Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



{422}Pan Washburne, americký vyslanec v Paříži[303]



Newyorskému ústřednímu výboru
sekcí Mezinárodního dělnického sdružení
ve Spojených státech

Občané,

generální rada Sdružení pokládá za svou povinnost veřejně vás informovat o chování amerického vyslance pana Washburna za občanské války ve Francii.

I

Přinášíme prohlášení pana Roberta Reida, Skota, který žil sedmnáct let v Paříži a za občanské války působil jako dopisovatel londýnského "Daily Telegraphu" a "New-York Heraldu"[304] Mimochodem poznamenáváme, že "Daily Telegraph" v zájmu versailleské vlády falšoval i krátké telegrafické zprávy, které pan Reid posílal.

Pan Reid, který je nyní v Anglii, je ochoten doložit své prohlášení přísežnou výpovědí.

"Celou noc znělo vyzvánění na poplach a provázelo je hřmění děl. Nedalo se vůbec spát. Kde jsou - říkal jsem si - zástupci Evropy a Ameriky? Je možné, že při tomto prolévání nevinné krve se vůbec nepokoušejí o smíření? Nemohl {423} jsem už snést to pomyšlení. Protože jsem věděl, že pan Washburne je ve městě, rozhodl jsem se, že ho půjdu ihned navštívit. Bylo to, myslím, 17. dubna; přesné datum lze ostatně určit z mého dopisu lordu Lyonsovi, jemuž jsem psal týž den. Když jsem cestou k rezidenci pana Washburna přecházel přes Champs Elysées, potkával jsem četné sanitní vozy s raněnými a umírajícími. Kolem Vítězného oblouku vybuchovaly granáty a k dlouhému seznamu obětí pana Thierse přibývali další nevinní lidé.

Došel jsem do Rue de Chaillot č. 95, kde jsem se zeptal domovníka na velvyslance Spojených států; poslal mě do druhého poschodí. Jak vysoko a v jakém bytě bydlíte, to je v Paříži téměř neklamné znamení, podle něhož lze určit vaše bohatství a postavení - jakýsi společenský barometr. V prvním poschodí do ulice bydlí nápřfklad markýz a v pátém poschodí dozadu nepatrný řemeslník; schody, jež je dělí, představují společenskou propast, která zeje mezi nimi. Když jsem stoupal po schodech a nepotkával žádné obtloustlé lokaje v červených kalhotách a hedvábných punčochách, říkal jsem si: ,Ano, Američané lépe nakládají se svými penězi - my je vyhazujeme!'

Vstoupil jsem do tajemníkova pokoje a ptal jsem se po panu Washburnovi. ,Přejete si s ním mluvit osobně?' ,Ano.' Ohlásili mě a pak mě k němu uvedli. Rozvaloval se v lenošce a četl noviny. Čekal jsem, že vstane, ale zůstal sedět s novinami před sebou, což je hrubá nevychovanost v zemi, kde lidé jsou všeobecně tak zdvořilí.

Řekl jsem panu Washburnovi, že zrazujeme věc lidskosti, když se nesnažíme všemožně o smír. Ať se nám to podaří nebo ne, jsme povinni za všech okolností se o to pokusit; a zdá se být tfm vhodnější chvíle, že Prusové právě tlačí versailleskou vládu ke konečnému urovnání. Spojený vliv Ameriky a Anglie by mohl naklonit váhy ve prospěch míru.

Pan Washburne řekl: ,Pařížané jsou povstalci. Ať složí zbraně' Odpověděl jsem, že národní garda má zákonné právo na své zbraně; ale o to nejde. Když se lidskost pošlapává, civilizovaný svět má právo zasáhnout; prosím vás, abyste spolupracoval v tom smyslu s lordem Lyonsem. Pan Washburne: ,Versailleští zůstanou ke všemu hluší.' ,Odmitnou-li, ponesou za to mravní odpovědnost oni.' Pan Washburne: ,To nemyslím. Nemohu v té záležitosti nic dělat. Obraťte se raději na lorda Lyonse.'

Tím náš rozhovor skončil. Odcházel jsem od pana Washburna hluboce zklamán. Poznal jsem, že je to hrubý a nafoukaný člověk, který nemá ani špetku citu pro bratrství, jak by se dalo čekat od zástupce demokratické republiky. Dvakrát se mi dostalo cti, že jsem hovořil s lordem Cowleym, když byl naším zástupcem ve Francii. Jeho přímé a zdvořilé chování bylo v nápadném protikladu k chladnému, afektovanému a rádoby aristokratickému vystupování amerického velvyslance.

