Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Druhá adresa generální rady Mezinárodního dělnického sdružení o prusko-francouzské válce[156]



{304}Členům Mezinárodního dělnického sdružení
v Evropě a ve Spojených státech

Ve svém prvním manifestu ze dne 23. července jsme řekli:

"Druhému císařství už zvoní v Paříži umíráček. Skončí tak, jak začalo: parodií. Ale nezapomínejme, že právě evropské vlády a vládnoucí třídy Evropy umožnily Ludvíku Bonapartovi, aby osmnáct let hrál krutou frašku restaurovaného císařství."[a]

Tak jsme ještě dřív, než skutečně začaly válečné operace, pohlíželi na bonapartistickou mýdlovou bublinu jako na věc minulosti.

Jako jsme se neklamali, pokud jde o životaschopnost druhého císařství, neměli jsme také nepravdu ve svých obavách, že německá válka "ztratí svůj čistě obranný charakter a zvrhne se ve válku proti francouzskému lidu"[b]. Obranná válka fakticky skončila kapitulací Ludvíka Napoleona u Sedanu a vyhlášením republiky {305} v Paříži. Ale už dávno před těmito událostmi, už v té chvíli, kdy se jasně ukázala prohnilost císařských zbraní, rozhodla se pruská vojenská kamarila pro válku dobyvačnou. Ovšem nepříjemně jí překážela proklamace samotného krále Viléma na počátku války. Vilém ve své trůnní řeči v Severoněmeckém říšském sněmu[11] slavnostně prohlásil, že vede válku jen proti francouzskému císaři, a ne proti francouzskému lidu. Dne 11. srpna vydal manifest k francouzskému národu, v němž pravil:[c]

"Císař Napoleon napadl na zemi i na moři německý národ, který si přál a ještě stále přeje žít v míru s národem francouzským; převzal jsem velení nad německou armádou, abych odrazil toto přepadení, a byl jsem vojenskými událostmi donucen překročit hranice Francie."

Nestačilo mu, že obranný charakter války zdůraznil prohlášením, že převzal vrchní velení nad německými vojsky, jen "abych odrazil přepadení", nýbrž dodal ještě, že byl pouze "vojenskými událostmi donucen" překročit hranice Francie. Obranná válka ovšem nevylučuje útočné operace diktované "vojenskými událostmi".

Tak se tento bohabojný král zavázal před Francií a před celým světem, že povede čistě obrannou válku. Jak jej tohoto slavnostního slibu zprostit? Režiséři ho museli představit tak, jako by proti své vůli povoloval neodolatelnému naléhání německého národa; tím dali rázem signál liberální německé buržoazii s jejími profesory, kapitalisty, městskými radními a pisálky. Tato buržoazie, která ve svých bojích za občanskou svobodu v letech 1846 až 1870 projevovala bezpříkladnou nerozhodnost, neschopnost a zbabělost, byla ovšem úplně u vytržení nad tím, že vstupuje na evropské jeviště jako řvoucí lev německého patriotismu. Demonstrovala opět jednou svou občanskou nezávislost tím, že se tvářila, jako by pruskou vládu nutila provádět tajné plány právě této vlády. Kaje se ze své dlouholeté a téměř nábožné víry v neomylnost Ludvíka Bonaparta tím, že se dožaduje rozkouskování Francouzské republiky. Poslyšme si jen chvilku výborné argumenty těchto kovaných patriotů!

{306} Neodvažují se tvrdit, že alsasko-lotrinský lid touží spočinout v německém náručí. Právě naopak. Aby byl Štrasburk potrestán za svúj francouzský patriotismus, bylo toto město, ovládané samostatnou citadelou, po šest dní bezúčelně a barbarsky bombardováno "německými" výbušnými granáty, zapáleno a velmi mnoho bezbranných obyvatel usmrceno! Ovšem - vždyť púda těchto provincií kdysi patřila dávno zašlé německé říši. Je tedy jasné, že všechna púda a lidé, kteří na ní vyrostli, musí být konfiskováni jako nepromlčitelné německé vlastnictví. Kdyby se někdy měla stará mapa Evropy předělávat podle vrtochů staromilců, pak rozhodně nesmíme zapomenout, že braniborský kurfiřt byl kdysi jako držitel pruských panství vazalem polské republiky.[157]

Mazanější vlastenci však žádají Alsasko a část Lotrinska, kde se mluví německy, jako "materiální záruku" proti francouzským přepadům. Poněvadž tato hanebná záminka zmátla mnoho omezených lidí, považujeme za svou povinnost zabývat se jí podrobněji.

