Karel Marx
Kapitál, I. díl
Šestý oddíl


Kapitola devatenáctá

ÚKOLOVÁ MZDA

Úkolová mzda není nic jiného než přeměněná forma časové mzdy, tak jako je časová mzda přeměněná forma hodnoty čili ceny pracovní síly.

U úkolové mzdy to vypadá na první pohled tak, jako by užitnou hodnotou, kterou dělník prodává, nebyla funkce jeho pracovní síty, živá práce, nýbrž práce, již zpředmětněná ve výrobku, a jako by cena této práce nebyla určena zlomkem denní hodnota pracovní síly / pracovní den o daném počtu hodin, jako je tomu u časové mzdy, nýbrž výkonností výrobce.[45]

Přesvědčení o správnosti tohoto názoru by muselo být silně otřeseno především tou skutečností, že obě formy mzdy existují současně a vedle sebe v týchž průmyslových odvětvích. Na př. „londýnští sazeči dostávají zpravidla úkolovou mzdu, časová mzda je u nich výjimkou. Obráceně je tomu u sazečů na venkově, kde je časová mzda pravidlem a úkolová mzda výjimkou. Lodní tesaři v londýnském přístavu dostávají úkolovou mzdu, ve všech ostatních anglických přístavech časovou mzdu.“[46] V týchž londýnských sedlářských dílnách se často platí za tutéž práci Francouzům úkolová mzda a Angličanům časová mzda. V továrnách ve vlastním slova smyslu, kde všeobecně převládá úkolová mzda, vymykají se jednotlivé pracovní funkce tomuto měření z technických důvodů a jsou proto placeny časovou mzdou.[47] Samo o sobě je však jasné, že různost forem výplaty mzdy nemění nic na podstatě mzdy, i když snad jedna z těchto forem je příznivější pro vývoj kapitalistické výroby než druhá.

Dejme tornu, že obyčejný pracovní den činí 12 hodin, z toho 6 placených a 6 neplacených. Hodnota vyrobená za tento den nechť je 6 šilinků, tedy hodnota vyrobená za jednu pracovní hodinu 6 pencí. Dejme tomu, že zkušenost ukáže, že dělník, který pracuje průměrným stupněm intensity a dovednosti, potřebuje tedy k výrobě výrobku jen společensky nutnou pracovní dobu, dodává za 12 hodin 24 kusů výrobku, ať už jsou to jednotlivé exempláře nebo měřitelné části nedílného výrobku. Hodnota těchto 24 kusů, po odečtení konstantní části kapitálu, která je v nich obsažena, je 6 šilinků, hodnota jednotlivého kusu 3 pence. Dělník dostává od kusu 1½ pence, takže vydělává 3 šilinky za 12 hodin. Jako je u časové mzdy lhostejné, zda předpokládáme, že dělník pracuje 6 hodin pro sebe a 6 pro kapitalistu nebo že pracuje z každé hodiny jednu polovinu pro sebe a druhou polovinu pro kapitalistu, stejným právem můžeme říci i zde, že každý jednotlivý kus je z poloviny placena z poloviny neplacen nebo že cena 12 kusů jen nahrazuje hodnotu pracovní síly, kdežto v ceně ostatních 12 kusů je ztělesněna nadhodnota.

Forma úkolové mzdy je stejně irracionální jako forma časové mzdy. Tak na př. dva kusy zboží představují výrobek jedné pracovní hodiny, a tedy po odečtení hodnoty spotřebovaných výrobních prostředků stojí 6 pencí, zatím co dělník za ně dostává jen 3 pence. Úkolová mzda nevyjadřuje ve skutečnosti bezprostředně žádný hodnotový poměr. Zde se neměří hodnota kusu zboží pracovní dobou v něm ztělesněnou, nýbrž naopak, práce, kterou dělník vynaložil, se měří počtem kusů, které vyrobil. Při časové mzdě se práce měří bezprostředně délkou svého trvání, při úkolové množstvím výrobků, v němž se zhustila práce určitého trvání.[48] Cena pracovní doby samé je konečně určena rovnicí: hodnota denní práce = denní hodnotě pracovní síly. Úkolová mzda je tedy jen modifikovaná forma časové mzdy.

Prozkoumejme nyní trochu podrobněji charakteristické zvláštnosti úkolové mzdy.

