Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx a B. Engels



Vojenská otázka v Prusku a německá dělnická strana[56]


Debata o vojenské otázce se doposud vedla jedině mezi vládou a feudální stranou na jedné straně a liberální a radikální buržoazií na druhé straně. Nyní, kdy se přibližuje krize, je načase, aby se vyslovila i dělnická strana.

V kritice vojenských záležitostí, o něž tu jde, můžeme vycházet jen z daných faktických poměrů. Dokud trvají nynější poměry v Německu a v Evropě, nemůžeme od pruské vlády očekávat, že bude jednat jinak než z pruského stanoviska. Právě tak nečekáme ani od buržoazní opozice, že bude vycházet z jiného stanoviska než ze stanoviska svých vlastních buržoazních zájmů.

Strana dělníků, která ve všech sporných otázkách mezi reakcí a buržoazií stojí mimo vlastní konflikt, má tu výhodu, že může o takovýchto otázkách pojednávat zcela chladnokrevně a nestranně. Jen ona může o nich pojednávat vědecky: historicky, jako by už patřily minulosti, anatomicky, jako by šlo už jen o mrtvolu.

I

Jak to vypadalo s pruskou armádou při dřívějším systému, o tom se nemohou po mobilizačních pokusech z let 1850 a 1859[57] názory rozcházet. Absolutní monarchie byla od roku 1815 vázána veřejným příslibem, že nebude vybírat nové daně a vypisovat nové půjčky bez předchozího schválení budoucího zastupitelského orgánu. Porušit tento příslib bylo nemožné; a bez takového schválení nemohla mít žádná půjčka sebemenší naději na úspěch. S daněmi to bylo vcelku zařízeno tak, že jejich výnos vůbec nestoupal v témž poměru, jak rostlo bohatství země. Absolutismus byl chudý, velmi chudý, a mimořádné výdaje, jež si vyžádaly bouře z roku 1830[58], jej donutily k největší šetrnosti. Odtud zavedení dvouleté vojenské služby, odtud úsporný systém ve všech odvětvích armádní správy, který zredukoval výzbroj připravenou pro případ mobilizace jak co do počtu, tak co do kvality na nejnižší míru. A přesto si Prusko mělo udržet své velmocenské postavení; k tomu potřebovalo pro začátek války co nejsilnější polní armádu, a proto k ní byla připojena první výzva zeměbrany[59] Bylo tedy postaráno o to, aby hned při první hrozbě války byla nutná mobilizace a s ní aby se zhroutila celá budova. Takový případ nastal roku 1850 a skončil dokonalým fiaskem Pruska.

Roku 1850 vyšly najevo pouze materiální nedostatky systému; celá věc skončila dříve, než se mohly projevit i morální slabiny. Fondů povolených sněmovnami bylo použito k tomu, aby se pokud možno odstranily materiální nedostatky. Pokud možno; neboť za žádných okolností nebude možné mít materiál do té míry pohotově, aby během 14 dnů mohly být v plné bojové pohotovosti povolané zálohy a po 14 dnech celá první výzva zeměbrany. Nezap9mínejme; že řadové vojsko má nanejvýš 3 ročníky, ale záloha s první výzvou dohromady 9 ročníků, že tedy na 3 řadové vojáky v bojové pohotovosti bylo třeba během 4 týdnů vyzbrojit nejméně 7 povolanců. Tu však začala italská válka z roku 1859 a s ní nová všeobecná mobilizace. I tentokrát se ukázalo ještě dost materiálních nedostatků, ale ty byly daleko zastíněny morálními slabinami systému, které se projevily teprve nyní, při delším trvání stavu pohotovosti. Zeměbrana byla zanedbána, to je nesporné; kádry jejích praporů většinou neexistovaly a musely být teprve vytvořeny; mezi důstojníky, které měla k dispozici, byli mnozí neschopni služby v poli. Avšak i kdyby toto všechno bylo jiné, zůstal by tu stále ještě ten fakt, že důstojníci museli být svým vojákům zcela cizí, cizí zejména pokud jde o jejich vojenskou způsobilost, a že tato vojenská způsobilost byla u většiny z nich tak nepatrná, že s takovými důstojníky nemohly být prapory s důvěrou vyslány proti zkušenému vojsku. Jestliže důstojníci zeměbrany bojovali výtečně v dánské válce[60], pak nezapomínejme, že je velký rozdíl; má-li prapor 4/5 důstojníků řadového vojska a 1/5 důstojníků o zeměbrany, nebo je-li tomu naopak. K tomu přistoupila ještě jedna rozhodující okolnost. Ihned se ukázalo, co se mohlo vědět předem: že se zeměbranou sice lze jít do boje, zejména do boje na obranu vlastní země, ale za žádných okolností jí nelze použít k demonstraci. Zeměbrana je natolik obranná instituce, že s ní lze vést ofenzívu teprve poté, co byla odražena invaze, jako roku 1814 a 1815. Výzvu; skládající se většinou.z ženatých mužů ve věku od 26 do 32 let, nelze nechat po dlouhé měsíce nečinně stát na hranicích, zatímco denně přicházejí dopisy z domova, že žena a děti strádají; vždyť i podpory pro rodiny povolanců byly naprosto nedostačující. A k tomu ještě vojáci ani nevěděli; proti komu mají bojovat, proti Francouzům, či proti Rakušanům — ani jedni, ani druzí tehdy Prusku ničím neublížili. A s takovým vojskem, demoralizovaným nečinností trvající měsíce, by se mělo zaútočit na armády s pevnou organizací a válečnými zkušenqstmi?

Je jasné, že se to muselo změnit. Prusko potřebovalo za těchto poměrů pevnější organizaci první polní armády. Jak toho dosáhlo?

36 povolaných pěších pluků zeměbrany bylo na čas ponecháno beze změny a postupně přeměněno v nové pluky řadového vojska. Ponenáhlu bylo zvětšeno také jezdectvo a dělostřelectvo natolik, aby to odpovídalo zvýšenému stavu pěchoty, a konečně bylo odděleno pevnostní dělostřelectvo od polního, což znamenalo rozhodně zlepšení, zejména pro Prusko. Zkrátka pěchota byla zdvojnásobena, jezdectvo a dělostřelectvo zvětšeno asi o polovinu. — Aby se zachoval tento zvýšený stav armády, bylo navrženo prodloužit služební dobu v řadovém vojsku z 5 let na 7 - 3 roky v aktivní službě (v pěchotě), 4 v záloze —, naproti tomu zkrátit o 4 roky vojenskou povinnost u zeměbrany druhé výzvy, a konečně zvýšit roční odvody z dosavadních 40 000 na 63 000. Zeměbrana byla mezitím zcela zanedbána.

Vzrůst praporů, eskadron a baterií, jak tu bylo stanoveno, odpovídal téměř navlas vzrůstu obyvatelstva v Prusku, z 10 miliónů v roce 1815 na 18 miliónů v roce 1861; protože bohatství Pruska vzrostlo mezitím rychleji než jeho obyvatelstvo a protože jiné evropské velmoci zesílily svá vojska od roku 1815 v daleko větší míře, nebylo takové zvětšení armádních kádrů nadměrné. Přitom ze všech břemen, kterým podléhají osoby povinné vojenskou službou, ztěžoval návrh jen záložní povinnost nejmladších ročníků; naproti tomu dvojnásob ulehčoval zeměbraneckou povinnost u nejstarších ročníků a ve skutečnosti téměř úplně rušil druhou výzvu, neboť první výzvě připadalo nyní skoro totéž místo, jaké měla předtím druhá.

Na druhé straně by se proti návrhu dalo namítnout:

Všeobecná branná povinnost — bezmála jediná demokratická instituce, která v Prusku, i když jen na papíře, existuje — znamená proti všem dosavadním vojenským institucím tak obrovský pokrok, že tam, kde už byla zavedena, i když jen v nedokonalé formě, nemůže být nikdy natrvalo odstraněna. Pro naše současné armády existují jen dva jasně vyhraněné principy organizace: buď verbování — a to je už zastaralé a je možné jen ve výjimečných případech jako v Anglii — nebo všeobecná branná povinnost. Všechny konskripce a losování[61] jsou jen velmi nedokonalé formy všeobecné branné povinnosti. Základní myšlenka pruského zákona z roku 1814, že každý občan státu, který je tělesně schopný, je také povinnen v letech, kdy je schopen nosit zbraň, chopit se jí osobně na obranu země — tato základní myšlenka stojí vysoko nad principem kupování náhradníků v zemích s konskripčním systémem a jistě nepadne po padesátiletém trvání za oběť toužebným přáním buržoazie zavést "obchod s lidským masem", jak říkají Francouzi.

Je-li však už pruský vojenský systém založen na všeobecné vojenské povinnosti bez náhradnictví, pak se může ve svém vlastním duchu a prospěšně rozvíjet jen tehdy, bude-li se jeho základní princip stále víc uskutečňovat. Podívejme se, jak to v tomto směru vypadá.

Roku 1815 připadalo na 10 miliónů obyvatel 40 000 odvedenců tj. 4 na tisíc. Roku 1861 na 18 miliónů 63 000 odvedenců, tj. 31/2 na tisíc. Tedy krok zpět, i když pokrok oproti stavu do roku 1859, kdy se odvádělo pouze 22/9 na tisíc obyvatel. Aby se znovu dosáhlo jen procenta z roku 1815, muselo by být odvedeno 72 000 mužů. (Uvidíme ovšem, že do armády vstupuje každoročně asi tento počet, ba i víc.) Je však vojenská síla pruského národa vyčerpána odvedením 4 rekrutů z tisíce obyvatel ročně?

Darmstadtská "Allgemeine Militär-Zeitung"[62] několikrát dokázala ze statistik středních německých států, že v Německu je vojenské služby schopna plná polovina mladých mužů, kteří se dostaví k odvodu. Počet mladých mužů, kteří se v roce 1861 dostavili k odvodu, činil podle "Zeitschrift des preussischen statistischen Bureaus"[63] (březen 1864) — 227 005. To by znamenalo ročně 113 500 rekrutů schopných služby. Vyškrtneme-li z nich 6500 jako nenahraditelné nebo morálně nevyhovující, zůstává nám stále ještě 107 000. Proč z nich slouží pouze 63 000 nebo nanejvýš 72 000 až 75 000 mužů?

Ministr války von Roon oznámil roku 1863 na zasedání vojenské komise poslanecké sněmovny tyto údaje o odvodech z roku 1861:

Úhrnný počet obyvatelstva (sčítání z roku 1858) 17 758 823  
Dvacetiletí podléhající vojenské povinnosti, odvodní ročník 1861 217 438
Muži podléhající vojenské povinnosti převzatí z dřívějších let,
o nichž není ještě s konečnou platností rozhodnuto

348 364

565 802
Z toho:
  1. Zůstalo nezjištěno   55 770
  2. Přesídlili do jiných okresů a tam povinni oodvodem   82 216
  3. Bez omluvy se nedostavili   10 960
  4. Jako tříroční dobrovolníci nastoupili   5 025
  5. Ke službě jednoročních dobrovolníků oprávněni   14 811
  6. Jako teologové dostali odklad nebo byli osvobozeni   1 638
  7. Námořní službou povinni   299
  8. Jako morálně nevyhovující vyškrtnuti   596
  9. Okresní komisí jako zjevně nezpůsobilí propuštěni   2 489
10. Okresní komisí jako trvale nezpůsobilí propuštěni   15 238
11. Do náhradní zálohy[64] přeřazeni:    
       a) s mírou pod 5 stop po trojím předvolání 8 998  
       b) s mírou pod 5 stop 1 palec 3 čárky po trojím předvolání 9 553  
       c) dočasně neschopných po trojím předvolání 46 761  
       d) pro rodinné poměry po trojím předvolání 4 213  
       e) ponechaných k dispozici po paterém předvolání        291 69 816
12. Určeni k trénu, kromě těch, kteří byli k trénu odvedeni   6 774
13. Roční odklad dostali:    
       a) dočasně nezpůsobilí 219 136  
       b) pro rodinné poměry 10 013  
       c) pro ztrátu občanských práv a vyšetřování      1 087      230 236      495 868
K odvodu zůstává     69 934
Skutečně odvedeno          59 459
Zůstává k dispozici     10 475

Třebaže je tato statistika neúplná a všechno zatemňuje tím, že v každé položce od 1 do 13 jsou branci odvodního ročníku 1861 smícháni dohromady s branci, kteří zůstali k dispozici z obou předcházejících ročníků, přece jen obsahuje několik velmi cenných doznání.

Nováčků bylo odvedeno 59 459. Tříročních dobrovolníků nastoupilo 5025. K jednoroční službě bylo oprávněno 14 811; protože se, jak známo, schopnost jednoročních dobrovolníků nezkoumá nijak přísně, protože ti nic nestojí, můžeme mít za to, že přinejmenším polovina, tedy 7400, opravdu nastoupila. To je ovšem velmi skromný odhad; kategorie lidí, kteří k jednoroční službě jsou kvalifikováni, se beztoho většinou skládá z lidí schopných služby; ti, kdo jsou předem nezpůsobilí, se ke kvalifikaci vůbec nenamáhají. Počítejme přesto s číslicí 7400. Podle toho nastoupilo do armády v roce 1861 celkem 71 884 mužů.

