Karel Marx
Kapitál, I. díl
Sedmý oddíl

Akumulační proces kapitálu

Přeměna nějaké peněžní sumy ve výrobní prostředky a pracovní sílu je první pohyb, který koná hodnota, jež má fungovat jako kapitál. Tato přeměna se děje na trhu, ve sféře oběhu. Druhá fáze tohoto pohybu, výrobní proces, je skončena, jakmile jsou výrobní prostředky přeměněny ve zboží, jejichž hodnota převyšuje hodnotu jejich součástí, tj. obsahuje původně zálohovaný kapitál plus nadhodnotu. Tato zboží musí být pak znovu vržena do sféry oběhu. Musí být prodána, jejich hodnota musí být realisována v penězích, tyto peníze musí být znovu přeměněny v kapitál a tak stále znovu a znovu. Tento koloběh, který prodělává stále tytéž po sobě následující fáze, tvoří oběh kapitálu.

První podmínkou akumulace je, aby kapitalista dokázal prodat svá zboží a většinu peněz, které za ně dostal, opět přeměnit v kapitál. V dalším výkladu se předpokládá, že kapitál probíhá svým procesem oběhu normálně. Podrobnější rozbor tohoto procesu patří do druhé knihy.

Kapitalista, který vyrábí nadhodnotu, tj. vyssává neplacenou práci přímo z dělníků a fixuje ji ve zboží, je první, kdo si přivlastňuje nadhodnotu, ale naprosto není jejím posledním vlastníkem. Musí se o ni potom dělit s kapitalisty, kteří vykonávají jiné funkce ve společenské výrobě jako celku, s pozemkovým vlastníkem atd. Nadhodnota se tedy štěpí na různé části. Její zlomky připadají různým kategoriím osob a nabývají různých, navzájem nezávislých forem, jako je zisk, úrok, obchodní zisk, pozemková renta atd. Tyto proměněné formy nadhodnoty bude možno probrat až v třetí knize.

Předpokládáme tu tedy jednak, že kapitalista, který zboží vyrábí, je prodává za jejich hodnotu, a nezkoumáme tu dále, jak se kapitalista znovu vrací na trh zboží: ani nové formy, které kapitál na sebe bere ve sféře oběhu, ani skryté v nich konkretní podmínky reprodukce. Na druhé straně předpokládáme, že kapitalistický výrobce je vlastníkem celé nadhodnoty nebo, chcete-li, představitelem všech těch, kdo se s ním podílejí na kořisti. Zkoumáme tedy akumulaci nejprve abstraktně, tj. pouze jako moment bezprostředního výrobního procesu.

Pokud ostatně dochází k akumulaci, potud je zřejmé, že se kapitalistovi podaří prodat vyrobené zboží a přeměnit peníze získané tímto prodejem zpět v kapitál. Dále: rozpad nadhodnoty na různé kusy nemění nic na její povaze ani na nutných podmínkách, za nichž se stává prvkem akumulace. Ať už se nadhodnota rozpadá v jakékoli proporci na část, kterou si podrží sám kapitalistický výrobce, na část, kterou postoupí jiným, vždy si ji přivlastňuje nejprve kapitalistický výrobce. Co tedy předpokládáme při našem výkladu procesu akumulace, to se děje i ve skutečnosti. Na druhé straně štěpení nadhodnoty a zprostředkující pohyb oběhu zatemňují jednoduchou základní formu procesu akumulace. Proto analysa procesu akumulace v jeho čisté podobě vyžaduje, abychom prozatím nepřihlíželi ke všem jevům, které zakrývají vnitřní hru jeho mechanismu.


Kapitola dvacátá první

PROSTÁ REPRODUKCE


Ať je společenská forma výrobního procesu jakákoli, výrobní proces musí být nepřetržitý, tj. musí periodicky stále znovu probíhat týmiž stadii. Jako nemůže společnost přestat spotřebovávat, právě tak nemůže přestat vyrábět. Proto každý společenský výrobní proces, zkoumán ve stálé souvislosti a ustavičném toku svého obnovování, je zároveň reprodukčním procesem.

Podmínky výroby jsou zároveň podmínkami reprodukce. Žádná společnost nemůže ustavičně vyrábět, tj. reprodukovat, aniž ustavičně přeměňuje část svých výrobků zpět ve výrobní prostředky čili v prvky nové výroby. Za jinak stejných podmínek může reprodukovat své bohatství nebo udržovat je na stejné výši jen tehdy, jestliže výrobní prostředky, tj. pracovní prostředky, suroviny a pomocné látky in natura [v přírodní podobě], spotřebované na př. za rok, nahrazuje stejným množstvím nových exemplářů téhož druhu; toto množství se tedy musí oddělit od roční masy výrobků a znovu vejít do výrobního procesu. Určité množství ročního produktu náleží tedy výrobě. Jako část určená od počátku k produktivní spotřebě existuje tato část obvykle v takových naturálních formách, které již samy sebou vylučují individuální spotřebu.

