Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Poznámky o válce v Německu[153]



I

Účelem těchto poznámek je podat nestranný rozbor současných váiečných událostí z čistě vojenského hlediska a pokud možno také ukázat, jaký budou mít pravděpodobně vliv na další operace.

Prostorem, kde musí být zasazeny první rozhodující údery, jsou hranice Saska a Čech. Válka v Itálii může sotva přinést nějaké rozhodující výsledky, dokud nebude dobyt čtyřúhelník[154] a jeho dobývání bude zřejmě dosti zdlouhavá operace. V západním Německu dojde možná k mnoha válečným akcím, ale vezmeme-li v úvahu počet sil, které se jich zúčastní, budou výsledky těchto bojů určitě druhořadé ve srovnání s událostmi na hranicích Čech. Proto si zatím budeme všímat výhradně této oblasti.

Abychom mohli posoudit, jak silné jsou bojující armády, postačí nám prakticky počítat jen s pěchotou, povedeme však v patrnosti, že co do počtu se rakouské jezdectvo má k pruskému jako 3 ku 2. Poměr dělostřelectva k pěchotě je v obou armádách skoro stejný — na 1000 vojáků připadají asi tři děla.

Pruská pěchota se skládá z 253 řadových praporů, 831/2 náhradních praporů a 116 praporů zeměbrany (první výzvy, v níž jsou muži ve věku od 27 do 32 let).[59] Náhradní prapory a zeměbrana tvoří posádku v pevnostech a kromě toho jsou určeny pro vojenské akce proti menším německým státům, kdežto řadové vojsko je shromážděno v Sasku a okolí k boji proti rakouské severní armádě. Když odečteme asi 15 praporů, které mají obsazen Šlesvik-Holštýn, a dalších 15 praporů, které dříve tvořily posádku v Rastattu, Mohuči a Frankfurtu a nyní jsou soustředěny ve Wetzlaru, zbývá pro hlavní armádu asi 220 praporů. S jezdectvem, dělostřelectvem a těmi částmi zeměbrany, které mohou být vzaty ze sousedních pevností, bude v této armádě asi 300 000 vojáků v devíti armádních sborech.

Rakouská severní armáda má sedm armádních sborů a všechny jsou mnohem silnější než pruské. O jejich složení a organizaci toho sice nyní víme velmi málo, máme však všechny důvody předpokládat, že tvoří armádu o 320 000 až 350 000 mužů. Z toho vysvítá, že početní převahu mají zajištěnu Rakušané.

Vrchním velitelem pruské armády bude král[a], parádní voják, který má v nejlepším případě velmi průměrné schopnosti a je slaboch, dovede si však často postavit hlavu. Bude obklopen za prvé generálním štábem armády, v jehož čele stojí znamenitý důstojník, generál Moltke; za druhé "tajným vojenským kabinetem" složeným z jeho oblíbenců a za třetí vyššími důstojníky bez zvláštního přidělení, které se mu uráčí povolat do své svity. Účinnější systém, který by zajistil porážku armády přímo v jejím hlavním stanu, si nelze vymyslet. Hned od samého začátku tu přirozeně vznikne řevnivost mezi štábem armády a královým kabinetem, přičemž každý z nich bude chtít dosáhnout rozhodujícího vlivu, bude vymýšlet a obhajovat svůj oblíbený operační plán. Už to samo takřka vylučuje jakoukoli jednotu cíle a důslednost akcí. Pak se ovšem začnou svolávat nekonečné schůze válečné rady, které jsou za takových okolností nezbytné a které v devíti případech z deseti skončí přijetím nějakých polovičatých opatření, a to je ve válce ze všeho nejhorší. V takových případech obvyklé rozkazy vydané dnes odporují rozkazům vydaným včera, a když nastanou nějaké komplikace nebo vznikne hrozivá situace, nevydávají se vůbec žádné rozkazy a věcem se prostě ponechá volný průběh. "Ordre, contre-ordre, désordre"[b], říkával Napoleon. Nikdo za nic neodpovídá, protože neodpovědný král bere všechnu odpovědnost na sebe, a tak bez výslovného rozkazu nikdo nic nedělá. V tažení z roku 1806 velel podobným způsobem otec nynějšího krále[c] a výsledkem toho byla porážka u Jeny a Auerstedtu a zničení celé pruské armády ve třech týdnech.[67] Není důvod předpokládat, že nynější král bude mít víc ducha než jeho otec; a jestliže v hraběti Bismarckovi našel muže, jemuž se může slepě podřizovat v politice, pak v armádě neexistuje muž s takovým postavením, aby se mohl podobným způsobem ujmout celého řízení vojenských záležitostí.

V rakouské armádě má svrchované velení generál Benedek, zkušený důstojník, který alespoň ví, co chce. Převaha ve vrchním velení je zcela určitě na straně Rakušanů.

Pruské vojsko je rozděleno na dvě "armády"; první, které velí princ Bedřich Karel, se skládá z 1., 2., 3., 4., 7. a 8. sboru; druhá, které velí korunní princ[d], se skládá z 5. a 6. sboru. Garda, jež tvoří hlavní zálohu, bude pravděpodobně připojena k první armádě. Takové rozdělení ovšem nejen narušuje jednotu velení, ale také velmi často nutí tyto dvě armády operovat po dvou různých liniích, provádět kombinované pohyby a stanovit body, kde se mají spojit, v dosahu nepřítele; jinými slovy vede k tomu, že vojska zůstanou rozdělena, zatímco by měla být co možná pohromadě. Prusové v roce 1806 a Rakušané v roce 1859[155] si za velmi podobných okolností počínali stejně a byli poraženi. Pokud jde o oba velitele, je korunní princ jako voják neznámá veličina a princ Bedřich Karel se ve válce s Dánskem[60] rozhodně neprojevil jako slavný vojevůdce.

V rakouské armádě takové rozdělení není; velitelé armádních sborů jsou podřízeni přímo generálu Benedekovi. Rakušané mají tedy nad svými protivníky převahu i v organizaci armády.

Pruští vojáci, zejména záložníci a ti příslušníci zeměbrany, které bylo nutno povolat, aby zaplnili mezery v řadovém vojsku (a nebylo jich málo),jdou do války proti své vůli. Rakušané naproti tomu si už dávno přáli válku s Pruskem a netrpělivě čekají na rozkaz, aby vytáhli do boje. Jsou tedy ve výhodě i pokud jde o morálku vojska.

Prusko už padesát let nevedlo velkou válku; jeho armáda je celkem vzato armáda mírová a panuje v ní pedantismus a puntičkářství jako ve všech mírových armádách. Není sporu, že v poslední době, hlavně od roku 1859, se udělalo hodně pro to, aby se těchto vlastností zbavila; jenže návyky vytvořené během 40 let se nedají tak snadno vymýtit; mnoho neschopných lidí a pedantů se ještě vyskytuje právě na nejdůležitějších místech — mezi vyššími důstojníky. Rakušany však z tohoto neduhu důkladně vyléčila válka z roku 1859 a je třeba říci, že svých draze zaplacených zkušeností využili velmi dobře. V dílčí organizaci, v bojové připravenosti a válečné zkušenosti Rakušané rovněž Prusy nesporně předčí.

