci dělí, třídí a seskupují podle schopností, které u nich převládají. Jestliže tedy přirozené zvláštnosti dělníků tvoří půdu, do níž zapouští své kořeny dělba práce, rozvíjí naproti tomu manufaktura, jakmile je zavedena, pracovní síly, které se samou svou povahou hodí jen k jednostranným specifickým funkcím. Souhrnný dělník má nyní všechny produktivní schopnosti výrobce ve stejném stupni virtuosity a zároveň je vynakládá co nejhospodárněji, neboť každého svého orgánu, individualisovaného ve zvláštním dělníkovi nebo ve zvláštní skupině dělníků, užívá výhradně k plnění své specifické funkce. [45] Jednostrannost, ba dokonce přímé nedostatky dílčího dělníka se stávají jeho dokonalostí, jakmile se stává orgánem souhrnného dělníka. [46] Navyknutí na jednostrannou funkci jej mění v orgán, působící s instinktivní jistotou, kdežto souvislost celkového mechanismu ho nutí působit s pravidelností jednotlivé části stroje. [47]

Protože různé funkce souhrnného dělníka jsou jednodušší nebo složitější, hrubší nebo jemnější, vyžadují jeho orgány, individuální pracovní síly, velmi různý stupeň vyškolení, a proto mají velmi různou hodnotu. Manufaktura tak vytváří hierarchii pracovních sil, které odpovídá stupnice mezd. Jestliže se na jedné straně individuální dělník přizpůsobuje jednostranné funkci, k níž je pak po celý život upoután, přizpůsobují se na druhé straně různé pracovní operace stejnou měrou této hierarchii přirozených a získaných schopností. [48] Avšak každý výrobní proces vyžaduje určité jednoduché pohyby, které dokáže každý člověk. I tyto pohyby nyní přetrhávají své volné pouto s obsažnějšími momenty produktivní činnosti a kostnatějí ve zvláštní výhradní funkce.

Manufaktura vytváří proto v každém řemesle, které zachvacuje, kategorii tak zvaných nevyučených dělníků, které přísně vylučovala řemeslná organisace výroby. Rozvíjejíc až k virtuositě jednostrannou specialitu na úkor pracovní schopnosti vůbec, dělá zvláštní specialitu i z nedostatku jakéhokoli rozvoje. K hierarchickému odstupňování přistupuje jednoduché dělení dělníků na vyučené a nevyučené. U nevyučených úplně odpadají náklady na vyučení, u vyučených jsou nižší než u řemeslníků, protože jejich funkce se zjednodušily. V obou případech klesá hodnota pracovní síly. [49] Výjimku nacházíme tam, kde rozklad pracovního procesu vytváří nové souhrnné funkce, které se v řemeslné výrobě buď vůbec nevyskytovaly, anebo jen v omezené míře. Relativní znehodnocení pracovní síly, které je výsledkem odstranění nebo snížení nákladů na vyučení, znamená přímo vyšší zhodnocení kapitálu, neboť vše, co zkracuje dobu nutnou k reprodukci pracovní síly, rozšiřuje oblast nadpráce.

4. DĚLBA PRÁCE UVNITŘ MANUFAKTURY A DĚLBA
PRÁCE UVNITŘ SPOLEČNOSTI

Prozkoumali jsme nejprve původ manufaktury, pak její jednoduché prvky — dílčího dělníka a jeho nástroj — konečně její celkový mechanismus. Nyní se stručně dotkneme poměru mezi manufakturní dělbou práce a společenskou dělbou práce, která tvoří všeobecný základ veškeré zbožní výroby.

Máme-li na zřeteli jen práci samu, můžeme označit rozdělení společenské výroby na její velké druhy, jako je zemědělství, průmysl atd., za obecnou dělbu práce, třídění těchto druhů výroby na obory a podobory za zvláštní dělbu práce a dělbu práce uvnitř dílny za jednotlivou dělbu práce. [50]

Dělba práce uvnitř společnosti a jí odpovídající omezení individuí na sféru určitého povolání, se vyvíjí — stejně jako dělba práce uvnitř manufaktury — ze dvou protikladných výchozích bodů. V rodině[50a] — a za dalšího vývoje v rodu — vzniká samorostlá dělba práce z rozdílů pohlaví a věku, tedy na čistě fysiologickém základě, a rozšiřuje svou sféru s rozšiřováním společenského života, s růstem obyvatelstva a zejména se vznikem konfliktů mezi různými rody a podmaňováním jednoho rodu druhým. Na druhé straně, jak jsem se již zmínil, vzniká výměna výrobků v bodech, kde přicházejí do styku různé rodiny, rody, občiny, neboť v počátcích lidské kultury nevystupují proti sobě jako samostatné jednotky jednotlivá individua, nýbrž rodiny, rody atd. Různé občiny nacházejí v okolní přírodě různé výrobní prostředky a různé životní prostředky. Jejich způsob výroby, způsob života a výrobky se proto liší. Právě tato přirozeně vzniklá rozdílnost vyvolává při styku občin vzájemnou výměnu výrobků, tedy pozvolnou přeměnu těchto výrobků ve zboží. Výměna nevytváří rozdíl mezi výrobními sférami, nýbrž vytváří vztah mezi již rozdílnými sférami a přeměňuje je tak ve více nebo méně na sobě závislá odvětví celkové společenské výroby. Zde vzniká společenská dělba práce výměnou mezi původně různými, ale navzájem na sobě nezávislými výrobními sférami. Tam, kde je výchozím bodem fysiologická dělba práce, zvláštní orgány bezprostředně spjatého celku se od sebe odlučují, rozkládají se — hlavním podnětem k tomuto rozkladu je směna zboží s cizími občinami — a osamostatňují se, zachovávajíce mezi sebou jen souvislost, která se ustaluje mezi jednotlivými pracemi výměnou jejich výrobků jakožto zboží. Jednou je to ztráta samostatnosti toho, co bylo dříve samostatné, po druhé osamostatnění toho, co bylo dříve nesamostatné.

Základem veškeré vyvinuté dělby práce, uskutečňující se směnou zboží, je odluka města od venkova. [51] Můžeme říci, že celé ekonomické dějiny společnosti jsou shrnuty v pohybu tohoto protikladu, kterým se tu však nebudeme blíže zabývat.

Materiálním předpokladem dělby práce uvnitř manufaktury je, jak jsme viděli, určitý počet současně zaměstnaných dělníků; při dělbě práce uvnitř společnosti hraje tutéž úlohu množství obyvatelstva a jeho hustota, které tu nastupují na místo shluknutí lidí v téže dílně. [52] Ale tato hustota obyvatelstva je cosi relativního. Země poměrně řídce zalidněná, avšak s vyvinutými dopravními prostředky, má hustší obyvatelstvo než více zalidněná země s nevyvinutými dopravními prostředky; v tomto smyslu jsou na př. severní státy americké Unie hustěji zalidněny než Indie. [53]

Protože zbožní výroba a zbožní oběh jsou všeobecným předpokladem kapitalistického výrobního způsobu, vyžaduje manufakturní dělba práce již do určitého stupně vyzrálou dělbu práce uvnitř společnosti. Naopak manufakturní dělba práce opět působí na tuto společenskou dělbu práce, rozvíjí ji a dále rozčleňuje. S diferenciací pracovních nástrojů se stále více diferencují i výrobní odvětví, která tyto nástroje vyrábějí. [54] Zachvátí-li výroba manufakturního typu nějaké průmyslové odvětví, které dosud souviselo s jinými jako hlavní nebo vedlejší odvětví a bylo provozováno týmiž výrobci, nastane tu ihned oddělení a vzájemné osamostatnění. Zachvátí-li manufaktura jednotlivý stupeň výroby nějakého zboží, stávají se různé stupně jeho výroby různými samostatnými výrobními obory. Zmínili jsme se již, že tam, kde je hotový výrobek jen mechanickým spojením dílčích výrobků, mohou se dílčí práce opět osamostatnit jako jednotlivá řemesla. Aby byla dělba práce uvnitř manufaktury provedena úplněji, štěpí se jedno výrobní odvětví — podle různých surovin nebo různých forem, které může táž surovina dostávat — na různé a přitom někde úplně nové manufaktury. Tak se již v první polovině XVIII. století jen ve Francii tkalo přes 100 různých druhů hedvábných látek a v Avignonu existoval na př. zákon, že „každý učeň se smí věnovat vždy jen jednomu druhu výroby a nesmí se učit najednou způsobům zhotovování několika výrobků“. Územní dělba práce, která váže určitá výrobní odvětví na určité kraje v zemi, dostává nový podnět manufakturní výrobou, která využívá všech zvláštností. [55] Bohatý materiál k dělbě práce uvnitř společnosti poskytuje v manufakturním období rozšiřování světového trhu a koloniální systém, což obojí náleží do okruhu všeobecných podmínek existence společenské dělby práce. Není tu na místě, abychom zkoumali, jak dělba práce zachvacuje vedle ekonomické sféry i všechny ostatní sféry společnosti a všude klade základy k onomu úzkému odbornictví a specialisaci, k oné jednostrannosti člověka, které pohnuly již A. Fergusona, učitele A. Smitha, ke zvolání: „Jsme národ helotů a není svobodných lidí mezi námi!“ [56]