Kvalita práce se tu kontroluje jejím výrobkem samým, protože úkolová mzda se vyplácí plně jen tehdy, má-li výrobek průměrnou jakost. Proto se úkolová mzda stává nejhojnějším zdrojem srážek ze mzdy a kapitalistického šizení.

Skýtá kapitalistovi zcela určitou míru intensity práce. Jen pracovní doba, která se ztělesňuje v předem určeném a zkušenosti stanoveném množství zboží, platí jako společensky nutná pracovní doba a je placena jako taková. Ve větších londýnských krejčovských dílnách se proto určitý kus vyráběných výrobků, na př. vesta atd., nazývá hodinou, půlhodinou atd., při čemž za hodinu se počítá 6 pencí. Z praxe je známo, kolik dělá průměrný výrobek jedné hodiny. Při změně módy, při opravách atd. dochází ke sporům mezi zaměstnavatelem a dělníkem, zda se určitý kus rovná jedné pracovní hodině atd., až i zde rozhodne zkušenost. Stejné je tomu i v londýnských nábytkářských dílnách atd. Nemá-li dělník průměrnou výkonnost, nemůže-li tedy dodávat určité minimum denní práce, je propuštěn.[49]

Protože kvalita a intensita práce jsou tu kontrolovány formou mzdy samou, stává se práce dozoru do značné míry zbytečnou. Úkolová mzda tvoří proto základnu jak moderní domácké práce, kterou jsme popsali dříve, tak i hierarchicky rozčleněného systému vykořisťování a útlaku. Tento systém má dvě základní formy. Úkolová mzda usnadňuje jednak příživníkům vetřít se mezi kapitalistu a námezdního dělníka, podpronájem práce (subletting of labour). Zisk prostředníků plyne výhradně z rozdílu mezi cenou práce, kterou platí kapitalista, a onou částí této ceny, kterou tito prostředníci dělníkovi skutečně ponechávají.[50] Tento systém se v Anglii nazývá charakteristicky „sweating system“ (vypocovací systém). S druhé strany dovoluje úkolová mzda kapitalistovi uzavírat s hlavním dělníkem — v manufaktuře s předákem skupiny, v dolech s kopáčem uhlí atd., v továrně s vlastním strojním dělníkem — smlouvu na určitý počet kusů za cenu, za kterou hlavní dělník bere na sebe získání a placení svých pomocníků. Vykořisťování práce kapitálem se tu uskutečňuje pomocí vykořisťování dělníka dělníkem.[51]

Jakmile existuje úkolová mzda, je samozřejmě v osobním zájmu dělníka, aby co nejintensivněji napínal svou pracovní sílu, což kapitalistovi usnadňuje zvyšování normálního stupně intensity.[51a] Právě tak je v osobním zájmu dělníka, aby si prodlužoval pracovní den, protože tím stoupá jeho denní nebo týdenní mzda.[52] To vyvolává reakci, kterou jsme vylíčili při zkoumání časové mzdy, nehledě na to, že prodlužováni pracovního dne, i při stálé úkolové mzdě, znamená samo o sobě pokles ceny práce.

Při časové mzdě panuje, až na některé výjimky, stejná mzda za tytéž funkce; při úkolové mzdě se naproti tomu cena pracovní doby sice měří určitým množstvím výrobků, ale denní nebo týdenní mzda se mění s individuálními rozdíly mezi dělníky, z nichž jeden dodává v dané době jen minimum výrobku, druhý dodává průměr a třetí více než průměr. Takže velikost skutečného příjmu dělníka tu silně kolísá podle různé obratnosti, síly, energie, vytrvalosti atd. individuálních dělníků.[53] To ovšem nic nemění na všeobecném poměru mezi kapitálem a námezdní prací. Za prvé, individuální rozdíly se vyrovnávají, vezme-li se dílna jako celek, takže dílna jako celek dodává za určitou pracovní dobu průměrné množství výrobku a úhrnná mzda vyplacená dělníkům dílny je průměrnou mzdou daného výrobního odvětví. Za druhé poměr mezi mzdou a nadhodnotou zůstává nezměněn, protože individuální mzdě jednotlivého dělníka odpovídá individuálně jím vyrobené množství nadhodnoty. Ale úkolová mzda tím, že rozšiřuje sféru individuální činnosti, přispívá jednak k tomu, že se u dělníků rozvíjí individualita, duch svobody, samostatnost a schopnost sebekontroly, na druhé straně však vyvolává mezi nimi vzájemnou konkurenci. Má proto tendenci se zvyšováním individuální mzdy nad průměrnou hladinu zároveň tuto hladinu samu snižovat. Kde se však určitá úkolová mzda upevnila dlouhou tradicí, a její snížení proto znamená zvláštní obtíže, v těchto výjimečných případech se zaměstnavatelé uchylují někdy k násilné přeměně úkolové mzdy v časovou mzdu. Proti tomu vypukla na př. roku 1860 velká stávka stužkařů v Coventry.[54] Úkolová mzda je konečně hlavní oporou hodinové soustavy,[55] kterou jsme vylíčili dříve.

