Karel Marx
Kapitál, I. díl
Čtvrtý oddíl

Výroba relativní nadhodnoty


Kapitola desátá

POJEM RELATIVNÍ NADHODNOTY

Onu část pracovního dne, která vyrábí jen ekvivalent za hodnotu pracovní síly, placenou kapitálem, jsme dosud považovali za veličinu stálou, jíž také skutečně je za daných výrobních podmínek na daném stupni ekonomického vývoje společnosti. Nad tuto svou nutnou pracovní dobu může dělník pracovat 2, 3, 4, 6 atd. hodin. Na velikosti tohoto prodloužení závisí míra nadhodnoty a délka pracovního dne. Je-li tedy nutná pracovní doba stálá, je naproti tomu celý pracovní den veličina proměnná. Předpokládejme nyní, že jak pracovní den, tak i jeho délka a jeho rozdělení na nutnou práci a nadpráci jsou dány. Přímka ac, a————————b——c, nechť představuje na př. dvanáctihodinový pracovní den, úsečka ab 10 hodin nutné práce, úsečka bc 2 hodiny nadpráce. Vzniká otázka: jak může být zvýšena výroba nadhodnoty, tj. prodloužena nadpráce, bez jakéhokoli dalšího prodlužování ac nebo nezávisle na jakémkoli dalším prodlužování ac?

Přestože hranice pracovního dne ac jsou dány, bc může být, jak je vidět, prodlouženo, ne-li rozšířením za konečný bod c, který je zároveň konečným bodem pracovního dne ac, tedy posunutím svého počátečního bodu b opačným směrem, směrem k a. Úsečka b' b v přímce a————————b'—b——c, se rovná, dejme tomu, polovině bc, tj. rovná se jedné pracovní hodině. Je-li při dvanáctihodinovém dni ac bod b posunut k b', rozšiřuje se bc na b'c, nadpráce vzroste o polovinu, ze 2 hodin na 3 hodiny, ačkoli pracovní den má i nadále jen 12 hodin. Toto rozšíření nadpráce z bc na b'c, ze 2 hodin na 3 hodiny, je však zřejmě nemožné bez současného zkrácení nutné práce z ab na ab', z 10 hodin na 9 hodin. Prodloužení nadpráce by odpovídalo v daném případě zkrácení nutné práce, čili část té pracovní doby, kterou dělník dosud fakticky používal pro sebe, se má změnit v pracovní dobu vynakládanou ve prospěch kapitalisty. Neměnila by se tu délka pracovního dne, nýbrž poměr, v němž se rozpadá na nutnou práci a nadpráci.