Má-li výroba kapitalistickou formu, má ji i reprodukce. Jako se za kapitalistického výrobního způsobu pracovní proces jeví jen jako prostředek zhodnocovacího procesu, právě tak se reprodukce jeví jen jako prostředek k reprodukci zálohované hodnoty jako kapitálu, tj. jako zhodnocující se hodnoty. Charakteristická ekonomická úloha kapitalisty připadá určité osobě jen proto, že její peníze ustavičně fungují jako kapitál. Proměnila-li se na př. zálohovaná peněžní částka 100 liber št. tohoto roku v kapitál a vyrobila-li nadhodnotu 20 liber št., musí opakovat tutéž operaci příštího roku atd. Jako periodický přírůstek kapitálové hodnoty čili periodický plod fungujícího kapitálu, nabývá nadhodnota formy důchodu, vyvěrajícího z kapitálu.[1]

Slouží-li tento důchod kapitalistovi jen jako spotřební fond nebo je-li stejně periodicky spotřebováván jako získáván, dochází — za jinak stejných podmínek — k prosté reprodukci. Ačkoli prostá reprodukce je pouhé opakování výrobního procesu v témže měřítku, vtiskuje toto pouhé opakování čili nepřetržitost procesu nové rysy nebo spíše stírá některé rysy, zdánlivě pro něj charakteristické jako pro pouze ojedinělý akt.

Výchozím bodem výrobního procesu je koupě pracovní síly na určitou dobu a tento výchozí bod se ustavičně obnovuje, jakmile uplyne lhůta, na kterou byla práce koupena, a tím i určité výrobní období, na př. týden, měsíc atd. Dělník je však placen teprve tehdy, když už jeho pracovní síla působila a realisovala ve zbožích jak svou hodnotu, tak i nadhodnotu. Dělník tedy vyrobil jak nadhodnotu, která pro nás prozatím představuje jen spotřební fond kapitalisty, tak i fond své vlastní výplaty, tj. variabilní kapitál — dříve, než k němu připlyne zpět v podobě mzdy, a je zaměstnáván jen potud, pokud jej ustavičně reprodukuje. Odtud vzorec ekonomů, o němž jsme se zmínili v šestnácté kapitole pod „II“ a který líčí mzdu jako podíl na výrobku samém.[2] Je to ta část výrobku ustavičně reprodukovaného dělníkem samým, která k němu ustavičně plyne zpět ve formě mzdy. Kapitalista mu ovšem platí tuto zbožní hodnotu v penězích. Tyto peníze jsou však jen přeměněnou formou výrobku práce. Zatím co dělník přeměňuje část výrobních prostředků ve výrobek, mění se část jeho dřívějšího výrobku opět v peníze. Jeho prací předcházejícího týdne nebo uplynulé poloviny roku je placena jeho dnešní práce nebo práce příští poloviny roku. Iluse, kterou vytváří peněžní forma, ihned mizí, jakmile začneme místo jednotlivého kapitalisty a jednotlivého dělníka zkoumat třídu kapitalistů a třídu dělníků. Ve formě peněz vydává třída kapitalistů neustále dělnické třídě poukázky na část výrobku, vyrobeného dělníky a přivlastněného kapitalisty. Tyto poukázky dělník třídě kapitalistů právě tak pravidelně vrací a tím jí odnímá část svého vlastního výrobku, který na něho připadá. Zbožní forma výrobku a peněžní forma zboží maskují pravý charakter tohoto procesu.

Variabilní kapitál je tedy jen zvláštní historickou formou, v níž se projevuje fond životních prostředků čili pracovní fond, který dělník potřebuje k udržení a reprodukci svého života a který musí za všech systémů společenské výroby vždy sám vyrábět a reprodukovat. Pracovní fond ustavičně plyne k dělníkovi zpět ve formě platidel za jeho práci, protože jeho vlastní výrobek se od něho ustavičně vzdaluje ve formě kapitálu. Ale tato jevová forma pracovního fondu nemění nic na tom, že kapitalista zakládá dělníka jeho vlastní zpředmětněnou prací.[3] Podívejme se na nevolného rolníka konajícího robotu. Pracuje vlastními výrobními prostředky na vlastním poli na příklad 3 dny v týdnu. Ostatní 3 dny v týdnu koná robotu na panském. Reprodukuje neustále svůj vlastní pracovní fond a ten nikdy vůči němu nenabývá formy platidel, jimiž by ho zakládala třetí osoba za jeho práci. Zato také jeho neplacená nucená práce nikdy nenabývá formy dobrovolné a placené práce. Jestliže si pán jednoho krásného dne přivlastní pole, tažný dobytek, osivo, zkrátka výrobní prostředky rolníka konajícího robotu, musí nevolný rolník od té chvíle svou pracovní sílu pánovi prodávat. Za jinak stejných podmínek bude i nadále pracovat 6 dní v týdnu — 3 dny pro sebe, 3 dny pro bývalého pána, který se teď stal zaměstnavatelem. Bude i nadále spotřebovávat výrobní prostředky jako takové a přenášet jejich hodnotu na výrobek. I nadále bude určitá část výrobku vcházet do procesu reprodukce. Avšak tak jako robota bere přitom na sebe formu námezdní práce, právě tak bere na sebe pracovní fond, který i nadále vyrábí a reprodukuje sám rolník, formu kapitálu, jímž zakládá rolníka bývalý vrchnostenský pán. Buržoasní ekonom, jehož omezený mozek není s to odlišit jevovou formu od toho, co se v ní projevuje, zavírá oči před skutečností, že dokonce ještě i dnes vystupuje na celém světě pracovní fond jen výjimečně ve formě kapitálu.[4]

