Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Inaugurální adresa Mezinárodního dělnického sdružení

Založeného dne 28. září 1864
a veřejném shromáždění
v st. Martin's Hallu, Long Acre, v Londýně
[1]


Dělníci!

Je nezvratný fakt, že v době od roku 1848 do roku 1864 se bída dělnických mas nezmenšila, a přesto se toto období vyznačuje nikdy nevídaným rozvojem průmyslu a růstem obchodu. Roku 1850 jeden umírněný orgán anglické buržoazie, patřící mezi nejlépe informované, předpověděl, že stoupne-li anglický dovoz a vývoz o 50 %, klesne pauperismus v Anglii na nulu. Ale co se nestalo! Dne 7. dubna 1864 potěšil kancléř pokladu své parlamentní posluchačstvo konstatováním, že celkový anglický dovoz a vývoz vzrostl "roku 1863 na 443 955 000 liber šterlinků! Ohromující suma, téměř trojnásobek sumy celého britského obchodu v poměrně nedávné době, roku 1843!" Přitom zároveň nešetřil slovy o "chudobě": "Myslete na ty," volal, ,,kdo žijí na pokraji pauperismu, myslete na mzdy... které se nezvýšily, na lidský život... který je v devíti případech z deseti jen bojem o holou existenci!"[2] Neřekl nic o irském lidu, který na severu postupně vytlačují stroje a na jihu stáda ovcí, ačkoli v této nešťastné zemi ubývá i ovcí, třebaže ne tak rychlým tempem jako lidí. Neopakoval, co tehdy prozradili nejvyšší představitelé hořeních deseti tisíc, zachvácení náhlou hrůzou. Když se rozrostla panika vyvolaná "škrtiči"[3], Horní sněmovna dala popud k vyšetření míst deportací a nucených prací a zprávu o tomto vyšetřování dala uveřejnit. Tehdy v objemné Modré knize z roku 1863[4] vyšla najevo pravda a oficiální fakta a cifry dokázaly, že nejhorší odsouzení zločinci, nejtěžší trestanci v Anglii a Skotsku mnohem méně pracují a jsou mnohem lépe živeni než angličtí a skotští zemědělští dělníci. Ale to ještě nebylo všechno. Když v důsledku americké občanské války byli vyhozeni na dlažbu tovární dělníci v Lancashiru a Cheshiru, vyslala táž Horní sněmovna do průmyslových obvodů lékaře s příkazem vyšetřit, jaké nejmenší množství uhlíku a dusíku dodané v nejlevnější a nejednodušší formě může průměrně jakžtakž postačit, aby se "odvrátily nemoci z hladu". Lékařský zmocněnec dr. Smith zjistil, že 28 000 granů uhlíku a 1330 granů dusíku týdně stačí právě tak, aby průměrného dospělého člověka udržely ... nad hranicí nemocí z hladu; dále shledal, že toto množství odpovídá přibližně asi hladové dávce, s níž se pod tlakem krajní bídy musí spokojovat bavlnářští dělníci[a]. Ale teď si všimněte! Týž učený doktor byl později ještě jednou pověřen zdravotním inspektorem tajné rady, aby vyšetřil stav výživy chudší části dělnické třídy. Výsledky jeho šetření jsou pojaty ' do "Šesté zprávy o veřejném zdraví", uveřejněné z příkazu parlamentu v tomto roce.[5] Co objevil tento doktor? Že tkalci hedvábí, švadleny, rukavičkáři, punčocháři atd.[b] nedostávají průměrně ani hladovou dávku bavlnářských dělníků, ani množství uhlíku a dusíku "jakžtakž postačující, aby se odvrátily nemoci z hladu".