Hluboká sevřená kolona jako obvyklá bojová formace se vyskytuje u Rusů a pak už jen v pruské armádě. Představte si všech osm rot anglického praporu v koloně se vzdálenostmi zkrácenými na čtvrtinu, přičemž čelo netvoří jedna, ale dvě roty, takže kolona má čtyřikrát dvě roty za sebou, a dostanete "pruskou útočnou kolonu". Lepší terč pro střelné zbraně s rýhovanou hlavní si nelze představit, a protože kanóny s rýhovanou hlavní mohou na tuto kolonu střílet granáty ze vzdálenosti 2000 yardů, nemůže být kolona v takové sestavě prakticky vůbec schopna dostat se k nepříteli. Stačí, aby uprostřed této masy vybuchl jediný granát, a prapor bude toho dne sotva ještě k něčemu.

Rakušané převzali od Francouzů uvolněnou rozevřenou kolonu, která se jen stěží dá kolonou nazvat; jsou to spíše dvě či tři linie postupující ve vzdálenosti 20 až 30 yardů za sebou a nejsou celkem vystaveny větším ztrátám způsobeným dělostřeleckou palbou než rozvinutá linie. I co do taktické sestavy je tedy převaha na straně Rakušanů.

Proti všem těmto přednostem mohou Prusové postavit jen dvě věci. Mají rozhodně lepší intendanturu, a proto také budou jejich vojáci lépe živeni. Rakouská intendatura, stejně jako celá rakouská administrativa, je jediné doupě korupčníků a rozkradačů a bude sotva lepší než ruská. Už teď se říká, že vojáci mají špatnou a nepravidelnou stravu. V poli a v pevnostech to bude ještě horší, a tak se může stát, že rakouská administrativa bude pro pevnostní čtyřúhelník nebezpečnější než italské dělostřelectvo.

Druhou předností Prusů je jejich lepší výzbroj. Jejich děla s rýhovanými hlavněmi jsou sice rozhodně lepší než rakouská, ale to bude mít v otevřeném poli jen velmi malý význam. Naproti tomu dostřel, dráha střely i přesnost pruských a rakouských rýhovaných pušek jsou skoro stejné, Prusové však mají zadovky, takže jejich řady mohou vést stálou přesnou palbu a jsou schopny vypálit nejméně čtyři rány za minutu. Obrovská převaha této zbraně se potvrdila ve válce s Dánskem a není sporu o tom, že Rakušané to pocítí v daleko větší míře. Jestliže, jak prý jim přikázal Benedek, nebudou ztrácet mnoho času palbou a napadnou nepřítele hned bodáky, utrpí obrovské ztráty. V dánské válce nebyly ztráty Prusů nikdy větší než čtvrtina a někdy jen desetina ztrát Dánů. A jak nedávno velmi správně konstatoval jeden vojenský dopisovatel listu "Times", byli Dánové skoro všude poraženi početně slabšími silami nepřítele.[156]

Ale přestože Prusové mají jehlovky, není převaha na jejich straně a nemají-li být poraženi v první velké bitvě lepším velením, organizací, taktickou sestavou a morálkou Rakušanů, a v neposlední řadě svými vlastními veliteli, budou se muset ukázat docela jinak, než se dá čekat od armády, která žila padesát let v míru.

II

Veřejnost už začíná být netrpělivá, protože obě velké armády na hranicích Čech se zřejmě nemají k žádné akci. Pro toto otálení je však mnoho důvodů. Rakušané i Prusové jsou si velmi dobře vědomi toho, jak velký význam bude mít nastávající střetnutí, neboť může rozhodnout o celém taždní. Jedni i druzí spěchají, aby dopravili na frontu všechny vojáky. které vůbec mohou nasadit. Rakušané tam posílají část nových formací (čtvrté a páté prapory pěších pluků) a Prusové část zeměbrany určenou původně jen pro posádkovou službu.

Zároveň se obě strany zřejmě pokoušejí obratným manévrem přelstít protivníkovu armádu a zahájit tažení za nejpříznivějších strategických podmínek. Abythom to mohli pochopit, musíme se podívat na mapu a prostudovat si oblast, v níž jsou tyto armády rozmístěny.

Předpokládáme-li, že přirozeni ústupové body obou armád jsou Berlín a Vídeň a že se proto Rakušané budou snažit dobýt Berlín a Prusové Vídeň, pak existují tři cesty, na nichž mohou obě armády operovat. Velká armáda potřebuje dost rozsáhlé území, z jehož zdrojů se má za pochodu živit; přitom je nucena, má-li se pohybovat rychle, pochodovat v několika kolonách, podle toho, kolik je souběžných cest. Její čelo se tedy roztáhne do linie, která může kolísat dejme tomu od 16 do 60 mil, podle toho, jak blízko je nepřítel a jak daleko jsou jednotlivé pochodové linie od sebe vzdáleny. S tím je třeba počítat.

První pochodová linie může vést po levém břehu Labe a Vltavy přes Lipsko a Prahu. Je jasné, že na této cestě by musela každá z bojujících stran dvakrát překročit řeku, přičemž podruhé by to bylo před zraky nepřítele. Za předpokladu, že se každá z obou armád na této cestě pokusí obejít protivníka z boku, měl by protivník přímější a tím také kratší cestu, mohl by na linii řeky stále ještě předejít síly provádějící obchvat, a kdyby se mu podařilo je odrazit, mohl by pochodovat přímo na hlavní město nepřítele. Jenže tato cesta je pro obě strany stejně nevýhodná, takže ji nemusíme brát v úvahu.

Druhá pochodová linie vede po pravém břehu Labe mezi řekou a pohořím Sudet, které odděluje Slezsko od Čech a Moravy. Vede skoro po přímce z Berlína do Vídně; územím, které nyní leží mezi oběma armádami, probíhá železnice z Löbau do Pardubic. Tato železnice protíná onu část Čech, která je na jihu a na západě ohraničena Labem a na severovýchodě horami. Je tam hodně dobrých cest, a kdyby obě armády postupovaly přímo proti sobě, střetly by se právě zde.

Třetí pochodová linie vede přes Vratislav a dále přes hřebeny Sudet. Toto pohoří nedosahuje na hranicích Moravy velké výšky a vede tam přes ně několik dobrých cest; vyšší a sráznější jsou pak Krkonoše, které tvoří hranici Čech. Zde vede velmi málo cest, a v délce 40 mil mezi Trutnovem a Libercem nevede přes celou severovýchodní část řetězu ve skutečnosti ani jedna cesta vhodná pro vojsko. Jediná cesta, která tam je, vede z Hirschbergu[e] do údolí Jizery a končí na rakouských hranicích. Z toho vyplývá, že celá tato bariéra dlouhá 40 mil je neschůdná, alespoň pro velkou armádu s jejím nespočetným trénem, a že při postupu na Vratislav nebo přes ni bude nutno překročit hory jihozápadně od Krkonoš.