Variabilní kapitál ztrácí ovšem charakter hodnoty, zálohované z vlastního fondu kapitalisty[4a], jen tehdy, zkoumáme-li kapitalistický výrobní proces v nepřetržitém toku jeho obnovování. Ale někde a někdy musí začínat. S našeho dosavadního stanoviska je proto pravděpodobné že se kapitalista v jisté chvíli jakousi původní akumulací, nezávislou na cizí nezaplacené práci, stal vlastníkem peněz a mohl proto vystoupit na trhu jako kupec pracovní síly. Ale pouhá nepřetržitost kapitalistického výrobního procesu čili prostá reprodukce, vyvolává i jiné zvláštní změny, které se týkají nejen variabilní části kapitálu, nýbrž celého kapitálu.

Rovná-li se nadhodnota, kterou kapitál 1.000 liber št. periodicky, na př. za rok, vytváří, 200 liber št. a je-Ii tato nadhodnota za rok beze zbytku spotřebována, je jasné, že opakuje-li se tento proces po pět let, bude se suma spotřebované nadhodnoty rovnat 200 x 5 čili původně zálohované kapitálové hodnotě 1000 liber št. Kdyby se roční nadhodnota spotřebovala jen zčásti, na př. jen z poloviny, dostali bychom týž výsledek teprve po opakování výrobního procesu po deset let, neboť 100 x 10 = 1.000. Všeobecně: zálohovaná kapitálová hodnota, dělená ročně spotřebovanou nadhodnotou, dává počet let čili počet reprodukčních období, po jejichž uplynuti je původně zálohovaný kapitál kapitalistou spotřebován a tudíž zmizel. Kapitalistova představa, že spotřebovává jen výrobek cizí neplacené práce, nadhodnotu, a že ponechává nedotčenu původní kapitálovou hodnotu, nemůže na této skutečnosti naprosto nic změnit. Po uplynutí určitého počtu let se kapitálová hodnota, která mu patří, rovná úhrnu nadhodnoty, kterou si za tato léta přivlastnil bez ekvivalentu, a úhrn hodnoty, který spotřeboval, se rovná původní kapitálové hodnotě. Podržuje ovšem ve svých rukou kapitál, jehož velikost se nezměnila, jehož část, budovy, stroje atd., tu již byly, když se pustil do svého podnikání. Ale zde jde o hodnotu kapitálu, a ne o jeho materiální součásti. Promarní-li někdo své celé jmění tím, že nadělá dluhy v částce rovnající se hodnotě tohoto jmění, představuje celé jeho jmění právě jen celkový úhrn jeho dluhů. A stejně je tomu, jestliže kapitalista spotřeboval ekvivalent svého zálohovaného kapitálu; pak hodnota tohoto kapitálu představuje jen celkový úhrn nadhodnoty, kterou si přivlastnil bez náhrady. Ani atom hodnoty starého kapitálu už neexistuje.

Tedy úplně nezávisle na jakékoli akumulaci přeměňuje již pouhé opakování výrobního procesu, čili prostá reprodukce, po kratším nebo delším období každý kapitál nezbytně v akumulovaný kapitál čili kapitalisovanou nadhodnotu. Byl-li kapitál při svém vstupu do výrobního procesu osobně získaným vlastnictvím toho, kdo ho používá, stává se dříve či později hodnotou přivlastněnou bez ekvivalentu, materialisací — ať už v peněžní nebo jiné formě — cizí neplacené práce.

Jak jsme viděli ve čtvrté kapitole, k přeměně peněz v kapitál nestačí, aby tu byla zbožní výroba a zbožní oběh. K tomu je nutné především, aby proti sobě stáli jako kupec a prodavač majitel hodnot nebo peněz na jedné straně a majitel hodnototvorné substance na druhé straně; na jedné straně majitel výrobních a životních prostředků, na druhé straně majitel pouhé pracovní síly. Oddělení výrobku práce od práce samé, oddělení objektivních pracovních podmínek od subjektivního činitele pracovní síly bylo tedy fakticky daným základem, východiskem kapitalistického výrobního procesu.

Ale to, co bylo z počátku jen východiskem, se vlivem pouhé nepřetržitosti procesu, prosté reprodukce, stále znovu vytváří a zvěčňuje jako vlastní výsledek kapitalistické výroby. Na jedné straně přeměňuje výrobní proces hmotné bohatství ustavičně v kapitál, v prostředky zhodnocování a spotřeby pro kapitalistu. Na druhé straně vychází dělník z tohoto procesu neustále tak, jak do něho vstoupil: jako osobní zdroj bohatství, ale zbaven všech prostředků, jimiž by toto bohatství uskutečňoval pro sebe. Protože před jeho vstupem do procesu mu byla jeho vlastní práce odcizena, přivlastněna kapitalistou a přivtělena kapitálu, zpředmětňuje se tato práce během procesu neustále v cizím výrobku. Protože výrobní proces je zároveň proces spotřeby pracovní síly kapitalistou, přeměňuje se výrobek dělníka ustavičně nejen ve zboží, nýbrž i v kapitál, v hodnotu, která vyssává hodnototvornou sílu, v životní prostředky, jimiž se kupují osoby, ve výrobní prostředky, které zaměstnávají výrobce.[5] Dělník tedy sám ustavičně produkuje objektivní bohatství jako kapitál, jako moc, která je mu cizí, která jej ovládá a vykořisťuje, a kapitalista právě tak ustavičně produkuje pracovní sílu jako subjektivní zdroj bohatství, oddělený od prostředků jejího vlastního zpředmětnění a uskutečnění, abstraktní, existující jen v organismu dělníka samém, zkrátka produkuje dělníka jako námezdního dělníka.[6] Tato neustálá reprodukce čili zvěčňování dělníka je conditio sine qua non [nezbytnou podmínkou] kapitalistické výroby.