Není pochyby o tom, že celková tvářnost Alsaska - srovnáme-li ji s protilehlým rýnským břehem - spolu s velkým opevněným městem, jakým je Štrasburk, asi napůl cesty mezi Basilejí a Germersheimem, velmi usnadňuje francouzský vpád do jižního Německa, zatímco vpád z jižního Německa do Francie obzvlášť ztěžuje. Není také pochyby o tom, že připojení Alsaska a německy mluvící části Lotrinska by značně upevnilo hranice jižního Německa; Německo by se pak stalo pánem hřebenu Vogéz po celé jejich délce a pevností, jež ovládají jejich severní průsmyky. Kdyby byly anektovány i Mety, byla by Francie jistě na čas zbavena dvou hlavních operačních základen proti Německu, což by jí však nebránilo zřídit nové základny u Nancy nebo u Verdunu. Německo má Koblenz, Mohuč, Germersheim, Rastatt a Ulm, vesměs operační základny namířené proti Francii, a v této válce jich plně využilo; jak tedy muže byť i jen se zdáním oprávněnosti závidět Francouzům Mety a Štrasburk, jediné dvě význačné pevnosti, které na své straně mají? Ostatně Štrasburk ohrožuje jižní Německo jen potud, pokud je jižní Německo mocností oddělenou od Německa severního. Od roku 1792 do roku 1795 nebylo jižní Německo z této strany nikdy napadeno, protože se Prusko účastnilo války proti francouzské {307} revoluci; jakmile však Prusko roku 1795 uzavřelo separátní mír[158] a nechalo jih na holičkách, začaly vpády do jižního Německa a trvaly až do roku 1809, přičemž Štrasburk sloužil jako operační základna. Ve skutečnosti může sjednocené Německo Štrasburk a každou francouzskou armádu v Alsasku kdykoli zneškodnit tím, že všechna svá vojska soustředí mezi Saarlouis a Landau, jako se to stalo v této válce, a postoupí nebo přijme bitvu na cestě z Mohuče do Met. Dokud hlavní masa německých vojsk stojí v těchto místech, hrozí každé armádě, která by postupovala ze Štrasburku do jižního Německa, nebezpečí obklíčení a odříznutí od komunikací. Dokázalo-li poslední tažení vůbec něco, pak dokázalo, jak snadno lze přepadnout Francii z Německa.

Ale, upřímně řečeno, což to není nesmysl a anachronismus povyšovat vojenské zřetele na zásadu, podle níž se mají určovat národní hranice? Kdybychom se měli tímto pravidlem řídit, pak by Rakousko stále ještě mohlo uplatňovat nárok na Benátsko a linii Mincia a Francie na linii Rýna v zájmu ochrany Paříže, která je zajisté víc vystavena útokům ze severovýchodu než Berlín z jihozápadu. Kdyby se měly hranice určovat podle vojenských zájmů, nebylo by nárokům nikdy konce, protože každá vojenská linie má nezbytně své nedostatky a lze ji zlepšit anexí další přilehlé oblasti; a mimoto hranici nelze nikdy určit definitivně a spravedlivě, poněvadž bývá vždycky poraženému vnucena vítězem, a proto v sobě už obsahuje zárodek nové války.