Jděme dále. Jako teologové dostalo odklad nebo bylo osvobozeno 1638 mužů. Proč by páni teologové neměli sloužit, těžko říci. Naopak, rok vojenské služby, život na zdravém vzduchu a styk s vnějším světem jim může jen prospět. Klidně je tedy odveďme; 1/3 celkového počtu na tento rok, z toho 3/4 neschopných, to činí stále ještě 139 mužů, které je třeba vzít.

18 551 mužů bylo propuštěno, protože byli pod míru. Upozorňujeme, že nebyli propuštěni ze služby vůbec, nýbrž "propuštěni do zálohy". Tedy v případě války mají přece jen sloužit. Pouze parádní služby v míru mají být zproštěni, k tomu jim chybí patřičný vzhled. Připouští se tedy, že tito malí lidé mohou docela dobře sloužit a v případě nutnosti mají být dokonce použiti. Že tito malí lidé mohou být docela dobrými vojáky, to dokazuje francouzská armáda, v níž slouží lidé až do 4 stop 8 palců. Počítáme je proto plně k vojenským zdrojům země. Výše uvedené číslo zahrnuje pouze ty, kdo byli po trojím předvolání definitivně odmítnuti pro malý vzrůst; je to tedy počet, který se rok co rok opakuje. Škrtáme polovinu jako nezpůsobilou z jiných důvodů, zůstává nám tedy 9275 malých chlapíků, z nichž by zkušený důstojník jistě brzy udělal znamenité vojáky.

Dále tu máme 6774 mužů určených k trénu, kromě branců k trénu povolaných. Trén však patří také k armádě a není důvodu, proč by tito lidé neměli konat krátkou šestiměsíční službu u trénu, což by prospělo jak jim, tak trénu.

Máme tedy:
Těch, kteří skutečně nastoupili 71 884 mužů
Teologů 139   "     
Schopných, ale pod míru 9 275    "    
Těch, kteří byli určeni k trénu 6 774    "    
______________________________
Celkem        88 072 mužů,

kteří podle vlastního doznání von Roonovy statistiky mohli každým rokem vstoupit do armády, kdyby se to se všeobecnou brannou povinností bralo vážně.

Vezměme nyní nezpůsobilé:

Odklad na rok jako dočasně nezpůsobilí dostali 219 136 mužů
Po trojím předvolání jako detto přeřazeni do zálohy 46 761    "     
Jako trvale nezpůsobilí vyškrtnuti pouze 17 727    "     
______________________________
Celkem        283 624 mužů,

takže těch, kteří jsou trvale neschopní pro skutečné tělesné vady, není ani 7 % ze všeho mužstva zproštěného služby pro neschopnost a ani 4 % z celkového počtu branců, kteří každoročně přicházejí před odvodní komise. Téměř 17 % dočasně nezpůsobilých bývá každoročně po trojím předvolání přeřazeno do zálohy. Jsou to tedy třiadvacetiletí muži, ve stáří, kdy se tělesná konstituce začíná už ustalovat. Jistě nebudeme přehánět, připustíme-li, že když dosáhnou 25 let, je třetina z nich zcela způsobilá ke službě, tedy 15 587 mužů. To nejmenší, co lze od těchto lidí požadovat, je, že po dva roky budou každoročně sloužit tři měsíce u pěchoty, aby prodělali aspoň výcvik nováčků. Tím by se mírový stav armády zvýšil o 3897 mužů.

Avšak celý systém lékařských prohlídek branců v Prusku se dostal do zvláštních kolejí. Dostavilo se vždy víc rekrutů, než mohlo být odvedeno, a přesto se mělo zachovat zdání všeobecné branné povinnosti. Co bylo pohodlnější než vybrat si nejlepší lidi v žádoucím počtu a zbytek prohlásit pod nějakou záminkou za neschopné? Za těchto poměrů, které, nezapomínejme, existovaly v Prusku od roku 1815 a dosud existují, rozrostl se tam pojem neschopnosti do zcela abnormálních rozměrů, jak lze nejlépe dokázat srovnáním s německými středními státy. V těchto středních státech, kde existuje konskripce a losování, nebylo důvodu prohlašovat za neschopné víc branců, než kolik jich skutečně neschopných bylo. Poměry jsou tam tytéž jako v Prusku; v jednotlivých státech, jako například v Sasku, ještě horší, protože je tam větší procento průmyslového obyvatelstva. A tu se, jak už řečeno, v "Allgemeine Militär-Zeitung'' znovu a znovu dokazovalo, že ve středních státech je způsobilá plná polovina mužů, kteří se dostaví k odvodu; a to musí platit i pro Prusko. Jakmile však doopravdy vypukne válka, dojde v představách o schopnosti k vojenské službě v Prusku k náhlé revoluci, a teprve pak, k vlastní škodě příliš pozdě, se přijde na to, kolik způsobilých sil bylo ponecháno ladem.

Teď však přijde to nejpodivuhodnější. Mezi 565 802 muži, kteří podléhají vojenské povinnosti a o nichž se má rozhodnout:

Zůstalo nezjištěno 55 770 mužů
Přesídlilo do jiných okresů nebo tam povinno odvodem 82 216    "     
Bez omluvy se nedostavilo 10 960    "     
______________________________
Celkem        148 946 mužů

Tedy přes všechnu proslulou pruskou kontrolu — a na koho se někdy v Prusku vztahovala vojenská povinnost, ten ví, co to znamená — zmizí každý rok plných 27 % mužů povinných vojenskou službou? Jak je to možné? A kde zůstalo oněch 82 216 mužů, kteří byli vyškrtnuti ze seznamu, protože "přesídlili do jiných okresů nebo jsou tam povinni odvodem"? Cožpak dnes stačí jen se přestěhovat z Berlína do Postupimi, a tím se zbavit vojenské povinnosti? Předpokládáme — vždyť i mistr tesař se utne — že to páni úředníci ve své statistice prostě popletli, totiž že těchto 82 216 mužů figuruje v celkovém součtu 565 802 dvakrát: napřed ve svém domovském okrese a podruhé v okrese, kam se vystěhovali. Bylo by velmi žádoucí, aby se to zjistilo, k čemuž má vojenská komise sněmovny nejlepší příležitost, neboť snížení skutečného počtu osob podléhajících vojenské povinnosti na 483 586 by značně změnilo všechna procenta. Připustíme-li zatím, že tomu tak je, pak zůstává stále ještě 66 730 mužů, kteří se každoročně vypaří a zmizí, aniž je pruská kontrola a policie může obléci do uniformy. To je téměř 14 % osob povinných vojenskou službou. Z toho vyplývá, že všechno omezování svobody stěhování, které se v Prusku praktikuje pod záminkou kontroly vojenské povinnosti, je naprosto zbytečné. Skutečné vystěhovalectví z Pruska je, jak známo, velmi nepatrné a nijak nesouvisí s počtem vypařivších se rekrutů. Z těchto téměř 67 000 mužů se také zdaleka všichni nevystěhují. Většina buď zůstává po celou dobu v zemi, nebo odchází za hranice jen nakrátko. Vůbec jsou všechna preventivní opatření, aby se lidé nemohli vyhnout vojenské povinnosti, neúčinná a nanejvýš jen podněcují k vystěhovalectví. Masa mladých lidí se stejně nemůže vystěhovat. Jen nechte ty, kteří se vyhnuli odvodu, pořádně a bez milosti dosluhovat a všechny ty svízele a celé to písaření odpadnou a rekrutů bude víc než předtím.

Pokládejme ostatně, abychom si byli zcela jisti, za dokázané jen to, co vysvítá z vlastní statistiky pana von Roona: totiž že je možné, nepočítaje v to jednoroční dobrovolníky, odvést ročně 85 000 mladých mužů. Dnes je mírový stav armády asi 210 000 mužů. Při dvouleté služební době znamená 85 000 mužů ročně celkem 170 000 mužů, k tomu důstojníci, poddůstojníci a kapitulanti v počtu 25 000 až 35 000, což činí úhrnem 195 000 až 205 000 mužů, s jednoročními dobrovolníky 202 000 až 212 000. Při dvouleté služební době v pěchotě a v pěším dělostřelectvu (o jezdectvu budeme mluvit později) mohou být tedy, dokonce podle vlastní statistiky vlády, veškeré kádry reorganizované armády uvedeny na plný mírový stav. Kdyby se všeobecná branná povinnost opravdu realizovala, získalo by se při dvouleté služební době s největší pravděpodobností o 30 000 mužů víc; bylo by tedy možné, aby se nepřekročil počet 200 000 až 210 000, propustit část mužů už po jednom až půldruhém roce. Takové dřívější propuštění jako prémie za služební horlivost by prospělo celé armádě víc než o šest měsíců delší služební doba.

Válečný stav armády by byl takovýto:

Čtyři ročníky podle reorganizačního plánu po 63 000 mužích představují 252 000 záložníků. 3 ročníky po 85 000 představují 255 000 záložníků. Tedy jistě stejně příznivý výsledek jako podle reorganizačního plánu. (Protože tu jde pouze o poměr, nevadí, že tu vůbec nepřihlížíme k úbytku záložních ročníků.)

Zde je slabina reorganizačního plánu. Pod záminkou, že jde o návrat k původní všeobecné branné povinnosti, která ovšem nemůže existovat bez zeměbrany jako velké armádní zálohy, dělá naopak obrat směrem k francouzsko-rakouskému kádrovému systému[65] a vnáší tím do pruského vojenského systému nejistotu, která musí mít nejhorší následky. Nelze směšovat oba systémy, nelze mít zároveň výhody obou. Je nepochybné a nikdy se nepopíralo, že kádrový systém s dlouhou služební a prezenční dobou zajišťuje armádě na začátku války velké výhody. Lidé se lépe znají; dokonce i dovolenci, jimž se dovolená většinou vyměřuje pokaždé jen na kratší dobu, se po celou dovolenou pokládají za vojáky a jsou neustále připraveni na to, že budou povoláni ke svým jednotkám — což o pruských záložnících nelze říci; prapory jsou pak rozhodně odolnější, když přijdou poprvé do ohně. Proti tomu se dá namítnout, že kdyby se přihlíželo především k tomu, mohl by se právě tak dobře přijmout anglický systém s desetiletou aktivní službou; že Francouzům jistě mnohem víc prospěla jejich tažení v Alžírsku a války na Krymu a v Itálii[66] než dlouhá služební doba; a že konečně při tomto systému lze vycvičit jen část materiálu schopného nosit zbraň, že tedy nelze zdaleka uvést do chodu všechny síly národa. Kromě toho, jak ukazuje zkušenost, přivyká německý voják velmi snadno ohni, a tři pořádné srážky, vybojované aspoň se střídavým úspěchem, dají jinak dobrému praporu tolik, co celý rok služby navíc. Pro takový stát, jako je Prusko, je kádrový systém nemožný. S kádrovým systémem by Prusko dosáhlo nanejvýš 300tisícové až 400tisícové armády, při mírovém stavu 200 000 mužů. Tolik však potřebuje, má-li udržet své velmocenské postavení, už k tomu, aby mohlo vypravit první polní armádu, tj. musí mít s pevnostními posádkami, náhradním mužstvem atd. pro každou vážnou válku 500 000 až 600 000 mužů. Má-li 18 miliónů Prusů postavit ve válce přibližně stejně početnou armádu jako 35 miliónů Francouzů, 34 miliónů Rakušanů a 60 miliónů Rusů, pak toho může dosáhnout jedině všeobecnou brannou povinností, krátkou, ale náročnou službou a poměrně dlouhou služební dobou v zeměbraně. Při tomto systému bude vždy nutné poněkud slevit z bojové připravenosti, ba i z bojeschopnosti vojska v prvních chvílích války; stát i politika nabudou neutrálního, defenzívního charakteru;je však na místě rozpomenout se i na to, že zpupná ofenzíva kádrového systému vedla od Jeny k Tylži a skromná defenzíva zeměbraneckého systému se všeobecnou brannou povinností vedla od Katzbachu k Paříži.[67] Tedy: buď konskripce a náhradnictví se sedmiletou až osmiletou vojenskou službou, z toho asi polovina v aktivní službě, a potom už bez povinnosti sloužit v zeměbraně; nebo všeobecná branná povinnost s pětiletou, nanejvýš šestiletou služební dobou, z toho dva roky aktivní služby, a potom povinnost sloužit v zeměbraně pruského nebo švýcarského typu[68] Avšak aby lidové masy nesly břemeno konskripčního a pak ještě i zeměbraneckého systému, to nevydrží žádný evropský národ, dokonce ani Turci, kteří při svém válečnickém barbarství ještě nejvíc snesou. Buď mnoho vycvičených lidí při krátké služební době a dlouhé branné povinnosti, nebo málo lidí při dlouhé služební době a krátké branné povinnosti — tak zní otázka; ale musí se volit buď jedno, nebo druhé.