V jaké situaci tedy budou obě armády, pokud jde o jejich komunikace, dojde-li k bojům na této pochodové linii?

Prusové postupem přímo na jih od Vratislavi odkrývají své komunikace na Berlín. Kdyby Rakušané byli tak silní, že by si byli absolutně jisti vítězstvím, mohli by Prusy nechat postoupit až k opevněnému táboru Olomouc, který by je zadržel, a sami by zatím mohli pochodovat na Berlín a spoléhat na to, že jim rozhodné vítězství umožní obnovit dočasně přerušené komunikace; anebo by se mohli utkat s jednotlivými pruskými kolonami, které by sestupovaly z hor, a kdyby měli úspěch, mohli by je zatlačit k Hlohovu a k Poznani; tak by jim byl vydán na milost a nemilost Berlín i větší část pruského území. Proto by postup přes Vratislav byl pro Prusy výhodný jen tehdy, kdyby měli velkou početní převahu.

Situace Rakušanů je docela jiná. Mají tu výhodu, že převážná část jejich říše se rozkládá jihovýchodně od Vratislavi, tj. v přímém prodloužení linie vedoucí z Berlína do Vratislavi. Jakmile opevní severní břeh Dunaje u Vídně natolik, aby hlavní město bylo chráněno pro případ nenadálého útoku, mohou na čas a dokonce i na dost dlouhou dobu obětovat přímé spojení s Vídní a posily i zásoby dovážet z Uher. Mohou tedy stejně bezpečně operovat směrem na Lobau i směrem na Vratislav, severně nebo jižně od hor. Mají daleko větší volnost při manévrování než jejich protivník.

Prusové mají kromě toho i další důvody, aby byli opatrní. Vzdálenost od severních hranic Čech do Berlína není o mnoho větší než polovina vzdálenosti do Vídně; Berlín je tedy daleko méně chráněn. Vídeň je chráněna Dunajem, za nímž může poražená armáda najít útočiště, opevněními vybudovanými severně od této řeky, a opevněným táborem Olomouc, kolem něhož by Prusové nemohli beztrestně a nepozorovaně projít, kdyby tam po porážce zaujala postavení masa rakouské armády. Berlín nemá žádnou jinou ochranu než polní armádu. Za takových okolností a za podmínek, které jsme podrobně vyložili v první kapitole, nezbude Prusům zřejmě nic jiného než se bránit.

Tytéž okolnosti a mimoto naléhavá politická nezbytnost takřka nutí Rakousko zahájit ofenzívu. Jedno jediné vítězství mu může zajistit veliký úspěch, a porážka nezlomí jeho schopnost klást odpor.

Strategický plán tažení je ve svých hlavních rysech nutně velmi prostý. Ať zaútočí jako první kdokoli, bude mít na vybranou jen dvojí: buď' předstíraný útok severozápadně od Krkonoš a skutečný útok jihovýchodně od nich, nebo naopak. Tato čtyřicetimílová bariéra má pro válčiště rozhodující význam a armády jsou k ní nevyhnutelně přitahovány. Ještě uslyšíme o bojích na obou koncích této bariéry a pak se během několika dní vyjasní směr skutečného útoku a možná i osud prvního tažení. Přesto jsme spíš nakloněni domněnce, že pro dvě tak těžce pohyblivé armády, jaké tu proti sobě stojí, je nejbezpečnější ta nejpřímější pochodová linie a že samy obtíže a nebezpečí, které jsou spojeny s přesuny tak velkých útvarů v jednotlivých kolonách po různých cestách v obtížném horském terénu, skoro jistě přivedou obě bojující armády na cestu z Lobau do Pardubic.

Až dosud se uskutečnily tyto pohyby: Prusové soustředili v prvním týdnu června svou Saskou armádu podél saských hranic od Zeitzu po Zhořelec a svou Slezskou armádu od Hirschbergu po Nisu. Do 10. června se tyto armády navzájem přiblížily a měly pravé křídlo na Labi u Torgavy a krajní levé u Waldenburgu. Mezi 12. a 16. červnem se pak Slezská armáda, skládající se teď z 1., 5. a 6. sboru a z gardy, znovu roztáhla na východ, tentokrát až k Ratiboři, to je vlastně až do nejzazšího jihovýchodního cípu Slezska. To vypadá jako léčka, zvlášť proto,.že se tu ukazuje garda, která zpravidla bývá pohromadě s hlavními silami armády. Je-li to něco víc než léčka a jestliže nebyla učiněna opatření, aby v co nejkratší době byly tyto čtyři sbory přesunuty co nejrychleji zpět ke Zhořelci, pak je toto nahromadění více než 120 000 vojáků v odlehlém cípu zřejmou chybou; může jim být úplně znemožněn ústup a určitě ztratí jakékoli spojení s ostatní armádou.

O Rakušanech toho nevíme o mnoho víc, než že byli soustředěni kolem Olomouce. Dopisovatel "Times" v jejich táboře sděluje, že 6. rakouský sbor v počtu 40 000 mužů přibyl 19. června z Hranic do Olomouce, což svědčí o pohybu směrem na západ. Dodává, že 21. června se měl hlavní stan přemístit do Třebové, na hranici Moravy a Čech. Tento přesun by ukazoval na stejný směr, kdyby to ovšem nevypadalo příliš jako "kachna" poslaná do Londýna právě proto, aby odtud byla zatelegrafována do pruského hlavního stanu a uvedla jej tak ve zmatek. Generál, který tak dbá na utajení a má tak spadeno na dopisovatele novin jako Benedek, by jim stěží 19. června oznamoval, kde bude jeho hlavní stan 21. června, kdyby k tomu neměl své důvody.

