Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Teorie o nadhodnotě III

Thomas Robert Malthus^[1]

[1. Malthusova záměna kategorií zboží a kapitál]

ǁXIII - 753ǀ Budeme se tu zabývat těmito Malthusovými spisy:

1. „The Measure of Value Stated and Illustrated etc.“, Londýn 1823.

2. „Definitions in Political Economy etc.“, Londýn 1827.

(Zároveň prohlédnout i vydání tohoto spisu, které pořídil a opatřil „poznámkami a doplňky“ John Cazenove, Londýn 1853.)

3. „Principles of Political Economy etc.“, druhé vyddní, Londýn 1836 (první vydání asi 1820, zjistit).

4. Dále je třeba přihlédnout ještě ke spisu jednoho malthusovce^[2] (a to malthusovce v protikladu k ricardovcůrn): „Outlines of Political Economy etc.“, Londýn 1832.

Ve svém spise „Observations on the Efects of the Corn Laws etc.“ (1814) napsal Malthus o A(damu) Smithovi ještě toto:

„Dr. Smitha svedl k této argumentaci zřejmě jeho zvyk považovat práci“ (totiž hodnotu práce) „za měřítko hodnoty a obilí za míru práce... Že ani práce, ani žádné jiné zbožl nemůže být přesným měřítkem skutečné směnné hodnoty, to se dnes považuje za jednu z nejnespornějších pouček politické ekonomie, a vyplývá to fakticky právě z definice směnné hodnoty.“ (Str. 11—12.)

Ale ve svém díle z roku 1820 „Principles of Political Economy“ se Malthus znovu chopil tohoto Smithova „měřítka hodnoty“, kterého sám Smith nepoužívá nikde tam, kde skutečně podává výklad, a to proti Ricardovi.^[3] V citované práci o „Corn Laws“ se sám Malthus držel jiné Smithovy definice, a to, že se hodnota určuje množstvím kapitálu (nahromaděné práce) a práce (bezprostřední), nutným k výrobě určitého předmětu.

Není vůbec možné nepoznat, že jak Malthusovy „Principles“, tak i další dva citované spisy, které měly „Principles“ v jednotlivých bodech dále rozvést, vděčí za svůj vznik do značné míry tomu, že Malthus záviděl Ricardově práci^[4] úspěch a že se snažil znovu protlačit do čela, kam se jako obratný plagiátor neprávem dostal, ještě než vyšla Ricardova práce. Kromě toho bylo určení hodnoty, tak jak je, i když jen abstraktně, vytyčil ve své práci Ricardo, namířeno proti zájmům landlordů a jejich přisluhovačů, a Malthus tyto zájmy obhajoval ještě bezprostředněji než zájmy průmyslové buržoazie. Přitom nelze popřít, že Malthus měl určitý zájem o teoretické hloubání. Nicméně jeho vystupování proti Ricardovi — i způsob tohoto vystupování — byly možné jen proto, že se Ricardo zamotal do všelijakých nedůsledností.

Malthusovo stanovisko protikladné k Ricardovi se týká za prvé vzniku nadhodnoty^[5], [za druhé] způsobu, jakým Ricardo chápe vyrovnávání ceny nákladů^[6] v různých sférách použití kapitálu jako modiflkaci samého zákona hodnoty, [za třetí) toho, že Ricardo ustavičně zaměňuje zisk a nadhodnotu (přímo je ztotožňuje). Malthus tyto rozpory a záměny nerozuzluje, nýbrž je od Ricarda přejímá, aby, opíraje se o tuto motanici, vyvrátil Ricardův základní zákon hodnoty atd. a vyvodil závěry příjemné pro své protektory.

Vlastní zásluha tří uvedených Malthusových spisů záleží v tom, že — zatímco Ricardo ve skutečnosti nevysvětluje, jak směna zboží podle zákona hodnoty (tj. pracovní doby obsažené ve zboží) vede k nerovné směně mezi kapitálem a živou prací, mezi určitým množstvím nahromaděné práce a určitým množstvím bezprostřední práce, že tedy ve skutečnosti neobjasňuje původ nadhodnoty (protože u něho se kapitál směňuje přímo za práci, a ne za pracovní sílu^[a]) — ǁ754ǀ Malthus klade hlavní důraz na nerovnost směny mezi kapitálem a námezdní prací. Jeden z mála pozdějších Malthusových přívrženců, Cazenove, to vyciťuje, a proto v předmluvě k výše uvedené [Malthusově] práci „Definitions etc.“ říká:

„Směna zboji a rozdělování“ (mzda, renta, zisk) „se musí zkoumat odděleně... Zákony rozdělování vůbec nezávisí na zákonech týkajících se směny.“ (Předmluva, str. VI—VII.)

To neznamená nic jiného, než že vztah mezi mzdou a ziskem, směna kapitálu a námezdní práce, nahromaděná práce a bezprostřední práce, se bezprostředně neshoduje se zákonem směny zboží.

Jestliže zkoumáme zhodnocení peněz nebo zboží jako kapitálu — tedy nikoli jejich hodnotu, ale jejich kapitalistické zhodnocení —‚ pak je jasné, že nadhodnota není nic jiného než přebytek té práce (nezaplacené práce), kterou ovládá kapitál — ať už [ve formě] zboží nebo peněz —‚ nad tím množstvím práce, které je obsaženo ve zboží samém. Kromě tohoto množství práce, které je ve zboží samém obsaženo (a které se rovná sumě práce vězící v prvcích výroby obsažených ve zboží samém plus bezprostřední práci přidané k těmto prvkům výroby), se tu za zboží kupuje ještě přebytek práce, který v něm nebyl obsažen. Tento přebytek konstituuje nadhodnotu; na jeho velikosti závisí míra zhodnocení. A toto přebytečné množství živé práce, získané směnou za zboží, tvoří zdroj zisku. Zisk (přesněji nadhodnota) nevzniká z toho ekvivalentu zpředmětněné práce, který se směňuje za stejné množství živé práce, nýbrž z té části živé práce, která se při této směně přivlastňuje, aniž se za ni platí ekvivalent, z nezaplacené práce, kterou si v této zdánlivé směně přivlastňuje kapitál. Nepřihlížíme-li tedy ke zprostředkování tohoto procesu — a Malthus má o to větší právo k němu nepřihlížet, že u Ricarda toto zprostředkování chybí — a zkoumá-li se jen faktický obsah a výsledek procesu, pak zhodnocení, zisk, přeměna peněz nebo zboží v kapitál nevyplývá z toho, že se zboží směňují v souladu se zákonem hodnoty, totiž úměrně k podílu pracovní doby, kterou stojí, nýbrž spíše naopak z toho, že se zboží nebo peníze (zpředmětněná práce) směňují za více živé práce, než je v nich obsaženo nebo než je na ně vynaloženo.

Jedinou Malthusovou zásluhou v uvedených spisech je vyhrocení tohoto bodu, který u Ricarda vystupuje o to méně ostře, že Ricardo vždycky předpokládá hotový výrobek, který se rozděluje mezi kapitalistu a dělníka, aniž zkoumá směnu, zprostředkující proces, který k tomuto rozdělování vede. Tato jeho zásluha je zase anulována tím, že Malthus zaměňuje zhodnocení peněz nebo zboží jako kapitálu, tedy jejich hodnotu ve specifické funkci kapitálu, s hodnotou zboží jako takového; proto, jak uvidíme, se při dalším výkladu vrací k bezduchým představám monetárního systému — zisku ze zcizení^[7] — a vůbec se zaplétá do velmi trapné motanice. Takže místo aby došel dál než Ricardo, pokouší se Malthus ve svém výkladu zatlačit ekonomii zase zpět za Ricarda a dokonce za Smitha a za fyziokraty.

„V téže zemi a v téže době se směnná hodnota zboží skládajících se jen z práce a zisku měří přesně tím množstvím práce, které dostaneme, když k nahromaděné a bezprostřední práci, která byla skutečně vynaložena na jejich výrobu, připočítáme proměnlivou částku zisku [připadající] na všechny zálohy, které se měří prací. To však bude nutně stejné množství práce, které mohou daná zboží ovládat.“ („The Measure of Value Stated and Illustrated“, Londýn 1823, str. 15—16.)

„Práce, jíž může zboží ovládat, je měřítkem hodnoty.“ (Cit. dílo, str. 61.)

„Nikde jsem ae nesetkal“ (dokud nevyšla jeho vlastní práce „The Measure of Value etc.“) „s tvrzením, že obvyklé množství práce, ovládané zbožím, musí představovat a měřit množství práce vynaložené na jeho výrobu včetně zisku.“ („Definitions in Political Economy etc.“, Londýn 1827, str. 196.)

Pan Malthus chce „zisk“ zahrnout přímo do definice hodnoty, aby z této definice bezprostředně vyplýval, což u Ricarda není. Z toho je zřejmé, že Malthus cítí, v čem je obtíž.

Kromě toho je od něho nanejvýš nejapné, že ztotožňuje hodnotu zboží a jeho zhodnocení jako kapitálu. Když se zboží nebo peníze (zkrátka zpředmětněná práce) směňují jako kapitál za živou práci, tak se vždycky směňují za ǁ755ǀ větší množství práce, než je v nich samých obsaženo; a porovnáme-li na jedné straně zboží před touto směnou a na druhé straně výrobek, který je výsledkem směny zboží za živou práci, tak se ukazuje, že se zboží směnilo za svou vlastni hodnotu (ekvivalent) plus určitý přebytek nad svou vlastní hodnotu — nadhodnotu. Je však nejapné na základě toho tvrdit, že se hodnota zboží rovná jeho hodnotě plus určitému přebytku nad tuto hodnotu. Jestliže se tedy zboží směňuje jako zboží za jiná zboží, a ne jako kapitál za živou práci, směňuje se — pokud se směňuje za ekvivalent — za stejné množství zpředmětněné práce, jaké je v něm obsaženo.

Pozoruhodné je tudíž jen to, že Malthus chce mít zisk už hotový v hodnotě zboží a že je mu jasné, že zboží ovládá vždycky větší množství práce, než jaké je v něm obsaženo.

„Právě proto, že se práce, kterou to či ono zboží obvykle ovládá, měří prací, která byla fakticky vynaložena na jeho výrobu plus zisk, je ji“ (práci) „možné právem pokládat za miru hodnoty. Vycházíme-li tedy z toho, že obvyklá hodnota zboží je určena přirozenými a nutnými podmínkami jeho nabídky, pak je jisté, že výlučnou mírou těchto podmínek je práce, kterou toto zboží může obvykle ovládat.“ („Definitions in Political Economy“, Londýn 1827, str. 214.)

„Elementární výrobní náklady: výraz znamenající totéž jako podmínky nabídky.“ („Definitions in Political Economy“, vydáni Johna Cazenova, Londýn 1823, str. 14.)

„Míra podmínek nabídky: množství práce, za něž se zboží směňuje, když je ve svém přirozeném a obvyklém stavu.“ (Cit. dílo.)

„Množství práce, které to či ono zboží ovládá, představuje přesně množství práce vynaložené při jeho výrobě plus zisk na zálohy, a proto ve skutečnosti představuje a měří ony přirozené a nutné podmínky nabídky, ony elementární výrobní náklady, které určují hodnotu.“ (Cit. dílo, str. 125.)

„I když je poptávka po tom či onom zboží neúměrná množství nějakého jiného zboží, které je kupující ochoten a schopen za ně dát, je ve skutečnosti úměrná množství práce, které kupující za toto zboží chce dát; a to z tohoto důvodu: množství práce, které to či ono zboží obvykle ovládá, představuje přesně efektivní poptávku po tomto zboží, protože představuje přesně ono množství práce a zisku, které je celkově nutné k uskutečnění nabídky; kdežto skutečné množství práce, které je to či ono zboží s to ovládat, jestliže se odchyluje od obvyklého množství práce, představuje přebytek nebo nedostatek poptávky, vyvolaný přechodnými příčinami.“ (Cit. dílo, str. 135.)

Malthus má pravdu i v tom. Podmínky nabídky, tj. výroba nebo spíše reprodukce zboží na základě kapitalistické výroby, spočívají v tom, že zboží nebo jeho hodnota (peníze, ve které se přeměňuje) se během jeho výrobního či reprodukčního procesu směňuje za více práce, než je v něm obsaženo; neboť zboží se vyrábí jen proto, aby se realizoval zisk.

Například majitel továrny na kartouny prodal svůj kartoun. Podmínkou nabídky nového kartounu je, že v procesu reprodukce kartounu směňuje továrník peníze — směnnou hodnotu kartounu — za více práce, než bylo v kartounu obsaženo nebo než reprezentují peníze. Je tomu tak proto, že továrník kartounů vyrábí kartoun jako kapitalista. Nechce vyrábět kartoun, nýbrž zisk. Výroba kartounu je jen prostředkem k výrobě zisku. Co však z toho vyplývá? Ve vyrobeném kartounu je obsaženo více pracovní doby, více práce než v kartounu zálohovaném. Tato doba nadpráce, nadhodnota, se zračí i v nadvýrobku, ve větším množství kartounu, než bylo směněno za práci. Část výrobku tedy nenahrazuje kartoun směněný za práci, nýbrž vytváři nadvýrobek, který náleží továrníkovi. Čili když zkoumáme celý výrobek, obsahuje každý loket kartounu alikvotní díl, čili jeho hodnota obsahuje alikvotní díl, za který nebyl zaplacen žádný ekvivalent a který představuje nezaplacenou práci. Když pak továrník prodá loket kartounu za jeho hodnotu, tj. když ho smění za peníze nebo za zboží se stejným obsahem pracovní doby, realizuje jistou částku peněz nebo získá jisté množství zboží, které ho nic nestojí. Je tomu tak proto, že prodává kartoun nikoli za pracovní dobu, kterou zaplatil, nýbrž za pracovní dobu, která je v něm obsažena, a část této pracovní doby ǁ756ǀ nezaplatil. Kartoun obsahuje například pracovní dobu rovnající se 12 šilinkům. Z toho zaplatil továrník jen 8. Prodává kartoun za 12 — prodává-li ho za jeho hodnotu — a získává tak 4 šilinky.

[2. Vulgární pojetí „zisku ze zcizení“ v Malthusově podáni. Malthusovy nejapné představy o nadhodnotě]

Pokud jde o kupujícího, ten platí podle předpokladu za všech okolností jen hodnotu kartounu. To znamená, že dává částku peněz, v níž je obsaženo stejné množství pracovní doby jako v kartounu. Jsou možné tři případy. [1.] Kupující je kapitalista. Peníze (ti. hodnota zboží), jimiž platí, obsahují rovněž část nezaplaceně práce. Když tedy jeden nezaplacenou práci prodává, druhý za nezaplacenou práci kupuje. Oba realizují nezaplacenou práci, jeden jako prodávající, druhý jako kupující. [2.] Nebo je kupující nezávislý výrobce. Pak dostává ekvivalent za ekvivalent. Zda je práce, kterou mu prodávající ve zboží prodává, zaplacena nebo nezaplacena, to se ho nijak netýká. Dostává tolik zpředmětněné práce, kolik dává. [3.] Nebo konečně je kupující námezdní dělník. I v tomto případě dostává jako každý jiný kupující — za předpokladu, že se zboží prodává za svou hodnotu — za své peníze ekvivalent ve zboží. Dostane ve zboží tolik zpředmětněné práce, kolik dává v penězích. Ale za peníze, které tvoři jeho mzdu, dal více práce, než je v nich obsaženo. Nahradil práci obsaženou v penězích a vynaložil navíc ještě nadpráci, kterou dává zdarma. Zaplatil tedy za peníze víc, než činí jejich hodnota, a tím i víc, než činí hodnota jejich ekvivalentu — kartounu atd. Pro něj jako kupujícího jsou tedy náklady vyšší než pro prodávajícího kteréhokoli zboží, i když ve zboží dostává ekvivalent za své peníze; avšak v penězích nedostal ekvivalent za svou práci, naopak, dal v podobě práce víc než ekvivalent. Dělník je tudíž jediný [kupující], který platí všechna zboží nad jejich hodnotou, a to dokonce i když je kupuje za jejich hodnotu, neboť koupil všeobecný ekvivalent práce, peníze, nad jejich hodnotou. Z toho neplyne zisk pro toho, kdo dělníkovi prodává zboží. Dělník mu neplatí víc než kterýkoli jiný kupující — [platí mu] hodnotu práce. Kapitalista, který dělníkovi znovu prodává jím vyrobené zboží, realizuje fakticky při tomto prodeji zisk, ale jen týž zisk, který realizuje při prodeji zboží kterémukoli jinému kupujícímu. Jeho zisk tedy nepramení — ve vztahu k tomuto dělníkovi — z toho, že mu prodává zboží nad jeho hodnotou, nýbrž z toho, že předtím, ve výrobním procesu, koupil toto zboží od dělníka fakticky pod jeho hodnotou.

Pan Malthus, stejně jako přeměňuje zhodnocení zboží jakožto kapitálu v hodnotu zboží, přeměňuje důsledně i všechny kupující v námezdní dělníky, to znamená, že podle něho všichni kupující směňují s kapitalistou bezprostřední práci a dávají mu více práce, než je obsaženo ve zboží, zatímco [ve skutečnosti] vyplývá kapitalistův zisk naopak z toho, že kapitalista prodává všechnu práci obsaženou ve zboží, ale zaplatil jen část této práce obsažené ve zboží. Zatímco tedy u Ricarda vzniká obtíž z toho, že zákon směny zboží nevysvětluje bezprostředně směnu mezi kapitálem a námezdní prací, ale že jí naopak zdánlivě odporuje, řeší Malthus tuto obtíž tím, že přeměňuje koupi (směnu) zboží ve směnu mezi kapitálem a námezdní prací. Malthus nechápe rozdíl mezi úhrnem práce, která je ve zboží obsažena, a úhrnem zaplacené práce, která je v něm obsažena. Právě tento rozdíl tvoří zdroj zisku. Dále však dospívá Malthus nevyhnutelně k vyvozování zisku z toho, že prodávající prodává zboží nejen nad to, co toto zboží stojí jeho (a to dělá kapitalista), ale i nad to, co zboží vůbec stojí, a tím se vrací k vulgárnímu pojetí zisku ze zcizení(viz poznámka [7]), tedy k vyvozování nadhodnoty z toho, že prodávající prodává zboží nad jeho hodnotou (tj. za více pracovní doby, než je v něm obsaženo). Co takto získá jako prodávající jednoho zboží, ztrácí jako kupující jiného zboží, a je naprosto nepochopitelné, co se má takovým všeobecným nominálním zvyšováním cen reálně „získat“. ǁ757ǀ Zejména je nepochopitelné, jak se tím má obohatit společnost en masse^[b], jak má takto vzniknout skutečná nadhodnota nebo nadvýrobek. Pošetilá a hloupá představa.

