Karel Marx
Kapitál, I. díl
První oddíl


Kapitola druhá

SMĚNNÝ PROCES

ZBOŽÍ nemohou sama chodit na trh a směňovat se. Musíme se tedy obrátit na jejich strážce, na majitele zboží. Zboží jsou věci, a proto jsou bezbranná vůči člověku. Jestliže se nepodvolí po dobrém, může člověk proti nim použít násilí, jinými slovy, může si je vzít.[37] Aby nějaké věci mohly mít k sobě navzájem vztah jako zboží, musí se majitelé zboží chovat k sobě navzájem jako osoby, jejichž vůle volně nakládá s těmito věcmi; takže jeden majitel zboží jen z vůle druhého, tedy každý jen jedním volním aktem, jim oběma společným, si může přivlastnit cizí zboží, tím že zcizuje vlastní zboží. Musí se tedy navzájem uznávat za soukromé vlastníky. Tento právní vztah, jehož formou je smlouva — ať už opřená o zákon nebo ne — je volní vztah, v němž se obráží ekonomický vztah. Obsah tohoto právního nebo volního vztahu je dán ekonomickým vztahem samým.[38] Osoby tu existují pro sebe navzájem jen jako představitelé zboží, tj. jako majitelé zboží. Při dalším zkoumání poznáme vůbec, že charakterní ekonomické masky osob jsou jen personifikací ekonomických vztahů, jako jejichž nositelé tyto osoby vůči sobě vystupují.

Majitele zboží odlišuje od jeho zboží zejména ta okolnost, že pro zboží je každé jiné zbožní těleso jen jevovou formou jeho vlastní hodnoty. Jako rozený leveller [rovnostář] a cynik je zboží kdykoli ochotno vyměnit si nejen duši, ale i tělo s kterýmkoli jiným zbožím, i když toto jiné zboží je obdařeno ještě méně vábným zevnějškem než Maritorna. Tuto neschopnost zboží vnímat konkretní vlastnosti jiných zbožních těles doplňuje majitel zboží svými vlastními pěti a více smysly. Jeho zboží nemá pro něho samého bezprostřední užitnou hodnotu. Jinak by s ním nechodil na trh. Má užitnou hodnotu pro jiné. Pro něho bezprostředně má jen tu užitnou hodnotu, že je nositelem směnné hodnoty, a tak prostředkem směny.[39] Proto se majitel snaží zcizit své zboží směnou za jiná, jejichž užitnou hodnotu potřebuje. Všechna zboží nemají užitnou hodnotu pro své majitele a mají užitnou hodnotu pro své nemajitele. Musí tedy neustále přecházet z ruky do ruky. Ale toto přecházení z ruky do ruky tvoří jejich směnu a ve směně mají k sobě vztah jako hodnoty a realisují se jako hodnoty. Zboží se tedy musí nejprve realisovat jako hodnoty, než se mohou realisovat jako užitné hodnoty.

Na druhé straně dříve než se zboží mohou realisovat jako hodnoty, musí dokázat, že mají užitnou hodnotu, protože práce na ně vynaložená přichází v úvahu jen potud, pokud je vynaložena ve formě užitečné pro jiné. Ale jen směna může fakticky ukázat, zda je práce užitečná pro jiné, zda tedy její produkt uspokojuje nějakou cizí potřebu..

Každý majitel zboží chce zcizit své zboží jen výměnou za taková zboží, jejichž užitná hodnota uspokojuje jeho potřeby. Potud je směna pro něho čistě individuálním procesem. Na druhé straně chce své zboží realisovat jako hodnotu, tj. realisovat ji v kterémkoli jiném zboží téže hodnoty, ať jeho vlastní zboží má pro majitele jiných zboží užitnou hodnotu nebo nemá. Potud je směna pro něho všeobecným a společenským procesem. Ale týž proces nemůže být současně pro všechny majitele zboží jen individuálním a jen všeobecným a společenským procesem.

