Karel Marx
Kapitál, I. díl
Šestý oddíl


Kapitola dvacátá

NÁRODNÍ ROZDÍLNOST MEZD

V patnácté kapitole jsme se zabývali rozmanitými kombinacemi, které může vyvolat změna v absolutní nebo relativní (tj. ve srovnání s nadhodnotou) velikosti hodnoty pracovní síly, při čemž se ukázalo, že množství životních prostředků, v nichž se realisuje cena pracovní síly, může prodělávat změny nezávislé[64] na výkyvech této ceny nebo od nich odlišné. Jak již bylo poznamenáno, pouhým přechodem hodnoty po příp. ceny pracovní síly v exoterickou [vnější povrchní] formu mzdy mění se všechny ony zákony v zákony pohybu mzdy. To, co se v rámci tohoto pohybu jeví jako střídající se, po sobě jdoucí kombinace, může se jevit pro různé země jako současně existující rozdílnost mezd v jednotlivých zemích. Při srovnáváni mezd různých zemí je tedy nutno přihlédnout ke všem momentům, které určují změny ve velikosti hodnoty pracovní síly: k ceně a rozsahu přirozených a historicky vyvinutých životních potřeb, k nákladům na dělníkovu výchovu, k úloze práce žen a dětí, k produktivitě práce, k její extensivní a intensivní velikosti. I nejpovrchnější srovnání vyžaduje především, aby průměrná mzda v těchže oborech v různých zemích byla převedena na stejně dlouhý pracovní den. Po takovém vyrovnání denních mezd musí být časová mzda převedena na úkolovou mzdu, protože jen úkolová mzda skýtá měřítko jak pro produktivitu, tak pro intensitu práce.

V každé zemi existuje jistá průměrná intensita práce; práce, nedosahující tohoto průměrného stupně intensity, vynakládá na výrobu daného zboží více času, než je společensky nutné v této zemi, a proto se nepočítá za práci normální kvality. Jen stupeň intensity, který převyšuje národní průměr, mění v dané zemi měření hodnoty pouhým trváním pracovní doby. Jinak je tomu na světovém trhu, jehož integrálními částmi jsou jednotlivé země. Průměrná intensita práce je v každé zemi jiná, tu větší, tam menší. Tyto národní průměry tvoří tedy stupnici, jejíž jednotkou míry je průměrná jednotka světové práce. Ve srovnání s méně intensivní prací vyrábí tedy intensivnější národní práce za stejnou dobu větší hodnotu, která se zračí ve větším množství peněz.

Avšak zákon hodnoty ve svém mezinárodním použití prodělává ještě značnější změny proto, že na světovém trhu se produktivnější národní práce počítá také jako intensivnější, pokud konkurence nedonutí produktivnější národ snížit prodejní cenu svého zboží na jeho hodnotu.

Průměrná intensita a produktivita národní práce v dané zemi převyšuje mezinárodní úroveň tou měrou, jak se rozvíjí kapitalistická výroba této země.[64a] Různá množství zboží téhož druhu, vyráběná v různých zemích za stejnou pracovní dobu, mají tedy nestejné mezinárodní hodnoty, které se zračí v různých cenách, tj. v peněžních částkách různých vzhledem k mezinárodním hodnotám. Relativní hodnota peněz bude tedy menší u národa s vyvinutějším kapitalistickým výrobním způsobem než u národa méně vyvinutým. Z toho tedy vyplývá, že nominální mzda, tj. ekvivalent pracovní síly vyjádřený v penězích, bude vyšší u prvního národa než u druhého; to však naprosto neznamená, že tam bude větší i skutečná mzda, tj. množství životních prostředků, které má dělník k disposici.

Ale i nehledě k této relativní rozdílnosti hodnoty peněz v různých zemích, ukazuje se často, že denní, týdenní atd. mzda je u prvního národa vyšší než u druhého, kdežto relativní cena práce, tj. cena práce v poměru jak k nadhodnotě, tak i k hodnotě výrobku, je u druhého národa vyšší než u prvního.[65]