Přechod od Malthusova zmateného pokusu, který se však zakládá na správném tušení a vědomí nezvládnuté těžkosti — a Malthus se přitom opírá o teze A[dama] Smitha, který, jak jsme viděli, vyslovuje naivně všechny vzájemně si odporující prvky, a tím (se jeho učení stává] zdrojem a východiskem diametrálně protikladných názorů — pokusu předvést novou teorii namířenou proti Ricardovi, a tak si uhájit „první místo“ — přechod od tohoto pokusu k bezduchému vulgárnímu pojetí probíhá takto:

Zkoumáme-li zhodnocení zboží jako kapitálu — to znamená v jeho směně za živou produktivní práci —‚ ovládá zboží kromě pracovní doby obsažené v něm samém, v ekvivalentu, který dělník reprodukuje, ještě dobu nadpráce, která tvoří zdroj zisku. Přeneseme-li nyní toto zhodnocení zboží na jeho hodnotu, musí mít každý kupec zboží k tomuto zboží vztah jako dělník, tj. musí kromě toho množství práce, které je ve zboží obsaženo, dávat při koupi náhradou ještě nějakou nadpráci. Protože kromě dělníků nemají ostatní kupující ke zboží vztah jako dělníci ˂viděli jsme, že dokonce i tam, kde dělník vystupuje jako pouhý kupec zboží, je zachován starý, původní rozdíl˃, je třeba předpokládat, že ostatní kupující nedávají sice bezprostředně více práce, než je obsaženo ve zboží, ale, což je totéž, hodnotu obsahující více práce. Toto [množství] „nadpráce nebo, což je totéž, hodnoty obsahující více práce“ vytváří onen přechod. Z toho tedy fakticky vyplývá: hodnota zboží tkví v hodnotě, kterou za ně platí kupující, a tato hodnota se rovná ekvivalentu (hodnotě) zboží plus přebytku nad tuto hodnotu, nadhodnotě. Tedy vulgární pojetí. Zisk spočívá v tom, že se zboží prodává dráže, než se kupuje. Kupující je kupuje za více práce nebo vice zpředmětněné práce, než kolik stojí prodávajícího.

Je-li však kupující sám kapitalista, prodavač zboží, a jeho peníze — jeho kupní prostředek — představují jen prodané zboží, pak by z toho vyplývalo jen to, že si oba navzájem prodávají své zboží příliš draho a tak se vzájemně šidí a jestliže oba realizuji jen všeobecnou míru zisku, šidí se stejnou měrou. Kde se tedy mají vzít ti kupující, kteří kapitalistovi zaplatí ono množství práce, které se rovná práci obsažené v jeho zboží plus jeho zisku? Například. Zboží stojí prodávajícího 10 šilinků. Prodává je za 12 šilinků. Tim ovládá práci nejen za 10 šilinků, nýbrž za částku o 2 šilinky větší. Avšak kupující rovněž prodává své zboží, které stojí 10 šilinků, za 12 šilinků. Tak ztrácí každý jako kupující to, co získal jako prodávající. Jedinou výjimkou je dělnická třída. Neboť když cena výrobku převyšuje [cenu] jeho nákladů, mohou dělníci odkoupit jen část výrobku, a tak druhá část výrobku nebo cena této druhé části tvoří kapitalistův zisk. Protože však zisk vyplývá právě z toho, že dělníci mohou odkoupit jen část výrobku, nemůže kapitalista (třída kapitalistů) nikdy realizovat svůj zisk pouze poptávkou dělníků, nemůže ho realizovat tím, že smění celý výrobek za mzdu, nýbrž jen tím, že celou mzdu smění jen za část výrobku. Je tedy nutná ještě další poptávka a jsou nutní ještě další kupující kromě dělníků samých, neboť jinak by nevznikl žádný zisk. Kde se berou tito kupující? Jsou-li to sami kapitalisté, sami prodávající, pak třída kapitalistů, jak jsme ukázali, šidí sama sebe tím, že si kapitalisté vzájemně nominálně zvyšují cenu svých zboží, přičemž každý jako prodávající získává to, co ztrácí jako kupující. K tomu, aby kapitalista mohl realizovat svůj zisk, aby mohl zboží „prodávat za jeho hodnotu“, jsou tedy nutní ti, kdo kupují, ale neprodávají. Odtud nutnost landlordů, rentiérů, sinekuristů, farářů atd. včetně jejich sluhů a lokajů. Jak tito „kupující“ ǁ758ǀ získají kupní prostředky — jak musí nejdříve kapitalistům sebrat část jejich výrobku bez ekvivalentu, aby potom mohli za to, co jim takto sebrali, odkoupit méně než ekvivalent — to pan Malthus nevysvětluje. V každém případě z toho vyplývá jeho ospravedlňování co největšího zvětšování neproduktivních tříd, aby prodávající nacházeli trh, aby byla poptávka po jejich nabídce. A z toho pak vyplývá, že autor pamfletu o populaci^[8] hlásá jako podmínku výroby trvalou nadspotřebu a přivlastňování co největší části ročního produktu těmi, kdo nic nedělají. K tomuto důvodu vyplývajícímu nezbytně z jeho teorie, přistupuje pak ještě další důvod, totiž, že kapitál představuje pud k abstraktnímu bohatství, pud k zhodnocování, který se může realizovat jen díky [tomu, že existuje] třída kupujících, která představuje pud k vydávání, spotřebě a marnotratnosti, tedy právě díky [tomu, že existují] neproduktivní třídy, které kupují a přitom neprodávají.

[3. Svár mezi přívrženci Malthusovými a Ricardovými ve dvacátých letech 19. století.
Společně rysy v jejich postoji k dělnické třídě]

Na tomto základě vznikl ve dvacátých letech (léta 1820 až 1830 jsou vůbec velkým metafyzickým obdobím anglické politické ekonomie) velký svár mezi malthusovci a ricardovci. Jak ricardovci, tak malthusovci pokládají za nutné, aby si dělník nepřivlastňoval svůj výrobek sám, nýbrž aby část tohoto výrobku připadla kapkalistoví, aby byl podněcován k výrobě a aby tak byl zajištěn rozvoj bohatství. Ricardovce však dopaluje názor malthusovců, že si landlordi, státní i církevní sinekuristé a celá banda zahálčivých lokajů musí nejdříve — bez jakéhokoli ekvivalentu — přivlastnit část kapitalistova výrobku (úplně stejně, jako to dělá kapitalista s dělníkem), aby pak mohli od kapitalistů odkoupit jejich vlastni zboží a aby přitom kapitalisté dosáhli zisku. Nicméně ricardovci tvrdí totéž pokud jde o dělníka. Aby rostla akumulace, a tím i poptávka po práci, musí [prý] dělník ze svého vlastního výrobku odstoupit zdarma co nejvíce kapitalistovi, aby kapitalista mohl takto zvýšený čistý důchod přeměnit opět v kapitál. Právě tak [argumentuje] malthusovec. Průmyslovým kapitalistům se má vzít co nejvíce bezplatně v podobě renty, daní atd., aby mohli zbytek z toho, co jim zůstane, prodat se ziskem svým nedobrovolným „podílníkům“. Dělník si nesmí přivlastňovat svůj vlastní výrobek, aby neztratil podnět k práci, tvrdí ricardovci i malthusovci. Průmyslový kapitalista musí prý odstoupit část svého výrobku třídám, které jen spotřebovávají — fruges consumere nati^[c] —‚ aby si s ním tyto třídy mohly to, co jim bylo odstoupeno, za nevýhodných podmínek znovu směňovat. Jinak by prý kapitalista ztratil podnět k výrobě, který záleží právě v tom, že dosahuje velkého zisku, v tom, že prodává své zboží vysoko nad jeho hodnotou. K této komické polemice se později ještě vrátíme.

[4. Malthusova jednostranná interpretace Smithovy teorie hodnoty.
Jak Malthus využívá nesprávných Smithových tezi v polemice proti Ricardovi]

Především důkaz, že Malthus sklouzává ke zcela běžné představě:

„Ať je počet zprostředkujících směnných aktů, jimiž zboží prochází, jakýkoli — ať už je výrobci posílají do Činy, nebo je prodávají tam, kde bylo vyrobeno —‚ závisí otázka, zda se prodalo za přiměřenou tržní cenu, výhradně na tom, zda výrobci mohou nahradit sve kapitály s obvyklým ziskem tak, aby byli s to úspěšně pokračovat ve svém podnikání. Co jsou však jejich kapitály? Jsou to, jak konstatuje A[dam] Smith, nástroje, s nimiž se pracuje, materiál, který se zpracovává, a prostředky, jež umožňují ovládat potřebné množství práce.“ [„Definitions etc.“, vydání Johna Cazenova, Londýn 1853, str. 70.]

(A to je podle Malthuse všechna práce vynaložená na zboží. Zisk je přebytek nad tou prací, která byla takto vynaložena na výrobu zboží. Tedy vlastně jen nominální přirážka k nákladúm zboží.) A aby o jeho mínění nezůstaly žádné pochybnosti, uvádí na potvrzení vlastního názoru citát z knihy plukovníka Torrense „On the Production of Wealth“, kap. VI, str. 349:

„Účinná poptávka záleží ve schopnosti a snaze spotřebitelů“ ˂protiklad mezi kupujícími a prodávajícími se tu mění v protiklad mezi spotřebiteli a výrobci˃ ǁ759ǀ „dávat za zboží, ať už bezprostřední nebo zprostředkovanou směnou, nějaké větši množství všech součástí kapitálu, než stojí jejich výroba.“ („Definitions etc.“, vydání Johna Cazenova, str. 70—71.)

A sám pan Cazenove, vydavatel, apologet a komentátor Malthusových „Definitions etc.“, říká:

„„Zisk nezávisí na poměru, v němž se zboží mezi sebou směňují,“

˂kdyby se totiž zkoumala jen směna zboží mezi kapitalisty, jevila by se Malthusova teorie, pokud nedochází ke směně s dělníky, kteří nemají kromě práce žádné jiné zboží, jež by mohli směňovat s kapitalisty, než práci, nesmyslná, jako pouhá vzájemná přirážka, nominální přirážka k cenám jejich zboží. Proto se musí od směny zboží abstrahovat a zaměřit se na směnu peněz u lidí, kteří nevyrábějí žádné zboží˃

„neboť tento poměr se může udržovat při jakékoli výši zisku, nýbrž na poměru vůči mzdě, čili na poměru potřebném ke kryti původních nákladů a určeném ve všech případech stupněm, v jakém oběť, kterou přináší kupující, čili hodnota práce, kterou dává, aby získal to či ono zboží, převyšuje to, co výrobce vydal, aby toto zboží dodal na trh.“ (Cit. dílo, str. 46.)

Aby dospěl k těmto znamenitým výsledkům, musí Malthus provádět velmi rozsáhlé teoretické manipulace. Především, vezme-li se jedna stránka Smithova [učení], podle níž se hodnota zboží rovná tomu množství práce, které zboží ovládá, nebo kterým je ovládáno, čili za které se směňuje, musí se nejdříve vyvrátit námitky, které měli sám A[dam] Smith a jeho následovníci, mezi nimi i Malthus, proti tezi, že hodnota zboží — tedy hodnota — může být mírou hodnoty.

Malthusovo dílo „The Measure of Value Stated and Illustrated“, Londýn 1823, je přímo vzorem slabomyslnosti, která omamujíc sebe samu kazuistikou, se prodírá vlastním vnitřním chaosem a jejíž těžkopádné, neobratné vyjadřování zanechává v nezaujatém a nekompetentním čtenáři dojem, že obtiž chápat zmatené jako jasné netkví v rozporu mezi zmateným a jasným, ale v nedostatku porozumění ze strany čtenáře.

Malthus především musí znovu setřít Ricardovo rozlišováni mezi „hodnotou práce“ a „množstvím práce“^[9] a zredukovat to, co Smith klade vedle sebe, na tu jednu falešnou stránku.

„Kterékoli dané množstvi práce musí mít stejnou hodnotu jako mzda, která je ovládá, čili za kterou se fakticky směňuje.“ („The Measure of Value Stated and Illustrated“, Londýn 1823, str. 5.)

Účelem této fráze je postavit na roveň výrazy množství práce a hodnota práce.

Sama o sobě vyjadřuje tato fráze pouhou tautologii, absurdní truismus. Protože mzda čili částka, „za kterou se“ (dané množství práce) „směňuje“, tvoří hodnotu tohoto množství práce, je tautologií tvrdit, že hodnota určitého množství práce se rovná mzdě čili množství peněz nebo zboží, za které se tato práce směňuje. Jinými slovy to neznamená nic jiného, než že směnná hodnota určitého množství práce se rovná jeho směnné hodnotě alias mzdě. Z toho však vůbec nevyplývá, že by se určité množství práce rovnalo onomu množství práce, které je obsaženo ve mzdě nebo v penězích nebo ve zboží představujícím mzdu ˂nehledě k tomu, že se za mzdu nesměňuje bezprostředně práce, nýbrž pracovní síla; jen díky této záměně je tento nesmysl vůbec možný˃. Pracuje-li dělník 12 hodin a dostane-li jako mzdu výrobek šesti hodin, tvoří tento výrobek šesti hodin hodnotu dvanácti hodin práce (protože představuje mzdu, zboží směnitelné za 12 hodin práce). Z toho tudíž nevyplývá, že 6 hodin práce se rovná 12 hodinám nebo že zboží, v němž se zračí 6 hodin, se rovná zboží, v němž se zračí 12 hodin. Z toho nevyplývá, že hodnota mzdy se rovná hodnotě výrobku, v němž se zračí práce. Z toho vyplývá jen to, že hodnota práce (protože se měří hodnotou pracovní síly, a ne prací, kterou vykonala), ǁ760ǀ hodnota daného množství práce obsahuje méně práce, než se za ni kupuje, a že se proto hodnota toho zboží, v němž se zračí koupená práce, značně liší od hodnoty oněch zboží, za která bylo dané množství práce koupeno nebo jimiž bylo ovládáno.

Pan Malthus vyvozuje opačný závěr. Protože se hodnota daného množství práce rovná její hodnotě, vyplývá z toho podle něho, že hodnota, v níž se toto množství práce zračí, se rovná hodnotě mzdy. Z toho dále vyplývá, že bezprostřední práce (tedy po odečtení výrobních prostředků), která je ve zboží vstřebána, obsažena, nevytváří víc hodnoty, než kolik je za ni zaplaceno, že reprodukuje jen hodnotu mzdy. Už z toho samo sebou vyplývá, že zisk nelze vysvětlit, jestliže se hodnota zboží určuje prací, která je v něm obsažena, a že je ho naopak nutné vysvětlit z jiného pramene; předpokládáme totiž, že hodnota zboží musí zahrnovat zisk, který toto zboží realizuje. Neboť práce vynaložená na zboží se skládá 1. z práce, která je obsažena ve strojích apod., jež se opotřebovávají a pak se znovu objevují v hodnotě výrobku; 2. z práce obsažené v použitých surovinách. Oba tyto prvky nerozmnožují ovšem tu práci, která v nich byla obsažena před výrobou nového zboží, tím, že se stávají výrobnimi prvky určitého nového zboží. Zbývá tedy 3. práce obsažená ve mzdě, která byla směněna za živou práci. Avšak tato živá práce není podle Malthuse větší než zpředmětněná práce, za niž se směňuje. Zboží tedy neobsahuje žádnou část nezaplacené práce, nýbrž jen práci, která nahrazuje ekvivalent. Z toho tedy vyplývá, že kdyby se hodnota zboží určovala prací, která je v něm obsažena, nepřinášelo by toto zboží zisk. Jestliže však zboží přináší zisk, tak je to přebytek jeho ceny nad prací, která je v něm obsažena. Aby se tedy prodávalo za svou hodnotu (zahrnující zisk), musí zboží ovládat takové množství práce, které se rovná množství práce na ně vynaloženému plus přebytku práce, který představuje zisk realizovaný při prodeji tohoto zboží.

[5. Smithova teze o neměnné hodnotě práce v Malthusově interpretaci]

Aby mohl místo množství práce, potřebného na výrobu, dosadit jako míru hodnot práci, práci jako zboží, tvrdí Malthus dále, že

„hodnota práce je stálá“. („The Measure of Value etc.“, str. 29, pozn.)

˂Není to nic původního, nýbrž jen opsání a další rozvedení teze A[dama] Smitha, sv, I, kapitola 5 [„Recherches sur la nature et les causes de la richesse des nations“], Garnierovo vydáni, sv, I [Paříž 1802], str. 65—66:

„Stejné množství práce musí mít pro toho, kdo pracuje, nutně vždycky a všude stejnou hodnotu. Při normálním stavu zdraví, síly a aktivity a při běžném stupni schopnosti a zručnosti, kterého může dosáhnout, musí vždycky obětovat stejný díl svého odpočinku, své svobody a svého štěstí. Cena, kterou platí, je vždycky stejná, ať už za svou práci dostane jakékoli množství zboží. Za tuto cenu může sice koupit někdy větši, někdy menší množství těchto zboží, přitom se však mění hodnota těchto zboží, a ne hodnota práce, za kterou je kupuje. Vždycky a všude je drahé to, co se dá získat těžko nebo s vynaložením velkého množství práce; a to, co se dá získat snadno nebo s vynaložením malého množství práce, je laciné. Tak práce, jejíž hodnota se nikdy nemění, je jediným reálným a konečným měřítkem, které by mohlo vždycky a všude sloužit k oceňováni a srovnávání hodnoty všech zboží.“ [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 53—54.]˃

˂Dále i Malthusův objev, na který je tak pyšný a o kterém říká, že ho učinil první, totiž, že hodnota se rovná množství práce obsaženému ve zboží plus to množství práce, které představuje zisk, je zřejmě jen velmi jednoduchým spojením dvou Smithových tezí (Malthus není s to zbavit se plagiátorství);

„Reálná hodnota všech jednotlivých součásti ceny se měří množstvím práce, které se za každou z nich může koupit nebo ovládat. Práce měří hodnotu nejen té části ceny, která se mění v práci, ale i té, která se znění v rentu, a té, která se mění v zisk.“ (Cit. dílo, sv. I, kn. I, kap. 6, str, 100.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 69.]˃

ǁ761ǀ V souladu s tím Malthus říká;

„Stoupá-li poptávka po práci, nevyplývají vyšší mzdy dělníků ze vzestupu hodnoty práce, nýbrž z poklesu hodnoty výrobku, za který se směnila práce. A v případě, že je nadbytek práce, vyplývaji nízké mzdy dělníků ze vzestupu hodnoty výrobku a ne z poklesu hodnoty práce.“ („The Measure of Value etc.“, str. 35; srov. též str. 33—35.)

Malthusovu zdůvodnění, že hodnota práce je stálá (Malthusově a ne Smithově další argumentaci, a tezi o neměnné hodnotě práce vůbec) se výborně posmívá Bailey:

„Stejným způsobem by se dalo o každé věci dokázat, že její hodnota je neměnná; například o 10 yardech látky. Neboť ať už bychom dali za těchto 10 yardů látky 5 liber št. nebo 10 liber št., rovnala by se vynaložená suma co do hodnoty vždycky látce, za kterou se platí, čili jinak řečeno, bude její hodnota ve vztahu k látce neměnná. Ale to, co se dává za nějakou věc s neměnnou hodnotou, musí být samo neměnné, a tak 10 yardů látky musí mít neměnnou hodnotu,.. Říkat o mzdě, že její hodnota je neměnná, protože, ač se její velikost mění, ovládá stejné množství práce, je právě tak zbytečné, jako označovat sumu, která se platí za klobouk, za neměnnou hodnotu, protože se za ni, ač je jednou vyšší a jednou nižší, vždycky koupí klobouk.“ ([Bailey] „A Critical Dissertation on the Nature, Measure and Causes of Value etc.“, Londýn 1825, str. 145, 146, 147.)

V témže díle se Bailey velmi jízlivě vysmívá nejapným, ale naoko hlubokomyslným tabulkám, kterými Malthus „ilustruje“ svou míru hodnoty.

Ve svých „Definitions in Political Economy“ (Londýn 1827), v nichž dává volný průchod své nevoli nad Baileyho sarkasmy, snaží se Malthus mezi jiným dokázat neměnnou hodnotu práce takto:

„S rozvojem společnosti jedna velká skupina zboží — například suroviny — ve srovnáni s prací stoupá, kdežto průmyslové výrobky klesají; nebudeme proto daleko od pravdy, řekneme-li, že se průměrná masa zboží ovládaná v téže zemi daným množstvím práce nemůže během několika století příliš podstatně změnit.“ („Definitions etc.“, Londýn 1827, str. 206.)

Právě tak pěkně jako „neměnnou hodnotu práce“ dokazuje Malthus i to, že vzestup peněžních cen mzdy musí vést k všeobecnému vzestupu peněžních cen zboží.