"Mimoto se ukázalo u vyšetřovaných rodin zemědělského obyvatelstva," citujeme podle zprávy, "že víc než pětina musela vystačit s menším množstvím než s rozpočteným minimem potravy obsahující uhlík a víc než třetina s méně než rozpočteným minimem potravy obsahující dusík a že ve třech hrabstvích (Berkshiru, Oxfordshiru a Somersetshiru) průměrná strava neobsahovala ani minimum dusíku." "Přitom je třeba si uvědomit," dodává oficiální zpráva, "že nedostatku potravin se lidé dlouho snaží čelit a že nedostatek potravy přichází zpravidla teprve po všemožném jiném strádání ... Dokonce i udržování čistoty je už příliš drahé nebo obtížné, a pokouší-li se někdo o udržování čistoty z pocitu vlastní důstojnosti, znamená každý takový pokus nová muka hladu." ,,Jsou to bolestné úvahy, zvláště pomyslíme-li, že chudoba, o které je tu řeč, není zaslouženou chudobou ze zahálky; ve všech případech je chudobou pracujícího obyvatelstva. A přitom práce, které je třeba k získání této hladové dávky, je ve většině případů nadměrně prodlužována."

Zpráva odhaluje podivnou a dosti překvapující skutečnost, že "ze všech částí Spojeného království" - Anglie, Walesu, Skotska a Irska - ,,je zemědělské obyvatelstvo Anglie", nejbohatší části, "zdaleka nejhůř živeno"; že však i zemědělští dělníci z Berkshiru, Oxfordshiru a Somersetshiru jsou na tom lépe než obrovský počet kvalifikovaných domáckých dělníků z východního Londýna.

To jsou oficiální údaje, uveřejněné z příkazu parlamentu roku 1864, v zlatém věku svobodného obchodu, v době, kdy kancléř pokladu v Dolní sněmovně prohlásil,

"že průměrné postavení britského dělníka se zlepšilo v takové míře, jež, jak známo, nemá obdoby a příkladu v dějinách žádné země a žádné doby".

Do tohoto oficiálního blahopřání ostře zaskřípala suchá poznámka oficiální zprávy o zdraví obyvatelstva:

"Veřejným zdravím země se rozumí zdraví mas jejího obyvatelstva a tyto masy budou sotva zdravé, nebudou-li jejich nejnižší vrstvy žít ve víceméně snesitelných podmínkách."

Kancléř pokladu, oslněn statistickými údaji o "růstu národního bohatství", které mu tančí před očima, volá, rozplývaje se nadšením:

"Od roku 1842 do roku 1852 stoupl zdanitelný příjem země o 6%, za osm let, od roku 1853 do roku 1861, vzrostl ve srovnání se stavem roku 1853 o 20% ! Fakt tak udivující, že je téměř neuvěřitelný... Tento ohromující vzrůst bohatství a moci," dodává pan Gladstone, "je omezen výhradně na majetné třídy!"[6]

Chcete-li vědět, za jakých podmínek zničeného zdraví, poskvrněné morálky a duševní zkázy dělnická třída vytvářela a vytváří tento "ohromující vzrůst bohatství a moci, omezený výhradně na majetné třídy", pak se jen podívejte na popis dílen tiskařů, krejčích a konfekčních dělnic, jak ho podává poslední "Zpráva o veřejném zdraví".[7] Srovnejte "Zprávu komise pro vyšetřování dětské práce" z roku 1863, v níž se například konstatuje, že

"hrnčíři jako třída, muži i ženy, představují tělesně i duševně nejsešlejší obyvatelstvo", že "z nezdravých dětí budou opět nezdraví rodiče", že "postupné upadání rasy je nevyhnutelné" a že "degenerace obyvatelstva Staffordshiru by byla mnohem větší, nebýt stálého přírůstku ze sousedních venkovských obvodů a sňatků se zdravějšími rasami".[8]

Podívejte se do Modré knihy pana Tremenheera na "Stížnosti pekařských dělníků"![9] A kdo by se nezachvěl hrůzou nad paradoxní skutečností zjištěnou továrními inspektory a potvrzenou oficiálními statistickými údaji, že když byli lancashirští tovární dělníci v době nedostatku bavlny postiženi dočasnou výlukou z bavlnářských továren a odkázáni na hladovou stravu, že se přesto díky této výluce jejich zdravotní stav zlepšil; že úmrtnost dětí klesla, protože jejich matky byly konečně s to dávat dětem místo Godfreyova opiového přípravku vlastní prs.