Podíváme-li se na věc pozorněji, uvidíme, že pro každého majitele zboží vystupuje každé cizí zboží jako zvláštní ekvivalent jeho zboží, tedy jeho zboží jako všeobecný ekvivalent všech ostatních zboží. Ale protože v tom se všichni majitelé zboží shodují, není žádné zboží fakticky všeobecným ekvivalentem, a proto také zboží nemají všeobecnou relativní formu hodnoty, v níž by se rovnala jako hodnoty a srovnávala jako velikosti hodnoty. Nestojí tedy vůbec proti sobě jako zboží, nýbrž jen jako výrobky čili užitné hodnoty.

V této obtížné situaci uvažují naši majitelé zboží jako Faust. „Na počátku byl čin.“ Oni tedy už jednali, dříve než začali uvažovat. Zákony přirozené povahy zboží se projevují v přirozeném instinktu majitelů zboží. Mohou svá zboží srovnávat jako hodnoty a tedy jako zboží jen tím, že je uvádějí ve vztah k nějakému jinému zboží, že je stavějí proti němu jako všeobecnému ekvivalentu. Toto ukázal rozbor zboží. Ale jen společenská akce může přeměnit určité zboží ve všeobecný ekvivalent. Proto společenská akce všech ostatních zboží vylučuje z jejich středu jedno určité zboží, v němž všechna zboží vyjadřují své hodnoty. Tím se stává naturální forma tohoto zboží společensky uznanou ekvivalentní formou. Funkce všeobecného ekvivalentu se stává vlivem onoho společenského procesu specifickou společenskou funkcí vyloučeného zboží. Tak se toto zboží stává — penězi. „Illi unum consilium habent et virtutem et potestatem suam bestiae tradunt.“ „Et ne quis possit emere aut vendere, nisi qui habet characterem aut nomen bestiae, aut numerum nominis ejus.“ [„Tiť jednu radu mají, a sílu a moc svou šelmě dadí.“ „Aby žádný nemohl kupovati ani prodávati, než ten, kdož má znamení aneb jméno té šelmy, aneb počet jména jejího.“] (Apokalypsa.)[*]

Peněžní krystal je nutným produktem směnného procesu, v němž se různorodé produkty práce fakticky vzájemně porovnávají, a tím fakticky přeměňují ve zboží. Historický proces rozšiřování a prohlubování směny rozvíjí protiklad mezi užitnou hodnotou a hodnotou, protiklad dřímající v přirozené povaze zboží. Potřeba vyjádřit tento protiklad navenek pro styk vede ke vzniku samostatné formy hodnoty zboží a nedá pokoje, dokud tento úkol není definitivně vyřešen rozdvojením zboží na zboží a peníze. Tedy tou měrou, jak se uskutečňuje přeměna produktů práce ve zboží, uskutečňuje se přeměna zboží v peníze.[40]

Bezprostřední výměna výrobků má jednak formu prostého výrazu hodnoty a jednak ji ještě nemá. Tato forma, jak jsme viděli, byla: x zboží A = y zboží B. Forma bezprostřední výměny výrobků je: x užitného předmětu A = y užitného předmětu B.[41] Věci A a B tu nejsou zbožím před směnou, nýbrž stávají se jím teprve směnou. První předpoklad nutný k tomu, aby se užitný předmět stal potencionální směnnou hodnotou, záleží v tom, že tento užitný předmět není užitnou hodnotou pro svého majitele, že je tu v množství převyšujícím jeho bezprostřední potřeby. Věci samy o sobě jsou něco, co je mimo člověka a co je proto zcizitelné. Aby se toto zcizování stalo vzájemným, je třeba, aby lidé jen mlčky vystupovali vůči sobě navzájem jako soukromí vlastníci těchto zcizitelných věcí, tedy i jako navzájem na sobě nezávislé osoby. Avšak takový vztah odcizenosti neexistuje mezi členy samorostlé pospolitosti, ať už je to patriarchální rodina, staroindická občina, stát u Inků atd. Směna zboží začíná tam, kde končí pospolitost, v bodech, kde se stýkají s cizími pospolitostmi nebo s členy cizích pospolitostí. Jakmile se však věci staly zbožím ve styku navenek, stávají se zpětným působením zbožím i uvnitř pospolitosti. Jejich kvantitativní směnný poměr je zprvu zcela náhodný. Jsou směnitelné jen proto, že jejich majitelé je chtějí vzájemně zcizit. Avšak potřeba cizích užitných předmětů se pozvolna ustaluje. Ustavičné opakování směny činí z ní pravidelný společenský proces. Proto se během času alespoň část produktů práce začíná vyrábět záměrně pro směnu. Od této chvíle se upevňuje na jedné straně oddělení užitečnosti věci pro bezprostřední spotřebu od její užitečnosti pro směnu. Její užitná hodnota se odděluje od její směnné hodnoty. Na druhé straně kvantitativní poměr, v němž se věci směňují, se stává závislým na jejich výrobě samé. Zvyk ustaluje tyto kvantitativní poměry jako velikosti hodnoty.