Avšak přes četné analogie a souvislosti mezi dělbou práce uvnitř společnosti a dělbou práce uvnitř dílny se oba tyto typy od sebe liší nejen stupněm, nýbrž i podstatou. Nejnápadněji vyniká tato analogie nesporně tam, kde různá výrobní odvětví spojuje vnitřní souvislost. Na př. dobytkář produkuje surové kůže, koželuh je proměňuje ve vydělané kůže, obuvník vydělané kůže v boty. Každý tu vyrábí jen další výrobek a hotový předmět je kombinovaný výrobek těchto jednotlivých prací. K tomu přistupují ještě rozmanitá pracovní odvětví, která dodávají dobytkáři, koželuhovi a obuvníkovi jejich výrobní prostředky. Někdo si může představovat, podobně jako A. Smith, že tato společenská dělba práce se liší od manufakturní dělby jen subjektivně, jen pro pozorovatele, který v manufaktuře přehlédne jedním pohledem rozmanité dílčí práce, prostorově spojené, kdežto ve společenské výrobě zatemňuje tuto souvislost roztroušení jejích jednotlivých odvětví na velkých prostorách a velký počet osob zaměstnaných v každém odvětví. [57] Co však tvoří souvislost mezi nezávislými pracemi dobytkáře, koželuha a obuvníka? To, že jejich výrobky existují jako zboží. Co naproti tomu charakterisuje manufakturní dělbu práce? To, že tu dílčí dělník nevyrábí zboží. [58] Teprve společný výrobek mnoha dílčích dělníků se mění ve zboží. [58a] Dělba práce uvnitř společnosti je zprostředkovávána koupí a prodejem výrobků různých pracovních odvětví, souvislost mezi dílčími pracemi uvnitř manufaktury prodejem různých pracovních sil témuž kapitalistovi, který jich užívá jako kombinované pracovní síly. Manufakturní dělba práce předpokládá koncentraci výrobních prostředků v rukou jednoho kapitalisty, společenská dělba práce předpokládá roztříštění výrobních prostředků mezi četné, navzájem nezávislé výrobce zboží. V manufaktuře železný zákon přesně stanovených číselných poměrů čili proporcionality rozděluje dělnické masy mezi určité funkce; naproti tomu rozdělování výrobců zboží a jejich výrobních prostředků mezi různá odvětví společenské práce určuje rozmarná hra náhody a libovůle. Různé výrobní sféry se sice ustavičně snaží získat rovnováhu, protože na jedné straně každý výrobce zboží musí vyrobit užitnou hodnotu, tj. uspokojovat určitou společenskou potřebu — při čemž rozsah těchto potřeb je kvantitativně různý a různé potřeby jsou vzájemně vnitřně spojeny v jednu přirozenou soustavu — na druhé straně zákon hodnoty zboží určuje, jakou část pracovní doby, kterou má společnost k disposici, může vynaložit na výrobu toho kterého druhu zboží. Ale tato stálá tendence různých výrobních sfér k získání rovnováhy je jen reakce proti ustavičnému porušování této rovnováhy. Pravidlo, které se uplatňuje při dělbě práce uvnitř dílny a priori [předem] a plánovitě, působí při dělbě práce uvnitř společnosti jen a posteriori [dodatečně] jako vnitřní, slepá přírodní nutnost, která překonává chaotickou libovůli výrobců zboží a kterou lze pozorovat jen na barometrických výkyvech tržních cen. Manufakturní dělba práce předpokládá bezpodmínečnou autoritu kapitalisty nad dělníky, kteří tvoří pouhé články celkového mechanismu, jenž mu patří; společenská dělba práce staví proti sobě nezávislé výrobce zboží, kteří neuznávají jinou autoritu než autoritu konkurence, než nátlak, který je výsledkem boje jejich vzájemných zájmů, tak jako v říši zvířat bellum omnium contra omnes [válka všech proti všem] je více méně podmínkou existence všech druhů. Proto totéž buržoasní vědomí, které oslavuje manufakturní dělbu práce, doživotní připoutání dělníka k nějaké jedné operaci a bezpodmínečné podřízení dílčího dělníka moci kapitálu jako organisaci práce, která zvyšuje její produktivní síly, totéž buržoasní vědomí stejně horlivě hanobí každou vědomou společenskou kontrolu a regulování společenského výrobního procesu jako zasahování do nezadatelných vlastnických práv, do svobody a samozvané „geniality“ individuálního kapitalisty. Je velmi charakteristické, že nadšení obhájci továrního systému nenacházejí proti všeobecné organisaci společenské práce žádnou pádnější námitku, než že by proměnila celou společnost v továrnu.

Jestliže se anarchie společenské dělby práce a despocie manufakturní dělby práce ve společnosti s kapitalistickým výrobním způsobem vzájemně podmiňují, dřívější formy společnosti, v nichž se oddělování řemesel vyvíjí samo od sebe, potom krystalisuje a konečně se upevňuje jako zákon, poskytují naproti tomu na jedné straně obraz plánovité a autoritativní organisace společenské práce, kdežto na druhé straně úplně vylučují dělbu práce uvnitř dílny, anebo ji rozvíjejí jen v trpasličím měřítku anebo jen sporadicky a náhodně. [59]

Na příklad prvobytné malé indické občiny, které zčásti dosud existují, jsou založeny na pospolné držbě půdy, na bezprostředním spojování zemědělství a řemesla a na ustálené dělbě práce, která při zakládání každé nové občiny poskytuje hotový plán a schema výroby. Každá taková občina tvoří soběstačný výrobní celek, jehož výrobní obvod zahrnuje sto až několik tisíc akrů. Hlavní masa výrobků se vyrábí pro bezprostřední vlastní spotřebu obce, nikoli jako zboží, a výroba sama je proto nezávislá na oné dělbě práce v celé indické společnosti, která je zprostředkována směnou zboží. Jen přebytek výrobků se mění ve zboží, a to ze značné části teprve v rukou státu, jemuž od nepaměti plyne určité množství výrobků jako naturální renta. V různých částech Indie se vyskytují různé formy občin. V občinách nejjednoduššího typu se půda obdělává společně a výrobky se rozdělují mezi jednotlivé členy, zatím co každá rodina se samostatně zaměstnává předením, tkaním atd. jako vedlejší domácí výrobou. Vedle této masy, zaměstnané prací stejného druhu, nacházíme tu „hlavu“ obce, soudce, policii a výběrčího daní v jedné osobě; účetního, který vede účty o zemědělských pracích a katastruje a registruje všechno, co sem patří; třetího úředníka, který pronásleduje zločince, chrání cizí pocestné a doprovází je od vesnice k vesnici; hraničáře, který střeží hranice obce proti sousedním obcím; dozorce nad vodojemy, který přiděluje vodu ze společných nádrží na zavlažování polí; bramína, který plní bohoslužebné funkce; učitele, který učí děti z obce v písku psát a číst; bramína časopravce, který jako astrolog stanoví dobu setí, žní a vůbec příznivou a nepříznivou dobu pro různé zemědělské práce; kováře a tesaře, kteří zhotovují a opravují všechno zemědělské nářadí; hrnčíře, který dělá nádobí pro celou vesnici; lazebníka; pradláka, který pere oděvy; stříbrníka, tu a tam básníka, který v některých obcích nahrazuje stříbrníka, v jiných učitele. Tento tucet osob je vydržován na účet celé obce. Vzroste-li obyvatelstvo, založí se na neobdělané půdě nová obec po vzoru staré. Mechanismus obce vykazuje plánovitou dělbu práce, ale manufakturní dělba práce je tu nemyslitelná, protože trh pro kováře, tesaře atd. se nemění a nanejvýš se podle toho, jak veliké jsou vesnice, vyskytují místo jednoho kováře, hrnčíře atd. dva nebo tři. [60] Zákon, který reguluje dělbu práce v obci, působí tu s neochvějnou mocí přírodního zákona: každý jednotlivý řemeslník, jako kovář atd., provádí všechny úkony patřící k jeho oboru přesně stanoveným tradičním způsobem, ale naprosto samostatně a neuznávaje nad sebou žádnou autoritu ve své dílně. Jednoduchost výrobního mechanismu těchto soběstačných občin, které se neustále reprodukují v téže formě, a jestliže jsou náhodou zničeny, vznikají znovu na témže místě, s týmž jménem[61], objasňuje nám tajemství neměnnosti asijských společností, která tak nápadně kontrastuje s ustavičným zanikáním a znovuvytvářením asijských států a s rychlým střídáním jejich dynastií. Struktura základních ekonomických prvků této společnosti zůstává nedotčena bouřemi zuřícími v oblačné sféře politiky.