A teď zase rub mince! Výkazy o dani z příjmu a dani z majetku, předložené 20. července 1864 Dolní sněmovně, nás poučují, že v době od 5. dubna 1862 do 5. dubna 1863 počet osob s ročním příjmem odhadnutým výběrčím daní na 50 000 liber št. a vyšším vzrostl o třináct, tj. v tomto jediném roce stoupl ze 67 na 80. Týž výkaz odhaluje fakt, že asi 3000 osob se dělí o roční příjem asi 25 000 000 liber št., což je téměř víc než úhrnný roční příjem veškerého zemědělského dělnictva Anglie a Walesu. Otevřte statistiku obyvatelstva z roku 1861 a shledáte, že počet vlastníků půdy mužského rodu v Anglii a Walesu klesl ze 16 934 roku 1851 na 15 066 v roce 1861, takže koncentrace půdy vzrostla za 10 let o 11 %. Bude-li v Anglii koncentrace půdy v rukou hrstky lidí postupovat tímto tempem, povede to k svéráznému zjednodušení pozemkové otázky, jako tomu bylo v římské říši, když Nero odbyl jen úšklebkem zjištění, že polovina africké provincie je majetkem šesti pánů.

Zdrželi jsme se proto tak dlouho u těchto "udivujících, téměř neuvěřitelných faktů", protože Anglie kráčí v čele obchodní a průmyslové Evropy.[c] Vzpomeňme si, že před několika měsíci jeden z vypuzených synů Ludvíka Filipa veřejně blahopřál anglickým zemědělským dělníkům k tomu, že jejich osud je lepší než osud jejich méně šťastných druhů za Kanálem. A vskutku, fakta zjištěná v Anglii se opakují ve všech průmyslových a vyspělých zemích na kontinentě, jen s příslušným místním zabarvením a v poněkud zmenšeném měřítku. Ve všech těchto zemích nastal od roku 1848 nebývalý rozvoj průmyslu, netušený rozmach dovozu a vývozu. Ve všech těchto zemích "vzrůst bohatství a moci, omezený výhradně na majetné třídy", byl vskutku "ohromující". Ve všech těchto zemích byla, jako v Anglii, menšině dělnické třídy reálná mzda[d] o málo zvýšena, zatímco pro většinu zvýšení nominální mzdy neznamenalo reálný vzrůst blahobytu, právě tak jako např. chovanec londýnského chudobince nebo sirotčince neměl nejmenší prospěch z toho, že náklady na jeho nejnutnější životní potřeby vzrostly roku 1861 na 9 liber 15 šilinků 8 pencí ze 7 liber 7 šilinků 4 pencí v roce 1852. Široké masy dělnické třídy všude klesaly hloub, přinejmenším v témž poměru, v jakém třídy stojící na sociálním žebříčku nad nimi stoupaly. Ve všech evropských zemích je nyní pravdou, která je zřejmá každému nezaujatému člověku a kterou popírají jen ti, kdo mají zájem na tom, aby nasazovali druhým růžové brýle, že ani zdokonalování strojů,[e] ani používání vědy ve výrobě, ani zlepšování dopravy, ani nové kolonie, ani vystěhovalectví, ani nové trhy, ani svobodný obchod, ani všechno to dohromady není s to odstranit bídu pracujících mas; že naopak na dnešní falešné základně jakýkoli další rozvoj produktivních sil práce musí nevyhnutelně prohlubovat sociální rozdíly a přiostřovat sociální rozpory. V "ohromující" epoše hospodářského pokroku byla v metropoli britské říše smrt hladem povýšena téměř na instituci. V letopisech světa se tato epocha vyznačuje stále rychlejším opakováním, stále větším rozšiřováním, stále smrtelnějším účinkem onoho sociálního moru, který se nazývá obchodní a průmyslová krize.