Tak učí celé dějiny. S národy je tomu stejně jako s jednotlivci. Má-li se jim znemožnit útok, je nutno zbavit je obranných prostředků. Je nutno je nejen rdousit, ale vraždit. Zajistil-li si někdy nějaký vítěz "materiální záruky", aby zlomil sílu národa, pak to učinil Napoleon I. svou tylžskou smlouvou[152] a tím, jak ji uskutečňoval vůči Prusku a ostatnímu Německu. A přece se jeho gigantická síla za několik let nato zlomila o německý národ jako shnilé stéblo. čím jsou "materiální záruky", které Prusko ve svých nejšílenějších snech může nebo si troufá vnutit Francii, ve srovnání s "materiálními zárukami", které si na Prusku vynutil první Napoleon? Výsledek bude tentokrát neméně neblahý. Dějiny vyměří svou odplatu ne podle množství čtverečních mil dobytých na Francii, {308} nýbrž podle velikosti zločinu záležejícího v tom, že v druhé polovině 19. století byla znovu vzkříšena politika dobývání!

Hlásné trouby teutonského patriotismu říkají: nepleťte si Němce s Francouzi. My nechceme slávu, ale bezpečnost. Němci jsou bytostně mírumilovný národ. Pod jejich rozšafnou péčí se i výboj promění z příčiny příští války v záruku věčného míru. Ovšem, nebyli to Němci, kdo roku 1792 vpadli do Francie za vznešeným cílem zdolat svými bodáky revoluci 18. století! Nebyli to Němci, kdo si potřísnili ruce při ujařmení Itálie, při porobení Uher a při rozdělení Polska? Jejich dnešní vojenský systém, který dělí všechny tělesně zdatné muže na dvě kategorie - na pravidelnou armádu ve službě a na druhou pravidelnou armádu na dovolené - obě stejně zavázané k trpné poslušnosti vládcům z boží milosti, takový vojenský systém je ovšem "materiální zárukou" míru a mimoto nejvyšším cílem civilizačních snah! V Německu, jako všude jinde, otravují přisluhovači mocných veřejné mínění kadidlem lživé sebechvály.

Tito němečtí patrioti se tváří rozhořčeně při pohledu na francouzské pevnosti Mety a Štrasburk, nevidí však žádnou nespravedlnost v obrovském systému ruských pevností ve Varšavě, Modlinu a Ivangorodu. Na jedné straně se děsí hrůz císařského vpádu, na druhé straně zavírají oči před hanbou protektorátu carského samoděržaví.

Tak jako si roku 1865 Ludvík Bonaparte a Bismarck dali vzájemné sliby, právě tak si je roku 1870 dali Gorčakov a Bismarck.[159] Jako se Ludvík Napoleon kojil nadějí, že válka z roku 1866 vyčerpá síly Rakouska i Pruska a učiní ho tak nejvyšším arbitrem nad Německem, právě tak se Alexandr kojil nadějí, že válka z roku 1870 vyčerpá síly Německa i Francie a učiní ho nejvyšším arbitrem nad evropským Západem. Tak jako druhé císařství považovalo Severoněmecký spolek[11] za neslučitelný se svou existencí, právě tak se samoděržavné Rusko musí cítit ohroženo německou říší s Pruskem v čele. To je zákon starého politického systému. Za takového systému je zisk jednoho ztrátou druhého. Převládající carův vliv v Evropě tkví v jeho tradiční svrchovanosti nad Německem. Může si dát car líbit takové oslabení svého zahraničního prestiže ve chvíli, {309} kdy sopečné sociální síly v Rusku samém hrozí otřást nejhlubšími základy samoděržaví? Moskevské listy už opakují táž slova, která jsme četli v bonapartistických listech po válce z roku 1866. Věří němečtí patrioti skutečně, že svoboda a mír[d] Německa budou zabezpečeny, vženou-li Francii do náručí Ruska? Jestliže však štěstí zbraní, opojení úspěchem a dynastické intriky svedou Německo k uloupení francouzského území, zbudou mu jen dvě cesty. Buď se musí stát, ať už to dopadne jakkoli, zjevným nástrojem ruské dobyvačnosti[e], anebo se bude muset po krátkém oddechu ozbrojit k nové "obranné" válce, ne už k jedné z oněch novomódních "lokalizovaných" válek, nýbrž k válce plemen - válce proti spojeným Slovanům a Románům.[f]

