Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Kapitál, I. díl
Čtvrtý oddíl


Kapitola jedenáctá

KOOPERACE

Jak jsme viděli, kapitalistická výroba začíná ve skutečnosti teprve tehdy, když týž individuální kapitál zaměstnává současně větší počet dělníků, tedy když pracovní proces rozšiřuje svůj rozsah a dodává výrobek ve větším množství. Působení většího počtu dělníků v téže době, na tomtéž místě (nebo, chcete-li, na tomtéž poli práce) k výrobě zboží téhož druhu, pod velením téhož kapitalisty, tvoří historicky a logicky východisko kapitalistické výroby. Pokud jde o výrobní způsob sám, liší se na př. manufaktura ve své počáteční podobě od cechovní řemeslné výroby sotva něčím jiným než tím, že týž kapitál zaměstnává současně větší počet dělníků. Dílna cechovního mistra je jen rozšířena.

Rozdíl je tedy zprvu čistě kvantitativní. Viděli jsme, že masa nadhodnoty, kterou vyrábí daný kapitál, se rovná nadhodnotě, kterou dodává jednotlivý dělník, násobené počtem všech současně zaměstnaných dělníků. Tento počet sám o sobě nemá vliv na míru nadhodnoty čili na stupeň vykořisťování pracovní síly; pokud jde o kvalitativní změny pracovního procesu, ty jsou, jak se zdá, pro výrobu hodnoty zboží vůbec lhostejné. To vyplývá z povahy hodnoty. Zpředmětňuje-li se jeden dvanáctihodinový pracovní den v 6 šilincích, zpředmětňuje se 1200 takových pracovních dnů v 6 šilincích x 1200. V jednom případě se ve výrobku ztělesnilo 12 x 1200 pracovních hodin, v druhém případě pouze 12 pracovních hodin. Při výrobě hodnoty se počítá mnoho vždy jen jako součet mnoha jednotlivých jednotek. S hlediska výroby hodnoty nezáleží tedy vůbec na tom, vyrábí-li 1200 dělníků každý jednotlivě, nebo jsou-li spojeni pod velením téhož kapitálu.

Ovšem v určitých mezích tu dochází k jisté modifikaci. Práce zpředmětněná v hodnotě je práce průměrné společenské kvality, tj. projev průměrné pracovní síly. Ale průměrná veličina je vždy průměrem mnoha různých individuálních veličin téhož druhu. V každém průmyslovém odvětví se individuální dělník, Petr nebo Pavel, více či méně odchyluje od průměrného dělníka. Tyto individuální odchylky, kterým se v matematice říká „chyby“, se vyrovnávají a ruší, vezmeme-li větší počet dělníků. Pověstný sofista a sykofant Edmund Burke tvrdí dokonce na základě svých praktických zkušeností jako farmář, že již „u tak nepatrné čety“, jako je 5 čeledínů, mizí všechny individuální rozdíly v práci — tedy vezme-li se kterýchkoli pět anglických čeledíni ve zralém věku jako celek, že za tutéž dobu vykonají společně úplně tutéž práci jako libovolných jiných pět anglických čeledínů.[8] Ať je tomu jakkoli, je jasné, že úhrnný pracovní den většího počtu současně zaměstnaných dělníků, dělen počtem dělníků, je sám o sobě dnem společenské průměrné práce. Nechť pracovní den jednoho člověka trvá na př. dvanáct hodin. Pak tvoří pracovní den dvanácti současně zaměstnaných dělníků úhrnný pracovní den o 144 hodinách, a ačkoli práce každého z tohoto tuctu dělníků se více nebo méně odchyluje od průměrné společenské práce, ačkoli každý jednotlivý dělník potřebuje proto k témuž úkonu o něco více nebo méně času ve srovnání se společenským průměrem, má pracovní den jednotlivce jako dvanáctina úhrnného pracovního dne o 144 hodinách průměrnou společenskou kvalitu. Ale pro kapitalistu, který zaměstnává tucet dělníků, existuje pracovní den jen jako úhrnný pracovní den celého tuctu. Pracovní den každého jednotlivého dělníka existuje jen jako příslušná část úhrnného pracovního dne úplně nezávisle na tom, pracuje-li těchto dvanáct lidí společně, nebo záleží-li celá souvislost jejich prací v tom, že pracují pro téhož kapitalistu. Pracuje-li však těchto dvanáct dělníků tak, že jsou zaměstnáni po dvou u malých mistrů, je náhoda, vyrobí-li každý z těchto mistrů stejnou sumu hodnoty a realisuje-li tedy všeobecnou míru nadhodnoty. Za těchto podmínek se projeví individuální odchylky. Jestliže dělník upotřebil na výrobu zboží značně více času, než je společensky nutné, jestliže se pracovní doba, individuálně pro něho nutná, značně odchyluje od společensky nutné čili průměrné pracovní doby, pak jeho práci nelze považovat za průměrnou práci a jeho pracovní sílu za průměrnou pracovní sílu. Taková pracovní síla nemůže být vůbec prodána, leda pod průměrnou hodnotou pracovní síly. Předpokládá se tedy určité minimum pracovní schopnosti a uvidíme později, že kapitalistická výroba nachází způsob, jak toto minimum měřit. Nicméně toto minimum se odchyluje od průměru, přestože pracovní sílu je nutno platit podle její průměrné hodnoty. Proto ze šesti malých mistrů bude jeden získávat více nadhodnoty, druhý méně, než je všeobecná míra nadhodnoty. Odchylky se vyrovnávají pro společnost, ne však pro jednotlivého mistra. Zákon zhodnocení vůbec se tedy realisuje plně pro jednotlivého výrobce teprve tehdy, když vyrábí jako kapitalista, používá současně mnoho dělníků, tj. již od počátku uvádí do pohybu průměrnou společenskou práci.[9]