Dělníkova spotřeba je dvojího druhu. Ve výrobě samé spotřebovává svou prací výrobní prostředky a přeměňuje je ve výrobky vyšší hodnoty, než je hodnota zálohovaného kapitálu. To je jeho produktivní spotřeba. Je to zároveň spotřeba jeho pracovní síly kapitalistou, který ji koupil. Na druhé straně vydává dělník peníze, které mu byly zaplaceny při koupi jeho pracovní síly, na nabytí životních prostředků. To je jeho individuální spotřeba. Produktivní a individuální spotřeba dělníkova jsou tedy naprosto různé. Při produktivní spotřebě funguje jako hybná síla kapitálu a patří kapitalistovi; při individuální spotřebě patří sám sobě a plní životní funkce mimo výrobní proces. Výsledkem první spotřeby je existence kapitalisty, výsledkem druhé spotřeby je existence dělníka samého.

Při zkoumání „pracovního dne“ a pod. se zároveň ukázalo, že dělník je často nucen dělat ze své individuální spotřeby pouhou nahodilou episodu výrobního procesu. V tomto případě hltá životní prostředky, jen aby udržel svou pracovní sílu v činnosti, jako se do parního stroje přikládá uhlí a napouští voda, jako se maže kolo olejem. Jeho spotřební prostředky jsou tu pouhými spotřebními prostředky jednoho z výrobních prostředků, jeho individuální spotřeba je přímo produktivní spotřebou. Ale to se jeví jako zlořád, který nemá nic společného s podstatou kapitalistického výrobního procesu.[7]

Jinak to vypadá, nezkoumáme-li jednotlivého kapitalistu a jednotlivého dělníka, nýbrž třídu kapitalistů a třídu dělníků, nezabýváme-li se ojedinělými výrobními procesy, nýbrž celým kapitalistickým procesem v jeho toku a v jeho společenském rozsahu. Přeměňuje-li kapitalista část svého kapitálu v pracovní sílu, zhodnocuje tím celý svůj kapitál. Zabíjí dvě mouchy jednou ranou. Má zisk nejen z toho, co dostává od dělníka, nýbrž i z toho, co mu dává. Kapitál zcizený výměnou za pracovní sílu se přeměňuje v životní prostředky, jejichž spotřeba slouží k reprodukci svalů, nervů, kostí, mozku stávajících dělníků a k produkci nových dělníků. Individuální spotřeba dělnické třídy ve svých absolutně nezbytných hranicích je jen zpětná přeměna životních prostředků, zcizených kapitálem za pracovní sílu, v pracovní sílu, kterou může kapitál znovu vykořisťovat. Je to výroba a reprodukce nejnezbytnějšího výrobního prostředku pro kapitalistu — samého dělníka. Dělníkova individuální spotřeba tvoří tudíž moment ve výrobě a reprodukci kapitálu, ať se děje uvnitř dílny, továrny atd., či mimo ni, uvnitř pracovního procesu anebo mimo něj, tak jako je čištění stroje součástí výroby, ať se děje za pracovního procesu anebo v určitých jeho přestávkách. Na věci nemění nic to, že dělník uskutečňuje svou individuální spotřebu kvůli sobě, a ne kvůli kapitalistovi. Tak spotřeba tažného zvířete nepřestává být nutným momentem výrobního procesu proto, že zvíře samo požívá to, co žere. Ustavičné udržování a reprodukce dělnické třídy zůstává vždy nezbytnou podmínkou reprodukce kapitálu. Splnění této podmínky může kapitalista klidně přenechat dělníkům samým, spoléhaje na jejich pud sebezáchovy a rozmnožování. Stará se jen o to, aby se jejich individuální spotřeba omezovala na to nejnutnější, a je na hony vzdálen oné jihoamerické surovosti, s níž nutí dělníky jíst výživnější potravu místo méně výživné.[8]

Proto také kapitalista a jeho ideolog, politický ekonom považují za produktivní spotřebu jen tu část dělníkovy individuální spotřeby, která je nezbytná k zvěčnění dělnické třídy, která musí být dělníkem skutečně spotřebována, aby kapitál mohl spotřebovávat pracovní sílu; všechno, co dělník spotřebuje kromě toho, pro své potěšení, je neproduktivní spotřeba.[9] Kdyby akumulace kapitálu vyvolala zvýšení mzdy a tím rozmnožení dělníkových spotřebních prostředků, aniž by se zvětšila spotřeba pracovní síly kapitálem, byl by dodatečný kapitál spotřebován neproduktivně.[10] Opravdu, dělníkova individuální spotřeba je pro něho samého neproduktivní, neboť reprodukuje jen individuum, které má nouzi o životní prostředky; je produktivní pro kapitalistu a stát, neboť je výrobou síly, vytvářející cizí bohatství.[11]