Z dosavadního výkladu je vidět, že úkolová mzda je forma mzdy, nejlépe vyhovující kapitalistickému výrobnímu způsobu. Třebaže není ničím novým — figuruje oficiálně vedle časové mzdy mimo jiné ve francouzských a anglických dělnických statutech čtrnáctého století — získává širší pole teprve ve vlastním manufakturním období. V době, kdy velký průmysl prožívá období bouřlivého rozvoje a kvasu, zejména od roku 1797 do roku 1815, je úkolová mzda pákou k prodlužování pracovní doby a k snižování mzdy. Velmi důležitý materiál o pohybu mzdy v onom období nacházíme v Modrých knihách: „Report and Evidence from the Select Committee on Petitions respecting the Corn Laws“ (parlamentní zasedání 1813—1814) a „Reports from the Lords' Committee, on the state of the Growth, Commerce, and Consumption of Grain, and all Laws relating thereto“ (zasedání 1814—1815). Nacházíme tam dokumentární důkazy ustavičného snižování ceny práce od počátku protijakobínské války. Na př. v tkalcovství klesla úkolová mzda tak, že přes značně prodloužený pracovní den byla mzda nižší než dříve. „Reálný příjem tkalce je nyní mnohem menší než dříve: jeho výhody proti nádeníkovi, které kdysi bývaly velmi značné, nyní skoro úplně zmizely. Opravdu, rozdíl mezi mzdami za vyučenou a nevyučenou práci je nyní mnohem menší než v kterémkoli dřívějším období,“[56] Jak málo prospěchu přineslo zemědělskému proletariátu to, že následkem úkolové mzdy vzrostla intensita a prodloužilo se trvání práce, o tom svědčí toto místo ze stranicky zaujatého spisu, hájícího zájmy landlordů a pachtýřů: „Převážnou část zemědělských operací konají lidé, kteří jsou placeni denně nebo od kusu. Jejich týdenní mzda činí asi 12 šilinků, a ačkoli lze s jistotou předpokládat, že při úkolové mzdě, která pobízí k většímu vypětí sil, vydělá dělník o jeden nebo snad o dva šilinky více než při týdenní mzdě, přesto uvidíme, podíváme-li se na jeho celkový příjem, že jeho nezaměstnanost v určitých ročních obdobích tento přírůstek vyvažuje… Shledáme dále vůbec, že mzdy těchto lidí jsou v určitém poměru k ceně nutných životních prostředků, takže muž s dvěma dětmi je s to vydělat právě tolik, kolik nutně potřebuje, aby mohl uživit svou rodinu, aniž se musí ucházet o farní podporu.“[57] Malthus poznamenal tehdy v souvislosti s fakty, uveřejněnými parlamentem: „Doznávám, že pozoruji s nelibostí, jak se velmi rozmáhá praxe úkolové mzdy. Těžká práce po 12 nebo 14 hodin denně, trvá-li delší dobu, je skutečně příliš mnoho na lidského tvora.“[58]

V dílnách podléhajících působnosti továrního zákona, se úkolová mzda stává všeobecným pravidlem, protože tam lze pracovní den rozšiřovat jen intensivně.[59]