„Stoupají-li všeobecně peněžní mzdy za práci, klesá úměrně tomu hodnota peněz; a klesá-li hodnota peněz... stoupají vždycky ceny statků.“ (Cit. dílo, str. 34.)

Poklesla-li hodnota peněz ve srovnání s prací, pak je právě třeba dokázat, že hodnota všeho zboží ve srovnání s penězi stoupla, čili že hodnota peněz vyjádřená nikoli v práci, nýbrž v ostatních zbožích, klesla. A to Malthus dokazuje tím, že to předpokládá.

[6. Jak Malthus využívá Ricardovy teze o modifikaci zákona hodnoty v boji proti pracovní teorii hodnoty]

Zdrojem Malthusovy polemiky proti Ricardovu určení hodnoty jsou teze, jež původně vytyčil sám Ricardo, teze o změnách, které ve směnných hodnotách zboží — a to nezávisle na práci vynaložené na toto zboží — vyvolává různé složení kapitálu vyplývající z procesu oběhu: různé proporce oběžného a fixního kapitálu, různý stupeň trvanlivosti použitého fixního kapitálu a různá doba obratu oběžného kapitálu. Zkrátka čerpá je z Ricardova zaměňování ceny nákladů a hodnoty, přičemž vyrovnávání cen nákladů, které nejsou závislé na množství práce vynakládaném v jednotlivých výrobních sférách, chápe Ricardo jako modifikaci samé hodnoty, a tím boří celý princip. Těchto rozporů, které proti určení hodnoty pracovní dobou vyzdvihl a objevil teprve Ricardo, se Malthus chytá ne proto, aby je rozřešil, nýbrž aby se vrátil k úplně bezduchým představám a aby vyslovení vzájemně si odporujících jevů, jejich vyjádření slovy, vydával za jejich řešení. Se stejnou metodou se setkáme později při rozkladu ricardovské školy, u [Jamese] Milla a MacCullocha, kteří se pokoušejí jalovým žvaněním, pomocí naivních scholastických definic a distinkcí uvést vzájemně si odporující jevy do souladu se všeobecným zákonem, aby je tak odstranili ze svých úvah, čímž se však ztrácí sama základna.

Toto jsou místa, kde Malthus materiál, který mu proti zákonu hodnoty poskytl sám Ricardo, obrací proti Ricardovi:

„Jak uvádí Adam Smith, k tomu, aby dozrálo obilí, je třeba jednoho roku, kdežto k tomu, aby se vykrmil dobytek na porážku, je třeba čtyř nebo pěti let; srovnáme-li tedy dvě množství obili a masa o stejné směnné hodnotě, pak je jisté, že rozdíl v zisku za další tři nebo čtyři roky ve výši 15 % z kapitálu vynaloženého na výrobu hovězího masa — nehledě k jiným úvahám — by v jeho hodnotě vyrovnal [tu okolnost, že je v něm obsaženo] mnohem menší množství práce, ǁ762ǀ a tak můžeme mít dvě zboží o stejné směnné hodnotě, ale nahromaděná a bezprostřední práce obsažená v jednom z nich je o 40 nebo 50 procent menší než v druhém. Tento jev lze pozorovat každodenně v každé zemi u mnoha důležitých druhů zboží; a kdyby zisk klesl z 15 procent na 8, klesla by hodnota hovězího masa ve srovnáni s obilím o vice než 20 procent.“ („The Measure of Value Stated etc.“, str. 10-11.)

Protože se však kapitál skládá ze zboží a velká část těchto zboží, jež do kapitálu vcházejí nebo ho vytvářejí, má cenu (tedy směnnou hodnotu v běžném smyslu), která se skládá nejen z nahromaděné a bezprostřední práce, nýbrž — pokud zkoumáme jen toto zvláštní zboží — i z čistě nominální přirážky k hodnotě vzniklé připočítáním průměrného zisku, říká Malthus:

„Práce není jediný prvek, který vchází do kapitálu.“ („Definitions etc.“, vydáni Johna Cazenova, str. 29.)

„Co jsou to výrobní náklady?... Množství práce, které je třeba vynaložit na výrobu zboží a na nástroje a materiály spotřebované při jeho výrobě, zvětšené o takové další množství práce, jež odpovídá obvyklému zisku ze zálohovaného kapitálu za dobu jeho zálohováni.“ (Cit. dílo, str. 74—75.)

„Z téhož důvodu se velice mýlí pan Mill, nazývá-ti kapitál nahromaděnou (hoarded] prací. Snad by bylo možné nazvat kapitál nahromaděnou prací plus zisk, ale jistě ne jen nahromaděnou prací, pokud bychom se nerozhodli nazývat prací zisk.“ (Cit. dílo, str. 60—61.)

„Je naprosto nesprávné, řekneme-li, že hodnoty zboží se regulují či určuji množstvím práce a kapitálu, potřebným k jejich výrobě. Je však naprosto správné, řekneme-li, že se regulují množstvím práce a zisku, potřebným k jejich výrobě.“ (Cit. dílo, str. 129.)

K tomu říká Cazenove v poznámce na str. 130:

„Proti výrazu práce a zisk je možno vznést námitku, že nejde o souvztažné pojmy, neboť práce je činitel a zisk výsledek, první je příčina a druhé následek. Proto ho pan Senior nahradil výrazem práce a zdrženlivost... Je však třeba přiznat, že zdrojem zisku není zdrženlivost, nýbrž produktivní použití kapitálu“ (podle Seniora totiž: „Ten, kdo přeměůuje svůj důchod v kapitál, zdržuje se požitků, které by si mohl opatřit tím, že by svůj důchod vydal.“)

Krásné vysvětlení. Hodnota zboží se skládá z práce, která je v něm obsažena, a ze zisku; z práce, která je v něm obsažena, a z práce, která v něm není obsažena, ale za kterou se musí platit.

Ve své polemice proti Ricardovi říká Malthus dále:

„Ricardovo „tvrzení, že v témž poměru, jak stoupá hodnota mzdy, klesá zisk, a naopak, je pravdivé jen za toho předpokladu, že zboží, na jejichž výrobu bylo vynaloženo stejné množství práce, mají vždy stejnou hodnotu, což je pravda v jednom případě z 500, jak to nevyhnutelně vyplývá z toho, že s pokrokem civilizace a techniky neustále roste množství vynakládaného fixního kapitálu a doba obratu oběžného kapitálu je stále rozdílnější a nestejnější“. („Definitions etc.“, Londýn 1827, str. 31—32.) (Totéž je uvedeno na str. 53—54 vydáni Johna Cazenove, kde Malthus říká doslova: „Přirozený stav věd“ porušuje Ricardovu míru hodnoty, protože způsobuje, že „s pokrokem civilizace a techniky neustále roste množství vynakládaného fixního kapitálu a doba obratu oběžného kapitálu je stále rozdílnější a nestejnější.“)

„Pan Ricardo sám připouští značné výjimky ze svého pravidla; když se však prozkoumají ty případy, které náleží mezi jeho výjimky, tj. ty, v nichž jsou množství vynaloženého fixního kapitálu rozdílná a vynakládají se na různě dlouhou dobu a v nichž doba obratu vynaloženého oběžného kapitálu není stejná, zjistíme, že jich je tak mnoho, že pravidlo je možné považovat za výjimku a výjimku za pravidlo.“ („Definitions etc.“, vydání Johna Cazenova, str. 50.)

[7. Malthusova vulgárni definice hodnoty. Názor na zisk jako na přirážku k ceně.
Malthusova polemika proti Ricardovu pojetí relativní mzdy]

V souladu s tím, co řekl dříve, vysvětluje Malthus hodnotu také takto^[10]:

„Hodnota je ocenění zboží, založené na jeho nákladech pro kupujícího čili na oběti, kterou musí kupující přinést, aby zboží nabyl, přičemž se tato oběť měří množstvím práce, které dává kupující směnou za zboží nebo, což je koneckonců totéž, prací, kterou zboží ovládá.“ (Cit. dílo, str. 8—9.)

Jako rozdíl mezi Malthusem a Ricardem zdůrazňuje Cazenove také toto:

ǁ763ǀ „Pan Ricardo, stejně jako A[dam] Smith pokládal za pravou míru nákladů práci; používal jí však jen u výrobních nákladů; ...práce je stejně použitelná jako míra nákladů pro kupujícího.“ (Cit. dílo, str. 56—57.)

Jinými slovy: hodnota zboží se rovná peněžní částce, kterou musí kupující zaplatit, a tato peněžní částka se nejlépe vyjádří v množství běžné práce, které je možné za ni koupit.^[d] O tom, čím je však tato peněžní částka určena, se ovšem nehovoří. Je to zcela běžná představa, s jakou se o této věci setkáváme v každodenním životě, pouhá nadutě vyjádřená trivialita. Jinými slovy to neznamená nic jiného, než že cena nákladů a hodnota jsou totožné. Jde o záměnu, která je u A[dama] Smitha a ještě víc u Ricarda v rozporu s jejich skutečným výkladem, kterou však Malthus povyšuje na zákon. Tedy představa, jakou má o hodnotě šosák zajatý ve světě konkurence a znalý jen jejích povrchových jevů. Čím je však určena cena nákladů? Výší zálohovaného kapitálu plus zisk. A čím je určen zisk? Odkud se bere fond, z něhož se čerpá, odkud se bere nadvýrobek, který představuje nadhodnotu. Jde-li jen o nominální zvýšení peněžní ceny, není nic lehčího než zvýšit hodnotu zboží. A čím je určena hodnota zálohovaného kapitálu? Hodnotou práce, která je v něm obsažena, říká Malthus. A čím je určena ta? Hodnotou zboží, na které se vydává mzda. A hodnota tohoto zboží? Hodnotou práce plus zisk. A tak to jde stále dokola. Dejme tomu, že se dělníkovi skutečně platí hodnota jeho práce, to znamená, že zboží (nebo peněžní částka), které tvoří jeho mzdu, se rovná hodnotě zboží (peněžní částce), ve kterém se realizuje jeho práce, takže když dostane jako mzdu 100 tolarů, přidává k surovinám atd., zkrátka k zálohovanému kapitálu, také jen [hodnotu] 100 tolarů; potom může zisk záležet vůbec jen v přirážce, kterou si prodávající při prodeji připočítává nad skutečnou hodnotu zboží. To dělají všichni prodávající. Pokud tedy směňují kapitalisté mezi sebou, nerealizuje nikdo z nich nic prostřednictvím této přirážky, a tím méně se tímto způsobem vytvoří nějaký další fond, z něhož by mohli čerpat své důchody. Skutečného a ne iluzorního zisku budou tedy dosahovat jen ti kapitalisté, jejichž zboží vchází do spotřeby dělnické třídy, neboť prodávají dělníkům zboží zpět dráže, než je sami od nich koupili. Zboží, které od dělníků koupili za 100 tolarů, jim budou prodávat zpět za 110 tolarů. To znamená, že jim prodávají zpět jen ¹⁰/₁₁ výrobku a ¹/₁₁ si nechávají. Co to však znamená jiného, než že z 11 hodin, po které například dělník pracuje, dostává zaplaceno jen 10, dostává jen výrobek 10 hodin, kdežto 1 hodina čili výrobek jedné hodiny připadá bez ekvivalentu kapitalistovi? Co to však znamená jiného, než že se — ve vztahu k dělnické třídě — zisku dosahuje tím, že dělníci pracují pro kapitalisty zčásti zadarmo, a že tedy „množství práce“ není totéž jako „hodnota práce“? Ostatní kapitalisté by však dosahovali zisku jen iluzorně, protože by neměli toto východisko.

Jak málo pochopil Malthus Ricardovy výchozí teze, jak vůbec nechápe, že zisk může vzniknout jinak než přirážkou, to ukazuje mezi jiným i tento jeho výrok:

„Je možné říci, že první zboží bezprostředně vyráběné a spotřebovávané bylo výsledkem pouhé práce, a že se proto jeho hodnota určovala množstvím této práce; je však zcela vyloučeno, aby se takového zboží používalo jako kapitálu při výrobě jiného zboží, aniž by kapitalista byl po určitou dobu zbaven možnosti používat kapitálu, který zálohoval, a aniž by za to požadoval odškodné v podobě zisku. V raných stadiích společnosti, kdy této zálohované práce bylo poměrně málo, bylo toto odškodné vysoké a vzhledem k vysoké míře zisku značně ovlivňovalo hodnotu takového zboží. V pokročilejších stadiích společnosti zisk silně ovlivňuje hodnotu kapitálu a zboží vzhledem k tomu, že značně vzrostlo množství použitého fixního kapitálu a prodloužila se doba, na kterou je zálohována značná část oběžného kapitálu, než se kapitalistovi vrátí zpět v tržbě. V obou případech měnící se výše zisku podstatné ovlivňuje míru, podle níž se zboží navzájem směňují...“ („Definitions etc.“, vydání Johna Cazenova, str. 60.)

Způsob pojetí relativní mzdy je jednou z největších Ricardových zásluh. Záleží v tom, že hodnota mzdy (a tedy i zisku) absolutně závisí na poměru té části pracovního dne, po kterou dělník pracuje pro sebe (aby vyrobil nebo reprodukoval svou mzdu), k té části jeho času, která náleží kapitalistovi. To je ekonomicky důležité a ve skutečnosti je to jen jiné vyjádření správné teorie nadhodnoty.^[11] Dále je to důležité z hlediska sociálního vztahu obou ǁ764ǀ tříd. Malthus zde větří nějakou nepravost, a proto musí něco namítnout:

„Žádný z autorů, které jsem poznal před panem Ricardem, nepoužíval nikdy termínu mzda nebo reálná mzda v tom smyslu, aby zahrnoval poměr.“

(Ricardo mluví o hodnotě mzdy, která se skutečně také jeví jako ta část výrobku, jež připadá dělníkovi.^[12])

„Zisk opravdu zahrnuje poměr; a míra zisku se vždycky právem vyjadřovala jako jisté procento z hodnoty zálohovaného kapitálu.“

˂Co rozumí Malthus hodnotou zálohovaného kapitálu, lze velmi těžko říci, a dokonce to nemůže říci ani on sám. Podle něho se hodnota zboží rovná zálohovanému kapitálu, který je ve zboží obsažen, plus zisk. Protože se však zálohovaný kapitál kromě bezprostřední práce skládá ještě ze zboží, rovná se hodnota zálohovaného kapitálu tomu zálohovanému kapitálu, který je v něm obsažen, plus zisk. Tak se zisk rovná zisku ze zálohovaného kapitálu plus zisk. A tak in infinitum^[e].˃

„Pokud však jde o mzdy, posuzoval se jejich růst nebo pokles vesměs nikoli podle poměru, v jakém snad byly k celkovému výrobku získanému určitým množstvím práce, nýbrž podle většího či menšího množství určitého výrobku, které dostává dělník, nebo podle větši či menší schopnosti tohoto výrobku ovládat potřeby a příjemnosti života.“ („Definitions etc.“, Londýn 1827, str. 29—30.)

Protože při kapitalistické výrobě je bezprostředním cílem směnná hodnota — rozmnožení směnné hodnoty —‚ je důležité vědět, jak ji měřit. Protože hodnota zálohovaného kapitálu je vyjádřena v penězích (skutečných nebo počítacích), měří se stupeň tohoto rozmnožení peněžní výší samého kapitálu a za měřítko se bere kapitál (peněžní částka) určité velikosti — 100.

„Zisk z kapitálu,“ říká Malthus, „záleží v rozdílu mezi hodnotou zálohovaného kapitálu a hodnotou prodaného nebo spotřebovaného zboží.“ („Definitions etc.“, Londýn 1827, str. 240—241.)

[8. Nesoulad Malthusových názorů na produktivní práci a akumulaci s jeho populační teorii]

[a)] Produktivní a neproduktivmí práce

„Důchod je to, co se vydává přímo na udržení života a na požitky, a kapitál to, co se vydává s úmyslem dosáhnout zisku.“ („Definitions etc.“, Londýn 1827, str. 86.)

Dělník a služebník jsou „dva nástroje, jichž se používá k zcela odlišným účelům, prvního k tomu, aby pomohl bohatství získat, druhého k tomu, aby ho pomohl spotřebovat“. (Cit. dílo, str. 94)^[13]

Dobré je toto vysvětlení produktivního pracovníka:

Produktivní pracovník je ten, který přímo „zvětšuje bohatství svého pána“. („Principles of Political Economy“, [druhé vydání, Londýn 1836], str. 47, poznámka.)

K tomu je třeba připojit ještě toto místo:

„Jedinou produktivní spotřebou ve vlastním smyslu slova je spotřeba čili ničení bohatství kapitalistou za účelem reprodukce... Dělník zaměstnaný kapitalistou jistě spotřebovává tu část své mzdy, kterou neuspoří, jako důchod k zachování své existence a na požitky, a ne jako kapitál k výrobním účelům. Je produktivním spotřebitelem pro toho, kdo ho zaměstnává, a pro stát, ale přesně řečeno není jím pro sebe samého.“ („Definitions etc.“, vydání Johna Cazenova, str. 30.)

[b)] Akumulace

„Žádný současný politický ekonom nemůže spořením rozumět jen tvorbu pokladu; a nehledě na tento zúžený a neúčinný postup, nelze si představit žádné jiné používání tohoto výrazu ve vztahu k národnímu bohatství než to, které musí vycházet z odlišného použití úspor na základě skutečného rozlišeni odlišných druhů práce placené z úspor.“ („Principles of Political Economy“ [druhé vyd.], str. 38—39.)

„Akumulace kapitálu: Použití části důchodu jako kapitálu. Kapitál může proto vzrůstat i tehdy, když nevzrůstá hotové jmění čili bohatství.“ („Definitions etc.“, vydáni Johna Cazenova, str. 11.)

„Kdyby se mezi dělnickou třídou země, která je závislá především na průmyslu a obchodu, značně rozšířily moudré zvyky pokud jde o manželství, pak by to mohlo být pro tuto zemi škodlivé.“ („Principles of Political Economy“ [druhé vyd.], str. 215.)

Tak mluví hlasatel zábran proti přelidnění.

„Právě nedostatek nezbytných životních prostředků je pro dělnickou třídu podnětem k výrobě přepychových předmětů; kdyby se tento podnět odstranil nebo značně oslabil, takže by se nezbytné životní prostředky daly získávat velmi malým množstvím práce, věnovalo by se — jak můžeme plným právem předpokládat, nikoli více, ale méně času na výrobu zbytných věcí.“ („Principles of Political Economy“ [druhé vyd.], str. 334.)

Pro učitele přelidnění je však nejpříznačnější tento výrok:

„Z povahy obyvatelstva vyplývá, že přírůstek dělníků, na základě zvláštní poptávky, nemůže být dodán na trh dříve než po uplynutí 16 či 18 let, kdežto důchod se může přeměnit spořením v kapitál mnohem rychleji; země je neustále vystavena nebezpečí, že fond na vydržováni práce poroste rychleji než obyvatelstvo.“ (Cit. dílo, str. 319—320.)

ǁ765ǀ Správně poznamenává Cazenove:

„Vynaloží-li se kapitál na zálohování dělnických mezd, nezvyšuje se fond na vydržování práce, nýbrž jen se tím používá určité části tohoto už existujícího fondu k účelům výroby.“ („Definitions etc.“, vydání Johna Cazenova, str. 22, poznámka.)

[9.] Konstantní a variabilní kapitál [v Malthusově pojetí]

„Nahromaděná práce“ (mělo by se vlastně říci materializovaná práce, zpředmětněná práce) „je práce obsažená v surovinách a nástrojích, jichž se používá k výrobě jiného zboží.“ („Definitions“ etc., vydání Johna Cazenova, str. 13.)