Závěrem si ještě povšimněme operací v severozápadním Německu. Prusové tam měli víc vojska, než bylo známo zpočátku. Měli k dispozici 15 praporů v Holštýnu, 12 v Mindenu a 18 ve Wetzlaru. Rychlými soustřednými pohyby, při nichž vojska ukázala zcela neočekávanou schopnost snášet usilovné pochody, obsadili ve dvou dnech celou oblast na sever od linie Koblenz-Eisenach a všechny spoje mezi východními a západními provinciemi království. Hesenskému vojsku v počtu asi 7000 mužů se podařilo uniknout, ale 10 000 nebo 12 000 Hannoveřanů mělo odříznutou přímou ústupovou cestu na Frankfurt a už 17. června dorazil zbytek 7. pruského armádního sboru v síle 12 praporů spolu se dvěma koburskými prapory do Eisenachu od Labe. Jak se zdá, jsou tedy Hannoveřané sevřeni ze všech stran a mohli by uniknout jen zázrakem, kdyby Prusové udělali nějakou strašnou hloupost. Jakmile bude o jejich osudu rozhodnuto, uvolní se pruské vojsko v síle 50 praporů pro boj proti armádě Německého spolku, kterou formuje princ Alexandr Darmstadtský ve Frankfurtu a v níž bude asi 23 000 Württemberčanů, 10 000 Darmstadťanů, 6000 Nasavanů, 13 000 Bádeňanů (ti se teprve mobilizují), 7000 Heseňanů a 12 000 Rakušanů, kteří už jsou na cestě ze Salcburku, celkem tedy asi 65 000 vojáků, které možná ještě posílí 10 000-20 000 Bavorů. Z těchto vojáků je prý teď už asi 60 000 soustředěno ve Frankfurtu a princ Alexandr se už odvážil zahájit postup tím, že 22. června znovu obsadil Giessen. To však není nijak podstatné. Prusové proti němu nepůjdou, pokud nesoustředí dost sil, a pak, až budou mít k dispozici 70 000 mužů všech druhů vojsk a převahu ve výzbroji, hladce se s touto pestrou armádou vypořádají.

III

První velká bitva nebyla vybojována v Čechách, ale v Itálii, a pevnostní čtyřúhelník udělil Italům znovu lekci ve strategii. Síla tohoto proslaveného postavení, jako ostatně každého významnějšího opevněného postavení, netkví ani tak ve velké obranné schopnosti jeho čtyř pevností, jako v tom, že jejich umístění v terénu, které má z vojenského hlediska specifické rysy, je takové, že útočníka téměř vždycky svádí a často nutí rozdělit své síly a zaútočit na dva různé body, zatímco obránce může poslat všechny své spojené síly proti jedné části útočících sil, rozdrtit je početní převahou a pak se obrátit proti druhým. Italská armáda se dala svést právě k této chybě. Král stál s jedenácti divizemi na Minciu, zatímco Cialdini byl s pěti divizemi na dolním Pádu u Ponte Lagoscuro a Poleselly. Italská divize má 17 praporů po 700 mužích; Viktor Emanuel měl tedy spolu s jezdectvem a dělostřelectvem nejméně 120 000 nebo 125 000 mužů a Cialdini asi polovinu tohoto počtu. Zatímco král překročil 23. června Mincio, měl Cialdini překročit dolní Pád a operovat v týlu Rakušanů; ale až do této chvíle nedošly žádné určité zprávy o tom, zda Cialdini svůj manévr provedl. Ať tak či onak, 60 000 mužů, kteří by minulou neděli byli mohli rozhodnout a pravděpodobně by také byli rozhodli o výsledku bitvy u Custozzy[157], sotva asi dosáhlo takové výhody, která by vyvážila porážku ve velké bitvě.

Gardské jezero je obklopeno dvěma výběžky Alp, které na jih od něho tvoří dva shluky výšin, mezi nimiž si razí cestu Mincio směrem k mantovským lagunám. Obě tyto vrchoviny představují silná vojenská postavení; z jejich jižních svahů je otevřený výhled do lombardské roviny, která se odtud dá ovládat na dostřel děl. V dějinách vojenství jsou tyto vrchoviny velmi známé. Západní vrchovina mezi Peschierou a Lonatem byla dějištěm bitev u Castiglione a Lonata roku 1796 a u Solferina roku 1859[158]; o východní vrchovinu mezi Peschierou a Veronou se bojovalo tři dny v roce 1848[159] a znovu v bitvě, která tu byla svedena minulou neděli.

Východní vrchovina se svažuje na jedné straně k Minciu, kde přechází v rovinu u Valeggia; na druhé straně se svažuje dlouhým obloukem k jihovýchodu směrem k Adiži, jíž dosahuje u Bussolenga. Od severu k jihu ji rozděluje na dvě zhruba stejné části hluboká roklina, kterou protéká říčka Tione. Síly postupující od Mincia si tedy musí nejprve vynutit přechod přes řeku a hned nato jsou znovu zadrženy touto roklinou. Na úpatí svahu spadajícího do roviny leží východně od rokliny tyto vesnice: nejdále na jih Custozza a směrem odtud na sever postupně Sommacampagna, Sona a Santa Giustina. Železnice z Peschiery do Verony přetíná vrchovinu u Sommacampagne a silnice ji přetíná u Sony.

Když roku 1848 dobyli Piemonťané Peschieru, blokovali Mantovu a roztáhli svou armádu od této pevnosti až k Rivoli na Gardském jezeře, přičemž jejich střed obsadil zmíněné výšiny. 23. července postoupil Radecký se sedmi brigádami od Verony, prolomil střed této příliš roztažené linie a obsadil výšiny sám. 24. a 25. července se Piemonťané pokoušeli dobýt toto postavení zpátky, utrpěli však 25. července rozhodnou porážku a ihned ustoupili přes Milán za Ticino. Tato první bitva u Custozzy rozhodla tažení z roku 1848.

Telegramy o nedělní bitvě, které došly z italského hlavního stanu, si dost odporují; ale vezmeme-li si na pomoc také telegramy druhé strany, uděláme si dosti jasnou představu o okolnostech, za nichž byla bitva svedena. Viktor Emanuel počítal s tím, že jeho 1. sbor (generál Durando, čtyři divize čili 68 praporů) zaujme postavení mezi Peschierou a Veronou, aby mohl krýt případné obléhání Peschiery. Tímto postavením musely ovšem být Sona a Sommacampagna. 2. sbor (generál Cucchiari, tři divize čili 51 praporů) a 3. sbor (generál Della Rocca, o stejné síle jako druhý sbor) měly současně překročit Mincio a krýt operace 1. sboru. 1. sbor zřejmě překročil řeku u Salionze nebo jižně od něho a vyrazil ihned k horám; 2. sbor, jak se zdá, překročil řeku u Valeggia a 3. sbor u Goita a postupovaly rovinou. To se událo v sobotu 23. června. Rakouská Pulzova brigáda, která držela přední postavení na Minciu, pomalu ustoupila k Veroně; avšak v neděli, ve výroční den bitvy u Solferina, celá rakouská armáda vyrazila z Verony proti nepříteli. Zřejmě stačila včas obsadit výšiny u Sony a Sommacampagne a východní okraj rokliny Tione, ještě než se tam dostaliItalové. Pak se podle všeho bojovalo hlavně o průchod roklinou. Na jižním okraji mohly dva sbory operující v rovině spolupracovat s 1. italským sborem na výšinách, a tak se zmocnily Custozzy. Italové v rovině postupovali asi pomalu stále blíž k Veroně, aby mohli operovat v boku a týlu Rakušanů, a ti zase poslali proti nim svoje jednotky. Tak se frontové linie obou armád, obrácené původně k východu a k západu, otočily o 90 stupňů, takže Rakušané byli nyní obráceni k jihu a Italové k severu. Ale poněvadž se výšiny táhnou od Custozzy k severovýchodu, nemohl tento boční pohyb 2. a 3. italského sboru přímo ovlivnit postavení jejich 1. sboru na výšinách, neboť nemohl být protažen dost daleko, aniž by byly ohroženy samy jednotky provádějící obchvat. Rakušané tedy nasadili proti 2. a 3. sboru zřejmě jen tolik vojska, aby mohli odrazit jejich první nápor, zatímco všechno ostatní vojsko, které měli k dispozici, vrhli proti 1. sboru a rozbili ho přesilou. Měli naprostý úspěch; 1. sbor byl po chrabrém boji zatlačen a nakonec Rakušané vzali ztečí Custozzu. Tím bylo patrně vážně ohroženo italské pravé křídlo, které postoupilo východně a severovýchodně za Custozzu; došlo tedy k novému boji o tuto vesnici, při němž zřejmě Italové obnovili ztracené spojení a zadrželi postup Rakušanů od Custozzy. Místo samo však zůstalo v rukou Rakušanů a Italové se museli ještě téže noci přepravit zpátky za Mincio.