Se změnou produktivity práce se mění pracovní doba, kterou představuje totéž množství výrobku. Mění se tedy i úkolová mzda, protože tato mzda je vyjádření ceny určité pracovní doby. V našem hořejším příkladě bylo za 12 hodin vyrobeno 24 kusů, při čemž hodnota nově vyrobená za oněch 12 hodin byla 6 šilinků, denní hodnota pracovní síly 3 šilinky, cena pracovní hodiny 3 pence a mzda za kus 1½ pence. Každý kus zboží do sebe vstřebal ½ pracovní hodiny. Dodá-li pak týž pracovní den, třeba následkem zdvojnásobené produktivity práce, 48 kusů výrobku místo 24 a zůstanou-li všechny ostatní okolnosti nezměněny, klesá úkolová mzda z 1½ pence na ¾ pence, protože každý kus představuje nyní již jen ¼ pracovní hodiny místo ½. 1½ pence x 24 = 3 šilinky a rovněž ¾ pence x 48 = 3 šilinky. Jinak řečeno, úkolová mzda se snižuje v témž poměru, v jakém vzrůstá počet kusů zboží, vyrobeného za tutéž dobu,[60] tedy v témže poměru, v jakém se zmenšuje pracovní doba, vynakládaná na týž kus. Ačkoli tato změna úkolové mzdy je tu čistě nominální, je stálým zdrojem boje mezi kapitalistou a dělníkem buď proto, že kapitalista používá této záminky ke skutečnému snižování ceny práce, nebo proto, že zvýšení produktivní síly práce je provázeno zvýšením její intensity, nebo proto, že dělník bere vážně vnější formu úkolové mzdy, domnívaje se, že je mu placen výrobek jeho práce, a ne jeho pracovní síla, a vzpírá se proto jakémukoli snížení mzdy, není-ti provázeno příslušným snížením prodejní ceny zboží. „Dělníci bedlivě pozorují cenu surovin a cenu vyrobených statků a jsou tak s to přesně určit zisky svých pánů.“[61] Takové nároky odmítá kapitál právem jako hrubé nepochopení povahy námezdní práce.[62] Rozhořčuje se nad touto troufalostí zdaňovat pokrok průmyslu a kategoricky prohlašuje, že do produktivity práce dělníkům vůbec nic není.[63]

__________________________________

Poznámky:

[45] „Systém úkolové práce znamená určitou epochu v dějinách dělníka; tvoří přechod od postavení pouhého nádeníka, který je závislý na libovůli kapitalisty, k družstevnímu pracovníku, který v nedaleké budoucnosti slibuje spojovat ve své osobě dělníka a kapitalistu. Úkoloví dělnici jsou fakticky svými vlastními pány, i když pracují s kapitálem svého podnikatele.“ (John Watts: „Trade Societies and Strikes, Machinery and Co-operative Societies“. Manchester 1865, str. 52, 53.) Cituji tento spisek, protože je to pravá stoka všech dávno shnilých, otřepaných apologetických frází. Týž pan Watts vystupoval kdysi jako owenovec a vydal roku 1842 jiný spisek: ‚‚Facts and Fictions of Political Economists“, kde mimo jiné prohlašuje property [vlastnictví] za robbery [loupež]. Ale to už je dávno.

[46] T. J. Dunning: „Trades' Unions and Strikes“. Londýn 1860, str. 22.

[47] Příklad, jak existence obou těchto forem mzdy vedle sebe podněcuje šejdířství továrníků: „Továrna zaměstnává 400 osob, z nichž polovina pracuje v úkolu, a má tedy bezprostřední zájem na práci přes čas. Ostatních 200 osob dostává denní mzdu, pracují stejně dlouho jako druzí, ale za práci přes čas nic nedostávají… Práce těchto 200 lidí za ½ hodiny denně se rovná práci jedné osoby za 50 hodin čili ⅚ týdenní práce jedné osoby a znamená zřejmý zisk pro podnikatele“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1860, str. 9.) „Práce přes čas, stanovený zákonem, stále ještě ve značné míře převládá, a při tom ve většině případů sám zákon zaručuje nemožnost odhalit tento zlořád a potrestat vinníky. Ve svých dřívějších zprávách jsem nejednou ukázal… jaké bezpráví se páchá na všech dělnicích, kteří nedostávají úkolovou mzdu, nýbrž týdenní mzdu.‘ (Leonhard Horner v „Reports of Insp. of Fact. for 30th April 1859“, str. 8, 9.)

[48] „Mzdu lze měřit dvojím způsobem: buď trváním práce nebo jejím výrobkem.“ („Abrégé élémentaire des principes de l'Economie politice“. Paříž 1796, str. 32.) Autorem tohoto anonymního spisu je G. Garnier.

[49] „Dostane (přadlák) tolik a tolik liber… bavlny a po určité době musí za ni odvést tolik a tolik liber nití nebo příze určité jemnosti a dostane určitý plat za každou dodanou libru výrobku. Je-li jeho práce vadné jakosti, dostane pokutu; je-li ji méně, než činí minimum stanovené pro danou dobu, je propuštěn a za něho je přijat zdatnější dělník.“ (Ure: ‚‚Philosophy of Manufactures, str. 316, 317.)