Se společenského hlediska je tedy dělnická třída — i mimo bezprostřední pracovní proces — právě tak příslušenstvím kapitálu, jako jím je mrtvý pracovní nástroj. Dokonce individuální spotřeba dělníků je v jistých mezích jen momentem reprodukčního procesu kapitálu. A už sám tento proces tím, že ustavičně vzdaluje výrobek práce dělníků od jejich pólu k protikladnému pólu kapitálu, pečuje o to, aby tyto vědomím nadané výrobní nástroje neuprchly. Individuální spotřeba dělníků zajišťuje na jedné straně jejich udržování a reprodukci, na druhé straně tím, že ničí životní prostředky, vyvolává nutnost jejich ustavičného objevování se na trhu práce. Římský otrok byl připoután ke svému vlastníkovi okovy, námezdní dělník je k němu připoután neviditelnými nitkami. Iluse jeho nezávislosti se udržuje tím, že se individuální páni-zaměstnavatelé ustavičně střídají, a tím, že existuje fictio juris [právní fikce] smlouvy.

Dříve uskutečňoval kapitál, kde se mu to zdálo nutné, své vlastnické právo na svobodného dělníka donucovacím zákonem. Tak bylo na př. až do roku 1815 pod těžkým trestem zakázáno vystěhovalectví strojírenských dělníků z Anglie.

Reprodukce dělnické třídy zahrnuje také předávání a hromaděni zručnosti s generace na generaci.[12] Do jaké míry počítá kapitalista existenci takové zručné dělnické třídy k výrobním podmínkám, které mu patří, jak ji fakticky považuje za reálnou existenci svého variabilního kapitálu, to se projevuje zvlášť zřetelně, jakmile krise začne hrozit ztrátou této výrobní podmínky. Je známo, že následkem americké občanské války a bavlnové kalamity, která ji provázela, byla většina bavlnářských dělníků v Lancashiru a jinde vyhozena na dlažbu. Z řad dělnické třídy samé i z jiných společenských vrstev se ozvalo volání po tom, aby s pomoci státu nebo dobrovolné národní sbírky bylo organisováno vystěhování „přebytečných“ dělníků do anglických kolonií nebo do Spojených států. Tehdy uveřejnily „Times“ (24. března 1863) dopis Edmunda Pottera, bývalého presidenta manchesterské obchodní komory. Jeho dopis byt v dolní sněmovně právem nazván „manifestem továrníků“.[13] Uvedeme tu několik charakteristických míst, kde se úplně otevřeně vyslovuje názor na pracovní sílu jako vlastnictví kapitálu.

„Bavlnářským dělníkům budiž řečeno, že nabídka jejich práce je příliš veliká… že by se měla snížit snad o celou třetinu a pak že by nastala zdravá poptávka po zbývajících dvou třetinách… Veřejné mínění naléhá na vystěhovalectví… Pán (tj. bavlnářský továrník) nemůže dobrovolně přistoupit na to, aby se zmenšila nabídka práce jeho dělnických rukou; je toho názoru, že by to bylo jak nespravedlivé, tak nesprávné… Je-li vystěhovalectví podporováno z veřejných fondů, má právo žádat, aby byl slyšen, a snad i protestovat.“ Týž Potter pak dále vykládá Jak užitečný je bavlnářský průmysl, jak „nesporně odvedl obyvatelstvo z Irska a z anglických zemědělských obvodů“, jak ohromný je jeho rozsah, jak roku 1860 dodal 5/13 celého anglického vývozu, jak se za několik máto let zase zvětší rozšířením trhu, zejména indického, a vynucením dovozu „dostatečného množství bavlny, po 6 pencích za libru“. Potom pokračuje: „Čas — snad rok, dva, tři — vytvoří potřebné množství... A tu bych chtěl položit otázku, stojí-li tento průmysl za to, abychom jej udržovali? Stojí za námahu udržovat v pořádku stroje (má na mysli živé pracovní stroje) a není největší pošetilostí pomýšlet na to, abychom je vyhodili? Domnívám se, že je to tak. Připouštím, že dělníci nejsou vlastnictvím („I allow that the workers are not a property“), že nejsou vlastnictvím Lancashiru a podnikatelů; ale jsou silou jich obou; jsou duševní a vyučenou silou, která se nedá nahradit za jednu generaci; naproti tomu ostatní stroje, u kterých pracují („the mere machinery which they work“), by se daly z velké části výhodně nahradit a dokonce zlepšit za dvanáct měsíců.[14] Bude-li se vystěhovalectví pracovní síly povzbuzovat nebo dokonce jen dovolovat (!), co se stane s kapitalisty? („Encourage or allow the working power to emigrate, and what of the capitalist?“ Tento povzdech ze srdce připomíná dvorního maršálka Kalba)... Seberte smetanu dělnictva a fixní kapitál bude krajně znehodnocen, oběžný kapitál neobstojí v boji s nedostatečnou nabídkou práce nižšího druhu... Říká se nám, že dělníci sami si přejí vystěhovalectví. Je to úplně přirozené, že tomu chtějí… Omezte, stlačte bavlnářství tím, že mu vezmete jeho pracovní síly (by taking away its working power), že zmenšíte úhrn jím vyplácených mezd, řekněme o ⅓ čili o 5 milionů, a co se stane s nejbližší třídou, která na nich závisí, s hokynáři? Co se stane s pozemkovou rentou, nájmem z kotáží?.. Co bude s malými farmáři, touto lepší vrstvou majitelů domků a vlastníků pozemků? A řekněte nyní, zda může být sebevražednější plán pro všechny třídy země než tento plán oslabit národ vývozem jeho nejlepších továrních dělníků a znehodnocením části jeho nejproduktivnějšího kapitálu a bohatství?“ „Doporučuji půjčku 5—6 milionů, rozvrženou na 2 nebo 3 roky; peníze musí být vydávány pod dozorem zvláštních komisařů, podřízených chudinským správám v bavlnářských obvodech; je třeba upravit tuto záležitost zvláštním zákonem, zavést jistou nucenou práci, aby se udržela morální hodnota dělníků dostávajících almužnu… Může být něco horšího pro pozemkové vlastníky a podnikatele („Can anything be worse for landowners or masters“), než vzdát se svých nejlepších dělníků a zasít demoralisaci a nespokojenost mezi zbývající dělníky rozsáhlým vylidňujícím vystěhovalectvím a znehodnocováním kapitálu v celé provincii ?“