Cechovní zákony, jak jsme se již zmínili, tím že přísně omezovaly počet tovaryšů, které směl zaměstnávat jeden cechovní mistr, plánovitě zabraňovaly přeměně cechovních mistrů v kapitalisty. Právě tak směl mistr zaměstnávat tovaryše výhradně jen v tom řemesle, v němž byl sám mistrem. Cech se žárlivě chránil před jakýmikoli zásahy kupeckého kapitálu — této jediné svobodné formy kapitálu, která vystupovala proti cechům. Kupec mohl kupovat všechna zboží, jen ne práci jakožto zboží. Byl trpěn jen jako překupník výrobků řemesla. Vyvolaly-li vnější okolnosti další dělbu práce, rozštěpily se existující cechy na podobory nebo se zakládaly nové cechy vedle starých, ale různá řemesla se nikdy nespojovala v téže dílně. Ačkoli cechovní organisace se svým oddělováním, isolováním a rozvíjením řemesel byla materiálním předpokladem manufakturního období, vylučovala cechovní organisace sama možnost manufakturní dělby práce. Vcelku srůstal dělník se svými výrobními prostředky tak jako hlemýžď se svou ulitou, a tak chyběl první základ manufaktury: osamostatnění výrobních prostředků jakožto kapitálu stojícího proti dělníkovi.

Zatím co dělba práce v celé společnosti — ať už se uskutečňuje prostřednictvím směny zboží nebo nezávisle na ní — se vyskytuje v nejrozmanitějších společensko-ekonomických formacích, je manufakturní dělba práce zcela specifickým výtvorem kapitalistického výrobního způsobu.

5. KAPITALISTICKÝ CHARAKTER MANUFAKTURY

Soustředění většího počtu dělníků pod velením téhož kapitálu tvoří přirozené východisko jak kooperace vůbec, tak i manufaktury. Naproti tornu manufakturní dělba práce vyžaduje vzrůst počtu používaných dělníků jako technickou nezbytnost. Minimum dělníků, které musí jednotlivý kapitalista používat, je mu nyní předpisováno existující dělbou práce. Na druhé straně jsou výhody další dělby práce spojeny s dalším zvětšením počtu dělníků, které lze uskutečnit jen tak, že se naráz zvětší všechny výrobní skupiny v témže poměru. Avšak s variabilní součástí kapitálu musí vzrůstat i jeho konstantní součást, nejen rozměry společných výrobních podmínek — staveb, pecí atd. — ale zejména množství surovin, které při tom roste daleko rychleji než počet dělníků. Masa surovin, spotřebovaných za danou dobu daným množstvím dělníků, vzrůstá úměrně se vzrůstem produktivní síly práce v důsledku její dělby. Vzrůst minimální sumy kapitálu nutného pro jednotlivého kapitalistu čili vzrůstající přeměna společenských životních prostředků a výrobních prostředků v kapitál je tedy zákon, který vyplývá ze samého technického charakteru manufaktury. [62]

V manufaktuře, stejně jako v jednoduché kooperaci, je fungující pracovní těleso formou existence kapitálu. Společenský výrobní mechanismus, složený z mnoha individuálních dílčích dělníků, patří kapitalistovi. Produktivní síla, která vzniká z kombinace různých prací, se tudíž jeví jako produktivní síla kapitálu. Manufaktura ve vlastním smyslu slova nejen podrobuje dříve samostatného dělníka velení a disciplině kapitálu, nýbrž vytváří mimo to ještě hierarchické odstupňování mezi dělníky samými. Zatím co jednoduchá kooperace ponechává způsob práce jednotlivců celkem beze změny, manufaktura jej odzdola až nahoru revolucionuje, a podrobujíc si úplně individuální pracovní sílu, zachvacuje ji u samého kořene. Mrzačí dělníka a znetvořuje ho tím, že v něm uměle pěstuje jedinou jednostrannou zručnost potlačováním celého světa produktivních sklonů a vloh. Tak jako ve státech La Platy zabíjejí zvíře jen proto, aby získali jeho kůži nebo lůj. Nejenže se jednotlivé dílčí práce dělí mezi různá individua, nýbrž i individuum samo se dělí, mění se v automatický nástroj nějaké dílčí práce, [63] a tak se uskutečňuje nejapná bajka Menenia Agrippy, která líčí člověka jako část jeho vlastního těla. [64] Jestliže dělník původně prodává svou pracovní sílu kapitálu proto, že nemá materiální prostředky k výrobě zboží, pak nyní nemůže být jeho individuální pracovní síly samé využito, není-li prodána kapitálu. Je schopna fungovat již jen v souvislosti s jinými a tato souvislost se uskutečňuje teprve po prodeji, v dílně kapitalisty. Manufakturní dělník, zbaven možnosti dělat něco samostatně podle svých přirozených vloh, vyvíjí produktivní činnost již jen jako příslušenství kapitalistovy dílny. [65] Jako měl vyvolený národ napsáno na čele, že je vlastnictvím Jehovovým, tak vtiskuje dělba práce manufakturnímu dělníkovi pečeť vlastnictví kapitálu.

Znalosti, důvtip a vůle, které projevuje, i když v nepatrné míře, samostatný rolník nebo řemeslník — tak jako divoch provozuje rozmanité prvky všeho válečného umění jako osobní lest — se nyní vyžadují jen od dílny jako celku. Duchovní potence výroby se rozvíjejí po jedné stránce, protože po mnoha jiných stránkách úplně zanikají. Co dílčí dělníci ztrácejí, to se proti nim soustřeďuje v kapitálu. [66] Výsledkem manufakturní dělby práce je to, že se duchovní potence materiálního výrobního procesu stavějí proti dělníkům jako cizí vlastnictví a síla, která je porobuje. Tento proces odluky začíná v jednoduché kooperaci, kde kapitalista zastupuje vůči jednotlivému dělníkovi jednotu a vůli společenského pracovního tělesa. Vyvíjí se dále v manufaktuře, která dělníka znetvořuje, tím že ho přeměňuje v dílčího dělníka. Vrcholí ve velkém průmyslu, který odděluje vědu jako samostatnou výrobní potenci od práce a nutí ji sloužit kapitálu. [67]

V manufaktuře je obohacování souhrnného dělníka, tedy i kapitálu, o společenské produktivní síly podmíněno ochuzováním dělníka o individuální produktivní síly. „Nevědomost je matkou průmyslu, stejně jako pověry. Uvažování a představivost podléhají omylům; ale zvyk provádět určitý pohyb nohou nebo rukou nezávisí ani na uvažování, ani na představivosti. Proto manufaktury nejlépe prospívají tam, kde je co nejvíce potlačen duchovní život, takže dílnu lze považovat za stroj, jehož částmi jsou lidé.“ [68] A opravdu, některé manufaktury používaly v polovině XVIII. století k určitým jednoduchým operacím, které však byly tajemstvím továrny, s oblibou poloviční idioty. [69]