Na druhé straně je zřejmé, že velikost nadpráce sama je dána, je-li dána délka pracovního dne a hodnota pracovní síly. Hodnota pracovní síly, tj. pracovní doba nutná k její výrobě, určuje pracovní dobu nutnou k reprodukci její hodnoty. Zračí-li se 1 hodina práce v množství zlata rovnajícím se polovině šilinku čili 6 pencím a činí-li denní hodnota pracovní síly 5 šilinků, musí dělník pracovat denně 10 hodin, aby nahradil denní hodnotu své pracovní síly, kterou mu platí kapitalista, čili aby vyrobil ekvivalent hodnoty životních prostředků, které denně potřebuje. Hodnota těchto životních prostředků určuje hodnotu jeho pracovní síly[1], hodnota jeho pracovní síly určuje pak velikost jeho nutné pracovní doby. Velikost nadpráce však dostaneme, když od celého pracovního dne odečteme nutnou pracovní dobu. Odečteme-li deset hodin od dvanácti hodin, zbudou dvě hodiny, a za daných podmínek není, jak se zdá, nijak možné prodloužit nadpráci na dobu delší dvou hodin. Kapitalista může ovšem dělníkovi zaplatit místo 5 šilinků jen 4 šilinky 6 pencí nebo ještě méně. K reprodukci této hodnoty 4 šilinky 6 pencí by stačilo 9 pracovních hodin, tedy z dvanáctihodinového pracovního dne by připadaly na nadpráci 3 hodiny místo 2 hodin a nadhodnota by tudíž stoupla z 1 šilinku na 1 šilink 6 pencí. Ale tohoto výsledku by bylo možno dosáhnout jen snížením dělníkovy mzdy pod hodnotu jeho pracovní síly. Za 4 šilinky 6 pencí, které vyrobí během 9 hodin, má o 1/10 méně životních prostředků než dříve, a tak dochází jen k zakrslé reprodukci jeho pracovní síly. Nadpráce může být v tomto případě prodloužena jen tím, že se překročí její normální hranice, její oblast může být rozšířena jen usurpátorským zabráním oblasti nutné pracovní doby. Třebaže tato metoda prodlužování nadpráce hraje velmi důležitou úlohu ve skutečném pohybu mzdy, musí zde být vyloučena, protože podle našeho předpokladu všechna zboží, tedy i pracovní síla, jsou prodávána a kupována za svou plnou hodnotu. Za tohoto předpokladu nemůže být příčinou zkrácení pracovní doby nutné k výrobě pracovní síly nebo k reprodukci její hodnoty snížení dělníkovy mzdy pod hodnotu jeho pracovní síly, nýbrž jen snížení této hodnoty samé. Při dané délce pracovního dne musí prodloužení nadpráce pramenit ze zkrácení nutné pracovní doby, nikoli naopak zkrácení nutné pracovní doby z prodloužení nadpráce. Aby se v našem příkladě nutná pracovní doba zmenšila o 1/10 tj. z 10 hodin na 9 hodin, aby tedy nadpráce vzrostla z 2 hodin na 3 hodiny, je nutný skutečný pokles hodnoty pracovní síly o 1/10.

Takový pokles hodnoty pracovní síly o 1/10 však předpokládá, že totéž množství životních prostředků, které se dříve vyrobilo za 10 hodin, se nyní vyrobí za 9 hodin. Ale to je nemožné bez zvýšení produktivní síly práce. Danými výrobními prostředky může na př. švec udělat za pracovní den o 12 hodinách jeden pár bot. Má-li udělat v téže době dva páry bot, musí se produktivní síla jeho práce zdvojnásobit, a nemůže se zdvojnásobit beze změny jeho pracovních prostředků nebo jeho pracovních metod nebo obou zároveň. Musí tedy nastat revoluce ve výrobních podmínkách jeho práce, tj. v jeho výrobním způsobu, tedy i v pracovním procesu samém. Zvýšením produktivní síly práce rozumíme zde jakoukoli změnu v pracovním procesu, která zkracuje pracovní dobu společensky nutnou k výrobě nějakého zboží; změnu, jíž menší množství práce nabývá tedy schopnosti vyrobit větší množství užitné hodnoty.[2] Jestliže jsme tedy při zkoumání výroby nadhodnoty v té její formě, v níž jsme ji dosud brali, výrobní způsob předpokládali jako něco daného, pak k pochopení výroby nadhodnoty přeměnou nutné práce v nadpráci naprosto nestačí předpokládat, že se kapitál zmocňuje pracovního procesu v jeho historicky zděděné, existující formě a jen prodlužuje jeho trvání. Je nutný převrat v technických a společenských podmínkách pracovního procesu, tedy ve výrobním způsobu samém, aby se zvýšila produktivní síla práce, aby se zvýšením produktivní síly práce snížila hodnota pracovní síly a tak zkrátila část pracovního dne, nutná k reprodukci této hodnoty.

Nadhodnotu, vyráběnou prodloužením pracovního dne, nazývám absolutní nadhodnotou. Naproti tomu onu nadhodnotu, která vzniká zkrácením nutné pracovní doby a příslušnou změnou v poměru velikostí obou součástí pracovního dne, nazývám relativní nadhodnotou.

