Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Poznámky o válce XI - Francouzské porážky


Poznámky o válce - XI
Poznámky o válce - XII
Poznámky o válce - XIII
Poznámky o válce - XIV
Poznámky o válce - XV
Francouzské porážky


Poznámky o válce - XI

Ačkoli stále ještě neznáme všechny podrobnosti o třech strašných bitvách vybojovaných minulý týden v okolí Met, zjistili jsme o nich už dost, abychom už mohli podat jasný obraz toho, co se opravdu stalo.

Bitvu, k níž došlo v neděli 14. srpna, začali Němci, kteří tak chtěli zdržet francouzský ústup na Verdun. Zpozorovali, že zbytky Frossardova sboru překročily v neděli odpoledne Moselu směrem na Longeville. Rovněž vojska utábořená východně od Met jevila známky pohybu. První (východopruský) a sedmý (vestfálský a hannoverský) armádní sbor dostaly rozkaz k útoku. Tlačily Francouze před sebou tak daleko, až se samy ocitly v dostřelu pevnůstek. Francouzi, kteří takový pohyb předvídali, však včas shromáždili značné síly v krytých postaveních v údolí Mosely a v úzké úžlabině, jíž z východu na západ protéká potok, vlévající se do řeky severně od Met. Tyto masy vojsk znenadání napadly pravý bok Němců, kterým už působila ztráty palba z pevnůstek, a zatlačily prý je ve zmatku zpět. Francouzi se poté zřejmě opět stáhli, protože je jisté, že Němci udrželi tu část bojiště, která je mimo dostřel pevnůstek, a že se teprve po úsvitu vrátili do svých původních tábořišť. Víme to jak ze soukromých dopisů účastníků bitvy, tak ze zprávy, kterou v pondělním "Manchester Guardian"[42] uveřejnil jeho dopisovatel v Metách; tento dopisovatel navštívil v pondělí časně ráno bojiště a zjistil, že je obsazeno Prusy, poskytujícími pomoc zraněným Francouzům, kteří tam ještě zůstali. V jistém smyslu mohou obě strany tvrdit, že dosáhly cíle, pro nějž svedly tento boj: Francouzi vlákali Němce do pasti a způsobili jim kruté ztráty, Němci zdrželi francouzský ústup až do chvíle, kdy princ Bedřich Karel mohl dosáhnout linie, po níž se měl ústup dít. Z německé strany se bitvy zúčastnily dva sbory čili čtyři divize, z francouzské strany sbory Decaenův a Ladmiraultův a část gardy, tedy přes sedm divizí. Francouzi tedy měli v tomto boji velkou početní převahu. Jejich postavení prý také bylo značně zesíleno střeleckými okopy a zákopy, z nichž stříleli chladnokrevněji než obvykle.

Ústup Rýnské armády na Verdun začal v plné síle teprve v úterý 16. srpna. V té době dosáhla právě čela kolon prince Bedřicha Karla - třetí (braniborský) armádní sbor - okolí Mars-la-Tour. Okamžitě zaútočila a po šest hodin držela francouzskou armádu v šachu. Později byli Němci posíleni 10. (hannoverským a vestfálským) armádním sborem a částmi 8. (porýnského) a 9. (šlesvicko-holštýnského a meklenburského) armádního sboru, a tak nejen udrželi své postavení, ale zatlačili nepřítele zpět, ukořistili dva orly, sedm kanónů a zajali přes 2000 francouzských vojáků. Proti nim stály sbory Decaenův, Ladmiraultův a Frossardův, přinejmenším část sboru Canrobertova (který přibyl do Met z Châlonsu v posledních dnech, kdy byla ještě volná železniční trať přes Frouard) a část gardy, čili celkem čtrnáct až patnáct divizí. Proti osmi německým divizím tedy znovu bojoval početnější nepřítel, i když pravděpodobně nebyla do boje nasazena všechna Bazainova vojska. Je to třeba mít na paměti, protože francouzské zprávy stále vysvětlují všechny porážky tím, že nepřítel měl trvale přesilu. Že francouzský ústup byl opravdu zastaven, jasně vyplývá z toho, že sami Francouzi hovoří o bojích zadních vojů, k nimž došlo 17. srpna u Gravelotte, tedy více než 5 mil za postaveními, která zaujímali 16. srpna. Současně však skutečnost, že Němci byli v úterý s to vrhnout do boje jen čtyři sbory, svědčí o tom, že jejich úspěch nebyl úplný. Kapitán Jeannerod, který přijel 17. srpna z Briey do Conflansu, tu našel dva jezdecké pluky francouzské gardy zcela pokleslé na duchu a obracející se na útěk při pouhém výkřiku: "Prusové jdou!". To dokazuje, že silnice přes Étain možná 16. srpna večer nebyla ještě fakticky v rukou Němců, ti však byli přece jen tak blízko, že bylo zcela vyloučeno ustupovat po ní bez další bitvy. Bazaine se ovšem zřejmě vzdal jakékoli myšlenky na tento ústup, neboť se zakopal ve velmi silném postavení u Gravelotte a očekával tam německý útok, k němuž pak došlo 18. srpna.

Plošinu, po níž vede silnice z Mars-la-Tour přes Gravelotte do Met, přetíná řada hlubokých roklin vymletých potoky tekoucími od severu k jihu do Mosely. Jedna z těchto roklin leží přímo před Gravelotte (západně od něho); dvě jiné, rovnoběžné s ní, jsou dále vzadu. Každá z těchto roklin je sama o sobě silným obranným postavením, které bylo ještě zesíleno zemními opevněními a zřízením barikád a střílen ve statcích a vesnicích ležících na takticky důležitých místech. Uvítat nepřítele v tomto silně opevněném postavení, nechat ho, aby si o ně rozbíjel hlavu, a konečně ho zahnat zpět mohutnou "retour offensif"[a] , a tak vyčistit cestu na Verdun - to byla zřejmě jediná naděje, která Bazainovi ještě zbývala. Němci však zaútočili s takovou silou a s takovým důrazem, že dobývali postavení za postavením a Rýnská armáda byla zatlačena zpět až pod ochranou metských děl. Proti čtrnácti či patnácti francouzským divizím bylo fakticky nasazeno dvanáct divizí německých, přičemž čtyři další zůstávaly v záloze. Počet vojáků zasazených do boje byl na obou stranách asi zhruba stejný; německé síly snad byly vcelku o něco větší, protože čtyři z jejich šesti sborů byly téměř nedotčeny. Tato. slabá početní převaha však v žádném případě nemohla vyvážit sílu francouzského postavení.