Po nezdaru revolucí z roku 1848 byly na kontinentě všechny stranické organizace a stranické časopisy dělnické třídy rozbity železnou pěstí násilí, nejuvědomělejší synové dělnické třídy prchli v zoufalství do zaoceánské republiky a krátké sny o osvobození se rozplynuly s nástupem průmyslové horečky, morálního zbahnění a politické reakce. Porážka dělnické třídy na kontinentě, která byla částečně dílem diplomacie anglické vlády, postupující tehdy stejně jako dnes v bratrské solidaritě s petrohradským kabinetem, rozšířila brzy své nakažlivé účinky i na této straně Kanálu. Porážka třídních bratří na kontinentě vzala anglické dělnické třídě odvahu a podkopala její víru ve vlastní věc, kdežto pozemkovým a peněžním magnátům vrátila jejich poněkud otřesenou sebedůvěru. Drze odvolali už ohlášené ústupky. Objevení nových zlatonosných polí vyvolalo obrovské vystěhovalectví, které zanechalo nevyplnitelnou mezeru v řadách britského proletariátu. Jiní jeho členové, dříve aktivní, se dali zlákat přechodným vnadidlem větší zaměstnanosti a vyšších mezd a stali se "politickými stávkokazy". Všechno úsilí o udržení či přebudování chartistického hnutí bylo marné, tiskové orgány dělnické třídy zanikaly jeden po druhém pro netečnost mas, a anglická dělnická třída skutečně ještě nikdy nevypadala tak naprosto smířeně se stavem politické nicotnosti. Nebyla-li až dosud mezi britskou dělnickou třídou a dělnickou třídou na kontinentě solidarita v akci, byla mezi nimi nyní rozhodně solidarita v porážce.

A přesto mělo období uplynulé od revolucí z roku 1848 své světlé stránky. Uvedeme tu jen dvě důležitá fakta:

Po třicetiletém boji, vedeném s obdivuhodnou vytrvalostí, se anglické dělnické třídě podařilo využít přechodného rozkolu mezi pozemkovými a peněžními lordy a prosadit zákon o desetihodinovém pracovním dni.[10] Jak nesmírně blahodárně to zapůsobilo na tovární dělníky po stránce fyzické, morální a intelektuální, ukazují nám pololetní zprávy továrních inspektorů a všeobecně se to nyní uznává. Většina vlád na kontinentě musela ve svých zemích zavést anglický tovární zákon ve více či méně pozměněné formě, a sám anglický parlament je nucen rok co rok rozšiřovat sféru jeho platnosti. Ale kromě praktického významu má úžasný úspěch tohoto dělnického opatření ještě další velký dosah. Ústy svých nejproslulejších vědců, jako je dr. Ure, prof. Senior a jiní mudrci jejich ráže, buržoazie prorokovala a do omrzení dokazovala, že jakékoli zákonné omezení pracovní doby by muselo odzvonit umíráčkem britskému průmyslu, který jako upír nemůže žít, nesaje-li krev, především dětskou krev. Za starých časů byla vražda dítěte mysteriózním obřadem Molochova náboženství; tento obřad byl však prováděn jen při zcela slavnostních příležitostech, snad jednou do roka, a přitom tehdy Moloch neměl nikterak zálibu výhradně jen v dětech chudáků. Tento boj za zákonné omezení pracovní doby zuřil tím prudčeji, čím víc zasahoval — nehledě k vyděšené chamtivosti — do velkého boje mezi slepým panstvím zákonů nabídky a poptávky, který tvoří politickou ekonomii buržoazie, a mezi kontrolou společenské výroby společenskou předvídavostí, která je podstatou politické ekonomie dělnické třídy. Proto zákon o desetihodinovém pracovním dni nebyl jen velkým praktickým úspěchem; bylo to vítězství principu; politická ekonomie buržoazie poprvé otevřeně kapitulovala před politickou ekonomií dělnické třídy.