„Když se mluví o práci obsažené ve zboží, měla by se práce obsažená v kapitálu potřebném k výrobě tohoto zboží označovat jako nahromaděná práce, na rozdíl od bezprostřední práce, kterou vynakládá poslední kapitalista.“ (Cit. dílo, str. 28—29.)

Tento rozdíl je ovšem velmi důležitý. U Malthuse však nevede k ničemu.

Malthus se pokouší redukovat nadhodnotu nebo alespoň její míru (což si ostatně stále plete se ziskem a mírou zisku) na poměr k variabilnímu kapitálu, k té části kapitálu, která se vynakládá na bezprostřední práci. Tento pokus je však dětinský a při jeho názoru na hodnotu ani jiný být nemohl. Ve svých „Principles of Political Economy“ [druhé vyd.] říká:

Dejme tomu, že se kapitál vynakládá jen na mzdy. „Na bezprostřední práci nechť je vynaloženo 100 liber št. Je-li výtěžek koncem roku 110, 120 či 130 liber št., pak je jasné, že zisk bude v každém z těchto případů určen tím podílem hodnoty celkového výrobku, jehož je třeba k zaplaceni vynaložené práce. Bude-li se hodnota výrobku na trhu rovnat 110 librám št., bude podíl potřebný k tomu, aby se zaplatilo dělníkům, činit ¹⁰/₁₁ hodnoty výrobku a zisk bude 10 procent. Bude-li hodnota výrobku 120 liber št., bude podíl činit ¹⁰/₁₂ a zisk bude 20 procent. Při hodnotě výrobku 130 liber št. bude podíl potřebný k zaplacení zálohované práce činit ¹⁰/₁₃ a zisk bude 30 procent.“ Předpokládejme dále, že „kapitalistovy zálohy nezáleží jen v práci. Kapitalista očekává ze všech částí zálohovaného kapitálu stejný prospěch. Řekněme, že... čtvrtina záloh byla vynaložena na práci (bezprostřední) a že tři čtvrtiny vězí v nahromaděné práci a zisku a v doplňcích vyplývajících z renty, daní a ostatních výdajů. Pak bude zcela správné, řekneme-li, že kapitalistův zisk se mění tak, Jak se mění hodnota oné čtvrtiny výrobku ve srovnání: množstvím vynaložené práce. Například farmář vynakládá na obděláni půdy 2000 liber št., z toho 1500 liber št. na osivo, chov koní, opotřebení svého fixního kapitálu, úroky ze svého fixního a oběžného kapitálu, rentu, desátky, daně atd. a 500 liber št. na bezprostřední práci, a koncem roku jeho příjmy činí 2400 liber št. Jeho zisk bude 400 liber št. z 2000 čili 20 procent. A je stejně jasné, že kdybychom vzali čtvrtinu hodnoty výrobku, totiž 600 liber št., a porovnali ji s částkou zaplacenou na mzdy za bezprostřední práci, výsledek by nám ukázal stejnou míru zisku.“ (Str. 267—268.)

Malthus tu upadá do lorddundrearyismu^[14]. Chce (tuší totiž, že nadhodnota, a tudíž i zisk, má určitý vztah k variabilnímu kapitálu vynaloženému na mzdy) dokázat, že „zisk je určen tím podílem hodnoty celkového výrobku, jehož je třeba k zaplacení vynaložené práce“. Zprvu postupuje správně potud, pokud předpokládá, že celý kapitál záleží ve variabilním kapitálu, tj. v kapitálu vynaloženěm na mzdy. V tomto případě jsou zisk a nadhodnota fakticky totožné. Ale i v tomto případě se omezuje na velmi pošetilou úvahu. Činí-li vynaložený kapitál 100 a zisk 10 %, pak se hodnota výrobku rovná 110 a zisk tvoří ¹/₁₀ vynaloženého kapitálu (tedy 10 % z něho) čili ¹/₁₁ hodnoty celkového výrobku, v níž je už započtena jeho vlastní hodnota. Zisk tedy tvoří ¹/₁₁ hodnoty celkového výrobku a zálohovaný kapitál ¹⁰/₁₁ - To, že 10 % zisku je možné ve vztahu k hodnotě celkového výrobku vyjádřit tak, že se ta jeho část, kterou netvoří zisk, rovná ¹⁰/₁₁ celkového výrobku, nebo že výrobek 110 zahrnující 10 % zisku obsahuje ¹⁰/₁₁ výdajů, s nimiž se tohoto zisku dosáhlo. Ta skvělá matematická úvaha baví Malthuse tak, že týž početní příklad opakuje s 20 % zisku, s 30 % atd. Dosud máme před sebou stále jen tautologii. Zisk je jisté procento z vynaloženého kapitálu; hodnota celkového výrobku obsahuje hodnotu zisku a vynaložený ǁ766ǀ kapitál se rovná hodnotě celkového výrobku minus hodnota zisku. Tedy 110 — 10 = 100. 100 je ale ¹⁰/₁₁ ze 110. Pokračujme však dále.

Předpokládejme kapitál, který se skládá nejen z variabilního, ale i z konstantního kapitálu. „Kapitalista očekává ze všech částí zálohovaného kapitálu stejný prospěch.“ To ovšem odporuje právě vyslovené tezi, že zisk (mělo by být nadhodnota) je určen poměrem ke kapitálu vynaloženému na mzdy. Ale co na tom? Malthus není z těch, kdo by odporovali „očekáváním“ nebo představám „kapitalisty“. A teď přichází jeho silácký kousek. Vezměme kapitál 2000 liber št., z čehož tři čtvrtiny, tj. 1500 liber št., představují konstantní kapitál a jedna čtvrtina, tj. 500 liber št., variabilní kapitál. Zisk nechť je 20 %. Potom zisk činí 400 a hodnota výrobku 2000 + 400 = 2400 [liber št.].^[15] Jak však počítá pan Malthus? Vezměme čtvrtinu celkového výrobku, jejíž hodnota se rovná 600 [liber št.]; čtvrtinu vynaloženého kapitálu, 500 [liber št.], tvoří ta část zálohovaného kapitálu, která byla vynaložena na mzdy, a 100 [liber št.] čtvrtinu zisku, tvoří ta část zisku, která připadá na tyto mzdy. A tím má být dokázáno, „že kapitalistův zisk se mění tak, jak se mění hodnota oné čtvrtiny výrobku ve srovnání s množstvím vynaložené práce“. Nedokazuje to ovšem nic víc, než že zisk v určité výši, například 20 %, z daného kapitálu, například ze 4000, vytváří zisk 20 % z každé alikvotní části tohoto kapitálu, což je jen tautologie. Ale to ještě nedokazuje absolutně nic pokud jde o určitý, zvláštní příznačný poměr tohoto zisku k té části kapitálu, která byla vynaložena na mzdy. Vezmeme-li místo [¹/₄], jako to učinil pan Malthus, ¹/₂₄ celkového výrobku, tedy 100 [liber št.] (z 2400), pak je i v těchto 100 [librách št.] obsaženo 20 % zisku, Čili ¹/₆ z této částky je zisk. Kapitál by v takovém případě činil 83¹/₃ [libry št.] a zisk 16²/₃ [libry št.]. A kdyby se nyní těchto 83¹/₃ [libry št.] rovnalo hodnotě jednoho koně používaného ve výrobě, bylo by tím podle Malthuse dokázáno, že se zisk mění tak, jak se mění hodnota koně nebo příslušná část celkového výrobku, tj. část, která je 28⁴/₅krát menší než celkový výrobek.

Takové ubohosti předkládá Malthus tam, kde se staví na vlastní nohy a kde nemůže plagovat ani Townsenda, ani Andersona, ani jiné. Po věcné stránce (nehledě k tomu, co ho osobně charakterizuje) si zasluhuje povšimnutí jeho tušení, že nadhodnota se má počítat z té části kapitálu, která se vynakládá na mzdy.

˂Při dané míře zisku závisí hrubý zisk, masa zisku, vždycky na výši zálohovaného kapitálu. Akumulace je pak ale určena tou částí této masy, která se znovu přeměňuje v kapitál. Protože se však tato část rovná hrubému zisku minus důchod spotřebovaný kapitalistou, bude její výše záviset nejen na hodnotě této masy, nýbrž i na tom, jak levné je zboží, které si kapitalista může za tento zisk koupit; jednak na tom, jak levné je zboží, které vchází do jeho spotřeby, jeho důchodu, jednak na tom, jak levné je zboží, které vchází do konstantního kapitálu. Protože se předpokládá, že míra zisku je dána, předpokládá se, že je dána i mzda.˃

[10.] Malthusova teorie hodnoty [doplňující poznámky

Hodnota práce se prý nikdy nemění (převzato od Adama Smitha), mění se jen hodnota zboží, které za ni dostanu.^[f] Řekněme, že se v jednom případě mzda za jeden pracovní den rovná 2 šilinkům a v druhém 1 šilinku. V prvním případě dává kapitalista za stejnou pracovní dobu dvakrát tolik šilinků než v druhém případě. Ale v druhém případě dává dělník za týž výrobek dvakrát tolik práce než v prvním případě, neboť v druhém případě dává za 1 šilink celý pracovní den, kdežto v prvním případě jen polovinu. Pan Malthus se pak domnívá, že kapitalista dává za stejnou práci jednou více, podruhé méně šilinků. Nevidí, že dělník dává zcela přiměřeně tomu za daný výrobek jednou více, jednou méně práce.

„Dát za dané množství prác větší výrobek nebo obdržet za dané množství výrobku více práce, je pro něho“ (pro Malthuse) „totéž. A přece by se mělo spíše předpokládat, že to jsou zcela protikladné věci.“ („Observations on certain verba! disput.: in Political Economy, particularly relating to value and to demand and supply“, Londýn 1821, str. 52.)

V témže spise („Observations on certain verbal disputes etc.“, Londýn 1821) se velmi správně poznamenává, že by práce jako míra hodnoty v tom smyslu, jak ji tu bere Malthus podle pojetí A[dama] Smitha, mohla být mírou hodnoty právě tak, jako každé jiné zboží a že by tuto funkci neplnila tak dobře, jako ji ve skutečnosti plní peníze. To by zde pak vůbec šlo jen o míru hodnot v takovém smyslu, v jakém jsou mírou hodnoty peníze.

ǁ767ǀ Za svou souměřitelnost nevděčí zboží vůbec nikdy míře hodnot (ve smyslu peněz) — viz první knihu mého spisu, str. 45^[16];

„Naopak, jedině souměřitelnost zboží jakožto zpředmětněné pracovní doby činí ze zlata peníze.“

Jako hodnoty představují zboží jednotu, jsou pouhými zobrazeními téže jednoty — společenské práce. Míra hodnoty (peníze) je předpokládá jako hodnoty a týká se jen zobrazení a velikosti této hodnoty. Míra hodnoty zboží se týká vždy přeměny hodnot v ceny, hodnotu už předpokládá.

Příslušné místo z „Observations“ zní:

„Pan Malthus říká: ‚Na témže místě a v téže době budou různá množství denní práce, jež mohou různá zboží ovládat, přesně odpovídat relativním směnným hodnotám těchto zboží a naopakʻ^[17] Jestliže to platí o práci, pak to právě tak platí o každé jiné věci.“ (Cit. dílo, str. 49.) „Peníze slouží ve stejné době a na stejném místě velmi dobře jako míra hodnoty... Ale zdá se“ (tvrdl Malthus), „že to neplatí o práci. Práce není mírou ani pokud jde o stejnou dobu, ani pokud jde o stejné místo. Vezměme nějaké množství obili, které má ve stejné době a na stejném místě stejnou hodnotu jako nějaký daný diamant; bude obílí a diamant, platí-li se jimi v naturální formě, ovládat stejné množství práce? Je možné říci, že ne; ale za diamant se koupí peníze, které budou ovládat stejné množství práce... Toto měřítko je nevhodné, neboť je nelze použit, aniž se koriguje jiným měřítkem, které právě mělo nahradit. Můžeme jen uzavřít tim, že obilí a diamant budou ovládat stejné množství práce, neboť mají stejnou hodnotu v penězích. Ale byli jsme nabádáni k tomu, abychom udělali závěr, že dvě věci mají stejnou hodnotu proto, že ovládají stejné množství práce.“ (Cit. dílo, str. 49—50.)

[11.] Nadvýroba. „Neproduktivní spotřebitelé“ atd.
[Malthusova obhajoba marnotratnosti „neproduktivních spotřebitelů“ jako prostředku proti nadvýrobě]

Z Malthusovy teorie hodnoty vychází celé jeho učení o nevyhnutelnosti stálého růstu neproduktivní spotřeby, které tento učitel přelidnění (vzhledem k nedostatku potravin) tak neodbytně hlásal. Hodnota zboží se rovná hodnotě zálohovaného materiálu, strojů atd. plus množství bezprostřední práce, která je v něm obsažena, což se u Malthuse rovná hodnotě mzdy obsažené ve zboží plus určitá zisková přirážka ze všech těchto záloh podle úrovně všeobecné míry zisku. Tato nominální přirážka k ceně tvoři [podle Malthuse] zisk a je podmínkou nabídky, tj. reprodukce zboží. Tyto složky vytvářejí cenu pro kupujícího na rozdíl od ceny pro výrobce, přičemž cena pro kupujícího je reálnou hodnotou zboží. A nyní vyvstává otázka, jak se má tato cena realizovat? Kdo ji má platit? A z jakého fondu se má platit?

U Malthuse musíme rozlišovat (což on sám nedělá). Část kapitalistů vyrábí zboží, které vchází přímo do dělníkovy spotřeby; druhá část kapitalistů vyrábí zboží, které buď vchází do této spotřeby jen nepřímo, pokud totiž vchází jako suroviny a stroje atd. do kapitálu potřebného k výrobě nezbytných životních prostředků, nebo zboží, které do dělníkovy spotřeby nevchází vůbec, protože vchází jen do důchodu nedělníků.

Podívejme se tedy nejdříve na ty kapitalisty, kteří vyrábějí předměty vcházející do spotřeby dělníků. Tito kapitalisté nejenže kupují práci, ale i prodávají dělníkům jejich vlastní výrobek. Jestliže množství práce přidané dělníkem má hodnotu 100 tolarů, platí mu kapitalista 100 tolarů. A to je [podle Malthuse] jediná hodnota, kterou práce koupená kapitalistou přidává k surovině atd. Dělník dostává tedy hodnotu své práce a odvádí kapitalistovi jen ekvivalent této hodnoty. Ale i když dělník dostává nominálně hodnotu, dostává fakticky menší množství zboží, než vyrobil. Dostává fakticky zpět jen část své práce zpředmětněné ve výrobku. Předpokládejme totiž pro zjednodušení, jako to dělá často sám Malthus, že se kapitál skládá jen z kapitálu vynakládaného na mzdu. Jestliže se na dělníka zálohuje 100 tolarů, aby vyráběl zboží — a těchto 100 tolarů je hodnota koupené práce a jediná hodnota, kterou práce výrobku přidává —‚ prodává kapitalista přesto toto zboží za 110 tolarů a dělník si může za svých 100 tolarů koupit jen ¹⁰/₁₁ výrobku; ¹/₁₁ výrobku — hodnota 10 tolarů čili ono množství nadvýrobku, které představuje tuto nadhodnotu ve výši 10 tolarů — zůstává kapitalistovi. Prodá-li kapitalista za 120, dostane dělník jen ¹⁰/₁₂, kdežto kapitalista ²/₁₂ výrobku a jeho hodnoty. Prodá-li za 130 ([se ziskem] 30 %), dostane dělník jen ¹⁰/₁₃, kdežto kapitalista ³/₁₃ výrobku. Prodá-li za 50 %, tedy za 150, dostane dělník ²/₃ a ǁ768ǀ kapitalista ¹/₃ výrobku. Čím vyšší je cena, za kterou kapitalista prodává, tím menší je dělníkův podíl a tím větší je kapitalistův podíl na hodnotě výrobku, tedy i na množství výrobku. A tím méně si může dělník za hodnotu své práce koupit hodnoty [výrobku] nebo výrobku samého. Na věci nic nemění, jestliže se kromě variabilního kapitálu zálohuje také konstantní kapitál, například kromě 100 tolarů zálohovaných na mzdu ještě 100 tolarů na suroviny atd. Činí-li v tomto případě míra zisku 10 %, neprodává kapitalista zboží za 210, ale za 220 (tj. 100 konstantní kapitál a 120 výrobek [bezprostřední] práce).

˂Sismondiho „Nouveaux Principes etc.“ vyšly poprvé roku 1819.˃^[g]

Zde u skupiny kapitalistů A, která vyrábí předměty vcházející přímo do spotřeby dělníků, nezbytné životní prostředky, máme tedy případ, kdy se na základě nominální přirážky, normální ziskové přirážky k ceně zálohovaného kapitálu, vytváří vlastně pro kapitalistu určitý mimořádný fond, protože kapitalista dává touto oklikou dělníkovi zpět jen část jeho vlastního výrobku, část si však přivlastňuje. Tohoto výsledku se však nedosahuje tím, že kapitalista prodává dělníkovi celý výrobek za zvýšenou hodnotu, nýbrž tím, že právě zvýšení hodnoty výrobku zbavuje dělníka možnosti, aby za svou mzdu odkoupil celý výrobek, a umožňuje mu odkoupit jen jeho část. Proto se rozumí samo sebou, že dělníkova poptávka nemůže nikdy stačit k realizaci přebytku kupní ceny nad cenou náldadů (viz poznámka ^[6]), tedy k realizaci zisku a „hodnoty“ zboží. Naopak, ziskový fond je tu jen proto, že dělník není s to odkoupit za svou mzdu celý svůj výrobek, tedy proto, že poptávka neodpovídá nabídce. Kapitalista A disponuje tudíž určitým množstvím zboží určité hodnoty, v daném případě za 20 tolarů, které nepotřebuje k nahrazení kapitálu a které může zčásti vydat jako důchod a zčásti použít na akumulaci. Nejen to: nakolik takovým fondem disponuje, to závisí na hodnotové přirážce, které dosáhl nad cenu nákladů a která určuje poměr, v jakém si s dělníkem rozděluje celkový výrobek.

Přejděme nyní ke skupině kapitalistů B, která dodává skupině A suroviny, stroje atd., zkrátka konstantní kapitál. Skupina B může prodávat jen skupině A, neboť své vlastní zboží nemůže prodávat ani dělníkům, kteří nemají s kapitálem (surovinami, stroji atd.) nic společného, ani kapitalistům, kteří vyrábějí přepychové předměty (všechno, co není nezbytnou potřebou, co nevchází do obvyklé spotřeby dělníků), ani těm kapitalistům, kteří vyrábějí konstantní kapitál potřebný k výrobě přepychových předmětů.

Viděli jsme, že v kapitálu zálohovaném skupinou A je 100 konstantního kapitálu. Továrník tento konstantní kapitál — je-li míra zisku 10 % — vyrobil s cenou nákladů 90¹⁰/₁₁, ale prodává ho za 100 (90¹⁰/₁₁ : 9¹/₁₁ = 100 : 10). Dosahuje tudíž svého zisku přirážkou skupině A. Dostává tudíž z výrobku skupiny A, který činí 220, svých 100, a ne jen 90¹⁰/₁₁, za něž, jak předpokládáme, kupuje bezprostřední práci. B nedosahuje svého zisku vůbec s pomocí svých dělníků, jejichž výrobek v hodnotě 90¹⁰/₁₁ jim nemůže prodat zpět za 100, neboť od něho vůbec nic nekupují. Nicméně dělníkům skupiny B vede se stejně jako dělníkům skupiny A. Za 90¹⁰/₁₁ dostanou určité množství zboží, které má jen nominálně hodnotu 90¹⁰/₁₁, neboť každá část výrobku A je zdražena stejnou, měrou, čili každá část jeho hodnoty představuje podle toho, jak velká je zisková přirážka, přiměřeně menší část výrobku.