V bezprostřední výměně výrobků je každé zboží bezprostředně směnným prostředkem pro svého majitele a ekvivalentem pro svého nemajitele — avšak jen potud, pokud toto zboží je pro něho užitnou hodnotou. Směňovaný předmět nedostává tedy ještě žádnou formu hodnoty nezávislou na své vlastní užitné hodnotě čili na individuálních potřebách směňujících osob. Ale nutnost takové formy se vyvíjí tou měrou, jak vzrůstá počet a rozmanitost zboží, která vstupují do směnného procesu. Úkol vzniká současně s prostředky svého řešení. Směnný styk, za něhož majitelé zboží směňují své vlastní předměty za různé jiné předměty a porovnávají je navzájem, se nikdy neuskutečňuje, aniž se přitom různá zboží různých majitelů zboží v rámci tohoto styku směňují za jedno stejné třetí zboží a aniž se s ním porovnávají jako hodnoty. Takové třetí zboží, stávajíc se ekvivalentem pro různá jiná zboží, dostává bezprostředně, třebaže v úzkých mezích, všeobecnou čili společenskou formu ekvivalentu. Tato všeobecná forma ekvivalentu se objevuje a mizí s pomíjivým společenským kontaktem, který ji vyvolal v život. Střídavě a přechodně připadá tomu či onomu zboží. Ale s vývojem zbožní směny pevně srůstá výhradně s určitými druhy zboží čili krystalisuje ve formu peněz. S kterým druhem zboží sroste, to je zprvu věcí náhody. Ale celkem tu hrají rozhodující úlohu dvě okolnosti. Peněžní forma srůstá buď s nejdůležitějšími předměty, které se získávají výměnou s cizinou a jsou skutečně samorostlou formou, v níž se projevuje směnná hodnota tuzemských výrobků, anebo srůstá s užitným předmětem, který tvoří hlavní prvek tuzemského zcizitelného majetku, na př. s dobytkem. Kočovné národy jako první rozvíjejí formu peněz, poněvadž všechen jejich majetek je v movité a tedy bezprostředně zcizitelné formě a protože způsob jejich života je ustavičně přivádí do styku s cizími pospolitostmi, a tím je ponouká k výměně výrobků. Lidé často dělali z člověka samotného v podobě otroka původní peněžní materiál, ale nikdy v tento materiál nepřeměňovali půdu. Taková myšlenka mohla vzniknout teprve ve vyvinuté buržoasní společnosti. Pochází z poslední třetiny XVII. století a o její provedení v celonárodním měřítku se pokusili ve Francii o století později za buržoasní revoluce.

Tou měrou, jak směna zboží prolamuje své úzce lokální hranice, jak tedy hodnota zboží vyrůstá v materialisaci lidské práce vůbec, přechází forma peněz na ta zboží, která se svou povahou zvlášť dobře hodí pro společenskou funkci všeobecného ekvivalentu, na drahé kovy.