[50] „Prochází-li práce rukama mnoha osob, které všechny chtějí mít podíl na zisku, zatím co jen poslední skutečně přidává svou práci, pak plat, který dělnice skutečně dostává je žalostně nízký.“ („Children's Employment Commission. 2nd Report“, str. LXX, čís. 424.)

[51] Dokonce i apologet Watts poznamenává: „Bylo by podstatným zlepšením systému úkolové mzdy, kdyby všichni dělníci, zaměstnaní určitou prací, byli přímými účastníky smlouvy, každý podle svých schopností místo aby jeden dělník měl zájem na přetěžování svých kamarádů a měl z toho osobní prospěch.“ O hanebnostech tohoto systému viz „Children's Employment Commission. 3rd Report“, str. 66, čís. 22; str. 11, čis. 124; str. XI, čís. 13, 53, 59 atd.

[51a] „Tomuto přirozenému výsledku se často napomáhá uměle. Na př. v londýnském strojírenství je obvyklý tento trik: „Kapitalista vybere za předáka určitého počtu dělníků člověka, který vyniká fysickou silou a obratnosti. Platí mu čtvrtletně nebo v jiných lhůtách zvláštní příplatek s podmínkou, že vynaloží všechno ‚aby podnítil k co nejhorlivějšímu soupeření své spoludělníky, kteří dostávají obyčejnou mzdu… to bez jakéhokoli dalšího komentáře objasňuje stížnost kapitalistů na trade-uniony, že prý „ochromují energii, větší zručnost a pracovní sílu („stinting the action, superior skill, and working power“). (Dunning: ‚‚Trades' Unions and Strikes, str. 22, 23.) Protože autor je sám dělník a sekretář trade-unionu, mohlo by se to zdát přehnané. Ale podívejme se na př. na „highly respectable“ [„vysoce úctyhodnou“) agronomickou encyklopedii J. Ch. Mortona, stať „Labourer“ (Dělník], kde se táž metoda doporučuje farmářům jako osvědčená.

[52] „Pro všechny, kdož dostávají úkolovou mzdu… je výhodné prodlužovat práci za hranice stanovené zákonem. Tuto ochotu pracovat přes čas lze pozorovat zejména často u žen, které jsou zaměstnány jako tkadleny a navíječky.“ („Reports of Insp. of Fact. for 30th April 1858‘‘, str. 9.) „Tento systém úkolové mzdy, tak výhodný pro kapitalistu… směřuje přímo k tomu, aby pobízel mladého hrnčíře práci dlouho přes čas po čtyři nebo pět let, kdy je placen od kusu ale za nízkou cenu. Je to jedna z hlavních příčin, které vedou k fysické degeneraci hrnčířů.“ („Children's Employment Commission. 1st Report“, str. XIII.)

[53] „Platí-li se práce v některém oboru v úkolu, tolik a tolik od kusu… mohou se mzdy různých dělníků velmi značně lišit svou výší… Ale při práci za denní mzdu existuje obvykle jednotná výše… kterou podnikatel i dělník považují za průměrnou mzdu pro průměrné dělníky v tomto oboru.“ (Dunning: „Trades' Unions and Strikes“, str. 17.)

[54] „Práce řemeslnických tovaryšů se řídí podle dní nebo podle kusů (à la journée ou à la pièce). „Mistři vědí přibližně, kolik práce mohou denně vykonat dělníci v určitém řemesle, a platí je proto často úměrně práci, kterou vykonají; tito tovaryši pracuji co nejvíce, a to ve svém vlastním zájmu, bez jakéhokoli dalšího dozoru.“ (Cantillon: „Essai sur la Nature du Commerce en Général“, vyd. Amsterodam 1756, str. 185 a 202. První vydání vyšlo roku 1755.) Cantillon, z něhož hojně čerpali Quesnay, sir James Steuart a A. Smith, líčí tu tedy již úkolovou mzdu jako pouze modifikovanou formu časové mzdy. Francouzské vydání Cantillona má na titulní stránce poznámku, že je to překlad z angličiny, ale anglické vydání „The Analysis of Trade, Commerce etc. by Philip Cantillon, late of the City of London, Merchant“ nejenže vyšlo později než francouzské (1759), ale i svým obsahem je nepochybně pozdějším zpracováním. Tak na př. ve francouzském vydání není ještě zmínka o Humovi, kdežto obráceně v anglickém vydání skoro již nefiguruje Petty. Anglické vydáni je theoreticky méně významné, ale obsahuje různé speciálni údaje o anglickém obchodu, o obchodu s drahými kovy atd., což není ve francouzském textu. Větu v titulu anglického vvdání, že spis je „taken chiefly from the Manuscript of a very ingenious Gentleman deceased, and adapted etc. [převzat hlavně z rukopisu velmi duchaplného zemřelého gentlemana a upraven atd.], je tedy třeba pokládat za pouhou, tehdy velmi obvyklou fikcí.