Nepodáváme tu tento náčrt bitvy jako historický výklad — k tomu nám chybějí nezbytné podrobnosti — ale pouze jako pokus s mapou v ruce a s pomocí zdravého vojenského rozumu uvést v soulad různé telegramy o této události. A jestliže byly tyto telegramy aspoň trochu správné a úplné, pak jsme přesvědčeni, že se celkový obraz bitvy nebude příliš lišit od toho, který jsme tu načrtli.

Rakušané ztratili asi 600 zajatců, Italové 2000 a několik děl. Podle toho znamenala bitva porážku, ne však katastrofu. Zdá se, že síly byly téměř vyrovnané, ačkoli je velmi pravděpodobné, že Rakušané měli na bojišti méně vojska než jejich protivníci. Italové si rozhodně mohou blahopřát, že nebyli zahnáni do Mincia; postavení 1. sboru mezi touto řekou a roklinou, na pruhu země širokém dvě až čtyři míle a s nepřátelskou přesilou před sebou, bylo jistě velmi nebezpečné. Bezesporu bylo chybou poslat hlavní síly do roviny a zanedbat přitom rozhodující body — výšiny ovládající krajinu; ale největší chybou, na kterou jsme poukázali už výše, bylo to, že se armáda rozdělila, že Cialdini byl ponechán se 60 000 muži na dolním Pádu a že se útočilo jen se zbytkem vojska. Cialdini by byl mohl přispět k vítězství u Verony a pak by se byl po zpátečním pochodu k dolnímu Pádu přepravil přes řeku daleko snadněji, bylo-li už nutné za každou cenu provést tento kombinovaný manévr. Zdá se, že od prvního dne už vůbec nepostoupil, a teď bude mít proti sobě asi větší síly než dosud. Italové by si měli už jednou uvědomit, že mají co dělat s velmi tvrdým protivníkem. U Solferina držel Benedek s 26 000 Rakušany po celý den v šachu celou piemontskou armádu, která byla jistě dvakrát tak silná, dokud nedostal rozkaz k ústupu, poněvadž jiný rakouský sbor byl poražen Francouzi. A tehdejší piemontská armáda značně převyšovala nynější italskou armádu; byla lépe vycvičena, byla stejnorodější a měla lepší důstojníky. Nynější armáda byla zformována teprve velmi nedávno a nutně trpí všemi nedostatky z toho vyplývajícími; naproti tomu rakouská armáda je dnes mnohem lepší, než byla v roce 1859. Národní nadšení je výborná a potřebná věc, ale není-li spojeno s disciplínou a organizací, nikdo s ním žádnou bitvu nevyhraje. Ani Garibaldiho "tisícovka" nebyl pouhý houf nadšenců; byli to vycvičení muži, kteří se roku 1859 naučili poslouchat rozkazy a vydržet v ohni. Můžeme jen doufat, že se štáb italské armády ve vlastním zájmu napříště už vyvaruje nepředložeností proti armádě, která je sice početně slabší než italská, ale v podstatě daleko lepší a kromě toho drží jednu z nejsilnějších pozic v Evropě.

IV

Dejme tomu, že by se někdo zeptal mladého pruského praporčíka nebo korneta, který skládá zkoušku na poručíka, jaký by byl nejspolehlivější plán vpádu pruské armády do Čech. Dejme tomu, že by náš mladý důstojník odpověděl: "Nejlepší by bylo rozdělit vojsko na dvě přibližně stejné části, poslat jednu, aby obešla Krkonoše z východu, a druhou, aby je obešla ze západu, takže by se obě spojily v Jičíně." Co by na to řekl zkoušející důstojník? Pověděl by mladému muži, že tento plán se prohřešuje proti oběma základním zákonům strategie: Za prvé nikdy nesmíme svá vojska rozdělit tak, aby nebyla s to navzájem se podporovat, ale musíme je naopak držet co nejvíce pohromadě; a za druhé v případě, že postupují po různých cestách, musejí se jednotlivé kolony spojit v bodě ležícím mimo dosah nepřítele; že tedy navrhovaný plán je nejhorší ze všech; že by se o něm dalo vůbec uvažovat jen tehdy, kdyby v Čechách nebyla žádná nepřátelská vojska, a že důstojník, který navrhuje takový plán tažení, si tudíž hodnost poručíka rozhodně nezaslouží.

A přitom právě tento plán přijal moudrý a učený štáb pruské armády. Skoro se tomu ani nechce věřit, ale je tomu tak. Chyby, za kterou Italové museli draze zaplatit u Custozzy, se Prusové dopustili znovu, a k tomu za okolností, za kterých je to chyba ještě desetkrát horší. Italové alespoň věděli, že s deseti divizemi budou mít nad protivníkem početní převahu. Prusové však museli vědět, že se jejich devět sborů, zůstanou-li pohromadě, přinejlepším početně jakžtakž vyrovná osmi sborům Benedekovým a rozdělením vojsk že odsoudí obě armády k tomu, že budou téměř jistě jedna po druhé poraženy početní přesilou. Kdyby nebyl vrchním velitelem král Vilém, bylo by naprosto nepochopitelné, že se ve sboru nesporně schopných důstojníků, jaké má pruský štáb, mohlo o takovém plánu vůbec uvažovat a že dokonce mohl být přijat. Nikdo však nemohl čekat, že se osudné následky toho, že nejvyšší velení převzali králové a princové, projeví tak brzy a tak citelně. Prusové vedou nyní v Čechách boj na život na a smrt. Zabrání-li Rakušané spojení obou pruských armád v Jičíně nebo v jeho okolí a bude-li každá z nich nucena po porážce ustoupit z Čech a při ústupu se ještě více vzdálit od druhé armády, bude možné říci, že tažení vlastně skončilo. Benedek si pak nemusí armády korunního prince během jejího ústupu na Vratislav všímat a bude moci všemi silami pronásledovat armádu prince Bedřicha Karla, která stěží unikne úplnému zničení.