I při nezměněném způsobu práce vyvolává současné používání značného počtu dělníků revoluci v materiálních podmínkách pracovního procesu. Budovy, ve kterých pracuje mnoho lidí, skladiště surovin atd., nádoby, nástroje, přístroje atd., které slouží současně nebo střídavě mnoha lidem — zkrátka část výrobních prostředků se nyní spotřebovává v pracovním procesu společně. Na jedné straně se směnná hodnota zboží, tedy i výrobních prostředků, nijak nezvyšuje stupňovaným vykořisťováním jejich užitné hodnoty. Na druhé straně musí vzrůstat rozsah společně spotřebovávaných výrobních prostředků. Místnost, kde pracuje 20 tkalců u 20 stavů, musí být prostornější než místnost, kde pracuje samostatný tkadlec s dvěma tovaryši. Ale zřízení dílny pro 20 dělníků je levnější než zřízení 10 dílen, každé pro 2 osoby, a tak vůbec hodnota prostředků hromadné a soustředěné společné výroby nevzrůstá úměrně jejich rozsahu a jejich užitečnému efektu. Společně používané výrobní prostředky přenášejí na jednotku výrobku menší část své hodnoty jednak proto, že celá hodnota, kterou odevzdávají, se současně rozděluje na větší masu výrobků, jednak proto, že oproti jednotlivě používaným výrobním prostředkům vcházejí do výrobního procesu sice s absolutně větší hodnotou, ale vzhledem ke sféře své působnosti s relativně menší hodnotou. Zároveň klesá i součást hodnoty připadající na konstantní kapitál, tedy úměrně její velikosti klesá i celková hodnota zboží. Výsledek vychází týž, jako kdyby se výrobní prostředky zboží začaly vyrábět levněji. Tato úspora při užívání výrobních prostředků vzniká jen tím, že jsou společně spotřebovávány v pracovním procesu mnoha osob. A výrobní prostředky nabývají tohoto charakteru podmínek společenské práce čili společenských podmínek práce na rozdíl od rozptýlených a poměrně nákladných výrobních prostředků jednotlivých samostatných dělníků nebo malých mistrů — nabývají tohoto charakteru i tehdy, je-li mnoho dělníků spojeno jen prostorově, a ne společnou prací. Část výrobních prostředků nabývá tohoto společenského charakteru dříve, než ho nabývá sám pracovní proces.

Úsporu výrobních prostředků vůbec je nutno zkoumat s dvojího hlediska. Předně pokud zlevňuje zboží a tím snižuje hodnotu pracovní síly. Za druhé pokud mění poměr nadhodnoty k celému zálohovanému kapitálu, tj. k součtu hodnot jeho konstantní a variabilní součásti. Tento bod bude probrán až v prvním oddílu třetí knihy tohoto díla; tam odkazujeme v zájmu vnitřní souvislosti výkladu i mnoho jiného, co by patřilo již sem. Postup rozboru vyžaduje toto roztržení předmětu, které také odpovídá duchu kapitalistické výroby. Protože v ní totiž vystupují pracovní podmínky proti dělníkovi jako něco samostatného, jeví se také jejich úspora jako zvláštní operace, která se dělníka nijak netýká, a proto je odloučena od metod, které zvyšují jeho individuální produktivitu.

Forma práce, při níž se mnoho osob plánovitě a společně účastní téhož pracovního procesu nebo různých, ale spolu souvisících pracovních procesů, se nazývá kooperace.[10]

Jako je útočná síla jízdní švadrony nebo schopnost odporu pěšího pluku podstatně odlišná od součtu útočné síly a schopnosti odporu, které jsou s to vyvinout jednotliví jezdci a pěšáci, právě tak i mechanický součet sil jednotlivých dělníků se liší od společenské síly, která se rozvíjí, účastní-li se mnoho rukou současně konání téže nedílné operace, je-li na př. třeba zvednout břemeno, otáčet klikou, odstranit s cesty překážku.[11] Výsledku kombinované práce nelze ve všech těchto případech ojedinělou prací buď vůbec dosáhnout, nebo ho lze dosáhnout jen za mnohem delší dobu anebo jen v trpasličí míře. Jde tu nejen o zvýšení individuální produktivní síly kooperací, nýbrž i o vytvoření produktivní síly, která je již svou podstatou hromadnou silou.[11a]