Aby se snížila hodnota pracovní síly, musí zvýšení produktivní síly práce zachvátit průmyslová odvětví, jejichž výrobky určují hodnotu pracovní síly, tj. buďto patří k obvyklým životním prostředkům, nebo je mohou nahradit. Hodnota zboží je však určena nejen množstvím práce, která dává zboží konečnou formu, nýbrž také množstvím práce, obsaženým ve výrobních prostředcích tohoto zboží. Na př. hodnota boty je určena nejen prací obuvníka, nýbrž i hodnotou kůže, smůly, dratve atd. Hodnota pracovní síly tedy klesá i v důsledku zvýšení produktivní síly práce a příslušného zlevnění zboží v těch průmyslových odvětvích, která dodávají hmotné prvky konstantního kapitálu, tj. pracovní prostředky a pracovní materiál k výrobě nutných životních prostředků. Naproti tomu zvýšení produktivní síly ve výrobních odvětvích, která nedodávají ani nutné životní prostředky, ani výrobní prostředky k jejich výrobě, nemění hodnotu pracovní síly.

Zlevnění zboží snižuje ovšem hodnotu pracovní síly jen pro tanto, tj. jen v poměru, nakolik se toto zboží účastní při reprodukci pracovní síly. Na př. košile je nutný životní prostředek, ale jen jeden z mnoha. Zlevnění tohoto zboží zmenšuje jen dělníkovy výdaje za košile. Ale celkový souhrn nutných životních prostředků se skládá z různého zboží, z nejrůznějších výrobků zvláštních průmyslových odvětví, a hodnota každého takového zboží tvoří vždy příslušnou část hodnoty pracovní síly. Tato hodnota se zmenšuje s pracovní dobou nutnou k její reprodukci a celkové zkrácení této doby se rovná souhrnu jejích zkrácení ve všech oněch zvláštních výrobních odvětvích. Zkoumáme tu tento celkový výsledek tak, jako by to byl bezprostřední výsledek a bezprostřední účel v každém jednotlivém případě. Zlevní-li jednotlivý kapitalista zvýšením produktivní síly práce své zboží, na př. košile, nemusí mít vůbec v úmyslu snížit pro tanto hodnotu pracovní síly a tedy i nutnou pracovní dobu; ale jen natolik, nakolik konec konců přispívá k tomuto výsledku, přispívá ke zvýšení všeobecné míry nadhodnoty.[3] Všeobecné a nutné tendence kapitálu je třeba odlišovat od jejich jevových forem.

Není tu naším úkolem zkoumat, jak se projevují imanentní zákony kapitalistické výroby ve vnějším pohybu kapitálů, jak působí jakožto donucovací zákony konkurence a jak pronikají do vědomí jednotlivého kapitalisty jako hybné motivy jeho činnosti. V každém případě je již předem jasné, že vědecký rozbor konkurence je možný teprve tehdy, když je poznána vnitřní povaha kapitálu, úplně tak, jako se stane pochopitelným zdánlivý pohyb nebeských těles jen tomu, kdo zná jejich skutečný, ale přímo nevnímatelný pohyb. Avšak k pochopení výroby nadhodnoty a přitom jen na základě již dosažených výsledků je nutno poznamenat toto:

Zračí-li se jedna hodina práce v množství zlata, rovnajícím se 6 pencím čili ½ šilinku, je v dvanáctihodinovém pracovním dni vyráběna hodnota 6 šilinků. Dejme tomu, že se při daném stupni produktivní síly práce za těchto 12 pracovních hodin zhotovuje 12 kusů zboží. Hodnota výrobních prostředků, surovin atd., použitých na každý kus, nechť činí 6 pencí. Za těchto okolností stojí každé jednotlivé zboží 1 šilink, totiž: 6 pencí je hodnota výrobních prostředků a 6 pencí je hodnota nově k nim přidaná při jejich zpracování. Dejme tomu, že se některému kapitalistovi podaří zdvojnásobit produktivní sítu práce, takže za dvanáctihodinový pracovní den vyrobí místo 12 kusů zboží tohoto druhu 24 kusů. Nezmění-li se hodnota výrobních prostředků, klesne nyní hodnota jednotlivého kusu zboží na 9 pencí, z čehož 6 pencí je hodnota výrobních prostředků, 3 pence hodnota nově přidaná poslední prací. Přes zdvojnásobení produktivní síly práce vytváří pracovní den i nadále novou hodnotu 6 šilinků, jenže tato nová hodnota se nyní rozděluje na dvakrát větší množství výrobků. Na každý jednotlivý výrobek tedy připadá jen 1/24 této celkové hodnoty místo 1/12, 3 pence místo 6 pencí, anebo — což je totéž — k výrobním prostředkům při jejich přeměně v hotový výrobek se nyní přidává půl hodiny práce na každý kus zboží, a ne celá hodina, jak tomu bylo dříve. Individuální hodnota tohoto zboží je nyní nižší než jeho společenská hodnota, tj. zboží stojí méně pracovní doby než obrovské množství výrobků téhož druhu, vyrobených za průměrných společenských podmínek. Kus zboží stojí průměrně 1 šilink čili představuje 2 hodiny společenské práce; při změněném výrobním způsobu stojí jen 9 pencí, tj. obsahuje jen 1½ hodiny práce. Ale skutečná hodnota zboží není jeho hodnota individuální, nýbrž hodnota společenská, tj. tato hodnota se neměří množstvím pracovní doby, které v daném jednotlivém případě výrobce fakticky potřebuje k výrobě zboží, nýbrž pracovní dobou společensky nutnou k výrobě zboží. Tedy jestliže kapitalista, který použil nové metody, prodává své zboží za jeho společenskou hodnotu 1 šilink, prodává je o 3 pence nad jeho individuální hodnotu a realisuje tak zvláštní nadhodnotu 3 pence. Na druhé straně se mu však dvanáctihodinový pracovní den nyní zračí ve 24 kusech zboží místo v dřívějších 12 kusech. Aby tedy prodal výrobek jednoho pracovního dne, potřebuje dvojnásobný odbyt čili trh pro své zboží. Za jinak stejných podmínek mohou si jeho zboží dobýt většího trhu jen snižováním svých cen. Proto je kapitalista prodává nad jejich individuální hodnotou, ale pod jejich společenskou hodnotou, na př. kus za 10 pencí. Tak vytluče z každého jednotlivého kusu stále ještě zvláštní nadhodnotu ve výši 1 penny. Tohoto zvýšení nadhodnoty dosahuje, ať jeho zboží patří k nutným životním prostředkům nebo nepatří, ať vchází nebo nevchází jako určující moment do celkové hodnoty pracovní síly. Nehledě na tuto okolnost, má tedy každý jednotlivý kapitalista zájem na zlevňování zboží zvyšováním produktivní síly práce.