William Napier, který ovšem pokládá anglického vojáka za nejlepšího na světě, říká ve svých "Dějinách války na Pyrenejském poloostrově", že anglický pěšák je po tříleté služební době po všech stránkách dokonale vycvičen. Je však třeba si uvědomit, že elementy, z nichž se skládala anglická armáda na počátku tohoto století, byly nejhorší, z jakých se vůbec dá vytvořit vojsko. Dnešní anglická armáda je složena z mnohem lepších elementů, ale i ty jsou morálně a intelektuálně nesrovnatelně horší než elementy, z nichž se skládá pruská armáda. A proč by se toho, čeho dosáhli angličtí důstojníci s takovou sebrankou během tří let, nemohlo dosáhnout v Prusku s tak svrchovaně učelivou, zčásti už vzdělanou, hned od počátku morálně připravenou rekrutskou surovinou ve dvou letech?

Je pravda, že se voják nyní musí víc učit. Ale tato námitka se nikdy vážně neuplatňovala proti dvouleté služební době. Ustavičně se zdůrazňovala nutnost vypěstovat pravého vojáckého ducha, který se prý získává teprve v třetím roce služby. A to je, chtějí-li pánové mluvit poctivě a nepřihlížíme-li k větší zdatnosti praporů přiznané výše, důvod mnohem víc politický než vojenský. Pravý vojácký duch se má osvědčit spíš při vnitřním Duppelu[69] než při vnějším. Ještě jsme neviděli, že by se jednotlivý pruský voják naučil v třetím roce služby něco jiného než otravovat se, vydírat z nováčků na štamprli a dělat si špatné vtipy z nadřízených. Kdyby většina našich důstojníků sloužila jen jeden rok jako prostí vojáci nebo poddůstojníci, nemohlo by jim to ujít. — "Pravý vojácký duch", pokud je politické povahy, odletí, jak víme ze zkušenosti, velmi rychle ke všem čertům, a to nenávratně. Vojenský zůstane i po dvou služebních letech.

Dva roky tedy plně postačí, aby se naši vojáci vycvičili pro službu v pěchotě. Od té doby, co je polní dělostřelectvo odděleno od pevnostního, platí totéž i pro pěší dělostřelectvo; jednotlivé potíže, které se tu snad vyskytnou, lze odstranit buď ještě větší dělbou práce, nebo beztoho žádoucím zjednodušením materiálu polního dělostřelectva. Rovněž větší nábor kapitulantů by nenarazil na překážky; ale právě tato kategorie lidí, pokud se nehodí za poddůstojníky, není v pruské armádě nijak vítána — jaký to důkaz proti dlouhé služební době! Pouze u pevnostního dělostřelectva s jeho velmi rozmanitým materiálem a v ženijním vojsku s jeho mnohostrannými pracovními obory, které nikdy nemohou být od sebe úplně odděleny, znamenají inteligentní kapitulanti přínos, přestože i zde jsou vzácní. Jízdní dělostřelectvo bude potřebovat stejnou služební dobu jako jezdectvo.

Pokud jde o jezdectvo, potřebují rození jezdci pouze krátkou služební dobu, kdežto jezdci, kteří musejí být teprve vycvičeni, potřebují rozhodně služební dobu dlouhou. U nás máme málo rozených jezdců a potřebujeme tedy nesporně čtyřletou služební dobu, jak ji navrhuje reorganizační plán. Jedinou opravdovou formou boje jezdectva je útok v semknutém tvaru s tasenou zbraní, který vyžaduje největší odvahu a naprostou vzájemnou důvěru lidí. Lidé musejí tedy vědět, že se mohou spolehnout na sebe navzájem i na své velitele. K tomu je zapotřebí dlouhé služební doby. Ale nemůže-li se jezdec spolehnout na svého koně, není jezdectvo také k ničemu; jezdec musí umět především jezdit, a aby získal tuto jistotu v ovládání koně — tj. skoro každého koně, který je mu přidělen — k tomu je také zapotřebí dlouhé služební doby. U této zbraně jsou kapitulanti nesporně žádoucí, čím opravdovější lancknechti, tím lépe, jen když mají zálibu ve svém řemesle. Ze strany opozice se nám namítne, že by to znamenalo vytvořit jezdectvo jen z námezdníků, kteří se ochotně propůjčí k jakémukoli státnímu převratu. Odpovídáme: snad. Ale jezdectvo bude za stávajících poměrů vždy reakční (srovnej bádenské dragouny z roku 1849[70]), právě tak jako dělostřelectvo bude vždy liberální. To tkví v povaze věci. O několik kapitulantů více nebo méně na tom nic nezmění. Kromě toho v barikádovém boji se nedá jezdectva použít; a barikádový boj ve velkých městech, zejména postoj pěchoty a dělostřelectva v tomto boji, rozhoduje dnes o osudu všech státních převratů.

Kromě zvětšení počtu kapitulantů jsou tu však ještě jiné prostředky, jak zvýšit bojovou připravenost a upevnit vnitřní soudržnost armády s krátkou služební dobou. Patří k nim mezi jiným výcvikové tábory, které sám ministr války von Roon označil za prostředek k vyrovnání kratší služební doby. Dále racionální postup výcviku, a v tomto směru má Prusko ještě velmi mnoho dohánět. Pověra, že krátkou služební dobu je nutno vyvážit přehnanou přesností parádního pochodu, "říznou" execírkou a směšným vyhazováním nohou do výše — "bez ohnutí kolena" kopnout do vzduchu —, celá tato pověra spočívá jen a jen na přehánění. V pruské armádě si to tak dlouho namlouvali, až se z toho nakonec stal nepopíratelný axióm. Jaký je z toho prospěch, jestliže vojáci při cvicích s puškou udeří puškou o rameno tak prudce, že se přitom div neskácejí, ale celý šik se docela nevojensky zachvěje tak, jak to nevidíme u žádné jiné armády? Konečně lze za ekvivalent zkrácené služební doby — a to za nejpodstatnější ekvivalent — pokládat lepší tělesnou výchovu mládeže. Je jen třeba se také starat, aby se opravdu něco dělo. Ve všech venkovských školách sice postavili bradla a hrazdu, ale chudáci naši učitelé si dosud jen zřídkakdy vědí s nimi rady. Nechť se tedy pošle do každého okresu alespoň jeden vysloužilý poddůstojník, který se hodí za učitele tělocviku, a ať se mu svěří vyučování tělocviku; nechť se dbá o to, aby se školní mládež postupně naůčila pochodovat v šiku, osvojila si pohyby čety a roty a obeznámila se s příslušnými povely. Za šest až osm let se to bohatě vyplatí a — budeme mít víc rekrutů a zdatnějších.

V této kritice reorganizačního plánu jsme vycházeli, jak už řečeno, jen ze skutečně existujících politických a vojenských poměrů. K nim patří i předpoklad, že za nynějších okolností bylo uzákonění dvouleté služební doby u pěchoty a pěšího dělostřelectva maximálním dosažitelným zkrácením služební doby. Domníváme se dokonce, že stát jako Prusko by se dopustil největší chyby — ať už by byla u vlády kterákoli strana — kdyby v této chvíli normální služební dobu ještě víc zkrátil. Dokud má z jedné strany francouzskou armádu a z druhé ruskou a dokud existuje možnost současného kombinovaného útoku obou, potřebuje vojsko, které by se nemuselo učit abecedě vojenského umění teprve tváří v tvář nepříteli. Nepřihlížíme proto vůbec k fantaziím o miliční armádě, která by neměla tak říkajíc vůbec žádnou služební dobu; tak, jak si ji představují, je dnes miliční armáda pro zemi s 18 milióny obyvatel a s velmi exponovanými hranicemi nemožná a v této formě není ostatně možná ani za jiných poměrů.

Po všem, co bylo řečeno, vzniká otázka: Byly základní rysy reorganizačního plánu přijatelné pro poslaneckou sněmovnu, zastupující pruské stanovisko? Tvrdíme z vojenských a politických důvodů: Rozšíření kádrů tak, jak bylo provedeno, zvýšení mírového stavu armády na 180 000 až 200 000 mužů, převedení zeměbrany první výzvy do velké armádní zálohy nebo do druhé polní armády, respektive do pevnostních posádek bylo přijatelné pouze za podmínky, že se bude přísně provádět všeobecná branná povinnost, že bude uzákoněna dvouletá aktivní služba, tříletá služba v záloze a do 36 let služba v zeměbraně, a konečně že budou obnoveny kádry zeměbrany první výzvy. Byly tyto podmínky proveditelné? Jen nemnozí z těch, kdo sledovali debaty, budou popírat, že za "nové éry"[71], ba dokonce i později to bylo možné.

A nyní, jak si počínala buržoazní opozice?

II

Pruská buržoazie, která jako nejvyspělejší část celé německé buržoazie má zde právo ji spolureprezentovat, hájí svou politickou existenci s takovým nedostatkem odvahy, jaký nemá obdoby ani v dějinách této tak málo odvážné třídy a může být jakžtakž omluven jedině současnými zahraničními událostmi. V březnu a v dubnu roku 1848 byla pánem situace; ale sotvaže došlo k prvním samostatným hnutím dělnické třídy, už se buržoazie polekala a utekla se pod ochranu téže byrokracie a téže feudální šlechty, nad kterou právě s pomocí dělnictva zvítězila. Nevyhnutelným následkem bylo Manteuffelovo období.[72] Konečně přišla — bez přičinění buržoazní opozice — "nová éra". Nečekané štěstí popletlo buržůům hlavy. Docela zapomněli na postavení, které si sami přivodili svými opětovnými revizemi ústavy, podřizováním se byrokracii a feudálům (až k obnovení feudálních provinčních a okresních stavovských shromáždění[73]), neustálým ustupováním z jedné pozice na druhou. Domnívali se teď, že jsou zase na koni, a docela zapomněli, že sami obnovili všechny jim nepřátelské síly, které, od té doby zmohutnělé, měly docela jako před rokem 1848 v rukou skutečnou státní moc. A tu mezi ně padla jako zápalná puma reorganizace armády.

Buržoazie má jen dvě cesty, jak získat politickou moc. Protože je armádou důstojníků bez vojáků a vojáky si může opatřit jen z dělníků, musí si buď zajistit spolek s dělnictvem, anebo si musí politickou moc po kouscích kupovat od výše postavených mocí, které stojí proti ní, zejména od královské moci, Dějiny anglické a francouzské buržoazie dokazují, že žádná jiná cesta neexistuje.

Jenže pruská buržoazie ztratila — a to bez jakéhokoli důvodu — všechnu chuť uzavřít poctivý spolek s dělníky. V roce 1848 byla německá dělnická třída, tehdy ještě v počátcích svého vývoje a organizace, ochotna za velmi přijatelných podmínek udělat práci za buržoazii, ale ta se bála sebemenšího samostatného hnutí proletariátu víc než feudální šlechty a byrokracie. Klid vykoupený za cenu poroby se jí zdál žádoucnější než dokonce i pouhá vyhlídka na boj za svobodu.[74] Od té doby se tato posvátná hrůza před dělníky stala u měšťáků tradicí, až konečně pan Schulze-Delitzsch zahájil svou pokladničkovou agitaci.[75] Tato agitace měla dělníkům dokázat, že pro ně nemůže být větší štěstí, než když budou po celý život, a dokonce i jejich potomci, průmyslově vykořisťováni buržoazií; ba že oni sami musí k tomuto vykořisťování přispět tím, že si s pomocí všelijakých průmyslových spolků opatří vedlejší výdělek, a tak umožní kapitalistům snižovat mzdy. Třebaže je průmyslová buržoazie vedle jezdeckých poručíků jistě nejnevzdělanější třídou německého národa, neměla tato agitace u lidu intelektuálně tak vyspělého, jako je německý, předem sebemenší naději na trvalý úspěch. Prozíravější hlavy buržoazie samy pochopily, že z toho nic nevzejde, a spolek s dělnictvem zase ztroskotal.

Nezbylo než smlouvat s vládou o politickou moc, a za to se platilo hotovými — ovšem z kapes lidu. Skutečná moc buržoazie ve státě záležela jen v právu povolovat daně, ale i to bylo omezeno mnoha výhradami. Zde tedy bylo nutné nasadit páku, a třída, která se tak výtečně vyznala ve smlouvání, musela zde být jistě ve výhodě.

Ale nebylo tomu tak. Pruská buržoazní opozice — zcela opačně než zejména klasická buržoazie v Anglii v 17. a 18. století — pochopila věc tak, že si usmlouvá moc, aniž za to zaplatí.