Nehledě k nové síle, která vzniká ze splynutí mnoha sil v jednu celkovou sílu, u většiny produktivních prací již sám společenský kontakt vyvolává soutěživost a zvláštní povzbuzení životní energie (animal spirits), jež zvyšují individuální výkonnost jednotlivců. Proto 12 osob vyrobí za jeden společný pracovní den o 144 hodinách mnohem více výrobku než 12 isolovaných dělníků, z nichž každý pracuje 12 hodin, nebo než jeden dělník, který pracuje 12 dní po sobě.[12] Příčinou toho je, že člověk je od přírody živočichem, ne-li politickým, jak se domníval Aristoteles[13], pak jistě společenským.

I když mnoho lidí koná současně nebo společně tutéž práci nebo práci téhož druhu, může přesto individuální práce každého jednotlivce jako část celkové práce představovat sama různé fáze nějakého pracovního procesu, kterými zpracovávaný předmět následkem kooperace probíhá rychleji. Na př. utvoří-li zedníci řetěz, aby si mohli podávat cihly od základů stavby až na její vršek, dělá každý z nich totéž, a přece tvoří jejich jednotlivé operace souvislé stupně jedné celkové operace, její zvláštní fáze, jimiž musí v pracovním procesu projít každá cihla, a tak, projde-li dvěma tucty rukou celkového dělníka, dostane se na místo rychleji, než kdyby ji přenášely dvě ruce jednotlivého dělníka, který by lezl po lešení nahoru a dolů.[14] Pracovní předmět probíhá týmž prostorem v kratší době. Na druhé straně dochází ke kombinaci práce i tehdy, je-li na př. stavba prováděna současně s různých stran, ačkoli kooperující pracovníci dělají při tom tutéž práci nebo práci stejného druhu. Při kombinovaném pracovním dni o 144 hodinách se pracovní předmět zpracovává současně s různých stran, protože kombinovaný čili celkový dělník má oči a ruce vpředu i vzadu a je do jisté míry všudypřítomný. Proto se celkový výrobek dokončí rychleji než při dvanáctihodinovém pracovním dni 12 více či méně isolovaných dělníků, kteří jsou nuceni přistupovat k pracovnímu předmětu jednostranněji. Zde současně dozrávají prostorově různé části výrobku.

Zdůrazňujeme, že mnoho vzájemně se doplňujících dělníků koná stejnou práci nebo práci stejného druhu, protože tato nejjednodušší forma společné práce hraje velkou úlohu i v nejvyvinutějších podobách kooperace. Je-li pracovní proces složitý, již sám fakt spojení značné masy společně pracujících umožňuje rozdělit různé operace mezi různé dělníky, tedy provádět je současně, a tak zkrátit pracovní dobu nutnou k zhotovení celkového výrobku.[15]

V mnoha výrobních odvětvích bývají kritické chvíle, tj. časová období, daná samou povahou pracovního procesu, v nichž musí být dosaženo určitého pracovního výsledku. Má-li být na př. ostříháno stádo ovcí nebo požat a sklizen určitý počet jiter obilí, závisí kvantita a kvalita výrobku na tom, začne-li operace v určitou dobu a skončí-li v určitou dobu. Doba, za kterou musí být pracovní proces vykonán, je tu předem určena, jako na př. při lovu sleďů. Jednotlivec nemůže z jednoho dne vykrojit víc než jeden pracovní den, řekněme 12hodinový, zatím co kooperace na př. 100 lidí rozšiřuje dvanáctihodinový pracovní den na pracovní den o 1200 hodinách. Krátkost pracovní lhůty je vyvážena velikostí masy práce, která se v rozhodujícím okamžiku vrhá na pole práce. Včasné dosažení výsledku tu závisí na současném použití mnoha kombinovaných pracovních dnů, rozsah užitečného efektu na počtu dělníků; tento počet však zůstává vždy menší než počet dělníků, kteří by jednotlivě nemohli za tutéž dobu provést tutéž práci.[16] Právě pro nedostatek této kooperace přicházejí každoročně nazmar spousty obilí na západě Spojených států a spousty bavlny v těch částech Východní Indie, kde anglické panství zničilo starou občinu.[17]

Kooperace dovoluje jednak rozšiřovat prostorovou sféru práce, a proto si ji při určitých pracovních procesech vyžaduje již samo rozložení pracovních předmětů v prostoru; je nutná na př. při vysušování půdy, stavbě hrází, zavodňování, stavbách průplavů, silnic, železnic atd. Na druhé straně umožňuje kooperace relativně, tj. ve srovnání s rozsahem výroby, prostorové zúžení oblasti výroby. Toto prostorové zúžení sféry práce při současném rozšíření sféry její působnosti, které umožňuje ušetřit značnou část neproduktivních výrobních nákladů (faux frais), vzniká soustředěním masy dělníků, splýváním různých pracovních procesů a koncentrací výrobních prostředků. [18]