Teď jde o to, zda se podařilo tomuto spojení zabránit. Do této chvíle nemáme žádné zprávy o událostech, k nimž došlo od pátku 29. června večer. Prusové, které 28. června vyhnal z Jičína[f] generál Edelsheim, tvrdí, že 29. června město znovu dobyli ztečí, a to je poslední informace, kterou máme. Ke spojení v té době ještě nedošlo; proti asi pěti nebo šesti pruským sborům byly toho dne nasazeny nejméně čtyři rakouské sbory a část saského armádního sboru.

Když jednotlivé kolony armády korunního prince sestupovaly na české straně z hor do údolí, narazily na Rakušany, kteří zaujali výhodná postavení v místech, kde se údolí rozšiřovalo; díky tomu mohli zaujmout proti pruským kolonám širší frontu a pokusili se jim zabránit, aby se rozvinuly; naproti tomu Prusové mohli všude, kde byl schůdný terén, posílat oddíly bočními údolími, aby vpadly protivníkovi do boku a týlu. Tak je tomu v horské válce vždycky, a to také vysvětluje, proč je za takových okolností vždycky mnoho zajatců. Na druhé straně armády prince Bedřicha Karla a Herwartha von Bittenfeld zřejmě prošly průsmyky a nenarazily téměř na odpor; k prvním srážkám došlo až na linii řeky Jizery, to je skoro na polovině cesty mezi výchozími body obou armád, Bylo by však marné pokoušet se rozmotat a uvést v soulad zcela si odporující a často úplně nevěrohodné telegramy, které došly v posledních třech či čtyřech dnech.

Boj probíhal nutně za střídavých úspěchů; vítězství se přiklánělo hned na jednu, hned na druhou stranu podle toho, jak přicházely nové síly. Až do pátku byl však celkový výsledek, jak se zdá, příznivý pro Prusy. Jestliže se udrželi v Jičíně, bezpochyby se v sobotu nebo v neděli spojili, a pak by měli už největší nebezpečí za sebou. Konečný boj o spojení byl se vší pravděpodobností vybojován soustředěnými masami vojsk obou stran a rozhodl alespoň na určitou dobu o průběhu tažení. Jestliže Prusové zvítězili, pak se rázem zbavili všech obtíží, které si sami způsobili; mohli ovšem dosáhnout stejných anebo dokonce ještě větších výhod a nevystavovat se přitom takovému zbytečnému nebezpečí.

Boj byl zřejmě velmi lítý. Jako první z rakouských brigád se střetla s Prusy "černožlutá" brigáda, která ve Šlesviku dobyla den před vyklizením Dannevirke ztečí Königsberg u Oberselku. Černožlutá se jí říká podle barvy výložek jejích dvou pluků a vždycky platila za jednu z nejlepších brigád rakouské armády. Byla však poražena jehlovkou, přičemž více než 500 mužů jednoho jejího pluku (Martiniho) bylo zajato, když předtím pětkrát za sebou marně zaútočili na pruské linie. V jednom z dalších bojů byla dobyta zástava 3. praporu pluku Deutschmeisterů. Tento pluk, který se rekrutuje výhradně z Vídně, je považován za nejlepší z celé armády. Do boje byly tedy už zasazeny nejlepší jednotky. Prusové si na to, že byli už dlouho mírovou armádou, zřejmě vedli skvěle. Když byla válka doopravdy vypovězena, nálada v armádě se úplně změnila, hlavně proto, že ze severozápadního Německa bylo vyhnáno celé hejno drobných monarchů.[160] Proto vojáci věřili — ať už právem či neprávem, my to jen konstatujeme — že tentokrát jsou povoláni bojovat za sjednocení Německa, a tak dosud nevrlí a zlostní vojáci ze zálohy a zeměbrany překročili rakouské hranice s hlasitým hurá. To je hlavní příčina, proč tak dobře bojovali; lví podíl na všech jejich úspěších musíme však zároveň připsat jejich zadovkám. A vybřednou-li někdy z potíží, do nichž je tak lehkovážně přivedli jejich generálové, budou za to mít co děkovat jehlovce. I tentokrát se všechny zprávy shodují v tom, že tato puška má obrovské přednosti před puškou nabíjenou zpředu. Jeden zajatý seržant z Martiniho pluku řekl dopisovateli "Kölnische Zeitung"[161]: "Udělali jsme určitě všechno, co se dá čekat od statečných vojáků, ale takovou prudkou palbu nemůže nikdo vydržet." Budou-li Rakušané poraženi, nebude to mít na svědomí ani tak generál Benedek nebo generál Ramming, jako spíš generál Nabiják[g].

Na severozápadě se vzdali Hannoveřané, když po prudkém útoku předvoje generála Manteuffela, jemuž velel generál Flies, zvážili své postavení. Tím se uvolňuje 59 pruských praporů pro operace proti vojskům Německého spolku. Byl také nejvyšší čas; to bylo totiž třeba udělat ještě dřív, než se úplně vyzbrojí Bavorsko, poněvadž jinak by k pokoření jihozápadního Německa bylo zapotřebí daleko víc vojska. Bavorsko je známé svou pomalostí a s válečnými přípravami se opožďuje, ale jakmile je dokončí, může mít v poli 60 000 až 80 000 dobrých vojáků. Brzy možná uslyšíme o rychlém soustřeďování Prusů na Mohanu a o aktivních operacích proti princi Alexandrovi Hesensko-Darmstadtskému a jeho armádě.

V

Tažení, které Prusové zahájili vyloženou strategickou chybou, vedli pak s tak obrovskou taktickou energií, že je přesně za osm dní vítězně zakončili.

V posledním článku jsme řekli, že pruský plán vpádu do Čech, který by provedly dvě armády oddělené od sebe Krkonošemi, by bylo možno ospravedlnit jedině tehdy, kdyby v Čechách nebyla žádná nepřátelská vojska. Záhadný plán generála Benedeka záležel patrně hlavně v tom, aby se vytvořila právě taková situace. V severovýchodních Čechách[162] kde, jak jsme od začátku očekávali, mělo dojít k rozhodujícím bojům, byly zřejmě všehovšudy dva rakouské armádní sbory, 1. (Clam-Gallasův) a 6. (Rammingův).Jestliže to mělo vlákat Prusy do léčky, podařilo se to Benedekovi tak znamenitě, že v ní uvázl sám. Ať je tomu jakkoli, postup Prusů po dvou liniích, mezi nimiž je 40-50 mil neschůdného terénu, ke styčnému bodu vzdálenému dva plné denní pochody od výchozích bodů a ležícímu za nepřátelskými liniemi — takový postup je za všech okolností neobyčejně nebezpečným manévrem, po němž by byla mohla následovat těžká porážka, nebýt Benedekovy podivné pomalosti, nečekaného náporu pruských vojsk a jejich zadovek.