J. W. Cowell, člen tovární komise z roku 1833, dospěl po pečlivém prozkoumání přádelnictví k závěru, že „v podstatě jsou v Anglii s hlediska továrníků mzdy nižší než na pevnině, třebaže s hlediska dělníků jsou možná i vyšší“ (Ure, str. 314). Anglický tovární inspektor Alexander Redgrave dokazuje v tovární zprávě z 31. října 1866 srovnávací statistikou Anglie se státy na kontinentě, že přes nižší mzdu a mnohem delší pracovní den je práce na kontinentě ve srovnání s výrobkem dražší než práce v Anglii. Ředitel (manager) jedné anglické bavlnářské továrny v Oldenburku prohlašuje, že tam pracovní doba trvá, včetně soboty, 14½ hodiny, od 5½ hodiny ranní do 8 hodin večer a že tamější dělníci pod dohledem anglických dozorců zhotoví o něco méně výrobků než angličtí dělníci za 10 hodin a pod dohledem německých dozorců ještě mnohem méně. Mzda prý je tam mnohem nižší než v Anglii, v mnoha případech o 50%, ale počet rukou prý je v poměru ke strojům mnohem větší; v některých odděleních oproti anglickému v poměru 5:3. Pan Redgrave uvádí velmi podrobné údaje o ruských bavlnářských továrnách. Tyto údaje mu dodal jeden anglický manager [ředitel], který tam byl ještě nedávno zaměstnán. Na této ruské půdě, na níž se tak daří všem zlořádům, bujejí staré hrůzy z dětských let anglického továrního systému. Řediteli jsou ovšem Angličané, protože domorodý ruský kapitalista se vůbec nehodí za továrníka. Přes všechnu nadměrnou práci, přes neustálou denní i noční práci i hanebně nízký plat dělníků ruská výroba sotva živoří, a to jen díky překážkám vytvořeným proti zahraniční konkurenci. – Uvedu konečně ještě srovnávací přehled pana Redgrava o průměrném počtu vřeten na továrnu a na přadláka v různých evropských zemích. Pan Redgrave sám poznamenává, že tyto číslice sebral před několika lety a že od té doby velikost továren a počet vřeten připadající na dělníka v Anglii vzrostly. Předpokládá však poměrně stejně velký pokrok v zemích na kontinentě, které vypočítává, takže prý číselné údaje podržely svou relativní platnost.

Průměrný počet vřeten na továrnu:
v Anglii,          průměrný počet vřeten na jednu továrnu  12,600 
ve Švýcarsku,       "            "        "      "      "         " 8,000 
v Rakousku,         "            "        "      "      "         " 7,000 
v Sasku,               "            "        "      "      "         " 4,500 
v Belgii,               "            "        "      "      "         " 4,000 
ve Francii,            "            "        "      "      "         " 1,500 
v Prusku,              "            "        "      "      "         " 1,500 


Průměrný počet vřeten na dělníka:
ve Francii  1 osoba na 14 vřeten 
v Rusku  1 osoba na 28 vřeten 
v Prusku  1 osoba na 37 vřeten 
v Bavorsku  1 osoba na 46 vřeten 
v Rakousku  1 osoba na 49 vřeten 
v Belgii  1 osoba na 50 vřeten 
v Sasku  1 osoba na 50 vřeten 
v menších německých státech  1 osoba na 55 vřeten 
ve Švýcarsku  1 osoba na 55 vřeten 
ve Velké Britannii  1 osoba na 74 vřeten 

„Toto srovnání“, praví pan Redgrave, „je, nemluvě už o jiných okolnostech, nepříznivé pro Velkou Britannii zejména proto, že je tam velmi mnoho továren, v nichž je spojeno strojové tkalcovství s přádelnictvím, kdežto výpočet neodpočítává ani jednu osobu na tkalcovské stavy. Zahraniční továrny naproti tomu jsou většinou pouze přádelny. Kdyby bylo možno nalézt plně srovnatelné údaje, mohl bych napočítat ve svém obvodu mnoho přádelen bavlny, kde spřádací stroje s 2.200 vřeteny obsluhuje jediný dělník (minder) se dvěma pomocnicemi a zhotovují denně 220 liber příze v délce 400 (anglických) mil.“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1866“, str. 31—37, porůznu.)

Víme, že ve východní Evropě i v Asii převzaly anglické společnosti stavbu železnic a zaměstnávají vedle domácích dělníků také určitý počet anglických dělníků. Praktická nutnost je tedy donutila počítat s národními rozdíly v intensitě práce, ale neutrpěli tím žádnou škodu. Zkušenosti je učí, že třebaže výše mzdy odpovídá více méně průměrné intensitě práce, relativní cena práce (v poměru k výrobku) se obvykle pohybuje v přímo protikladném směru.