Že „zlato a stříbro nejsou svou povahou penězi, ale peníze jsou svou povahou zlatem a stříbrem“,[42] dokazuje shodnost přirozených vlastností těchto kovů s jejich společenskými funkcemi.[43] Dosud však známe jedinou funkci peněz: sloužit za jevovou formu hodnoty zboží čili za materiál, v němž velikosti hodnot zboží nacházejí svůj společenský výraz. Adekvátní jevovou formou hodnoty čili materialisací abstraktní, a tedy stejné lidské práce může být jen taková látka, jejíž všechny exempláře mají stejnou kvalitu. Na druhé straně, protože rozdíl velikostí hodnoty má ryze kvantitativní charakter, musí být peněžní zboží schopné ryze kvantitativních rozdílů, tj. musí mít takové vlastnosti, aby se dalo dělit na libovolně malé části a opět z těchto částí skládat. Zlato a stříbro mají tyto vlastnosti od přírody.

Užitná hodnota peněžního zboží se rozdvojuje. Vedle své zvláštní užitné hodnoty, příslušející mu jako zboží — jako se na př. používá zlata k plombování zubů, jako suroviny pro přepychové předměty atd. — nabývá formální užitné hodnoty, která vyvěrá z jeho specificky společenských funkcí.

Protože všechna ostatní zboží jsou jen zvláštními ekvivalenty peněz a peníze jejich všeobecným ekvivalentem, chovají se jako zvláštní zboží k penězům jako k všeobecnému zboží.[44] Viděli jsme již, že forma peněz je jen odraz vztahů všech ostatních zboží, který utkvěl na daném zboží. Tedy ten fakt, že peníze jsou zbožím,[45] se může zdát objevem jen tomu, kdo vychází z jejich hotové formy a rozebírá ji teprve dodatečně. Směnný proces nedodává zboží, které přeměňuje v peníze, jeho hodnotu, nýbrž jeho specifickou formu hodnoty. Záměna těchto dvou určení vede k tomu, že hodnota zlata a stříbra se začne pokládat za imaginární.[46] Protože v určitých funkcích mohou být peníze nahrazeny pouhými známkami peněz, vznikl druhý omyl — že peníze jsou pouhé známky. Na druhé straně bylo v tomto omylu nejasné tušení, že peněžní forma věcí je něco, co je mimo věc, že je to pouze forma, v níž se projevují lidské vztahy skryté za věcmi. V tomto smyslu by bylo každé zboží jen známkou, protože je jako hodnota jen věcným obalem lidské práce, která byla na ně vynaložena.[47]

Jsou-li však za pouhé známky prohlašovány společenské vlastnosti, kterých na základě určitého výrobního způsobu nabývají věci, nebo věcné formy, kterých na základě tohoto výrobního způsobu nabývají společenská určení práce, jsou tím zároveň prohlašovány za libovolný produkt lidského rozumu. To byla oblíbená manýra osvícenců v XVIII. století, které používali k tomu, aby alespoň na čas strhli roušku tajemnosti se záhadných forem, které měly lidské vztahy a jejichž vznik ještě nedovedli vysvětlit. Jak bylo již dříve poznamenáno, neobsahuje v sobě ekvivalentní forma zboží kvantitativní určení velikosti jeho hodnoty. Víme-li jen, že zlato je penězi, tj. že je bezprostředně směnitelné za všechna ostatní zboží, nevíme proto ještě, jakou hodnotu má na př. 10 liber zlata. Jako každé jiné zboží může i zlato vyjádřit velikost své vlastní hodnoty jen relativně, jen v jiných zbožích. Jeho vlastní hodnota se určuje pracovní dobou nutnou k jeho výrobě a vyjadřuje se v onom množství kteréhokoli jiného zboží, v němž je vykrystalisováno stejné množství pracovní doby.[48] Toto stanovení relativní velikosti hodnoty zlata se fakticky děje na místě jeho výroby, při bezprostředním výměnném obchodu. Jakmile vstupuje do oběhu jako peníze, je jeho hodnota již dána. Jestliže již v posledních desetiletích XVII. století bylo rozborem peněz zjištěno, že peníze jsou zboží, byly to přece jen pouhé počátky rozboru. Obtíž netkví v tom pochopit, že peníze jsou zboží, nýbrž v tom vysvětlit, jak a proč se zboží stává penězi.[49]