Avšak i v případě, který zkoumáme, vzniká zvětšená výroba nadhodnoty ze zkrácení nutné pracovní doby a z příslušného prodloužení nadpráce.[3a] Nutná pracovní doba nechť činí 10 hodin, tj. denní hodnota pracovní síly 5 šilinků, nadpráce — 2 hodiny a denně vyráběná nadhodnota — 1 šilink. Ale náš kapitalista vyrábí nyní 24 kusů zboží, které prodává po 10 pencích, tj. celkem za 20 šilinků. Protože hodnota výrobních prostředků se rovná 12 šilinkům, nahrazují 14 ⅖ kusu zboží jen zálohovaný konstantní kapitál. Dvanáctihodinový pracovní den se zračí ve zbývajících 9⅗ kusu. Protože cena pracovní síly = 5 šilinkům, zračí se v 6 kusech zboží nutná pracovní doba a ve 3⅗ kusu nadpráce. Poměr nutné práce k nadpráci, který činil za průměrných společenských podmínek 5 : 1, činí nyní jen 5 : 3. Týž výsledek lze dostat ještě takto. Hodnota výrobku dvanáctihodinového pracovního dne = 20 šilinkům. Z toho připadá 12 šilinků na hodnotu výrobních prostředků, která se jen znovu objevuje v hodnotě výrobku. Zbývá tedy 8 šilinků jako peněžní výraz hodnoty, v níž se zračí pracovní den. Tento peněžní výraz je vyšší než peněžní výraz společensky průměrné práce téhož druhu, protože 12 hodin této práce je vyjádřeno jen v 6 šilincích. Práce výjimečně vysoké produktivní síly působí jako znásobená práce, tj. vytváří ve stejných časových úsecích větší hodnoty než průměrná společenská práce téhož druhu. Ale náš kapitalista platí i nadále za denní hodnotu pracovní síly jen 5 šilinků. Dělník tedy nyní potřebuje k reprodukci této hodnoty jen 7½ hodiny místo dřívějších 10 hodin. Jeho nadpráce vzrůstá tedy o 2½ hodiny, nadhodnota, kterou vyrábí, stoupá z 1 šilinku na 3 šilinky. Kapitalista, který používá zlepšeného výrobního způsobu, přivlastňuje si tedy jako nadpráci větší část pracovního dne než ostatní kapitalisté téhož výrobního odvětví. Dělá v jednotlivém případě totéž, co dělá všechen kapitál při výrobě relativní nadhodnoty. Ale na druhé straně zvláštní nadhodnota mizí, jakmile se nový výrobní způsob všeobecně rozšíří a jakmile se tím odstraní rozdíl mezi individuální hodnotou levněji vyráběného zboží a jeho společenskou hodnotou. Týž zákon určení hodnoty pracovní dobou, jejž kapitalista, který zavedl nový výrobní způsob, pociťuje v té formě, že musí prodávat zboží pod jeho společenskou hodnotou, týž zákon jako donucovací zákon konkurence nutí soupeře našeho kapitalisty, aby i oni zavedli nový výrobní způsob.[4] Tedy všeobecná míra nadhodnoty je celým tímto procesem dotčena jen tehdy, zasáhne-li zvýšení produktivní síly práce taková výrobní odvětví, tedy zlevní-li taková zboží, která patří k nutným životním prostředkům, a proto tvoří prvky hodnoty pracovní síly.

Hodnota zboží je nepřímo úměrná produktivní sile práce Totéž platí i o hodnotě pracovní síly, protože je určována hodnotami zboží. Naproti tomu relativní nadhodnota je přímo úměrná produktivní síle práce. Stoupá se zvyšováním a klesá se snižováním produktivní síly práce. Průměrný společenský 12hodinový pracovní den vyrábí, při nezměněné hodnotě peněz, stále tutéž novou hodnotu 6 šilinků, ať se tato suma hodnoty jakkoli dělí na ekvivalent hodnoty pracovní síly a nadhodnotu. Jestliže však v důsledku zvýšení produktivní síly práce hodnota denních životních prostředků a tedy i denní hodnota pracovní síly klesne z 5 šilinků na 3 šilinky, vzrůstá nadhodnota z 1 šilinku na 3 šilinky. K reprodukci hodnoty pracovní síly bylo dříve zapotřebí 10 pracovních hodin a nyní je jich zapotřebí jen 6. Čtyři pracovní hodiny se uvolnily a mohou se připojit k oblasti nadpráce. Je tedy imanentním pudem a ustavičnou tendencí kapitálu zvyšovat produktivní sílu práce, aby bylo zlevňováno zboží a se zlevňováním zboží aby se zlevnil sám dělník.[5]