[55] „Jak často jsme viděli, že v jistých dílnách je shromážděno mnohem víc dělníků, než je skutečně zapotřebí k práci? Dělníci se často přijímají pro případ nepředvídané práce, někdy dokonce jen domnělé; protože se jim platí od kusu zaměstnavatel nic neriskuje, protože všechny ztráty času jdou na vrub nepracujících dělníků.“ (H. Grégoir: „Les Typographes devant le Tribunal Correctionnel de Bruxelles. Brusel 1865, str. 9.)

[56] „Remarks on the Commercial Policy of Great Britain“, Londýn 1815, str. 48.

[57] „A Defence of the Landowners and Farmers of Great Britain“. Londýn 1814, str. 4, 5.

[58] Malthus: „Inquiry into the Nature etc. of Rent“. Londýn 1815.

[59] „Dělníci s úkolovou mzdou tvoří pravděpodobné ⅘, všech továrních dělníků.“ („Reports of Insp. of Fact. for 30th Apríl 1858“, str. 9.)

[60] „Produktivní síla jeho spřádacího stroje je přesně změřena a velikost platu za práci, která se provádí s pomoci tohoto stroje, se zmenšuje s růstem jeho produktivní síly, ačkoli ne ve stejném poměru.“ (Ure: „Philosophy of Manufactures, str. 317.) Tento apologetický obrat Ure v dalším výkladu zase sám vyvrací. Připouští, že na př. při prodloužení selfaktoru pochází dodatečná práce z tohoto prodloužení. Práce se tedy nezmenšuje tou měrou, jak roste její produktivita. Dále: „Tímto zvětšením stroje stoupá jeho produktivní sila o ⅕. Dojde-li k tomu, nebude přadlák dostávat za dané množství práce tutéž mzdu jako dříve; protože však jeho mzda se nesníží o celou ⅕, toto zdokonalení zvětši jeho peněžní příjem za každý daný počet pracovních hodin — ale, ale — „toto zjištění je třeba do jisté míry omezit… přadlák musí ze svých 6 pencí navíc platit o něco víc na vydržování mladistvých pomocníků… kteří vytlačuji část dospělých dělníků“ (tamtéž, str. 320, 321), což ovšem nikterak nesvědčí o tendenci k stoupání mzdy.

[61] H. Fawcett: „The Economic Position of the British Labourer“, Cambridge a Londýn 1865, str. 178.

[62] V londýnském listu „Standard“ ze dne 26. října 1861 najdeme zprávu, že firma John Bright a spol. „vede před rochdalským soudem proces pro zastrašování proti zástupcům trade-unionu tkalců koberců.“. Firma Bright zavedla nové stroje, které měly vyrábět 200 yardů koberců za tutéž dobu při témž vynaložení práce (!), kterých bylo dříve zapotřebí k výrobě 160 yardů. Dělníci neměli nárok na podíl ze zisku, kterého bylo dosaženo vynaložením kapitálu jejich zaměstnavatelů na technická zdokonalení. Páni Brightové proto navrhli snížení mzdy z 1½ pence na 1 penny za yard, při čemž výdělek dělníka za dané množství práce zůstává úplně týž jako dříve. Ale to bylo nominální snížení mzdy, na něž dělnici, jak tvrdí, nebyli předem upozorněni.“

[63] „Trade-uniony ve svém úsilí udržet určitou úroveň mzdy se snaží dosáhnout podílu na zisku plynoucím ze zdokonalení strojů!“ (Quelle horreur! [Hrůza!])... „Žádají vyšší mzdu, protože je práce zkrácena… jinými slovy snaží se zdanit průmyslová zlepšení.“ („On Combination of Trans“. Nové vyd. Londýn 1834, str. 42.)