Německá dělnická třída, nemajíc možnosti této válce zabránit, energicky ji podporovala jako válku za nezávislost Německa a za osvobození Německa a Evropy od zhoubného upíra druhého císařství. Němečtí průmysloví dělníci společně se zemědělskými dělníky stvořili jádro hrdinných armád, třebaže doma zanechali hladovějící rodiny. Zdecimováni bitvami v cizině, budou znovu decimováni bídou doma.[g] Nyní žádají také "záruky", záruky, že jejich nesmírné oběti nebyly marné, že vydobyli svobodu, že jejich vítězství nad císařskými armádami nebude proměněno v porážku německého lidu jako roku 1815[160]. A jako první z těchto záruk žádají čestný mír pro Francii a uznán{ Francouzské republiky.

Ústřední výbor německé Sociálně demokratické dělnické strany[h] uveřejnil 5. září manifest, v němž energicky trval na těchto zárukách:

{310} "Protestujeme," praví se v něm, "proti anexi Alsaska-Lotrinska. Jsme si vědomi, že mluvíme jménem německé dělnické třídy. Ve společném zájmu Francie a Německa, v zájmu míru a svobody, v zájmu západní civilizace proti orientálnímu barbarství nebudou němečtí dělníci mlčky snášet anexi Alsaska- Lotrinska... Budeme stát věrně po boku našich soudruhů dělníků všech zemí za společnou mezinárodní věcí proletariátu !"[161]

Na neštěstí nemůžeme počítat s jejich bezprostředním úspěchem. Jestliže francouzští dělníci nemohli zastavit útočníka v době míru, což mají němečtí dělníci lepší vyhlídky, že zadrží vítěze v době bitevní vřavy? Němečtí dělníci ve svém manifestu žádají vydání Ludvíka Bonaparta jako sprostého zločince do rukou Francouzské republiky. Jejich vládcové se naopak ze všech sil snaží dostat ho znovu do Tuilerií jako člověka, který se nejlépe hodí k tomu, aby zruinoval Francii. Ať už je tomu jakkoli, dějiny ukáží, že němečtí dělníci nejsou z téže poddajné látky jako německá buržoazie. Svou povinnost splní.

Společně s nimi vítáme zřízení republiky ve Francii, ale zároveň nás zneklidňují obavy, které se, doufejme, ukáží jako neopodstatněné. Tato republika nesvrhla trůn, postavila se jen na jeho místo, které se uvolnilo.[ch] Nebyla proklamována jako sociální vymoženost, nýbrž jako národní obranné opatření. Je v rukou prozatímní vlády, složené dílem z vyložených orleanistů, dílem z buržoazních republikánů; a mezi těmi jsou někteří, jimž červnové povstání z roku 1848[162] vtisklo své nesmazatelné znamení. Dělba práce mezi členy této vlády slibuje málo dobrého. Orleanisté uchvátili bašty armády a policie, zatímco domnělým republikánům připadly resorty žvanění. Několik prvních kroků této vlády dokazuje dost jasně, že po císařství nezdědila jen hromadu trosek, ale i jeho strach před dělnickou třídou. Jsou-li nyní jménem republiky velkohubě slibovány nemožné věci, neděje se to snad proto, aby bylo podníceno volání po "možné" vládě? Nevidí v republice někteří její buržoazní tvůrci jen přechodný stupeň a most k orleanistické restauraci?

A tak se francouzská dělnická třída ocítá v neobyčejně těžké situaci. Každý pokus o svržení nové vlády ve chvíli, kdy nepřítel {311} téměř již buší na brány Paříže, by byl zoufalou bláhovostí. Francouzští dělníci musí vykonat svou občanskou povinnost[j]; nesmějí se však dát ovládnout nacionálními vzpomínkami na rok 1792, jako se dali francouzští rolníci oklamat nacionálními vzpomínkami na první císařství.[163] Nesmějí opakovat minulost, musí budovat budoucnost. Nechť klidně a rozhodně využijí všech možností, které jim dává republikánská svoboda, aby důkladně upevnili organizace své vlastní třídy. To jim dodá nové herkulovské síly pro obrození Francie a pro náš společný úkol - osvobození proletariátu. Na jejich síle a moudrosti závisí osud republiky.