(Toto přirážení však může stoupat jen k určitému bodu, neboť dělník musí dostat tolik zboží, aby mohl žít a reprodukovat svou pracovní sílu. Kdyby kapitalista A přirazil 100 procent a prodával zboží, které stojí 200, za 400, mohl by dělník odkoupit jen čtvrtinu výrobku (dostává-li 100). A kdyby dělník potřeboval k životu polovinu výrobku, musel by mu kapitalista platit 200. Kapitalistovi by tudíž zůstalo jen 100 (100 konstantní kapitál a 200 mzda). To by tedy bylo totéž, jako kdyby byl prodal za 300 atd.)

Svého ziskového fondu nedosahuje kapitalista skupiny B (přímo) s pomocí svých dělníků, nýbrž tím, že prodává kapitalistovi skupiny A. Výrobek kapitalisty ze skupiny A slouží nejen k realizaci zisku kapitalisty ze skupiny B, nýbrž vytváří i jeho vlastní ziskový fond. Je však jasné, že kapitalista ze skupiny A nemůže zisk dosažený s pomocí dělníků realizovat prodejem [svého výrobku] kapitalistovi ze skupiny B a že B nevytváří pro výrobek A dostatečnou poptávku (potřebnou k jeho prodeji za hodnotu), stejně jako ji nevytvářejí ani dělníci skupiny A. Naopak, dochází tu už ke zpětnému působení. ǁ769ǀ Čím víc zisku si kapitalista ze skupiny A přiráží, tím větší je ve vztahu k jeho dělníkům ta část celkového výrobku., kterou si sám přivlastňuje a kterou odnímá kapitalistovi B.

Stejnou měrou, jak přiráží kapitalista A, přiráží i kapitalista B. B platí svým dělníkům stejně jako dříve 90¹⁰/₁₁ tolaru, ačkoli za ně dostávají méně zboží. Ale pobírá-li A 20 % místo 10, pobírá B rovněž 20 % místo 10 a prodává za 109¹/₁₁ místo za 100. Tím se zvyšuje tato část výdajů pro A.

Skupiny A a B lze dokonce docela dobře pokládat za jednu skupinu. (Skupina B patří k nákladům skupiny A, a čím víc musí skupina A zaplatit z celkového výrobku skupině B, tím méně zůstává jí samé.) Z kapitálu 290¹⁰/₁₁ má B 90¹⁰/₁₁ a A 200. Obě dohromady vynakládají 290¹⁰/₁₁ a dosahují zisku 29¹/₁₁. Skupina B nemůže nikdy od skupiny A odkoupit víc než za 100 a v tom je zahrnut její zisk 9¹/₁₁. Důchod obou skupin činí, jak bylo řečeno, dohromady 29¹/₁₁.

Pokud pak jde o skupiny C a D, kde C označuje ty kapitalisty, kteří vyrábějí konstantní kapitál potřebný k výrobě přepychových předměti, a D ty, kteří vyrábějí přímo přepychové předměty, je především jasné, že bezprostřední poptávku pro skupinu C vytváří jen skupina D. Kapitalista ze skupiny D je kupujícím pro kapitalistu ze skupiny C. A skupina C může realizovat zisk jen tím způsobem, že prodává skupině D své zboží dráže, s nominální přirážkou nad cenu jeho nákladů. Skupina D musí skupině C platit víc, než je třeba k tomu, aby C nahradila všechny součásti [ceny nákladů] svého zboží. Kapitalista ze skupiny D si však přiráží zisk, a to zčásti ke kapitálu zálohovanému kapitalistou ze skupiny C, zčásti ke kapitálu, který zálohoval sám D na mzdy. Za zisk dosažený na D, může si C odkoupit od D část jeho zboží; nemůže však takto vydat celý svůj zisk, protože potřebuje i nezbytné životní prostředky pro sebe samého a nejen pro dělníky, na které vynakládá kapitál realizovaný [směnou] s D. Za prvé realizace zboží skupiny C závisí přímo na jeho prodeji skupině D; za druhé poptávka, kterou po uskutečnění tohoto prodeje vyvolává zisk skupiny C, nemůže realizovat hodnotu zboží, které prodává skupině D, stejně jako poptávka kapitalisty B nemůže realizovat celou hodnotu zboží A. Vždyť zisku skupiny C bylo dosaženo právě na skupině D, a jestliže ho skupina C znovu vydává na zboží skupiny D, a ne na jiné zboží, nemůže být přece jeho poptávka nikdy větší než zisk, kterého dosáhla na skupině D. Tento zisk musí být vždycky mnohem menší než kapitál skupiny C, než její celková poptávka, a nevytváří nikdy zdroj zisku pro skupinu D (ledaže by trošku napalovala skupinu C přirážkou ke zboží, které jí prodává zpět), protože zisk, jehož dosahuje skupina C plyne přímo z kapes skupiny D.

Dále je jasné, že pokud si kapitalisté, ať už ze skupiny C nebo ze skupiny D, navzájem prodávají — uvnitř každé skupiny — své zboží, nezískává tím žádný z nich nic, ani nerealizuje zisk. Kapitalista M prodává kapitalistovi N za 110 zboží, které stojí jen 100, ale totéž dělá kapitalista N vůči kapitalistovi M. Po směně stejně jako před směnou má každý takové množství zboží, jehož cena nákladů je 100. Každý dostává za 110 jen zboží, které stojí 100. Přirážka mu nedává větší vládu nad zbožím druhého, než dává tomu druhému nad jeho zbožím. A pokud jde o hodnotu, bylo by to totéž, jako kdyby si každý M a N, aniž by své zboží směňoval, dopřával to potěšení překřtít je ze 100 na 110.

Dále je jasné, že [podle Malthuse] nominální nadhodnota skupiny D (neboť nadhodnota skupiny C je v ní zahrnuta) nepředstavuje skutečný nadvýrobek. To, že za 100 tolarů dostává dělňík v důsledku přirážky, kterou připočítává kapitalista ze skupiny A, méně nezbytných životních prostředků, může být kapitalistovi ze skupiny D lhostejné. Musí stejně jako dříve vydávat 100 tolarů, aby mohl zaměstnávat určitý počet dělníků. Platí dělníkům hodnotu jejich práce a oni nepřidávají kromě této hodnoty k výrobku nic, odevzdávají mu jen ekvivalent. Přebytek nad tento ekvivalent může získat jen tím, že prodá své zboží někomu třetímu nad cenu nákladů.

Ve skutečnosti má [kapitalista ze skupiny D, třeba] výrobce zrcadel ve svém výrobku nadhodnotu a nadvýrobek stejně jako farmář. Neboť výrobek obsahuje nezaplacenou práci (nadhodnotu), a tato nezaplacená práce se ve výrobku zračí stejně jako práce zaplacená. Zračí se v nadvýrobku. Část zrcadel ho nestojí nic, ačkoli má hodnotu, protože je v ní obsažena práce, stejně jako v té části zrcadel, která nahrazuje zálohovaný kapitál. Tato nadhodnota existuje v nadvýrobku před prodejem zrcadel a nevytváří se teprve jejich prodejem. Kdyby byl naopak dělník svou bezprostřední prací odvedl za nahromaděnou práci, kterou dostal v podobě mzdy, jen ekvivalent, neexistoval by ani ǁ770ǀ I nadvýrobek, ani příslušná nadhodnota. Avšak u Malthuse, u kterého odvádí dělník kapitalistovi jen ekvivalent mzdy, je tomu jinak.

Je jasné, že si skupina D (včetně skupiny C) nemůže uměle vytvořit nějaký mimořádný fond týmž způsobem jako skupina A, totiž tím, že by své zboží prodávala dělníkům dráže, než je od nich koupila, a tak si po nahrazení vynaloženého kapitálu přivlastňovala část celkového výrobku. Je tomu tak proto, že dělníci nejsou kupujícím zboží skupiny D. Právě tak nemůže u této skupiny vznikat mimořádný fond ani tím, že by si své zboží prodávala či směňovala uvnitř skupiny. Dá se tedy uskutečnit jen prodejem jejích výrobků skupině A a B. Protože [skupina D] prodává zboží v hodnotě 100 za 110, může skupina A odkoupit za 100 jen ¹⁰/₁₁ jejích výrobků, a [skupina D] si ponechá ¹/₁₁, kterou může spotřebovat ve svém vlastním zboží nebo ji směnit za jiné zboží své vlastní skupiny D.

U všech kapitalistů, kteří bezprostředně nevyrábějí nezbytné životní prostředky a kteří tudíž neprodávají největší nebo značnou část svého zboží zpět dělníkům, je tomu [podle Malthuse] takto:

Předpokládejme, že se jejich konstantní kapitál rovná 100. Platí-li kapitalista dále za mzdu 100, pak platí dělníkům hodnotu jejich práce. Dělníci přidávají k hodnotě 100 dalších 100, a tak celková hodnota (cena nákladů) výrobku činí 200. Odkud se však bere zisk? Kapitalista prodává zboží, které stojí 200, za 220, rovná-li se průměrná míra zisku 10 %. Prodá-li zboží skutečně za 220, pak je jasné, že k jeho reprodukci stačí 200 — 100 výdaje na suroviny atd., 100 na mzdu — a 20 si ponechá a může je vydat jako důchod nebo akumulovat jako kapitál.

Ale komu prodá zboží o 10 % dráže, než činí jeho „výrobní hodnota“, která se podle Malthuse liší od „prodejní hodnoty“ nebo skutečné hodnoty, takže se zisk fakticky rovná rozdílu mezi výrobní hodnotou a prodejní hodnotou, čili prodejní hodnotě minus výrobní hodnota? Tím, že si tito kapitalisté budou navzájem směňovat či prodávat své zboží, nemohou realizovat žádný zisk. Prodá-li kapitalista A kapitalistovi B zboží v hodnotě 200 za 220, provede kapitalista B kapitalistovi A stejný kousek. Tim, že tato zboží přecházejí z jedněch rukou do druhých, nemění se ani jejich hodnota, ani jejich množství. To množství zboží, které bylo dříve v rukou A, je nyní v rukou B a naopak. Že se nyní říká 110 tomu, čemu se dříve říkalo 100, to na věci nic nemění. Kupní síla se nijak nezměnila ani u A, ani u B.

A dělníkům tito kapitalisté, jak se předpokládá, svá zboží prodávat nemohou.

Musí je tedy prodávat těm kapitalistům, kteří vyrábějí nezbytné životní prostředky. Ti mají fakticky díky tomu, že své výrobky směňují s dělníky, v rukou skutečný mimořádný fond. Tvorba nominální nadhodnoty jim fakticky přihrála do rukou nadvýrobek. A to je jediný mimořádný fond, který dosud existuje. Pro ostatní kapitalisty má teprve vzniknout tím, že prodají své zboží nad jeho výrobní hodnotou těm, kteří tento mimořádný fond už mají.

Pokud jde o kapitalisty, kteří vyrábějí konstantní kapitál potřebný k výrobě nezbytných životních prostředků, viděli jsme už, že výrobce nezbytných životních prostředků musí od nich kupovat. Tyto nákupy vcházejí do jeho výrobních nákladů. Čím vyšší je jeho zisk, tím dražší je zálohovaný kapitál, k němuž se přiráží táž míra zisku. Prodává-li s přirážkou 20 % místo 10 %‚ přiráží si výrobce jeho konstantního kapitálu rovněž 20 % místo 10 %. A požaduje za 90¹⁰/₁₁ ne 100, ale 109¹/₁₁ čili zaokrouhleně 110, takže hodnota výrobku je nyní 210, z čehož 20 % se rovná 42, takže [prodejní] hodnota celého výrobku se nyní rovná 252. Z toho dostává dělník 100. Kapitalista dostává nyní ve formě zisku víc než ¹/₁₁ celkového výrobku; dříve, když prodával za 220, dostával jen ¹/₁₁. Množství výrobku zůstalo stejné, ale ta jeho část, kterou může disponovat kapitalista, vzrostla jak co do hodnoty, tak co do množství.

Pokud jde o ostatní kapitalisty, kteří nevyrábějí ani nezbytné životní prostředky, ani kapitál vcházející do výroby těchto nezbytných životních prostředků, [mohou]^[h] dosahovat zisku jen prodejem svých výrobků prvním dvěma skupinám kapitalistů. Pobírají-li kapitalisté prvních dvou skupin 20 %‚ pobírají stejně i ostatní.

[Směna] uvnitř první skupiny kapitalistů se však velmi liší od směny mezi oběma skupinami kapitalistů. V první skupině se [na základě směny] s dělníky vytvořil skutečný mimořádný fond nezbytných životních prostředků (nadvýrobek), který mají [jako přírůstek] kapitálu kapitalisté této skupiny ve svých rukou k dispozici, takže ho mohou zčásti akumulovat a zčásti [vydat jako důchod], ať už na vlastní nezbytné životní prostředky, nebo na přepychové předměty. Nadhodnota zde fakticky [reprezentuje] ǁXIV - 771ǀ nadpráci a nadvýrobek, i když se k tomu [podle Malthuse] dospívá těžkopádnou oklikou — přirážkou k ceně. Dejme tomu, že se hodnota výrobku těch dělníků, kteří vyrábějí nezbytné životní prostředky, skutečně rovná jen 100. Protože však na zaplacení mezd stačí ¹⁰/₁₁ této částky, nemusí kapitalista vynaložit víc než 90¹⁰/₁₁, a dosáhne zisku 9¹/₁₁. Jestliže však vychází z domněnky, že hodnota práce a množství práce jsou totožné a jestliže platí dělníkům 100 tolarů, ale prodává jim za 110, pak získává stejně jako dříve ¹/₁₁ výrobku. Tím, že nyní tato ¹/₁₁ výrobku nestojí 9¹/₁₁ tolaru, ale 10 tolarů, nezískal kapitalista nic, neboť místo kapitálu 90¹⁰/₁₁ zálohoval nyní kapitál 100.

Ale pokud jde o ostatní skupiny kapitalistů, neexistuje u nich žádný skutečný nadvýrobek, neexistuje nic, co by představovalo dobu nadpráce. Produkt práce, který stojí 100, prodávají tito kapitalisté za 110, a jen přirážkou k ceně se má [podle Malthuse] tento kapitál přeměnit v kapitál plus důchod.

Ale jaká je nyní, jak by řekl lord Dundreary, situace mezi těmito dvěma skupinami kapitalistů?

Výrobci nezbytných životních prostředků prodávají nadvýrobek^[18] v hodnotě 100 za 110 (neboť místo 90¹⁰/₁₁ zaplatili za mzdu 100). Ale jsou jediní, kdo mají v ruce nadvýrobek. Prodají-li jim jiní kapitalisté výrobek v hodnotě 100 rovněž za 110, pak tito kapitalisté nahrazují ve skutečnosti svůj kapitál se ziskem. Proč? Protože jim na zaplacení jejich dělníků stačí nezbytné životní prostředky v hodnotě 100 a 10 si tudíž ponechávají pro sebe. Nebo přesněji řečeno, protože ve skutečnosti dostanou nezbytné životní prostředky v hodnotě 100, ale na zaplacení dělníků jim z toho stačí ¹⁰/₁₁, neboť jejich postavení je potom stejné jako postavení kapitalistů A a B. Naproti tomu kapitalisté A a B dostávají zpět jen takové množství výrobku, které představuje hodnotu 100. To, že toto množství výrobku stojí nominálně 110, jim není nic platné, neboť ani kvantitativně, jako užitná hodnota, nepředstavuje větší množství, než jaké poskytuje pracovní doba obsažená ve 100 tolarech, ani jim nemohou kromě kapitálu 100 nahradit ještě další kapitál 10. To by bylo možné jen při opětovném prodeji.

Ačkoli si obě skupiny prodávají navzájem za 110 to, co stojí 100, má 100 účinek 110 jen v rukou druhé skupiny. První skupina dostala ve skutečnosti za hodnotu 110 jen hodnotu 100. A tato skupina prodává svůj nadvýrobek za zvýšenou cenu jen proto, že platí nad hodnotu předměty, které vcházejí do jejího důchodu. Ve skutečnosti se však i nadhodnota, kterou realizuje druhá skupina, omezuje jen na její podíl na nadvýrobku realizovaném první skupinou, protože sama nevytváří žádný nadvýrobek.

Při tomto zdražování přepychových předmětů Malthuse v pravý čas napadne, že nejbližším cílem kapitalistické výroby je akumulace, a ne vydávání. Kapitalisté skupiny A budou tedy v důsledku tohoto nevýhodného obchodu — při němž znovu ztrácejí část plodů vyždímaných z dělníků — mírnit svou poptávku po přepychových předmětech. Budou-li to však dělat a budou-li víc akumulovat, klesne koupěschopná poptávka — zúží se trh pro jejich nezbytné životní prostředky, trh, který nemůže být v plném rozsahu vytvořen poptávkou dělníků a výrobců konstantního kapitálu. Tím by cena nezbytných životních prostředků klesla; avšak právě jen zvýšení této ceny, nominální přirážka k této ceně, umožňuje kapitalistům skupiny A, aby z dělníků vyždímali svůj nadvýrobek — a to — úměrně této přirážce. Kdyby cena [nezbytných životních prostředků] klesla ze 120 na 110, klesl by i nadvýrobek skupiny A (a její nadhodnota) z ²/₁₂ na ¹/₁₁. A tím by se ještě v mnohem větší míře zúžil i trh pro výrobce přepychových předmětů, zmenšila by se poptávka po těchto předmětech.

První skupina prodává ve směně s druhou skupinou skutečný nadvýrobek, až když už nahradila svůj kapitál. Naproti tornu druhá skupina prodává jen svůj kapitál, aby ho pomocí tohoto obchodu přeměnila z kapitálu v kapitál plus důchod. Celá výroba (a zejména její přírůstek) se tedy udržuje v chodu jen zdražováním nezbytných životních prostředků, jemuž by však na druhé straně měla zase odpovídat taková cena přepychových předmětů, která by byla nepřímo úměrná skutečnému množství těchto výrobků. Ani skupina II nezískává při této směně tím, že prodává za 110 to, co stojí 100, neboť ve skutečnosti dostává zpět 110, které rovněž stojí jen 100. Ale těchto 100 (v nezbytných životrích prostředcích) nahrazuje kapitál plus zisk, kdežto oněm 100 [v přepychových předmětech] se jen říká 110. Z toho by tedy vyplynulo, že skupina I dostává [při této směně] přepychové předměty v hodnotě 100. Za 110 kupuje přepychové předměty v hodnotě 100. Ale pro druhou [skupinu] má těchto 110 hodnotu 110, protože se 100 zaplatí práci (nahradí svůj kapitál) a 10 si ponechává jako přebytek.

ǁ772ǀ Jak může vůbec nějaký zisk vzniknout z toho, že si směňující strany navzájem stejnou měrou zdražují své zboží, že se navzájem stejnou měrou šidí, to se dá těžko pochopit.

Této nesnázi by se dalo odpomoci, kdyby kromě směny jedné skupiny kapitalistů s jejich dělníky a směny mezi různými skupinami kapitalistů navzájem ještě — jako jakýsi deus ex machina^[i] — přistoupila třetí skupina kupujících; skupina, která by za zboží platila jeho nominální hodnotu, ale která by je sama znovu neprodávala, která by sama neopakovala tento žertík, tedy skupina, která by uskutečňovala proces P — Z, ale ne P — Z — P, která by kupovala ne proto, aby nahradila svůj kapitál se ziskem, ale proto, aby spotřebovávala zboží, skupina, která by kupovala, aniž by prodávala. V tomto případě by kapitalisté nerealizovali zisk vzájemnou směnou svého zboží, nýbrž [realizovali by jej] 1. směnou s dělníky, tím, že by jim za tytéž peníze, za které od nich koupili celkový výrobek (po odečtení konstantního kapitálu), odprodali zpět jen jeho část; 2. z části nezbytných životních prostředků a přepychových předmětů, která by se prodávala třetí skupině kupujících. Protože tito kupující platí 110 za 100, ale sami neprodávají znovu 100 za 110, realizoval by se tak skutečně, a nejen nominálně, zisk 10 %. Zisku by se dosahovalo dvojím způsobem, jednak tím, že by se z celkového výrobku odprodávalo co nejméně dělníkům, jednak tím, že by se z něho co nejvíc prodávalo třetí skupině, která platí hotovými penězi, ale sama neprodává, která kupuje, aby sama spotřebovala.