Ve srovnání se stejně velikým součtem jednotlivých individuálních pracovních dnů vyrábí kombinovaný pracovní den větší masy užitných hodnot a zmenšuje proto pracovní dobu nutnou k dosažení určitého užitečného efektu. V každém jednotlivém případě lze tohoto zvýšení produktivní síly práce dosáhnout různým způsobem: buď se zvyšuje mechanická síla práce, nebo se prostorově rozšiřuje sféra její působnosti, nebo se prostorově zužuje výrobní pole v poměru k rozsahu výroby, nebo se v kritické chvíli uvádí do pohybu velké množství práce po krátkou dobu, nebo se povzbuzuje soutěživost jednotlivců a napíná jejich životní energie, nebo se vtiskuje stejnorodým operacím mnoha lidí ráz nepřetržitosti a mnohostrannosti, nebo se začínají různé operace provádět současně, nebo se hospodárně užívá výrobních prostředků tím, že se jich užívá společně, nebo individuální práce dostává charakter průměrné společenské práce. Ve všech těchto případech je však specifická produktivní síla kombinovaného pracovního dne společenskou produktivní silou práce čili produktivní silou společenské práce. Vzniká z kooperace samé. V plánovité součinnosti s jinými prolamuje dělník individuální hranice a rozvíjí své druhové potence. [19]

Nemohou-li dělníci vůbec bezprostředně spolupracovat, aniž jsou pohromadě, je-li proto jejich shluknutí v určitém prostoru podmínkou jejich kooperace, znamená to, že námezdní dělníci mohou kooperovat jen tehdy, používá-li jich současně týž kapitál, týž kapitalista, t j. kupuje-li jejich pracovní síly současně. Takže úhrnná hodnota těchto pracovních sil, čili součet mezd dělníků za den, týden atd., musí být spojena už v kapitalistově kapse, dříve než tyto pracovní síly samy budou spojeny ve výrobním procesu. K zaplacení práce 300 dělníků najednou, třeba za jediný den, je zapotřebí většího vydání kapitálu než k placení práce menšího počtu dělníků týden co týden po celý rok. Počet kooperujících dělníků čili měřítko kooperace závisí tedy především na velikosti kapitálu, jejž jednotlivý kapitalista může vydat na zakoupení pracovní síly, tj. na tom, v jakém rozsahu každý jednotlivý kapitalista disponuje životními prostředky mnoha dělníků.

A to platí nejen o variabilním kapitálu, nýbrž i o konstantním kapitálu. Výdaje za suroviny jsou na př. 30krát větší u kapitalisty, který zaměstnává 300 dělníků, než u každého z 30 kapitalistů, kteří zaměstnávají po 10 dělnících. Hodnota a masa společně používaných pracovních prostředků neroste sice přímo úměrně počtu zaměstnaných dělníků, ale přesto roste značně. Koncentrace velkých mas výrobních prostředků v rukou jednotlivých kapitalistů je tedy materiální podmínkou kooperace námezdních dělníků, a stupeň kooperace čili rozsah výroby závisí na stupni této koncentrace.

Původně se jevila nutnou určitá minimální velikost individuálního kapitálu, aby počet současně vykořisťovaných dělníků, tedy i masa jimi vyráběné nadhodnoty stačily k osvobození vykořisťovatele od ruční práce, k přeměně malého mistra v kapitalistu a tak k formálnímu vytvoření kapitalistického vztahu. Toto minimum se nyní jeví jako materiální podmínka přeměny mnoha roztříštěných a navzájem na sobě nezávislých individuálních pracovních procesů v jeden kombinovaný společenský pracovní proces.

Stejně se původně jevilo velení kapitálu nad prací jen jako formální následek toho, že dělník nepracuje pro sebe, nýbrž pro kapitalistu, a tedy pod kapitalistou. S vývojem kooperace mnoha námezdních dělníků se velení kapitálu stává nezbytným pro konání pracovního procesu samého — skutečnou podmínkou výroby. Velení kapitalisty na poli výroby se nyní stává stejně nezbytným jako velení generála na poli bitevním.

Každá bezprostředně společenská čili společná práce, konaná v poměrně velkém měřítku, potřebuje ve větší nebo menší míře řízení, které uvádí v soulad individuální práce a plní všeobecné funkce, vznikající z pohybu celého produktivního tělesa na rozdíl od pohybu jeho samostatných orgánů. Jednotlivý houslista se řídí sám, orchestr potřebuje dirigenta. Funkce vedení, dozoru a koordinace se stávají funkcemi kapitálu, jakmile práce, která je mu podřízena, se stává kooperativní. Jako specifická funkce kapitálu nabývá však funkce řízení specifických charakteristických znaků.