Ale ještě větší vítězství politické ekonomie dělnické třídy nad politickou ekonomií majetku[f] stálo přede dveřmi. Míníme tím družstevní hnutí, zejména družstevní továrny, dílo nikým nepodporovaných pokusů několika málo smělých "rukou" ("hands")[g]. Hodnotu těchto velkých sociálních experimentů nelze vůbec docenit. Nikoli argumenty, nýbrž skutkem dokázali dělníci, že je možná výroba ve velkém měřítku a v souladu s vymoženostmi moderní vědy, bez existence třídy pánů (masters), která zaměstnává třídu "rukou"; že k tomu, aby pracovní prostředky přinášely plody, nemusí být monopolizovány jako prostředek panství nad dělníkem samým, jako prostředek jeho vykořisťování, a že námezdní práce, stejně jako otrocká práce a nevolnická práce, je jen přechodnou a nižší[h] formou, jíž je souzeno uvolnit místo sdružené práci, která své dílo koná ochotnou rukou, s jasnou hlavou a radostným srdcem. V Anglii zasel símě družstevnictví Robert Owen; pokusy dělníků na kontinentě byly ve skutečnosti praktickým výsledkem teorií, které nebyly sice vynalezeny, ale hlasitě proklamovány roku 1848.

Zároveň zkušenost období od roku 1848 do roku 1864 nepochybně dokázala[i], že družstevnictví, pokud zůstane omezeno na úzký okruh příležitostných pokusů ojedinělých dělníků, nebude nikdy s to — přes všechnu znamenitost zásad a přes veškerou praktickou užitečnost — zadržet růst monopolu postupující geometrickou řadou, osvobodit masy a citelně ulehčit břemeno jejich bídy. Snad právě proto se stalo, že blahosklonní aristokraté, filantropičtí buržoazní mastičkáři a několik obratných politických ekonomů začali náhle s odpornými komplimenty vychvalovat totéž družstevnictví, které se v zárodku marně pokoušeli udusit, které zesměšňovali jako utopii snílků nebo pranýřovali jako kacířství socialistů. K tomu, aby družstevnictví zachránilo pracující masy, muselo by být rozvinuto v národním měřítku, a tedy podporováno národními prostředky. Ale páni půdy a páni kapitálu budou svých politických výsad vždycky používat k obraně a ke zvěčnění svých ekonomických monopolů. Nejenže ani zdaleka nebudou podporovat osvobození práce, naopak, budou mu dále stavět do cesty všechny možné překážky. Při posledním zasedání parlamentu jim lord Palmerston promluvil z duše, když posměšně odbyl obhájce práv irských pachtýřů slovy: Dolní sněmovna je sněmovna velkostatkářů.[11]

Proto je nyní velkým úkolem dělnické třídy dobýt politickou moc. Zdá se, že to pochopila, neboť v Anglii, v Německu, v Itálii a ve Francii lze pozorovat současné oživení a současné úsilí o politickou reorganizaci dělnické strany.

Jeden prvek úspěchu je v rukou dělnické třídy — její početnost; ale počet padá na váhu jen tehdy, spojuje-li ho organizace a vede-li ho vědění. Minulá zkušenost ukázala, že zanedbá-li se ono bratrské pouto, které by mělo spojovat dělníky různých zemí a povzbuzovat je, aby ve všech svých bojích za osvobození stáli pevně při sobě, jejich nejednotné úsilí je potrestáno společným nezdarem. Na základě tohoto poznání založili dělníci různých zemí 28. září 1864 na veřejném shromáždění v St. Martin's Hallu Mezinárodní dělnické sdružení.

Toto shromáždění bylo naplněno ještě jedním přesvědčením.

Předpokládá-li osvobození dělnické třídy bratrskou spolupráci dělníků[j], jak může dělnická třída splnit toto velké poslání, dokud zahraniční politika, sledujíc zločinné cíle, využívá národnostních předsudků a v pirátských válkách plýtvá krví a majetkem lidu? Nikoli moudrost vládnoucích tříd, nýbrž hrdinný odpor dělnické třídy Anglie proti jejich zločinnému šílenství zachránil západní Evropu před neuváženým dobrodružstvím hanebného křižáckého tažení, které mělo zvěčnit a rozšířit otroctví na druhé straně Atlantiku.[12] Nestydatý souhlas, pokrytecké sympatie či idiotská lhostejnost, s nimiž hoření třídy Evropy přihlížely k tomu, jak Rusko drtí kavkazské horské pevnosti, jak zákeřně vraždí hrdinné Polsko, obrovské a bez odporu přijímané surovosti této barbarské mocnosti, jejíž hlava je v Petrohradě a která má své ruce ve všech evropských vládách, to všechno dělnické třídě ukázalo, že je její povinností, aby zvládla i taje mezinárodní politiky, aby kontrolovala diplomatické činy svých vlád a v případě nutnosti se proti nim postavila všemi možnými prostředky, a kdyby jim nemohla zabránit, aby se sjednotila a současně je odhalovala a usilovala o to, aby se prosté zákony mravnosti a spravedlnosti, jimiž se mají řídit vzájemné vztahy soukromých osob, staly nejvyššími zákony platnými i ve styku mezi národy.