Pro kapitalistu vyrábějícího zboží je absolutní hodnota zboží sama o sobě lhostejná. Kapitalistu zajímá jen nadhodnota, která vězí ve zboží a kterou lze prodejem realisovat. Realisace nadhodnoty sama o sobě předpokládá nahrazení zálohované hodnoty. Protože pak relativní nadhodnota vzrůstá přímo úměrně rozvíjení produktivní síly práce, zatím co hodnota zboží klesá nepřímo úměrně tomuto rozvíjení — jinak řečeno, protože jeden a týž proces zboží zlevňuje a nadhodnotu, která je v nich obsažena, zvyšuje, objasňuje se tím záhada, proč kapitalista, kterému jde jen o výrobu směnné hodnoty, se neustále snaží snížit směnnou hodnotu svých zboží — rozpor, jímž týral své odpůrce jeden ze zakladatelů politické ekonomie, Quesnay, a ti mu na něj zůstali dlužni odpověď. „Připouštíte,“ praví Quesnay, „že čím více nákladů nebo nákladných prací se podaří uspořit při výrobě průmyslových výrobků bez újmy pro výrobu, tím výhodnější je tato úspora, protože snižuje cenu výrobku. A přesto se domníváte, že výroba bohatství, vznikajícího z práce průmyslníků, spočívá ve zvětšování směnné hodnoty jejich výrobků.“[6]

Spoření práce[7] rozvíjením produktivní síly práce nemá tedy za kapitalistické výroby naprosto za účel zkrácení pracovního dne. Má za účel jen zkrácení pracovní doby nutné k výrobě určitého množství zboží. To, že dělník v důsledku zvýšení produktivity své práce začne vyrábět za hodinu na př. desetkrát více zboží než dříve, tedy že potřebuje na každý kus zboží desetkrát menší pracovní dobu, nebrání nikterak tomu, že je i nyní nucen pracovat 12 hodin a vyrábět v těchto 12 hodinách 1200 kusů místo dřívějších 120 kusů. Jeho pracovní den se při tom může dokonce prodloužit, takže nyní vyrábí za 14 hodin 1400 kusů atd. Můžeme proto u ekonomů rázu MacCullochova, Urova, Seniorova a tutti quanti [všech takových] číst na jedné stránce, že dělník musí být kapitálu vděčný za rozvoj výrobních sil, zkracující nutnou pracovní dobu, a na další stránce, že musí tuto svou vděčnost prokázat tím, že napříště bude pracovat místo 10 hodin 15 hodin. Rozvíjení produktivní síly práce za kapitalistické výroby má za účel zkrátit tu část pracovního dne, po kterou musí dělník pracovat pro sebe samého, a právě tak prodloužit druhou část pracovního dne, po kterou dělník pracuje zadarmo na kapitalisty. Nakolik lze tohoto výsledku dosáhnout bez zlevnění zboží, ukáže se na zvláštních metodách výroby relativní nadhodnoty, kterými se budeme nyní zabývat.

__________________________________

Poznámky:

[1] Hodnota průměrné denní mzdy je určena tím, co dělník potřebuje k tomu, „aby žil, pracoval a rozmnožoval se“. (William Petty: „Political Anatomy of Ireland“, 1672, str. 64.) „Cena práce se vždy skládá z ceny nutných existenčních prostředků.“ Dělník nedostává patřičnou mzdu, „jestliže… jeho výdělek nestačí k tomu, aby z něho uživil — přiměřeně svému nízkému stavu a svému postavení dělníka — takovou rodinu, jaká bývá údělem mnohého z nich“. (J. Vanderliszt: „Money answers etc.“, str. 15.) „Prostý dělník, který nemá nic než své ruce a znalost řemesla, má jen tolik, za kolik se mu podaří prodat svou práci jiným… Ve všech pracovních odvětvích musí dojít a skutečně dochází k tomu, že dělníkova mzda se omezuje na to, co nezbytně potřebuje k udržování života.“ (Turgot: „Réflexions etc.“ „Oeuvres“, ed. Daire, sv. I, str. 10.) „Cena životních prostředků je ve skutečnosti hodnota výroby práce.“ (Malthus: „Inquiry into etc. Rent“, Londýn 1815, str. 48, pozn.)