V „Pojednání o úrovni mzdy“[66] — v jednom ze svých nejranějších ekonomických spisů — se snaží H. Carey dokázat, že různé národní mzdy jsou přímo úměrné produktivitě národního pracovního dne. Z tohoto mezinárodního poměru vyvozuje závěr, že mzda vůbec stoupá a klesá úměrně produktivitě práce. Celý náš rozbor výroby nadhodnoty ukazuje, že tento závěr by byl nesmyslný, i kdyby Carey byl skutečně odůvodnil své premisy, místo aby podle svého zvyku bez ladu a skladu smíchal nahodilý, nekritický a povrchně shrnutý statistický materiál. Nejlepší na všem je to, že podle jeho vlastního přiznání to ve skutečnosti není tak, jak by to mělo být podle theorie. Zásah státu totiž skresluje tento přirozený ekonomický poměr. Proto je nutné vypočítávat národní mzdy tak, jako by jejich část, která připadá státu ve formě daní, připadala dělníkům samým. Bylo by dobře, kdyby se pan Carey zamyslil nad tím, zda tyto „státní výdaje“ nejsou také „přirozenými plody“ kapitalistického vývoje. Tento úsudek je docela hoden člověka, který nejprve prohlašuje kapitalistické výrobní vztahy za věčné zákony přírody a rozumu, zatím co zásah státu může jen rušit jejich svobodnou harmonickou hru, a potom objevuje, že ďábelský vliv Anglie na světovém trhu, vliv, který, jak se zdá, nevyplývá z přírodních zákonů kapitalistické výroby, činí nutným zasahování státu, totiž státní ochranu těchto „zákonů přírody a rozumu“, alias [jinými slovy] nutnost systému ochranných cel. Objevil dále, že theoremata Ricarda a jiných — v nichž jsou formulovány existující společenské protiklady a rozpory, nejsou ideálním produktem skutečného ekonomického vývoje, nýbrž naopak, že skutečné rozpory kapitalistické výroby v Anglii a v jiných zemích jsou výsledkem theorie Ricarda a jiných! Objevil konečně, že je to konec konců obchod, který ničí vrozené krásy a harmonie kapitalistického výrobního způsobu. Ještě krok dále a objeví možná, že jediným zlem kapitalistické výroby je sám kapitál. Jen člověk tak úžasně nekritický a tak pseudoučený si zasloužil, že se přes svoje ochranářské kacířství stal tajným pramenem harmonické moudrosti pro takového Bastiata a všechny ostatní nynější optimistické hlasatele svobodného obchodu.

__________________________________

Poznámky:

[64] „Bylo by nepřesné říci, že mzda (jde tu o její peněžní vyjádření) stoupla jen proto, že se za ni dá koupit více levnějších výrobků.“ (David Buchanan ve svém vydání A. Smitha: „Wealth of Nations“, 1814, sv. I, str.417, poznámka.)

[64a] Na jiném místě budeme zkoumat, jaké okolnosti, pokud jde o produktivitu, mohou pozměnit působnost tohoto zákona pro jednotlivá průmyslová odvětví.

[65] James Anderson poznamenává v polemice proti A. Smithovi: „Je rovněž třeba poznamenat, že sice zdánlivá cena práce je obyčejně nižší v chudých zemích, kde zemědělské produkty a zejména obilí jsou levné; ale skutečná cena práce je tam obyčejně vyšší než v jiných zemích. Neboť skutečnou cenou práce není mzda, kterou dělník dostává za den, ačkoli je to její zdánlivá cena. Skutečnou cenou je to, co opravdu stojí zaměstnavatele určité množství hotového výrobku, a s tohoto hlediska je práce skoro ve všech případech v bohatých zemích levnější než v chudších, třebaže cena obili a jiných životních prostředků bývá obyčejně daleko nižší v chudších zemích než v bohatších… Práce měřená na dny je značně nižší ve Skotsku než v Anglii... Práce přepočítaná na kusy zboží je vcelku levnější v Anglii. (James Anderson: „Observations on the means of exciting a spirit ot National Industry etc.“ Edinburgh 1777, str. 350, 351.) — Naopak nízká mzda vyvolává zdražení práce. „Práce je dražší v Irsku než v Anglii, přesto či spíše právě proto, že mzdy jsou tam o tolik nižší.“ (Čís. 2074 v „Royal Commission on Railways, Minutes“, 1867.)

[66] „Essay on the Rate of Wages; with an Examination of the Causes of the Differences in the Conditions of the Labouring Population troughout the World“. Filadelfie 1835.