Boj za takovouto zahraniční politiku je částí všeobecného boje za osvobození dělnické třídy.

Proletáři všech zemí, spojte se!



Napsal K. Marx
mezi 21. a 27. říjnem 1864
Otištěno v brožuře "Address and provisional rules
of the Working Men's Intemational Association,
established Semptember 28, 1864, at a public
meeting held at St. Martin's Hall, Long Acre,
London", vydané v Londýně v listopadu 1864
Německý autorský překlad vyšel v listu "Social-
Demokrat", čís. 2 a 3 ze dne 21. a 30. prosince 1864
  Podle textu brožury, srovnaného
s textem listu "Social-Demokrat"
Přeloženo z anličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Nemusíme snad čtenáři připomínat, že uhlík a dusík kromě prvků vody a některých jiných anorganických látek tvoří surovinu lidské potravy. Aby však tyto jednoduché chemické součásti lidský organismus vyživovaly, musí být dodávány ve formě rostlinných nebo živočišných látek. Brambory například obsahují hlavně uhlík, kdežto pšeničný chléb obsahuje uhlíkaté a dusíkaté látky v patřičném poměru. (Marxova poznámka k anglickému vydáni z roku 1864.)

b V německém textu dodáno: "po celá léta". (Pozn. red.)

c V německém textu přidáno: "a fakticky ji zastupuje na světovém trhu". (Pozn. red.)

d V německém textu přidáno: "to znamená životní prostředky, které si lze opatřit za mzdu v penězích". (Pozn. red.)

e V německém textu přidáno: "ani objevy v chemii". (Pozn. red.)

f V německém textu místo slov "politickou ekonomií majetku" je "politickou ekonomií kapitálu". (Pozn. red.)

g — používalo se k označení dělníků, pracovních sil. (Pozn. čes. red.)

h V německém textu přidáno: "společenskou". (Pozn. red.)

i V německém textu přidáno: "to, co nejinteligentnější vůdcové dělnické třídy už v letech 1851-1852 vytýkali družstevnímu hnutí v Anglii". (Pozn. red.)

j V německém textu dodáno: "různých zemí". (Pozn. red.)


1 28. září 1864 se konalo v St. Martin‘s Hallu v Londýně velké mezinárodní shromáždění dělníků, které připravili vedoucí činitelé londýnských tradeunionů a skupina pařížských dělníků proudhonovcú. Účastnili se ho i představitelé německých, italských a jiných dělníků žijících v té době v Londýně a vedoucí osobnosti evropské maloburžoazní a revolučně demokratické emigrace. Shromáždění přijalo rezoluci o založení Mezinárodního dělnického sdružení (nazvaného později I. internacionála) a zvolilo prozatímní výbor. Karel Marx byl jako zástupce německých dělníků zvolen do tohoto výboru a pak i do komise, která byla ustavena na prvním zasedání výboru 5. října a měla vypracovat programové dokumenty Internacionály. Na prvních zasedáních komise byl za Marxovy nepřítomnosti vypracován dokument skládající se z úvodní deklarace, kterou napsal owenovec Weston a zredigoval francouzský maloburžoazní demokrat Le Lubez, a ze stanov italských dělnických spolků, vypracovaných Mazzinim, které do angličtiny přeložil Luigi Wolff (podrobněji o tom viz tento svazek, str. 559—560 a 567). Na zasedání 18. října se Marx poprvé seznámil s obsahem tohoto dokumentu a podrobil jej důkladné kritice. Dokument byl pak vrácen komisi ke konečné redakci. 20. října komise pověřila touto prací Marxe a 27. října schválila dva nové dokumenty, které vypracoval — „Inaugurálni adresu Mezinárodniho dělnického sdružení“ a „Prozatímní stanovy Sdružení“. 1. listopadu 1864 byly „Adresa“ i „Stanovy“ jednomyslně schváleny prozatímním výborem, který se ustavil jako vedoucí orgán Sdružení. Tento orgán, který vešel do dějin jako generální rada I. internacionály, se do konce roku 1866 nazýval převážně ústřední rada.