Francouzské veřejné mínění stále ještě váhá plně uznat situaci, v níž se octl Bazaine se svou armádou a která se velmi podobá postavení, do něhož generál Bonaparte vehnal roku 1796 Wurmsera u Mantovy a v roce 1805 Macka u Ulmu.[43] Že by skvělá Rýnská armáda, naděje a síla Francie, měla být po čtrnáctidenním tažení nucena volit mezi pokusem vynutit si za katastrofálních podmínek průchod nepřátelskými vojsky a mezi kapitulací, to je víc, než jsou Francouzi ochotni uvěřit. Hledají proto všemožná vysvětlení. Podle jedné teorie se Bazaine takříkajíc obětuje, aby získal čas pro Mac-Mahona a Paříž. Zatímco Bazaine zdržuje dvě ze tří německých armád před Metami, může Paříž organizovat svou obranu a Mac-Mahon bude mít čas vytvořit novou armádu. Podle toho Bazaine nezůstává v Metách proto, že mu nic jiného nezbývá, nýbrž proto, že je to v zájmu Francie. Vzniká však otázka, kde tedy jsou elementy nové Mac-Mahonovy armády? Jsou to: jeho vlastní sbor, který nyní čítá nejvýše 15 000 lidí; zbývající de Faillyho vojska, dezorganizovaná a rozptýlená dlouhým ústupem oklikami - de Failly prý přibyl do Vitry-le-François s jen 7000 až 8000 muži; snad jedna z Canrobertových divizí; dvě divize Félixe Douaye, o nichž zřejmě nikdo neví, kde jsou - celkem přibližně 40 000 vojáků včetně námořní pěchoty z původně zamýšlené baltské expedice. To je do posledního praporu a eskadrony všechno, co zůstalo Francii z její staré armády mimo Mety. K tomu možná přibudou čtvrté prapory. Ty nyní zřejmě docházejí do Paříže v dosti hojném počtu, jsou však do značné míry doplněny z nováčků. Celkem mohou tato vojska dosáhnout počtu asi 130 000 až 150 000 mužů. Svou kvalitou se však tato nová armáda nemůže rovnat staré Rýnské armádě. Staré pluky v této nové armádě byly jistě značně postiženy demoralizací. Nové prapory byly formovány naspěch, je v nich mnoho nováčků a nemohou mít tak dobrý důstojnický sbor jako stará armáda. Podíl dělostřelectva a jezdectva je určitě velmi malý; hlavní síly jezdectva jsou v Metách a zásoby potřebné pro vybavení nových baterií, postroje apod., existují často zřejmě jen na papíře.Jeden příklad uvádí Jeannerod v nedělním "Temps". Pokud jde o mobilní gardu, zdá se, že se po přesunu ze Châlonsu zpět do Saint-Mauru u Paříže pro nedostatek proviantu úplně rozběhla. A kvůli tomu, aby se získal čas pro takováto vojska, má být obětována celá nejlepší armáda, kterou Francie má. A obětována vskutku je - je-li pravda, že je uzavřena v Metách. Jestliže Bazaine přivedl svou armádu do její nynější situace záměrně, pak se dopustil chyby, proti níž všechny předešlé omyly této války nejsou ničím. Pověsti o Bazainově ústupu z Met a o jeho spojení s Mac-Mahonem v Montmédy, které včera rozšiřoval "Standard"[44], dnes ráno dostatečně vyvrátil autor vojenského přehledu v témže listu. I kdyby bylo po posledních bojích v okolí Mars-la-Tour nebo v jejich průběhu uniklo několik oddílů z Bazainových sil k severu, jádro jeho armády je stále ještě uzavřeno v Metách.



Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1725 z 24. srpna 1870
   




Poznámky o válce - XII

Zde jsou dvě poslední válečné události: korunní princ vyráží z Châlonsu a Mac-Mahon odvedl celou svou armádu z Remeše - kam, není přesně známo. Podle francouzských zpráv se Mac-Mahonovi zdá, že válka postupuje příliš pomalu; aby urychlil její rozhodnutí, táhne prý nyní z Remeše vyprostit Bazaina z obklíčení. To by vskutku mohlo popohnat vývoj až téměř ke konečné krizi.

V naší středeční úvaze jsme odhadli Mac-Mahonovy síly na 130 000 až 150 000 mužů za předpokladu, že se k němu připojila všechna vojska z Paříže.[b] Potvrdila se naše domněnka, že měl v Châlonsu zbytky svých vlastních i de Faillyho vojsk, že v Châonsu byly i dvě Douayovy divize, které tam, jak nyní víme, dorazily po železnici oklikou přes Paříž, a že tam byla také námořní pěchota a jiné části baltského sboru. Nyní se však dovídáme, že v pevnůstkách kolem Paříže jsou ještě řadová vojska, že se část Mac-Mahonových a Frossardových vojáků, zejména jezdectvo, vrátila do Paříže, aby tam byla reorganizována, a že Mac-Mahon měl ve svém táboře jen asi 80 000 vojáků pravidelného vojska. Můžeme proto snížit svůj odhad o plných 25 000 vojáků a přijmout za maximum Mac-Mahonových sil 110 000 až 120 000 mužů, z nichž asi třetinu budou tvořit nevycvičení nováčci. A s touto armádou prý vyrazil k Metám vyprostit Bazaina.

Mac-Mahonovým nejbližším a bezprostředním protivníkem je nyní armáda korunního prince. Její přední hlídky podle telegrafické zprávy z Bar-le-Duc obsadily 24. srpna bývalý châlonský tábor. Z toho lze usoudit, že v onom městě byl tehdy hlavní stan. Nejkratší Mac-Mahonova cesta k Metám vede přes Verdun. Z Remeše do Verdunu je to po téměř přímé cestě plných 70 mil; po silnici přes Sainte-Menehould je to přes 80 mil. Tato druhá silnice nadto vede châlonským táborem, tedy německými liniemi. Vzdálenost z Bar-le-Duc do Verdunu činí necelých 40 mil.

Jestliže tedy Mac-Mahon použije některé z uvedených silnic do Verdunu, může mu armáda korunního prince nejen za pochodu vpadnout do boku, nýbrž může i překročit Másu a připojit se k ostatním dvěma německým armádám mezi Verdunem a Metami ještě mnohem dříve, než Mac-Mahon dokáže vyrazit z Verdunu na pravý břeh Másy. Na tom by se nic nezměnilo ani tehdy, kdyby byl korunní princ postoupil až k Vitry-le-François nebo kdyby potřeboval ještě jeden den navíc k soustředění svých vojsk, roztažených po pochodové ose - tak výhodný je pro něj totiž rozdíl ve vzdálenosti.

Za těchto okolností je otázka, zda Mac-Mahon použije některé ze zmíněných cest a zda se okamžitě nestáhne z bezprostřední sféry akcí korunního prince a nezvolí cestu vedoucí z Remeše přes Vouziers, Grandpré a Varennes do Verdunu, nebo přes Vouziers do Stenay, kde by mohl překročit Másu a pak táhnout na jihovýchod k Metám. To by mu však zajistilo jen dočasnou výhodu, kdežto jeho konečná porážka by byla tím jistější. Obě tyto cesty znamenají ještě větší okliku, což by korunnímu princi poskytlo ještě více času, aby spojil své síly s německými silami před Metami a postavil tak proti Mac-Mahonovi i Bazainovi zdrcující přesilu.