„Duševní schopnosti a vývoj velké většiny lidí,“ praví A. Smith, „se nutně vytvářejí v závislosti na jejich obvyklém zaměstnání. Člověk, který stráví celý život prováděním několika jednoduchých operací... nemá příležitost ani potřebu bystřit si rozum, své duševní schopnosti nebo cvičit svou obrazotvornost… stává se tak tupým a nevědomým, jak je to jen možné u lidského tvora.“ Vylíčiv tupost dílčího dělníka, Smith pokračuje: „Jednotvárnost jeho nehybného života podrývá ovšem i jeho duševní odvahu...Oslabuje dokonce i činnost jeho těla a činí ho nezpůsobilým napínat po delší dobu síly při nějakém jiném zaměstnání než při tom, v němž je vycvičen. Zdá se tak, že získal obratnost a dovednost ve svém speciálním povolání na úkor svých duševních, sociálních i vojenských kvalit. Ale v každé vyspělé civilisované společnosti je to právě stav, do něhož nutně musí upadnout pracující chudák (the labouring poor), tj. hlavní masa lidu.“ [70] Aby se zabránilo úplnému zakrnění lidových mas, které je výsledkem dělby práce, doporučuje A. Smith lidové vyučování organisované státem, ovšem jen v opatrných, homeopathických dávkách. Proti tomu důsledně polemisuje jeho francouzský překladatel a komentátor G. Garnier, z něhož se za prvního francouzského císařství samozřejmě vyklubal senátor. Lidové vyučování prý odporuje prvnímu zákonu dělby práce a prý bychom jím „odsoudili celý náš společenský systém k zániku“. „Jako všechny jiné dělby práce,“ praví, „stává se oddělení ruční práce od duševní[71] hlubší a zřetelnější, čím více bohatne společnost (Garnier správně používá tohoto výrazu pro kapitál, pozemkové vlastnictví a jejich stát). Jako každá jiná dělba práce je i tato dělba práce důsledkem minulých pokroků a příčinou budoucích... Smí tedy vláda působit proti této dělbě práce a brzdit ji v jejím přirozeném chodu? Smí použít části státních příjmů na experiment, jehož cílem je pomíchat a zmotat dvě třídy práce, které usilují o oddělení a odloučení ?“ [72]

Určité duševní a tělesné zmrzačení je nevyhnutelné i při dělbě práce uvnitř společnosti jako celku. Protože však manufakturní období dovádí toto společenské rozštěpení různých pracovních odvětví mnohem dále a protože zároveň teprve jeho specificky manufakturní dělba práce zasahuje individuum v samých kořenech jeho života, skýtá také poprvé materiál a podnět k průmyslové patologii. [73]

„Rozkouskovat člověka znamená ho popravit, zaslouží-li rozsudek smrti, úkladně ho zavraždit, nezaslouží-li ho. Rozkouskování práce je vražda páchaná na lidu.“ [74]

Kooperace založená na dělbě práce neboli manufaktura je ve svých počátcích živelný, samorostlý výtvor. Jakmile se však do jisté míry ustálí a dostatečně rozšíří, stává se vědomou, plánovitou a soustavnou formou kapitalistického výrobního způsobu. Dějiny manufaktury ve vlastním slova smyslu ukazují, jak její charakteristická dělba práce nabývá účelných forem z počátku čistě empiricky, jaksi za zády jednajících osob, potom však, podobně jako u cechovního řemesla, se snaží nalezenou formu tradičně udržet a v jednotlivých případech ji upevnit na staletí. Mění-li se tato forma, děje se tak — kromě úplně podřadných změn — vždy jen v důsledku revoluce v pracovních nástrojích. Moderní manufaktura — nemluvím tu o velkoprůmyslu, opírajícím se o používání strojů — nalézá buď své disjecta membra poetae [jednotlivé prvky] už hotové — jako na př. oděvní manufaktura ve velkých městech, kde vzniká — a stačí jen, aby tyto rozptýlené články shromáždila, anebo se princip dělby práce téměř sám vnucuje, tím že se různé operace řemeslné výroby (na př. při vázání knih) přidělí zvláštním dílčím dělníkům. V takových případech úplně stačí ani ne týden zkušenosti, aby se zjistila příslušná proporce mezi počtem rukou, nutných pro vykonávání každé funkce. [75]

Manufakturní dělba práce vytváří rozložením řemeslné činnosti, specialisací pracovních nástrojů, tvořením dílčích dělníků, jejich seskupováním a kombinováním v jeden celkový mechanismus kvalitativní členění a kvantitativní proporcionalitu společenských výrobních procesů, tj. vytváří určitou organisaci společenské práce, a tím zároveň rozvíjí novou, společenskou produktivní sílu práce. Jako specificky kapitalistická forma společenského výrobního procesu — a na daném historickém základě, na kterém vzniká, se nemůže vyvíjet jinak než v kapitalistické formě — je jen zvláštní metodou, jak vyrábět relativní nadhodnotu nebo jak zvyšovat na úkor dělníků sebezhodnocování kapitálu — což se obvykle nazývá společenským bohatstvím, „wealth of nations“ [bohatství národů] atd. Manufakturní dělba práce nejen rozvíjí společenskou produktivní sílu práce pro kapitalistu místo pro dělníka, nýbrž rozvíjí ji přímo mrzačením individuálního dělníka. Vytváří nové podmínky panství kapitálu nad prací. Jestliže proto na jedné straně je historickým pokrokem a nutným momentem v ekonomickém vývoji společnosti, je na druhé straně nástrojem civilisovaného a rafinovaného vykořisťování.

Politická ekonomie, která se stává skutečnou vědou teprve v manufakturním období, pohlíží na společenskou dělbu práce vůbec jen s hlediska manufakturní dělby práce, [76] tj. jako na prostředek, jak s týmž množstvím práce vyrobit více zboží, tedy zboží zlevnit a urychlit akumulaci kapitálu. V přímém protikladu k tomuto zdůrazňování kvantitativní stránky věci a směnné hodnoty všímají si spisovatelé klasického starověku výhradně kvalitativní stránky a užitné hodnoty. [77] Rozdělí-li se společenská výrobní odvětví, zboží se lépe zhotovuje, různé sklony a vlohy lidí si mohou zvolit příslušnou sféru činnosti, [78] neboť bez omezení sféry činnosti se nedá nikde nic významného vykonat. [79] Takže jak výrobek, tak jeho výrobce se zdokonalují dělbou práce. Jestliže se spisovatelé klasického starověku občas zmiňují o vzrůstu masy vyráběných výrobků, pak je při tom zajímá jen větší hojnost užitných hodnot. Ani slůvkem se nezmiňují o směnné hodnotě, o zlevnění zboží. Toto hledisko užitné hodnoty vládne jak u Platona[80], který vidí v dělbě práce základ rozčlenění společnosti na stavy, tak i u Xenofonta[81], který se svým charakteristicky měšťáckým instinktem již přibližuje principu dělby práce uvnitř dílny. Pokud v Platonově Republice vystupuje dělba práce jako státotvorný princip, je jen athénskou idealisací egyptského kastovnictví; Egypt byl vzorem průmyslové země i pro jiné Platonovy vrstevníky, na př. pro Isokrata[82], a tento význam si podržel dokonce i v očích Řeků doby římského císařství. [83]

Ve vlastním manufakturním období, tj. v období, kdy manufaktura je vládnoucí formou kapitalistického výrobního způsobu, naráží plné uskutečnění jejích vlastních tendencí na nejrůznější překážky. Třebaže manufaktura, jak jsme viděli, vytváří vedle hierarchického členění dělníků prosté dělení na vyučené a nevyučené, zůstává počet nevyučených velmi omezen pro převážný význam vyučených dělníků. Ačkoli manufaktura přizpůsobuje jednotlivé operace různým stupňům zralosti, síly a vyspělosti svých živých pracovních orgánů, směřuje tedy k produktivnímu vykořisťování žen a děti, ztroskotává tato tendence vcelku o odpor dospělých dělníků-mužů, jejichž zvykům se příčí. Ačkoli rozklad řemeslné činnosti snižuje náklady na vyučení a tudíž i hodnotu dělníka, zůstává pro obtížnější dílčí práci nutnou delší výuční doba a dělníci ji žárlivě udržují i tam, kde je zbytečná. Vidíme na př., že v Anglii zůstávají laws of apprenticeship [zákony o učednících] se svou sedmiletou učební dobou v plné platnosti až do konce manufakturního období; odstranil je teprve tlak velkého průmyslu. Protože řemeslná dovednost zůstává základem manufaktury a celkový mechanismus v ní fungující nemá objektivní kostru, nezávislou na dělnících, musí kapitál neustále zápasit s porušováním subordinace se strany dělníků. „Slabost lidské povahy,“ volá náš přítel Ure, „je tak velká, že čím je dělník dovednější, tím je svéhlavější a tím je nesnadnější podřídit ho disciplině, tím větší škody tedy působí svými vrtošivými rozmary celkovému mechanismu.“ [84] Po celé manufakturní období se proto ozývají stesky na neukázněnost dělníků. [85] I kdybychom neměli svědectví tehdejších spisovatelů, prosté skutečnosti, že od XVI. století až do epochy velkého průmyslu se kapitálu nepodařilo zmocnit se celé pracovní doby, kterou disponuje manufakturní dělník, že manufaktury mají krátký život a s přistěhovalectvím a vystěhovalectvím dělníků opouštějí jednu zemi a usazují se v druhé — tyto skutečnosti samy mluví za celé knihovny. „Pořádek se musí zjednat tak či onak,“ volá roku 1770 několikrát citovaný autor díla „Essay on Trade and Commerce“. „Pořádek“, volá 66 let nato dr, Andrew Ure, „pořádek“ chyběl v manufaktuře, založené na „scholastickém dogmatu dělby práce“, a „Arkwright vytvořil pořádek“.