Jaká tedy měla být správná politika buržoazní opozice, vyjdeme-li z čistě buržoazního hlediska a přihlédneme-li plně k poměrům, za kterých byla předložena reorganizace armády? Buržoazní opozice musela vědět, jestliže znala své síly, že ona, která byla právě pozvednuta z manteuffelovského ponížení — a věru bez vlastního přičinění — nemá rozhodně moc zabránit faktickému provedení plánu, který se nadto už začal realizovat. Musela vědět, že po každém neplodně uplynulém zasedání bude stále těžší odstranit nové, fakticky už existující zařízení; že tedy bude vláda rok od roku nabízet méně za to, aby dosáhla souhlasu sněmovny. Musela vědět, že ještě zdaleka nemůže dosazovat a sesazovat ministry, že tedy čím déle potrvá konflikt, tím méně najde ministrů ochotných ke kompromisům. Musela konečně vědět, že je především v jejím vlastním zájmu, aby věc nehnala na ostří nože. Neboť vážný konflikt s vládou musel při daném stupni vývoje německých dělníků vyvolat nutně k životu nezávislé dělnické hnutí, a tím ji opět v krajním případě postavit před dilema: buď spolek s dělnictvem, ale nyní už za daleko méně výhodných podmínek než v roce 1848, anebo — na kolena před vládou a: pater, peccavi![a]

Liberální a pokroková buržoazie[76] měla tudíž věcně a nezaujatě posoudit návrh na reorganizaci armády i s neoddělitelným od něho zvýšením mírového stavu vojsk, a pak by byla pravděpodobně dospěla k přibližně týmž výsledkům jako my. Nesměla by přitom zapomínat, že nemůže zabránit předběžnému zavedení novoty a že její konečné přijetí může pouze oddálit, jestliže plán obsahuje tolik správných a užitečných prvků. Měla se tedy především vyvarovat toho, zaujmout předem přímo nepřátelský postoj vůči reorganizaci; měla naopak využít této reorganizace a peněz, které na ni měly být povoleny, k tomu, aby si za ně koupila od "nové éry" co nejvíc ekvivalentů, aby za oněch 9 nebo 10 miliónů nových daní dostala co nejvíc politické moci.

A co všechno tu bylo třeba ještě vykonat! Bylo tu celé Manteuffelovo zákonodárství o tisku a spolčovacím právu; byla tu policejní a úřednická moc beze změny převzatá z absolutní monarchie; soudy zbavené rozhodování kompetenčními konflikty; provinční a okresní stavovská shromáždění; především pak výklad ústavy uplatňovaný za Manteuffela, proti němuž bylo třeba ustálit novou konstituční praxi; okleštění městské samosprávy byrokracií; a ještě sto jiných věcí, které by každá jiná buržoazie v podobném postavení ráda vykoupila zvýšením daně o 1/2 tolaru na hlavu, a to všechno se dalo při troše obratnosti získat. Avšak buržoazní opozice usuzovala jinak. Pokud jde o tiskovou, spolčovací a shromažďovací svobodu, stanovily Manteuffelovy zákony právě tu míru, která buržoům vyhovovala. Mohli bez překážky mírně demonstrovat proti vládě; každé rozšíření svobody jim přinášelo menší výhody než dělníkům, a než by buržoazie dala dělníkům svobodu k samostatnému hnutí, to se raději nechala sama o trochu víc znásilňovat vládou. Stejně tomu bylo s omezením policejní a úřednické moci. Buržoazie se domnívala, že vládou "nové éry" si už podřídila byrokracii, a byla docela ráda, že si tato byrokracie ponechává volnou ruku vůči dělníkům. Docela zapomněla, že byrokracie je mnohem silnější a životaschopnější než kterákoli vláda nakloněná buržoazii. A pak si namlouvala, že s Manteuffelovým pádem nastoupila tisíciletá říše buržoů a že teď už stačí jen sklidit zralou úrodu buržoazní samovlády, aniž za to zaplatí jediný fenik.

Ale co peněz bude muset povolovat, když už těch pár let od roku 1848 přišlo tak draho, tak zvětšilo státní dluh a tak zvýšilo daně! — Pánové, jste poslanci nejmladšího konstitučního státu na světě a nevíte, že konstitucionalismus je nejdražší formou vlády na světě? Že je téměř ještě dražší než bonapartismus, který — aprés moi le déluge[b] — kryje staré dluhy vždy novými, a tak v deseti letech diskontuje zdroje celého století? Zlaté časy spoutaného absolutismu, které vám stále ještě září před očima, se nikdy nevrátí.

Ale co ústavní klauzule o dalším vybírání jednou už povolených daní? — Každý ví, jak stydlivá byla "nová éra" v peněžních požadavcích. Tím, že výdaje na reorganizaci byly za dobře zajištěné protiústupky zařazeny do řádného rozpočtu, tím nebylo obětováno ještě tak mnoho. Šlo o to, povolit nové daně, kterými by byly tyto výdaje kryty. Tady se dalo škudlit, a k tomu si nebylo možno přát lepší vlády, než byla vláda "nové éry"! Vždyť buržoazie nebyla u vesla o nic méně než dříve a získala nové mocenské prostředky v jiných oblastech.

Ale co posílení reakce, jestliže se její hlavní nástroj, armáda, zdvojnásobí? — Na tomto poli se pokrokoví buržoové dostávali do neřešitelného konfliktu sami se sebou. Žádali na Prusku, aby hrálo úlohu německého Piemontu. K tomu je však zapotřebí silné, připravené armády. Mají vládu "nové éry", která v tichosti sdílí tytéž názory, nejlepší vládu, jakou za těchto okolností mohou mít. Odpírají této vládě posílení armády. — Den co den, od rána do večera mají plná ústa pruské slávy, pruské velikosti, vzrůstu pruské moci; ale odpírají Prusku posílení armády, které by jen odpovídalo tomu, jak posílily své armády po roce 1814 ostatní velmoci. — Proč to dělají? Protože se obávají, že toto posílení prospěje jen reakci, pozvedne zchudlou důstojnickou šlechtu a vůbec poskytne feudální a byrokraticko-absolutistické straně moc, aby státním převratem pohřbila celý konstitucionalismus.

Připusťme, že pokrokoví buržoové měli pravdu, když nechtěli posílit reakci, a že armáda byla nejjistější oporou reakce. Ale byla tu kdy lepší příležitost, jak dostat armádu pod kontrolu sněmovny, než právě tato reorganizace, navržená vládou nejpřátelštěji nakloněnou buržoům, jakou kdy Prusko mělo v pokojných časech? Jakmile by se vyslovila ochota souhlasit za určitých podmínek s posílením armády, což nebylo právě pak možné dohodnout se o kadetkách, o privilegování šlechty a o všech ostatních sporných bodech a dosáhnout záruk, které by daly důstojnickému sboru buržoaznější charakter? ,,Nová éra" měla jasno pouze v jedné věci: že posílení armády musí být prosazeno. Okliky, jimiž propašovala reorganizaci do života, nejlépe dokazují, jak špatné měla svědomí a jaký strach měla z poslanců. Zde bylo třeba přiložit obě ruce k dílu; taková šance se buržoazii už nenaskytne ani za sto let. Co všechno se dalo po částech vytlouci z této vlády, kdyby se pokrokoví buržoové chopili věci jako velkorysí spekulanti, a ne jako skrblíci!

A nyní o praktických následcích reorganizace pro sám důstojnický sbor! Bylo třeba nalézt důstojníky pro dvojnásobný počet praporů. Kadetky už zdaleka nestačily. Postupovalo se tak liberálně jako dosud nikdy v mírových dobách; místa poručíků se nabízela skoro jako prémie studentům, auskultantům a všem vzdělaným mladým lidem. Kdo uviděl pruskou armádu po reorganizaci, nepoznal důstojnický sbor. Neříkáme něco, co jsme se jen doslechli, mluvíme z vlastní zkušenosti. Specifický lajtnantský žargón byl zatlačen do pozadí, mladí důstojníci mluvili svou přirozenou mateřštinou, nepatřili vůbec k nějaké uzavřené kastě, nýbrž reprezentovali víc než kdy jindy od roku 1815 všechny vzdělané třídy a všechny provincie státu. Zde tedy byla pozice nutným vývojem událostí již dobyta; šlo teď jen o to, uhájit ji a využít jí. Avšak pokrokáři to všechno ignorovali a dál si vedli tak, jako by všichni tito důstojníci byli šlechtičtí kadeti. A přece od roku 1815 nebylo v Prusku nikdy tolik důstojníků buržoazního původu jako právě teď.

Ostatně smělé jednání pruských důstojníků před nepřítelem v šlesvicko-holštýnské válce připisujeme hlavně tomuto přílivu čerstvé krve. Staří subalterní důstojníci by se sami nikdy neodvážili jednat tak často na vlastní odpovědnost. Po této stránce má vláda pravdu, připisuje-li reorganizaci podstatný vliv na "skvělost" úspěchů; čím jiným byla reorganizace pro Dány hrozná, nemůžeme posoudit.

A konečně hlavní věc: může zvýšení mírového stavu armády usnadnit státní převrat? — Je zcela správné, že armády jsou nástroj, kterým se dělají státní převraty, a že tedy každé posílení armády dává větší možnost provést státní převrat. Avšak početnost armády, kterou potřebuje velmoc, se neřídí většími nebo menšími vyhlídkami na státní převrat, nýbrž velikostí armád ostatních velmocí. Kdo řekl A, musí říci i B. Kdo přijal mandát pruského poslance a napsal na svůj prapor velikost Pruska a jeho mocenské postavení v Evropě, musí také souhlasit s tím, aby byly vytvořeny prostředky, bez nichž o velikosti a mocenském postavení Pruska nemůže být řeči. Nemohou-li být tyto prostředky vytvořeny, aniž se tím usnadní státní převraty, tím hůř pro pány pokrokáře. Kdyby si byli v roce 1848 nepočínali tak směšně zbaběle a neobratně, byla by doba státních převratů pravděpodobně už dávno za námi. Za daných okolností jim však nezbývá nic jiného než nakonec nutnost posílení armády v té či oné formě přece jen uznat a své úvahy o státních převratech si nechat pro sebe.

Ale věc má ještě i jiné stránky. Předně bylo jistě radno jednat o povolení tohoto nástroje státního převratu spíš s vládou "nové éry" než s vládou Bismarckovou. Za druhé se rozumí samo sebou, že s každým dalším krokem ke skutečnému provedení všeobecné branné povinnosti se dá s pruskou armádou stále méně počítat jako s nástrojem pro státní převraty. Jakmile je už celá lidová masa prodchnuta touhou po samosprávě a uvědomuje si nutnost boje proti všem živlům, které se proti tomu stavějí, zachvátí toto hnutí také 20leté a 21 leté mladé lidi, a s nimi bude státní převrat stále obtížnější, dokonce i když budou pod velením feudálních a absolutistických důstojníků. čím pokročilejší je v zemi politické vzdělání, tím nepříjemnější je i nálada povolaných rekrutů. Sám nynější boj mezi vládou a buržoazií musel už o tom podat důkazy.

Za třetí je dvouletá služební doba dostatečnou protiváhou zvětšení armády. Touž měrou, s níž posílení armády zvětšuje materiální prostředky vlády k násilným převratům, touž měrou jí k tomu dvouletá služební doba ubírá morální prostředky. V třetím roce služby může to věčné vtloukání absolutistických pouček a zvyk poslouchat přinést pro danou chvíli a po dobu služby u vojáků nějaké ovoce. V třetím roce služby, kdy se jednotlivý voják nemusí už učit téměř ničemu vojenskému, přibližuje se už náš voják, sloužící v rámci všeobecné branné povinnosti, do určité míry vojákovi francouzského a rakouského systému, odvedenému na dlouhá léta. Získal některé vlastnosti vojáka z povolání a lze ho tedy rozhodně mnohem snáze použít než mladšího vojáka. Vycházíme-li z hlediska státního převratu, pak by propuštění vojáků v třetím roce služby jistě vyvážilo odvedení 60 000 až 80 000 mužů navíc.

Avšak k tomu přistupuje ještě další, a to rozhodující bod. Nechceme popírat, že by mohly nastat poměry — známe příliš dobře naši buržoazii — za nichž by byl možný státní převrat i bez mobilizace, pouze při mírovém stavu armády. To všaknení pravděpodobné. Aby se mohl provést velký převrat, bude se muset téměř vždy mobilizovat. A tu nastává obrat. Pruská armáda v mírovém stavu může být za určitých okolností použita jako poslušný nástroj v rukou vlády doma; pruská armáda ve válečném stavu jistě ne. Kdo měl někdy příležitost vidět vojenský prapor zprvu v mírovém a pak ve válečném stavu, ten ví, jak obrovský je to rozdíl v celém postoji lidí, v charakteru celé masy. Lidé, kteří nastoupili do armády téměř jako chlapci, se teď do ní vracejí jako muži; přinášejí si zásobu sebeúcty, sebedůvěry, jistoty a charakteru, která prospěje celému praporu. Poměr vojáků k důstojníkům i důstojníků k vojákům je naráz jiný. Prapor získává vojensky velmi mnoho, avšak politicky je — pro absolutistické účely — naprosto nespolehlivý. To jsme mohli vidět ještě při vstupu do Šlesviku, kde se pruští vojáci k velkému údivu anglických novinářských zpravodajů všude veřejně účastnili politických demonstrací a beze strachu vyslovovali své vůbec ne ortodoxní smýšlení. A za tento výsledek — politickou nepoužitelnost mobilizované armády pro absolutistické cíle — máme co děkovat hlavně Manteuffelově době a "nejnovější" éře. V roce 1848 to bylo ještě docela jiné.