„Adresa“ byla poprvé otištěna v listu „Bee-Hive Newspaper“, čís. 160 z 5. listopadu 1864 a v témže měsíci spolu se „Stanovami“ vyšla v brožuře „Address and provisional rules of the Working Men‘s International Association, establishcd September 28, 1864, at a publie meetiug held at St. Martin‘s Hall, Long Acre, London“. 21. a 30. prosince 1864 byl v 2.a 3. čisle listu „Social-Demokrat“ otištěn Marxův německý překlad „Adresy“, který pořídil v první polovině listopadu. Do francouzštiny byla „Adresa“ přeložena roku 1866. V roce 1868 uveřejnil Wilhelm Eichhoff ve své brožuře „Die Internationale Arbeiterassoziation“ [„Mezinárodní dělnické sdružení"] s Marxovým a Engelsovým souhlasem vlastní německý překlad. První ruský překlad vyšel roku 1871 v Ženevě. První český překlad vyšel roku 1934 Praze. Dochovaly se dvě kopie rukopisu „Adresy“, které pořídily Marxova žena Jenny Marxová a jeho dcera Jenny.

Český překlad v tomto svazku je pořízen z anglického originálu. Důležitější odchylky mezi anglickým textem a německým autorským překladem jsou uvedeny pod čarou.

The Bee-Hive Newspaper“ [„Úl“] — anglický tradeunionistický týdeník; vycházel v Londýně v letech 1861—1876 pod názvy: „The Bee-Hive“, „The Bee-Hive Newspaper“, „The Penny Bee-Hive“ ; byl pod silným vlivem buržoazních radikálů a reformistů. 22. listopadu 1864 byl list na zasedání ústřední rady prohlášen za orgán Internacionály. Otiskoval oficiální dokumenty Mezinárodního dělnického sdružení a zprávy o zasedáních ústřední rady resp. generální rady. Marx však muset nejednou protestovat proti publikování dokumentů Internacionály v překroucené nebo neúplné podobě. Od roku 1869 se list fakticky stal orgánem buržoazie. V dubnu 1870 generální rada na Marxův návrh přerušila s „Bee-Hive“ všechny styky a oznámila to v tisku (viz tento svazek zde a str. 664).

2 Marx cituje řeč kancléře pokladu Gladstona v Dolní sněmovně 7. dubna 1864 podle „Times“ z 8. dubna 1861.

3Škrtiči“ (garotters) — silniční lupiči, kteří své oběti chytali za hrdlo a škrtili je. Přepady tohoto druhu se v Londýně na počátku šedesátých let tak rozmohly, že se o nich, jednalo v parlamentě.

4 Blue Books (Modré knihy) — společný název pro publikace materiálů anglického parlamentu a diplomatických dokumentů ministerstva zahraničních věcí. Modré knihy, nazývané tak podle modrých desek, vycházejí v Anglii od 17. století a jsou hlavním oficiálním pramenem hospodářských a diplomatických dějin této země.

Tady jde o ‚Report of the commissioners appointed to inquire into the operation of the acts relating to transportation and penal servitudc“ [„Zpráva komise pro zkoumání účinnosti zákonů týkajících se deportace a nucených prací“], sv. 1, Londýn 1863.