Zároveň manufaktura nemohla ani zachvátit společenskou výrobu v celém jejím rozsahu, ani ji nemohla od kořene přetvořit. Tyčila se jako architektonická ozdoba na ekonomické budově, jejímž širokým základem bylo městské řemeslo a venkovský domácký průmysl. Její vlastní úzká technická základna se na určitém stupni vývoje dostala do rozporu s výrobními potřebami, které sama vytvořila.

Jedním z nejdokonalejších výtvorů manufaktury byla dílna na výrobu pracovních nástrojů samých, zejména také již používaných složitých mechanických přístrojů. „Taková dílna,“ praví Ure, „skýtala obraz dělby práce se všemi jejími rozmanitými stupni. Nebozez, dláto, soustruh měly každý svého vlastního dělníka hierarchicky spjatého s druhými tak či onak podle stupně dovednosti.“ Tento produkt manufakturní dělby práce vytvořil opět — stroje. Stroje odstraňují řemeslný typ práce jako základní princip společenské výroby. Tak se jednak odstraňuje technický základ doživotního připoutání dělníka k jedné dílčí funkci. Jednak padají závory, jimiž tento princip ještě omezoval panství kapitálu.

__________________________________

Poznámky:

[26] Abychom uvedli modernější příklad tohoto způsobu tvořeni manufaktury, citujeme toto místo: Spřádání a tkaní hedvábí v Lyonu a Nîmes „má úplně patriarchální ráz; tato průmyslová odvětví zaměstnávají mnoho žen a dětí, ale ani je nevyčerpávají, ani jim neničí zdraví; pracovníci zůstávají ve svých krásných údolích Drômy, Varu, Isèry, Vaucluse, aby tam pěstovali bource morušové a odvíjeli jejich kokony; nikdy to není opravdu tovární provoz. Přihlédneme-li blíže… zásada dělby práce tu má zvláštní ráz. Jsou tu sice navíječky, sukaři, barvíři, šlichtaři a konečně tkalci; ale nejsou spojeni v téže budově a nejsou závislí na témže pánu; všichni pracují samostatně. (A. Blanqui: „Cours d'Economie Industrielle. Recueilli par A. Blaise“. Paříž 1838—1839, str. 79.) Od té doby, co to Blanqui napsal, nastaly změny a část dělníků, kdysi nezávislých, je už spojena v továrnách. {Ke 4. vydání. — A od té doby, co to napsal Marx, zdomácněl v těchto továrnách mechanický tkalcovský stav a rychle vytlačuje ruční stav. Krefeldský hedvábnický průmysl by o tom také mohl vyprávět. — B.E.}

[27] „Čím více je práce ve složité manufaktuře rozdělena mezi různé dílčí pracovníky, tím lépe se provádí, tím větší je její intensita, tím menší je ztráta času a práce.“ („The Advantages of the East-India Trade“. Londýn 1720, str. 71.)

[28] „Lehká práce je ...jen zděděná dovednost.“ (Th. Hodgskin: „Popular Political Economy“. Londýn 1827, str. 48.)

[29] „Uměni… dosáhla v Egyptě také značného stupně dokonalosti. Neboť jedině v této zemi nesmějí řemeslníci vůbec zasahovat do zaměstnání jiných občanských tříd, nýbrž musí provozovat výhradně jen to povolání, které je podle zákona dědičně vyhrazeno jejich rodu... U jiných národů se setkáváme s tím, že řemeslníci rozptylují svou pozornost na příliš různé předměty... Hned zkoušejí obdělávat půdu, hned se pouštějí do obchodů, hned se zabývají dvěma nebo třemi uměními najednou. Ve svobodných státech běhají obvykle na shromáždění lidu... Naproti tomu v Egyptě je přísně trestán každý řemeslník, plete-li se do státních záležitostí nebo provozuje-li více řemesel najednou. Takto mu nemůže nic bránit, aby se soustředil na své povolání... Kromě toho zdědili mnoho pravidel po předcích a horlivě se snaží vynalézt nová zdokonalení.“ (Diodorus Siculus: „Historische Bibliothek“, kn. I, kap. 74, [str. 117, 118].)

[30] „Historical and Descriptive Account of British India etc.“ by Hugh Murray, James Wilson etc. Edinburgh 1832, sv. II, str. 449. Indický tkalcovský stav je vysoký, protože osnova je na něm napjata svisle.

[31] Darwin poznamenává ve svém epochálním díle „O původu druhů“ o přirozených orgánech rostlin a zvířat: „Pokud musí týž orgán vykonávat různé práce, dá se příčina jeho proměnlivosti nalézt snad v tom, že tu přirozený výběr zachovává nebo potlačuje každou malou odchylku formy méně pečlivě, než kdyby týž orgán byl určen pouze k určitému zvláštnímu účelu. Tak nože, které jsou určeny k řezání nejrůznějších věcí, mohou mít celkem více méně stejnou formu, kdežto nástroj, určený pouze k jednomu určitému užívání, musí mít pro každé jiné užívání také jinou formu.“

[32] Ženeva vyrobila roku 1854 80.000 hodinek, což činí méně než pětinu hodinářské výroby v kantonu Neuchâtel. Chaux-de-Fonds, které lze považovat za jedinou hodinářskou manufakturu, vyrábí ročně dvakrát více než Ženeva. Od roku 1850 do roku 1861 vyrobila Ženeva 720.000 hodinek. Viz „Report from Geneva on the Watch Trade“ v „Reports by H. M's Secretaries of Embassy and Legation on the Manufactures, Commerce etc.“, čís. 6, 1863. Ztěžuje-li již sama nezávislost jednotlivých procesů, na které se rozpadá výroba složeného výrobku, přeměnu takových manufaktur ve velkoprůmyslovou strojní výrobu, přistupují u hodinek ještě dvě speciální překážky, totiž drobnost a jemnost jejich součástek a to, že hodinky jako přepychový předmět se vyznačují neobyčejnou rozmanitostí forem. Tak na př. nejlepší londýnské firmy vyrobí za celý rok sotva tucet hodinek, které by byly úplně stejné. Hodinářská továrna Vacheron et Constantin, která s úspěchem užívá strojů, pak vyrábí nanejvýš 3 až 4 druhy hodinek různé velikosti a formy.

[33] Na hodinářské výrobě, na tomto klasickém příkladu heterogenní manufaktury, lze zvlášť dobře studovat zmíněný rozklad řemeslné činnosti a z toho vyplývající diferenciaci a specialisaci pracovních nástrojů, vznikající z rozkladu řemeslné činnosti.

[34] „Bydlí-li lidé tak hustě vedle sebe, musí být práce spojená s dopravou nejmenší.“ („The Advantages of the East-India Trade“, str. 106.)

[35] „Isolování různých výrobních fází, jimiž prochází výrobek v manufaktuře, které je nevyhnutelné při používání ruční práce, neobyčejně zvyšuje výrobní náklady, při čemž ztráta vzniká hlavně tím, že jednotlivé výrobní procesy jsou od sebe velmi vzdáleny.“ („The Industry of Nations“, Londýn 1855, díl II, str. 200.)

[36] „(Dělba práce) vytváří také úsporu času tím, že rozděluje práci na různé operace, které lze všechny provádět současně... Současným prováděním všech různých pracovních procesů, které by jednotlivec musel provádět postupně, je na př. možno vyrobit velké množství jehel za dobu, za kterou by se jinak odřízla a zahrotila jen jedna jehla.“ (Dugald Stewart: „Works“, ed. by sir W. Hamilton, Edinburgh 1855, sv. III, „Lectures etc.“, str. 319.)

[37] „Čím větší je rozmanitost pracovníků v manufaktuře... tím větší je pořádek a pravidelnost každé práce, tím menší je množství vynakládaného času a práce.“ („The Advantages etc.“, str. 68.)

[38] Ostatně manufakturní podniky dosahují tohoto výsledku v mnoha výrobních odvětvích jen nedokonale, protože nejsou s to přesně kontrolovat všeobecné chemické a fysikální podmínky výrobního procesu.