Především je hybným motivem a určujícím účelem kapitalistického výrobního procesu co největší sebezhodnocení kapitálu[20], tj. co největší výroba nadhodnoty, tedy co největší vykořisťování pracovní síly kapitalistou. S růstem masy současně zaměstnaných dělníků vzrůstá i jejich odpor, a tím nevyhnutelně vzrůstá i tlak kapitálu, směřující k potlačení tohoto odporu. Kapitalistovo řízení je nejen zvláštní funkce, která vzniká ze samé povahy společenského pracovního procesu a která k němu patří, je to zároveň funkce vykořisťování tohoto společenského pracovního procesu a jako taková je podmíněna neodstranitelným antagonismem mezi vykořisťovatelem a surovým materiálem jeho vykořisťování. Jak roste rozsah výrobních prostředků, které stojí proti námezdnímu dělníkovi jako cizí majetek, roste nutnost kontroly jejich účelného používání. [21] Kooperace námezdních dělníků je dále pouze výsledek činnosti kapitálu, který jich používá současně. Souvislost jejich funkcí, jejich jednota jako produktivního kolektivního tělesa leží mimo ně, v kapitálu, který je spojuje a udržuje pohromadě. Proto souvislost jejich prací vystupuje proti nim ideálně jako plán, prakticky jako autorita kapitalisty, jako moc cizí vůle, která podrobuje jejich činnost svému účelu.

Kapitalistické vedení má tedy obsahově dvojaký charakter vzhledem k dvojakosti jím řízeného výrobního procesu samého, který je jednak společenským pracovním procesem ke zhotovování určitého výrobku, jednak zhodnocovacím procesem kapitálu. Ale svou formou je kapitalistické vedení despotické. Jakmile se kooperace vyvíjí v širším měřítku, rozvíjí i tento despotismus své zvláštní formy. Jak jsme již viděli, osvobozuje se kapitalista nejprve od ruční práce, jakmile jeho kapitál dosáhne oné minimální velikosti, při které se stává možnou kapitalistická výroba ve vlastním smyslu slova. Podobně nyní odstupuje i funkce bezprostředního a stálého dozoru nad jednotlivými dělníky a skupinami dělníků zvláštní kategorii námezdních pracovníků. Jako potřebuje armáda hierarchii vojenských velitelů, právě tak potřebuje masa dělníků, spojená společnou prací pod velením téhož kapitálu, průmyslové vyšší důstojníky (ředitele, managers) a poddůstojníky (mistry, foremen, overlookers, contre-maîtres), kteří během pracovního procesu rozkazují ve jménu kapitálu. Práce dozoru se ustaluje v jejich výhradní funkci. Srovnávaje výrobní způsob nezávislých rolníků nebo samostatných řemeslníků s plantážnickým hospodářstvím, opírajícím se o otroctví, počítá politický ekonom tuto práci vrchního dozoru k faux frais [neproduktivním nákladům] [21a] výroby. Při zkoumání kapitalistického výrobního způsobu ztotožňuje naproti tomu funkci vedení, pokud vyplývá ze samé povahy společenského pracovního procesu, s touž funkcí, pokud vyplývá z kapitalistického a tedy antagonistického charakteru tohoto procesu. [22] Kapitalista není kapitalistou proto, že vede průmyslový podnik — naopak, stává se průmyslovým velitelem, protože je kapitalista. Nejvyšší moc v průmyslu se stává atributem kapitálu, jako byla ve feudální epoše nejvyšší moc ve vojenství i v soudnictví atributem pozemkového vlastnictví. [22a]

Dělník je vlastníkem své pracovní síly jen dotud, dokud jako její prodavač smlouvá s kapitalistou; může však prodat jen to, co má, jen svou individuální, jednotlivou pracovní sílu. Tato okolnost se nijak nemění tím, že kapitalista koupí 100 pracovních sil místo jedné, čili že uzavírá smlouvu ne s jedním dělníkem, nýbrž se stem navzájem nezávislých dělníků. Může tohoto sta dělníků použít, aniž mezi nimi zavádí kooperaci. Kapitalista tedy platí hodnotu 100 samostatných pracovních sil, ale neplatí kombinovanou pracovní sílu 100 dělníků. Jako nezávislé osoby jsou dělníci individua, vstupující v určitý vztah k témuž kapitálu, ale ne k sobě navzájem. Jejich kooperace začíná teprve v pracovním procesu, ale v pracovním procesu přestávají již patřit sami sobě. Jakmile vstoupí do této oblasti, stávají se částí kapitálu. Jako dělníci kooperující mezi sebou, jako články jednoho činného organismu, představují sami jen zvláštní způsob existence kapitálu. Produktivní síla, kterou rozvíjí dělník jako společenský dělník, je proto produktivní síla kapitálu. Společenská produktivní síla práce se rozvíjí bezplatně, jakmile je dělník postaven do určitých podmínek, a kapitál jej do těchto podmínek staví. Protože společenská produktivní síla práce kapitál nic nestojí, protože ji na druhé straně dělník nerozvíjí, dokud jeho práce sama nepatří kapitálu, jeví se jako produktivní síla, která kapitálu náleží již jeho povahou, jako jeho imanentní produktivní síla.