5 Jde o „Sixth Report of the medical officer of the Privy Council. 1863“ [„Šestá zpráva zdravotního inspektora tajné rady za rok 1863“], Londýn 1864.

6 Tento citát, který Marx převzat z Gladstonovy řeči pronesené 16. dubna 1863, posloužil v sedmdesátých letech buržoaznímu ekonomovi Lujo Brentanovi jako podnět k pomlouvačné anonymní kampani proti Marxovi. Větu z Gladstonovy řeči přinesly 17. dubna 1863 téměř všechny londýnské listy („The Times“, „The Morning Star“, „The Daily Telegraph“ aj.) ve zprávách o zasedání parlamentu, avšak v poloúředním Hansardově vydání parlamentních debat, jehož text korigovali sami řečníci, byla vypuštěna. Ve své polemice obvinil Brentano Marxe, který citoval větu podle novinové zprávy, z falšování a vědecké nesvědomitosti. Marx odpověděl na toto pomluvu ve dvou dopisech redakci listu „Volksstaat“ z 23. května a 28. července 1872 (viz Marx-Engels, Spisy, sv. 18).

Po Marxově smrti opakoval totéž obvinění v listopadu 1883 anglický buržoazní ekonom Taylor. Tuto verzi údajného falšování citátu vyvrátila Eleanor Marxová v únoru a březnu 1884 ve dvou dopisech časopisu ‚"To—Day“ a později Engels v červnu 1890 v předmluvě ke čtvrtému německému vydání "Kapitálu" a roku 1891 v brožuře "In Saehen Brentano contra Marx ["Ve včci Brentano kontra Marx..."].

7 „Sixth Report...“, str. 25 - 27.

8 „Children‘s employment commission (1862). First report 0f the commissioners“ [„Komise pro vyšetřování dětské práce (1862). První zpráva členů komise“] ‚ Londýn 1863, str. 21.

9 Jde o „Report addressed to Her Majesty‘s Principal Secretary of State for the Home Department, relative to the grievances complained of by the journeymen hakers“ [„Zpráva ministru vnitra Jejího Veličenstva o stížnostech pekařských dělníků“], Londýn 1862. Sestavil ji Hugh Seymour Tremenheere.

10 Boj za zákonné omezení pracovního dne na 10 hodin probíhal v Anglii od konce 18. století a počátkem třicátých let 19. století zachvátil široké masy proletariátu.

Zákon o desetihodinovém pracovním dni, který se vztahoval pouze na ženy a nezletilé, přijal anglický parlament 8. června 1847. Mnozí továrnici však tyto zákony v praxi ignorovali.

11 Jde o řeč ministerského předsedy Palmerstona na zasedání parlamentu 23. června 1863 (viz „Hansard‘s Parliamentary Debates“, sv. 171, Londýn 1863), které projednávalo práva irských pachtýřů. Irští členové parlamentu v čele s Johnem Francisem Maguirem žádali, aby byla přijata zákonná opatření k odstranění zvůle, které se dopouštějí landlordi vůči pachtýřům. Při zrušení pachtovní smlouvy měli pachtýři především mít právo žádat odškodné za všechny výdaje spojené s hospodařením na propachtovaných pozemcích. Palmerston označil ve své řeči požadavky irských členů parlamentu za „komunistické doktríny“ a „podkopávání všech základních zásad společenského pořádku“.

12 Angličtí dělníci vystoupili koncem roku 1861 a počátkem roku 1862 za občanské války v USA proti zásahu anglické vlády do války na straně jižních otrokářských států. K zostření boje dělníků přispěl incident s lodí „Trent“. Vláda severních států zajala několik zástupců otrokářů, kteří chtěli na parníku „Trent“ odplout do Anglie. To byl pro anglickou buržoazii podnět k tomu, aby zahájila přípravy k válce proti severním státům. Masové hnutí anglických dělníků, kteří energicky vystoupili na podporu severních států, na četných mítincích protestovali proti válečným přípravám anglické buržoazie a žádali mírové řešení konfliktu, zabránilo evropské intervenci. Akce anglických dělníků podstatně přispěly k upevnění myšlenky mezinárodní proletářské solidarity.