[39] „Jakmile zkušenost — podle zvláštní povahy výrobku té které manufaktury — ukázala, jak nejvýhodněji rozdělit výrobu do dílčích operací, a také, jakého počtu dělníků je ke každé operaci zapotřebí, všechny podniky, které nepoužívají přesného násobku čísel zjištěných zkušeností, budou vyrábět s většími náklady... To je jedna z příčin obrovského rozšiřování průmyslových podniků.“ (Ch. Babbage: „On the Economy of Machinery“. Londýn 1832, kap. XXI, str. 172, 173.)

[40] V Anglii je tavicí pec oddělena od sklářské pece, u níž se sklo zpracovává, v Belgii na př. slouží táž pec oběma procesům.

[41] Vysvítá to mimo jiné z děl W. Pettyho, Johna Bellerse, Andrewa Yarrantona, z „The Advantages of the East-India Trade“ a z děl J. Vanderlinta.

[42] Ještě koncem XVI. století se ve Francii k rozmělňování a promývání rudy užívá moždíře a síta.

[43] Celé dějiny vývoje strojů lze sledovat na dějinách vývoje obilních mlýnů. Továrna se v angličtině stále ještě nazývá mill [mlýn]. V německých technologických spisech z prvních desetiletí XIX. století nacházíme ještě název „Mühle“ [mlýn] nejen pro všechny stroje poháněné přírodními silami, nýbrž i pro všechny manufaktury, v nichž se užívá mechanických přístrojů.

[44] Jak uvidí čtenář z čtvrté knihy tohoto díla, nevyslovil A. Smith ani jednu novou poučku o dělbě práce. Jako shrnujícího ekonoma manufakturního období ho však charakterisuje důraz, který klade na dělbu práce. Proti podřadné úloze, kterou přisuzuje strojům, vystoupil na počátku rozvoje velkého průmyslu polemicky Lauderdale, v pozdějším období Ure. A. Smith zaměňuje také diferenciaci nástrojů, při níž hráli značnou úlohu sami dílčí dělníci, s vynalézáním strojů. Zde se neuplatňují manufakturní dělníci, nýbrž učenci, řemeslníci, ba i rolníci (Brindley) atd.

[45] „Tím, že se v manufaktuře celá práce rozdělí na několik různých operací, z nichž každá vyžaduje různý stupeň obratnosti a síly, může si pán manufaktury opatřit právě ono množství síly a obratnosti, které je nutné pro každou operaci. Kdyby naproti tornu celý proces zhotovování výrobku konal jeden dělník, muselo by totéž individuum mít dosti obratnosti pro nejjemnější operace a dosti síly pro nejnamáhavější operace.“ (Ch. Babbage: „On the Economy etc.“, kap. XIX.)

[46] Na př. jednostranně vyvinuté svaly, zkřivené kosti atd.

[47] Velmi správně odpovídá pan W. Marshall, general manager [vrchní ředitel] jedné sklářské manufaktury, na otázku vyšetřujícího komisaře, jak se udržuje intensita práce u chlapců, kteří tam pracují: „Nemohou vůbec zanedbávat svou práci,“ řekl. „Jakmile začali, musí pracovat dál; jsou jako části téhož stroje.“ („Children's Employment Commission. Fourth Report 1865“, str. 247.)

[48] Dr. Ure vystihuje ve své apotheose velkého průmyslu specifický charakter manufaktury ostřeji než dřívější ekonomové, kteří nebyli tak polemicky zaujatí, ba ostřeji než jeho vrstevníci, na př. Babbage, který ho sice předčí jako matematik a mechanik, avšak na velký průmysl se dívá vlastně jen s manufakturního hlediska. Ure poznamenává: „Přizpůsobení dělníka každé dílčí operaci tvoří podstatu dělby práce.“ Na druhé straně nazývá tuto dělbu „přizpůsobením prací různým individuálním schopnostem“ a charakterisuje nakonec celou manufakturní soustavu jako „soustavu gradací podle stupně dovednosti“, jako „dělbu práce podle různých stupňů dovednosti“ atd. (Ure: „Philosophy of Manufactures“, str. 19—23, porůznu.)

[49] „Každý dělník z povolání... získá-li možnost zdokonalovat se cvikem v jednom směru… se stává levnějším.“ (Ure: „Philosophy etc.“, str. 19.)

[50] „Dělba práce postupuje od odlučování nejrozmanitějších povolání až k dělbě na zvláštní skupiny dělníků, zaměstnaných zhotovováním téhož výrobku, jako je tomu v manufaktuře.“ (Storch: „Cours d'Economie Politique“, pařížské vydání, sv. I. str. 173.) „U národů, které dosáhly určitého stupně civilisace, se setkáváme s třemi druhy dělby práce: první, který nazveme obecným, rozděluje výrobce na zemědělce, průmyslové výrobce a obchodníky — tato tři hlavní odvětví národní výroby; druhý druh, který by bylo možno nazvat zvláštním, je dělbou každého druhu výroby na obory... a konečně třetí druh dělby výroby, který by bylo možno nazvat dělbou pracovní činnosti čili práce ve vlastním slova smyslu, je ona dělba, k níž dochází v jednotlivých řemeslech a povoláních… vyskytuje se ve většině manufaktur a dílen.“ (Skarbek: „Théorie des Richesses“, str. 84, 85.)

[50a] Poznámka ke 3. vydání. — Pozdější velmi důkladná studia o prvobytném stavu lidstva přivedla autora k závěru, že původně se rodina nevyvíjela v rod, nýbrž naopak, že rod byl původní samorostlou formou lidské pospolitosti, založené na pokrevním příbuzenství, takže různé formy rodiny se vyvinuly teprve později ze začínajícího rozkladu rodových svazků. {B. E.}

[51] Sir James Steuart nejlépe osvětlil tento bod. Jak málo je dnes známo jeho dílo, které vyšlo 10 let před „Wealth of Nations“ Adama Smitha, vidíme mimo jiné z toho, že Malthusovi obdivovatelé ani nevědí, že Malthus v prvním vydáni svého spisu o „populaci“ — nemluvě o čistě deklamatorní části — opisuje sice i od páterů Wallace a Townsenda, ale skoro výhradně ze Steuarta.

[52] „Jisté hustoty obyvatelstva je třeba jak k tomu, aby se mohly rozvíjet sociální styky, tak i k tomu, aby se vytvořila taková kombinace sil, při níž vzrůstá produktivita práce.“ (James Mill: „Elements etc.“, str. 50.) „Vzrůstá-li počet dělníků… zvyšuje se produktivní síla společnosti v poměru, který dostaneme násobením tohoto vzrůstu účinkem dělby práce.“ (Th. Hodgskin: „Popular Political Economy“, str. 125, 126.)

[53] Po roce 1861 se pro velkou poptávku po bavlně v některých jinak hustě obydlených obvodech Východní Indie rozšířila výroba bavlny na úkor výroby rýže. Na mnoha místech tak vznikl hlad, protože pro nedostatek dopravních prostředků, tj. pro nedostatek fysického spojeni, nemohl být nedostatek rýže v jednom obvodu nahrazen přísunem z jiných obvodů.

[54] Tak na př. výroba tkalcovských člunků tvořila v Holandsku již v XVII. století zvláštní průmyslové odvětví.

[55] „Což není anglický vlnařský průmysl rozdělen na různé části nebo odvětví, které se usadily na určitých místech, kde se výhradně nebo převážně provádí tato výroba: jemná sukna v Somersetshiru, hrubá v Yorkshiru, dvojitá šíře v Exeteru, hedvábí v Sudbury, krep v Norwichi, polovlněné látky v Kendalu, vlněné pokrývky ve Whitney atd.“ (Berkeley: „The Querist“, 1750, § 520.)

[56] A. Ferguson: „History of Civil Society“, Edinburgh 1767, část IV, odd. II, str. 285.

[57] Ve vlastních manufakturách, praví, dělba práce se zdá větší, protože „dělníci, zaměstnaní v každém jednotlivém pracovním odvětví, mohou tu být často spojeni v téže dílně a pozorovatel je může všechny naráz přehlédnout. Naproti tomu v oněch velkých manufakturách(!), které jsou určeny k tomu, aby uspokojovaly rozsáhlé potřeby početného obyvatelstva, je v každém jednotlivém pracovním odvětví zaměstnán velký počet dělníků, takže není možno spojit je všechny v téže dílně… dělba práce není zdaleka tak nápadná.“ (A. Smith: „Wealth of Nations“, sv. I, kap. 1.) Proslulé místo v téže kapitole, které začíná slovy: „Podívejte se na životní pohodlí, které je údělem prostého řemeslníka nebo nádeníka v civilisované a kvetoucí zemi...“, kde potom dále líčí, kolik různých výrobních odvětví spolupůsobí k uspokojení potřeb prostého dělníka, je skoro doslovně opsáno z poznámek B. de Mandevilla k jeho „Fable of the Bees, or Private Vices, Publick Benefits“. (První vydání bez poznámek 1706, s poznámkami 1714.)