To je právě jedna z nejlepších stránek pruského vojenského systému před reorganizací i po ní, že s tímto vojenským systémem nemůže Prusko ani vést nepopulární válku, ani provést státní převrat, který by mohl mít trvání. Neboť i kdyby se mírová armáda propůjčila k malému státnímu převratu, stačila by už první mobilizace a první válečné nebezpečí, a všechny "vymoženosti" by byly problematické. Hrdinské činy mírové armády, které by neratifikovala válečná armáda, by měly při "vnitřním Diippelu" jen krátkodobý význam; a získat tuto ratifikaci bude čím dál tím obtížnější. Reakční listy prohlásily "armádu" oproti sněmovnám za skutečné lidové zastupitelstvo. Mínily tím ovšem pouze důstojníky. Kdyby snad někdy došlo k tomu, že by pánové z "Kreuz-Zeitung"[77] udělali státní převrat, k němuž by potřebovali mobilizovanou armádu, připravilo by jim toto lidové zastupitelstvo náramné překvapení, na to mohou vzít jed.

Ale konec konců ani v tom netkví hlavní záruka proti státnímu převratu. Ta tkví v tom, že žádná vláda nedá pomocí státního převratu dohromady sněmovnu, která by jí povolila nové daně a půjčky; a i kdyby takovou povolnou sněmovnu sehnala, žádný bankéř v Evropě jí na usnesení takovéto sněmovny neposkytne úvěr. Ve většině evropských států by tomu bylo jinak. Ale Prusko má už — po slibech z roku 1815 a po mnoha marných manévrech, jimiž se do roku 1848 pokoušelo získat peníze — pověst, že se mu nesmí půjčit bez pravoplatného a nepopíratelného usnesení sněmovny ani fenik. Dokonce i pan Raphael von Erlanger, který půjčil i americkým konfederovaným[20], by sotva svěřil hotové peníze nějaké pruské vládě vzešlé ze státního převratu. A za to ať se Prusko poděkuje jedině a výlučně zabedněnosti absolutismu.

V tom právě tkví síla buržoazie, že vláda je nucena, jakmile se dostane do peněžní tísně — a to je dříve nebo později nevyhnutelné — sama požádat buržoazii o peníze, a to tentokrát nikoli politické reprezentanty buržoazie, kteří konec konců vědí, že jsou tu k tomu, aby platili, nýbrž velké finančníky, kteří chtějí udělat s vládou dobrý obchod, měří úvěrovou schopnost vlády týmž loktem jako každého soukromníka a kterým je naprosto lhostejné, potřebuje-li pruský stát mnoho či málo vojáků. Tito pánové diskontují pouze směnky se třemi podpisy, a jestliže je vedle vlády podepíše pouze panská sněmovna, a nikoli také poslanecká, nebo je podepíše loutková poslanecká sněmovna, pokládají to za plané směnkaření a pěkně se za takovýto obchod poděkují.

Zde končí vojenská otázka a začíná otázka ústavní. Buržoazní opozice je teď zatlačena — nesejde na tom, jakými chybami a zápletkami — do situace, kdy musí probojovat vojenskou otázku, nemá-li ztratit zbytek politické moci, kterou ještě má. Vláda učinila už celé její právo schvalovat rozpočet problematickým. Jestliže vláda dříve či později musí se sněmovnou uzavřít mír, není pak nejlepší politikou prostě vyčkat, až přijde tento okamžik?

Jestliže už konflikt dospěl tak daleko — bezpodmínečně ano. Zda je možné uzavřít s touto vládou dohodu na přijatelné základně, je víc než pochybné. Tím, že buržoazie přecenila své síly, dostala se do situace, že musí na této vojenské otázce dokázat, zda je ve státě rozhodujícím činitelem, nebo vůbec ničím. Zvítězí-li, získá zároveň moc dosazovat a sesazovat ministry, jakou má anglická Dolní sněmovna. Podlehne-li, nenabude ústavní cestou už nikdy nějakého významu.

Kdo by se však domníval, že se dá očekávat taková vytrvalost, ten špatně zná naše německé měšťáky. Politická odvaha buržoazie je vždy přímo úměrná významu, jaký má v občanské společnosti dané země. V Německu je společenská moc buržoazie mnohem menší než v Anglii nebo i ve Francii; nespojila se ani se starou aristokracií jako v Anglii, ani ji s pomocí rolníků a dělníků nezničila jako ve Francii. Feudální aristokracie je v Německu stále ještě mocí, mocí nepřátelskou buržoazii a nadto ještě spolčenou s vládami. Tovární průmysl, základna veškeré společenské moci moderní buržoazie, není v Německu zdaleka tak vyspělý jako ve Francii a v Anglii, i když udělal od roku 1848 obrovské pokroky. Nesmírné nahromadění kapitálu u jednotlivých stavů, jak je tomu zhusta v Anglii i ve Francii, je v Německu vzácnější. Odtud pramení maloměšťácký charakter celé naší buržoazie. Poměry, v nichž žije, rozhled, jehož je s to dosáhnout, jsou ubohé; jaký div, že celý její způsob myšlení je právě tak ubohý! Odkud má čerpat odvahu, aby probojovala věc až do konce? Pruská buržoazie ví velmi dobře, jak je ve své vlastní průmyslové činnosti závislá na vládě. Koncese[78] a státní kontrola ji tlačí jako můra. Při každém novém podniku jí vláda může stavět do cesty překážky. A což teprve v oblasti politiky! V konfliktu o vojenskou otázku může buržoazní sněmovna vystupovat jen záporně, je odkázána pouze na defenzívu; vláda naproti tomu postupuje útočně, vykládá ústavu po svém, trestá liberální úředníky, anuluje liberální městské volby, uvádí do pohybu všechny páky byrokratické moci, aby buržoové nezapomněli na své stanovisko poddaného, ztéká fakticky jednu pozici za druhou a dobývá si postavení, jaké neměl ani Manteuffel. Zatím se klidně mimo rozpočet vydávají peníze a vybírají se daně a reorganizace armády nabývá s každým rokem své existence nových sil. Zkrátka perspektiva konečného vítězství buržoazie nabývá rok od roku revolučnějšího charakteru a denně se množící dílčí vítězství vlády ve všech oblastech nabývají čím dál tím více podoby hotových faktů. K tomu přistupuje dělnické hnutí naprosto nezávislé jak na buržoazii, tak na vládě, které nutí buržoazii, aby dělníkům buď dělala velmi nepříjemné ústupky, nebo byla připravena na to, že v rozhodujícím okamžiku bude muset jednat bez dělníků. Bude mít pruská buržoazie za těchto okolností odvahu vytrvat až do konce? To by se musela od roku 1848 zázračně polepšit — ve svém vlastním smyslu — avšak to toužebné vzdychání po kompromisu, které se v pokrokové straně ozývá od počátku tohoto zasedání den co den, tomu nenasvědčuje. Obáváme se, že buržoazie se ani tentokrát nebude rozpakovat zradit samu sebe.

III

"A jaký je postoj dělnické strany k této reorganizaci armády a ke konfliktu, který při tom vznikl mezi vládou a buržoazní opozicí?"

Pracující třída potřebuje k plnému rozvinutí své politické činnosti mnohem širší pole, než jaké poskytují jednotlivé státy dnešního rozdrobeného Německa. V roztříštěnosti na mnoho států bude proletariát vidět překážku pro své hnutí, nikdy však oprávněný stav, předmět vážné úvahy. Německý proletariát se nikdy nebude zabývat říšskými ústavami, Pruskem v čele[79], triadou[80] a podobnými věcmi — leda jen proto, aby tomu všemu udělal konec; otázka, kolik vojáků potřebuje pruský stát, aby dál vegetoval jako velmoc, je mu lhostejná. Zda se vojenské břemeno reorganizací o něco zvětší, či ne, to nemá pro dělnickou třídu jako třídu velký význam. Naproti tomu jí vůbec není lhostejné, bude-li všeobecná branná povinnost provedena úplně, či ne. Čím víc dělníků se bude cvičit ve zbrani, tím lépe. Všeobecná branná povinnost je nutným a přirozeným doplňkem všeobecného hlasovacího práva; dává voličům možnost, aby svá usnesení prosazovali proti všem pokusům o státní převrat se zbraní v ruce. Jediné, co zajímá dělnickou třídu Německa na pruské reorganizaci armády, je stále důslednější provádění všeobecné branné povinnosti.

Důležitější je tato otázka: Jaký postoj má zaujmout dělnická strana v konfliktu, který při tom vznikl mezi vládou a sněmovnou?

Moderní dělník, proletář, je produktem velké průmyslové revoluce, která zejména za posledních sto let ve všech civilizovaných zemích od základu změnila celý způsob výroby, zprvu v průmyslu a potom i v zemědělství; v důsledku této revoluce se na výrobě podílejí už jen dvě třídy: třída kapitalistů, která má v rukou pracovní prostředky, suroviny a životní prostředky, a třída dělníků, která nemá ani pracovní prostředky, ani suroviny, ani životní prostředky, ale musí si je za svou práci od kapitalistů teprve kupovat. Moderní proletář má tedy přímo co dělat pouze s jednou společenskou třídou, která je mu nepřátelská, která ho vykořisťuje: s třídou kapitalistů, buržoů. V zemích, kde je tato průmyslová revoluce provedena úplně, jako je tomu v Anglii, má dělník vskutku co dělat jedině s kapitalisty, neboť i na venkově je velký pachtýř zase jen kapitalista; aristokrat, který jen stravuje pozemkovou rentu svých panství, nemá s dělníkem naprosto žádné společenské styčné body.

Jinak je tomu v zemích, kde tato průmyslová revoluce teprve probíhá, jako v Německu. Zde se zachovalo z někdejších feudálních a polofeudálních poměrů ještě množství společenských prvků, které takříkajíc kalí společenské prostředí (medium) a odnímají sociálním poměrům Německa onen prostý, jasný, klasický ráz, kterým se vyznačuje vývojový stupeň Anglie. Vidíme zde v ovzduší, které se den ze dne stále víc modernizuje, a mezi zcela moderními kapitalisty a dělníky nejroztodivnější předpotopní zkameněliny, které se tu procházejí živé: feudální pány, patrimoniální soudy, krautjunkery, bití holí, vládní rady, zemské rady, cechy, kompetenční konflikty, trestní moc státní správy atd. A vidíme, že v boji o politickou moc se všechny tyto živoucí zkameněliny řadí do jednoho houfu proti buržoazii, která je díky svému majetku nejmocnější třídou nové epochy a ve jménu nové epochy požaduje, aby jí postoupily politické panství.

Kromě buržoazie a proletariátu produkuje moderní velký průmysl ještě jakousi mezitřídu mezi oběma, maloburžoazii. Ta se skládá jednak z pozůstatků někdejšího polostředověkého měšťanstva, jednak z dělníků, kteří se vyšvihli na poněkud vyšší úroveň. Uplatňuje se ani ne tak ve výrobě, jako spíš v rozdělování zboží; jejím hlavním oborem je maloobchod. Zatímco staré měšťanstvo bylo nejstabilnější třídou společnosti, je moderní maloburžoazie třídou, která se nejvíc mění; bankrot je u ní pravidelným zjevem. Svým malým kapitálem se podílí na životním postavení buržoazie, nejistotou své existence na postaveni proletariátu. Stejně rozporuplné jako její společenská existence je i její politické postavení; ocelkem je však jejím nejpřesnějším výrazem "čistá demokracie". Jejím politickým posláním je popohánět buržoazii v jejím boji oproti pozůstatkům staré společnosti a zejména proti její vlastní slabosti a zbabělosti, a pomáhat vybojovat ty svobody — svobodu tisku, spolčovací a shromažďovací svobodu, všeobecné volební právo, místní samosprávu — bez nichž se přes jejich buržoazní povahu může bázlivá buržoazie docela dobře obejít, bez nichž se však dělníci nikdy nemohou osvobodit.

V boji, který svádí buržoazie s pozůstatky staré předpotopní společnosti, nastává dříve či později chvíle, kdy se . obě bojující strany obracejí k proletariátu a ucházejí se o jeho podporu. Stává se tak obvykle ve chvíli, kdy se dělnická třída sama začíná dávat do pohybu. Feudální a byrokratičtí představitelé zanikající společnosti vyzývají dělníky, aby společně s nimi udeřili na kapitalistické upíry, tyto jediné nepřátele dělníků; buržoové zase upozorňují dělníky na to, že spolu představují novou společenskou epochu, a proto mají nepochybně proti zanikající staré formě společnosti společný zájem. V té době si dělnická třída pozvolna uvědomuje, že je zvláštní třídou s vlastními zájmy a vlastní nezávislou budoucností; a s tím se objevuje otázka, která se postupně dostala na pořad dne v Anglii, ve Francii a v Německu: jaký postoj má zaujmout dělnická strana vůči silám, které spolu bojují?

To bude záviset především na tom, o jaké cíle usiluje v zájmu třídy dělnická strana, tj. ta část dělnické třídy, která dospěla k vědomí společných zájmů třídy.

Pokud je známo, vytyčují nejvyspělejší dělníci v Německu tento požadavek: osvobození dělníků od kapitalistů tím, že se státní kapitál převede na sdružené dělníky, aby provozovali výrobu na společný účet a bez kapitalistů; a jako prostředek k prosazení o tohoto cíle: dobytí politické moci všeobecným, přímým volebním právem.[81]

Tolik je jasné: ani feudálně byrokratická strana, která se obvykle nazývá zkrátka reakcí, ani liberálně radikální buržoazní strana nebudou ochotné dobrovolně uznat tyto požadavky. Ale od okamžiku, kdy proletariát vytvoří samostatnou dělnickou stranu, stává se mocí a s mocí se musí počítat. Obě nepřátelské strany to vědí, a budou tedy v daném okamžiku ochotné činit dělníkům zdánlivé nebo skutečné ústupky. Na čí straně mohou dělníci dosáhnout největších ústupků?