Princ Bedřich Karel postupoval se třemi sbory (3., 4. a 2., který byl v záloze) přes Liberec severně od těžko přístupného horského hřebene, z jehož jižní strany postupoval generál Herwarth s půldruhým sborem (8. a jednou divizí 7. sboru). Korunní princ s 1., 5. a 6. sborem a gardou byl v té době v horách u Kladska. Armáda tak byla rozdělena na tři kolony — jedna o počtu 45 000 mužů vpravo, druhá s 90 000 muži ve středu a třetí o 120 000 mužích vlevo; přitom ani jedna z nich nemohla podporovat druhou přinejmenším po několik dní. Zde měl generál velící alespoň stejnému počtu vojáků jedinečnou příležitost zničit protivníka po částech. Ale jak je vidět, nic se nepodnikalo. Princ Bedřich Karel měl 26. června u Turnova první vážnou srážku s brigádou 1. sboru, jejímž výsledkem bylo, že navázal spojení s Herwarthem; 27. června obsadil Herwarth Mnichovo Hradiště, zatímco první kolona armády korunního prince — 5. sbor — postoupila za Náchod a způsobila těžkou porážku 6. rakouskému sboru (Rammingovu); 28. červen byl pro Prusy jediný nepříliš šťastný den, když předvoj prince Bedřicha Karla obsadil Jičín, ale jezdectvo generála Edelsheima jej zase vytlačilo; zároveň byl 1. sbor armády korunního prince s určitými ztrátami zastaven u Trutnova 10. rakouským sborem Gablenzovým a vyprostil se jen díky gardě, která postupovala k Úpici po cestě mezi 1. a 5. pruským sborem. 29. června vzal princ Bedřich Karel ztečí Jičín a armáda korunního prince na hlavu porazila 6., 8. a 10. rakouský sbor. 30. června byl nový Benedekův pokus dobýt zpět Jičín s 1. sborem a saskou armádou rozhodně zmařen a obě pruské armády se spojily. Rakouské ztráty se rovnají nejméně půldruhému sboru, kdežto Prusové ztratili sotva čtvrtinu tohoto počtu.

Vidíme tedy, že 27. června měli Rakušané k dispozici pouze dva armádní sbory asi po 33 000 mužů. 28. června měli tři, 29. června čtyři, a je-li správný jeden pruský telegram, také část pátého (4. sboru); saský armádní sbor mohl přijít na pomoc teprve 30. června. Tak jim po celou tuto dobu chyběly na válečném poli dva, ne-li tři sbory, zatímco Prusové přivedli do Čech všechno vojsko. Ve skutečnosti až do večera 29. června celkový počet rakouských vojsk na válčišti stěží přesahoval počet každé z obou pruských armád, a protože rakouské jednotky byly zasazovány do boje postupně a posily přicházely až po porážce vojsk, která byla do boje zasazena už dříve, mělo to katastrofální následky.

3. armádní sbor (arcivévody Arnošta), který bojoval u Custozzy, byl prý bezprostředně po této bitvě dopraven po železnici na sever a v některých zprávách se uvádí mezi Benedekovými silami. Tento sbor, s nímž by celá armáda včetně Sasů měla devět sborů, nemohl však přijít tak včas, aby se zúčastnil bitev v posledních červnových dnech.

Ať byly chyby pruského operačního plánu jakékoli, Prusové je napravili svými rychlými a energickými akcemi. Operace obou jejich armád byly bezvadné. Jejich údery byly krátké; prudké a rozhodné a zajistily jim naprostý úspěch. Jejich energie se neztratila, ani když se obě armády spojily; pochodovaly dál kupředu a už 3. července se celé pruské vojsko střetlo se spojenými silami Benedekovými a zasadilo jim poslední, zdrcující úder.[163]

Dá se stěží předpokládat, že Benedek přijal tuto bitvu z vlastní vůle. Bezpochyby jej Prusové rychlým pronásledováním přinutili zaujmout s celou armádou silné postavení, aby mohl přeskupit své jednotky a aby získal jednodenní náskok pro ustupující armádní trén; přitom nečekal, že bude napaden celou silou za dne, a počítal s tím, že v noci se bude moci stáhnout. člověk v jeho situaci se čtyřmi rozprášenými sbory a po tak obrovských ztrátách, by nemohl chtít svést tam ihned rozhodnou bitvu, kdyby se mohl bezpečně stáhnout. Jenže Prusové ho zřejmě k boji donutili a výsledkem byla úplná porážka Rakušanů; nebude-li uzavřeno příměří, budou se teď Rakušané snažit dostat k Olomouci nebo k Vídni, a to za velmi nevýhodných okolností, protože i sebemenší obchvatný pohyb Prusů na jejich pravém křídle nutně odřízne četné oddíly od přímé cesty a zatlačí je do kladských kopců, kde budou zajaty. "Severní armáda", ještě před deseti dny jedno z nejskvělejších vojsk v Evropě, přestala existovat.

Velký podíl měla na tom bezesporu rychlopalná jehlovka. Je pochybné, zda by se bez ní bylo mohlo uskutečnit spojení obou pruských armád, a je docela jisté, že tohoto obrovského a rychlého úspěchu by se nebylo mohlo dosáhnout bez takové palebné převahy, protože rakouská armáda obvykle méně podléhá panice než většina evropských armád. Spolupůsobily tu však i jiné okolnosti. Zmínili jsme se už o znamenitém uspořádání a rozhodných akcích obou pruských armád od chvíle, kdy vstoupily do Čech. Nyní k tomu můžeme dodat, že v tomto tažení Prusové také upustili od systému kolon a vedli svá vojska kupředu zpravidla v rozvinutých liniích, aby uplatnili každou pušku a uchránili své vojáky před dělostřeleckou palbou. Musíme přiznat, že pohyby jednotek za pochodu i před nepřítelem byly prováděny v takovém pořádku a s takovou přesností, jakou by byl nikdo nečekal od armády a velení, které po padesát let míru rezavěly. A konečně celý svět musel být překvapen rozhodností, kterou toto mladé vojsko projevilo ve všech bojích bez výjimky. Snadno se řekne, že to udělaly zadovky, ale vždyť nestřílejí samy od sebe; potřebují odvážná srdce a silné ruce, které by je ovládaly. Prusové velmi často bojovali proti přesile a skoro vždycky byli stranou útočící; Rakušané si tedy mohli volit terén. A při útoku na silná postavení a zabarikádovaná města přednosti zadovek takřka zanikají; pak dochází na bodáky, a ty se uplatnily. Kromě toho jezdectvo si počínalo stejně rozhodně, a jeho jedinou zbraní v útoku je chladná ocel a rychlí koně. Francouzské "kachny" o pruském jezdectvu, které prý napřed pokropilo protivníka sprškou kulí z karabin (nabíjených zezadu nebo jiným způsobem) a pak se na něj vrhlo se šavlemi, mohly vzniknout jen u národa, jehož jezdectvo se velmi často uchýlilo k takovému úskoku a bylo pak za to vždycky potrestáno tím, že je smetl silnější nápor útočícího nepřítele. Pruská armáda si nepochybně za jediný týden vydobyla tak vysoké postavení, jaké neměla dosud nikdy, a je si teď plným právem jista, že se může postavit jakémukoli protivníkovi. Kromě bitvy u Jeny, v níž byla zničena celá tehdejší pruská armáda, a bitvy u Waterloo, nepřihlížíme-li k porážce u Ligny[164], neexistuje v dějinách tažení, v němž by bylo dosaženo tak skvělého úspěchu za tak krátkou dobu a bez významnějších porážek.