[58] „Není už nic, co bychom mohli nazvat přirozenou odměnou za práci individua. Každý dělník vyrábí jen část celku, a protože každá část nemá sama o sobě žádnou cenu ani užitek, není tu nic, co by si dělník mohl vzít a o čem by mohl říci: to je můj výrobek, to si nechám pro sebe.“ („Labour Defended against the Claims of Capital“, Londýn 1825, str. 25.) Autorem tohoto znamenitého díla je již citovaný Th. Hodgskin.

[58a] Poznámka k 2. vydání. Yankeeové prakticky ilustrovali tento rozdíl mezi společenskou a manufakturní dělbou práce. Jedna z nových daní, které si vymyslili v době občanské války ve Washingtonu, byla 6% nepřímá daň ze „všech průmyslových výrobků“. Otázka: Co je to průmyslový výrobek? Zákonodárce odpovídá: Každá věc je výrobek, „je-li udělána“ (when it is made), a je udělána, je-li hotova k prodeji. Nuže, jeden z mnoha příkladů. Manufaktury v New Yorku a ve Filadelfii „dělaly“ dříve deštníky s veškerým příslušenstvím. Protože však deštník je mixtum compositum [složenina] zcela různorodých součástek, staly se tyto součástky znenáhla předmětem výroby zvláštních průmyslových odvětví, navzájem nezávislých a provozovaných na různých místech. Jejich dílčí výrobky přicházely pak jako samostatné zboží do deštníkářské manufaktury, kde se již jen sestavovaly. Yankeeové pokřtili takové předměty „assembled articles“ [sběrné výrobky] a tento název si opravdu zasloužily jako sběrny daní. Tak „sbíral“ deštník nejprve 6% daň z ceny každé ze svých součástek a nato pak dalších 6% z ceny hotového výrobku.

[59] „Lze... stanovit jako všeobecné pravidlo, že čím méně určuje autorita dělbu práce ve společnosti, tím více se rozvíjí dělba práce v dílně a tím více je podrobena autoritě jednotlivcově. Autorita v dílně a autorita ve společnosti, pokud jde o dělbu práce, jsou tedy nepřímo úměrné.“ (Karl Marx: „Misère de la Philosophie“, Paříž 1847, str. 130, 131 [K. Marx:Bída filosofie atd.“.)

[60] Podplukovník Mark Wilks: „Historical Sketches of the South of India“. Londýn 1810—1817, sv. I, str. 118—120. Dobrý přehled různých forem indických občin najdeme ve spise George Campbella: „Modern India“. Londýn 1852.

[61] V těchto jednoduchých formách… plyne život obyvatel země od nepaměti. Hranice jednotlivých vesnic se měnily jen zřídka; a třebaže vesnice samy byly často poškozeny, ba zpustošeny válkou, hladem a nemocemi, byly obnovovány pod týmž jménem, v těchže hranicích, s týmiž zájmy, dokonce s týmiž rodinami a udržely se po staletí. Obyvatele neznepokojuje rozpad nebo rozdělení státu; dokud je vesnice celá, je jim jedno, pod čí moc se dostala nebo kterému panovníkovi připadla; její vnitřní ekonomický život zůstává nezměněn.“ (Th. Stamford Raffles, bývalý místoguvernér na Jávě: „The History of Java“. Londýn 1817, sv. I, str. 285.)

[62] „Nestačí, aby byl ve společnosti kapitál (bylo třeba říci: životní prostředky a výrobní prostředky) nutný k dalšímu dělení řemesel; kromě toho je nutné, aby se tento kapitál nahromadil v rukou podnikatelů v dostatečně velkých masách, aby mohli vyrábět ve velkém měřítku... Čím více se rozvíjí dělba práce, tím většího kapitálu v nástrojích, surovinách atd. vyžaduje stálé zaměstnávání téhož počtu dělníků.“ (Storch: „Cours d'Economie Politique“, pařížské vydání, sv. I, str. 250, 251.) „Koncentrace výrobních nástrojů a dělba práce jsou od sebe tak neodlučitelné jako v oblasti politiky koncentrace veřejných mocí a dělba soukromých zájmů.“ (Karl Marx: „Misère de la Philosophie“, str. 134 [K. Marx:Bída filosofie atd.“.)

[63] Dugald Stewart nazývá manufakturní dělníky „living automatons… employed in the details of the work“ [živými automaty... používanými k dílčím pracovním operacím]. („Works“, vyd. sirem W. Hamiltonem, Edinburgh 1855, sv. III, „Lectures etc.“, str. 318.)

[64] U korálů tvoří každé jednotlivé individuum fakticky žaludek pro celou skupinu. Přivádí jí však potravu, místo aby ji odvádělo, jako to dělali římští patricijové s plebejci.

[65] „Dělník, který ovládá celé své řemeslo, se může zabývat produktivní činností a uživit se kdekoli; avšak druhý (manufakturní dělník) je pouze příslušenstvím a oddělen od svých druhů nemá ani schopnost pracovat, ani nezbytnou samostatnost a je nucen přijmout podmínky, které si zaměstnavatel zamane mu nabídnout.“ (Storch: „Cours d'Economie Politique“, petrohradské vydání 1815, sv. I, str. 204.)

[66] A. Ferguson: „History of Civil Society“, str. 281: „Jeden možná získal, co druhý ztratil.“

[67] „Muž vědy je oddělen od produktivního dělníka celou propastí a věda, místo aby v rukou dělníka byla prostředkem k zvyšování jeho vlastní produktivní síly, staví se skoro všude proti němu... Znalost se stává nástrojem, schopným oddělit se od práce a postavit se nepřátelsky proti ní.“ (W. Thompson: „An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth“. Londýn 1824, str. 274.)

[68] A. Ferguson: „History of Civil Society“, str. 280

[69] J. D. Tuckett: „A History of the Past and Present State of the Labouring Population“. Londýn 1846, sv. I, str. 149.

[70] A. Smith: „Wealth of Nations“, kn. V, kap. I, odd. II. Jako žák A. Fergusona, který odhalil škodlivé následky dělby práce, měl A. Smith v této věci naprosto jasno. Na začátku svého díla, kde se dělba práce ex professo oslavuje, poukazuje na ni jen mimochodem jako na pramen společenských nerovností. Teprve v 5. knize, věnované státním příjmům, opakuje slova Fergusonova. V „Bídě filosofie“ jsem již řekl vše, co bylo třeba, o historické souvislosti mezi Fergusonem, A. Smithem, Lemonteyem a Sayem v otázce jejich kritiky dělby práce; tam jsem také po prvé vylíčil manufakturní dělbu práce jako specifickou formu kapitalistického výrobního způsobu. (K. Marx: „Misère de la Philosophie“. Paříž 1847, str. 122 a další [K. Marx:Bída filosofie“.)

[71] Ferguson praví již v „History of Civil Society“, str. 281: „I myšleni se stává v tomto věku dělby práce zvláštním povoláním.“

[72] G. Garnier, sv. V jeho překladu (A. Smitha], str. 4—5.

[73] Ramazzini, profesor praktické medicíny v Padově, uveřejnil roku 1713 své dílo: „De morbis artificum“, jež bylo roku 1781 přeloženo do francouzštiny a znovu otištěno roku 1841 v „Encyclopédie des Sciences Médicales. 7éme Discours: Auteurs Classiques“. Období velkého průmyslu samozřejmě jen rozmnožilo jeho katalog dělnických chorob z povolání. Viz mimo jiné „Hygiène physique et morale de l'ouvrier dans les grandes villes en général, et dans la ville de Lyon en particulier. Par le Dr. A. L. Fonteret“, Paříž 1858, a „Die Krankheiten, welche verschiedenen Ständen, Altern und Geschlechtern eigenthümlich sind“. 6 svazků. Ulm 1860. Roku 1854 jmenovala Society of Arts komisi pro vyšetřování průmyslové pathologie. Seznam dokumentů, nashromážděných touto komisí, lze nalézt v katalogu „Twickenham Economic Museum“. Velmi důležité jsou oficiální „Reports on Public Health“. Viz také dr. med. Eduard Reich: „Ueber die Entartung des Menschen“, Erlangen 1868.