Reakční straně je už sama existence buržoů a proletářů trnem v oku. Její moc závisí na tom, bude-li moderní společenský vývoj zase umrtven nebo aspoň zabrzděn. Jinak se všechny majetné třídy postupně přemění v kapitalisty a všechny utlačené třídy v proletáře, a tím zmizí reakční strana sama sebou. Reakce, je-li důsledná, se ovšem snaží proletariát zrušit, avšak ne tím, že dělá krok kupředu k jeho sdružování, nýbrž tím, že moderní proletáře znovu přeměňuje v cechovní tovaryše a nevolné nebo polonevolné rolníky. Poslouží našim proletářům takováto přeměna? Touží zase zpátky do otcovské péče cechovního mistra a "milostivého pána", kdyby něco takového bylo vůbec možné? Jistě ne! Vždyť právě teprve tím, že pracující třída byla zbavena všeho někdejšího zdánlivého vlastnictví a všech zdánlivých privilegií, že se vytvořil nezastřený protiklad mezi kapitálem a prací, byla vůbec umožněna existence jediné velké dělnické třídy se společnými zájmy, existence dělnického hnutí a dělnické strany. A navíc je takovéto otočení dějin zpět holá nemožnost. Dnešní parní stroje, mechanické spřádací a tkalcovské stavy, parní pluhy a mlátičky, železnice a elektrické telegrafy a parní lisy žádný takový absurdní krok zpět nepřipouštějí, naopak postupně a neúprosně zničí všecky zbytky feudálních a cechovních poměrů a přetaví všechny z dřívějška zděděné malé společenské protiklady v jeden světodějný protiklad kapitálu a práce.

Buržoazie naproti tomu nemá jiné dějinné poslání. než všestranně rozmnožit a na nejvyšší míru rozvinout všechny uvedené obrovské výrobní síly, dopravní a spojovací prostředky moderní společnosti, dostat za pomoci úvěrových společností do svých rukou také výrobní prostředky, které zdědila z dřívějška, zejména pozemkové vlastnictví, uplatnit ve všech výrobních odvětvích moderní prostředky, zničit všechny zbytky feudální výroby a feudálních poměrů, a tak převést celou společnost na jednoduchý protiklad jedné třídy kapitalistů a jedné třídy nemajetných dělníků. Tou měrou, jak probíhá toto zjednodušení společenských třídních protikladů, roste moc buržoazie, ale v ještě větší míře roste i moc proletariátu, jeho třídní uvědomění a schopnost zvítězit; pouze tímto růstem moci buržoazie dospěje proletariát postupně tak daleko, že se stane většinou, převážnou většinou ve státě, jak je tomu už v Anglii, ale nikterak ještě v Německu, kde se mu ještě početně vyrovnávají rolníci všeho druhu na venkově a malí mistři, drobní obchodníčci atd. ve městech.

Tedy: Každé vítězství reakce brzdí společenský vývoj a nepochybně oddaluje chvíli, kdy dělníci budou moci zvítězit. Naproti tomu každé vítězství buržoazie nad reakcí je v jistém smyslu zároveň vítězstvím dělníků, přispívá ke konečnému svržení kapitalistického panství, přibližuje chvíli, kdy dělníci zvítězí nad buržoazií.

Srovnejme postavení německé dělnické strany roku 1848 a nyní. V Německu žije ještě dost veteránů, kteří se zúčastnili prvních pokusů o založení německé dělnické strany před rokem 1848 a kteří ji po revoluci pomáhali budovat, pokud to tehdejší poměry dovolovaly. Ti všichni vědí, kolik námahy stálo dokonce i v oněch bouřlivých časech probudit dělnické hnutí k životu, udržet je v chodu, odstranit z něho reakční cechovnické živly, a jak po několika letech celá věc zase usnula. Jestliže nyní vzniklo dělnické hnutí takříkajíc samo sebou, čím to je? Tím, že od roku 1848 učinil velký buržoazní průmysl v Německu nevídané pokroky, že zničil masu malých mistrů a jiných mezivrstev mezi dělníkem a kapitalistou, že postavil masu dělníků do přímého protikladu ke kapitalistovi, zkrátka vytvořil početný proletariát tam, kde dřív vůbec nebyl nebo byl jen nepatrný. Tento průmyslový vývoj způsobil, že se dělnická strana a dělnické hnutí staly nutností.

Tím není řečeno, že nemohou nastat chvíle, kdy bude reakce považovat za vhodné učinit dělníkům ústupky. Ale tyto ústupky jsou vždy zcela zvláštního druhu. Nikdy to nejsou ústupky politické. Feudálně byrokratická reakce nebude ani rozšiřovat hlasovací právo, ani uvolňovat tiskovou, spolčovací a shromažďovací svobodu, ani omezovat moc byrokracie. Ústupky, které dělá, jsou vždy namířeny přímo proti buržoazii a jsou takového druhu, že ani v nejmenším nezvětšují politickou moc dělnictva. Tak byl v Anglii proti vůli továrníků zaveden zákon o desetihodinovém pracovním dni pro tovární dělníky. Tak by se mohlo na pruské vládě žádat a možná dosáhnout, aby byly přesně dodržovány předpisy o pracovní době v továrnách, které teď existují jen na papíře, dále koaliční právo dělníků[82]2 atd. Ale při všech těchto ústupcích reakce je jisté, že jsou dosahovány bez nějaké protislužby ze strany dělníků a právem, neboť tím, že ztrpčuje život buržoům, dosáhla už reakce svého cíle a dělníci jí nemají proč děkovat a také jí nikdy neděkují.

Je však ještě jeden druh reakce, který měl v poslední době velký úspěch a přichází u některých lidí velmi do módy; je to onen druh reakce, kterému se dnes říká bonapartismus. Bonapartismus je nutnou státní formou v zemi, kde dělnická třída, která dosáhla vysokého stupně svého vývoje ve městech, ale je početně slabší než drobní rolníci na venkově, byla poražena ve velkém revolučním boji třídou kapitalistů, maloburžoazií a armádou. Když byli ve Francii v gigantickém zápase v červnu 1848 poraženi pařížští dělníci, vyčerpalo toto vítězství zároveň úplně buržoazii. Byla si vědoma toho, že druhé takové vítězství už nevydrží. Podle jména ještě vládla, ale byla příliš slabá na to, aby skutečně vládla. Do čela se postavila armáda, tento skutečný vítěz, opírající se o třídu, z které se převážně rekrutovala, o drobné rolníky, kteří chtěli mít pokoj od městských výtržníků. Formou této vlády byl samozřejmě vojenský despotismus a jejím přirozeným šéfem jeho dědic, Ludvík Bonaparte.

V postoji k dělníkům i ke kapitalistům se bonapartismus vyznačuje tím, že jim zabraňuje, aby se do sebe pustili. To znamená, že chrání buržoazii před násilnými útoky dělníků, je shovívavý k malým mírným šarvátkám mezi oběma třídami a jinak neponechává těm ani oněm špetku politické moci. Ani spolčovací právo, ani shromažďovací právo, ani svoboda tisku; všeobecné volební právo, ale za takového byrokratického nátlaku, že opoziční volby jsou téměř nemožné; řádění policie, o jakém dokonce ani v policejní Francii nebylo dosud slýcháno. Kromě toho si bonapartismus část buržoazie i dělnictva přímo kupuje; buržoazii obrovskými úvěrovými podvody, kterými se lákají peníze z kapes drobných kapitalistů do kapes velkých kapitalistů; dělníky obrovskými státními stavbami, které vedle přirozeného, samostatného proletariátu soustřeďují ve velkých městech proletariát umělý, císařský, závislý na vládě. A konečně se lichotí národní pýše zdánlivě hrdinskými válkami, které se však vedou vždycky s milostivým vrchnostenským svolením Evropy proti tomu, kdo je zrovna společným obětním beránkem, a za takových podmínek, že vítězství je předem zajištěno.

Jak dělníci, tak buržoazie mohou za takovéto vlády dosáhnout nejvýš toho, že si odpočinou od boje, že se průmysl — za jinak příznivých okolností — mocně rozvine, že se tedy vytvoří prvky nového a urputnějšího boje a že tento boj propukne, jakmile potřeba takovéto přestávky pomine. Bylo by nanejvýš bláhové, kdyby dělníci čekali něco víc od vlády, která je tu právě jen k tomu, aby držela dělníky vůči buržoazii na uzdě.

Přejděme nyní k případu, kterým se právě zabýváme. Co může reakce v Prusku nabídnout dělnické straně?

Může tato reakce nabídnout dělnické třídě skutečný podíl na politické moci? — Rozhodně ne. Za prvé se v moderních dějinách, ani anglických, ani francouzských, ještě nestalo, že by reakční vláda něco takového udělala. Za druhé v nynějším boji v Prusku jde právě o to, zda vláda soustředí všechnu skutečnou moc ve svých rukou, nebo zda se o ni rozdělí s parlamentem. A vláda jistě nebude vynakládat všechny prostředky na to, aby vyrvala moc buržoazii jen proto, aby potom tuto moc darovala proletariátu!

Feudální aristokracie a byrokracie si mohou zachovat skutečnou moc v Prusku i bez parlamentního zastoupení. Jejich tradiční o postavení u dvora, v armádě, v úřednictvu jim tuto moc zaručuje. Dokonce si ani nemají proč přát zvláštní zastoupení, neboť šlechtické a úřednické sněmovny, jaké byly za Manteuffela, jsou dnes v Prusku natrvalo přece jen nemožné. Proto by nejraději poslali vůbec všechny sněmovny k čertu.

Naproti tomu buržoazie a dělníci mohou vykonávat skutečnou řádnou politickou moc pouze prostřednictvím parlamentního zastoupení; a toto parlamentní zastoupení má nějakou cenu jen tehdy, jestliže má možnost do věcí mluvit a spolurozhodovat, jinými slovy držet "ruku na měšci". Právě tomu však chce Bismarck, jak sám doznává, zabránit. Tážeme se: Je snad v zájmu dělníků, aby byl tento parlament oloupen o všechnu moc, parlament, do něhož chtějí sami vstoupit, jakmile si vybojují všeobecné, přímé volební :právo, a v němž chtějí mít jednou většinu? Je snad v jejich zájmu nasadit všechny páky agitace, aby se dostali do shromáždění, které nemá konec konců co říci? Jistě ne.

Co kdyby však vláda zrušila nynější volební zákon a naoktrojovala všeobecné, přímé volební právo? Ano, kdyby! Kdyby vláda provedla takový bonapartistický převrat a dělníci by na něj přistoupili, přiznali by tím vládě už předem právo, aby jakmile se jí zlíbí, novým oktrojem všeobecné, přímé volební právo zase zrušila. A co by pak bylo celé všeobecné, přímé volební právo platné?

Kdyby vláda naoktrojovala všeobecné, přímé volební právo, pak by je předem omezila takovými výhradami, že by to už vlastně všeobecné, přímé volební právo nebylo.

A pokud jde o všeobecné, přímé volební právo, stačí se podívat do Francie, aby bylo zřejmé, jaké krotké volby se s ním dají uspořádat, je-li tu početné zaostalé venkovské obyvatelstvo, dobře organizovaná byrokracie, dobře usměrněný tisk, policií dostatečně ovládané spolky a vůbec žádné politické schůze. Kolik zástupců dělnictva přivádí všeobecné, přímé hlasovací právo do francouzské sněmovny? A to je francouzský proletariát proti německému mnohem koncentrovanější a má delší bojové a organizační zkušenosti.

To nás přivádí ještě k jiné otázce. V Německu je venkovské obyvatelstvo dvakrát početnější než městské, tj. 2/3 žijí z obdělávání půdy, 1/3 z průmyslu. A protože v Německu je velké pozemkové vlastnictví pravidlem a drobný parcelový rolník výjimkou, znamená to jinými slovy: je-li 1/3 dělníků pod komandem kapitalisty, pak 2/3 jsou pod komandem feudálního pána. Nechť si to uvědomí lidé, kteří bez ustání napadají kapitalisty, ale proti feudálům neřeknou špatné slůvko. V Německu vykořisťují feudálové dvakrát víc dělníků než buržoazie; v Německu jsou feudálové právě tak přímými nepřáteli dělníků jako kapitalisté. To však ještě zdaleka není všechno. Patriarchální hospodářství na starých feudálních statcích vede k tomu, že zemědělský nádeník nebo domkář se dostává do dědičné závislosti na svém "milostivém pánovi", a to zemědělskému proletáři velmi ztěžuje, aby se zapojil do hnutí městských dělníků. Kněží, soustavné ohlupování na venkově, špatné vyučování ve škole, odloučenost venkovských lidí od celého světa vykonají zbytek. Zemědělský proletariát tvoří tu část dělnické třídy, která si nejtíž a jako poslední uvědomuje své vlastní zájmy a své vlastní společenské postavení, jinými slovy tu část, která zůstává nejdéle nevědomým nástrojem v rukou privilegované třídy, která ji vykořisťuje. A která je to třída? V Německu to není buržoazie, nýbrž feudální šlechta. Ale ani ve Francii, kde jsou téměř výlučně jen svobodní rolníci s půdou, kde byla feudální šlechta už dávno zbavena veškeré politické moci, nepřivedlo všeobecné hlasovací právo dělníky do sněmovny, nýbrž je z ní téměř úplně vyloučilo. Jaký výsledek by mělo všeobecné hlasovací právo v Německu, kde feudální šlechta představuje dosud skutečnou sociální a politickou moc a kde na jednoho průmyslového dělníka připadají dva zemědělští nádeníci? Boj proti feudální a byrokratické reakci — neboť obě jsou u nás teď neodlučitelné — je v Německu totožný s bojem za duchovní a politickou emancipaci zemědělského proletariátu; a dokud není venkovský proletariát vtažen do hnutí, dotud městský proletariát v Německu nemůže dokázat a nedokáže ani to nejmenší, dotud není všeobecné, přímé volební právo pro proletariát zbraní, ale léčkou.