Potter, vyvolený představitel bavlnářských továrníků, rozeznává dva druhy „strojů“, patřící stejnou měrou kapitalistovi; jedny jsou stále v jeho továrně, druhé se na noc a na neděli stěhují do kotáží. Jedny jsou mrtvé a druhé živé. Mrtvé stroje se nejen denně zhoršují a znehodnocují, nýbrž velká část jich technickým pokrokem natolik zastarává, že se vyplácí nahradit je za několik měsíců novějšími stroji. Živé stroje se naopak zdokonalují, čím déle slouží, čím více do sebe vssají dovednosti nahromaděné generacemi. „Times“ napsaly ve své odpovědi tomuto továrnímu magnátovi mimo jiné toto:

„Panu E. Potterovi leží tolik na srdci mimořádná a absolutní důležitost bavlnářských továrníků, že chce, aby tuto třídu udržel a zvěčnil její průmysl, násilně zavřít půl milionu dělníků do obrovské morální pracovny. Stojí tento průmysl za to, abychom jej udržovali? ptá se pan Potter. Zajisté, všemi čestnými prostředky, odpovídáme my. Stojí to za námahu udržovat v pořádku stroje? ptá se pan Potter znovu. A tu žasneme. Stroji rozumí pan Potter lidské stroje; zapřísahá se, že je nepovažuje za absolutní vlastnictví podnikatele. Musíme přiznat, že podle našeho názoru ‚nestojí za námahu‘ ani nelze udržovat v pořádku lidské stroje, tj. zavírat je a mazat, dokud jich není zapotřebí. Lidské stroje mají tu vlastnost, že při nečinnosti rezavějí, ať je mažete a čistíte sebevíc. Mimo to jsou lidské stroje s to, jak nás učí zkušenost, samy od sebe se rozehřát a vybuchnout nebo rozpoutat v ulicích našich velkoměst divoký tanec. Možná, že pan Potter má pravdu, když říká, že k reprodukci dělníků je zapotřebí delší doby, ale se zkušenými strojníky a s penězi v rukou najdeme vždy dosti přičinlivých, vytrvalých a pracovitých lidí, z nichž bude možno nadělat víc továrních mistrů, než jich kdy můžeme potřebovat... Pan Potter žvaní cosi o znovuoživení průmyslu během 1, 2, 3 let a žádá na nás, abychom vystěhovalectví pracovní síly nepovzbuzovali nebo dokonce nedovolovali! Říká, že je přirozené, že si dělníci přejí se vystěhovat, ale myslí, že národ má těchto půl milionu dělníků se 700.000 osob, které patří k jejich rodinám, proti jejich vůli zavřít do bavlnářských obvodů a — nutný důsledek — jejich nespokojenost potlačovat násilím a udržovat jejich existenci almužnou — a to vše v naději, že je bavlnářští továrníci budou možná jednoho dne potřebovat... Nastal čas, kdy široké veřejné mínění těchto ostrovů musí něco učinit, aby zachránilo tuto ‚pracovní sílu‘ před těmi, kdo s ní chtějí zacházet tak, jako zacházejí s uhlím, železem a bavlnou“ („to save this ‚working power‘ from those who would deal with it as they deal with iron, coal and cotton“).[15]

Článek v listu „Times“ byl pouhým jeu d'esprit [duchaplnou hříčkou]. „Široké veřejné mínění“ bylo ve skutečnosti stejného mínění jako pan Potter, že tovární dělník je jen movitým příslušenstvím továrny. Vystěhovalectví dělníků bylo zabráněno.[16] Zavřeli je do „morální pracovny“ bavlnářských obvodů a tvořili i nadále „sílu (the strength) bavlnářských továrníků v Lancashiru“.