Ale kupující, kteří nejsou zároveň prodávajícími, musí být takovými spotřebiteli, kteří nejsou zároveň výrobci — musí být neproduktivními spotřebiteli, a právě tato kategorie neproduktivních spotřebitelů řeší u Malthuse kolizi. Avšak tito neproduktivní spotřebitelé musí být zároveň koupěschopnými spotřebiteli, musí vytvářet reálnou poptávku, přičemž sumy hodnot, které vlastní a ročně vydávají, musí stačit nejen na zaplacení výrobní hodnoty zboží, které kupuji a spotřebovávají, ale navíc i na zaplacení nominální ziskové přirážky, nadhodnoty, rozdílu mezi prodejní hodnotou a výrobní hodnotou. Tato kategorie bude ve společnosti představovat spotřebu pro spotřebu, jako kategorie kapitalistů představuje tato výrobu pro výrobu; první reprezentuje „vášeň pro vydávání“, druhá „vášeň pro akumulaci“. („Principles of Political Economy“ [druhé vyd.], str. 326.) Snaha akumulovat je u kategorie kapitalistů povzbuzována tím, že její příjmy jsou trvale vyšší než její výdaje a že právě zisk je pobídkou k akumulaci. Přes toto zanícení pro akumulaci nejsou kapitalisté pobízeni k nadvýrobě, nebo jen velmi těžko, protože neproduktivní spotřebitelé nejenže jsou obrovským odvodním kanálem pro výrobky dodávané na trh, ale navíc sami nedodávají na trh žádné výrobky, takže nepředstavují — ať je jich jakékoli množství — pro kapitalisty konkurenci, ale naopak všichni vytvářejí jen poptávku bez nabídky, a tak vyrovnávají převahu nabídky nad poptávkou na straně kapitalistů.

Ale odkud získává tato třída každoročně platební prostředky? Jsou tu především pozemkoví vlastníci, kteří si přivlastňuji velkou část hodnoty ročního produktu z titulu renty a kteří peníze takto odebrané kapitalistům znovu vydávají při spotřebě zboží vyráběného kapitalisty, při jehož nákupu je kapitalisté šidí. Tito pozemkoví vlastníci nemusí sami vyrábět a ani zpravidla nevyrábějí. Podstatné je, že pokud vydávají peníze na nákup práce, nevydržují si produktivní dělníky, nýbrž jen příživníky, kteří s nimi projídají jejich bohatství, sluzebníky, kteří udržují cenu nezbytných životních prostředků na vysoké úrovni tím, že je kupují, ale sami nepomáhají zvětšovat jejich nabídku nebo nabídku kteréhokoli jiného zboží. Tito poživatelé pozemkové renty však nestačí vytvářet „přiměřenou poptávku“. Je třeba sáhnout k umělým prostředkům. To jsou vysoké daně, množství státních a církevních sinekur, velké armády, penze, desátky pro kněze, značný státní dluh a čas od času nákladné války. To jsou [podle Malthuse] „léčebné prostředky“. („Princples of Political Economy“ [druhé vyd.], str. 408a násl.)

Třetí kategorie, kterou Malthus přibral jako „léčebný prostředek“ a která kupuje, aniž prodává, a spotřebovává, aniž vyrábí, dostává tedy nejprve značnou část hodnoty ročního produktu, aniž ho platí, a obohacuje výrobce tím, že jí tito výrobci musí nejdříve zdarma přenechat peníze na nákup svého zboží, aby potom ǁ773ǀ mohli tyto peníze znovu získat prodejem svého zboží nad jeho hodnotou, čili aby od ní dostali zpět v penězích víc hodnoty, než jí poskytli ve zboží. A tento obchod se každoročně opakuje.

[12. Sociální podstata Malthusovy polemiky proti Ricardovi.
Jak Malthus překrucuje Sismondiho názory na rozpory buržoazní výroby.
Apologetické pozadí Malthusovy interpretace teze o možnosti všeobecné nadvýroby]

Malthusovy závěry jsou zcela správně odvozeny z jeho základní teorie hodnoty; ale sama tato teorie se zase znamenitě hodila pro jeho účel, k apologetice stávajících anglických poměrů — landlordismu, „státu a církve“, rentiérů, výběrčích daní, desátků, státního dluhu, burzovních spekulantů, farních úředníků, kněží a služebnictva („národní výdaje“), proti nimž ricardovci bojovali jako proti neužitečným a škodlivým přežitkům, jako proti zlořádům buržoazní výroby. Pokud buržoazní výroba [znamenala] ničím neomezený rozvoj společenských výrobních sil, zastával se jí Ricardo quand même^[j] a nestaral se o osud nositelů výroby, ať už kapitalistů, nebo dělníků. Trval na historickém oprávnění a nutnosti tohoto vývojového stupně. O co víc mu chyběl historický smysl pro minulost, o to víc žil v historickém ohnisku své doby. Ale i Malthus chce co nejsvobodnější rozvoj kapitalistické výroby, pokud je hlavní podmínkou tohoto rozvoje jen bída jejích hlavních nositelů, pracujících tříd; ale podle něho se má kapitalistická výroba současně přizpůsobit „spotřebním potřebám“ aristokracie a jejích pomocníků ve státě a církvi, má zároveň sloužit jako materiální základna pro zastaralé nároky představitelů těchto zájmů, zděděných z feudalismu a absolutní monarchie. Malthus chce buržoazní výrobu, pokud není revoluční, pokud není historickým vývojovým momentem, pokud jen vytváří širší a pohodlnější materiální základnu pro „starou“ společnost.

Na jedné straně je tu tedy dělnická třída, díky populačnímu principu neustále nadpočetná, v poměru k životním prostředkům, které jsou pro ni určeny, čili přelidnění z podvýroby; dále tu máme třídu kapitalistů, které tento populační princip neustále umožňuje prodávat dělníkům jejich vlastní výrobek za takové ceny, že z něho dostanou nazpět jen tolik, kolik je třeba k tomu, aby se jen taktak udrželi naživu; dále je tu obrovská část společnosti skládající se z příživníků, požitkářských trubců, pánů i sluhů, kteří si jednak z titulu renty, jednak z různých politických titulů zdarma přivlastňují od třídy kapitalistů značnou masu bohatství a penězi, jež získali od kapitalistů, platí těmto kapitalistům jejich zboží nad hodnotou; třídu kapitalistů pohání k výrobě snaha akumulovat; neproduktivní představují ekonomicky jen snahu spotřebovávat, promarňovat. A to je jediný prostředek, jak se vyhnout nadvýrobě, která tu existuje zároveň s přelidněním v poměru k výrobě. Za nejlepší lék na obojí [se prohlašuje] nadměrná spotřeba tříd nepodílejících se na výrobě. Nepoměr mezi dělnickou populací a výrobou se zruší tím, že část výrobku projedl ti, kdo nevyrábějí a lenoší. Nepoměr z nadvýroby kapitalistů se zruší nadměrnou spotřebou poživačných boháčů.

Viděli jsme, jak dětinsky slabý, triviální a jalový je Malthus tam, kde se, vycházeje ze slabé stránky A[dama] Smitha, pokouší vybudovat protiteorii vůči té teorii, kterou vybudoval na silných stránkách A[dama] Smitha Ricardo. Sotva se najde něco směšnějšího, křečovitějšího a nemohoucnějšího, než je Malthusův spis o hodnotě. Jakmile však přejde k praktickým závěrům a znovu vstoupí na pole, které si vydobyl jako jakýsi ekonomický Abraham a Santa Clara^[19], je zcela ve svém živlu. Ale přesto ani zde v sobě nezapře rozeného plagiátora. Kdo by si byl na první pohled pomyslel, že Malthusovy „Principles of Political Economy“ jsou jen pomalthusovštěný překlad Sismondiho „Nouveaux Principes dʼéconomie politique“? A přece je tomu tak. Sismondiho dílo vyšlo roku 1819. O rok později spatřila světlo světa Malthusova anglická karikatura této knihy. Stejně jako předtím u Townsenda a Andersona, našel nyní u Sismondiho teoretickou oporu pro jeden ze svých nabubřelých ekonomických pamfletů, přičemž mu ještě mimochodem přišly vhod nové teorie, kterým se přiučil z Ricardových „Principles“.

ǁ774ǀ Potíral-ti Malthus u Ricarda onu tendenci kapitalistické výroby, která je revoluční proti staré společnosti, pak ze Sismondiho s neomylným farářským instinktem převzat jen to, co je reakční proti kapitalistické výrobě, proti moderní buržoazní společnosti.

Sismondiho tu ze svého historického přehledu vylučuji, protožé kritika jeho názorů patří do části o reálném pohybu kapitálu (konkurence a úvěr), kterou se mohu zabývat až po dokončení tohoto spisu.

Malthusova adaptace Sismondiho názorů je patrná už z nadpisu jedné kapitoly „Principles of Political Economy“:

„O nutnosti spojit výrobní síly s prostředky rozdělováni, aby se zajistil stálý růst bohatství.“ ([Druhé vyd.) str. 361.)

[V této kapitole se říká:]

„Produktivní síly samy o sobě ještě nezajištují tvorbu přiměřeného stupně bohatství. K tomu, aby se tyto síly plně uplatnily, je zřejmě třeba ještě něčeho jiného. Je to účinná a ničím neomezená poptávka po všem, co se vyrobí. A k dosaženi tohoto cíle přispívá zřejmě nejlépe takové rozdělování výrobků a takové přizpůsobováni těchto výrobků potřebám těch, kdo je moji spotřebovat, při němž směnná hodnota jejich celkového množství neustále vzrůstá.“ („Principles of Po!itical Economy“ [druhé vyd.], str. 361.)

Dáte [píše] stejně sismondiovsky i proti Ricardovi:

„Bohatství země závisí zčásti na množství výrobků získaných prací této země a zčásti na takovém přizpůsobeni tohoto množatvi potřebám a kupní sile stávajícího obyvatelstva, které je vypočteno tak, aby tomuto množství dodalo hodnotu. Je naprosto nepochybné, že bohatství není určeno jen jedním z těchto činitelů.“ (Cit. dílo, str. 301.) „Ale bohatství a hodnota snad nejtěsněji souvisí v tom, že hodnota je nutná k tomu, aby se vyrábělo bohatství.“ (Cit. dílo.)

To je namířeno speciálně proti Ricardovi, proti XX. kapitole „Hodnota a bohatství, jejich rozlišovací znaky“ [„On the Principles of Political Economy, and Taxation“, třetí vydáni, Londýn 1821, str. 320]. Ricardo tam mezi jiným říká:

„Hodnota se tedy podstatně liší až bohatství, neboť hodnota nezávisí na hojnosti, nýbrž na obtížnosti nebo snadnosti výroby.“ [Srov. čes. vyd., str. 199.)

˂Ostatně hodnota může vzrůstat i při vzrůstající „snadnosti výroby“. Dejme tomu, že se počet obyvatelstva nějaké země zvýší z 1 miliónu na 6 miliónů lidí. Jeden milión pracoval 12 hodin. Šest miliónů rozvinulo produktivní síly natolik, že každý vyrobí za 6 hodin ještě dvakrát tolik. Pak by se podle Ricardova názoru bohatství zešestinásobilo a hodnota by se ztrojnásobila.˃

„Bohatství nezávisí na hodnotě. Člověk je bohatý nebo chudý podle množství nezbytných životních prostředků a přepychových předmětů, které může ovládat... Jen při směšováni pojmů hodnoty a bohatství je možné tvrdit, že bohatství lze zvětšit tím, že se zmenší množství zboží, tj, nezbytných životních prostředků nebo věcí zbytných a požitků lidského života. Kdyby byla měřítkem bohatství hodnota, nemohlo by se to popírat, protože vzácnost zvyšuje hodnotu zboží; ale... záleží-li bohatství v nezbytných životních prostředcích a prostředcích požitku, nemůže vzrůstat tím, že se zmenší jejich množství.“ (Cit, dílo, str. 323 až 324.) (Srov. čes. vyd., str. 201.)

Ricardo tu jinými slovy říká: bohatství se skládá jen z užitných hodnot. Buržoazní výrobu přeměňuje v pouhou výrobu k získání užitných hodnot, což je velmi krásný názor na výrobní způsob ovládaný směnnou hodnotou. Specifickou formu buržoazního bohatství pokládá za něco jen formálního, co se jejího obsahu netýká. Proto popírá i ty rozpory buržoazní výroby, které propukají v krizích. Odtud jeho zcela nesprávné pojetí peněz. Proto také při výrobním procesu kapitálu nebere vůbec v úvahu oběžný proces, pokud zahrnuje metamorfózu zboží, nutnost přeměny kapitálu v peníze. V každém případě nevysvětlil nikdo lépe a určitěji než on, že buržoazní výroba není výrobou bohatství pro výrobce (jak neustále nazývá dělníky)^[20], a že tudíž výroba buržoazního bohatství je něco zcela jiného než výroba „hojnosti“ „nezbytných životních prostředků“ a „přepychových předmětů“ pro ty, kdo je vyrábějí, a tak by tomu přece muselo být, kdyby výroba byla jen prostředkem k uspokojování potřeb výrobců, kdyby byla výrobou, která je ovládána jedině užitnou hodnotou. Týž Ricardo však říká:

„Kdybychom žili v jednom z pravoúhelníků pana Owena^[21] a uživali všech svých výrobků společně, nemohl by nikdo strádat v důsledku nadbytku; ale dokud je společnost uspořádána tak, jako je tomu dnes, bude nadbytek pro výrobce často škodlivý a nedostatek prospěšný.“ („On Protection to Agriculture“, čtvrté vyd., Londýn 1822, str. 21.)

ǁ775ǀ Ricardo chápe buržoazní výrobu, nebo ještě přesněji kapitalistickou výrobu jako absolutní formu výroby, jejíž určité formy výrobních vztahů se tedy nesměji nikde dostat do rozpon s cílem výroby jako takové — nadbytkem, ani ho nesmějí spoutávat. Tento nadbytek zahrnuje jak množství užitných hodnot, tak jejich rozmanitost, což zase podmiňuje bohatý rozvoj člověka jako výrobce, všestranný rozvoj jeho výrobních schopností. A tu se Ricardo dostává do komického rozporu. Hovoříme-li o hodnotě a bohatství, máme mít před očima jen společnost jako celek. Hovoříme-li však o kapitálu a práci, pak se rozumí samo sebou, že „hrubý důchod“ je tu jen k tomu, aby se vytvořil „čistý důchod“. Ricardo fakticky na buržoazní výrobě obdivuje to, že určité její formy — ve srovnání s dřívějšími formami výroby — poskytují prostor pro ničím neomezený rozvoj produktivních sil. Tam, kde to přestávají činit nebo kde vystupují rozpory, v jejichž rámci to činí, Ricardo rozpory popírá nebo spíše vyslovuje v jiné formě sám rozpor tím, že bohatství jako takové — masu užitných hodnot — o sobě, bez zřetele na výrobce vydává za ultima Thule^[k].

Sirmondi hluboce pociťuje, že kapitalistická výroba je rozporná, že její formy — její výrobní vztahy — na jedné straně podněcují k ničím neomezenému rozvoji produktivní síly a bohatství, ale že na druhé straně to jsou vztahy podmíněné a že jejich rozpory mezi užitnou hodnotou a směnnou hodnotou, zbožím a penězi, koupí a prodejem, výrobou a spotřebou, kapitálem a námezdní prací atd. nabývají tím větších rozměrů, čím víc se rozvíjí produktivní síla. Pociťuje zejména základní rozpor: na jedné straně nespoutaný rozvoj produktivní síly a rozmnožování bohatství, které se přitom skládá ze zboží a musí být zpeněženo, a na druhé straně, jako základ toho, omezení masy výrobců na nezbytné životní prostředky. Proto u něho nejsou krize náhodami jako u Ricarda, ale podstatnými výbuchy imanentních rozporů propukajícími ve velkém měřítku a v určitých obdobích. Neustále kolísá: má stát spoutat produktivní síly, aby je přizpůsobil výrobním vztahům, nebo má spoutat výrobní vztahy, aby je přizpůsobil produktivním silám? Přitom se často uchyluje do minulosti; stává se z něho laudator temporis acti^[l], čili chtěl by spoutat rozpory také jinou úpravou důchodu v poměru ke kapitálu čili rozdělování v poměn k výrobě, a nechápe, že vztahy rozdělování jsou jen výrobní vztahy sub alia specie^[m]. Břitce posuzuje rozpory buržoazní výroby, ale nechápe je, a proto nechápe ani proces jejich řešení. Základem jeho úvah je však ve skutečnosti tušení, že produktivním silám, které se vyvinuly v lůně kapitalistické společnosti, materiálním a sociálním podmínkám vytvoření bohatství, musí odpovídat nové formy přivlastňování tohoto bohatství; že buržoazní formy jsou jen přechodné a rozporné, že v nich bohatství nabývá vždycky jen protikladné existence a všude zároveň vystupuje jako svůj protiklad. Je to bohatství, jehož předpokladem je vždycky chudoba a které se rozvíjí jen tím, že rozvíjí chudobu.

Viděli jsme tedy, jak krásně si Malthus přivlastňuje Sismondiho. Přehnaně a v ještě mnohem odpornější formě je Malthusova teorie rozvedena ve spise Thomase Chalmerse (profesora teologie) „On Political Economy in Connection with the Moral State and Moral Prospects of Society“, druhé vyd., Londýn 1832. Zde nejenže vystupuje teoreticky víc do popředí kněžourství, ale i prakticky [se tu projevuje] příslušník „státní církve“^[22], který „ekonomicky“ obhajuje její „prebendy“ a celou spleť institucí, s nimiž tato církev stojí a padá.

Malthusovy výroky (na něž jsme narazili výše) týkající se dělníků znějí:

„Spotřeba a poptávka dělníků, kteří jsou zaměstnáni produktivní prací, ne mohou nikdy samy být pohnutkou k akumulaci a použiti kapitálu.“ („Principles of Political Economy“ (druhé vyd.], str. 315.)

„Žádný farmář se nebude namáhat s dohlížením na práci dalších deseti mužů jen proto, aby se pak jeho celkový výrobek prodal na trhu za cenu zvýšenou přesně o tolik, kolik zaplatil těmto dalším dělníkům. V dřívějším stavu poptávky a nabídky daného zboží, nebo v jeho ceně muselo — ještě než noví dělníci vytvořili další poptávku a nezávisle na ní — nastat něco, co zdůvodáuje zaměstnání dalších lidi při jeho výrobě.“ (Cit. dilo, str. 312.)

„Poptávka vytvořená samým produktivním dělníkem nemůže být nikdy přiměřenou poptávkou, ǁ776ǀ protože nepokrývá celý rozsah toho, co vyrábí. Kdyby tomu tak bylo, nebylo by zisku, a tudíž ani pohnutky k zaměstnávání tohoto dělníka. Právě existence zisku z nějakého zboží předpokládá nějakou poptávku mimo poptávku dělníka, který zboží vyrobil.“ (Cit. dílo, str. 405, pozn.)

„Protože značné zvýšeni spotřeby u pracujících tříd musí podstatně zvyšovat výrobní náklady, musí snižovat zisk, a tím oslabovat nebo ochromovat pohnutku k akumulaci.“ (Cit. dílo, str. 405.)