Napsal B. Engels
mezi 19. červnem a 5. červencem 1866
Otištěno v "The Manchester Guardian", čís. 6190, 6194, 6197, 6201 a 6204
z 20., 25., 28. června, 3. a 6. července 1866
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. Vilém I. (Pozn. red.)

b "Rozkaz, opačný rozkaz, zmatek". (Pozn. red.)

c — tj. Bedřich Vilém III. (Pozn. red.)

d — tj. Bedřich Vilém. (Pozn. red.)

e Dnešní polský název: Jelenia Góra. (Pozn. čes. red.)

f V celé sérii článku píše Engels Jičín německy, tj. Gitschin. Na tomto místě doplňuje však v závorce vysvětlivku: (česky se toto místo nazývá Jičín). (Pozn. čes. red.)

g Slovní hříčka, se jménem Ramming a podobně znějícím anglickým slovem "ramrod" = "nabiják", tj. železná tyč, kterou se u předovek zarážela střela do hlavně. (Pozn. red.)


153 Série článků "Poznámky o válce v Německu" se zabývá prusko-rakouskou válkou z roku 1866. Touto válkou vyvrcholilo mnohaleté soupeření mezi Rakouskem a Pruskem o vedoucí postavení v Německu a výsledek války rozhodl o pozdějším sjednocení Německa pod hegemonií Pruska. Na straně Rakouska se zúčastnilo války několik německých států (Hannoversko, Sasko, Bavorsko aj.), spojencem Pruska byla Itálie. Válečné akce se vedly v červnu a červenci na dvou frontách: v Čechách a v Itálii. Po velké porážce, kterou utrpěla rakouská armáda 3. července v bitvě u Sadové (u Hradce Králové), začalo Rakousko vyjednávat o mír. Podle mírové smlouvy podepsané 23. srpna v Praze odstoupilo Rakousko Prusku svá práva na Šlesvik a Holštýn, zaplatilo mu nevelkou kontribuci a odstoupilo Italskému království Benátsko. Německý spolek, který byl vytvořen roku 1815 rozhodnutím vídeňského kongresu a který sdružoval přes 30 německých států, přestal existovat; místo něho byl vytvořen Severoněmecký spolek bez účasti Rakouska. Hlavní slovo v novém spolku mělo Prusko, které také v důsledku války anektovalo království hannoverské, kurfiřství hesensko-kaselské, velkovévodství nasavské a svobodné město Frankfurt nad Mohanem.

"Poznámky o válce v Německu" otiskl anglický buržoazní list "The Manchester Guardian" ["Manchesterský strážce"]; tento list, založený roku 1821, byl orgánem stoupenců svobodného obchodu (freetraderú) a později orgánem liberální strany.

154 Tím se míní pevnostní čtyřúhelník v severní Itálii - Peschiera, Mantova, Verona a Legnago — který Rakušané po revoluci z roku 1848 přebudovali podle požadavku tehdejšího válečného umění.

155 Je míněna taktika rakouské armády za války s Francií a Sardinií v Itálii roku 1859 (podrobněji je rozebrána v Engelsových článcích "Italské tažení", "Bitva u Magenty", "Bitva u Solferina" aj., viz Marx-Engels, Spisy 13).

156 Viz "Times" z 25. května 1866.

157 V bitvě u Custozzy v severní Itálii, k níž došlo 24. června 1866, byla italská armáda pod velením Viktora Emanuela poražena rakouským vojskem, kterému velel arcivévoda Albrecht.

158 Bitvy u Lonata a Castiglione v severní Itálii byly svedeny 29. července a 5. srpna 1796 za Bonapartova italského tažení z let 1796-1797; francouzská vojska v nich porazila armádu rakouského polního maršála Wurmsera.

Bitva u Solferina 24. června 1859 byla poslední velkou bitvou za války v Itálii roku 1859. V této bitvě utrpěli Rakušané rozhodnou porážku od spojeneckých francouzsko-sardinských vojsk.

159 Je míněna bitva u Custozzy 23.-25. července 1848, za italské války za nezávislost. V této bitvě rakouská armáda pod velením Radeckého porazila Piemonťany.

160 Hned na začátku prusko-rakouské války roku 1866 obsadila pruská vojska Hannoversko, Hesensko-Kaselsko a Sasko. Panovníci těchto státu uprchli.

161 "Kölnische Zeitung" ["Kolínské noviny"] — německý deník, který vycházel v Kolíně nad Rýnem od roku 1802; za revoluce z let 1848-1849 a v období reakce, které po ní následovalo, obrážela se v tomto listu zbabělá a zrádcovská politika pruské liberální buržoazie.

162 Zde je v anglickém originále "severozápadních", což je zřejmě přepsání.

163 Míní se rozhodující bitva prusko-rakouské války, k níž došlo 3. července 1866 u Hradce Králové, nedaleko obce Sadové. Bitva skončila těžkou porážkou rakouské armády. Během boje hrozilo rakouskému vojsku obklíčení, ale pruský vrchní velitel princ Bedřich Karel promeškal rozhodný okamžik a umožnil tak rakouské armádě stáhnout se za Labe a ustoupit k Olomouci.

164 U Ligny (v Belgii) porazil Napoleon I. 16. června 1815 pruské vojsko maršála Blüchera. Bylo to jeho poslední vítězství; dva dny nato, 18. června 1815, byl poražen u Waterloo. Napoleon se snažil pruskou armádu úplně zničit, aby se nemohla spojit se spojeneckou anglo-holandskou armádou, které velel Wellington. 17. června 1815 dal Napoleon oddílům maršála Grouchyho rozkaz pronásledovat Prusy. Ale nerozhodnost Grouchyho umožnila prus-kému vojsku, aby se ještě včas spojilo s anglo-holandskou armádou. Tím bylo rozhodnuto o výsledku bitvy u Waterloo.