Možná že tento velmi otevřený, ale nezbytný výklad povzbudí feudály, aby se postavili za všeobecné, přímé volební právo. Tím lépe.

Či snad vláda oklešťuje (dá-li se vůbec na dnešních poměrech ještě něco oklestit) tisk, spolčovací právo, shromažďovací právo jen proto, aby přinesla dělníkům darem svobodný tisk, svobodné spolčovací a shromažďovací právo? Vskutku, což nejde dělnické hnutí pokojně a nerušeně svou cestou?

A v tom je právě ten háček. Vláda a buržoazie také ví, že celé nynější německé dělnické hnutí je pouze trpěno. Žije jen tak dlouho, jak je vládě libo. Dokud je pro vládu výhodné, že toto hnutí existuje, že buržoazní opozici vyrůstají noví, nezávislí odpůrci, dotud je bude trpět. Avšak od chvíle, kdy toto hnutí učiní z dělníků samostatnou moc, a tím se stane vládě nebezpečným, bude s tím naráz konec. Způsob, jakým bylo zabráněno agitaci pokrokářů v tisku, spolcích a shromážděních, nechť je dělníkům výstrahou. Tytéž zákony, nařízení a opatření, kterých se tu použilo, mohou být kdykoli uplatněny proti dělníkům a udělat konec jejich agitaci; a budou uplatněny, jakmile se tato agitace stane nebezpečnou. Je nanejvýš důležité, aby si to dělníci jasně uvědomili, aby nepropadli témuž klamu jako buržoazie za "nové éry", kdy byla rovněž jen trpěna, zatímco se domnívala, že je už na koni. A kdyby si snad někdo namlouval, že nynější vláda osvobodí tisk, spolčovací právo a shromažďovací právo z nynějších okovů, pak patří k lidem, se kterými už nemá smysl mluvit. A bez svobody tisku, bez spolčovacího a shromažďovacího práva není dělnické hnutí možné.

Nynější vláda v Prusku není tak na hlavu padlá, aby si sama zakroutila krkem. A kdyby došlo k tomu, že by reakce hodila německému proletariátu jako návnadu několik zdánlivých politických ústupků — pak doufejme odpoví německý proletariát hrdými slovy staré "Písně o Hildebrandovi"[83]:

„Mit gêrû scal man geba infâhan, ort widar orte."
„S kopím v ruce buďtež přijímány dary, hrot proti hrotu."

Pokud jde o sociální ústupky, které by reakce mohla učinit dělníkům — zkrácení pracovní doby v továrnách, lepší dodržování továrních zákonů, koaliční právo atd. — tu zkušenosti ze všech zemí dokazují, že reakce podává takové návrhy, aniž jí dělníci musí za to poskytnout sebemenší náhradu. Reakce potřebuje dělníky, dělníci však nepotřebují reakci. Pokud tedy budou dělníci ve své vlastní samostatné agitaci trvat na těchto požadavcích, mohou počítat s tím, že nastane chvíle, kdy reakční živly budou klást tytéž požadavky, jen aby šikanovaly buržoazii; a tak dělníci dosahují úspěchů vůči buržoazii a nejsou za to zavázáni reakci nijakým díkem.

Nemůže-li však dělnická strana očekávat od reakce nic než drobné ústupky, které získá tak jako tak a nepotřebuje o ně žebrat — co může očekávat od buržoazní opozice?

Viděli jsme, že jak buržoazie, tak proletariát jsou dětmi nové epochy, že obě tyto třídy se ve své společenské činnosti snaží odstranit zbytky staré veteše, která se tu zachovala z minulých dob. Musí sice vybojovat mezi sebou velmi vážný boj, ale tento boj může být vybojován teprve tehdy, až budou stát proti sobě samy. Teprve až to staré haraburdí poletí přes palubu, bude "loď hotova k boji" — jenže tentokrát nebudou bojovat proti sobě dvě lodi, ale bude se bojovat na palubě jedné lodi, mužstvo proti důstojníkům.

Buržoazie si nemůže vybojovat politickou moc a tuto politickou moc vyjádřit v ústavě a v zákonech, aniž tím zároveň dá proletariátu do rukou zbraně. Proti starým stavům, které se odlišovaly rodem, musí vepsat na své prapory lidská práva, proti cechovnímu zřízení svobodu obchodu a živnosti, proti byrokratickému poručníkování svobodu a samosprávu. Musí proto, má-li být důsledná, žádat všeobecné, přímé volební právo, tiskovou, spolčovací a shromažďovací svobodu a zrušení všech výjimečných zákonů proti jednotlivým třídám obyvatelstva. Ale to je také všechno, co od ní proletariát může žádat. Nemůže žádat, aby buržoazie přestala být buržoazií, jistě však může žádat, aby důsledně uskutečňovala své vlastní zásady. Tím také dostane proletariát do rukou všechny zbraně, které potřebuje ke svému konečnému vítězství. Se svobodou tisku, shromažďovacím a spolčovacím právem si vybojuje všeobecné hlasovací právo, a s všeobecným, přímým hlasovacím právem spolu s uvedenými agitačními prostředky i všechno ostatní.

Je tedy v zájmu dělníků, aby podporovali buržoazii v jejím boji proti všem reakčním živlům, dokd zůstává věrna sama sobě. Každá vymoženost, kterou si buržoazie vynutí na reakci, bude za této podmínky nakonec ve prospěch dělnické třídy. Tento správný instinkt také němečtí dělníci měli. Zcela správně hlasovali ve všech německých státech všude pro nejradikálnější kandidáty, kteří měli vyhlídky, že budou zvoleni.

Ale co když se buržoazie zpronevěří sama sobě, zradí své vlastní třídní zájmy a zásady, které z nich vyplývají?

Pak zůstávají dělníkům dvě cesty!

Buď pohánět buržoazii proti její vůli kupředu, nutit ji co nejvíc, aby rozšířila volební právo, zajistila tiskovou, spolčovací a shromažďovací svobodu, a tak vytvořila prostor, na němž se může proletariát volně pohybovat a organizovat. Tak si počínali angličtí dělníci od zákona o reformě z roku 1832, francouzští dělníci od červencové revoluce z roku 1830, a právě tímto hnutím, jehož nejbližší cíle byly čistě buržoazní povahy, napomohli vlastnímu rozvoji a organizaci víc než kterýmkoli jiným prostředkem. Tento případ nastane vždycky, neboť buržoazie při svém nedostatku politické odvahy všude čas od času zrazuje své zájmy.

Anebo se dělníci z buržoazního hnutí úplně stáhnou a ponechají buržoazii jejímu osudu. Takový případ nastal v Anglii, ve Francii a v Německu, když ztroskotalo evropské dělnické hnutí z let 1848-1850. To je však možné jen po mohutném a v dané chvíli neplodném vypětí, po němž třída potřebuje oddech. Je-li dělnická třída zdravá, nemůže takový případ nastat; znamenal by úplnou politickou rezignaci, a té není třída svou povahou odvážná, třída, která nemá co ztratit a může získat všechno, natrvalo schopna.

Dokonce ani v krajním případě, kdyby se buržoazie ze strachu před dělníky schovala pod sukně reakce, kdyby apelovala na moc nepřátelských jí živlů a žádala ji o ochranu proti dělníkům — dokonce ani tehdy by dělnické třídě nezbylo než bez ohledu na buržoazii pokračovat v agitaci, kterou buržoové zradili — v agitaci pro buržoazní svobodu, pro svobodu tisku, za shromažďovací a spolčovací právo. Bez těchto svobod se sama nemůže volně pohybovat; bojuje v tomto boji o živel nezbytný k svému vlastnímu životu, o vzduch, který potřebuje k dýchání.

Je samozřejmé, že dělnická třída ve všech těchto případech nebude vystupovat jako pouhý přívěsek buržoazie, nýbrž jako samostatná, od buržoazie zcela odlišná strana. Bude při každé příležitosti buržoazii připomínat, že třídní zájmy dělníků jsou v přímém protikladu k zájmům kapitalistů a že si to dělníci uvědomují. Bude si udržovat a rozvíjet svou vlastní organizaci vůči stranické organizaci buržoazie a bude s buržoazií vyjednávat pouze jako moc s mocí. Tímto způsobem si zajistí postavení, které si vynutí úctu, bude objasňovat jednotlivým dělníkům jejich třídní zájmy a v příští revoluční bouři — a tyto bouře se nyní opakují tak pravidelně jako obchodní krize a ekvinokční bouře — bude připravena k činu.

Z toho zcela přirozeně vyplývá politika dělnické strany v pruském ústavním konfliktu:

především zachovat dělnickou stranu organizovanou, pokud to jen nynější poměry dovolují;

pokrokovou stranu pohánět ke skutečnému pokroku, pokud je to jen možné; nutit ji, aby radikalizovala svůj vlastní program a držela se ho; každou její nedůslednost a slabost nemilosrdně pranýřovat a zesměšňovat;

samu vojenskou otázku ponechat jejímu vývoji s vědomím, že dělnická strana také jednou provede svou vlastní, německou "reorganizaci armády";

reakci však odpovědět na její pokrytecké svody: "S kopím v ruce buďtež přijímány dary, hrot proti hrotu."



Napsal B. Engels
koncem ledna až 11. února 1865
Vyšlo jako brožura
v Hamburku koncem února 1865
Podpis: Bedřich Engels
  Podle textu brožury
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — otče, zhřešil jsem! (Pozn. red.)

b — po mně potopa. (Pozn. red.) .


56 Ve svém díle "Vojenská otázka v Prusku a německá dělnická strana" vyložil Engels problémy taktiky německé dělnické třídy za revoluční krize, která vznikla v Německu v šedesátých letech. Engels tu obšírně rozebírá otázku reorganizace pruské armády, která vyvolala na počátku šedesátých let takzvaný ústavní konflikt mezi pruskou vládou a buržoazně liberální většinou zemského sněmu. V únoru 1860 odmítla buržoazní většina v poslanecké sněmovně pruského zemského sněmu vyslovit souhlas s návrhem na reorganizaci armády, předloženým ministrem války von Roonem. Avšak vláda si na buržoazii zakrátko vymohla povolení prostředků "na udržení vojenské pohotovosti a zvýšení bojeschopnosti armády", což vlastně znamenalo, že se zamýšlená reorganizace začala provádět. Když v březnu 1862 liberální většina sněmovny odepřela povolit vojenské výdaje, rozpustila vláda zemský sněm a vyhlásila nové volby. Koncem září 1862 byl vytvořen Bismarckův kontrarevoluční kabinet, který v říjnu téhož roku znovu rozpustil zemský sněm a začal provádět vojenskou reformu, na kterou uvolnil prostředky bez schválení zemského sněmu. Konflikt skončil teprve roku 1866, když pruská buržoazie po vítězství Pruska nad Rakouskem kapitulovala před Bismarckem.

Na Marxovu radu hodlal Engels napsat článek o pruské vojenské reformě pro "Social-Demokrat". Avšak lokajský postoj listu vůči Bismarckově vládě ho přiměl, aby od toho upustil. Po domluvě s Marxem se rozhodl, že svou práci uveřejní jako brožuru.

Brožura "Vojenská otázka v Prusku a německá dělnická strana" vyšla v Hamburku koncem února 1865 a vzbudila v Německu velký ohlas. Mnoho dělnických a demokratických novin přineslo o ní zprávu. Wilhelm Liebknecht o ní uspořádal v několika dělnických spolcích v Berlíně diskusi. Jednotlivé výňatky byly později uveřejněny v sociálně demokratickém tisku: v "Social-Demokratu", čís. 71 z 25. března 1866, v "Sozialdemokratische Monatsschrift" ["Sociálně demokratický měsíčník"], čís. 10-11 z 30. listopadu 1890 a v "Berliner Volks-Tribüne" ["Berlínská lidová tribuna"], čís. 1 z 1. března 1891.

57 Když se roku 1850 zostřily vztahy mezi Pruskem a Rakouskem, které bojovaly o hegemonii v Německu, vyhlásilo Prusko mobilizaci. Při mobilizaci se ukázalo, že pruský vojenský systém má vážné nedostatky a že výzbroj pruské armády je zastaralá; to spolu s energickým vystoupením Ruska na podporu Rakouska donutilo Prusko, aby se vzdalo vojenských akcí a kapitulovalo před Rakouskem (olomoucké punktace z 29. listopadu 1850). Také mobilizace roku 1859 za války Francie a Piemontu proti Rakousku odhalila velké nedostatky v pruském vojenském systému.