„Právě nedostatek nezbytných životních prostředků je pro dělnickou třídu podnětem k výrobě přepychových předmětů; kdyby se tento podnět odstranil nebo značně oslabil, takže by se nezbytné životní prostředky daly získat velmi malým množstvím práce, věnovalo by se — jak můžeme plným právem předpokládat, nikoli více, ale méně času na výrobu zbytných věcí.“ (Cit. dílo, str. 334.)

Malthus nemá zájem na zastírání rozporů buržoazní výroby; naopak, má zájem na jejich zdůrazňováni, jednak proto, aby názorně ukázal, že bída pracujících tříd je nutná (což platí pro tento výrobní způsob), jednak aby ukázal kapitalistům nutnost vypaseného církevního a státního kleru k tomu, aby byla vytvářena přiměřená poptávka po jejich zboží. Proto ukazuje, že pro „neustálý růst bohatství“ [cit. dílo, str. 314] nestačí ani růst počtu obyvatelstva, ani akumulace kapitálu (cit. dílo, str. 319—320), ani „úrodnost půdy“ (str. 331), ani „vynálezy vedoucí k úspoře práce“, ani rozšíření „zahraničních trhů“ (cit. dílo, str. 352 a 359).

„Jak dělníků, tak kapitálu může být nadbytek vzhledem k možnosti výhodně jich použit.“ (Cit. dílo, str. 414 [pozn.].)

Zdůrazňuje tedy proti ricardovcům možnost všeobecné nadvýroby. (Cit. dílo, str, 326 i jinde.)

V této souvislosti vytyčuje tyto hlavní teze:

„Poptávka je vždycky určena hodnotou a nabídka množstvím.“ („Principles of Political Economy“ (druhé vyd.], str. 316 [pozn.].)

„Zboží se vyměňuje nejen za zboží, nýbrž i za produktivní práci a osobní služby a ve srovnáni s nimi, stejně jako ve srovnání s penězi, může existovat všeobecný nadbytek zboží.“ (Cit. dílo.)

„Nabídka musí být vždycky úměrná množství a poptávka hodnotě.“ („Definitions in Political Economy“, vydání Johna Cazenova, str. 65 [pozn.].)

„‚Je jasné‘,“ říká James Mill, „‚že všechno, co někdo vyrobil a nechce si ponechat pro vlastni spotřebu, vytváři zásobu, kterou může směnit za jiná zboží. Jeho přáni kupovat a jeho nákupní prostředky, jinak řečeno, jeho poptávka se tudíž rovná částce, kterou vyrobit a nehodlá spotřebovat...‘^[n] Je zcela zřejmé,“ [odpovídá Millovi Malthus] „že jeho prostředky na zakoupeni jiných zboží nejsou úměrné množství jeho vlastního zboží, které vyrobil a chce odbýt, nýbrž jeho směnné hodnotě; a není-li směnná hodnota zboží úměrná jeho množství, nemůže být správné, že nabídka a poptávka každého jednotlivce se vždycky navzájem rovnají.“ (Cit. dílo, str. 64—65.)

„Kdyby se poptávka každého jednotlivce rovnala jeho nabídce v přesném smyslu tohoto výrazu, pak by to dokazovalo, že každý jednotlivec může vždycky prodat své zboží za výrobní náklady včetně přiměřeného zisku; a pak by nebylo možné ani částemné přesycení trhu. Tento argument je přehnaný... Nabídka musí být vždycky úměrná množství a poptávka hodnotě.“ (T. R. Malthus, „Definitions in Political Economy“, Londýn 1827, str. 48, pozn.)

Poptávkou zde Mill rozumí jeho (kupujícího) „nákupní prostředky. Avšak tyto prostředky na zakoupení jiných zboží nejsou úměrné množství jeho vlastního zboží, které vyrobil a chce odbýt, nýbrž jeho směnné hodnotě; a není-li směnná hodnota zboží úměrná jeho množství, nemůže být správné, že nabídka a poptávka každého jednotlivce se vždycky navzájem rovnají“. (Cit. dílo, str. 48—49.)

„Je nesprávné,“ když Torrens říká, „že zvýšení nabídky je jedinou příčinou zvýšení účinné poptávky‘.^[o] Kdyby tomu tak bylo, jak obtížně by se lidstvo zotavovalo při přechodném zmenšeni množství potravin a šatstva. Avšak zmenší-li se množství potravin a šatstva, stoupne jejich hodnota; peněžní cena zbývajícího množství potravin a šatstva bude po určitou dobu stoupat rychleji, než se zmenšuje jejich množství, kdežto peněžní cena práce může zůstat nezměněna. Z toho nutně vyplývá možnost uvést do pohybu větší množství produktivní práce než dříve.“ (Cit. dílo, str. 59—60.)

„Všechno zboží nějakého národa může ve srovnáni s penězi nebo prací současně poklesnout v ceně.“ (Cit. dílo, str. 64 a další.) „Je tedy možné všeobecné přesycení trhu.“ (Cit. dílo.) „Všechny ceny zboží mohou klesnout pod jeho výrobní náklady.“ (Cit. dílo.)

ǁ777ǀ Jinak je třeba zmínit se už jen o tom, co Malthus říká o procesu oběhu:

„Považujeme-li hodnotu použitého fixního kapitálu za část zálohovaného kapitálu, musíme koncem roku zbývající hodnotu fixního kapitálu považovat za část ročního přijmu... Ve skutečnosti se jeho“ (kapitalistův) „každoročně zálohovaný kapitál skládá jen z jeho oběžného kapitálu, z opotřebeni jeho fixního kapitálu včetně úroků z něho a z úroků z oné části jeho oběžného kapitálu, která se skládá z peněz vynakládaných na každoroční platby v době jejich splatnosti.“ „Principles of Political Economy“ [druhé vyd., Londýn 1836], str. 269.

Dodávám, že amortizační fond, tj. fond na náhradu opotřebení fixního kapitálu, je zároveň fondem akumulace.

[13. Jak ricardovci kritizují Malthusovo pojetí „neproduktivnich spotřebitelů“]

Chci uvést ještě několik málo míst z jednoho ricardovského spisu namířeného proti Malthusově teorii. Pokud jde o výpady obsažené v tomto spise, z kapitalistického hlediska, proti Malthusovým neproduktivním spotřebitelům vůbec a proti landlordům zvlášť, ukáži na jiném místě, že platí doslova z hlediska dělníků proti kapitalistům. (Toto zařadit do oddílu „Apologetický výklad vztahu mezi kapitálem a námezdní prací“.)^[23]

[Jistý Ricardův anonymní stoupenec píše:]

„Pan Malthus a ti, kdo smýšlejí stejně jako on, vycházejí z toho, že ke zvýšenému vynakládání kapitálu nemůže dojít, není-li zajištěna stejná nebo vyšší míra zisku, než byla dřívější, a že pouhé zvýšeni kapitálu samo o sobě takovou míru zisku nezaručuje, nýbrž že působí v opačném směru, a proto se snaží najít zdroj existující mimo samu výrobu a nezávislý na ni, jehož progresívní růst by mohl držet krok s progresívním růstem kapitálu a z něhož by se neustále mohly čerpat další doplňky pro požadovanou míru zisku.“ („An Inquiry into those Principles respecting the Nature of Demand and the Necessity of Consumption, lately advocated by Mr. Malthus etc.“, Londýn 1821, str. 33—34.)

Takovým zdrojem jsou podle Malthuse „neproduktivní spotřebitelé“. (Cit. dílo, str. 35.)

„Pan Malthus hovoří chvílemi tak, jako kdyby existovaly dva různé fondy, kapitál a důchod, nabídka a poptávka, výroba a spotřeba, které musí dbát na to, aby spolu držely krok a navzájem se nepředbíhaly. Jako kdyby vedle celkového množství vyráběných zboží bylo k jejich zakoupení třeba ještě nějakého jiného množství, které podle všeho spadlo s nebe... Fond spotřeby, který [Malthus] požaduje, je možné získat jen na úkor výroby.“ (Cit. dílo, str. 49—50.)

„Jeho“ (Malthusovy) „úvahy v nás vzbuzují ustavičné rozpaky, má-li se výroba rozšiřovat nebo brzdit. Když někdo trpí nedostatečnou poptávkou, doporučí mu pan Malthus, aby zaplatil jiné osobě, aby mohla odebrat jeho zboží? Asi ne.“ (Cit. dílo, str. 55.) Ovšemže anol

„Prodáváš-li své zboží, děláš to proto, abys získal určitou částku peněz; nikdy nemůže mít smysl dát tuto peněžní částku jiné osobě zdarma, aby ti ji mohla vrátit tím, že za ni koupí tvé zboží. Právě tak dobře bys mohl své zboží spálit s byl bys na tom stejně.“ (Cit. dílo, str. 63.)

Pokud jde o Malthuse, má [anonymní autor] pravdu. Avšak z toho, že jde o týž fond — „celkové množství vyráběných zboží“ —‚ fond výroby i fond spotřeby, fond nabídky i fond poptávky, fond kapitálu i fond důchodu, nikterak nevyplývá, že je lhostejné, jak se tento celkový fond rozděluje mezi tyto různé kategorie.

Anonymní autor nechápe, co má Malthus na mysli, když hovoří o tom, že „poptávka“ dělníků je pro kapitalisty „neadekvátní“.

„Pokud jde o poptávku ze strany práce, to znamená buď směnu práce za zboží, nebo... směnu přítomných, hotových výrobků za budoucí nově přidanou hodnotu..., to je skutečná poptávka, jejíž zvýšeni je pro výrobce podstatné“ atd. (Cit, dílo, str, 57.)

Malthus nemá na mysli nabídku práce (což náš muž nazývá poptávkou ze strany práce), nýbrž poptávku po zboží, kterou může vytvářet dělník díky mzdě, kterou dostává; peníze, za které jako kupující kupuje na trhu zboží. A o této poptávce poznamenává Malthus správně, že nikdy nemůže být adekvátní kapitalistově nabídce. Jinak by si dělník mohl za svou mzdu koupit celý svůj výrobek.

ǁ778ǀ Týž muž říká:

„Zvýšená poptávka z jejich strany“ (dělniků) „znamená ochotu vzít si méně a svým zaměstnavatelům ponechat větší podíl; a říká-li se, že to zmenšením spotřeby zvyšuje přesycení trhu, mohu odpovědět jen to, že přesycení trhu znamená totéž co vysoký zisk.“ (Cit. dilo, str. 59.)

Má to být vtip, ale ve skutečnosti to obsahuje základní tajemství „přesycení [trhu]“.

O Malthusově „Essay on Rent“^[24] náš muž říká:

„Když pan Malthus uveřejnil svůj Essay on Rent, zřejmě tak učinil částečně s úmyslem čelit heslu: ‚Pryč se statkáři!‘, které se tehdy ‚psalo rudými písmeny na zdi‘, vystoupit na obranu této třídy a dokázat, že nejsou totéž co monopolisté. Ukázal, že rentu nelze zrušit a že její růst je všeobecně přirozeným prisvodním jevem růstu bohatství a obyvatelstva; avšak lidové heslo ‚Pryč se statkáři!‘ nutně neznamenalo, že by něco takového jako renta nemělo existovat, ale spiše, že by se měla rovnoměrně rozdělovat mezi obyvatelstvo podle takzvaného ‚Spencova plánu‘^[25]. Ale když se“ [pan Malthus] „snaží obhajovat statkáře proti nenávistnému pojmenování monopolisté a proti Smithově poznámce, že ‚rádi sklízeji, kde neseli‘, vypadá to tak, jako by bojoval kvůli pojmenování... Ve všech těchto argumentech je příliš cítit advokát.“ (Cit. dilo, str. 108—109.)

[14. Reakční úloha Malthusových spisů a jejich plagiátorský charakter.
Malthusova apologetika existence „vyššich“ a „nižšich“ tříd]

Malthusova kniha „On Population“ byla pamfletem proti francouzské revoluci a proti soudobým reformátorským idejím v Anglii (Godwin atd.). Byla to apologie bídy pracujících tříd. Teorie plagiátem Townsenda atd.

Jeho „Essay on Rent“ byl pamfletem na obranu landlordů proti průmyslovému kapitálu. Teorie [převzata] od Andersona.

Jeho „Principles of Political Economy“ byly pamfletem napsaným v zájmu kapitalistů proti dělníkům a v zájmu aristokracie, církve, požíračů daní, patolízalů atd. proti kapitalistům. Teorie: A[dam] Smith. Tam, kde jde o vlastní objev, žalostné. Při dalším výkladu teorie je základem Sisrnondi. j XIV -778

*

ǁVIII - 345ǀ {Ve svém „Essai sur la Population etc.“ (páté vyd., překlad P. Prévosta, Ženeva 1836, třetí vyd., sv. IV, str. 104—105) poznamenává Malthus se svou obvyklou „hlubokou filosofií“ proti jakémusi plánu darovat anglickým chalupníkům krávy toto:

„Ukázalo se prý, že chalupníci, kteří mají krávy, jsou mnohem pracovitější a vedou mnohem spořádanější život než ti, kteří krávy nemají... Většina chalupníků, kteři dnes mají krávy, si je koupila z výtěžku své práce. Proto je správnější říci, že to byla práce, která jim opatřila krávy, než říkat, že to byly krávy, které jim dodaly chuť k práci.“

A tak je správné, že parvenuům mezi buržoy dala kráva jejich pracovitost (spolu s vykořisťováním cizí práce), kdežto jejich synům dávají krávy chuť k lenošení. Kdyby se jejich kravám odebrala nikoli schopnost dávat mléko, ale ovládat neplacenou cizí práci, bylo by to velmi prospěšné pro jejich chuť k práci.

Týž „hluboký filosof“ poznamenává:

„Je jasné, že všichni lidé nemohou patřit do středních tříd. Vyšší a nižší třídy jsou nevyhnutelné“ (ovšemže bez krajností by nebyl střed) „a přitom velmi užitečné. Kdyby nikdo ve společnosti nesměl doufat ve vzestup a nikdo se nemusel bát pádu a kdyby práce nepřinášela odměnu a lenivost trest, neviděli bychom nikde onu přičinlivost, onu horlivost, s níž každý pracuje, aby zlepšil své postavení, a která je hlavním nástrojem ǁ346ǀ všeobecného blahobytu.“ (Cit. dílo, str. 112.)

Ti nižší musí být proto, aby se vyšší báli pádu, kdežto vyšší musí existovat proto, aby nižší mohli doufat ve svůj vzestup. Aby byla lenivost potrestána, musí být dělník chudý a rentiér nebo pozemkový vlastník, kterého Malthus tak miluje, bohatý. Co však rozumí Malthus odměnou práce? Jak uvidíme později^[p], má na mysli to, že dělník musí vykonávat část své práce bez ekvivalentu. Krásný podnět, jen kdyby jím byla „odměna“, a ne hlad. To všechno by nanejvýš vedlo k tomu, že dělník může doufat, že jednou i on bude moci vykořisťovat dělníky.

„Čím víc se rozšiřuje monopol,“ říká Rousseau, „tím těžší jsou okovy pro vykořisťované.“

Ale „hluboký myslitel“ Malthus smýšlí jinak. Jeho největší nadějí, kterou on sám označuje jako víceméně utopickou, je, že početnost střední třídy bude vzrůstat a proletariát (pracující) bude vždycky tvořit poměrně menší část z celkového počtu obyvatelstva (i když absolutně roste). To je fakticky směr vývoje buržoazní společnosti.

„Smíme doufat,“ říká Malthus, „že jednou v budoucnosti budou ty metody, kterými se šetří práce a které už nyní zaznamenaly tak značný pokrok, nakonec uspokojovat všechny potřeby i té nejbohatší společnosti při menším vynaloženi lidské práce, než je k dosažení tohoto cíle třeba dnes; a kdyby jednotlivý dělník ani potom nebyl zbaven části těžkého břemene, které ho dnes tíží“ (dělník se má dřít stejně jako dřív a relativně státe víc na jiné a stále méně pro sebe), „přece jen by se zmenšil počet těch, jimž společnost tak těžkou dřinu ukládá.“ (Cit. dilo, str. 113.)}ǀVIII -346ǁ

[15. Výklad Malthusových zásad v anonymnim spise „Outlines of political economy“]

ǁXIV-778ǀ Spis, v němž jsou rozvedeny Malthusovy zásady, se nazývá „Outlines of Political Economy, being a plain and short View of the Laws relating to the Production, Distribution, and Consumption of Wealth etc.“, Londýn 1832.

Autor tohoto spisu^[q] nám nejdříve uvádí praktický důvod, proč jsou malthusovci proti určování hodnoty pracovní dobou.

„Učení, že práce je jediným zdrojem bohatství, je zřejmě stejně nebezpečné jako nesprávné, protože na neštěstí podporuje ty, kdo tvrdí, že každé vlastnictví náleží pracujícím třídám a že podíl, který dostávají jiní, byl pracujícím třídám uloupen nebo ukradeni‘ (Cit. dílo, str. 22, pozn.)

V další větě vystupuje jasněji než u Malthuse, že autor zaměňuje hodnotu zboží se zhodnocením zboží nebo peněz jako kapitálu. V tomto smyslu je tu správně vyjádřen vznik nadhodnoty:

„Hodnota kapitálu, množství práce, které kapitál stojí nebo které může ovládat, je vždycky větši než to množství práce, které na něj bylo vynaloženo, a rozdíl tvoři zisk neboli odměnu majitele kapitálu.“ (Cit, dílo, str. 32.)

Správné je i další vysvětlení převzaté z Malthuse, proč se má zisk počítat mezi výrobní náklady kapitalistické výroby:

„Zisk z vynaloženého kapitálu“ („kdyby se tohoto zisku nedosahovalo, chyběla by dostačující pohnutka k vyrábění zboží“) „je podstatnou podmínkou nabídky a jako takový tvoři jednu ze složek výrobních nákladů.“ (Cit. dílo, str. 33.)

Další výrok obsahuje jednak správnou myšlenku, že zisk z kapitálu vzniká přímo z jeho směny za práci, na druhé straně je tu však malthusovské učení o zisku, který prý vzniká při prodeji:

„Zisk, který někdo pobírá, nezávisí na tom, že ovládá výrobek práce jiných, nýbrž že ovládá samu práci.“ (Zde se správně rozlišuje mezi směnou zboží za zboží a jeho směnou jako kapitálu za práci.) „Může-li“ ǁ779ǀ (při poklesu hodnoty peněz) „prodat své zboží za vyšší cenu, zatímco mzdy jeho dělníků zůstávají nezměněny, je pro něj zvýšení ceny zřejmě výhodné, ať už ceny jiných zboží stoupají, nebo ne. K tomu, aby onu práci uvedl do pohybu, stačí menší část toho, co vyrábí, takže větší část zůstává jemu.“ (Cit. dílo, str. 49—50.)

Stejně je tomu tehdy, když například v důsledku zavedení nových strojů, chemických procesů atd. kapitalista vyrábí zboží pod jeho starou hodnotou a prodává je buď za starou hodnotu, nebo alespoň nad individuální hodnotu, na kterou nyní pokleslo. V tomto případě sice dělník přímo nepracuje kratší dobu pro sebe a delší pro kapitalistu. Ale při reprodukci „k tomu, aby uvedl do pohybu tuto práci, stačí menší část toho, co vyrábí“. Dělník tedy fakticky směňuje za svou vlastní realizovanou práci větší část své bezprostřední práce než dříve. Dostává například stejně jako dříve 10 liber št. Ale těchto 10 liber št. — ačkoli představují vůči společnosti totéž množství práce — nejsou už produktem stejně dlouhé pracovní doby jako dříve, nýbrž asi o hodinu kratší. Dělník tedy fakticky pracuje pro kapitalistu delší dobu a pro sebe kratší. Bylo by to totéž, jako kdyby dostával už jen 8 liber št., které by však v důsledku zvýšení produktivity jeho práce představovalo stejné množství užitných hodnot [jako dříve 10 liber št.].