Ať tedy Mac-Mahon zvolí kteroukoli cestu, aby se přiblížil k Metám, nemůže se korunního prince zbavit; ten má nadto na vybranou, zda se s Mac-Mahonem utká sám nebo spolu s ostatními německými armádami. Z toho jasně vyplývá, že dokud se Mac-Mahon úplně nezbaví korunního prince, bylo by hrubou chybou vytáhnout, aby vyprostil Bazaina z obklíčení. Nejkratší, nejrychlejší a nejjistější cesta do Met pro něj vede přímo přes německou Třetí armádu. Kdyby vytáhl přímo na ni, napadl ji, ať na ni narazí kdekoli, porazil ji a tlačil ji několik dní k jihovýchodu, aby svou vítěznou armádu vklínil mezi ni a ostatní dvě německé armády, kdyby to tedy udělal právě tak, jak mu to předvedl korunní princ, pak - a jen tehdy - by měl vyhlídky na to, že dosáhne Met a osvobodí Bazaina. Můžeme si však být jisti, že kdyby se k tomu cítil dost silný, byl by to udělal okamžitě. Jeho odchod z Remeše se proto jeví ve zcela jiném světle. Není to ani tak manévr, který má Bazaina zbavit Steinmetze a Bedřicha Karla, jako manévr, kterým se Mac-Mahon chce zbavit korunního prince. A z tohoto hlediska je to to nejhorší, co se dalo udělat. Všechny přímé komunikace s Paříží se tím vydávají do rukou nepřítele. Poslední vojska, která má Francie k dispozici, se tím odvádějí z centra země na okraj a záměrně se vzdalují od tohoto centra víc, než je od něho už dnes vzdálen nepřítel. Takový manévr by snad byl omluvitelný, kdyby ho prováděla vojska mající značnou přesilu; zde jej však uskutečňuje vojsko, které je beznadějně slabší než vojsko nepřítele, a s vyhlídkou na téměř jistou porážkou. K čemu tato porážka povede? Ať k ní dojde kdekoli, způsobí, že zbytky poražené armády budou zahnány dále od Paříže k severním hranicím, kde mohou být zatlačeny na neutrální půdu nebo donuceny ke kapitulaci. Jestliže Mac-Mahon opravdu podnikl uvedený manévr, pak tím záměrně přivádí svou armádu do přesně stejné situace, do níž Napoleon svým bočním pochodem kolem jižního cípu Durynského lesa přivedl v roce 1806 pruskou armádu u Jeny. Početně i morálně slabší armáda je záměrně stavěna do situace, z níž po porážce jediná ústupová cesta vede úzkým pruhem území na neutrální půdu nebo k moři. Napoleon donutil Prusy ke kapitulaci tím, že dosáhl Štětína dříve než oni.[45] Mac-Mahonova vojska se možná budou muset vzdát na onom úzkém pruhu francouzského území, který vybíhá do Belgie mezi Mézières a Charlemontem-Givetem.[46] V nejlepším případě mohou uniknout do severních pevností - Valenciennes, Lille atd., kde však budou za všech okolností neškodná. A Francie pak bude vydána na milost a nemilost vetřelcům.

Celý plán vypadá tak neuvěřitelně, že musel vzejít jedině z politické nutnosti. Ze všeho nejvíce nám připadá jako coup de désespoir[c]. Vypadá to, jako že se něco musí udělat, něco se musí riskovat, než se připustí, aby si Paříž plně uvědomila skutečnou situaci. Není to plán stratéga, nýbrž "Alžířana"[47], který si zvykl bojovat proti nepravidelným vojskům; není to plán vojáka, ale plán politického a vojenského dobrodruha, jednoho z těch, kteří měli v posledních devatenácti letech ve Francii všude volnou ruku. Mac-Mahonův výrok, kterým prý své rozhodnutí ospravedlňoval, to plně potvrzuje: ,,Co by se řeklo", kdyby nešel Bazainovi na pomoc? Ano, ale "co se řekne", když se dostane do ještě horšího postavení, než se dostal Bazaine? To je celé druhé císařství! Dělat dojem, skrývat porážku - to je to nejdůležitější! Napoleon vsadil všechno na jednu kartu a prohrál. A nyní se Mac-Mahon znovu chystá hrát va banque[d] ve chvíli, kdy jsou vyhlídky jedna ku deseti v jeho neprospěch. Čím dříve se Francie zbaví těchto lidí, tím lépe pro ni. Je to její jediná naděje.



Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1727 z 26. srpna 1870
   




Poznámky o válce - XIII[48]

Včera přišla telegrafická zpráva, která vyvolala u našich kolegů novinářů velkou senzaci. Z Berlína se v ní oznamuje, že královský hlavní stan byl přeložen do Bar-le-Duc, že sbory První a Druhé armády setrvávají ve svých postaveních proti Bazainově armádě a že ostatní německá vojska "zahájila rozhodný postup na Paříž".

Doposud byly pohyby německých armád tajeny po celou dobu, kdy se prováděly. Teprve když pohyb skončil, když úder už byl zasazen, dozvěděli jsme se, kam vojska směřovala. Zdá se podivné, že by tento systém byl náhle opuštěn a že by mlčenlivý Moltke bez nějakého zřejmého důvodu znenadání vyhlásil do celého světa, že táhne na Paříž, a ještě k tomu "rozhodně".

Současně se dovídáme, že přední oddíly korunního prince se stále více blíží k Paříži a že se jeho jezdectvo rozlévá stále dále k jihu. Obávaní huláni se prý objevili dokonce v Château-Thierry, téměř na poloviční cestě z Châlonsu do Paříže.

Není tu snad nějaký zvláštní, na první pohled ne zcela zřejmý důvod, proč se úmysly pruského krále zveřejňují právě teď a proč německé jezdectvo současně zdvojnásobuje svou aktivitu?

Porovnejme si data. V pondělí 22. srpna večer začal Mac-Mahon přesunovat své vojsko přes Remeš po silnici na Rethel a po více než čtrnáct hodin jeho kolony nepřetržitě procházely městem. Ve středu k večeru, ne-li dříve, dostal asi zprávu o tomto pochodu německý hlavní stan. Mohlo to znamenat jen jedno: úmysl vysvobodit Bazaina z pasti, do níž se dostal. Čím dál Mac-Mahon postupoval ve zvoleném směru, tím víc ohrožoval své komunikace s Paříží a svou ústupovou linii, tím více se dostával mezi německou armádu a belgické hranice. Jakmile se přepraví přes Másu, kterou prý hodlá překročit u Laneuvillu proti Stenay, lze mu snadno odříznout ústup. Co by však mohlo Mac-Mahona více povzbudit, aby vytrval ve svém nebezpečném manévru, než zpráva, že zatímco on spěchá vyprostit Bazaina, ponechali Němci před Metami jen poměrně malou část svých vojsk a s většinou svých vojsk "rozhodně" postupují na Paříž? A právě tato zpráva byla ve středu v noci telegrafována z Pont-a-Mousson do Berlína, z Berlína do Londýna a z Londýna do Paříže a Remeše, odkud byla nepochybně ihned oznámena Mac-Mahonovi. Zatímco tedy Mac-Mahon pochoduje na Stenay, Longuyon a Briey, zanechá armáda korunního prince jeden či dva sbory v Champagni, kde nyní proti nim nikdo nestojí, a s ostatními silami může vyrazit na Saint-Mihiel, překročit tam Másu a pokusit se zaujmout postupem přes Fresnes postavení, v němž by ohrožovala spojení Mac-Mahonovy armády s Másou a přitom by byla od německých vojsk před Metami vzdálena jen natolik, aby odtud mohla dostat pomoc. Kdyby se to podařilo a kdyby Mac-Mahon utrpěl za těchto okolností porážku, musela by jeho armáda buď přejít na neutrální území, nebo kapitulovat před Němci.