58 Po červencové revoluci z roku 1830 ve Francii vypuklo revoluční povstání také v různých částech Německa — v Sasku, Brunšvicku, Hesensku, Bavorsku a Hannoversku.

59 Zeměbrana (Landwehr) byla v Prusku obnovena za napoleonských válek jako samostatné miliční vojsko vedle stálé armády, s níž však byla velmi těsně spojena. Podle nařízení z roku 1815 se zeměbrana dělila na dvě výzvy. První výzva zahrnovala všechny muže ve věku od 27 do 32 let, kteří si odsloužili 3 roky v pravidelné armádě a 2 roky v záloze; z ní se vedle stálého vojska tvořila polní armáda. Ke druhé výzvě patřili všichni muži schopní vojenské služby ve věku od 32 do 40 let; byli určeni pro pevnostní posádky.

60 Dánská válka - válka Pruska a Rakouska s Dánskem roku 1864 o vévodství Šlesvik a Holštýn, která patřila Dánsku, ale byla obydlena Němci. Tato válka znamenala důležitou etapu sjednocování Německa pod pruskou hegemonií. Junkerská Bismarckova vláda chtěla připojit obě vévodství k Prusku, posílit pruský vliv v Německu a potlačit opozici liberální buržoazie. Po porážce Dánska byla vévodství prohlášena za společnou državu Rakouska a Pruska; po prusko-rakouské válce z roku 1866 byly Šlesvik a Holštýn přičleněny k Prusku.

61 Konskripce — systém doplňování armády na základě soupisu branců z jednotlivých územních celků. Na rozdíl od všeobecné branné povinnosti se odváděla jen stanovená část branců vybraných podle určitého klíče; branec se mohl z vojenské povinnosti vykoupit nebo postavit za sebe náhradníka.

Losování — protože v 19. století byl v některých západoevropských státech počet branců schopných vojenské služby větší, než byla potřeba státu, rozhodovalo se o tom, kdo bude odveden, losováním. Ostatní byli zařazováni do zálohy, domobrany apod. — v některých státech byli povoláváni ke krátkodobému výcviku.

62 "Allgemeine Militär-Zeitung" ["Všeobecné vojenské noviny"] — orgán společnosti německých důstojníků a vojenských úředníků; vycházel v letech 1826 až 1902 v Darmstadtu a Lipsku. V první polovině šedesátých let uveřejnil list tyto Engelsovy články: "Přehlídka anglických dobrovolnických střelců" (1860, bez podpisu), "Přehlídka dobrovolníků v Anglii" (1862, s iniciálkami "F. E.") a "Anglické ozbrojené síly proti Německu" (1864, s iniciálkami "F. E."). (Viz Marx-Engels, Spisy 15.)

63 "Zeitschrift des königlich preussischen statistischen Bureaus" ["Časopis královské pruské statistické kanceláře"] — oficiální statistický měsíčník, vycházel v Berlíně od roku 1860 do roku 1905.

64 Náhradní zálohou se v pruské armádě nazývala záloha branců, kteří dostali odklad pro nepatrné tělesné vady nebo ze zvláštních rodinných důvodů; za války se z ní formovaly záložní jednotky

65 Vojenský systém v Rakousku a ve Francii se v šedesátých letech 19. století vyznačoval převahou pravidelné kádrové armády, dlouhou služební dobou a konskripcí, kdežto pruský vojenský systém byl založen podle zákona z roku 1814 na všeobecné branné povinnosti bez náhradnictví.

66 Míní se tu francouzská koloniální válka v Alžírsku, která začala roku 1830 a trvala plných 40 let, dále krymská válka v letech 1853-1856 a válka v Itálii roku 1859.

67 V bitvě u Jeny 14. října 1806, za války čtvrté koalice (Anglie, Rusko, Prusko, Švédsko) proti napoleonské Francii, bylo pruské vojsko pod velením Hohenlohovým poraženo vojskem Napoleona I. Porážka u Jeny a téhož dne velká porážka u Auerstedtu měly za následek kapitulaci Pruska. Válečné akce byly ukončeny 7. července 1809 podepsáním tylžského míru. Pro Prusko byly mírové podmínky velmi těžké a ponižující, ztratilo téměř polovinu svého území a stalo se fakticky vazalem napoleonské Francie.

Bitva na řece Katzbach byla svedena 26. srpna 1813 za války šesté koalice proti napoleonské Francii. Blücherovi, který velel rusko-pruskému vojsku, se obratným manévrem podařilo způsobit Francouzům těžkou porážku. Válka skončila vstupem spojenců do Paříže v březnu 1814 a pádem Napoleonova císařství.

68 Do švýcarské zeměbrany byly zařazovány osoby podléhající vojenské povinnosti, které prošly službou v nepravidelném švýcarském vojsku svolávaném jen periodicky na výcvik. Služební doba ve švýcarské zeměbraně trvala 12 let. Ve Švýcarsku i v Prusku sloužila zeměbrana k posílení armády v době války a byla povolávána v případě válečného nebezpečí.

O pruské zeměbraně viz poznámku [59].

69 Düppel (dánsky Dybböl) — dánská pevnost ve Šlesviku, kterou za války Pruska a Rakouska proti Dánsku dobyli Prusové 18. dubna 1864.

Výrazu "vnitřní Düppel" ("Düppel im Innem") jako označení pro "vnitřního nepřítele" použil poprvé bismarckovský orgán "Norddeutsche Allgemeine Zeitung" ["Severoněmecké všeobecné noviny"] 30. září 1864. Toto označení se potom všeobecně ujalo.

70 Za bádensko-falckého povstání v roce 1849 na obranu říšské ústavy, která byla pro lidové masy jedinou dosud neodstraněnou vymožeností revoluce, přešlo bádenské vojsko na stranu povstalců a vytvořilo jádro bádenské revoluční armády. V bádenském vojsku bylo nejméně spolehlivé jezdectvo. Tak 21. června 1849 v bitvě s Prusy u Waghäuselu bylo povstalecké vojsko donuceno ustoupit, protože některé eskadrony bádenských dragounů zradily a přešly k Prusům.

71 Jde o "liberální" kurs, vyhlášený Pruským princem Vilémem, když se stal princem regentem v říjnu 1858 (od roku 1861 pruský král). V roce 1858 odvolal princ regent Manteuffelův kabinet a povolal do vlády umírněné liberály. V buržoazním tisku dostal tento kurs zvučný název "nová éra". Ve skutečnosti však směřovala Vilémova politika výhradně k upevnění mocenských pozic pruské monarchie a junkerů, přičemž se snažil dohodnout se se špičkami buržoazie, která hospodářsky zesílila. Ani jedna z liberálních reforem, které očekávala buržoazie, se neuskutečnila. Buržoové, zklamaní ve svých nadějích, odmítali vyslovit souhlas s návrhem vojenské reformy, který předložila pruská vláda. Tak vznikl roku 1862 ústavní konflikt, který spolu s příchodem Bismarcka k moci v září 1862 "novou éru" ukončil.

72 Engels tu má na mysli období od roku 1850 do října 1858, kdy byla v Prusku u moci krajně reakční vláda Manteuffelova. Buržoazie, uspokojená svými hospodářskými úspěchy a postrašená revolučním hnutím proletariátu, se postavila na stranu šlechty a reakce, která nemilosrdně účtovala s účastníky revoluce z let 1848-1849. V tomto období byly v Prusku zrušeny demokratické vymoženosti revoluce — svoboda slova, tisku, spolčovací a shromažďo- vací právo. Ústava byla několikrát změněna a stala se pouhou fikcí. Byly obnoveny stavovské výsady šlechty a všechna moc se soustředila v rukou junkerů a dvorní kamarily.

73 Provinční a okresní stavovská shromáždění (provinční zemské sněmy) byla vytvořena roku 1823 ze zástupců knížat, šlechty, měst a venkovských obcí. Protože účast ve volbách do zemského sněmu závisela na vlastnictví pozemků, byla větší část obyvatelstva z těchto voleb vyloučena a šlechta měla v zemských sněmech jistou většinu. Zemské sněmy svolával král; jejich kompetence se omezovala na otázky místního hospodářství a provinční správy. V oblasti politiky měly jen nepatrné poradní funkce. Za revoluce z let 1848-1849 byla provinční a okresní stavovská shromáždění zatlačena do pozadí, ale v padesátých letech 19. století za vlády reakce nabyla znovu významu.

74 Tuto myšlenku formuloval Engels na Marxovu radu (viz Marxův dopis Engelsovi z 11. února 1865).

75 Pokladničkovou agitaci organizoval Schulze-Delitzsch, německý buržoazní ekonom a jeden z vůdců pokrokové strany, pro zakládání záložen, spořitelen a spotřebních i výrobních družstev z vlastních prostředků dělnictva. Byl to pokus odvést dělníky od revolučního boje proti kapitálu. Schulze-Delitzsch hlásal harmonii zájmů kapitalistů a dělníků a tvrdil, že zakládáním družstev je možno zlepšit postavení dělnické třídy v rámci kapitalismu a zachránit řemeslníky před úpadkem.

76 Tím jsou míněni představitelé německé buržoazní pokrokové strany, založené v červnu 1861. Jejími nejvýznačnějšími představiteli byli Waldeck, Virchow, Schulze-Delitzsch, Forckenbeck, Hoverbeck a jiní. Pokroková strana požadovala ve svém programu sjednocení Německa pod vedením Pruska, svolání celoněmeckého parlamentu a vytvoření silné liberální vlády odpovědné poslanecké sněmovně. Ze strachu před lidovou revolucí nepodporovala základní demokratické požadavky — všeobecné volební právo, spolčovací a shromažďovací svobodu a svobodu tisku. Roku 1866 se její pravé křídlo odštěpilo a založilo národně liberální stranu, která kapitulovala před Bismarckovou vládou.

77 "Kreuz-Zeitung" ["Křížové noviny"] — známý název krajně reakčního německého deníku "Neue Preussische Zeitung" ["Nové pruské noviny"], který vycházel od června 1848 v Berlíně; byl orgánem kontrarevoluční dvorní kamarily a pruských junkerů. "Neue Preussische Zeitung" měla v záhlaví vyobrazen kříž zeměbrany.

78 Jde o byrokratický systém reglementace průmyslu, který existoval v Prusku v polovině šedesátých let 19. století. Pro řadu průmyslových odvětví byl zaveden systém koncesí, tj. zvláštních povolení, o něž musely být úřady při založení jakéhokoli průmyslového podniku požádány. Tyto feudálně byrokratické předpisy brzdily rozvoj kapitalistické výroby.

79 Prusko v čele (preussische Spitze) — pruský král Bedřich Vilém IV. prohlásil ve své řeči 20. března 1848, že je ochoten postavit se "pro spásu Německa do čela (an die Spitze) celé vlasti". V době boje za sjednocení Německa byla tímto výrazem označována snaha Pruska sjednotit zemi pod svou hegemonií.

80 Triada — plán na reorganizaci Německého spolku, podle něhož mělo být Německo rozděleno na tři části: Rakousko, Prusko a spolek německých malých a středních států. Tento plán, který byl namířen jak proti pruské, tak proti rakouské hegemonii, prosazovaly v padesátých a šedesátých letech zejména Bavorsko a Sasko. Plán vyjadřoval partikularistické tendence německých malých a středních států, usilujících zachovat si samostatnost.

81 Když Engels uváděl tyto požadavky, vytyčené Všeobecným německým dělnickým spolkem, formuloval na Marxovu radu (viz dopis z 11. února 1865) toto místo ve své brožuře tak, aby se nemohlo vykládat jako akceptování lassallovských hesel.

82 Jde o právo dělníků spolčovat se k hospodářskému boji, především o právo zakládat odborové organizace a právo na stávky.

V lednu roku 1865 se jednalo v pruském zemském sněmu o koaličním právu v souvislosti s rostoucím odporem dělníků proti tehdejšímu živnostenskému řádu. Zástupci buržoazie chtěli využít rozmachu dělnického hnutí k tomu, aby dosáhli zrušení především těch paragrafů řádu, které omezovaly kapitalisty. Pokrokáři Schulze-Delitzsch a Faucher předložili poslanecké sněmovně návrh na zrušení § 181 živnostenského řádu. Tento paragraf zakazoval podnikatelům zastavovat výrobu jako prostředek k tomu, aby donutili dělníky k ústupkům. Z demagogických důvodů přišli pokrokáři také s požadavkem zrušit § 182 o trestním stíhání dělníků pro podněcování ke stávce. Dělníci žádali v první řadě, aby byl zrušen § 183 řádu, který vázal spolčovací právo dělníků na policejní povolení, a § 184, který zakazoval stávky.

14. února 1865 zrušil pruský zemský sněm pouze §§ 181 a 182 živnostenského řádu, a dělnický požadavek koaliční svobody zůstal tak nesplněn.

83 "Píseň o Hildebrandovi", hrdinský epos, památka starogermánské epické poezie z 8. století, z níž se dochovaly pouze zlomky.