Viděli jsme, jak již v nejprostším výrazu hodnoty, x zboží A = y zboží B, se vytváří iluse, že věc, v níž se zračí velikost hodnoty jiné věci, má svou ekvivalentní formu nezávisle na tomto vztahu jako nějakou společenskou vlastnost, danou jí od přírody. Sledovali jsme, jak se tato iluse upevňuje. Vrcholí, když forma všeobecného ekvivalentu srůstá s naturální formou jednoho určitého druhu zboží čili když vykrystalisuje ve formu peněz. Přitom vzniká dojem, že se nějaké zboží nestává penězi teprve proto, že v něm vyjadřují své hodnoty všechna ostatní zboží, nýbrž naopak, že všechna ostatní zboží v něm vyjadřují své hodnoty proto, že toto zboží je penězi. Zprostředkující pohyb mizí ve svém vlastním výsledku a nezanechává ani stopy. Bez jakéhokoli přičinění nalézají zboží hotovou podobu své hodnoty ve zbožním tělesu, které existuje mimo ně a vedle nich. Tyto věci — zlato a stříbro — tak, jak vycházejí z nitra země, jsou zároveň bezprostředním ztělesněním veškeré lidské práce. Odtud magický charakter peněz. V tom společenském řádu, jímž se právě zabýváme, jsou vztahy lidí ve společenském výrobním procesu čistě atomistické, a proto jejich výrobní vztahy nabývají věcného charakteru, nezávislého na jejich kontrole a vědomě individuální činnosti. To se projevuje především v tom, že produkty jejich práce nabývají všeobecně formy zboží. Takže hádanka peněžního fetiše je jen hádankou zbožního fetiše; v penězích je jen nápadnější a oslňuje zrak.

__________________________________

Poznámky:

[37] Ve XII. století, tak proslulém svou zbožností, vyskytovaly se mezi zbožím často velmi delikátní věci. Tak na př. jeden francouzský básník oné doby vypočítává mezi zbožím, které došlo na landitský trh, vedle látek, obuvi, koží, polního nářadí, surových koží atd. také „femmes folles de leur Corps“ [prodejné ženštiny].

[38] Proudhon čerpá svůj ideál spravedlnosti, justice éternelle, nejprve z právních vztahů, které odpovídají zbožní výrobě, čímž podává — mimochodem řečeno — důkaz, tak potěšitelný pro všechny šosáky, že forma zbožní výroby je stejně věčná jako spravedlnost. Potom se naopak pokouší skutečnou zbožní výrobu a skutečné právo, které jí odpovídá, přetvořit podle tohoto ideálu. Co bychom si myslili o chemikovi, který místo aby studoval skutečné zákony výměny látek a na jejich základě řešil určité úlohy, by chtěl výměnu látek přetvořit podle „věčných idejí“ „naturalité“ a „affinité“ [„přirozenosti“ a „příbuznosti“]? Řekne-li nám někdo o lichvě, že odporuje „justice éternelle“ [„věčné spravedlnosti“] a „équité éternelle“ [„věčné rovnosti“], „mutualité éternelle“ [„věčné vzájemnosti“] a jiným „vérités éternelles“ [„věčným pravdám“], víme o ní snad více, než věděli církevní otcové, když říkali, že lichva odporuje „grâce éternelle“ [„věčné milosti“], „foi éternelle“ [„věčné víře“], „volonté éternelle de Dieu“ [„věčné vůli boží“]?