[74] „To subdivide a man is to execute him, if he deserves the sentence, to assassinate him, if he does not... the subdivision of labour is the assassination of a people.“ (D. Urquhart: „Familiar Words“. Londýn 1855, str. 119.) Hegel měl velmi kacířské názory na dělbu práce. „Vzdělaným člověkem je třeba rozumět především toho, kdo může dělat všechno, co dělají jiní,“ praví ve své „Filosofii práva“. (Hegel: „Grundlinien der Philosophie des Rechts“, 2. vyd., Berlín 1840, str. 247.)

[75] Naivní víra v geniální vynalézavost, kterou prý a priori prokazuje jednotlivý kapitalista v oblasti dělby práce, se patrně dochovala již jen u německých profesorů, jako na př. u pana Roschera, který kapitalistovi, z jehož jupiterské hlavy vyskočila dělba práce v hotové podobě, věnuje z vděčnosti za to „diverse Arbeitslöhne“ [různé mzdy]. Větší či menší dělba práce závisí na objemnosti měšce, a ne na velikosti genia.

[76] Výrazněji než A. Smith poukazují starší spisovatelé, jako Petty, pak anonymní autor „Advantages of the East-India Trade“ atd., na kapitalistický charakter manufakturní dělby práce.

[77] Výjimku mezi moderními autory tvoří jen někteří spisovatelé XVIII. století, kteří v otázce dělby práce téměř jen opakují výroky starověkých autorů; je to na př. Beccaria a James Harris. Beccaria píše: „Každý ví z vlastní zkušenosti, že používá-li rukou a rozumu ke stále stejnému druhu prací a ke zhotovování týchž výrobků, vyrábí je snadněji, v hojnější míře a lépe... než kdyby každý sám zhotovoval pro sebe nutné věci... Takto se lidé k všeobecnému prospěchu i k vlastní výhodě dělí na rozličné třídy a stavy.“ (Cesare Beccaria: „Elementi di Economia Publica“, vyd. Kustodi, Parte Moderna, sv. XI, str. 28.) James Harris, pozdější hrabě z Malmesbury, známý svými „Diaries“ [Deníky] o svém vyslaneckém působení v Petrohradě, praví sám v jedné poznámce ke svému „Dialogue concerning Happiness“, Londýn 1741 (později znovu otištěn v „Three Treatises etc.“, 3. vyd., Londýn 1772): „Všechny důkazy o tom, že společnost je cosi přirozeného (totiž důkaz „dělbou povolání“)… jsem převzal z druhé knihy Platonovy Republiky.“

[78] Tak v Odysseji, zpěv XIV, verš 228 čteme: „Alloς gar talloisin aner epiterpetai ergoiς“ [Neb každý člověk na jiném má zálibu díle] a Archilochos u Sexta Empirica praví: „alloς allw ep ergo kardihn iainetai“ [Každý pro jiné dílo se v srdci rozehřívá].

[79]Poll hpistaio erga, cacwς d hpistano panta“ [Mnohých řemesel byl mistrem, všech však byl mistrem špatným]. — Athéňan cítil jako výrobce zboží svou převahu nad Sparťany, protože Sparťané mohli ve válce disponovat jen lidmi, ne však penězi, jak říká u Thukydida Perikles v řeči, jíž vybízí Athéňany k peloponneské válce: „Swmasi te etoimoteroi oi autonrgoi twn anthrwpwn h crhmasi polemein“ [Lidé, kteří vyrábějí pro vlastní potřebu, jsou spíš ochotni vést válku svými těly než penězi]. (Thukydides, kn. I, kap. 141.) Přesto však byla jejich ideálem, i v oblasti materiální výroby, autarceia [autarkie], která je v rozporu s dělbou práce: „parwn gar to, eu, para toutwn cai to autaresς“ [Tam, kde je majetek, tam je i soběstačnost]. Přitom je nutno uvážit, že ještě v době pádu 30 tyranů nebylo ani 5000 Athéňanů, kteří by nevlastnili půdu.

[80] Plato vykládá dělbu práce uvnitř pospolitosti mnohostranností potřeb a jednostranností vloh individuí. Jeho hlavní hledisko je, že pracovník se musí přizpůsobovat dílu, a ne dílo pracovníkovi, což se stává nevyhnutelným, jakmile pracovník provozuje několik povolání najednou, tj. koná jedno z nich jako vedlejší povolání. „Ou gar… ethelei to prattomenon ten tou prattonios scholen perimenein, all anagke ton prattonta to prattomeno epakoloothein me en parergou merei. Anagke. Ek de touton pleio te ekasta gignetai kai kallion kai raon, otan eis en kaia physin kai en kairo scholen ton allon agon, pratte“ [„Neboť dílo nesmí čekat, až bude mít výrobce kdy, nýbrž pracovník musí konat své dílo horlivě, a ne lehkovážně. — To je nutné. — Takto je vyráběno všeho více a také lépe a snáze, když člověk dělá jen jedinou věc, odpovídající jeho vlohám a náklonnostem a v příhodné době, jsa volný od ostatních zaměstnání.“] (,‚De Republica“, kn. I, kap. 12.). Podobné myšlenky nacházíme u Thukydida, kn. I, kap. 142: „Námořnictví je umění stejně jako každé jiné a nelze je provozovat příležitostně jako vedlejší povolání; naopak spíše se nesmí provozovat vedle něho něco jiného jako vedlejší povolání.“ Musí-li dílo, praví Plato, čekat na pracovníka, propase se často kritická chvíle výroby a výrobek se zkazí, „ergou cairon diollutai“ [výsledek práce zahyne]. Tutéž platonskou ideu nacházíme v protestu anglických majitelů bělíren proti doložce továrního zákona, která stanoví určitou hodinu oběda pro všechny dělníky. Jejich výroba prý se nemůže řídit podle dělníků, neboť „při různých operacích požehání, praní, bílení, mandlování, kalandrování a barvení žádná z těchto operací nemůže být zastavena v určitou chvíli bez risika škody... stanovit stejnou hodinu oběda pro všechny dělníky by po případě ohrozilo cenné výrobky tím, že by operace nebyly dokončeny“. Le platonisme où va-t-il se nicher! [Kde se to všude uhnizďuje platonismus!j

[81] Xenofon vypravuje, že je nejen ctí dostávat jídla s tabule perského krále, nýbrž že tato jídla jsou také daleko chutnější než jiná: „A to není nic divného; neboť jako i ostatní umění jsou zvlášť zdokonalena ve velkých městech, tak také královská jídla jsou zvlášť upravena. V malých městech dělá totiž týž člověk lůžka, dveře, pluhy i stoly, ba často kromě toho staví i domy a je rád, sežene-li dost takových objednávek, aby se uživil. Proto je naprosto nemožné, aby člověk, který dělá tolik různých věcí, dělal všechny dobře. Naproti tornu ve velkých městech, kde každý pracovník najde mnoho kupců, stačí, zná-li jedno řemeslo, aby se uživil. Ba často nemusí znát ani celé řemeslo; stává se, že jeden dělá jen mužskou obuv, druhý jen ženskou. Někdy dokonce se jeden živí sešíváním obuvi, druhý krájením koží, jeden jen stříhá na šaty, druhý sešívá kusy látky dohromady. Takže ten, kdo koná nejjednodušší práci, dělá ji nevyhnutelně nejlépe. Stejně je tomu i při kuchařském umění.“ (Xenofon: „Kyropaidia“, kn. VIII, kap. 2.) Zde má Xenofon na mysli výhradně jakost užitné hodnoty, jíž je třeba dosáhnout, ačkoli i on už ví, že stupeň dělby práce závisí na rozsahu trhu.

[82] „(Busiris) rozdělil všechny do zvláštních kast… nařídil, aby vždy tíž lidé provozovali vždy stejné zaměstnání, protože věděl, že ti, kteří často mění své zaměstnání, si žádné z nich důkladně neosvojí; ti však, kteří se drží téhož zaměstnání, dělají všechno co nejdokonaleji. Skutečně také vidíme, že pokud jde o umění a řemesla, předčili Egypťané své soky více než mistr nevyučeného, a vytvořili tak dokonalé instituce na ochranu královské moci a státního zřízení, že slavní filosofové, kteří o tom psali, chválili egyptské státní zřízení více než kterékoli jiné.“ (Isocrates: „Busiris“, kap. 8.)

[83] Srov. Diodorus Siculus.

[84] Ure: „Philosophy etc.“, str. 20.

[85] Co je řečeno v textu, platí daleko více o Anglii než o Francii a více o Francii než o Holandsku.