V kolosálním měřítku se projevuje účinek jednoduché kooperace v gigantických stavbách starých asijských národů, Egypťanů, Etrusků atd. „Stávalo se v minulých dobách, že tyto asijské státy, když zapravily své civilní a vojenské výdaje, měly jistý přebytek životních prostředků, které mohly vynaložit na přepychové nebo obecně užitečné stavby. Protože měly moc nad rukama téměř všeho nezemědělského obyvatelstva... a protože výhradní právo disponovat těmito přebytky příslušelo panovníkovi a kněžím, použily prostředků k vybudování oněch mohutných památníků, jimiž naplnily zem... Při vztyčování obrovských soch a převážení ohromných břemen, jejichž přeprava vzbuzuje úžas, se nejmarnotratnějším způsobem používalo skoro výhradně lidské práce... K tomu stačil velký počet dělníků a soustředění jejich úsilí. Tak se vynořují z hlubin oceánu mohutné korálové útesy a tvoří ostrovy a pevninu, ačkoli každý individuální ukladatel (depositary) je drobounký, slabý a ubohý. Nezemědělští dělníci asijské monarchie nemohli přiložit k dílu skoro nic než své individuální fysické síly, ale jejich síla byla v jejich počtu, a moc jednotného řízení těchto mas dala vzniknout oněm gigantickým stavbám. Jedině soustředění příjmů, z nichž dělníci žijí, v jedněch rukou nebo v rukou několika málo osob umožnilo takové podniky.“ [23] Tato moc asijských a egyptských králů nebo etruských theokratů a pod. přešla v novodobé společnosti na kapitalistu, ať již vystupuje jako jednotlivý kapitalista nebo jako kombinovaný kapitalista, jak je tomu u akciových společností.

Kooperace v pracovním procesu, kterou nacházíme v počátcích lidské kultury u loveckých národů[23a], nebo v indických zemědělských občinách, se opírá na jedné straně o společnou držbu výrobních podmínek, na druhé straně o to, že jednotlivé individuum se dosud neodtrhlo od pupeční šňůry rodu nebo občiny, podobně jako se jednotlivá včela neodtrhne od úlu. Toto obojí odlišuje tuto kooperaci od kapitalistické kooperace. Sporadické používání kooperace ve velkém měřítku v antickém světě, ve středověku a v novodobých koloniích je založeno na vztazích bezprostřední nadvlády a poroby, obvykle na otroctví. Naproti tomu kapitalistická forma kooperace předpokládá již od samého počátku svobodného námezdního dělníka, prodávajícího svou pracovní sílu kapitálu. Ale historicky se kapitalistická forma kooperace vyvíjí v protikladu k rolnickému hospodářství a k nezávislé řemeslné výrobě, ať už má cechovní formu nebo nemá. [24] Vůči nim nevystupuje kapitalistická kooperace jako zvláštní historická forma kooperace, nýbrž kooperace sama jako historická forma charakteristická pro kapitalistický výrobní proces a tvořící jeho specifickou zvláštnost.

Podobně jako se společenská produktivní síla práce, rozvinutá kooperací, jeví jako produktivní síla kapitálu — tak i sama kooperace se jeví jako specifická forma kapitalistického výrobního procesu v protikladu k výrobnímu procesu rozptýlených nezávislých pracovníků nebo malých mistrů. Je to první změna, kterou prodělává sám pracovní proces, jakmile je podřízen kapitálu. Tato změna nastává živelně. Její předpoklad, současné zaměstnání velkého počtu námezdních dělníků v témže pracovním procesu, tvoří východisko kapitalistické výroby. Toto východisko spadá vjedno se samou existencí kapitálu. Je-li proto na jedné straně kapitalistický výrobní způsob historickou nutností pro přeměnu pracovního procesu ve společenský proces, je na druhé straně společenská forma pracovního procesu způsob, kterého používá kapitál k výhodnějšímu vykořisťování pracovního procesu zvyšováním jeho produktivní síly.

Ve své jednoduché formě, kterou jsme dosud zkoumali, se kooperace kryje s výrobou ve velkém měřítku, ale netvoří ještě pevnou, charakteristickou formu zvláštní vývojové epochy kapitalistické výroby. Nanejvýš hraje přibližně stejnou úlohu v dosud řemeslných počátcích manufaktury[25] a v onom druhu velkozemědělství, který svým typem odpovídá manufakturnímu období a liší se v podstatě od rolnického hospodářství jen masou současně používaných dělníků a rozsahem koncentrovaných výrobních prostředků. Jednoduchá kooperace je vždy převládající formou v těch výrobních odvětvích, kde kapitál operuje ve velkém měřítku, aniž dosud dělba práce a stroje hrají významnou úlohu.

Kooperace zůstává základní formou kapitalistického výrobního způsobu, ačkoli ve své jednoduché podobě je sama jen zvláštní formou vedle jiných, vyvinutějších forem.