Snažil jsem se rovněž přesvědčit lorda Lyonse, že v zájmu obrany lidskosti musí Anglie vážně usilovat o smíření, neboť jsem byl přesvědčen, že britská vláda nemůže chladně přihlížet k takovým ukrutnostem, jako je masakr na stanici {424} v Clamartu a v Moulin-Saquet, nemluvě ani o hrůzách v Neuilly, nemá-li ji stihnout prokletí všech, jimž je lidskost drahá. Lord Lyons mi odpověděl ústně prostřednictvím pana Edwarda Maleta, svého tajemníka, že předal můj dopis vládě a rád předá každé další sdělení, které bych snad měl k této otázce. V jednom okamžiku byly okolnosti obzvláště příznivé pro smír, a kdyby byla naše vláda zasáhla svou vahou, svět by býval ušetřen pařížského krveprolití. V žádném případě není vinou lorda Lyonse, jestliže britská vláda nesplnila svou povinnost.

Ale vraťme se k panu Washburnovi. Ve středu dopoledne 24. května jsem šel po Bulváru Kapucínů, a tu jsem uslyšel, že mě někdo volá. Otočil jsem se a spatřil dr. Hossarta, jak stojí u pana Washburna. Ten seděl v otevřeném kočáru obklopeném velkou skupinou Američanů. Když jsme se pozdravili, dal jsem se do řeči s dr. Hossartem. Rozhovor se ihned stočil na hrozné okolní scény. Tu se ke mně obrátil pan Washburne s výrazem člověka přesvědčeného o své pravdě: ,Každý, kdo patř{ ke Komuně a kdo s ní sympatizuje, bude zastřelen.' Běda! Věděl jsem, že střílejí staré i mladé za zločin sympatie, ale nečekal jsem, že to uslyším polooficiálně od pana Washburna; a přece když opakoval tuto krvežíznivou větu, měl stále ještě čas zachránit arcibiskupa."[305]

II

"24. května přišel tajemník pana Washburna do Komuny shromážděné na radnici 11. obvodu s nabídkou Prusů, že budou dělat prostředníka mezi versailleskou vládou a komunardy za těchto podmínek:

Zastavení nepřátelských akcí.

Nové volby do Komuny na jedné straně a do Národního shromáždění na druhé.

Vojska versailleské vlády opustí Paříž a utáboří se na hradbách a kolem nich.

Národní garda bude dál chránit Paříž.

Žádný, kdo slouží nebo sloužil ve federované armádě, nesmí být trestán.

Komuna tyto návrhy přijala na zvláštním zasedání s podmínkou, že Francie bude mít dva měsíce na přípravu všeobecných voleb do Ústavodárného shromáždění.

Došlo k druhému rozhovoru s tajemníkem amerického vyslanectví. Na dopoledním zasedání 25. května Komuna rozhodla, že vyšle pět občanů - mezi nimi Vermorela, Delescluze a Arnolda - jako své zmocněnce do Vincennes, kde podle informací tajemníka pana Washburna bude pruský delegát. Ale stráže národní gardy u Vincennské brány nepustily tuto delegaci dále. Po dalším a posledním rozhovoru s týmž americkým tajemníkem se občan Arnold, jemuž tento tajemník vydal ochranný průvodní list, odebral do Saint-Denis, kde Po Prusové - nepřijali.

{425} Výsledkem tohoto amerického zprostředkování (které vzbuzovalo naděje, že Prusové obnoví neutralitu a že chtějí dělat prostředníka mezi válčícími stranami) bylo dvoudenní ochromení obrany v nejkritičtější chvíli. Přesto že byla učiněna opatření, aby jednání zůstala tajná, národní gardisté se o nich brzy dozvěděli, a plni důvěry v pruskou neutralitu utíkali do pruských linií, aby se dali zajmout. Je známo, jak Prusové zneužili této důvěry, jak jejich hlídky část uprchlíků postřílely a ty, kteří byli vzati do zajetí, vydali versailleské vládě.

Po celou občanskou válku pan Washburne prostřednictvím svého tajemníka stále neúnavně ujišťoval Komunu o svých vřelých sympatiích, které prý nemůže projevit veřejně jedině proto, že mu brání jeho diplomatické postavení, a tvrdil, že rozhodně odsuzuje versailleskou vládu."

Toto druhé prohlášení učinil "člen pařížské Komuny[a], který je stejně jako pan Reid potvrdí přísahou, bude-li zapotřebí.

Aby bylo možno správně posoudit chování pana Washburna, je třeba číst prohlášení pana Roberta Reida i prohlášení člena Pařížské komuny jako celek, jako dvě části téže věci. Zatímco pan Washburne prohlašuje panu Reidovi, že komunardi jsou "povstalci", kteří si zaslouží svůj osud, ujišťuje Komunu o svých sympatiích a o svém pohrdání vůči versailleské vládě. Téhož 24. května, kdy v přítomnosti dr. Hossarta a mnoha Američanů sdělil panu Reidovi, že nejen komunardi, ale i ti, kdo s nimi jen sympatizují, budou neodvolatelně odsouzeni k smrti, zpravil prostřednictvím svého tajemníka Komunu o tom, že se nic nestane nejen jejím členům, ale ani všem příslušníkům federované armády.