[39] Neboť užívání každého statku je dvojí. — Jedno je vlastní věci jako takové, druhé nikoli; tak jako opánků lze užít tím, že si je obujeme, nebo tím, že je směníme. To i ono jsou užitné hodnoty opánků, neboť i ten, kdo vymění opánky za něco, čeho se mu nedostává, na př. za potraviny, používá opánků jako opánků. Nepoužívá jich přirozeným způsobem jejich užití. Neboť opánky tu nejsou pro směnu.“ (Aristoteles: „De Republica“, kn. I, kap. 9.).

[*] Bible Kralická, kap. XVII, 13, kap. XIII, 17. (Pozn. překl. čes. originálu)

[40] Nyní můžeme po zásluze ocenit chytráctví maloměšťáckého socialismu, který chce zvěčnit zbožní výrobu a zároveň odstranit „protiklad mezi penězi a zbožím“, tj. odstranit peníze samy, neboť existují jen jako součást tohoto protikladu. Stejně by bylo možno usilovat o odstranění papeže a přitom uchovávat katolicismus. Bližší o tom viz v mém spise „Zur Kritik der Politischen Oekonomie“, str. 61 a násl. [K. Marx: „Ke kritice politické ekonomie“, Oběživo].

[41] Pokud se ještě nesměňují dva různé užitné předměty, nýbrž — jak tomu často bývá u divochů — nabízí se chaotická masa nejrůznějších věcí jako ekvivalent na týž předmět, dotud je bezprostřední výměna výrobků stále ještě v plenkách.

[42] Karl Marx: „Zur Kritik der Politischen Oekonomie“, str. 135. [K. Marx Ke kritice atd.“, Vzácné kovy] „Drahé kovy… jsou svou povahou penězi.“ (Galiani: „Della Moneta“, v Custodiho sbírce, Parte Moderna, sv. III, str. 137.)

[43] Bližší o tom viz v mém právě citovaném spise, stať: „Drahé kovy“

[44] „Peníze jsou universální zboží.“ (Verri: „Meditazioni sulla Economia Politica“, str. 16.)

[45] „Stříbro a zlato, které můžeme označit společným názvem peněžní kov, jsou… zboží… jejichž hodnota stoupá a klesá… Peněžnímu kovu lze přikládat vyšší hodnotu tehdy, když za nejmenší váhu tohoto kovu lze získat největší množství zemědělských nebo průmyslových výrobků země atd.“. (,‚A Discourse on the General Notions of Money, Trade and Exchange, as they stand in Relations to each other. By a Merchant“. Londýn 1695, str. 7.) „Stříbro a zlato, ražené i neražené, třebaže se jich užívá jako míry pro všechny ostatní věci, jsou zbožím právě tak jako víno, tabák, olej, šaty nebo látky.“ (,‚A Discourse concerning Trade, and that in particular of the East-Indies etc.“. Londýn 1689, str. 2.) „Kapitál a bohatství království se tedy neomezují jen na peníze, rovněž nelze nepočítat zlato a stříbro za zboží.“ („The East-India Trade a most Profitable Trade“. Londýn 1677, str. 4.)

[46] „Zlato a stříbro mají svou hodnotu jako kovy, dříve než se stávají mincemi.“ (Galiani: „Della Moneta“.) Locke praví: „Všeobecný souhlas lidí přikládal stříbru imaginární hodnotu pro jeho vlastnosti, jež je činí vhodným k úloze peněz.“ Naproti tomu Law: „Jak by mohly různé národy přikládat téže věci imaginární hodnotu?.. anebo jak by se byla mohla tato imaginární hodnota udržovat?“ Ale jak špatně sám chápal podstatu věci, dokazují tato jeho slova: „Stříbro se směňovalo podle užitné hodnoty, kterou mělo, tedy podle své skutečné hodnoty; svým určením sloužit jako peníze dostávalo ještě dodatečnou hodnotu (une valeur additionelle).“ (Jean Law: „Considérations sur le numéraire et le commerce“, ve vyd. E. Daira: „Économistes Financiers du XVIII siècle“, str. 469, 470.)