____________________________

Poznámky

[8] „Je nesporně velký rozdíl mezi hodnotou práce různých lidí vzhledem k rozdílům v síle, dovednosti a svědomitosti. Ale jsem si plně jist, na základě vlastního bedlivého pozorování, že kterýchkoli pět lidí jako celek vykoná stejné množství práce jako kterýchkoli jiných pět lidí téhož věku; to znamená, že z těchto pěti lidí jeden bude mít všechny vlastnosti dobrého dělníka, druhý bude špatný dělník, ostatní tři budou prostřední dělníci, blížící se ten dobrému dělníkovi, onen špatnému. Takže již u takové čety, jako je pět lidí, najdete souhrn toho, co může vykonat pět lidí.“ (E. Burke: „Thoughts and Details, etc.“, str. 15, 16.) Srov. Quételet o průměrném individuu.

[9] Pan profesor Roscher nám sděluje svůj objev, že švadlena, která pracuje u paní profesorové dva dny, dodává vice práce než dvě švadleny, které pracují společně u paní profesorové jeden den. Pan profesor by měl pochopit, že kapitalistický výrobní proces se nedá pozorovat v dětském pokoji, za okolností, kde chybí hlavní osoba — kapitalista.

[10] „Concours des forces“ [spojení sil]. (Destutt de Tracy: „Traité de la volonté etc.“, str. 80.)

[11] „Existují četné operace tak jednoduché, že se už nedají dál rozdělit, ale mohou být prováděny jen kooperací četných rukou. Na př. zdvižení velké klády na vůz… a vůbec každá práce, která může být provedena jen velkým množstvím rukou vzájemně si pomáhajících při téže operaci.“ (E. G. Wakejleld: „A View of the Art of Colonization“, Londýn 1849, str. 168.)

[11a] „Zatím co jeden muž vůbec nemůže zdvihnout břemeno vážící tunu a 10 mužů se přitom musí velmi namáhat, sto mužů toho dosáhne, pomáhá-li každý jen jediným prstem.“ (John Bellers: „Proposals for Raising a College of Industry“. Londýn 1696, str. 21.)

[12] „V tom (t. j. zaměstnává-li farmář na 300 akrech týž počet dělníků, jako každý z 10 malých farmářů zaměstnává na 30 akrech) je v počtu pracovníků výhoda, kterou těžko poznají lidé neobeznámení s praxí. Nikdo jistě nebude popírat, že 1 se má ku 4 jako 3 k 12; ale v praxi je tato věta nesprávná: ve žních a při některých jiných naléhavých pracích jde práce lépe a rychleji, spojí-li se velký počet rukou: na př. ve žních 2 kočí, 2 nakladači, 2 podavači, 2 pohrabovači a několik lidí u stohu nebo ve stodole udělají dvakrát více práce, než by udělalo totéž množství rukou, kdyby byly rozděleny do skupinek na různých farmách.“ (,‚An Inquiry into the Connection between the present Price of Provisions and the Size of Farms. By a Farmer“. Londýn 1773, str. 7, 8.)

[13] Aristotelova definice vlastně praví, že člověk je od přírody občanem městské republiky. Je pro klasický starověk stejně charakteristická jako pro věk Yankeeů Franklinova definice, že člověk je „tvůrce nástrojů“.

[14] „Dále je nutno poznamenat, že taková částečná dělba práce může nastat i tam, kde všichni dělníci provádějí tutéž práci. Na př. zedníci, kteří si podávají cihly z ruky do ruky na vysoké lešení, konají všichni tutéž práci, ale přesto mezi nimi existuje jakási dělba práce, která tkví v tom, že každý z nich přemisťuje cihlu do určité vzdálenosti a že všichni společně ji podávají na místo mnohem rychleji, než kdyby si každý z nich nosil cihly sám až na vrchol lešení.“ (F. Skarbek: „Théorie des Richesses Sociales“, 2. vyd., Paříž 1840, sv. I, str. 97, 98.)

[15] „Jde-li o to, aby byla provedena složitá práce, musí se najednou provádět různé operace. Jeden dělá jedno, zatím co druhý dělá něco jiného, a všichni společně přispívají k dosažení výsledku, který by úsilím jednoho člověka vůbec nemohl být uskutečněn. Jeden vesluje, zatím co druhý kormidluje a třetí vrhá síť nebo hází harpunou po rybě, a rybolov má úspěch, který by byl nemožný bez takového spojení úsilí.“ (Destutt de Tracy: „Traité de la volonté etc.“, str. 78.)

[16] „Její (zemědělské práce) provedení v rozhodujícím okamžiku má nesmírný význam.“ („An Inquiry into the Connection between the present Price etc.“, str. 7.) „V zemědělství není důležitějšího činitele nad činitele času.“ (Liebig: „Über Theorie und Praxis in der Landwirtschaft“. 1856, str. 23.)