Angličtí dělníci podnikli už kroky, aby zdravým tlakem zvenčí zlomili nechuť své vlády uznat Francouzskou republiku[164] Dnešní váhání anglické vlády má patrně napravit protijakobínskou válku, jakož i dřívější neslušný spěch, s nímž uznala státní převrat.[165] Angličtí dělníci žádají mimoto na své vládě, aby se celou svou vahou postavila proti rozkouskování Francie, po kterém tak nestoudně volá část anglického tisku[k]. Je to týž tisk, který celých dvacet let vynášel do nebe Ludvíka Bonaparta jako prozřetelnost Evropy a freneticky tleskal vzpouře amerických otrokářů. Dnes, jako tehdy, se pachtí v zájmu otrokáře.

Nechť sekce Mezinárodního dělnického sdružení vyburcují ve všech zemích dělnickou třídu k činu. Zapomenou-li dělníci na svou povinnost, zůstanou-li pasívní, pak dnešní strašlivá válka bude jen předzvěstí ještě strašlivějších mezinárodních svárů a povede k tomu, že v každé zemi budou dělníci znovu poraženi pány šavle, půdy a kapitálu.

Víve la république![l]

Generální rada

Robert Applegarth, Martin J. Boon, Fred. Bradnick, Caihil, John Hales, {311} William Hales, George Harris, Fred. Lessner, Legreulier[m] , B. Lucraft, George Milner, Thomas Mottershead, Charles Murray, George Odger, James Pamell, Pfänder, Riihl, Joseph Shepherd, Cowell Stepney, Stoll, Schmutz

Dopisující tajemníci

Eugene Dupont, pro Francii Giovanni Bora, pro Itálii
Karel Marx, pro Německo a Rusko Zévy Maurice, pro Uhry
  Antoni Žabicki, pro Polsko
A. Serraillier, pro Belgii, Holandsko James Cohen, pro Dánsko
a Španělsko J. G. Eccarius, pro Spojené státy
Hermann Jung, pro Švýcarsko,  
  William Townshend, předseda
  John Weston, pokladník
  J. George Eccarius, generální tajemník

Sekretariát: 256, High Holborn, Londýn W. C.
9. září 1870.



Napsal Karel Marx
mezi 6. až 9. zářím 1870
Vyšlo anglicky jako leták
11. až 13. září 1870,
německy jako leták
a v periodickém tisku
německy a francouzský
v září až prosinci 1870
  Podle textu
2. anglického vydání z roku 1870
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a Viz tento svazek zde (Pozn. red.)

b Viz tento svazek zde (Pozn. red.)

c V Marxově německém překladu, který vyšel samostatně v roce 1870, chybí tato věta i citát z manifestu a následující text až po slova "naléhání německého národa" je zkrácen. (Pozn. red.)

d V německém vydáni z roku 1870 je před slova "svoboda a mír" přidáno slovo "nezávislost". (Pozn. red.)

e V německém vydáni z roku 1870 je sem přidáno "politiky, která odpovídá tradici Hohenzollernů". (Pozn. red.)

f V německém vydáni z roku 1870 následuje věta: "To je mírová perspektiva, kterou ,zaručuji' šílení patrioti německé buržoazii." (Pozn. red.)

g V německém vydáni z roku 1870 následuje: "A patriotičtí křiklouni jim pro útěchu řeknou, že kapitál nemá žádnou vlast a že se mzda reguluje nepatriotickjm, internacionálním zákonem nabídky a poptávky. Není tedy nejvyšší čas, aby se chopila slova dělnická třída a nedovolovala už pánům buržoům, aby hovořili jejím jménem?" (Pozn. red.)

h V německém vydání z roku 1870 pouze "výbor". (Pozn. red.)

ch V německém vydání z roku 1870 následuje: "díky německým bodákům". (Pozn. red.)