Nelze pochybovat, že německý hlavní stan dokonale zná Mac-Mahonovy pohyby. Od chvíle, kdy byl Bazaine v důsledku bitvy u Rezonvillu (nebo u Gravelotte, jak je bitva oficiálně nazývána) uzavřen v Metách, stala se Mac-Mahonova armáda nejbližším cílem nejen pro armádu korunního prince, ale i pro všechna ostatní vojska, která bylo možno postrádat u Met. Ovšem, když se v roce 1814 spojil Blücher se Schwarzenbergem mezi Arcis-sur-Aube a Châlonsem, táhli spojenci na Paříž, aniž se přitom nějak ohlíželi na Napoleonův pochod k Rýnu[49], a rozhodli svým postupem celé tažení. Tehdy byl však Napoleon už poražen u Arcisu a nebyl s to postavit se proti spojenecké armádě; tehdy tu nebyla žádná francouzská armáda, uzavřená spojeneckými vojsky v pohraniční pevnosti, kterou by mohl Napoleon vyprostit; a hlavně - Paříž nebyla tehdy opevněna. Dnes je tomu naopak: ať je vojenská - početní i morální - hodnota Mac-Mahonovy armády jakákoli, není pochyb, že by tato armáda úplně stačila vyprostit Mety z obležení, pokud by pevnost obléhalo jen tolik vojska, kolik je zapotřebí, aby byl Bazaine držen v šachu. A na druhé straně: ať si myslíme o pařížských opevněních cokoliv, nikdo nebude tak pošetilý, aby očekával, že se zhroutí jako zdi Jericha při prvních zvucích trub útočníků. Vynutí si přinejmenším delší obklíčení, které by obránce vyhladovělo, anebo budou muset útočníci začít - a možná nejen začít - pravidelné obléhání. Zatímco by tedy Němci "rozhodně" postupovali na Paříž a uvázli by před jejími pevnůstkami, Mac-Mahon by porazil německá vojska před Metami a spojil by se s Bazainem, takže by Francie měla armádu stojící na komunikacích a zásobovacích cestách Němců a dostatečně silnou, aby Němce donutila k ústupu ještě "rozhodnějšímu", než byl jejich postup.

Pokud tedy je Mac-Mahonova armáda příliš silná, než aby ji Němci za daných okolností mohli přehlížet, musíme dospět k závěru, že zpráva o rozhodném postupu krále Viléma na Paříž, které většina našich kolegů novinářů přikládá nesmírnou důležitost, je buď falešná a byla záměrně vydána jen proto, aby zmátla nepřítele, nebo - jde-li skutečně o nediskrétní uveřejnění pravdivé informace - je to rozhodnutí učiněné ještě předtím, než vešel ve známost Mac-Mahonův poslední manévr, a v tom případě bude rychle odvoláno. V obou případech je možné, že jeden či dva sbory budou pokračovat v postupu na Paříž, avšak hlavní masa všeho vojska, které je k dispozici, zamíří k severovýchodu, aby se plně využilo výhod, které Mac-Mahon téměř Němcům vnucuje.[50]



Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1728 z 27. srpna 1870
   




Poznámky o válce - XIV

Němci byli zase jednou na Mac-Mahona příliš rychlí. Čtvrtá armáda, které velí saský korunní princ Albert a která se skládá nejméně ze dvou, ne-li více sborů (z pruské gardy a z 12. čili královského saského sboru), náhle vyrazila k Máse, zajistila si přechody kdesi mezi Stenay a Verdunem a poslala své jezdectvo na druhý břeh. Argonské průsmyky jsou v jejích rukou. Minulý čtvrtek[e] zajali Němci u Sainte-Menehouldu 800 příslušníků mobilní gardy a v sobotu porazili u Buzancy francouzskou jezdeckou brigádu. Cestou vyslali minulý čtvrtek silnou průzkumnou skupinu k Verdunu, ale když zjistili, že je pevnost připravena k obraně, nepodnikli na ni útok hlavními silami.

Mac-Mahon, který mezitím 22. a 23. srpna opustil Remeš s armádou čítající podle francouzských zpráv 150 000 mužů, dobře vybavenou a dobře opatřenou dělostřelectvem, střelivem a proviantem, se až do večera 25. srpna nedostal dál než do Rethelu, ležícího asi 23 míle za Remeší. Jak dlouho tam setrval a kdy odtamtud odtáhl, není bezpečně známo. Jezdecká srážka u Buzancy, ležícího asi o 20 mil dál směrem na Stenay, však svědčí o tom, že ani v sobotu tam jeho pěchota ještě nedorazila. Tato pomalost pohybů ostře kontrastuje s aktivitou Němců. Do značné míry je to nepochybně způsobeno složením jeho armády, která se skládá jednak z víceméně demoralizovaných jednotek, jednak z nových útvarů, v nichž převládají mladí odvedenci; některé z těchto útvarů jsou pouhé dobrovolnické sbory, kde mnoho důstojníků není vojáky z povolání. Je jasné, že tato armáda nemůže být ani tak ukázněná, ani tak soudržná jako stará "Rýnská armáda" a že bude naprosto nemožné, aby se 120 000 až 150 000 vojáků tohoto druhu pohybovalo rychle a v pořádku. Pak je tu ještě vozatajstvo. Většina těžkého vozatajstva Rýnské armády jistě 14. a 15. srpna unikla z Met, lze si však představit, že jeho stav není nijak skvělý; dá se předpokládat, že jeho zásoby střeliva a stav koní zdaleka nejsou takové, jaké by měly být. A konečně si můžeme být jisti, že se francouzská intendantura od začátku války nezměnila k lepšímu a že tudíž zásobování velké armády v tak nesmírně chudém kraji nebude snadnou záležitostí. I když však budeme brát značné ohledy na všechny tyto překážky, budeme přesto ještě nuceni vidět v Mac-Mahonově váhání jasný příznak nerozhodnosti. Vzhledem k tomu, že upustil od přímé cesty na pomoc Bazainovi přes Verdun, vede další nejbližší cesta přes Stenay. A touto cestou se Mac-Mahon vydal. Ale ještě než se dostal za Rethel, musel už vědět, že Němci obsadili přechody přes Másu a že pravý bok jeho kolon na silnici do Stenay je ohrožen. Tento rychlý postup Němců patrně zkřížil jeho plány. V pátek byl prý stále ještě v Rethelu, kde dostal čerstvé posily z Paříže, a příštího dne prý hodlal vyrazit na Mézières. Protože jsme neobdrželi žádné autentické zprávy o důležitých srážkách, zdá se to být velmi pravděpodobné. Znamenalo by to, že se Mac-Mahon téměř úplně zřekl plánu na vyproštění Bazaina, protože postup úzkým pruhem francouzského území na pravém břehu Másy mezi Mézières a Stenay by byl velmi obtížný a nebezpečný, způsobil by nové zpoždění a poskytl by nepříteli spoustu času, aby ho ze všech stran obklíčil. Teď už nelze totiž pochybovat, že za tím účelem poslala armáda korunního prince k severu plně postačující síly. Všechno, co se dovídáme o rozmístění Třetí armády, ukazuje na to, že se tato armáda pohybuje k severu po třech hlavních a pro tento účel nejvhodnějších silnicích: Épernay- Remeš-Rethel; Châlons-Vouziers a Bar-le-Duc-Varennes-Grandpré. Vzhledem k tomu, že zpráva o srážce u Sainte-Menehouldu byla telegrafována z Bar-le-Duc, je dokonce možné, že tam mobilní gardu porazila a město obsadila právě některá součást Třetí armády.