[17] „Další takové zlo, které by sotva kdo očekával v zemi, která vyváží více práce než kterákoli jiná země na světě, s výjimkou snad Číny a Anglie, je nemožnost najít dostatečný počet dělnických rukou pro sklizeň bavlny. Následek toho je, že značná část úrody zůstává nesklizena a jiná část se sbírá se země, když už bavlna vypadala, a proto ztratila správnou barvu a částečně shnila, takže pro nedostatek dělnických rukou v pravý čas je plantážník fakticky nucen ztratit velkou část úrody, k níž tak toužebně vzhlížejí zraky Anglie.“ („Bengal Hurkaru“. Bi-Monthly Overland Summary of News, 22nd July 1861.)

[18] „Díky pokroku zemědělství všechno to — a možná ještě větší — množství kapitálu a práce, jichž se dříve používalo k povrchnímu obdělávání 500 akrů, je nyní soustředěno k důkladnějšímu obdělávání 100 akrů.“ Ačkoli „se v poměru k množství použitého kapitálu a práce prostor dokonce zmenšil, rozšířila se výrobní sféra oproti té výrobní sféře, na kterou se dříve omezovala činnost každého jednotlivého samostatného výrobního činitele.“ (R. Jones: „An Essay on the Distribution of Wealth“, „On Rent“, Londýn 1831, str. 191.)

[19] „Síla každého člověka je nepatrná, ale spojení těchto nepatrných sil vytváří celkovou sílu, která je větší než součet těchto dílčích sil, takže tyto síly již svým spojením mohou zmenšit dobu a zvětšit sféru svého účinku.“ (G. R. Carli, poznámka k P. Verri: „Meditazioni etc.“, sv. XV, str. 196.)

[20] „Zisk.., je jediným účelem výroby.“ (J. Vanderlint: „Money answers etc.“, str. 11.)

[21] List anglických šosáků „Spectator“ v čísle z 26. května 1866 oznamuje, že po zavedení jakéhosi společenství mezi kapitalisty a dělníky ve „Wirework Company of Manchester“ (Manchesterské společnosti na výrobu drátů), „prvním výsledkem byl náhlý pokles v plýtvání materiálem, protože lidé pochopili, že nemají proč — stejně jako jiní vlastníci — ničit vlastní majetek, a plýtvání materiálem je vedle lehkomyslných dluhů snad největším pramenem ztrát v průmyslu“. Týž list odhaluje jako základní nedostatek rochdalských cooperative experiments [družstevních pokusů]: „They showed that associations of workmen could manage shops, mills, and almost all forms of industry with success, and they immensely improved the condition of the men, but then they did not leave a clear place for masters.“ [Dokázaly, že dělnická sdružení mohou vést s úspěchem krámy, továrny a téměř všechny formy průmyslu, a zlepšily neobyčejně postaveni dělníků samých, ale!, ale vůbec nenechávají zřetelné místo pro kapitalistu.] Quelle horreur! [Jaká hrůza!]

[21a] Profesor Cairnes, ukázav „superintendence of labour“ [dozor nad prací] jako charakteristický rys otrokářské výroby v jižních státech Severní Ameriky, pokračuje: „Rolník-vlastník (na severu) si přivlastňuje celý výrobek své práce a nepotřebuje zvláštní povzbuzování k práci. Dozor je tu úplně zbytečný.“ (Cairnes: „The Slave Power“, str. 48, 49.)

[22] Sir James Steuart, který se vůbec vyznačuje tím, že vidí charakteristické společenské zvláštnosti různých výrobních způsobů, poznamenává: „Proč velké podniky v průmyslu ničí soukromé podniky, ne-li proto, že se více blíží jednoduchosti otrockého řádu ?“ („Principles of Political Economy“, Londýn 1767, sv. I, str. 167, 168.)

[22a] Auguste Comte a jeho škola by byli mohli dokazovat věčnou nutnost feudálních pánů stejně, jako dokazovali věčnou nutnost pánů kapitalistů.

[23] R. Jones: „Text-book of Lectures etc.“, str. 77, 78. Staroasyrské, egyptské atd. sbírky v Londýně a v jiných evropských hlavních městech činí z nás očité svědky těchto kooperativních pracovních procesů.

[23a] Linguet ve své „Théorie des Lois Civiles“ nazývá, možná odůvodněně, lov první formou kooperace a lov na lidi (válku) první formou lovu.

[24] Jak malorolnické hospodářství, tak nezávislá řemeslná výroba tvoří jednak základnu feudálního výrobního způsobu, jednak se objevují po jeho rozkladu vedle kapitalistické výroby. Tvoří zároveň ekonomickou základnu klasické společnosti v době jejího největšího rozkvětu, když se rozpadlo původní orientální pospolné vlastnictví a dokud se ještě otroctví nepodařilo zmocnit se do značnější míry výroby.

[25] „Což spojení dovednosti, píle a soupeření mnoha lidí při téže práci není způsob, jak tuto práci zdokonalit? A mohla snad Anglie nějakým jiným způsobem přivést svou vlnařskou manufakturu na tak vysoký stupeň dokonalosti?“ (Berkeley: „The Querist“. Londýn 1750, str. 56, § 521.)