V souvislosti s výše uvedenými úvahami [Jamese] Milla o totožnosti poptávky a nabídky^[26] [anonymní autor] poznamenává:

„Nabídka každého člověka závisí na množství, které přináší na trh; jeho poptávka po jiných věcech závisí na hodnotě jeho nabídky. Nabídka je určitá; závisí na sobě samé. Poptávka je neurčitá, závisí na jiných. Nabídka může zůstávat stejná, kdežto poptávka se mění. 100 kvarterů obilí, které nějaký člověk přináší na trh, mohou stát jednou 30 a podruhé 60 šilinků za kvarter. Množství čili nabídka je v obou případech stejná, ale poptávka onoho člověka čili jeho schopnost kupovat jiné věci je v druhém případě dvakrát větší než v případě prvním.“ (Cit. dilo, str. 111—112.)

O poměru mezi prací a stroji [anonymní autor] poznamenává:

„Zvýší-li se dík účelnější dělbě práce množství zboží, není k tomu, aby se udržela všechna dříve vynakládaná práce, potřebná větší poptávka“

(Jak to? Je-li dělba práce účelnější, bude se se stejnou prací vyrábět více zboží; proto vzroste nabídka, a nebude snad k jejímu odčerpání nutné zvětšení poptávky? Cožpak A[dam] Smith správně neříká, že dělba práce závisí na rozšíření trhu? Ve skutečnosti je rozdíl [mezi jeho účelnější dělbou práce a stroji], pokud jde o [zvětšenou] poptávku zvenčí, stejný; ve větší míře [je poptávka nutná] jen při zavedení strojů. Avšak „účelnější dělba práce“ může vyžadovat stejný nebo dokonce větší počet dělníků než dříve, kdežto zavedení strojů musí za všech okolností snížit podíl kapitálu vynakládaného na bezprostřední práci),

„kdežto zavedou-li se stroje, ztratí část práce jistě své uplatnění, pokud se nezvýší poptávka nebo pokud neklesne mzda či zisk.

Dejme tomu, že existuje zboží, jehož hodnota je 1200 liber št., z čehož 1000 liber št. činí mzda pro 100 mužů, po 10 librách št. pro každého, a 200 liber št. zisk za předpokladu, že míra zisku je 20 procent. Představme si nyní, že totéž zboží lze vyrobit prací 50 mužů za pomoci stroje, který stál práci dalších 50 mužů a jehož údržba vyžaduje práci 10 mužů. Potom bude výrobce s to snížit cenu tohoto zboží na 800 liber št. a přesto bude za použiti svého kapitálu dostávat stejnou odměnu jako dříve.

Mzda 50 mužů po 10 librách št. činí		500 liber št.
[Mzda 10 mužů] po 10 librách št. na údržbu stroje		100 liber št.
Zisk 20 procent:
z oběžného kapitálu 500 liber št.		100 liber št.
z oběžného kapitálu 500 liber št.
		_____________________
		Celkem          800 liber št.

˂(Oněch „10 mužů na údržbu stroje“ tu představuje roční opotřebení. Jinak by to bylo nesprávné, protože by se potom údržbářská práce připočítávala k původním výrobním nákladům stroje.) Výrobce musel dříve vynakládat ročně 1000 liber št., ale hodnota výrobku činila i tehdy 1200 liber št. Nyní vynaložil jednou provždy 500 liber št. na stroj; těchto 500 liber št. nemusí tedy už v žádné jiné formě vynakládat. Co však musí každoročně vynaložit, je 100 liber št. na údržbu a 500 na mzdu (protože v tomto případě není žádná surovina). Musí každoročně zálohovat jen 600, ale ze svého celkového kapitálu dosahuje stejně jako dříve zisku 200. Masa zisku a jeho míra zůstaly stejné. Ale jeho roční výrobek činí už jen 800 liber št.˃

„Ten, kdo dříve musel za zboží zaplatit 1200 liber št., může nyní ušetřit 400 liber št., které může vynaložit buď na něco jiného, nebo na nákup většího množství téhož zboží. Vynaloží-li se na ǁ780ǀ výrobek bezprostřední práce, poskytnou zaměstnáni už jen pro 33,4 muže, kdežto počet dělníků, kteří zavedenim stroje přišli o zaměstnáni, bude činit 40, neboť

mzdy pro 33,4 muže po 10 librách št. činí	334 liber št.
zisk 20 %	66 liber št.
	_____________________
	Celkem          400 liber št.

˂Jinými slovy to znamená: Vydá-li se těchto 400 liber št. na zboží, která jsou výrobkem bezprostřední práce, a činí-li mzda na jednoho muže 10 liber št., musí být zboží, které stoji 400 liber št., výrobkem méně než 40 mužů. Kdyby byla výrobkem 40 mužů, obsahovala by jedině zaplacenou práci. Hodnota práce (čili množství práce zpředmětněné ve mzdách) by se rovnala hodnotě výrobku (množství práce zpředmětněné ve zboží). Ale zboží za 400 liber št. obsahuje nezaplacenou práci, která právě tvoří zisk. Musí být tedy výrobkem méně než 40 mužů. Rovná-li se zisk 20 procentům, může zaplacená práce tvořit jen ⁵/₆ výrobku; tedy asi 334 liber št., což se rovná 33,4 muže po 10 librách št. na každého jednotlivce. Šestina, asi 66 liber št., představuje nezaplacenou práci. Zcela stejným způsobem Ricardo dokázal, že stroje dokonce i tehdy, když je jejich peněžní cena stejně vysoká jako cena bezprostřední práce, kterou nahrazují, mohou být jen výrobkem stejně velkého množství práce.^[27])˃

„Kdyby se“ (totiž těchto 400 liber št.) „vydaly na nákup většího množství téhož zboží nebo nějakého jiného zboží, k jehož výrobě se použilo stejného druhu a stejného množství fixního kapitálu, zaměstnaly by jen 30 mužů, neboť

mzda 25 mužů po 10 librách št. činí	250 liber št.
mzda 5 mužů na údržbu strojů	50 liber št.
zisk z 250 liber št. oběžného a 250 liber št. fixního kapitálu	100 liber št.
	_____________________
	Celkem          400 liber št.

˂Jde o to, že tam, kde jsou zavedeny stroje, je při výrobě zboží v hodnotě 800 liber št. třeba vynaložit na stroje 500 liber št.; při výrobě [v hodnotě] 400 tedy jen 250; dále je ke strojům v hodnotě 500 liber št. třeba 50 dělníků; ke strojům v hodnotě 250 liber št. tedy 25 mužů (což se rovná 250 librám št.); dále je na údržbu (reprodukci strojů) v hodnotě 500 liber št. třeba 10 mužů, tedy u [strojů v hodnotě] 250 liber št. 5 mužů (50 liber št.). Tak [dostaneme] 250 [liber št.] fixního kapitálu a 250 liber št. oběžného kapitálu, [tj. celkem] 500 [liber št.], z čehož se zisk 20 % rovná 100 liber št. Výrobek se tedy skládá z mezd za 300 [liber št.] a zisku 100 liber št., celkem 400 liber št. Přitom bylo použito 30 mužů. Ve všech těchto případech se předpokládá, buď že kapitalista (vyrábějící) čerpá kapitál z úspor (400 liber št.), které si spotřebitelé uložili u bankéře, nebo že sám má ještě další kapitál kromě těchto 400 liber št., uspořených z důchodu spotřebitelů. Neboť s kapitálem 400 nemůže vynakládat 250 na stroje a 300 na mzdy.˃

„Když se celková částka 1200 liber št. vynakládala na výrobek bezprostřední práce, skládal se tento výrobek z 1000 liber št. mezd a 200 liber št. zisku“ (100 dělníků, mzda se rovná 1000). „Když se vynakládala zčásti prvním způsobem a zčásti druhým..., skládal se z 934 liber št. mezd a 266 liber št. zisku“ (totiž 60 dělníků ve strojové výrobě s 33,4 ve výrobě bez strojů, tedy 93,4 dělníka, což se rovná 934 librám št.) „a konečně v třetím předpokládaném případě, když se tato celková částka vynakládala na společný výrobek stroje a práce, skládal se z 900 liber št. mezd“ (totiž 90 dělníků) „a z 300 liber št. zisku.“ (Cit. dílo, str. 116—117.)

ǁ781ǀ „Kapitalista nemůže po zavedení stroje zaměstnávat tolik dělníků jako dříve, jestliže neakumuluje další kapitál. Ale důchod, který spotřebitelé tohoto zboží uspoří po snížení jeho ceny, zvýší jejich spotřebu tohoto nebo nějakého jiného zboží a tak vytvoří poptávku po části práce vyřazené strojem, i když ne po celé,“ (Cit. dílo, str. 119 [pozn.].)

„Pan McCulloch se domnívá, že zavedení strojů v jednom výrobním odvětví nutně vytváří stejnou nebo větší poptávku po uvolněných dělnicích v některém jiném výrobním odvětví. Aby to dokázal, předpokládá, že ročně odpisované částky potřebné k nahrazení hodnoty stroje, až bude zcela opotřebován, vytvářejí každoročně rostoucí poptávku po práci. Protože se však tyto roční částky, když se koncem příslušného období sečtou, mohou rovnat jen původním nákladům na stroj včetně úroku za dobu, po kterou byl stroj v činnosti, lze těžko pochopit, jak to může vyvolat větší poptávku po práci, než by byla poptávka za předpokladu, že by se stroje nepoužívalo.“ (Cit. dílo, str. 119—120 [pozn.].)

Amortizační fond může ovšem zase sám sloužit k akumulaci v tom mezidobí, kdy se opotřebení stroje počítá, ale kdy se stroj ve skutečnosti nenahrazuje. Ale poptávka po práci, která se takto vytváří, je v každém případě mnohem menší, než kdyby se na mzdu zálohoval celý kapitál (vložený do stroje), a nejen jeho roční opotřebení. MacHonza je jako vždycky hloupý. Toto místo je pozoruhodné tím, že se tu vyslovuje myšlenka, že amortizační fond sám je fondem akumulace.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a V rukopise z let 1861—1863 používá Marx těměř všude místo termínu „Arbeitskraft“ [pracovní síla] terminu „Arbeitsvermögen“ [pracovní schopnost]. V prvním dílu „Kapitálu“ používá Marx obou těchto terminů jako totožných pojmů. V tomto svazku se termín „Arbeitsvermögen“ všude překládá termínem „pracovní síla“. (Pozn. red.)

b — vcelku. (Pozn. red.)

c — zrozeni požívat plody (Horatius). (Pozn. red.)

d Malthus předpokládá existenci zisku, aby potom mohl měřit množství hodnoty vnější mírou. Otázky vzniku a vnitřní možnosti zisku se nedotýká.

e — donekonečna. (Pozn. red.)

f Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

g Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

h V rukopise je na tomto místě odtržen levý dolní roh strany 770 a s nim i první slova několika řádek. Chybějící slova doplnila redakce podle smyslu a uvádí je v hranatých závorkách. (Pozn. red.)

i — doslova: „bůh ze stroje“; zde: ten, kdo se nečekaně objevuje a vyřeší spletitou situsci. (Pozn. red.)

j — stůj co stůj. (Pozn. red.)

k — nejvyšší, konečný cíl. (Pozn. red.)

l — opěvovatel zašlých časů (Horatius). (Pozn. red.)

m — z jiného hlediska. (Pozn. red.)

n Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

o Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

p Viz zde, zde a zde v tomto svazku. (Pozn. red.)

q — John Cazenove. (Pozn. red.)

1 V kapitole o Malthusovi zkoumá Marx díla, která Malthus napsal po vydáni knihy Davida Ricarda „On the Principles of Political Economy, and Taxation“ v roce 1817. V těchto dílech se Malthus pokusil proti Ricardově pracovní teorii hodnoty a jeho požadavku nespoutaného rozvoje společenských výrobních sil, bez ohledu na osud nositelů výroby, ať už to jsou kapitalisté nebo dělnici (viz zde v tomto svazku), postavit teorii, která měla ospravedlnit vykořisťováni a obhájit zájmy nejreakčnějších vrstev vládnoucích tříd.

O Malthusovi jako autoru „populační teorie‘ se v této kapitole hovoří jen mimochodem. Celkovou charakteristiku Malthusova spisu „An Essay on the Principle of Population“ podává Marx v druhé části „Teorií o nadhodnotě“ v kapitole „Poznámky o historii objevu takzvaného ricardovského zákona pozemkové renty“.

2 Jak se později ukázalo, byl autorem tohoto anonymního spisu John Cazenove.

3 Kritiku názoru Adama Smitha na hodnotu práce jakožto měřítko hodnoty a důkaz, že tento názor odporuje jiným, hlubším Smithovým názorům na hodnotu, podává Marx v předcházejících kapitolách tohoto díla. Viz „Teorie o nadhodnotě“, část I zde a zde a část II zde.

4 Míní se hlavní dílo Davida Ricarda „On the Principles of Political Economy, and Taxation“, které bylo vydáno poprvé roku 1817.

5 Že Ricardo neprovedl analýzu vzniku nadhodnoty a že směna práce za kapitál je pro něj neřešitelným problémem, ukazuje Marx v „Teoriích o nadhodnotě“, zde a zde.

6 Termínu „cena nákladů“ [Kostenpreis] používá Marx v rukopisu z let 1861 až 1863. „Cena nákladů“ se v přísně vědeckém, marxistickém smyslu rovná vynaloženému kapitálu plus průměrnému zisku. Ale na těch místech rukopisu „Teorií o nadhodnotě“, kde Marx kritizuje Smithovo a Ricardovo pojetí „ceny nákladů“ [Kostenpreis], používá někdy termínu „cena nákladů“ [Kostenpreis] v smithovsko-ricardovskěm smyslu, přičemž poukazuje na celou pochybenost směšování „cen nákladů“ [Kostenpreis] s hodnotami zboží u Ricarda a Smitha.

7 „Profit upon expropriation“ neboli „profit upon alienation“ [zisk ze zcizení] jsou formulace Jamese Steuarta, které Marx uvádí a analyzuje v první části „Teorií o nadhodnotě“ (viz zde).

8 Marx má na mysli známý Malthusův spis „An Essay on the Principle of Population“, jehož první vydání vyšlo anonymně roku 1798 v Londýně. V tomto díle Malthus tvrdí, že bída pracujících mas je způsobena tím, že schopnost obyvatelstva rozmnožovat se je nekonečně větší než schopnost země zajištovat pro lidstvo obživu. Kdyby se růst obyvatelstva nebrzdil, rozmnožovalo by se geometrickou řadou, kdežto množství prostředků k obživě může stoupat jen aritmetickou řadou.

9 K pojmům „hodnota práce“ a „množství práce“ v Ricardově pojetí viz „Teorie o nadhodnotě“, část II, zde.

10 Cazenove formuluje tuto definici hodnoty na základě výroků Malthuse a Adama Smitha, od něhož Malthus převzal určení hodnoty zboží množstvím živé práce, která se při směně za toto zboží kupuje.

11 O Ricardově pojetí „relativní mzdy“ viz „Teorie o nadhodnotě“, část II, zde.

12 K pojmu „reálná mzda“ [real wages] v Ricarcově pojetí viz „Teorie o nadhodnotě“, část II, zde, zde, zde, zde, zde, zde a zde.

13 V tomto citátu z Malthuse se téměř doslova opakuje úvaha Adama Smitha, kterou Marx uvádí v první části „Teorií o nadhodnotě“ (zde): „...práce manufakturního dělníka přidává zpravidla k hodnotě materiálu, který zpracovává, hodnotu jeho vlastního živobytí a zisk jeho zaměstnavatele. Naproti tomu práce sluhy nepřidává žádnou hodnotu... Zaměstnává-li někdo hodně dělníků, bohatne, a drží-li si hodně služebníků, chudne.“ Marx dal tomuto oddílu název obsahující termíny „produktivní a neproduktivní práce“, tj. termíny charakteristické pro Adama Smitha, aby naznačil, že Malthus tento názor převzal od Adama Smitha.

14 Lorddundrearyismus — naduté hejskovství. Lord Dundreary je postava z komedie anglického spisovatele Toma Taylora (1817—1880) „Our American Cousin“ [„Náš americký bratranec“], která byla poprvé uvedena roku 1858.

15 Dále jsou v rukopise tyto tři věty: „Ale 600 : 400 = 66²/₃ %. Hodnota celkového produktu — 1000 a část z něho vynaložená na mzdu ⁶/₁₀. Jak však počítá pan Malthus ?“ Poslední věta je přechodem k dalšímu textu; co chtěl Marx říci prvními dvěma větami, není jasné.

16 Marx má na mysli své dílo „Ke kritice politické ekonomie. První sešit“. Viz Marx - Engels, Spisy 13, zde.

17 Autor anonymního spisu „Observations on certain Verbal Disputes in Political Economy“ cituje první vydání Malthusovy knihy „Principles of Political Economy“, která vyšla v Londýně roku 1820 (str. 121).

18 V rukopise je na tomto místě výraz „Surplusproduk“, jehož se užívá ve zvláštním smyslu, jak Marx výslovně podotýká na straně 703 svého rukopisu (viz „Teorie o nadhodnotě“, část II, zde) „...nadvýrobek, to jest v daném případě přebytek produktu nad tou jeho částí, která se rovná jejich konstantnímu kapitálu...„ Protože se v celém zkoumáni předpokládá, že se konstantní kapitál rovná nule, neznamená zde výraz „Surplusprodukt“ nic jiného než produkt nově přidané práce.

19 Pod jménem Abraham a Santa Clara psal rakouský kazatel a literát Ulrich Megerle (1644—1709) svoje práce, v nichž se snažil populárním způsobem propagovat katolicismus.

20 Na jiných místech používá Ricardo terminu „výrobce“ („producer“) ve smyslu „kapitalisté-výrobci“ (viz „Teorie o nadhodnotě“, část II, (zde), tamtéž v citátech z Ricarda uvedených Marxem zde a zde). O Ricardově ztotožňováni pojmů „výrobce“ a „dělník“ se Marx zmiňuje zde a zde (tamtéž). V témže smyslu používá Ricardo slova „výrobce“ i v citátech uvedených Marxem zde a zde (tamtéž).

21 Když Owen vysvětluje svůj utopický plán společenských přeměn, dokazuje, že nejúčelnější z hlediska organizace života v domácnostech je stavět obydli pracovní komuny v podobě pravoúhelníku (paralelogramu).

22 Anglická státní církev (Eatablished Church), také anglikánská církev — vznikla v 16. století v době bojů anglických králů s římským papežem. Hlavou této církve je anglický král. Od počátku 17. století podporovala anglikánská církev vždycky konzervativní směry v politickém životě Anglie.

23 Oddíl „Apologetický výklad vztahu mezi kapitálem s námezdní prací“ Marx už nenapsal.

24 Tím se míní Malthusova brožura „An Inquiry into the Nature and Progress of Rent, and the Principles by which it is regulated“, která vyšla roku 1815 v Londýně.

25 Spencovým plánem je míněn plán nacionalizace půdy, s nímž od roku 1775 vystupoval anglický utopický socialista Thomas Spence. Žádal v něm odstraněni soukromého vlastnictví půdy a rozdělení pozemkové renty (po uhrazení všech dani a všeobecných výdajů obce) mezi všechny obyvatele obce stejným dílem.

26 Zkoumáním Jamese Milla o „totožnosti poptávky a nabídky“ [identity of demand and supply] se Marx zabývá v druhé části „Teorii o nadhodnotě“; viz zde a zde. Viz též tento svazek zde a zde.

27 O tomto Ricardovu názoru viz „Teorie o nadhodnotě“, část II, zde.

---

Obsah „Teorie o nadhodnotě III“
Archiv Marxe a Engelse
Rozklad ricardovské školy