Co však může mít Mac-Mahon v úmyslu, jestliže skutečně táhne na Mézières? Pochybujeme, že sám má o svých záměrech zcela jasnou představu. Víme nyní, že ho k pochodu na sever donutila - aspoň do jisté míry - neposlušnost jeho vojáků, kteří reptali proti "ústupu" z châlonského tábora k Remeši a dost ostře žádali, aby byli vedeni proti nepříteli. Byl tedy zahájen pochod k vyproštění Bazaina. Koncem týdne se Mac-Mahon už asi dokonale přesvědčil, že jeho armáda nemá pohyblivost potřebnou k přímému postupu na Stenay a že by bylo lepší, kdyby se dal momentálně bezpečnější cestou přes Mézières. To by zajisté zdrželo a snad vůbec znemožnilo zamýšlené vyproštění Bazaina; ale věřil Mac-Mahon někdy doopravdy, že je schopen Bazaina vyprostit? Pochybujeme o tom. A pak, pochod na Mézières by v každém případě zdržel nepřátelský postup na Paříž, poskytl by Pařížanům víc času k dokončení jejich obrany, umožnil by získat čas na organizaci záložních armád za Loirou a u Lyonu. A nemohl by se snad Mac-Mahon v případě nutnosti stáhnout podél severní hranice za trojitý pás pevností a pokusit se najít mezi nimi nějaký "čtyřúhelník"[51]? Nějaké takové více či méně neurčité myšlenky mohly vést Mac-Mahona, který zřejmě není žádný stratég, k druhému nesprávnému manévru, když se předtím už zapletl do jednoho. A tak vidíme, jak poslední armáda, kterou Francie má a pravděpodobně bude mít za této války v poli, pochoduje záměrně vstříc své zkáze, před níž ji mohou spasit jen nejhrubší chyby nepřítele. Tento nepřítel se však dosud nedopustil ani jediné chyby.

Říkáme: poslední armáda, kterou Francie pravděpodobně bude mít za této války v poli. S Bazainem už nelze počítat, pokud se Mac-Mahonovi nepodaří ho vyprostit, což je víc než pochybné. Mac-Mahonova armáda bude v nejlepším případě rozptýlena mezi pevnostmi u severních hranic, kde bude neškodná. Záložní armády, o nichž se nyní mluví, budou složeny z nevycvičených nováčků, promísených jistým počtem starých vojáků, a nelze se vyhnout tomu, že jejich veliteli z větší části nebudou důstojníci z povolání; vojáci těchto armád budou vyzbrojeni nejrozmanitějšími typy zbraní; nebudou naprosto zvyklí zacházet se zadovkou, což znamená, že spotřebují své střelivo dříve, než ho bude opravdu zapotřebí. Krátce - nebudou se hodit pro akce v poli, nebudou se hodit k ničemu jinému než k obraně opevnění. Němci naproti tomu nejen znovu uvedli své prapory a eskadrony do plného stavu, ale posílají i nadále do Francie jednu divizi zeměbrany za druhou, zatímco francouzské čtvrté prapory stále ještě nejsou kompletní. Teprve šedesát šest je jich dosud zorganizováno do "régiments de marche"[f] a posláno buď do Paříže nebo k Mac-Mahonovi; zbylé třicet čtyři nebyly ještě před několika dny schopny vyrazit. Organizace armády všude selhává a šlechetný a chrabrý národ vidí, že všechno jeho úsilí o sebeobranu je marné, protože strpěl, aby jeho osudy po dvacet let řídila banda dobrodruhů, kteří si z administrativy, vlády, armády i námořnictva - fakticky z celé Francie - udělali zdroj svého obohacování.



Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1731 z 31. srpna 1870
   




Poznámky o válce - XV

Když byli 26. srpna všichni naši novinářští kolegové téměř bez jediné výjimky zaujati úvahami o nesmírné důležitosti "rozhodného" pochodu korunního prince na Paříž natolik, že jim nezbýval čas pro Mac-Mahona, odvážili jsme se upozornit, že opravdu významným manévrem onoho dne byl pochod, který - podle došlých zpráv - podnikl zmíněný generál k vyproštění Met. Řekli jsme, že v případě porážky "Mac-Mahonova vojska se možná budou muset vzdát na onom úzkém pruhu francouzského území, který vybíhá do Belgie mezi Mézières a Charlemontem-Givetem"[g].

Co jsme tenkrát předpokládali, to je nyní téměř skutečností. Mac-Mahon má pod svým velením 1. (svůj vlastní), 5. (dříve de Faillyho a nyní Wimpffenův), 7. (Douayův) a 12. (Lebrunův) sbor a ta vojska, která bylo možno do 29. srpna uvolnit z Paříže, dokonce včetně oněch vzpurných příslušníků mobilní gardy ze Saint-Mauru; kromě toho má jezdectvo Canrobertova sboru, které bylo ponecháno v Châlonsu. Celkem to může být asi 150 000 vojáků, z nichž sotva polovinu tvoří jednotky staré armády; zbytek jsou čtvrté prapory a mobilní garda, asi ve stejném početním poměru. Mac-Mahon je prý dobře vybaven dělostřelectvem, to však z valné části určitě tvoří nově zformované baterie, a je dobře známo, že má velmi slabé jezdectvo. I kdyby byla tato armáda početně silnější, než odhadujeme, tvořili by tento přebytek nováčci, a ti toto vojsko, o němž lze říci, že se sotva vyrovná armádě o 100 000 dobrých vojáků, nijak neposílí.