Kapitalistický výrobní proces tedy svým vlastním chodem reprodukuje oddělení pracovní síly od pracovních podmínek. Tím reprodukuje a zvěčňuje podmínky vykořisťování dělníka. Nutí neustále dělníka prodávat svou pracovní sílu, aby mohl žít, a umožňuje neustále kapitalistovi ji kupovat, aby se obohacoval.[17] Není to již pouhá náhoda, co staví na trhu boží proti sobě kapitalistu a dělníka jako kupce a prodavače. Železný chod samého procesu neustále vrhá jednoho zpět na trh zboží jako prodavače své pracovní síly a neustále mění jeho vlastní výrobek v kupní prostředek v rukou druhého. Ve skutečnosti patří dělník kapitálu ještě dříve, než se prodá kapitalistovi. Jeho ekonomické poddanství[18] je zároveň podmíněno i maskováno periodickým obnovováním prodeje sebe samého, střídáním jeho individuálních pánů-zaměstnavatelů a kolísáním tržních cen jeho práce.[19]

Kapitalistický výrobní proces, vzat v celkové souvislosti čili jako proces reprodukce, vyrábí tedy nejen zboží, nejen nadhodnotu, vytváří a reprodukuje sám kapitalistický vztah — kapitalistu na jedné straně, námezdního dělníka na druhé straně.[20]

__________________________________

Poznámky:

[1] „Boháči, kteří spotřebovávají výrobky cizí práce, dostávají je jen aktem směny (koupí zboží). Zdá se tedy, že jim hrozí brzké vyčerpání jejich reservního fondu… Ale v současném společenském řádu získalo bohatství sílu reprodukovat se cizí prací... Bohatství, jako práce a pomocí práce, nese každoročně plod, který lze během roku zničit, aniž se bohatec stane chudším. Tento plod je důchod, vznikající z kapitálu.“ (Sismondi: „Nouveaux Principes d'Economie Politique“, sv. I, str. 81, 82.)

[2] „Mzdu… právě tak jako zisk lze považovat za skutečný podíl z hotového výrobku.“ (G. Ramsay: „An Essay on the Distribution of Wealth“, str. 142.) „Podíl na výrobku, připadající dělníkovi ve formě mzdy.“ (J. Mill: „Eléments d'Economie Politique“, franc. překl. Parissot, Paříž 1823, str. 34.)

[3] „Používá-li se kapitálu k zálohování mzdy dělníkům, nepřispívá ničím k fondu na udržování práce.“ (Cazenove v poznámce k svému vydáni Malthusových „Definitions in Political Economy“. Londýn 1853, str. 22.)

[4] „Existenční prostředky dostávají dělníci zálohou od kapitalistů na necelé čtvrtině povrchu země.“ (Richard Jones: „Text-book of Lectures on the Political Economy of Nations“. Hertford 1852, str. 36.)

[4a] „Ačkoli zaměstnavatel zálohuje manufakturnímu dělníkovi jeho mzdu, nejsou to pro něho ve skutečnosti žádné náklady, protože hodnota této mzdy se mu obvykle vrací zároveň se ziskem ve zvýšené hodnotě předmětu, k němuž byla připojena dělníkova práce.“ (A. Smith: „Wealth of Nations“, kniha II, kap. III. str. 311.)

[5] „To je zvlášť pozoruhodná vlastnost produktivní spotřeby. Co je spotřebováno produktivně, je kapitál a kapitálem se stává spotřebou.“ (James Mill: Eléments d'Economie Politique“, franc. překlad Parissot, str. 242.) Ale J. Mill této „zvlášt pozoruhodné vlastnosti“ nepřišel na kloub.

[6] „Je ovšem pravda, že nově zavedená manufaktura zaměstná mnoho chudáků; ale zůstanou chudáky a další zřizování manufakturních podniků plodí mnoho dalších chudáků.“ („Reasons for a limited Exportation of Wool“. Londýn 1677, str. 19.) „Absurdní je farmářovo tvrzení, že vydržuje chudáky. Ve skutečnosti jsou udržováni v bídě. („Reasons for the late Increase of the Poor Rates: or comparative View of the Prices of Labour and Provisions“. Londýn 1777, str. 31.)

[7] Rossi by tak emfaticky nedeklamoval o této otázce, kdyby byl skutečně pronikl tajemstvím „produktivní spotřeby“.

[8] „Dělníci v jihoamerických dolech, jejichž denní práce (snad nejtěžší na světě) záleží v tom, že tahají na zádech na povrch náklady rudy ve váze 180 až 200 liber z hloubky 450 stop, žijí jen o chlebě a bobech; jedli by raději samý chléb, ale jejich páni, kteří poznali, že by jen o chlebě nemohli tak mnoho pracovat, zacházejí s nimi jako s koňmi a nutí je, aby jedli boby; boby jsou mnohem bohatší na fosfor než chléb. (Liebig: „Die Chemie in ihrer Anwendung auf Agrikultur und Fysiologie“, 7. vyd. 1862, I. díl, str. 194, poznámka.)

[9] James Mill: „Eléments d'Economie Politice“, franc. překlad Parrissot, str. 238 a násl.

[10] „Kdyby cena práce stoupla natolik, že by se přes zvětšení kapitálu nemohlo použít více práce, řekl bych, že takové zvětšení kapitálu bude spotřebováno neproduktivně“ (Ricardo: „Prínciples of Political Economy“, str. 163.)