j V německém vydání z roku 1870 následuje: "a to dělají". (Pozn. red.)

k V německém vydání z roku 1870 zní konec této věty: "po kterém volá část anglického tisku stejně halasně jako němečtí patrioti." (Pozn. red.)

l Ať žije republika! (Pozn. red.)

m V prvním anglickém vydání Druhé adresy a v Marxově německém rukopise je mezi podpisy členů generální rady uvedeno jméno Legreulier, tak jako v První adrese. V německém vydání z roku 1891, které redigoval Engels, je místo toho uvedeno jméno Lopatin, který se stal členem generální rady 6. září 1870. (Pozn. čes. red.)


156 Druhou adresu generální rady Mezinárodního dělnického sdružení o prusko-francouzské válce napsal Marx mezi 6. až 9. zářím 1870. 6. září 1870 přijala generální rada po zvážení nové situace, která se vytvořila zhroucením druhého císařství a zahájením nové etapy války, usnesení o uveřejnění Druhé adresy o prusko-francouzské válce a za tímto účelem zvolila komisi, do níž patřili Marx, Jung, Milner a Serraillier.

Při zpracování adresy použil Marx materiálů, které mu zaslal Engels. Odhalují se v nich pokusy pruských militaristů, junkerů a buržoazie ospravedlnit požadavky anexe francouzského území vojenskostrategickými úvahami. Adresa byla jednomyslně přijata 9. září 1870 na mimořádném zasedání a zaslána veškerému londýnskému buržoaznímu tisku. S výjimkou "Pall Mall Gazette", která uveřejnila 16. září 1870 výtah z adresy, ji všechny noviny přešly mlčením. V době od 11. do 13. září byla vydána anglicky pod titulem "Second Address of the General Council of the International Working-Men's Association on the War" jako leták nákladem 1000 výtisků. Koncem září 1870 vyšly První i Druhá adresa dohromady v novém vydání, v němž byly zkorigovány tiskové chyby z prvního vydání a provedeny některé redakční opravy.

Druhou adresu přeložil do němčiny Marx, přičemž doplnil text několika větami určenými německým dělníkům a některá místa vypustil. V jeho překladu byla adresa uveřejněna v časopise "Volksstaat", čís. 76 z 21. září 1870, a "Vorbote", čís. 10 a 11 z října a listopadu 1870, a vydána v Ženevě jako leták. Roku 1891 uveřejnil Engels První a Druhou adresu v německém knižním vydání "Občanské války ve Francii". Obě adresy pro toto vydání přeložila za Engelsovy redakce Louisa Kautská.

Francouzsky byla Druhá adresa otištěna v listu "L'Internationale", Brusel, čís. 93 z 23. října 1870, a v neúplném znění (uveřejňování nebylo dokončeno) v "Égalité", čís. 35 ze 4. října 1870.

Rusky byla Druhá adresa uveřejněna poprvé v roce 1905 v ruském vydání "Občanské války ve Francii", které vyšlo za redakce V. I. Lenina jako překlad německého vydání z roku 1891.

Česky vyšla poprvé v Praze roku 1920 pod názvem Karel Marx, "Občanská válka ve Francii. Adresa generální rady Mezinárodního Sdružení Dělnického a obě adresy o německo-francouzské válce. S úvodem B. Engelsa". Přeložil J. Skalák. Vydalo Nakladatelství Tiskového výboru československé soc. dem. strany dělnické (R. Rejman). Druhý český překlad pořídil Ladislav Štoll pro české vydání K. Marx-B. Engels, Vybrané spisy ve dvou svazcích, Praha 1950 (2. vyd. 1954, 3. vyd. 1958).

157 Po toruňském míru (1466) se staly Východní Prusy - původně panství řádu německých rytířů - od roku 1525 vévodství, polským lénem a v roce 1618 připadly jako dědictví braniborskému kurfiřtu, který zůstal až do roku 1657 jako pruský vévoda polským vazalem. Ve válce Polska proti Švédsku přešel kurfiřt na stranu Švédska, aby mohl Polsko snáze drancovat. Olivským mírem (3. května 1660) se Polsko muselo zříci léna nad Východními Prusy.