Mac-Mahon vytáhl z Remeše směrem na Rethel a Másu večer 22. srpna, avšak 13. sbor byl vyslán z Paříže až 28. a 29. srpna. A protože tehdy bylo přímé železniční spojení do Rethelu přes Remeš ohroženo nepřítelem, musela být tato vojska poslána oklikou po francouzské Severní dráze přes Saint-Quentin, Avesnes a Hirson. Nemohla dorazit k cíli dříve než 30. či 31. srpna, kdy už začaly vážné boje, takže vojska, na něž Mac-Mahon čekal, nebyla nakonec na místě ve chvíli, kdy je potřeboval. Zatímco totiž vytrvale ztrácel čas mezi Rethelem, Mézières a Stenay, stahovali se sem Němci ze všech stran. Dne 27. srpna byla Mac-Mahonova předsunutá jezdecká brigáda poražena u Buzancy. Dne 28. srpna se octl v rukou Němců Vouziers, důležitá křižovatka v Argonách, a dvě německé eskadrony napadly a dobyly osadu Vrizy, obsazenou pěchotou, která se musela vzdát - mimochodem řečeno - husarský kousek, mající v minulosti jen jednu obdobu: Dembe Wielkie, které roku 1831 vyrvalo polské jezdectvo z rukou ruské pěchoty a jezdectva.[52] Dne 29. srpna nehlásí důvěryhodné prameny žádné boje. Avšak do 30. srpna (úterý) soustředili Němci dostatek sil, zaútočili na Mac-Mahona a porazili ho. Německé zprávy hovoří o bitvě u Beaumontu a o srážce u Nouartu (na cestě ze Stenay do Buzancy),[53] belgické zprávy však hlásí, že se bojovalo na pravém břehu Másy mezi Mouzonem a Carignanem. Obojí lze snadno uvést v soulad; mají-li belgické zprávy v podstatě pravdu, pak měla německá Čtvrtá armáda (4., 12. a gardový sbor) svůj 4. a 12. sbor patrně na levém břehu Másy, kde se k nim připojil první bavorský sbor jako první součást Třetí armády přicházející od jihu. U Beaumontu narazila tato vojska na hlavní Mac-Mahonovy síly, táhnoucí zřejmě ve směru od Mézières na Stenay, a napadla je tím způsobem, že část německých vojsk, pravděpodobně Bavoři, zaútočila na francouzský pravý bok, obchvátila ho a zatlačila Francouze od jejich přímé ústupové cesty k Máse u Mouzonu. Veliké ztráty na zajatých i na dělostřelectvu a střelivu, které tam Francouzi utrpěli, lze přičíst potížím při přechodu po mostě a tím vzniklému zdržení. Mezitím narazil předvoj 12. německého sboru, vyslaného zřejmě jiným směrem, na 5. francouzský (Wimpffenův) sbor, táhnoucí s největší pravděpodobností přes Chesne-le-Populeux, údolím Bary a přes Buzancy do boku Němců. Ke střetnutí došlo u Nouartu, asi sedm mil jižně od Beaumontu, a Němci v něm byli úspěšní, to jest podařilo se jim zastavit Wimpffenův boční pochod, zatímco boj u Beaumontu pokračoval. Třetí část Mac-Mahonových sil podle belgických zpráv zřejmě postupovala po pravém břehu Másy, kde prý předcházející noci tábořila u Vaux, mezi Carignanem a Mouzonem; ale i tento sbor byl napaden Němci (patrně gardou), byl na hlavu poražen a ztratil, jak se tvrdí, čtyři mitrailleusy.

Tyto tři boje ensemble[h] (ovšem stále za předpokladu, že belgické zprávy jsou v zásadě pravdivé) by znamenaly Mac-Mahonovu úplnou porážku, kterou jsme několikrát předpověděli. Čtyři sbory, které stojí proti němu, nyní čítají asi 100 000 mužů, otázkou však je, zda byli všichni tito vojáci nasazeni do boje. Jak jsme už řekli, mohla by se Mac-Mahonova vojska vyrovnat asi tomuto počtu dobrých vojáků. Že se jejich odpor naprosto nepodobal odolnosti staré Rýnské armády, vyplývá z poznámky v německém oficiálním telegramu, že "naše ztráty jsou malé", a z počtu zajatců. Pokoušet se o kritiku Mac-Mahonových taktických opatření před touto bitvou a za ní je předčasné, protože o nich dosud téměř nic nevíme. Jeho strategii je však nutno odsoudit co nejostřeji. Zanedbal všechny příležitosti k úniku, které se mu nabízely. Jeho postavení mezi Rethelem a Mézières mu umožňovalo bojovat tak, aby měl otevřený ústup na Laon a Soissons, takže by se byl mohl dostat zase k Paříži nebo do západní Francie. Místo toho bojoval tak, jako kdyby jeho jediná ústupová linie vedla na Mézières a jako by mu patřila Belgie. Je prý u Sedanu. Vítězní Němci mezitím obsadí linii levého břehu Másy nejen před touto pevností, ale také před Mézières. Odtud se jejich levé křídlo v příštích dnech roztáhne až k belgickým hranicím u Rocroi, a pak bude Mac-Mahon uzavřen v onom úzkém pruhu území, na nějž jsme upozornili před šesti dny.

Když už se tam Mac-Mahon octl, nemá už mnoho na vybranou. Kolem sebe má čtyři pevnosti - Sedan, Mézières, Rocroi a Charlemont. Ale na prostoře 12 čtverečních mil, s přesilou nepřátelské armády před sebou a s neutrálním územím v zádech nemůže s čtyřúhelníkem počítat.[51] Bude buď vyhladověn, nebo vyhnán bojem, bude nucen vzdát se buď Prusům, nebo Belgičanům. Má však ještě jednu cestu. Řekli jsme právě, že si počínal tak, jako by mu patřila Belgie. Co když si to opravdu myslel? Co když celé tajemství jeho nevysvětlitelné strategie tkví v pevném rozhodnutí použít belgického území, jako kdyby patřilo Francii? Z Charlemontu vede Belgií přímá cesta přes Philippeville na francouzské území u Maubeuge. Je to cesta o polovinu kratší než vzdálenost z Mézières do Maubeuge francouzským územím. Co když Mac-Mahon hodlá v případě krajní nutnosti použít k úniku této cesty? Může se domnívat, že Belgičané nebudou s to účinně odporovat armádě tak silné, jako je jeho. A kdyby Němci sledovali Mac-Mahona na belgické území, což je velmi pravděpodobné v případě, že by jej Belgičané nedokázali zastavit - pak by z toho vznikly aspoň nové politické komplikace, které by mohly současnou situaci Francie zlepšit, ale rozhodně by ji nějak podstatně nezhoršily. Kdyby se nadto Mac-Mahonovi podařilo zahnat jen jednu jedinou německou hlídku na belgické území, došlo by tím k porušení neutrality, které by omlouvalo Mac-Mahonovo pozdější narušení belgického území. Takovéto myšlenky mohly tohoto starého Alžířana[47] napadnout: odpovídají africkému způsobu válčení a jsou vlastně téměř jedinou možnou omluvou jeho dosavadní strategie. Ale i o tuto možnost může ještě přijít. Bude-li korunní princ postupovat se svou obvyklou hbitostí, mohl by dorazit k Monthermé a k soutoku řek Semoy a Másy před Mac-Mahonem, takže by pak byl Mac-Mahon zablokován mezi řekou Semoy a Sedanem v prostoru asi tak velkém, jaký potřebují jeho vojáci k utáboření, a bez jakékoli naděje na krátký průchod přes neutrální území.



Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1733 z 2. září 1870
   




Francouzské porážky

Velká armáda, zahnaná do úzkých, umírá těžce. Bylo zapotřebí nejprve tří bitev, aby se Bazainovým vojskům dokázalo, že jsou opravdu uzavřena v Metách, a pak šestatřicetihodinového zoufalého boje ve dne v noci ve středu a ve čtvrtek[54], aby se tato vojska konečně přesvědčila - pokud je to vůbec stačilo přesvědčit - že z pasti, do níž je Prusové chytili, není úniku. Právě tak úterní bitva nestačila přimět Mac-Mahona, aby kapituloval. Musela být ve čtvrtek vybojována ještě jedna bitva - zřejmě největší a nejkrvavější z celé této řady[55] - a sám Mac-Mahon musel být raněn, než pochopil své skutečné postavení. První zpráva o boji u Beaumontu a Carignanu se zdá být v podstatě pravdivá, až na to, že ústupová cesta po levém břehu Másy do Sedanu nebyla francouzským sborům, bojujícím u Beaumontu, odříznuta úplně. Část těchto vojsk patrně unikla po levém břehu do Sedanu - bojovala aspoň ve čtvrtek na témže břehu znovu. Pak jsou tu jisté pochybnosti o datu boje u Nouartu, o němž se berlínský štáb domnívá, že k němu došlo v pondělí. To by však uvedlo německé telegramy v lepší soulad, a je-li tomu tak, odpadla by rovněž verze o obchvatném manévru připisovaném francouzskému 5. sboru.

Výsledek úterního boje byl pro zúčastněné francouzské sbory katastrofální. Přes dvacet ztracených kanónů, jedenáct mitrailleus a 7000 zajatců - to je výsledek, který se téměř rovná výsledkům bitvy u Woerthu; byl však dosažen mnohem snáze a s mnohem menšími oběťmi. Francouzi byli na obou březích Másy zatlačeni do bezprostředního okolí Sedanu. Po bitvě je jejich postavení na levém břehu zřejmě ohraničeno na západě řekou Bar a Ardenským kanálem, protékajícími stejným údolím a vyúsťujícími do Másy u Villersu mezi Sedanem a Mézières, na východě pak úžlabinou a potokem tekoucím od Raucourtu a vlévajícím se do Másy u Remilly. Hlavní francouzské síly si tak zajistily oba boky a obsadily asi mezilehlou plošinu, aby mohly čelit útoku z kterékoli strany. Na pravém břehu překročili Francouzi po úterní bitvě zřejmě řeku Chiers, vlévající se do Másy asi čtyři míle nad Sedanem naproti Remilly. Od belgických hranic tu od severu k jihu probíhají tři rovnoběžné úžlabiny, první a druhá směrem k Chiersu, třetí a nejdelší těsně před Sedanem k Máse. V blízkosti nejvyššího bodu druhé úžlabiny leží vesnice Cernay; v horní části třetí úžlabiny, tam, kde ji přetíná silnice do belgického Bouillonu, je obec Givonne; níže, kde úžlabinu přetíná silnice do Stenay a Montmédy, je Bazeilles. Při čtvrteční bitvě všechny tři tyto úžlabiny jistě Francouzům sloužily jako postupně hájená obranná postavení, z nichž přirozeně třetí a nejsilnější bylo asi hájeno nejtvrdošíjněji. Tento úsek bojiště připomíná Gravelotte; zatímco však tam mohly být úžlabiny obchváceny - a také byly obchváceny - z plošiny, odkud vycházely, zde byl pokus obejít úžlabiny vzhledem k blízkosti belgických hranic velmi riskantní, což si téměř vynucovalo přímý čelní útok.

Zatímco Francouzi zaujímali toto postavení a stahovali do něho vojska, která se nezúčastnila úterní bitvy (mezi nimi byl pravděpodobně také 12. sbor včetně příslušníků mobilní gardy z Paříže), Němci měli na soustředění své armády jeden den. A když pak ve čtvrtek zaútočili, měli už na místě celou čtvrtou armádu (garda 4. a 12. sbor) a tři sbory (5., 11. a jeden bavorský) ze Třetí armády - tedy síly, které určitě převyšovaly Mac-Mahonovy morálně, ne-li také početně. Boj začal v půl osmé ráno, a když ve čtvrt na pěi odpoledne telegrafoval pruský král, bitva ještě trvala, přičemi Němci vítězili na všech stranách. Podle belgických zpráv bylz vesnice Bazeilles, Remilly a Villers-Cernay v plamenech a givonnskou kapli měli v rukou Němci. To by znamenalo, že obě vesnice na levém břehu Másy, které měly být v případě ústupi oporou francouzských křídel, byly buď obsazeny, nebo se už nedalz hájit, zatímco na pravém břehu dobyli Němci první a druhm obrannou linii a třetí - mezi Bazeilles a Givonne - se Francouzi chystali vyklidit každou chvíli. Za těchto okolností nelze pochybovat, že s příchodem noci měli Němci vítězství v rukou a Francouzi byli zatlačeni k Sedanu. Potvrzují to fakticky také telegramy z Belgie, oznamující, že Mac-Mahon byl úplně obklíčen a že tisíce francouzských vojáků přecházejí hranice a jsou odzbrojovány.

Za těchto okolností zbývaly Mac-Mahonovi jen dvě možnosti: kapitulovat, nebo prorazit belgickým územím. Poražená armáda, uzavřená v Sedanu a kolem něho - tedy v prostoru, který by v nejlepším případě právě tak stačil k tomu, aby se mohla utábořit - by se tam nemohla udržet. I kdyby byla schopna udržet spojení s Mézières, ležícím asi 10 mil na západ, byla by nicméně obklíčena na velmi omezeném pruhu území a nemohla by odolat. Protože tedy Mac-Mahon nebyl s to probít si cestu nepřátelskými postaveními, nezbylo mu než přejít na belgické území nebo kapitulovat. Dopadlo to tak, že Mac-Mahon, vyřazený svým zraněním, byl ušetřen trapného rozhodování. Oznámit kapitulaci francouzské armády se stalo údělem generála de Wimpffena. Toto rozhodnutí se vší pravděpodobností urychlila zpráva, že Bazainovo úsilí o únik z Met bylo definitivně zmařeno - pokud ovšem tato zpráva mohla k Mac-Mahonovi proniknout. Němci s Bazainovým záměrem počítali a byli připraveni čelit mu na všech stranách. Nejen Steinmetz, ale i princ Bedřich Karel (jak vyplývá ze zmínky o 1. a 9. sboru) byl na stráži a prsten kolem Met byl ještě zesílen pečlivě připravenými zákopy.



Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1734 z 3. září 1870
   



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a - protiofenzívou, odvetným úderem. (Pozn. red.)

b - Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

c - akt zoufalství. (Pozn. red.)

d - o všechno. (Pozn. red.)

e - tj. 25. srpna. (Pozn. red.)

f - "pochodových pluků". (Pozn. red.)

g - Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

h - dohromady. (Pozn. red.)


42 "The Manchester Guardian" ["Manchesterský strážce"] - anglický buržoazní deník, orgán liberálů; vychází v Manchesteru od roku 1821.

43 Za Bonapartova tažení do Itálie ( 1796-1797) začala část francouzského vojska v červnu 1796 obléhat Mantovu (severní Itálie), kterou hájila rakouská posádka. Hlavní síly francouzské armády současně operovaly proti rakouským vojskům, která se pokoušela uvolnit pevnost z obklíčení. V září 1796 se v Mantově ukryla Bonapartem poražená rakouská armáda vedená Wurmserem; v únoru 1797 se vojska, kterým došly zásoby potravin, musela po dlouhotrvajícím obléhání a blokádě Mantovy vzdát.