[11] „Jedině produktivní spotřeba ve vlastním smyslu je jen spotřeba či zničení bohatství (má na mysli spotřebu výrobních prostředků) kapitalistou za účelem reprodukce… Dělník… je produktivním spotřebitelem pro osobu, která, ho zaměstnává, a pro stát, ale přesně řečeno není jím pro sebe samého. (Malthus: „Definitions etc.“, str. 30.)

[12] „Jediná věc, o níž lze říci, že se hromadí a připravuje předem, je dělníkova zručnost… Hromaděni a střádání zručné práce, tato nejdůležitější operace, se provádí, pokud jde o velkou masu dělníků, bez jakéhokoli kapitálu.“ (Hodgskin: „Labour Defended again the CIaims of Capital“, str. 12, 13.)

[13] „Tento dopis lze považovat za manifest továrníků (Ferrand, Návrh k bavlnové kalamitě, schůze dolní sněmovny z 27. dubna 1863.)

[14] Vzpomeňme si, že týž kapitál zpívá úplně jinou písničku za obyčejných okolností, jde-li o to snížit mzdu. Pak prohlašují „páni“ jednohlasně (víz čtvrtý oddíl, pozn. 188, str. 451—452): „Tovární dělníci by neměli zapomínat, že jejich práce je ve skutečnosti velmi nízký druh vyučené práce; že žádná jiná práce se nedá snáze osvojit a žádná není vzhledem ke kvalitě lépe placena, že žádnou nelze dostat po tak krátkém zapracování úplně nezkušené osoby v tak krátké době a v takovém nadbytku. Pánovy stroje (které jak slyšíme nyní, by se daly výhodně nahradit během 12 měsíců a zdokonalit) hniji fakticky mnohem důležitější úlohu ve výrobě než práce a dovednost dělníkova (které se nyní nedají nahradit za 30 let), jíž se lze naučit za šest měsíců a jíž se může naučit každý čeledín.‘‘

[15] „Times“, 24. března 1863.

[16] Parlament neodhlasoval ani farthing na vystěhovalectví, nýbrž jen zákony, zmocňující municipality udržovat dělníky mezi životem a smrtí čili je vykořisťovat bez placení normálních mezd. Když však za tři roky nato vypukl dobytčí mor, porušil parlament dokonce hrubě parlamentní etiketu a odhlasoval okamžitě miliony na odškodnění ztrát milionářských landlordů, jejichž pachtýři se beztak odškodnili zvýšením cen masa. Zvířecí řev pozemkových vlastníků při zahájeni parlamentu roku 1866 dokázal, že člověk nemusí být Indem, aby se klaněl krávě Sabale, ani Jupiterem, aby se proměnil ve vola.

[17] 17 „Dělník žádal životní prostředky, aby mohl žít, zaměstnavatel žádal práci, aby vydělával (pour gagner).“ (Sismondi: „Nouveaux Principes d'Economie Politique“, str. 91.)

[18] „Hrubě selská forma této závislosti existuje v hrabství Durham. Je to jedno z mála hrabství, kde místní podmínky nezajišťují pachtýři nesporné vlastnické právo na zemědělské nádeníky. Důlní průmysl jím umožňuje volbu. Proto tu farmář proti všeobecnému pravidlu přejímá jen pacht takových pozemků, na kterých stojí kotáže pro dělníky. Nájemně za kotáž tvoří část mzdy. Těmto kotážím se říká „hind's houses“ [„ratejny“}. Pronajímají se dělníkům za určité feudální závazky, smlouvou, které se říká ‚ „bondage“ [poddanství] a podle níž je dělník na př. povinen po dobu, po kterou je zaměstnán jinde, posílat do práce dceru atd. Dělníkovi samému se říká bondsman, poddaný. Tento vztah nám ukazuje s docela nové stránky dělníkovu individuální spotřebu jakožto spotřebu pro kapitál čili produktivní spotřebu: „Je zajímavé připomenout, že i výkaly tohoto bondsmana hrají úlohu v kalkulaci jeho pána... Farmář nepovolí v celém sousedství jiný záchod mimo svůj vlastní a nestrpí v tom ohledu sebemenší porušeni svých výsostných práv.“ („Public Health, 7th Report 1864“, str. 188.)

[19] Vzpomeneme si, že u práce dětí atd. mizí dokonce i formálnost prodeje sebe samého.

[20] „Kapitál předpokládá námezdní práci, námezdní práce předpokládá kapitál. Podmiňují se a vytvářejí se navzájem. Vyrábí dělník v bavlnářské továrně jen bavlněné látky? Ne, vyrábí kapitál. Vyrábí hodnoty, které znovu slouží k tomu, aby velely jeho práci a s pomocí této práce vytvářely nové hodnoty.“ (Karl Marx: „Lohnarbeit und Kapital“ v „Neue Rheinische Zeitung“, čís. 266, 7. dubna 1849 [K. Marx:Námezdní práce a kapitál“.].) Články, uveřejněné pod tímto titulem v „Neue Rheinische Zeitung“, jsou úryvky přednášek, které jsem konal na toto thema roku 1847 v německém dělnickém spolku v Bruselu a jejichž otištění bylo přerušeno únorovou revolucí.