158 Jde o basilejskou mírovou smlouvu, kterou uzavřelo Prusko separátně s Francouzskou republikou 5. dubna 1795. Tím se začala rozpadat první protifrancouzská koalice evropských států.

159 V říjnu 1865 dosáhl Bismarck při schůzce s Napoleonem III. v Biarritzu faktického souhlasu Francie s prusko-italským spojenectvím a s válkou Pruska proti Rakousku. Napoleon, který se všemi prostředky diplomatických intrik snažil rozdmýchat válku mezi Rakouskem a Pruskem, souhlasil, protože počítal s tím, že válka bude zdlouhavá a že porážky Pruska bude moci výhodně využít a vystoupit jako arbiter.

Když vypukla prusko-francouzská válka, prohlásil carský ministr zahraničních věcí Gorčakov na schůzce s Bismarckem v Berlíně, že Rusko zachová blahovolnou neutralitu a že bude diplomaticky působit na Rakousko. Pruská vláda se zavázala, že ze své strany nebude klást carskému Rusku žádné překážky v jeho politice při řešení východní otázky.

160 Narážka na vítězství feudální reakce v Německu po zhroucení napoleonské vlády.

Osvobozenecké války proti Napoleonovi I. se spolu s celou řadou evropských národů zúčastnily i široké vrstvy německého lidu. Výsledky tohoto vítězného boje využili ve svůj prospěch panovníci evropských feudálních absolutistických států. Opírali se přitom o reakční šlechtu. Pánem nad osudem evropských států se stala Svatá aliance, spolek kontrarevolučních mocností proti všem pokrokovým hnutím v Evropě. Její jádro tvořily Rakousko, Prusko a carské Rusko a připojily se k ní téměř všechny evropské státy. S vytvořením Německého spolku (viz poznámku [31]) byla v Německu zachována feudální roztříštěnost; v německých státech se upevnil feudálně absolutistický režim, všechna privilegia šlechty zůstala zachována a zesílilo vykořisťování rolníků, kteří byli ještě napůl nevolníky.

161 Manifest výboru Sociálně demokratické dělnické strany všem německým dělníkům byl vydán 5. září 1870 jako leták a byl uveřejněn ve "Volksstaatu", čís. 73 z 11. září 1870 (viz poznámku [151]).

162 Jde o hrdinské povstání pařížského lidu z 23.-26. června 1848.

163 Nacionální vzpomínky na první císařství - míní se tím sympatie, které měli rolníci k Ludvíku Bonapartovi jako k synovci Napoleona I. Viděli v Napoleonovi I. obhájce výhod, jež si vydobyli ve Francouzské revoluci, proti feudálně monarchistické restauraci a zahraniční intervenci. Přehlédli přitom, nebo snad zapomněli, že Napoleon I. ve skutečnosti zastával zájmy velkoburžoazie, která v této revoluci zbohatla, a svými válkami uvalil na francouzský lid mimořádně krvavé daně.

164 Marx má na mysli hnutí anglických dělníků za podporu a diplomatické uznání Francouzské republiky vyhlášené 4. září 1870. Už od 5. září se konaly za aktivní podpory tradeunionů v Londýně, Birminghamu, Newcastlu a jiných velkých městech masové mítinky a demonstrace, na nichž pracující rezolucemi a peticemi manifestovali své sympatie k Francouzské republice a požadovali její uznání. Generální rada Internacionály a Marx osobně měli na tomto hnutí velký podíl.

165 Jde o aktivní účast buržoazně aristokratické Anglie na vytvoření koalice feudálně absolutistických států, které v roce 1792 zahájily válku proti revoluční Francii (Anglie vstoupila do války v roce 1793). Mimoto Marx poukazuje na skutečnost, že právě vládnoucí anglická oligarchie uznala jako první v Evropě režim z 2. prosince 1851, nastolený státním převratem Ludvíka Bonaparta.