V říjnu 1805, za války napoleonské Francie s třetí koalicí evropských států, se Napoleonovi podařilo obejít pravé křídlo rakouské armády, které velel generál Mack. Posunul své sbory mezi Mackovu armádu a nastupující ruská vojska. Mack měl možnost vyhnout se obklíčení, soustředil však své jednotky u Ulmu, kde ho Napoleon skvělým obchvatným manévrem obklíčil a přinutil ke kapitulaci.

44 "The Standard" ["Prapor"] - anglický deník konzervativního zaměření, založený roku 1827 v Londýně.

45 Po vítězství u Jeny a Auerstedtu v říjnu 1806 předstihl předvoj armády Napoleona I. pruská vojska při jejich ústupu a zmařil jim možnost dosáhnout Štětína a přepravit se přes Odru. Už 29. října vstoupili Francouzi do Štětína. Zbytky poražené pruské armády se musely vzdát.

46 Na jižním pomezí oblasti, o níž se Engels zmiňuje, leží Sedan, kde - tak jak to Engels předvídal - pruská vojska 1.-2. září 1870 porazila francouzskou Mac-Mahenovu armádu, zamezila jí ústup a donutila ji tak ke kapitulaci. Engels zde tedy nejen předpověděl pravděpodobnou katastrofu, ale i poměrně přesně určil místo, kde k ní pak došlo.

47 "Alžířané" nebo "Afričani" se ve Francii říkalo generálům a důstojníkům, kteří udělali vojenskou kariéru v koloniálních válkách proti alžírským kmenům bojujícím za svou nezávislost. Mac-Mahon se aktivně zúčastnil těchto válek, v nichž francouzské velení často používalo taktiky barbarských nájezdů na alžírské kmeny, provázených surovým vyhlazováním domorodého obyvatelstva, věrolomně porušovalo uzavřené dohody a naprosto ignorovalo veškerá pravidla vedení války, neboť nepřiznávalo svému protivníkovi práva bojující strany.

48 Na konec tohoto článku připojil redaktor "Pall Mall Gazette" Greenwood odstavec, který je v našem vydání vypuštěn: "Obležení Štrasburku podle všeho brzy skončí dobytím pevnosti. Němci se do toho zřejmě dali docela vážně. Do včerejšího rána trvalo bombardování z kehlské strany nepřetržitě už tři dny a noci. Současně Prusové posunuli své přední stráže až na vzdálenost 500-800 yardů od pevnosti. Byla zapálena zbrojnice a několik těžkých děl, která byla právě rozmístěna v palebných postaveních, začne okamžitě tento úsek ostřelovat".

V dopise Marxovi ze 4. září 1870 Engels poznamenal, že Greenwood potřeboval zaplnit místo a připojil k článku "několik naprosto nesmyslných řádků o obležení Štrasburku. Při první příležitosti o tom napíšu článek a řeknu v něm pravý opak." Tento úmysl uskutečnil Engels v článku "Poznámky o válce - XVII" (viz tento svazek zde).

49 V březnu 1814 - za války se šestou protifrancouzskou koalicí evropských států - se Napoleon I. po nezdarech v bitvách u Laonu a Arcis-sur-Aube a po spojení nepřátelských armád vedených Blücherem a Schwarzenbergem pokusil vpadnout spojeneckým vojskům do týla, přerušit jejich hlavní komunikační linii s Rýnem, a zadržet tak postup jejich vojsk na Paříž. Avšak spojenci, kteří měli proti Napoleonově armádě značnou přesilu a mimoto byli informováni, že v Paříži narůstá nespokojenost s Napoleonovým režimem, pokračovali ve svém postupu na francouzské hlavní město a obsadili je 31. března 1814. Obsazení Paříže uspíšilo pád Napoleonova císařství.

50 Jak to Engels předpověděl, vyrazila Třetí a Čtvrtá (Máská) armáda na sever za Mac-Mahonovou Châlonskou armádou, která pak byla zatlačena k Sedanu, obklíčena a donucena kapitulovat.

51 Narážka na pevnostní čtyřúhelník v severní Itálii, který tvořily pevnosti Peschiera, Mantova, Verona a Legnago. Rakušané vybudovali z této pevnostní soustavy po roce 1848 téměř nedobytné postavení, které jim umožnilo čelit pokusům o vojenskou likvidaci jejich panství v Lombardii a Benátsku. (Viz též poznámku [57].)

52 U vesnice Dembe Wielkie nedaleko Varšavy došlo 31. března 1831 - v době polského osvobozeneckého povstání 1830-1831 - k bitvě mezi polskými povstaleckými vojsky a carskou armádou, ve které zvítězili Poláci. Carská vojska musela ustoupit se znacnymi ztrátami. Polské vítězství u Dembe Wielkie zabránilo veliteli carských vojsk Dibičovi překročit Vislu.

53 K boji u Nouartu došlo v pondělí 29. srpna 1870 mezi předvojem 12. severoněmeckého sboru a 5. francouzského sboru.

V bitvě u Beaumontu 30. srpna 1870 německá vojska (4. a 12. severoněmecký sbor a 1. bavorský sbor) porazila 5. francouzský sbor generála de Faillyho, který byl součástí Mac-Mahonovy Châlonské armády. Obě bitvy byly etapami pruské operace proti Mac-Mahonovi, která skončila jeho porážkou u Sedanu.

54 Engels má na mysli nezdařený pokus o průlom z Met směrem na severovýchod, který podnikla Rýnská armáda 31. srpna a 1. září 1870. Boje, kterým se souhrnně říká bitva u Noissevillu, skončily tím, že obě strany zůstaly ve svých původních postaveních.

55 Jde o závěrečnou bitvu, k níž došlo 1. a 2. září 1870 u Sedanu mezi pruskými vojsky Třetí a Čtvrté armády a Mac-Mahonovou Châlonskou armádou. Prusové obklíčili francouzskou armádu a porazili ji. Dne 2. září podepsalo francouzské velení kapitulační akt, podle něhož padlo do zajetí přes 80 000 vojáků, důstojníků a generálů v čele s Napoleonem III.

Katastrofa u Sedanu uspíšila zhroucení druhého císařství a vedla k tomu, že 4. září 1870 byla ve Francii vyhlášena republika.

Rozdrcením francouzských pravidelných armád a vyhlášením republiky v době, kdy se zcela jasně projevily dobyvačné choutky pruské militaristické kliky, junkerů a buržoazie, ztratila válka ze strany Pruska úplně obranný charakter. Od té chvíle byl mezinárodní proletariát postaven před vážný úkol organizovat pomoc Francii v její obranné válce proti pruským dobyvatelům.

Změnu charakteru války a nové úkoly, které v této souvislosti vyvstaly před proletariátem, zkoumá Marx v Druhé adrese generální rady Mezinárodního dělnického sdružení o prusko-francouzské válce (viz tento svazek).