[2] „Když se zdokonalují řemesla, znamená to jen objevování nových metod, jak vyrábět nějaké zboží s menším počtem lidí nebo (což je totéž) v kratší době než dříve.“ (Galiani: „Della Moneta“, str. 158, 159.) „Úspora na výrobních nákladech nemůže být nic jiného než úspora na množství práce upotřebené k výrobě.“ (Sismondi: „Etudes etc.“, sv. I, str. 22.)

[3] „Zdvojnásobí-li továrník množství svých výrobků zdokonalením strojů… získává (konec konců) jen potud, pokud je mu tím umožněno levněji oblékat dělníka… pokud tedy na dělníka připadá menší část celkového výrobku.“ (Ramsay: „An Essay on the Distribution etc.“, str. 168, 169.)

[3a] „Zisk člověka nezávisí na tom, že vládne nad výrobkem práce jiných lidí, nýbrž na tom, že vládne nad touto prací samou. Může-li prodat své výrobky za vyšší cenu, zatím co mzdy jeho dělníků zůstávají beze změny, zřejmě tím získává… Menší část toho, co vyrobil, stačí pak k tomu, aby byla uvedena v pohyb tato práce, a tak zůstává větší část pro něho samého.“ („Outlines of Political Economy“, Londýn 1832, str. 49, 50.)

[4] „Jestliže můj soused, který vyrábí více s menším množstvím práce, může prodávat levně, musím se snažit prodávat stejně levně jako on. Takže každý vynález, nástroj nebo stroj, které dovolují vystačit s menším množstvím rukou, a tudíž vyrábět levněji, vyvolává u druhých takřka nutnost soupeření buď využitím téže metody, nástroje nebo stroje, nebo vynalezením něčeho podobného, tak aby všichni byli ve stejných podmínkách a nikdo nemohl prodávat levněji než jeho soused.“ (,‚The Advantages of the East-India Trade to England“, Londýn 1720, str. 67.)

[5] „V témže poměru, v jakém se snižují dělníkovy výdaje, snižuje se i jeho mzda, je-li zároveň odstraněno omezování průmyslu.“ („Considerations concerning Taking off the Bounty on Corn exported etc.“, Londýn 1753, str. 7.) „Zájmy průmyslu a obchodu vyžadují, aby obilí a všechny potraviny byly co nejlevnější; neboť co zdražuje je, zdražuje také práci… Ve všech zemích, kde průmysl není omezován, musí se cena potravin odrážet na ceně práce. Ta bude vždy klesat, zlevní-li se nutné životní prostředky.“ (Tamtéž, str. 3.) „Mzdy klesají v témže poměru, jak stoupají výrobní síly. Stroje sice zlevňují životní prostředky, ale mimo to zlevňují také dělníky.“ (,‚A Prize Essay on the comparative merits of Competition and Co-operation“, Londýn 1834, str. 27.)

[6] Quesnay: „Dialogues sur le Commerce et sur les Travaux des Artisans“, str. 188, 189.

[7] „Tito spekulanti, kteří tolik šetří na práci dělníků, právě ti by ji měli platit.“ (J. N. Bidaut: „Du Monopole qui sʼétablit dans les Arts industriels et le Commerce“, Paříž 1828, str. 13.) „Podnikatel bude vždy usilovat o to, aby ušetřil čas a práci.“ (Dugald Stewart: „Works“, ed. by sir W. Hamilton, Edinburgh 1855, sv. VIII, „Lectures on Political Economy“, str. 318.) „Zájem (kapitalistů) vyžaduje, aby produktivní síla dělníků, kterých používají, byla co největší. Proto je jejich pozornost zaměřena, a to téměř výhradně, na zvětšení této síly.“ (R. Jones: „Text-book of Lectures etc.“, Lecture III.)