Žádáme vás, vážení občané, abyste předložili tato fakta dělnické třídě Spojených států a vyzvali ji, aby rozhodla, zda pan Washburne je vhodným zástupcem americké republiky.

Generální rada Mezinárodního dělnického sdružení:

M. J. Boon, Fred. Bradnick, G. H. Buttery, Caihill, William Hales, Kolb, F. Lessner, George Milner, Thos. Mottershead, Chas. Murray, J. P. MacDonnel, Pfänder, John Roach, Riihl, Sadler, Cowell Stepney, Alfred Taylor, W. Townshend

{425}
Dopisující tajemníci
 
Eugene Dupont, pro Francii

Zévy Maurice, pro Uhry
  Karel Marx, pro Německo a Holandsko Anton Žabicki, pro Polsko
  B. Engels, pro Belgii a Španělsko James Cohen, pro Dánsko
  H. Jung, pro Švýcarsko J. G. Eccarius, pro Spojené státy
  P. Giovacchini, pro Itálii  
Hermann Jung, předseda
John Weston, pokladník
George Harris, finanční tajemník
John Hales, generální tajemník

Sekretariát: 256, High Holborn, Londýn, W. C.
11. června 1871



Napsal B. Engels 30. června 1871
Otištěno v "Der Volksstaat",
čís. 54 z 5. července 1871
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a - tj. A. Serrailier. (Pozn. red.)


303 V tomto provolání generální rady k newyorskému ústřednímu výboru sekcí Mezinárodního dělnického sdružení použil Marx dopisu pařížského zpravodaje "Daily Telegraphu" Reida (I.) a sdělení člena Pařížské komuny a člena generální rady Serrailliera (II.). Když se Reid vrátil z Paříže do Anglie, navázal spojení s Marxem a s generální radou. Chtěl se připojit k boji na obranu Pařížské komuny, s níž začal během svého pobytu v Paříži sympatizovat. Stálý výbor generální rady odhalil 7. července 1871 nepřátelský postoj amerického vyslance Washburna vůči Komuně a schválil provolání, které Marx přečetl. 11. července bylo provolání jednomyslně potvrzeno generální radou a vyšlo nejprve v Londýně jako leták. Bylo posláno newyorskému ústřednímu výboru sekcí Internacionály v USA, který prosadil jeho uveřejnění v populárních newyorských buržoazních novinách "The Sun" ["Slunce"], kde vyšlo 1. srpna 1871. Sorge a další členové newyorského výboru napsali k provolám úvodní slovo, v němž ukázali skutečný význam Pařížské komuny. V úvodním slovu vyzýval newyorský výbor dělníky, aby nevěřili zprávám prodejného buržoazního tisku, jejichž inspirátory jsou nepřátelé dělnické třídy. Odhaloval Washburnovu dvojakou hru vůči Komuně a ukazoval, že patří k onomu početnému rodu parazitů státu, kteří žijí na účet celku.

Provolání "Pan Washburne, americký vyslanec v Paříži" bylo otištěno v "Eastern Post", čís. 151 z 19. srpna 1871, v amerických novinách "The Workingman's Advocate" ["Obhájce dělníka"] z 5. srpna, "The National Standard" ["Národní prapor"] z 9. září a v týdeníku "Woodhull and Claflin's Weekly" ["Týdeník paní Woodhullové a Claflinové"], čís. 20-21 z 30. září 1871. Dále vyšlo provolání německy v listě "Der Volksstaat", čís. 60 z 26. července 1871, francouzsky v bruselské "Liberté", čís. 88 z 19. července a španělsky v listě "Emancipación", čís. 14 z 18. září 1871.

Thiersova vláda, v jejímž zájmu bylo zabránit Washburnovu odhalení, se pomocí svých agentů postarala o to, aby uveřejnění adresy ve francouzském tisku bylo zakázáno.

304 "The New-York Herald" ["Newyorský hlasatel"] - americký deník, orgán republikánské strany; vycházel v New Yorku v letech 1835-1924.

305 Washburne fakticky odmítl podporovat u Thiersovy vlády návrh Komuny, aby za jediného Blanquiho byl vyměněn arcibiskup Darboy a ještě další rukojmí, jejichž zatčením Komuna odpověděla na střílení komunardů (viz tento svazek, str. {394}). Po popravě arcibiskupa Washburne pokrytecky využíval ve svých článcích a přednáškách tohoto opatření proti versailleskému teroru, aby Komunu pomluvil.