[47] „Peníze jsou jejich (zboží) známkou.“ (V. de Forbonnais: „Eléments du Commerce“, nové vyd., Leyden 1766, sv. II, str. 143.) „Jako známka jsou zbožím přitahovány.“ (Tamtéž, str. 155.) „Peníze jsou známkou věci a zastupují ji.“ (Montesquieu: „Esprit des Lois“. Oeuvres. Londýn 1767, sv. II, str. 3.) „Peníze nejsou pouhou známkou, neboť jsou samy bohatstvím; nezastupují hodnoty, jsou samy hodnotou.“ (Le Trosne: „De l'Intérêt Social“, str. 910.) „Zkoumáme-li pojem hodnoty, díváme se na věc samu jen jako na známku, nevystupuje tu jako věc sama, nýbrž jako to, zač stojí.“ (Hegel: „Philosophie des Rechts“, str. 100.) Dávno před ekonomy šířili právníci představu o zlatě jako pouhé známce a o pouze imaginární hodnotě drahých kovů, sloužíce patolízalsky královské moci, jejíž právo na falšování minci opírali po celý středověk o tradice římského císařství a o pojmy peněz, vyjádřené v pandektech. „Nikdo nemůže a nesmí pochybovat,“ praví jejich učenlivý žák, Filip z Valois, v jednom dekretu z roku 1346, „že jedině Nám a Našemu královskému Veličenstvu přísluší právo… razit mince, zásobovat penězi a činit jakákoli opatření souvisící s mincemi, právo dávat mince do oběhu a určovat jejich cenu, jak Nám se zalíbí a za dobré uzdá.“ Podle římského právního dogmatu dekretoval císař hodnotu peněz. Bylo výslovně zakázáno nakládat s penězi jako se zbožím. „Peníze nesmí nikdo kupovat, neboť jsouce určeny k obecnému užívání, nesmějí být zbožím.“ Dobrý výklad o tom u G. F. Pagniniho: Saggio sopra il giusto pregio delle cose“, 1751, u Custodiho, Parte Moderna, sv. II. Zejména v druhé části svého spisu polemisuje Pagnini s pány právníky.

[48] „Může-li někdo vytěžit z peruánských dolů unci stříbra a dodat ji do Londýna za tutéž dobu, která je nutná k výrobě bušlu obilí, pak bude první produkt přirozenou cenou druhého produktu; a kdyby po objevení nových, bohatších dolů bylo možno vytěžit dvě unce stříbra stejně snadno, jako nyní jednu, bude caeteris paribus [za jinak stejných podmínek] bušl obilí stát 10 šilinků, jestliže dříve stál 5 šilinků.“ (William Petty: „A Treatise on Taxes and Contributions“, Londýn 1667, str. 31.)

[49] „Pan profesor Roscher nás poučuje: „Nesprávné definice peněz lze rozdělit ve dvě hlavní skupiny: na definice, které považují peníze za něco víc než zboží, a na definice, které je považují za méně.“ Pak následuje pestrý katalog spisů o penězích, z něhož se nedá vylovit ani náznak pochopení skutečných dějin theorie peněz. A nakonec morálka: „Ostatně nelze popírat, že většina novějších ekonomů věnuje nedostatečnou pozornost zvláštnostem, jimiž se liší peníze od ostatních zboží“ (tedy peníze jsou přece jen něco více nebo méně než zboží?)… „Pokud je tomu tak, není polomerkantilistická reakce Ganilhova a j. docela neodůvodněna.“ (Wilhelm Roscher: „Die Grundlagen der Nationalökonomie.“ 3. vyd. 1858, str. 207—210.) „Více — méně — nedostatečně — potud — ne docela!“ Tomu se říká definice pojmů! A takové eklektické profesorské tlachy nazývá pan Roscher skromně „anatomicko-fysiologickou metodou“ (str. 42) politické ekonomie! Věda mu ostatně vděčí za jeden objev, totiž, že peníze jsou „příjemné zboží“ [str. 206].